Co je nového v České republice

Aktualizace, středa 11. října 13 hodin:

Vážený pane,

jen stručně k odpovědi pana S. Jím citované dopisy mám schované a mohl bych s nimi ven, abych dokázal další polopravdy tohoto člověka. Takový postup se mi ale opravdu zajídá. Podstata našeho sporu je v tom, že ne já, ale celá redakční rada časopisu ČJL odmítla před pár měsíci dva jeho příspěvky a on se neskutečně rozlítil. Nařkl redakci z cenzury a školometství jenom proto, že se devět aprobovaných a zkušených odborníků shodlo na tom, že časopis ČJL nemůže otisknout paján na učebnici, který připomínal spíše reklamní text než recenzi a urážel všechny jiné autory.

Přesto jsem si dal práci a velmi trpělivě a podrobně mu vysvětlil důvody rozhodnutí redakční rady. V polemice k jinému mému dřívějšímu článku mně vynadal za něco, co v textu vůbec nebylo, a pak se velice divil, že si to nenechám líbit. Když potom Hausenblasův návrh katalogu totálně propadl, zatímco můj a Brožův získal velikou podporu češtinářů celé země, zřejmě to neunesl. Myslím, že si - přesně podle jeho slov - učiníte sám názor, když si všimnete, jak kulišácky obchází argumenty, které ho usvědčují z nekorektnosti (jako např. že v Katalagu nemám kompetence - viz moje stránkové odkazy, kde všude kompetence řešeny jsou).

Za těchto okolností nebudu v polemice pokračovat, protože by k ničemu nevedla. Vám osobně ještě jednou děkuji za možnost otištění mé reakce na první Sárköziho článek.

V aktualnim vydani Tramvaje Nacerno (http://www.tramvaj.cz), vychazi reportaz Frantiska Sistka popisujici deni v Jugoslavii poslednich dni.

http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Vojtěch Polák

Pane Čulíku,

možná, že policejní brutalita není jen dílčí problém. Chápavý postoj novinářů, politiků a veřejnosti nutí k vážnému zamyšlení nad širšími souvislostmi.

Zdá se, že společnost jako celek chce Zákon a Pořádek (vynucovaný až brutálně) používat jako všelék k řešení "složitých" problémů.

Takový postoj postrádá především tvořivý přístup k věci. Nezajímá nás o co jde a jak to řeší jinde. Pak ovšem těžko můžeme odhalit příčiny a možnosti řešení. Pokud nás projevy té věci příliš obtěžují, s nechutí se odhodláme k "symptomatické léčbě", jejíž brutalita je úměrná naší naštvanosti.

Jde v podstatě o nechuť a následně o nedostatek smyslu pro realitu. Chceme mít svět kolem sebe jednoduchý, přehledný, srozumitelný a statický. Chceme používat sadu tradičních a osvědčených receptů v důvěrně známých situacích. Chceme to tak silně, že si rádi pleteme naše přání se složitou, nepřehlednou, nesrozumitelnou a stále dynamičtější skutečností.

Nejsme-li schopni přijít takovému světu na chuť (adaptovat se), dochází k tvrdým střetům s nepoddajnou realitou. Nechceme a neumíme nic jiného, než snažit se donutit skutečnost k poslušnosti násilím. Nechceme a neumíme připustit, že to není dobrý nápad - prostě proto, že se pokoušíme o nemožné. A konečně - nechceme a neumíme připustit, že nás to přichází pěkně draho.

To s lidmi, kteří mají k životu vstřícnější postoj, jsme s brutalitou mnohem úspěšnější. Snažíme se je "znormalizovat" všemi prostředky. Je to pro nás velmi důležité - dává nám to iluzi, že náš pohled je ten jediný správný a že život se mu na konec podřizuje. Naše brutalita tak vlastně slouží "správné" věci. Je to jen nezbytné a oprávněné násilí. Jasná sebeobrana - naší iluze o sobě a o světě kolem nás.

Svůj životní postoj předáváme další generaci. Bude přesto trochu jiná. Možná přijde na chuť životu jaký je víc, možná méně. Možná tedy bude kultivovanější. Tomu se asi říká společenský vývoj.

P.S.: Na místě policistů bych nebyl moc klidný. Co když náhodou (stát se může všechno) společnost usoudí, že policejní brutalita je problém, který je třeba "řešit". I při té představě běhá mráz po zádech ...

vp

Tomáš Pecina

V Praze dne 10. října 2000

Re: Stížnost na ředitele České televize

Vážení,
Česká televize se v minulých dnech dostala do centra pozornosti (a na přední stránky českých deníků) v souvislosti s kauzou pořadu Klekánice.

Reportáž, věnovaná problematice akciové společnosti Sazka a připravená do vysílání ostravským studiem, měla být odvysílána 3. 10. t. r., avšak několik hodin před plánovaným uvedením rozhodl generální ředitel České televize, navzdory názoru řady svých podřízených, včetně ředitele TS Ostrava, že pořad bude stažen z vysílání, protože není vyvážený a Sazka v něm nedostala dostatečný prostor k vyjádření.

Po dosti komických peripetiích navzájem si odporujících tiskových prohlášení a zmatečných výroků ze strany vedení České televize a jejího tiskového mluvčího byla Klekánice 10. 10. t. r. odvysílána v nezměněné podobě. Za pořad byla zařazena část dodatečného vyjádření a. s. Sazka.

Domnívám se, že ředitel České televize se svým jednáním dopustil zásadního porušení zákona o České televizi, zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a tiskového zákona a navíc ohrozil prestiž a postavení České televize jako nezávislého média veřejné služby:

1. Reportáž Klekánice nebyla jednostranná ani nevyvážená, naopak velmi dobře splňovala požadavky kladené na veřejnoprávní publicistiku (a to zejména ve srovnání s běžnou produkcí pražské redakce publicistiky - mám na mysli pořady Fakta, Naostro apod.). Rozhodnutí ředitele Chmelíčka bylo věcně nesprávné a navíc vystavilo televizi důvodnému podezření, že její vedení jedná na základě korupčních tlaků.

2. Ačkoli vedení České televize nejprve popíralo nátlak ze strany Sazky, významného inzerenta a obchodního partnera ČT, zjistilo se, že ředitel Chmelíček ještě 3. 10. t. r. navštívil ředitele a. s. Sazka Aleše Hušáka a osobně mu sdělil své rozhodnutí. Tím, že ředitel tuto skutečnost několik dnů popíral, zpochybnil nezávislost a ohrozil dobré jméno veřejnoprávní televize. Ekonomický nátlak potvrdila posléze i Sazka.

3. Rozhodnutí umožnit Sazce přidat k pořadu okamžité vlastní vyjádření je v rozporu s tiskovým zákonem i s obvyklou publicistickou praxí a jeví se v daném kontextu jako bezprecedentní profesionální pochybení: jestliže bylo bez věcného důvodu takové privilegium uděleno Sazce, mohou se právem domáhat této formy uvádění vlastních stanovisek i všechny další subjekty, které se cítí veřejnoprávní publicistikou ohroženy nebo dotčeny.

Zároveň bych chtěl na tomto místě neformálně ocenit profesionalitu a osobní statečnost zaměstnanců ostravského studia, zejména Petra Bohuše, Lenky Polákové a externího spolupracovníka ČT Jiřího Ovečky; dávám tímto Radě k uvážení, zda by neměla i ona své ocenění a podporu vyjádřit např. formou usnesení v zápisu.

S pozdravem,

Tomáš Pecina

Ivan Sosna

Skutečnost, že by Sazka na sport mohla dávat víc (ale proč by to dělala, jestliže si své povinnosti plní), pocit, že hlavní osoby jsou přeplacené a zástupci akcionářů lukrativním členstvím v orgánech společnosti zkorumpovaní, mi nepřipadá jako dost pádný důvod ke zpochybňování hospodaření soukromé společnosti. Nemusí mi vonět, že někdo hodně vydělává a podle mých měřítek rozhazuje, jenže když si na to vydělá, je to přece jeho věc. Určitě nám nebude sympatický Hušák figurující v Cibulkových seznamech a tuším poslední svazácký předseda Ulčák, ale jejich angažovanosti v Sazce, resp. ve firmách okolí ní, nic nebrání. Jejich právo podnikat v mezích zákona je naopak - ač třeba se skřípěním zubů - nezpochybnitelné.

Neměl být (méně vděčným) předmětem reportáže spíš loterijní zákon a možnost jeho změny?

Celá kauza je ovšem rozehraná jako pěkné drama: lobbování, cenzura, oboustranná nařčení, trestní oznámení, angažovanost Syndikátu, Just proti redakčnímu týmu (LN 10/10) a bůhvíco ještě vznikne. Mám ale pocit, že kdyby byla odvysílání pořadu nepředcházela tak intenzivní palba, prošel by bez zvláštní pozornosti.

Nelze vyloučit, že to nakonec celé splaskne jako velká bublina. Nebyla by ostatně první. Pak bychom se už jen mohli ptát: bylo dobře, že novinářští investigativci šťourali, nebo se jen pár snaživců pokoušelo o efektní úlovek? Pro sebe zatím odpověď nemám. Obecné téma vyváženosti kritických reportáží ale zůstává.

V zásadě jde o to, že "tunel do Sazky" se liší od obvyklých způsobů české cesty privatizace, protože tyto aktivity neprovádějí velcí akcionáři v neprospěch malých ani management za zády akcionářů, ale Sazka zčásti uplácí, zčásti ohlupuje statutární zástupce svých akcionářů, sportovních a tělovýchovných svazů. Takto ovlivněný zástupce pak nehájí zájmy své organizace, ale stává se nastrčenou figurkou, kterou Sazka přeplatila a podle libosti jí manipuluje.

Vezměme příklad poslance Ladislava Šustra, jehož loajalita je rozdělena mezi tři subjekty: jako poslanec za KDU-ČSL by měl ve Sněmovně hájit zájmy občanů, jako funkcionář tělovýchovné jednoty Orel zastupuje její zájmy v dozorčí radě Sazky a jako člen této dozorčí rady pobírá tantiémy, které jsou v poměru k jeho poslaneckému platu skoro dvojnásobné. Bude-li L. Šustr tlačit na to, aby Sazka hospodařila lépe a jeho svaz dostával větší dividendu, on sám může přijít o místo v dozorčí radě. Totéž by se mu mohlo stát, kdyby býval podpořil kterýkoli jiný než Sazce stranící návrh loterijního zákona.

A o to právě jde: kauza Sazka není případem podvodu s akciemi v objemu několika desítek milionů, ale rozsáhlou sítí korupce a ovliňování veřejného mínění, která zasahuje velký počet lidí ve sportu, v politice i v médiích; vyjádřeno v penězích jde o nezákonnou distribuci prostředků v objemu několika miliard korun ročně.

Důležité je vědět i to, že A. Hušák není zdaleka jedinou osobou, u níž přichází v úvahu trestní odpovědnost: spoluvinu na rozkrádání peněz ze Sazky nesou sami představitelé sportovních svazů a tělovýchovných jednot, jimž z důvodů, které jsem právě vysvětlil, podivné hospodaření Sazky velice vyhovuje.

Milan Valach

Následující text jsem původně nabídl Lidovým novinám, ty jej ale odmítly s tím, že je příliš dlouhý. Inu, je poněkud delší (7 255 znaků včetně mezer), ale domníval jsem se, že pokud mohou systematicky publikovat stanoviska jedné strany, mohli by jednou věnovat trochu prostoru i názorům opačným. Vzhledem k vážnosti tématu by to snad bylo úměrné. Ale nakonec by bylo možné uvažovat i o zkrácení. Skutečně není nutné na všechny body reagovat hned v jednom textu. Nestalo se tak. A tak jsou i nadále publikovány jen texty propagující stanoviska Unie svobody a vytváří se tak falešný dojem, že to je ta jediná možná pravda, s níž všichni souhlasí. O to více pak ovšem připomíná způsob tohoto psaní propagandu, v níž nejde o pravdu, ale o manipulaci veřejností, a to především mladými studenty. Diskuse pak přestává být "podivnou" a stává se "špinavou".

Na stránkách Lidových novin, ale i na mnoha dalších místech probíhá diskuse o stavu našeho školství. V poslední době se soustředila spíše na školy vysoké, a zde především na otázku počtu studentů, které jsou školy schopny přijmout. Rozdíl mezi počtem zájemců a kapacitními možnostmi škol je dosud řešen prostřednictvím přijímacího řízení a  omezením počtu přijímaných.

To je pro nepřijaté jistě nepříjemná záležitost, ale i obecně lze vznést mnoho výhrad i  vůči samotné existenci přijímacího řízení, které jen těžko může postihnout skutečné studijní schopnosti. Mimo vysokou školu tak zůstává jistě i mnoho těch, kteří by byli schopni úspěšně studovat. Nezanedbatelným faktem je, že existence přijímacích testů vytváří tlak na střední školy směrem k výchově studentů s encyklopedickými znalostmi, ale již v podstatně menší míře se schopností tvořivě myslet a samostatně jednat. V důsledku existence přijímacích zkoušek tak dochází ke kumulování škod na vzdělanostním potenciálu našeho státu. Ty spočívají v tom, že část schopných zájemců zůstává za dveřmi vysoké školy, stejně jako v tom, že středoškolští studenti jsou stále ještě vedeni v duchu rakousko-uherského drilu. Ztrátu ovšem nenesou jen odmítnutí uchazeči, ale celá společnost, která takto přichází o rozhodující zdroj svého dalšího růstu, kterým je dnes právě lidský kapitál, tj. vysoká a stále rostoucí kvalifikace populace spojená se schopností tvořivého uplatnění osvojovaných vědomostí.

Postavíme-li problém takto, zdá se být řešení jednoduché, stačí zrušit přijímací zkoušky. Takový návrh však narazí na kapacitní možnosti škol a ty jsou zase dány možnostmi státního rozpočtu. Je zřejmé, že podíl výdajů státního rozpočtu na školství a vědu na HDP bude muset růst, pokud se nechceme propadnout mezi zaostalé a ekonomicky chudé země.

Zdá se, že až sem není mnoho sporného, ale právě v tomto okamžiku propukají vášně diskutujících. Ty vyvolávají různé návrhy na řešení nedostatku peněz ve státním rozpočtu pro účely školství.

Chceme-li být spravedliví, což u nás není příliš zvykem, musíme přiznat, že současná vláda nenese vinu za minulé chyby a zločiny. Stamiliardové částky, které zmizely ve vytunelovaných bankách, se nyní někde musí vzít. Pokud by chtěla vláda ušetřit tím, že by nechala padnout IPB, došlo by následnému hospodářskému poklesu, pravděpodobně krizi, která by ztráty státu ještě mnohonásobně zvýšila. A pochopitelně na školy by pak bylo ještě méně. A zde se dostáváme k prvnímu bodu, který mi v diskusích o školství chybí, je to pojmenování viníků, kteří odpovídají za tyto obrovské ztráty. A v neposlední řadě mi zde chybí i jistá sebekritika inteligence, která na základě znalosti světových zkušeností s fungováním tržního hospodářství a parlamentní demokracie měla od počátku upozorňovat na nedostatečný právní rámec atd., a měla takto vytvářet protiváhu jednostranným politickým koncepcím našich politiků.

To je ovšem minulost, která nás sice nyní velice omezuje, ale již nejde změnit. A tak přicházejí návrhy co dál. Jedna možnost je čekat na nápravu poměrů v ekonomice a na její následný růst, který přinese více prostředků do státního rozpočtu a tím i do školství. Samozřejmě i zde se mohou vysokoškolští pedagogové podílet svou výzkumnou i publikační činností na kultivaci tržního, politického a kulturního prostředí, a tím přispívat ke kýženému růstu. Občas tak i skutečně činí, avšak podle mého názoru stále ještě nedostatečně.

Ale i tato možnost se jeví jednak jako hudba vzdálenější budoucnosti, jednak jako něco dost abstraktního a těžko uchopitelného. A tak přicházejí návrhy jednoduché, všeobecně srozumitelné, které slibují rychlou nápravu. Jestliže problém spočívá v nedostatku státních peněz, zapojme do hry peníze soukromé. Zde můžeme uvažovat jak o vzniku soukromých škol, tak o placení studentů za studium, o ono pověstné školné. Soukromé vysoké školy jsou zatím mimo těžiště diskuse. Ta se soustřeďuje především na otázku školného (menší pozornost je věnována možnému rozdělení studia na stupeň bakalářský a následující, i když i o tom se mluví).

Co mne na této diskusi překvapuje, je její zarážející nevěcnost. Zdá se mi, že se vede více v ideologické rovině než v rovině seriozní diskuse.

Již první argument obhájců školného byl velice překvapivý. Jestliže budou studenti platit, bude jich moci více studovat, neboť jich školy budou moci více přijmout. To zní jistě velice přitažlivě, pokud se nezeptáme, kolik studentů odpadne, protože si studium za takových podmínek (9 500 Kč - humanitní až 33 000 Kč - umělecké obory - školného ročně) nebude moci dovolit. Odpověď na tuto otázku nám ale nemůže dát osobní anketa mezi několika našimi studenty, ale jen seriozní analýza celkové situace. V diskusích se nejen neobjevily argumenty o takovou analýzu opřené, ale ani jen nejmenší poukaz na to, že by byla prováděna.

V jemnější variantě se hovoří o studiu na úvěr (s jakým úrokem?), případně garantovaný státem, který student splácí až po skončení studia a nastoupení do zaměstnání při dosažení určité úrovně příjmů. Takové modely jsou někde v zahraničí uplatňovány. Ale jen někde, nikoliv všude a ani ne ve většině vyspělých zemí. V souvislosti s naší ekonomickou úrovní se musíme ptát , jestli se tím přece jen nevytvoří jiná bariéra pro studium, a to ekonomická. Jestliže přetlak studentů vzniká především na humanitních oborech, jsou to právě tyto obory, jejichž absolventi většinou nedosahují po skončení studia právě horentních příjmů. Takže by se sice zbavili nutnosti skládat přijímací zkoušky, ale jejich kalkulace prospěšnosti studia by jim mohla ukázat, že je to pro jejich ekonomicky chudší část příliš nákladná záležitost. A zde se musím opět zeptat: byly provedeny analýzy navrhovaných změn z tohoto hlediska, jestliže ano, proč se ve vedených diskusích o nich nikdo nezmiňuje?

Jistě si nemyslím, že bychom měli nekriticky napodobovat jiné státy, ale neměly bychom se přece jen poučit z jejich zkušeností? Místo toho jsme svědky účelového vybírání příkladů např. Rakouska (kde vyvolává odpor - viz demonstrace studentů svolaná na 11.10), se záměrným přehlížením příkladů opačných, zrušení školného ve Skotsku, které můžeme nalézt ve vyspělých zemích Evropské unie.

Jestliže takto zvláštně vedou diskusi někteří zástupci vysokých škol, musím se ptát, jestli jde opravdu o zájem tohoto státu a o zájem studentů, nebo jestli náhodou nejde o předvolební kampaň US a jejích sympatizantů, která si školné dala do svého volebního programu, přičemž má zřejmě zájem získat co největší počet hlasů od mladých voličů. Získat hlasy těch, kteří mohou být navrhovanými změnami postiženi, by bylo opravdu mistrovským kouskem.

Chceme skutečně, aby se školy otevřely co nejširšímu okruhu uchazečů, a nebo jde o jinou formu elitářství, v níž bude kvalitní vzdělání jen pro bohaté?

Je možné, že za některých podmínek by zavedení školného tento efekt nemělo, ale dosavadní nevěcný způsob vedení diskusí o této otázce mne nepřesvědčil nejen o výhodách školného samotného, ale dokonce ani o tom, že jejich účastníci hledají řešení výhodné pro studenty a občany tohoto státu vůbec.

Energetická nejistota kanadskýma očima

Jiří Jírovec

Jako jinde ve světě rostou i v Kanadě ceny energie zejména pohonných hmot. V zemi, která si hlupácky pěstuje svoji závislost na silniční dopravě, se zdražení okamžitě promítá do stavu peněženky většiny občanů - zejména když z ní druhou rukou bere svoji daň kanadská zima.

Cena benzinu se za poslední rok zvýšila zhruba o 40 procent, tedy 50 na 70 centů za litr a více normálu. Motorová a topná nafta zdražila o 50-60% a zemní plyn se zdražil asi 20%. Jen elektrická energie zůstala (alespoň v Ontariu) na svém.

Ačkoli elektrická energie stojí poněkud mimo dané téma, není bez zajímavosti skutečnost, že dostatek elektřiny a regulace její ceny provinční vládou jsou považovány za základ vzestupu ontarijské ekonomiky. Tato situace se změní na jaře příštího roku, protože provinční vláda nakonec deregulovala i tento sektor.

Dopad zdražování

Dopad zdražení na průměrného občana naznačují čísla z vlastní domácnosti (středně velké auto se spotřebou 10 l/ 100 km, roční průměr 20 000 km, naftové topení, ohřev vody a vaření zemním plynem, zbytek elektřina).

Pokud ceny zůstanou na současné úrovni, zaplatíme ročně o 1100 dolarů víc za energii než před rokem (benzin + 440, topná nafta + 600, zemní plyn + 60).

Pro lidi s vysokými příjmy možná pakatel. Střední vrstva, do níž naše domácnost statisticky patří, bude přehodnocovat výdaje na rekreaci a jinou zbytnou činnost, kdežto již nyní (pracující) chudí jsou v loji, či jak by se ta pohroma dala vyjádřit.

O další stupeň hůře na tom jsou lidé, kteří pohonné hmoty potřebují k obživě - například farmáři a nezávislí řidiči (autodopravci) mohou být takovým zvýšením zatlačeni do bankrotu.

Zůstaňme ale u nezávislých řidičů, kteří jsou na kanadské scéně nejviditelnější. Většinou jsou napojeni na některou ze zasilatelských organizací, která jejich služby prodávají dál. Řidič ze svého příjmu hradí amortizaci vozidla, údržbu a pohonné hmoty. Zbytek je zisk (jde přece o soukromé podnikání), který může být podstatně ohrožen, pokud zasilatelská organizace není ochotna absorbovat výkyvy v ceně pohonných hmot.

Řekněme, že řidič ujede ročně 100 000 km a jeho vozidlo spotřebuje 20 l/100km. Při ceně 50 centů za litr jsou náklady na pohonné hmoty 10 000 dolarů ročně. Čtyřicetiprocentní zvýšení ceny (na 70 centů) znamená, že řidič zaplatí za rok 14 000 tedy o 4000 víc. U motorové nafty to je 5-6000.

A zde je jádro problému. Společnost, v níž jsou zisky velkých korporací nedotknutelné, očekává, a to v rozporu s vlastní ideologií, že řidič pokryje zvýšení nákladů z vlastní kapsy, tedy ze zisku svého drobného podnikání.

O čem se mluví

Vzhledem k roli, kterou v Kanadě hrají pohonné hmoty, se všechno točí kolem jejich ceny respektive tří základních složek, které ji ovlivňují. Tedy ceny suroviny, daní a zisku. Cenu ropy mají do značné míry v ruce země sdružení OPEC. To jsou ti darebáci, kteří mají pod palcem ropné kohoutky a podle maximalizují svůj zisk využitím zákona o nabídce a poptávce. Kritika jejich počínání je zatím mírná. Nelze ale vyloučit, že pokud rozpor mezi plýtváním energií ve "vyspělých" státech a snahou států OPEC neprodávat svoji surovinu lacino (kupodivu ještě nepřišli na to, že by neměli vyvážet ropu, ale ropné produkty) přesáhne práh bolestivosti, přijde zase ke slovu oheň a meč (záminka se vždy najde). Připomeňme si v této souvislosti, že vedle Třetí říše a Izraele i Američané si o sobě myslí, že jsou Prozřetelností vyvolený předvoj lidstva a že mohou svoje posvátné zájmy nadřazovat všemu ostatnímu.

Daň z pohonných hmot se stala vhodnou municí pro politické přestřelky. Podle informace, zveřejněné na  stránkách CBC, se celkový podíl státní pokladny na prodeji benzinu příliš nemění (v roce 1991, 1999 a 2000 to bylo 43.6, 50.5 a 46.3 centů z každého dolaru tržby. Ve stejném období vzrostl podíl ceny ropy z 26, na 30 a 38 centů z každého dolaru. Samotná daň tedy růst ceny příliš neovlivňuje, protože jen jedna její složka (8% prodejní daň počítaná z celkové ceny) je pohyblivá. Proto se daň, jak údaje naznačují, s rostoucí cenou relativně snižuje. Celkově ovšem stát dostává víc peněz, když ceny rostou.

Tato skutečnost je využívána opozičními politiky, kteří si začínají přihřívat svůj volební guláš.

V Kanadě totiž vypuknou v kozinovském termínu federální volby, jejichž ústředním motivem nejspíše bude snížení daně ze mzdy, hledání peněz na zdravotní péči, školství a zbytky vědy a možná nějaká ta záplata na státní dluh.

V podstatě to je nechutná komedie. Na federálním parlamentním kanálu obviňuje pravá opozice o maličko levější vládu, že lpí na liberálních manýrech a odmítá snížením daně pohonných hmot podpořit všeobecný blahobyt. Na kanálu provinčního parlamentu otlouká levá opozice své o něco pravicovější vládě o hlavu slib, že bude pravice bude snižovat daně (a nedělá to).

Protože snížení daní a zvýšení výdajů jsou protisměrné procesy, je neochota jakkoli zbarvené vlády sáhnout na daň z pohonných hmot celkem vysvětlitelná.

Vzhledem k tomu, že spotřebitelova kapsa není bezedná, lze současnou situaci chápat i jako psychologický boj vlády a rafinerií o její obsah. I kdyby se daň z litru o nějaký ten cent snížila, cena se nejspíš dost rychle vrátí na současnou úroveň a vláda bude tam, kde byla.

Výrobci a distributoři vědí jak trh zvládnout. V Severní Americe se často zdůrazňuje, že padla ta či ona magická hranice. V případě ceny benzinu to bylo 50, 60, a naposledy 70 centů za litr. Každá hranice se nějakou dobu testuje až si nakonec spotřebitel zvykne na číslovku, kterou cena začíná. Podle posledních zpráv se ve Victorii (hlavním městě Britské Kolumbie) začínají zkoušet reakce publika na číslovky 8 (pro normal) a 9 (pro super).

Politikové se tedy vzájemně osočují, vyjadřují starost o blaho občanstva a myjí si svoje nepříliš čisté ruce mýdlem značky "tržní ekonomika".

Poněkud na okraji zůstávají zisky z výroby a prodeje pohonných hmot. Veřejnost je sice přesvědčena, že jsou příliš vysoké a že ceny u čerpadel jsou manipulovány, ale taková věc se ale dá těžko dokázat, zvlášť když různé komise, které čas od času pohyb cen zkoumají, jsou impotentní.

O čem se (téměř) nemluví

Především se nemluví o tom, že současná situace je jedním z dalších dokladů toho, že zchaotizovaný svět přestává fungovat. Vládám chybí - a to v různých proporcích - ekonomické nástroje a politická vůle něco podniknout.

Dále se nemluví o tom, že chybí jakákoli koncepce zajištění energetické potřeby v budoucnosti. Přesněji řečeno, vidina okamžitých zisků zatlačuje do pozadí úvahy o budoucnosti vůbec.

Pomíjí se bezuzdnost s níž reklamní mašinérie vmanévrovává severoamerické spotřebitele do neuvěřitelného plýtvání vším včetně pohonných hmot. Za příklad mohou sloužit údaje o dodávkách (pickup trucks) a SUV (Sport Utility Vehicles) na kanadském trhu. Vzhledem k tomu, že většina dodávek nikdy nic nepřepravuje a většina SUV nikdy neopustí silnice, lze tvrdit, že jediný důvod, proč je lidé kupují je udržení kroku se sousedem Novákem, chci říct s Jonesem. Reklamy samozřejmě cudně zamlčují, že zisk z prodeje nenasytného pickupu nebo SUV je daleko větší než z běžného a nedejbože úsporného osobního auta.

Pro zajímavost uvádím údaje pro rok 2000 z příručky kanadského federálního Ministerstva přírodních zdrojů. Jsou uvedeny v pořadí Výrobce - kategorie vozidla - celkový počet typů motorů/počet motorů s obsahem pod 3.0L - průměrný obsah motoru (L) - průměrná spotřeba ve městě v L/100 km - průměrná celková spotřeba v simulovaném provozu (55% město 45% dálnice). Posledně jmenovaný údaj je patrně značně optimistický, protože předpokládá nerealně nízkou průměrnou rychlost 70 km/hodinu).

General Motors - pickup - 9/1 - 4.7 - 16.8 - 14.2 SUV - 8/2 - 4.3 - 15.6 - 13.6

Ford - pickup - 4/0 - 4.3 - 15.3 - 13.1 SUV - 4/0 - 4.8 - 15.6 - 14.1

Toyota - pickup - 4/2 - 3.2 - 12.9 - 12.0 SUV - 3/1 - 2.7 - 12.6 - 11.2

Je třeba uznat, že reklama pracuje pro výrobce těchto palivožroutů velmi dobře. Dokonce se jí podařilo vtěsnat do mysli zákazníků i pojem "ekonomický provoz" použitím nic neříkající informace, že to či ono vozidlo patří mezi neúspornější ve své kategorii.

Zmíněná příručka dokládá i nedostatek politické vůle dotknout se problému plýtvání paliva. Ministr Ralph Goodale si totiž v jejím úvodu pochvaluje, jak výrobci významně zlepšili účinnost vozidel a snížili emise.

Takměř tabu je otázka veřejné dopravy. Chybí jakákoli dlouhodobá koncepce jejího rozvoje. Neexistuje dostatek politické vůle pojímat náklady na vybudování a udržování potřebné infrastruktury jako investici do budoucnosti. Nejde ani tak o peníze jako o změnu myšlení. V zemi, jejíž ekonomika je silně závislá na ziscích z výroby a prodeje motorových vozidel to ale není lehké.

Reakce spotřebitelů

Reakce většiny spotřebitelů zatím nepřekročila hranici resignace. Chodit pěšky a sedět doma ve svetrech je řešení s omezeným dosahem.

Proti zdražení pohonných hmot výrazněji protestují pouze nezávislí řidiči nákladních aut i když ne tak ostře jako jejich evropští kolegové. Cena pohonných hmot samozřejmě postihuje i farmáře, ale ti spíš protestují proti klimatu - přeneseně i doslova - ovlivňujícímu jejich existenci. Navíc nejsou organizačně tak silní jako řidiči, aby si jich někdo moc všímal.

Britské listy nedávno přetiskly článek z deníku Guardian. Hugo Young v něm píše: "Kdo proboha jsou ti lidé, kteří si osobují dávat vládě lhůtu 60 dnů, do níž prý musí vláda učinit něco proti vysokým cenám benzinu. Proč by měla skupina farmářů, kteří jsou chráněni obrovskými dotacemi před tržní realitou, vydírat šéfa státu? Arogance závozníků má fašistické podtóny. Jestliže přichází přímá demokracie, měla by mít representativnější původ než tohle".

Domnívám se, že jde o populistické zjednodušení daného problému a tím pádem o velmi špatnou žurnalistiku. Ti "vyděrači" totiž protestují nikoli z nějaké zvláštní záliby ve veřejných vystoupeních - ostatně každý den, kdy nemají rito, nebo neposekají pole, je stojí další peníze - ale kvůli pocitu ohrožení vlastní existence a nemožnosti ovlivnit situaci "normálními" prostředky.

Youngovy argumenty nejsou nijak ojedinělé. Jisté je, že pořád platí osvědčené "rozděl a panuj" a tak se moc snaží oslabit odborové organizace diskreditací jejich členů v očích veřejnosti. Jednou jde o řidiče, jindy o učitele nebo zdravotní personál. Každá záminka je vhodná - a v dané souvislosti každý Young.

Na konci citovaného článku z Guardianu je výzva politikům: "Obhajujte svou strategii. Řekněte otevřeně, jakou chcete společnost, přiznejte to, jestli chcete vysoké daně. Argumentujte, proč je důležité zdaňování benzinu a vysvětlete, jaké služby to financuje. Respektujte náladu veřejnosti a snažte se pochopit její život. Děláte-li věci pokoutně, končí to tak, že tím urážíte dobře informované voličstvo."

Myslím, že i zde zůstává Young příliš na povrchu. Z jednání politiků je představa jejich světa zjevná. Proč jsou daně z principu důležité, není třeba nikomu vysvětlovat. Jak se s nimi nakládá je věc jiná, ale ve světě, v němž není osmi nejmocnějším žinantní utratit za tři dny neproduktivního sumitování na většině demonstrantů nepřístupné Okinawě 700 milionů dolarů, se na takové téma dá jen těžko diskutovat. Prostřednictvím průzkumů veřejného mínění vědí politikové velmi dobře, do jaké míry je společnost ohlupená a přesně podle toho s ní nakládají. Jistě, tu a tam se netrefí, ale většinou to přežijí bez úhony na svém politickém zdraví.

Problém je v tom, jak vytvořit klima v němž se daří myšlení a politické vůli ke změnám.

Jiří Jírovec

PS Nechci vzbudit dojem, že v Kanadě nejsou lidé, kteří se budoucností nezabývají a nemají k ní co říct. Nejsou ale příliš viditelní a navíc jejich hlas zaniká v hluku konsumního násilí, mýdlových oper, reklam a burzovních zpráv, jímž je občan otupován.

Martin Vadas napsal:

Vážený pane Mašito,

přečetl jsem si na BL Vaši zprostředkovanou zprávu od svědka Zábranského. Zajímalo by mě, kde pan Zábranský natáčel svůj dokument? Zda má opravdu celkový přehled o celé Praze a nacházel se vždy a všude najednou? Vůbec nevylučuji excesy ze strany policie, zdá se, že byly relativně dobře zdokumentovány, ale viděl jsem náhodou po poledni i 6 policistů v jednom velkém ohni v Lumírově ulici a stovky dlažebních kostek letících na jejich hlavy.

Nedokážu posoudit, zda láhve s Molotovovými koktejly byly vrhány maskovanými policisty, ale nechtěl bych hrát takového kaskadéra ani na jedné straně. Uhasilo je policejní vodní dělo, které jeho obsluha musela sklopit do vlastních policejních řad. . .

Barikády, které jsem viděl večer cca 22 hod. okolo Odstrčilova náměstí již protržené, že by je postavili policejní provokatéři pana Zábranského?

Těším se na další zprávy. S pozdravem

Martin Vadas

Odpověděl Karel Mašita:

V Praze dne 10. 10. 2000

Váženy pane Vadasi!

Do BL jsem poslal pouze to, co mi vyprávěl televizní a filmový režisér pan Miloš Zábranský v kavárně Slavie, kde jsme pro nedostatek jiných Míst seděli u zcela volného stolku Charty 77. M. Zábranský, žel ještě nemá e - mail, ale to, co jsem napsal, dodatečně plně schválil.

Mj. točil též v Lumírově ulici a živě mi popsal, jak zatímco se všichni stáhli a po kolejišti vlaků ČD pro větší vzrušení soustavně popojížděla drezína, on tam zůstal mezi policií i "demonstranty" zcela sám.

Já osobně netvrdím, že "chudáci" policajti nebyli zranění, pouze trvám na tom, že mediální obraz "událostí" těch dnů byl značně přehnaný - a to skandálně. Na tom, že ministr vnitra i policejní prezident by pro ohlupování veřejnosti měli být okamžitě odvoláni, dál trvám.

Děkuji za Váš ctěný zájem a úctou se znamenám

sincerely

K. Mašita

Odpověděl Martin Vadas:

děkuji Vám za upřesnění, kde se pan Zábranský pohyboval.

Souhlasím s Vámi, že mediální obraz nedostatečně zobrazil situaci ve všech aspektech dění, zejména Česká televize totálně selhala a nedokázala adekvátně upravit své toporné programové schéma a posílit ve vysílání publicistiku a zpravodajství.

Srdečně zdravím a přeji vše dobré.

Martin Vadas

Aleš Kastner

Vážený pane Čulíku,

dnes jsem si přečetl další výpověď o policejní brutalitě a zvůli. Jako zřejmě většina obyvatel ČR jsem ty peripetie v Praze sledoval jen zdáli a nepřímo. Mám z toho divný pocit, jako by všechny ty výpovědi, které jste publikoval, hovořily o zcela jiné policii, než s jakou mám určité zkušenosti já sám.

Na Britských listech je takových výpovědí více - BL postupně přecházejí od neutrálního postoje k sugestivnímu názoru, že se v Praze dělo to nejhorší jen ze strany policie.

Kromě nesrovnalostí ve výpovědích a tedy podezření, že byly připraveny předem (o čemž píší jiní, třeba na NP), mám silný pocit nesrovnalosti mezi námi občany pozorovaným a aktivisty popisovaným chováním policie.

Policie, řekněme po roce 1992, působí na mne dojmem, který by se dal charakterizovat atributy: šlendrián a lenost. Kdežto podle nich by to byly: zvůle, surovost a jakási až rozumu zbavující vzteklost. To by možná částečně odpovídalo StB z 50. let, dnes to dle mého názoru nepasuje.

Chtěl bych, aby se věc vyšetřila. Také mluvčí policie by k obvyklým obecným blábolům měli tentokrát přidat nějaká fakta a pohled na tyto události se své strany.

Dále je mi divné, že jsem nikde nečetl o těchto událostech nic, co by napsal některý z českých občanů zadržených spolu s těmito aktivisty, tj. z občanů, o nichž oni sami vypovídají, že byli přítomni resp. propuštěni dříve.

Zdraví

Aleš Kastner

Reakce Jana Čulíka:

Píšete, " BL postupně přecházejí od neutrálního postoje k sugestivnímu názoru, že se v Praze dělo to nejhorší jen ze strany policie".

A co když naopak české sdělovací prostředky rozšířily v ČR v posledních týdnech sugestivní názor, že se v Praze dělo to nejhorší jenom ze strany demonstrantů?

Myslím, že nemůžete rozdělovat svědectví podle toho jestli je někdo Čech nebo cizinec.

V Britských listech jsme zveřejili tři svědectví Čechů o zadržování. Dva byli brutalizováni,jeden (Ondřej Čapek) byl jen nesmyslně zatčen, spoután a zadržován bez bití do druhého dne ráno.

Kromě toho - dostávám z ČR dopisy, v nichž lidi vyjadřují názor, že svědectví jednotlivých osob se považují obecně za nedůvěryhodné. Rád bych vás upozornil, že na Západě se to tak nehodnotí a hodnotit nebude. Lidi všeobecněji nelžou k prosazování vlastních politických cílů, protože by se tím v západních společnostech zdiskreditovali, a tím zdiskreditovali i svou kauzu. Na rozdíl od české společností nese prokazatelné lhaní na veřejnosti velké společenské stigma, které by si tu málokdo riskl. Skutečně si myslíte, že by vědecký pracovník z Historického ústavu Maxe Plancka v Berlíně riskoval likvidaci své kariéry tím, že by ve svém svědectví vědomě lhal? Myslíte si, že bych já mohl riskovat na Glasgow University, že bych rozšířil své prohlášení, které by obsahovalo vědomé nepravdy?

Česká republika může - z nacionalistických i jiných podvědomých důvodů celou nepříjemnou zkušenost s demonstranty klidně zametat pod koberec. Upozorňuji však na to, že mezinárodně bude brutalita české policie mít pravděpodobně nepříjemnou dohru - i když snad pro ČR pozitivní, bude-li česká policie mezinárodně donucena k radikální reformě. Tito lidé jsou příliš schopní veřejného projevu, aby si toto násilí nechali líbit. A jsou mezi nimi také často velmi vážené osoby s konexemi.

Kromě toho, vyskytuje-li se několik desítek velmi obdobných svědectví, které se v konkrétních, zkontrolovatelných podrobnostech odlišují, takže zjevně není pravda, co tvrdí mluvčí české policie, že svědectví (alespoň ta, která přinášejí Britské listy) pocházejí z jediného zdroje, je velmi obtížné je bagatelizovat a nebrat vážně. Naopak, je povinností seriózního sdělovacího prostředku, který neohlupuje veřejnost, aby tato svědectví publikoval, ať už si o nich lidé učiní jakýkoliv úsudek. Bohužel, v České republice to učinily pouze Lidové noviny. - Možnost, že jsou tato svědectví všechna zfalšovaná, a že je to rozsáhlé, dobře zkoordinované mezinárodní spiknutí Čechů, Američanů, Belgičanů, Britů, Francouzů, Izraelců, Španělů a korejských profesorů, sice nelze úplně vyloučit, ale - pro normálně uvažující lidi, nepostižené komunistickou paranoiou - je, přiznejme si, poněkud nepravděpodobná.

Např. Neviditelný pes propadl ve dnech po antiglobalizačních demonstracích skutečně odporné xenofobii "rozbíjeli obchody, tak je dobře, že je policie zmlátila": takových, zcela nepřijatelných příspěvků tam bylo celá řada. Není omluvou, že se teprve teď Ondřej Neff obrací a jede se podívat do internačního tábora v Balkové - otázka je,co tam může zjistit čtrnáct dní po zadržování zatčených, kdy jich snad už většina byla propuštěna.

Všimněte si svědectví i v předvčerejších Lidovkách, o tom, jak zmlátili jednoho profesora ekonomie.

Mě to nepřekvapuje, protože existují svědectví z posledních let, jak se Policie ČR do značné míry buduje ze sympatizantů skinheadů. Těch svědectví je prostě příliš mnoho na to, aby to bylo všechno vymyšlené.

Ano, česká média -s výjimkou Lidovek - to všechno zcela potlačila. Ve světě se demonstruje v této věci před českými vyslanectvími -co o tom víte?

Z druhé odpovědi Aleše Kastnera:

Ivan Hoffman, Radiožurnál

A tak nepřekvapilo, že návštěvu předsedy poslanecké sněmovny v Bratislavě označil jeho slovenský parlamentní protějšek za důkaz velmi přátelských vztahů česko-slovenských, anebo že u příležitosti návštěvy našeho prezidenta v Turecku prezident této země řekl, že Českou republiku vidí jako ideálního přátelského a důvěryhodného partnera.

Nebyl by to ovšem Václav Havel, kdyby v rámci návštěvy, na které byly podepsány smlouvy o veterinární spolupráci a pomoci v celních otázkách, nepožádal o propuštění od narození slepého a těžce nemocného dramatika, vězněného za hájení Kurdů.

A nebyl by to Václav Klaus, kdyby na příkladech Rakouska a Evropské integrace opomněl zdůraznit, že se zvnějšku nemá zasahovat do vnitřních záležitostí.

Václava Havla v Turecku uvítal prezident pozoruhodný tím, že vůbec nemluví s novináři.

Od svého zvolení jim prý neodpověděl na jedinou otázku. Snad proto, že v Turecku má stejně hlavní slovo armáda.

Na rozdíl od tureckého strohého diplomatického protokolu zažil Václav Klaus v Bratislavě i neformální večeři s Jozefem Migašem, na které prý došlo i ke zpěvu slovenských písní. Slovenští novináři nicméně zaregistrovali, že se Václav Klaus nesetkal s Mečiarem a se slovenskými reprezentanty změny si podle nich nemá co říct. Možná to v politice ani není důležité. Podstatné jsou ty oficiálně prohloubené dobré vztahy. Včera se Slovenskem a Tureckem.

Vysílá se ve středu 11. října ráno.

Poznámka JČ: Nazvěte mě idealistou, já vím, že každý další získaný obchodní kontrakt je dobrý, ale být Václavem Havlem, já bych do Turecka nejel, není to zrovna země, s níž by bylo asi vhodné udržovat zrovna přátelské styky.