Spisovatelka Iva Pekárková: Kdo jednou opustí svou zemi, ztratí ji a žádnou jinou vlast už nenajde
Ve Velké Británii tento týden vyšla v nakladatelství Serpents´ Tail anglicky kniha české spisovatelky Ivy Pekárkové Dej sem ty prachy (Give me the Money), o zážitcích české taxíkářky v New Yorku. Při této příležitosti zorganizovalo Czech Centre v Londýně cestu Ivy Pekárkové po britských univerzitách, kde se vyučuje čeština: Pekárková navštívila Londýn, Durham, Glasgow, Oxford a Bristol. V úterý 14. listopadu se účastnila besedy na Glasgow University, z níž dnes přinášíme částečný transkript.
Iva Pekárková (nar. 1963) studovala v Praze mikrobiologii a virologii, studia však nedokončila v roce 1985 emigrovala. Po desetiměsíčním pobytu v uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu se usídilila ve Spojených státech, kde pak pracovala v New Yorku sedm let jako taxíkářka. V nakladatelství 68 Publishers vyšla v roce 1989 její kniha Pera a perutě, jejíž hrdinka se v Československu začátku osmdesátých let brání bezútěšné společenské atmosféře tím, že se stane dálniční prostitutkou: snaží se vydělat prostředky pro léčbu nemocného přítele. Román Kulatý stůl (1993, 1997) líčí zážitky z uprchlického tábora v Traiskirchenu, také především skrze sexuální zkušenosti. Próza Dej mi ty prachy (1996) se zabývá životem české taxíkářky v New Yorku, anglicky napsaná kniha The Scarz (česky: Gang zjizvených, 1998) líčí osud české emigrantky, která se přes tragické zážitky v zahraničí rozhodne zůstat v cizině.
Iva Pekárková: To téma ježdění z taxíkem je velmi složité. Zabralo by to skoro celou knihu jen snažit se vysvětlit, co to všechno je. Je to velmi komplikovaná struktura: můžete pracovat pro sebe, můžete pracovat pro přítele, můžete vlastnit taxík, můžete dělat nejrůznější věci. Také různí lidé používají různé triky jak vydělat víc peněz. Buď okrádají cestující nebo přátele nebo zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo město. Tato kniha to všechno vysvětluje a v tomto smyslu je vlastně novinářská, protože já sama jsem vlastně byla novinářkou inkognito, všechny triky jsou v knize - kromě jednoho. Někteří přátelé mi řekli o tom, jak je možno způsobit, aby vám taxametr běžel daleko rychleji, ale jeden přítel mě varoval, že jestliže někdy to napíšu do knihy a kniha se dostane do ruky jediného newyorského městského taxíkáře, budu mrtvá. Takže jsem do knihy nedala obchodní tajemství newyorských taxíkářů.
Robert Porter: V Praze ovšem je to podobné, jako v New Yorku.
Iva Pekárková: O Praze moc nevím. Myslím, že v Praze mají lepší, víc mafiánské praktiky. Co se New Yorku týče, v New Yorku to není taková džungle jako v Praze, tak jim dodržme jejich tajemství.
Jan Čulík: To je zajímavý citát: Iva Pekárková: "New York není taková džungle jako Praha. "
Iva Pekárková: To přesně platí, pokud jde o taxíky. I když nevím, protože v Praze jsem dost chudá a nemám na taxíky. Myslím si, že se to trochu zlepšuje a taxíkáři se nyní chovají v Praze trochu lépe než před dvěma nebo třemi roky.
Jan Čulík: Josef Škvorecký, na obálce jedné vaší ranější knihy, Kulatý svět, konstatuje, že to, co píšete, je ve faulknerovském smyslu metaforou celého světa. Zjevně s tím souhlasíte, když jste si to nechala napsat na záložku. Nebo to rozhodl editor? Co si o tom myslíte?
Iva Pekárková: Bylo to editorovo rozhodnutí. Byly to velmi lichotivé poznámky, Škvorecký na mě byl vždycky velmi hodný. Hovořil o knize Kulatý svět, v ní se celý svět určitým způsobem zkoncentruje do jediného uprchlického tábora, v němž hrdinka tráví téměř rok a moc se jí tam nelíbí.
Jan Čulík: Je to paradox, hrdinka opustí Československo, protože chce vidět svět a skončí v Traiskirchenu u Vídně. Bylo to úmyslné?
Iva Pekárková: Končí tam jako tolik lidí, v podstatě jako všichni, kdo odešli bez povolení a tím spáchali trestný čin, za který byl trest vězení. Je to paradox, protože emigrujete, abyste viděli svět, a najednou vás zavřou. Ne na dlouho, Rakousko je velmi benevolentní, tak nás zavřeli jen na kratší dobu než 14 dní, jen aby zjistili, kdo jsme, že nejsme závažní zločinci, a pak nám bylo dovoleno z tábora odejít. Takže to nebylo tak špatné. Ale tábor sám o sobě se stal podivným - nevím, jak bych to řekla - úplně jinou součástí života. Protože váš celý život závisí na tom, co se stane v táboře, v tom smyslu, že naprosto nevíte, která země vám dá azyl. Je možné, že zůstanete v Rakousku, když vám dají azyl, což bylo velmi málokdy, možná se dostanete do Německa, možná na vás bude hodná Amerika, možná Austrálie. Takže v podstatě nevíte, kde za dva měsíce či roky skončíte. V tomto smyslu to byla velmi život ohrožující situace, protože jste nevěděli, co se vám stane. A ano, určitým způsobem se na pár měsíců stal uprchlický tábor celým světem, časem, čekajícím na život a lidi se podle toho chovali.
Jan Čulík: Psala jste o tom, protože to byla život ohrožující situace a vy se specializujete na takové situace, anebo jste o tom psala, že jste měla pocit, že je to metafora pro celý svět?
Iva Pekárková: Mně to o té metafoře nenapadlo, dokud neučinil pan Škvorecký onu velmi lichotivou poznámku, ale zdálo se mi, že jde o velmi zajímavou situaci v životě lidí. Bylo pozoruhodné, protože můj život, jímž jsem žila před příchodem do tábora, prostě skončil. A pak nebylo nic. Vznikl podivně zformovaný neživot. Velmi koncentrovaný, velmi silný, ale byl to neživot. A pak začal nový život po odchodu z tábora. To se stalo mnoha lidem, kteří žili v táboře, žili mimo realitu, tak se chovali zajímavým způsobem. Jinak. Seznámila jsem se v táboře s takovými lidmi, o nichž jsem netušila v Československu, že vůbec existují. Museli samozřejmě existovat, když se najednou vyskytli v táboře. Přesto jsem byla přesvědčena, že znám v Československu mnohé, najednou tam ale byli lidi, které jsem si vůbec nedokázala představit.
Jan Čulík: Jako kdo?
Iva Pekárková: Většina těch lidí byli dělníci. Nebo byli vzdělaní, ale vedli podivný život.
Jan Čulík: Jako například?
Iva Pekárková: Byl tam například jeden člověk, bylo mu asi 65-68 let. Jeho dcera si vzala Australana. Žila v Austrálii. A on nemohl žít bez ní, ona ho ale nepozvala do Austrálie, a tak se rozhodl emigrovat a odjet do Austrálie za ní sám. A skončil na čtrnáct dní nebo měsíců v rakouském uprchlickém táboře a opakoval, Panebože, tady je to úplně jiné, než co jsem si představoval. Nemůžu přece jet do Austrálie za dcerou, protože bych jí zničil život. Nemá čas ani peníze, aby se o mě, starého blbce, mohla starat. Takže se rozhodl zemřít. Bydlel na stejném pokoji jako muži, kterým bylo většinou kolem třiceti. Postavil si nahoře na palandě takovou díru, dal kolem sebe záclonu, měl tam lampičku a studoval tam filozofii a jedl stále méně a chtěl tam zůstávat uvnitř co nejdéle, že bude chodit jen na záchod...
Jan Čulík: Tohle ale není v té knize.
Iva Pekárková: Není to v knize. Úmyslně činil svůj život stále méně vhodný k životu a doufal, že umře. To je jeden způsob, jak se člověk mohl s tou situací vyrovnat. A nebyl jediný, kdo se takhle s tou situací vyrovnával, daleko mladší lidé dělali určitým způsobem podobné věci. A někteří lidé, vůbec jsem si do nedokázala představit, chodili do obchodů krást takovým profesionálním způsobem! Nebylo lehké krást v Traiskirchenu, protože všechny obchody byly zvyklé na lidi, kteří se snaží krást, tak měli instalované nejrůznější bezpečnostní zařízení. A tihle lidé se přesto vraceli z obchodů s množstvím ukradených věcí. V Československu jsem si to nedokázala představit, nikdy jsem se s nikým nesetkala, kdo by otevřeně mluvil o tom, jak ukrást kabát nebo jak krást potraviny nebo jiné věci. Bylo to jako úplně jiná společnost, lidi, s nimiž jsem se seznámila v táboře. A někteří byli samozřejmě výřečnější než jiní.
Jan Čulík: Jaký existuje vztah mezi vašimi zážitky, které jsou zjevně velmi dramatické a široké, protože jste byla v mnoha zemích světa, a tím, jak z toho píšete literaturu? Říkáte tomu próza nebo žurnalismus?
Iva Pekárková: Je to bezpochyby próza, ale vybrala jsem si určitou ženu, aby za mě trpěla trochu víc než kolik já obyčejně trpím. Mé hrdinky jsou osoby, které trpí daleko víc než já, a dělám to velmi záměrně. Tato žena byla myslím buď mladší než kolik bylo mně, když jsem odešla, anebo byla naivnější. V Kulatém světě. Dívám se na věci jejíma očima. Když jsem psala tuto knihu o táboře, viděla jsem uprchlické tábory v Thajsku, kde jsou podmínky, daleko, daleko horší.
Jan Čulík: Jak jste se dostala do Thajska?
Iva Pekárková: Jela jsem se tam podívat na uprchlické tábory. Nebylo to lehké, protože mě nechtěli jako novinářku, nechtěli mě jako turistku, nechtěli mě jako budoucí autorku knihy, která chtěla navštívit uprchlické tábory.
Jan Čulík: To bylo, když už jste žila v Americe?
Iva Pekárková: Ano. Nakonec se mi podařilo v Thajsku navštívit dva uprchlické tábory. Byly to dvě odlišné věci, vědět, že život v rakouském táboře nebyl tak špatný, ve srovnání s tím, co jsem viděla v Thajsku. Ovšem ta moje hrdinka v té knize Kulatý svět tohle samozřejmě nemůže vědět. Ovlivní ji to velmi silně. Nemá žádné přátele a žije úplně sama v táboře a vidí skutečnosti nikoliv jako návštěvník, novinář nebo sociální pracovník, ale očima někoho, kdo tam žije. Protože celé to nebylo tak špatné. Měli jsme jídlo, měli jsme střechu nad hlavou, topení v zimě, dali nám dokonce boty a zimu, které vydržely alespoň tři neděle. Takže to nebylo tak špatné. Ale pocit, že jste úplně sami a že nevíte, co se v následujících několika měsících nebo letech stane, to je pro většinu lidí naprosto zdrcující.
Robert Porter: Ve vaší knize Péra a perutě je ta metaforická dimenze. Péra a perutě začínají tématem cesty, začíná to, že život je cesta jednosměrnou ulicí, která je slepá. A pak máte hrdinu, která je stopařka. Jste si vědoma, když píšete, že tu jsou tyto metaforické aspekty?
Iva Pekárková: Teď už jsem si toho vědoma, protože mi to lidi řekli, ale nikdy jsem si to dřív neuvědomovala. Je to pravda, každá kniha je svým způsobem cesta, i tahle o New Yorku, i když hrdinka žije v New Yorku a nikdy odtamtud nikam nejede, je to pořád každodenní cesta ulicemi města.
Robert Porter: Myslíte si, že to má něco společného s tím, že je člověk emigrant? Že žije v ulicích a nemá domov, kulturu, zázemí?
Iva Pekárková: Asi ano. Také mým hlavním problémem bylo, že jsem nikdy neměla pocit, že mám domov a nějakou kulturu. Takže i před svou emigrací jsem měla pocit, že jsem divným cizincem, vrženým do Československa, a absolutně jsem netušila, co tam vlastně dělám a proč a jak bych se tomu mohla vyhnout. A daleko lépe jsem se cítila ve Spojených státech, ale objektivně řečeno, jsem i tam byla cizincem. Jakmile odjedete ze své vlastní země a žijete i jinde než ve své původní zemi, stanete se bezdomovcem. V tom smyslu, že se stanete občanem světa. To se stalo většině lidí, tím, že se odstěhovali z nějaké země, to už pro ně přestal být domov a žádného nového nenabyli.
Jan Čulík: Proč jste se vrátila do ČR?
Iva Pekárková: Aha! On se mě na to potutelně snažil zeptat už předtím, lil do mě cappuccino. Vrátila jsem se, protože můj muž, Američan, chtěl žít v Evropě. Rozhodl se, že bychom chvíli mohli žít v Evropě a náhodou se mu Česká republika velmi líbí, myslím, že je to částečně proto, že neumí česky a neví, o čem lidi mluví. (Smích. ) Zdá se, že je velmi šťastný, pracuje jako novinář a myslím, že tam teď budu muset po určitou dobu žít.
Jan Čulík: To se zdá být řečeno velmi tvrdě, mohla byste to vysvětlit?
Iva Pekárková: No, možná je tentýž princip, jen na jiné úrovni, jako to, že je pro mě daleko lehčí říkat sprostá slova anglicky, francouzsky nebo německy než česky, protože i když znám ty jazyky, v mém vlastním jazyce je to sprosté slovo jaksi pro mě daleko sprostší. Když jedu do Ameriky nebo do Británie nebo do Německa a když tam lidi mluví rasisticky, a říkají opravdu pitomosti, hovoří xenofobně, nebolí mě to tolik. Ale když to slyším v České republice, protože mám pocit, že moje geny víc odpovídají genům tohoto blbého idiota, který to zrovna říká. A řekněme si to na rovinu, jestliže je země plná lidí, kteří jsou skutečně otevřeně rasističtí, xenofobní, homofobní, a všechno, je to dost bolestné. Protože než jsem z Československa odjela, nemyslím, že jsem byla rasista, ale prostě jsem vůbec netušila, neviděla jsem, co se tam děje, nedostala jsem se tehdy nikdy do situace, kde bych o těchhle věcech vůbec mohla přemýšlet. Pak jsem strávila určitý čas v zahraničí a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že všichni moji příbuzní - já s nimi nemůžu mluvit, protože jakmile si u nich sednu, začnou nadávat na zatracené cikány, kteří kradou, a negry a tak dále a já to prostě nechci už poslouchat.
Jan Čulík: Co si myslíte o názoru, že vám na Západě vymyli mozek a vrátila jste se nakažená politickou korektností?
Iva Pekárková: To je jasné a teď mě musejí znovu naučit národní kulturu, protože jsem žila v zahraničí a to mě vážně narušilo.
Jan Čulík: Takže otevření mysli zážitky života z jiných kultur, i když se nestanete jejich součástí, to je nebezpečné.
Iva Pekárková: Samozřejmě, z hlediska mých příbuzných, protože jsem pro ně někdo jako nějaký zelený vetřelec z planety XYZ.
Jan Čulík: Vaše knihy se hodně soustřeďují na líčení erotických scén a zdá se mi, že v pozdějších knihách jsou ty scény napsány lépe než v prvních. Ty pozdější knihy je líčí přesvědčivěji. Milan Kundera vyjádřil názor, že při explicitním líčení sexu objevuje podstatu lidského chování, lidské existence. Proč to děláte vy? Máte nějaký konkrétní důvod, proč vidíte svět v podstatě jako nekonečnou sérií opakovaných sexuálních zážitků s nejrůznějšími muži?
Iva Pekárková: Musím říct, že podstatu lidského chování jsem neobjevila. Nevím. Myslím, že teď už píšu o sexu míň, protože jsem starší, už to není tak horké téma. Je to jedno z témat, o něž jsem se vždycky cítila okradena. Čtete knížku, která se vám líbí, a autor popisuje, jak se pije káva, jak hrdina mluví s přáteli a jak chodí po ulicích a najednou se hrdina chystá někoho šoustat, a tak autor zavře dveře ložnice a tím to končí. A cítím se okradena o tuto relativně zajímavou část životních zážitků tohoto hrdiny. A tak mi připadalo, že bych neměla své čtenáře okrádat o tyto věci. Jakmile vytvořím postavu, měla bych ji charakterizovat z co možná nejrůznějších úhlů.
Jan Čulík: Považujete se za feministku? Protože cynikové by mohli interpretovat některé tyto knihy jako poctu mužské sexualitě.
Iva Pekárková: Mužské sexualitě? Ale! Já jsem napsala taky jednu knihu o lesbičkách. Natolik věřím v ženskou sexualitu.
Jan Čulík: Ale považujete se za feministku?
Iva Pekárková: Mám na to jednu dobrou odpověď, a tu vám myslím vnutím do chřtánu. Až mi definujete, co je podle vás feminismus, řeknu vám, jestli jsem feministka. Protože v České republice, řekněme si to otevřeně, máme tam za poslední dva roky lavinu, milion druhů feminismu a nikdo neví, co je vlastně feminismus, což je přepokládám docela normální, ale myslí si, že to vědí. Takže pro některé lidi jsou feministky, ženské feministky, samozřejmě, hloupé ženské, které chtějí bít muže a zabíjet je a nutí je dělat strašlivé věci, jako je mýt nádobí. Podle názorů jiných lidí jsou feministky možná ženy, které chtějí tytéž příležitosti jako muži, víceméně, takže - podle mého názoru by se muži neměli zabíjet, nebo alespoň by se neměli zabíjet příliš bolestivě, ale ženám by mělo být dovoleno, aby dělaly, co chtějí. Nic jiného neříkám.
Podivné argumenty Britských listů
Již delší dobu kroutím hlavou na některými argumenty, které Britské Listy, potažmo pan Čulík, používá k obhajobě svých tvrzení. Posledním byl výrok, že (parafrázuji)
Výpověď obviněných musí mít přednost před výpovědí policistů, protože policie je služba veřejnosti, podobně jako kadeřník či restaurace. Pokud si stěžuji na nechutné jídlo, má moje stížnost vyšší platnost, nežli tvrzení kuchaře, že pokrm je v pořádku.
A teď se zkusme podívat, jak by naplnění tohoto tvrzení vypadalo v praxi.
Modelová situace (známá i v Británii): Mr. Bean si v restauraci objednal tatarský biftek. Zjevně mu připadá hnusný, nechutný a odporný. Mohl by zavolat vrchního a říci mu: pane vrchní, tohle mi nechutná, přineste mi něco jiného. Vrchní mu jistě odvětí, že pokud je jídlo málo či příliš solené nebo kořeněné, maso mu nepřipadá čerstvé a podobně, klidně mu tento tatarský biftek vymění za jiný. Ale pokud mu jídlo prostě nechutná, protože nemá rád tatarské bifteky, pak si jistě může objednat jiné jídlo, nicméně onen tatarský biftek bude muset zaplatit. (Jistě, důležitým hostům může restaurace podobný omyl odpustit - může, ale nemusí, je to jen projev její dobré vůle a snahy udržet si zákazníka, aby nevyhledal jinou restauraci).
A nyní analogie s policií: policie zatkne nějakého obviněného. Ten si po chvíli své zatčení rozmyslí a policii požádá, aby jej pustila, protože je nevinný. Dle tvrzení pana Čulíka by mu policie měla vyhovět?!!! Kdopak by asi byl takový šílenec, aby o sobě prohlásil, že je vinen?!
Jediná věta "Jsem nevinný" by mu zajistila svobodu a imunitu až do smrti!
Nebo by se měla polici obávat, že při příštím zatčení dá pachatel přednost jiné policii? Nějaké konkurenční, která má polstrovaná pouta a na výslech vozí své zatčené v limuzíně? Takové, která jako cely předběžného zadržení používá apartmá hotelů s pěti hvězdičkami?
Měl by stejný princip platit i pro pachatele těžkých trestných činů? Mělo by prohlášení : "Ty otisky nejsou moje, na té fotografii nejsem já, ty kusy oděvu, o kterých tvrdíte, že jsou moje, jsem nikdy neměl" mít vyšší platnost, nežli tvrzení policejních specialistů? Asi ano, vždyť "policie je službou veřejnosti stejně jako kadeřnictví".
Poznámka JČ: Aniž bych ho chtěl urážet, příspěvek pana Matušínského pěkně ilustruje rozdíl mezi dobrými západními a - řekněme - východními zvyklostmi.
V seriózních a kvalitních obchodech je základem obchodní (a vlastně jakékoliv společenské transakce) subjektivní zákazníkova spokojenost s transakcí, nikoliv "obecné" principy, které si arbitrárně určí prodejce. Na zásadě "Zákazník má vždycky pravdu", jsou v západních zemích založeny prodejcovy transakce s veřejností a dobré firmy ji dodržují. Cílem transakce je zákazníkova subjektivní spokojenost, neboť ta má velkou marketingovou hodnotu, nikoliv to, že prodejce zákazníkovi (za pochybných podmínek) vylákal z kapsy určité peníze a jakmile je transakce uzavřena, myje si nad ní ruce. - Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze.
V restauraci může dostat zákazník na stůl jídlo, které shledá nechutným (třeba je tam něco, co z jídelního lístku nebylo jasné). V tom případě mu v dobré a seriózní restauraci přinesou něco jiného bez náhrady.
(Stalo se mi v jednom britském hotelu, že jsem při odchodu celé naší skupiny po asi třech dnech zavolal náměstka ředitele a předložil mu písemný seznam sedmnácti nedostatků. Zuřil, ale z vlastní iniciativy snížil účet za pobyt v hotelu na polovinu.)
Zatkne-li policie někoho, musí mu oznámit jeho obvinění. Obvinění musí být doloženo důkazy.
Svědectví Sylvie Yolandy Machové, zveřejněné v Britských listech, je bezesporu v některých ohledech subjektivní - i když v jiných ohledech jsou skutečnosti, v něm uvedené, potvrzeny i ve svědectvích jiných osob, která ještě budeme publikovat. Jenže i subjektivní pocity trápení a mučení, jemuž byla Machová podrobena, jsou reálné a v normálním světě, kde je prvotní to, co si myslí občan, nikoliv to, co si myslí stát, jsou takováto svědectví právem považována za určující.
Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů). Nemáme v BL zatím k dispozici takové odborné znalosti a prostředky, abychom mohli prokázat, zda byla lékařská péče o Yolandu Machovou dostatečná či nikoliv a lékařský personál z nemocnice nám jistě řekne: "Byla nemožná, agresivní, nekooperativní, cizí" - avšak přesto je její subjektivní svědectví rozhodující - stejně, jako by mělo být rozhodující subjektivní svědectví každé české babičky, která leží v nemocnici.
Jestliže česká policie někoho zatkne, bude muset jeho vinu prokázat na základě objektivních důkazů. Obávám se, že po zkušenostech z posledních týdnů a po množství svědectvích, dokazujících nevěrohodnost chování příslušníků české policie, u mezinárodních soudů či lidskoprávních organizací asi neuspějí žaloby proti demonstrantům, založené pouze na svědectví policistů.
Poznámka TP: Shodou okolností se mi asi před dvěmi týdny stala podobná příhoda v jedné pizzerii na Vinohradech: jídlo, které mi donesli, mi nechutnalo, takže jsem ho vrátil, ale servírka se přesto domnívala, že za něj zaplatím. Moje konstatování, že nebudu platit za něco, co jsem nejedl, ji uvedlo do stavu krajního úžasu; zdá se, že typičtí Češi se personálu-autority (lhostejno zda prodavače, úředníka, taxíkáře nebo toaletářky) tak bojí, že přijmou bez protestu vše, co jim tato autorita přikáže.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
