Co je nového v České republice

Aktualizace čtvrtek 19.30:

Proč diplomatickému diletantovi Grossovi musejí udílet lekce z demokracie zrovna rakouská černohnědá koalice xenofobních Svobodných a lidovců ústy rakouského ministra vnitra? Není to pro Českou republiku ostuda? A není to absurdní? (ŠOK)

Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute, britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a Internetových technologií.

V aktualnim vydani Tramvaje Nacerno (http://www.tramvaj.cz), vychazi reportaz Frantiska Sistka popisujici deni v Jugoslavii poslednich dni.

http://dailynews.yahoo.com/h/p/ap/20000926/wl/czech_world_economy_pro_ewg.html

http://search.news.yahoo.com/search/news_photos?p=prague&c=news%5fphotos&n=10&b=41&h=s

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Toto místopřísežné prohlášení je v angličtině na adrese http://www.astro.rug.nl/~jdt/dennett.html

Jmenuji se Jane Dennett-Thorpová. Jsem britská občanka a žiji a pracuji jako astrofyzik v Groeningen v Holandsku.

Byla jsem v Praze a  účastnila jsem se tam Countersummitu (Alternativního summitu) a demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Plánovala jsem, že se setkám s jedním svým přítelem, dr. Mattem Pricem, americkým historikem, který působí v Berlíne, s nímž jsem chtěla vypracovat internetový projekt, založený na Countersummitu.

Cestovala jsem do Prahy autobusem se skupinou lidí z Holandska. Během Countersummitu jsem se seznámila s Timem Edwardsem, britským občanem, který pracuje v Anglii a v Indii pro komunitní zdravotní kliniku v Bhópálu.

26. září jsem se společně s dr. Pricem účastnila protestů. Chovali jsme se naprosto pokojně. Odpoledne jsme se sešli s panem Edwardsem nedaleko náměstí Míru.

Večer 26. září jsme byli, pan Edwards, dr. Price a já všichni zatčeni. Měla jsem dohodnuto, že se sejdu s  některými lidmi z holandského autobusu nedaleko Hotelu Renaissance asi ve 21.30. Vzhledem k tomu, že tito lidé nepřišli, rozhodli jsme se jít do nedaleké pizzerie na pizzu. Když jsme šli kolem rohu hotelu, dr. Price řekl, že přijíždí autobus s delegáty. Šla jsem po chodníku podél průčelí hotelu, paralelně s autobusem, jak zastavoval, ale byla jsem stále ještě několik metrů od něho. Dr. Price a pan Edwards byli za mnou. Jak jsem procházela mezi policisty, kteří postávali před hotelem, začala jsem volat na delegáty: "Hanba!" Nepokusila jsem se přiblížit k autobusu, ani k vystupujícím delegátům.

Stála jsem bez pohnutí, když na mě zezadu zaútočilo několik policistů. Zkopali mě, zbili mě a hrubě se mnou zacházeli. Hodili mnou proti zdi hotelu a znovu mě kopali. Nebránila jsem se a bez emocí jsem opakovala: "Nebráním se." Viděla jsem, jak leží dr. Price na zemi a nad ním je asi pět policistů. Měl zakrvavený obličej. (Nyní bylo potvrzeno, že mu zlomili nos.) Za ním stála skupinka dalších policistů, pravděpodobně kolem pana Edwardse, který asi tou dobou také už ležel na zemi. Ruce mi spoutali pouty z umělé hmoty tak pevně, že se po příjezdu na policejní stanici rozšířila bolest až po mé levé rameno a zhmožděniny od pout byly viditelné ještě o 24 hodin později. Všechny nás hrubě strčili ke zdi, rozkopli nám nohy od sebe a prohledali nás. Naše osobní věci byly prohledány na chodníku. Když jsme žádali o tlumočníka nebo pokusili se na sebe vzájemně podívat, tloukli nám hlavou o zeď. Když jsme se pokusili promluvit, kopali nás a řekli nám: "Držte hubu!" Přesunuli nás blíže ke vchodu do hotelu a zadržovali nás tam déle než hodinu.

Pana Edwardse a mě pak posadili na zadní sedadla policejního automobilu a odvezli nás na policejní stanici. Seděla jsem na zadním sedadle uprostřed a očekávala jsem, že prorazím přední sklo, protože řidič jel velmi riskantně a bezohledně. Po příjezdu na policejní stanici nás strčili neurvale dolů ze schodů. Cestou dolů ze schodů na mě pan Edwards zavolal, že se ho chystají zmlátit. Dole u schodů stálo asi půltuctu osob s roztaženýma nohama a nosem na zdi. Kopání a výhrůžky pokračovaly tady jako předtím. Dostala jsem silnou ránu do hlavy, když jsem se tiše zasmála, jak se pan Edwards snažil hláskovat svou adresu strážnému, který neuměl anglicky. Požadovali jsme překladatele a uvolnění pout, ale bezvýsledně.

Asi ve 23 hodin jsem byla předvedena do hlavní místnosti, kde se případy zpracovávaly, a byla mi sňata pouta. Poté, co jsem identifikovala své osobní věci, dvě policistky mě odvedly do vedlejší místnosti a byla jsem donucena sundat si tričko a kalhoty. Pak mě odvedli do cely na druhé straně bloku. Když jsem se pokusila komunikovat s panem Edwardsem a dr. Pricem, strážní mlátili do mříží a vyhrožovali nám. Jako součást všeobecné procedury, jíž se museli podrobit všichni, jsem byla vyfotografována. Byla jsem číslo 11. Následujícího dne jsem viděla, že číslo dosáhlo 148. Zprvu byly na cele tři ženy, ale koncem noci nás bylo v cele 18 a  cela byla nesmírně přeplněná. Strážci se pokusili umístit do naší cely další ženu, ale podařilo se mi svými protesty tomu úspěšně zabránit, protože vedle byly ještě prázdné cely.

Hrozby a zastrašování pokračovaly po celou dobu, co jsme byli zadržováni. Během noci nám policie znemožňovala spát tím, že přejížděla obušky po mřížích klece, policisté se hlasitě smáli a dělali i jiný hluk. Čísla policistů nebyla většinou viditelná. Když jsem požádala jednoho policistu, abych se mohla podívat na jeho číslo (na rozdíl od většiny ostatních ho měl na uniformě, ale pokaždé, když se přiblížil celám, složil ruce na prsou) vysmál se mi.

Lidé byli odváděni k výslechu, většinou podle pořadí, ale někteří byli vzati k výslechu mimo pořadí a někteří dvakrát. Zdá se, že tyto výjimky neměly naprosto nic společného s okolnostmi vyslýchaných lidí. Jedna britská neběloška v mé cele byla odvedena k výslechu dvakrát. Byla toho dne zatčena spolu se šesti jinými britskými občany, s nimiž strávila den, a byla požádána, aby podepsala prohlášení, podle něhož se účastnila na násilné trestné činnosti.

V cele proti naší cele bylo několik českých občanů s hladce oholenými hlavami, byli to pravděpodobně extrémně pravicoví aktivisté. Jeden z nich byl přiveden na policejní stanici hned po nás a měl s sebou baseballovou pálku. (V Británii je nošení útočné zbraně, jakou je i baseballová pálka s úmyslem někoho zranit, trestné, pozn. JČ.) Tito čeští občané měli přátelské, někdy dokonce familiární styky s policejními strážemi a byli během několika hodin propuštěni. Zvláště jeden policista (podílel se na počátečním zpracování záznamů o zadržených, ale byl v civilu) jednal s těmito lidmi velmi přátelsky. V jedné chvíli jsem viděla jednoho extrémně pravicového aktivistu, jak se vrací do své cely a zavírá za sebou bránu. Cela nebyla v tuto chvíli zamčená.

Když jsem byla předvedena k výslechu, konečně jsem se dostala do kontaktu s první osobou, která uměla (nebo byla ochotna mluvit) anglicky (nebo nějakým jiným jazykem, jemuž rozumím). Požádala jsem o telefon a o právníka, ale obojí mi bylo odepřeno. Dostala jsem kus papíru s pěti body, napsanými v angličtině. Zdálo se, že z toho vyplývá, že pokud nebudu vypovídat, mohla bych být obviněna z "maření úředního výkonu". Znovu jsem požádala o právníka a bylo mi řečeno, že právníka nedostanu, ale mohu mlčet. Zeptala jsem se, proč jsem byla zadržena, a nedostala jsem na  to odpověď. Rozhodla jsem se vypovídat: proč jsem byla v Praze, kdy jsem přijela, jak a s kým jsem přijela, kde jsem byla ubytována a vypovídala jsem také o okolnostech mého zatčení. To nebylo zaznamenáno. Zeptala jsem se, zda bylo proti mně oficiálně vzneseno trestní obvinění a bylo mi řečeno, že "zatím nikoliv".

Asi v osm hodin ráno zařídily ženy v mé cele, aby nás přinesli jídlo. Chleba, margarín a bylinkový čaj, bylo to nakoupeno v nedalekém supermarketu Tesco a ženy to samy zaplatily. Rozdávalo se to také dalším celám, i když bylo jídla velmi málo (každý dostal jeden nebo dva krajíčky chleba). Jedné ženě bylo povoleno vzít si z tašky láhev z umělé hmoty, což nám umožnilo (ženám v naší cele) přinést si vodu, když jsme šly na záchod (i když jednou nám to bylo zakázáno). Až do tohoto okamžiku jsme neměly vodu k dispozici.

V poledne jsem začala vyjednávat ohledně jídla a podařilo se mi přimět, aby přišla překladatelka z místnosti, kde se podílela na zapisování výpovědí. Zdálo se mi nesprávné, že bychom měli za jídlo platit, a tak jsem řekla, že zaplatíme pouze výměnou za číslo policisty, který nám odebral peníze. S tím policie souhlasila. (OPH má číslo tohoto policisty.) Musela jsem rozhodnout, kolik jídla potřebujeme. Požádala jsem tedy o 6 bochníků chleba, o padesát jablek a o 1 kg sýra. Potraviny přišly, jako předtím, z nedalekého Tesca. Chléb, který nám koupili, nebyl ten, který koupili ráno, ale byly to snad nejmenší představitelné bochníky a zjevně to nestačilo pro počet lidí v pěti celách, kteří to měli jíst. Každý jsme dostali jeden krajíc. Řekla jsem, že potřebujeme víc, ale dostalo se mi odpovědi, že budeme muset počkat dalších šest hodin.

Cely navštívil jeden policista zjevně vysoké hodnosti (OPH mají jeho policejní číslo) a hovořil s policisty. Později byl také spatřen v imigračním středisku. Večer začali být lidé odváženi jinam. Nikdo nevěděl, kam je vezou. Dr. Price odvezli uprostřed večera. Asi ve 22 hodin bylo vyvoláno mé jméno, byla jsem spoutána (znovu pouty z umělé hmoty) a stála jsem v řadě s asi deseti jinými lidmi, včetně pana Edwardse, čekali jsme na dopravu. Jeden strážce (malý, blonďatý, bylo mu asi 35) chodil kolem naší řady, usmíval se, šlehal nás vyčnívajícími kusy umělé hmoty na konci pout, jimiž jsme byli svázáni, a pokaždé, když to učinil, řekl "ping".

Odvezli nás na místo, které bylo pravděpodobně imigračním střediskem v Praze 3. Tam nám sundali pouta a hlídalo nás asi osm pořádkových policistů . Tito muži byli vysoce agresivní a  často na nás vytahovali obušky. Poté, co jsme určitou dobu seděli v čekárně imigračního úřadu, nás přesunuli na chodbu a bylo nám řečeno, abychom si sedli na podlahu, která byla nesmírně přeplněná lidmi. Na ilustraci agresivní a výhrůžné amosféry, které tam vládla, chci ocitovat tento příklad: Byla jsem mezi posledními několika lidmi, kteří odcházeli z čekárny na chodbu. Čtyři nebo pět pořádkových policistů s napřaženými obušky tam stálo nad třemi nebo čtyřmi z nás zadržených, kteří jsme sbírali několik odpadků, které tam zůstaly.

Po určité době byly některé ženy přesunuty zpátky do čekárny (výhodou tam bylo víc místa, ale bylo to blíž k agresivním policistům). Lidé, kteří se snažili spát na podlaze, byli kopanci probuzeni a bylo jim řečeno, aby si sedli na židli. Byli přivedeni další lidé z policejní stanice, kde jsem byla zadržována, i z jiných policejních stanic. Jejich osobní věci byly prohledávány: film byl odstraněn z fotoaparátů a některé předměty byly zničeny tím, že na ně policisté dupali. Okno bylo celou noc otevřené, navzdory opakovaným žádostem, aby bylo zavřeno.

Asi o půlnoci jsme dostali balíček suchých sladkých sušenek. Při této příležitosti jsem se zeptala jednoho policisty, co se děje, a řekl mi (německy), že tu budeme čekat tři hodiny, pak strávíme hodinu cestou do tábora, kde budeme zadržováni. To byly jediné informace, které jsem obdržela o tom, co se děje, za celo dobu, co jsem byla zadržena, i když jsem se ptala mnoha strážců. Ukázalo se, že to nebyly informace pravdivé, alespoň nikoliv v mém případě. Skupiny lidí byly odváděny pryč, ale nikdo nevěděl kam. Někteří jednotlivci byli také odváděni pryč.

Asi v 8. 30 ráno bylo oznámeno, že lidé, kteří jsou stále ještě v imigračním středisku, budou propuštěni, že nám bude vrácen pas a dostaneme lhůtu 24 až 48 hodin na to, abychom odjeli ze země. Po 35 hodinách zdržování jsem obdržela výjezdní vízum do pasu, podle něhož jsem měla povinnosti opustit zemi do 24 hodin. Neobdržela jsem žádné vysvětlení, proč jsem byla zadržena, ani proč jsem nyní byla vyhoštěna ze země.

Péta Burin

" Vsaďme se O lahvinku dobrého moravského, že tuto a podobné seriozní reportáže stejně "veliké" evropské denníky (sic!) na rozdíl od evidentních pomluv neotisknou. Jen by mne zajímalo, kdo a proč se nás v EU tak bojí. Logicky bych očekával podobné akce spíše proti klíčovému Polsku než téměř bezvýznamnému Česku."

Pavel Kulhánek v oslavném komentáři v Neviditelném psu k reportáži Ondřeje Neffa z internačního tábora v Balkové.

"Je to směšné, jsou to všechno lži, je to propaganda, jejímž účelem je očernit srbské vlastence."

"Nesmysl. Je to přesně ten materiál k zblití, jaký by se Západu velmi zamlouval."

Někteří srbští občané poté,co poprvé uviděli v televizi dokumentární záběry z vraždění Miloševičových vojsk na území bývalé Jugoslávie během devadesátých let.

Ondřej Neff navštívil internační tábor Balková a ve své povrchní a naivní reportáži nezjistil skoro nic: ptáte-li se lidí, kteří jsou zadrženými obviňováni ze sadismu, co vám asi řeknou? Bez konfrontace svědectví a zkušeného výslechu obou stran, aby se zjistilo, nakolik jsou přesvědčivé podrobnosti, se těžko zjistí pravda. Potíž je, že jakkoliv budeme zpochybňovat ty desítky výpovědí, které Britské listy systematicky publikují (Ondřej Neff celou věc svým čtenářům zkreslil tím, že publikoval jen jediné svědectví, přitom závažnost celé věci spočívá v tom, že se v řadě svědectví opakují osobní zkušeností přetavené tytéž brutální praktiky) skutečnost, že se v nich opakují v různých konkrétních variantách zážitky obdobné brutality, bude zřejmě velmi obtížně zpochybnitelná.

Tato svědectví působí příliš osobně a příliš individuálně - je zjevné, že nebyla rozesílána z jediného zdroje, jak argumentuje česká policie. Už jsem psal o tom, že na Západě se vědomě nelže a je velmi nepravděpodobné, že by seriózní univerzitní pracovníci poskytovali v účelovém politickém zájmu křivopřísežná svědectví.

Ano, protože ty lidi znám, mám tendenci spíše věřit astrofyzičce, britské občance, vědecké pracovnici z Groeningenu, než českému panu řediteli internačního tábora v Balkové, i když bych rád, než dojdu ke konečnému závěru, byl svědkem konfrontace svědectví většího množství zadržených s policisty.

Znovu zdůrazňuji všem s klapkami na očích, kteří prostě nechtějí vidět fakta: předloží-li mi někdo několik desítek osobních svědectví, která by bylo velmi těžko v individuálních podrobnostech zfalšovat a která se shodují ve faktech, týkajících se celkového způsobu, jak se zadrženými policie zacházela, je velmi obtížné pro nestranného pozorovatele tato svědectví nepřijmout.

Zdůrazňuji také znovu, pokud to někdo (ještě) nepochopil: Jistěže tvrdé jádro násilných demonstrantů (kolik z nich bylo domácích policejních provokatérů, to je otázka, český Helsinský výbor v minulosti zaznamenal, že česká policie používala násilných provokatérů, aby mohla zasáhnout proti pokojným demonstracím) bezostyšně využilo dílčího násilí k tomu, aby ve svůj prospěch zmanipulovali světové sdělovací prostředky. Tato metoda je bohužel v dnešním světě dost často používána a je pochopitelná, ten však, kdo jí používá, musí počítat s tím, že porušování zákona bude trestně stíháno.

Za násilné výstřelky však v žádném případě se nesmí policie mstít fyzickým ani slovním násilím proti náhodně zatčeným chodcům, turistům, či pokojným demonstrantům. Ani násilné demonstranty nesmí policie mlátit a vyrážet jim zuby či lámat ruce. Ti mají být za své násilí postaveni před soud.

Existuje drtivé množství svědectví, že se česká policie právě takto v minulých týdnech chovala. Paušálně je mohou zpochybňovat jen ti, kteří z důvodů osobní či nacionální bigotnosti prostě odmítají vidět fakta. Upozorňuji však, že velké množství individuálních svědectví nebude mimo Českou republiku zpochybňováno. ČR se na to bude muset zřejmě připravit - bigotnější nacionalisté (podobně jako někteří srbští občané) to jistě budou intepretovat jako nepřátelskou válku Západu proti nevinné České republice.

Ondřej Neff se vydal do internačního tábora Balková a promluvil s osazenstvem tábora, s žádným se zadržených nikoliv. Chci-li zjistit, jaká je civilizační úroveň společnosti (to platí jak o Británii, tak o České republice) neptám se příslušníků establishmentu, ale těch nejslabších členů společnosti.

Neff nezjišťoval, jak se snad cítí v táboře normálně zadržovaní "ilegální přistěhovalci", jak se zachází s nimi, proč se musejí například převlékat do vězeňských šatů, když to údajně je proti předpisům. Otázka je ovšem, zda by regulérní ilegální imigranti měli tolik odvahy, aby ve svém nejistém právním postavení svědčili o případné policejní brutalitě. Všichni zaměstnanci tábora přirozeně Neffovi potvrdili, že jsou zcela civilizovaní a slušní lidé, že jsou to "naši".

Sympatická paní doktorka mu sdělila, že všechno bylo v pořádku, ovšem zlí zadržení byli "vzpurní" (vím moc dobře, co to znamená, mnohokrát jsem se choval "vzpurně" v českých obchodech a restauracích, kde jsem požadoval civilizovanou službu a nikoliv přednášku o potížích, jaké musí zažívat zaměstnanec; vím, je to v porovnání se zmlácením na policejní stanici triviální, ale naposledy mi v září 2000 v drahé restauraci u Václavského náměstí vynadal číšník, že jsme si neobjednali celou večeři hned, ale postupně, a že musel jídla přiobjednávat v kuchyni, což prý způsobilo nesmírný zmatek! Máme se chovat spořádaně. Na zdvořilou prosbu, jestli by mu vadilo, kdybych si ještě dodatečně objednal minerálku, číšník odpověděl: "Tak pozor! Vy mě teď ironizujete, vy mě ironizujete, pane!" Poslední historku tohoto druhu mám z minulého týdne z pražského letiště, kdy objednaný český doprovod pro nezletilé dítě, které cestovalo k nám z Prahy do Glasgowa udělal jeho příbuzným přednášku, že ho přivedli na nesprávné místo a doporučil jim přísně, aby si propříště pamatovali, jak to musejí udělat správně, aby to zřízencům letecké společnosti vyhovovalo...) - Dovedu si představit, že osoby, které se v Balkové nechovaly dostatečně poníženě a byly si vědomy a domáhaly se svých práv, byly českým personálem kvalifikovány jako vzpurné.

Vězeňská lékařka poskytla Neffovi výčet zranění, zhmožděnin a zlomenin, které ošetřila (kdo je asi zadržovaným způsobil??) a Neff usoudil, že je všechno v pořádku a k žádné brutalitě nedocházelo.

Ironizující poznámka Tomáše Peciny k Neffově naivnímu článku ve včerejších BL je zcela namístě.

Obávám se, že Neffův obdivovatel Pavel Kulhánek má pravdu. Žádný z velkých evropských "denníků" by skutečně Neffův článek neotiskl, ale ne proto, že jeho redaktoři nenávidí Českou republiku (nemají k ní žádný vztah, většinou ani nevědí, kde je, ale mají silné povědomí o lidských právech) - ale prostě proto, že ten článek je špatný. A proč je špatný? Je na to jednoduchý recept. Při jeho čtení vyvstává množství nezodpovězených otázek, jimiž se autor nezabývá. To není dobrý žurnalismus.

Milý pane,

Hovoříte o tom, že lidé upřednostňují (někdy) násilné řešení. Jak to víte? Možná hovoříte o policii, o tisku, o politích. Ptal se lidí někdo na jejich názor? Nikoliv.

Chtěl bych připomenout, že v případě sjezdu těch bankéřů a kecalů byla policie dost dobře sledována. Přesto zřejmě došlo k sadistickému násilí. Jak to asi vypadá pro normálního anonymního občana? Proč takové násilí nazývám sadistické? Protože týrání někoho, kdo je již zadržen a v celé, je zajisté sadismus.

Josef

Vojtěch Polák reagoval:

Milý pane Josefe,

napsal jsem "možná, že ..." a také "zda se, že ...". Pan Čulík opatřil mě zamyšlení velmi případně titulkem "co když ..." a také otazníkem. Nevím to jistě, mám jen takový názor a předložil jsem jej k úvaze. To je všechno.

Ptáte-li se, proč si myslím, že většina lidí v Čechách preferuje (většinou skryté) násilné řešení, odpovídám - z prakticky každodenní zkušenosti (škola, zaměstnání, dovolená, média, ...). Byl by to velmi dlouhý seznam (za padesát let ;-))).

Mluvíte o sadismu některých policistů vůči zadrženým. Souhlasím s Vámi a myslím, že jsem se ve své úvaze pokusil pochopit podstatu sadismu a naznačit různost forem jeho projevu (aniž bych toho slova použil). Mám-li představu o podstatě, snadněji rozpoznám jeho různé projevy ve zdánlivě všedních situacích. Řekl bych, že většinou jsou to formy skryté a velmi rafinovaně.

Abych byl konkrétnější - potkal jsem příliš mnoho zvídavě tvořivých, schopných a inteligentních lidí, kteří zcela rezignovali pod skrytým tlakem okolí a měl jsem možnost ten proces pozorovat. Příliš dlouho sleduji odpor k rozumně kompetentním řešením běžných pracovních problémů, zřejmou preferencí silových, hloupých a neúčinných pseudořešení. Na můj vkus příliš často doprovázených profesní likvidaci schopných lidí. Ti jsou vlastně nezaměstnaní - není poptávka. Podstata problémů?

V naší "operetní demokracii" jsou lidé se vstřícným postojem k životu stále ještě v hluboké ilegalitě.

Chcete-li vědět, třeba proč máme vzhledem k vyspělým státům "v prdeli vši" - tak právě pro to!

Zdravím,

Vp

P.S.:

Co říkáte např. zneklidňující epidemii šikany na školách? Dvacet procent postižených děti! Podstata problémů?

Mluvíte o sadismu policistů - opravdu myslíte, že Vás názor je většinový? A není-li?

Vojtěch Polák

Pane Čulíku,

prototyp www stránek Občanského sdružení proti šikaně (http://www.samuel.cz/~sikana) je snad hotov. Jen trpím nedostatkem původních textů ;-). Zda se, že bez peněz (grant z Phare) toho moc nezmůžem a naopak - bez myšlenky (samozřejmě dobré ;-) zmůžem asi tolik jako MMF a SB.

Zvláštní - osmdesát procent jejich projektů je úspěšných, ale Afrika vymírá. Co tedy vlastně považují za úspěšný projekt? Kritérium úspěšnosti radši nechci znát.

Šikana je opravdu zvláštní jev. Řekl bych, že je to jako chřipka. Když se v každé třídě vyskytne v průměru jeden deprivant, tak to máme (při průměrném počtu děti 20 - 25) kolem 4 - 5 procent. S tím se asi nedá nic dělat, tolik deprivantů zřejmě vždycky bude, stejně jako bude vždy nějaký ten virus chřipky. Zajímavější je, jak se tím virem dokáže organismus vypořádat. V jakém stavu je imunitní systém skupiny (třídy (myslím tu školní ;-)). Vypadá to, že v posledních letech se imunita tříd proti deprivantské nákaze šikanou rapidně snižuje. Takže jich stále víc postupně té nákaze podléhá, aniž by veřejnost cokoli tušila. Dvacet procent (asi 300 tisíc) šikanovaných děti je, objektivně vzato, dost alarmující odhad.

Jak vypadá taková skupina, když podlehne šikaně? Hlavně přijímá deformovaný (zvrácený) systém hodnot deprivanta. Umíte si představit svět, vedený skupinou deprivantů? Blažení ti, kdož neoplývají představivosti a všimnou si pouze drastických scén v televizi!

Jací jsou ti původci nákazy? Většinou chlapci z citové chudých rodin. Někteří tvrdě trestáni a někteří ne, někteří bohatí a někteří chudí, někteří chytří a jiní zase hloupí. Všichni citově těžce deprivovaní. Většinou zcela normální, jen jaksi "nepovedení". V dospělosti pak často nejvyšší hodnotou jsou peníze a moc. V drtivé většině provázené neschopností jich rozumné využít. Takový jedinec pak bláhové věří, že dá-li dostatečnou sumu - problém je vyřešen. Že při takovém přístupu vyhazují často peníze oknem, to jim nedochází - odporuje to jejich pokřivenému systému hodnot.

Nicméně většinou jde o banální problém. Nevěří, že by je lidi mohli mít rádi, a tak jim zbývá jediné - donutit je mocí, manipulací, demagogií, lží a penězi. Svůj strach překonávají získáváním moci nad ostatními. Duševní ubožáci, ale co s nimi? Proboha, jen ne do politiky!

Důležitější však je, jak se ostatní (ne)umějí psychické nákaze od těchto pokřivených jedinců bránit. Zda eliminují jejich vliv nebo zda podlehnou. S následnou totalitou mají lidí u nás jistou zkušenost a možná i (ještě pořád) sníženou imunitu. Ve škole může (a měl by) takovým koncům předcházet učitel, výchovný poradce a ředitel. Ve světě dospělých by to měl dělat novinář a publicista.

To znamená být v obraze. Kdo je na sociometrickém chvostu, kdo je na cele a kdo je deprivant. A naučit děti (lidí - i ty průměrné) kriticky přemýšlet, rozpoznávat to a energicky se (u)bránit.

Začíná to být důležitější než školní osnovy. Dvacet procent týraných dětí!

I neodborník tuší, že máme obrovský problém. Pokud ovšem nečeká u televize na probuzení střelbou, výbuchy a potoky krve.

Věc má ovšem háček (nejspíš však pořádný hák). Kdo chce děti (lidi) něco takového naučit, musí to sám umět! A umíme to? Rozhlédneme se! Opravdu to umíme? Ano? Fajn, tak jdem na to!

Ne? Nevadí, tak se to zkusme naučit! Jak začít? Zeptejme se! Třeba někdo poradí.

VP

P.S.: Když to po sobě čtu, tak nevím, zda víc píšu o šikaně ve škole nebo o Praze a MMF. Na Seznamu čtu něco o sedmi milionech škod, způsobených odpůrci MMF a SB. Směšné. Škody způsobené těmi, kdož se upínají k (vše)moci peněz se zřejmě vymykají lidské představivosti ... (asi proto zůstávají nepovšimnuty).

Jiří Jírovec

Považuji za velmi chvályhodné, že BL věnují pozornost tomu, jak policie nakládala s demonstranty při nedávných protestech proti setkání finančníků v Praze.

Obávám se však, že nemáte pravdu, když chování některých policistů vysvětlujete tím, že se ještě nevzpamatovali z komunistických manýrů.

Existuje mnoho důkazů o tom, že brutalita policie (a v mnoha případech armády) je zcela nezávislá na politickém systému. Například chilská policie a armáda, zcela nepoznamenaná jinou než ryze kapitalistickou minulostí, sloužila Pinochetovi do roztrhání těla (oponentů režimu). Moc si cvičí policii a armádu pro vlastní ochranu stejně jako si jedinec cvičí psa. Anonymita uniformy prohloubená semknutostí šiku a vymytím mozků, to je, oč tu běží. Dělá a bude to dělat každá moc a pokaždé bude taková činnost halena rouškou zájmů státní bezpečnosti. A proto je tak důležité, aby se o tom psalo.

Nejsem psycholog, abych mohl rozebrat, co se odehrávalo v poloprázných hlavách čackých příslušníků, když si za svého pána vyřizovali účty s novým třídním nepřítelem. Jsem ale přesvědčen, že to, co dělali, bylo podmíněno vědomím, že jim to projde. V případě zásahu proti oponentům globalizace jim nejspíš bylo dostatečně naznačeno, že si na tu sběř nemusejí zrovna brát rukavičky.

Bylo by jistě naivní domnívat se, že český ministr vnitra je takový hlupák, že by za sebou nechal nějaké papírové stopy ve formě rozkazů k takovému či onakému jednání. Jednotlivé stupně velení už samy vycítí, kam až lze zajít.

Význam celé události jde daleko za schůzku finančníků. Nemělo by nám ujít, že český ministr vnitra, který formálně nese odpovědnost za jednání policie, veřejnosti naznačil, jak se moc hodlá vypořádávat s odlišnými názory, pokud se jimi bude cítit ohrožena.

Veřejnosti by nemělo ujít ani mlčení presidenta Havla v této záležitosti. Vzhledem k jeho minulosti jde buď o pokrytectví (když mu už ruka policie nehrozí, proč by se zajímal o pár antiglobalizačních zmetků) nebo o zbabělost.

Tragické na celé záležitosti nejsou ani tak kopance, kruhy pod očima a další lahůdky, které někteří policisté demonstrantům dopřáli, ale nezájem (zkomercionalizovaných) sdělovacích prostředků, které selhávají ve své povinnosti informovat veřejnost a nahrávají moci přesně tak, jak potřebuje.

Lidé si nedělitelnost svých práv příliš neuvědomují a podléhavše ilusi, že na ně zvůle a zastrašování nedosáhnou, ochotně přijímají módní propagandu o nutnosti tvrdého zacházení se zločinci a sprostými podezřelými. Proto se najde tolik hlupáků, kteří nevidí důvod, proč by se slovo kulka nemohlo objevit v úsloví "škoda rány, která padne vedle".

V souvislosti se snahou české policie o inovaci "donucovacích prostředků", doporučuji, aby součástí schvalovacího řízení bylo povinné vyzkoušení nových prostředků na osobě, která zavedení nového prostředku (například gumových nebo plastových střel) navrhuje a v případě, že bude po testu trvat na svém, na ministrovi, který má konečné slovo. Pochybuji, že ministr, střelený z "bezpečné" vzdálenosti do zadku plastikovým válečkem, s uznáním sedne do svého křesla a schválí.

Jiří Jírovec

Milan Šmíd, Louč (http://tucnak.fsv.cuni.cz/~smid/louc.html)

Stačí se začíst do rozpravy 7. prosince 1995 (viz www.psp.cz), kde dotyčná - vedena svoji neznalostí specifiky vysílání a naivní vírou v neviditelné ruce trhu - doslova řekla: "... máme na mysli, aby i v oblasti mediální byla konkurence. Poněkud nás tíží nedostatek konkurence v oblasti vysílání atd. My tímto návrhem jdeme tím směrem, abychom otevřeli prostor konkurenci."

Jak to dopadlo, všichni vědí. Zrušení licenčních podmínek a likvidace kontrolních funkcí Rady ČR pro R a TV vysílání novelou 310/95 (po 18 měsících narychlo Radě opět vrácených zákonem 135/97) vedlo k monopolizaci (tedy k opaku konkurence) terestrického segmentu komerční televize, aniž se deregulace novely nějak výrazněji projevila na rozšířené nabídce kabelových a satelitních programů. (O té nabídce totiž rozhodují spíše možnosti trhu, než nějaká regulace.)

Pro osvěžení paměti: ona novela předkládaná Hanou Marvanovou mj. zrušila licenční režim pro kabelové a satelitní vysílání a nahradila ho režimem registrace. Když byli poslanci upozorňováni z více stran na to, že se tím dostáváme do rozporu s evropskou legislativou, tatáž Hana Marvanová z řečnické tribuny mávala jakýmsi posudkem Parlamentního institutu a tvrdila, že

"nyní je tento návrh naprosto v souladu s legislativou Evropské unie a nejen to. Citované dokumenty Evropské unie, o kterých mluví rada, prosazují liberalizaci v oblasti satelitního a kabelového vysílání, což je i smyslem předložené novely." (stenogram na www.psp.cz ze 7.12.1995)

Opak byl pravda. Ten návrh nebyl a není v souladu s legislativou EU, přestože nelze popírat fakt, že v kabelovém a satelitním vysílání ve světě skutečně dochází k liberalizaci regulace. Když se u nás zavolá do mediálního lesa "Televize bez hranic", ozve se z něj "kvóty evropských pořadů". Přitom jakoby se ztrácelo ze zřetele, že evropská direktiva "Televize bez hranic" je tady především pro to, aby televizní programy mohly - podobně jako ostatní zboží a služby - svobodně překračovat hranice, což vyžaduje, aby u nich byly zajištěny některé minimální standardy (reklama, sponzoring, ochrana mládeže apod.) To by měly zajistit členské státy. Tak alespoň praví článek 2 Směrnice, par. 1:

"Členské státy zajistí, aby byla veškerá televizní vysílání přenášená vysílajícími subjekty pod jejich pravomocí v souladu s pravidly zákonného systému platného pro televizní vysílání určené veřejnosti v daném členském státě."

Jestliže však stát není schopen tyto standardy a pravidla u nějakého satelitního vysílatele uhlídat, protože mu to zákon zkrátka neumožní, pak se dostává do rozporu s acquis Unie. Tohle nebyla schopna Hana Marvanová pochopit tenkrát a zřejmě to není schopna pochopit ani dnes, když ve svém komentáři pro Hospodářské noviny 10.10.2000 (Mediální zákon - střet o míru regulací) tvrdí: "...rozhodně není žádný důvod vracet se k licencování kabelových a satelitních televizí, jak to chtěl vládní návrh."

Ten registrační princip - alespoň tak jak je formulován v našem zákoně - má totiž dvě vady. Ta první spočívá v tom, že stát (regulátor) v současných podmínkách nemůže uložit satelitnímu vysílateli dodržování evropských standardů vyplývajících ze závazků vůči EU, což by Unie samozřejmě nelibě nesla. Zvláště v tom případě, kdyby se do Česka nahrnuli všichni ti, kteří by svým satelitním vysíláním z Prahy pro Evropu chtěli obejít normy a předpisy Unie.

Ta druhá vada se týká kabelového vysílání, kde u prosté retranslace televizního programu, tj. převzatého nezměněného vysílání z nějakého státu Unie, EU žádá, aby se stát zdržel jakýchkoli rušivých zásahů. Náš zákon však dává Radě možnost registraci odmítnout či zrušit, což je opět proti acquis Unie.

Takže stručně shrnuto: náš současný registrační princip v jednom případě reguluje nedostatečně a v druhém zas příliš. Tento nedostatek pak odstraňuje nejen vládní Dostálův návrh, ale dnes i ten poslanecký, tzv. Kučerův návrh (sněmovní tisk č.717), který pro původní vysílání žádá licenci, pro převzaté však jen zjednodušenou registraci, na kterou je právní nárok (§26).

Tím se Česká republika přiblíží evropskému standardu, kdy převzaté vysílání, tj. pouhá retranslace programů, nepotřebuje vůbec žádnou licenci a licencovány jsou jen nově vytvářené programy přesahující formát lokálních infokanálů, přičemž vývoj směřuje k tomu, že jednou, až bude k dispozici digitální multikanálové prostředí, i tyhle licence na kabelu padnou.

Registrační princip, který vyrobila novela 301/95 před pěti lety, řešil nedokonalost jednoho zákona (468/91) nedokonalostí jinou za podpory našeptávačů, kteří si přes poslance do této novely prosadili své vlastní zájmy (viz rušení podmínek, oslabení Rady apod.).

Kdyby Hana Marvanová nebyla sympatická mladá dáma, a kdyby na jejím místě stál třeba Ondřej Zemina, řekl bych mu s chutí: "vrať se do hrobu mediální legislativy, který jsi pomáhal vykopat."

Smysl obhajování věcí překonaných a nefunkčních (např. současné pojetí registračního principu) mi v komentáři Hany Marvanové jaksi uniká.

Smysl celého komentáře však dokážu pochopit - zřejmě jde o to udržet se v povědomí jako expert na mediální legislativu a tím si vylepšovat pozici své advokátní kanceláře (Tomáš Sokol je v tomto ohledu mistr světa).

Jenom nevím, zda ty peníze, které dvojice Hana Marvanová a Martin Přibáň od svých klientů dostávají (viz například v minulosti zpracované posudky pro ČNTS ve věci udělené pokuty za pořad Áčko "Živím se svým tělem") jsou honoráře za odbornost nebo za politický vliv. Na základě komentáře v HN bych o té odbornosti mírně pochyboval.

Ad: Mám ze všech těch výpovědí zmlácených aktivistů divný pocit

Jitka Hájková

Vážený pane Čulíku,

myslím že problém uvěření zprávám zatčených lidí by se podstatně dal vyřešit tím, že byste uvedl jména lidí, kteří podali žaloby, stížnost na jednání policie nebo protest prostřednictvím ambasády. Pokud máte nějaké informace, případně zprávy o tom v jakém jsou stadiu, určitě by to pomohlo. Četla jsem petici EU od Matthew Price z Max Planck Institute for the History of Science v Berlíně, ale to je málo. Vždy dostanu odpověď - až bude podaná oficiální stížnost, žaloba ...

Bohužel jsme všichni zvyklí na lhaní, mystifikace a propagandu a hlavně téměř jsme zapomněli používat vlastní mozek. Nikdo si nepoloží otázku, kterou jste položil vy :

" Skutečně si myslíte, že by vědecký pracovník z Historického ústavu Maxe Plancka v Berlíně riskoval likvidaci své kariéry tím, že by ve svém svědectví vědomě lhal? Myslíte si, že bych já mohl riskovat na Glasgow University, že bych rozšířil své prohlášení, které by obsahovalo vědomé nepravdy?".

Myslím, že většinu lidí ani nenapadne, že by důvodem ztráty zaměstnání , prestiže mohlo být lhaní. Mnoho lidí u nás vědomě lže. Nic se neděje, když se prokáže, že to byla lež. Asi to nikomu to nevadí. Stačí si poslechnou nějaké oficiální vyjádření.

Otázka, která napadá převážnou část obyvatel této země je: existuje vůbec nějaký pan XY? Vždyť přeci v televizi, rádiu, novinách.... říkali, že to není pravda. A stěžoval si někdo?

Policie říká, že nestěžoval. A to co ukazovali v televizi, jak zdemolovali celou Prahu. Neměli tam co dělat...No hrůza paní Nováková, že jo Franto, dobře jim tak, ještě bych jim přidala... A oni si stěžují!

V ČR jsme zvyklí na budování socialistické vlasti a "republiku si od nikoho rozvracet nedáme"! Celý 1/2 rok před zasedáním MMF byla celá veřejnost masírovaná tím, kdo sem přijede za chuligány. Neprobíhala diskuse o MMF a SB , vysvětlení jejich činnosti ani argumenty protistrany. Jenom a pouze: pozor! přijedou chuligáni. A potom stačila jedna bitka v Lumírově ulici a 67% obyvatel souhlasí s gumovými projektily. "My jsme si to tady postavily a ti chuligáni to rozbili". Vůbec jim nedojde, že nové zasedání MMF a SB už nejspíš nebude, že příště nebudou demonstrovat antiglobalisté, ale třeba oni sami nebo jejich děti a tudíž možnost použití projektilů se může týkat jich samých. Oni jsou přeci slušní lidé, nedělají nepořádek a po policajtech neházejí dlažební kostky.

Neříkám, že souhlasím s násilným jednáním některých demonstrantů.. Chápu policistu, kterému zranili kolegu, že má vztek. Ale není možné vybíjet si vztek na zatčených.

S přáním hezkého dne

Jitka Hájková

František Kolařík

Jak tak čtu Vaše úvahy (Česká média potlačují informace o policejní brutalitě), myslím si toho víc.

Např. vydáváte za jasný fakt, že "policisté na mnoha policejních stanicích často používali týchž brutálních metod (např. po výslechu srazili vyslýchanou osobu na všechny čtyři a kopáním ji hnali zpět do cely)". Máte to ověřeno z nějakého nezávislého zdroje kromě od údajných postižených?

Na základě čeho jste přesvědčen, že "Právě proto že se ve svědectví postižených lidí vyskytují obdobné brutální praktiky, zaznamenané na mnoha policejních stanicích (např. mlácení lidem hlavou o stůl, prohánění osob uličkou policistů, kteří je bijí pendreky, házení osob proti zdi, tahání osob za vlasy, lhaní policistů a jejich výsměšný, agresivní postoj, odepírání zadrženým právo hovořit s právníkem či vůbec si ven zatelefonovat, odepírání vody a pití, uzavírání mnoha osob do malých cel), je velmi pravděpodobné, že česká policie normálně používá těchto brutálních metod i  proti českým zadrženým, lidem, kteří jsou třeba podezřívání z trestného činu, nebo vůči vůči ilegálním imigrantům. Je zde pole neorané pro výzkum mezinárodních lidskoprávních organizací."? Při značných manipulačních a p. r. schopnostech organizátorů pražských demonstrací by mi právě taková jednoznačná shoda mnoha těchto výpovědí byla spíše podezřelá. Obtěžoval jste se během minulých dní přijet do ČR a něco si osobně zjistit či ověřit?

Vaše myšlenka "V České republice neexistuje tradice hrdého občanství, lidé nejsou zvyklí se zasazovat za svá práva, bojí se, že by to s nimi špatně dopadlo, kdyby pozvedli hlavu (což se taky dost často děje), a tak je nepravděpodobné, že by tento způsob zacházení se zadržovanými osobami vyšel za normálních okolností najevo. Bylo zapotřebí až mezinárodních aktivistů, kteří jsou schopni vyjádřit se jasně a přesvědčivě, jsou si vědomi hrdého práva na občanské svobody, aby tato policejní brutalita vyšla najevo." je podle mě totálně ujetá. Mezinárodní "aktivisté" se vyjádřili v rámci svého práva na občanské svobody hrdě, jasně a přesvěčivě (sic!) takto:

Toto je podle Vás projevení práva na občanskou svobodu? To myslíte vážně?

Stejně "jasné a přesvědčivé" jsou výlevy jejich frustrovaných dušiček, které šíří po světě (což jim umožňuje hlavně nenáviděná tzv. globalizace) ohledně údajného násilí, které na nich bylo spácháno.

Napadáte NP, že se stal "symbolem nejbigotnějších a nejprimitivnějších názorů v české společnosti". Nesouhlasím, ale Vaše svaté přesvědčení Vám těžko vyvrátím. Zkuste zapřemýšlet, symbolem čeho se stávají BL?

Fr. Kolařík

Znovu opakuji: I kdyby docházelo v Praze k jakkoliv brutálním činům od některých demonstrantů, v žádném případě to neopravňuje policii, aby si to vylévala na bezbranných chodcích či turistech či pokojných demonstrantech, ani na násilných demonstrantech - ty má předvést k soudu.

Představte si, že vám někdo ukradne auto a vy s tím jdete na policii, a tam se na vás obrátí s vaší vlastní větou: "Máte to potvrzeno od nezávislého zdroje kromě od údajného postiženého?"

Budete se asi divit, ale svědectví "údajných postižených" u britského soudu většinou postačuje. Například sexuální násilník je odsouzen do vězení na základě pouhého svědectví postižené ženy, která svědčí o tom, co se stalo v soukromí. Křivé svědectví se totiž pozná - a je to trestný čin.

Jindřich Pařík

Dějinami bylo prověřeno, že některé "myšlenkové" proudy jsou ve svých důsledcích ničivé pro životy několika generací lidí. Soudím, že nelze pochybovat o tom, že takovými systémy byl například "nacionálně socialistický" či "reálně socialistický". Zázemí toho druhého tvořil tzv. "vědecký komunismus" který ve zkratce byl zločinným učením o nadřazenosti jedné skupiny lidí "dělnické třídy" nad skupinami ostatními, "vědecky dokazoval" předurčenost oné vyvolené skupiny lidí k vládnutí.

Komunistické učení je z tohoto hlediska nápadně podobné principům národního socialismu. A nejen učení ale i praxe. Fyzickou likvidací příslušníků jiných skupin počínaje a propagandistickým vymýváním mozků od nejútlejšího věku konče.

Nacionálně socialistický i komunistický režim jsou jak dvojčata téže základní myšlenky: "Vyvolená skupina lidí má právo (a historickou povinnost) prosadit se (na úkor skupin jiných) a to všemi prostředky."

Tato základní teze je pak zahalena do nejrůznějších podob "boje o spravedlivější společnost" ve kterém účel světí prostředky a násilí vůči jednotlivci je ospravedlněno zájmem celku.

Proč mají socialistické (ať už nacionálního socialismu či socialismu proletářsky-internacionálního) myšlenky řadu příznivců mezi mladými (a velmi mladými) lidmi je pochopitelné.

Mladí mají vnitřní potřebu spravedlnosti, jsou citlivější vůči bezpráví a lidsky solidárnější jak v proklamacích tak činech. Kolektivní vědomí, pocit sounáležitosti je dán společným postavením žáka či studenta.

Duch party je vytvářený léty společného údělu ve školních lavicích. Mají společného protivníka - školu popřípadě rodiče. Dětský kolektiv je poměrně spravedlivý, má svou přirozenou samosprávu a pochopitelnou touhu - přenést kamarádské principy do celé společnosti.

Oba socialismy předkládají řešení. Pojmenovávají společného nepřítele - ať už žida, kulaka nebo bankéře a razí nesmiřitelně směr. Nejdříve musíme zatočit s těmi škůdci a pak vybudujeme ráj na zemi.

Z nedostatku životních zkušeností, netuše míru svého zneužití se někteří mladí vrhají po hlavě do "svatého boje za spravedlivou věc". Rány utržené v půtkách s "představiteli zlořádu" v nich posilují pocit že jejich směr je správný. Vždyť není vítězství bez obětí. Profesionální revolucionáři nemají složitou práci. Pouze správným směrem manipulují a vyčkávají chvíle kdy se postaví do čela. Nezlobím se na ty mladé a v žádném případě si nepřeji aby byli mláceni jak se snaží pan Čulík sugerovat. Jsem rozezlen na ty manipulátory a revoluční aktivisty - a ti již nebývají žádní mladíčci. Ti zneužívají pochopitelné revolty mladých a je zřejmě správné mladé před nimi chránit. Jak?

Inu nevím.

Represe či persekuce vytváří pseudohrdiny - tolerance a nečinnost či ignorování nákazy také k cíli nevede. Zřejmě kombinace obého. Tolerance ve všech případech kdy není ohroženo zdraví, životy či majetek. Důsledná represe v případech ostatních.

Jindra Pařík

pod čarou: Musím se přiznat, že mě fyzické násilí vadí a neimponuje. Pětačtyřicetiletému profesionálnímu italskému revolucionáři oblepeného bolševickými symboly bych však s chutí jednu ubalil.

Za tátu, mámu, spisovatele Pecku nebo třeba i Dr. Horákovou....

Asi to bude tím "palachovským" komplexem....

jin

Dalibor Matušínský

Jedna otázka se však neobjevila. Lze se někomu chovat, jako kdyby byl mimo zákon?

Tohoto chování se totiž dopustily obě strany.

Demonstranti ničili majetek bank a restaurací McDonalds a Kentucky Fried Chicken. Tvrdili, že jelikož tyto společnosti jsou špatné (jednotlivé pseudoargumenty je škoda rozpitvávat), mohou v tomto případě ignorovat zákon a rozmlátit jim výlohy dlažebními kostkami.

Stejně tak se chovali k majitelům automobilů a i k samotnému městu, kterému ničili chodníky.

A do třetice útočili na policisty jen proto, že jim bránili v nepovoleném průvodu.

Policisté pak, dle několika svědectví, používali zbytečné násilí a ponižovali zadržené vandaly i ty, kteří nebyli z ničeho usvědčeni.

Je typické, že zastánci demonstrantů buší do policie za její údajné porušování zákona. Přitom teroristické chování davu je mnohem nebezpečnější.

Dav se totiž chopil příležitosti a lynčoval obviněné nadnárodní firmy. Nepotřeboval soudce, nepotřeboval logické argumenty, stačila mu k tomu zvrácená ideologie. Už vidím pokrčená obočí tzv. intelektuálů a slyším jejich ohánění se svobodou vyznání a právem na protest, spolu s nevyřčenou větou, že takové chování lze v případě ideologického zápalu pochopit.

Nelze! Rozhodně ne v zemi, která podobné praktiky zažila na vlastní kůži už několikrát.

Ve středověku zažila Praha (jistě nejen ona) pogromy na Židy. Rozvášněný dav ničil židovský majetek a vraždil pražské Židy, přestože k takové jednání bylo nezákonné. Důvodem k takovému chování byla ideologie osočující Židy z vraždění křesťanských panen a nejrůznějších rituálů.

Nacismus přinesl stejné antisemitské útoky a to ještě před Norimberkem. Opět byla určitá skupina lidí de fakto postavena mimo zákon na základě ideologie.

Po válce byli takto vražděni a okrádáni čeští Němci, což skončilo jejich vyhnáním. Kdo sledoval dokument o povraždění skupiny civilistů u Přerova, kde nejmladšímu zavražděnému Němci bylo osm měsíců, ví, o čem mluvím. Němci byli de fakto mimo zákon a Benešovy dekrety byly podepsány až po půl roce.

Podobné praktiky se v naší zemi ujaly a tak po roce 1948 byly systematicky, nyní již za pomoci zákonů, stavěny mimo zákon jiné skupiny lidí. Duchovní, sedláci, živnostníci,... Skinheadi staví mimo zákon Romy.

Dnes tedy přicházejí na řadu nadnárodní společnosti. V TV rozhovoru se jeden z demonstrantů vyjádřil, že útoky na McDonalds chápe a schvaluje, i když se jich prý(?) neúčastní. Před ním stejné pochopení měli jiní pro vraždění Židů, Němců, farářů, sedláků, Romů...

S tím nelze souhlasit, to nelze tolerovat. Dav, který je ochoten postavit někoho mimo zákon nesmí mít nejmenší šanci.

Pokud policie zacházela s demonstranty zbytečně brutálně, nepochybně se najde hodně občanských hlídek, které takové jednání doloží svědectvím, možná i fotografiemi. Jsem jenom zvědav, jestli si všimli těch, kteří ničili majetek lidí, kteří jim nic neudělali. Asi ne. Vždyť McDonalds a automobily jsou podle nich jaksi mimo zákon...

Poznámka JČ: Pan Matušínský (i pan Pařík) dělá chybu, že posuzuje nynější levicové či "ultralevicové" demonstranty měřítkem ideologie někdejšího sovětského bloku. Demonstrace kolem zasedání MMF nebyl monolitně organizovaný stalinský První máj někdy z roku 1930! Jen při trochu bližším zkoumání by autor zjistil, že názorová rozrůzněnost byla mezi desetitisíci účastníky demonstrantů veliká.

Druhá věc je, že západní země jsou na tento druh demonstrací zvyklé. Někdo pořád někde demonstruje proti něčemu či pro něco a někdy při tom dochází i k násilí. Pokud při tom demonstranti poruší násilnostmi zákon, policie je zadrží, nebije je ani náhodné chodce, neposmívá se jim, jedná s nim normálně a zdvořile a předá je k soudu. Ten rozhodne, zda spáchali trestný čin a případně je potrestá. Do novin se to skoro nedostane, není to zpráva, je to běžný průběh věcí.

Co ale zpráva je, a velká, je právě ono neregulérní a brutální chování české policie. To by zaujalo každého profesionálního novináře.

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Iniciátor nadstranické Hornorakouské iniciativy proti jadernému nebezpečí sice tvrdí, že se jedná o "náhradu vyučování v duchu politického vzdělávání", ale čemu se vlastně student na státem nejen povolené, ale přímo organizované demonstraci může naučit?

Občanskému sebevědomí? Svobodnému vyjádření vlastního názoru? Anebo kolektivní psychóze?

Kritiku jaderné lobby a atomového hazardu lze pochopit. Těžko lze ale takovou kritiku brát vážně od rozjívených školáků. Realisticky vzato dětem demonstrování ani politicky neprospěje, ani je psychicky nepoškodí.

Od pohledu je zřejmé, že malí Rakušané mají radost, že se ulili ze školy a ta radost se asi nebude příliš lišit od té, kterou jsme v dětství zažívali my, když se šlo místo vyučování do kina na sovětský film, na výchovný koncert, anebo na preventivní prohlídku chrupu.

Tezi rakouských dospělých, že štěpení jádra v reaktoru je politicky špatné, si nakonec dost možná v rámci generačního konfliktu a vzpoury dospívajících proti autoritám jednou přeberou úplně jinak, než jak jim to dnes na hraničních přechodech servíruje pedagogický dozor.

Odpovídalo by to naší reakci na politické vzdělávání k socialistickému myšlení. Výsledkem byla obecná neúcta mládeže k vedoucí úloze komunistické strany. Rakouský premiér školákům slibuje, že je nenechá rozhánět policií. Je to správné. Nás také nerozháněla policie, když jsme blokovali dopravu na prvního máje či v lampiónových průvodech.

Vysílá se ve čtvrtek 12. října ráno.