Co je nového v České republice

Ve Velké Británii jsou hlavní teoretická střediska antikomunismu spojena - jako je tomu v případě USA - s univerzitami. Jsou v Glasgow, v Birminghamu a v Oxfordu. Například, Mezinárodní informační středisko pro psychologickou válku a ideologickou subverzi proti socialistickým zemím existuje na Glasgow University už od roku 1973. Po vládní linii řídí ideologickou subverzi organizace British Council, která má 5000 zaměstnanců a roční rozpočet 20 milionů liber.

(Igor Hájek v osmdesátých letech vyučoval v Glasgow cca čtyři studenty českému jazyku a literatuře a tamější bohemistice neustále hrozila likvidace. Pozn. JČ)

Na wstępie każdy, kogo wprowadzali, dostawał w ryj. Policjant wysypał wszystko z mojego plecaka. Wypadła maska gazowa. Z całej siły uderzył mnie jej metalową częścią. Krew trysnęła mi z ust, a na podłodze zobaczyłem przedni ząb (Owca pokazuje szczerbaty przód). Policjant wrzasnął, że jestem "parszywym Polakiem", "żebrakiem", "bandytą" i "skurwysynem".

Také svědectví, na které jistě nebude reagovat prezident Václav Havel, protože je příliš "nekonkrétní". - Přineseme český překlad. (JČ)

Spěchá!! Výhodná nabídka zaměstnání v zahraničí. Knowledge Media Institute britské The Open University hledá pro projekt Clockwork pracovníky se znalostmi aplikované umělé inteligence a internetových technologií.

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Karel Dolejší

Část demonstrantů proti zasedání MMF a SB si svým vandalismem řekla o to, stát se hromosvodem pro tyto pocity. Příležitostí k uplatnění nahromaděné agrese. Otázka je, kdo přijde na řadu příště.

Dnešní bezperspektivní únik většiny Čechů a Moravanů před společenskými problémy do nejprivátnějšího soukromí je pokračováním sociálních trendů, započatých Husákovou normalizací. Neochotě veřejně se angažovat se do jisté míry nelze divit: lidé donedávna vycházeli ze "sametových" receptů na společenskou změnu - vyjít do ulic, zvonit klíči a čekat, až se establishment zhroutí.

Osud výzvy "Děkujeme, odejděte!" ukázal s největší názorností, že to nefunguje. A protože se neumíme efektivně organizovat pro dlouhodobé úsilí, zbývá vztek z bezmocnosti. Čeká se vlastně na Stranu Pořádku, která by imponovala svou bezohledností a brutalitou a využívala velkého potenciálu xenofobie. Bohužel nevidím, na čem jiném by se teď veřejnost v České republice mohla sjednotit. Je to cesta do pekel, jistě. Ale neměli bychom si nic nalhávat. Cokoli jiného je dost málo pravděpodobné.

Osobně považuji za počátek celého průšvihu nekritickou podporu, jíž se krátce po revoluci dostalo Klausovu pojetí ekonomické transformace. Vzpomene si dnes ještě někdo na nevybíravé způsoby umlčování všech kritických hlasů v oné době? Na euforii a národní pýchu na domnělé úspěchy, částečně fabrikované pouze obratnou manipulací s makroekonomickými statistikami a skrýváním deficitů státního rozpočtu? Chceme být klamáni: v tom to je. Chceme si zase cosi namlouvat, ztotožnit se s obrazem síly a bezohlednosti, který tolik kontrastuje s naší reálnou bezmocí ovlivnit veřejné dění a koneckonců i naše individuální osudy. "Soudce i šerif - gangsteři, oba řádně zvolený": právě tak může velice brzy vypadat realita v tomto státě.

Tuto výpověď nezávisle potvrdil jiný svědek, Němec žijící ve Švédsku, jehož svědectví jsme zveřejnili včera.

Odpoledne úterý 26. 9.

Y. T. studuje medicínu v Izraeli a má dvojí občanství francouzské a izraelské. Demonstrace 26. 9. se účastnil jako zdravotník. Z tohoto titulu nosil pásku s červeným křížem a jeho zdravotnická brašna jím byla taktéž označena. Páska, kterou mi ukázal, byla rozpoznatelná na dálku a přesvědčila mě o možnosti rozeznat jej během celé demonstrace.

Y. vyrazil se žlutým průvodem s dalšími třemi členy zdravotní pomoci a lékařem. Po příchodu na Nuselský most byli mobilním telefonem přivoláni na pomoc zdravotní službě u modrého průvodu, který se dostal do vážných střetů s policií na dně Nuselského údolí.

Sestoupili. Zde viděli množství zraněných osob, buď po úderu obuškem, nebo dlažebními kostkami, které policisté házeli nazpátek v odpovědi na kostky házené některými demonstranty. Některá zranění byla poměrně vážná. Mezi zraněnými nebyli pouze demonstranti, ale i novináři, členové OPH a kolemjdoucí.

Po vážných srážkách a dalším zásahu policie byl modrý průvod rozprášen. Yoshua se proto přemístil k růžovému průvodu, odkud byly oznámeny srážky ve chvíli rozprášení průvodu. Bylo mezi 17:00 a 18:00. Zde se nacházeli další zranění. Yoshua Tzarfaty se o ně staral a ztratil se zbytku své zdravotnické skupiny.

Šel se znovu sjednoceným růžovým průvodem směrem na Václavské náměstí.

Při příchodu na náměstí byli policisté velmi násilní (bylo to krátce po té, co lidé rozbili výlohy restaurace MacDonalds, která se nachází v horní části náměstí, naproti Muzeu). Ve zmatku našel jednoho člena zdravotní hlídky, pod dojmem panického útěku se rozhodli opustit náměstí a jít na bezpečnější místo.

Vydali se malou uličkou z náměstí, klidně se vzdalovali. Najednou uslyšeli policejní sirény a hluk aut, která zastavila za nimi. Policisté vystoupili a začali zadržovat osoby, které se nacházely na ulici. Y. dostal strach a začal utíkat opačným směrem. Několik policistů se rozběhlo za ním. Y. běžel a křičel: "Red Cross, Red Cross". (Červený kříž, Červený kříž!)

Jeden policista jej dostihl, brutálně srazil na zem a utrhl část látky s označením červeného kříže na tašce a poprvé jej udeřil do obličeje. Dorazil druhý policista, vytáhl něco jako popruh, nebo kožený řemínek a svázal mu s ním ruce dost silně tak, že známky po spoutání byly viditelné ještě o několik dní později.

Byl naložen do antonu, kde již bylo 7 zadržených osob. Byl položen na zem obličejem ke stropu. Jeden policista jej udeřil do hlavy. Přišli další policisté, otočili jej a natáhli mu ruce a nohy. Ležel si na rukou, na nohou, především na kloubech, na hrudníku. Policista jej znovu udeřil do hlavy. Zvedli jej a strhli mu pouta. Policista mu odepnul pásek a křičel něco v češtině, čemu Y. nerozuměl. Policista rozřízl pásek nožem. Policista jej znovu udeřil do břicha a opět položil na zem. Takto cestoval v autě dokud nedojeli na stanici, jejíž jméno Yoshua nezná. Avšak několik německých svědků tvrdí, že jej viděli ve středu na stanici v Lupáčově ulici na Praze 3.

Večer úterý 26. do noci, středa 27.

Po příchodu na stanici byl Yoshua uzavřen v miniaturní cele, kde nebylo místo.

Přišli pro něj a dali mu podepsat prohlášení, aniž by mu ho předtím přeložili.

V žádném momentě nebyly Yoshuovi sděleny přesné důvody jeho zadržení. Žádal, aby mohl někomu zavolat, nebo aby se mohl spojit s OPH, ale to mu bylo suše odmítnuto.

O něco později ho vzali do jiné místnosti, kde byl znovu bit do zad, žaludku, přes ústa. Potom ho vrátili do cely.

K jídlu dostal dva krajíce chleba a salám. Y. je přísný vegetarián a když žádal něco jiného, dostal pouze chleba. Potom zkoušel spát na malé lavičce, ale nemohl kvůli bolesti.

Y. si myslí, že zuřivost policistů vůči němu byla zapříčiněna tím, že měl na sobě modré triko a že si policisté mysleli, že byl účastníkem slavného "modrého" průvodu, ve kterém byly násilné srážky s policií.

Existují bohužel velmi silné domněnky, že pokud policie byla ovlivněna barvou, nebyla to barva Y. oblečení, ale jeho pleti. Ve skutečnosti se mnohé výpovědi shodují v tvrzení o rasistickém rozhodování a chování některých policistů (toto je také doloženo českými pozorovateli a faktem, že ze zadržených osob ti nejhůře týraní byli především občané Izraele a Řecka).

Y. chce však upřesnit, že všichni policisté ze stanice se k němu nechovali tak tvrdě a že dva z nich se zdáli být zaujati jeho vzhledem, jedna žena mu dokonce nabídla, aby šel vyhledat lékaře, což Y. odmítl.

Cesta ve čtvrtek 28.

Po krátkém pobytu na této stanici byl převezen do centra cizinecké policie v ulici Olšanské u Žižkova, kde se nacházely mnohé zadržené osoby. Když přišel a policisté viděli, že si drží bok a že kulhá, jeden z nich mu dal svým obuškem ránu na bolestivé místo "jako náhodou", potom se omlouvaje. Tím rozesmál ostatní.

Y. byl zaveden do nějaké místnosti, kde byl svlečen donaha jedním policistou, který otevřel dveře v jednu chvíli právě když byl zcela nahý, aby ho všichni, kdo byli v hale mohli vidět. (Tato skutečnost mi byla sdělena více zadrženými, muži i ženami, kteří museli podstoupit stejné "potěšení".)

Potom bylo přistoupeno k sejmutí jeho otisků prstů a k fotografování, kvůli založení jeho indetifikační karty. Poté, co byl vyfotografován, se mnozí policisté bavili tím, že si jej fotografovali pro své "rodinné album".

Vzhledem k tomu, že měli pasy a identita byla jasně určena, mohli bychom se ptát, proč policie přistupovala k zakládání spisů s otisky prstů a fotografiemi, protože v českém právním řádu je podmínka, že pokud je identita osoby jednou zjištěna, neměly by jí být ani odebírány otisky prstů, ani by neměla být fotografována (čl. 13, odst. 7 zákona 283/1991). Žádná z osob, na kterou byla tato opatření aplikována, nemohla, podle mých vědomostí, znát důvody, ani získat nějakou informaci o pozdějším užití oněch materiálů, ani když na to vznesli dotaz.

Na stanici cizinecké policie žádal Y., aby si směl zatelefonovat. Toto právo mu bylo odepřeno.

Noc ze čtvrtka 28. na pátek 29. ráno

Y., stejně jako další lidé přítomní na policejní stanici byl naložen do autobusu. Ve vozidle byla velmi malá klec a policisté do ní zavřeli dva lidi, jen tak pro zasmání.

Po jejich příjezdu do záchytného tábora v Balkové se museli svléct, byly jim odebrány jejich věci, potom jim bylo na paži inkoustem napsáno číslo a dostali pruhované pyžamo.

Při jejich příjezdu jim bylo řečeno, že by tam mohli zůstat až 180 dní a že nemohou ven, aby si protáhli nohy na více než 1 hodinu během 24 hodin. Přesto, když někteří žádali o možnost vycházky/procházky, bylo jim toto právo kategoricky odepřeno.

Čtyři byli umístěni do cely o velikosti asi 15m čtverečních.

Policisté z tábora k vězňům mluvili pouze česky, většinou řvali a doprovázeli svá slova gestikulací. Přesto ve chvíli, kdy jeden ze zadržených z Yoshuovy cely otevřel okno, aby mohl komunikovat se zadrženými z vedlejší cely přišel jeden dozorce, který s nimi nemluvil jinak než česky a - anglicky - mu sdělil příkaz, že musí okno zavřít.

K jídlu měli maso. Zadržení, kteří byli vegetariáni, mezi nimi i Yoshua, žádali, aby mohli mít něco jiného, ale policisté nechtěli. Proto se rozhodli, že začnou držet hladovku. Když policisté viděli, že odmítají jíst, po deseti minutách jim jídlo vzali a nedali jim nic jiného.

Během celé noci jim bylo bráněno ve spánku, světla zůstala rozsvícená, policisté ze stráže křičeli.

Ráno, když policisté viděli, že nikdo nejedl, vzbudili zadržené, kteří se snažili spát křikem a boucháním na dveře. Vešli do cel a třásli jimi volaje: "No sleep, no sleep".

Když přijel francouzský konzul byli přeskupeni, potom jim byly vráceny jejich osobní věci. Také jim byly vráceny pasy, ve kterých bylo nalepeno výjezdní vízum s platností 24 nebo 48 hodin, podle jednotlivců.

Y. sám neviděl, že by byl v Balkové někdo bit, ale slyšel, že tam prý zbili jednoho Němce.

Jiné informace

Dva Francouzi - Aude a Boris - byli také zadrženi ráno 27. 9. 2000 mimo jakoukoliv demonstraci či shromáždění, nebezpečného charakteru, když šli po Karlově mostě ve společnosti dalších cizinců. Po příjezdu dvou policejních aut a kontrole totožnosti byli zadrženi a dopraveni na policejní stanici pro cizince v Olšanské, aniž jim byly sděleny důvody jejich předvedení, a to ani v tom momentě, ani potom.

Já sám jsem musel podstoupit kontrolu totožnosti, během čtvrtka 28. 9. na zastávce tramvaje, daleko od centra, vzdálen od všech míst, kde probíhala shromáždění, nebo setkání, takže tam nebyla žádná demonstrace a bezpečnost majetku ani osob nebyla v žádném případě ohrožena a nic nemohlo odůvodnit mou kontrolu, ani v mém chování, ani v mém oblečení (českými pořádkovými silami velmi často užívané měřítko, bohužel stejně jako "špinavé huby"). Jediným důvodem pro mohutnou kontrolu (protože ji vyžadovalo ne méně než 6 policistů) je, že jsem se nacházel ve společnosti několika Francouzů a že jsme mluvili francouzsky. Kontrola pasů byla provedena a dala tak místo vytvoření lístku/spisu/dokumentu. Oslovené osoby nedostaly žádnou jeho kopii, nebylo poskytnuto žádné vysvětlení kontroly, dokonce ani po výslovném dotazu v češtině. Kontrolovaným osobám nebyla poskytnuta žádná informace o použití a budoucnosti oněch dokumentů.

Mnohé další výpovědi kladou důraz na urážky, prudkost a týrání všeho druhu (bránění ve spánku, nazí zadržení před svědky, gesta či slova obscénní nebo rasistická, zastrašování, ...) na žalostné podmínky zadržování (spaní na zemi bez pokrývky, zavírání mnoha lidí v malém prostoru, pouta, absence lékaře, nebo lékařské asistence pro zraněné osoby, ...).

V téměř všech případech bylo pro zadržené osoby nemožné vidět advokáta, nebo si zatelefonovat. Zprávu sestavil podle výpovědí Bertrand Schmitt v Praze 30. 9. 2000

Štěpán Kotrba

Rozdíl mezi státním zaměstnancem a občanem tkví v tom, že státní úředník smí dělat jen to, co mu zákon umožňuje a způsobem, který mu stát a zákon přikazuje. Občan může činit to, co mu zákon NEZAKAZUJE. To je rozdíl velmi zásadní.

Není možno posuzovat hodnověrnost či skutek obžalovaných, soudců, svědků či žalobců podle jejich politického přesvědčení ALE JEN A POUZE PODLE ZÁKONA, ÚSTAVY A LISTINY PRÁV A SVOBOD (nejvyšší právní sílu má pak tato listina) - v opačném případě byste pak museli souhlasit s tvrzením, že lze určit trest pro vraha podle ceny jeho saka. Ten, kdo je policistou, nemá právo soudit vůbec. Ten má právo pouze hájit majetek a životy občanů či zájem státu pouze a jedině způsobem, který mu předepisuje ZÁKON. Žádným jiným. I kdyby jeho úmysly byly sebečestnější a jeho prémie či premiérské odměny sebevyšší.

Soudit musí jen a pouze soudce a to dle zákona a zásady, že pokud TRESTNÝ čin není JDENOZNAČNĚ a NEZPOCHYBNITELNĚ dokázán, je nutno PODEZŘELÉHO osvobodit.

V této zemi není trestné shromáždit se a demonstrovat své názory. A to ani způsobem pro českého měšťáka velmi neobvyklým (například s pomalovaným polonahým tělem či s dolarovou bankovkou na obnaženém pohlavním údu. Je ale trestné rozbít někomu výlohu či tropit výtržnost, stejně jako páchat násilí na jiných osobách. Stejně tak je trestné někoho týrat, ponižovat či uvádět ho v omyl, neposkytnout mu právní pomoc, odpírat mu stravu, hygienu, tlumočníka u výslechu a nutit ho podepisovat dokumenty, které nedokáže přečíst. Zákony platí stejně pro slušné lidi stejně jako pro ty nejtěžší zločince.

V této zemi nevládne soudce Lynch - a to ani v případě, kdyby s jeho konáním souhlasilo 95% občanů.

SPRAVEDLNOST MUSÍ BÝT SLEPÁ, NIKOLIV VŠAK FAŠISTICKÁ.

A ANI ZÁKON, ANI DEMOKRACIE SE NEDÁ OBHAJOVAT GUMOVÝMI STŘELAMI. A TO ANI V PŘÍPADĚ, BYLY-LI BY POLICEJNÍ.

Miroslav Hruška

Patřil jsem k těm, kteří dostali výpověď v první vlně. Redaktor, který rozkrádal honoráře, zůstal v rozporu s Ježkovým tvrzením zaměstnancem studia, dalšími podezřeními se po Dostálově kroku přestal kdokoli zabývat. Nesouhlasil jsem s výpovědí ani s důvody, které byly prokazatelně zástupné a podal v tomto smyslu žalobu na její neplatnost. Okresní i odvolací soud mi však vzal možnost hájit se a mnohonásobně přitom porušoval zákon. Ze závěrů Ústavního soudu lze vyčíst, že v Ostravě to nebylo poprvé.

Soudce okresního soudu JUDr. Petr Indráček si pojem nezávislosti vyložil velice svérázně. Falšoval do protokolu výpovědi svědků, odmítal brát v úvahu důkazy, podporující mé argumenty, opakovaně ovlivňoval svědky nesprávnou interpretací jejich výpovědí, zakázal mému právnímu zástupci klást dotazy nevěrohodným svědkům, avšak jejich výpovědi v rozsudku zohlednil. Žádosti o zaprotokolování svého jednání striktně odmítal s tvrzením, že jen on sám rozhodne, co v protokolu bude a co nebude. Nezajímaly jej formální nedostatky písemností. Navíc se choval arogantně a dokonce křičel.

Zpočátku jsem chybnému protokolování nevěnoval pozornost, teprve později mi začaly docházet souvislosti. Pochopil jsem Dostálovo doporučení, abych stejně jako on mávl rukou a ustoupil. Na Indráčkův přístup jsem si stěžoval předsedkyni okresního soudu v Ostravě, která mi sdělila, že soudce už v organizaci nepracuje a výhrady budu moci uplatnit u odvolacího soudu. Jistě ne bez zásluh byl tento člověk krátce nato povýšen mezi pracovníky krajského soudu.

Krajský soud mé výhrady ponechal bez povšimnutí a není divu, posuzoval je Indráčkův kolega JUDr. Otakar Pochmon. Bylo to zvláštní řízení, regule soudního řádu v Ostravě znamenají velice málo. Jeden z přísedících si dokonce přinesl malinkou skleničku s bezbarvou tekutinou, natáhl nohy, zavřel oči a občas upil. Předsedkyně krajského soudu mi posléze sdělila, že nic, co by svědčilo pro mou stížnost, není v protokolu uvedeno. Toto tvrzení je hrubě nepravdivé, část výhrad zaznamenána je, přestože Indráček řádný průběh řízení protokoloval v rozporu se skutečností. Její zdůvodnění navíc nehodnotí, zda se soudce dopustil anebo nedopustil věcí, na které jsem si stěžoval.

Devět let vyučuji novinařinu na vysoké škole, ale ve veřejnoprávním rozhlasu za Ježkova řízení mou práci posuzoval úplný nováček, středoškolák bez řídící praxe a sebemenších zkušeností (současný blízký spolupracovník ministra ing. Petra Lachnita). Nemohl znát časové ani formální souvislosti práce redaktora. Tuto skutečnost, důležitou z hlediska racionálního pracovního úkolování, soud vůbec nebral v úvahu. Můj právní zástupce JUDr. Vladimír Ježek mě několikrát upozornil, že soudní jednání bylo provázeno takovým vnějším tlakem ze zdroje v Praze, jaký on dosud nezažil. Od té doby mně de facto přestal hájit. Protestoval jsem u příslušných institucí proti způsobu, jakým probíhalo líčení. Bylo mi však shodně vysvětleno, že právo soudní nezávislosti nesmí být narušeno.

Po zkušenostech s ostravským soudem tvrdím, že tato instituce beztrestně porušuje zákony této země. Protože ani inspekce ministra spravedlnosti nepovažuje za nutné se věcí zabývat, jsem přesvědčen, že porušování zákonů soudní mocí se v ČR, alespoň v některých případech, děje systémově.

Miroslav Hruška

Poznámka JČ: Pokud není Miroslav Hruška spokojen s výsledky práce českých soudů, měl by se odvolávat tak dlouho, a tak daleko, až jeho případ začne projednávat příslušný soud Evropské unie. Myslím, pokud je to možné, že by čeští občané měli více často využívat možnosti odvolat se k evropským soudním dvorům, protože ty budou nakonec uplatňovat právo zcela neúplatně a nezávisle. Budeme rádi, pokud k tomu někdo napíše podrobnější rozklad, jak to učinit. Bezpochyby jen odvolací rozsudky celoevropských soudů mohou přimět českou justici, aby postupně přijala principy západoevropského práva.

Jiří Kostečka

V dopise Janu Čulíkovi jsem sdělil, že nehodlám pokračovat v polemice k novému pojetí maturitní zkoušky s R. Sárközim. Na problematiku však zareagoval O. Hausenblas. Protože se jedná o příspěvek neobyčejně závažný a podnětný, rád bych se k němu vyjádřil. Tím spíš, že v posledním článku pana Sárköziho byly některé další výpady, které s O. Hausenblasem souvisejí a k nimž se rovněž teď mohu krátce vyjádřit.

Začnu - a předesílám, že to bude opravdu stručné - odpovědí na Hausenblasovu otázku, proč jsem kritiku nenapsal "věcně, čistě, solidně". (Mimochodem, titulek článku zněl Kritika jako zmetek, nikoli Kritik..., takže jsem nikomu do zmetků nespílal.) O. Hausenblas je vědec. Táži se ho, jak by reagoval on, kdyby jeho oponent napsal prokazatelné faktické nepravdy a po jejich vyvrácení přímými stránkovými odkazy nedokázal říct ani "pardon"? Může se mi někdo divit, že jsem v titulku užil slovo, nad kterým se O. Hausenblas pozastavil? Může se mi někdo divit, že nechci pokračovat v diskusi s člověkem, který mne obvinil málem z toho, že jsem kvůli novému modelu maturity odjel do Petrohradu a zatáhl za něco na Auroře?

Mimochodem, tato neskutečná pasáž Sárköziho druhého článku přiměla F. Brože z CERMATu k tomu, aby napsal do Britských listů vysvětlující dopis. Dosud nebyl otištěn, takže drobná poznámka: Nikdo nebyl "vyautován". V první podobě Katalogu cílových požadavků byly publikovány všechny tři verze, a podotýkám, že moje až jako v pořadí třetí, za Brožovou a Hausenblasovou. To, že se pojetí O. Hausenblase neobjevilo v druhém sešitu, bylo již výsledkem několikrát citované celonárodní diskuse, a žádných machinací.

Poslední slovo k této věci, než přejdu k podstatnějším problémům: Ve své odpovědi R. Sárközimu jsem hájil právo nekorektně napadeného na adekvátní odpověď. Formuloval jsem to jako přišití hrubé záplaty na hrubý pytel a na tomto právu nadále trvám. V naší pořád ještě ustrašené zemi není dosud zvykem nenechat si kdeco líbit. Přesto: Pokaždé, když jsem v polemice s R. Sárközim diskutoval ad personam, bylo to jen a jen v souvislosti s předmětným textem. Nikdy bych se nesnížil k zatahování polemiky do suterénu obskurních a nechutných narážek, jak to učinil v závěru svého druhého článku on.

Vlastní odpověď O. Hausenblasovi začnu tím, čím ji budu i končit: totiž myšlenkou, že mezi - řečeno jeho slovy - "uživatelským" a "tradicionalistickým" uvažováním o škole nakonec není tak velký rozdíl, jak se mu asi zdá. A že "trocha společenského konsensu" snad přece jen možná je.

Pravda: jsem hluboce přesvědčen, že jisté tematické celky by závazně vymezeny být měly, jinak budou vycházet ze škol téhož typu absolventi s neporovnatelnými znalostmi (i dovednostmi!); nepovažuji testování literárních kompetencí i formou uzavřených položek za zhoubné; ačkoli jsem nikdy jsem neomezil právo studenta na vlastní názor, soudím, že diskuse mezi učitelem a studentem prostě nemůže být vždy rovnoprávná - už proto ne, že učitel má vyšší věk a vzdělání a zodpovědnost - a podle mne i právo uplatnit přirozenou autoritu např. v případě, kdy středoškolák svobodně tvrdí, že starší lidé nemají světu co dát, překážejí mladým a udělali by nejlépe, kdyby včas zemřeli (to se opravdu stalo, a v televizní debatě!). Nicméně přesto přese všechno jsem plně otevřen názorům "uživatelů". Dovolte malý důkaz, který snad překvapí i samotného O. Hausenblase:

O.Hausenblas: VRÁTÍME SMYSL HODINÁM ČEŠTINY? (1992)

Autor sám skromně nazývá svou publikaci spiskem, ale text je něčím významnějším. Jedná se o neobyčejně podnětnou příručku, která se zabývá tím, co dnes pálí češtináře nejvíce: cíli výuky, metodami k jejich dosažení a praktickými návrhy, jak oboje uvést ve školní život. Každá kapitolka je uvedena řadou otázek, které zpřehledňují postup výkladů a naznačují jejich obsah (Zaslouží čeština takovou pozornost?, Jaké dostanou žáci úkoly?, Jak chápat češtinu jako předmět učení?). V samotném textu pak autor důsledně dbá vazby na pedagogickou praxi a zdůrazňuje smysluplnost počínání učitele a žáků, zejména se zřetelem na komunikativnost a praktickou využitelnost bohemistického vzdělávání pro život žáků. Zde je zjevně největší síla této brožury, vydané vlastním nákladem. Autor se snaží zbavit výuku češtiny akademismu. Text tedy hýří - v nejlepším slova smyslu - nápady, jak výuku zkvalitnit.

(Jiří Kostečka: Do světa češtiny jinak, H&H, Praha 1993 - kapitola "Komentovaný výběr literatury oboru", str. 223)

Nyní se ještě pokusím podat důkazy, že existují i učitelé, kteří sice "mají svou výuku už třicet let zaběhnutou", ale kteří ji nejen dovolí modernizovat - oni se o to dokonce sami aktivně snaží. A dal bych ruku do ohně za to, že jejich aktivity by podepsal každý člen PAU. Všechno vychází od kantora! Špatný nebude učit dobře ani podle sebelépe vymezených cílových požadavků, dobrý bude učit skvěle i na základě - s prominutím - pitomých osnov. Psal jsem o tom nedávno na jiném místě - takoví dobří kantoři byli nebo jsou např. Z. Kožmín, M. Hoznauer, V. Nezkusil. Nebo můj nezapomenutelný pedagogický vzor, V. Kučera. Jeho literární interpretace byly dobrodružstvím poznání, jednou velkou bouřlivou debatou, záplavou dotazů a zdánlivě improvizovaných odpovědí, ale ve skutečnosti předem promyšlenou fantastickou konstrukcí vedenou pevně k určitému cíli, přičemž byl dán prostor jakémukoli jen trochu rozumnému interpretačnímu pojetí, třebaže se od názoru vyučujícího odlišovalo.

A nyní pointa: pokud jsem tyto skvělé kantory s vynikajícím odborným zázemím zažil jako jejich žák nebo kolega, nikdo z nich nezpochybňoval potřebu pevného teoretického základu a vymezení určitých témat, z nichž se práce s textem a úvahy nad literaturou odvíjejí. Tento postup od nich přebírám. Ač "tradicionalista", snažím se přejímat i vymýšlet funkční metody, jak učinit výuku zajímavou, přitažlivou, neškolometskou; svým druhým aprobačním oborem jsem anglista a aplikuji na češtinu podněty vynikající anglosaské metodiky výuky jazyků. Pravidelně o tom přednáším v Praze a dalších krajích, publikuji, předvádím praktické hodiny. Snad mohu jen pro ilustraci ocitovat tituly některých svých článků s touto tematikou: Jedna z forem, jak zvyšovat zájem žáků o jazyk; Povinná četba jako nutné zlo?; K problematice přitažlivosti a oživení výuky; K aktivizaci žáků při výuce syntaxe; Využití skupinové práce a prvků hry v hodinách českého jazyka.

Zajímavé, obsažné a smysluplné vyučování není výsadou jen některých pedagogických iniciativ, a už vůbec ne výsadou až přelomu tohoto tisíciletí. I "tradicionalista" mohl a může učit dobře - samozřejmě stejně jako "uživatel".

Je jasné, co tím vším chci říci? Hausenblasovo dělení na "tradicionalisty" a "uživatele" je příliš polarizující, příliš razantní; odmítá připustit, že mohou být přechodová pásma, odmítá - jak sám říká - kompromis. Ale proč? Proč by se nemohlo učit zajímavě, živě, přitažlivě i v rámci relativně pevně stanoveného plánu? Proč by si žáci neměli osvojit přiměřené množství poznatků z dědictví našich předků? A to i těch, které neupotřebí vždy v praxi? Opět se budu opakovat - ale jako lingvista jsem v životě nepotřeboval v praxi Pythagorovu větu, druhou odmocninu, rovnice, dokonce ani narýsovat trojúhelník. Máme ale proto vyhnat tyto znalosti z osnov matematiky a nechat v nich jen sčítání, odčítání, malou a velkou násobilku, trojčlenku a procenta?

A víte, co je ještě zajímavé? V podobných diskusích se s oblibou "háže" sem a tam zájmy studenta. Ptám se zcela neútočně a se skutečnou zvědavostí: dělal někdo ze zastánců reformního křídla pořádný průzkum mezi středoškoláky? Já jsem se o to alespoň pokusil, celkem třikrát. Přiznávám, že nešlo o postup lege artis, publikoval jsem jeho výsledky jen částečně, ale přesto snad nebude bez zajímavosti jeden jeho výsledek uvést. I gymnazisté 90. let na dotaz, zda preferují kantora spíše kamarádského, typ "tak co byste dnes rádi dělali, aby vám to bylo v praxi k něčemu?", nebo kantora spíše autoritativního, majícího pevný plán výuky, odpovídali ve prospěch druhého. Opakuji, byla to jen sonda, vědecky nekorektní, ale přece jen něco ukázala. Podle mého názoru přinejmenším to, že existuje něco jako nenásilné a dobrovolné přejímání tradic školské výchovy i nejmladší generací středoškoláků. Živě si například vzpomínám, s jakými rozpaky reagovali při zahraniční výměně studenti našeho gymnázia - pohříchu zavilí kuřáci - na skutečnost, že jejich dánští vrstevníci kouřili o přestávce společně se svými učiteli. S nelíčeným zájmem jsem se českých septimánů tehdy zeptal, jak by reagovali na to, kdyby je náš učitel - kuřák vybídl k témuž. "Pěkně by se shodil", následovala unisono okamžitá odpověď. Jistě - je to izolovaný, možná i nikoli nejšťastněji volený příklad, ale snad ilustruje to, co z mnohaleté kantorské praxe u nás i v zahraničí mohu potvrdit: při úvahách o změnách středoškolského systému je třeba vzít v potaz i názory těch, jichž se to týká nejvíc - studentů. A já se znovu ptám: udělal to někdo na základě seriózního pedagogického výzkumu?

Shrnul bych tyto úvahy asi takto: Stanovení relativně závazných tematických okruhů a základní terminologie oboru nikterak nebrání moderní, živé a inspirující výuce. Svoboda projevu, otevřená výměna názorů mezi učitelem a třídou, výuka pro praxi, to vše může být součástí i takového pojetí, které je založeno na pevném, přehledném vymezení rozsahu a obsahu standardů učiva a kompetencí. Tedy jak tematických celků, tak cílových znalostí a dovedností.

Řád a přehlednost ve vnější organizaci vzdělávacího procesu a ve vymezení cílových kompetencí žáka - pestrost, rozmanitost, živost, maximální možná variabilita a svoboda v metodice výuky: to je ideál, jejž zastávají rozumní "tradicionalisté". I oni plně souhlasí s Komenským v tom, že žák je pochodeň, nikoli nádoba, do které se lijí vědomosti - jen chtějí mít jasno, jaké vědomosti jsou zapotřebí k tomu, aby pod pochodní vůbec bylo možno začít škrtat.

... nebylo možné vytvořit takové návrhy kompetencí, kterým by rozuměli dokonce i studenti a učitelé a které by neobsahovaly neobhajitelné položky.

Které neobhajitelné položky má autor konkrétně na mysli? Vždyť v Katalogu se uvádějí kompetence, jejichž zařazení bylo konzultováno se zahraničními (např. holandskými) odborníky, kteří pracují v oboru cílových kompetencí a testů celá léta. A kdo má dnes mezi bohemisty a didaktiky v České republice puvoár, aby tu či onu položku neoddiskutovatelně prohlásil za "neobhajitelnou"?

Opravdu je většina teoretiků a učitelů této země beznadějně zakonzervovaná ve starých postupech? Při diskusi ke Katalogu se totiž nezdálo, že by mu učitelé nerozuměli. A málo se např. ví, že při tvorbě 2. sešitu Katalogu byli k přímým konzultacím pozváni vyučující SOŠ - ti mu nejen rozuměli, ale dokonce místy trvali na zvýšení obtížnosti (tolik i k neustálým útokům, že rovněž finální podoba Katalogu je šita na míru gymnáziím).

Změna čehokoliv ve školství u nás (domněle) ohrožuje mnohé učitele, politiky, úředníky, protože po nich bude chtít hodně změnit styl práce i myšlení.

To je velmi schematické a paušalizující tvrzení. Kolik přesně (alespoň percentuálně) znamená "mnohé"? Má to O. Hausenblas zjištěno? Podle mého názoru přehlíží fakt - zde skutečně neoddiskutovatelný - že samotnou myšlenku zavedení společné části maturitní zkoušky přivítala a podpořila veliká většina metodiků, učitelů i těch politiků. To lze prokázat, výsledky celonárodní debaty byly uveřejněny. Pravda, pak začalo dohadování o konkrétní podobě nové maturity, ale kdyby byli učitelé skutečně tak pohodlní, proč by vůbec masově vítali jakoukoli změnu?

... málokdo mezi mocnějšími (např. poslanci) si asi uvědomuje, že zásada "mít nejdřív obecně přijatelnou politiku a pak teprve psát zákon", je povinná a nevyhnutelná.

Nejsem politik, nýbrž didaktik češtiny a učitel, a proto se necítím povolán vyjadřovat se k politickým motivům rychlého zavádění školského zákona. Nemyslím si ale, že doba poskytnutá na diskusi byla krátká - rozhodně kdo se vyjádřit chtěl, ten se vyjádřit mohl. A podotýkám, že konsensuální připomínky MŠMT respektovalo - jen namátkou uvedu např. zohlednění rozdílů mezi cíli výuky na gymnáziích a SOŠ, tj. zavedení ne-li už různých typů společné části maturitní zkoušky, pak alespoň různých úrovní obtížnosti. Na dvě věci související s politikou jsem přesto sám upozorňoval v tisku i při veřejné debatě s náměstkem ministra školství: 1. nelze připustit, aby ministerstvo dodatečně administrativním zákrokem snižovalo bodové minimum potřebné pro složení zkoušky, pokud by daný maturitní ročník výrazně neuspěl; 2. nový model maturitní zkoušky byl zaváděn od ocasu místo od hlavy, tj. od kompetencí místo od osnov. (Pro češtinu jsou naštěstí středoškolské osnovy formulovány natolik vágně a nekonkrétně, že bylo možno tvořit Katalog bez výrazného svazování. V jiných předmětech s tím ovšem problémy byly, např. v té nešťastné biologii - za ty ale nemohli tvůrci katalogů.)

U tradicionalistů se bohužel snadno stává, že vymizí ve výuce příležitost k tomu, aby se student přesvědčil, že vše, co se učí, dává dobrý smysl i pro jeho osobu, aby se mohl jako svobodná bytost dobře rozhodnout, že se to také chce a potřebuje naučit kvůli své budoucnosti.

Naprosto souhlasím, pouze s malou úpravou: u některých "tradicionalistů". Stejně jako jen někteří "uživatelé" naprosto odmítají "to dobré, co matky a otcové stvořili".

A navíc: Ano, učitel je povinen studentům vysvětlit a vysvětlovat smysl svého i jejich počínání při výuce. Ano, žák a student by měli - od jistého věku - participovat do určité míry na obsahu výuky (v češtině např. mohou požádat učitele o společnou interpretaci zajímavé knihy autora, který právě "frčí"). Nemyslím si ale, při vší úctě, kterou ke svým studentům chovám, že by měli (spolu)rozhodovat o celkové koncepci a obsahu celého předmětu, o jeho osnovách či cílových kompetencích (nebo jak už to nazveme).

Bodejť by nevymizel čas a příležitosti k přemýšlení, k volbě mezi více možnostmi, k diskusi, ve které padají i názory hodně "nesprávné", když nám TRADICE každým rokem a stoletím přistrkuje na povinnou školní hromadu další a další výtečná díla, objevy, činy, fakta, jména...

Toto je jediné místo mého příspěvku, kde se ohradím trochu důrazněji. Zde totiž O. Hausenblas nechce připustit to, co okamžitě postřehla a ocenila většina kantorů z praxe, když nahlédli do 2. sešitu Katalogu požadavků k češtině (a co přešlo i do sešitu třetího, definitivního): totiž dramatické, ba drastické škrty celých pasáží a autorů u literárního učiva, bez nichž si dokonce i v 90. letech 20. století nebylo možno výuku české literatury vůbec představit. Ale aby měl O. Hausenblas "radost": čelili jsme s F. Brožem silným tlakům nejednoho skutečného konzervativce, abychom toho či onoho autora nevynechávali: "Májovci bez Hálka a Světlé? Ruchovci a lumírovci pouze s Vrchlickým? Toman, Gellner, Dyk jako neprofiloví? Autoři světové literatury kompletně jen jako doporučení? Nemožné!" - A vida, je to možné...

Můj oponent odmítá možnost taxativního vymezení vůbec jakýchkoli tematických celků. Neměl by ale ignorovat snahu rozumných "tradicionalistů" vystrkávat staré úměrně s tím, jak se přistrkuje nové, mám-li užít jeho terminologie. Ano, žádný normální češtinář nevynechá Máchu a jistě bychom právě zakladatele moderní české poezie nemuseli "předepisovat". Jenže u řady dalších autorů už taková jistota nepanuje - a tu je jakési vodítko (ať už formou osnov, standardů či katalogů) potřebné. A taky oprávněné, vzešlo-li nikoli z direktivního rozhodnutí úředníka, nýbrž z návrhu zkušených češtinářů, podpořeného celonárodní diskusí odborníků i praktiků. Tohle je, nemýlím-li se, demokracie v praxi. Jistě, většina se může mýlit a menšina může mít pravdu - ale pak o tom musí postupně a trpělivě onu většinu přesvědčovat. Zatím se zdá, že se jí to nedaří. Zopakuji zde dvě věty z článku, který jsem napsal pro UN: "Pokud by další vývoj polemik mezi zastánci výše naznačených proudů převážil ve prospěch radikálních reformátorů, musí následovat krok v demokracii jedině možný: naprostá změna osnov podle vůle většiny a napsání nového Katalogu novými autory. Zatím však, jak jsem uvedl, velmi jednoznačně převažuje názor, že revoluční změny ve výuce naší mateřštiny a literatury nejsou na místě a že ty změny, které na místě jsou, je třeba zavádět postupně."

Česká školská tradice účinně drží studenty na uzdě, kterou svírá učitel - jeho názor je správný, a to i tehdy, když studentům dovolí diskutovat.

Další paušalizující tvrzení. Je taková většina učitelů? Mám-li hovořit za gymnázia, kde znám situaci přímo z terénu, a velmi slušně, pak nikoli.

Té neuvěřitelné rozmanitosti, že v každém státě, okrsku, městě, učiteli a žákovi v USA je přes všecek konzumerismus něco jiného!

O. Hausenblas má samozřejmě pravdu. Americké školství, stejně jako každé jiné (dokonce i to naše), je rozmanité a má různou úroveň. Nemohl jsem jít v analýze dál, neboť by to bylo neúměrně natáhlo celý text. Chtěl jsem říci jen tolik: Nepoměřujme české školství stále jen cizinou. Učme se od ní, inspirujme se jí, ale nekopírujme ji a netvrďme bez důkazů, že naše školství je horší. Čtu výsledky všelijakých srovnávacích studií a testů a nevěřícně kroutím hlavou: z nějakých patnácti zahraničních výměn s dvanácti zeměmi Unie a s USA mám zcela opačné dojmy. Tvrdím, že přinejmenším naši gymnazisté se svým vrstevníkům z většiny zemí EU a z USA rovnají a v mnoha kompetencích, dokonce i těch komunikačních, je předčí. (A pokud jde o USA: někdy k tomu předčení stačí i pouhá gramotnost. Nepovažuji Ameriku za "proklatou", ovšem za vzor pro proměnu českého školství také ne.)

A ještě se zeptám na toto: Nikdy se spolu s výsledky oněch výzkumů a testů neobjevila jejich metodika. Ředitelé našich gymnázií potvrzují (zaznělo to např. na loňském setkání v Mariánských Lázních), že u nás existuje výrazný rozdíl ve znalostech a dovednostech mezi gymnazisty z větších měst a z měst malých. Čertví proč, ale prý je to tak. A je-li tomu tak, zajímalo by mne, jestli např. při oněch testech neseděli vedle sebe, namátkou, středoškoláci z Amsterdamu, Mnichova, Washingtonu a Viničných Šumic. A jestli naši testovaní byli alespoň trochu předem seznámeni s formou testu. Jako anglista mohu potvrdit, že i člověk vládnoucí velmi dobře mluvenou a psanou angličtinou lehce vyhoří na TOEFL testu, pokud jej cvičně dělá poprvé v životě. Ne proto, že by na to nestačil znalostmi a dovednostmi, ale prostě proto, že na rozdíl od malých Američanů či Britů či Holanďanů, pro něž jsou podobné typy testů denním chlebem nejpozději od 11 let, našinec určitá zadání a typy úloh nikdy neviděl. Jakmile si je osvojí, řeší je bez problémů.

Možná však právě tuto rozmanitost považuje p. Kostečka za ono "špatné ve školství". Ale vůbec ne! Ať je školství co nejpestřejší a nejrozmanitější - ale pak ať mají právo na existenci i "tradicionalisté". Nechť je dána svoboda volby (ale ona už je!) každému funkčnímu typu vzdělání.

Už to, jak návrh některé učitele popudil, považuji za kus úspěchu: uvědomili si, že je možné chtít od předmětu něco jiného, než na co jsou zvyklí, ale bohužel se toho polekali.

To je dost odvážné tvrzení. Není to spíš tak, že se nepolekali, ale jednoduše s takovým pojetím nesouhlasili, třebaže by podle něj učit uměli? ...jsme lepší v tom, že naší tradicí je maturita ústní, která by mohla prokazovat, jak student umí o věci přemýšlet, a která nevnucuje studentům exaktně měřitelné pohledy na krásu estetického prožitku.

Absolutně souhlasím s první částí. Byl jsem velmi rozčarován i jen "vlaštovkou" ministerstva, zda by se ústní maturita z jazyka českého neměla zrušit. Mimochodem - právě na tuhle myšlenku přišla tak bouřlivá negativní odezva češtinářů, že byla v tichosti opuštěna (doufejme, že natrvalo). A zároveň s tím lze vyvrátit obavy O. Hausenblase: Maturita přece nebude jednotná! Jednotná bude jen jedna její část, a to je opravdu potřebné, má-li mít státem garantované maturitní vysvědčení vůbec nějakou váhu. A ona tvůrčí, individuálně neopakovatelná, jedinečná školní část zajistí to, že jak učitel, tak student a nakonec i škola projeví u maturity svůj charakter a pojetí, svoje já, svoji osobnost a osobitost.

Pokud jde o druhou část citátu: Nikdo nebude (a opravdu ani nemůže, ba nesmí) testovat hloubku estetického prožitku maturanta. Jenže ten estetický prožitek bývá něčím vyvolán. V literatuře určitými jazykovými prostředky. A čím je v tomto směru čtenář poučenější, čím víc ví o tom, jakou hru s ním autor díla hraje, tím hlubšího prožitku docílí. Vejdu-li se svými studenty poprvé do barokního kostela, intuitivně se jim líbí, ale to je tak asi všechno, co cítí. Když jim řeknu něco o výtvarných prostředcích barokního sochaře a jeho pravděpodobném uměleckém záměru, rozhodně se na výzdobu dalšího barokního kostela podívají jinýma očima. Jistě - onen záměr nemusejí přijmout, mohou interpretovat sochu po svém, ale měli by aspoň vědět, proč má na rozdíl od sochy renesanční exaltovaný výraz. Zpět k literatuře: Samozřejmě, že nelze testovat na základě úkolů typu "Při čtení metafory zborcené harfy tón se čtenáři nejspíše vybaví: A. skřípavý zvuk, B. zničený život, C. rozpor mezi logikou reality a pohledem umělce, D. dětství." (Hu!) Lze snad ale např. uvést úplný text Baudelairovy Malé básně v próze "Opíjejte se" a zadat jeden z úkolů takto:

Vraťte se k pasáži ptejte se větru až kolik je hodin. Z následujících čtyř interpretací se jedna zjevně neopírá o text díla a nelze ji ani při velké tolerantnosti označit za pravděpodobnou. Která to je?

Autor připravuje čtenáři emocionální prožitek rafinovaným opakováním rytmizovaných úseků a hromaděním slov, jejichž význam unáší čtenáře do příjemného, snad i trochu exotického světa.

Autor touto pasáží zpomaluje děj před jeho vyvrcholením a odvádí pozornost čtenáře od hlavního motivu, jímž je alkohol; tím zvyšuje dějové napětí.

Čtenář je autorem veden do světa představ, které nejsou logické, ale o to více oslovují obrazotvornost.

Tato pasáž rozvíjí předchozí motiv plynoucího času pojmenováními, jež představu míjení a uplývání sugerují.

Abychom si rozuměli: Neučím své studenty, že mají takto postupovat při čtení knihy. Učím je, že spisovatelé nám otevírají světy, které bychom bez nich jinak nepoznali, a že k tomu užívají určité postupy, bez jejichž znalosti se nám do oněch světů nanejvýš pootevře škvírka; u vnímavých a literárně talentovaných jedinců větší, u ostatních sotva co by se dva prstíčky vešly a trochu ohřály. Mým cílem je, aby studenti měli určité znalosti o jazykových prostředcích výstavby literárního díla takříkajíc "v hlavě a srdci" a aby je přímo během četby v textu identifikovali, aby je dokázali prožít, aby vytušili, jaký je pravděpodobný autorský záměr. Ovšem při vlastní četbě již nikoli analytickým zkoumáním, nýbrž akordovým, syntetickým "vnímnutím". A samozřejmě jak si budou ono místo a vůbec celý text nakonec interpretovat pro sebe, je jen a jen jejich věc. Jako učitel jim chci ukázat, co lze v literárním textu nalézt a jak je možné o literatuře přemýšlet. Zbytek je na nich. Jenže tenhle grunt obsahuje i terminologické a literárněteoretické minimum - a to je potřebné se naučit (a podle mne i možné testovat). Kromě toho - a zde se hrdě hlásím k označení "tradicionalista" - existuje snad určitý počet autorů, kteří pro naši i světovou literaturu něco znamenali a s nimiž by se měli studenti seznámit, v krajním případě i jen výkladově, protože jejich dílo prostě patří k všeobecnému kulturnímu dědictví. Totéž se týká uměleckých směrů. Jako příklad bych uvedl Jana Husa - kdo z dnešních gymnazistů si z něj něco přečte? A přece, ptám se: máme právo vyškrtnout ho z osnov literatury a nechat ho jen teologům a historikům? Nebo Komenského jenom filozofům a didaktikům? Dobrovského, bez nějž bychom si teď korespondovali německy, historikům jazykovědy?

Jistě mně O. Hausenblas nyní uvěří, že jeho pasáž od Rozumíme si po předvést považuji za vynikající a neobyčejně inspirativní. A kdyby byl ochoten připustit, že ony "národní nebo globální pilíře" z odstavce následujícího by přece jen mohly být v nějakém pedagogickém dokumentu vymezeny, bez váhání podpořím i tento odstavec.

Myslím si, že moje představy o obsahu a cílech vzdělávacího procesu nejlépe odpovídají potřebám našich středoškoláků, ale naprosto uznávám, že věcně argumentované pojetí O. Hausenblase má plné právo na život. Zároveň bych rád požádal, aby totéž právo bylo přiznáno druhé straně. I O. Hausenblas si může si myslet, že má pravdu, ale těžko ji může prosazovat jako jedinou - to by paradoxně popřel vůbec nejdůležitější východisko své koncepce, totiž názorovou variabilitu.

Soudím, že nejlepší model výuky literatury (ale i jazyka a slohu - na ty jsme při výměně názorů trochu zapomněli), je "tradicionalisticko-uživatelský". Ovšemže nikoli ve smyslu kompromisního křížence, nýbrž funkčního modelu, který respektuje vše vhodné a přínosné z obou krajních koncepcí. Opravdu bychom se v tomhle nesešli někde na půli cesty?

S pozdravem kolegovi, s jehož názory nesouhlasí, ale o nichž intenzivně přemýšlí

Jiří Kostečka

Oldřich Maděra

Obdivuji nyní pana Kühnla, že se dokázal zastat nejen svých rodičů pošpiněných ve Vašem pořadu, ale i Všech partnerů ve čtyřkoalici. Jasně a zodpovědně hájil všechny hodnoty normální občanské společnosti. Přes Vaše neustálé trapné napadání dokázal s nadhledem nastínit cesty z totální morální krize naší společnosti.

Jestli jsem někdy viděl tak koncentrovanou dávku novinářského bahna, pak to bylo právě ve Vámi moderovaném pořadu. O to více oceňuji pana Kühnla, že se té dávce špíny dokázal postavit a přitom přednést alespoň v bodech svůj pohled na věc. Ještě jednou Vám děkuji za Váš profesionálně mizerný výkon a velmi oceňuji, že jste nám přímo necitovala sebrané spisy V.I.L.

Karel Kleisner

Reálná hodnota nejvyšších důchodů z roku 1989 se tak snížila na cca 70%, což představuje částku 3000,- Kč měsíčně. Přitom nejde jen o důchody bývalých politických a nomenklaturních pracovníků, ale i o důchody řadových občanů, kteří ve snaze zajistit se lépe pro pozdější stáří dále pracovali bez pobírání důchodu. Tuto možnost mají příští důchodci i nyní, a to na rozdíl od dřívější úpravy bez jakéhokoliv omezení.

Mimo to příští důchodci mají možnost penzijního připojištění a stát jim na to finančně přispívá. Starodůchodcům, kteří si zvýšení důchodů zajišťovali sami tím, že dále pracovali a důchod nepobírali, je však jejich nárok na zvýšení důchodů upírán, takže o něj zcela, respektive z podstatné části přišli. Ježto současný ministr práce a sociálních věcí přes svůj slib, že sociálně-demokratická vláda obnoví kupní sílu důchodů z roku 1989, svůj slib nesplnil, a nelze očekávat, že by se tak do konce činnosti současné vlády stalo, bylo by žádoucí obrátit se na Evropskou komisi pro lidská práva ve Štrasburku s žádostí o posouzení, zda diskriminační valorizace důchodů, tak jak byla v České republice provedena, je v souladu s Listinou základních práv a svobod, respektive se Sociální chartou Evropské unie.

Je politování hodné, že v době, kdy se napravují minulé křivdy, dochází k novým křivdám, a to ze strany demokratického státu.

Ivan Hoffman, Radiožurnál

Není obtížné pochopit, že sto miliard korun na nákup stíhaček dokáže vláda sehnat snáze, než mizivý zlomek této částky například na prevenci a léčbu drogové závislosti. Nadzvukové letadlo křižující oblohu je krásné, zatímco závislost je ošklivá.

Jenomže stejně jako v otázce zda a nakolik pomáhat lidem, kteří uvízli v síti dealerů, se stát pečlivě rozmýšlí a s těžkým srdcem škrtá třeba u výdajů na vědu či kulturu. Proč je tomu tak? Nové stíhačky prostě nutně potřebujeme, to ostatní počká. Konec konců - letadla si na sebe vydělají díky ofsetovým programům, a snad v nich zahyne méně letců než v těch ruských, která dosluhují.

Argumentů pro nové stíhačky je víc: Jsme přece v NATO a neseme díl odpovědnosti za Evropskou bezpečnost. Výběr zboží za sto miliard je samozřejmě velká výzva. Žádá součinnost ministerstev financí, průmyslu a obchodu, zahraničí a obrany. Ministři budou postaveni před delikátní technický i diplomatický úkol, budou moci naplno rozvinout své kombinační a analytické schopnosti. Výsledkem jejich rozhodnutí bude bezpečnost našeho vzdušného prostoru. Kdo by ji nechtěl?

Mrzuté je pouze to, že je nám dáno pohybovat se po zemi, kde je to s bezpečností horší a kde člověk neví dne ani hodiny kdy bude okraden, podveden anebo obelhán. Tak už to na zemi chodí. Kdo by nechtěl být pilotem, který se jednou za čas alespoň na hodinu odpoutá od pozemských starostí? Za sto miliard ale bohužel nelze pořídit víc, než nějakých čtyřiadvacet, anebo šest a třicet letadel. Je minimální šance, že bychom se v nich vystřídali a trochu si té své investice užili.

Vysílá se v úterý 17. října ráno.

Petr Paleta

Vazeny pane Culiku,

jenom tak na okraj: "prof. Dr. Ing." Giancarlo Spadanuda je ekologicky aktivista, zabyvajici se "elektromagnatickym smogem", znamy tim, ze vystupuje u soudu jako "odbornik" zastupujici lidi, ktere boli hlava a domahaji se odskodneni na elektrickych distributorech a telekomunikacnich firmach.

Jedine odkazy na nej, ktere jsem zatim nasel, se kupodivu netykaji cehokoliv odborneho, treba nejake publikace, ale jsou na strankach radikalnich ekologistu a MSI (donedavna italsti fasiste, dnes maji "narodni" a "ekologicky" program).

Dale jsem ho nasel podepsaneho na petici odboru podporujiciho regionalniho komunistickeho kandidata (me jsou ukradene jeho politicke nazory - akorat je zajimave, ze najdu desitky odkazu na jeho politickou karieru a ZADNY na nejakou odbornou nebo univerzitni cinnost, zatimco jsem zcela mimochodem nasel stranky asi tri italskych vedcu s jmenem Spadanuda).

Je asi velmi skromny, protoze jej nikde neikdo neuvadi jako "prof. Dr. Ing.", ale jenom Ing. Mozna by bylo dobre zjistit, na ktere universite pusobi. Ja jsem ho zatim nikde nenasel, i kdyz jsem hodne hledal a jako svuj e-mail neuvadi zadny univerzitni e-mail, ale obycjeny anonymni freemail. Jestli je mu 58 let, a ma 16-leteho syna, se mi zatim nepodarilo zjistit. Na zdvorily e-mail (zatim) nikdo neodpovedel.

Pokud se podivate do e-mailove hlavicky, kterou jste zverejnil, zjistite, ze zprava ve skutecnosti neodesla ze schranky spadanuda@iol.it, a ani neprosla postovni siti tohoto poskytovatele.

Cela ta historka je velmi podivna, z nekolika duvodu:

Podivne. Zadni svedci. Policie prihlizi rvacce a pak se smeje s utocniky. Obet nic nehlasi.

Nejak ta cela historka smrdi, nemyslite?

Petr Paleta