Co je nového v České republice

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Pavel Jonák

Volební den 12.listopadu 2000, věnovaný historicky prvním volbám do krajských zastupitelstev a obnovení jedné třetiny Senátu Poslanecké sněmovny ČR, byl listopadově pošmourný a jeho výsledky nejsou o nic veselejší, a to bez ohledu na čí straně stojí komentátor.

Jejich hlavním sdělením je totiž nezájem občanů o správu veřejných záležitostí, který se projevil nízkou volební účastí.

Neprůhledné mocenské hry, které trvale předvádějí parlamentní strany, podivné a často skrytě působící vztahy mezi různými neformálními strukturami politické scény a uvnitř nich, petrifikace stranického systému, zavánějící vznikem nové "národní fronty" a zejména zřejmá netečnost části politické reprezentace k veřejnému mínění a produkce polovičatých, někdy těžko pochopitelných politických rozhodnutí, rozdělily opět národ na pověstné "ony a nás".

"My" jsme ti, kteří v pohodlí u televize, v bezpečí zaplivané hospůdky nebo v kruhu přátel, nevěřícně kroutíme hlavou nad podivnými kousky vrchnosti s úlevným vědomím, že nemáme možnost cokoli změnit na daném běhu věcí.

"Oni" jsou ti, kteří za naše peníze rozhodují o nás bez nás, dělají nepochopitelně špatná rozhodnutí a zneužívají výhod, plynoucích jim z jejich funkcí.

Propast mezi oběma skupinami je tak hluboká, že "nám" nestojí za to, abychom vyšli do nevlídného podzimního dne a hlasováním zamíchali poměry mezi "nimi".

Rubem téže mince je skutečnost, že do boje o kraje nevstoupila žádná nová významná mimoparlamentní síla, ačkoli vznik různých občanských iniciativ naznačil zralost společenské situace pro takovou eventualitu.

O přízeň voličů se jako samostatný subjekt neucházela skutečně výrazným způsobem ani žádná ze současných mimoparlamentních stran; překvapující je v této souvislosti zvláště mlčení Sládkových republikánů.

Slabá volební účast není příznakem voleb jen u nás.Projeví-li se v zemi,kde jsou poměry víceméně v pořádku a občané necítí naléhavou nutnost něco podstatného na nich měnit, je to něco úplně jiného než u nás, kde je spíše projevem rezignace na možnost dosáhnout změn.

Nepřehlédnutelným výsledkem je propad vládnoucí sociálně demokratické strany. Vzkaz voličů je jasný: strana růže usnula na vavřínech svých, ať již skutečných či pomyslných vládních úspěchů a podcenila mobilizaci voličů k účasti v její prospěch.

Jistě se při tom proti ní obrátily nedobré vztahy s novinářskou komunitou. Tyto volební výsledky velmi podstatně zhorší mocenské postavení sociálních demokratů a omezí jejich možnosti prosazovat jejich politické cíle.

Naproti tomu se mohou radovat občanští demokraté, kteří navzdory zátěži z minulých finančních skandálů upevnili své pozice do té míry, že mají jistě oprávněný důvod uvažovat nad opuštěním opoziční smlouvy a vyvoláním tlaku na předčasné volby. Výrazný úspěch čtyřkoalice hrozbu rozbití smluvněopoziční selanky a s tím související změny mocenských poměrů vyhrocuje do krajnosti. Vedení strany růže čeká horký podzim a boj o udržení Strakovy akademie.

Antonín Nový

Milý pane Čulíku,

byl jsem velmi potěšený, poznat Vás osobně v restauraci v Pivovaru, litoval jsem jen, že jsem se nemohl zdržet déle, musel jsem se postarat o svoji malou holčičku, ale stejně situace nebyla k tomu, abychom si mohli porozprávět osobně.

Věřte však, že stojím na Vaší palubě a hluboce s Vámi ve většině Vašich aspektů s Vámi souhlasím, i když jak se zdá, brzy zde v těchto věcech asi půjde o ústa a přituhuje.

Možná, že jste nezaznamenal, že zde vyšlo druhé vydání knihy Osočení, pův. v Sixty Eight Publishers, Toronto, nyní v Hostu, Brno.

Je v této knize zaznamenán i můj příběh života pod předešlým režimem. Kniha vyšla v pozoruhodném nákladu 4.500 výtisků, byla okamžitě rozebrána, a zajímavo, žádná denní česká tiskovina si tohoto úkazu nepovšimla.

V Reflexu č. 44 byl publikován článek na toto téma, jsem tam uveden jako Technik 53 let, proběhlo to bez autorisace, ale budiž.

Co mne udivuje, je fakt, že jako by tato kniha zde nevyšla, žádná pozornost, ignorace.

Momentálně se klopotně snažím o získání nějakého stálého zaměstnání, není to však snadné, zjistil jsem totiž, že novodobí kádrováci projíždějí Cibulkovy seznamy. aby eliminovali nežádoucí elementy.

Cibulkův registr na internetu má v současné době cca 150.000 vstupů. Zdravím

Pax et Bonum

Antonín Nový

Poznámka JČ: Není snad třeba dodávat, že Cibulkovy seznamy údajných spolupracovníků někdejší StB nemají naprosto žádnou právní sílu (bez soudního zkoumání individuálních osudů není možné určit, jak se kdo na seznam dostal). Pokud je pravda, že v důsledku zařazení na Cibulkův seznam přicházejí lidé o zaměstnání, nebo ho nemohou dostat, je to naprostý skandál. Další téma pro novináře pro zkoumání, které asi zkoumáno příliš podrobně nebude: nakolik zveřejněním estébáckých seznamů poškodil Petr Cibulka životy nevinných lidí...

Jiří Jírovec

"V příštím roce chtějí lékaři nabízet pacientům nadstandardní placenou péči, která by byla nad rámec toho, co poskytuje běžné veřejné zdravotní pojištění."

Tak zní úvod článku Václava Pergla, obsahujícím informaci, kterou poskytl Právu poskytl David Rath, předseda České lékařské komory.

Rathovy názory by neměly uniknout pozornosti českých občanů, protože potenciálně ohrožují dostupnost lékařské péče v ČR a ve svých důsledcích mohou vést k její úplné likvidaci pro nedostatečně bohaté a vcelku paradoxně dostatečně zdravé občany.

Rath má pravdu, když říká, že (povolení nadstandardní péče) bude politickým rozhodnutím. Nemá ale pravduv tom, že bude "bolestné pro naše politiky". Těm to bude srdečně jedno. Bolestné to bude pro řadového občana, který bude neustále vydírán myšlenkou, že kdyby si připlatil, bylo by o něj lépe postaráno.

Tvrzení, že by šlo "například o to, že by lékař dal svému pacientu číslo svého mobilního telefonu a ten s ním kdykoli po telefonu mohl konzultovat svůj zdravotní stav, přijel za ním mimo svou pracovní dobu, prakticky kdykoli", je blábol.

Lékař je jen člověk, který nemůže denně zvládnout víc než určitý počet pacientů. Vidina příjmu za nadstandardní péči ho bude tlačit k rozhodování, komu ji poskytnout a komu ne. Tím bude ovlivněna nejen jeho péče standardním pacientům, ale nakonec dojde ke stratifikaci poskytnuté péče i mezi "nadstandardy". Kterou smlouvu asi lékař vytáhne, když mu budou rodit dvě pacientky současně?

Poskytování "lepší" péče je samozřejmě jen průhledná záminka k návratu k dobám, kdy bývalo zvykem vstupovat do ordinací s balíčkem kávy, flaškou nebo obálkou. Rath s jistou obměnou opakuje argumenty těch lidí, kteří by chtěli zaklejmovat rajón, který je potenciálně zlatým dolem.

Zdravotní péče o obyvatelstvo je věc velmi složitá a stále nákladnější, o tom není sporu. Jenže právě proto je nutné hledat taková řešení, která jsou v zájmu celé společnosti a nikoli jen v zájmu malých skupin lidí.

Pokud se nemýlím, pan Rath je lékař a tím ostudnější je podvod, který jako zástupce komory prosazuje.

Návrh nadstandardní péče totiž vychází z toho, že lékaři budou dále dojit krávu nemocenského pojištění a k tomu si budou přivydělávat na týchž pacientech, které jim pojištění dodává. Daňový poplatník má financovat základnu pro jejich záhumenkovou činnost.

Řešení tohoto problému je prosté, bude-li k tomu politická vůle. Vláda musí hrát s občany čistou hru a jasně říct tohle je standard pro všechny, tohle jsou prostředky, které jsou k dispozici, tolik můžeme platit lékařům atd.

Základem úspěchu je udělat z příspívání do fondu zdravotního pojištění základní odčanskou povinnost. Pokud se občan rozhodne platit vše z vlastní kapsy, proč ne. Jeho základní p říspěvek ale musí zůstat k dispozici pro standardní péči a pro nic jiného. Nadstandardní péči nelze považovat za přívažek k péči standardní, ale za zcela samostatnou kategorii soukromých lékařských služeb, které tudíž nemohou být financovány z fondu pro služby standardní. To je velmi důležité, protože jinak budou "nadstandardní lékaři" odčerpávat prostředky, které budou ve standardní péči chybět.

Není žádný důvod, proč by lékař nemohl podnikat mimo rámec nemocenské pojišťovny. Jenže když nezávislost, tak úplnou. Aritmetika je celkem jednoduchá. Kdyby lékař pracoval v průměru 8 hodin denně bez sobot a nedělí, pracoval by měsíšně 240 hodin. Kdyby měl vydělat 50 000 musel by si účtovat 208 Kč na hodinu plus příslušnou část provozních nákladů. Najdou-li se pacienti, kteří budou ochotni takovou sumu zaplatit ze své kapsy, proč ne.

Vláda a president by si neměli hrát na naše furianty a platit kdejakou stíhačkovou nebo jinou rundu. Občan by se jistě necítil zahanben, kdyby vláda jeho jménem sdělila světu, že zrovna není na zbraně a recepce.

Pokud lékařská komora již pět let koketuje s tím, že by si pacienti měli platit stravu a ubytování v nemocnici a jinak zvyšoval spoluúčast, lze ji označit za spolek omezenců, kteří nevidí dál než na stav svého bankovního konta. Lze jen doufat, že ministr zdravotnictví má víc rozumu.

Když nic jiného, tito pánové by měli vědět, že každé omezení přístupu k vyšetření a léčení vede k prohloubení problému a posléze k potenciálně daleko vyšším nákladům na léčení (chceme-li nemajetné vůbec léčit).

Stačí rozhlédnout se trochu po světě.

Miloš Štěpánek

Při tom však bez reklamy a teoretického zdůvodňování jsme na ČT v poslední době viděli jak má pořad vypadat. V uplynulém týdnu jsme shlédli v mimořádném programu "Volby" (po "Jednadvacítce) moderátora Šímu + 3 (bývaly minstr místního rozvoje, nyní ze čtyřkoalice, současná náměstkyně ministra vnitra, ředitelka okresního úřadu. A ve volebním studiu se střídalo několik známých politických komentátorů na třech židlích, kteří ve štafetovém vystoupení se ve střetu názorů objasňovali naskakující diagramy, procenta a mandáty, že jsem se skutečně nenudil (ačkoliv hodina to byla nelidská 00-02 a pak hned po ránu 06-08. Opravdu to kultivovaností neustupovalo Netopýru - bylo to daleko konkrétnější než filosofování ve Sněží.

Pokud má dramaturgie problémy jak definovat přitažlivý formát pro politický formát, ať už nic nevymýšlí, jen se na tyto záznamy podívá a "opisuje".

V médiích jsem zaznamenal zděšení z nápadu na televizní parlament, do kterého by politické strany přímo delegovaly svoje zástupce, kteří by presentovaly jejich stanoviska. Neshledávám na tom nic děsivého. Proč ne - když se někdo bude na takovou nudu dívat, ať si poslouží. To je však něco jiného, než bylo oficiální posláním nedělního poledníku, když v dřevních dobách polistopadových vznikal jako Debata. A všichni byli nadšení, že se tam mluví bez papíru.

Naše "křehká" demokracie však za ta léta přece jen trochu vyzrála. Nicméně, nízká účast ve volbách je mementem nejen pro politiky, ale i pro novináře. A hlásám kacířskou myšlenku, že pro novináře ve větší míře, než pro politiky.

Miloš Štěpánek

Velice lituji, že se veřejný diskurz nedaří zkultivovat. Když se někomu v cizím článku něco znelíbí, pustí se do autora s veškerou možnou i nemožnou ironií, hlava nehlava, s jakýmikoliv improvizovanými argumenty po ruce, ať jsou opodstatněné nebo ne. Myslí si, že právě tak (i s "chlapáckým fekálním výrazivem) toho prvního zcivilizuje, protože blábolí.

Jak třeba civilizovaně a neblábolivě aurgumentuje Jindřich Pilař proti (daleko poklidněji prezentovaným) názorům Dalibora Žůrka.

Kdysi v roce ´68 jsem četl reportáž MS, jak jeden z jeho novinářů podstoupil v Rusku operaci slepého střeva - bylo to psáno v duchu "tupí ruští barbaři", žádná celková anestézie, jen lokální a na pooperační bolesti dobrá rada: buď moloděc, co by tomu řekla Zoja Kosmoděmjanskaja. Tehdá mi to připadalo jako doklad bolševického pohrdání jednotlivcem, tím, co cítí --- a vida, tu to máme - změkčilí čeští vojáci museli dostávat dvojnásobné dávky morfia, aby nekřičeli a nerušili. Vlastně to v tom Svazu bylo v pořádku - byli to chlapi, nesrali se s nikým.

Takže jemu operace pod lokálním umrtvením tehdy připadala jako pohrdání jednotlivcem (a dnes ovšem tuplem). Škoda že nečetl autobiografickou knihu "Chirurgovo srdce" předního sovětského kardiologa Uglova, kterou ideologická cenzura u nás nějakým divným řízením osudu v době normalizace nezakázala. Dozvěděl by se, že všeobecná anestetika byla v tehdejším Sovětském svazu tak mizerná, že stálé hrozilo riziko úmrtí pacienta. Takže pod lokálním umrtvením se operovala i srdce! Takže jsme zpět u vážného etického problému třeba jako u oddělení siamských dvojčat, kdy jedno může přežít a jinak pod vysoko zdviženým praporem humanity zahynou děti obě.

Nechci besedovat o policejním násilí, protože tam není o čem "diskutovat", ale je třeba jednat, napravovat. Pokud ale běží výměna názorů, tak prosím více rozvahy a klidu při výběru argumentů a slov. Takže více umírněnosti bych čekal i od vymítačů "blábolu".

Poznámka JČ: Řekl bych, že jsou daleko horší věci než "fekální výrazy". Ty jsou někdy na místě. Při jejich příliš častém používání ovšem dochází k devalvaci jejich hodnoty.

Miloš Štěpánek

Podle perexu Lidových novin (9.11) "Těsný výsledek voleb zmátl celý svět". Ještě že to byly volby v USA, v zemi, kterou nelze považovat za nevyzrálou (křehkou apod.) demokracii. Co by se asi psalo o tak skandální mnohastupňové blamáži (od úrovně amerických místních rozhlasových a televizních stanic, po předčasná blahopřání politiků domácích i zahraničních), kdyby se odehrála v transformujících či banánových zemích?

A při tom je tento decentní titulek vlastně klamavý. Zmatení světa přece nevyvolal samotný těsný výsledek, ale postupy amerických médií, jejich honba za sólokaprem, prvenstvím "za každou cenu"; jejich neprofesionalita. Mediální scéna v Česku je velmi citlivá na kritiku, zvláště ze strany politiků - speciálně na tu "movetonovou" (od salonního termínu běžného na přelomu končícího století "mauvais ton"). Ale i na ní se vztahuje přísloví: "Není šprochu...". Ve vřavě po Zemanovu "zastavení války s komentátory" jsem zaslechl (z prostředí Českého rozhlasu) jeden skutečně racionální hlas: zachovejme prý (my novináři) chladnou hlavu a prakticky prokažme, že všechna obvinění jsou neoprávněná.

Jaká tu byla příležitost vypátrat, který americký Šíma či Šarapatka odstartoval akci "hélium"! Zatím však kde nic, tu nic. Pravděpodobně platí, že novinář novináři oči nevyklove.

Poznámka JČ: Jak pěkně vysvětlil Andrew Stroehlein, potíž z  americkou demokracií je právě to, že je to demokracie příliš stará - z přehnané piety vůči Otcům zakladatelům odmítali dosud Američané zreformovat zastaralý volební systém. - Nevím, jak kde, ale britské sdělovací prostředky jsou vůči americkým nedostatkům v médiích i v politice dost ostře kritické. V neděli 12. listopadu jsem slyšel velmi dobrou reportáž BBC Radio 4 o amerických volbách - že vždycky existovaly nehorázné volební podvody, znevýhodňující některé skupiny amerického obyvatelstva, jenže teprve nyní to pořádné vyšlo najevo, když byly volby tak nerozhodné...

Miloš Štěpánek

Docela nedávno se zostudili nejméně dva dopisovatelé Literárních novin, když nerozpoznali (v kurzívě Pavla Kohouta "My blbečkové" a přecházejících) fejeton a začali ho analyzovat jako historickou studii. Zvedlo mne to ze židle a zaslal jsem do redakce obdobně stylizovaný (nejsem ovšem věhlasný literát), níže reprodukovaný ohlas

My opravdu staré struktury

Tak nám to zase prochází. Do trika opětovně dostávají ti "poťouchlí" intelektuálové, co inspirovali rebelie prý pro nějaké světlé zítřky u víře, že to mají v popisu práce. Takže jaksi ani není prostor, tím méně potřeba se nějak šťourat ve starých osvědčených dobrých pořádcích z dob před těmi rebeliemi. V Lize proti bolševismu a Vlajce jsme přesně věděli co a jak. Ubozí pisálkové jako Swift, Dickens, London (Železná pata) či jen Arbes (ve Štrajchpudlících) si jen bohapustě vymýšleli. Na jejich soucit a na otázku "Kdy bude líp?" dávno prozíravě odpovědělo Rádio Jerevan: "Už bylo!". Na nešťastně položené otázky jsou dávno připravené odpovědi, které se dají tak snadno modernizovat. Když si lid (nic to, že jde o "třetí svět"!) stěžuje, že nemá chleba, jistě se současná Maria Antoineta podiví, proč si neobjedná pizzu po Internetu.

Ale teď vážně: Odezva Jakuba Polákovi (LitN 43) na fejeton Pavla Kohouta (LitN 41/2000 dne 4. října) "My blbečci"- lidé zvláštního ražení svědčí, že tradovaná vtipnost českého národa (a povědomí o licencích žánru) nejsou tak vysoké, jak se traduje. A platí to i o současně otištěné polemice Hany Librové "Kdo není bezbranný?". Nebo byla Kohoutova persifláž příliš subtilní a jeho plášť tu byl zase jednou dříve než vítr.

Podobně málo duchaplná je i 

Filipika proti Žákovi,

Vzhledem k tomu, že Britské listy věnují vývoji v televizi, čekal bych, že Žákův komentář bude uveden právě do tohoto kontextu. Zařazení do rubriky "Spojené státy je pak i nedorozumění na straně redakce.

Umění diskuse na nás nesestoupí shůry. Musíme se mu naučit - a rozeznávání žánru je při tom nesmírně důležité.