Jako další protiargument může být užito i budoucí "školné". Podle
mého názoru nebude ve skutečnosti vybrána částka z
hlediska celkového objemu nutných finančních prostředků daně VŠ (mám na myslI bývalé "státní", nyní "veřejné" VŠ) nijak významná.
Dalším protiargumentem, který byl dříve často uváděn, může být
pochybná minulost (čti bývalá zaprodanost režimu) a kvalifikace VŠ
učitelů, takže "za špatný charakter a málo znalostí jim po zásluze
dáme málo peněz". Tato námitka, pokud vůbec někdy byla opodstatněná,
mohla mít snad smysl na VŠ humanitních oboru, ale v technických a
přírodovědeckých oborech to nikdy neplatilo (vyjma jednotlivců).
Závěr: existují i další skupiny vysoce
kvalifikovaných zaměstnanců, jejichž odměna za práci je silně
podhodnocena, ale o nichž se nehovoří a nepíše a kteří ani nemají
možnost se bránit (toto je samozřejmě nadsazeno, mohou stávkovat,
např. přestat zkoušet!!!, ale budou všem většinou jen pro smích,
vždyť na některých VS nebyla či není i více jak rok podepsána ani
kolektivní smlouva a nic se neděje). Je tedy třeba systémové změny a
tento příspěvek by mohl otevřít diskusi, neboť při zachování
současného stavu čeká VŠ jen "cesta do pekel".
Protože nechci v budoucnu vstupovat do diskuse, prosím, aby v
souvislosti s výše zmíněnou úvahou nebylo zveřejňováno mé jméno.
Exklusivní a minoritní podnik vyvolenců-mudrlantů
Je libo špetku Senátu ?
Evergreenem voleb do Senátu je nízká voličská účast. V neděli byla účast podle zpravodajství BBC v průměru 22%. BL uvedly v pondělním komentáři jen 15% (podle ČTK z neděle večer, pozn JČ.) , typická však byla účast kolem pětiny voličů. Nejnižší účast byla 13%, nejvyšší pak v okrese Benešov. Tam se na souboj Benešová(ODS)-Rögnerová(4K) vydalo 33% oprávněných voličů, a Rögnerová získala necelé tři čtvrtiny hlasů. Pokud někdo z ODS personifikoval efekt opoziční smlouvy, byla to právě Libuše Benešová, která se jen díky ní dostala do křesla předsedkyně senátu.
Legrační byly reakce vybraných politologů, například Bohumil Doležal na ČT1 by takové výsledky "nepřeceňoval", nejsa ani v nejmenším zjevným stoupencem ODS. Oprávněně zavedl pozornost jinam, na totální krach KSČM. Jak pravil v rozhlasovém komentáři zjevně rozčarovaný Václav Žák, jehož sympatie ani náhodou nepatří ČSSD, česká politika se ukázala opět jako záležitost značně symbolická, neodpovídající reálným výsledkům vlády. Hmmm. Dejme tomu, že voliči nepotrestali pány z růže za jejich ať už sebeefektivnější (?) kormidlování naší společnou lodí, nicméně za to, že se ke kormidlu dostali značně bezzásadovitě, jim patří alespoň nějaké gesto nevole(ní). Jako Coleridgův Ancient Mariner- starý mořeplavec, který dostal za trest kolem krku 'kříž' mrtvého albatrosa, kterého zastřelil. Albatrosem ČSSD může být jistý modrý pták, kterého nedodělala. Jediný senátor zvolený za ČSSD se jmenuje příznačně - Smutný.
Na první pohled není divu, že na tak nízkou volební účast si stěžují právě poražení, ale je to vlastně dost nelogické fňukání. Poražení se tváří, jako kdyby to byli právě jejich voliči, kteří nepřišli, respektive, kdyby bývali přišli jacísi další voliči, tak by to všechno bylo bývalo alespoň průkazné. Snad jim ani nejde o vlastní úspěch, jen apelují na voliče libovolné jiné, proti soupeři naladěné aby zařídili oponentův neúspěch. Vždyť ono to vyjde nastejno. Inu, v senátních volbách máme většinový systém, který se vám tak zamlouval pro volby všeobecné, víte. V druhém kole senátních voleb jde o souboj jen dvou variant a lze úspěšně taktizovat, pokud máte s kým.
Ale co kdyby ta voličská účast byla bývala vyšší a výsledek nežádoucí? Pak už by poraženým skutečně nezbývalo, než se zamyslet veřejně, bez výmluv. V soukromí to jistě dělají, ale veřejně se alespoň mohou kroutit, celou diskusi odvádět jinam - zda Senát vůbec někoho zajímá, rozumějme zda by se neměl reformovat, anebo (jako nenapravitelný výraz voličské nevole vůči nám), zrušit.
Dovolím si podotknout, že účast ve volbách do Senátu a zájem o Senát není vůbec totéž. Kdyby byl zájem takto v přímé souvislosti s volební účastí, tedy "malý", asi by to byl důvod zrušit volební diskusní pořady a reportáže a vůbec se tím veřejně nezabývat, neponocovat, ani výsledek nekomentovat na kameru. (srovnejme reakce zde http://24.centrum.cz/svet/clanek.phtml?id=9411310 )
Nabízí se ovšem několik logických důvodů, proč účast alespoň v druhém kole senátních bude až do 'reformy' taková, jaká vždy byla.
Ve volbě mezi dvěma programově podobnými kandidáty vlastně voličům o nic nejde. Stoupenci toho, co oba spojuje v zásadě, nemusejí přijít k volbám, protože pro ně "přijatelný" kandidát nemůže nezvítězit. Protivníci obou zase nemají důvod přijít, protože nemají koho 'svého' volit místo nich.
Senát je ze své podstaty jaksi exklusivní a minoritní podnik vyvolenců-mudrlantů. Průměrný volič mudrlanty nevolí. Je-li statut senátora limitován dolní věkovou hranicí 40 let, jak se mají s 'diskusním klubem páprdů' ztotožnit nejmladší voliči ? A ti zúčastnění 'uvědomělí' nebo chcete-li rozumní voliči kteréhokoli věku, ti, pro které je Senát v první řadě ústavní pojistkou, ti jsou v početní menšině v populaci odjakživa. Raději ale takové 'menšinové' voliče, než celé stádo bezradných a zmanipulovatelných, podle nějakého stranického klíče. Spíš než druhou veskrze stranickou komoru, tak teda žádnou - děkujeme, odejděte.
Právě kvůli stranické příslušnosti senátorů mezi lidmi platí představa, že Senát funguje jako jeden celek, respektive je dělen na nějaké celistvé tábory. Zajímavé je konfrontovat tuto blokovost s podrobnějším rozborem kdo byl jak za kterou stranu do Senátu zvolen, například podle tabulek a grafů na stránkách http://www.volby.cz Pro srovnání, když to vezmeme po pořadí za koho kdo kandidoval pak je pořadí toto: 4K(30), ODS(22), ČSSD(15), KDU-ČSL(6), KSČM(3), ODA(3), NK(2) ale když se podíváme na deklarovanou stranickou příslušnost senátorů, pořadí je jiné: ODS(21), KDU-ČSL(18), ČSSD(14), NK(13), ODA(6), US(6),KSČM(3)
Takže máme Senát stranický. A každé dva roky se obměňuje jen třetina Senátu. O celkovém vlivu Senátu ani nemluvě - s ohledem na dění celého Senátu má každý volič vlastně u každých voleb jen třetinový vliv, stejně jako by měl u klasických voleb jen třetinu hlasu. Jaká je jeho motivace jít k volbám? Třetinová. Zdá se mi vlastně logická volební účast třetinová proti normálním volbám, kdy jde rázem o celou sněmovnu - a také to tak vypadá. Pokud tohle někomu není jasné, nevnucuji, ale zamyslete se nad tím, jak by dopadly volby do dolní sněmovny, kdyby se volila vždy jen třetina poslanců...
Nechci tím naznačit, že se má volit raději celý senát najednou - naopak, pro vládní i opoziční politiky je průběžná zpětná vazba výsledků Senátních i jiných voleb v průběhu volebního období velmi užitečná. Změna, oprava kurzu je součástí dobrého vládnutí i opozicírování.
Pokud si milostpáni nezacpou uši a nezavřou oči, všimnou si snad souvislosti mezi úspěchem 4K a zatracovaných billboardů s tím irelevantním heslem:- "Konec vlády růže s ptákem!".
Komu na velikosti (volební účasti) záleží, tomu navrhuji jako východisko mnohem menší senát.
Americký Senát má 100 členů a Američanů je 275 milionů - my máme senátorů 81. Volební účasti lze porovnat zde http://www.fec.gov/pages/electpg.htm, v USA je procentuální volební účast zhruba dvojnásobná než u nás.
Ale kdyby náš Senát fungoval ve stejném poměru k naší populaci jako v USA, vešli by se u nás všichni Senátoři do jednoho osobáku. Vznikla by nejspíš taková hodně malá čtyřkoalice, která by se snad i dohodla jakého dalšího presidenta zvolit.
Takovéto 'prkotiny' totiž rozhoduje u nás právě Senát, ve kterém nyní vede "hradní křídlo".Bude zajímavé, kolik voličů zklame.
Jak Británie deportuje školní děti
Tři britské školy se rozhodly tomu zabránit -jak to proměnilo situaci
(Shrnujeme článek, který včera vyšel v deníku Guardian.)
Chlapeček v šedivém tričku od školní uniformy vešel do ředitelny, předal řediteli úřední dopis, který poštou dostal domů, a rozplakal se. "Účelem tohoto dopisu je vás informovat," pravilo se v předtištěném dopise z britské imigrační služby, "že byla učiněna opatření k tomu, že budete odsunuti ze Spojeného království." Na listině bylo perem připsáno, že se má Žao Hong Su dostavit v ten a ten den a hodinu na londýnské letiště Heathrow a bude odtamtud letecky dopraven do Pekingu. To bylo v roce 1997 a Žaovi bylo osm let.
Dai Williams, dlouholetý ředitel Lyndhurstské základní školy v Duckinfieldu v Manchesteru si tehdy uvědomil, že má být deportován do zahraničí jeden z nejinteligentnějších žáků v jeho škole. "Snažil jsem se Žaa uklidnit," vysvětluje Williams. "Řekl jsem mu, že uděláme všechno pro to, aby mohl zůstat, že nechceme přijít o tak dobrého žáka, jako je on."
Žao, jemuž je teď jedenáct, přijel do Británie se svou matkou Xiao Fangovou, s šestnáctiletou sestrou Miao a s čtrnáctiletým bratrem Žingem v roce 1995. O tři roky předtím uprchl do Británie jeho otec, Lian Hu Su a žádal o politický azyl, protože se obával, že by mohl být pronásledován, že skrýval během masakru na pekingském náměstí Nebeského míru čínské studenty. Britské úřady žádost celé rodiny o azyl odmítly. Minulo už několik dat, určených pro její deportaci: zatím si pro členy rodiny ani pro děti v Lyndhurstské škole či v Astley High, kam chodí Miao a Žing, nepřišla policie. (Je možné, že nejnověji byla deportace celé rodiny odložena o týden, nebo snad o měsíc, nic není jisto.)
I kdyby však nyní policie přišla a chtěla žáky z obou škol násilím odvést, ředitelé obou škol jsou rozhodnuti ji do budovy nevpustit. "Dal bych jim na vědomí, že je do školy nevpustím bez předchozí domluvy o schůzce," řekl ředitel Williams. "A kdyby si předem domluvili schůzku, zajistil bych, aby byl Žao nepřítomen."
Podobně jako i v jiných školách ředitelé škol v Duckinfieldu se rozhodli aktivně se postavit proti deportacím svých žáků a vedou v této věci aktivní kampaně, jichž se účastní žáci, učitelé, ostatní školní zaměstnanci i správní rady škol. Teoretické poučení o antirasismu, o právu, o spravedlnosti, o politice a o sdělovacích prostředcích náhle nabylo místní, praktické rezonance.
Před třemi lety pomohli žáci v Lyndhurstské škole shromáždit 3000 podpisů na petici a nedlouho poté celý rozruch ohledně Žaovy deportace utichl. Avšak před dvěma měsíci začaly zase do Žaovy rodiny přicházet výhrůžné úřední dopisy. "Vysvětlili jsme Žaovým spolužákům, že by chtěl zůstat, ale že určitý rys zákona si vynucuje, aby byl deportován, konstatuje ředitel Williams. "Děti prohlásily, že nechtějí přijít o kamaráda a fotbalové družstvo nechce přijít o vynikajícího hráče."
Když začaly chodit znovu deportační dopisy, Žao zase brečel a utěšovala ho jeho třídní, Hazel Heronová. "Byla jsem zděšena, že tohle dítě, které k nám do školy chodí už tak dlouho, bylo tak nešťastné a tak nejisté, co se s ním stane. Měla jsem pocit, že jsem úplně bezmocná."
Děti napsaly dopisy britskému ministru vnitra Jacku Strawovi. "Mají Žaa opravdu rádi - vzpomínají na to, že nevěděl, co je to sníh, když sem poprvé přišel," dodává Heronová. Jedenáctiletá spolužačka Sally Backhousová vyjádřila Žaovi tuto poctu: "Je s ním legrace, je hodný a velkomyslný a pomáhá mi s učením."
Ve škole Astley High rozčílila spolužáky patnáctileté Miao hrubá nespravedlnost celé věci. I tady všichni napsali protestní dopisy na ministerstvo. "Byla to moje první kamarádka, kterou jsem měla, když jsem sem přišla, říká patnáctiletá Roxanne Taylorová. Když jsem zjistila, že bude možná deportována do Číny, byla jsem z toho strašně nešťastná a koupila jsem jí dárek. Svěřuju se jí se vším a ona to nikomu neřekne. Nikdy jsme se nepohádali."
"Je dost tichá, ale všichni jí brzo znali, protože má nejlepší známky při písemkách," dodala Louise Pearsonová, 15. "Chtěla bych, aby mohla zůstat, protože ona a její přátelé jsou nešťastní. Nechci přijít o kamarádku."
Učitelka angličtiny Damaris Revellová napsala na tabuli jméno a adresu náměstkyně ministra vnitra Barbary Rochové. Brzo poputují na ministerstvo vnitra další dopisy.
Skupina Revellové čte ke zkouškám knihu od Harper Lee To Kill a Mockingbird a učí se o hnutí na obranu občanských práv a studují projev Martina Luthera Kinga "Mít sen." Dívky dostaly úkol napsat vlastní projev o něčem co považují za důležité. Některé psaly o rodině a o příbuzných, jedna psala o bombovém atentátu IRA ve vesnici Omagh, Caroline Williamsová psala o osudu Mii: "Jestliže bude Miao skutečně deportována, nebudu to jenom já, kdo bude nešťastná a bude cítit nenávist vůči vládě, ale totéž bude pociťovat celá škola, její přátelé i její příbuzní. Uvědomte si, že to jsou skuteční lidé a ti mají skutečné pocity. Tohle je skutečný život. Prosím, neignorujte ho."
Učitelka Revellová si uvědomuje, že hrozba deportací naplnila vnímání problematiky lidských práv u žáků obrovskou naléhavostí. Do třídy vstoupila politika. "Podporuju v hodinách svobodu projevu," konstatuje. "Nemám naprosto žádné pochybnosti o tom, co dělám."
"Mám dva syny a ti jsou středem mého vesmíru. Udělala bych všechno, aby zůstali v bezpečí. Všichni mají právo na pocit bezpečí a pasy nebo hranice mě vůbec nezajímají. Mluvíme tady o třech dětech, které máme strašně rádi."
Ředitel školy Astley´s High má na pracovním stole kriketový míček a máte pocit, že by ho nejraději hodil na imigračního úředníka. Napsal jménem dětí Su britské imigrační službě loni v listopadu a odpověď dostal až za jedenáct měsíců. V odpovědi se pravilo, že se případ celé rodiny přehodnocuje, jenže dopis přišel právě v době, kdy rodině začaly chodit oficiální dopisy, vyhrožující bezodkladnou deportací.
Kampaň ve škole Astley´s High se vede po poradách s Miao a s Žingem. "Bylo by pro mě lehké, vyvolat na celoškolním shromáždění emoce a ptal jsem se těch dětí, jestli to mám udělat. Odmítly to, a tak se celá věc vysvětluje jemněji v jednotlivých studijních skupinách. V žádném případě nikoho emocionálně nemanipulujeme. Chci, aby v této věci žáci zaujali vlastní, autentický názor - my pro ně nemůžeme psát žádné scénáře. To by mohlo být kontraproduktivní," konstatuje ředitel Mayes.
Ale ředitel Mayes si dělá starosti, jaký dopad může mít tato kampaň na britské imigrační úředníky (budou ještě zatvrzelejší?) na čínskou státní správu (budou rodinu v Číně pronásledovat, jestliže bude donucena se tam vrátit?) a na tři čínské děti samotné.
Ať už jsou rizika jakákoliv, zdá se, že aktivní kampaně, které organizují školy, dosahují žádoucího efektu. Institut pro rasové vztahy vytvořil internetový server Školy proti deportacím, na němž se čtenáři dovědí o třech úspěších, k nimž došlo v londýnských školách. Učitelé ve škole v londýnské Forest Gate se dověděli, že Natasha Matambele má být deportována zpět do Angoly pouhý den před tím, než se deportace měla konat. S žáky zahájili kampaň, která přilákala pozornost sdělovacích prostředků. Ministerstvo vnitra deportaci odložila a nakonec rodině dovolilo zůstat v Británii. V Haggerstonově škole v Hackney ve východním Londýně měli být deportováni do Angoly Mansanga Nanga, Feliciana Nanga a Muyeke Lamba. Kampaň, kterou zorganizovala škola, jim pomohla získat právo zůstat v Británii Lalu Mohammedovi, žáku ve škole v Rokeby v londýnské čtvrti Stratford hrozila loni deportace to Tanzánie ve věku patnácti let. Vážné nebezpečí, které Lalovi hrozilo, vysvětlil ředitel školy žákům na celoškolním shromáždění, škola se ve vyučování začala zabývat problematikou uprchlíků, žáci psali protestní dopisy ministrům a sbírali podpisy. Účastnily se i jiné instituce.
"Tohle by nemělo být součástí mé práce," řekl učitel angličtiny George Fuller. "Jenže nikdo z nás neměl jinou možnost. Škola je komunita, která je tu k dispozici a může v takovýchto situacích reagovat rychle. A to právě pomohlo.
V žádném případě nešlo o manipulaci. Lal dokázal být docela nepříjemný v době, kdy mu tohle hrozilo.Mnoho žáků napsalo, že Lal není jejich kamarád, ale že to, co mu chce britská vláda udělat, je nespravedlivé. Pro některé naše kluky je strašně těžké, aby napsali jen dva tři řádky. Ale dopisy některých z nich o Lalovi byly na celou stránku."
Lalovi bylo dovoleno zůstat, dokončil školní docházku a teď se chce dát k námořnictvu. "Bez učitelů a žáků ve škole by byla kampaň daleko obtížněji realizovatelná," uvedl.
Dr. A. Sivanandan, ředitel Institutu pro rasové vztahy argumentuje, že učitelé nemohou v této věci zůstat nestranní. "Spousta učitelů nyní podporuje ohrožené děti, protože si uvědomují, jak strašně je to nespravedlivé," zdůrazňuje. "Učitelé si uvědomují, že je nutno uplatňovat ideály, jimž ve školách vyučují, i venku, v reálném světě. Nespravedlnost je tak hmatatelná, že je všem okamžitě zjevná.A učitelé to teď dobře vidí."
V učebně ve škole Astley High mezitím uvažovala Samantha Chadwicková nad školní kampaní ve prospěch čínských dětí. Dospěla k závěru: "Jestliže se něco stane jedné osobě stane se to tak i všem nám ostatním."
"Víte kdo je největší ekonomický kouzelník v ČR? No přece lékaři. Podle Ratha mají 10 tis. měsíčně hrubého, podle ministerstva 20 tis. měsíčně čistého a každý druhý rok si primář koupí auto za půl milionu."
Proto by mělo být veřejně ujasněno, z čeho kromě platu vzniká příjem lékařů a proveden odhad, kolik procent příjmu je mimo plat z různých projektů, grantů a poplatků.
Potom by měla být definována kvalita standardní lékařské péče, aby mělo smysl mluvit o nadstandardu. Já sám v tom mám zmatek. Mám ošklivé zuby a zachtělo se mi implantátu. Měl jsem se dostavit na testy s tím, že zubní implantáty jsou nadstandardní výkon a vše hradím ze svého na místě v hotovosti. Sestřička mne ale vyhodila, protože jsem neměl sebou průkazku zdravotní pojišťovny a doporučení obvodní stomatoložky. Vysvětlila mně, že přece každý zákrok se hlásí na pojišťovnu a to nezávisle na tom, jestli ho platím nebo ne. Divila se, odkud jsem, že to nevím. Tak nevím, je implantát nadstandard, anebo na něj přispívá zdravotní pojištění. Anebo zdravotní zařízení inkasuje 2 x ?
Za třetí by se měly harmonizovat české statistiky se zeměmi EU (Eurostatem), abych mohl srovnat výdaje, počet lékařů, lůžek, rentgenů a pod. na 100 tis. obyvatel. Když se podívám na webu na statistiky Státního zdravotnického ústavu a srovnám je s údaji publikovanými funkcionáři Lékařské komory, tak se jedná o velmi rozdílná čísla.
Za čtvrté by se měly porovnat odvody na zdravotní (i na sociální) pojištění v ČR a v zemích EU a to jak procentuálně, tak definicí základu, ze kterého se procenta vypočítávají. Myslím, že právě zákonem nařízené odvody zdravotním pojiš'ťovnám třeba z vedlejšího pracovního poměru, z autorského příjmu či nájemného přehánějí chápání tzv. sociální solidarity. A to již nemluvím o zákonné diskriminaci zaměstnanců oproti tzv. podnikatelům ve výpočtu základu a jeho stropu u podnikatelů, který zaměstnanci nemají. Poslanci sami pro sebe tento problém vyřešili náhradami, jejichž tvorba a výše by v podniku při první kontrole vyvolala oznámení o trestném činu krácení daně a odvodů. Ale běžný podnik se potýká s tím, že právě celkové zhruba 50% odvody z mezd činí značně přispívají k nízké konkurenceschopnosti české pracovní síly.
Za páté by se měla porovnat administrativa okolo odvodů, která zvyšuje ve srovnání s EU režijní náklady v českých podnicích a tím dále snižuje jejich konkurenceschopnost.
A to jsem pominul celou oblast výdajů ve zdravotnictví. Nejedná se jenom o výdaje na léky. Jde třeba o investice. Pan Rath rád srovnává zdravotnický personál s autoopravnou. Nikdy jsem neslyšel, že by nějaká nadace vybavovala autoopravny diagnostickými přístroji. A jak se do kalkulací promítají odpisy zařízení zakoupených za přispění různých nadací typu Stromy života? Patří tyto odpisy za tyto přístroje k nadstandardní lékařské péči, kterou mají pacienti hradit? Každý motoristický časopis uveřejňuje testy kvality a ceny práce v autoopravnách. Ale o kvalitě a cenách lékařské péče jsem pana Ratha také nikdy neslyšel mluvit. Znám metodiku a výsledky měření kvality zdravotnických služeb v Hongkongu podle normy ISO 9001. Nikdy jsem neslyšel o pokusu podobné měření udělat v Česku. Proč? Bojíme se výsledků?
Otázek je celá řada a na jejich zodpovězení je nutné znát fakta. Ta postrádám.
Ožehavé téma zdravotnictví
Vážený pane Jírovče
Téma zdravotnictví je opravdu hodně ožehavé, speciálně, pokud o něm diskutujete s panem Žůrkem :-)...
Asi znáte současnou situaci v ČR. V praxi to vypadá tak, že každý vydělávající člověk u nás platí průměrně nějaké 2000 Kč měsíčně jako zdravotní daň, z blíže nevysvětlených důvodů zvanou zdravotní pojištění. Lékařská lobby tvrdí, že je to málo a měli bychom platit více.
Už kdysi jsem si spočítal, že pokud takto na daních zaplatím 24 000 Kč ročně, plus peníze, které jdou do zdravotnictví přímo z klasických daní, je to více, nežli kolik zaplatím na roční zdravotní pojistce při cestě do zahraničí (bylo to od 12 000 Kč ročně, dnes to asi bude trochu víc). Je proto s podivem, proč tyto prostředky nestačí.
Důvodem může být bezbřehé zneužívání péče, která je zdánlivě zadarmo. Čekárny jsou plné lidí, kterým dohromady nic není. K lékaři se běží s každým nachlazením, acylpyrin nebo paralen dostane zadarmo každý simulant. Mnoho psů, zajícova smrt, říká jedno přísloví a zde to platí doslova.
Důsledkem je nedostatek financí na opravdu závažné případy. Pojišťovny bez mrknutí oka zaplatí tuny levných léků, ale když dojde k léčbě kupříkladu nádorových onemocnění, musí se pacient podrobovat ponižující návštěvě u revizního lékaře, který rozhoduje, zdali mu léky poskytne nebo nic.
Co je ovšem naprosto zrůdné, je celý systém financování. Pacient=daňový poplatník MUSÍ zaplatit pojišťovně zdravotní daň. Pokud tak neučiní, nastoupí penále a další sankce ze strany státu. Naopak pojišťovna lékaři, který pacienta ošetří, zaplatit nemusí, a to třeba celé měsíce. Navíc pojišťovna nemusí s lékařem uzavřít smlouvu a tím jej prakticky zlikviduje.
Pacient totiž pojišťovnu nepotřebuje, on potřebuje lékaře. Nechápu, proč nemůže fungovat jednoduchý řetězec pacient - lékař - pojišťovna. Namísto toho máme zauzleninu pacient - pojišťovna - lékař - pojišťovna - pacient. Pacient si za své peníze nemůže svobodně vybrat lékaře - musí brát jen z těch, které mu schválí pojišťovna. Lékař nemůže pacienta léčit dle své nejlepší úvahy nebo pacientova přání - i zde je limitován vůlí pojišťovny.
Mnohem spravedlivější je dle mého názoru systém komerčních pojistek (viz pojištění pro cesty do zahraničí). V praxi to vypadá tak, že pacient uzavře s pojišťovnou pojistku, ne na základě výše platu, ale na základě svých představ o péči, kterou chce čerpat. Při návštěvě lékaře na místě zaplatí za ošetření a léky, které mu pojišťovna později proplatí.
Tento systém zabezpečí, že lidé nebudou k lékaři chodit jen tak - uvidí, že to přece jen něco stojí. Přitom je to finančně nevyčerpá, protože pojišťovna jim jejich účty později proplatí. Lékař bude moci otevřít svou praxi kde chce a kdy chce a účtovat si za svou práci kolik chce - pokud bude neschopný nebo příliš drahý, lidé k němu prostě nebudou chodit, konec konců pojišťovny jistě stanoví maximální hranici hodinových odměn, podobně jako je tomu u havarijních pojistek. A pokud nějaká pojišťovna nebude plnit své závazky, lidé od ní odejdou, nebudou žádní vykořisťovaní zdravotníci.
Je mi jasné, že výše popsané schéma je velice zjednodušené a nehodí se kupříkladu pro péči v nemocnicích. Ale to lze řešit - každá pojišťovna jistě bude mít smluvní nemocnice, kde pacienti nebudou muset platit v hotovosti, ale účty proplatí přímo pojišťovna.
Dnes máme socialistický systém "bezplatné zdravotní péče", který dříve nebo později musí začít drhnout, protože je zneužíván. Chápu, že lékařům se líbí jejich jistoty a pacientům zdánlivá láce, ale dovedu si představit lepší péči a lépe placené lékaře.
Že to dlouhodobě nemůže fungovat, to si lze lehce nasimulovat v každé kanceláři. Pokud bude každý zaměstnanec přispívat deset korun denně na kávu a bude si jí moci nalít neomezené množství - jak to dopadne?
Co asi znamenal dočasný výpadek Temelína
Vážený pane Čulíku,
rád bych jako osoba technicky vzdělaná v oblasti výpočetních systémů reagoval na uvedenou zprávu.
Obecně vzato vykazuje každé složité zařízení určitou křivku poruchovosti v čase. Tato křivka má tři části. Počáteční četnost poruch je zákonitě vysoká, jak se nové zařízení zabíhá. Následuje dlouhé tzv. plató, kdy je četnost poruch konstantní a měla by být co nejnižší. Po určité době provozu se četnost opět zvolna zvyšuje. Zvýšení je způsobeno různými faktory, jako únava materiálů a opotřebení součástí. Výměny, generální opravy atd. tento stav pouze oddalují.
V případě reaktorového systému v Temelíně jsme právě v počáteční fázi a takové situace, k jaké došlo, se dají předpokládat. Soudím, že požadovaná mimořádně vysoká bezpečnost systému vede zároveň k tomu, že systém bude citlivější na drobné poruchy nebo falešné "poplachy", zvláště při vícenásobném jištění funkcí, a dá se tedy předvídat více takových událostí, jaká nastala při testu, a to i v budoucím rutinním provozu.
Přesto je zpráva o vypnutí reaktoru pro mne dobrou zprávou, neboť víme, že hlídání činnosti reaktoru funguje. Je ovšem zřejmé, že odpůrci mohou získat politický kapitál z takovýchto událostí, k jejichž četnosti však asi sami přispěli svým neustálým voláním po lepším a ještě lepším zabezpečení, jež se patrně odrazilo ve skladbě a počtu vyhodnocovacích pravidel pro řídicí software a v počtu testů a zkoušek před uvedením reaktoru do rutinního provozu.
Závažným argumentem proti jaderným elektrárnám je to, že dosud nejsme schopni zpracovat jejich odpad - tzv. vyhořelé palivo. Osobně nepochybuji o tom, že tento odpad, s jehož uložením jsou dnes takové problémy, se v nepříliš vzdálené budoucnosti stane vyhledávaným palivem pro jiné zdroje energie, které již radioaktivní odpad produkovat nebudou.
Rovněž závažným argumentem pro převážně politické důvody rakouských odpůrců je pro mne fakt, že stále používají heslo Temelín jako zástupné. Pokud vím, v nynější kampani ještě nikdo takto adresně nevystoupil proti JE Dukovany, která již mnoho let funguje a je umístěna blíže rakouských hranic než JE Temelín.
A jestli na závěr smím vyslovit svůj osobní názor: JE Temelín ano, ale musí to být zařízení tohoto typu v ČR poslední. Kdoví, zda by ty miliardy na výstavbu nepřinesly mnohem větší užitek, kdyby byly věnovány na výzkum a vývoj ekologicky lepších jaderných elektráren, tedy například fúzních nebo nynější jaderné odpady zpracujících.
Zdraví
Aleš Kastner
Vyšla kniha o parapsychologii
(Břetislav Kafka. Nové základy experimentální psychologie. Editor Jaroslav Hofman. Poznání, Olomouc 1999. 449 stran. Cena neuvedena.)
V současné době se na pultech knihkupectví objevuje mnoho publikací, které se zabývají parapsychologií. Často je obtížné se v nich orientovat, odlišit seriózní dílo od nadšeného, leč málo důkazy podloženého spisku. Kniha Břetislava Kafky se právem řadí k seriózním vědeckým dílům. Kafka dodržoval při provádění pokusů přísné podmínky, dbal na možnost ověření svých poznatků, pracoval za přítomnosti svědků, jejichž jména jsou v knize uvedena.
Jedná se o již 16. vydání, avšak toto vydání je první úplné, obsahující mnoho autorových oprav a dodatků (autor na knize pracoval až do konce života). Břetislav Kafka (1891-1967), původním povoláním řezbář a sochař, v sobě ve svých 19 letech objevil mimořádné hypnotické schopnosti. Jejich postupným rozvíjením a tréninkem se stal světově proslulým badatelem v oboru parapsychologie. První vydání této knihy ještě s názvem Svítání v duši vyšlo v roce 1925. Ve svých duševědných výzkumech pokračoval až do své smrti. Protože druhá světová válka a období nesvobody po roce 1948 neumožnily vydání Nových základů experimentální psychologie včetně autorových dodatků a změn, kompletní dílo spatřuje světlo světa teprve nyní jako poselství lidem třetího tisíciletí.
Kafkova kniha je fenoménem v oblasti výzkumu všech úrovní lidského podvědomí a vědomí a jejich možností. Zabývá se poznáním duše, její dokonalosti a vloh, zdravím a způsobem jeho zachování, prodloužením lidského života. Dále se věnuje tělesnému magnetismu, jeho prospěšným i škodlivým účinkům. Popisuje práci jasnovidce, význam varovných snů při předpovídání budoucnosti a možnosti obrany proti nepřátelskému působení. Neponechává stranou ani smrt a to, co se při umírání děje s duší i s tělem. Pro potvrzení svých teorií a pro povzbuzení čtenáře uvádí Břetislav Kafka i své vlastní nemoci (bylo jich mnoho včetně velmi závažných) a vysvětluje, jak se jich dokázal zbavit nebo alespoň zmírnit jejich projevy.
Autor dokládá své poznatky výsledky mnoha provedených experimentů. Všechny pokusy probíhaly za přísných podmínek, s pomocí několika medií, která pracovala v hypnotickém spánku. Břetislav Kafka se snažil dokonce výpovědi jednotlivých médií kontrolovat jiným médiem. Vše se odehrávalo, až na výjimky, za přítomnosti řady svědků. Jak se autor sám vyvíjel a dospíval k novým poznatkům, upravoval jednotlivé komentáře ke zjištěným skutečnostem.
Kniha je členěna do 80 krátkých kapitol, někdy se jedná i jen o jednu stránku. Názvy kapitol jsou spíše orientační, většina témat je probírána ve více kapitolách z různých pohledů. Dílo dále obsahuje autorův slovníček odborných termínů, předmluvy ke všem za jeho života publikovaným vydáním, abecední seznam pokusů a příkladů a odborný posudek filozofa PhDr. Miroslava Skácela.
Jazyk knihy působí dnes místy již mile archaicky, a proto jej lze chápat mimo jiné jako dokument doby, v níž autor žil. Čtenáře může např. překvapit termín "oduší" (v dnešní době je užíván termín "aura"), místo "magnetismu" se dnes hovoří o "energii", "citlivec" je nahrazen "senzibilem". Pro porozumění knize však nejsou tato nezvyklá slova překážkou.
Všem, kteří se zajímají o parapsychologii, tato kniha mnohé vysvětlí a přiblíží. Za povšimnutí stojí také druhá kniha Břetislava Kafky Kultura rozumu a vůle s podtitulem Člověk zítřka. Zde podává autor návod k duchovnímu rozvoji lidstva pro třetí tisíciletí a k probuzení zdrojů sil lidského ducha.
Intelektuálové a úroveň veřejného diskurzu
Konečně se snad objevuje spojnice mezi konkrétním tématem - Globalizace a extrémní levice - a (mojí) snahou - zatím se mi zdálo spíše sysifovskou - přistoupit k zásadnější "diskusi o diskusi". Značnou část názorů Jana Čulíka v jeho dnešním rozborupodepisuji. Mám však připomínky a pochybnosti ve dvou směrech.
1) Jak soustředit pozornost k závažnému tématu?
Je-li téma pro okruh přispěvatelů Britských Listů zajímavé, jistě se ozvou. Jestliže mají BL tuším 5 000 návštěvníků denně, není to málo, zvláště jsou-li to opravdu decision makers, jak se praví v jejich záhlaví. Nicméně to je z hlediska národa, ba i jen jeho elit stále ještě "proklatě málo".
Je nějaká naděje, že Proglas (odkud byla studie M. Mareše převzata) bude alespoň zpětně na svých stránkách o diskusi v BL informovat svoje čtenáře? Může se obnovit spolupráce s Literárkami a prohloubit s Loučí? Je nějaká šance že se začnou problémy strukturovat, zpřesňovat teze a antitéze, snášet podpůrné argumenty pro protikladná stanoviska? Zatím se stále rozptyluje pozornost na příliš mnohonámětech na příliš mnoha úrovních. Hlásají mimoběžná tvrzení. A stále se začíná vždy znova a znova, jako by se již dříve nechumelilo.
Zdá se mi, že Internet vůbec a zejména Britské listy by mohly sehrát tolik potřebnou integrační roli. Redakce by mohla různá média a jednotlivce "vyvolávat k tabuli" a dotahovat výměny názorů ne-li přímo ke konsensu, tedy alespoň do poloh, vyžadujících další zdůvodňování a konec konců alespoň umožňujících kvalifikované rozhodování.
Mimochodem považuji za mírné pokrytectví, že materiál M. Mareše byl prezentován v rubrice "Rozbor, který publikujeme neradi". Míč letící volně vzduchem Jan Čulík přece jen nejspíše vědomě nasměroval nad síť potencionálního hříště a druhý den se pokusil o smeč. A dobře udělat. Jen houšť a větší kapky!Ale "vydržať!", dovést myšlenky k závěrům. Abychom postupně dospěli k dílčím, ale relativním konecům. Jako ¨Francouzská akademie se v minulém století odmítla kdykoliv v budoucnu projednávat perpetum mobile.
2) Jak se vyhnout odstředivým tendencím?
Hlavní úskalí vidím v tom, že diskutéři přes kritiku drobností, nepřesných formulací a postranních prvků postupně odvedou pozornost od hlavních myšlenek. Důležitá je prevence: nedat jim k tomu příležitost. Měli bychom dbát na přesnost vyjádření vlastních příspěvků, nedopouštět se siláckých výrazů a osobních invektiv, nevyhnutelné nemilé prohřešky tohoto druhu hladce přiznávat a přenášet se přesně.
Teď se zdánlivě dopustím právě tohoto prohřešku. Ale opravdu jen zdánlivě. Generální (oprávněnou) výčitkou Čulíka proti Marešovi je, že používá nepřípustná zevšeobecnění. Avšak bohužel hází kamenem nejsa bez viny. Budu dále citovat (kurzivou) a komentovat.
Praha se ... prostřednictvím médií začala vnímat sebestředně a zjednodušeně jako heroický boj české policie a cizích vetřelců, narkomanů a násilníků. Ve skutečnosti v Praze spousta lidí se takto vnímat nezačala. Mediální virtuální realitu ovšem páchají určité osoby, redakce - a ty patří na pranýř.
Česká republika je v mezinárodním kontextu bohužel nezajímavou kulturní i politickou enklávou - protože je malá, je kdesi na Divokém východě, nikdo o ní nic neví. Doporučuji četbu rozhovoru s mým jmenovcem (Martinem) v Nedělní příloze Lidových novin, který přesně - s citací Patočky i Milana Kundery upozorňuje,že nejsme ani ďábel ani anděl. Kolik členů má OSN a kolik z nich je v situaci podstatně jiné než Česko? Flagelantství, čišící z citované věty zdravému národnímu sebevědomí nic nepřidá (i když jakákoliv věta nemůže mít katastrofické následky).
Ze stejného soudku despektu je i závěrečná dlouhá tiráda Jedenáct let po pádu komunismu by se snad v České republice už mohly začít objevovat alespoň první známky pluralitního, tolerantního a informovaného myšlení. Co kdybychom se omezili na konstatování, že s podivem jsou - jak ovšem Jan Čulík dříve říká, že takovéto názory chová vzdělanec, natož ve vysoké funkci, která má dalekosáhlý vliv (promiňte mi staromilské slovo) osvětový a osvícenský. To, že píšeme v tajném jazyce češtině, by nemělo znamenat, že na papír vyplodíme vůči sobě nekriticky každou nezřízenou pošetilost, za kterou bychom se museli stydět a která by nás ztrapnila, (teď nevím, zda to tu a - kde zvýrazněno - níže Jan Čulík nemyslí sebekriticky!) kdyby byla prezentována v kritické atmosféře mezinárodního diskurzu. Měli bychom si před publikací vždy ukládat stejně přísná měřítka,
Dovolte ještě citát z jiného oboru: Vědci drtivou většinou argumentují, že je to důsledek skleníkového efektu. Proti té drtivé většině bych měl námitky. Myslím že je jich mnoho. Ale velice podobné množství dokazuje, že příčiny mohou být i jiné (dlouhodobé klimatické cykly apod.
Toto byly ovšem jen prkotiny. Čím dále do lesa, tím více stromů. Další připomínky již jsou "k věci". Tady by se opravdu mohla začít rozvíjet náležitá diskuse.
Jistě není pochyb, že Na světě neexistuje jen jediné, pravicové, klausovské řešení aplikací "čistých volnotržních vztahů". Celá další tiráda však již je hodně sporná. Zde by se mělo argumentovat velmi uvážlivě, zdrženlivě.
Mezinárodní měnový fond a Světová banka nejsou v první řadě kritizovány pro to, že chtějí aplikovat v zemích, jimž se snaží pomáhat, "volné tržní vztahy". Nebudu se hádat, zda "v první řadě", ale bezhlavá liberalizace prvního Washingtonského konsensu je pod oprávněnou palbou a to dokonce z vlastních řad (viz Stieglitz). 
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
