Co je nového v České republice

Aktualizace, úterý 19.00:

Druhý jmenovaný dnes ráno telefonicky kontaktoval redakci Britských listů a vehementně, nicméně bez úspěchu si stěžoval na glosu ohledně podivného návrhu svého kolegy. Vladimír Mužík je zase jedním z novinářů, kteří přijali Sazčino pohostinství v Las Vegas, a není vyloučeno, že jeho současné aktivity jsou svého druhu protislužbou.

Samotný článek v podstatě kopíruje to, co uvádí glosa Britských listů, i když závěry, které bulvární deník činí, se zdají být poněkud nepřiměřené. Překvapuje však prohlášení předsedy Rady ČT Miroslava Mareše. Aniž by znal podrobnosti případu, Mareš pro Blesk uvedl: "Kazí to především pověst paní Dědečkové, i když přiznávám, že takový rozsudek dopadá i na Radu České televize." Pro referenci dáváme k dispozici plný text rozsudku.

Dramatický průběh měla cesta Jany Dědečkové na zasedání Rady. Anonymní telefonáty jí vyhrožovaly a pokoušely se ji od cesty zrazovat. Vzkaz do redakce Blesku: páni kolegové, když voláte z redakčního telefonu na mobil nebo na stanici ISDN, volanému se zobrazí Vaše číslo. Teď to víte a příště, prosím, buďte opatrnější.

Vážený pane Čulíku,

představuje Miroslav Mareš reprezentativní vzorek českého politologického myšlení? Jeho tvrzení jsou strašně neexaktní. Dedukce má neopodstatněně zobecňující. Možná by se jeho článek mohl používat jako příklad, na němž by studenti analyzovali logické chyby v uvažování.

Je možné, aby předseda orgánu, který má být nepolitický, psal takovéto články?

Pane Čulíku, mně to tady připadá jako zakletý zámek, kde se všechno, co jinde normálně funguje, zvrhne v nějakou parodii. K čemu je mediální rada, jejíž předseda místo podpory občanské společnosti vylučuje předem lidi (hlavně intelektuály) z diskuse?

"Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus

Miroslav Mareš

Tak takový text mě skutečně překvapuje. Naprosto dokonalý zrcadlový obraz protidisidentské rétoriky z Rudého práva 70. a 80. let. Navíc nad touto větou jsem si lámal hlavu asi pět minut a nepochopil jsem, jestli "události byly narušeny snahami" nebo naopak "snahy byly narušeny událostmi".

(Jan Čulík se věnuje textu Miroslava Mareše, který původně vyšel v časopise Proglas, v dnešních BL podrobněji.)

Ve zkratce se jedná o to, že Jana Dědečková spolu se svým manželem neuspěla v loňském roce v občansko-právním sporu, kde se otec jejich dnes již bývalé snachy domáhal vrácení stotisícové půjčky s jednoměsíční splatností, které jim měla měla být poskytnuta v roce 1996.

Žalovaní existenci půjčky popřeli, avšak žalobce předložil originál smlouvy a soudní znalec v oboru grafologie se přiklonil k názoru, že podpisy na listině jsou pravé; soud na základě tohoto jediného důkazu dal zapravdu žalobci. Protože manželé Dědečkovi (jednající bez právního zástupce) nepodali odvolání, rozsudek, který mají Britské listy k dispozici, je pravomocný (a byl zcela splněn).

Přestože jde o uzavřenou věc, okolnosti případu budí určité pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu; zejména je však patrné, že diskreditační potenciál takové "rodinné" kauzy je prakticky nulový. Nanejvýš pozoruhodný je ovšem obsah vydírání redaktorem Blesku: už proto, že jen poměrně málo lidí vědělo, že právě na dnešním zasedání má Rada ČT přijmout k případu Klekánice klíčové usnesení... (TP)

Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Tento článek vyšel včera v deníku New York Times na tomto místě.

Před rokem se dostalo do mezinárodního zpravodajství jedno město v České republice, protože postavilo zeď mezi svými romskými obyvateli a ostatními svými občany. Cikáni čelí diskriminaci snad po celé střední a východní Evropě, ale na Západě není jejich osud o moc lepší. Jedním příkladem je Itálie, země, které historicky menšiny přijímala. Avšak italská vláda nyní institucionalizovala předsudky, které pociťuje mnoho Italů vůči Romům. Čelí policejní brutalitě a nepřátelským projevům od veřejných činitelů a mnoho Romů žije v segregovaných ubytovnách anebo v táborech.

Na rozdíl od některých jiných zemí neuzavřela Itálie své dveře před přistěhovaleckými Cikány, neboli Romy, jak si sami říkají, kteří přicházejí z východní Evropy. Přijala tisíce Cikánů, kteří uprchli z Jugoslávie, a poskytla jim základní přístřeší. Ale přistěhovalečtí Cikáni a dokonce i někteří z desítek tisíc Romů, kteří se v Itálii narodili, žijí ve špinavých táborech, které jsou většinou izolovány od ostatního italského obyvatelstva. Vzhledem k tomu že mnoho Romů nemůže dostat povolení k pobytu na delší dobu než jen na několik měsíců, nemohou si pronajímat normální byty. Většina táborů nemá řádné hygienické zařízení a mnoho nemá ani vodu a elektřinu. Některé tábory jsou obklopeny zdmi nebo ploty a místní činitelé občas omezují pohyb jejich obyvatel. I když dochází často k páchání trestných činů, italští činitelé často označují nálepkou kriminálníků všechny Romy bez rozdílu. V menších a neoficiálních táborech podniká policie často v noci razie na příbytky Romů a likviduje je.

Nová analýza, kterou zveřejnilo European Roma Rights Center, budapešťská organizace, kterou částečně financuje George Soros, líčí podmínky v mnoha těchto táborech, které také kritizovala Organizace spojených národů.

Město Řím sice buduje pro Romy lepší byty, ale stále jde o segregovaný bytový fond. Naproti tomu Itálie poskytla slušné státní byty, integrované do italských měst, ostatním přistěhovaleckým skupinám.

Italská vláda podporuje představu, že mají být Romové segregováni, tím, že jim oficiálně dává přízvisko "nomádi", i když většina z nich přestala kočovat už před mnoha generacemi.

Mnoho Italů nechce Romy přijímat. Italská společnost Romy otevřeně pohrdá a studie dokazují, že i lidé, kteří se s nimi nikdy nesetkali, se jich bojí jako zlodějů. Tyto předsudky jsou posilovány nacionalistickými politiky, zejména na italském severu. V květnu například řekl starosta jednoho města u Milána, že zaplatí pět milionů lir, asi 2200 dolarů, každému farmáři, který rozhází hnůj v oblasti, kde Romové táboří.

Takové předsudky udržují Romy mimo italskou společnost. To je situace, která povzbuzuje drobnou zločinnost a vyvolává další diskriminci. Italská vláda bude muset rozbít tento začarovaný kruh tím, že pomůže Romům, aby se stali součástí své nové země.

Tuto zprávu přinesla agentura Reuter v sobotu 18. listopadu na na tomto místě.

Bezpečnostní systémy v sobotu uzavřely reaktor kontroverzní české jaderné elektrárny v Temelíně, která vyvolala ostrý diplomatický konflikt se sousedním Rakouskem.

Mluvčí jaderné elektrárny Milan Nebesář uvedl, že k uzavření reaktoru došlo během zkoušek jeho chlazení, ale že nedošlo k žádnému ohrožení bezpečnosti a že je reaktor znovu uváděn do provozu. "Bezpečnostní systém ohodnotil situaci jako nestandardní a zahájil rychlé vypnutí reaktoru," řekl Nebesář.

Incident dodává další energie do konfliktu mezi dvěma středoevropskými zeměmi, který eskaloval od té doby, co Temelín, elektrárna sovětské konstrukce, postavená asi 50 km od rakouských hranic, byla v říjnu uvedena do provozu.

Ostře protijaderné Rakousko konstatuje, že se obává, že tato jaderná elektrárna není bezpečná, a požaduje, aby byla uzavřena alespoň do té doby, než budou provedeny další testy. Rakousko pohrozilo, že bude blokovat vstup ČR do Evropské unie, pokud nebudou splněny jeho požadavky.

Začátkem týdne bylo odloženo vyjednávací kolo o vstupu ČR do EU, protože Rakousko nesouhlasilo se svými partnery v Evropské unii ohledně společného postoje během těchto vyjednávání, která se měla soustředit na energetické otázky.

Podle zpráv blokovaly tisíce Rakušanů opakovaně pohraniční přechody do České republiky, aby projevili svou opozici vůči výstavbě této elektrárny..

Češi tvrdí, že je tato elektrárna, která byla modernizována západním kontrolním systémem, nejvyšší kvality. WENRA, asociace západních regulátorů jaderných elektráren, konstatovala, že se Temelín vyrovná západním norám, jestliže bude vyjasněno několik dosud nevyjasněných otázek.

Očekává se, že Temelín bude uveden za několik měsíců do plného provozu 981 egawattů, až skončí nynější období zkoušek. Poté, co byla elektrárna v sobotu automaticky uzavřena, poklesl její výkon na nulu, ale Nebesář uvedl, že ještě v sobotu znovu dosáhne 2,5 procent kapacity.

Český jaderný inspekční úřad v sobotu oznámil, že Westinghouse, firma, která má sídlo ve Spojených státech, ale kterou vlastní státní britský podnik British Nuclear Fuels (BNFL) tajně dodal palivo pro druhý temelínský blok, který má být uveden do provozu koncem roku 2001 anebo začátkem roku 2002.

Tomáš Pecina

Naprostým debaklem levice skončily doplňovací volby do Senátu, jejichž 2. kolo včera proběhlo za celkového nezájmu voličů. Zatímco neúspěch komunistických kandidátů se víceméně očekával, propad sociální demokracie byl překvapivý: do horní komory Parlamentu se nedostal dokonce ani favorit předvolebních průzkumů, ministr zahraničí Jan Kavan. Spolu s nezávislými kandidáty tak získaly strany Čtyřkoalice prostou senátní většinu a ODS se musela spokojit s osmi z 27 rozdělovaných senátorských křesel.

Folklórním zpestřením voleb byla hysterická televizní vystoupení neúspěšných kandidátů ODS Libuše Benešové ("Soupeřka si počínala nečestně!") a Petra Štěpánka ("Za můj neúspěch může Mladá fronta Dnes!"). Zatímco Benešová se pro svou stranu včerejším dnem stala jasným pasívem a její kariéra ve vysoké politice je patrně minulostí, Štěpánkovi zůstala jako trafika funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Přímým následkem včerejších voleb je nevykonatelnost několika článků opoziční smlouvy: předsedou Senátu jistě nebude senátor za ODS a smlouvou předpokládané změny Ústavy rovněž neprojdou přes pohodlnou blokační menšinu Čtyřkoalice.

Zánikem opoziční smlouvy a očekávaným odchodem zhrzených poslanců ČSSD (Michal Kraus) se pravici otevírá prostor pro sestavení slabě většinové vlády (premiérem by mohl být např. Josef Zieleniec) a faktické zvrácení politického vývoje posledních dvou let. Sociální demokracie se nerozumnou mediální politikou připravila o elektorát a jakmile bude její menšinová vláda odvolána, strana ustoupí ze záře reflektorů a bude muset vyřešit vnitřní problémy (patrně ve prospěch posílení pragmatické a mediálně silné skupiny kolem Stanislava Grosse a Petry Buzkové). Alternativní, ne však příliš pravěpodobnou variantou je i odštěpení frakce mladých od korpusu tradicionalistické ČSSD.

Příliš úspěšní ve volbách nebyli ani komunisté. I tato strana se bude muset reformovat a modernizovat tak, aby začala přitahovat standardní levicové, zejména mladší voliče, ale na rozdíl od demoralizované ČSSD by tento přechod neměl být náhlý ani bolestný.

Pokud se týká obecného hodnocení voleb, platí v zásadě totéž, co jsme psali se Štěpánem Kotrbou v poznámce před týdnem: o výsledku voleb rozhodla média, voliči dali přednost standardnímu systému neustále soupeřících politických stran před stabilizací opozičně-smluvním uspořádáním a ve volbách rozhodovala nevěcná, zástupná témata; "sociální volba" se uplatnila jen doplňkově, převážně v regionech s horší ekonomickou situací.

Včera jsme v Britských listech publikovali článek Miroslava Mareše, předsedy Rady České televize, "Globalizace, intelektuálové a levicový extremismus", který vyšel v brněnském časopise Proglas a v němž autor reaguje na nedávné protiglobalizační demonstrace v Praze.

Článek je nepřesným a černobílým, ideologickým zjednodušením dosti složitých problémů, jimiž se v současné době - většinou rozumně a dost neideologicky - potýká svět a s nimiž - přiznejme si - si lidé v různých zemích světa moc nevědí rady.

Vracím se k Marešově článku nerad, protože představuje ve zhuštěné esenci snad všechny nešvary, na které se od počátku své existence snaží Britské listy poukazovat. Hrubě zjednodušující a zavádějící - až policejně paranoidní - ideologické soudy pronáší ještě jedenáct let po antikomunistické revoluci, kdy by člověk doufal, že snad už v ČR vznikne pluralitní společnost, univerzitní pracovník a držitel dosti významné funkce - předseda Rady České televize, který by měl v této své funkci dohlížet především na kritickou nestrannost a pluralitu vysílání této významné veřejnoprávní instituce. Může toho být autor takto jednoduchého článku schopen?

Marešův článek je zhuštěním klausovské ideologie. Stejně, jak to činívá Václav Klaus, i Miroslav Mareš se snaží natáhnout složité mezinárodní problémy na prajednoduché kopyto domácího stranickopolitického zápolení. Výsledek je tragikomický.

Mareš nechápe: V Praze proběhly dva mimoběžné diskursy

To, že se konalo letos na podzim zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky zrovna v Praze, znamenalo, že dočasně, na pár dní, se do Prahy přenesl mezinárodní spor mezi MMF a Světovou bankou na jedné straně a jejími četnými, velmi rozličnými odpůrci (mezi něž jistě patří i mnozí naivní, ano, i extrémně levicoví idealisté, avšak značná část kritiků a účastníků diskuse o efektivnosti politiky MMF a Světové banky zdaleka nejsou jen tzv. "levičáci"). Praha, která se tohoto sporu předtím ani potom vůbec neúčastnila a zůstal pro ni neviditelný a nesrozumitelný, ho prostřednictvím médií začala vnímat sebestředně a zjednodušeně jako heroický boj české policie a cizích vetřelců, narkomanů a násilníků, kteří se z nesmyslných iracionálních důvodů rozhodli "zničit naše krásné hlavní město". Vliv tohoto sporu na českou politickou scénu byl komický.

Jak sebestředný a nechápající byl postoj českého domácího obyvatelstva, kterému hověl médii vytvořený nacionalistický mýtus o cizích násilnících a hrdinné "naší" policii, jsem si uvědomil, když jsme seděli minulý týden v jedné glasgowské restauraci se spisovatelkou Ivou Pekárkovou. Ta také v konverzaci nedokázala projevovat od politických událostí nezávislý, kritický odstup. Uvedla, že byla naprosto uražena, když viděla v září v  Praze skupinu jakýchsi italských demonstrantů, kteří v ulicích skandovali heslo "Revoluce". Agumentovala, že Češi přece mají komunismus ještě v živé paměti a že bylo od "cizinců" netaktní, že si dovolili (teprve jedenáct let po jeho pádu! pozn. JČ) skandovat slovo, které komunismus mohlo připomínat. (Zajímavé bylo i to, že tímto výrokem Pekárková vůbec nechápala, že v ČR mohou existovat třeba i občané, kterým může být "levicové přesvědčení" sympatické. Co Čech, to pro ni byl pravičák, podobně jako Václav Klaus se po prvním kole nynějších senátních voleb vyjádřil výrokem, který pobavil (cituji po paměti), že "národ je zděšen, jak velkou volební podporu dostali komunisté". (Kdo ty komunisty tak silně volil, když ne "národ"?)

Skutečnost je ovšem jiná, a obávám se, že pro českého občana docela brutální. O ČR se nikdo nezajímá. Diskurs MMF a Světové banky a  demonstrantů na jedné straně a diskurs domácího českého obyvatelstva na druhé straně, byl mimoběžný, protože český občan nebyl schopen vnímat nic jiného než domácí českou politickou realitu a zahraniční delegáti a demonstranti zase nebyli schopni vnímat než mezinárodní politickou realitu.

Česká republika je v mezinárodním kontextu bohužel nezajímavou kulturní i politickou enklávou - protože je malá, je kdesi na Divokém východě, nikdo o ní nic neví. Pro dnešní světový diskurs je určující angličtina a anglosaská kultura - ať už je to dobře nebo špatně, ať je to férové nebo neférové, je to fakt. (Jedna česká literární historička vydala nedávno v jednom britském univerzitním nakladatelství v angličtině studii o Karlu Čapkovi. Prodalo se jí - sto padesát výtisků...) Demonstranty ani delegáty MMF a SB kulturní a politický kontext české zemičky nezajímal, neznali ho. Jediným cílem demonstrantů bylo úspěšně realizovat další kapitolu v jejich kontroverzi týkající se MMF a SB, a to tím, že jejich zasedání zpochybní - tak, že se do světových sdělovacích prostředků dostanou informace o protestech proti zasedání. A tyto informace by se to světových médií zřejmě vůbec nedostaly, kdyby nedošlo k určité - dost kašírované - míře násilí; rozbití asi deseti výkladních skříní, zapalování billboardů a házení dlažebními kostkami a několika Molotovovými koktejly. Interpretuje-li Miroslav Mareš to, co se stalo v září v Praze, v rámci české politiky, je to myslím mylná interpretace.

Marešův jazyk: komunistický týdeník Tribuna; komunistický vylučovací princip

Zřejmě pod vlivem mistra podléhá tomuto žargónu stoprocentně i Miroslav Mareš. Jeho článek je psán tak intenzivní ideologickou řečí, na jakou by mohl být hrdý i normalizační ideologický týdeník Tribuna Komunistické strany Československa ze sedmdesátých let.

Osoby, které dodnes používají komunistického žargonu, obyčejně obrátily ve svém vyjadřování znaménka: tam, kde totalitní režim útočil na "kapitalisty", kritizují tito lidé dnes "komunisty". Jenže u Mareše neproběhlo ani to! Některé jeho formulace jsou jako přímo vytržené z ideologických publikací někdejší KSČ. Viz například hned v úvodu:

Násilné události, spojené s protestními demonstracemi v době zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, narušily snahy některých českých "humanistických" intelektuálů vytvořit z tzv. "diskuse o globalizaci" širokou základnu pro prezentaci svých názorů a prosazování svých mocensko-politických cílů a zájmů.

Jsem si docela jist, že kdyby Miroslav Mareš zašel do knihovny a zalistoval si tam zažloutlými stránkami Tribuny tak z roku 1969 - 1970, tuto svou větu tam skoro určitě najde - nebude se tam sice asi psát o globalizaci a o SB a MMF, ale třeba o vystoupeních "některých českých ´humanistických´ intelektuálů" při demonstracích v souvislosti s upálením a pohřbem Jana Palacha.

Mareš byl v době pádu komunismu teprve v období dospívání. Jak je možné, že člověk, který totalitní komunistický režim tedy už vlastně nepoznal, dokáže ještě dlouho po jeho pádu tak autenticky využívat ve svém vyjadřování totalitní komunistický žargon? Znepokojivě to svědčí o tom, že některé civilizační a kulturní zvyklosti mají v  českém prostředí i jedenáct let po pádu komunismu skutečně houževnatý život.

Všude jsou spiklenci

Jiří Pehe a Jiřina Šiklová se pokusili k antiglobalizačním demonstracím učinit v tisku pár poznámek. Je přesvědčivé vytvářet z toho policejním způsobem umělé struktury dalekosáhlých politických spiknutí? Přesně tímto způsobem budovalo za komunismu Rudé právo představy o tom, jak západní kapitalisté "zuří" a intenzivně plánují likvidaci "světa reálného socialismu. Ve skutečnosti se západní svět o sovětský blok v podstatě vůbec nezajímal.

Ekologismus -"extrémně levicové politické přesvědčení"

Těžko mohu označit televizi BBC za "extrémistickou levicovou organizaci", když svým pořadem varovně vytvořila u diváků vědomí, že jde už skutečně do tuhého a ekologická tematika bude v nadcházejících letech velmi vážným tématem, tvrdě ovlivňujícím životy lidí. Odpusťte, ale jestliže zároveň píše v Brně Miroslav Mareš, že ten, kdo má starosti o stav Země, je "extrémně zelený", je to komické. V ČR v podstatě neexistují ekologičtí extrémisté, jací existují na Západě. Takzvaní "političtí" i "ekologičtí" extrémisté jsou v českém kontextu ve skutečnosti lidé velmi umírnění - to, že je zglajchšaltovaná česká společnost nesnáší, je jiná věc.

Potřeba dialogu?

Marešovi ovšem nejde o mezinárodní vývoj: vytváří policejní teorie o tom, jaká "podvratná spiknutí" vznikají údajně na české domácí scéně. Jenže, to, co se děje na české domácí scéně, nebude vývoj v České republice ovlivňovat, leda záporně - možné neumětelství politiků, kteří snad v  ČR budou vládnout, zdrží začlenění ČR do mezinárodních ekonomických a politických struktur; toto nebezpečí už hrozí. Pozitivní - a možná i negativní vývoj v ČR bude vždy přinášen ze zahraničí - už prostě proto, že v současnosti existují daleko významnější politická a ekonomická mocenská centra, než je Praha či Brno...

Proč jsou kritizovány MMF a SB

Mareš kritizuje české anarchisty, že prý pojmenovávají "zločiny" MMF a SB "velmi zřetelně - požadují totiž při poskytování půjček rozvojovým zemím deregulaci, liberalizaci a privatizaci". A pak znovu se Mareš vrací k policajtským spiknutím:

Je zřejmé, k jaké části politického spektra se strach z těchto a podobných opatření váže a kde má "antiglobalizační" kampaň své ideové kořeny.

Když mě jako studenta na jaře roku 1977 vyslýchali v Bartolomějské estébáci ohledně Charty 77 a když jsem jim namítal, že přece jde o normální občanskou iniciativu, vysvětlovali mi, že je to mezinárodní imperialistické spiknutí, zosnované CIA, skoro stejným jazykem, parafrázuji:

Je zřejmé, k jaké části politického spektra se tito "Chartisté" váží a kde má kampaň "za údajná lidská práva" své ideové kořeny.

Na světě neexistuje jen jediné, pravicové, klausovské řešení aplikací "čistých volnotržních vztahů". Mezinárodní měnový fond a Světová banka nejsou v první řadě kritizovány pro to, že chtějí aplikovat v zemích, jimž se snaží pomáhat, "volné tržní vztahy".

MMF a Světová banka jsou hlavně kritizovány proto, že to jsou nástroje (ano,nástroje, tyto instituce samy o sobě o ničem nerozhodují, agendu jim určují ministři financí nejvyspělejších světových ekonomik) sobectví nejbohatších zemí světa, nikoliv proto, že zosobňují "volné tržní vztahy". (Spojené státy jsou například velmi ochranářské.)

Hlavní kritika Světové banky a MMF se soustřeďuje na nedemokratičnost těchto institucí: jsou nástrojem prosazování sobectví nejmocnějších zemí světa, aniž by podléhaly demokratické kontrole.

Úroveň

Britské listy přinesly několik příspěvků z debaty o globalizaci a o roli mezinárodních finančních institucí: prosím, srovnejte úroveň debaty třeba v tomto a v v tomto článku z deníku Guardian s argumentací Miroslava Mareše, předsedy Rady České televize.

Skláním se před tím, že byla moderní historie Československa za posledních přibližně padesát let tragická a že v důsledku zotročení Čechů a Slováků nelze dosud očekávat profesionální, všestrannou a informovanou argumentaci od lidí, kteří v ČR vystupují na veřejné scéně.

Co je však moc, to je moc. Jedenáct let po pádu komunismu by se snad v České republice už mohly začít objevovat alespoň první známky pluralitního, tolerantního a informovaného myšlení. To, že píšeme v tajném jazyce češtině, by nemělo znamenat, že na papír vyplodíme vůči sobě nekriticky každou nezřízenou pošetilost, za kterou bychom se museli stydět a která by nás ztrapnila, kdyby byla prezentována v  kritické atmosféře mezinárodního diskursu. Měli bychom si před publikací vždy ukládat stejně přísná měřítka, jako kdybychom hovořili na otevřené mezinárodní scéně. To by měl být také důsledek probíhající globalizace.

Adolf Branald: Pražské promenády
Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2000. 212 stran.

K recenzi poskytlo internetové knihkupectví KOSMAS.CZ

Adolf Branald se narodil 4. 10. 1910. Ke svým devadesátým narozeninám si nadělil Pražské promenády; půvabnou vzpomínkovou knihu, již tvoří pět kapitol-promenád: Vyšehradská, Divadelní, Po Karlově náměstí, Filmová, Vinohradská, a úvodní vyznání Moje pražské promenády.

(Včerejší noci se mi zdál sen, jak listuji Pražskými promenádami. Kapitoly se jmenovaly První stojka, druhá stojka, třetí stojka ... Ve snu jsem psala recenzi, kde jsem oceňovala, jak Branald zkombinoval rčení "dělat stojku" (stojku dělá manžel po výplatě, aby z něj vypadaly peníze) s procesem vlastního vzpomínání. Jakoby měl ve svém úctyhodném věku kapsy plné vzpomínek a při jeho stojkách by vždycky nějaká reminiscence vypadla.)

Promenáda vyšehradská

V první kapitole vzpomíná Branald na Vyšehrad a Podskalí; na oblast, která je zřídlem palety českých pověstí. Prochází se tu vodníci, rytíři, věštkyně; v  Botiči teče víno či pivo.

Branald nedává volný průchod fantazii, ale konfrontuje různé verze příběhů. Tak například "oficiální" verzi pověsti o Horymírově skoku porovnává s  vyprávěním starousedlíka Berlíka: Horymír se směl před popravou naposledy projet na Šemíkovi. Co mohlo koně přesvědčit, aby přeskočil hradbu a vrhl se z  vyšehradské skály do řeky? Podle Václava Hanky řekl: Nuž, Šemíku, vzhůru!, podle Aloise Jiráska pokyn zněl: Nuže, Šemíku, vzhůru! a Šemík ještě výzvu potvrdil: Pane, drž se! a skočil. Pan Berlík byl přesvědčen, že událost proběhla méně okázalěji, zato věrohodněji. Horymír pošeptal Šemíkovi: Karabec jde! Karabec byl místní řezník proslulý prodejem koňského masa.

Procházka vyšehradským hřbitovem je zalidněna množstvím postav, resp. nebožtíků. Jméno vyryté do náhrobního kamene slouží jako divadelní narážka, vypravěč začne rozpřádat zkazky o českých spisovatelích, hercích, zpěvácích, vědcích; poodhalí i soukromé příběhy. Vyznává se také ze svého vztahu ke Karlu Čapkovi: "Čím jsem starší a zkušenější, tím víc obdivuji muže, který se pokoušel pouhým slovem přimět lidi jak k rozumu, tak citu." (s. 56)

Promenáda divadelní

Jak se potkali Branaldovi rodiče? Richard Branald vyučoval v herecké škole operetnímu umění slávychtivé mládence a dívky. Do těchto kurzů se zapsala i  slečna Marie Růžková, dcera vyšehradského kanovníka. Pan Branald ji "zasvěcoval pečlivě do oboru mladistvých milovnic" (s. 74), a tak přišel na svět Karel Adolf Branald.

Marie Růžková a Richard Branald s pozdějším autorem Pražských promenád v náručí

V jednom divadelním představení hrál Branald-otec hlavní roli a  Branald-syn byl nápověda. Na představení se byla podívat babička, koupila kytici a donesla ji biletáři s přáním, aby ji dal Branaldovi, avšak neřekla dost jasně kterému. Aby řeč nestála, chlubila se biletáři s vnoučkem, že hrál hlavní roli ve filmu Venoušek a Stázička, a tak sel popletený biletář po představení rovnou k boudě a podal kytici Adovi Branaldovi. "Stalo se tak patrně poprvé v  historii českého divadla, že kytici dostal suflér." (s. 100)

Otec a syn

Promenáda po Karlově náměstí

"Forum magnum, underlák, Karlák, náměstí velikánů - tak mu říkali, jak kdo, jak kdy. Větší než Place de la Concorde. Délka půl kilometru. Šířka sto padesát metrů. Ze všech dvou set pražských náměstí největší. Větší než moskevské Rudé. Z  takového prostoru musel jít respekt ještě předtím, než se stal náměstím." (s. 112)

Jak Branald píše - když má něco rád, chce o tom vědět co nejvíc. Jeho znalosti o Karlově náměstí rozhodně nejsou povrchní. Autor navíc podává historická fakta namíchaná s napínavým vyprávěním. Čtenář se dozví o slavných osobnostech, které na Karlově náměstí bydlely (Karolina Světlá, Mácha, Purkyně aj.), opět jsou tu i epizody ze soukromého života Branaldova. Teenager Branald studoval v přilehlé Resslovce obchodní akademii a současně hrál drobnější role v  divadle i ve filmu. Roku 1922 si dokonce střihnul hlavní roli ve filmu S. Innemanna Venoušek a Stázička. Ředitelství obchodní akademie však nebylo jeho divadelní a filmové vystupování po chuti. Karel Adolf Branald tedy přešel od dosud výhradně užívaného jména Karel ke svému druhému křestnímu jménu Adolf. Karla vydával za bratra a roku 1929 úspěšně odmaturoval. Ovšem za okupace, válečných či poválečných let jméno Adolf velkou výhrou nebylo...

Promenáda filmová

Stromovka, Praha 7, červen 1956
Podle nákresu Kamila Lhotáka byl sestrojen obří tricykl. Jednoho slunného odpoledne stane se pražská Stromovka svědkem jediné jízdy tříkolového mamuta, šlapaného šesti sportovci v pruhovaných sáčkách a slaměných žirarďácíčcích. Komentář je prostý: - Americká továrna vyrobila největší tricykl světa. Zadní kola mají průměr čtyři a půl metru. Na  památku jsme se na tom monstru dali s Radokem, Lhotákem, Svitáčkem, Formanem a  sličnou skriptkou vyfotografovat. (s. 145)

Největší tricykl světa

Promenáda Vinohradská

Vihohradské vzpomínání je nejobsáhlejší (kapitola má 52 stran). Branald mj. připomíná Františka Langera, lékaře, dramatika, prozaika, dramaturga; známého obyvatele Vinohrad. Dočteme se nejen o klikatém osudu Langerových her (Velbloud uchem jehly, Periferie), ale i dvojím o setkání Langera s  Branaldem. Branald jako dítě viděl Langera na premiéře filmu Velbloud uchem jehly, ale styděl se poprosit o podpis. Asi o třicet let později byl vyslán jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel za Langerem, aby ho pro nakladatelství získal. Tentokrát ostych setřásl a požádal o podpis dodatečně. František Langer však podaroval redaktora něčím lepším - "vzal ze zásuvky notýsek, který si vedl během války v Anglii, nalistoval, vytrhl lístek a dal mi ho. U data 6. 6. 1944 bylo tužkou napsáno INVASE. Neřekl jsem nic, byl jsem příliš překvapen, že se takové relikvie vzdává." (s. 183)

Dárek od Langera

Branald je demiurgem ještě jiné vzpomínkové knihy, Skříňky s líčidly, a další knihy, v jejímž v názvu je slovo "promenáda" - Promenáda s  jelenem. Široké veřejnosti je Branald známý jako autor knihy pro mládež Dědeček automobil či reportážního románu Vizita, na jehož motivy natočil K. Kachyňa filmy Pozor, vizita! a Sestřičky. Kritiky je Branald označován za "spisovatele reportérského typu", který si více než fantazie cení reality, autentičnosti faktů a jednotlivin. To se odráží i v jazyce - ve Vizitě se objeví množství medicínských termínů, v románech ze  železničářského prostředí (Severní nádraží, Lazaretní vlak) autor hojně využívá železničářský slang. V Pražských promenádách nad rovinu spisovného jazyka plasticky vystoupí zejm. divadelní slang.

Michaela Černá, 17.11 2000

Odkaz na knihu (KOSMAS.CZ): Pražské promenády

Jiří Bakala

Celou naší společností probíhá na různých úrovních diskuze o zdravotnictví. Padají nejrůznějí názory a závěry. Celý tento problém mne vedl i k trochu jinému pohledu na zdravotnickou problematiku.

Uvedu zde jen několik skutečností, které si lze snadno ověřit a myslím si, že dají podnět k dalším úvahám.

V roce 1997 jsem byl pozván k účasti na workshopu o telemedicině na Evropském sjezdu NM v Glasgow. Zde jsem viděl diapozitiv prof. Askenazyho z Paříže. Prof.Askenazy je vůdčí osobou nukleární mediciny a telemediciny v Paříži.

Diapozitiv: Velká Paříž se satelity 8 000 000 obyvatel - 30 000 nemocničních lůžek.

Ověřte si a srovnejte s Prahou: l 000 000 obyvatel - více než 10 000 lůžek.

Viděl jsem tabulku výdaju VZP na jednoho obyvatele v okresech ČR. Jsem ze Zlína a připadá mi poněkud diskreditující, že na mne jako občana Zlínského okresu je o několik desítek procent méně výdajů než např. v Praze.

Námitka o složitějších výkonech v Praze příliš neobstojí, když si ověříte skutečnost, která pobočka VZP kryje náklady na mou léčbu.

Na závěr:

Počátkem 90 let, kdy u nás vyšla učebnice ekonomie od prof. Samuelsona jsem si jí přečetl, ač jsem, jak říkával pan Werich, oběť humanitní blbosti.

Učebnice je napsaná dle mého soudu dobře, tak, jako většina publikací amerických odborníků.

Do dnešního dne mám v paměti dva závěry:

Není rozdíl v hospodaření velkého podniku, nemocnice a domácnosti. Vždy musí být výdaje a příjmy v rovnováze. Pokud mám větší výdaje, musím zvýšit příjmy nebo tyto výdaje omezit.

Za druhé neexistují neurčené peníze-tedy pokud někam stát investuje, musí vždy najít oblast kde tyto prostředky vezme.

Myslím si,že na zdravotnickou problemtiku je nutno se dívat z obrovského množství aspektů.

1. Dalibor Žůrek

Čili čerpáte z pojištění méně a zůstává více ve fondu.

2. Jiří Jírovec

Pane Žůrku, děkuji Vám za dopis. Máte jistě pravdu, že i jídlo v nemocnici něco stojí. To, že se někdo nechá hospitalizovat, aby ušetřil něco z penze, však naznačuje, že ty penze jsou nejspíš nedostatečné. Navíc pro hospitalizaci je většinou nutný nějaký zdravotní důvod.

Zdravotní péče samozřejmě není zadarmo. To se vědělo už před rokem 1989.

Je jisté, že se každý účastník pojišťovacího systému musí přiměřeně podílet na celkových nákladech. (Když se to tak vezme, tak pojišťovnictví nejvíc drží nad vodou ti, kteří z něj nic neberou zpátky.) Vtip celé věci je v tom způsobit, aby daný systém byl v okamžiku potřeby co nejdostupnější.

Jakmile se začnou zavádět různé poplatky (například paušál za návštěvu u lékaře) a všelijaké "přilepšovací" smlouvy, dojde k tomu, že chudší lidé budou vyhledávat lékaře jen v nejnutnějších případech. Úspory na papíře vypadají stejně pěkně jako řeči, že lidé nebudou zatěžovat zdravotnictví s každou maličkostí.

Ono je strašně jednoduché říct, že ten nemocný by jedl i doma a tak by si měl stravu v nemocnici zaplatit. Jenže co uděláte v případě, když ten člověk žádné peníze zrovna nemá. V relativně bohaté Kanadě je mnoho lidí, kteří jsou odkázáni na potravinové banky (nejen lůza, ale i mnozí z těch, kteří pracují za minimální mzdu, studenti a třeba i vojáci), kde by na to vzali?.

Pokud nadstandard porušuje princip dostupnosti a rovnoprávnosti, je třeba se mu vyhnout. Rathův výrok, který mě zaujal, se netýkal příplatku za lepší pokoj v nemocnici nebo za přípojku televise či internetu, ale míry lékařské péče a v tom je jeho zrůdnost.

V Albertě, Ontariu a Quebecu dochází k pokusům o zavedení soukromých klinik (spíše nemocnic, protože se jedná o zařízení, kde by mohl pacient mohl zůstat i přes noc), které za příplatek hodlají nabízet tak zvanou nadstandardní péči, například rychlejší operace nebo diagnostiku pomocí NMR. K tomu, aby byli profitabilní, je ale zapotřebí, aby pacient pouze připlácel nad to, co každému kryje pojištění. Tím by se ale veřejné prostředky, které jdou do veřejného a soukromého (neziskového) sektoru přesouvaly do sektoru pracujícího pro zisk. Nejde ale jen o peníze, ale i o lékaře a zdravotnický personál.

V podstatě to je naprostý Kocourkov. Během posledních několika let seškrtala vláda - v rámci úsporných opatření - výdaje na zdravotnictví. Došlo k propouštění zdravotnického personálu, snižování počtu lůžek v nemocnicích atd. Tím vznikla určitá krize, z níž má zdravotnictví dostat, tedy podle názoru některých pravicových politiků, ziskový sektor. Tito politikové totiž tvrdí, že se veřejné zdravotnictví přežilo a je třeba umožnit ziskovému sektoru, aby ukázal co umí. To, že krizi sami způsobili už k lepšímu nedávají. Momentálně je státní rozpočet v plusu, ale z politického hlediska je výhodnější slíbit voličům mírnou úlevu na daních než vrátit rozpočet na předcházející úroveň.

V Kanadě je teď zdravotní péče v popředí zájmu, protože za dva týdny budou federální volby. Je to téma tak horké, že ani nejpravicovější Kanadská aliance se příliš nehlásí ke svému původnímu plánu privatizovat ze zdravotní péče, co se dá. Ale to jen tak na okraj.

Jiří Sahula

se zajmem jsem si precetl Vas clanek (též zde) clanek v  BL.Mel jsem na toto tema s panem Culikem vymenu nazoru pres e-mail.A i Vam jsem jeden poslal. Ja s Vami celkem souhlasim ale v jedne veci bych vas rad poopravil. Pokud budeme prirovnavat restauraci a zakaznika tak jak to nacal pan Culik. Zde v Australii je mozne ze zakaznik prijde do restaurace objedna si jidlo kousne do nej a chce ho vratit ze mu treba nechutnalo a nebo to neni to co si myslel. A 99% restauracich mu bud jidlo daji jine a nebo mu nepocitaji zadnou cenu za jidlo.Nestava se to casto ale stava se to. Nejde o to udrzet si zakaznika ale o slusne chovani. Samozrejme se rozlysuje ktery zakaznik udelal skutecny omyl pri vyberu jidla a ktery s vami chce jenom vycurat.Tak ze ta moznost zde je. Nevim jak je to v jinych statech ale zde se to bezne praktikuje. Vim to proto ze mam zde restauraci.Nedelam to jenom ja ale i jini. Co se ale tyce pripadu slecny S.Machove narozdil od pana Culika s Vami plne souhlasim.S pozdravem

Jiri Sahula AUSTRALIA ---