středa 11. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Další výpověď o brutalitě české policie:
  • Le Monde: Praha, město evropské kultury Co když není policejní brutalita jen dílčí problém:
  • Chce společnost Zákon a Pořádek (vynucovaný až brutálně) namísto řešení složitých problémů? (Vojtěch Polák) Podobnost s českým popíráním problémů čistě náhodná?
  • Srbská televize poprvé vysílala film o vraždění Albánců - co na to Srbové? (Guardian) Sazka a Česká televize
  • Stížnost na ředitele České televize: Chmelíček zpochybnil nezávislost a ohrozil dobré jméno ČT (Tomáš Pecina)
  • „Slavná" Klekánice mě moc nepřesvědčila (Ivan Sosna, Tomáš Pecina) Polemika s Lidovými novinami:
  • Podivná diskuse o transformaci vysokých škol (Milan Valach) Politicko-ekonomická polemika
  • Vliv MMF a Světové banky na vývoj světové ekonomiky (Tibor Vaško) Energetická nejistota kanadskýma očima:
  • Cenová hladina v Ontariu (Jiří Jírovec) Diskuse:
  • Tak jak to bylo s antiglobalizačními demonstranty? (Karel Mašita, Martin Vadas)
  • Mám ze všech těch výpovědí zmlácených aktivistů divný pocit (Aleš Kastner, odpověď JČ) "Dobré vztahy":
  • Klaus na Slovensku, Havel v Turecku (Ivan Hoffman)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, středa 11. října 13 hodin:

  • Ve středu dopoledne zveřejnila Sazka další tři dokumenty, věnované polemice s reportáží Klekánice. Pro jejich rozsah je neuvádíme v celé délce, pouze upozorňujeme na pozoruhodné prohlášení akcionářů Sazky, již druhé v pořadí. Čím je situace v Sazce zvláštní a proč zástupci akcionářů tak vehementně tvrdí, že Sazka není tunelována, vysvětluje Tomáš Pecina ve své poznámce v dnešním čísle BL.


  • Václav Havel během návštěvy v Turecku požádal tureckého prezidenta Ahmeta Sezera o propuštění nemocného dramatika, právníka a novináře Esbera Yagmurdereliho vězněného za hájení práv Kurdů. Pětapadesátiletý Yagmurdereli je od dětství slepý a má nemocné srdce a plíce strávil posledních dvacet let svého života většinou ve vězení.

  • Dva stíhací letouny MiG-21 včera dopoledne havarovaly u obce Bílek na Havlíčkobrodsku. Prý se nesrazily ve vzduchu, ale z dosud neznámého důvodu spadly společně na zem. V České televizi to oznámil velitel vzdušných sil armády Ladislav Klíma.

  • Ministr spravedlnosti Otakar Motejl se zatím definitivně nerozhodl, zda se bude ucházet o křeslo ombudsmana. Příliš se mu nedivíme: nestranického zástupce ombudsmana by měla navrhnout ODS. (TP)

  • Akcie společnosti CME byly vyřazeny z amerického kapitálového trhu NASDAQ, budou se dále prodávat "over the counter".

  • Ondřej Neff, vydavatel Neviditelného psa, navštívil včera internační tábor v Balkové. Líbilo se mu tam, se všemi si popovídal a dospěl k závěru, že zadržení aktivisté se zřejmě chovali hrubě k personálu, zejména k citlivé a sympatické vězeňské paní doktorce. (TP)

  • K polemice o reformě maturit. Jiří Kostečka se už k polemickému příspěvku Radka Sárköziho nebude vyjadřovat. Konstatuje:

    Vážený pane,

    jen stručně k odpovědi pana S. Jím citované dopisy mám schované a mohl bych s nimi ven, abych dokázal další polopravdy tohoto člověka. Takový postup se mi ale opravdu zajídá. Podstata našeho sporu je v tom, že ne já, ale celá redakční rada časopisu ČJL odmítla před pár měsíci dva jeho příspěvky a on se neskutečně rozlítil. Nařkl redakci z cenzury a školometství jenom proto, že se devět aprobovaných a zkušených odborníků shodlo na tom, že časopis ČJL nemůže otisknout paján na učebnici, který připomínal spíše reklamní text než recenzi a urážel všechny jiné autory.

    Přesto jsem si dal práci a velmi trpělivě a podrobně mu vysvětlil důvody rozhodnutí redakční rady. V polemice k jinému mému dřívějšímu článku mně vynadal za něco, co v textu vůbec nebylo, a pak se velice divil, že si to nenechám líbit. Když potom Hausenblasův návrh katalogu totálně propadl, zatímco můj a Brožův získal velikou podporu češtinářů celé země, zřejmě to neunesl. Myslím, že si - přesně podle jeho slov - učiníte sám názor, když si všimnete, jak kulišácky obchází argumenty, které ho usvědčují z nekorektnosti (jako např. že v Katalagu nemám kompetence - viz moje stránkové odkazy, kde všude kompetence řešeny jsou).

    Za těchto okolností nebudu v polemice pokračovat, protože by k ničemu nevedla. Vám osobně ještě jednou děkuji za možnost otištění mé reakce na první Sárköziho článek.

  • Milan Šmíd publikoval novou Louč.

  • Jan Hurych vydal elektronickou knihu svých příspěvků, zveřejněných na internetu. Je k dispozici na adrese:http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/bol3718.zip.

  • Jak píšu anglicky v aktuálním vydání týdeníku Central Europe Review, je zjevné, že násilí, jemuž byli na českých policejních stanicích koncem září vystaveni zahraniční i čeští občané, nelze považovat za výjimečný rys, ale je velmi pravděpdoobné, že je to zažitá součást české policejní kultury.(JČ)

  • Svědectví ze Srbska. Upozorňuje Zdeněk Fekar:

    V aktualnim vydani Tramvaje Nacerno (http://www.tramvaj.cz), vychazi reportaz Frantiska Sistka popisujici deni v Jugoslavii poslednich dni.

  • Souvislosti. Nové kulturní (a tedy samozřejmě nikterak ziskové) revue Souvislosti (www.osf.cz/souvislosti), přináší dosud nepublikované texty a fotografie básníka Vladimíra Holana, edici Holanových vpisků do Bible, studii Jana Jandourka o Josefu Škvoreckém, rozhovor s Tomášem Halíkem a Přemyslem Rutem o Popelci umělců, muzikologickou anketu, co je či není "duchovní hudba" a mnoho dalších podstatných článků, rozhovorů a recenzí.

  • Pomozte zachránit ohrožené památky. Viz http://www.volny.cz/kampanila. Pokud je to možné, dejte vědět o této stránce i svým přátelům.

  • Česká literatura na internetu. Píše Radek Sárkozi: Pripravili jsme pro Vas soutez. Poznejte vyznamneho ceskeho spisovatele a ziskate dozivotni clenstvi v Klubu Off-line ZDARMA ! A vlastne ho ani nemusite poznat. Cenu ziska i jedna vylosovana odpoved a odpoved nejvtipnejsi... Viz http://www.ceskaliteratura.cz.

  • O palachovském komplexu méněcennosti a o hystericky nepřiměřené reakci české veřejnosti, politiků a policie na antigobalizační demonstrace, jejímž důsledkem byla na policejních stanicích xenofobní brutalita vůči cizincům, píše anglicky Jan Čulík zde v  časopise Central Europe Review, nositeli evropské novinářské ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě.

  • Fotografie, potvrzující, že mezi demonstranty v Praze byli policisté oblečení jako anarchisté, jsou zde:

    http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

    http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s


  • Ve spolupráci se Štěpánem Kotrbou a agenturou Tendence zde (kliknutím na ikonu se dostanete do archívu starších, případně i novějších snímků - najdete jich tam velké množství) zveřejňujeme fotografie z pražských antiglobalizačních protestů. Soubor byl nejnověji aktualizován posledními fotografiemi z minulého čtvrtka. (Každou fotku zvětšíte kliknutím na ni; fotky mají popisky, které se objeví, když na jejich malou verzi přesunete myš):
    E-PHOTO OF PRAGUE S26
  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Le Monde: Represe vůči odpůrcům globalizace: svědectví Jean-Philippa Josepha

    (mírně zkráceno)

    Policista vykřikl moje jméno. Napsali mi fixem na předloktí číslo 2678. Vzpomněl jsem si na to, co psali lidé, kteří přežili koncentrační tábor, na jejich strategii: nebýt nikým, neupoutávat na sebe pozornost.
    Zapsáno ve čtvrtek 5. října 2000

    Zatkli nás asi v 18 hodin, když jsme seděli u východu z pražského Kongresového centra, na křižovatce s ulicí, jejíž jméno začínalo "Petra". Bylo nás sedmnáct, z toho nejméně jedna Holanďanka, jeden Australan, jeden Skot, jeden Čech, dva Francouzi, zbytek byli Baskové.

    Když nás obklíčila "riot police" [pořádková policie], velmi agresivní, a provedla několik přesunů a zaujala určené pozice, zvedali jsme k policistům ruce a vyvolávali hesla, abychom dali najevo, že demonstrujeme pokojně, a zahnali strach. "Non-violence, non-violence", "peaceful protest, peaceful protest" ("nenásilí" a "pokojný protest"). Poté, co vyklidili ulici kolmou na tu naši a vyhnali novináře, křičeli jsme "the whole world is watching" ("celý svět se dívá").

    Oči policistů přede mnou vyzařovaly rozhodnost, policisté zatínali zuby a připravovali se na nejhorší. Snažil jsem se tvářit, že se na ně dívám s klidem, aby viděli, že jsme také odhodláni, ale pokojně. Policista ke mně napřáhl ruku, myslel jsem si, že chce diskutovat, vstal jsem a on ukázal směrem k autobusu: byl jsem zatčen. Byl jsem trochu ztuhlý, nasadil mi plastová pouta, která neutáhl, a pak mě odnesli k autobusu. Spočítali jsme se, bylo nás sedmnáct. Přečetli jsme si leták právní hlídky, špatně přeložený do francouzštiny. Zavolal jsem mobilem přátelům, abych je upozornil, natáčel jsem interview pro rozhlas, ale autobus se zastavil a to nás přerušilo.

    Policisté nás donutili vystoupit po jednom a vyprázdnil kapsy. Pak jsme se museli posadit na bobek, čelem ke stěně policejní stanice, se skloněnou hlavou. Křičeli. Otočil jsem hlavu, abych viděl, co se děje s mým sousedem. Policista nade mnou vykřikl a zahrozil pěstí. Od této chvíle a během celého našeho zadržení byli černě odění policisté velmi agresivní a nevraživí, nikdy dřív jsem neviděl tak pohrdlivé a nenávistné pohledy. Tón jejich řeči připomínal nadávky a ponižující výsměch. Dostal jsem ráno do hlavy, pak další, když jsem zvedl hlavu. Obráceni čelem ke stěně, hluboce jsem dýchali, abychom se uklidnili. Občas jsem zvedl hlavu a oni mě do ní praštili nebo jsem dostal facku. [...]

    Rozdělili nás do dvou vykachlíkovaných cel po šesti nebo sedmi, tři dívky byly na chodbě. Žádali jsme o možnost telefonovat, ale odmítli a vysmáli se nám. Na služebně jsme strávili čtyřiadvacet hodin, bez přikrývky, spali jsme na zemi. Jíst jsme dostali jen dvakrát: plátky salámu a dva krajíce chleba. Většina z nás byli vegetariáni a žádali jsme vhodné jídlo. Z letáku právních hlídek jsme se dozvěděli, že na to máme právo: odmítnutí a výsměch. Spokojili jsme se s chlebem a lahvemi vody. Po dvou hodinách začal výslech, požádali jsme o tlumočníka, jeho francouzština byla slabá, ale byl hodný. Byl to dobrovolník - dělal vše, co bylo v jeho silách, aby nám pomohl. První Basky obvinili, z "neuposlechnutí" nebo "napadení veřejného činitele". Ostatní odmítli. Naše obvinění byla prázdná. Nebyli jsme obžalováni vůbec z ničeho.

    Křičeli jsme v celách "a las barricadas", abychom si dodali odvahy, "a las bocadillos, por el triumfo de la alimentacion", abychom se vysmáli jejich šikanování, hráli jsme různé společenské hry, pak jsme hráli s prázdnými láhvemi fotbal, zahradili jsme vstup do cel tak, jako blokujeme ulice, vsedě a s voláním "non-violent protest". Procházeli jsme se po miniaturní cele a volali na policisty přezdívky. Hovořili jsme o Baskicku a povídali si o svých názorech, zkušenostech a obavách. Policisté, kteří vypadali jako městská policie, se najednou rozzlobili, začali být agresivní, někteří z nich němeli identifikační čísla. Nemohl jsem si ani jednou zapsat číslo, protože jsem v případě každého útoku měl co dělat, abych se ubránil.

    Ráno přišla nová směna. Žádné jídlo, žádný telefon. Den čekání. Viděli jsme noviny, s fotografiemi násilností. Policisté nám řekli, že to udělali naši "kolegové". Hodinu před skončením čtyřiadvacetihodinové lhůty jsme začali pobíhat po cele a křičet "twenty-four hours, twenty-four hours", pak "we want freedom and we want it now" ("chceme svobodu a chceme ji teď"). Po čtyřiadvaceti hodinách nás odvezli autobusem ke středisku pražské cizinecké policie, kde jsme strávili téměř šest hodin.

    Na chodbě jsme si všimli vysokého muže v obleku, se světlými vlasy, trochu při těle, který si prohlížel všechny vězně, jak kolem něj procházeli. Mysleli jsme si, že je to agent FBI. Přemístili nás do čekárny, někteří vyndali obsah svých batohů a rozdělili jsme se o zbylé jídlo. Ostatní vězni se k nám připojili.

    Někteří měli na obličeji modřiny. Vyprávěli nám, jak je bili během zatčení nebo v policejní vazbě. Z asi třiceti lidí, které jsem v čekárně potkal, jsem viděl jsem nejméně pět zbitých. Kdykoli jsme se pokusili mluvit, policisté začali být velmi agresivní a nedovolili nám, abychom se k sobě otočili, hrozili obušky nebo pěstí. Smáli se nám, že si neumíme přečíst nápisy na automatu na kávu, nutili nás k tomu, hrozili obušky a nechali otevřené okno, i když byla zima a někteří stáli zády těsně u okna. Policista doprovázel dívku na záchod. Když se vrátil, otíral si konec obušku, jakoby ho někam strkal, a ostatní se smáli.

    Francouzský Izraelec, Joshua Trarfati, přezdívaný Chuky, nám vyprávěl, jak se dostal na stanici: byl zatčen spolu s jedním Němcem a s americkým turistou, kteří se manifestace vůbec neúčastnili. Všichni tři museli stát v cele na jednom čtverečním metru. Chuky je studentem lékařství a nepřijel demonstrovat, ale jako ošetřovatel. Byl členem zdravotnické hlídky, zorganizované INPEGem. Policisté v jeho batohu našli olej a líh. Protože měl modré tričko, mysleli si, že se účastní modré manifestace. A tak ho obrátili ke stěně a několikrát ho kopli do nohou, až upadl. Když ležel na zemi, dostal další kopance, asi šest, pak ho chytili za vlasy a tlouli mu tváří o zem. Celé to trvalo čtyřicet minut. Jeho spoluvězni ze stejné cely nám říkali, jak se báli, když slyšeli křik. Když jsem ho viděl, silně kulhal a měl dvě zlomená žebra (při každém zakašlání se svíjel). Němce uhodili do ucha a viděl jsem, že ho má oteklé a modré, Američan měl zlomený zub, uprostřed, asi čtvrtina mu chyběla. Nebyl to demonstrant, jen turista, který přijel do Prahy, města evropské kultury. Setkal jsem se s německými středoškoláky, kteří zde byli na školním výletě, a ty zatčení a vazba naprosto šokovaly.

    Slyšel jsem, že na stanici se hovořilo o mučení, o lidech, kteří byli spoutáni a lámali jím prsty, o Rakušance, která vyskočila z druhého poschodí. Vedli nás nahoru, potkal jsem přítele Xaviera, který mi řekl: "Jeane, podepsal jsem. Podepsal jsem vyhoštění. Abych se co nejrychleji dostal pryč" - měl totiž v pátek nějakou důležitou pracovní schůzku. Vyfotografovali mě s identifikačním číslem pod bradou, vzali mi otisky prstů a chtěli vědět jméno mých rodičů, mou adresu. Změřili mě, potom mě zavřeli do cely o dvou metrech čtverečních, kde nás bylo 18! Přišli dva vězni, které jsme neznali, řekli, že jsou Ukrajinci, kouřili a telefonovali z mobilních telefonů, tvářili se velmi nervózně. Roztrhali své papíry, jak by to byli tajní. Všichni jsme si říkali, že to je policejní provokace. Němec mi řekl, že potkal advokáta, který mu řekl, že na tom, jestli podepíše nebo nepodepíše vyhoštění, vůbec nezáleží.

    Předvolali mě a tlumočnice mi ukázala text, který mám podepsat, a anglicky mi řekla, co v něm je, ale celý mi ho nepřeložila. Xavier v každém případě podepsal a já jsem mu řekl, že podepíšu také, aby nás nerozdělili. Podle ní v textu stálo, že jsem se účastnil zakázané násilné demonstrace, a proto se proti mně zahajuje řízení o "vyhoštění". Zeptal jsem se jí, jestli v tom textu stojí, že jsem se sám dopustil násilí; řekla, že ne. Ostatním to přeložili jinak, že se "účastnili" nebo že "byly účastníky". Uvědomil jsem si příliš pozdě, že policie se chovala stejně k těm, kdo jednali násilně jako k nenásilným, ale o to zde nešlo. Nejhorším zločinem tedy bylo, že jsme neuposlechli zákazu demonstrovat.

    Tajní agenti, předpokládám (byli v civilu a neměli identifikační čísla), mě odvedli do místnosti a přinutili se svléknout. Musel jsem si sundat snubní prsten, který uložili do obálky s mými věcmi. Druhý obálku znovu vysypal, dal stranou dva papíry, které pečlivě složil a vyhodil do koše. Šel jsem se podívat, co to bylo, ale on se na mě vrhnul a křičel, abych zůstal na svém místě. [...] Mluvili se mnou o táboře, řekli, že budu smět telefonovat a že mi potom vrátí věci. Nerozuměl jsem.

    Ve dvě ráno nás odvedli do autobusu. Dvě osoby, jeden z nich byl Bask, zavřeli jen tak z legrace do klece. Jeden německý a jeden slovinský student spolu začali diskutovat, byl jsem ohromen úrovní jejich konverzace o MMF a Světové bance, ale také analýzou ekonomické situace jejich zemí i celého světa. Dveře autobusu se otevřely a byli jsme ve vězeňském táboře, ve skutečném americkém vězení, s ostnatými dráty a velmi vysokými zdmi. Myslel jsem, že nás vezou na hranice, ale pochopil jsem, že nás místo toho znovu uvěznili. Byli jsme rozděleni do malých skupinek. Když na mě došla řada, první co jsem spatřil, byl Xavier ve vězeňském oblečení, v károvaném vězeňském mundúru. Neubránil jsem se smíchu, zvlášť, když mi ukázal, že má na předloktí napsáno číslo 2671.

    Policista vykřikl moje jméno. Podal mi hromadu věcí (ručník, mýdlo, kartáček na zuby, hřeben, vězeňský stejnokroj a přikrývku), zakřičel na mě a ukázal tonfou směrem ke sprše. Napsali mi fixem na předloktí číslo 2678. Vzpomněl jsem si na to, co psali lidé, kteří přežili koncentrační tábor, na jejich strategii: nebýt nikým, neupoutávat na sebe pozornost. Osprchoval jsem se, ale necítil jsem se lépe, protože na mě křičeli a měl jsem strach a nemohl jsem pořád uvěřit tomu, co se stalo. S odporem jsem si oblékl vězeňské šaty, hluboce jsem dýchal a snažil se zůstat klidný. U východu jsem potkal Philippa z Fumelu. Řekl mi, že odmítal jídlo, že je to jediný způsob protestu. Rozkřiklo se to a všichni vězni se rozhodli zahájit hladovku. Naše tělo bylo tím posledním, co nám zůstalo k vyjádření odporu.

    Policista mě odvedl do místnosti na lékařskou prohlídku, druhý mě donutil, abych vyšel, a pak pendrekem mě znovu vtlačil dovnitř. Zvážili mě a lékařka se mě zeptala, zda mám nějaké zvláštní potíže (ha, ha). Řekl jsem jí, že mám astma a že jsem zahájil hladovku. Nehnula ani brvou a požádala mě, abych se oblékl. Odvedli mě do cely pro čtyři, kde byli dva Baskové, které jsem znal (Javier a Sigor) a Constantinos, řecký student. Na anglicky psaném letáku, který nám přinesli, se vysvětlovalo, že každé tři týdny máme právo na jeden telefonát a na jednu návštěvu měsíčně, na jednu procházku denně. Vysvětlili nám, že naše práva jsou "pozastavena" a že tam strávíme 24 hodin až 180 dnů! Myslel jsem na svou práci, na své studenty, na rodinu. Rozednívalo se, okno bylo velké a za ním byl les. Mezi mnou a lesem mříže, dvě zdi a ostnatý drát.

    Všichni jsem vytrvale odmítali jídlo (v každém případě jsem slyšel, jak dozorci při roznášení jídla popotahují nosem a plivou, myslím, že plivali do jídla). Domlouvali jsme se tiše mezi celami. Celá budova několikrát za sebou skandovala "we wanna phone and we want it now", ozvěna násobila naše hlasy. Trochu jsme zpívali, mnohem méně než na první policejní stanici, ve hře už nebylo tolik. Celý den jsme v krátkých intervalech prospali. Hladovka mě posílila, začal jsem přemýšlet a cvičit. Chtěl jsem této situace využít, udržet si jasné vědomí, protože jsem cítil, že jsem jim vydán na milost a současně s tím jsem si nikdy dřív tak silně neuvědomoval své odhodlání. Během noci Baskové odjeli. Zůstali jsme sami s Costosem. To byla jeho první hladovka. Pili jsme vodu, myslím, že byla poměrně čistá. Policisté nám nedovolovali spát a mlátili obušky o mříže a nutili nás vstávat. Soustředil jsem se na dýchání a na to, abych se uvolnil. Snažil jsem se nic neočekávat, v nic nedoufat. Lékařka nám přišla říct, že když nebudeme jíst, pošle nás na naše náklady do nemocnice. [...] Řekli jsme jí, že chceme pryč. Prošla cely. Celá budova opakovaně skandovala "hunger strike, hunger strike". Byli jsme ztuhlí a dívali jsme se na les. V poledne za námi přijel konzul. Ve dvě hodiny jsme odjeli. [...]

    (překlad TP)


    Co když není policejní brutalita jen dílčí problém

    Chce společnost Zákon a Pořádek (vynucovaný až brutálně) namísto řešení složitých problémů?

    Vojtěch Polák

    Pane Čulíku,

    možná, že policejní brutalita není jen dílčí problém. Chápavý postoj novinářů, politiků a veřejnosti nutí k vážnému zamyšlení nad širšími souvislostmi.

    Zdá se, že společnost jako celek chce Zákon a Pořádek (vynucovaný až brutálně) používat jako všelék k řešení "složitých" problémů.

    Takový postoj postrádá především tvořivý přístup k věci. Nezajímá nás o co jde a jak to řeší jinde. Pak ovšem těžko můžeme odhalit příčiny a možnosti řešení. Pokud nás projevy té věci příliš obtěžují, s nechutí se odhodláme k "symptomatické léčbě", jejíž brutalita je úměrná naší naštvanosti.

    Jde v podstatě o nechuť a následně o nedostatek smyslu pro realitu. Chceme mít svět kolem sebe jednoduchý, přehledný, srozumitelný a statický. Chceme používat sadu tradičních a osvědčených receptů v důvěrně známých situacích. Chceme to tak silně, že si rádi pleteme naše přání se složitou, nepřehlednou, nesrozumitelnou a stále dynamičtější skutečností.

    Nejsme-li schopni přijít takovému světu na chuť (adaptovat se), dochází k tvrdým střetům s nepoddajnou realitou. Nechceme a neumíme nic jiného, než snažit se donutit skutečnost k poslušnosti násilím. Nechceme a neumíme připustit, že to není dobrý nápad - prostě proto, že se pokoušíme o nemožné. A konečně - nechceme a neumíme připustit, že nás to přichází pěkně draho.

    To s lidmi, kteří mají k životu vstřícnější postoj, jsme s brutalitou mnohem úspěšnější. Snažíme se je "znormalizovat" všemi prostředky. Je to pro nás velmi důležité - dává nám to iluzi, že náš pohled je ten jediný správný a že život se mu na konec podřizuje. Naše brutalita tak vlastně slouží "správné" věci. Je to jen nezbytné a oprávněné násilí. Jasná sebeobrana - naší iluze o sobě a o světě kolem nás.

    Svůj životní postoj předáváme další generaci. Bude přesto trochu jiná. Možná přijde na chuť životu jaký je víc, možná méně. Možná tedy bude kultivovanější. Tomu se asi říká společenský vývoj.

    P.S.: Na místě policistů bych nebyl moc klidný. Co když náhodou (stát se může všechno) společnost usoudí, že policejní brutalita je problém, který je třeba "řešit". I při té představě běhá mráz po zádech ...

    vp


    Srbská televize poprvé vysílala film o vraždění Albánců - co na to Srbové?

    Deník Guardian včera informoval v níže shrnutém článku, že jedna jugoslávská televizní stanice vysílá sestřih dosud pro Srby neznámých zpravodajských televizních záběrů z posledních deseti let, v nichž jsou zaznamenána srbskou armádou páchaná zvěrstva. Zaujala mě v článku líčená reakce některých srbských občanů, kteří si tato fakta - z nacionalistických důvodů ("je to směšné, jsou to všechno lži, je to propaganda, jejímž účelem je očernit srbské vlastence") nechtějí připustit. Podobnost s popíráním policejní brutality v České republice - zločiny jsou to jistě menší, ale popírání má velmi podobné kořeny - je jistě jen čistě náhodná... (JČ)

    Stráže před číslem 119 v ulici Blagoja Parovica v západním Bělehradě jsou tento týden nervóznější než kdy předtím. Zde je totiž luxusní sídlo srbského vojenského velitele generála Mladiče. Novinářům stráže sdělují, že Mladič není přítomen, napsal včera listry Guardian.

    Jedna bělehradská televizní stanice totiž poskytla Mladičovi důvod, aby se šel skrývat na tajné místo. Opakovaně totiž odvysílala dokumentární film se záběry poprav muslimských civilistů, ostřelování civilního muslimského obyvatelstva a s hromadami popravených muslimů.

    Mlčky kamera panorámuje po zkroucených končetinách a ztuhlých obličejích, plných grimas. Není k tomu skoro žádný komentář, ale skoro žádného komenáře není zapotřebí: celé Srbsko ví, že generál Mladič (57) byl vrchním velitelem srbské armády během etnického očišťování Bosny začátkem devadesátých let.

    Film byl sestaven spěšně, střih je dost amatérský, záběry jsou často zrnité. Film mapuje vzestup politického šéfa Srbska Slobodana Miloševiče a jeho balkánská dobrodružství. Využívá záběrů, které západní televizní diváci dávno znají.

    Avšak v Srbsku nikdo tyto záběry dosud neviděl. Podle státních sdělovacích prostředků, které v Srbsku dominovaly po celé minulé desetiletí, nebyli Srbové agresory, ale obětmi válek v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu. Osoby, obžalované z válečných zločinů u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu falešně obžaloval zaujatý Západ.

    Rozhodnutí nezávislé televizní stanice Studio B sestavit a začít vysílat sestřih tohoto zpravodajského materiálu způsobil, že je celé Srbsko na nohou. Pouhé čtyři dny po Miloševičově pádu byla pokrývka popírání srbských zločinů roztrhána.

    Asi padesát srbských občanů, kteří byli obviněni z válečných zločinů, je nyní v nepříjemné situaci. Pokud najde v současné situaci srbský národ čas na zpytování svědomí, mají problém.

    Jestli uprchnou, to bude záviset na výsledku debaty, kterou vyvolalo vysílání tohoto dokumentárního filmu. Prezident Vojislav Koštunica nechce vydat srbské občany mezinárodnímu soudu v Haagu, avšak šíří se názory, že by tito lidé měli být postaveni před soud v samotném Srbsku.

    Autobus číslo 41 z Banjicy do centra Bělehradu byl plný k prasknutí, když začali o dokumentárním filmu hovořit dva důchodci: je to směšné, jsou to všechno lži, je to propaganda, jejímž účelem je očernit srbské vlastence, zdůrazňovali.

    Trvalo to jen pár vteřin, než se mladí lidé, sedící naproti nim, postavili na obranu toho filmu: "Je to pravda, vždyť všichni víme, že je to pravda. Naším jménem se děly strašlivé věci," řekl Stanislav, 17, student hudby. Jeho přítelkyně Mirjana a  Jelena s ním souhlasily, když konstatoval, že je načase postavit se otevřeně vůči minulosti.

    Ostatní cestující se přidali a debata pokračovala až na konečnou. "Jsou to vždycky staří lidé, kteří popírají, co se stalo," konstatovala Jelena.

    Dvě elegantní ženy v kavárně Sports Café nebyly staré. Byly to novinářky, kterým ještě nebylo třicet. Taky ten dokumentární film viděly. "Nesmysl. Je to přesně ten materiál k zblití, jaký by se Západu velmi zamlouval," zdůraznily.

    "Ve válkách se lidi holt zabíjejí. My víme, že docházelo k zabíjení muslimů. Na tom není nic nového. Srbové bojovali na obranu svých domovů." Obě novinářky odmítly uvést své jméno.

    Za nimi byla řada televizních monitorů, na nichž se vysílaly automobilové závody, fotbal a módní přehlídky. Pouštět v kavárně vysílání Studia B odrazuje zákazníky, řekl barman."Lidi sem chodí, aby na tohle všechno zapomněli."

    To však neplatí o Marině Antičové a Radovanu Radivojevičovi, jimž je oběma 21. Nad kávou souhlasili, že v Bosně došlo k pokusu o genocidu. "Nemuseli jsme vidět mrtvoly, abychom si toho byli vědomi." Ale je ještě podle nich brzo oddělovat fakta od mýtů."Nyní je nejzávažnějším problémem hospodářská situace. A obava, že by se Miloševič mohl vrátit," řekla Antičová.

    Mirko Lukovič, pracovník realitní kanceláře si myslel, že nemůže, co se týče válek, už nic překvapit, než uviděl v dokumentárním filmu bombardování Dubrovníku v roce 1991. "Oni používali lodě. Je to možné?"

    Povědomí o všech těchto zločinech se nyní šíří srbským národem. Vyšetřovatelé válečných zločinů přitom dál zkoumají hroby v Chorvatsku, v Bosně a v Kosovu.

    Objevení každého dalšího hrobu činí stále pravděpodobnějším, že obvinění budou nakonec sedět za neprůstřelným sklem ve fádní soudní místnosti na pobřeží Severního moře, kde bude, podle očekávání, zasedat tribunál pro válečné zločiny alespoň dalších deset let.

    Nová jugoslávská vláda, která bude zoufale potřebovat hospodářskou pomoc a obchod, nakonec asi nebude moci odolat tlaku, aby byli tito muži postaveni před soud.

    "Začínají se hodně bát. Pro malé ryby i pro velké ryby, jako je Mladič, je to stále nebezpečnější. Chtěli by zmizet, ale nemají kam," řekl Mladičův důvěrník.

    Hlavní prokurátorka u tribunálu pro válečné zločiny, Carla del Ponte, chce, aby Miloševič zasedl u soudu na lavici obžalovaných a zodpovídal se z obvinění z genocidy v Bosně a v Chorvatsku, kromě už existujícího obvinění zločinů proti lidskosti, spáchaných při vyhánění etnických Albánců z Kosova.

    Del Ponte je na Balkáně a požádala o schůzku s Koštunicou. Konstatuje, že mu sdělí podrobnosti o stu zmrazených švýcarských bankovních kont, které patří Miloševičovým společníkům.

    Pro Ljubodraga Stojadinoviče to všechno přichází jako sice opožděné, ale vítané ospravedlnění. Stojadinovič je bývalý plukovník v jugoslávské armádě. Stal se novinářem a odhaloval srbská zvěrstva v deníku Glas. Nebylo to lehké.

    Vyhrožovala mu tajná policie, byl skandalizován politiky, opustili ho přátelé, kteří mu nevěřili."Devadesát procent vojáků byli počestní lidé, ale ostatní byli zločinci. Lidi o nich nechtěli mluvit. Říkal jsem - z legrace - že to dál budou schopni popírat snad jen penzisti a blondýnky. Teď snad uvěří ale i oni."


    Stížnost na ředitele České televize:

    Chmelíček zpochybnil nezávislost a ohrozil dobré jméno ČT

    Tomáš Pecina

    Rada České televize
    Fax:
    02-61213971

    V Praze dne 10. října 2000

    Re: Stížnost na ředitele České televize

    Vážení,
    Česká televize se v minulých dnech dostala do centra pozornosti (a na přední stránky českých deníků) v souvislosti s kauzou pořadu Klekánice.

    Reportáž, věnovaná problematice akciové společnosti Sazka a připravená do vysílání ostravským studiem, měla být odvysílána 3. 10. t. r., avšak několik hodin před plánovaným uvedením rozhodl generální ředitel České televize, navzdory názoru řady svých podřízených, včetně ředitele TS Ostrava, že pořad bude stažen z vysílání, protože není vyvážený a Sazka v něm nedostala dostatečný prostor k vyjádření.

    Po dosti komických peripetiích navzájem si odporujících tiskových prohlášení a zmatečných výroků ze strany vedení České televize a jejího tiskového mluvčího byla Klekánice 10. 10. t. r. odvysílána v nezměněné podobě. Za pořad byla zařazena část dodatečného vyjádření a. s. Sazka.

    Domnívám se, že ředitel České televize se svým jednáním dopustil zásadního porušení zákona o České televizi, zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a tiskového zákona a navíc ohrozil prestiž a postavení České televize jako nezávislého média veřejné služby:

    1. Reportáž Klekánice nebyla jednostranná ani nevyvážená, naopak velmi dobře splňovala požadavky kladené na veřejnoprávní publicistiku (a to zejména ve srovnání s běžnou produkcí pražské redakce publicistiky - mám na mysli pořady Fakta, Naostro apod.). Rozhodnutí ředitele Chmelíčka bylo věcně nesprávné a navíc vystavilo televizi důvodnému podezření, že její vedení jedná na základě korupčních tlaků.

    2. Ačkoli vedení České televize nejprve popíralo nátlak ze strany Sazky, významného inzerenta a obchodního partnera ČT, zjistilo se, že ředitel Chmelíček ještě 3. 10. t. r. navštívil ředitele a. s. Sazka Aleše Hušáka a osobně mu sdělil své rozhodnutí. Tím, že ředitel tuto skutečnost několik dnů popíral, zpochybnil nezávislost a ohrozil dobré jméno veřejnoprávní televize. Ekonomický nátlak potvrdila posléze i Sazka.

    3. Rozhodnutí umožnit Sazce přidat k pořadu okamžité vlastní vyjádření je v rozporu s tiskovým zákonem i s obvyklou publicistickou praxí a jeví se v daném kontextu jako bezprecedentní profesionální pochybení: jestliže bylo bez věcného důvodu takové privilegium uděleno Sazce, mohou se právem domáhat této formy uvádění vlastních stanovisek i všechny další subjekty, které se cítí veřejnoprávní publicistikou ohroženy nebo dotčeny.

    Obávám se, že v tuto chvíli neexistuje možnost, jak by pan Chmelíček mohl dál zastávat funkci ředitele České televize, aniž by tím organizaci uvedl ve všeobecný posměch. Proto by Rada České televize měla využít své zákonné pravomoci a rozhodnout o odvolání ředitele České televize v průběhu funkčního období.

    Zároveň bych chtěl na tomto místě neformálně ocenit profesionalitu a osobní statečnost zaměstnanců ostravského studia, zejména Petra Bohuše, Lenky Polákové a externího spolupracovníka ČT Jiřího Ovečky; dávám tímto Radě k uvážení, zda by neměla i ona své ocenění a podporu vyjádřit např. formou usnesení v zápisu.

    S pozdravem,

    Tomáš Pecina


    "Slavná" Klekánice mě moc nepřesvědčila

    Ivan Sosna

    Publicistický pořad, jemuž předcházela nezaplatitelná reklama díky neodvysílání v původním termínu, následné medializaci a vehementnímu protitlaku Sazky, mě navzdory očekávání moc nenadchl. Pokud jsem jako neekonom dokázal pochopit podstatu věci, své povinnosti dané loterijním zákonem Sazka plní a funguje ke spokojenosti svých akcionářů. Je přitom vysoce zisková a se ziskem zachází způsobem, který prý neodpovídá fungování jiných srovnatelných? loterií, který vypadá marnotratně, ba se možná jeví podezřele, do kterého však kromě akcionářů a Ministerstva financí nikomu nic moc není.

    Skutečnost, že by Sazka na sport mohla dávat víc (ale proč by to dělala, jestliže si své povinnosti plní), pocit, že hlavní osoby jsou přeplacené a zástupci akcionářů lukrativním členstvím v orgánech společnosti zkorumpovaní, mi nepřipadá jako dost pádný důvod ke zpochybňování hospodaření soukromé společnosti. Nemusí mi vonět, že někdo hodně vydělává a podle mých měřítek rozhazuje, jenže když si na to vydělá, je to přece jeho věc. Určitě nám nebude sympatický Hušák figurující v Cibulkových seznamech a tuším poslední svazácký předseda Ulčák, ale jejich angažovanosti v Sazce, resp. ve firmách okolí ní, nic nebrání. Jejich právo podnikat v mezích zákona je naopak - ač třeba se skřípěním zubů - nezpochybnitelné.

    Neměl být (méně vděčným) předmětem reportáže spíš loterijní zákon a možnost jeho změny?

    Celá kauza je ovšem rozehraná jako pěkné drama: lobbování, cenzura, oboustranná nařčení, trestní oznámení, angažovanost Syndikátu, Just proti redakčnímu týmu (LN 10/10) a bůhvíco ještě vznikne. Mám ale pocit, že kdyby byla odvysílání pořadu nepředcházela tak intenzivní palba, prošel by bez zvláštní pozornosti.

    Nelze vyloučit, že to nakonec celé splaskne jako velká bublina. Nebyla by ostatně první. Pak bychom se už jen mohli ptát: bylo dobře, že novinářští investigativci šťourali, nebo se jen pár snaživců pokoušelo o efektní úlovek? Pro sebe zatím odpověď nemám. Obecné téma vyváženosti kritických reportáží ale zůstává.



    Poznámka TP: Vytýkal jsem ve své recenzi, že tvůrci Klekánice měli některé věci objasnit lépe, a příspěvek Ivana Sosny oprávněnost mé výtky potvrzuje. Omlouvám se za mravoučnou doušku, ale toto je třeba vysvětlit:

    V zásadě jde o to, že "tunel do Sazky" se liší od obvyklých způsobů české cesty privatizace, protože tyto aktivity neprovádějí velcí akcionáři v neprospěch malých ani management za zády akcionářů, ale Sazka zčásti uplácí, zčásti ohlupuje statutární zástupce svých akcionářů, sportovních a tělovýchovných svazů. Takto ovlivněný zástupce pak nehájí zájmy své organizace, ale stává se nastrčenou figurkou, kterou Sazka přeplatila a podle libosti jí manipuluje.

    Vezměme příklad poslance Ladislava Šustra, jehož loajalita je rozdělena mezi tři subjekty: jako poslanec za KDU-ČSL by měl ve Sněmovně hájit zájmy občanů, jako funkcionář tělovýchovné jednoty Orel zastupuje její zájmy v dozorčí radě Sazky a jako člen této dozorčí rady pobírá tantiémy, které jsou v poměru k jeho poslaneckému platu skoro dvojnásobné. Bude-li L. Šustr tlačit na to, aby Sazka hospodařila lépe a jeho svaz dostával větší dividendu, on sám může přijít o místo v dozorčí radě. Totéž by se mu mohlo stát, kdyby býval podpořil kterýkoli jiný než Sazce stranící návrh loterijního zákona.

    A o to právě jde: kauza Sazka není případem podvodu s akciemi v objemu několika desítek milionů, ale rozsáhlou sítí korupce a ovliňování veřejného mínění, která zasahuje velký počet lidí ve sportu, v politice i v médiích; vyjádřeno v penězích jde o nezákonnou distribuci prostředků v objemu několika miliard korun ročně.

    Důležité je vědět i to, že A. Hušák není zdaleka jedinou osobou, u níž přichází v úvahu trestní odpovědnost: spoluvinu na rozkrádání peněz ze Sazky nesou sami představitelé sportovních svazů a tělovýchovných jednot, jimž z důvodů, které jsem právě vysvětlil, podivné hospodaření Sazky velice vyhovuje.


    Podivná diskuse o transformaci vysokých škol

    Milan Valach

    Následující text jsem původně nabídl Lidovým novinám, ty jej ale odmítly s tím, že je příliš dlouhý. Inu, je poněkud delší (7 255 znaků včetně mezer), ale domníval jsem se, že pokud mohou systematicky publikovat stanoviska jedné strany, mohli by jednou věnovat trochu prostoru i názorům opačným. Vzhledem k vážnosti tématu by to snad bylo úměrné. Ale nakonec by bylo možné uvažovat i o zkrácení. Skutečně není nutné na všechny body reagovat hned v jednom textu. Nestalo se tak. A tak jsou i nadále publikovány jen texty propagující stanoviska Unie svobody a vytváří se tak falešný dojem, že to je ta jediná možná pravda, s níž všichni souhlasí. O to více pak ovšem připomíná způsob tohoto psaní propagandu, v níž nejde o pravdu, ale o manipulaci veřejností, a to především mladými studenty. Diskuse pak přestává být "podivnou" a stává se "špinavou".

    Na stránkách Lidových novin, ale i na mnoha dalších místech probíhá diskuse o stavu našeho školství. V poslední době se soustředila spíše na školy vysoké, a zde především na otázku počtu studentů, které jsou školy schopny přijmout. Rozdíl mezi počtem zájemců a kapacitními možnostmi škol je dosud řešen prostřednictvím přijímacího řízení a  omezením počtu přijímaných.

    To je pro nepřijaté jistě nepříjemná záležitost, ale i obecně lze vznést mnoho výhrad i  vůči samotné existenci přijímacího řízení, které jen těžko může postihnout skutečné studijní schopnosti. Mimo vysokou školu tak zůstává jistě i mnoho těch, kteří by byli schopni úspěšně studovat. Nezanedbatelným faktem je, že existence přijímacích testů vytváří tlak na střední školy směrem k výchově studentů s encyklopedickými znalostmi, ale již v podstatně menší míře se schopností tvořivě myslet a samostatně jednat. V důsledku existence přijímacích zkoušek tak dochází ke kumulování škod na vzdělanostním potenciálu našeho státu. Ty spočívají v tom, že část schopných zájemců zůstává za dveřmi vysoké školy, stejně jako v tom, že středoškolští studenti jsou stále ještě vedeni v duchu rakousko-uherského drilu. Ztrátu ovšem nenesou jen odmítnutí uchazeči, ale celá společnost, která takto přichází o rozhodující zdroj svého dalšího růstu, kterým je dnes právě lidský kapitál, tj. vysoká a stále rostoucí kvalifikace populace spojená se schopností tvořivého uplatnění osvojovaných vědomostí.

    Postavíme-li problém takto, zdá se být řešení jednoduché, stačí zrušit přijímací zkoušky. Takový návrh však narazí na kapacitní možnosti škol a ty jsou zase dány možnostmi státního rozpočtu. Je zřejmé, že podíl výdajů státního rozpočtu na školství a vědu na HDP bude muset růst, pokud se nechceme propadnout mezi zaostalé a ekonomicky chudé země.

    Zdá se, že až sem není mnoho sporného, ale právě v tomto okamžiku propukají vášně diskutujících. Ty vyvolávají různé návrhy na řešení nedostatku peněz ve státním rozpočtu pro účely školství.

    Chceme-li být spravedliví, což u nás není příliš zvykem, musíme přiznat, že současná vláda nenese vinu za minulé chyby a zločiny. Stamiliardové částky, které zmizely ve vytunelovaných bankách, se nyní někde musí vzít. Pokud by chtěla vláda ušetřit tím, že by nechala padnout IPB, došlo by následnému hospodářskému poklesu, pravděpodobně krizi, která by ztráty státu ještě mnohonásobně zvýšila. A pochopitelně na školy by pak bylo ještě méně. A zde se dostáváme k prvnímu bodu, který mi v diskusích o školství chybí, je to pojmenování viníků, kteří odpovídají za tyto obrovské ztráty. A v neposlední řadě mi zde chybí i jistá sebekritika inteligence, která na základě znalosti světových zkušeností s fungováním tržního hospodářství a parlamentní demokracie měla od počátku upozorňovat na nedostatečný právní rámec atd., a měla takto vytvářet protiváhu jednostranným politickým koncepcím našich politiků.

    To je ovšem minulost, která nás sice nyní velice omezuje, ale již nejde změnit. A tak přicházejí návrhy co dál. Jedna možnost je čekat na nápravu poměrů v ekonomice a na její následný růst, který přinese více prostředků do státního rozpočtu a tím i do školství. Samozřejmě i zde se mohou vysokoškolští pedagogové podílet svou výzkumnou i publikační činností na kultivaci tržního, politického a kulturního prostředí, a tím přispívat ke kýženému růstu. Občas tak i skutečně činí, avšak podle mého názoru stále ještě nedostatečně.

    Ale i tato možnost se jeví jednak jako hudba vzdálenější budoucnosti, jednak jako něco dost abstraktního a těžko uchopitelného. A tak přicházejí návrhy jednoduché, všeobecně srozumitelné, které slibují rychlou nápravu. Jestliže problém spočívá v nedostatku státních peněz, zapojme do hry peníze soukromé. Zde můžeme uvažovat jak o vzniku soukromých škol, tak o placení studentů za studium, o ono pověstné školné. Soukromé vysoké školy jsou zatím mimo těžiště diskuse. Ta se soustřeďuje především na otázku školného (menší pozornost je věnována možnému rozdělení studia na stupeň bakalářský a následující, i když i o tom se mluví).

    Co mne na této diskusi překvapuje, je její zarážející nevěcnost. Zdá se mi, že se vede více v ideologické rovině než v rovině seriozní diskuse.

    Již první argument obhájců školného byl velice překvapivý. Jestliže budou studenti platit, bude jich moci více studovat, neboť jich školy budou moci více přijmout. To zní jistě velice přitažlivě, pokud se nezeptáme, kolik studentů odpadne, protože si studium za takových podmínek (9 500 Kč - humanitní až 33 000 Kč - umělecké obory - školného ročně) nebude moci dovolit. Odpověď na tuto otázku nám ale nemůže dát osobní anketa mezi několika našimi studenty, ale jen seriozní analýza celkové situace. V diskusích se nejen neobjevily argumenty o takovou analýzu opřené, ale ani jen nejmenší poukaz na to, že by byla prováděna.

    V jemnější variantě se hovoří o studiu na úvěr (s jakým úrokem?), případně garantovaný státem, který student splácí až po skončení studia a nastoupení do zaměstnání při dosažení určité úrovně příjmů. Takové modely jsou někde v zahraničí uplatňovány. Ale jen někde, nikoliv všude a ani ne ve většině vyspělých zemí. V souvislosti s naší ekonomickou úrovní se musíme ptát , jestli se tím přece jen nevytvoří jiná bariéra pro studium, a to ekonomická. Jestliže přetlak studentů vzniká především na humanitních oborech, jsou to právě tyto obory, jejichž absolventi většinou nedosahují po skončení studia právě horentních příjmů. Takže by se sice zbavili nutnosti skládat přijímací zkoušky, ale jejich kalkulace prospěšnosti studia by jim mohla ukázat, že je to pro jejich ekonomicky chudší část příliš nákladná záležitost. A zde se musím opět zeptat: byly provedeny analýzy navrhovaných změn z tohoto hlediska, jestliže ano, proč se ve vedených diskusích o nich nikdo nezmiňuje?

    Jistě si nemyslím, že bychom měli nekriticky napodobovat jiné státy, ale neměly bychom se přece jen poučit z jejich zkušeností? Místo toho jsme svědky účelového vybírání příkladů např. Rakouska (kde vyvolává odpor - viz demonstrace studentů svolaná na 11.10), se záměrným přehlížením příkladů opačných, zrušení školného ve Skotsku, které můžeme nalézt ve vyspělých zemích Evropské unie.

    Jestliže takto zvláštně vedou diskusi někteří zástupci vysokých škol, musím se ptát, jestli jde opravdu o zájem tohoto státu a o zájem studentů, nebo jestli náhodou nejde o předvolební kampaň US a jejích sympatizantů, která si školné dala do svého volebního programu, přičemž má zřejmě zájem získat co největší počet hlasů od mladých voličů. Získat hlasy těch, kteří mohou být navrhovanými změnami postiženi, by bylo opravdu mistrovským kouskem.

    Chceme skutečně, aby se školy otevřely co nejširšímu okruhu uchazečů, a nebo jde o jinou formu elitářství, v níž bude kvalitní vzdělání jen pro bohaté?

    Je možné, že za některých podmínek by zavedení školného tento efekt nemělo, ale dosavadní nevěcný způsob vedení diskusí o této otázce mne nepřesvědčil nejen o výhodách školného samotného, ale dokonce ani o tom, že jejich účastníci hledají řešení výhodné pro studenty a občany tohoto státu vůbec.


    Vliv MMF a Světové banky na vývoj světové ekonomiky

    (k 56. výročí MMF a Světové banky)

    Tibor Vaško

    Tyto dvě mezinárodní organizace prošly za své existence významným vývojem. Při jejich vzniku v červenci 1944 v Bretton Woods bylo 44 zemí. Na konci sedmdesátých let to bylo 118 zemí a v prosinci 1993 to bylo 178 zemí. ČSR byla členem do r.1954. Nyní je ČR opět členem.

    Původním účelem těchto organizací spolu s GATT bylo docílit jisté rovnováhy mezi udržitelnými mezinárodními pravidly obchodu a schopností národních vlád sledovat, pokud možno nerušeně, své domácí ekonomické cíle a v tomto smyslu sehrály významnou roli ve světě mimo sovětský blok. Tato pravidla však přestala v praxi finančních kruhů platit počátkem sedmdesátých let. V obchodě také stále více dorážela mezinárodní pravidla na vnitrostátní rozhodování. Dokazuje to i uruguayské kolo vyjednávání o zásadách GATT (září 1986 - prosinec 1993) v oblasti služeb, intelektuálního vlastnictví, pravidel pro investování, technických bariér pro obchod a zemědělství.

    Během osmdesátých let totiž začínaly mít podniky zejména v technicky náročných oborech, firmy globální vliv. Jejich výrobky totiž vyžadovaly velké náklady na výzkum a vývoj a návratnost těchto investic bylo možno zajistit jen na globálním trhu. Technická politika a instituce přitom zůstávaly národními.

    Všechny tyto procesy je možno pochopit jako důsledek průmyslové výroby rozvinutých zemí, která v letech 1964 - 1992 stoupala v průměru o 9 procent ročně, zatímco vývoz těchto zemí stoupal o 12 procent ročně. Objem půjček bank přes národní hranice stoupal o 23 % ročně. Jinými slovy, stoupala mezinárodní ekonomická závislost.

    Součástí tohoto vývoje se staly i rozvojové země. V průmyslově rozvinutých zemích nevedla provázanost mezinárodního kapitálu s výrobou k  problémům, avšak rozvojové země Jihu se dostaly do značných potíží. Posléze, v letech 1984 - 1990 činil čistý kapitálový přenos z Jihu na bohatý Sever 155 mld. dolarů. Proto publikaci k 50. výročí MMF a SB nazvali představitelé rozvojových zemí "50 let stačí" a Walden Bello nadepsal svůj příspěvek "Globální ekonomická kontrarevoluce: Jak Severní ekonomické válečnictví devastuje Jih".

    Šedesátá a sedmdesátá léta charakterizovala OSN jako dvě desetiletí rozvoje. Většina rozvojových zemí se rozhodla k ekonomickému rozvoji na základě programů založených na vedoucí roli státu, ochraně domácího trhu a silné regulaci západních investic.

    I když mezi rozvojovými zeměmi byly jisté rozdíly, přesto se tyto země sjednotily a pomocí UNCTAD a Skupiny 77 žádaly přerozdělení globálního bohatství. Výsledkem bylo dočasné ovládnutí cen ropy skupinou OPEC. Podle vzoru této skupiny zemí, vyvážejících ropu, se objevovaly pokusy organizovat kartepro těžbu bauxitu, cínu a jiných surovin. Kdyby se to bylo povedlo znamenalo by to dle W. Bella začátek "Nového mezinárodního ekonomického řádu".

    I když to netrvalo dlouho, tento postoj rozvojových zemí vyvolal silnou "protijižní" náladu, která přispěla k vítězství R. Reagana v amerických volbách. Tato nálada v USA nastala o desetiletí před Evropou souběhem několika událostí a proto se k ekonomické hrozbě rozvojových zemí přidala například prohra USA ve Vietnamu a íránská krize, spojená s obsazením velvyslanectví USA v Teheránu islámskými fundamentalisty.

    Reaganův projekt využil pokles cen surovin na nejnižší úroveň od třicátých let. Hlavním mechanismem však byla restrukturalizce tehdy existujícího programu ekonomické pomoci, který byl nástrojem jisté redistribuce bohatství za vlády liberálů, jakým byl R. McNamara, na zbraň která zhoršila situaci zemí třetího světa.

    Byla to výběrová zbraň: Půjčky pro strukturální přestavbu (Structural Adjustment Loan-SAL).

    Pravicoví ekonomové začali považovat silný stát, ochranu domácího trhu a regulaci zahraničních investic za stavební kameny " nového podvratného mezinárodního ekonomického řádu". Jejich rozbití se stalo prioritou politiky Severu a hlavním "beranidlem" ničícím "hradby" národních ekonomik byly právě SAL., Půjčky pro strukturální přestavbu.

    Tyto milionové půjčky nebyly vázány na konkrétní projekt, ale vlády zemí, které je měly dostat, se musely zavázat k provedení drastického liberalizačního programu. Cílem bylo zmenšení role státu v hospodářství, snížení bariér pro import, odstranění restrikcí na zahraniční investice, odstranění subvencí domácího průmyslu, snížení výdajů na sociální účely, snížení mezd, devalvace měny a upřednostnění výroby pro export, před výrobou pro domácí trh.

    Ekonomové Světové banky tato opatření prosazovali jako nutné zlo pro zvýšení hospodářské efektivnosti. Vůdcové třetího světa jim však nevěřili a jen málo z nich si přijalo takovéto půjčky.

    Bohužel začalo mít počátkem osmdesátých let stále více zemí potíže se splácením velkých půjček které jim poskytly soukromé banky Severu v sedmdesátých létech. Tyto rozvojové země tedy začaly požadovat souhlas Světové banky s přerozdělením splátek. Protože jiné půjčky nebyly pro rozvojové země k dispozici, vlády rozvojových zemí se vzdaly. Na konci r. 1985 již dvanáct z patnácti největších dlužníků - včetně Argentiny, Mexika a Filipín - předložily strukturální programy pro drastický liberalizační program, jaký si přála Světová banka.

    Koncem osmdesátých let už probíhalo 187 programů SAL pod dohledem Světové banky a MMF, který kontroloval dodržování schválených rozpočtových škrtů. Obě organizace tak vnutily rozvojovým zemím strategii ekonomického zaostávání.

    Spolupráce Světové banky a MMF se změnila po vzniku "Nástroje pro strukturální korekce" (Structural Adjustment Facility - SAF) v roce 1988. Zejména to pocítily země podrovníkové Afriky, ze 47 zemí tohoto regionu má půjčky SAL 30 zemí. A tak se SAL stal nejen efektivním mechanismem pro vymáhání dluhů a přerozdělení finančních zdrojů z Jihu na Sever, ale i nástrojem pro drastickou transformaci zemí od Argentiny až po Ghanu. Státní zásahy do hospodářství byly podstatně omezeny, ochranné bariéry proti dovozu ze Severu byly odstraněny, restrikce investic zrušeny a politika upřednostnění exportu zapojila domácí průmysl do kapitalistického světového trhu, na kterém dominuje Sever.

    Korunu tomuto úsilí SB a MMF nasadila Indie, když v r. 1991 slíbila dalekosáhlé reformy svého hospodářství výměnou za poskytnutí strukturálních půjček, aby mohla zvládnout své zadlužení. Indie přitom byla vedoucím bloku neangažovaných zemí a hlavním přívržencem státem vedeného ekonomického rozvoje. Konzervativní publikace jako "The Economist" věnovaly této skutečnosti takovou publicitu, jako rozpadu sovětského bloku.

    Hořký lék, ale pomoc to nebyla

    Cena ovládnutí Jihu byla strašná, píše W. Bello. V průměru poklesl HDP podrovníkových zemí klesal v osmdesátých letech ročně o 2,2 % a příjem v těchto zemích na obyvatele klesl na úroveň šedesátých let. Skupina poradců OSN uvedla ve zprávě, že na celém kontinentu se hroutí zdravotní systém pro nedostatek léků, školy nemají knihy, university knihovny a laboratoře. Mělo to i dopad na životní prostředí, když země byly nuceny vykácet lesy a těžit další zdroje, aby měly na zaplacení úroků.

    Tento proces v Latinské Americe pokládají "za největší loupež od dob dobyvatele Cortéze" a osmdesátá léta pokládají za ztracené desetiletí. Podvýživa na venkově vyvolala návrat cholery, o které vládla představa, že už byla zcela vymýcena.

    Technokrati v SB a MMF pohlížejí na tuto sociální devastaci jako na "hořkou pilulku", kterou Jih musí spolknout, aby nabyl ekonomického zdraví. Po deseti létech zatím tito technokraté nebyli schopni ukázat na jediný úspěch. Někdy poukazují na Chile jako vzor, ale okamžitě mění téma, když se poukáže na hlad a podvýživu na chilském venkově a na fakt, že reálné mzdy klesly v Chile od počátku sedmdesátých let o čtyřicet procent. Někdy poukazovali na Mexiko, ale to již přestalo.

    W. Bello pokračuje, že to jsou snad přistěhovalci, kteří nejlépe pochopí, že strukturální program nebyl míněn jako přechod k prosperitě, ale jako trvalá podmínka ekonomických potíží zajišťující, že Jih nikdy nepovstane, aby ohrozil Sever.

    Jsou i takoví, kteří mají obavy. Např. Jacques Attali, bývalý ředitel Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj, napsal, že jedním z možných důsledků tragédie Sever-Jih může být válka, úplně jiná než ty, jaké jsme zažili v moderních dobách, válka která bude připomínat nájezdy barbarů ze sedmého a osmého století. K podobnému názoru dospěla residentská komise pro integrovanou dlouhodobou strategii USA, když napsala, že konflikt s třetím světem je forma války, kdy je nepřítel přítomen všude a je nepravděpodobné, že se někdy vzdá. Komise pokračuje, že v minulosti jsme považovali tyto útoky za sled přechodných a samostatných krizí, nyní je však musíme pokládat za trvalý dodatek k  seznamu pro plánování obrany.

    W. Bello není tak pesimistický. Říká, že by bylo možno problém vyřešit, kdyby se našli dostatečně odvážní lidé na Severu, kteří by uznali zodpovědnost Severu za devastaci Jihu a pokusili se o jediné možné řešení globálního problému: vytvoření aliance Sever-Jih, která odstraní pouta strukturálního přizpůsobování a  vrátí Jihu suverenitu.

    Čas pro globální New Deal?

    Zajímavé názory přinesli Terry Collingsworth, J. William Goold, Pharis J. Harvey, zabývající se otázkami mezinárodního pracovního práva (Foreign Affairs, leden/únor 1994). Sarkasticky konstatují, že boj kapitalismu s komunismem skončil a vítěz učinil svět bezpečným a účinným místem pro byznys. Skutečnost je názorná. Nike vyrábí své drahé boty v Indonésii, kde dělnice pracují dlouhé hodiny za 38 dolarů měsíčně. Wal-Mart, K-Mart a Sears, velké obchodní řetezce, šijí košile v Bangladéši, kde kulturně pasivní islámské ženy šijí 60 hod. týdně za méně než 30 dol. měsíčně. Samozřejmě uvedené společnosti prodávají tyto košile za americké ceny v USA. Podíl mzdy na jedné košili je 4 centy (asi 1,50 Kč). Koncerny to zdůvodňují tím, že musí zůstat konkurenceschopnými, ale všichni jejich konkurenti šijí také v Bangladéši. Přitom řada podniků v zemích Severu se likviduje. Podobné příklady se popisují v souvislosti s dohodou NAFTA mezi USA a Mexikem.

    Tyto příklady ukazují jak globální ekonomika dovolila nadnárodním společnostem uniknout těžce vydobytým pracovním normám, platným v rozvinutých zemích a zvolit si dělníky v rozvojových zemích, které si navzájem konkurují ve snaze získat zahraniční investice. Heslo "volný trh pro vytvoření prosperující globální ekonomiky" v praxi odpírá dělníkům jejich podíl na tvorbě bohatství. Často dělníci v rozvojových zemích kteří se nemohou bránit, nemají jinou možnost, než pracovat za jakýchkoliv podmínek. Tím nadnárodní monopoly posunuly situaci na trhu práce na konec předminulého (19) století.

    Vlády nemají moc jak zaručit práva dělníků. Všechno přenechaly nadnárodním monopolům. Ty úspěšně čelí každému úsilí zavést "sociální dodatek" do každé dohody (NAFTA, GATT) a do statutu Evropského společenství. Přitom tyto monopoly oživují v novém hávu heslo General Motors "co je dobré pro americké nadnárodní monopoly, je dobré pro Ameriku". Jejich četní a pohádkově placení právníci a ekonomové, jako potulní obchodníci prodávají globální variantu volného trhu. Vymysleli si nový pojem "trickle down economics". Je to názor (teorie), že bohatství nadnárodních monopolů nakonec "prosákne" i k malým podnikům a jednotlivcům.

    Stanovisko monopolů k regulacím je, že regulace jsou prospěšné, pokud chrání jejich zájmy, a špatné, pokud ohrožují jejich zisk. Proto je většina mezinárodních dohod určena hlavně pro ochranu vlastnických zájmů a na jejich tisících stranách není ani slovo o základních právech zaměstnanců.

    Zastánci monopolů argumentují tím, že zákony pro globální obchod není vhodným místem pro globální legislativu. Monopoly ignorují historickou zkušenost "provázání" sociální legislativy s obchodním systémem a její velké výhody. Zde je nejvhodnějším příkladem Rooseveltův New Deal, který zasáhl poprvé na národní úrovni. Roosevelt ve své zprávě Kongresu v r. 1937 "Fair Labor Standards Act" konstatoval:"Zboží vyrobené za podmínek, které nesplňují základní úroveň slušnosti, je nutno pokládat za kontraband a nesmí mu být povoleno znečišťovat kanály mezinárodního obchodu".

    Význam tohoto zákona vynikne, když si uvědomíme, že v době velké hospodářské krize v USA si tamější státy navzájem konkurovaly snižováním ochrany zaměstnanců, podobně jak to nyní dělají rozvojové země. Důsledek zákona byl, že nejen zvýšil mzdy a zlepšil pracovní podmínky, ale také vedl k růstu kupní síly obyvatelstva a přispěl k poválečné prosperitě, v podstatě využitím principu keynesianismu.

    Když zanedbáme morální stránku současné globální situace, že monopoly využívají zbídačené dělníky, kteří se nemohou ve svém politickém systému bránit, nemá ekonomický smysl pokládat pracovní normy za irelevantní pro obchodní politiku. Když se přesune výroba do rozvojových zemí, zvýší se nezaměstnanost v rozvinuté zemi a sníží se kupní síla obyvatelstva. Placením hladových mezd v rozvojových zemích nevznikne nová kupní síla, která by nahradila v dané rozvojové zemi ztracenou kupní sílu.

    Globální ekonomika, dle tří výše uvedených autorů, vyvolala rozptýlení úsilí vlád používat fiskálních a měnových nástrojů pro podporu ekonomického růstu. Národní úsilí pro zvýšení souhrnné poptávky často vyvolá jen spotřebu, zatímco investice, výroba a zaměstnanost stoupne v jiných zemích. Toto "prosakování" snižuje účinnost hospodářské politiky. Stimulace růstu v jedné zemi, pokud sousední země stagnují, jen zvýší import a imigraci do expandujícího hospodářství, proto je řešení nutno hledat koordinovaně na globální úrovni.

    Z těchto důvodů ze odvozuje potřeba něčeho jako globální New Deal. Globálně aplikovatelná práva pracujících a pracovní podmínky by mohly představovat základnu pro vytvoření globální třídy spotřebitelů, podpořit skutečnou efektivnost ve výrobě a zastavit destrukční sestupnou spirálu podbízení se v oblasti mezd a pracovních podmínek.

    Prvním krokem v tomto směru by mohl být zákon o Všeobecném systému preferencí (GSP -Generalized System of Preferences Act), který garantuje bezcelní dovoz do USA těm zemím, které splňují pět bodů (které určilo ILO) práv zaměstnanců (právo shromažďování, kolektivního vyjednávání, nepoužívání nucené a dětské práce, zdravotní a bezpečnostní podmínky a minimální mzda).

    Autoři také doporučují přijmout část preambule GATTu, která údajně obsahuje myšlenku - "upevnit světové hospodářství zvýšením kupní síly zaměstnanců a umožnit jim přístup ke zboží, které vyrábějí".

    Závěr

    Z výše uvedených dvou studií lze odvodit řadu poučení. Jedno, obecně systémové, je, že když vývoj společnosti není participativní, když se část občanů nemůže podílet na společenském rozvoji, dochází nutně ke vzrůstajícím rozdílům uvnitř společnosti. Na národní úrovni je toho důkazem vývoj minulých nejméně 150 let. Tentýž problém vzniká obdobně nyní na globální úrovni. Tak jsme se z globálního hlediska vlastně znovu octli na konci 19. století, kdy vznikalo dělnické hnutí, které doté doby nemohlo dostatečně ovlivňovat hospodářský vývoj. Výsledkem úsilí dělnického hnutí byl kapitalistický stát blahobytu, který docílil v zemích Severu nebývalého úspěchu, také pod tlakem konkurence bývalých komunistických zemí. Když tato konkurence pominula, lze stát blahobytu demontovat a nerušeně nastolovat v rozvojových zemích poměry připomínající přelom devatenáctého a dvacátého století.

    Počátky nepokojů v rozvojových zemích lze přirovnat k prvním vystoupením dělníků před více než sto lety v Evropy s tím rozdílem, že oni se zároveň zasazují i za práva svých zemí ve světové rodině národů. Společné mají také to, že před nimi je ještě dlouhá cesta, stejně jako byla před našimi pra-prarodiči koncem předminulého století. Jak je však známo, dějiny se nikdy neopakují s velkou přesností.

    (Redakce Britských listů výše uvedený text podstatně jazykově přepracovala.)


    Energetická nejistota kanadskýma očima

    Cenová hladina v Ontariu

    Jiří Jírovec

    Jako jinde ve světě rostou i v Kanadě ceny energie zejména pohonných hmot. V zemi, která si hlupácky pěstuje svoji závislost na silniční dopravě, se zdražení okamžitě promítá do stavu peněženky většiny občanů - zejména když z ní druhou rukou bere svoji daň kanadská zima.

    Cena benzinu se za poslední rok zvýšila zhruba o 40 procent, tedy 50 na 70 centů za litr a více normálu. Motorová a topná nafta zdražila o 50-60% a zemní plyn se zdražil asi 20%. Jen elektrická energie zůstala (alespoň v Ontariu) na svém.

    Ačkoli elektrická energie stojí poněkud mimo dané téma, není bez zajímavosti skutečnost, že dostatek elektřiny a regulace její ceny provinční vládou jsou považovány za základ vzestupu ontarijské ekonomiky. Tato situace se změní na jaře příštího roku, protože provinční vláda nakonec deregulovala i tento sektor.

    Dopad zdražování

    Dopad zdražení na průměrného občana naznačují čísla z vlastní domácnosti (středně velké auto se spotřebou 10 l/ 100 km, roční průměr 20 000 km, naftové topení, ohřev vody a vaření zemním plynem, zbytek elektřina).

    Pokud ceny zůstanou na současné úrovni, zaplatíme ročně o 1100 dolarů víc za energii než před rokem (benzin + 440, topná nafta + 600, zemní plyn + 60).

    Pro lidi s vysokými příjmy možná pakatel. Střední vrstva, do níž naše domácnost statisticky patří, bude přehodnocovat výdaje na rekreaci a jinou zbytnou činnost, kdežto již nyní (pracující) chudí jsou v loji, či jak by se ta pohroma dala vyjádřit.

    O další stupeň hůře na tom jsou lidé, kteří pohonné hmoty potřebují k obživě - například farmáři a nezávislí řidiči (autodopravci) mohou být takovým zvýšením zatlačeni do bankrotu.

    Zůstaňme ale u nezávislých řidičů, kteří jsou na kanadské scéně nejviditelnější. Většinou jsou napojeni na některou ze zasilatelských organizací, která jejich služby prodávají dál. Řidič ze svého příjmu hradí amortizaci vozidla, údržbu a pohonné hmoty. Zbytek je zisk (jde přece o soukromé podnikání), který může být podstatně ohrožen, pokud zasilatelská organizace není ochotna absorbovat výkyvy v ceně pohonných hmot.

    Řekněme, že řidič ujede ročně 100 000 km a jeho vozidlo spotřebuje 20 l/100km. Při ceně 50 centů za litr jsou náklady na pohonné hmoty 10 000 dolarů ročně. Čtyřicetiprocentní zvýšení ceny (na 70 centů) znamená, že řidič zaplatí za rok 14 000 tedy o 4000 víc. U motorové nafty to je 5-6000.

    A zde je jádro problému. Společnost, v níž jsou zisky velkých korporací nedotknutelné, očekává, a to v rozporu s vlastní ideologií, že řidič pokryje zvýšení nákladů z vlastní kapsy, tedy ze zisku svého drobného podnikání.

    O čem se mluví

    Vzhledem k roli, kterou v Kanadě hrají pohonné hmoty, se všechno točí kolem jejich ceny respektive tří základních složek, které ji ovlivňují. Tedy ceny suroviny, daní a zisku. Cenu ropy mají do značné míry v ruce země sdružení OPEC. To jsou ti darebáci, kteří mají pod palcem ropné kohoutky a podle maximalizují svůj zisk využitím zákona o nabídce a poptávce. Kritika jejich počínání je zatím mírná. Nelze ale vyloučit, že pokud rozpor mezi plýtváním energií ve "vyspělých" státech a snahou států OPEC neprodávat svoji surovinu lacino (kupodivu ještě nepřišli na to, že by neměli vyvážet ropu, ale ropné produkty) přesáhne práh bolestivosti, přijde zase ke slovu oheň a meč (záminka se vždy najde). Připomeňme si v této souvislosti, že vedle Třetí říše a Izraele i Američané si o sobě myslí, že jsou Prozřetelností vyvolený předvoj lidstva a že mohou svoje posvátné zájmy nadřazovat všemu ostatnímu.

    Daň z pohonných hmot se stala vhodnou municí pro politické přestřelky. Podle informace, zveřejněné na  stránkách CBC, se celkový podíl státní pokladny na prodeji benzinu příliš nemění (v roce 1991, 1999 a 2000 to bylo 43.6, 50.5 a 46.3 centů z každého dolaru tržby. Ve stejném období vzrostl podíl ceny ropy z 26, na 30 a 38 centů z každého dolaru. Samotná daň tedy růst ceny příliš neovlivňuje, protože jen jedna její složka (8% prodejní daň počítaná z celkové ceny) je pohyblivá. Proto se daň, jak údaje naznačují, s rostoucí cenou relativně snižuje. Celkově ovšem stát dostává víc peněz, když ceny rostou.

    Tato skutečnost je využívána opozičními politiky, kteří si začínají přihřívat svůj volební guláš.

    V Kanadě totiž vypuknou v kozinovském termínu federální volby, jejichž ústředním motivem nejspíše bude snížení daně ze mzdy, hledání peněz na zdravotní péči, školství a zbytky vědy a možná nějaká ta záplata na státní dluh.

    V podstatě to je nechutná komedie. Na federálním parlamentním kanálu obviňuje pravá opozice o maličko levější vládu, že lpí na liberálních manýrech a odmítá snížením daně pohonných hmot podpořit všeobecný blahobyt. Na kanálu provinčního parlamentu otlouká levá opozice své o něco pravicovější vládě o hlavu slib, že bude pravice bude snižovat daně (a nedělá to).

    Protože snížení daní a zvýšení výdajů jsou protisměrné procesy, je neochota jakkoli zbarvené vlády sáhnout na daň z pohonných hmot celkem vysvětlitelná.

    Vzhledem k tomu, že spotřebitelova kapsa není bezedná, lze současnou situaci chápat i jako psychologický boj vlády a rafinerií o její obsah. I kdyby se daň z litru o nějaký ten cent snížila, cena se nejspíš dost rychle vrátí na současnou úroveň a vláda bude tam, kde byla.

    Výrobci a distributoři vědí jak trh zvládnout. V Severní Americe se často zdůrazňuje, že padla ta či ona magická hranice. V případě ceny benzinu to bylo 50, 60, a naposledy 70 centů za litr. Každá hranice se nějakou dobu testuje až si nakonec spotřebitel zvykne na číslovku, kterou cena začíná. Podle posledních zpráv se ve Victorii (hlavním městě Britské Kolumbie) začínají zkoušet reakce publika na číslovky 8 (pro normal) a 9 (pro super).

    Politikové se tedy vzájemně osočují, vyjadřují starost o blaho občanstva a myjí si svoje nepříliš čisté ruce mýdlem značky "tržní ekonomika".

    Poněkud na okraji zůstávají zisky z výroby a prodeje pohonných hmot. Veřejnost je sice přesvědčena, že jsou příliš vysoké a že ceny u čerpadel jsou manipulovány, ale taková věc se ale dá těžko dokázat, zvlášť když různé komise, které čas od času pohyb cen zkoumají, jsou impotentní.

    O čem se (téměř) nemluví

    Především se nemluví o tom, že současná situace je jedním z dalších dokladů toho, že zchaotizovaný svět přestává fungovat. Vládám chybí - a to v různých proporcích - ekonomické nástroje a politická vůle něco podniknout.

    Dále se nemluví o tom, že chybí jakákoli koncepce zajištění energetické potřeby v budoucnosti. Přesněji řečeno, vidina okamžitých zisků zatlačuje do pozadí úvahy o budoucnosti vůbec.

    Pomíjí se bezuzdnost s níž reklamní mašinérie vmanévrovává severoamerické spotřebitele do neuvěřitelného plýtvání vším včetně pohonných hmot. Za příklad mohou sloužit údaje o dodávkách (pickup trucks) a SUV (Sport Utility Vehicles) na kanadském trhu. Vzhledem k tomu, že většina dodávek nikdy nic nepřepravuje a většina SUV nikdy neopustí silnice, lze tvrdit, že jediný důvod, proč je lidé kupují je udržení kroku se sousedem Novákem, chci říct s Jonesem. Reklamy samozřejmě cudně zamlčují, že zisk z prodeje nenasytného pickupu nebo SUV je daleko větší než z běžného a nedejbože úsporného osobního auta.

    Pro zajímavost uvádím údaje pro rok 2000 z příručky kanadského federálního Ministerstva přírodních zdrojů. Jsou uvedeny v pořadí Výrobce - kategorie vozidla - celkový počet typů motorů/počet motorů s obsahem pod 3.0L - průměrný obsah motoru (L) - průměrná spotřeba ve městě v L/100 km - průměrná celková spotřeba v simulovaném provozu (55% město 45% dálnice). Posledně jmenovaný údaj je patrně značně optimistický, protože předpokládá nerealně nízkou průměrnou rychlost 70 km/hodinu).

    General Motors - pickup - 9/1 - 4.7 - 16.8 - 14.2 SUV - 8/2 - 4.3 - 15.6 - 13.6

    Ford - pickup - 4/0 - 4.3 - 15.3 - 13.1 SUV - 4/0 - 4.8 - 15.6 - 14.1

    Toyota - pickup - 4/2 - 3.2 - 12.9 - 12.0 SUV - 3/1 - 2.7 - 12.6 - 11.2

    Je třeba uznat, že reklama pracuje pro výrobce těchto palivožroutů velmi dobře. Dokonce se jí podařilo vtěsnat do mysli zákazníků i pojem "ekonomický provoz" použitím nic neříkající informace, že to či ono vozidlo patří mezi neúspornější ve své kategorii.

    Zmíněná příručka dokládá i nedostatek politické vůle dotknout se problému plýtvání paliva. Ministr Ralph Goodale si totiž v jejím úvodu pochvaluje, jak výrobci významně zlepšili účinnost vozidel a snížili emise.

    Takměř tabu je otázka veřejné dopravy. Chybí jakákoli dlouhodobá koncepce jejího rozvoje. Neexistuje dostatek politické vůle pojímat náklady na vybudování a udržování potřebné infrastruktury jako investici do budoucnosti. Nejde ani tak o peníze jako o změnu myšlení. V zemi, jejíž ekonomika je silně závislá na ziscích z výroby a prodeje motorových vozidel to ale není lehké.

    Reakce spotřebitelů

    Reakce většiny spotřebitelů zatím nepřekročila hranici resignace. Chodit pěšky a sedět doma ve svetrech je řešení s omezeným dosahem.

    Proti zdražení pohonných hmot výrazněji protestují pouze nezávislí řidiči nákladních aut i když ne tak ostře jako jejich evropští kolegové. Cena pohonných hmot samozřejmě postihuje i farmáře, ale ti spíš protestují proti klimatu - přeneseně i doslova - ovlivňujícímu jejich existenci. Navíc nejsou organizačně tak silní jako řidiči, aby si jich někdo moc všímal.

    Britské listy nedávno přetiskly článek z deníku Guardian. Hugo Young v něm píše: "Kdo proboha jsou ti lidé, kteří si osobují dávat vládě lhůtu 60 dnů, do níž prý musí vláda učinit něco proti vysokým cenám benzinu. Proč by měla skupina farmářů, kteří jsou chráněni obrovskými dotacemi před tržní realitou, vydírat šéfa státu? Arogance závozníků má fašistické podtóny. Jestliže přichází přímá demokracie, měla by mít representativnější původ než tohle".

    Domnívám se, že jde o populistické zjednodušení daného problému a tím pádem o velmi špatnou žurnalistiku. Ti "vyděrači" totiž protestují nikoli z nějaké zvláštní záliby ve veřejných vystoupeních - ostatně každý den, kdy nemají rito, nebo neposekají pole, je stojí další peníze - ale kvůli pocitu ohrožení vlastní existence a nemožnosti ovlivnit situaci "normálními" prostředky.

    Youngovy argumenty nejsou nijak ojedinělé. Jisté je, že pořád platí osvědčené "rozděl a panuj" a tak se moc snaží oslabit odborové organizace diskreditací jejich členů v očích veřejnosti. Jednou jde o řidiče, jindy o učitele nebo zdravotní personál. Každá záminka je vhodná - a v dané souvislosti každý Young.

    Na konci citovaného článku z Guardianu je výzva politikům: "Obhajujte svou strategii. Řekněte otevřeně, jakou chcete společnost, přiznejte to, jestli chcete vysoké daně. Argumentujte, proč je důležité zdaňování benzinu a vysvětlete, jaké služby to financuje. Respektujte náladu veřejnosti a snažte se pochopit její život. Děláte-li věci pokoutně, končí to tak, že tím urážíte dobře informované voličstvo."

    Myslím, že i zde zůstává Young příliš na povrchu. Z jednání politiků je představa jejich světa zjevná. Proč jsou daně z principu důležité, není třeba nikomu vysvětlovat. Jak se s nimi nakládá je věc jiná, ale ve světě, v němž není osmi nejmocnějším žinantní utratit za tři dny neproduktivního sumitování na většině demonstrantů nepřístupné Okinawě 700 milionů dolarů, se na takové téma dá jen těžko diskutovat. Prostřednictvím průzkumů veřejného mínění vědí politikové velmi dobře, do jaké míry je společnost ohlupená a přesně podle toho s ní nakládají. Jistě, tu a tam se netrefí, ale většinou to přežijí bez úhony na svém politickém zdraví.

    Problém je v tom, jak vytvořit klima v němž se daří myšlení a politické vůli ke změnám.

    Jiří Jírovec

    PS Nechci vzbudit dojem, že v Kanadě nejsou lidé, kteří se budoucností nezabývají a nemají k ní co říct. Nejsou ale příliš viditelní a navíc jejich hlas zaniká v hluku konsumního násilí, mýdlových oper, reklam a burzovních zpráv, jímž je občan otupován.


    Tak jak to bylo s antiglobalizačními demonstranty?

    Korespondence Karel Mašita - Martin Vadas

    Martin Vadas napsal:

    Vážený pane Mašito,

    přečetl jsem si na BL Vaši zprostředkovanou zprávu od svědka Zábranského. Zajímalo by mě, kde pan Zábranský natáčel svůj dokument? Zda má opravdu celkový přehled o celé Praze a nacházel se vždy a všude najednou? Vůbec nevylučuji excesy ze strany policie, zdá se, že byly relativně dobře zdokumentovány, ale viděl jsem náhodou po poledni i 6 policistů v jednom velkém ohni v Lumírově ulici a stovky dlažebních kostek letících na jejich hlavy.

    Nedokážu posoudit, zda láhve s Molotovovými koktejly byly vrhány maskovanými policisty, ale nechtěl bych hrát takového kaskadéra ani na jedné straně. Uhasilo je policejní vodní dělo, které jeho obsluha musela sklopit do vlastních policejních řad. . .

    Barikády, které jsem viděl večer cca 22 hod. okolo Odstrčilova náměstí již protržené, že by je postavili policejní provokatéři pana Zábranského?

    Těším se na další zprávy. S pozdravem

    Martin Vadas


    Odpověděl Karel Mašita:

    V Praze dne 10. 10. 2000

    Váženy pane Vadasi!

    Do BL jsem poslal pouze to, co mi vyprávěl televizní a filmový režisér pan Miloš Zábranský v kavárně Slavie, kde jsme pro nedostatek jiných Míst seděli u zcela volného stolku Charty 77. M. Zábranský, žel ještě nemá e - mail, ale to, co jsem napsal, dodatečně plně schválil.

    Mj. točil též v Lumírově ulici a živě mi popsal, jak zatímco se všichni stáhli a po kolejišti vlaků ČD pro větší vzrušení soustavně popojížděla drezína, on tam zůstal mezi policií i "demonstranty" zcela sám.

    Já osobně netvrdím, že "chudáci" policajti nebyli zranění, pouze trvám na tom, že mediální obraz "událostí" těch dnů byl značně přehnaný - a to skandálně. Na tom, že ministr vnitra i policejní prezident by pro ohlupování veřejnosti měli být okamžitě odvoláni, dál trvám.

    Děkuji za Váš ctěný zájem a úctou se znamenám

    sincerely

    K. Mašita


    Odpověděl Martin Vadas:

    Vážený pane Mašito,

    děkuji Vám za upřesnění, kde se pan Zábranský pohyboval.

    Souhlasím s Vámi, že mediální obraz nedostatečně zobrazil situaci ve všech aspektech dění, zejména Česká televize totálně selhala a nedokázala adekvátně upravit své toporné programové schéma a posílit ve vysílání publicistiku a zpravodajství.

    Srdečně zdravím a přeji vše dobré.

    Martin Vadas


    Mám ze všech těch výpovědí zmlácených aktivistů divný pocit

    Aleš Kastner

    Vážený pane Čulíku,

    dnes jsem si přečetl další výpověď o policejní brutalitě a zvůli. Jako zřejmě většina obyvatel ČR jsem ty peripetie v Praze sledoval jen zdáli a nepřímo. Mám z toho divný pocit, jako by všechny ty výpovědi, které jste publikoval, hovořily o zcela jiné policii, než s jakou mám určité zkušenosti já sám.

    Na Britských listech je takových výpovědí více - BL postupně přecházejí od neutrálního postoje k sugestivnímu názoru, že se v Praze dělo to nejhorší jen ze strany policie.

    Kromě nesrovnalostí ve výpovědích a tedy podezření, že byly připraveny předem (o čemž píší jiní, třeba na NP), mám silný pocit nesrovnalosti mezi námi občany pozorovaným a aktivisty popisovaným chováním policie.

    Policie, řekněme po roce 1992, působí na mne dojmem, který by se dal charakterizovat atributy: šlendrián a lenost. Kdežto podle nich by to byly: zvůle, surovost a jakási až rozumu zbavující vzteklost. To by možná částečně odpovídalo StB z 50. let, dnes to dle mého názoru nepasuje.

    Chtěl bych, aby se věc vyšetřila. Také mluvčí policie by k obvyklým obecným blábolům měli tentokrát přidat nějaká fakta a pohled na tyto události se své strany.

    Dále je mi divné, že jsem nikde nečetl o těchto událostech nic, co by napsal některý z českých občanů zadržených spolu s těmito aktivisty, tj. z občanů, o nichž oni sami vypovídají, že byli přítomni resp. propuštěni dříve.

    Zdraví

    Aleš Kastner


    Reakce Jana Čulíka:

    Píšete, " BL postupně přecházejí od neutrálního postoje k sugestivnímu názoru, že se v Praze dělo to nejhorší jen ze strany policie".

    A co když naopak české sdělovací prostředky rozšířily v ČR v posledních týdnech sugestivní názor, že se v Praze dělo to nejhorší jenom ze strany demonstrantů?

    Myslím, že nemůžete rozdělovat svědectví podle toho jestli je někdo Čech nebo cizinec.

    V Britských listech jsme zveřejili tři svědectví Čechů o zadržování. Dva byli brutalizováni,jeden (Ondřej Čapek) byl jen nesmyslně zatčen, spoután a zadržován bez bití do druhého dne ráno.

    Kromě toho - dostávám z ČR dopisy, v nichž lidi vyjadřují názor, že svědectví jednotlivých osob se považují obecně za nedůvěryhodné. Rád bych vás upozornil, že na Západě se to tak nehodnotí a hodnotit nebude. Lidi všeobecněji nelžou k prosazování vlastních politických cílů, protože by se tím v západních společnostech zdiskreditovali, a tím zdiskreditovali i svou kauzu. Na rozdíl od české společností nese prokazatelné lhaní na veřejnosti velké společenské stigma, které by si tu málokdo riskl. Skutečně si myslíte, že by vědecký pracovník z Historického ústavu Maxe Plancka v Berlíně riskoval likvidaci své kariéry tím, že by ve svém svědectví vědomě lhal? Myslíte si, že bych já mohl riskovat na Glasgow University, že bych rozšířil své prohlášení, které by obsahovalo vědomé nepravdy?

    Česká republika může - z nacionalistických i jiných podvědomých důvodů celou nepříjemnou zkušenost s demonstranty klidně zametat pod koberec. Upozorňuji však na to, že mezinárodně bude brutalita české policie mít pravděpodobně nepříjemnou dohru - i když snad pro ČR pozitivní, bude-li česká policie mezinárodně donucena k radikální reformě. Tito lidé jsou příliš schopní veřejného projevu, aby si toto násilí nechali líbit. A jsou mezi nimi také často velmi vážené osoby s konexemi.

    Kromě toho, vyskytuje-li se několik desítek velmi obdobných svědectví, které se v konkrétních, zkontrolovatelných podrobnostech odlišují, takže zjevně není pravda, co tvrdí mluvčí české policie, že svědectví (alespoň ta, která přinášejí Britské listy) pocházejí z jediného zdroje, je velmi obtížné je bagatelizovat a nebrat vážně. Naopak, je povinností seriózního sdělovacího prostředku, který neohlupuje veřejnost, aby tato svědectví publikoval, ať už si o nich lidé učiní jakýkoliv úsudek. Bohužel, v České republice to učinily pouze Lidové noviny. - Možnost, že jsou tato svědectví všechna zfalšovaná, a že je to rozsáhlé, dobře zkoordinované mezinárodní spiknutí Čechů, Američanů, Belgičanů, Britů, Francouzů, Izraelců, Španělů a korejských profesorů, sice nelze úplně vyloučit, ale - pro normálně uvažující lidi, nepostižené komunistickou paranoiou - je, přiznejme si, poněkud nepravděpodobná.

    Např. Neviditelný pes propadl ve dnech po antiglobalizačních demonstracích skutečně odporné xenofobii "rozbíjeli obchody, tak je dobře, že je policie zmlátila": takových, zcela nepřijatelných příspěvků tam bylo celá řada. Není omluvou, že se teprve teď Ondřej Neff obrací a jede se podívat do internačního tábora v Balkové - otázka je,co tam může zjistit čtrnáct dní po zadržování zatčených, kdy jich snad už většina byla propuštěna.

    Všimněte si svědectví i v předvčerejších Lidovkách, o tom, jak zmlátili jednoho profesora ekonomie.

    Mě to nepřekvapuje, protože existují svědectví z posledních let, jak se Policie ČR do značné míry buduje ze sympatizantů skinheadů. Těch svědectví je prostě příliš mnoho na to, aby to bylo všechno vymyšlené.

    Ano, česká média -s výjimkou Lidovek - to všechno zcela potlačila. Ve světě se demonstruje v této věci před českými vyslanectvími -co o tom víte?

    Z druhé odpovědi Aleše Kastnera:

    ... máte pravdu - stát nemůže jednat "rukou" své policie jako rozzuřený jednotlivec. Toto lidé nechápou. Moji přátelé, které znám desítky let, jsou pro trest smrti, s argumentem "kdyby tobě zabili dítě, taky bys se pomstil" - můj argument, že já třeba ano, ale demokratický stát nesmí, nechápou.


    Dobré vztahy

    Ivan Hoffman, Radiožurnál

    K oficiálním návštěvám politiků v zahraničí neodmyslitelně patří oficiální vyjádření o dobrých vztazích, anebo o zájmu tyto dobré vztahy navazovat a prohlubovat.

    A tak nepřekvapilo, že návštěvu předsedy poslanecké sněmovny v Bratislavě označil jeho slovenský parlamentní protějšek za důkaz velmi přátelských vztahů česko-slovenských, anebo že u příležitosti návštěvy našeho prezidenta v Turecku prezident této země řekl, že Českou republiku vidí jako ideálního přátelského a důvěryhodného partnera.

    Nebyl by to ovšem Václav Havel, kdyby v rámci návštěvy, na které byly podepsány smlouvy o veterinární spolupráci a pomoci v celních otázkách, nepožádal o propuštění od narození slepého a těžce nemocného dramatika, vězněného za hájení Kurdů.

    A nebyl by to Václav Klaus, kdyby na příkladech Rakouska a Evropské integrace opomněl zdůraznit, že se zvnějšku nemá zasahovat do vnitřních záležitostí.

    Václava Havla v Turecku uvítal prezident pozoruhodný tím, že vůbec nemluví s novináři.

    Od svého zvolení jim prý neodpověděl na jedinou otázku. Snad proto, že v Turecku má stejně hlavní slovo armáda.

    Na rozdíl od tureckého strohého diplomatického protokolu zažil Václav Klaus v Bratislavě i neformální večeři s Jozefem Migašem, na které prý došlo i ke zpěvu slovenských písní. Slovenští novináři nicméně zaregistrovali, že se Václav Klaus nesetkal s Mečiarem a se slovenskými reprezentanty změny si podle nich nemá co říct. Možná to v politice ani není důležité. Podstatné jsou ty oficiálně prohloubené dobré vztahy. Včera se Slovenskem a Tureckem.

    Vysílá se ve středu 11. října ráno.

    Poznámka JČ: Nazvěte mě idealistou, já vím, že každý další získaný obchodní kontrakt je dobrý, ale být Václavem Havlem, já bych do Turecka nejel, není to zrovna země, s níž by bylo asi vhodné udržovat zrovna přátelské styky.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|