Buďte na nás přísnější, žádají Češi svou policii
Ohlédnutí za událostmi při zasedání světových finančníků v Praze
Praha, Václavské náměstí, 26. září 2000 večer. Střepy, slzný plyn. Dva policisté vlečou po zemi zadrženého demonstranta, třetí ho vší silou kopne, čtvrtý přidá úder pendrekem. Tento agenturní záběr z pražských událostí doprovázejících demonstrace proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky obletěl svět: odvysílaly ho snad všechny významné televize - kromě českých. Zpravodajské redakce všech čtyř místních stanic se rozhodly, že občané nejsou připraveni uvidět záběr, který by narušil představu o bezchybné práci policie a o brutalitě demonstrujících.
Svoboda? Proč ne, ale pořádek je důležitější!
Jaká změna se to s Čechy udála za jedenáct let? Nebyli to právě oni, kdo v listopadu 1989 zaplavili pražské ulice, když policejní komanda surově zbila na Národní třídě demonstrující studenty a zahájili tak to, co vstoupilo do historie jako Sametová revoluce?
Češi se příliš nezměnili; ponecháni však sami sobě a svým médiím, během několika málo dnů se z volnomyšlenkářů a ostentativních nekonformistů stali stoupenci tvrdé ruky, volajícími po rozšíření pravomocí policie a omezení shromažďovacího práva. Ano, Svoboda je stále nejvyšší hodnotou, míní nyní Češi, ale ještě důležitější je Pořádek!
Když tři dny po událostech 26. září provedla agentura pro výzkum veřejného mínění bleskový průzkum, vyplynulo z něj, že 63 % obyvatel České republiky si přeje, aby policie směla používat při zásazích proti masovým shromážděním smrtelně nebezpečné gumové projektily, a tři čtvrtiny dotázaných navrhují zakázat účastníkům veřejných shromáždění zakrývat si obličej, aby je policie mohla snáz identifikovat.
Přisadili si i politici: Václav Klaus, předseda pravicové Občanské demokratické strany (ODS), označil všechny demonstrující za organizované zločince, Miroslav Macek z téže strany prohlásil, že policie měla do demonstrantů střílet, s odsouzením demonstrujících a pochvalou policie přispěchal i president Václav Havel. Mladý a velmi nezkušený ministr vnitra Stanislav Gross se pýřil a dmul pýchou a o dva týdny později neváhal doporučit svému rakouskému kolegovi, aby nasadil policii i proti demonstrantům blokujícím na protest proti spuštění jaderné elektrárny v jihočeském Temelíně rakousko-českou hranici.
Co se vlastně stalo? Vyplenili snad demonstranti historické jádro Prahy? Vraždili civilní obyvatelstvo? Uložili do pražského metra otravný plyn? Nic z toho - v Praze se pouze odehrála jedna z nejúspěšnějších mediálních kampaní všech dob.
Pozvání, které přišlo příliš brzy
O konání společného zasedání světových finančních institucí se rozhodlo přibližně v roce 1992, dávno před tím, než se k odporu proti Mezinárodními měnovému fondu (MMF) a Světové bance (SB) zmobilizovali levicoví radikálové a rok co rok konali v místě zasedání masové protestní akce.
O osm let později je už jasné, že bezpečnostní zajištění takové akce představuje velmi náročný úkol. Česká policie proto vyčlenila na ochranu zasedání přibližně 300 milionů korun, další více než miliarda měla být zaplacena za přípravu a organizaci zasedání samotného. Nepopulární a vzhledem odpuzující komunistický kulturní dům na pražském Vyšehradě byl přestavěn na Kongresové centrum, organizátoři nakoupili desítky luxusních limuzín, policie se zvlášť kvůli zasedání vybavila novými vysílačkami a nakoupila stovky motocyklů a několik vodních děl.
Obyvatelstvo v okolí Kongresového paláce bylo dlouho před zahájením akce nejrůznějšími způsoby omezováno: v celé čtvrti nesměly parkovat automobily, lidé byli vpouštěni pouze po předložení dokladů, nefungovaly obchody, přestala hrát divadla a školní děti - dokonce v celé Praze - dostaly mimořádné prázdniny. Aniž by se město obtěžovalo upozornit obyvatele předem, pro účely MMF a SB byly staženy z linek zvláštní nízkopodlažní autobusy pro vozíčkáře. Okolí místa zasedání se mezi místními začalo přezdívat Zakázané město.
České ministerstvo vnitra publikovalo nejrůznější doporučení, jak se vyhnout očekávaným nepříjemnostem: obyvatelům radilo zásobit se potravinami nebo, ještě lépe, z Prahy na celý týden odjet. Zvlášť důtklivě byla zrazována před účastí na manifestacích místní mládež.
V kritickém týdnu bylo do hlavního města soustředěno několik tisíc policistů z celé země, asi dva tisíce z nich byli tzv. robocops, vybavení plastovými štíty, helmami a zvláštní ochrannou výstrojí.
V tu chvíli se verze dalšího dění rozchází: realita je podstatně jiná než její obraz v téměř všech místních médiích.
Dichtung und Wahrheit na konci tisíciletí
Skutečnost o pražských nepokojích je velmi prozaická. Dojít k podobnému střetu mezi demonstranty a policií v jiném městě, stěží by se o tom mluvilo a psalo déle než několik dnů. Jinak tomu bylo tak v Praze.
Ve zkratce se dá říci, že v den S26 (tj. 26. září) se demonstranti pokusili obklíčit Kongresový palác a policisté se rozhodli udržet je za každou cenu v uctivé vzdálenosti. Na několika místech došlo k potyčkám, při nichž létaly dlažební kostky a zápalné láhve (tzv. Molotovovy koktejly). Nikdo naštěstí nepřišel o život a ani počet zraněných nebyl zvlášť vysoký: obě strany hovoří přibližně o dvaceti až třiceti lehce zraněných osobách. Jádro demonstrujících bylo nemilitantní, násilností se dopouštělo nejvýš několik desítek lidí.
Vzplálo několik (značně improvizovaných) barikád, což finančníky, sledující boj prosklenými stěnami Kongresového paláce, pochopitelně znepokojilo, a protože policie nebyla schopna zajistit bezpečnost v ulicích, rozhodla se odvézt účastníky summitu MMF/SB z místa zasedání pražskou podzemní drahou. Nakonec se finančníci rozhodli své zasedání z bezpečnostních důvodů o den zkrátit a narychlo opustili Prahu.
Odpůrci globalizace se dostali do všech světových médií a mohli si připsat další úspěšnou akci.
Policie, která rychle pochopila, že její zásah nebyl zvlášť úspěšný, se rozhodla eliminovat další riziko masovým zatýkáním. Kdokoli vypadal jako demonstrant a vyskytoval se 26. září odpoledne v pražských ulicích, měl smůlu. Zatčeno a na 48 hodin uvězněno bylo více než pět set osob, zpravidla účastníků pokojných demonstrací nebo náhodných chodců. "Přednost" měli mladí lidé, o nichž policisté usoudili, že vypadají jako demonstranti, a cizinci bez rozdílu věku.
K menším incidentům pak došlo ještě ve večerních hodinách. Za oběť jim padlo asi deset výloh, kromě oblíbeného cíle, nadnárodních restauračních řetězců McDonalds' a KFC, i několik poboček místních bank a prodejna Mercedesu. Policisté, po celodenním nasazení již velmi nervózní a plní emocí, proti těmto skupinkám výtržníků zasáhli pozdě, ale o to brutálněji. Z této části akce pochází i záběr zmiňovaný v úvodu tohoto článku.
Největší násilí se pak odehrálo na policejních stanicích, kam byly předvedeny stovky osob. Podle svědectví zadržených postupovali policisté s neobyčejnou brutalitou zejména vůči cizincům. Surové bití, často i spoutaných osob, nadávky, ponižování, odpírání spánku, jídla a vody, to byly běžné praktiky, které česká policie vůči zadrženým používala.
Aniž by se policie obtěžovala s prokazováním viny (byť jen účasti na demonstracích), správním rozhodnutím vykázala přes sto cizinců ze země. Na příslušném rozhodnutí prostě stojí, že cizinec se dopustil porušení veřejného pořádku ve třech pražských čtvrtích - místo a druh přestupku nebyly upřesněny. Ještě předtím jim ale policie umožnila krátkou exkurzi do internačního tábora Balková u Plzně, kde sice až na výjimečné případy nedocházelo k dalšímu bití, ale podmínky tam přípomínaly nacistický koncentrační tábor, včetně pruhovaných mundúrů a čísla vězně na zápěstí (i když bylo vyznačeno pouze fixem).
Policejní brutalita vyvolala vlnu protestů v celé Evropě, před asi deseti ambasádami v různých zemích se konala protestní shromáždění, deníky, včetně tradičních a seriózních, jako francouzský Le Monde nebo britský Guardian, publikovaly drastická svědectví týraných osob.
Podle českých médií se ale stalo něco zcela jiného...
Mlčte, já to viděl v televizi!
Ještě den před úterkem 26. zářím sdílely místní sdělovací prostředky všeobecnou skepsi vůči policii: přípravy byly kritizovány jako přehnané, ministr vnitra byl ještě v neděli ve veřejnoprávní České televizi vysmíván moderátorem a opakovaně musel divákům vysvětlovat, proč nepovažuje výdaje na bezpečnost zasedání MMF/SB za nadměrné.
První střet demonstrantů s policí to zcela změnil. Redaktoři televize a rozhlasu, když uviděli, co se děje, byli ohromeni. Částečně se v nich projevil pocit viny za předchozí výčitky vůči policii, částečně to bylo něco, co většina z nich nikdy nezažila (poslední podobné nepokoje se v Praze odehrály v srpnu 1968).
Do éteru se rozběhly zprávy o "válce" v hlavním městě, o "zničeném" centru, večer pak o desítkách "vyrabovaných" obchodů. Televize opakovaly drastické záběry ze střetů, aniž by řekly divákům, že se všechny nepokoje odehrály na malém prostoru a o několik set metrů dál se lidé nerušeně procházeli v parcích.
Ve večerních zprávách se pak objevily dva centrální motivy, které kampaň provázely po celou dobu (a trvají vlastně až dodnes): policista-hrdina, u něhož byla zdůrazňována jakási až archetypální českost (nejčastěji chlapec z venkova, povolaný jako posila do hlavního města), a cizí levicový militant.
TV Nova, nejsledovanější a profesionálně nejkvalitnější česká televize, mnohokrát opakovala záběr na policejní čepici ležící na dlažbě poblíž kaluže krve. Sekvence z potyček byly pečlivě sestříhány tak, aby policisté vyšli v nejlepším možném světle. Když se následujícího dne objevily zprávy o policistech v civilu, kteří se aktivně účastnili ničení výkladních skříní, všechny televize neskrývaly odpor k těm, kdo takové smyšlenky rozšiřují (mezitím byla existence policejních provokatérů prokázána i z dalších zdrojů a doložena fotografiemi). Ředitel Novy Vladimír Železný věnoval hrdinství policistů část svého týdenního self-promotion pořadu: o policistech mluvil něžně, používal pro ně označení "ti naši" a nešetřil slovy kritiky a znechucení na adresu odpůrců MMF a SB.
Opakem byl aktivista, kvintesence cizosti a nepřátelství. Češi, kteří jsou zejména mezi turisty známi nedostatkem pohostinnosti a jejichž vlast i hlavní město slynou kapsáři, loupeživými taxikáři a vyděračskými dopravními policisty v míře, která by odpovídala spíš balkánskému než středoevropskému prostředí, dostali konečně jasný důkaz, proč je záslužno nenávidět cizince. Oni zničili naše město, to byl obsah všech implicitních i nepřímých sdělení televizního zpravodajství.
Obraz nepřítele byl posilován i jazykovou bariérou. Přestože prakticky všichni, kdo do Prahy přijeli (snad s výjimkou některých Poláků a Ukrajinců), ovládali angličtinu, na obrazovku se nedostal nikdo z nich. Čechy názory vetřelců nezajímaly, chtěli mít svou jednoduchou verzi věcí. Od nesrozumitelnosti je jen krok k agresivitě. Vynikla Česká televize: v jednom záběru její kameraman dokonce stylizovaně "prchá" - s běžící kamerou na rameni - před (evidentně neexistujícími) anarchistickými útočníky.
Protestující uspořádali k zasedání MMB/SB několik alternativních akcí, včetně třídenního "kontrasummitu", avšak jaký je obsah sporu, jehož vnějším projevem jsou pražské události, se český divák neměl šanci dozvědět. Místo analýzy mu byly servírovány barvotiskové interpretace a ideologická klišé, a je třeba říci, že průměrný Čech je přijal s ulehčením; oč jednodušší je obdivovat hrdiny v uniformě s obuškem a odsoudit feťáky, vandaly a výtržníky, než si ztěžovat život úvahami o komplikovaných vztazích moderního světa...!
Pozoruhodné je, že mediální obraz událostí zcela zastínil skutečnost. Lidé, kteří si udělali obrázek z televize a z novin, se cítili povoláni vyslovovat kvalifikovanější soudy a vyvyšovat se nad ty, kdo měli z demonstrace S26 přímou zkušenost. Marně se snažila menšina soudných novinářů vysvětlovat, že střety byly spíš lokální, že demonstranti byli ve skutečnosti k novinářům velmi přátelští a že na ničení výloh se podílelo z desetitisícové armády protestujících jen několik, nejvýš několik desítek osob - mnozí z diváků se s pravdivosti a přesností televizních reportáží (a dokonce i komentářů) zcela identifikovali.
Kořeny úspěchu
Mediální kampaň "osvětlující" události při zasedání MMF/SB skončila tak fenomenálním úspěchem zejména ze dvou důvodů: 1. česká veřejnost naprosto nepochopila motivaci demonstrantů a 2. aparát policie a ministerstva vnitra měl celou kampaň pod kontrolou a podařilo se mu obsadit klíčová média vlastními nebo loajálními lidmi.
Něco podobného jako v září 2000 se v Praze odehrálo i v lednu 1969. Student filosofie Jan Palach se tehdy demonstrativně upálil na protest proti sovětské okupaci. Lidé, kteří se v té době již většinou poddávali počínající normalizaci, byli nad jeho činem naprosto konsternováni; částečně Palacha odsuzovali, částečně adorovali. K něčemu vzdáleně podobnému došlo tedy i nyní. Češi, kteří si zvykli na pohodlný, nekonfliktní životní rytmus, byli najednou vytrženi obrazem, který je musel v nejvyšší míře zneklidnit a vyvolat nepříjemnou vzpomínku: co spatřili v ulicích své metropole, bylo naprosté a nestylizované odhodlání odpůrců ekonomické globalizace vyjádřit veřejně svůj názor a podstoupit pro jeho obranu osobní riziko. Střet kultury pivní prostřednosti s autenticitou politického názoru nemohl skončit jinak než hlubokým traumatem, a médii vyvolaná psychóza byla jedním ze způsobů, jak toto trauma vytěsnit.
Ocenit je třeba i mediální přípravu policie. Policejní složky si již dlouho před zasedáním vytipovaly televizní redaktory, od nichž výměnou za exkluzivní záběry z policejních akcí vyžadovaly oddanost a zaujaté reportáže. To se v době kampaně zúročilo. Zaujaté až psychotické reakce reportérů a moderátorů byly pravidlem, v několika debatách, které se k tématu pražských událostí na obrazovce odehrály, nedostali odpůrci globalizace nejmenší šanci - jak by také mohli, když mezi diskutujícími ve studiích byli přímo novináři spolupracující s policií a s ministerstvem vnitra!
Samozřejmě se lišila úroveň manipulace: komerční TV Nova nedala druhé straně vůbec prostor k vyjádření názoru, reportérka druhé komerční stanice TV Prima začala na představitelku Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) téměř hystericky křičet, Česká televize se kontroverzním otázkám raději vyhýbala.
Podobná, i když o něco lepší, byla situace v papírových denících. Největší bulvární Blesk a polobulvární Mladá fronta Dnes zastávaly tvrdou linii, levicové Právo rovněž odsuzovalo demonstranty a chválilo policii, ale dokázalo si do značné míry udržet odstup, liberální Lidové noviny se sice uchylovaly k absurdním generalizacím, ale na rozdíl od ostatních papírových deníků např. nepotlačily informace o policejní brutalitě.
Téměř dokonalý byl úspěch policejní přípravy na Internetu, z něhož se v České republice pomalu začíná stávat autentický alternativní opinion maker. Stránky největších serverů se změnily v jedno velké diskusní fórum. Nejčastěji zastoupeným názorem byla nenávist k demonstrantům a víra v policejní verzi událostí: policie nikoho nebila, vše jsou výmysly zhýčkané levicové mládeže. Mnozí diskutující naopak usoudili, že policie má právo bít zadržené, pokud se dopustili trestného činu nebo zastávají zavrženíhodné politické názory. "Nebili je" a "Zbili je příliš málo" - takové bylo základní myšlenkové rozpětí těchto diskusí.
Média selhala ve své demokratické funkci na celé čáře: novináři tyto stereotypy prakticky vůbec nekorigovali a často dávali průchod proudu vlastních emocí.
Absurdní a zároveň smutně charakteristický byl výlet Ondřeje Neffa, vydavatele významného internetového deníku Neviditelný pes, do internačního tábora české policie pro cizince v obci Balková. Protože se odehrál až dva týdny po pražských událostech, nebyl tam už nikdo ze zadržených. Neff si promluvil s pracovníky tábora i s táborovou lékařkou, zeptal se jich na jeden konkrétní případ a napsal o tom článek, v němž obvinění demonstranta "vyvrátil". Personál tábora je prý milý a sympatický, zadržení demonstranti se chovali "vzpurně" a byli ke svým dozorcům hrubí.
Národ primitivů?
Jak širokou podporu měly takové názory v populaci? Zdá se, že přece jen menší, než jaký dojem se zejména televizní propagandisté snažili vyvolat.
Češi jsou v politice spíš pragmatiky a skeptiky a zpravidla odmítají jakékoli monolitně prezentované ideologie. Jít proti názoru, který se předkládá za oficiální, se však málokdo odváží; proto vznikla paradoxní situace. Na jedné straně lidé dávali ostentativně najevo, jak obdivují policii a pohrdají demonstranty, na druhé straně však už začínali pochybovat.
Když jsem tři dny po kritických událostech napsal do internetových Britských listů článek, v němž jsem se mimo jiné snažil vysvětlit, že násilí je v dnešním světě jedinou cestou k medializaci, dostal jsem elektronickou poštou velký počet reakcí. Většina se kupodivu nestavěla k demonstrantům odmítavě a chtěla diskutovat právě o tématech, která byla v médiích nejvíc tabu - brutalita policie, odpovědnost organizátorů a účastníků demonstrace za násilí páchané relativně malou částí demonstrantů, důvody, proč policie nasadila provokatéry, zda na Západě policie v podobných situacích rovněž nepostupuje nepřiměřeně tvrdě apod.
Uvědomil jsem si, že společnosti zoufale schází demokratická Kinderstube: v důsledku politického vývoje v roce 1989 není demokracie něčím, co by se postupně vyvinulo a etablovalo, ale pro mnoho lidí se stala jakýmsi novým dogmatem, vzorcem jednání, který se sluší následovat. Řada agresivních názorů je tak vlastně vyjádřením nejistoty: protože lidé neměli skutečný vlastní názor, přijali raději (mediálně fabrikovaný) názor většinový.
Řada lidí rovněž - a to bylo překvapující - vyslovila velké uznání českým organizátorům protestních akcí ze sdružení INPEG, jejichž mluvčí Viktor Piorecký a Alice Dvorská mnohokrát v průběhu kritického týdne vystoupili v médiích. Ta je naprosto iracionálně obviňovala z odpovědnosti za veškeré násilí, jehož se účastníci akcí dopustili, a zpravidla jim vůbec nedala šanci se hájit (moderátor České televize v přímém vstupu do diskusního pořadu vyzval A. Dvorskou, aby se Pražanům omluvila, v jiné televizní debatě téhož dne Dvorská prakticky ani nedostala slovo).
Několik mých korespondentů naopak oceňovalo perfektní vystupování, přirozenou inteligenci, sebeovládání a tolerantní přístup obou mluvčích, a zejména u charismatické Dvorské schopnost racionální a neemotivní argumentace. Bylo zřejmé, že by s mluvčími sami chtěli diskutovat, slyšet jejich názory - k tomu však, jak bylo řečeno, hysterická média vůbec nedala příležitost.
Poplatek za demokracii
To je také první z přínosů, které zasedání MMF/SB České republice dalo. Málokdo z místních obyvatel se dokázal identifikovat s rokujícími finančníky, ale zato o sobě dali hlasitě vědět představitelé mladé generace; v české politice se objevilo něco, co se zdálo být dávno odloženo jako nepotřebná rekvizita - idealismus. Jak bylo řečeno, akce S26 byla - v globálním měřítku - jednoznačným mediálním úspěchem INPEGu, a mladým vůdcům akce nelze v žádném případě vyčítat nedostatek organizačních schopností.
Dále se ukázala mediální moc Internetu. Jakkoli se policejní mluvčí zapřísahali, že na policejních služebnách nedocházelo k žádnému týrání zadržených, osobní výpovědi poškozených, které přicházely z celého světa, byly vystaveny na Webu a usvědčily policisty ze lži. Přestože česká vláda ústy svého premiéra sáhla k nejsilnější munici a prohlásila tyto zprávy za součást dezinformační kampaně organizované "zahraniční zpravodajskou službou", nakonec bude muset nezákonnosti přiznat a to přispěje k reformě policie a k vytvoření systému efektivní veřejné kontroly nad její činností, zejména při masových akcích podobného druhu.
Třetím a patrně nejdůležitějším přínosem zasedání MMF/SB je, že až pominou emoce, dojde k veřejné debatě o důležitých otázkách, které prozatím zastiňuje hysterie. Zasedání bylo terapií možná šokovou, přesto však, jak se zdá, v konečném efektu účinnou; svoboda je nedělitelná, kvalitu demokracie neurčuje postavení většiny, ale menšin, tyto a další základní poučky byly Čechům předvedeny v praxi takříkajíc pod okny.
A v tomto smyslu bylo půldruhé miliardy organizačních a bezpečnostních nákladů na zasedání finančních institucí velmi dobrou investicí, možná nejlepší, jakou kdy Česká republika do své demokracie vložila.
(psáno pro polský deník Gazeta Wyborcza - článek tam vyjde příští týden.)
Výpověď o týrání a násilí ze strany policie, spáchaném během zadržení 26., 27. a 29. září 2000 v Praze
Tyto dokumenty byly sestaveny ve čtvrtek 29. září, po slyšení dvou francouzských státních příslušníků, kteří byli zadrženi během demonstrací, organizovaných proti summitu Mezinárodního Měnového Fondu a Světové banky, v Praze 26. 9. 2000 a propuštěni 29. 9. 2000 během odpoledne po intervenci francouzského konzulátu v internačním táboře v Balkové.
Tato svědectví byla získána odděleně, jedno po druhém, v úřadě francouzského konzula a v jeho přítomnosti. Navíc kromě přímé výpovědi dvou francouzských státních příslušníků, jsme mohli konstatovat, že od doby oněch zadržení nebo těsně potom, více prvků (přítomnost podlitin v obličeji, na hrudníku a nohou, kulhání, zduřelé rty, jasně viditelné stopy po poutech a odřeniny zápěstí na jedné z těchto dvou osob).
Další výpovědi byly posbírány od osob zadržených 27. nebo 28. září a propuštěných ještě téhož dne, nebo o den později. Tyto rozličné výpovědi pouze potvrdily výpovědi těchto dvou Francouzů.
Svědectví Jeana Philippa Josepha
Události předcházející zadržení svědka jsou potvrzeny autorem této výpovědi, který byl v daném okamžiku přítomen na místě nikoliv vzdáleném od svědka, a který mohl sledovat vývoj událostí až do zadržení.
Úterý 26. září odpoledne:
Jean Philippe Joseph nejprve následoval "žlutý" průvod. Průvod vyšel z náměstí Míru a šel ulicemi Rumunská a Legerova až k Nuselskému mostu, který byl zcela zablokován policií, podporovanou vodními děly a (obrněnými transportéry).
Když přišli sem a zjistili, že není možný průchod ke Kongresovému centru, kde se scházeli účastníci summitu, rozhodli se členové žlutého průvodu, že setrvají před mostem. Členové italské organizace YA BASTA! tedy vytvořili kordon naproti policistům a rozhodli se tam zůstat, dokud to jen bude možné. Měli v úmyslu blokovat přístup ke Kongresovému centru tak dlouho aby tam zablokovali přítomné účastníky kongresu.
Okolo jedné hodiny jejich přítomnosti, napjaté, ale zcela nenásilné, se objevili zvěsti o násilných srážkách s policií v jiném průvodu, který pokračoval o něco níže v Nuselském údolí, v "modrém" průvodu.
Brzy potom dorazila informace, že třetí průvod - "růžový" - dorazil na místo určení a stejně jako žlutý průvod se rozhodl symbolicky blokovat příchody ke Kongresovému centru, aby tak překážel v cestě ke Kongresovému centru a zpomaloval odchod účastníků kongresu. Jedna malá skupina osob přítomných ve žlutém průvodu se rozhodla přejít údolí a vydat se na druhou stranu k ulici Marie Cibulkové. Svědek se tam vydal doprovázen několika Francouzi, mezi nimiž byl i autor této výpovědi, který cestou požádal jednu členku OPH aby přišla na místo.
Když jsme přešli údolí, abychom se dostali na druhou stranu mostu, slyšeli jsme exploze několika slzných granátů, stejně jako mnohé sirény (policejní vozidla, sanitky). Ulice Jaromírova ve směru k Ostrčilovu náměstí byla na konci zcela přehrazena a přicházeli odtamtud novináři a několik členů OPH, všichni svědkové násilností střetů, které se tam odehrávaly mezi policií a demonstranty.
Naše malá skupina opět vystoupala ve směru ke stanici metra Vyšehrad a odtamud se vydala směrem k ulici Marie Cibulkové. Když jsme přišli na místo, spatřili jsme, že se "růžový" průvod, doprovázený sambovým orchestrem, drží naproti důležitému policejnímu zařízení. Několik okolních ulic vedoucích ke Kongresovému centru bylo zablokováno policejními kordony a bariérami. V některých těchto ulicích byly organizovány "sittings" (sedací blokády) přímo před policejním zařízením. V jiných byly vytvořeny "filtrages" (demonstranti se chytili za ruce, aby tak symbolicky zablokovali cestu a překáželi v přístupu účastníků kongresu do Kongresového centra). Na žádném místě, které jsme navštívili, jsme nezaznamenal žádnou stopu po násilí, ani žádné násilné choutky,
Blokáda Kongresového centra trvala asi jednu hodinu, aniž by se vyskytl jakýkoliv i ten nejnepatrnější incident. Sedací blokády i lidské řetězy systematicky uvolňovaly cestu sanitkám přijíždějícím, nebo odjíždějícím z Kongresového centra, stejně jako obyčejným kolemjdoucím, nebo obyvatelům. Zastavováni byli pouze účastníci kongresu, se kterými se rozvíjela diskuse, zpravidla v nekonfliktním duchu ze strany demonstrantů i kongresistů.
Přemístil jsem se k sedací blokádě v jedné postraní uličce (směrem k ulici Na Bitevní pláni) ve chvíli, kdy se jeden z policejních zátarasů otevřel, aby mohl jeden z delegátů Kongresu vyjít ven z Centra. Blokáda se nepohnula a kongresista se pokusil projít, šel přes osoby sedící na zemi. Doprovázeli ho 4 policisté, kteří chtěli aby se demonstranti pustili. Ti zavolali další osoby, které přišli udělat kordon a podali si ruce, aby kongresistovi zablokovali cestu ven. Jeden z policistů tedy uchopil svůj obušek, násilně chytil jednoho demonstranta, který stál před ním, přimáčkl ho ke zdi jednoho domu a bil ho. Brzy se k němu připojil další policista, který demonstranta násilně spoutal. Ostatní demonstranti se brzy znovu přiblížili, stejně jako novináři, kteří celou akci fotografovali. Někdo vykřikl: "Nafilmujte jejich čísla" (Je hodno povšimnutí, že oproti tomu, co bylo normálně očekáváno jsem neviděl identifikační čísla na přilbách policistů, ale pouze pod kapsičkou vesty). Téměř okamžitě potom policisté uvolnili svoje sevření a vrátili se za policejní zátaras, doprovázeje sebou i kongresistu. "Sitting" byl tedy obnoven.
Okolo 16:30 se rozšířila novina, že žlutý průvod upustil od blokády na druhém konci mostu a že se vrátil na náměstí Míru. Příchod do Kongresového centra z této strany byl tedy otevřený. Blokáda držená "růžovými" tak neměla žádnou skutečnou hodnotu a část demonstrantů se rozhodla vrátit v průvodu poté, co upozornila zbytek přítomných. Skupiny demonstrantů v okolních ulicích byly upozorněny a demonstranti se začali po skupinkách stahovat zpět. Skupina Francouzů odešla pohromadě.
Něco po 17:00 na rohu ulice Viktorínovy a potom, co se demonstranti začali stahovat zpět, došlo k prvnímu policejnímu útoku, bez jakéhokoliv předcházejícího upozornění a aniž bych slyšel, ani v tu chvíli, ani předtím, oznámení o rozpuštění shromáždění policií. Na demonstranty byl hozen slzný granát, který způsobil malý panický pohyb směrem k ulici 5. Května. Někteří demonstranti se v běhu zastavili a otočili se. Policisté se tedy stáhli a vrátili se zpět na svou výchozí pozici. Demonstranti zůstali na ulici a čekali na opozdilce, jiní odešli pěšky, nebo odjeli tramvají číslo 18 zpátky na Václavské náměstí.
Jean Philippe Joseph, stejně jako ještě jeden Francouz, Xavier Nouhliann, zůstali na místě a připojili se k sedací blokádě, která byla blízko u ulice Petrovy (?).
Odehrál se další policejní útok, a některé osoby, přítomné na tom místě byly zadrženy, protože se účastnily blokády. V žádném momentě jim nebyly sděleny důvody jejich zadržení. Přítomní novináři a členové OPH byli vytlačeni od zatýkání a nikdo nemohl doprovázet zadržené.
Zadržené osoby byly naloženy do policejního auta a odvezeny k nějaké policejní služebně (policejnímu komisariátu), jejíž jméno Jean Philippe Joseph nezná. Tam byly vyloženy a postaveny do řady s roztaženýma nohama a rukama položenýma na stěně auta, kvůli provedení tělesné prohlídky. Různé věci jim byly zabaveny. Jeanu Philippu Josephovi zabavili jeho brýle. Zeptal se policisty anglicky, jestli by je mohl dostat zpátky, protože je potřebuje, ale místo odpovědi dostal facku.
Brzy po tělesné prohlídce byli zadržení znovu naloženi do auta a odvezeni na policejní stanici Lhotka.
Od večera v úterý 26. do večera ve středu 27.
Když přijeli na stanici (komisariát) Lhotka, zadržení požadovali přítomnost advokáta, nebo právo si zavolat, což jim bylo kategoricky odmítnuto.
Byla jim provedena nová tělesná prohlídka během které policista Jeanu Philippu Josephovi odebral různé osobní papíry jako lístky na metro, lístek z hotelu ... a zničil je. Jean Philippe Joseph protestoval, ale policista se na něj rozběhl, mával obuškem, tvářil se, že ho uhodí a křičel: "Fuck you!" a různé jiné nadávky.
Potom byl zadrženým předložen formulář psaný česky, který měli podepsat. Některé osoby žádaly, aby jim byl přeložen. Na stanici byl přítomen překladatel, který překládal - nepřesně - různé formuláře. Všechny osoby byly zadrženy na stejném místě a za stejných podmínek, přesto nebyly formuláře pro všechny stejné. V některých byli obžalováni (zde asi obviňováni) z "odepření poslušnosti pořádkovým silám, z rebelie a z ublížení na zdraví policistů", v některých ne.
Jean Philippe Joseph, který měl u sebe mobilní telefon, který mu ještě nevzali, zatelefonoval na číslo organizátorů demonstrace a ptal se, co by bylo třeba dělat. Bylo mu doporučeno, aby podepsal listinu, jinak, že bude procedura propouštění komplikovanější. On a další zadržené osoby tedy podepsaly listinu, kterou jim policie předložila.
Zadržené osoby byly umístěny po 6-ti v celách o rozměru 15m čtverečních. Jean Philippe Joseph byl v cele s Xavierem Noulhiannem a čtyřmi Basky. Na této policejní stanici zůstali celkem 24 hodin, aniž je navštívil právník, člen OPH, lékař, nebo kdokoliv jiný zvenčí.
Dostali během 24 hodin 2x najíst, ačkoliv české zákony ukládají, že by měli mít jídlo vždy po 6 hodinách. Jídlo pokaždé sestávalo ze dvou krajíců chleba a pár koleček mortadelly. Mnoho zadržených byli vegetariáni a žádali o možnost mít vegetariánské jídlo, což je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Tak jim byl odebrán salám a museli se spokojit s dvěma krajíci chleba.
(na jiných místech a především v centru cizinecké policie na Olšanské museli zadržení za jídlo platit, což nám bylo řečeno a potvrzeno četnými svědectvími zadržených osob).
Služebna, kde byl Jean Philippe Joseph umístěn, nebyla vůbec zařízena na spaní a všichni museli spát na zemi, aniž by dostali alespoň deky.
Od večera ve středu 27. do večera ve čtvrtek 28.
Po 24 hodinách zadržování na tom místě byli zadržení převezeni do centra cizinecké policie na Olšanské, u Žižkova, centra, přes které byli transportováni skoro všichni, kdož byli zadrženi těsně po demonstracích 26., nebo tam byli přiváženi během 27. a 28. 9. ke kontrole.
Při svém příjezdu byli svědkové vystrašeni extrémním napětím, které na tom místě panovalo. Zadržené osoby byly systematicky slovně napadány, přítomní policisté vypadali agresivně, obraceli se na ně s křikem a postrkováním, někdy dost bezohledně. Byla provedena další tělesná prohlídka. Lidé byli svlečeni, byly jim přeříznuty tkaničky od bot, odebrán pas a/nebo identifikační průkaz, hodinky, stejně jako další osobní věci (které jim byly na konci zadržování vráceny). Je však pozoruhodné, že jinému francouzskému občanu, který vstoupil na území České republiky bez pasu, pouze s průkazem totožnosti, byl tento mimovolně odebrán a on byl vyhozen do ulic Prahy na konci svého zadržení bez jediného identifikačního dokladu. Francouzský konzulát mu musel vystavit provizorní dokument, aby mohl opustit území České republiky.
Na policejní stanici byly další osoby, z nichž některé vypadaly, že jsou vážně raněné. Byl tam jeden mladý Němec, viditelně zbitý na hlavě, krvácející na uchu, který vypadal otřeseně, jeden francouzsko-izraelský občan, Yoshua Tzarfaty, se obličejem oteklým na několika místech (oči, rty), s poraněnou nohou a trpící pohmožděním žeber, stejně jako americký turista s vylámanými zuby.
Další zadržení francouzští občané, kteří také byli na cizinecké policii, mi řekli o nějakém Američanovi jménem Price, který byl zraněn na hlavě, a který tvrdí, že byl zbit na této stanici.
Ve služebně cizinecké policie na Olšanské strávili noc ze středy 27. 9. na čtvrtek 28. 9.
Jean Philippe Joseph vypovídá, že bylo zakázáno mluvit a pokud někdo učinil pokus o komunikaci se svým sousedem, jeden policista se zvedl, přiblížil se k němu a zakřičel na něj, mávaje nad ním svým obuškem. Občas policista z legrace naznačoval úder obuškem, čímž rozesmíval ostatní přítomné policisty.
Některým ze zadržených nebylo dovoleno odejít na toaletu. Když si říkaly o povolení anglicky bylo jim odpovídáno: "No, you are wrong, you are wrong". Pročež se jeden rozzlobený demonstrant rozhodl vykonat potřebu v cele. Policisté zasáhli a odvedli jej do místnosti, z níž se vrátil po několika minutách vyděšený a uklidněný (=nikoliv rozzlobený).
Jednu chvíli bylo několika osobám povoleno jít na toaletu. Když tam dívky odcházely, policisté si stoupli za ně a smějíce se, dělali obscénní gesta se svými obušky.
Na tomto místě někteří ze zadržených slyšeli o mučení a surovém nakládání. Jeden Němec byl přivázán za nohy i za ruce a měl zlámané prsty. Nemohli jsme si však toto ověřit. Bylo by proto vhodné se informovat na německém konzulátu v České republice.
Americko-rakouská 17-ti letá dívka Silvie Yolanda Mach, zadržená, mladistvá, jejíž rodiče, ani zákonný zástupce nebyli neprodleně informováni o zadržení, což jest přímo uloženo českým právním řádem byla obviněna z "neuposlechnutí, odporu a nadávání úřední osobě", zachvátila jí panika nebo hledala záchranu a skočila z prvního patra policejní úřadovny, zlomila si nohu a ruku a dnes leží v Thomayerově nemocnici. Budeme-li věřit českému rádiu, měla by se vrátit do vězení až se zotaví.
Noc ze čtvrtka 28. na pátek 29. odpoledne
Jean Philippe Joseph, Xavier Noulhiann a Yoshua Tzarfaty byli společně s dalšími zadrženými Francouzi a jinými cizinci převezeni v noci ze čtvrtka na pátek do tábora v Balkové u Kracína nedaleko Karlových Varů, v okrese Plzeň-sever.
Po příjezdu do tábora byli úplně svlečeni, byly jim zabaveny jejich věci (včetně oblečení). Potom jim bylo zapsáno číslo zadržení po délce celé paže modrým inkoustem a poté byli oblečeni do pruhovaných pyžam. Sám jsem mohl vidět čísla napsaná inkoustem na pažích dvou Francouzů, kteří mi sdělili svá svědectví.
Takováto praktika je skutečnou urážkou všech Čechů, Židů, Cikánů a odpůrců nacistického režimu za Protektorátu Čechy a Morava, kteří byli deportováni do koncentračních táborů, jakož i všech ostatních deportovaných. Že se takováto praktika děje vcelku normálně v demokratické zemi nelze v žádném případě tolerovat.
Tímto označením bylo zadrženým dáno najevo, že se nacházejí ve speciálním režimu, že byli zbaveni práv a že nemají právo ani na jeden telefonát, či návštěvu během tří týdnů.
Poté byli uvedeni do cel. Lidé stejné národnosti byli odděleni.
Policisté přinesli znovu jídlo obsahující maso. Vegetariáni mezi zadrženými se dožadovali práva na vegetariánské jídlo, což bylo kategoricky odmítnuto. Všichni zadržení se proto rozhodli držet hladovku. Po deseti minutách policisté jídlo odebrali všem zadrženým.
Možná jako trest za hladovku policie bránila zadrženým ve spánku, policisté nechali rozsvícena všechna světla a mluvili hlasitě celou noc.
Pátek 29. ráno
Velmi brzy ráno byli zadržení, kteří se pokoušeli dospat noc, vzbuzeni ranami na dveře a křikem: "Wake up!" a nadávkami.
Později ráno vyvolalo ohlášení příchodu zástupce francouzského konzulátu a konzula změnu postoje ze strany policistů. Francouzi byli shromážděni a byly jim vráceny věci.
Poté co se přesvědčil o jejich přítomnosti, konzul žádal o návrat společně s francouzskými zadrženými a stál si za jejich doprovodem do Prahy. Původní záměr českých policistů byl dát zadržené do auta a odvézt je na česko-německou hranici a tam je zanechat.
Je hodno zaznamenání, že až do rána neměla konzulární služba přesný seznam všech zadržených osob, ani míst jejich zadržování. Na otázky ze strany francouzského konzulátu odpověděla česká policie, že není možné dát přesný seznam, protože se zadržené osoby nacházejí na různých místech. Mnoho zadržených bylo identifikováno a lokalizováno buď na základě svědectví osob přítomných zadržení, nebo držení, nebo v důsledku telefonátů rodin, které byly upozorněny přáteli přítomnými na místě. České úřady v žádném případě neulehčili zahraničním konzulátům práci.
Ani v tuto chvíli si nejsme úplně jisti, že všichni zahraniční občané byli propuštěni, ani tím, že by zahraniční konzuláty měly přehled o všech zadrženích.
(Další svědectví z tohoto bloku vyšla ve včerejším čísle Britských listů. Jak si čtenáři povšimnou, svědectví se navzájem potvrzují.)
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
