Policie ČR zásahu městských strážníků zpočátku přihlížela, později se stáhla zcela.
K vyvrcholení pak došlo po západu slunce. Demonstranti, kterým bylo zima, opakovaně zapalovali před Ladronkou ohně (což je přestupek; foto, foto, foto) a "bicí komando" na ně ve dvou případech vyrazilo a potrestalo je na místě kopanci a ranami obuškem. Kolem 20.00 strážníci dva náhodně vybrané demonstranty dokonce odtáhli za kordon, spoutali a odvedli neznámo kam, přesně ve stylu zásahů státní policie při demonstracích (fotografie z této části zásahu budou k dispozici v příštím vydání BL).
V obou případech se samozřejmě jedná o - moderně řečeno - celé portfolio trestných činů: od zneužití pravomoci veřejného činitele až po ublížení na zdraví.
Podobně pochybný byl rovněž ranní zásah. "Tvrdá ruka zákona" radní Blažek např. Britským listům řekl, že se squattery nebylo třeba vůbec jednat nebo je vyzvat k opuštění objektu, protože Ladronka je majetkem hlavního města a strážníci nedělali nic jiného, než že "šli do svého". Problém je v tom, že, jak tvrdí mluvčí anarchistů Jakub Polák (foto), o využívání Ladronky existuje písemná smlouva mezi squattery a správcovskou firmou, a o platnosti její výpovědi dosud soud nerozhodl. A i kdyby tomu tak nebylo (radní Dvořák před novináři uvedl, že žádná smlouva neexistuje), vniknutím do objektu bez rozhodnutí soudu o vyklizení by stejně byla naplněna skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody (§ 238 TZ), kterou česká judikatura vykládá poměrně široce.
O tom, jak neprofesionálně a doslova partyzánsky byla akce provedena, svědčí, že demonstranti odpoledne přistihli jednoho pracovníka stavební firmy, jak nakládá do auta jejich elektrické kabely. Ten přiznal svou chybu a okamžitě se jim omluvil. Podezření, že si policisté a lidé z radnice takto rozdělili i další majetek squatterů jako "válečnou kořist", však zůstává, a pokud o zajištění věcí neexistuje řádný policejní zápis, může to mít pro radnici dalekosáhlé důsledky.
Závěrem: Majitel domu má plné právo vystěhovat squattery, ale v právním státě přitom musí dodržovat postup předepsaný zákonem. To se v případě Ladronky nestalo, radní za Stranu pořádku (rozuměj: ODS) se těsně před volbami svezli na vlně emocí po zářijovém zasedání MMF/SB a zákon šel stranou. Poněkud překvapuje, že s jejich postupem se ztotožnil i náměstek primátora a senátorský kandidát Otto Kechner (ČSSD), který se sice snažil o smířlivější postoj, ale k řešení problému squatterů na střeše "vymrznutím a vyhladověním" se osobně přihlásil ("Přece nebudeme zvyšovat jejich komfort!"). Měl ale štěstí: žádný ze squatterů ze střechy nakonec nespadl a akce skončila "vítězstvím" radnice (pro srovnání, jak psával O. Kechner o sqattingu v době, kdy ještě nebyl blahobytným politikem ve funkci a jeho strana byla ještě v opozici, viz druhý článek tohoto vydání).
Nejvíc však znepokojuje, že radní se zřejmě opět, podruhé v krátké historii, rozhodli přetvořit městskou policii v ozbrojený sbor prosazující nikoli zákon, ale zájmy radnice nebo dokonce jednotlivých frakcí v městském zastupitelstvu.
Pak je tu ale problém terminologický: takový korpus totiž nelze nazývat městskou policií, ale městskými milicemi.
O squatu a squatterech, o bytech a bydlení
Před několika týdny zahájily pražské vysoké školy cyklus přenášek dalšího školního roku. Některým posluchačům nastal, vedle školních povinností, ještě další problém. Sehnat v Praze levné a odpovídající ubytování je takřka nemožné. Mnozí studenti musí, alespoň přechodnou dobu, bydlet v některém opuštěném pražském domě obsazeném mladými lidmi. Do češtiny se již dávno přenesl jeho anglický výraz - squat. Ve svých úvahách o bytech a bydlení se proto dnes vydám do oblasti, která zdánlivě nemá s bydlením spořádaných občanů nic společného. Jsme opravdu hluboko ovlivněni představou domu obsazeného squattery jako marihuanového doupěte plného pochybných individuí povětšinou celostátně hledaných. Takováto představa v nás byla trvale pěstována, a když se zamýšlím zpět, změny v 1989 nepřinesly do této praxe nic nového.
Nažehlený redaktor komentující na pozadí probíhající policejní zásah. Kamera zabírá kuželem reflektoru uloveného mladého člověka sedícího na hřebeni střechy. Na závěr ještě obrázek pana majitele. Ten je trochu vyplašený, nicméně příjemně překvapený, že za zanedbání tohoto činžáku se mu v této zemi dostane ještě tolik publicity.
Nedávno jsem byl osloven nepsaným správcem našeho, dnes již bývalého, holešovického squatu, panem Polákem, abych ho nepřímo zaštítil při jeho jednání se zástupci naší městské části při definitivním uvolnění domu pplk. Sochora 28. Problémy kolem tohoto vybydleného obecního domu, obsazeného squattery od roku 1990, byly nevděčnou náplní práce našich úředníků a policie v minulých letech. Celá záležitost ke zdárnému konci, který jak doufám, uspokojil všechny strany.
Já jsem se v souvislosti s těmito rozhovory seznámil s problematikou squattingu. Také jsem se zajímal, jak to řeší jiné státy Evropy. Pokud třeba v Holandsku obsadíte byt ve dva roky prázdném domě, stolem, židlí, postelí vyšší než 40 centimetrů a nikdo Vás do 24 hodin z domu nevykáže, nesmíte být vystěhován. Naopak majitel s Vámi dokonce musí uzavřít nájemní smlouvu. Postupně jsem začal chápat squat jako svého druhu trest. Trest za spekulace s nemovitostmi, za velké soudní spory, za neschopnost dohody mezi spoluvlastníky a v neposlední řadě trest za docela obyčejnou lenost.
Na druhou stranu nutno poznamenat, že doma v západní Evropě obsazené squattery vypadají stejně, mnohdy lépe než domy s normálními nájemníky. Jsou většinou dobře udržované a chráněné. V přízemí bývá často levná hospůdka, do které často zajdou starší, chudší obyvatelé okolních domů. Navazují se přátelství. Mladí studenti, ti jsou v drtivé většině obyvateli squatu, rádi vyslechnou jejich životní zkušenosti.
Co říci na závěr - bydlení ve squatu bývá spojeno s určitou životní etapou mladého člověka. S přibývajícími lety a zlepšující se finanční situací squat tito mladí postupně opouštějí a za ně přicházejí jiní. K tomuto způsobu bydlení jsem postupně zaujal shovívavý postoj. Ale to, že někteří mladí lidé, naši budoucí lékaři, právníci či učitelé musí procházet squaty, považuji rozhodně za určité selhání naší společnosti.
(Článek vyšel v měsíčníku Pražský Demokrat v listopadu 1997. Tehdy byl autor členem bytové komise zastupitelstva Prahy 7 a místopředseda RVV ČSSD Praha. Dnes kandiduje na senátora a je náměstkem primátora hl. města Prahy, zodpovědným za sociální oblast. Zcela nedávno se O. Kechner proslavil jako nesmiřitelný odpůrce konání pražského Dne bez aut.)
Vyšinutá dívka: zachovala se jako těžký zločinec
Motto:
Ať jsou odškodněni ti, kteří byli loajálními občany Rakouska, a přesto byli rakouskými soudy
odsouzeni. Ti kteří, bojovali proti Rakousku, byli odsouzení právem. Já jsem byl velezrádce Rakouska,
a proto jsem byl odsouzen podle práva a o odškodnění nežádám.
(řekl prvorepublikový ministr financí a jeden z " mužů Října 1918" Rašín, jako reakci na žádosti o odškodnění občanů odsouzených rakouskými soudy za první světové války - volný citát)
Je opravdu zajímavá pozornost, kterou věnují BL výpovědi jedné zjevně vyšinuté rakouské dívky.
Věřím sice , že pobyt v policejní cele není zážitek, který by si člověk přál, ale přesto skákat z pátého poschodí je věc poněkud šílená, zvláště pokud tvrdí, že je nevinná.
Normální člověk by si v duchu řekl "zavřít můžou, pustit musej, a pokud za něco demonstruji ve špatné "společnosti" (o tom svědčí její popis bojů dlažebními kostkami a Molotovovými koktejly), musím prostě s nějakými "collatelar damages" :-) ) řečeno slovníkem NATO za Kosovské krize počítat.
Rozumný člověk, chtějící civilizovaně demonstrovat, by vyklepal prach z obuvi své a zmizel z bitevního pole po anglicku co nejdříve.
Nedivím se, že na ni zdravotnický perzonál hleděl křivě. Normálně by skákání z okna zvolil jen těžký zločinec, kterému hrozí mnoho let vězení. A mezi takové zločince se svým skokem zařadila.
V této místnosti byli pravděpodobně vyslýcháni i ostatní zatčení, přesto nikoho jiného taková pitomost zřejmě nenapadla.
Pokud se týká kritiky počínání zdravotnického perzonálu - napadá mě dochovaný rozkaz velitele zdravotní služby frontu provádějícího karpatsko-dukelskou operaci.
Vydal totiž rozkaz, ve kterém nařídil podávat zraněným čsl. vojákům umístěným v sovětských polních nemocnicích dvojnásobné dávky morfia.
Důvod? Zatímco ruští vojáci po obvyklých dávkách morfia tiše leželi, českoslovenští řvali bolestí jako na lesy, a "kazili morálku" ostatním vojákům, jak si stěžovali velitelé těchto nemocnic.
Po této dvojnásobné dávce se konečně utišili i ti čeští. (Doufám, že na mně nezaútočí někdo dotčen tím, že snižuju vážnost vojáků ze Svobodova sboru. To není mým úmyslem.)
Pravděpodobně něco podobného se stalo i zde. V každé nemocnici existují určité terapeutická schémata, které jsou osvědčené praxí, a která se rutinně používají.
Na tuto dívku zřejmě obvyklé české dávky analgetik neplatily. Nakonec to zřejmě zdravotníci pochopili, a raději dívku nadrogovali o něco více, jak je vidět z jejího popisu. Pan Čulík jako obvykle poznamená, že bolest cítí všichni stejně, což je možná pravda, ale někteří ji snášejí mnohem lépe.
Na Západě je daleko menší ochota tolerovat vlastní bolest, a je běžná anestezie třeba i při ošetření (běžné "vrtání") zubů. Je to tam spíše standard, kdežto u nás se provádí spíše na žádost pacienta (jinak to není finanční problém, pojišťovna to zaplatí). Naopak jsem se setkal s mnoha pacienty, kteří si stěžovali na lékaře, kteří jim anestezii při plombování "vnucovali".
Jsem zubař, a ještě jsem si nikdy nenechal dát injekční anestezii při plombování.
Proč nebyla operována ? Inu, daly se čekat problémy, stížnosti na špatně provedenou operaci, a také se zřejmě očekával brzký přesun domů, nakonec není nepodstatná ani otázka úhrady.
Naopak je mi sympatický postoj její matky. A také vyjádření právníka OPH je přesné. Byla to hloupost nejvyššího rázu.
A je otázka, proč brát vážně někoho, kdo dělá takové hlouposti a jehož reakce jsou zjevně přehnané.
Proč je v záhlaví citát ministra Rašína?
Inu, revolucionáři jsou různí. Někteří začnou po zatčení tvrdit "já nic, já muzikant".
Chování Fidela Castra před soudem po útoku na kasárna Moncada bylo sympatičtější. Nezatloukal, ale útočil na systém i před soudem. A přijal zodpovědnost za své povstání.
Inu, je to macho.
O Machové, o přežívání a o konformitě
Z jisteho uhlu pohledu mela slecna Machova stesti, ze
nebyla jen bezejmennym a bezmocnym 'nymadem', ale ze mela silne
zazemi v podobe svych zahranicnich pratel a rodiny. Existuje
mnoho prikladu, jak obvykle takovi kverulanti dopadaji. Z uhlu
pohledu vetsiny obcanu v teto republice je Sylvie Yolanda Mach
dozajista extremistkou. Jen blazen muze jit do stretu s mocenskou
masinerii z tak posetileho duvodu jako je vedomi vlastni
dustojnosti a pocit svobodneho cloveka, ktery se nechce nechat
sikanovat a ktery nedopreje predstavitelum moci ten bajecny
pocit, ze si s nim mohou delat co chteji. Ze to devce musi byt
opravdu silene svedci i fakt, ze se pri svem pocinani nezalekla
ani policejni brutality a proste si stala na svem. Dovedu si
predstavit jakou nevoli mohla osoba jako Sylvie Yolanda vyvolat
mezi policisty, kdyz vyvadela a domahala se svych prav a moznosti
telefonovat, zatimco ostatni tise snaseli skrtici pouta, se
zkrizenyma nohama zvladali dlouhe hodiny nevyhovet svym
prirozenym potrebam a po obdrzene rane se jen schoulili a snazili
se 'nedelat potize'.
Ve zdejsim extremne konformnim prostredi je neco takoveho
nevidane a neakceptovatelne. Samotne projeveni vlastniho nazoru,
resp. vubec ochota si nazor objektivne vytvaret, je vnimano jako
rizikove. Ocekavana mira subordinace mezi nadrizenymi a
podrizenymi presahuje vsechny meze a dosahuje grotesknich podob.
Jednou jsem upadla do nemilosti u sveho sefa proto, ze jsem
navrhovala najmout na stehovani nasi male firmy stehovaky, misto
abychom vse odstehovali svepomoci, jak navrhoval jemu blizky
spolupracovnik. Stehovali jsme pak svepomoci tyden, prace po
celou tu dobu stala a naklady na vypujceni dodavky jiste presahly
cenu stehovaci sluzby, nemluve o tom, ze se vsichni dost nadreli.
Kdo si mysli, ze mi pak nekdo z nich dal za pravdu, ten se myli.
V nemilosti jsem byla jeste radu mesicu a ostatni kolegove me
zdravili, jen kdyz si byli jisti, ze je pri tom nikdo nevidi.
Tezko rici, zda mira servility, praktikovana v teto zemi,
je skutecne dedictvi miulosti pocinaje pobelohorskym utlakem pres
dve diktatury az k dnesnimu stavu. Jiste je, ze tato mira je
alarmujici - ovsem jen pro toho, kdo je schopen videt, ze takova
spolecnost nevyhnutne degeneruje a neni ochoten se podridit
vseobecnemu konsensu v prezivani.
S potrebou maximalni konformity souvisi i chovani lekaru
a lekarskeho personalu - proc by si nekdo palil prsty kvuli
nejake zatracene vytrznici? Projevim sympatie nebo soucit a jeste
si nekdo bude myslet, ze k ni mam nazorove blizko.... Nicmene
dobra zprava je, ze se zrejme mezi mnoha lhostejnymi a zbabelymi
nasli dva statecni - policista, ktery ji vzal po padu z okna za
ruku a lekarka zachranky.
V jednom prispevku v BL, tykajicim se Machove, kdosi
uvadi jako dukaz jeji prislusnosti k extremistum skutecnost, ze
mela svym mikrobusem odvazet z mist demonstraci i tehotne
ucastnice. I ja povazuji za nerozumnou ucast tehotnych zen na tak
nebezpecnych akcich, ale vzpomenme na protirezimni demonstrace v
roce 1989, kde hrozilo mozna vetsi riziko a lide tam s sebou
brali i male deti. Oznacil by je dotycny za extremisty? To je
otazka na jinou diskusi a mozna by neskodilo ji na strankach BL
otevrit.
Koncepce OPH je zcela v souladu s obecně přijímaným pojetím občanské společnosti: členové hlídek si na masových shromážděních neosobují větší práva než jiní občané, ale tím, že jsou dobře informováni, vybaveni technikou (videokamery, fotoaparáty...) a především jsou ve vzájemném spojení během akce i po ní, uspějí tam, kde izolovaný jednotlivec selhává.
Půldruhého měsíce po pražských událostech kolem summitu je čas na první hodnocení, jak úspěšně si Občanské právní hlídky vedly a co z úkolů, které si předsevzaly, dokázaly skutečně splnit.
Kdybychom posuzovali úspěšnost projektu OPH jen podle toho, jak o jejich činnosti referovala média, museli bychom ho nejspíš označit za prvotřídní flop: informace z tiskových zpráv, které přebírala ČTK, se do papírových novin vesměs vůbec nedostaly nebo byly uvedeny mezi málo podstatnými, jednořádkovými zprávami. Televize, včetně veřejnoprávní, o činnosti OPH po zasedání MMF/SB mlčely zcela. Není proto divu, že v atmosféře této mediální psychózy se zástupci hlídek pražské demonstrace 28. října sice zúčastnili, ale obléknout světlemodrou vestu s logem OPH se už nikdo z nich neodvážil.
Jako nesprávná se ukázala i sázka na vládního zmocněnce pro lidská práva (tedy tak trochu zmocněnce kočky pro práva myší) Petra Uhla. Jeho podpora právním hlídkám, pokud vůbec jaká, byla kromě prvního týdne striktně neveřejná, kuloárová, čímž Uhl prokázal starou pravdu, že (každá) moc korumpuje.
Zcela jiný je pohled z hlediska objemu a kvality dokumentů, které hlídky zpracovaly, archivovaly a postupně daly k dispozici médiím. Do dnešního dne se nevyskytl ani jeden případ, kdy by vyšlo najevo, že informace v dokumentech OPH jsou nepřesné nebo zkreslující. Ti, kdo považovali za svou povinnost dokázat opak (jako Ondřej Neff v případě zbitého belgického aktivisty van Broekhovena), museli sáhnout ke krajně neférovým prostředkům: dokazovat lživost prohlášení aktivistů pouze na základě výpovědi jejich věznitelů se příčí nejen základní novinářské etice, ale i zdravému rozumu; zejména Neffovo "resumé případu" určitě není textem, který by se zapsal do dějin české žurnalistiky jako následováníhodný počin.
Občanské právní hlídky - a to je jejich přednost i slabina zároveň - fungují jako síť dobrovolných spolupracovníků i jako hierarchická organizace uspořádaná kolem jednoho centra současně. Tomuto centru bohužel scházejí některé klíčové funkce, zejména neexistuje funkční tiskové oddělení, které by zpřístupňovalo všechny výpovědi týraných osob na Internetu (tuto funkci částečně - a trochu proti své vůli - suplovaly Britské listy), organizovalo pravidelné tiskové konference a zajišťovalo průběžný informační servis.
Jako velmi kompetentní se naopak ukázali jednotliví spolupracovníci právních hlídek. To, že si v praxi ověřili možnosti fungování "grassroots" organizace, je zvlášť významné v zemi, kde dva ze čtyř nejvyšších ústavních představitelů tvrdí, že jedinou legitimní formou občanské angažovanosti je členství v politické straně. Velmi cenné budou i dílčí úspěchy, které úsilí právníků OPH přinese.
Určujícím pro to, zda koncept Občanských právních hlídek přežije, jak se zdá, bude to, nakolik se jejich spolupracovníci dokáží shodnout v definitorických otázkách jejich fungování. Jde zde o několik základních problémů, které jednotliví aktivisté chápou rozdílným způsobem:
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
Včera v sedm hodin ráno vnikla násilím jednotka pražské městské policie, doprovázející radní za ODS Rudolfa Blažka (
Podobně ředitel městské policie Radim Chyba nebyl schopen Britským listům vysvětlit, podle jakého ustanovení zákona nesmějí squatteři na střeše dostat od svých přátel jídlo a teplé oblečení, zejména když hrozí, že se vinou chladu na strmé střeše neudrží a spadnou (jeden z přítomných televizních reportérů, známý tím, že své vlastní dřívější působení v radikálním hnutí teď odčiňuje loajální službou policii, redaktora Britských listů za tento dotaz okřikl jako "aktivistu").
