Praha 2000: Mýma očima
Šokující svědectví Sylvie Yolandy Machové o jejích zážitcích z české policie a české nemocnice - svědectví o lidech, kteří to snad nemysleli špatně, ale jejichž činy měly ve svých důsledcích drasticky nelidské důsledky
Toto je překlad vybraných částí čtyřicetistránkového svědectví Sylvie Yolandy Machové, které přinášíme na jiném místě dnešních Britských listů v anglickém originálu v kompletní verzi.
26. září 2000 mělo dojít ke konečné konfrontaci. Skoro jsem ve dnech před tím nespala a byla jsem na pokraji kolapsu. Mým úkolem bylo odjet s mikrobusem (se svým mikrobusem) za růžový blok demonstrace, abych, kdyby situace začala být nebezpečná, mohla odvézt organizátory a jižní mluvčí "bezpečně" zpět do bytu.
Ano, pro mě osobně to bylo docela nudné, jet s vozidlem, které se přehřívalo a řvalo na jedničku, barevnou promenádou, kde bych daleko raději bývala pěšky, tancovala bych a hrála hudbu se skupinou samba...
Ale protože jsem byla s mikrobusem v Praze, v podstatě to znamenalo, že jsem byla každému k dispozici, všechno a všechny jsem pořád musela někam vozit či doprovázet. Z toho důvodu jsem se neúčastnila většiny akcí, ani vyrábění uměleckých děl v konvergenčním středisku, ale poskytlo mi to bláznivá dobrodružství po celé Praze. Taky to znamenalo, že jsem byla pod neustálým dohledem obyčejné i tajné policie, přičemž "tajní" byli úplně stejně zjevní jako obyčejní policisté. Neustále byl přítomen jeden automobil, jako osobní doprovod, pečlivě na mě čekal a pak za mnou pořád jezdil, ve dne v noci, ne méně než 30 metrů za mnou. Chovali se tak otevřeně, že mi připadalo, že je možná jejich cílem mě zastrašovat a nikoliv zjišťovat, co dělám.
Ať tomu bylo jakkoliv, 26. září, když náš šílený průvod dorazil (co nejblíže mohl) ke Kongresovém středisku, zaparkovala jsem mikrobus na místě, o němž jsem doufala, že bude bezpečné, a konečně jsem se mohla volně pohybovat mezi lidmi. Demonstrace byla FANTASTICKÁ!
Byly tam nejrůznější pulzující barvy (vedle růžové a stříbrné) a senzační, senzační hudba, všechny ty fantastické kostýmy, loutky, transparenty a umělecké vizuální konstrukce, bylo to dokonalé představení tvůrčích schopností a podivuhodně uvolněný pocit "jednoty v mnohosti" ... navzdory tomu, že v pozadí vznikalo napětí od hrozivě rostoucího počtu policistů v kordonech. Bylo to také toto napětí, které podtrhlo onen silný pocit nepředpověditelné SPONTÁNNÍ JEDNOTY V CHAOSU...
Po dlouhé době, během níž pokračoval mejdan, v přípravě nějaké strategie a podle různých zpráv zvědů a také podle toho, kolik jsme dokázali dát dohromady lidí, se dal náš šílený průvod konečně do pohybu ke Kongresovému středisku. Masa lidí se rozešla do některých vedlejších ulic ve snaze najít místo, kde by bylo méně policistů. Nakonec existoval jediný "přístupový bod" a téměř okamžitě tam došlo k velmi ostrému střetu.
Policie co nejrychleji posilovala kordony, přijeli s tanky a s vodními děl, velmi rychle docházelo k explozím a všude byl slzný plyn a celé se to proměnilo v totální válečnou zónu.
Spousta lidí (černý blok, provokatéři, atd.) zahájili přímou konfrontaci, zaútočili kamením, Molotovovými koktejly a různým hořícím materiálem, bojovali proti policistům klacky a kovovými trubkami a lecčím jiným, zatímco jiní stavěli blokády a ještě jiní tančili v růžových kostýmech a hráli hudbu samba. Vznikl z toho naprosto šílený scénář. Dokonalé inferno.
Spousta lidi na druhou stranu se snažila přiblížit se co nejblíže, aby si scénu mohli NAFILMOVAT, a já jsem byla mezi těmito lidmi. Jenže jsem neměla na sobě onen červený převlek tisku, ani jsem nevypadala, jako že jsem od tisku, a právě proto jsem asi na demonstraci příliš dlouho nevydržela .. protože jsem to filmovala celé... VŠECHNO.
Tento pásek, který zázrakem přežil všechno to, co mělo následovat, obsahuje důkazy, že jsem se sama nechovala násilně (dokazuje to skutečnost, že jsem během střetů v podstatě nepřetržitě filmovala) stejně jako důkazy, že mé zatčení bylo zcela neopodstatněné a ilegální ... protože jsem natočila i to.
Situace na ulici eskalovala a začínalo to být opravdu šílené. Policisté začínali vybíhat z kordonů a honit lidi. Vodní děla byla zaměřována na zraněné lidi, ležící na zemi (stejně jako na všechny ostatní) ... všude by plyn ... dav se rozdělil do tří postranních uliček ... a byl velmi rychle rozehnán.
Začalo to být trochu děsivé, protože se zdálo, že všechno vrcholí v situaci, která se vymkla jakékoliv kontrole. Policie ovládla ulici a já jsem se rozhodla, že by bylo nejlepší z celé oblasti odejít a najít jen bezpečné místo, alespoň až do chvíle, než šílenství, které, jak se zdálo soustřeďovalo v této konkrétní ulici, se přesune do nějakého jiného místa (protože mi to zabraňovalo vrátit se k mikrobusu.)
Podlezla jsem pod plotem a dostala jsem se do prostoru školy pro invalidní děti, kde se všechno zdálo být tiché a bezpečné. Myslela jsem, že bude nejlepší tam počkat, až bouře pomine, pak se pokusit dostat se zpět k mikrobusu a najít ostatní lidi (lidi od PGA), vzhledem k tomu, že někteří organizátoři asi potřebovali odvézt zpět do bytu, vzhledem k tomu, jak tady vypadala situace...
A pak nadešlo to velké překvapení: proti mně vyběhl velký policista, plně vybavený proti nepokojům a v ruce držel tyč, jako kdyby měl vážně v úmyslu na mě zaútočit. Byla jsem tím naprosto překvapena a šokována, protože jsem nechápala, PROČ na mě útočí ... vzhledem k tomu, že jsem byla sama (proto) na oploceném, soukromém školním hřišti, úplně sama, naprosto jsem se nechovala konfrontačně, či násilným způsobem anebo způsobem, jímž bych vyvolávala problémy... Naopak jsem se problémům snažila vyhnout ... a vůbec jsem nebyla v blízkosti demonstrace. Což naprosto protiřečí policejnímu vylíčení mého zatčení (zjevně policie nevěděla, že se zachoval videozáznam), které tvrdí, že jsem byla "zatčena během potyček na ulici, protože jsem se protivila policejním rozkazům".
Nejprve jsem vůbec nemohla uvěřit, že to tento policista myslí vážně, že mě chce zatknout. Hned jsem před ním nezačala utíkat (dodnes toho lituju, chci si za to nakopat, ale ono by to nebylo tak lehké, vzhledem k tomu, že i za mnou byl plot). Namísto toho jsem zvedla obě ruce - i obočí - formou otázky a abych dala najevo, že jsem naprosto neškodná a že jsem sama. Z mého hlediska to bylo tak zjevné, že nic špatného nedělám, že jsem si opravdu myslela, že mě nebudou zraňovat. Ano, můžete mi říct, že jsem byla hloupá.
Okamžitě se mě pokusil mě chytit a dělat mi bezdůvodně bolest a já jsem reagovala slovy jako: "Prosím vás, co to děláte? Vždyť se chovám mírumilovně. Nechte mě JÍT," atd. Ale policista se daleko víc zajímal o videokameru, křičel na mě znovu a znovu, abych mu ji dala, což jsem samozřejmě neučinila. Pak se snažil mi ji odebrat tím, že mě vzal za jednu ruku a zkroutil ji a přitom se snažil dostat se k druhé ruce, která ochraňovala kameru jako ragbyový míč. Začal mě tahat, začal mě bít a všechno možné, ve snaze získat kameru, ale kroutila jsem se tak, že se mu nepodařilo mě nikde pořádně chytit. Tak mě začal ještě víc působit bolest, ale já jsem byla rozhodnuta mu tu kamery NIKDY nevydat, ať udělá cokoliv. (Moje kamera je mým nejneuvěřitelněji cenným majetkem.) Tato scéna je zachycena na videopásku a je to nepopíratelný důkaz, že jsem byla zatčena (v naprostém rozporu vůči tomu, jak to popisovala policie) v situaci, kdy jsem zjevně nedělala nic nezákonného ani ničím jsem nic neohrožovala a tak bylo zatčení tedy naprosto nevhodné a protizákonné.
Když jsem se bránila před jeho hrubým zacházením a odmítala jsem mu dát svou kameru, záležitosti začaly být velmi rychle daleko brutálnější. Jak se mě snažil odtáhnout ze školního dvora, zakopl a upadl na mě, a tak jsem hlavou silně narazila na beton pod ním (snažila jsem se před rozbitím chránit tu kameru, a tak jsem si nemohla rukama chránit hlavu), a už v té chvíli jsem začala vidět spoustu červených skvrn a začala se mi silně točit hlava. Skrze ty červené skvrny jsem viděla, jak přibíhají další policisté a všichni najednou na mě začali fyzicky útočit. Měla jsem obrovský strach, protože jsem byla úplně beze svědků a oni mě kopali a házeli mě sem a tam a já jsem nevěděla, jak daleko až zajdou...
Ale i když už jich teď bylo tolik, stále jsem vlastním životem ochraňovala tu kameru. Měla jsem ji zastrčenou oběma rukama v embryonální pozici, až na to, že jednu ruku jsem měla zkroucenou za zády. Po většinu této bitvy trpěla především moje hlava. Odtáhli mě až k policejnímu antonu - bylo to dost daleko, protože jsem nebyla nablízku toho, kde docházelo ke konfrontacím - a stále jsem pevně držela tu kameru. Když jsme dorazili k antonu, začal znovu boj, protože asi sedm policistů tam mnou házelo a cítila jsem mnoho tvrdých ran na všech částech svého těla. Ano, asi by bývali méně brutálnější, kdybych s nimi plně spolupracovala, ale stále ještě jsem jim odmítala dát kameru i ruce, které ji ochraňovaly.
Už jsem byla téměř otupělá deliriem od té doby, co jsem začala vidět červené skvrny, a tak jsem naštěstí nepociťovala příliš mnoho bolesti a i můj strašlivý strach se ztratil v mlze unikajícího vědomí.
Pamatuju si docela jasně, že mi něčí koleno tlačilo hlavu na betonovou zem, kameru mi odebrali z rukou, ruce mi byly bolestivě zkrocen dozadu. Pak mě zvedli a hodili mě do policejního antonu - měla jsem pouta, hodili mě tam zezadu a hlavou dopředu ... znovu jsem dostala ránu do hlavy... Tentokrát bylo přítomno alespoň osm svědků, všichni to byli zatčení v antonu, kteří byli šokováni tím, jakým způsobem jsem do vozidla "vstoupila". Kromě toho, že tam byli svědci, měla jsem také vzadu na hlavě a na rameni roztržené modřiny, od toho, jak jsem plnou silou narazila do kovové lavičky v policejním antonu.
Poté jsem zůstala ležet se zavřenýma očima, aby se mi přestala točit hlava, a také proto, že jsem se nemohla dost dobře pohybovat, protože jsem ležela na zádech a měla jsem kablíkovým páskem svázané ruce pod sebou. A byla jsem nesmírně vyčerpána. V tuto chvíli jsem skutečně chtěla zůstat nehybně leže a spát, spát, spát...
Ostatní lidé, kteří ode mne seděli jen ve vzdálenosti asi jeden metr, chtěli něco udělat, ale nemohli, protože seděli za další uzamčenou klecí a byli také spoutáni. Chtěla jsem se pohnout, abych jim nedělala starosti anebo aby si nemysleli, že jsem v bezvědomí, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se skutečně nemohla pohnout, do té doby, než mě policisté zvedli a dali mě dovnitř s ostatními... Seděla jsem tam, strašně se mi točila hlava a snažila jsem se něco říkat, ale nepamatuju se co...
Během cesty na policejní stanici jsem se stala velmi apatickou, byla jsem tak unavená a bolela mě hlava. Vypadalo to, jako že je mi to všechno jedno, protože jsem jen chtěla někam přijet, kde bych si mohla lehnout a zavřít oči. Potíž ale byla, že kablíkový pásek byl tak strašně těsně utažen, že HROZNĚ bolel a ani ve svém pohodlně tupém delirium jsem NEMOHLA ignorovat tuto ošklivou bolest ... (pulzujících, téměř explodujících rukou a pálících zápěstí).
Když jsme dorazili na policejní stanici a byli jsme umístěni do cel podle pohlaví, strašně mě bolela hlava a oni POŘÁD JEŠTĚ odmítali rozepnout mi pouta. Alespoň to bolelo tolik, že to trochu odvádělo pozornost od mé bolesti hlavy. Ostatní dívky měly buď normální pouta, anebo méně utažené plastické kablíkové pásky. Myslím, že to bylo proto, že jsem se strašně kroutila, když mě dávali ta pouta, ale nemohla jsem to SNÉST a ruce jsem už měla modré ... a JÁ POTŘEBUJU ruce (na kreslení a všechno).
Pokaždé, když se otevřely dveře, jsem prosila policisty, aby mi sundali, nebo alespoň uvolnili pouta, a české dívky vysvětlily, že jsou příliš utažená, že se mi ruce proměňují v purpurové míče, ale policisté jen křičeli sprosté poznámky a práskli zase za sebou veřmi.Také, jak se zdálo, české dívky překládaly policejní výraz pro "ženy" jako "kurvy".
Konečně, po době, která se zdála jako věčnost, jeden policista, který viděl, v jakém stavu jsou mé ruce, laskavě pásky otevřel (nahradil je pouty). Byla to OBROVSKÁ úleva, protože alespoň mohl začít fungovat krevní oběh. Ostatní jsme zůstali v celách.
Ráda bych bývala hovořila víc s ostatními dívkami, ale měla jsem pocit tuposti, jako kdybych byla opilá a hlava mě pořád bolela, tak jsem si jen chtěla lehnout, a to jsem udělala. Dala jsem si ruce v poutech pod zadek (abych si je dostala zezadu dopředu) a pak jsem se na zemi stočila do klubíčka.
O něco později přišli policisté a drželi nám před obličejem obálky se jmény lidí a asi se nás ptali, jestli ty lidi známe, ale nikdo z nás je neznal.Vždycky dávali tyto obálky, s viditelným jménem, k oknu (které bylo mezi námi a policejní kanceláří), jako kdyby chtěli, abychom je viděli. Někdy probírali obsah těchto obálek, což byly zjevně osobní věci těchto lidí - vždycky těsně před oknem - a v jednu chvíli se zdálo, že pár předmětů spletli a vrátili do jiné obálky, ale možná se pletu. Zmiňuji se o tom jen proto, že to bylo trochu podivné a přemýšlela jsem, kdo ti lidé asi jsou a co se jim děje a proč chtěli policisté vědět, jestli je známe.
Nevím za jak dlouho mě vzali k prohlídce, kde jsem se v přítomnosti policistky musela svléknout donaha. Policistka mi vyndala všechno z kapes, ale dovolila mi nechat si v cele peníze i tkaničky od bot. Tak, předpokládám, nám bylo dovoleno podplácet, případně se oběsit. Po prohlídce jsem byla vrácena do cely bez pout a znovu jsem si lehla na zem, kde jsem zůstala několik dalších hodin. Snažila jsem se spát, ale nešlo to a bolela mě hlava. Ostatní dívky byly na mě velmi hodné, ale já jsem s nimi nebyla vstavu komunikovat.
(Byla tam jedna naprosto zděšená belgická rozhlasová reportérka, která měla TAK obrovský strach, že brečela a pořád opakovala, že nikdy v životě neviděla takovéto "Prague-live" a že se do této země už NIKDY nevrátí. Řekla, že nemůže uvěřit, jak hloupí byli ti policisté, že ji takto zatkli (řekla jsem jí, že belgická policie taky není moc přátelská). Ano, bylo to podivné, protože to byla malá žena, konzervativní, elegantně oblečená a vypadala křehce. Vypadala jako člověk, který mohl být uvnitř Kongresového střediska a v žádném případě NEVYPADALA jako demonstrantka. Ale o několik hodin později ji propustili. Ostatní dívky měly také zajímavé příběhy ale musím to vyprávět trochu stručněji, než jak mi to zatím jde.
Já jsem tam jen ležela a čekala jsem, až mi policie nakonec položí nějaké otázky. Poprvé, kdy jsem byla vyvedena z cely - až po celé řadě hodin - jsem si myslela, že to bude k výslechu, ale odvedli mě do umývárny a tam mi dali mýdlo, abych si umyla ruce. Pak mě odvedli do jiné místnosti, kde mě vyfotografovali (třikrát) a sejmuli mi otisky prstů, a také mi sejmuli otisky celých rukou. Strašně se mi v tuto chvíli točila hlava a bylo mi špatně od žaludku (hlavně z toho, že jsem musela náhle vstát a chodit, což nebylo lehké), jinak bych si asi stěžovala, proč to dělají, když jsem nespáchala nic trestného.
Ale nebyla jsem vstavu, kdy bych mohla mluvit. Ani jsem nebrečela, protože mě strašně bolela hlava. Myslím, že zaznamenali nějaká osobní data a pak mě odvedli zpět do cely. Skoro vůbec jsem nemohla jít a musela jsem se přidržovat zdi. Policisté z toho měli legraci a ptali se mě, jestli jsem si vzala příliš mnoho drog, na což jsem se ani nesnažila odpovědět, protože jediné, co jsem chtěla udělat, bylo se vrátit zpět a lehnout si a nevšímat si neustálých provokací.
Po mnoha dalších hodinách - už bylo venku tma - se mi to celé začínalo zdát divné, protože POŘÁD JEŠTĚ se mě nikdo na nic nezeptal, ani ode mne nikdo nechtěl žádnou výpověď. Nakonec jsem se jich dokonce zeptala, jestli zapomněli, že mají udělat protokol, anebo jestli jim stačí si jen udělat fotografie a odebrat otisky prstů od lidí, kteří jsou zadržováni pro nic a oni řekli, že je to proto, že není k dispozici anglický tlumočník. Ale když jsem byla nakonec odvedena nahoru k výslechu, tlumočníkem byla přesně tatáž žena, která v kanceláři seděla po celou dobu (a uměla anglicky...!)
Souhlasila jsem, že budu vypovídat, a nikoliv mlčet, protože jsem chtěla mluvit, chtěla jsem říci, že jsem neudělala absolutně NIC ŠPATNÉHO a chtěla jsem, aby mi sdělili, proč mě tam zadržují.
Ptali se mě, co jsem věděla o demonstraci a co jsem tam dělala, atd. Řekla jsem jim pravdu: že jsem filmoval a že jsem se na žádném násilí nepodílela, že jsem byla sama a chovala jsem se pokojně, že jsem se v době svého zatčení snažila vyhnout se oblastem násilností, atd.
Když jsem se zmínila o tom, že jsem filmovala, chtěli vědět, kde je kamera. I když jsem si myslela, že ji dali po mém zatčení do mé tašky, prostě jsem řekla, že nevím, kde je, což bylo taky pravda, nemohla jsem si být jista. Nesnažila jsem se tehdy získat ji, dříve, než se policisté dostanou k filmu.
Řekla jsem také, že jsem studentka umění a sdělovacích prostředků, že je mé filmování projekt pro mou univerzitu (což všechno bylo pravda) a že nemám moc času, protože je začátek semestr. Řekla jsem také, že jsem plánovala projet Prahou cestou do Berlína, kde jsem si chtěla v jiných školách vyhledat semestr na výměnu... to všechno bylo pravda. Nepopřela jsem, že jsem byla záměrně na demonstraci, ale jasně jsem vysvětlila, CO jsem tam dělala. Ptali se mě, jestli jsem byla v Seattle a na to jsem odpověděla, že ne.
Ale během výslechu se mi tak strašně točila hlava a tak mě hlava bolela, a světlo v místnosti bylo tak oslepující a mně bylo tak špatně, že jsem je požádala, abych si mohla zase dole lehnout, protože jsem jim už řekla všechno, co bylo pravda ... abych nemusela znovu a znovu odpovídat na stále tytéž otázky.
Ptali se mě, jestli chci, aby mě prohlédl lékař, a řekla jsem, že ano, ale že to závisí na to, jak dlouho mě budou zadržovat, protože pokud mě má prohlížet lékař, nechtěla jsem, aby to prodloužilo mé zadržení. Bylo mi řečeno že za dvě, možná tři hodiny budu propuštěna. Řekla jsem, že v tom případě bych raději počkala a navštívila až nezávislého lékaře, jakmile budu propuštěna. Nechali mě odpotácet se zpět do cely a neřekli mi, že tam budu dalších 24 hodin a nikoliv jen dvě hodiny...
Ostatní dívky mi byly velmi nápomocné a byly na mě všechny velmi hodné. Kdyby nebylo jich, zbláznila bych se velmi rychle (nesnáším uzavřené prostory). A i když se policisté nestarali o to, jak se cítíme, tyto dívky byly svědky mého stavu v těch prvních dlouhých hodinách. Naštěstí jsem neměla nic v žaludku, to by mě bývalo ještě víc špatně, protože jsem dlouho nejedla a tady nám nedávali nic k jídlu .. leda jen jednou salám v igelitovém obalu, kdy mě napadlo jen to, sníst před nimi ten igelitový obal a nechat salám, abych ukázala, co si o něm myslím.
Celou dobu jsme požadovali právo hovořit s právníkem a telefonovat, ale nereagovali na nás, opakovali, že "V Čechách se mluví česky" a nenabídli nám překlad. Ale jsem ráda, že jsme nerozuměli všem těm macho nadávkám, které neustále vypouštěli z pusy (podle dvou českých dívek, které je poslouchaly).
Za dalších mnoho hodin (teď už to bylo uprostřed noci z 26. září) nakonec přišli a donutili nás, abychom ZAPLATILI (!) 500 Kč za "službu", slíbili nám, že nás propustí, jakmile zaplatíme. Samozřejmě jsme byly skeptické ohledně toho, že bychom měli platit za zadržení bez obvinění, ale 500 Kč se zdálo jako nic, pokud byste si za to koupili svobodu - i když víte, že vám svoboda právoplatně patří. Chtěli jsme se tam odtud dostat co nejrychleji, a tak jsme zaplatili. Policisté nám řekli, že budeme propuštěni za hodinu. (Jedna zvláštní věc byla, že policisté, kteří nás požádali, abychom zaplatili, najednou začali být velmi "přátelští" a vtipkovali s námi, jako že všechno bude v pořádku a skutečně se jim podařilo nás přesvědčit, že to tak bude...) I když nám řekli totéž už před dvanácti hodinami, tentokrát se to zdálo být reálné, protože nás přiměli, abychom jim "zaplatili účet". Měli jsme naději, že se konečně dostaneme ven, ale byli jsme naivní - byla to jen další lež.
Některé z nás nakonec usnuly na studené podlaze. Byla jsem už taky nemocná - měla jsem onen chřipkový virus, kašel a sinusitidu, který měla celá řada lidí a i když normálně takové nemoci nedostávám, v důsledku všeho toho stresu jsem se nebyla schopna toho zbavit. A teď se to začínalo proměňovat v něco jako horečku (měla jsem zimnici), ale nedali nám pokrývky, ani nic. Snažila jsem se spát, navzdory zimě, bolesti hlavy a frustraci.
Jedna dívka z Německa se velmi rozčílila, protože nedokázala pochopit, jak je možné, že oni nám slíbí, že nás propustí, a pak nám vezmou peníze a dál nás zadržují. Takže začala mlátit na všechny zdi a na podlahu a na kovové mříže. Vzbudilo nás to všechny, které jsme zrovna trochu usnuly, ale chápaly jsme její zoufalství a hněv až příliš dobře. Pak jsme se k ní přidali ze solidarity s námi všemi a brzo jsme vytvořili skutečně FANTASTICKÁ bicí. Znělo to velmi dobře. Alespoň v cele byla velmi dobrá akustika, i když všechno ostatní stálo ZA HOVNO.
Náhle se otevřely dveře, vtrhl dovnitř policista, chytl německou dívku a připoutal ji k lavici oběma rukama - byly jsme všechny šokovány! Zatleskala jsem mu za jeho odvahu a ukazovala jsem pantomimicky, jak má velké svaly, jako cynické gesto ohledně toho, co si myslím o jeho síle ... a tak mě k lavici připoutal taky.
Když se dveře zabouchly, dostala jsem se z pout (obyčejně je to lehké) a dál jsme muzicírovali, ale tentokrát jsme už jen zpívali a dělali zvuky zvířat. Bylo to opravdu dobré. Znělo to jako džungle. Všichni se přidali, nejrůznější druhy zvířat se mísily s nejdivočejší operou (měl jsme tam části čínské státní hymny), kovový zvuk pout na ocelových lavicích, železným prstenem jsem dělala zvuk kulometu po mřížích - vždycky jen občas, aby to šlo do rytmu s bitím lahví z umělé hmoty o podlahu.
Hudbou jsem se vzchopila a najednou jsem zase měla pocit, že jsem silná. Předtím mi byla zima a bylo mi na podlaze špatně a teď jsem měla téměř pocit euforie, navzdory hrozivé situaci. Uvědomila jsem si, že mě nemohou zastrašovat svými mocenskými hrami, ať se děje, co se děje, chci jen zpívat a hrát hudbu a jednat úplně a fantasticky ŠÍLENĚ (všechny jsme to cítily, myslím)...
Ale tu se rázem otevřely dveře znovu. Tentokrát na nás byla policie velmi hrubá. Znovu mě přivázali pouty k lavici, tentokrát jsem byla zkroucená do klubíčka, takže jsem se nemohla pohnout. Když nás opustili, vyndali sprej se slzným plynem, který všichni mají na pásku, a pohrozili nám, že ho na nás použijí UVNITŘ cely, pokud uděláme ještě hluk...
Všechny jsme tomu naprosto nemohly UVĚŘIT, tomu, co se děje tady v naší okamžité, osobní skutečnosti - asi jen to, že jsme to všechny zažívaly společně, nám umožnilo si uvědomit, že se to skutečně DĚJE!
Je obtížné popsat tento druh násilí, který na nás používali, protože nestačí hovořit jen o fyzickém násilí ... Když je člověk uzavřen v kleci těmito totálně nelidskými tak zlovolně bolest působícími a brutálními jedinci, dochází také k značnému psychickému násilí, které je jemnější a méně zjevné než fyzické rány, ale jsou to POCITY...
(...) Poté, co nám vyhrožovali plynem, už jsme nechtěli dál dělat hluk, ale pozice, v níž jsem byla, ruce a nohy svázané do uzlu a přivázaná k lavici, aniž bych se mohla pohnout, to začalo být velmi brzy nesnesitelné. Ale když jsem si do určité míry z kloubů vymkla zápěstí a odřela jsem si kůži a za pomoci ostatních dívek, které táhly (i když říkaly, že to nepůjde) se mi nakonec podařilo uvolnit alespoň jednu ruku z pout a mohla jsem se pohodlněji narovnat.
Ale okamžitě se policisté vrátili do cely (bylo tam okno, jímž jsme byly pozorovány jako v zoologické zahradě, tak se skoro nic nedalo udělat tajně). Tentokrát mě připoutali ke zdi, roztáhli mi ruce do stran a nahoru (takže mi krev stekla dolů) a pouta VELMI SILNĚ utáhli. Bolelo to tak strašně, že jsem to nemohla vydržet. Ale tentokrát se utéct nedalo.
Nevím, jak dlouho jsem to vydržela, než jsem začala OPRAVDU STRAŠNĚ ŘVÁT. Křičela jsem velmi zuřivě do tváře dvou policistů, AŤ SI DAJÍ POZOR! Protože to, co dělají v této cele, bude sděleno vnějším právním službám a budou se muset připravit NA HODNĚ PROBLÉMŮ - a mnohokrát jsem opakovala "DOSTANETE SE DO VELKÉHO PRŮŠVIHU, DO VELKÉHO PRŮŠVIHU, SLYŠÍTE MĚ?"
A pak se stalo neočekávané. Odvázal mě ode zdi. Možná že rozuměl slovu "průšvih". Bylo to malé vítězství.
Zůstali jsme po zbytek noci v cele. Nevím, možná že jsem trochu spala, ale nemyslím si to. (...)
Ráno 27.září asi v osm hodin jsem požádala o to, abych směla jít na záchod. Zapomněla jsem se zmínit o tom, že cestou z dívčí cely jsme vždycky museli jít kolem cely chlapců, která měla zcela jinou atmosféru. Zaprvé byli chlapci pořád naprosto viditelní, neměli vůbec soukromí, protože byli v otevřené kleci. Také byli v daleko menším prostoru, i když jich bylo uvnitř daleko víc. Ale mohli jsme si lehce vyměňovat informace, když jsme šli kolem. (...) Ráno byli chlapci všichni na jedné hromadě, asi 15-20 z nich, leželi většinou na sobě, protože pro ně v té malé cele nebylo dost místa. (...)
Když jsem se vracela ze záchodu, vznesla jsem šokující požadavek, řekla jsem že JEŠTĚ JEDNOU ŽÁDÁM o právo na telefon. Když jsme šli kolem kanceláře, kde byly všechny telefony, udělala jsem pohyb, jako že chci dovnitř, a řekla jsem: "Promiňte, ale OPRAVDU si potřebuju zatelefonovat..." avšak policisté se na mě okamžitě vrhli.
Pokusili se mě vymanévrovat zpátky do "mé" cely, ale rozhodla jsem se tohle gesto učinit opravdu jasně, využila jsem příležitosti, kdy jsem byla mimo celu, že jsem jim dala najevo, že už odmítám trávit další čas v jejich vazbě, vzhledem k tomu, že jsme už oficiálně "zaplatili", a bylo nám řečeno, že budeme propuštěny. Neviděla jsem důvodu, proč bych já nebo kdokoliv jiný měli být dál tady zadržováni.
A pokud mají skutečně důvod nás dál zadržovat, pak mám já právo se spojit s právníkem. Prostě jsem ODMÍTLA se vrátit do té smradlavé cely s vydýchaným vzduchem, dokud mi nebude umožněno spojit se s právníkem. Řekla jsem to všechno, samozřejmě, ale bylo marné v tuto dobu se snažit s nimi komunikovat. Dvě české dívky, které s námi byly, od nás už byly odděleny. Řekly nám, že budou propuštěny, a že budou muset zaplatit pokutu 15 000 Kč (což si prý nemohly dovolit), ale kdo ví, kde teď byly. Takže už pro nás nikdo nemohl překládat. A policisté se naprosto nezajímali o dialog, všichni se zajímali jen o jedno, totiž jak mě dostat zpět do cely - bez kompromisu, bez telefonátu.
A tu došlo k onomu nechvalně známému incidentu, ve kterém jsem byla v policejních zprávách a tiskových prohlášeních ministerstva vnitra charakterizována jako naprosto divoká a zuřící, šílící nezvládnutelná cizinka. (byla jsem charakterizována jako "alien", "vetřelec"), která, podle jejich verze kopala do všeho, všechno rozbíjela a útočila na všechno a na každého, kdo byl na dohled.
Moje skromná verze je možná méně dramatická, ale alespoň je to pravda...
Zaprvé chci objasnit jednu konkrétní věc: policisté kopali a rozbíjeli a dělali všechno, co se dá charakterizovat jako útok. Všechno, co jsem dělala já, byla navzdory výše uvedenému, jehož cílem bylo přimět mě, abych se dala do pohybu. Všechno co jsem dělala já, bylo toto: NEPOHNULA JSEM SE Z MÍSTA.
Jestliže je tohle, podle německé definice, "Widerstand gegen die Staatsgewalt" (odpor proti státní moci), pak, ano, musím říci, že jsem takto projevila odpor proti jejich státnímu, nesmyslnému a tupému násilí. Byla jsem přece osoba (ať už vetřelec nebo ne), která sem byla přivedena a zadržována den a noc, neustále jsem byla vystavována jak se zdálo nekonečnému proudu zbytečné brutality, ať už fyzické či psychologické a bylo se mnou velmi vážně špatně zacházeno (jistě o nic hůř než s ostatními). Byla jsem ponížena, dehumanizována, urážena. Byla mi odmítnuta nejzákladnější práva. Bylo mi vyhrožováno a stala jsem se terčem opatření, která zacházela za základní práva policie.
Ano, protivila jsem se tomuto zbytečnému a nespravedlivě násilnému chování, a to tak, že když se mě pokusili vrátit zpět do cely, znovu protizákonně, prostě jsem se NEHNULA Z MÍSTA a nedovolila jsem jim, ABY SE MNOU HNULI.
To se rychle vyvinulo ve velmi intenzivní "bitvu" mezi dvěma velmi odlišnými motivacemi. Pro ně bylo, jak se zdálo, nesmírně důležité, dostat mě zpět do cely. I když opravdu nerada vyvolávám konflikty anebo způsobuji, aby se lidé stávali agresivními, v tuto chvíli jsem zaprvé neměla možnost volby, protože NEDĚLÁM KOMPROMISY ohledně své svobody, ani ohledně svých základních práv. A zadruhé, zdálo se, že jen těmto negentlemanům pomáhám, protože byli, jak se zdálo, nesmírně šťastní, že jsem jim umožnila, že dělali, co dělají nejradši...
Pokusím se popsat celou sekvenci co nejpřesněji, s tím, že mé osobní pole vidění bylo trochu omezené, když se mě snažilo ze všech stran rvát několik velkých mužů. Měkké to nebylo.
Nejprve se jen snažili mě strkat, tahat, všechno možné, ale já jsem se nehnula z místa. A toho jsem dosáhla, že jsem se držela různého nábytku, dveřních rámů, atd. A držela jsem se PEVNĚ museli by bývali mi urvat ruce, useknout je anebo je umlátit. Jsem ráda, že se jen pokusili je uvolnit mlácením. Také se myslím snažili uvolňovat jeden prst po druhém, ale v tomto případě jsem se většinou pustila a rychle se chytila něčeho jiného. Ale, věřte mi, navzdory všemu tomu stresu dané situace jsem neudělala chybu, že bych se chytila policisty i když kolem mě skoro nic jiného nebylo) prostě protože bych nemohla zůstat na místě.
A přece, jestliže jsem podle líčení policie na ně údajně "útočila" - pak nevím, to si tedy počínali velmi neobratně, když se jim nepodařilo zvládnout - a bylo jich hodně - jedinou mladou dívku. A pak jí dokonce dovolili, aby je "několikrát kopala" a "ničila jim uniformy" a dokonce je "zraňovala", jak se to uvádí v některých zprávách. (A z čehož mě původně obviňovali, ale asi si to rozmysleli, když začal být celý případ tak známý, asi z obavy, že by to bylo příliš neuvěřitelné.)
I kdybych z osobní zkušenosti nevěděla, že se to nestalo, nebyla bych věřila, že by se to mohlo stát. Ani kdybych byla plně vycvičený a supernásilný "cizinec-vetřelec", nemyslím si, že by to bylo možné. A jsem přesvědčena, že policisté jsou zvyklí zvládat daleko tvrdší kalibr lidí, než jsem já, tak se zdá být absurdní, že by najednou nebyli schopni zabránit jediné dívce, aby do všeho nekopala a aby všechno nerozbíjela.
(...)
Žádným konfrontačním způsobem jsem na ně nezaútočila, ani jsem se jich nedotkla - až na to, že jsem se snažila odkrýt jejich ilegálně přikrytá policejní čísla, která jsem chtěla vidět z dobrého důvodu.
(...)
Snažila jsem se ale odhalit jejich čísla. Protože touto dobou se mnou zacházeli tak hrubě, že dívky v mé cele na ně křičely, chtěly znát jejich policejní čísla. Tyto dívky byly také svědkyně, alespoň části té bitvy, kdy jsem už byla nakonec blízko dveří cely (ano, nakonec se jim podařilo mě přesunout).
(...) V tuto chvíli to začalo být téměř surreálné. Navzdory tomu, že mi z prstu visel kus masa a stříkal z něho krev, necítila jsem bolest. (...) Uvědomila jsem si, že jedním rychlým pohybem zápěstí můžu všude nacákat krev. A bylo to dost uspokojivé nacákat svou krev na policajty, protože i když jsem jim jinak nemohla způsobit žádné potíže, alespoň jsem je mohla znervóznit natolik, aby si nechali udělat test HIV. Začali před tou krví trochu panikařit, a tehdy mě konečně prokopali zpět do dveří cely. Nechala jsem jednu nohu venku, aby nemohli zavřít dveře.
Samozřejmě, bylo to trochu riziko, nechat si nohu venku, protože pokud mě chtěli opravdu zranit, mohli to udělat zabouchnutím dveří, což skutečně učinili, ale zase, ze začátku jsem necítila žádnou bolest. Ale pak začali silně kopat do "uprchlé" nohy a nakonec v bolesti ustoupila. (...)
Divadlo skončilo a já jsem byla zpátky v cele, srdce mi bušilo a krev se mi hnala do uší a tekla mi z pořezaných prstů. Nebylo to jen kapání: byl to téměř nepřetržitý proud tmavěčervené krve, velmi hustý a tmavý a během několika minut byly na podlaze celé kaluže krve.
Přítelkyně v cele byly velmi znepokojeny a poprvé jsem měla možnost se blíže podívat na zranění. Pod vytékající fontánou krve jsem viděla, že tam visí velký kus masa, který byl jen volně vázán kusem kůže. Přítelkyně mi nabídly kusy šatstva, na zastavení krve, ale bála jsem se dát něco nepříliš čistého na tak hlubokou ránu, aby se to nezanítilo. Policisté mi nepřinesli nic, ani toaletní papír.
(...)
Teď bylo nejdůležitější využít situace a tak jsme použili krve k tomu, abychom napsali všechna identifikační čísla, která jsme dokázaly přečíst. Skrze okno jsme se také snažily ta čísla číst, ale bylo to velmi obtížné, protože jsou vytištěna tak, aby bylo obtížné je identifikovat z větší vzdálenosti. Ale podařilo se nám napsat některá jejich čísla na kus balení od sušenek. Se zbytkem krve jsme namalovaly zprávy na okno do "zoologické zahrady", jako například "TELEFON!" (napsaly jsme to zrcadlovým písmem, aby to pro ně bylo čitelné, a chtěly jsme opravdu napsal Fuck the police, ale rozhodly jsme se to neudělat, protože jsme nevěděly, k čemu by to mohlo vést. Zbytkem krve jsem začala malovat obrazy, abych trochu relaxovala. Zraněnou levou ruku jsem držela nahoře, aby přestala krvácet, ale úplně krvácet nepřestala.
Mezitím policisté psali velmi energicky něco na psacím stroji. Zřejmě sepisovali o celé záležitosti nějaký protokol. Samozřejmě jsem nevěděla, co to má znamenat pro mě a pro mou budoucnost, ale vůbec jsem si s tím nedělala starosti, protože jsem věděla, že jsem neudělala nic trestného. Netušila jsem, že sepisují naprosto absurdní zprávu o tom, že jsem "na ně zaútočila, kopala je a všechno rozbíjela" a všechno, co se dá čekat od takové "mimořádné události" - útoku vetřelce/cizince. V podstatě bylo všechno, co napsali, úplně pravda, až na to, že jedinou chybou bylo, že si MNE spletli sami se sebou.
Seděla jsem a docela šťastně jsem malovala krví, byla jsem překvapena, jak dobré médium to je. Chuchvalce hluboké, tmavé, usychající krve byly tak nabity barvou že se s nimi daly krásně dělat dlouhé čáry prstem nebo koncem tkaničky (tkaničky nám nechali, abychom se mohly oběsit.) Namalovala jsem policistu, jak drží ceduli (jako na policejních fotografiích) s nápisem Veřejný nepřítel číslo jedna a s titulem "Já jsem skutečný zločinec" a zrovna jsem to chtěla dát do okna, aby to mohli obdivovat...
...když se rozletěly dveře a do cely vpadli tři policisté s dlouhými obušky a křičeli: "Sylvie Machová! Půjdete s námi!" Myslela jsem, že teď mě zmlátí do krvava, a tak jsem ustoupila do roku místnosti a chránila jsem si hlavu oběma rukama.
Velmi brutálně mě z cely vytáhl. Zdálo se, že je to obrácený scénář, protože teď jsem se velmi obávala z cely odejít. V panice jsem pohlédla do očí přítelkyním a jedné jsem zašeptala cestou ven "Kameru!"
Zapomněla jsem se tady zmínit o jedné důležité věci. V jednu chvíli, kdy jsem požádala o lék na bolení v krku (věřili mi, protože jsem byla nemocná, kašlala jsem a sotva jsem mohla mluvit), dovolili mi, abych prohledala svůj ruksak mimo celu. Samozřejmě jsem nehledala žádná lék, ale snažila jsem se najít způsob, jak propašovat z tašky kameru a přinést ji do cely - zdálo se to nemožné, ale podařilo se to! (...)
Pro mě bylo velmi důležité najít kameru kvůli filmu, který byl v ní. Bylo VELMI DŮLEŽITÉ, aby se policie nemohla zmocnit toho filmu. Ani jsem tehdy ještě NEVĚDĚLA, jak důležité to je! Netušila jsem, jak důležitým důkazem se tento film stane. (...)
Vytáhli mě z cely a teď jsem se opravdu bála, protože jednali, jako že mě někde skutečně pořádně ztlučou anebo mě zamknou na samotku, což by pro mne bylo také mučením. Před celou mě hodili proti zdi a rozkopli mi od sebe nohy. Když jsem se pokusila otočit hlavou, přitlačili ji silně ke zdi a pak mi bolestivě zkroutili ruce nahoru a dali mi na ně pouta - tentokrát velmi pevně, takže jsem se nemohla dostat ven.
(V další části vypráví Sylvia Machová, jak ji vezli do nemocnice.)
Nakonec jsem byla přivedena do ordinace. Navzdory tomu, že to byla ordinace, plná lékařského náčiní a maskovaných chirurgů, byl nepopsatelný pocit ulehčení, že jsem v místnosti, kde museli policisté čekat venku. (....)
Snažila jsem se využít tohoto času a bombardovala jsem chirurga vysvětlováním, co se mi a ostatním zadržovaným děje a jak s námi ve vězeních zacházejí. Zoufale jsem ho prosila, aby mi dovolil použít telefonu, ale nechtěl se angažovat. Řekl, že je Praha nyní válečnou zónou a nedá se očekávat, že by byla respektována lidská práva. Žádala jsem ho tedy alespoň, prosím, poznamenejte si telefonní číslo, které jsem si napsala na nohu a zavolejte lidem, že jsem na Praze 4. Nechtěl mi pomoci, ale opravdu nevím proč. Připadala jsem mu skutečně tak nebezpečná? Opravdu nevěřil tomu, co jsem mu říkala? Byla jsem velmi zmatená.
Sešili mi všechny prsty (na jednom prstu jsem měla devět stehů!) Měla jsem několik dalších minut, kdy jsem se snažila přesvědčovat lékaře a sestry, aby mi PRO VŠECHNO dovolili použít telefonu. Bylo neuvěřitelné, že to mohli odmítnout, ale oni to odmítli. Zdravotní sestry byly zvlášť nepřátelské, obviňovaly mě ze škod v Praze, atd. Dokonce mě udali policii, řekli jí, že jsem je žádala o to, abych si mohla zatelefonovat. (...)
Nakonec fungovalo to, když jsem řekla, že je velmi důležité, abych si zatelefonovala, protože mám v autě kočku (policisté už teď byli v místnosti, a proto jsem řekla auto a nikoliv mikrobus), která už dva dny nedostala vodu. Jedna zdravotní sestra vykřikla: "Chudák kočka!" hlasem, jímž mě obvinila z hrozného zvěrstva, že mám kočku a pak se nechám zavřít. Ale alespoň se zajímali o mou kočku a dovolili mi zatelefonovat. Byla jsem velmi překvapena, že to policisté dovolili. Asi chtěli před zdravotními sestrami (s nimiž předtím hojně flirtovali) vypadat lidsky.
Zavolala jsem Sergiovi a nemohu ani popsat, jak senzační to bylo slyšet, jak se ptá: "KDE jsi?" Řekla jsem, že jsem v této chvíli v nemocnici a zeptala jsem se ho na kočku a na mikrobus. Řekl, že kočka je v bezpečí v bytě a vozidlo je stále na svém místě, má dvě prořezané pneumatiky a rozbité okno, které Sergio musel rozbít, aby dostal kočku ven.
(...) Policie řekla "Jenom KOČKU" a mohla jsem jen dodat "berou mi telefon" než mi ho vytrhli z ruky.
Po návratu z nemocnice si Sylvia Machová myslela, že už ji musejí brzo propustit, ale situace byla jiná.
(...)
Byla jsem odvezena zpět na policejní stanici. Když jsme přijeli a mě vytáhli ze zadního sedadla, měla jsem velmi nepříjemné podezření, že ostatní už nejsou přítomni a že se STALO NĚCO NEBLAHÉHO.
Mé obavy se potvrdily, jakmile jsme minuli klec, v níž bývali chlapci, a já jsem viděla, že je prázdná. Vzali mě do cely dívek, a taky - ostatní byli pryč! Samozřejmě, uvnitř jsem zpanikařila, protože jsem věděla, že se stalo něco špatného a také jsem nemohla v cele zůstat sama. (..)
"Kde jsou moji přátelé? Proč mě pořád zadržujete? Už je to 24 hodin, ostatní lidé jsou taky pryč proč mě pořád zadržujete?"
Zasmáli se (ošklivý smích jako obvykle) a řekli, že moji přátelé jsou u imigrační policie. (...)
Vytáhli mě nahoru po schodech a řekli: "Výslech! Protokol!" Znovu? Nevěřila jsem vlastním očím.
Nahoře mě strčili do místnosti. Uvnitř byli tři muži, jeden za psacím strojem jeden velký oficiálně vyhlížející chlap a jeden starší muž. (...)
Policejním žargonem jsem byla obviněna: "Jste obžalována z útoku na tři policisty, z nichž jste dva zranila." (...)
Řekli mi, že mám tři možnosti: buď odpovídat na jejich otázky v přítomnosti právníka, nebo odpovídat sama anebo neodpovídat. Zaprvé jsem řekla, velmi jasně, že netuším, co se děje, že jsem naprosto nevinná a že řeknu totéž před právníkem. Pak jsem se zeptala, proč mi nebylo dovoleno zatelefonovat právníkovi po dobu posledních 24 hodin a ano, ráda bych se s ním nyní spojila. Řekli, že zatelefonují za mě a že jim mám dát jméno a číslo právníka. Přečetla jsem jim číslo z modrého papírku Občanských právních hlídek. Chtěli ten papír vidět.
Řekli: "Na tom papíře není žádné jméno, to nejsou kvalifikovaní právníci, to jsou Občanské právní hlídky, ty nespolupracují s policií."
"Ale oni tam MAJÍ kvalifikované právníky, jen jim zavolejte."
"Ale vy neznáte jméno?"
"Tento právní servis zastupuje tisíce lidí, mají MNOHO právníků. Jen jim zatelefonujte, jméno DOSTANETE."
"To udělat nemůžeme, musíte znát jméno svého právníka, jinak zatelefonovat nemůžeme, ..."
Znovu jsem opakovala, že klidně mohou najít jméno právníka, pokud učiní jediný telefonní hovor, ale oni nechtěli ZNÁT jméno a nechtěli, abych měla právníka. Bylo neuvěřitelné, jaké hrají hry.
(...) Výslech pokračoval několikrát jsem znovu požadovala, abych si směla zatelefonovat, ale odmítli to. Namísto toho mi dávali spoustu papíru napsaných česky a chtěli, abych je podepsala. Řekla jsem, že nemohu podepsat něco, co si nemohu přečíst, a v žádném případě nepodepíšu, co není pravda. Vyvíjeli na mě velký nátlak, tvrdili, že když odmítnu podepsat, jen tím "prodloužím policejní procedury". (...)
Nakonec řekli, že mám podepsat jen papír, na němž je napsáno, že jsem byla INFORMOVÁNA o obvinění vzneseném proti mně. Nakonec jsem tento papír podepsala, měl několik kopií, a jasně jsem tam napsala: "Nemohu si přečíst nic, co je tady napsáno, ale byla jsem informována o těchto FALEŠNÝCH obviněních proti mě. Podepisuju jen za svou NEVINU." (...)
Ptali se mě, proč předpokládám, že lžou, a já jsem jim odpověděla, že mě obviňují z útoku a ze zranění tří policIstů a že to v žádném případě NENÍ PRAVDA. Řekli, že o tom rozhodne soud.
Ptala jsem se jich, proč se mě snaží dostat do průšvihu, co jsem jim kdy udělala. Odpověděli, že jsem byla informována o obviněních proti mé osobě. Řekla jsem, že jsou jejich obvinění FALEŠNÁ, že jsem se jen bránila před útoky policistů, kteří zaútočili na MĚ - a využila jsem této příležitosti, abych vypočítala (na prstech jedné ruky) alespoň několik protizákonných akcí policie. Řekla jsem také, že na rozdíl od nich mám svědky z cely, kteří alespoň nepřímo se podíleli na údajném útoku, a ptala jsem se, kde jsou.
Odmítli odpovědět na mé otázky, že jsou oni tady od toho, aby se ptali, a já má jen odpovídat. Potom mi přečetli další množství policejního žargonu o procedurách proti mně. (...) Zaměřila jsem se na otevřené okno za třemi žalobci předem mnou a na klíče od automobilu a na svůj pas na stole.
Na stole bylo všechno, co jsem měla v tašce v době zatčení. Kromě pasu a klíčů od vozu to byla: plynová maska, praskací kuličky, kusy papíru a jojo. Ptali se mě, proč mám plynovou masku, a řekla jsem, že je to na mou vlastní ochranu před JEJICH plynem, že bych ráda žádnou neměla. Ale byla jsem informována, že v Seattle použili nervový plyn. (...)
Požádala jsem, abych se mohla probrat papír na stole, jestli tam není někde jméno mého právníka. Když jsem ty papíry probírala levou rukou, pravou rukou jsem si nasunula klíče od vozu do rukávu. Teď už jsem potřebovala jen získat pas a byla jsem připravena odtamtud zmizet.
(...)
Začínala jsem kapitulovat v naprostém zoufalství - a v největším strachu, jaký jsem kdy pociťovala za celý svůj život. Protože jsem věděla, že prostě NEDOKÁŽU přežít uzavření v malých prostorách, ať už to jsou mentálně nebo fyzicky malé prostory... (...)
Nevěřila jsem, že to je všechno tak vážné. Zdálo se to všechno zcela nereálné ... jako snad nejhorší a velmi živá noční můra, ale nebylo probuzení, to bylo nejhorší.
(...)
Věděla jsem, že MUSÍM utéci. Věděla jsem, že to je moje poslední šance. Viděla jsem venku vrcholek stromu, ale byl příliš daleko, abych o něj mohla zastavit svůj pád (...)
Vzala jsem svůj pas, který ležel na stole a rychle jsem vyskočila z okna. Nikdo nereagoval tak rychle, aby mě zastavili.
Jak jsem skočila - myslím že jsem ještě běžela ve vzduchu - pohlédla jsem dolů a doufala jsem, že spadu na něco měkkého. Bylo tam pár keříčků a prosila jsem je, aby trochu zbrzdily můj pád, ale nebyly dost husté.
Po krátkém, ale intenzivním letu jsem plnou silou narazila na VELMI tvrdou kamennou zemi. Byla to nejtvrdší věc, jakou jsem kdy pocítila v životě.
Bylo to tak tvrdé, že se okamžitě rozložila noha, na kterou jsem dopadla. Měla jsem pocit, jako že mi jsou nohy natlačeny do prsou, jako bych byla nucena vyplivnout vnitřnosti. Cítila jsem ochromující ostré prasknutí. Okamžitě se po celém mém těle rozšířila bolest a věděla jsem, že se něco stalo s mou páteří. V danou chvíli jsem mohla jen křičet a KŘIČET a schovat si pas pod košili v klíčových chvílích, než police vyběhla z budovy. Bolest byla tak silná, že jsem téměř omdlévala. V tuto chvíli mi na ničem nezáleželo. Jen jsem se snažila co nejvíce opustit nesnesitelný pocit ve svém těle.
Velmi rychle dorazili policisté a shromáždili se kolem mne, sešlapali keře, aby získali přístup. (Byla jsem v příkopě, který se svažoval k domu. Proto byl také dopad tak intenzivní, protože se země svažovala - špatným směrem.) Všichni vypadali naprosto šokováni, ale zdálo se, že si jsou vědomi, že se se mnou nesmí hýbat. Tak stáli kolem mě a nikdo nevěděl, co dělat, ale předpokládala jsem, že je záchranka na cestě.
Dívala jsem se na ně, zejména na vyšetřovatele, přímo jim do očí (bezpochyby s velmi rozšířenými zornicemi, jako kdybych se chystala uniknout ze svého těla) a říkala jsem tónem hlasu, který přece nemohl být lhaním: "Jsem nevinná, jsem nevinná, jsem nevinná. Věřte mi, jsem NEVINNÁ."
Pro některé nervózní policisty, kteří tam stáli, to bylo tak legrační, že se tomu začali smát,ale alespoň JEDEN policista poklekl a vzal mě za ruku. A i když se pokusil ji pohladit, jako by to byla mrtvá ryba, byl to uklidňující pocit jemného dotyku a musím říci, hodně mi to pomohlo. I když jsem viděla, že je z toho dost nervózní. (...)
Přijeli jsme do nemocnice. Je obtížné si pamatovat VŠECHNY podrobnosti, protože téměř každou vteřinu jsem omdlévala bolestí a léky proti bolesti. Ale nezapomenu na své zoufalství, když se otevřel dveře sanitky a čekal mě tam přivítací výbor policie. Nemohla jsem věřit vlastním očím. A nemohla jsem věřit, že mě nenechají o samotě, když... Byli tam každou vteřinu, pořád kolem mne. Mnozí z nich se téhle neobyčejně zábavné situaci smáli. A pak začalo mučení...
Odvezli mě do ambulantní místnosti, kde všechno zrentgenovali. Byla jsem fascinována, jak hrubě a nepřátelsky se mnou všichni zacházeli, protože jsem se domnívala, že jakmile jednou budu v rukou nemocnice, bude profesionální povinností jejích zaměstnanců se o mě lékařsky postarat. A to znamenalo také při léčbě šoku, která obyčejně poskytuje nejzákladnější podporu pro psychicky stabilizující a lidskou kapacitu. Ale od nikoho nepřišla žádná útěšná slova. Nikdo mi neprojevil VŮBEC ŽÁDNOU LASKAVOST a ZÁJEM. Hýbali mi nohou, jako by to byl kus masa na řezníkově stole ... působili mi tím obrovskou bolest a já jsem ŘVALA, jak jsem neřvala nikdy v životě. Nikdo neprojevil nejmenší soucit.
Jen jediná osoba, která se zdála být lidská, byla ta paní doktorka ze sanitky. Mluvila se mnou, jako bych byla normální osoba a ne terorista. I když tam nebyla dlouho, byla velmi znepokojena mým zraněním páteře a myslím, že měla starost i o mne. V panice jsem jí prosila, aby zatelefonovala na číslo, které jsem měla napsané na noze a řekla jsem jí, čím vším jsem prošla na policejní stanici a PROČ jsem z toho okna vyskočila. Prosila jsem ji úpěnlivě, aby mi věřila, že jsem nevinná, ať už jí policie o mně řekla cokoliv (muselo to být asi něco strašného, soudě podle toho, jak se mnou zacházeli zaměstnanci nemocnice). Její přítomnost byla krátká, ale možná mi to strašně pomohlo. Protože NĚKDO skutečně zatelefonoval Sergiovi, aby rozšířil, kde jsem, a mohla to být jen osoba, jíž jsem natolik důvěřovala, že jsem jí svěřila telefonní číslo. Ať už to byl kdokoliv, DĚKUJU VÁM!
Přišel lékař a vzal mi nohu do obou rukou a točil jí a natahoval jí tak, že všechny zlomené kusy uvnitř o sebe dřely a drtily se. Nemohla jsem UVĚŘIT tomu, co dělá. Znovu a znovu jsem křičela, aby mi PROBOHA dali nějaké léky proti bolesti. Musela jsem to opakovat alespoň třistakrát, ale nedali mi nic. Říkali mi, ať držím hubu, někdy mi zacpávali pusu, aby mě nemuseli poslouchat. Uráželi mě, říkali, proč jsem byla tak blbá, že jsem vyskočila z okna a že je to všechno jen moje vina a tedy můj problém. A vůbec, přijela jsem do Prahy zničit město, tak tohle jsou následky. Nechápala jsem, že se zaměstnanci nemocnice tak přátelí s policisty. Cožpak tahle noční můra neměla nikdy skončit?
Dali mě do místnosti se starými lidmi, ale bolest byla tak strašná, že jsem pořád křičela, a tak na mě zdravotní sestry a policisté řvali, ať držím hubu. Řekli, že ti staří lidé mají také bolesti a musejí spát. Snažila jsem se k těm starým lidem mluvit zdvořile, chtěla jsem se jim omluvit, ale bolest byla příliš silná, nemohla jsem přestat křičet.
Pak se stala neuvěřitelná věc. Najednou se posadila jedna stará Češka a začala velmi hněvivě mě česky nadávat a proklínat mě. Nemohla jsem tomu věřit. Cožpak to nikde nebylo normální?
Znovu jsem se snažila omluvit se za všechno a mluvit k lidem kolem mě jemně a mezi záchvaty křečovité bolesti jsem je prosila, aby mě poslouchali, že jsem nevinná a znovu a znovu jsem prosila, abych si mohla zatelefonovat.
Opakovali mi pořád jen: "Buď zticha, buď zticha!" Ale protože jsem moc křičela, nakonec mě dali do malé příruční místnosti. Mí strážci a nemocniční zaměstnanci si dali práci, aby odstranili všechno od postele, abych se nemohla ozbrojit ničím, čím bych mohla na někoho zaútočit (!?!) Pak mi dali na postel mříže, asi abych nemohla utéct, se zlomenou páteří, rozbitou nohou a se vším. Pořád jsem požadovala právo, abych si mohla zatelefonovat, ale jen se tomu ošklivě smál. Slibovala jsem, že jen zavolám rodičům... (Slíbila jsem policii, že nebudu volat právníkům.) Ale ani to nefungovalo.
Snad nejneuvěřitelnější věc byla to, když jedna agresivní zdravotní sestra (velká s rudými vlasy), která mi pořád říkala, abych byla zticha, a násilně pohybovala mou postelí, takže ty vibrace způsobovaly, že jsem křičela ještě víc, v jednu chvíli vzala mou rozbitou, zlomenou nohu, zvedla ji za chodidlo a třásla jí dokola jako TREST za to, že křičím! Byla jsem TAK blízko mdlobám z šílené bolesti, které pronikla celým mým tělem, (...) ale zůstala jsem plně při vědomí, v hrůze, a také jsem si uvědomovala, že nesmím provokovat ty dvě šílené ženy, tuto zdravotní sestru a policistku, která se zplna hrdla smála potěšením, jak křičím, když ta zdravotní sestra třásla mou nohou. (...)
Jednou přišel lékař si se mnou promluvit. Jako všichni, velmi se na mě zlobil. Představil se jako můj lékař, který mi léčí nohu a nic jiného. Naprosto ho nezajímala ta všechna ta senzační publicita kolem mne ani "MMF". (To, jak vyslovoval MMF, znělo, že je to pro něho naprosto neznámý pojem a asi vůbec nevěděl, o co v protestech jde.) (...) Poprvé jsem se tak dozvěděla, že je kolem mě "senzační publicita".
Prosila jsem ho, abych si mohla zatelefonovat, zoufale jsem ho prosila, aby mi dovolil setkat se s někým alespoň na pár minut, prosila jsem ho, ať mi dovolí spojit se s právníkem. Řekl, že nemůže telefonovat, protože "Tohle je nemocnice a stejně, máme už toho všeho dost, s tím, jak je tady všude tisk a policie, nechceme tady vaše přátele. Jste tady kvůli vašemu zdravotnímu stavu a o ten se mám starat a o NIC jiného."
Zeptala jsem se ho, proč by to mělo vadit, kdyby sem přišel na několik minut "přítel", aby mi zařídil právního zástupce, což je přece základním právem každého člověka....
A on mě přerušil a začal na mě řvát, že moji "přátelé" zničili půl Prahy "VÍŠ, CO TVOJI PŘÁTELÉ UDĚLALI PRAZE?"
A já jsem řekla, "Ne, to nevím. Já jsem byla pořád zavřená. Ale prosím vás, prosím vás osobně, věřte mi. Jsem nevinná. Nic jsem neničila a nikdy jsem neměla nic v úmyslu ničit. Naopak jsem tady proto, jako mnozí ostatní, abych ničení zabraňovala.
(...)
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
