Jak to v září bylo doopravdy

Pohádka o čtyřech (příliš) chytrých policajtech

Z tajtrlíka velikánem

Nova volí Štěpánka!

Český helsinský výbor podporuje Generální ředitelku Vězeňské služby ČR Kamilu Meclovou

Nenahraditelné profesionální zkušenosti v rámci českého vězeňství získala Mgr. Kamila Meclová za více než dvě desítky let práce, přičemž postupně od konkrétní práce s vězněm procházela stále odpovědnějšími funkcemi ve vedení VS ČR. Před deseti měsíci byla tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Otakarem Motejlem jmenována na post Generální ředitelky. Jmenování jistě vycházelo z naléhavé potřeby české justice pozvednout hroutící se systém českého vězeňství, které se v té době nacházelo ve vážné existenční krizi. To se nakonec projevilo i všeobecně známými nepokoji vězňů, které proběhly v lednu až dubnu 2000.

Je více než zřejmé, že právě pohotový a zkušený přístup generální ředitelky Mgr. Kamily Meclové vedl k brilantnímu politickému vyřešení celé situace bez vážnějších následků, které reálně hrozily. Za poměrně krátkou dobu působení Mgr. Kamily Meclové se podařilo zahájit velice obtížný a jejími předchůdci dlouho odkládaný proces přizpůsobování vězeňství požadavkům právního státu. Česká republika po dlouhé době zaznamenává uznání v odborných kruzích na mezinárodní úrovni.

V osobě Mgr. Kamily Meclové se spojují vedle profesionálních kvalit rovněž nezbytné vůdčí schopnosti a progresivní humanistický přístup. Její jmenování do funkce bylo jasným signálem rozvinutým demokraciím o úmyslu České republiky dostát svým závazkům na poli spravedlnosti.

Útěk vězně Jiřího Kájínka nemůže být důvodem odvolání generální ředitelky takového formátu. To by bylo nejhorším z politických tahů naší exekutivy, ztrátou v době, kdy české vězeňství zaznamenává první naděje na znovunabytí řádu, smyslu a respektu. Český helsinský výbor věří, že veřejnost, ale ani politici této země a tím spíše stávající ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Rychetský jako zkušený odborník nepřipustí, aby současná situace byla záminkou k odvolání jedné z nejschopnějších osob ve svém oboru, Mgr. Kamily Meclové.

Za Český helsinský výbor

Mgr. Jana Chržová

výkonná ředitelka ČHV

PhDr. Libuše Šilhánová místopředsedkyně ČHV

Helena Kunstová vedoucí Odd. právních analýz ČHV

Mgr. Miroslav Krutina

koordinátor monitoringu vězeňství ČHV

Tel.: 02 / 2437 2281; 02/ 2437 2338; Fax: 02/ 2437 2335

Internet a podnikání v  budoucnosti:

Podnikání na síti likviduje trh a vytváří sdílení služeb a výrobků

Napster, agresivní internetová služba pro výměnu hudebních nahrávek, minulý týden oznámila, že se spojuje s Bertelsmannem, s jedním s největších světových podniků pro prodej hudby a zábavy, s cílem vytvořit globální "službu pro členskou základnu" pro stahování hudby z internetu, argumentoval v sobotu 4. listopad v deníku Guardian autor Jeremy Rifkin. Jeho článek shrnujeme.

Bertelsmann zároveň oznámil, že se rozhodl zrušit obžalobu, v jejímž rámci pohnal firmu Napster k soudu za to, že protizákonně distribuuje hudbu, na níž vlastní Bertelsmann copyright, prostřednictvím internetu. Jiné hudební společnosti, které se na tomto soudním sporu podílejí, se dosud nerozhodly, zda i ony stáhnou svou žalobu.

Rozhodnutí, týkající se firmy Napster, znamená velký obrat v podnikání na internetu, míní Guardian. Jsme svědky počátku boje mezi dvěma velkými hospodářskými systémy. Na jedné straně hranice existuje stará tržní ekonomika, která se skládá s prodejců a z kupujících.

Na druhé straně leží nová ekonomika, založená na síti, která se skládá ze serverů a z klientů. Na trzích si zúčastněné strany vyměňují majetek. Na sítích sdílejí přístup k službám a k zážitkům.

Nové informační a telekomunikační technologie, elektronické podnikání a globalizace ulehčují příchod nové ekonomické éry. Do poloviny jednadvacátého století trhy, charakteristický rys tradičního kapitalismu, přestanou velkou měrou existovat. Nahradí je systém založený na vztazích mezi sítěmi, na vzájemných dohodách a na právu přístupu.

Napster je první podnik nového druhu, který funguje na základě mentality sítě a nikoliv na základě tržní logiky. A právě vzor firmy Napster pravděpodobně určí způsob, jak budou firmy ve všech oborech podnikat. Existuje pro to celá řada důvodů. Zaprvé, závratná rychlost distribuce a výměny na internetu způsobuje, že přímé transakce, založené na trhu, jsou příliš pomalé. Na jediné kliknutí myše je možno distribuovat hudbu po celém světě a vyměnit si celé archívy písní, než pokladna vůbec dokáže zaznamenat prodej.

Zadruhé, distribuce hudby po internetu snižuje náklady transakce až téměř k nule, a tím v podstatě zcela likviduje tradiční marži zisku, vznikající při činnostech, spojených s prodáváním. Srovnejte transakční náklady výroby, balení, inventarizování,dopravy a prodeje cédéčka, s nákladem na výrobu jednotlivé písně či nahrávky a její okamžité distribuce milionům lidí, bez v podstatě žádných dodatečných nákladů. Zatřetí, na trzích vládne důraz na maximalizaci výroby a zisk vzniká na základě objemu prodeje. Na sítích je důraz na minimalizaci výroby a zisk vzniká sdílením rizika a sdílením úspor. Všichni u Napstera si navzájem vyměňují hudbu. Ale protože ta hudba existuje v digitální formě jako čistá informace, lze tyto informace sdílet, aniž by jejich původní vlastník utrpěl nějakou ztrátu Takže jak vydělávají firmy, jako je Napster? Vytvářejí si svou síť uživatelů tím, že poskytují služby zadarmo. Pak promění svůj hlavní kapitál, síť milionů uživatelů, v členy neboli předplatitelské subskribenty. A právě na tom je založena dohoda Napster-Bertelsmann. Napster navrhuje, že bude od svých členů požadovat měsíční poplatek 4,95 dolarů za neomezený přístup do hudebního katalogu firmy Bertelsmann.

Firmy EMI Recorded Music, Universal Music Group a Sony Music Entertainment už také oznámily, že připravují podobné plány. Studie firmy Jupiter Communications předpovídá, že do roku 2005 budou hudební společnosti vydělávat prostřednictvím takovýchto internetových subskripcí 980 milionů dolarů ročně, kdežto individuálním prodejem cédéček po internetu vydělají jen 531 milionů dolarů ročně.

Nové technologie nyní umožní, aby neustále docházelo ke zpětné vazbě, takže hospodářství přestane používat "oddělených" tržních transakcí a přejde na nepřetržitý přístup ke zboží prostřednictvím sítí. Zákazník bude platit za to, že bude trvale připojen na nekonečný proud v podstatě neomezeného množství hudby a nebude si už jen občas tu a tam kupovat cédéčko. Komerční život nyní existuje non-stop.

Napster je jen špičkou ledovce. Filmový průmysl vede podobné soudní spory s hackery, kteří vytvořili kód, který dokáže rozluštit digitální formát videodisků. To umožňuje lidem, kteří mají přístup k tomuto kódu si kopírovat filmy, vydané na DVD, a vyměňovat si je zadarmo.

Každý den si lidé tak stahují více než 300 000 kompletních celovečerních filmů v digitální formě a pozorovatelé očekávají, že tento počet dosáhne do konce roku více než jednoho milionu kopií filmů denně. Zdá se, že filmový průmysl může učinit jen velmi málo, aby tuto přílivovou vlnu zastavil.

V dlouhodobé perspektivě učiní zřejmě filmové společnosti totéž, co začíná dělat hudební průmysl a uzavřou s internetem mír, vytvoří vlastní internetové stránky a budou poskytovat přístup k filmům tím, že promění uživatele v předplatitele.

Hodně se poslední dobou úzkostlivě uvažuje o tom, jak nakládá internet v poslední době s autorskými právy. Málo pozornosti přitom věnují lidé tomu, kam celý proces vznikání sítí vede společnost. Přístup zákazníků na servery, které fungují na sítích, radikálně promění naši sociální dynamiku. Dnes je způsob, jakým začínají podnikat firmy Napster a Bertelsmann výjimkou. V budoucnosti to bude standardní způsob.

Jeremy Rifkin je autorem knihy The Age of Access: How the Shift from Ownership to Access is Transforming Capitalism (Věk přístupu: Jak přechod od vlastnictví k přístupu proměňuje kapitalismus), Penguin Books, 2000.

Jak zachránil britský bankéř 664 dětí z  Československa před nacisty

Plachý muž s brýlemi byl při tom, když na londýnském nádraží Liverpool Street Station zastavil vlak a z něho vystoupilo 200 vyčerpaných a vystrašených dětí.

Bylo pozdní odpoledne v prosinci 1938 a 200 dospělých si přišlo tyto děti na nádraží vyzvednout. Muž, kterého o šedesát let později lidé oslavují jako britského Oskara Schindlera, si mohl vydechnout, napsal včera týdeník Observer.

Nicholas Winton věděl, že kdyby nebylo jeho, tyto děti by byly zavražděny nacisty, kteří se brzo poté zmocnili Československa a vytvořili z Čech a Moravy "Protektorát" nacistické Třetí říše.

Tuto první úspěšnou operaci plánoval Winton tajně po dlouhé týdny a věděl, že to je jen začátek dlouhé bitvy, kterou nakonec prohraje.

"Uvnitř jsem byl naprosto nadšen, že se to povedlo, zvnějšku jsem byl chladný a nevzrušený," sdělil listu Observer v Británii nyní jednadevadesátiletý Winton. "Věděl jsem, že jsou v Československu v nebezpečí ještě další stovky dětí a byl jsem si taky vědom, že protože celou akci organizuji jako jednotlivec, podaří se mi z Československa zachránit jen malé množství dětí."

Winton nebyl ani politický aktivista, ani bojovník za sociální práva. Byl to devětadvacetiletý agnostik, britský bankéř, který jel o několik týdnů před tím do Československa na dovolenou a vrátil se jako úplně změněný člověk.

Winton přijel do Prahy krátce poté, co uprchly tisíce židů ze Sudet, které Německo anektovalo v říjnu 1938. Praha, kde žilo 118 000 českých židů, se také stala domovem tisíců německých a rakouských židovských uprchlíků.

Tito židé žili v provizorních táborech a zoufale chtěli věřit Hitlerovým slibům, že Československo neokupuje, i když při tom věděli, že pokud se to stane, oni budou jeho prvními obětmi.

Pět organizací se snažilo dostat nejohroženější osoby z Československa, ale nikdo se konkrétně nestaral o děti. Během tří týdnů vypracoval Winton seznam 6000 židovských dětí, kterým hrozila smrt, pokud by Hitler okupoval Československo, a vytvořil v Británii skupinu sympatizantů ve snaze ty děti do té země evakuovat.

V Anglii pracoval během dne na burze a v noci v malém pokoji v Hampsteadu, který se stal jeho operačním střediskem. Do několika týdnů se mu podařilo získat nepříliš nadšený souhlas od britského ministerstva vnitra, že dovolí českým dětem přijet do Británie, pod podmínkou, že na každé dítě bude na nádraží čekat jedna rodina, která se bude ochotna o dítě starat až do věku sedmnácti let a zaručí se částkou v nynější hodnotě asi 1000 liber (cca 60 000 Kč) pro jejich případný návrat. Britská vláda financovala transport 10 000 židovských dětí z Německa do Británie, ale Winton musel zorganizovat vlaky pro české děti bez jakékoliv vládní podpory.

"Jmenoval jsem se Honorárním konzulem Britské rady pro uprchlíky z Československa a v časopise Picture Post jsem tiskl inzeráty, jimiž jsem hledal rodiny, které by se přivezených dětí ujaly. Britská rada nebyla mou samozvanou funkcí zrovna nadšena, ale nemohla proti tomu moc dělat. Nakonec mi dali trochu peněz, ale to už bylo příliš pozdě."

Během devíti měsíců velkého úsilí se Wintonovi podařilo přivézt do Británie osm vlaků celkem s 664 dětmi. "Bylo připraveno třikrát tolik dalších odsouzených dětí, ale ty se už do Británie nedostaly," řekl Winton.

Devátý vlak odejel z Prahy 3. září 1939, v den, kdy Británie vstoupila do války proti Hitlerovi. "Během několika hodin po vyhlášení války se vlak ztratil," konstatoval Winton. "Žádné z  250 dětí v tom vlaku už nikdo nikdy neviděl. 250 rodin tehdy čekalo na Liverpool Street Station na děti marně. Kdyby býval ten vlak odejel o den dříve, projel by. Nikdo z těch dětí nepřežil, což je strašné. A to byl konec dětských vlaků. Udělali jsme, co bylo v našich silách."

Winton skrýval své "válečné gesto" až do roku 1988, kdy jeho manželka náhodou na půdě objevila krabici dokumentů, kterou tam skrýval půl století. Navzdory tomu, že to vyvolalo tehdy určitý zájem - a částečně v důsledku Wintonovy skromnosti - byl jeho příběh zapomenut. Avšak nyní poctí britského Oskara Schindlera životopisná kniha a film.

"Není odpovědný jen za mou generaci, ale za naše děti i za všechny děti, které se od té doby narodily," konstatovala Věra Gissingová, jedno z dětí, které Winton zachránil, která napsala jeho životopis a scénář pro film, Power of Humanity, Moc lidskosti, který bude mít v Praze premiéru v únoru.

Dosud bylo zjištěno jen 250 dovezených dětí, 100 z nich se přihlásilo v posledních měsících po šedesátém výročí těchto dětských vlaků.

Tuto středu však bude mít premiéru dokumentární film o dětských vlacích z Německa i z Československa. Bude se jí účastnit britský princ Charles, a vyvolalo to požadavky od židovské komunity v Británii, aby dostal Nicholas Winton oficiální cenu. "Nechápu, proč už nedostal cenu dávno: už jsme mu měli poděkovat před mnoha lety," zdůraznil hlavní britský rabín Jonathan Sacks.

K mezinárodní premiéře filmu "Into the Arms of Strangers" (Do náruče neznámých lidí) dochází v době vydání publikace téhož jména.

Jak Británie před třiceti lety připravila ilegálně skupinu ostrovanů o domov

Oliver Bancoult, kterého donutila britská vláda před 32 lety opustit svůj domov na ostrově v Indickém oceánu, klesl na kolena a políbil zemi, když se tam letos v červnu směl vrátit. Bancoultovi byly teprve čtyři roky, když musel odejít.

Letos v červnu směli Bancoult a několik jeho společníků navštívit na tři dny svůj domov, ostrov Diego García v Indickém oceánu, aby tam shromáždili materiál pro svůj soudní proces, jímž požadovali, aby jim britská vláda dovolila se domů vrátit. Nejvyšší soud v Londýně minulý týden rozhodl, že jsou ostrované v právu.

Jejich návrat - anebo alespoň adekvátní odškodné - ukončí, jak napsal deník Guardian, ostudnou epizodu v britskoamerické historii, kdy britská a americká vláda podvodně donutily obyvatele ostrova Diego García k opuštění svého domova, aby si tam Spojené státy mohly vybudovat vojenskou základnu. Počet obyvatel, kteří byli postiženi, je malý - něco mezi 400 a 4000 osobami - ale celá otázka je nesmírně závažná.

Epizoda dokazuje, jak lehce britští a američtí diplomaté lhali a jak rozhodnuti byli utajovat pravd před britským parlamentem, americkým Kongresem a OSN. Ukazuje to také, do jaké míry je britská zahraniční politika diktována Spojenými státy a jak obě velmoci zneužily důvěry ostrovanů.

Chování britské i americké vlády je zaznamenáno na stovkách stránek dokumentů korespondence, která byla dosud utajována a kterou objevili reportéři listu Guardian v Public Records Office, v archivu britských státních dokumentů v Kew. Jiné dokumenty byly prezentovány při důkazním řízení u soudu.

Jeden tento dokument, interní memorandum britského ministerstva zahraničních věcí z roku 1980, doporučuje tehdejšímu ministru zahraničí Douglasu Hurdovi, aby nebyl dovolen žádným novinářům přístup na ostrov Diego García, aby návštěvy poslanců britského parlamentu či amerického Kongresu byly udržovány na minimu, aby se na ostrov nedostali tí, "kdo úmyslně vznášejí nevítané otázky".

Spojené státy poprvé vyjádřily zájem o ostrovy Chagos, nádherné souostroví 65 ostrovů, mezi nimiž je i Diego García, na půl cestě mezi Afrikou a Indií, v roce 1962. Američané se na vrcholu studené války silně obávali komunistické hrozby, byli znepokojeni útokem Číny na Indii, k němuž došlo onoho roku a chtěli najít dobré strategické místo, protože nejbližší základnu měli ve Středozemí a pak až na Filipínách.

Británie a Spojené státy začaly tajně vyjednávat o ostrovu Diego García v roce 1964. Ostrovy Chagos byly a dosud jsou - pozůstatkem někdejšího Britského impéria. Byla uzavřena dohoda podle níž měla Británie pronajmout Spojeným státům ostrov Diego García, aby si tam Američané vybudovali vojenskou základnu. Spojené státy požadovaly, aby z bezpečnostních důvodů byli z ostrova Diego García i z okolních ostrovů odstraněni jejich obyvatelé. Británie souhlasila. Memorandum britského ministerstva zahraničních věcí, označené "Tajné", z 13. února 1969, jehož autorem byl jakýsi P.B. Porter, konstatuje, že na vládní schůzi konstatoval představitel ministerstva financí že "dává výrazně přednost úplné sterilizaci těchto ostrovů".

Britská státní správa začala předstírat, že obyvatelé těchto ostrovů na nich nemají trvalý pobyt, ale že to jsou jen dočasně tam bydlící dělníci. To byl postoj, který pak zaujímala Velká Británie a Spojené státy po dlouhá léta, i když to nebylo pravda. Jeden britský vládní dokument z ledna 1970 má dokonce titul Maintaining the Fiction, Jak udržet dál předstírání.

Někteří lidé na těchto ostrovech skutečně byli dočasní dělníci. Avšak asi 400 osob, jak britská vláda přiznala v interních dokumentech, nikoliv však veřejně, žilo na ostrovech nejméně po dobu dvou generací.

Británie a Spojené státy se obávaly, že kdyby to vyšlo najevo, vyvolalo by to potíže v OSN. Proto obě země charakterizovaly odsunuté obyvatelstvo jako "dočasné dělníky". Tito lidé byli přesunuti na ostrov Mauricius a vláda jim vyplatila 650 00 liber odškodného.

Britské ministerstvo zahraničních věcí a obrany vydalo svým tiskovým oddělením podrobné, lživé informace, jejichž účelem bylo odvést od celé věci pozornost sdělovacích prostředků.

Britská i americká vláda by se dostaly do značných obtíží, kdyby vyšlo najevo, jak naložily s obyvateli ostrovů Chagos - bylo to porušením konvencí OSN o právech domorodých národů.

Ale ono šlo ještě o něco jiného. Dokumenty z britského ministerstva zahraničních věcí ukazují, že za to, že Spojené státy dostaly od Británie možnost vybudovat si na ostrově Diego García základnu, zrušily účet ve výši pěti milionů liber, které měla Spojeným státům Británie zaplatit za jadernou střelu Polaris. Dohodu podepsal labouristický ministr zahraničních věcí George Brown.

Spojené státy zpočátku žádaly, aby dohoda byla udržena v tajnosti, a britský ministerský předseda Harold Wilson souhlasil a lhal v této věci na veřejnosti. Avšak posléze začala americká strana v této věci projevovat nepevnost. Memorandum z britského ministerstva zahraničních věcí na britské velvyslanectví ve Washingtonu z 2. června 1967 požadovalo, aby britský velvyslanec zdůraznil osobně americkému ministru zahraničních věcí Deanu Ruskovi, že "jestliže Američané pod tlakem prozradí existenci této finanční dohody, dostaneme se do vážných parlamentních a ústavních obtíží."

Všechny britské vlády u moci od roku 1960 udržovaly tuto nespravedlnost v tajnosti. Nynější labouristický ministr zahraničních věcí Robin Cook podporoval věc ostrovanů, když byli labouristé v opozici, ale jeho nynější postoj k této záležitosti je nejasný, napsal deník Guardian. Ministerstvo zahraničních věcí se sice koncem minulého týdne od celé záležitosti distancovalo, ale totéž ministerstvo zahraničních věcí bojovalo pro ostrovanům a jejich právu vrátit se domů u britských soudů až do posledního okamžiku.

Asteroid možná zasáhne Zemi 21. září 2030

Poprvé v historii zjistili vědci přesně, kdy by mohlo dojít ke srážce asteroidu se zemí, což by uvolnilo energii stokrát větší než jakou měla bomba v Hirošimě.

Nově objevené nebezpečí globální civilizaci se podle včerejšího týdeníku Observer jmenuje 2000 SG34. V sobotu informaci o hrozbě tohoto asteroidu zveřejnili na internetu vědci z Mezinárodního astronomického svazu. Vědci nedávno objevili tento asteroid na oběžné dráze kolem Země pomocí 3,6 metrů velkého teleskopu na Havajských ostrovech. Pravděpodobnost, že by asteroid mohl zasáhnout zeměkouli dne 21. září 2030, byla zveřejněna až minulý týden, kdy Paul Chodas z Jet Propulsion Laboratory NASA, začal studovat jeho oběžnou dráhu. Ukázalo se, že existuje malé, ale konkrétní riziko, asi 1:500, že by se jeho oběžná dráha mohla protnout s oběžnou dráhou zeměkoule právě v tento den a za posledních 72 hodin bylo toto riziko potvrzeno vědci z Astronomického svazu v Itálii, ve Finsku a  ve Spojených státech.

Je ale možné, konstatují astronomové, že SG 344 není nic jiného než vyhořelý stupeň rakety Saturn, který obíhá vesmírem od doby programu Apollo. Pokud by tomu tak skutečně bylo, raketový stupeň by shořel po vstupu do atmosféry Země.

Avšak většina vědců se domnívá, že je SG 344 pravděpodobně asteroid, asi o velikosti cca 30 krát 65 metrů - jako věžák. Kdyby se takový předmět srazil se Zemí, následky by byly vážné, nikoliv však zničující.

Pokud je ten asteroid z kamene a železa, což je složení mnoha asteroilů, explodoval by s  energií přibližně dvou megatun. Pokud se skládá z volného kamení a štěrku, pak by se rozložil při vstupu do atmosféry. Jeho složení zatím není známo.

Odhaduje se, že v naší sluneční soustavě je asi 100 000 asteroidů obdobné velikosti. Některé z nich se přiblíží Zemi a jeden z nich se se Zemí srazí přibližně jednou za sto let. Naposledy došlo ke srážce v roce 1908 na Sibiři, kdy byla uvolněna energie přibližně dvaceti megatun. Tehdy došlo k zničení sibiřské tajgy na prostoru asi 1000 čtverečních kilometrů. Kdyby dopadl takový asteroid na silně obydlenou oblast, třeba na Kalifornii nebo na Japonsko, znamenalo by to, že by zřejmě přišly o život miliony lidí.

Vědci se budou snažit nyní zjistit o tomto asteroidu trochu více informací, avšak nemají na to příliš mnoho času, neboť se asteroid nyní od povrchu Země vzdaluje. Pokud se jim to nepodaří, budou muset počkat až do roku 2028, kdy se SG344 znovu přiblíží na sledovatelnou vzdálenost k naší planetě. Za takových okolností bude mít Země jen málo času jednat, pokud se ukáže, že nebezpečí srážky skutečně hrozí.

"Mám pocit, že u takhle malého předmětu by ani příliš moc nestálo za to, snažit se změnit jeho oběžnou dráhu, i kdyby hrozila srážka se Zemí," řekl David Morrison z NASA.

Uvidíme, zda lidé v roce 2030 s tím budou souhlasit, uzavírá týdeník Observer.

Antikomunismus:

Jsem rád, že Sněmovna učinila hlásání zášti proti společenské skupině trestným činem

Objevy