V Rusku byla odvrácena jaderná havárie

Rusko minulý týden zabránilo nové jaderné havárii typu Černobyl v důsledku "hrdinské" nouzové operace, kterou provedli zaměstnanci energetického průmyslu. Havárii málem způsobilo selhání dodávky elektrického proudu v důsledku neobnovované stárnoucí ruské rozvodné sítě, napsal v neděli 17. září 2000 týdeník Observer.

Podrobnosti o tom, jak se jedna hlavní ruská jaderná elektrárna a největší ruské středisko pro zpracování plutonia přiblížilo ke katastrofě, vycházely najevo pomalu a vyvolaly v Rusku nové znepokojení, v zemi, která byla poslední dobou postižena celou řadou havárií.

Odborníci na jadernou energetiku konstatovali, že "odvážným" zaměstnancům jaderné elektrárny v Bělojarsku a ve středisku pro zpracování vyhořelého paliva Maják se podařilo zabránit havárii stejného druhu, k jaké došlo v Černobylu. Ekologické skupiny varovaly, že rozkládající se ruská infrastruktura znamená, že k zabráněním havárií na poslední chvíli bude pravděpodobně docházet od nynějška častěji.

Z předběžného vyšetřování vyplynulo, že zkrat v regionální elektrické síti vedl k náhlému výpadku elektrické energie ve třech jaderných reaktorech na Uralu. Příčina zkratu je nejasná, ale předpokládá se, že zřejmě byl důsledkem špatně udržované elektrické sítě.

Neočekávané výpadky elektrické energie v jaderných elektrárnách, které byly zkonstruovány pro nepřetržitý provoz, znamenají vážné riziko. O víkendu vznikla v Rusku kontroverze, zda vestavěné nouzové elektrické systémy začaly řádně pracovat. Ruské ministerstvo pro atomovou energii trvalo na tom, že všechny podpůrné systémy v obou jaderných elektrárnách začaly fungovat pouhých několik vteřin po havárii, ale ekologičtí aktivisté informovali, že náhradní elektrické generátory u alespoň jednoho jaderného reaktoru nebyly uvedeny v provoz.

Tyto zdroje uvádějí, že technický problém v bělojarské elektrárně, ve sverdlovském regionu, znamenal, že dieselové generátory vestavěné do reaktoru nebyly automaticky uvedeny v provoz. Bez vlastního zdroje elektrické energie údajně přestal fungovat chladicí systém elektrárny. Znamenalo to, že teplota v jádru reaktoru stoupla na nebezpečně vysokou úroveň a zaměstnanci elektrárny ztratili schopnost řídit řetězovou reakci v reaktoru.

"Potíž byla, že dieselové generátory byly ve špatném stavu a zaměstnancům elektrárny trvalo 36 minut, než je opravili a uvedli je do provozu," konstatoval Vladimír Slivjak, spolupředseda organizace Ecodefence, která se celý minulý týden snažila získávat informace o havárii. "Bylo to na zaměstnancích elektrárny, jestli se jim podaří zabránit vážné jaderné katastrofě. Pracovali hrdinsky."

Alexej Jablokov ze Střediska pro ekologické problémy Ruska s tímto názorem souhlasil: "Byli jsme jen půl hodiny od dalšího Černobylu - kdyby bývalo nebylo profesionality zaměstnanců elektrárny."

Kolem poledne v sobotu o předminulém víkendu se ozvala z bělojarské elektrárny velká rána. Místní obyvatelstvo, které se většinou účastnilo výročního městského festivalu, bylo zděšeno. Většina obyvatel bydlí v Zarečném, ve vesnici, která vyrostla kolem jaderné elektrárny, a jsou to buď současní nebo bývalí zaměstnanci - takže byli dobře kvalifikováni k tomu, aby posoudili vážnost situace.

Přesná příčina zvuku zůstává nejasná. Nepotvrzené zdroje uvádějí, že jak se technici snažili uvést do provozu dieselové generátory, byly nuceni uzavřít reaktor manuálně. Obyvatelstvo možná slyšelo, jak z chladicího systému unikla pára, vzhledem k tomu, že se zvýšil tlak v systému.

Jedním z okamžitých důsledků uzavření reaktoru v Bělojarsku byl výpadek elektrického proudu v nedaleké továrně Maják na zpracování vyhořelého jaderného paliva v čeljabinském regionu, kde byly v provozu dva reaktory.

Potenciální důsledek havárie v obrovské, vysoce utajované továrně Maják, je také velmi znepokojující. Vědci tam zpracovávají vyhořelý jaderný materiál z teritoria celého bývalého Sovětského svazu a proměňují ho v plutonium, které lze využít při výrobě jaderných zbraní a vysoce radioaktivní odpad. Odhaduje se, že je v tomto střediska 120 milionů curiů radioaktivního odpadu.Většina tohoto odpadu je skladována v tekuté formě v obrovských cisternách - včetně sedmkrát většího množství stroncia-90 a caesia-137, jaké bylo uvolněno do ovzduší v Černobylu.

Maják byl bez elektrické energie po dobu 45 minut a reaktory byly automaticky uzavřeny. Ředitel střediska Maják Vitalij Sadovnikov uvedl v místních novinách, že to byl nejhorší výpadek elektrické energie, jaký továrna kdy zažila, a že jen "téměř vojenská disciplína" jeho zaměstnanců zabránila vážné havárii. Sadovnikov uvedl, že nouzový generátor elektrické energie, který má chladit reaktory při takovýchto výpadcích proudu ze sítě, začal fungovat teprve 30 minut poté, co továrna začal být bez proudu.

Avšak v sobotu konstatoval Bulat Nigmatuli, ministerský náměstek v ruském ministerstvu pro atomovou energii, že jsou prý tyto zprávy lži. "Nepříjemná situace vznikla, protože poprvé došlo k výpadku dodávky elektrické energie v oblasti," řekl a dodal: "Atomové elektrárny v Bělojarsku a Maják jsou chráněny proti takovýmto haváriím a v tomto případě se všechno odehrálo přesně podle plánu, náhradní místní elektrické generátory začaly fungovat okamžitě." Uvedl, že kdyby došlo při jejich spuštění ke třicetiminutovému zpoždění, reaktory by vybuchly.

Činitelé v jaderné elektrárně i v Majáku uvádějí, že v důsledku nouzového uzavření reaktorů nedošlo k úniku radioaktivity. Ekologičtí aktivisté v oblasti to kontrolují, ale zatím tyto informace potvrzují.

I když byla krize odvrácena, analytikové se shodují, že obě havárie jsou velmi varovnou ukázkou toho, jak lehce by mohlo dojít ke katastrofě.

"To, že elektrická síť byla mimo provoz po dobu 45 minut, je nesmírně znepokojující, protože to znamená, že v těchto klíčových jaderných instalacích zaměstnanci dočasně ztratili kontrolu nad jadernými reakcemi," konstatoval Tobias Muenchmeyer, odborník organizace Greenpeace na jadernou energii.

Někteří komentátoři spojují původní výpadek elektrické energie s kampaní ruského energetického monopolu odříznout od elektrické sítě ty zákazníky, které neplatí dluhy. Spekulují, že tím, že byla náhle odpojena jedna část rozvodné sítě, mohly ruské energetické závody vyvolat zkrat. Energetické závody to popírají a byla ustavena vládní komise, která má celou věc vyšetřit.

Státní činitelé v Rusku podporují rozvoj jaderné energie jako prostředek pro vytápění a výrobu elektrického proudu pro celé Rusko. Strategický dokument ruského ministerstva pro jadernou energii, zveřejněný v květnu, argumentoval, že by mělo Rusko podstatně zvýšit svou jadernou kapacitu a v nadcházejících 20 letech vybudovat 24 nových jaderných reaktorů.

Nezávislí odborníci potvrzují, že za poslední čtyři roky poklesl počet nouzových uzavření ruských jaderných reaktorů čtyřikrát a že se za poslední dva roky zvýšilo financování monitoringu bezpečnostních opatření. Avšak vzpomínky na katastrofu v Černobylu, k níž došlo před 14 lety, zůstávají nepříjemně čerstvé.

Co vyplývá z protestů proti vysokým cenám benzínu

Jak nás poučilo bombardování Srbska: rozhodující jsou rafinérie

"Obranyschopnost země záleží na tom, jestli budeme investovat do obnovitelných zdrojů."

I když mnoho komentátorů poukazuje na to, že britská blokáda rafinerií aktivisty, protestujícími proti vysoké ceně benzínu, byla jen sobeckou akcí bohaté zájmové skupiny (britští zemědělci mají možnost kupovat si silně dotované pohonné hmoty), z průzkumů veřejného mínění, zveřejněných v Británii v neděli, vyplývá, že benzínová krize věstí vážné nebezpečí pro popularitu Blairovy vlády. Poprvé od jejich volebního vítězství v roce 1997 poklesla popularita labouristů na stejnou úroveň s konzervativci a podle jednoho průzkumu je dokonce o dvě procenta nižší. V tomto komentáři George Monbiota, zveřejněném ve čtvrtek 14. září v deníku Guardian, se autor zamýšlí nad tím, co ty protesty vlastně znamenaly.

Příští pátek je Evropský den bez aut. Ekologičtí aktivisté a komunální úřady chtějí přesvědčovat lidi, aby nechali auta ten den doma. Myslím si, že organizátoři by přiznali, že se to všechno vyvinulo velmi pěkně.

Příště, až budou chtít ekologičtí aktivisté zamezit automobilům, aby vyjely do ulic, měli by se přestrojit za závozníky nebo za farmáře. Když se loni pokusilo v Essexu sedm lidí zablokovat rafinérii a poukázat na to, že se ropa ze Severního moře rozdává firmám, které toho využívají, okamžitě proti nim zasáhla policie. Někteří z nich byli zatčeni za to, že blokují dopravu, i když jen stáli na travnatém okraji silnice.

Naproti tomu závozníkům a farmářům se podařilo ochromit ropný průmysl téměř bez většího úsilí. Ropné společnosti argumentují, že jejich kapitulace nemá naprosto nic společného s tím, že si také přejí, aby byly daně z benzínu sníženy. Nemohou dovolit, aby jejich cisternové vozy vyjely do ulic, tvrdí, protože jejich řidiči jsou zastrašováni. Na opakované dotazy, jak jsou zastrašováni, vysvětlil mluvčí společnosti Shell, že někdo na jednoho řidiče v kabině cisternového vozu hodil silniční kužel z umělé hmoty. Takže příště, až budou protikapitalističtí aktivisté chtít ochromit celý hospodářský systém, stačí mu pohrozit kusem PVC.

Ale je zajímavé, jak lehké bylo ochromit celou Velkou Británii, ať už to bylo či nebylo ve spolupráci s ropnými společnostmi. Kdybych byl nepřátelskou velmocí, která chce srazit Británii na kolena, vůbec bych neinvestoval do útočných vrtulníků, biologických zbraní ani vůbec do žádných útočných zbraní. Udělal bych jen to, co učinilo NATO v Srbsku a vybombardoval bych rafinérie.

Po druhé světové válce se rozhodla britská vláda zajistit, aby už nikdy znovu nebyla Británie zranitelná hospodářskou blokádou. Vláda byla znepokojena tím, jak blízko se Británie za války dostala hladomoru, a tak se rozhodla provést revoluci v britském zemědělství a omezit tak závislost Británie na jiných zemích.

Padesát let dotací pro zemědělce mělo však přesně opačný efekt: namísto aby došlo k zvětšení zemědělské plochy v Británii, na níž by se pěstovaly potraviny pro lidi, zemědělská plocha poklesla na pouhých osm procent území. Namísto omezení dovozu potravin jej Británie obrovským způsobem zvýšila, protože se nyní nedá v Británii provozovat zemědělství bez obrovského množství fosilních paliv, umělých hnojiv a pesticidů. Jak napsala autorka Marion Shoardová, kdyby bývala Británie skutečně chtěla zajistit svou nezávislost na potravinách odjinud, investovala by bývala do koní.

Jiné hospodářské sektory byly ochromeny obdobně předvídavou politikou. Jak na to poukázal jeden čtenář, Thomas Powell, železnici jako hlavní prostředek dopravy bylo nutno v Británi nahradit něčím jiným, protože byla železnice příliš trvanlivá a těžko poškoditelná. Ani koleje, ani vozový park železnice není třeba příliš často obnovovat, vydrží dlouho. Důsledkem bylo to, že obrat, a tedy i míra zisků, byly omezené. Proto bylo nutno železnice zlikvidovat a nahradit je dopravním systémem automobilovým, který se musí neustále obnovovat. V  Británii je nyní převažujícím druhem veřejné dopravy doprava silniční a to, že nejde o udržitelný rozvoj, není jen vedlejším důsledkem systému, ale jeho hlavním cílem.

I když jsou železnice, stejně jako silnice, zranitelné bombardováním, železnice vyžadují k provozu daleko menší množství fosilních paliv. Ano, prostřednictvím elektrifikace by teoreticky mohly být poháněny - tak jako většina průmyslových sektorů služeb - výlučně obnovitelnou energií. Avšak dnes, stejně jako všechny ostatní hospodářské sektory v Británii, je možné je zcela ochromit prostřednictvím i krátkodobého přerušení dodávky fosilních paliv, jejichž zdroj do značné míry ovládají zahraniční mocnosti.

Ani vládě, ani průmyslu přitom jaksi nevadí, že to, jak plýtvavě využíváme energie, znamená, že britské zásoby zemního plynu začínají docházet. Až budou vyčerpána ložiska zemního plynu v Severním moři, budou nahrazena plynem, který bude do Británie dopravován novým "interkonektorem" a čerpán znovu do prázdných podmořských rezervoárů.Vypadá to velmi zajímavě, než si uvědomíme, že britský přístup k tomuto primárnímu zdroji energie bude záviset na potrubí, které povede až od Kaspického moře - bezpochyby to bude nesmírně strategicky zranitelný zdroj energie. Británie, jinými slovy, je zranitelná, protože nedodržuje zásady uržitelného rozvoje.

Tyto obavy zatím vypadají dost vzdáleně. V současnosti Británii neohrožuje žádná cizí mocnost. Jako členové NATO, kteří jsme daleko od zemí, v nichž jsme vedli válku, se zdá být zbytečné obávat se, že by někdo plánoval invazi.

Ale jestliže se vláda skutečně domnívá, že je Británie nezranitelná, proč letos vydává celých 23 miliard liber na něco, čemu říká "obrana"? Proč vláda naléhavě nejedná o tom, zda je britská armáda schopná reagovat? Nechápu, jak je možné, že vláda, která se tolik stará o obranu, nedokáže pochopit, že je úplně jedno, kolik peněz vydáme na armádu, jestliže lze zlikvidovat hospodářský život Británie tím, že zlikvidujeme 15 britských rafinerií ropy.

Možná ani nebude zapotřebí k likvidaci Británie nepřátelské akce. Ropné společnosti sice předstírají, že mají k dispozici nekonečné zásoby ropy, aby co nejvíc zvýšily cenu svých akcií, jenže se začíná ukazovat, že během následujících dvaceti let dojde k maximu ropné produkce a pak začne množství ropy klesat. Jestliže nezačneme v této věci něco rychle dělat, Británie bude ochromena i bez útoku na britské rafinérie.

Takže bez ohledu na ekologické důsledky našeho plýtvání fosilními palivy je přechod na rozptýlené energetické zdroje, které jsou soběstačné, bezpochyby naléhavou strategickou prioritou. Jinými slovy obranyschopnost Británie záleží na tom, jestli budeme investovat do obnovitelných zdrojů.

Ale tato vláda, která ví všechno o taktice a nic o strategii, dosud učinila co nejméně, aby takové investice podporovala. Zatímco Dánsko usiluje o to, aby do roku 2050 pocházela polovina jeho energie z větru a švédští vědci vyvinuli nové receptory, které sníží do deseti let cenu sluneční energie na úroveň ceny ropy, Británie, největrnější země v Evropě, nedělá v této věci nic.

Integrita, Giňa a sovětský inkviziční princip českého soudnictví

Jan Čulík

Poté, co v pátek konstatoval Tomáš Pecina, že Česká televize bude mít s Ginou skutečný problém, nebude-li se s ním konat proces, ozvalo se pár čtenářů s tím, že požádal-li Giňa o mimosoudní narovnání, jehož součástí musí být přiznání viny, svým přiznáním viny snad potvrdil, že jeho odstranění z obrazovky ČT bylo správné.

Nezdá se to být přesvědčivé. Jak dále poukazuje Tomáš Pecina, Česká televize nyní nemá naprosto žádný právní důvod, aby Giňu odstranila z obrazovky (jako že ho neměla nikdy) a kdyby to bylo ve Spojených státech, zřejmě by Giňa na ČT vysoudil majlant.

Ozval se hlas, který mě kritizuje, že Giňovi straním schválně, protože je Rom, a kdyby bylo vzneseno takovéto obvinění proti bělošskému občanu České republiky, napadal bych občana za jeho čin a nikoliv státní správu, že ho soudí.

Nejsem si jist, že to je přesné. Otázka integrity je důležitá věc a nemyslím si, že by moderátory či reportéry v čelných pořadech jakékoliv televizní stanice, která usiluje o důvěru diváků, mohli být lidé, jejichž nezávislost, poctivost či integrita byla někdy v minulosti nějakým způsobem zpochybněna.

Samozřejmě není ani argument to, že proti Giňovi bylo zahájeno policejní vyšetřování zcela zjevně z rasově motivovaných důvodů, protože v jiných případech se takovéto vyšetřování nezahajuje. U soudu se nemohu hájit tím, že i jiní spáchali trestný čin, za který jsem souzen, a ten nikdo nevyšetřuje.

Jenže otázka rasové příslušnosti u Giňova případu skutečně myslím hraje nikoliv nevýznamnou roli. Pochybnost, do jaké míry bylo toto policejní vyšetřování motivováno rasovou nenávistí, a do jaké míry jsou tedy jeho výsledky objektivní, nutně musí zůstávat.

Pohleďme na celou věc z Giňova postoje. Vciťte se na chvíli do kůže samotného Ondřeje Gini. Jste příslušníkem nenáviděné etnické menšiny. Jste jmenován do prestižní funkce moderátora hlavních televizních večerních zpráv. Víte, že mnoho příslušníků většinové společnosti, které vaší menšinou pohrdá, bude protestovat, že jste se do televize dostal neférově jen v důsledku pozitivní diskriminace a že na vás budou mnozí intenzivně hledat nejrůznější špínu, jen aby vás z televize dostali a aby vás zdiskreditovali, aby potvrdili stereotypní názor, že příslušníci vaší komunity jsou jen podvodničtí šmejdi.

V tomto kontextu se mi zdá, že jen šílenec by riskoval vědomým neoprávněným pobíráním sociálních poplatků. Je Giňa šílenec a skutečně by se mu vyplatilo riskovat podvod ve výši cca 29 000 Kč, tedy jen ve výši asi jeho jediného měsíčního platu?

Proto bych byl velmi rád, kdyby vešly ve známost podrobné skutečnosti, jak to opravdu bylo s podvodnickým chováním Ondřeje Gini.

Obecněji: je policejní vyšetřování trestných činů v ČR možno považovat za férové?

V posledním čísle Listů (č. 4/2000) vysvětluje Pavel Rychetský, že české soudnictví je založeno na sovětském inkvizičním principu, který bude muset být opuštěn, je v Evropě dnes nepřijatelný, totiž to, že pánem procesu je policejní vyšetřovatel, který shromažďuje všechny informace o trestném činu. Hotový trestní spis převáže mašličkou a předá ho soudu, kde na něj přijde řada za tři roky. Svědci už si nic nepamatují, a tak se trestní spis stane základem procesu. Není to nestranné. Vyšetřovatel, i kdyby nechtěl, potlačuje důkazy, které by mohly zpochybnit jeho vyšetřovací verzi.

"Novela trestního řádu, kterou poslanci nepochopili a odmítli, vychází ze dvou principů," konstatuje Rychetský. Zaprvé, jakmile se zjistí, že skutek byl spáchán a je znám podezřelý, je potřeba ho předvést před soud a zde vést dokazování.

Zadruhé, jako úkon, který soud zhodnotí jako právoplatný důkaz,se už nebude považovat jen protokol pořízený policejním vyšetřovatelem. Znamená to, že bude nutno zrušit Úřad vyšetřování a sloučit ho s kriminální službou, čímž ztratí dominantní postavení instituce, která má kauzu v ruce. Nebude to už vyšetřovatel, ale soudce, který bude rozhodovat.

STÁTNÍ ZÁSTUPCE bude muset soudu předkládat takové důkazy, aby dokázal spor vyhrát, totéž bude dělat i obhájce. Odpůrci novely tvrdí, že vzroste počet zprošťujících rozsudků. To je snad dobře, ne? Je snad cílem českého soudnictví dostat co nejvíce lidí do vězení anebo hledat pravdu a spravedlnost?

Ze výše uvedeného se zdá vyplývat, že obecněji vzato je způsob vyšetřování trestných činů v ČR značně pochybný. Do jaké míry to asi platilo i v případě Ondřeje Gini?

Přidají se Češi k antiglobalizačním protestům?

Před nadcházejícím zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze poskytl v rámci bloku informací o České republice Jan Čulík níže uvedený rozhovor brazilskému listu Folha de Sao Paulo, nejčtenějším seriózním novinám v Jižní Americe. Rozhovor vyšel v neděli 17. září.

Pokud jsem informován, čeští protiglobalizační aktivisté mají obdobné ideologické a filozofické zázemí jako členové mezinárodní protiglobalizační koalice. Čeští protiglobalizační aktivisté sledují mezinárodní vývoj v protiglobalizačním hnutí velmi pečlivě, i když jejich protestní akce v ČR byly dosud jen velmi mírné. Čeští protiglobalizační aktivisté mají ovšem vlastní důvody, proč podporují protiglobalizační protesty. Na rozdíl od lidí třeba ve Spojených státech, ve Velké Británii či ve Francii pociťují lidé v České republice dost silně nebezpečí, že jsou, anebo by se mohli brzo stát pouhými pasivními "obětmi" mezinárodního kapitalismu. Češi mají pocit, že pro ně není jednoduché být pánem vlastního osudu. Lidé v ČR jsou většinou chudší než lidé na Západě. Je daleko lehčí pro Američana ve Spojených státech než pro Čecha v České republice získat kapitálové investice a založit si mezinárodně významnou firmu, například na internetu, a vystupovat hrdě a se vztyčenou hlavou jako nezávislý, bohatý občan, který činí mezinárodně významná ekonomická rozhodnutí. Mám pocit, že Češi si myslí daleko častěji než, řekněme, Američané, že nemohou rozhodovat o vlastním osudu. Alespoň ta část české společnosti, která o těchto otázkách uvažuje, skutečně zastává názor, že jsou Češi pasivní obětí mezinárodního kapitálu. Celkem vzato je česká společnost nyní vůči Západu dost podezřívavá. Neví, co může od Západu očekávat a už nemá o Západu iluze, že by Západ chtěl Východu "pomáhat". Česká společnost se chce stát součástí Západu, ale není jasné, kdy se to bude moci stát.

Je nutno však dodat, že česká společnost je celkem vzato velmi konzervativní a ekologický aktivismus je většinou odmítán. (Právě proto jsou protesty českých ekologických aktivistů relativně velmi mírné.) I když mnozí Češi nyní pravděpodobně pociťují určitou míru nedůvěry vůči Západu a mezinárodním hospodářským institucím, většina české společnosti nebude podporovat protiglobalizační protesty, zejména vzhledem k tomu, že už delší dobu trvá soustředěná vládní propaganda o všech těch zločincích a anarchistech, kteří přijedou do Prahy. (Mezinárodní měnový fond a Světová banka si stěžovaly, že české sdělovací prostředky nevysvětlily řádně české veřejnosti, co je náplní práce těchto institucí: namísto toho se česká média zabývají už řadu týdnů opakovaně "hrozbou od mezinárodních extremistů".) Český premiér Zeman se vyjádřil, že jeho vláda bude respektovat právo na pokojné protesty, ale že pevně zasáhne proti násilí. Ekologičtí aktivisté jsou často v současné České republice považováni za nebezpečné extremisty. Lidé si stěžují, že například v probíhající debatě o tom, zda uvést v provoz novou jadernou eletrárnu (Temelín) je málokdy slyšet nezávislé, objektivní argumenty: ozývá se jen zaujatá propaganda z obou stran: buď od jaderné lobby anebo od ekologických aktivistů.

Hlavní zdroj deziluze české společnosti je nyní daleko více lokální. Po pádu komunismu v roce 1989 vládl zemi premiér (Václav Klaus) a pravicová strana (ODS), kteří předstírali, že jsou stoupenci volného trhu. Klaus řekl obyvatelstvu, které očekávalo, že veškeré jejich problémy vyřeší rychle moudrý monarcha, že privatizace státních podniků (za komunismu všechno v  Československu vlastnil stát) okamžitě vyřeší problémy země a všichni budou prosperovat. Ve skutečnosti se ukázalo, že je celá věc daleko složitější. Vyšlo najevo, že je Klaus svázán s etatistickou, marxistickou minulostí daleko víc, než se původně předpokládalo: měl také velmi málo zkušeností s praktickými otázkami, jak řídit moderní tržní ekonomiku, s regulací burzy, a tak dále. A tak se klausovská privatizace rozložila: neexistovala dostatečná regulace a většinu státního majetku rozkradli neskrupulózní jedinci. Vezměte si také kolaps řady bank a máte recept pro hlubokou nespokojenost. V předvolební kampani roku 1998 tvrdili opoziční sociální demokraté, že odstraní všechny problémy, které způsobili Klausovi občanští demokraté. Ale i když sociální demokraté ve volbách zvítězili, zvítězili jen velmi malou většinou a nemohli utvořit vládu. Tak utvořili neformální koalici se svými politickými nepřáteli, s právě oněmi občanskými demokraty, které v předvolební kampani líčili jako ztělesnění ďábla! Tato koalice v ČR stále ještě vládne - na základě dohody, zvané "opoziční smlouva". V podstatě to znamená, že vládnou sociální demokraté v České republice nyní s mlčenlivým souhlasem Klausovy strany. Dovedete si jistě představit, že to vedlo u voličů k obrovské míře zklamání. Hlasujete ve volbách pro jednu či druhou z hlavních, navzájem soupeřících politických stran, v předvolební kampani na sebe ostře útočí a hned po volbách uzavřou dohodu o spolupráci! Někteří komentátoři argumentují, že je "opoziční smlouva" dobrá pro stabilitu země, a je pravda, že vládnoucí sociální demokraté zaznamenali určité úspěchy při oživování stagnujícího hospodářství. Ale opoziční smlouva vyvolala odcizení mnoha voličů. Neztotožňují se už s českým státem. Je tomu, jako by stát byl vyvlastněn skupinou neskrupulózních politiků, profesionálních manipulátorů, kteří se zajímají jen o vlastní prospěch. Tohle je nyní v ČR převažující nálada. Svým způsobem lze snad argumentovat, že je politická situace tak stagnující, jaká byla v deprimujících sedmdesátých letech - po sovětské invazi do Československa v roce 1968, kdy se Československo znovu stalo zcela podřízenou kolonií Sovětského svazu a vládly v něm prosovětské loutky bez vlastní individuality a tváře. Samozřejmě, teď není v  ČR politický útlak, ale například se ve sdělovacích prostředcích skoro vůbec nekoná žádná živá, podvratná a stimulující diskuse. Všechno se pohybuje ve víceméně konvenčním začarovaném kruhu. Nejsou nové myšlenky. Podvratné myšlenky se považují za podezřelé. A tak jsou lidé v deziluzi.

Vzhledem k tomu, že se sociálním demokratům trochu podařilo oživit hospodářství, podpora nezreformovaných komunistů v posledních měsících zase poklesla. Ať už je nyní na jakékoliv úrovni, nemyslím, že by Češi podporovali nezreformované komunisty, protože si přejí návrat k totalitnímu komunistickému režimu. Jsou to protestní hlasy. Žijete-li v regionu s vysokou nezaměstnaností, vidíte-li, že sdělovací prostředky a hlavní establishmentové strany ten problém ignorují, budete podporovat stranu, která stojí "mimo" českou establishmentovou politiku. I když je česká komunistická strana bezesporu kontroverzní (neodmítla svou totalitní minulost a její politický program je rozporuplný a nepraktický), komunisté mají jednu velkou výhodu. "Establishmentové" strany udržují komunistickou stranu "mimo politiku" - i když mají komunisté v parlamentě své poslance, tito poslanci jsou víceméně ignorováni a hlavní politické strany s nimi nespolupracují; komunističtí poslanci jsou málokdy zváni do televizních debat, prezident Václav Havel se odmítá s představiteli komunistické strany setkat, i když pro komunistické poslance hlasovala dost podstatná část české veřejnosti. Vzhledem k tomu, že se komunisté v posledních deseti letech nepodíleli na vládě, mají nyní čisté ruce - nepošpinili se žádnými politickými skandály, které vyvřely v České republice v posledních letech. A tak jsou někteří občané ochotni dát komunistům podporu, i když je jejich program zmatený, emocionální a zastaralý. To je ale také proto, že jsou komunisté udržováni mimo českou establishmentovou politiku. Mimochodem si nemyslím, že je velmi důležité, která strana vlastně v současnosti v České republice vládne. At už je to kdokoliv, vláda musí stejně poslouchat příkazy z Bruselu - pokud má mít Česká republika hospodářskou budoucnost. To je tlak globalizace.

Zejména v Klausově ODS existují euroskeptické trendy a celá otázka je složitá. Klausova strana je euroskeptická, protože citlivě vnímá růst českého nacionalismu a reaguje na něj. Mnozí Češi jsou bezpochyby velmi frustrovaní, jak relativně slabé a nevýkonné je české soudnictví a česká státní správa. Existuje množství neefektivní byrokracie, úplatkářství a korupce a lidé skutečně touží po zákonnosti. Nejsem si však jist, zda skutečně mnoho Čechů chápe, co pro ně členství v Evropské unii bude znamenat. V současnosti se Evropská unie sama činí v ČR nepopulární tím, že zaplavuje české trhy levnými zemědělskými produkty, což je vážnou ranou pro české zemědělce. V minulých dnech vydal Evropský parlament prohlášení proti nové české jaderné elektrárně v Temelíně, která má být brzo uvedena v provoz. Česká vláda i mnozí Češi mají tendenci interpretovat tuto deklaraci a německé a rakouské protijaderné protesty jako zasahování do vnitřních českých záležitostí. A také loňské bombardování Kosova a Srbska způsobilo, že Češi začali vůči Západu zaujímat velmi ostražitý postoj. Češi vždycky měli vůči Srbům přátelský postoj a mnoho z nich prostě nevěří, že byla západní intervence v Jugoslávii motivována idealismem. I když by jistě mnoho Čechů uvítalo, kdyby byla jejich země přijata do Evropské unie, jiní mají dost velké podezření ohledně toho, co by to znamenalo.

Komise pro IPB

The Insider - vzdělávací film o podstatě svobody projevu a principech novinářské práce

Jan Čulík

Rozpor mezi evropským a americkým pojetím kinematografie je známý. Evropané považují film za umění a vyhrazují si právo uměleckým experimentem provádět sondy do neprozkoumaných dimenzí lidské existence: snaží se - tak, jak to dělá každé velké a autentické umění, vyjádřit nevyjádřitelné: sdělit to, co se zdá být podstatou lidství a je pro každého z nás neobyčejně aktuální a důležité - co však zůstává nesdělitelné.

Jistě toto právo na experiment vede k tomu, že Evropané mnohdy produkují - často za pomocí státních dotací - neupřímná, nekvalitní a snobská rádobyumělecká díla. Přesto však, argumentují mnozí, a já bych se k nim přidal, vznikne v Evropě jednou za čas skutečně velké filmové umělecké dílo. Možná že občasný vznik právě těchto velkých uměleckých děl ospravedlňuje ostatní praxi: státní dotace (třeba ve Francii) výroby pseudouměleckých děl, která zapadnou.

Americká kinematografie je jiná, a zřejmě proto víceméně úplně ovládla svět. Američtí filmaři se otevřeně orientují na film jako zábavu. V technicky vysoce profesionálních dílech využívají zavedených, stereotypních postupů. Americký film vychází z všeobecně srozumitelných společenských situací, přístupných komukoliv na světě. Americký film neobtěžuje diváka ani nutností zabývat se zvláštními etnickými rysy hrdinů jeho příběhů, ani zvláštními psychologickými vlastnostmi či hlubšími morálními a filozofickými problémy.

Americký film poskytuje jednoduchou, často napínavou zábavu: postavy jsou nesložité a příběh se odvíjí rychle. Kladné postavy bojují proti "záporákům" a většinou všechno dopadne dobře - anebo naopak - v reakci na příliš častý happy end - to může dopadnout i špatně: i takový konec je už dnes stereotypní.

Viděl jsem včera americký film The Insider a uvědomil jsem si, jak silně v něm všechny tyto principy platí. Přitom je The Insider film, na který se dá dívat. Je místy i docela napínavý a hlavně - má důležitou výchovnou, vzdělávací funkci.

Je strašně zajímavé, jak často je součástí zábavných, stereotypních filmových výrobků z Hollywoodu vzdělávací podtext. Američtí filmaři zřejmě zastávají názor, že určité zásady a hodnoty je třeba opakovat a lidem vštěpovat neustále. Avšak sloučení zábavy a poučování je pozoruhodné: Dobré evropské filmy jsou možná "pro masy" nesrozumitelné, avšak roli diváka "vyučovat" o životě na sebe neberou.

Britské listy se systematicky zabývají kultivací sdělovacích prostředků a často narážejí na kulturní bariéru v České republice: zásady, že novinář musí být nezávislý, neúplatný a kriticky zkoumat skutečnost ze všech úhlů, že novinář nesmí aktivisticky prosazovat jen jeden aspekt skutečnosti, že svoboda projevu musí být absolutní a že měřítkem její existence je nikoliv zveřejňování konvenčních, ale právě kontroverzních názorů, se prosazují v České republice dost špatně. Když o tom píšeme, reakce je, že ten Čulík argumentuje "tak nějak divně".

Všem těm, kteří si myslí - třeba v České televizi nebo v Literárních novinách - že Čulík je šílenec, protože požaduje, aby novináři byli neúplatní, hrdí a nezávislí - doporučuju shlédnutí filmu The Insider. I když ten film funguje na relativně jednoduché rovině a vysvětluje základní principy jen prostřednictvím stereotypních postav, konfliktů i situací, nicméně právě proto, že používá jednoduché prostředky, daří se mu komunikovat veřejnosti určité základní principy novinářské práce, které jsou podstatou svobody projevu a tedy i demokracie.

Film The Insider je založen na "skutečném příběhu" podnikatelsky vysoce postaveného vědce, dr. Jeffa Haglunda, který pracoval pro velkou americkou tabákovou společnost a když zjistil, že společnost využívá hrubě manipulativních praktik a zneužívá drogové závislosti, kterou působí nikotin (jejíž existenci zamlčuje) ke shromažďování zisků, byl propuštěn. Film především pojednává o úsilí dostat svědectví Jeffa Haglunda o nekalých praktikách tabákové společnosti do vysílání hlavního publicistického pořadu americké televize 60 Minutes. Hlavním hrdinou filmu je v tom smyslu producer Bergman, jehož hraje Al Pacino.

Od samého začátku jsou američtí novináři z pořadu 60 Minutes prezentováni jako nezávislí obránci svobody projevu. Moderátor pořadu 60 Minutes je NĚKDO. Na začátku filmu se natáčí rozhovor s představitelem islámské organizace Hezbollah: přítomné tělesné stráže islámského ajatolláha, který má být interviewován, protestují proti tomu, aby moderátor americké televize seděl u jejich šéfa příliš blízko. "Co si to dovolujete?" křičí na ně americký reportér. "Víte, kdo já jsem? Já jsem novinář. O tom, kde budu sedět, budu tady rozhodovat já."

Úkolem producera Bergmana je připravovat pro známého moderátora kauzy a rozhovory: dělat předběžný průzkum, a zpracovat téma tak, že je zcela průkazné, spolehlivé a neprůstřelné. Pro pracovníky třeba České televize, ale jistě i televize Nova, bude pravděpodobně pozoruhodným zjištěním, že moderátor či reportér není jediným člověkem, který připravuje reportáž či pořad: že příprava investigativních pořadů je týmová práce, při níž hraje producer velmi důležitou roli. Bergman je ve filmu The Insider osobou, která dělá v podstatě veškerou hlavní investigaci: pořady, které se vysílají, jsou jeho. On je organizuje a pak i stříhá: na obrazovce se přitom tento novinář vůbec neobjeví.

Na první pohled se zdá, že je všechno v pořádku: americké sdělovací prostředky, jako je prestižní pořad 60 Minutes, jsou v popředí ochrany demokracie: vysílají ostře kriticky analytické reportáže padni komu padni. Jsou hrdí a nezávislí: nenechávají se nikdy zastrašit.

Jenže tento prvotní předpoklad je ve filmu rychle zpochybněn. Tabáková společnost se začne nekalými prostředky proti obvinění dr. Haglunda bránit: shromáždí na něho složku vymyšlených pomluv, jimiž se ve sdělovacích prostředcích snaží zdiskreditovat jeho jméno. Haglund se stane terčem vydírání a pronásledování.

A televizní společnost, vysílající pořad 60 Minutes, se zalekne a rozhodne se nevysílat rozhovor, v němž Haglund obvinil šéfy tabákových společností, že křivě přísahali, že nikotin nepůsobí drogovou závislost, ačkoliv mají k dispozici výsledky vědeckého výzkumu, dokazujícího opak. Právní oddělení televizní společnosti dojde k závěru, že by tabáková společnost mohla využít málo známé klauzule v zákoně, podle níž je nepřípustné, aby televizní stanice svědkovi pomáhala při zveřejňování kritických skutečností. Televize se začne obávat, že by mohla prohrát případný soudní spor s tabákovou společností a nakonec skončit jako její majetek. Zbabělství převládne a producer Bergman zůstane sám.

Má pocit, že neférově dostal vědce Haglunda do slepé uličky: přesvědčoval ho, aby se svým svědectví šel na veřejnost, a pak se ukázalo, že televize, pro niž Bergman pracuje, jeho svědectví potlačí: Bergman nemůže splnit to, co slíbil. Haglundův život je mezitím v troskách.

Obrovským úsilím se Bergmanovi posléze podaří zastavit diskreditační kampaň proti Haglundovi, kterou rozjela tabáková společnost - tím, že kolegům novinářům z tisku dokáže, že její informace o podvodných rysech Haglundovy osobnosti jsou lživé. Bergman pak prozradí listu New York Times, že jeho televizní společnost potlačila reportáž, jejíž součástí je kritické Haglundovo svědectví, a tím televizní stanici přiměje, aby pořad přece jen nakonec odvysílala.

Kolik českých novinářů vystupuje na veřejnosti s četnými případy cenzury v českém tisku?

Takže ve filmu The Insider všechno dopadne dobře?

Právě naopak: Klíčovým prvkem vzdělávacího substrátu tohoto filmu, co se týče svobody projevu a demokracie, je závěrečná scéna. Obrovským způsobem akcentuje význam integrity, vlastnosti, která se v ČR nepovažuje za něco příliš důležitého: vždyť se všechno nakonec dá nějak obejít, ne? I ve filmu se nakonec všechno zdá být v pořádku, reportáž s Haglundem byla odvysílána, případ je uzavřen. Slavný moderátor se obrací na producera Bergmana s dalším námětem: "Zajímal by tě ten kanadský případ, co jsme nedávno otevřeli? Mohl by ses na to podívat?"

Bergman odpovídá: "Mě zajímá všechno. Ale nepodívám se na to. Dávám výpověď. Pracoval jsem s tebou 14 let. Měl jsem jistotu, že když objevím nepohodlné svědky, mohu jim zaručit, že naše televizní stanice jejich svědectví odvysílá. Žádný ze svědků, které jsem ti během těchto 14 let předvedl a připravil, před rozhovorem nikdy na poslední chvíli neucouvl. Své principy jsme ale teď zradili my. Integrita je věc, která jednou zničená je nenahraditelná. Nemohu mít už nikdy jistotu, že budu-li riskovat životy a existenci svědků v dalším nějakém budoucím vysoce závažném případě, televizní stanice je nakonec zradí. Proto tu práci už nemohu dělat. Nemám jistotu, kterou jsem míval předem."

Problémy svobody projevu se řeší právě v případech, které jsou kontroverzní. To je prubířským kamenem, zda svoboda projevu existuje. V tomto případě, argumentuje americký film The Insider, i americká společnost vlastně selhala.

Navzdory stererotypním postavám i dosti stereotypním situacím se filmu The Insider daří dosti přesvědčivě nastolovat tuto základní otázku demokratického provozu. Svým způsobem je film The Insider nekompromisní poctou nezávislému novinářství. Tím, že příběh vypráví jednoduše a napínavě, aniž by své postavy příliš komplikoval psychologickými problémy, komunikuje své základní vzdělávací poslání velkému počtu příslušníků veřejnosti. Je to tedy vlastně účinná prodemokratická propaganda.

V českém kontextu stojí zato se na tento film jít podívat a přemýšlet o něm.

Vztah zákazník - Český telecom - Telecom je ve výhodě

Západní společnost denegeruje tím, že vpouští na Západ barevné

"My jsme budoucnost ?"

INICIATIVA PROTI EKONOMICKÉ GLOBALIZACI Initiative Against Economic Globalization

kontakt: Viktor Piorecký 0604 913925, Alice Dvorská 0604 556309

Akční kemp

Aktivisté mají možnost zde projít několika tréninky počínaje zdravotnickým, zaměřeným na pomoc zraněným a základní zdravotnické schopnosti, přes mediální, který je připraví např. na rychlé reakce v případě dotazů, až po tréninky nenásilných blokád, slaňování apod. Důležitou součástí kempu jsou kreativní workshopy, zaměřené na výrobu loutek, transparentů, nácvik pouličních divadelních představení a další umělecké aktivity, které na demonstracích nastavují zrcadlo strnulosti nadnárodních finančních institucí a vytvoří v ulicích přehlídku kreativity obyčejných lidí.

"Jsem zde proto, že se chci podílet na demonstracích proti MMF a Světové bance. Považuji za své právo a povinnost, vyslovit se proti zvůli nadnárodních finančních institucí, a považuji za své právo se na nenásilné protesty připravit společně s jinými lidmi, což děláme zde na Akčním kempu. Nikdo se zde nechystá na jakékoliv násilí, nepřipravuje žádné zbraně apod. To je holý nesmysl.Jsme normální mírumilovní lidé." říká účastník tábora.

INPEG razantně odmítá jakékoliv spekulace o přípravě násilných forem protestu. Takové informace jsou zpravidla dílem policie či jiných státních orgánů, které se tímto způsobem, snaží o diskreditaci legitimního protestu a připravují si prostor pro represivní postupy proti aktivistům.

Spojme se za globální spravedlnost, spojme se proti MMF a Světové bance - 22.-28. září 2000