čtvrtek 9. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Svědectví Sylvie Yolandy Machové, druhá část:
  • Neoperovali mě, protože "nevěděli, co se mnou bude" (další výňatky z drastického svědectví Sylvie Yolandy Mach) Policie nesmí podle zákona bezdůvodně legitimovat lidi:
  • Jak jsme se účastnili demonstrace a policie si nás zjistila (Bohdana Marvalová) Reakce:
  • Případ Machová: v ČR pojišťovny nehradí prostředky proti bolesti (Dalibor Matušínský)
  • Vidím, že byla Machová skutečně extrémistka (Vladimír Henzlík)
  • Právo a msta (Ludvík Vavřina)
  • Gross v "ideodiverzní centrály" věří (Jaroslav Polák) EU a ČR:
  • Evropská unie zařadila ČR do třetí kategorie (Ivan Hoffman) Psychologie:
  • Válka barev - aneb neevropský kolorit amerických voleb (Václav Pinkava) Lidská práva a internet:
  • V Británii vám smí zaměstnavatel číst e-mail, ale ve Francii ne (Petr Bradáč)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review, který je nositelem Ceny NetMedia 2000 za vynikající příspěvek k internetové novinářské práci v Evropě. (JČ je komentátor CER pro české záležitosti.)

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Omluva. V důsledku havárie počítače Jana Čulíka (virus) vyjdou páteční BL sice v plném znění, ale trochu opožděně. Prosíme, posílejte veškeré příspěvky na adresu tomas@pecina.cz. (Počítač JČ je už zprovozněn a o víkendu mu můžete už normálně psát.)

  • Zveřejňujeme v češtině dnes ještě jednu část svědectví americké studentky Sylvie Yolandy Machové, která byla v Praze v době antiglobalizačních demonstrací bezdůvodně zatčena, zbita, mučena na policii, falešně obviněna a tak zastrašena, že vyskočila z okna policejní vyšetřovny. Dalšímu brutálnímu zacházení byla pak vystavena i v nemocnici, kam ji převezli. Na dnešní, závěrečné fázi svědectví slečny Machové mě zaujaly dvě věci: zlomenou nohu jí v české nemocnici neoperovali, jak by se dalo očekávat, "protože nevěděli, co s ní bude". V důsledku toho došlo zřejmě u pacientky k vážnému poškození zdraví. A druhá věc: v dnešní části svého svědectví slečna Machová líčí, jak se situace v nemocnici začala obracet: jakmile jí objevili její kolegové a přátelé a začal se o její případ zajímat tisk, původně nepřátelští zaměstnanci nemocnice byli najednou jak mílius. Co to vypovídá o mentalitě těchto lidí? - Poptali jsme se v informovaných kruzích, které Sylvii Yolandu Machovou znají, zda to byla skutečně taková "agresivní, feministická harpyje", osoba nebezpečná svému okolí, jak ji vykreslilo ministerstvo vnitra. Dověděli jsme se něco docela jiného. (JČ)

  • Problém je příliš složitý, pravila moudře Rada České televize a opět odložila rozhodnutí o kauze Sazka-Klekánice. Jak osvěžující, sledovat tyto Parlamentem volené zástupce veřejnosti kličkovat před odpovědností... Nekřivděme jim však přespříliš, pokrok je patrný: tentokrát už nebyl ustaven "koordinátor problému", nýbrž tříčlený tým, který vypracuje "návrh rozhodnutí o odpovědi" na četné stížnosti, které Rada k věci obdržela. Neřešen zůstal i případ Giňa: patrně se taky ještě dost nerozležel. (TP)

  • Zamítnout novelu zákona o volbách do zastupitelstev obcí, který Poslanecká sněmovna schválila hlasy ODS a ČSSD, doporučil Senátu jeho ústavně-právní výbor.

  • Neuspokojivé zůstávají v ČR reforma soudnictví a ústřední státní správy, řekl při příležitosti zveřejnění pravidelné zprávy Evropské komise vedoucí její delegace Ramiro Cibrian. Rovněž mimo jiné kritizoval projednávanou novelu zákona o České národní bance. Obavy vyvolávají především ustanovení o rozpočtu centrální banky a stanovení jejího inflačního cíle. Cibrian Českou republiku pochválil v "politické oblasti", zejména za zlepšení vztahů k romské minoritě.

  • Ministerstvo zahraničí odmítá očekávané zařazení Česka ze strany Evropské komise až do třetí skupiny kandidátských zemí podle stavu jejich ekonomické připravenosti na vstup do Evropské unie.

  • Proč tolik miluji Sovětský svaz. Další kouzelný komentář z pera Michala Pavlaty přinesly středeční Lidové noviny... (TP)

  • ...a proč má rád policii, vysvětluje na stránkách ministerstva vnitra pro změnu inženýr Drbal, jinak tiskový mluvčí kterési pražské radnice. (TP)

  • Od hysterie k vystřízlivění. O tom, jak český tisk postupně ustupuje od nekritického obdivu vůči české policii během antiglobalizačních demonstrací a zajímá se nyní více o vyšetřování policejní brutality, spáchané po těchto demonstracích, avšak také o některých drastických případech soudního stíhání demonstrantů a o pozoruhodném vysvětlení občanského aktivismu od sexuologa Radima Uzla, kandidujícího do Senátu, píše v angličtině v aktuálním čísle týdeníku Central Europe Review Jan Čulík na tomto místě.

  • Recenze nové knihy Městopis od Michaely Černé (padesát autorů, povídek a měst) je na tomto místě.

  • Senátor Zeman a cizí peří. Vladimír Zeman, senátor za Unii svobody, má své voliče rád (zejména nyní, když jsou volby přede dveřmi). Proto jim do schránky nechal doručit leták nadepsaný: Nákladem S. O. S. 2000 a senátora Vladimíra Zemana, spoluautora zákona o svobodném přístupu k informacím (zde). V něm se občanovi poněkud polopatistickým jazykem vysvětluje, jak zmíněný zákon používat a k čemu všemu je mu dobrý. Celé to má háček: předkladateli a hlavními autory zákona byli Oldřich Kužílek a Michael Žantovský (ODA) a jak Britským listům potvrdil první z nich, V. Zeman se na přípravě zákona nijak autorsky nepodílel. Inu, normální je nelhat, že, pane senátore? --- Podařilo se nám spojit i s Vladimírem Zemanem. Ten se výrokem O. Kužílka cítil dotčen: považuje se prý za spoluautora zákona, protože se, jak pan senátor vysvětlil, iniciativně účastnil jeho prosazování. Na dotaz, zda se V. Zeman nějak podílel i na textu zákona, nám bylo řečeno, že o něm se svými kolegy často diskutoval. (TP)

  • Jaroslav Hutka má stránky se svými texty a informacemi o CD se svými písněmi na této adrese.


  • Komu byla v r. 1993 udělena licence TV Nova. Soubor důležitých dokumentů z RRTV, z nichž zřejmě vyplývá, že právní předchůdce firmy CME, společnost CEDC, se přímo podílel na správním řízení v rámci udělování licence pro TV Nova (na rozdíl od Vladimíra Železného), je v Britských listech na tomto místě.

  • Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Svědectví Sylvie Yolandy Machové, druhá část:

    Neoperovali mě, protože "nevěděli, co se mnou bude"

    Toto jsou další vybrané výňatky ze svědectví Sylvie Yolandy Machové, která byla bezdůvodně zatčena během nedávných pražských protiglobalizačních demonstrací, brutálně po zatčení zbita a terorizována, bez důkazů obviněna z trestného činu a poté, co v zoufalství vyskočila z okna policejní vyšetřovny, dále mučena a brutalizována v nemocnici pod správou ministerstva vnitra. Zlomenou a vážně poškozenou nohu jí v české nemocnici neoperovali, "protože nevěděli, co s Machovou bude" (?) takže se vážně zanítila: vedlo to posléze k velkým zdravotním komplikacím. První část je v Britských listech zde, kompletní svědectví Syvie Yolandy Machové v angličtině je zde.

    Protože jsem byla dezorientovaná a protože jsem se pořád strašně bála, nemohu si být jista chronologickým sledem událostí, ale jsem přesvědčena, že někdy uprostřed tohoto všeho mi byly podány utišující prostředky. Pamatuju se, že jsem byla nesmírně překvapena, ale také pozoruhodně apatická, možná že to byla apatie způsobená šokem - protože jsem byla plně při vědomí, když jsem viděla, jak mi lékař píchá místní umrtvení do obou stran paty a pak mi do paty začal vrtat velkou vrtačkou jako ze železářství. Do díry pak dali kovovou tyč, nevím přesně kdy, ale buď jsem prostě omdlela anebo mě osvobodili od vědomí ... pamatuju se jen, že jsem se probrala a byla jsem v sádře až po pás. (Ale nepamatuju se, KDY se to všechno stalo. Jestli to bylo předtím, než tam přišel soudce, nebo potom.)

    Zdálo se mi naprosto neuvěřitelné, JAK JE MOŽNÉ že mi upírají tak prosté lidské právo, jako je právo na telefon, v údajně lidské infrastruktuře nemocnice, a k tomu ještě velmi zraněnému člověku. Řekli mi, že jestliže se pohnu, mohla bych ochrnout na celý život, ale zároveň mi nedovolili zatelefonovat rodičům, zdálo se to absurdní. Také se mi zdálo neuvěřitelné, že nikdo, jimž jsem se podívala do očí a řekla upřímně, přímo a s hlubokým přesvědčením, že jsem NEVINNÁ, NIKDO tomu nevěřil. Zdálo se mi to neuvěřitelné.

    Opravdu jsem jim připadala jako tak strašně nebezpečná, násilná a destruktivní osoba? Navzdory veškeré brutalitě jsem se všemi mluvila zdvořile (kromě té doby, kdy mi třásli nohou, to jsem nadávala, protože to bylo k nesnesení). Dokonce i nepříjemné policistky, která tam byl neustále a hlídala mě, jsem se zeptala: "PROČ mě tolik nenávidíte? Vždyť mě ani neznáte. Copak vám to o mě napovídali ... vy věříte všemu, co se vám řekne?" Ale jen se na mě podívala s prázdným výrazem a chladnu tváří. Možná že nerozuměla pořádně anglicky.

    Ale nakonec, když už jsem nevím kolikrát trvala, že jsem neškodná a prosila jsem opakovaně jen o jeden telefonát, lékař konečně začal být trochu příjemnější. Dokonce přiznal, že není zapotřebí nikomu telefonovat, protože PRÁVĚ TEĎ je před nemocnicí mnoho lidí a že všichni chtějí mluvit se mnou a že už tam jsou dlouho. V tuto chvíli jsem opravdu téměř omdlela, ale ne bolestí, ale štěstím. "Mohu s nimi mluvit, prosím? Mohu s nimi mluvit? PROSÍM, mohu s nimi mluvit?" Řekl mi, že musím počkat. "Nejprve se musí konat slyšení soudkyně." - "Kdy to bude?" - "Teď."

    Náhle vešli tři lidé a přinesli si tři židle a psací stroj, které rozmístili v malém prostoru kolem mé postele v příruční místnosti. "CO se děje?" ptala jsem se zpod své jediné ochrany, peřiny. Představili se něco jako vyšetřující soudkyně, právník - který řekl, že je MŮJ právník, muž, který psal na stroji a běžná brigáda stráží, kteří hlídali, abych najednou nevyskočila z postele a náhle na někoho nezaútočila. Rovnou jsem právníkovi řekla, že nemám VŮBEC ŽÁDNÉ PENÍZE, abych mu mohla zaplatit, ale odpověděl, že je z OPH a že je to všechno zařízeno. Zeptal se měl, proč dělám takové hlouposti. "Jako co?" odpověděla jsem. "Jako skákání z oken."

    Pak jsem měla mluvit k soudkyni. Řekla jsem jí VŠECHNO, a bylo to pro mě velmi lehké, protože to stejně všechno muselo ven. Řekla jsem jí o tom, jak to vypadalo ve vězení, o hrůzném výslechu, vypočítala jsem všechny protizákonné činy, jichž se dopustila policie. Řekla jsem jí své důvody, proč jsem přijela do Prahy a důvod, proč jsem vyskočila z okna. Řekla jsem jí o tom, jak nelidsky se mnou zacházeli v nemocnici a o porušování mých základních práv od chvíle, kdy jsem byla zatčena, až do tohoto okamžiku ... a bylo to velmi emocionální, protože jsem byla naprosto zničená. Ale bylo to lehké jí říct všechno, protože to bylo tak bolestně pravda. "A jsem NEVINNÁ!" řekla jsem jí a podívala jsem se jí přímo do očí.

    (...) Nakonec výrok, který se mi zdál nejdůležitější, zněl "... a z důvodů jejího zranění, soudkyně rozhodla obžalovanou osvobodit ... a obžalovaná je tedy svobodná, až do dalších právních kroků."

    (...)

    Právník (...) vysvětlil, že jsem stále obžalovaná a že stále budu muset jít k soudu. Ale teď se mě rozhodli propustit, protože nemohu v tomto stavu utéci a také údajně proto, že je přítomen on a tisk a všichni ti lidé, obléhající nemocnici. (A protože měli obrovský strach.) (...)

    Z nějakého důvodu ke mně pořád nechtěli nikoho pustit. Řekli, že mám počkat do druhého dne. (...)

    Z okna jsem viděla množství policejních automobilů. Je ironické, že to bylo dobré znamení. Přítomnost mnoha policistů znamenala, že mi přišlo na pomoc mnoho lidí. (...)

    Vím, že druhý den bylo najednou všechno úplně jinak. Nikdo už na mě nebyl sprostý. Dokonce i policistka, která mě pořád hlídala, se ke mně začala chovat skoro normálně. V jednu chvíli dokonce sama vynesla můj nočník, což by před tím nikdy neudělala. A vyvezli mě z té malé příruční místnosti dali mě samotnou! do velké místnosti s třemi postelemi a výhledem na borovice! Všichni byli na mě najednou tak nerealisticky hodní, smáli se se mnou, vtipkovali se mnou, navzdory tomu, že jsem se na ně dívala s úplně zmatenou tváří. Jeden lékař mi řekl s velkým úsměvem: "Jste v České republice hvězda."

    Celé dopoledne jsem čekala ve svém luxusním velkém pokoji, než konečně přijdou přátelé, ale pořád chodili jen lidi z nemocnice a další lidi, o nichž jsem nevěděla přesně, kdo to je, kteří se o mně teď strašně pečlivě starali a pořád se ujišťovali, že je všechno perfektní. A pak řekli s velkým úsměvem: "Ve dvanáct hodin bude tisková konference!" a odešli a já jsem měla dojem, že se všichni zbláznili. (...)

    Pak jsem slyšela za dveřmi zmatek a hluk a když se dveře konečně otevřely, vešlo naprosto obrovské množství lékařů, úplně naplnili celý trojlůžkový pokoj a CIVĚLI na mě naprosto překvapeně. Ptali se mě na spoustu otázek, o tom, jak se cítím, na můj otřes mozku a "zda jsem byla znásilněna policisty". Samozřejmě, že jsem řekla "Ne" a možná jsem i dodala: "NIKDY bych jim to nedovolila." Nezůstali dlouho, ale bylo to velmi intenzivní (...) a všichni byli na mě velmi hnusní a vůbec se nezajímali, jestli je mi dobře (...)

    Ale pak, po celých těch třech strašných dnech, se otevřely dveře a dovnitř vešel PŘÍTEL!! Bylo to TAK neuvěřitelné, že bohužel nemám slova, jimiž bych byla skutečně schopna tuto chvíli popsat. Nejprve jsem viděla, jak přichází Wolfgang a hned pak Sergio - byl nanejvýš rozčílen a viděla jsem, že má o mě starost. (...)

    Vím, že přišla vlna reportérů z novin, a Sergiovi a Wolfgangovi se podařilo je dostat z místnosti. Připadalo mi velmi znepokojující, opravdu mě to iritovalo, že zaměstnanci nemocnice, zejména ta zdravotní sestra s červenými vlasy, která na mě byla TAK zlá, se najednou ÚPLNĚ před tiskem a všemi těmi lidmi obrátila. Najednou lezla do zadku všem těm aktivistům, kteří mě přišli navštívit a pořád se na mě zeširoka smála, jako by byla mou největší přítelkyní. Opravdu se mi chtělo jí dát pár facek, že je tak falešná a jsem ráda, že jsem nebyla svědkem toho, jak lidé jako ona venku hovořili se sdělovacími prostředky, protože bych to asi nevydržela.

    Když byla většina lidí v místnosti donucena odejít, poskytla jsem rozhovory jen několika málo lidem, kterým bylo povoleno zůstat. Bylo přítomno několik videokamer a fotoaparátů a pamatuju se, že jsem mluvila, mluvila, jako vodopád, jako exploze, ale nepamatuju si to, jako bych tam ani nebyla (je to všechno na videu). V podstatě jsem líčila nesoustavně celou tu noční můru (...)

    Během rozhovoru, kdy jsem byla v euforii, jsem neměla skoro žádné bolesti, ale bolest se pomalu začínala vracet. A brzo byla tak nesnesitelná, že jsem propadla křečovitým, téměř epileptickým záchvatům agonie, až jsem pak dostala obrovskou dávku nějakého syntetického morfia, kterou doporučil jeden přítel, který o ně šel požádat. Tentokrát mě už nemohli odmítnout poskytnout utišující prostředky proti bolesti, jak to odmítali po celou dobu. Zmizela jsem tedy do polštáře mraků, byla jsem přítomna, ale ve vzduchoprostoru...

    (...) Společně s mou matkou přišel konzul, který byl neobyčejně rozčilený. Přiměl všechnu, aby opustili místnost, takže zůstali jen má matka, Sergio a on. Hodně mluvili. Konzul, stejně jako Sergio, byl naprosto rozhořčený tím, co se tady děje. Řekl, že se dověděl z novin nebo televize - to si už nepamatuju - že "Rakušanka vyskočila z okna policejní stanice" a že ho ministerstvo vnitra vůbec neinformovalo, což ho pěkně naštvalo.

    Nyní tady byl proto, aby vyjednal s policií můj odjezd ze země, abych mohla být odvezena do nemocnice v Rakousku. (...)

    (Pak Sylviina matka kritizovala Sergia, že Sylvii do této věci zatáhl.)

    Sergio mé matce velmi racionálně vysvětloval (...) celou historii, co se dělo venku a uvnitř této šílené nemocnice v nejostřejších podrobnostech. Sdělil ji všechno, co lidé venku během předchozích dní dělali, a jak to vyprávěl, muselo to být pro všechny absolutně strašné. Byl daleko emocionálnější, než jsem ho kdy zažila. Vyprávěl spoustu věcí, které zněly opravdu drasticky. (...)

    Sergio konstatoval, že ohledně mě existovalo naprosté informační embargo. Nemocnice, která je pod kontrolou ministerstva vnitra, popřela, že v ní leží osoba mého jména. Snažil se vysvětlit, že zaměstnancům nemocnice se NEDÁ DŮVĚŘOVAT a že se na tom všem podílely temné a zlovolné síly, jejichž cílem bylo zamést celou historii pod koberec. Řekl, že je pravděpodobné, že jsem byla v ohrožení života, kdyby nebylo došlo k tomu, že JEDINÁ ŽENA, navzdory embargu na informace, kde jsem, prozradila, že jsem vyskočila z okna a že jsem v nemocnici. Jinak by se pokusili nechat mě zmizet, a bylo by to docela lehké, protože NIKDO nevěděl, kde jsem.

    Sergio pokračoval, že když mě nakonec lidi našli, byl jim odepřen přístup do nemocnice a byli dokonce zatčeni před filmujícími televizními kamerami, když se snažili do nemocnice proniknout. Řekl mé matce, že jsem byla protizákonně zatčena a brutalizována ve vězení, že jsem byla obviněna z trestných činů, které jsem nespáchala a to mě vyděsilo natolik, že jsem vyskočila z okna. Řekl jí, že nemocnice, do které jsem byla přivezena, byla pod kontrolou ministerstva vnitra, které nejenže pokračovalo v informačním embargu o mně, ale dál se mnou zacházelo brutálně a dokonce mě mučilo.

    Ale moje matka interpretovala všechno, co jí Sergio řekl, jako "radikální konspirační teorie, přehánění a manipulaci". (...)

    Pak se vrátil konzul a řekl, že existují určité právní formality a policejní procedury, které mi zabraňují, abych odjela ze země. (...) Policie jednala, jako obvykle, iracionálně. Vtrhli náhle dovnitř, když jsem byla v oblacích polovědomí a jako ze vzdáleného prostoru jsem je slyšela, že mám podepsat nějaké dokumenty. (...)

    Pak se policisté vrátili s nějakou ženou, která se představila jako dr. Lipská, lékařka, která je za mě odpovědná. Otevřela jsem v polovědomí jedno oko a všimla jsem si, že jsem ji V ŽIVOTĚ předtím neviděla. Přišla, aby učinila prohlášení, že NEJSEM POD OCHROMUJÍCÍM VLIVEM LÉKŮ a JSEM DOSTATEČNĚ ZDRAVÁ NA TO, ABYCH PODEPSALA. Jak mohla nějaká osoba, kterou jsem v životě předtím neviděla, vědět, jak se cítím, bylo pozoruhodné.

    (...) Nevím, co přesně vlastně policie chtěla, ale pořád něco ode mě vyžadovala. Snad chtěli zajistit, že se vrátím k soudnímu řízení. (...) V jednu chvíli udělala moje matka zvláštní věc. Zeptala se dvou policistů, jestli viděli film "Nesnesitelná lehkost bytí" (pozn.JČ: francouzský film podle románu Milana Kundery, kterému se v druhé polovině daří vytvořit nesmírně přesvědčivou atmosféru kafkovské hrůzy v českém komunistickém režimu druhé poloviny sedmdesátých let). To je přimělo, že se zarazili a na okamžik přestali recitovat svou ceremonii paragrafů, podívali se na mou matku v naprosté nechápavosti a  řekli: "Co??" Překladatel byl trochu intelektuálnější než ti policisté, film viděl, a tak o tom začali mluvit a já jsem (v duchu) blahopřála matce, že se jí podařilo převést hovor na jinou kolej.

    (...) Bylo velmi důležité, abych se co nejdříve podrobila operaci. V podstatě říkali, že "za normálních podmínek" by bývali tyto rozdrcené kosti operovali okamžitě, ale neučinili to, protože "jsme nevěděli, co se s ní bude dít". (...)

    Pak přijela sanitka, aby mě odvezla do Vídně. Vyvezli mě ven. Jak mě vezli na parkoviště, vibrace mi způsobily po celém těle znovu strašlivou bolest a zase jsem, ještě jednou, začala řvát. Moje matka se velmi hněvivě stavěla proti všem, kdo mě nechtěli pustit do Vídně.

    V sanitce jsem dostala zvlášť velkou dávku morfia, což mě poslalo do mraků až do chvíle, kdy jsem dorazila do operační místnosti ve všeobecné nemocnici ve Vídni - jak jsem později zjistila, za rekordní dobu tří hodin, s policejní eskortou a zvláštním povolením na hranicích. Kdo by si to býval pomyslel, poté, co nám trvalo čtyřiadvacet hodin dostat se do země, že budu ze země odjíždět na zádech ve velkém stylu...

    Z té operační místnosti si nepamatuju skoro nic, byla jsem pořád ještě v polobezvědomí. Pořád mě vyšetřovali a byla jsem tam celou řadu hodin. Vím, že nakonec mě neoperovali, přestože mi nakreslili přes kotník modrou čáru, kde chtěli udělat první řez. Nakonec se rozhoi od operace ustoupit, z důvodů, které jsem se dověděla až další den..

    Bylo příliš pozdě. Moje noha už vůbec nevypadala jako noha. Byla modrá a purpurová a byla napuchlá asi do pětinásobné velikosti. Chodidlo vypadalo jako míč, s ostře červenou kůží, s texturou tak pevně napjatou, že o vypadalo jako povrch míče. U kotníku způsobil otok, e kůže praskla zevnitř a na povrchu se objevovaly velké černé bubliny a puchýře, které pak prakaly a z nich teklo tekuté maso v pramíncích tmavěčerveného slizu.

    Řekli mi, že mohou operovat teprve, až noha přestane explodovat zevnitř a že je nemožné cokoliv učinit, když je noha takto opuchlá. Avšak, uvedli, jakmile otok splaskne a puchýře uschnou, budou operovat, ale musím to vydržet ještě tak týden. Jinou zpprávou byla, že kloub v kotníku je neopravitelně zničený a že zůstane už po celý život v úhlu 90 stupňů.

    Otok začal pomíjet až po několika týdnech. (...)

    Lékaři mi v prvních týdnech neprozradili, že se obávali že budou muset nohu amputovat. Tkáň byla natolik zničená, že by neregenerovala, nebyla by schopna odolávat infekci a to by znamenalo okamžitou amputaci. Proto bylo jedinou možností, a lékaři byli velmi skeptičtí, počkat a nechat kosti, rozbité na mnoho kousků, aby si nalezly cestu zpět samy. Dalo se čekat, že to bude dlouhý proces, vzhledem k tomu, že mi do nohy vsunuli kovovou tyč. A pak bude pravděpodobné, že bude noha do určité míry zdeformována, ale alespoň ji budu mít.

    Trvalo mi chvíli, než jsem si to řádně uvědomila, a když jsem si to uvědomila, byl to pro mě šok, protože pro to bylo jediné vysvětlení. Kdyby bývaly ty svině [v ČR, pozn. JČ] si se mnou nehrály ty svoje hry, mohla jsem z nemocnice odejít za tři týdny jen v sádře. Teď musím zůstat v nemocnici až tři měsíce a čekat, jestli se rozbité kosti samy postupně navzájem nenajdou, abych nakonec mohla chodit alespoň trochu normálně.

    Ať žijí ty svině. Nejenže jsem byla dohnána k takovému strachu a zoufalství, že mě to přimělo, abych vyskočila z okna a zlámala si kosti v těle, ale pak, navzdory kritickému stavu, v němž jsem byla, mi bylo odepřeno právo komunikace s vnějším světem a vnějšímu světu byly odepřeny informace o mně - ale zároveň mi bylo TAKÉ odepřeno právo na normální a nutné lékařské procedury, což drasticky dlouhodobě poškodilo mé zdraví, mou pohyblivost a mou svobodu - drasticky to omezilo můj život...

    Ale chci říct jednu věc jasně, na konec tohoto všeho, že ať se stane cokoliv, ať už mám dvě nohy nebo jednu, ať jsem částečně mrzákem, ať mě i dál bolí páteř tak strašně, jako teď - chci, aby všichni věděli jednu věc: Nebudou ŽÁDNÉ ZÁPORNÉ DŮSLEDKY na můj život, ani na mou pohyblivost a už vůbec ne na mou svobodu!

    (...)


    Policie nesmí podle zákona bezdůvodně legitimovat lidi

    Jak jsme se účastnili demonstrace a policie si nás zjistila

    Bohdana Marvalová

    Minulou sobotu odpoledne jsem si zašla na demonstraci proti fašismu v Jablonci nad Nisou.

    V té době se totiž konala ve stejném městě i povolena demonstrace nacionální strany? Unie? (Skoupý a spol.)

    Tohle měla být protiakce skupiny mladých lidí všeho druhu (myslím, že mj. "anarchisti" , jacísi libertini, punk ale i nezařazených těch, co spolu mluví).

    Liberečáci si objednali mikrobus, který je měl odvézt po demonstraci urychleně z místa činu (myslím, že měli dost nahnáno, že dostanou od skinů nakládačku).

    Když jsme v Jablonci vylezli z autobusu, začali se účastníci balit do kafijí a kukel (předem jsem proti tomu bezvýsledně protestovala, ale bylo mi vysvětleno, že je to nutné, neb skini si je fotografují a pak jim někde potmě natlučou, prý zveřejňují fotky na svých webech) - považují to ale stále spíše za folklór, který tmelí řady.

    Vyšli jsme několik desítek metrů po schodech k místu určenému pro demonstraci. Tam již čekalo asi 15 policistů s jedním vlčákem (ukázalo se, že dalších asi 10 čeká v brnění a se štíty za keři).

    Dřív než jsme byli vpuštěni na malý plácek, policisté každého z mladých legitimovali ( mne zřejmě nepovažovali za nebezpečnou) a všechny účastníky zapsali s adresami a rodným číslem do notýsku. Na můj dotaz proč tak činí odvětili, že je to pro případ, že by někdo z přítomných byl hledanou osobou.

    Ptala jsem se, zda sepsali i účastníky druhé demo, řekli, ať se zeptám oficiálního mluvčího. Přítomný kameraman ČT mi sdělil, že tak učinili. potom jsme byli vpuštěni na plácek a policisté se rozestavěli kolem dokola.

    Viděla jsem, jak legitimují ještě několik kolemjdoucích, kteří se buď že zvědavosti, či že sympatií zastavili. Proběhly projevy a skandovalo se pár hesel. Po celou dobu cvakaly fotoaparáty a vrčely kamery přítomných médií případně bretšnajdrů. Z kolemjdoucích se už skoro nikdo neodvážil zastavit, jedna paní s dcerou, které šly na autobus, se ptaly policistů, zda smějí projít.

    Shora se ozývalo skandování "nic než národ". Potom horní demonstrace skončila a skini se zřejmě dobývali na nás plácek, protože těžkooděnci se proti ním rozběhli. Navrhla jsem organisátorům, že by bylo lepší vyklidit prostor. Přijali můj návrh s ulehčením. Za doprovodu policistů jsme se odebrali těch několik desítek metrů k autobusu. Ti kdo šli čůrat za roh, byli hlídání ostřížími zraky. Pak jsme vyjeli doprovázeni mikrobusem s těžkooděnci až na okraj města.

    Co si o tm myslíte a co byste teď na mém místě dělali?

    P.S. Bylo nás asi 30.

    Poznámka Tomáše Peciny:

    Vážená paní Marvalová,

    jak jsme nedávno psali v BL, policie nemá právo nikoho plošně legitimovat. Ustanovení o podobnosti s celostátně hledanou osobu nelze interpretovat způsobem, který uvádíte, a policista, který tak učinil, by měl být schopen svým nadřízeným uvést, které konkrétní hledané osobě se legitimovaný podobal.

    Korektní cestou je zapsat si služební číslo policisty, který doklady vyžadoval, a podal na něj stížnost (musejí ji ze zákona přijmout na kterékoli služebně). Když to udělají všichni neoprávněně legitimovaní, policie se brzo dostane do nesnází, protože zakrátko nebude řešit nic jiného než tyto stížnosti (a bude mít také potíže s tím, co odpovědět).


    Případ Machová: v ČR pojišťovny nehradí prostředky proti bolesti

    Dalibor Matušínský

    Jak to také mohlo být.

    Nemám důvod nevěřit Sylvii Yolandě Machové, že byla zatčena, bita a pak ošetřována způsobem, na který není z domova zvyklá.

    Je ovšem zřejmé, že článek je psán zaujatě a vůči výše jmenované nekriticky. Tvrzení: "vůbec nebyla násilná aktivistka - byla to studentka malířství a sdělovacích prostředků ve Vídni" je velice podivné. Co má její studium společného s její povahou? Je to podobné, jako sdělení typu "soudruh se nemohl dopustit násilí, protože je to vzorný úderník". I student malířství může být násilník, stejně jako řezník může být naprosto nenásilnou osobou, nechápu, jak mohl autor takovéto argumenty vůbec použít.

    Také prohlášení, že "Machová se neúčastnila násilí, ale byla zatčena při pokojném natáčení videokamerou" je nesmyslné. To, že někdo nebyl chycen při činu, ještě neznamená, že se ničeho nedopustil (i když samozřejmě netvrdím, že Machová se násilí dopustila). Kájínek taky nebyl zatčen hned po vraždě. Popis chování lékařů je dobře znám všem českým pacientům. Kroucení nohou (nevěřím, že by se přitom drtily kosti, schválně si to někdy zkuste sami, kost je příliš pevná, než abyste ji jen tak rozdrtili) je běžným postupem, jehož účelem je srovnat kosti tak, aby srostly rovně. To, že přitom nebylo použito anestetikum, je běžná praxe, kterou zažila i má babička. Mohu vás ujistit, že proti MMF nedemonstrovala. V ČR se obecně umrtvení používá zřídka, zatímco na západ od našich hranic celkem běžně - kupříkladu i u zubaře (co by asi vykřikovala Machová po návštěvě české zubní ordinace!).

    Naprostý nezájem personálu o potřeby pacientů je daň za přetrvávající socialismus v našem zdravotnictví. Zažili jsme to snad všichni, MMF je v tom skutečně nevinně.

    Agresivita zdravotní sestry, pokud k ní skutečně došlo, je zralá na stížnost na lékařskou komoru nebo přímo trestní oznámení.

    A co se telefonů týče, pokud by Machová vykulhala na chodbu, asi by tam našla automat na karty. Na pokoje se telefony nenosí, to mohu potvrdit, nedonesli jej ani mé ženě těsně po porodu.

    A poslední otázka - jestlipak měla Machová zdravotní pojištění? Jestliže ano, určitě ví, co se z něj hradí (telefony ani anestetika - s výjimkou operací - to rozhodně nejsou), a pokud ne, inu, pak ne.

    Poznámka JČ: Je tady jedna velmi závažná potíž. Pokud policie ví, že Machová páchala nějaké násilí, je podle zákona její povinností okamžitě po zatčení zadržené osobě oznámit, proč a z jakých důvodů byla obviněna a z čeho je obviňována. A policie musí mít pro takový čin důkazy. - Co se týče toho, že by jistě slečna Machová "řvala bez umrtvení i u českého zubaře" - chtěl bych jen podotknout, že si pádem poranila páteř a roztříštila kosti na jedné noze, což zůstalo bez operace.


    Vidím, že byla Machová skutečně extrémistka

    Vladimír Henzlík

    Pane Čulíku,

    nějak jsem nenašel v textu slečny Machové, že jejím úkolem bylo dovézt těhotné ženy (ostatně, těhotná žena, která by se hodlala zúčastnit akce, jejíž organizátoři předem slibovali udělat z Prahy ještě větší Seattle, by měla být vyšetřena psychiatrem).

    Sama píše, že měla odvézt conveners a speakers do bezpečí. Uvažováno jejím způsobem (vysvětlením ponechaných tkaniček, aby se mohli oběsit): vůdci navedou dav do nebezpečí, a pak ho ponechají osudu a hledí si zachránit jen vlastní kůži.

    Je ale dobře, že jste to zveřejnil. Každý si může udělat obrázek.

    Poznámka JČ: Informaci o tom, že byly v mikrobuse Machové i těhotné ženy, přinesl mj. týdeník The Prague Post.


    Právo a msta

    Ludvík Vavřina

    Vážený pane Čulíku, svědectví včera zveřejněné je otřesné, přesto jen potvrzuje, co jsem si myslel.

    Demonstranti to brali příliš sportovně. Vybavili se sice plynovými maskami, ale po odpískání zápasu spoléhali na hyperkorektnost policie. Měli se spíš vybavit znalostmi o policiích posttotalitních států. Pokud jsou naivní představy o policii v příkrém rozporu se skutečnosti, nedivím se, že ve zkratu někdo vyskočí z okna.

    Neurvalé chování lékařů je do nebe volající ostudou a svědčí o tom, že msta, která v padesátých letech vytlačila právo, je v naší populaci úspěšně zabudována.

    Jak se říká, všechno souvisí se vším a bezbřehý bordel (vhodnější slovo mě nanapadá) ve vězeňství odkryty po útěku Kajínka, hovoří za vše. Absence práva, nutná pro masové rozkradení majetku předhozeného k privatizaci, přináší své ovoce v podobě demoralizace a dezorganizace instutucí majících právo hájit a vykonávat.

    Arogance mocných pak v lidech vyvolává pocit, že právo a spravedlnost jsou jen jakési předvolební kecy, o které nestojí za to usilovat.

    Ostatně, Klausova nehoda nevzbudila žádnou kritiku, ačkoli takové hovado, které namyšlené předjíždí kolonu vozidel s jakýmsi majáčkem a myslí si, že má povolení zabíjet, patří spíš na Mírov než do parlamentu.


    Gross v "ideodiverzní centrály" věří

    Jaroslav Polák

    Musím říci, že to co jsem četl o té Rakušance v BL, je naprosto otřesné.

    Bohužel nemám důvod tomu nevěřit.

    Panu Grossovi jsou asi tyto fakta zcela lhostejná.

    Nicméně ní na můj dopis odpověděl.

    Bohužel jsem jeho odpověď vymazal, takže Vám ji nemohu poslat.

    Pouze v ní řekl, že nechce bránit svobodě tisku, ale že na tom jeho jakémsi "ideodiverznim centru" trvá.

    Doufejme že tento "oblíbenec lidu" skončí tak, jak skončili předchozí "oblíbenci lidu" (míním tím např. p. Dlouhého, osud toho prvého mu nepřeji).

    Na druhou stranu např. v LN (a buď jim za to chvála) pochopili, že se děly policejní násilnosti.


    Evropská unie zařadila ČR do třetí kategorie

    Ivan Hoffman, Radiožurnál

    S jistou dávkou černého humoru lze říct, že hodnotící zprávu Evropské komise naši politici oslavovali podobně předčasně jako Bush své zvolení prezidentem.

    Nakonec jim při zařazení České republiky do jakési nově zřízené třetí kategorie zamrzly úsměvy na rtech.

    Zatímco v posledních dvou letech u nás po hodnocení z Bruselu převládala tendence zpytovat svědomí, tentokrát spíše než o sobě přemýšlíme o Evropské komisi. O co jí vlastně jde?

    Zjednodušeně řečeno, se nám dobromyslně radí: "Zatím se mezi nás netlačte, zničili bychom vás, neobstáli byste v konkurenci."

    Otázka teď zní, zda poděkovat za upřímnost, anebo se ohradit proti cynismu. Možné je obojí. Některé výhrady komise většina z nás vřele podepíše. Některé ale ani náhodou.

    V takové situaci je třeba zachovat chladnou hlavu a je lepší přemýšlet, než mluvit. Evropské komisi totiž zřejmě půjde především o peníze a poslanec Vlastimil Tlustý je asi blízko pravdě, když naznačuje, že Evropská Unie nemá co u nás koupit, když to podstatné již od nás obdržela darem.

    Liberalizovali jsme obchod, otevřeli trhy, velkoryse se nabízíme jako levná pracovní síla a podbízíme se pobídkami daňových úlev.

    Proč by vlastně měla Unie investovat do naší integrace? Pragmaticky nám otevře dveře, až budeme bohatí, ale nebude se zlobit, když za dveřmi zůstaneme chudí.

    Pokud je to takhle, ať to naši politici a vyjednavači vezmou na vědomí a učiní nás opět atraktivními. Na produkty z unie lze uvalit cla a evropským investorům řádně vyměřit daně.

    Před vyhlášením takové spravedlivé války je ale nutné mít zameteno před vlastním prahem, dohledat miliardy vytunelované místními šíbry. Bez toho nemá valný smysl spílat Bruselu.

    Vysílá se ve čtvrtek 9. listopadu ráno.


    Válka barev - aneb neevropský kolorit amerických voleb

    Václav Pinkava

    Symbolika barev je zajímavá oblast vnímání - hezké pojednání (anglicky) například zde http://www.insteam.com/LauraFunderburk/mycolor.htm

    V Evropské politice platí nepsané pravidlo, že pravicové strany se stylizují jako modré, levicové jako červené.

    Kdysi jsem si to uvědomil v Británii, když mne napadla analogie s anglickými oddělenými vodovodními kohoutky. Aby se (většinový) člověk pravák neopařil, jsou studené kohoutky na pravé straně umyvadla. Tehdy mně napadlo, do jaké míry v souladu s tímto označením bývá sociální politika, pravicová politika je chladná, chcete-li rozumová, zatímco levicová srdečně vřelá až k opaření...

    V USA tento symbolismus zjevně neplatí. (viz například zde http://www.foxnews.com/elections/index_flash.sml) Zatímco reportáž BBC o amerických prezidentských volbách dodržovala evropskou konvenci, takže mapa Spojených států se v průběhu volební noci zabarvovala modře, reportáž CNN vypadala opačně. Podle CNN se vnitrozemí postupně zalévalo rudě, hustěji obydlené pobřežní státy vesměs modře.

     

    Jak toto symbolicky ladí s oběma kandidáty? Například G W Bush má podle analýzy Burke's Peerage, odborníků na genealogii, blíže k modré krvi aristokracie než Al Gore, a jméno Gore je až nešťastně krvavě laděné. Sloveso 'to gore' znamená něco jako rozkuchat, nabrat na kly, na rohy, zatímco podstatné jméno gore vyjadřuje krvák, masakr, 'blood and guts' obnažené vnitřnosti.

    Za zmínku stojí, jestliže Gore tedy není jméno slibné či příznivé, anglicky by se řeklo že není 'auspicious' pak je trochu paradox že jazykový původ slova auspicious je odvozen od haruspicie, věštění podle polohy vyvržených vnitřností http://www.cs.utk.edu/~mclennan/OM/BA/Har.html#introduction .

    Jednotlivosti kandidátů ovšem neurčují barvy americké politické scény. Poněkud zjednodušeně, když američané bojovali o svou nezávislost, rudá barva patřila angličanům (Redcoats), a patriotičtější pro američany je tedy věrná modrá - true blue.

    Rudá náleží k republikánům podle abecedy, spojuje je písmeno 'R', jako Republican a Red. (Obdobný princip se ujal u stereofonních videopřehrávačů a televizorů, všimněte si že cinch konektor pravého zvukového kanálu je rudý. Red jako Right.)

    Republikánská strana má za symbol slona, znázorněného pod pokrývkou s hvězdami. Slon se nejprve objevil v roce 1874, v kresleném vtipu kde představoval republikánské voliče odrazené splašeným oslem ve lví kůži, později symbolem demokratů. Obvykle je republikánský slon červený a jeho hvězdnatá pokrývka modrá, v souladu s americkou vlajkou. http://www.rnc.org Nicméně bývá vybarven i naopak, asi pod vlivem symbolické 'pravicovosti' modré barvy v okolním světě, anebo prostě proto, že Američané mají červenou rádi ale nejoblíbeněnjší je modrá (http://www.issihk.com/issi_clr.htm ) A co to o američanech vypovídá ? Lidový výklad barevných preferencí najdete například zde. http://www.gagirl.com/quiz/color.html

    Zatímco u nás může znít líbivě že 'modrá je dobrá', v angličtině značí 'blue' odstíny neveselé nálady. Feeling blue? Asi nebudete demokrat, ani republikán, ale stoupenec neúspěšného zeleného kandidáta Ralpha Nadera.


    V Británii vám smí zaměstnavatel číst e-mail, ale ve Francii nikoliv

    K článku BL z pátku 3.11. Velká Británie: zaměstnavatel vám smí číst elektronickou poštu poznamenává Petr Bradáč:

    Francouzská justice ve čtvrtek 2.11. vydala rozhodnutí v opačném smyslu, než prosazují nové britské právní předpisy. Novela britského trestního řádu (Regulation of Investigatory Powers Act) z 24.11.2000 v podstatě zmocňuje britské zaměstnavatele otevírat elektronickou poštu svých zaměstnanců, aniž by je musela žádat o jejich souhlas. Podle studie Amerického sdružení pro řízení (American Management Association) rovněž na 38 % amerických podniků (2000; 1999: 27 %) již běžně šťourá v elektronické poště, přicházející či odesílané z pracovišť; nějakou z forem elektronického dohledu používá již skoro 80 % amerických firem (2000: 78,4 %; 1999: 67,3 %).

    Rozhodnutí pařížského tribunálu pro přestupky má takovým praktikám ve Francii zabránit: "Elektronické sdělení jedné osoby jiné osobě je jen jedním z druhů korespondence, která je chráněna poštovním tajemstvím... [Francouzský] telekomunikační zákon chrání veškerou komunikaci na dálku, všechny její dodnes známé formy, ať jde o komunikaci po telefonu, po síti, dálnopisem či faxem, nebo po satelitní síti internetu... Světová internetová síť a celek služeb, které poskytuje, jako je elektronická pošta, tedy spadají pod aplikaci legislativy týkající se telekomunikací... Každý písemný vztah mezi dvěma identifikovatelnými osobami - ať jde o psaní, telefonické zprávy nebo uzavřené či otevřené obálky - je korespondencí. Tento vztah je chráněn zákonem, jakmile obsah, který přepravuje, je určitou osobou určen výhradně jiné jednotlivé osobě, na rozdíl od zpráv, poskytovaných veřejnosti."

    Na tomto podkladě byli tři vedoucí pracovníci fyzikálně mechanické laboratoře Vysoké školy průmyslové fyziky a chemie odsouzeni k pokutám od pěti do deseti tisíc franků.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|