Co je nového v České republice

Folklórním zpestřením voleb byla hysterická televizní vystoupení neúspěšných kandidátů ODS Libuše Benešové ("Soupeřka si počínala nečestně!") a Petra Štěpánka ("Za můj neúspěch může Mladá fronta Dnes!"). Zatímco Benešová se pro svou stranu včerejším dnem stala jasným pasívem a její kariéra ve vysoké politice je patrně minulostí, Štěpánkovi zůstala jako trafika funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Přímým následkem včerejších voleb je nevykonatelnost několika článků opoziční smlouvy: předsedou Senátu jistě nebude senátor za ODS a smlouvou předpokládané změny Ústavy rovněž neprojdou přes pohodlnou blokační menšinu Čtyřkoalice.

Zánikem opoziční smlouvy a očekávaným odchodem zhrzených poslanců ČSSD (Michal Kraus) se pravici otevírá prostor pro sestavení slabě většinové vlády (premiérem by mohl být např. Josef Zieleniec) a faktické zvrácení politického vývoje posledních dvou let. Sociální demokracie se nerozumnou mediální politikou připravila o elektorát a jakmile bude její menšinová vláda odvolána, strana ustoupí ze záře reflektorů a bude muset vyřešit vnitřní problémy (patrně ve prospěch posílení pragmatické a mediálně silné skupiny kolem Stanislava Grosse a Petry Buzkové). Alternativní, ne však příliš pravěpodobnou variantou je i odštěpení frakce mladých od korpusu tradicionalistické ČSSD.

Příliš úspěšní ve volbách nebyli ani komunisté. I tato strana se bude muset reformovat a modernizovat tak, aby začala přitahovat standardní levicové, zejména mladší voliče, ale na rozdíl od demoralizované ČSSD by tento přechod neměl být náhlý ani bolestný.

Pokud se týká obecného hodnocení voleb, platí v zásadě totéž, co jsme psali se Štěpánem Kotrbou v poznámce před týdnem: o výsledku voleb rozhodla média, voliči dali přednost standardnímu systému neustále soupeřících politických stran před stabilizací opozičně-smluvním uspořádáním a ve volbách rozhodovala nevěcná, zástupná témata; "sociální volba" se uplatnila jen doplňkově, převážně v regionech s horší ekonomickou situací. (TP)

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Text Tomáš Pecina, foto Štěpán Kotrba a Tomáš Pecina

Protože státní policie, vystupující tentokrát stejně jako na předchozí demonstraci u Rudolfina velmi korektně, se odmítla do sporu vměšovat s tím, že není schopna rozhodnout, zda squatteři mají nebo nemají podle zákona právo vstoupit do objektu, evidentně vzniká patová situace: občanské sdružení Ladronka má dosud platnou smlouvu o užívání objektu a především dosud neskončilo soudní projednávání žaloby na vyklizení, kterou - na základě uvedené smlouvy - podalo město a správcovská firma TCP.

Jak se dalo čekat, v pořádku nejsou ani věci, které komando strážníků v Ladronce zabavilo: řádný protokol o zajištění neexistuje, squatteři tvrdí, že chybějí předměty v hodnotě minimálně 20 tisíc korun, a radnice nemá v ruce nic, čím by jejich obvinění vyvrátila.

Ladronku trvale obsazuje početná jednotka městské policie a dá se předpokládat, že dojde k dalším masovým protestům: účinkem se jistě neminou pokusy squatterů manifestovat před magistrátem v některý pracovní den.

Celou anabázi - která rozhodně není levná - hradí přitom ze svých daní všichni občané.

Pravděpodobné varianty vývoje jsou nyní zhruba tři:

1. Radnice neustoupí ze své pozice a bude chtít "dobýt a udržet" Ladronku silou. To spotřebuje značné prostředky, radní i městská policie budou čelit žalobám i stížnostem a pochvaly za rázný, i když nezákonný postup, se radní Blažek s Dvořákem dočkají nejvýš od krajní pravice (kam momentálně patří i tvrdé jádro ODS v čele s Václavem Klausem).

2. Město Ladronku vyklidí, vrátí ji squatterům a obnoví status quo ante; poté počká, až soud rozhodne o vyklizení statku. Výsledkem bude velká ostuda a astronomické náklady z městského rozpočtu vynaložené na nulovou změnu.

3. Radnice přizná chybu a dohodne se se squattery na kompromisním řešení, např. jim uhradí škody vzniklé neoprávněným zabavením (a následným rozkradením) jejich věcí, a místo Ladronky jim nabídne pro vybudování autonomního kulturně-sociálního centra jiný nevyužívaný objekt. To se zdá být nejméně nákladným řešením, protože městská policie se konečně bude moci věnovat úkolům, pro které je zřízena (a k nimž má kompetence), squatteři výměnou za kompromis ustoupí z části svých požadavků a městu zbude volná Ladronka. Otázkou ovšem je, jestli se na radnici najde někdo, kdo by dokázal takový kompromis vyjednat; radní Filip Dvořák (ODS) se tímto mužem rozhodně být nezdá.

Zde vysvětluje Tomáš Pecina, proč zásah na Ladronce vážně porušil zákon přesto, že původní smlouva squatterů byla velmi nepřesvědčivá.

• Album fotografií Štěpána Kotrby
• Album fotografií Tomáše Peciny

Miroslav Mareš

Násilné události, spojené s protestními demonstracemi v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, narušily snahy některých českých "humanistických" intelektuálů vytvořit z tzv. "diskuse o globalizaci" širokou základnu pro prezentaci svých názorů a prosazování svých mocensko-politických cílů a zájmů. Poté, co se jim nepodařilo přesvědčit širší veřejnost o potřebnosti konceptů "nepolitické politiky" a specificky pojaté občanské společnosti, začali se výrazněji orientovat i na další témata a jednotlivé sociální skupiny. Hlavní moralizující profilace na téma "zkorumpovanosti" a "zkaženosti" politiků tradičních stran se v zásadě minula účinkem, což potvrdil rychlý úpadek zájmu o Impuls 99 i iniciativu Děkujeme, odejděte. V souvislosti s kauzami jaderné elektrárny Temelín a se zasedáním MMF a SB v Praze se pro tyto intelektuály naskytla lákavá šance získat si nového "perspektivního" spojence, kterým by mohla být krajně levicové a "extrémně zelená" část mládeže.

Potřeba dialogu?

Smysluplnost "dialogu" s nositeli výše uvedených názorů je více než sporná, což se ostatně potvrdilo při akci pořádané prezidentem Havlem na pražském Hradě, která kromě mediálního efektu pro zúčastněné mnoho nepřinesla (INPEG se jí navíc nezúčastnil na protest proti nevpuštění několika zahraničních aktivistů do země). Vedoucí představitelé MMF a SB, tedy institucí, které jsou kritizovány z řady stran, se pokouší vylepšit své image způsoby, které je s očích reálně uvažujících lidí spíše zesměšňují. Bezvýsledné rozhovory se skupinami mladých radikálů či s Bono Voxem z hudební skupiny U2 o líbivém požadavku na oddlužení nejchudších zemí však jistě přinášejí větší mediální pozornost a lacinou popularitu než plodnější dialog s "neatraktivními" liberálně-konzervativními ekonomy, kteří se pokoušejí optimalizovat působení těchto institucí. Změna některých aktivit MMF a SB není důsledkem pouličními násilí ani zmíněných debat, ale spíše tlaku financujících členských států obou institucí, které nechtějí zbytečně plýtvat penězi. Rovněž neúspěch jednání WTO v Seattlu měl jiné příčiny než "hrdinnou bitvu" odpůrců globalizace s policií.

Rozbitá metropole "evropské provincie" a intelektuální reflexe

Jeho další teze jsou však pozoruhodné a zaslouží si další citaci: "Reakce české společnosti a politiků na zářijové setkání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze i na úmyslný antiglobalizačních aktivistů protestovat během zasedání vypovídají mnohé o stavu české demokracie a společnosti. Jak už se u nás stalo zvykem, téměř nikdo neuchopil zasedání a s ním související protesty jako výzvu k hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší proces globalizace, či jako výzvu ke skutečnému dialogu mezi dvěma stranami, z nichž každá má svůj díl pravdy. Mezi politiky se už tradičně o něco podobného pokusil pouze prezident Havel a stejně tradičně byly odezvou na jeho úsilí jen posměšné reakce většiny ostatních politiků ... Syndromem maloměstského českého uvažování o světě je spíše to, že jsou už dopředu vytvořeny mytologizované fikce, kterými se navzájem strašíme - například že se Praha dozajista stane místem pouliční války. Dočista se přitom zapomíná, že se zde během zasedání odehrají události světového významu, které skutečně mohou ovlivnit způsob fungování naší civilizace a nám poskytují příležitost převzít díl odpovědnosti. Politici a policie se na zasedání MMF a SB ovšem většinou nepřipravují jako na příležitost k demokratické diskusi, ale jako na příležitost "zatočit" s neposlušnými demonstranty a ukázat světu, že nejsme žádný Seattle. Už dopředu je tak zmařena jedinečná šance dozvědět se nejzávažnější argumenty nejenom těch, kteří stojí v čele mocných mezinárodních finančních institucí, ale i těch, kteří tyto instituce vidí kritiky ... Je jasné, že nejradikálnějším protiglobalizačním aktivistům se nepodaří proces globalizace zastavit. Jejich argumenty jsou stejně naivní jako argumenty těch, kteří nábožensky věří v moc neviditelné ruky trhu či schopnost vědy a techniky překonat všechny problémy naší civilizace. Neznamená to ale, že bychom neměli těmto radikálům naslouchat. Otevřená diskuse s názory, s nimiž bytostně nesouhlasíme, je jedinou cestou, kterou lze hledat cesty nakonec schůdné pro většinu. Ustrašené čekání na apokalypsu nebo naopak zastrašování všech, kdo by snad chtěli narušovat naše vidění světa, nevede nikam."

Poté, co se Prahou přehnala zmíněné mytologizovaná fikce, je však obhajoba dialogu s nejradikálnějšími aktivisty velmi problematická. Ostatně není mi známo, že by se zpoza policejních štítů vynořila postava pana Peheho, ochotného v dešti dlažebních kostek a Molotovů debatovat o hlubší intelektuální reflexi problémů, které přináší globalizace. Ani za žádnou rozbitou pražskou výlohu se Peheho tvář napjatá očekáváním, kdo bude partnerem k dialogu, nezjevila, a přitom zřejmě i on "jedinečnou příležitost" propásl.

Hledání cest "schůdných pro většinu" však někdy může být problematické. Např. následující text, převzatý z rozšiřované publikace Federace sociálních anarchistů "Globalizace - kritický pohled", svědčí o tom, jakým způsobem je "boj proti globalizaci" pojímán: "... Globalizace sama o sobě představuje proces, první kterému se staví jen menšina protestujících - např. extrémní nacionalisté, volající po obnově moci a zašlé slávy silných národních států, navzájem soupeřících a nemajících nutně jednotný liberálně-kapitalistický rámec - nebo primitivistické a zpátečnické proudy v ekologickém hnutí, které vyzývají k návratu do v lepším případě středověkých technologických a kulturních podmínek nebo v horším případě před neolitickou revolucí - údajně ve jménu záchrany životního prostředí. Zbytek protestujících neprotestuje proti globalizaci jako ve své podstatě neutrální vývojové fázi určité společenské formace, ale proti kapitalistické globalizaci jako prosazení hodnot kapitalismu jako systému na celé planetě ... Globalizace znamená pro společenský systém známku úspěchu. Znamená, že určité společenské třídě - dnes vládnoucí třídě (buržoazii) - se podařilo natolik prosadit svoje zájmy a moc, že obrazně řečeno dohlédne do každého zapadlého koutku naší planety."

Je tedy zřejmé, že boj proti globalizaci se stal variantou tradičního ultralevicového boje proti kapitalismu, pouze se přenesl do mírně odlišných podmínek a upravil pojmový aparát. Jako levicový extremismus jsou označovány všechny organizace a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a názory, které radiálně kritizují společenský a ústavní systém a odmítají jakékoliv panství člověka nad člověkem. Jejich strategie a praxe je založena na tom, aby byl kapitalistický a parlamentně-demokratický řád přeměněn na komunistickou nebo socialistickou společnost. Podle německých politologů Uwe Backese a Eckharda Jesseho se levicově extremistické doktríny shodují s demokratickým ústavním státem ve zdůrazňování fundamentální lidské rovnosti, ovšem vyvozují z tohoto etického základního principu důsledky, které je možné považovat za radikální. Postulují totální osvobození člověka od všech společenských (politických, ekonomických, kulturních) tlaků a považují za principielně realizovatelné dosažení řádu bez panství tvořeného rovnými a svobodnými lidmi. V protikladu ke konstitučně-demokratickému ideovému okruhu zneužívají levicově-extremistické doktríny náhled na chyby, omezenost a imperfektabilitu lidí a jejich snah a předpovídají zrození "nového člověka", který se rozejde se všemi dosud známými formami společenského uspořádání a přivodí stav úplné spokojenosti a harmonie na Zemi. Pluralitní demokracie slouží pouze k dovednému zastírání společenského panství a utlačování. Na základě této definice lze konstatovat, že "bojovníci proti globalizaci" rovněž věří, že chudoba v zemích třetího světa je nedostatkem světového (brettonwoodského) systému a doufají, že pokud budou zrušeny "nenáviděné" instituce a organizace (pro které je pomoc třetímu světu pouze pláštíkem pro zakrytí kapitalistické "ziskuchtivosti"), vznikne "báječný nový svět". Světový kapitalismus řízený "zlým a bohatým Severem" nahradí spokojená společnost všech "dobrých lidí" z celé zeměkoule. Tradiční ultralevicový utopismus s nebezpečnými důsledky pro získávání příznivců je z "antiglobalizační" kampaně velmi patrný.

Globalizace samotná přitom může být chápána různě - např. v materiálu německé Spolkové centrály pro politické vzdělávání je definována jako postupný proces (nikoliv stav), "kdy jsou stále více závislé trhy a produkce v různých zemích, a to díky dynamice obchodu se zbožím a službami a pohybu kapitálu a technologií". Přes závažné důsledky vyplývající z tohoto procesu (který má kořeny již v počátcích industrializace) z něj není nutné činit "osudovou" výbavu hlubokomyslných intelektuálních debat, zvláště v kontextu úzké provázanosti s "novým" levicovým extremismem. O řadě aspektů globalizace je možné hovořit i na akademické úrovni, avšak najít přínosný rozměr této debaty je velmi obtížné, zvláště pokud se budou určití lidé považovat za jakousi "osvícenou kastu" určující témata a hodnotu diskusí. Pokud by se však kdokoliv chtěl zapojit do některého z výzkumných směrů, o něž se snaží moderní politologie, mohl bych jej odkázat např. na poslední mailový oběžník rozesílaný vedením stálé skupiny "Extremismus a demokracie" při Evropském konsorciu pro politickou vědu, ve kterém jsou mj. požadovány doposud chybějící výzkumné skupiny na problematiku "new extremes, e. g. Anti-globalisation, animal rights, "earth warriors", etc."

Násilí a medializace

Z relativizace hodnot, kdy je pro umožnění společenské diskuse o jednom pojmu, resp. jevu či procesu, ospravedlňováno ničení soukromého majetku či jiné porušování zákonů, by měla každého demokraticky uvažujícího člověka jímat hrůza, zvláště pokud takové názory prezentuje (byť samozvaná) "intelektuální elita národa". Je přitom zřejmé, že pokud by se někdo např. pokoušel odůvodnit násilí páchané extrémní pravicí na přistěhovalcích nutnosti upozornit na problémy migrace, patrně by u obhájců násilného jednání v Praze či Seattlu uznání nenašel.

Popírání vazeb mezi "nenásilnými organizátory" a násilnými účastníky je často opakovaným argumentem pro "omluvu" prvně jmenovaných. Avšak vyjádření řady čelných představitelů pořádajících organizací i jejich členství v jiných ultralevicových seskupeních, které programově neakceptují monopol demokratického státu na násilí, jejich nářky nad několika neovladatelnými chaoty činí značně nevěrohodnými. Časté je i tvrzení o minimálním počtu násilných aktivistů, přestože na základě znalosti policejních statistik i ultralevicové scény obecně je možné tvrdit, že fascinace překračováním zákonných pravidel, která při masových demonstracích přerůstá v násilí, je zde obecně rozšířená. Snahou je i vzbudit dojem, že násilí páchají většinou policejní provokatéři, přičemž tyto názory nejsou podloženy ničím jiným než vyjádřeními různých pochybných svědků. Tradičně rozehrávanou hrou je i označování zadržených násilníků za "nevinně přihlížející", což má za cíl rozleptávat důvěru v policii, stejně jako nepotvrzované zprávy o "brutálním" jednání policie při zásazích i po zadržení pachatelů trestné činnosti.

Dalším "evergreenem" je i označování informací o důsledcích násilí při demonstracích za zveličené, což má údajně posílit "policejní stát". V této souvislosti je potřebné vždy klást otázky, jak by např. vypadala situace v Praze nebýt masivního policejního nasazení a preventivních opatření nejvíce dotčených firem (McDonald's, KFC apod.). Argumenty směřující k údajně klidnému průběhu jiných demonstrací je možné vyvracet poukazováním na skutečnost, že zde přítomné policejní síly na první pohled odradily od páchání násilné trestné činnosti. Z tohoto důvodu by měla mít policie i nadále v boji proti levicovému extremismu, byť "zabaleného" do líbivé obálky boje proti globalizaci, širokou podporu.

Čeští "humanističtí" intelektuálové, kterým je sympatický "útok mladých" proti stávajícím mocenským strukturám (do nichž jim je nyní odepírám přístup, což chápou jako křivdu), podporou různých osob a organizací z ultralevicové a "extrémně zelené" scény demaskují svoje nezodpovědné pojetí reality a politické práce, kterou chtějí obcházet za pomoci debat o "módním" pojmu globalizace a příklonem k pochybným myšlenkovým proudům. Doufejme pouze, že důsledky tohoto selhávání nebudou stejně tristní, jako tomu bylo ve dvacátých až padesátých letech při nekritickém přejímání komunismu stejnou částí české společnosti.

Miroslav Mareš, politolog, výkonný redaktor časopisu Středoevropské politické studie, předseda Rady ČT.

(Článek vyšel v Proglas Revue č. 8/2000 a Britské listy ho převzaly se souhlasem autora)

Jaromír Suchý

Volby jsem dosud považoval za relativně jednoduchou věc - prostě si vyberete svého favorita, lístek strčíte do obálky, obálku do urny a je to. Neměl jsem dosud žádný důvod, abych pochyboval o regulérnosti něčeho tak primitivního, navíc když mám jistotu, že se na jejich zdárné přípravě nepodílí žádní blbci, ale státní úředníci - jistě jen odborníci na slovo vzatí. Při (zatím) posledních volbách jsem byl ale v jedné z okrskových volebních komisí a při třídění platných a neplatných lístků jsem si s hrůzou uvědomil, jak to tentokrát "někdo nahoře" ale opravdu pořádně podělal.

Pro ty z vás, kteří jste nebyli volit, nebo kteří jste z obvodů, kde se nevolili senátoři, krátce zopakuji: každý z nás, voličů na okrese Třebíč, dostal domů dvě sady volebních lístků - jednu pro senátní volby s šedomodrým titulním listem a druhou sadu pro krajská zastupitelstva s tmavě žlutým titulním listem. Ve volební místnosti pak každý volič dostal dvě obálky s úředním razítkem - jednu šedou pro volební lístek do krajského zastupitelstva a druhou žlutou pro volby do senátu. Při vydávání obálek jsme samozřejmě každému zdůrazňovali: žlutou do senátu, šedou do kraje, žlutou do senátu, šedou do kraje... Samotné volební lístky ale nijak barevně rozlišeny nebyly a tak se bohužel stalo, že se spousta lidí spletla - jednoduše přehodila obálky (s největší pravděpodobností především právě pod vlivem toho, že sady volebních lístků měly "prohozenou" barvu titulního listu) a oba jejich hlasy tak byly neplatné!

V našem volebním okrsku bylo tímto způsobem znehodnoceno asi 6 procent jinak platných hlasů, v jiných komisích v okolí to bylo ze stejného důvodu kolem 4 procent, a jak si každý může zjistit na serveru volby.cz, v celostátním průměru to dělá něco mezi 4 a 5 procenty (stačí si vzít rozdíl mezi okresy, kde se do senátu nevolilo a obálky se splést nedaly - tam všude je procento platných hlasů přes 99%, a v místech, kde se do senátu volilo - tam je to v průměru jen okolo 95%). Vypadá to, že v celostátním měřítku tak mohlo být vexlováním s barvou volebních obálek znehodnoceno zhruba 30 tisíc hlasů!!! Mohlo by se říci, že o nic nejde, že byli v průměru poškozeni všichni stejně, ale není to tak úplně pravda. Jestli měla nějaká strana např. 4.9% hlasů a do krajského zastupitelstva se nedostala, mohla by mít po započtení "neplatných" hlasů klidně přes 5 procent a všechny poměry v daném kraji by se tak rázem změnily, obdobně se do druhého kola senátních voleb mohl při těsném výsledku hlasování na 2. místě dostat někdo úplně jiný.

K normálnímu průběhu přitom stačilo tak málo - dávat oba (krajské i senátní) lístky do jediné obálky, nebo označit lístky stejnou barvou, jakou měly volební obálky.

V normální zemi by za to, jak se touto chybou na volbách podepsali jeho podřízení, nejspíš odstoupil ministr vnitra. U nás se nad tím nikdo ani nepozastaví. A z těch zodpovědných se za to určitě nikdo ani neomluví - jsme přece v České republice...

Jaromír Suchý

V souvislosti se zveřejněným svědectvím americké studentky Sylvie Yolandy Machové, která se stala terčem brutálního chování české policie a nemocničního personálu a která byla obviněna z vážného trestného činu, aniž by pro to byly nezávislé důkazy, se rozvinula zdá se mi zásadní diskuse o konfliktu mezi pojetím "oficiálních", kolektivních hodnot vůči hodnotám subjektivním, individuálním. Argumentuji, a v tom se ke mně přidal i Tomáš Pecina, že západní společnosti jsou daleko více než společnosti východnějšího rázu založeny na respektu vůči individuálnímu, subjektivnímu názoru i vnímání skutečnosti. Pod tímto společenským tlakem (či konsensem, chcete-li) funguje i podnikatelská sféra. Na většině výrobků máte v Británii uvedeno, že je můžete vrátit, pokud s nimi nejste spokojeni, nikoliv tedy, pokud nesplňují nějaké "objektivní" normy. Tak například v potravinářských supermarketech Safeway - právě jsem byl nakupovat - je na každém výrobku tato písemná záruka:

Safeway brand products are double guaranteed. If you are not totally satisfied with any item, please return it to a  Safeway store for a refund and a replacement. This does not affect your statutory rights.

Značkové výrobky firmy Safeway mají dvojí záruku. Pokud nejste stoprocentně spokojeni (subjektivní hodnocení - podrženo JČ), prosím, vraťte výrobek do supermarketu Safeway a vrátíme vám peníze a zároveň vám ho nahradíme výrobkem jiným. Toto neovlivňuje vaše statuární práva.

Vznikla diskuse o tom, zda má člověk v restauraci právo, když mu přinesou objednaný oběd, a jemu se nezamlouvá, vrátit ho bez placení. Argumentuji, že ano, Dalibor Matušínský tvrdí, že ne, že přece existují "objektivní měřítka". Tomáš Pecina k tomu poznamenává, že v minulých dnech vrátil bez placení v jedné pražské pizzerii nechutnou, i když už nakousnutou pizzu. (Jak jinak měl zjistit, že je nechutná?) Číšnice byla překvapena, že ji odmítl zaplatit. Podle jakých objektivních kritérií, než je zcela subjektivní zákazníkova spokojenost by chtěl pan Matušínský jídlo hodnotit? K tomu přišel i zajímavý příspěvek Václava Pinkavy. Uvádíme je níže oba dva a v závěru se k věci ještě vracím, neboť jde, podle mého názoru, o velmi důležitý princip. JČ

Dalibor Matušínský

Nečekal jsem, že by BL projevily byť tu nejmenší snahu se nad svým způsobem argumentování zamyslet a v tomto ohledu jsem se nezklamal.

Typické překrucování argumentů podle vzoru : vložím oponentovi do úst něco, co neřekl, nebo překroutím něco, co řekl a výslednou zkomoleninu nemilosrdně rozcupuji, bylo uplatněno do posledních detailů.

Ve svém původním článku o S. Machové použil pan Čulík jako příměr k policii jako veřejné službě restauraci a kadeřníka. Já jsem na to reagoval článkem Podivné argumenty Britských listů, kde jsem opět použil modelovou situaci z restaurace, abych ukázal, jak by mohlo tvrzení "zákazník má vždycky pravdu" také vypadat. Snažil jsem se v něm ukázat, že v restauraci, pokud si objednám jídlo, které mi nechutná - ne proto, že by bylo připraveno špatně, ale prostě proto, že nemám daný typ jídla rád (objednám si Tatarský biftek, ale nemám rád syrové maso) mohu být nucen ono jídlo zaplatit, přestože jej nesním. Jinými slovy - jakmile je mi pokrm přinesen na stůl a takto znehodnocen, je jen na mně, zdali jej zkonzumuji nebo ne, jídlo je mým majetkem.

BL na to reagovaly větou: "Opravdu můžete ve většině britských obchodů aplikovat princip (zejména v obchodech s oděvy), že se vám výrobek nehodí a že ho chcete vrátit: pravděpodobně si budeme muset v obchodě vybrat za stejnou cenu něco jiného (poměry přituhují), ale mnohokrát se mi podařilo dostat zpět peníze."

Ano, to je možné i u nás, na východě. Speciálně v obchodech s oděvy, ale i jiným zbožím. Pokud jej ovšem vrátím nepoškozené!

Rozdíl mezi restaurací a obchodem s oděvy je značný - nejen, že svetry se hrozně špatně žvýkají a vázanky jsou špatně stravitelné, ale tím, že si něco odnesu domů a zpět toto zboží nijak nezničím a může být prodáno jinému zákazníkovi - prodejce tedy neutrpí škodu. Naopak v okamžiku, kdy mi v restauraci položí jídlo na stůl, já do něj zabořím příbor, kus ochutnám, zbytek poprskám slinami, je tento pokrm z hygienických důvodů znehodnocen a tedy nesmí být podán jinému zákazníkovi - prodejce by tedy v případě, že jídlo odmítnu, utrpěl ztrátu.

Proto uzná reklamaci nesprávně připraveného pokrmu, ale ztěží jídla, které je v pořádku. Ano, může to uznat - aby si zachoval zákazníka. Ale nemusí! Schválně to někdy zkuste tam, na dálném, tolik kulturním Západě - vraťte okousaný biftek s tím, že na biftek vlastně nemáte chuť a radši byste kuře. Uvidíme, co vám řeknou.

Dalším kulhavým argumentem je tvrzení BL: "Primárně důležité je to, co Sylvie Yolanda Machová cítila, nikoliv to, co si policie či zdravotnický personál mysleli, že jí dělají, protože oni jsou služebníci a mají pracovat tak, aby byl občan subjektivně spokojen (nemluvě o dodržování zákonů)."

Policie je v tomto případě orgán, který slouží mně PROTI S. Machové a je tedy důležité, abych byl spokojen JÁ jako člověk, který si tuto službu ze svých daní platí. Machová nemusí být se službou policie spokojená - stejně jako s ní nemusí být spokojený přistižený zloděj. Jistě, dovedu si představit, že zločinec by byl nejraději, kdyby jej policie pustila na svobodu a s faktem, že jde do vězení je subjektivně hrubě nespokojen, ovšem obávám se, že účelem zatčení a odsouzení je právě to, aby nespokojen byl. Nevím, možná je v Británii pravidlo, že odsouzenci musejí být za každou cenu spokojeni, ale to pak zřejmě věznice zejí prázdnotou.

A nyní zariskuji a zkusím se vrátit k příkladu z restaurace - když půjdete do restaurace a objednáte si tam kuře. Kdo je v roli veřejné služby? Jistě, restaurace. A kdo je v roli příjemce této služby a měl by být subjektivně spokojen? Vy nebo to kuře?

Václav Pinkava

Uvaha pana Matusinskeho si bere na paskal primer Jana Culika o restauraci, ktery byl z ne docela pochopitelnych duvodu uveden v souvislosti s tzv 'udajnou' policejni brutalitou. Rika se "All generalisations are dangerous (including this one - vsechny generalizace jsou nebezpecne - vcetne moji)", ale ten primer je skutecne dost od veci. Vysledny text, vcetne reakce JC a TP v tomto odpoutani od souvislosti pokracuje, az se stava samoucelnym. Budiz, nastolil vseobecnejsi tema 'zapadniho' vs 'vychodniho' mysleni...

Za vychodni mysleni povazuji demagogicke obhajovani nevhodneho primeru ze strany Jana Culika. Relevantnost jeho primeru by se ovsem dala logicky 'napravit', zel ne docela v souladu s puvodnim zamerem:-

'Zakaznikem' policie totiz neni obvineny ci zadrzeny, ale 'spolecnost' kterou tato policie ma ochranovat.

Podle trzniho pravidla (ze zakaznik ma vzdycky pravdu) by tedy musela policie respektovat mineni spolecnosti, jakou teda brutalitu vuci 'zivlum' (obzvlaste prespolnim) nejen ze nekritizujeme ale dokonce, zda se, vyzadujeme. Pokud jsme narod sadomasochistu, tak policie, kterou mame, je velice trzne ladena.

Problem nehledejme ani tak u policie, ale v samotne spolecnosti, ktera 'tvrdou ruku' (nejlepe vuci druhym) tak dychtive zada.

Ale vratme se na skok zpatky do restaurace: Poznamka Tomase Peciny mi pripomnela jednu udalost v Britanii v 70 letech. Bylo, nebylo, jeden zakaznik si koupil prazene osolene buraky. Na obalu bylo napsano neco v tom smyslu ze pokud zakaznik neni s timto vyrobkem zcela spokojen, ma jej vratit na uvedenou adresu, vcetne vzorku obsahu, a uvest kdy a kde sacek zakoupil, a penize mu budou vraceny.

Dotycny toto udelal. Firma mu odvetila, ze provedla laboratorni testy a neshledava na buracich nic zavadneho. On odpovedel, ze on taky neshledaval na buracich nic zavadnho, nicmene nebyl "zcela spokojen". K vysvetleni uvedl, ze kdyby byl dejme tomu alkoholik, a dostal k piti sklenici nezavadne vody, nebyl by "zcela spokojen", vidte? Pote co se ukazkovy pripad trzniho jednani objevil v televizi, dana firma zmenila zneni vsech svych obalu, coz jiste stalo nemale penize - vcetne drobne castky vracene 'nespokojenemu' zakaznikovi.

No, a pouceni? V restauraci si clovek zakupuje s urcitym rizikem artikl, ktery neni po jeho okostovani a vraceni nadale pouzitelny pro jine zakazniky (alespon by nemel byt). Pokud je jidlo zdravotne zavadne, nebo neodpovida tomu avisovanemu, to je ovsem jina.

Takze, za nezavadne, byt nechutne jidlo dluzno zaplatit, jako za 'pouzite'. Vyjma tehdy, kdy restaurace vyslovne zarucuje stravnikovu "spokojenost" - pak je mozne se najist dosytosti a nezaplatit vubec, viz buraky. Kdo hlasa 'satisfaction guaranteed' at si vezme pouceni.

Jo, a co teda nase policie? Ta nezarucuje vubec nic, ani poradek na ulicich. Jen se o to snazi, vice ci mene krecovitymi zakroky. Protoze 'zakaznik' (to jsme my) s policii nic jako smlouvu co a jak ma policie delat, neuzavrel, leda skrze sve zvolene zastupitele - alespon o takove ja nic nevim. A jake mame zvolene zastupitele, takovou budeme mit spravu veci verejnych.

A abych nezapomnel. Povazuji-li se nejen za 'stravnika' ale i prilezitostneho spolukuchare Britskych Listu, (ktere jsou nastesti temer zadarmo), pak mam narok se svoji obcasnou nespokojenosti neco aktivniho delat - jako napriklad tohle, nejen BL demonstrativne (z)vracet, jako nekteri kritikove...

Artuš Rejent

Vážený pane Čulíku, Chtěl bych zareagovat na znění článečku z úvodní stánky včerejších BL. Odstavec " V české demokracii přituhuje?...."

V tom, že v české demokracii přituhuje, s vámi souhlasím. Ale jedním z důvodů proč se tak děje, není to o čem píšete v tomto odstavci.

Vláda včera schválila novelu z č. 468/1991 Sb.,o rtv, která má za cíl splnit harmonizační požadavky EU ( Tento nedostatek jak víte, byl opět kritizován v hodnotící zprávě EK o připravenosti kandidátských zemí).

§ 9h "Vysílání událostí značného společenského významu" je implementovaný článek 3a směrnice televize bez hranic ( 89/552EHS, 97/36ES).

Jde o to, že každý členský stát může učinit opatření v souladu s právem Společenství, aby zajistil, že vysílací subjekty pod jeho pravomocí nebudou vysílat na exkluzivní bázi události, které pokládá za důležité pro společnost takovým způsobem, že by to zbavovalo podstatnou část veřejnosti v tomto členském státě možnosti sledovat takové události přímým přenosem nebo odloženým zpravodajstvím ve svobodné televizi. Učiní li tak, příslušný členský stát sestaví seznam označených událostí, národních nebo jiných, které pokládá za velmi důležité pro společnost.

Nejedná se tedy o omezování svobody projevu, či rozhodování vlády o tom co a jak o činnosti vlády publikovat, co budou sdělovací prostředky zveřejňovat! Je to naopak posílení práva na informace!

Co Vám řekl pan ministr nevím, co řekl někdo jiný, taky ne, ale toto co jste uvedli není ve schváleném návrhu novely zákona o rtv. To co se stane s novelou zákona dál, je na poslancích...

Pro vaši informaci/srovnání Vám zasílám celé znění § 9h novely 468/1991, relevantní část důvodové zprávy a článek 3a směrnice.

Hodně vám fandím, díky za to co děláte.

§ 9h

Vysílání událostí značného společenského významu

(1) Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události značného společenského významu způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v České republice zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na celoplošném televizním programu v nezakódované podobě a bez zvláštního poplatku.

(2) Je-li událost značného společenského významu vysílána při dodržení podmínek podle odstavce 1 ze záznamu, musí být toto vysílání uskutečňováno v reálném čase jejího konání, nejdéle se zpožděním několika sekund. Vysílání události značného společenského významu ze záznamu lze odložit jen tehdy, je-li v přímém přenosu vysílána jiná událost značného společenského významu, která se koná současně s událostí, jejíž vysílání ze záznamu muselo být proto odloženo.

(3) Za událost značného společenského významu se považuje událost uvedená v  Seznamu událostí značného společenského významu, který po projednání s Radou stanoví ministerstvo vyhláškou.

(4) Za událost značného společenského významu se dále považuje událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států Evropských společenství a tato skutečnost byla oznámena v Úředním věstníku Evropských společenství. Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události značného společenského významu oznámené v Úředním věstníku Evropských společenství způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v členském státě Evropských společenství, jenž ji prohlásil za událost značného společenského významu, v rozporu s jeho právními předpisy zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na volně dostupném televizním programu. Seznam událostí značného společenského významu oznámených v Úředním věstníku Evropských společenství je Rada povinna zpřístupnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(5) Za událost značného společenského významu se považuje rovněž událost, která byla za událost značného společenského významu prohlášena některým z členských států Rady Evropy a tato skutečnost byla podle mezinárodní smlouvy stanoveným způsobem zveřejněna příslušným orgánem Rady Evropy (dále jen "událost zveřejněná orgánem Rady Evropy"). Provozovatel televizního vysílání nesmí využívat výhradní práva k vysílání události zveřejněné orgánem Rady Evropy způsobem, který by podstatnou část veřejnosti v členském státě Rady Evropy, jenž ji prohlásil za událost značného společenského významu, v rozporu s jeho právními předpisy zbavoval možnosti sledovat tuto událost v přímém přenosu nebo ze záznamu na volně dostupném televizním programu. Seznam událostí zveřejněných orgánem Rady Evropy je Rada povinna zpřístupnit způsobem umožňujícím dálkový přístup.".

Důvodová zpráva:

Výhradní práva k televiznímu vysílání významných událostí, zejména sportovního charakteru, byla v posledních letech v Evropě vykupována televizními společnostmi, které takové události následně umožnily sledovat pouze divákům placené televize. Tím byla značná část veřejnosti zbavena možnosti události značného společenského významu sledovat, což je v rozporu s právem na informace. Směrnice se snaží této tendenci zamezit a zavazuje členské státy k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném a celoplošném programu. Konkrétní seznam takových událostí bude formou vyhlášky Ministerstva kultury viz. příloha č. 1 publikován ve Sbírce zákonů. Tento seznam bude obsahovat především letní a zimní olympijské hry, mistrovství světa a Evropy ve fotbale a mistrovství světa v ledním hokeji a v lehké atletice. Sestavení seznamu takových událostí na mezinárodní úrovni podléhá určité proceduře předvídané Směrnicí. Po vstupu České republiky do Evropské unie budou muset provozovatelé, na které se vztahuje tento zákon, respektovat rovněž seznamy jiných členských zemí, pokud budou po příslušné proceduře zveřejněny v Úředním listu Evropských společenství.

Article 3a

2. Member States shall immediately notify to the Commission any measures taken or to be taken pursuant to paragraph 1. Within a period of three months from the notification, the Commission shall verify that such measures are compatible with Community law and communicate them to the other Member States. It shall seek the opinion of the Committee established pursuant to Article 23a. It shall forthwith publish the measures taken in the Official Journal of the European Communities and at least once a year the consolidated list of the measures taken by Member States.

3. Member States shall ensure, by appropriate means, within the framework of their legislation that broadcasters under their jurisdiction do not exercise the exclusive rights purchased by those broadcasters following the date of publication of this Directive in such a way that a substantial proportion of the public in another Member State is deprived of the possibility of following events which are designated by that other Member State in accordance with the preceding paragraphs via whole or partial live coverage or, where necessary or appropriate for objective reasons in the public interest, whole or partial deferred coverage on free television as determined by that other Member State in accordance with paragraph 1.

Poznámka JČ: Direktiva Evropské unie "Televize bez hranic" (v angličtině) je zde. - K tomuto tématu viz též příspěvek Petra Bradáče, viz níže.

Petr Bradáč

Právo na vysílání stručných informací vychází z práva veřejnosti na informace a z principu plurality informací. Předmětem práva na vysílání stručných informací je jakákoliv událost sportovní, společenská nebo kulturní, která přitahuje zvýšený zájem veřejnosti. Nemusí přitom jít o událost značného společenského významu ve výše uvedeném smyslu. Držiteli výhradních práv k vysílání takové události se ukládá povinnost umožnit jinému provozovateli vysílání vysílat o ní stručnou informaci.

Rada Evropy Protokolem k Úmluvě o přeshraniční televizi (ETS No. 132) ze dne 9. září 1998 (ETS No. 171) vložila do Úmluvy nový článek 9a, který ukládá sestavit seznam národních nebo mezinárodních událostí, které smluvní strana považuje za událost zvláštního významu pro společnost (odst. 2 písm. a), přičemž opatření, související s takovým seznamem, učiněná smluvní stranou, musí odpovídat směrnicím Stálého výboru Úmluvy (odst. 2 písm. f), které doplní požadavky odst. 2, aby se zabránilo rozdílům v uplatňování tohoto článku Úmluvy a ustanovení Evropské unie (tj. směrnice Televize bez hranic).

Úmluva v článcích 9 a 9a používá termínů "events of major importance for society", "les événements majeurs", "les événements d´un grand interet pour le public", tedy ne zcela jednotně. Vládní návrh novely stávajícího zákona o vysílání používá (sněmovní tisk 780, § 9h) výhradně překladu anglického termínu, přičemž francouzský termín lze přeložit jako události širokého zájmu (značné důležitosti, velkého významu) veřejnosti (nikoli společnosti). Poslanecký návrh nového zákona o vysílání (sněmovní tisk 717, § 33) hovoří nejednotně o "události, která je veřejně přístupná a je předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti",nebo o "události značného společenského významu".

Výklad Úmluvy (Explanatory report, le Rapport explicatif, čl. 137-142, zejména čl. 139) upřesňuje, že jde o "každou událost - politickou, sociální, kulturní nebo sportovní - která je předmětem širokého zájmu veřejnosti".

Článek 9a ukládá smluvní straně postoupit seznam událostí a související opatření Stálému výboru Úmluvy ve lhůtě, kterou tento výbor stanoví (odst. 2 písm. e). Stálý výbor pak jednou ročně zveřejní souhrnný seznam zařazených událostí a odpovídajících opatření (odst. 3 písm. a).

Protokol (dle čl. 35 odst. 2) nabyl účinnosti k 1. říjnu 2000. Řada smluvních stran si však k tomu vyhradila vlastní přijetí Protokolu. K 16. listopadu 2000 ratifikovalo protokol 22 zemí.

Směrnice Evropské unie Televize bez hranic, 89/552/EEC, byla doplněna Směrnicí 97/36/EEC, která přináší nový čl. 3a, který v odst. 1 předpokládá, že každý členský stát EU sestaví seznam takových událostí, které považuje za události značného významu pro společnost, ať už událostí národních nebo mezinárodních. Členský stát o tom a souvisejících opatřeních bezprostředně uvědomí Komisi EU, která prověří soulad opatření s komunitárním právem a oznámí je ostatním členským státům. Nejméně jednou ročně pak konsolidovaný seznam opatření zveřejní v Úředním listě EU.

Podle 10. generálního ředitelství Komise EU však dosud nebyl právní řád některých členských států zcela uveden do souladu se Směrnicí 97/36/EEC (nejzazším termínem přitom byl 31. prosinec 1998). Opatření směřující k naplnění článku o významných událostech byla řádně evidována v Úřední listě EU, zatím jen pokud jde o Dánsko, Itálii a Německo.

Nařízení dánského ministerstva kultury, účinné od 1. prosince 1998, upravuje užití práv k událostem značného významu pro společnost.

Paragraf 2 určuje za takovou událost "sportovní činnost, splňující alespoň dvě z následujících podmínek: (1) zajímá jiné než obvyklé zájemce o toto sportovní odvětví v televizi; (2) jde o sportovní odvětví, které tradičně má ústřední postavení v dánské sportovní kultuře; (3) obecně je sleduje mnoho diváků.

Paragraf 3 vyjmenovává takové události: (1) olympijské letní a zimní hry jako celek; (2) světová a evropská mistrovství v kopané mužů: všechny zápasy s dánskou účastí, semifinále a finále; (3) světová a evropská mistrovství v házené mužů i žen: všechny zápasy s dánskou účastí, semifinále a finále; (4) dánské zápasy kvalifikace na světová a evropská mistrovství v kopané mužů; (5) dánské zápasy kvalifikace na světová a evropská mistrovství v házené žen.

Další paragrafy definují podstatnou část veřejnosti v ohledu možnosti příjmu vysílání; bližší okolnosti užití práv a jejich postoupení; technicko-organizační okolnosti vysílání; mechanismus změn tohoto nařízení (po vyjádření dotčených stran, včetně sportovních organizací a provozovatelů TV; sankce (pokuty, dočasné nebo trvalé odnětí licence).

Italský Úřad pro záruky ve sdělování (Autorita per le garanzie nelle comunicazioni - nezávislý orgán regulující všechny sdělovací prostředky včetně tisku, jakož i telekomunikace včetně radiových; jde o dodržování zákonů, ale i základních práv a svobod, včetně svobody slova všem) vydal s účinností od 25. května 1999 Rozhodnutí č. 8/1999 a jeho příslušnou část sdělil Komisi EU k naplnění Směrnice:

Událostí značného významu pro společnost je (podle čl. 1 odst. 2) "událost sportovní nebo jiné povahy, která vyhovuje alespoň dvěma z následujících čtyř kritérií: (a) událost a jeho výsledek vyvolávají zvláštní a široký zájem v Itálii, a to i u jiných zájemců, než jsou pravidelní diváci těchto událostí v televizi; (b) událost je uznávána širokou veřejností, má zvláštní kulturní význam a posiluje italskou kulturní identitu; (c) událost se týká národního družstva ve zvláštní sportovní disciplíně na významném mezinárodním turnaji; (d) událost obvykle bývá vysílána zdarma a získává velkou sledovanost v Itálii".

"Seznam událostí, které nesmějí být vysílány jen pro vyhrazený okruh diváků a zakódovaně, a to tak, aby pro podstatnou část italské veřejnosti (více než 90 %) bylo možné sledovat je zdarma bez dodatečných nákladů na pořízení technického zařízení" (čl. 2), obsahuje: "(a) letní a zimní olympijské hry; (b) finále mistrovství světa v kopané a všechny zápasy italského národního družstva; (c) finále mistrovství Evropy v kopané a všechny zápasy italského národního družstva; (d) všechny zápasy italského národního družstva kopané v oficiálních soutěžích; (e) finále a semifinále Ligy mistrů a Poháru UEFA, kterých se účastní italské družstvo; silniční cyklistická soutěž Giro d´Italia; (g) italská Velká cena Formule 1; (h) italský hudební festival v Sanremu". Události (b) a (c) musejí být vysílány přímým přenosem, ostatní za okolností podle volné úvahy, ale nezakódovaně.

V další části čl. 2 Rozhodnutí, která však není součástí sdělení ve smyslu Směrnice, si Úřad vyhrazuje (v odst. 3) právo v příhodnou dobu doplnit seznam zejména o "(a) finále světových mistrovství v košíkové, vodním pólu a odbíjené, pokud se týkají italského národního družstva; (b) finále a semifinále Davisova poháru, pokud se týkají italského národního družstva; (c) mistrovství světa v silniční cyklistice". Tyto události mohou být vysílány za okolností podle volné úvahy, ale nezakódovaně (odst. 4). Úřad si (v odst. 5) vyhrazuje právo revidovat oba seznamy po dvou letech od účinnosti Rozhodnutí. Britský zákon o vysílání (Broadcasting Act 1996) upravuje celou problematiku událostí značného významu pro společnost v části IV, Sportovní a jiné události celonárodního zájmu. Takovou událostí je (podle čl. 97) sportovní nebo jiná událost celonárodního zájmu, která je zařazena do seznamu vydaného ministrem kultury na základě konzultací s BBC, Velšským regulačním úřadem, Nezávislou televizní komisí (ITC) a co do konkrétní události i s osobou vlastníka práv.

Britský ministr kultury, sdělovacích prostředků a sportu vydal v lednu 2000 k naplnění Směrnice Řád pro televizní vysílání 20001. Zákon o vysílání z roku 1996 se jím v části IV (sportovní a jiné události celonárodního zájmu) doplňuje mj. tak, aby byl v souladu se Směrnicí, zejména v otázkách exkluzivity a sublicencování práv.

Rozsáhlá novela platného francouzského zákona o svobodě sdělování (komunikace, no 86-1067), přijatá 1. srpna 2000 Národním shromážděním, upravuje v čl. 20-2 zveřejnění seznamu událostí velké důležitosti (les événements d´importance majeure) dekretem, který má také ve veřejném zájmu určit, zda tyto události mají být vysílány vcelku nebo zčásti, přímým přenosem nebo ze záznamu.

V Německu byla nedávno přijata 4. spolková smlouva o vysílání, která v čl. 5(a) vymezuje významné události jako události velkého společenského významu, za něž považuje především události sportovní.

Dekret Parlamentu Francouzského společenství v Belgii o audiovizi byl doplněn o příslušná ustanovení sledující transpozici Směrnice dne 4. ledna 1999. Dekret zná pojem "událostí nebo kategorie událostí, které (vláda po vyjádření belgické rady pro vysílání CSA) považuje za události vyvolávající velký zájem veřejnosti Francouzského společenství". Vláda je každoročně zveřejní a také přitom stanoví, které jak mají být vysílány (vcelku - zčásti, přímo - ze záznamu) a podrobnosti jejich dostupnosti. Dekret nyní nově zavádí dvě subkategorie takových událostí - významné jednak pro celé společenství, jednak jen pro její územně lokalizovanou část.

Také polský zákon o rozhlasovém a televizním vysílání (polsky, anglicky) z roku 1992 byl v roce 2000 doplněn o čl. 20b o úpravu vysílání "událostí značného společenského významu, zkráceně významných událostí". Přímo v zákoně jsou některé z nich uvedeny (vesměs sportovní události) a rada pro vysílání je zmocněna doplnit je o další události, podle jejich významu "pro společenský, hospodářský a politický život".

Slovenský zákon (č. 308/2000 Zb.,§ 31) považuje za významnou událost "politickou, společenskou kulturní nebo sportovní událost" blíže určenou dalšími podmínkami (všeobecný ohlas, kulturní význam, účast státní sportovní reprezentace ad.). Jejich seznam vypracovává rada pro vysílání ve spolupráci s ministerstvy kultury a školství.

V těchto souvislostech jsou obavy Britských listů, vyjádřené v jejich úvodu 16.11.2000 pod titulkem V české demokracii přituhuje? ne zcela na místě.

Poznámka JČ: Je tedy asi záslužné, že se snaží Evropská unie tímto způsobem zabraňovat tržním tlakům, které by vedly k ochuzení televizního diváka. Je to zajímavý problém a je skutečně otázkou, zda se Evropské unii podaří těmito zákony zabránit možná nezastavitelnému vývoji v důsledku technického pokroku. Prosím, zamyslete se v této souvislosti třeba nad krátkým shrnutím tohoto článku. (Anglický originál je zde.)

BBC ztratila práva na vysílání prvoligových fotbalových přenosů

15. června 2000

Veřejnoprávní BBC v aukci o práva vysílat prvoligové fotbalové zápasy tvrdě prohrála. Satelitní televize BskyB zaplatila 1,1 miliardy liber za práva vysílat 66 fotbalových zápasů (satelitní televize je k dispozici jen v malém procentu britských domácností) k tomu se zavázala zaplatit ještě 22,5 milionů liber v průběhu následujících tří let.

Společnost NTL zaplatila 32,8 milionů liber za práva odvysílat 40 fotbalových zápasů na subskripčním základě - diváci budou muset platit za shlédnutí každého přenosu.

Komerční televize ITV zaplatila 183 milionů liber za práva po dobu tří let vysílat sestřih z nejzajímavějších fotbalových zápasů.

Z těchto televizních společností je volně divákům k dispozici pouze terestrická ITV.

Poslanci britského parlamentu vyjádřili nelibost, že "lidová televize" přišla o "lidové vysílání".