proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod
D V O J M O
Krátce po dvaadvacáté hodině se stěžovatel vydal Štěpánskou ulicí domů. Vyhnul se hornímu konci náměstí, které bylo uzavřeno policisty. Ovšem i ve Štěpánské ulici narazil na policejní kordon. Stěžovatel čekal, až policisté ulici uvolní a také byl zvědavý, co se děje za blokem domů. Asi po 45 min. byl stěžovatel ve Štěpánské ulici spolu s dalšími asi 50 osobami zablokován policií i z druhé strany, takže nemohl odejít. Musel se podrobit osobní prohlídce. Při ní u něj policista nalezl gram marihuany. Marihuanu policista stěžovateli odebral a udeřil jej do hlavy. Policie jej pak spolu s dalšími osobami naložila s rukama spoutanýma za zády do dodávky a odvezla na místní oddělení Policie ČR v Holešovicích.
Na policejní stanici v Holešovicích byl zadržován asi do 11.00 následujícího dne (všechny časové údaje jsou orientační, protože stěžovateli byli po dobu pobytu na policejních stanicích odebrány hodinky). Poté co, při další osobní prohlídce nalezl policista u stěžovatele pár mincí, které opomněl vyndat z kapsy, opět jej udeřil do hlavy. Stěžovatel byl zadržován v policejní cele, kde se na ploše cca 5 x 6 m tísnilo třicet lidí. Kolem 2.00 hod v noci stěžovatele odvedli ke krátkému pohovoru, žádný protokol však s ním sepsán nebyl. Před pohovorem mu sejmuli otisky prstů. Kolem 8.00 ráno dostali zadržovaní skromně najíst. Kolem 12.00 byl stěžovatel převezen na místní oddělení Policie ČR Vokovice, na ulici Arabská v Praze 6.
Stěžovatele na této stanici zadržovali v cele spolu s dalšími 4 osobami. Cela byla tak malá, že pouze tři osoby mohly současně sedět na zemi, zbývající dvě musely stát. Používání WC bylo omezené, jednou policisté stěžovateli použití na výslovnou žádost odmítli. Stěžovateli nebylo povoleno mluvit s ostatními osobami v cele. Policisté jim zabraňovali ve spánku. Stěžovatel nedostal během celé doby pobytu na této stanici nic k jídlu. Jeden ze vstřícnějších policistů však stěžovateli za jeho peníze nakoupil jídlo v nedalekém supermarketu. Policisté neumožňovali zadržovaným osobám telefonovat, a to ani z mobilních telefonů. Stěžovatel jednou požádal o možnost kontaktovat telefonicky velvyslanectví Korejské republiky. Byl odmítnut. Policisté mu neumožnili ani mluvit s právníkem, přestože o to žádal.
Na této policejní stanici se policisté chovali k zadržovaným osobám velmi brutálně. Stěžovatel sám byl několikrát kopnut do lýtka policistou při odvádění do cely. Nejzávažnějšího násilí se policisté vůči stěžovateli dopustili při nastupování do autobusu, který převážel zadržované osoby na služebnu cizinecké policie na Olšanské ulici v Praze. Byl celkem asi 12 x udeřen pěstí a obuškem, když se pokoušel dát své věci v plastikovém pytli do zavazadlového prostoru autobusu. Několikrát v důsledku bití upadl. Protože nevěděl, co má dělat, vlezl si stěžovatel sám ze strachu a zoufalství do zavazadlového prostoru autobusu. Policisté se jeho počínání smáli. Když ze zavazadlového prostoru vylezl, udeřili jej policisté dvakrát do břicha, zřejmě obuškem a pěstí.
Kolem 22.30 hod téhož dne byl stěžovatel převezen na oddělení cizinecké policie na Olšanské ulici v Praze. Krátce po 23.00 téhož dne byl stěžovatel propuštěn.
Ve výše popsaném jednání policie shledává stěžovatel velmi intenzivní zásah do svých ústavně zaručených práv, a proto podává tuto ústavní stížnost.
písemnosti vztahující se k pobytu stěžovatele na uváděných policejních stanicích předložené Policií ČR na vyžádání Ústavního soudu
II.
Ve výše uvedeném postupu policie shledává stěžovatel zásah do následujících ústavně zaručených práv a svobod:
1. osobní svobody
Stěžovatel byl policií zadržován v rozporu s platným právem a bez udání jakéhokoliv důvodu. Z jednání policie lze jen těžko usuzovat, jaký právní institut při omezování osobní svobody stěžovatele použila. Stěžovatel se domnívá se, že policie nebyla oprávněna jej zadržovat z důvodu podání vysvětlení. Podle ustanovení § 12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (dále jen "policejní zákon") je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení trestného činu nebo přestupku a jejich pachatele ....., a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu o podání vysvětlení. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že při podávání vysvětlení se v první fázi jedná o v podstatě neformální činnost policistů, kteří se dotazují osob na dle nich důležité skutečnosti. Pakliže policista zjistí, že podané vysvětlení může být skutečně důležité, je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k sepsání protokolu. Pouze při odhalování závažné trestné činnosti je osoba povinna vyhovět ihned. A contrario v jiných případech vyhovět ihned nemusí a záleží na domluvě mezi osobou a policisty, tak aby zájem společnosti na vyšetřování protiprávních činností nekolidoval příliš s oprávněnými zájmy osoby. V případě stěžovatele se dle záznamu sepsaného policisty na místním oddělení policie v Holešovicích mohlo jednat max. o úkony směřující ke zjišťování okolností případně spáchaného přestupku, nikoliv tedy o odhalování závažné trestné činnosti. Stěžovatel tedy nebyl povinen se k sepsání protokolu dostavit ihned, resp. policie nebyla oprávněna jej k sepsání protokolu předvést podle ustanovení § 12 odst. 8 policejního zákona.
Jako další důvod pro nucený pobyt stěžovatele na policejní stanici se nabízí předvedení k prokázání totožnosti. Stěžovatel měl u sebe kopii identifikační stránky cestovního pasu a na požádání před nastoupením do policejní dodávky jí svou totožnost prokázal. Policisté po celou dobu pobytu stěžovatele na policejních stanicích žádné hodnověrnější prokázání totožnosti nepožadovali. Stěžovateli vůbec nebyl sdělen důvod, proč musí nastoupit do policejního autobusu a ani důvod, proč musí setrvávat se spoutanýma rukama mnoho hodin v hlídané místnosti za přísného režimu na policejní stanici. Stěžovatel namítá, že výše popsaným postupem policie došlo k zásahu do jeho práva na osobní svobodu. Podle ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel byl zbaven svobody, žádný důvod mu nebyl sdělen a dle názoru stěžovatele ani žádný zákonný důvod neexistoval. Postupem policie došlo současně k porušení čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ustanovení čl. 5 odst. 1 vymezuje důvody, pro něž je možné zbavit osobní svobody. Stěžovatel žádný z těchto důvodů nesplňoval.
Stěžovatel poukazuje dále na to, že v celém průběhu jeho zadržování mu policie nesdělila důvody svého konání. Tím došlo k porušení čl. 8 odst. 3 Listiny a současně i čl. 5 odst. 2 Úmluvy.
Navíc stěžovatel namítá, že byl zbaven svobody nikoliv způsobem, který stanoví zákon, když byl spoután. Pouta patří mezi donucovací prostředky, jejichž použití blíže určuje ustanovení § 38 policejního zákona. Lze je použít jen proti osobě, která ohrožuje bezpečnost jiných osob, svou vlastní, majetek nebo veřejný pořádek. Stěžovatel po celou dobu kontaktu s policií žádný z vyjmenovaných zájmů neohrožoval.
Rovněž v rozporu se zákonem byl stěžovatel umístěn v policejních celách. Umístit do policejní cely lze osobu jen z důvodů vymezených v ustanovení § 26 policejního zákona, a to pokud byla osoba zadržena, zatčena, má být dodána do výkonu trestu odnětí svobody, byla policistou převzata k provedení procesních úkonů z vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody nebo byla-li předvedena za účelem zjištění totožnosti a nelze-li jinak zajistit provedení nezbytných služebních úkonů ke zjištění totožnosti. Stěžovatel žádný z těchto důvodů nesplňoval, a to ani předvedení pro zjištění totožnosti, protože totožnost prokázal kopií identifikační stránky cestovního pasu, což policii zřejmě stačilo. I pokud by policie chtěla stěžovatelovu totožnost ověřit jiným způsobem, nebylo jeho umístění v cele nezbytné.
2. práva na nedotknutelnost osoby, zachování lidské důstojnosti a práva nebýt podroben ponižujícímu zacházení
Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel byl nucen strávit mnoho hodin v policejních celách. Nejprve byl držen více než 10 hodin na místním oddělení policie v Holešovicích v cele o velikosti cca 5 x 6 m spolu s dalšími téměř třiceti osobami. Na místním oddělení policie Vokovice byl umístěn s dalšími 4 osobami v cele malé tak, že současně mohly sedět vždy jen tři osoby. Na tomto policejním oddělení nesměl stěžovatel na cele spát, nesměl hovořit s ostatními osobami a mohl jen omezeně užívat WC. Po celou dobu pobytu na tomto místním oddělení nedostal stěžovatel žádnou stravu. Nezákonným držením v cele za výše popsaných podmínek došlo k zásahu do práva stěžovatele na nedotknutelnost osoby podle ustanovení čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.
3. práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě a na ochranu soukromého života
Před krátkým pohovorem na místním oddělení policie v Holešovicích byl stěžovatel nucen podrobit se snímání otisků prstů. Podle ustanovení § 13 policejního zákona je policista oprávněn provádět zmiňované služební úkony pouze, pokud nemůže zjistit totožnost osoby jiným způsobem. Podle ustanovení § 167 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky je policie oprávněna snímat daktyloskopické otisky v souvislosti se zjišťováním totožnosti cizince. Ovšem stěžovatel měl u sebe kopii identifikační stránky cestovního pasu a policisté po něm žádné další prokazování totožnosti nepožadovali. Neexistoval tedy zákonný důvod k provádění těchto úkonů. Tím došlo k zásahu do práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě podle ustanovení čl. 10 odst. 3 Listiny.
Fyzická podoba i neopakovatelné znaky dlaní a prstů tvoří integrální součást soukromé sféry každé osoby. Na základě těchto údajů je možné fyzickou osobu individualizovat. Každý má právo "žít skrytý před cizími zraky", a to i/zejména "zraky" veřejné moci. Dle názoru stěžovatele toto právo zahrnuje i právo na to, aby veřejná moc nedisponovala neoprávněně výše uvedenými individuálními údaji. "Preventivní" shromažďování údajů o osobách, které neporušují zákon, nepatří do činností slučitelných s demokratickou společností. Pokud policie v rozporu s policejním zákonem stěžovatele fotografovala a odebrala mu otisky, porušila kromě Listiny také ustanovení čl. 8 Úmluvy, protože nerespektovala právo stěžovatele na soukromý život, resp. zasáhla do něj nikoliv v souladu se zákonem a nikoliv v případě, kdy to bylo v demokratické společnosti nezbytné.
4. práva nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
Při odjezdu z místního oddělení policie Vokovice na oddělení cizinecké policie na Olšanské ulici v Praze se stal stěžovatel terčem nezákonných a neodůvodněných fyzických útoků ze strany policistů. Byl mnohokrát udeřen pěstí a obuškem ze zadu a z boku. Nejméně dvakrát byl udeřen do břicha. Několikrát byl kopnut zezadu do lýtka. V důsledku strachu vlezl do zavazadlového prostoru autobusu, protože se domníval, že to po něm policisté vyžadují. Následkem bití a strachu se stěžovatel pomočil.
Mnoho hodin byl stěžovatel držen v přeplněných policejních celách. Policisté na místním oddělení Vokovice mu zabraňovali ve spánku, nedovolovali mu hovořit s dalšími osobami, omezovali jej v použití WC.
Zde popsaným jednáním policie došlo k zásahu do práva stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
Stěžovatel si je vědom toho, že jen velmi obtížně prokáže své tvrzení o násilném chování policistů. Násilí, které v okamžiku jeho páchání bylo pro něj velmi citelné (intenzivnější bolest cítil cca 20 minut po každém úderu), nezanechalo žádné patrné stopy. Očekává, že přítomní policisté budou jeho tvrzení popírat. Přesto se rozhodl i v ústavní stížnosti zmiňované skutečnosti uvést, protože se zakládají na pravdě a protože je považuje za velmi závažné informace o porušování ústavně zaručených práv při činnosti policie.
5. práva na právní pomoc
Stěžovateli nebylo umožněno kontaktovat právníka, přestože o to výslovně žádal na místním oddělení policie Vokovice. Tím došlo i k zásahu do práva na právní pomoc v řízení před státními orgány podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
III.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud ČR vydal tento nález:
1. Ústavní stížnosti se vyhovuje.
2. Postupem Policie České republiky proti stěžovateli ve dnech 26. až 27. září 2000 v Praze došlo k nezákonným zásahům do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a to:
a) zadržováním stěžovatele došlo k zásahu do ústavně zaručené osobní svobody stěžovatele dle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
b) spoutáním stěžovatele a jeho držením v policejní cele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny, na zachování lidské důstojnosti dle čl. 10 odst. 1
c) fyzickým násilím proti stěžovateli, jeho držením v příliš malých celách, odepíráním spánku a omezováním používání WC došlo k zásahu do jeho práva nebýt mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení dle čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy.
d) odebíráním jeho otisků prstů došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o jeho osobě dle čl. 10 odst. 3 Listiny a do práva na ochranu soukromého života dle čl. 8 Úmluvy.
3. Policii České republiky se zakazuje pokračovat ve výše uvedených zásazích do práv a svobod stěžovatele.
4. Policii České republiky se přikazuje obnovit stav před porušením práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě, t.j. přikazuje se jí zničit veškeré neoprávněně získané údaje, zejména fotografie a otisku prstů a dlaní.
V Praze dne ...11.2000
Byeongju Jeong
Ústavní stížnost Tomáše Pergla: Byl jsem policií neoprávněně perlustrován jako člen Občanské právní hlídky
Ústavní soud ČR
Joštova 8
660 83 Brno
Stěžovatel: Tomáš Pergl
Účastníci řízení: Policie ČR (prezidium)
Strojnická 27
170 89 Praha 7
Napadený zásah: výzva k předložení občanského průkazu
pořízení opisu z údajů z občanského průkazu
Přílohy: 1) plná moc
2) Kopie stížnosti na postup správního orgánu
3) Kopie sdělení o přijetí stížnosti na OŘ PČR Tábor
třikrát
I.
Stěžovatel byl dne 26.9.2000 v 7.45hod. na Náměstí Míru v Praze vyzván k předložení občanského průkazu (dále OP) příslušníkem Policie ČR, služební číslo 239990 (dále jen "policista"). Policista několikrát nevyhověl opakované žádosti o sdělení důvodu perlustrace. Poté, co stěžovatel policistu poučil že je, podle dikce zákona o Policii ČR, povinen na žádost sdělit důvod perlustrace, policista odpověděl, že důvodem je stěžovatelova podobnost s hledanou osobou Františkem Novákem. Stěžovatel tedy policistovi předložil svůj OP. Policista jej zkontroloval, ale předtím, než jej vrátil, provedl kompletní opis údajů z OP stěžovatele.
K výše uvedenému je nutno poznamenat několik souvisejících skutečností:
a) Uvedený den (tzn. 26.9.2000) bylo na Náměstí Míru v Praze oznámeno shromáždění. Na tomto shromáždění stěžovatel působil jako Občanská Právní Hlídka (dále jen "Hlídka") a byl oblečen do odpovídajícího oblečení. Působení Hlídek na shromáždění předcházela dohoda s Policií ČR, jejímž obsahem byl i slib zástupců Policie ČR ohledně informování policistů o přítomnosti, statutu a stejnokroji Hlídek jejich nadřízenými. Stěžovatel byl oblečen do odpovídajícího stejnokroje Hlídek - vesty tyrkysové barvy.
b) Současně se stěžovatelem bylo perlustrováno několik (asi 5) dalších Hlídek různého věku a pohlaví - každá z důvodu údajné podobnosti s některou hledanou osobou. Všechny perlustrované Hlídky byly rovněž oblečeny do stejnokroje Hlídek.
c) Kompletní opis údajů OP byl proveden u všech perlustrovaných Hlídek.
Uvedené skutečnosti jsou ochotni potvrdit svědkové:
*P. K.
*A. U.
Proti popsanému postupu příslušníka Policie ČR služ.č.239990 stěžovatel podal stížnost k Oddělení stížností a kontroly Policie ČR, Správa hl.m.Prahy (viz příloha 2,3,4). O vyřízení stížnosti zatím stěžovatel nebyl spraven.
II.
Stěžovatel se domnívá, že napadeným úkonem policisty byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl.7 odst.1 a v čl.10 odst.3 Listiny základních práv a svobod (Dále jen "Listina"). Obě citovaná ustanovení svou povahou spadají do institutů práva na ochranu osobnosti a osobních údajů. Podle názoru stěžovatele policistův zákrok tato práva omezil způsobem odporujícím ustanovení čl.4 odst.1 a čl.4 odst.4 Listiny.
III.
Podmínky shromažďování osobních údajů příslušníky Policie ČR upravuje zákon č.283/1991 Sb, o Policii ČR. Ustanovení §13 odst.2 písm.c) tohoto zákona umožňuje policistovi provést kontrolu totožnosti osoby z důvodu její podobnosti s hledanou nebo pohřešovanou osobou. Takto široce pojaté oprávnění umožňuje policistovi "kontrolovat" prakticky kohokoli i při absenci jakéhokoli zákonného důvodu. V případě tvrzení policisty "jste podobný hledané osobě" nelze nikterak ověřit jeho pravdivost. Policista nemusí hledanou osobu, jíž je kontrolovaný údajně podobný, nikterak konkretizovat (tj.např. sdělit její jméno a příjmení). Když už policista hledanou osobu konkretizuje (sdělí "Jste podobný hledané osobě Františku Novákovi"), činí tak zcela dobrovolně. Navíc, jelikož Policie ČR nemá povinnost umožnit občanovi nahlédnout do seznamu hledaných a pohřešovaných osob, neexistuje způsob umožňující občanovi ověřit existenci policistou tvrzeného důvodu perlustrace - minimální podmínky zákonnosti celého zásahu. Těchto nedostatků zákona policisté, podle názoru stěžovatele, často zneužívají k obstrukcím, zastrašování osob a nezákonnému shromažďování údajů o občanech. Tento stav stěžovatel vnímá jako popření práv zakotvených v již zmíněných ustanoveních čl.7 a čl.10 Listiny, v rozporu se čl.4 Listiny a v neposlední řadě též jako stav odporující zásadám, na kterých má spočívat demokratický a právní stát, které jsou formulované v preambuli Listiny.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že úkon policisty ve smyslu pořízení opisu údajů z OP osoby, jejíž totožnost policista kontroluje podle z důvodu uvedeného v §13 odst.2 písm.c) zákona o Policii ČR, rovněž nemá oporu v žádném právním předpisu se silou zákona.
IV.
Na základě výše uvedeného se stěžovatel domnívá, že napadeným úkonem policisty byla porušena základní práva a Ústavnímu soudu proto navrhuje, aby podle §82 odst.3 písm.b zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vydal tento nález:
a) Napadeným úkonem policisty byla porušena stěžovatelova základní práva.
b) Ústavní soud zakazuje příslušníkům Policie ČR kontrolovat osoby na základě ustanovení §13 odst. 2 písm. c zákona č.283/1991 Sb., o Policii ČR, nelze-li tento zákrok opřít o platný stav seznamu hledaných a pohřešovaných osob. Ústavní soud příslušníkům Policie ČR rovněž zakazuje pořizovat opis z občanského průkazu osoby, jejíž totožnost kontroluje na základě ustanovení §13 odst. 2 písm. c zákona o Policii ČR.
Policie ČR dosud nevysvětlila, proč byli někteří novináři při zasedání MMF považování za "nežádoucí"
Podle informací, které Britským listům poskytl inspektor JUDr. Maštálka z
Úřadu na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), Policie ČR byla Úřadem oficiálně
vyzvána k poskytnutí vysvětlujících informací ve věci seznamu "nežádoucích"
novinářů při akreditaci na zasedání MMF (o kterém BL psaly zde a World Online zde). Odpověď však dosud Úřadu nebyla poskytnuta (!). Domníváme se, že
otálení policie s poskytnutím vysvětlení jen zvyšuje hluboká podezření,
která pojali někteří novináři poté, co jim pod různými záminkami nebyla dána
tiskovým oddělením MMF akreditace.
Úřad se ale nehodlá spokojit s
nicneříkajícími výmluvami či mlčením policie a odpověď hodlá vyžadovat tak,
jak mu jeho kompetence přikazují. ÚOOÚ vznikl nedávno jako na exekutivních
orgánech nezávislý orgán pro kontrolu personálních (obsahujících osobní
údaje) databází v podnikových i státních informačních systémech. O dalším
průběhu kauzy "nežádoucí novináři" vás budeme informovat.
-----Original Message-----
From: Mastalka Jiri, JUDr. [mailto:mastalkaj@usiscr.cz]
Sent: Monday, November 27, 2000 8:15 AM
To: 'kotrba@oasanet.cz'
Subject: RE: pro p. Kotrbu
-----Původní zpráva-----
Od: Štěpán Kotrba [SMTP:kotrba@oasanet.cz]
Odesláno: 25. listopadu 2000 20:31
Komu: 'Mastalka Jiri, JUDr.'
Předmět: RE: pro p. Kotrbu
Mám dotaz, jak pokračuje vaše šetření ve věci MMF?
Slíbili jsme čtenářům Britských listů, že se k věci vrátíme a prozatím je
ticho po pěšině...
Dozvím se nějakou novinku?
Děkuji
ŠK
Vážený pane Kotrbo,
k Vašemu dotazu sděluji, že Policie ČR byla Úřadem pro ochranu osobních
údajů oficiálně vyzvána k poskytnutí vysvětlujících informací, odpověď však
dosud nebyla poskytnuta. Po jejím doručení, případně po marném uplynutí
přiměřené lhůty bude stanoven další postup.
S pozdravem
Jiří Maštalka - ÚOOÚ
Brouk Pytlík a klimatické změny
V České republice úspěšně probíhá vzdělávací akce odhalující široké české veřejnosti zlovolné rejdy zelenorudé internacionály. Významným způsobem k ní přispěl údernou tezí Neviditelný pes dne 25.11.: "Ekoideologie má však ještě temnější pozadí. Likvidace fosilních paliv je pro ni substitucí proletářské revoluce." Jako štít se naštěstí ekoideologickým rozvracečům staví poznatky amerických vědců výstižně shrnuté Neviditelným psem tamtéž.
Ne všude na světě však probíhá boj se zelenými přežitky komunismu tak úspěšně jako v Čechách. Naši poctiví budovatelé šťastného Zítřka byli zdrceni, když se na jejich stolech v bankách, redakcích, úřadech ba i mezi pracujícím dělnictvem objevil výtisk časopisu Science z 13.10. tohoto roku. Zaprodanci ze 17 předních vědeckých instituci mnoha států světa se podepsali pod pamflet The Global Carbon Cycle: a Test of our Knowledge of Earth as a System, ve kterém shrnují údajné poznatky i chybějící odpovědi na otázky týkající se takzvaného skleníkového efektu. Místo četby českého tisku tato individua vrtala led v blízkosti polární stanice Vostok (všiměte si ruského jména!) a a z jeho rozboru sestavila závislost mezi koncentrací CO2 a teplotou za posledních 420.000 let. Z podivných změtí čar usoudili, že úroveň CO2 se měnila každých 100.000 let vždy nejvíce v rozmezí 180 - 280 ppmv. Tito pisálci nejsou spokojeni s tím, že jsme dnes dosáhli poprvé za téměř půl milionu let skvělých 380 ppmv a to rychlostí, která nemá obdoby (Obr.2, Science 290: str. 294). Místo oprávněné pionýrské hrdosti se tato individua ptají, co zabrání tomu, aby, podobně jako při minulých menších výkyvech CO2, nedošlo ke změně klimatu, která se tentokrát vymkne z rytmu minulých tisíciletí, neboť je buzena větší a rychlejší změnou atmosféry. Naštěstí v sobě tito ztroskotanci a levičáci nalezli zbytky poctivosti a přiznali, že nevědí, jak velká ta změna bude a kdy nastane. Záleží to prý především na složitých vazbách mezi obrovskými zásobami CO2 v oceánu a v atmosféře a na schopnosti rostlin zastavit nebo aspoň omezit vliv námi uvolňovaného CO2. Přesto si na závěr neodpustili upustit jedovatou slinu, když napsali, že lze očekávat snížení účinnosti přírodních brzdících mechanismů.
Český člověk však naštěstí bdí. Nedávno jsem zastavil na dálničním odpočívadle s automobilem nesoucím krycí nápis se slovem "ekologie". Okamžitě jsem byl dotázán bdělým spoluobčanem, zda se také přivazuji ke stromům řetězem. Teprve, když jsem ho ubezpečil, že jsem v životě ke stromu uvázán nebyl, propustil mě s tím, že by mě jinak rozřezal pilou i s tím stromem. S takto vyškoleným lidem se nemusíme bát ani 1000 ppmv.
Vůdčím duchům boje proti zelenorudé internacionále doporučuji studium taktiky nepřítele v knize Paul Hawken, Amory Lovins, Hunter Lovins: Natural Capitalism. Creating the next industrial revolution. ISBN 0-316-35316-7.
Podraz soudružky Rognerové
V záplavě zpráv, kterým se BL nevěnují (pohřeb Zátopka, Kravze 25 let, senátní klub 4K, atd.), jasně vévodí Helena Rognerová a její pokus o vstup do KSČ v roce 89. Údajně o něm věděly špičky 4K, určitě o něm nevěděli voliči. Zatajením této podstatné informace před volbami, se 4K dopustila jasného faulu. Faulu o to hrubšího, že volba 4K byla jedinou možností pro ty občany, kteří si přáli konec monopolu Klauszemana.
Vladimír Mlynář nelenil a v TV šou nadhodil i možnost kandidatury soudružky Rognerové na funkci lídra 4K. O Mlynářovi mám své mínění už z dob, kdy se postavil za svého kamaráda Rumla v aféře plzeňského maturitního plesu. Za výše uvedené faux pas s H. Rognerovou bych mu vřele doporučil, aby sbalil politická fidlátka a šel dělat to, co umí.
V roce 89 (vzhledem k vnitrostátní i mezinárodní situaci) mohl do KSČ vstupovat jen přesvědčený komunista nebo člověk mdlého rozumu. H. Rognerová se chabě hájí tvrzením, že byla postavena před hotovou věc. To je nebezpečná obhajoba, protože právě na lidech, kteří do KSČ vstoupili z profesních důvodů, tato státostrana stála. Mimochodem tím, že se Rognerová dokázala vzepřít arogantnímu Davidovi, své tvrzení popírá. Je to energická žena, která dobře ví, co chce a co dělá. V roce 89 prokázala mimořádnou politickou naivitu.
Co s tím budeme dělat, vážení spoluobčané? Nic. V hojné míře jste soudružce Rognerové odevzdali své hlasy. Nyní můžete jediné - mlčet. Otrlejší z vás budou poslouchat, jak se tato veleúspěšná senátorka zasazuje o omezení poslanecké imunity a snížení odstupného. Není populističtějších témat.
Petr Jánský
Krize v NDR
V úvodu svého příspěvku "Jak získávají politické strany v českém prostředí od pádu komunismu volební legitimitu? (BL 23.11.2000) pan redaktor Jan Čulík kritizuje české sdělovací prostředky za to, jak se málo zajímají o zkušenosti, které po pádu komunistického totalitního systému získali naši sousedi v Polsku a Maďarsku. Nedávno jsem četl článek Luboše Palaty "Poučení od východních Němců" (MFD, 2.10.2000), který mě inspiroval k této reakci. Východní Německo je jedinou postkomunistickou zemí, která převzala právní řád Spolkové republiky, provedla privatizaci státních podniků přímým prodejem a byla začleněna do Evropské unie.
Před pádem berlínské zdi mělo východní Německo nejzdravější a nejrozvinutější ekonomiku v celém sovětském bloku a životní úroveň zdejšího obyvatelstva byla přibližně na stejné úrovni jako v českých zemích ... a jak to tam vypadá dnes? Obyvatelé nových spolkových zemí vyměnili trabanty za volkswageny a jejich životní úroveň je nesporně několikanásobně vyšší, než byla za vlády komunistů. Občané se mohou domáhat svých práv, mají plně funkční soudnictví, jejich bezpečí chrání dobře vybavená a fungující policie, mohou využívat výhody štědrého sociální zabezpečení Spolkové republiky, ale ... drtivá většina východoněmeckých firem, které byly privatizovány v přímém prodeji za nezvykle výhodných podmínek pro kupující, už neexistuje. Noví majitelé se nesnažili obnovit neefektivní východoněmeckou výrobu. Nerentabilní firmy poslali jednoduše do konkursu, zaměstnance propustili, majetek rozprodali a na nemovitostech zřídili sklady nebo obchodní prostory pro své vlastní výrobky a zboží. Nezaměstnanost v nových spolkových zemích po sjednocení Německa prudce vzrostla na průměrných 30%. Ještě dnes, po deseti letech, je pětina východních Němců bez práce, a co je pro tuto zemi zvlášť nepříjemné, řady nezaměstnaných rozšiřují především mladí lidé. Připomeňme, že toto všechno se děje za neuvěřitelně vysoké finanční podpory západní části Spolkové republiky. Podpora už dosáhla řádu bilionu marek. Přesto ale východní spolkové země v rámci Evropské unie nadále zaostávají a jejich obyvatelé, přezdívaní svými západnímu sousedy Ossis, se cítí jako Němci druhé kategorie.
Kde se tedy stala chyba? Špatná metoda privatizace, špatné zákony, nebo snad rychlé začlenění do Evropské unie? Pravděpodobně všechno jmenované a navíc ještě absence čehosi, co bychom mohli nazvat "národní zájmy východního Německa". Východní Němci demontovali vlastní stát a převzali "pravidla hry" svých západních sousedů. Za to zaplatili nesmírně vysokou cenu. Přitom tato cena nemusela být pro obě strany tak vysoká, kdyby se východní území mohlo určitou dobu vyvíjet jako samostatný stát s vlastní ekonomikou a vlastní svébytnou kulturou, kdyby se podařilo zachovat specifickou východoněmeckou identitu. Vše se mohlo odehrávat za vydatné finanční pomoci západního souseda. Ovšem za neúspěch transformace východních spolkových zemí do západoněmeckých struktur nelze vinit západoněmecké politiky. Vůle ke sjednocení byla na straně východního Německa tak silná, že tomu nešlo politickými prostředky zabránit. Kancléř Helmut Kohl byl postaven před hotovou věc. Neměl jinou volbu. Východní Němci si sjednocení Německa vynutili.
Podobná situace v opačné gardu nastala před rozpadem Československa. Většina Slováků chtěla samostatný stát. Chtěli ho dost nešťastně už v roce 1939, tehdy se jim to podařilo, chtěli ho i v době uvolnění komunistického krunýře v roce 1968. Zatímco Češi toužili po svobodě, Slováci po samostatnosti. Situaci po okupaci Československa sovětskými vojsky vnímali obě strany poněkud odlišně. Češi jako bolestnou prohru, Slováci jistě také, ale kromě toho také jako dílčí vítězství v boji za samostatnost. Podařilo se jim přece rozdělit Československo na dvě republiky, obsadit většinu mocenských pozic a na Slovensko začalo z federálního rozpočtu proudit více peněz, než tomu bylo před tím (toto není můj osobní názor, ale většinový názor bývalých slovenských kolegů, s nimiž jsem v roce 1969 spolupracoval a vedl mnoho debat). Další šance pro Slováky nastala po pádu komunistického režimu. Češi opět očekávali svobodu, Slováci samostatnost. Projevilo se to už v prvých svobodných volbách, kdy na Slovensku zvítězily strany, které ve svých volebních programech slibovaly samostatnost. Jediným českým politikem, který vedl na Slovensku profederální volební kampaň byl Václav Klaus, a ten tam prohrál. V létě téhož roku, tedy ještě před rozdělením státu, jsem procestoval Slovensko křížem krážem a zcela otevřeně hovořil nejméně se stovkou lidí. Dotazoval jsem se jich, zda chtějí setrvat ve společném státě, nebo vytvořit samostatné Slovensko. Nenarazil jsem ani na jediného člověka, který by si přál zachovat společný stát. Bylo mně to dost líto, ale brzo jsem si uvědomil, že je to realita, se kterou se musím smířit. V Českých zemích to bylo poněkud jiné. Většina lidí si zde přála zachovat jeden stát. Nicméně vůle po jeho rozdělení byla na Slovensku tak silná, že tomu nemohl žádný český politik zabránit, ať už se jmenoval Václav Havel nebo Václav Klaus.
Výrok citovaný Janem Čulíkem "se Slováky se nebudeme bavit, budou nás zdržovat, jsou to primitivové a komunisti" mi do Klausových úst jaksi nesedí a nevím, odkud ho Jan Čulík převzal. Půjde nejspíš o zobecnění nějakého výroku "z druhé ruky" (někdo řekl, že to Klaus řekl). Václav Klaus podle mého názoru velmi dobře rozumí slovenské mentalitě (možná proto, že jeho manželka je původem Slovenka) a dovede se Slováky jednat daleko citlivěji než třeba Václav Havel. Řekl bych, že díky tomu byl Klaus jedním z prvních politiků, který pochopil realitu. Slovensko se chtělo odtrhnout a byla to jen otázka času, kdy k tomu dojde. Já jsem si to uvědomil až po návratu ze své dovolené na Slovensku. Samozřejmě politicky na rozdělení Československa vydělal nejvíce Vladimír Mečiar. On to byl, koho na Slovensku oslavovali jako vítěze, který na Češích "vyboxoval" samostatnost a Mečiar toho dovedl náležitě politicky využít. Hovořit v souvislosti s odtržením Slovenska o Klausově populismu není na místě, protože Klaus v českých zemích politicky ztratil. Začínal být vnímán jako strůjce rozdělení společného státu Čechů a Slováků, jako někdo, kdo znesvětil Masarykův odkaz. Ve skutečnosti Václav Klaus jinou volbu neměl (podobně jako Helmut Kohl v Německu). Zachování společného státu a československé státnosti bylo v té době už jen zbožné přání Čechů. Slováci chtěli samostatnost a dosáhli by ji i proti vůli Čechů.
Poznámka JČ: Nejsem si zcela jist, zda jsou výroky pana Krejčiříka o tom, že "Slováci chtěli samostatný stát", zcela přesné. Pokud se dobře pamatuji, v obou částech Československa projevovala drtivá většina obyvatelstva systematicky - až do rozčlenění země - systematicky přání, aby Československo zůstalo zachováno.
Smog v Praze způsobují především automobily
Vazeny pane Zahradniku,
Ve Vasem komentari publikovanem v Britskych listech mate
pravdu, ze klimaticke podminky v Cechach jsou ovlivneny zejmena jejich
polohou a obecne geografickymi podminkami. Totez plati o Praze umistene
prevazne v hlubokem udoli Vltavy, kde se drzi inverzni tezky vzduch a kam
spatne pronika vitr. Presto to k vytvoreni smogu nestaci - odnekud je nutno
pridat ony toxicke latky, ktere prispivaji ke skodlivosti exhalaci. A
prispevek cinnosti lidi je tu zasadni.
Navic nelze ignorovat antropogenni vliv lidi na lokalni klima, i kdyz
asi neni dominantni. V prostredi zamorenem napr. oxidy siry a dusiku se
snaze vytvari tezka mlha, kterou potom nesnadno vitr z udoli vycisti. A tim
skodlivym faktorem smogu pro lidi neni sama mlha, ale zejmena obsazene
toxicke slozky.
Pokud nektere mesto jako Praha ma z hlediska klimatu nestastnou polohu,
musi k otazce znecistovani ovzdusi venovat zvysenou pozornost. K tomu urcite
neprispiva fakticka podpora automobilove dopravy, dokonce i tranzitni,
stredem mesta. Bohuzel, v soucasnosti Praha takovymi resenimi primo oplyva -
vezmete si treba Severojizni magistralu, Strahovsky tunel a navazujici
pristupove klomunikace (ve výstavbe!), dalnicni spojku pres Barandovsky most
apod.
Pritom vetsina velkych mest v Evrope pochopila, ze zakladem je
vylouceni automobilove dopravy ve stredu mesta a jeji vytesneni mimo nej,
zejmena vystavbou vnejsi okruzni dalnice, pripadne vedenim dalkovych
komunikaci mimo mesta a jejich aglomerace. Resil to tak treba Londyn,
Moskva, Pariz, rozestavene okruhy ma dnes kazde vetsi mesto. I v Praze
existuji projekty vnejsiho okruhu, pocinaje tzv. Masarykovym okruhem koncem
30 let, bohuzel nic z toho se nerealizovalo a vse se nadale odklada.
Prestoze napr. na mistnim zastupitelstvu Praha - Zbraslav jsme se
vyjadrovali k projektu okruhu jiz nekdy v roce 1992. Situace je stejne
kuriozni, jako historie dalnicniho objezdu Plzne, kde je dostavena dalnice z
Prahy na zapad pred i za mestem, ale na vedeni objezdu mesta se politici
nemohou dohodnout, proto kamiony stale jezdi stredem Plzne. Nejhorsi na tom
je, ze na blokovani dalnicniho objezdu jak v Praze tak v Plzni se vyzname
podepsaly i tzv. "ekologicke iniciativy", ktere haji fundamentalisticke
predstavy temer likvidace automobilove dopravy na ukor realnych reseni,
ktera jsou schopna situaci vyrazne pomoci. Misto toho, aby prosazovaly
takove vedeni obchvatu, ktere prinasi maximalni uzitek a minimalni skody
krajine a prostredi, jednoduse situaci zablokuji a na nestesti obcanu stavi
sve politicke ambice.
Za geograficke faktory ovlivnujici nase prostredi samozrejme politici
nemohou, ale za radu nesmyslnych staveb, ktere neustale pokracuji (tunel pod
Mrazovkou apod.) a zablokovani skutecnych reseni (objezdni komunikace) mohou
vsechny politicke systemy, vcetne komunistu ci Klausovych technokratu
soucasnosti.
Stejne malo udelali politici pro realizaci Prahy jako mesta pro lidi,
ne pro auta. Dnes kopirujeme spatne vzory ze zapadu, aniz bychom byli s to
akceptovat jejich spatne zkusenosti - misto preskoceni etapy plne
automobilizace mesta a snahy realizovat trendy "mesta pro lidi" v duchu,
ktery na zapade vitezi az po serii spatnych zkusenosti, opakujeme jejich
chyby. A tzv."ekologicke iniciativy" svym fundamentalismem misto toho, aby k
reseni prispivaly, reseni spise blokuji.