První rok Grega Dyka v BBC. Co dokázal?
V těchto dnech oslavuje Greg Dyke první výročí svého příchodu do britské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice BBC. (Prvních několik měsíců v rámci kontinuity pracuje nový generální ředitel BBC jako náměstek odcházejícího ředitele.) Co dokázal? Zlikvidoval croissants, taxíky a zprávy v 21 hodin. Škrty v rozpočtu na byrokratické výdaje získal další finance na výrobu pořadů a začal reorganizovat televizní okruh BBC 1. Jaká je ale jeho vize pro budocnost, ptal se včera deník Financial Times. Shrnujeme.
Charakteristické pro Grega Dyka bylo jeho náhlé rozhodnutí přesunout po letech hlavní večerní zpravodajství na BBC 1 z 21 na 22 hodin. "V BBC toto rozhodnutí vyvolalo spoustu energie," konstatuje Dyke. Dyke zrovna cestoval na olympijské hry v Sydney, když se dověděl, že komerční televize ITV na naléhání britské Rady pro komerční televizní vysílání ustoupila a rozhodla, že "alespoň tři dny v týdnu" vrátí hlavní večerní zprávy z 23 hodin zpět na původní 22. hodinu. "Rozhodnutí ITV bylo pozoruhodným mlžením," konstatoval Dyke. Argumentuje, že si diváci nebudou pamatovat, v který den v týdnu bude ITV vysílat zprávy ve 22 hodin. Z politického hlediska toto rozhodnutí sice neutralizovalo kritiku, plynoucí z přesunu hlavních zpráv ITV na 23 hodin, ale z hlediska zájmu diváků by se ITV měla za toto mlžení stydět," konstatoval Dyke.
To ale podle Dyka umožnilo BBC přesunout vlastní zprávy na 22 hodin. V prvních týdnech nového režimu se celá BBC energicky postavila za nové programové schéma. V prvním týdnu odvysílala Muže v černém, film, který byl původně chystán na Vánoce a naplnila večerní programové schéma BBC dramatickými inscenacemi a komediemi. Marketingové oddělení BBC podpořilo nové programové změny energickou reklamní kampaní. A z prvních čísel vyplývá, že se ofenzíva snad vyplatila: zpravodajství BBC ve 22 hodin mělo v prvním týdnu sledovanost 5,38 milionů diváků ve srovnání s 5,09 miliony diváků, kteří v tutéž dobu před rokem sledovali zpravodajství ve 21 hodin.
Jaká ale bude budoucnost BBC?
Dyke ještě nemá přesněji vypracovanou vizi ohledně toho, jak bude BBC vypadat v roce 2007, kdy bude žádat o obnovu své charty jako veřejnoprávního vysílatele.
Dyke argumentuje, že komerční tlak na televizní stanice, které jsou motivovány ziskem, umožní BBC, aby její vysílání veřejné služby bylo výraznější a mělo pro diváka větší hodnotu než vysílání komerčních stanic. "Lidi v roce 2007 budou chápat, proč je zapotřebí BBC, víc než teď," argumentuje. Vysílání BBC se totiž prý bude tou dobou výrazně odlišovat od vysílání komerčních stanic, "kde pravděpodobně brzo nezbude nic moc jiného než pravidelné čtyři seriály každý den".
V současnosti se, jak se zdá, však Dyke především zaměřuje na zlepšování pověsti televizního okruhu BBC 1 a nikoliv na dlouhodobou strategii, která by zajistila, že BBC zůstane veřejnou institucí, financovanou z koncesionářského poplatku.
Když se Dyke ohlíží zpět na svůj první rok v BBC, konstatuje: "Strávil jsem v prvním půlroce spoustu času hledáním peněz. Chtěl jsem snížit výdaje, abychom mohli ty peníze investovat do výroby pořadů. Hrozilo nám nebezpečí, že zapomeneme, že jsme tady od toho, abychom vyráběli televizní pořady."
Úspory znamenaly, že z BBC muselo odejít 1000 zaměstnanců z řad managementu. Dyke zrušil francouzské loupáky a snídaně pro vedení zdarma (příliš mnoho těchto snídaní bylo při ranních jednáních poskytováno vedoucím pracovníkům BBC), zrušil financování automobilů (roční účet BBC za cesty taxíky do centrálního Londýna byl 6 milionů liber) - Dyke to nahradil kyvadlovou autobusovou dopravou mezi BBC Broadcasting House a centrem BBC na okraji Londýna ve White City a omezil hotelové výdaje. Dál se budou asi škrtat i noviny: "Jsem si jist, že tady někde leží halda novin, které nikdo nečte. Kolik lidí skutečně potřebuje číst Evening Standard (londýnské bulvární noviny)? A pokud ano, proč to má platit BBC?"
Výhody šetření jsou zjevné. Od příštího roku bude moci BBC vydat o 100 milionů liber více na výrobu pořadů.
"Dlouhodobá podpora pro BBC nepochází od politiků, ale od britské divácké obce," konstatuje Dyke. "A zcela disproporčně to závisí na dobrém stavu BBC 1." Zlepšit profil BBC jedna prý bude podle Dyka trvat dva roky. Částečně je to otázka peněz, částečně otázka lidí, a to uvnitř BBC i nezávislých výrobců pořadů. "Jestliže jsme v první období hledali peníze, v druhém období budeme rozhodovat, jaké vysílání chceme lidem poskytovat. A co dělat nebudeme." Dyke za poslední rok přesvědčivě argumentoval, že je nesmyslné, aby BBC dělala všechno. To prostě není možné, "nové technologie se rozvíjejí explozivním způsobem."
Dykův plán expanze je tedy omezený: chce provozovat pět digitálních televizních okruhů a deset digitálních rozhlasových okruhů.
Někteří lidé se domnívají, že i to je příliš expanzionistické. BBC čelí ostré opozici od televizí stanice Nickelodeon, kterou vlastní americká firma Viacom, že prý BBC "zkresluje tržní poměry", jestliže chce nabídnou dva vlastní digitální televizní okruhy pro pořady pro děti. Jiní argumentují, že rozhodnutí vytvářet tematické digitální televizní okruhy je pošetilé - BBC 3 by měla být televizním okruhem pro mládež, a BBC 4 by byla "bezostyšně intelektuální" televize. Jiní se obávají, že investice do digitálních pořadů oslabí dosavadní hlavní okruhy BBC, z nichž je nejdůležitější BBC 1.
Nedostatek v rozpočtu, který od roku 2002 dosáhne asi 400 milionů liber ročně, chce řešit Dyke různými komerčními projekty. Už nyní pozval soukromou firmu, aby investovala minoritní podíl do internetového zpravodajství BBC Online. Komerční pobočka BBC, podnik BBC Worldwide, který prodávala pořady BBC a výrobky spojované s pořady, by měla být od BBC uvolněna, aby si mohla lehčeji vypůjčovat peníze - dosud, jako součást instituce veřejné služby totiž spadají veškeré půjčky, které si BBC vezme, pod rámec půjček státního rozpočtu. Dyke také uvažuje o tom, že zavede inzerci na internetových stránkách BBC, nikoliv však ve zpravodajství a na stránkách, věnovaných vzdělávání. Dyke přiznává, že v étosu veřejné služby BBC by to byla revoluce. Stratégové BBC studují, kde je hranice veřejných povinností BBC a kde jsou podnikatelské příležitosti, kterých by bylo možno využívat. "Jestliže budoucí komerční aktivity BBC budou poskytovat dodatečné finance sféře veřejné služby a jestliže sféra veřejné služby tím, co dělá, bude obohacovat komerční aktivity, obě strany na tom mohou jedině vydělat."
V Bushově Texasu kvete průmysl, ale žije tam spousta chudých lidí bez pomoci. Rozšíří tentýž model Bush na celé Spojené státy?
Tuto otázku vznesl včera v deníku Guardian reportér Julian Borger, psal z údolí Rio Grande. Shrnujeme.
Z hlediska colonias, provizorních hispánských měst v údolí řeky Rio Grande je život v Texasu značně obížný. Odsd vypadá Texas jako stát obrovských sociálních rozdílů, které se pod vedením guvernéra Bushe ještě zvětšily. Texaské hospodářství kvete a rozpočet státu zaznamenává rekordní přebytky. Bushovi podnikatelští spojenci vydělali obrovská jmění lukrativními soukromými kontrakty na služby, které poskytují státu. 45 procent obyvatel v oblasti údolí Rio Grande však žije pod hranicí chudoby a modlí se, aby nikdy nepotřebovali zdravotní péči, kterou si nemohou dovolit.
Lydia Camarillo z této oblasti charakterizuje guvernéra Bushe jako vždy nepřítomného domácího pána, který se o svůj stát nestará. Na rozdíl od svých nedávných předchůdců Bush nikdy nenavštívil zdejší brlohy, v síti nevyasfaltovaných cest a kůlen a zřejmě neměl možnost ani čichat zápach tisíců suchých latrin a septických tanků, který se zvyšuje, kdykoliv začne pršet.
Když onemocněl syn Lydie Camarillové bronchitidou, nevzala ho k lékaři, protože nemá zdravotní pojištění. Když se jeho nemoc podstatně zhoršila, odvezla ho přes Rio Grande do mexického pohraničního města Reynosa. Lékař jí řekl, že kdyby bývala přijela se synem jen o několik hodin později, býval by umřel.
Situace Lydie Camarillové není neobvyklá. V Texasu žije 1,4 milionu dětí, které nemají zdravotní pojištění. Je to více dětí než všude jinde ve Spojených státech, protože Texas, pod vedením George W. Bushe, značně ztěžuje občanům získání přijatelné lékařské péče. Lydia a její manžel Belarmino nemají trvalé zaměstnání. Lydia peče dorty a prodává je z domova a rodina v létě cestuje na sever jako zemědělští dělníci. Ašak vlastní automobil, dodávku, jejíž hodnota je více než 2000 dolarů, a tak nemají nárok na zdravotnictví zdarma, jsou klasifikován jako "bohatí".
Byla to otázka, kterou se guvernér Bush nedávno podrobně zabýval. Jeho vláda zablokovala přijetí celostátního programu zdravotního pojištění pro děti (Chip), který poskytuje nenákladnou zdravotní péči rodinám těsně nad hranicí chudoby. I když je program plně financován federální vládou, Bush argumentoval že 20 procent žadatelů sice bude požadovat program Chip, ale nakonec skončí u programu Medicare, a ten bude on sám muset financovat z rozpočtu texaské vlády. Jasně řečeno, obával se, že by chudí Texasané mohli zjistit, na jakou zdravotní péči zadarmo mají nárok.
Bush také zavedl deregulaci soukromého podnikání a omezil pravomoce soudů trestat podniky, které se dopustí z nedbalosti chyby. Jeho reforma postihla lidi, jak je Donna Hallová, jejíž manžel Charles přišel roku 1996 o život při výbuchu v rafinérii v texaském městě Amarillo. Charles si opakovaně stěžoval na zanedbaný stav ventilů, ale vedení podniku neprovedlo nutnou údržbu. Porota rafinérii Ultramar Diamond Shamrock potrestala tak, že jí donutila vyplatit odškodné ve výši 42,5 milionu dolarů, jenže v rámci Bushových právních reforem snížil soudce jednostranně toto odškodné na 200 000 dolarů, což nestačí ani zaplatit náklady žaloby.
JR a Lupe Cordovovi žijí v Houstonu, v městě, které loni předstihlo Los Angeles jako americké město s nejvíce znečištěným ovzduším. Ve čtvrti Houston Ship Channel vybudovala firma North Shore Supply Company galvanizační provoz navzdory tomu, že podle městských předpisů šlo o obytnou, nikoliv průmyslovou čtvrť. Cordovovi si opakovaně stěžovali, ale předpisy nikdy nebyly uplatněny a galvanizační provoz silně znečišťuje ovzduší ve čtvrti. Podle statistických údajů samotných houstonských firem vypouštějí tamější průmyslové podniky do ovzduší každoročně přibližně milion tun škodlivin. Znečištění vzduchů působí v Houstonu podle odhadů přibližně 1000 úmrtí ročně.
Cordovův desetiletý syn Stephen má chronickou bronchitidu a jako jeho otec téměř trvalou vyrážku. V základní škole zvracel téměř po každém jídle. Jejich dcera, Jessica, 15, má tak vážné astma, že nebyla schopna vycházet na delší dobu než 20 minut. U JR Cordovy vznikly vážné problémy s dýchacími cestami a musel se vzdát svého zaměstnání dokaře na mísním kanále. Pak byli donuceni čtvrť opustit.
Paní Cordovová, učitelka, se totiž postavila do čela kampaně místních matek, které se snažily přimět místní průmyslové podniky, aby dodržovaly celostátní americké ekologické zákony. Cordovovi začali dostávat výhrůžky smrti a v listopadu 1999 někdo rozbil výstřelem okno jejich automobilu. Museli se odstěhovat do severního Houstonu, kde se jim nepodařilo získat zaměstnání, ani se jim dosud nepodařilo prodat svůj starý dům.
Cordovovi plně viní z celé situace George W. Bushe. "Nehnul ani prstem." V oblasti ekologie má George W. Bush ve Washigtonu absolutní moc. Bush jmenuje všechny tři členy Texaské rady pro ochranu přírodních zdrojů. Bushovu volební kampaň sponzorovaly v roce 1994 především ropné a petrochemické společnosti. Jmenoval takové tři členy Rady pro ochranu přírodních zdrojů, kteří mají těsné styky s místními průmyslovými podniky. Předsedou rady je bývalý lobbista pro firmu Monsanto, která se zabývá genetickým inženýrstvím. V radě nezasedají žádní činitelé ekologických organizací. Stane-li se Bush americkým prezidentem, ekologické organizace se obávají, že učiní totéž i z federálním americkým Úřadem na ochranu životního prostředí, jehož zásahy v Texasu ho silně iritovaly.
Stane-li se George W. Bush americkým prezidentem, prosadí svou texaskou politiku po celých Spojených státech, ptá se reportér listu Guardian.
Ochranou památek k podnikatelským úspěchům?
Odpověď panu Kopeckému, starostovi obce Tvarožná
Potvrdil jste všechna mnou uvedená fakta
Vážený pane starosto,
děkuji Vám, že jste v podstatě potvrdil všechna mnou uvedená fakta o Slavkovském bojišti, o aktivitách s ním spojených, i o výstavbě plánovaného hypermarketu.
Mně jde samozřejmě v první řadě o můj projekt větrné elektrárny. Na druhé straně jsem ale chtěl voličům pár dní před volbami ukázat, jak je možné vybudovat s pomocí jediné jednostránkové vyhlášky skanzen o rozloze 130 km čtverečních, kde se vše povoluje nebo zakazuje jak v indiánské rezervaci nebo v carském Rusku. Jak jste sám potvrdil, dá se podle této vyhlášky zakázat malý, relativně neškodný ekologický projekt a povolit obrovský hypermarket, jehož vliv na okolní prostředí a krajinu není určitě zanedbatelný.
Opakuji znovu, že nic nemám proti historii ani proti jejím příznivcům. Připadá mi však nesmyslné kvůli těmto historickým aktivitám omezit svobodné rozhodování lidí a svobodné využití rozsáhlého území natolik, že to jednoznačně povede k plošnému poklesu životní úrovně jeho obyvatel na úkor několika málo jednotlivců.
Vadí mi také, že v kontextu napoleonských válek všechny zúčastněné kulturní instituce jaksi pozapomněly na historii mnoha vodních a větrných mlýnů, které na tomto území po staletí existovaly a byly zrušeny až komunisty. Vadí mi také, že výroba elektrické energie v obnovitelných zdrojích v místech její spotřeby připadá některým státním úředníkům jako cosi tak šíleného, že je to nutné zadupat do země hned v zárodku. S tímto názorem asi do výrazně ekologické Evropy nedorazíme.
Nedovedu si například motorest Rohlenka naproti Vaší obce Tvarožná vůbec představit bez malé větrné elektrány. Točí se zde uprostřed památkové zóny Slavkovské bojiště již léta a nikomu nevadí, ba naopak je jasnou upoutávkou nejen na benzinovou pumpu a motorest, ale i na Vaši obec. Dokonce mi dovolte navrhnout, aby právě tato malá větrná elektrárna osvětlovala reklamní tabuli Santon-Tvarožná a usnadnila tak orientaci například zahraničním turistům jedoucím po dálnici a hledajícím navečer 2. prosince Vaši obec a Santon. Vůbec asi nebude vadit, že se před návštěvou Santonu staví v motorestu a naberou u pumpy benzín.
Památný vrch Santon ležící uprostřed Vaší obce je obklopen všemi těmito výdobytky civilizace a nikomu to asi nijak zjevně nevadí. Nevím, proč by to tedy mělo vadit v Holubicích, kde Stará pošta je podobně odříznuta od zbytku památkové zóny státní silnicí a dálnicí jako Santon v Tvarožné.
Přímé památky na napoleonské války leží na rozloze několika málo set metrů čtverečních. Kvůli tomu je však blokováno využití území o několik řádů většího.
Zdá se mi to natolik nesmyslné, že se pokusím zeptat jednotlivých obyvatel Slavkovského bojiště, zda s tímto postupem souhlasí nebo ne. S výsledky pak v budoucnu rád seznámím Vás i čtenáře Britských listů.
Použiji také všech dostupných možností pro odvolání ve věci podle mého názoru nesprávného posudku projektu větrné elektrány Památkovým ústavem v Brně. Navrhnu také změnu citované vyhlášky a pokusím se pro ni získat podporu obyvatel.
S přáním pěkného větrného dne,
Oldřich Maděra,
Brno
Lidové povstání, nebo dobře zosnované spiknutí? Miloševičův pád
byl přinejmenším pečlivě připraven celou řadou těch, kdož ve skrytu naplánovali a potom zorganizovali "srbský říjen", konstatuje na základě svědectví shromážděných zvláštními dopisovateli bezprostředně po událostech pařížský le Monde s datem vydání 21. října 2000.
Generál Vuk Obradovič, bývalý mluvčí jugoslávské armády v době chorvatské války, který v roce 1992 přešel na stranu opozice, prohlašuje: "Byl to zmatek... dobře zorganizovaný. Měli jsme pro celou akci plán."
Na bleskurychlé lidové revoluci leží stín spiknutí zosnovaného uvnitř režimu a prolnutí obou těchto prvků bylo pro Slobodana Miloševiče osudné.
Viditelnou částí ledovce byly ony stovky tisíc Srbů, směřujících na výzvu Srbské demokratické opozice (DOS) ten čtvrtek 5. října do Bělehradu na náměstí před parlamentem a do okolních ulic. Od rána se tam sjížděly stovky kamionů a autobusů, tisíce osobních vozů od Niše, Kraljeva, Nového Sadu nebo Čačaku. Většinou přišli spontánně s celou rodinou.
Studenti ze sdružení Otpor, kteří byli po řadu měsíců duší odporu proti režimu, postavili souběžně s kordonem asi jen stovky policistů symbolické pořádkové hlídky. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo ještě odehrát. Řečníci vyzývali ke klidu. Žádné vzrušení v 15 hodin, kdy vypršelo ultimatum opozice, požadující Miloševičovu demisi a uznání vítězství Vojislava Kuštunici již v prvním kole presidentských voleb. Po pětačtyřiceti minutách však člověk v červené bundě pronikl za policisty, vyběhl pár schodů a vyzval dav, aby násilím vnikl do parlamentu. Během dvou hodin režim padl.
Při bližším pohledu na události však zjistíme, že to nebyli jen lidé náhodní nebo znechucení režimem. Před polednem bylo lze u parlamentu zahlédnout starostu Čačaku Velimira Iliče v teplácích, obklopeného desítkou rázných hochů, jak zasmušile sleduje policejní kordon. Na rozdíl od téměř každodenních manifestací, jimž stáli od 24. září v čele studenti z Otporu, nyní stáli v prvních řadách svalovci. Ilič předváděl své mužstvo.
Po třech dnech devětačtyřicetiletý Ilič, připomínající svou rozložitou postavou Walesu bez kníru, novinářům doma ve středosrbském Čačaku leccos přiznal.
Srbská "revoluce" byla pečlivě připravena. Manifestanti, odjíždějící 5. října ráno z Čačaku, měli mezi sebou jistý počet "profesionálů" - několik parašutistů ze 63. brigády posádkou v Niši, policisté v civilu s vysílačkami. On sám, Ilič, byl již řadu měsíců ve styku s dvěma důstojníky elitních jednotek ministerstva vnitra v Bělehradu, se kterými připravoval útok na parlament. "Řekli mně: udržujte tlak před parlamentem do 15.30, a když dostaneme povel zasáhnout, neposlechneme... Scény sbratření mezi policisty a manifestanty, které udělaly takový dojem, byly součástí plánu, aby lidem ukázaly, že policie je schopna se k nám připojit." Fanoušci fotbalového klubu Rudá hvězda byli vyzváni, aby se účastnili nepokojů. Dobrá byla spolupráce s Otporem. Kamiony plné kamení a jeden buldozer byly součástí doprovodu a cíle manifestantů byly předem určeny.
Jedno graffiti na bělehradských zdech pak hlásalo: Čačak osvobodil Bělehrad. Deset tisíc demonstrantů z tohoto města, těžce poškozeného bombardováním NATO v roce 1999, nesporně sehrálo roli katalyzátoru. Čačak byl od roku 1997 pod kontrolou opozice. Místní média se osamostatnila, vznikaly svobodné prostory. Za bombardování se objevil "občanský parlament". Starosta veřejně kritizoval armádu za to, že své tanky rozmístila poblíž obytných budov. Když mu hrozilo uvěznění, odešel na půldruhého měsíce do ilegality a po skončení bombardování se do města vrátil jako hrdina. V Čačaku se také konalo v červnu 1999 první setkání opozice po náletech NATO. Na 5. října Ilič připravil přepadové komando, sestavené ze sportovců ("karate, box, svalovci", říká) a fanoušků místního fotbalového klubu. Podle jeho společníka Dragana Kovačeviče tam byla také řada veteránů válek v Chorvatsku a Bosně. "Řada našich chlapců měla zkušenosti z války, byla dobře cvičena. Vše bylo sladěno. Vrhli bychom se na policii, kdyby nám čelila." Je to paradox současného Srbska, dodává le Monde, že údernou silou demokratů měla toho dne být tlupa mladíků, zakalených a víceméně namočených do válečných zločinů let devadesátých...
Přes šíři manifestace byly před parlamentem rozvinuty jen slabé policejní síly. Proč? Dušan Mihajlovič, předseda Nové demokracie, nabízí odpověď: : "Režim je zřejmě chtěl obětovat. Očekával, že se demonstrace zvrhne ve střet a to umožní vyhlásit stanné právo a zrušit výsledky voleb." Páky moci tedy neměly reagovat.
Opozice si mohla předem vyzkoušet rozhodnost policie a armády. "Stávka horníků v Kolubaře byla testem", říká generál Obradovič. Čtyři dny po prvním kole voleb důl vstoupil do stávky. Ve středu 4. října režim vyslal na místo náčelníka generálního štábu armády Nebojsu Pavkoviče, aby se pokusil přimět horníky, ohrožující zásobování tepelných elektráren, ale podporované tisíci obyvateli oblasti, k pořádku. Jednotka policie pronikla do objektu, ale jen obsadila správní budovy.
"Byl to rozhodující okamžik", potvrzuje Velimir Ilič. "Stávka horníků byla generální zkouškou. Lidé od policie mne vyzvali, abych poslal horníkům nějaké posily, protože hrozí zákrok. Upozornil jsem tedy lidi ze sousední Lazarevace a začali jsme odposlouchávat policejní spoje." To svědčí o vnitřním rozkladu srbského potlačujícího systému a odhodlání zbídačené populace.
Kolubara zapůsobila jako olejová skvrna, země byla takřka ochromena. Střet opozice s mocí zesílil, když se rozšířil i na fabriky. Opozice využila příležitosti. "Žádali jsme stávkující, aby zůstali v místech a nejezdili do Bělehradu. Rozhodli jsme se upoutat maximum policistů venku a případným blokováním cest zabránit jim v návratu, pokud by je k tomu režim vyzval," vysvětluje Vuk Obradovič.
Již po řadu týdnů byly navázány diskrétní styky s armádou a policií s cílem předvídat jejich reakce, sondovat odhodlání štábů. Opozice už řadu měsíců cítila, že se vítr obrací. Přesvědčila se, že režim není tak silný, jak si myslely západní vládní úřady. Časy se změnily. Armáda těžce nesla porážku v Kosovu. Morálka jednotek byla u dna. DOS to věděla dosti přesně od voleb 24. září, kdy kasárny hromadně hlasovaly proti Miloševičovi. Zbýval tedy generální štáb. "Měl jsem nějaké styky v armádě, které se ukázaly být užitečné," říká Vuk Obradovič. DOS také mohla počítat s Momčilo Perišičem, bývalým náčelníkem generálního štábu, odvolaným v roce 1998.
Dále šlo, podle zdroje z DOS, o bývalého šéfa srbských tajných služeb Jovicu Stanišiče, odvolaného současně s Perišičem. Ten sehrál významnou roli v tom, že policie otočila. O Stanišičovi se proslýchá, že je to přítel z mládí Zorana Džindžiče, jednoho z vůdců DOS.
"Věděli jsme, že se můžeme spolehnout na plnou podporu přinejmenším dvou generálů genštábu," tvrdí Dušan Mihajlovič. Podle řady zdrojů tak DOS věděla o pohybech armády a policie ve dnech nepokojů.
V den bělehradského vzbouření se kontakty zmnohonásobily. Mezitím, co se Vojislav Koštunica statisícovému davu před městskou radnicí představil jako president "osvobozeného Srbska", dvě skupiny v čele s generálem Perišičem a Zoranem Zvilanovičem (DOS) chvatně opustily radnici směrem ke generálnímu štábu armády a ministerstvu vnitra. Zdaleka ne všechny jednotky byly pod kontrolou nové moci, která se stále ještě obávala zvratu v situaci a měla strach, že vojáci opustí kasárny, že výsadkářská 63. brigáda zasáhne.
Ještě odpoledne pohyby jednotek zneklidňovaly opozici. Parlament už byl v rukou vzbouřenců. Buldozer přivezený ráznými hochy z Čačaku už vyvrátil vchod do státní televize. "Hlas státu" zanikl v souladu s předpoklady, když zvláštní policejní jednotka "červených baretů" vystoupila z obrněných vozů. Přijela do parku před RTS, otočila vozy a bratřila se s obyvatelstvem. Dostali jiný rozkaz, nebo odmítli střílet do příliš početného davu? Na to odpovědět je ještě příliš brzo.
Opozice večer vyslala své posly do základních součástí režimu. "Členové skupiny ekonomů G17se sešli u presidenta Srbska Milutinoviče," říká zdroj z DOS. "Letiště bylo ihned obsazeno, když přišly náznaky, že Miloševič chce uletět." Podle pokynů G17 byly rovněž zablokovány finanční transakce, aby bylo zabráněno převodu dalších peněz Miloševičem do zahraničí. Zvláštní pozornost byla věnována bance Beogradska. O tuto část plánu se postaral šéf G17 Mladan Dinkič.
Spiklenectví uvnitř pořádkových sil tedy 5. října zabránilo krvavé lázni. Je dokonce známo, že jistá část manifestantů na schodišti parlamentu měla zcela zřejmě jiné záměry, než pouze demonstrovat. Ale až do jakých konců byl "plán" doveden, jaké dohody obsahoval, které jsou schopny závažně poznamenat novou politickou konfiguraci, rýsující se v Srbsku?
Podle některých svědectví, "plán" obsahoval také přesnou mediální část. Zteč parlamentu mělo doprovázet převzetí hlavních televizních stanic "Asi padesát osob se dlouhé týdny připravovalo, jak řídit útoky," říká dobře informovaný zdroj. "Byli velmi dobře vybaveni jak zbraněmi, tak komunikačními pomůckami. Každý věděl, co má dělat." "Byli jsme připraveni na všechny možnosti, včetně použití zbraní," tvrdí Vuk Obradovič.
Také úlohy jiných televizních stanic a dalších médií byly rozdány předem. Bylo tomu tak rovněž v jiných městech, jako Novi Sad.
Byla řada činitelů, které toho dne přispěly ke zvratu. Ne nejmenším bylo letní sjednocení opozice. Jediná strana se nepřipojila, SPO Vuka Draškoviče, nyní odsunutá na okraj. Mnohokrát se o něm mluvilo, ale nedošlo k němu, až se lidové nepokoje po skončení bombardování samy vyčerpaly. Západ vyvíjel tlak, pokoušel se dotlačit různé složky opozice ke konsensu. Byla zorganizovány setkání v Černé Hoře, V Dubrovníku, dokonce v Budapešti, kde Spojené státy udržovaly zvláštní misi pro Jugoslávii. Setkání se konala i v Szegedu, pohraničním maďarském městě. Tyto snahy zesílily po červencovém oznámení Miloševiče o přímých presidentských volbách.
A tak byla s rostoucí intenzitou uvedena do pohybu celá síť nevládních organizací (NGO), utkaná po Srbsku od roku 1997, kdy se opozice dostala k moci na třicítce radnic. Šlo o to nahradit nepřítomnost celostátních nezávislých médií touto rozmanitostí místních iniciativ.
"Byla to kampaň skoro ode dveří ke dveřím" říká Miljenko Dereta, který vede Občanské iniciativy, seskupení NGO. Americké nadace jako Freedom House, NDI a USAID se vložily s veškerou svou vahou. Spojené státy odblokovaly důležité zdroje finanční pomoci: Washington Post mluví o 70 miliónech dolarů, zatímco srbské opoziční kruhy hovoří o spíš 22 miliónech dolarů v roce 2000. Evropská unie urychlila své programy, jako Školy pro demokracii. Instituty výzkumu veřejného mínění se zaměřily na ideální profil kandidáta, schopného porazit Miloševiče. Výzkumy ukázaly, že žádná ze srbských opozičních osobností nemá dostatečnou důvěru. Kompromisy jedněch i druhých s režimem, jejich veřejná vystoupení je učinily nedůvěryhodnými. Jediným, kdo z výzkumů vyšel s nejméně negativními postoji veřejnosti vůči němu, podle jednoho svědka, byl Vojislav Koštunica, skromný a diskrétní právník, který měl tu přednost, že díky svému nacionalismu mohl lovit na Miloševičově poli. Bylo tedy přijato rozhodnutí připojit se k němu. "Bylo to v Szegedu," říká jedna osobnost z prostředí srbských NGO, "kdy jsem poprvé slyšel o Koštunicovi jako o kandidátu."
Podle metod, již dříve vyzkoušených nevládními organizacemi na Slovensku v roce 1998 (parlamentní volby, vedoucí k pádu předsedy vlády Vladimíra Mečiara) a v Chorvatsku 1999 (během příprav parlamentních voleb, posléze odložených pro onemocnění a smrt Franjo Tudjmana), za jednu z priorit pro Srbsko bylo stanoveno "přivést k volbám mládež". Asi půl miliónu mladých Srbů mělo tento rok volit poprvé. Byly organizovány koncerty (Rock pro volbu), plakátovací kampaně připravené podle západních marketingových metod. Samolepky s karikaturami Miloševiče byly všude. Ředitel opozičního sdělovacího prostředku v Bělehradě vyprávěl o tom, že v měsících předcházejících volbám do Bělehradu přijížděli představitelé slovenských a chorvatských nevládních organizací. Jiný zdroj ze srbské opozice uvádí, jak během setkání v půli srpna v Budapešti jeden americký diplomat, odborník na Balkán, byl zneklidněn tím, zda srbská nevládní organizace Cesid, která byla opozicí pověřena, aby souběžně sčítala volební výsledky, je bude schopna dostatečně rychle zveřejňovat. "Chtěl vědět, v kterém okamžiku bude možno vyjít ven s tvrzením o volebních podvodech Miloševiče, podloženým důkazy."
Podle jiných zdrojů byly v posledních dnech do země dovezeny satelitní mobilní telefony, protože byly obavy, že úřady přeruší pevné i mobilní telefonní sítě. S blížícími se volbami byla posílena síť srbských opozičních médií Anem (převážně lokálních rádií) tím, že byly postaveny silné vysílače v pohraničních zemích (v Rumunsku a v Srbské republice Bosny a Hercegoviny). Západní politická podpora opozici a sliby odvolání sankcí v případě demokratické změny sehrály podněcující roli. Spojené státy v týdnech, předcházejících volbám, se snažily být diskrétnější ve svých aktivitách po boku opozice, protože se obávaly kontraproduktivních důsledků, které by mělo otevřené spojenectví s hlavní velmocí NATO rok po bombardování. Vojislav Koštunica prohlásil, že by jakoukoli podporu Washingtonu ve volbách odmítl. Podpora Evropské unie naopak byla vítána.
"Sociální revoluce" zbídačených, opotřebený diktátor a jeho věrní, dlouhodobě připravovaný úder opozice, masivní a tentokrát dobře vypočítaná vnější podpora poskytovaná silám proti Miloševičovi - to všechno zde bylo dáno v oněch říjnových dnech, které vedly ke zrodu jiného Srbska a kdy zmizel padlý tyran. Pravda je jistě složitější, než jednoduchá vzpoura davů. Bude jednou vyložena úplně? Nebo to dopadne tak, jak říká jeden opoziční činitel, který nikdy nepropadl volání sirén nacionalismu, že "Srbové, kteří tak milují mýty, vytvoří o pádu Miloševiče další".
Zástupce starosty Čačaku Dušan Drinjakovič komentuje: "Nejdůležitější je, že ke změnám došlo díky nám Srbům, nám jediným, díky lidu. Ne díky Spojeným státům, ani díky Rusku. Nemáme vůči nikomu žádné závazky. Je o nás známo, že jsme národ hrdý, i když prohrajeme válku. Dokázali jsme to během bombardování."
Ten americký článek o českých vlacích byl neférový!
Ponecháme-li stranou dramatické líčení ("...byli jsme eskortováni slovenskými vojáky bůhví kam." - ve skutečnosti do jídelního vozu) potíží amerických cestujících v nepodepsaném (nebo je to chyba překladatelova?) článku Cesta vlakem plná problémů (z 29.10. roku?), který BL citují 1.11.00, můžeme konstatovat následující: průvodčí ve vlaku IC shledal, že jízdenky protagonistů příběhu nejsou řádným způsobem označeny (pravděpodobně razítkem nástupní stanice s datem). To, co se průvodčí vlaku snažil zlomky svých jazykových znalostí oběma cestujícím sdělit, je se vší pravděpodobností uvedeno v různých řečech na deskách zmíněné jízdenky v "návodu k použití". Rád bych věřil BL a autorovi článku, že jsou země, kde se věří zákazníkovi, ale kontinentální železniční Evropa k nim bezpečně nepatří. Naopak, přímo s rakouskou či německou důkladností vyžaduje, aby se cestující seznámil s podmínkami, za nichž je jeho "cestovní doklad" platný, a s úřední zavilostí trvá na tom, že každý cestující je potencionální podvodník. Bohužel, není to zdaleka jen středoevropský fenomén.
Račte si třeba vyzkoušet jízdu rychlíkem z Paříže do Amiensu. To, že držíte v rukou řádně zaplacenou jízdenku, vás zdaleka neopravňuje použít příslušného vlaku, pokud zmíněnou jízdenku předem na nádraží neoznačíte v "composteuru". Nic na tom nemění, že vám ji při kontrole ve vlaku průvodčí ještě znehodnotí proštípnutím. Jedete-li s "nezkompostovanou", tj. malým výkrojem neoznačenou jízdenkou, jste černými pasažéry se všemi důsledky. Představuji si autora oné tři roky staré vzpomínky na česko-slovenské železnice, kterak na pařížském Severním nádraží (Gare du Nord) pátrá po něčem, co by se podobalo fungujícímu znehodnocovači (čímž děkuji fyzicky zdatnému Pařížanovi, jenž mi zmíněné strojky pomohl nalézt -asi z šesti ve dvoraně trucovitě fungovaly dva a vzápětí už jen jeden, protože jej můj společník přiměl k práci ráznou ranou pěstí, což bych si jako cizinec nedovolil.), a představuji si onoho nešťastníka, kterak se dohaduje se zdvořilým, leč byrokraticky nekompromisním francouzským průvodčím, jehož schopnost cizího jazyka je zhruba na české úrovni.
Američan by patrně zahlédl v jeho očích něco jako odlesk jakobínského teroru a mohu garantovat, že by byl na nejbližší stanici eskortován nikoli do jídelního vozu, kde by se vše dalo vyřešit nepěkným úplatkem (jako na Slovensku), ale na místní žandarmerii, kde by vše vyšlo podstatně dráž - včetně přerušené cesty.
Abychom si rozuměli: Nehodlám omlouvat České dráhy za bídu a chaos, jež na nich panují, poukazem, že jinde to není lepší. Nevidím ovšem žádný rozdíl mezi příslušným datovacím razítkem a "kompostérem" - pouze v míře investic do nepříliš spolehlivých elektronických zařízení. Obávám se, že trvale ztrátové České dráhy budou mít ovšem ještě dlouho jiné priority, než jsou nefungující značkovače. Totéž platí i o jazykové výbavě průvodčích. Nehodlám hájit ani uniformy slovenských vojáků - jsou z časů Varšavské smlouvy - leč poznámka o rudých hvězdách na čepicích nebude přesná: československá armáda je neměla ani za totality. Buď to nebyli vojáci (možná pohraniční policie), nebo si pan autor prostě vymýšlí. Ostatně "aktuálnost" a žánr článku, spíše fejetonu, drobnou sklerózu, jakož i literární nadsázku, připouští.
Nevím ovšem, s čím se nás to pokoušejí v tomto případě konfrontovat BL - snad s dokladem diferencí mezi těmi méně tolerantními Brity, jež shledávají "funny" vše, co není jako v Anglii, a omezenějšími Američany, kteří prostě nechápou, jak něco na světě může být jinak než ve Spojených státech? Ale probůh, to už jsme tu přece měli - jenomže špatné bylo vše, co nebylo jako v Rusku - pardon, v Sovětském svazu.
(Mimochodem, ve všech vlacích v Evropě čteme na příslušném místě mnohojazyčný nápis: Záchodu se nesmí používat, pokud je vlak ve stanici. S ohledem na tuto okolnost - a ušetřete mě výkladu sémantických diferencí pojmů pobývat a používat - myslím, že to fejetonistu z Los Angeles Times vyšlo ještě levně. Redakce stránek využívajících konotace britský = seriózní by se ovšem nad výběrem materiálů "ze světa" měla trochu zamyslet).
Poznámka JČ: To, že Britské listy citují články o ČR ze západního tisku, nutně, jak čtenáři vědí, neznamená, že se s nimi stoprocentně ztotožňují. Měly však tuto turistickou causerii z 29.10.2000 z deníku Los Angeles Times čtenářům zamlčet? - Jistě že lze nalézt na postojích a postupu amerických turistů v tomto článku mnoho pochybení a snad i aroganci - jenže problém je, že o tom, jak je to špatné ve francouzských vlacích, většinou Los Angeles Times články netiskne. Jádrem argumentu v tomto případě zřejmě bylo, že je škoda, že nějakým - často velmi podružným způsobem, nějakým nepříjemným detailem nebo souhrou několika detailů - vzniká marketingově záporný dojem, který zbytečně české prostředí poškozuje. Záporný článek v turistické příloze Los Angeles Times je bohužel pro českou turistiku dost nepříjemná věc. Spíše než ježit se nad tím, co si to ti hloupí cizinci zase vymysleli, by možná bylo plodnější zamyslet se nad tím, jak to udělat,aby travel writers psali o cestách českými vlaky články plné nadšení. Možná, že v tomto případě šlo skutečně jen o maličkost - především o absenci lidštějšího přístupu. Když vyjedete z ČR, zjistíte, že se na vás lidi nedívají apriori zamračeně.
Rozsudek v kauze squatu Milada. Obvodní soud pro Prahu 8 včera znovu projednával případ dvou obviněných, Slavomíra Tesárka (
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
