Gross již netrvá na gumových projektilech, ale zato by si přál, aby policie dostala značkovací munici, pomocí níž budou policisté na dálku označovat osoby, "které se v davu chovají špatně" (To pak bude snadné dokazování! Živě si představuji policejní vyšetřovatele, jak křičí na obviněné: "Tak proč máte na svetru skvrnu od barvy, když jste nic neudělal(-a)!?"-pozn. TP).
Protože máme o názorech pana velvyslance poněkud jiné informace, ihned jsme kontaktovali americkou ambasádu a z ní nám přišlo od tiskové atašé Victorie Middleton následující prohlášení J. Shattucka:
(S potěšením jsem mohl informovat pana ministra Grosse, že USA považují konferenci MMF-SB za úspěch a že Česká republika se o tento úspěch zasloužila, ale také jsem mu řekl, že je velmi důležité vyšetřit všechny informace o policejní zvůli a postupovat podle zákona, pokud došlo k trestným činům ze strany demonstrantů nebo policie. Ministr Gross slíbil, že se to stane. Těšíme se na informace o výsledku tohoto vyšetřování.)
Aneb ani trik se sovětským velvyslancem už dnes není to, co kdysi, že, pane ministře?
zajimave. Me vsak vic zaujala citovana otazka.
Ponekud krotka az servilni na muj vkus. Ale hlavne miri zcela "mimo misu". Tak ono nas
nezajima, jak se to nase policie vlaste doopravdy chova! Ono nam lezi na srdci hlavne to, co
tomu reknou lidi! Priznacne pro stupen zdejsi spolecenske "vyspelosti". Konvence, tradice,
dodrzovani pravidel - jen ne skutecny zivot. Kafka, Hasek & comp. To je bida ...
Ceske pokrytectvi - na lumparny jsme zvykli a sami jsme ochotni je delat. Jen se o tom nesmi
nikdo z venku dovedet. Ticha dohoda. Budem zatloukat, zatloukat, zatloukat!
Ceska infantilita - vsimete si, jak "tolerantni" ohlasy vidi demonstranty a Policii CR (!)
jako dve party usmrkancu, ktere se do sebe pustily kamenim a klacky. Ti radikalove si prece
zacali, tak je dobre, ze dostali co proto! Musime prece chapat, ze ti rozzureni hosi od
POLICIE CR (!!) se pomstili na sluzebnach. Inu, kluci to tak se zajatci obycejne delaji. To
je v poradku!
Jenze s nami to neni v poradku, pokud vidime P O L I C I I C R (!!!) jako (domaci)
poulicni gang skolou povinnych vyrostku! Jsme tak malo narocni, tak "tolerantni", tak
"prizpusobeni" (cemu - CR nebo EU nebo skutecnemu zivotu?), ze nas ani nenapadne chtit, aby
aspon byli neco jako Rychle sipy! To by sice byla take infantilita, ale preci jen
"nadejnejsiho" stupne (blize realite).
Inu, pozadavek P R O F E S I O N A L I T Y P O L I C I E C R (!!!!) je z hlediska ceske
tradice neprizpusobeny (naivni, absurdni), takze nemuze byt ve spolecnosti energicky
prosazovan. Nijak nas (zatim) nerusi, ze z hlediska zapadoevropskeho je naprosto samozrejmy
a naopak nas postoj je vniman jako neprizpusobeny (naivni, absurdni). Ovsem podstatne je to,
ktere hledisko nas priblizi postojum prizpusobenym vzhledem k zivotu jako takovemu. Co
myslite, je tomu bliz ceska tradice nebo evropska kultura?
Jana Zoubková: policie ji před dvěma lety zbila a zkopala; "neměla se plést při zásahu"
Dne 28.11.2000 Vrchní soud v Praze vrátil soudu 1. stupně k došetření záležitost Mgr. Jany Zoubkové. Paní magistra podala odvolání proti rozsudku soudu 1. stupně ve věci své žaloby na ochranu osobnosti. Žalovanou stranou byla Policie ČR, potažmo tedy Ministerstvo vnitra. Soud prvního stupně prakticky žalobě nevyhověl. Ve známě kauze Global Street Party - díky výroku Vrchního soudu - je to jediný případ postižené osoby, která má tudíž naději na satisfakci. Paní Jana Zoubková žádá omluvu Policie ČR v médiích za újmu na zdraví, a to jak fyzickou, tak psychickou poté, co byla 16.5. 1998 zbita ve Vodičkově ulici policisty zásahové jednotky. Navíc žádá finanční satisfakci v částce 100 000 Kč za totéž a navíc za ušlou mzdu v době zdravotní neschopnosti. Soudní tahanice se táhnou dva a půl roku. Výrok Vrchního soudu je první, který se přerušil dvaapůlletou řadu beznadějných jednání, kde na jedné straně beznaděje stojí postižení občané a straně druhé svévole Policie ČR.
Soud 1. stupně došel sice k závěru, že si paní Zoubková nezasloužila rány obuškem a kopance, ale neměla se na daném místě plést, a usoudil, že omluva MV formou dopisu postačí. Mediální omluvu však odmítl, taktéž i peněžní satisfakci. Vrchní soud se pozastavil právě nad rozporem mezi tvrzením policie o adekvátnosti zásahu jako celku a neadekvátnosti vůči paní Zoubkové.
Jak se navíc ukázalo, MV ČR však doposud ani maličkost: omluvný dopis neposlala. Právnička MV na omluvu prohlásila, že si mysleli, že se paní magistra bude stejně odvolávat. To však bylo v rozporu s dalším výrokem, kde vysvětlovala, proč se MV neodvolalo. " Paní Jana Zoubková říkala, že se asi odvolávat nebude, protože další soudní jednání by ji způsobilo další psychické potíže."
Rekapitulace, 16.5.1998, Global Street Party
Dne 16. 5. 1998 se na jarním slunci před sv. Ludmilou na náměstí Míru ohřívaly davy nekonformních i zcela konformních slečen a mladíků. Sem tam někdo tancoval při "sound systému", či zíral na happening s ekotematikou nebo plivače ohně, či vybíral sobě blízkou alternativní literaturu či opatroval potomstvo.
Novináři vyplýtvali filmy na barevná číra a dredy a ohnivé kousky chrličů a vydali se hledat zábavnější prostředí: hospody.
Plakáty na všech sloupech tučnými písmeny slibovaly pochod Prahou, tak jsem se lahodných hospodských moků vzdala a vyčkala. Zašla jsem za strážci pořádku postávajícími ležérně na chodnících, co že jako budou udělat, až se účastnici přestanou opalovat a zvednou kotvy k pochodu. Na můj prst na tučná písmena: 17:00 pochod, pokrčili rameny.
" To se zeptejte jinde..."... a kývli směrem policejní stanice, co je opravdu přímo na náměstí. Na otázku: koho? neuměli odpovědět.
Pátá hodina padla, 2 a půl tisíce účastníků nic, policie také nic.
Jak ale pořadatele na plakátu slíbili, tak udělali. Pochod s mírným zpožděním vyrazil. Policie nic. Zdánlivě. Po celou dobu totiž čtyři policejní kamery pečlivě "monitorovaly" účastníky. Ostatní policisté prý ale byli na fotbale.
Rozjásané davy (budovatelská mládež padesátých let by se nemusela stydět) tancovaly kolem pojízdné reprodukované hudby směr magistrála. Policie nic.
Pochod dojásal téměř až k Hlavnímu nádraží, tam zaprovokoval bilboard s pěstí pana doktora Sládka. Plakát šel dolů. Čelo zatím jásalo dál.
Konečně vyběhla směr od nádraží policie. Tedy necelé tři desítky oplexisklovaných hochů... Nesmyslné místo - davu nebylo kam se rozpustit - a nesmyslný počet - jeden policista ku stu demonstrantů. Jo, ani teď žádná výzva k rozchodu. Plexi hoši to vzdali. Efekt: jen vzájemné naštvání se. Rozjásaný dav změnil náladu z jásání do vzdoru, sem tam někdo pěstičkou zabubnoval do kapot aut...U "Husákova ticha", tedy tunelu na nábřeží šlo na bok policejní auto i s policisty. Najížděli totiž do davu.
Za tunelem rozbalovali hasiči vodní stříkačky ( děla?). Nestihli to a raději ujeli. Dlouhá, Kaprova, Mariánské náměstí....zas jen hudba, tanec... Hudbě došel dech, vzdala to, Většina účastníků včetně pořadatelů též...
" No vidíte, teď jsme dostali rozkaz k odchodu..." postěžoval si mi jeden policista z vyzbrojeného kordonu v přilehlé ulici. Prozradil i vlastníka hlasu ve vysílačce. Údajně ing. Bláhy, zástupce velitele zásahu. "Moje číslo si ale nepište, prosím..."
Zbytek účastníků zvolil cestu na Václavák. Někteří na metro... Na Václaváku (po čtyřech hodinách!! pochodu) padla první dlažební kostka směr hájený majetek: výloha McDonalda. Pak kdosi rozhodl o změně směru do Vodičkovy. Ten někdo možná vběhl do herny...
Tvrdí hoši vzali útokem výlohy KFC, Černé můry, McDonalda, uzenin... Pak většinou odešli směr Jungmannova. Času měli habaděj.
"Když jsem tam došel, byly výlohy rozbité, byl úplný klid. Trvalo to alespoň dalších několik (víc než pět) minut než se ozvaly sirény a začali přibíhat policisté," téměř na chlup se shodly výpovědi všech svědků. Svědků, kteří byli zmláceni a odvezeni k ošetření do policejní nemocnice na Míčánkách a na policejní stanici Perštýn11. Tam znovu- a ještě hůř- mláceni.
Za dva dny se ještě třásli na tiskovce v Syndikátu novinářů, někteří ve vyšetřovacích vazbách. Někteří hodně dlouho. Jako Tomáš Rohlík.
Řešení právní cestou
Bylo podáno kolem dvaceti trestních oznámení na chováNí policie a šestadvacet policejních proti demonstrantům. Proti policií všechna zamítnuta, proti demonstrantům 18 staženo.
Odůvodnění nepravděpodobnosti brutality policie bylo zejména to, že "...by si to nemohli policisté dovolit v přítomnosti nadřízených jako je pplk. Charvát." Pplk. Charvát (jeden ze zmíněných šéfů) ve Vodičkově opravdu byl, když jeho hoši řádili. Později, na Perštýně 11 prý tedy také.
Jediné místo, kde se třepe trochu otazník s vykřičníkem nad hlavami policie, jsou Míčánka. Doposud není známo, že by došlo k nějakému stíhání policistů.
Policisté bez jména kontra dáma
Postižení, co neuspěli u trestního práva se rozhodli alespoň pro občansko právní projednání na ochranu osobnosti.
Policisté jsou za normálních okolností jen čísla. 16.5. 1998 ani to ne.
Paní Zoubková má možná šanci na odškodnění. Bolesti hlavy, snížená schopnost soustředění, narušený spánek a tedy nutnost užívání silných hypnotik, to jsou pozůstatky jedné chvíle.
Jde samozřejmě o rány obušky či tomfami na její hlavě, ale zároveň jde i šok z pohledu na nesmyslnou zběsilost zásahu proti mladým lidem, navíc nevinným. Jde i o zoufalost a bezmocnost při pokusu o téměř dvouletý pokus o proražení pancéřové policejní anonymní zdi.
"Připadala jsem si jako obžalovaná..." , komentovala soudní jednání žalobkyně Jana Zoubková.
Případy, které neuspěly
J.K., jemná dvacetiletá brunetka byla zkopaná na osamělém místě v boční ulici. Došla před McDonald´s ve Vodičkově právě když začal zásah (tedy minimálně 5 minut po rozbíjení výloh). Došla tam z hlouposti a zvědavosti, jak naivně a zřejmě pravdivě, přiznala. Policisté se vrhali ze všech stran. Jediný únik ze surové pasti byla Školská. Zdánlivě. Utíkala, pak už zadoufala v bezpečí. Jenže na protějším chodníku tři muži zákona mlátili do ležícího kluka. Zastala se ho... tedy zavolala : "Ježíš...nechte ho..."
Jeden likvidátor se odpojil a vrhl se směrem k ní. Řval: "Drž hubu! Levičácká kurvo, feťačko!" Utíkala, pak se otočila a zoufale ukazovala, že má prázdné ruce. Dostala pendrekem/ či tomfou/ přes ně. Druhá rána mířila na hlavu. Dívka spadla na obličej, policista ji pro jistotu ještě kopl do hlavy, začala krvácet z nosu a úst.. Policista zmizel. Byla v šoku, jezdila nějakou hodinu jen tak tramvají. J. K. je mimopražská a mladá a neprotřelá. Neletěla hned fikaně k lékaři, aby si nechala uznat několikatýdenní neschopnost. Až když hlava po dvou dnech bolet nepřestala a oči a nos byly nateklejší, dala se ošetřit. Na neschopnosti netrvala. Hloupá holka!
Její návrh byl smeten se stolu. Odůvodnění: Nevšimla si čísla policisty, jehož kanada do ní kopla. Když vidí, že se někde něco děje, má zmizet a ne se o to starat.
Poučení nejen pro ni: Vidíš-li policistu, miz. Vidíš-li, jak někdo mlátí bezbranného, vykašli se na něj. Než tě někdo zmlátí, legitimuj ho. ... a za každou cenu lži, zveličuj. Podplať lékaře na napsání pracovní neschopnosti.
Jistě, J. K. neměla svědky... bohužel. Další dívka M.M. měla. Ale bylo ji to také houby platné.
M.A., tichý leč dredovaný blonďák akci odnesl vyraženými zuby. Strážci zákona před mými zraky do něj kopali jak zběsilí. Kostky neházel. Soudní řízení zatím odloženo.
" Souhlasím, aby bylo zasahováno proti výtržníkům. V tomto případě bych souhlasil, že byl zásah adekvátní. Není možno brutálně zasahovat proti lidem, kteří se prokazatelně ničeho nedopustili," celkem logicky a unizono s mým vnímáním konstatuje obhájce zmydlenýchúčastníků.
Z druhé strany
Na Tomáše Rohlíka naopak podala sama policie trestní oznámení policie. Ve Vodičkově měl házet neznámým předmětem směr McDonald´s. Dobrá, opravdu házet neměl. Jenže Tomáš tam vůbec nebyl, trávil tu dobu na koncertě v Rock café. Navíc doba hodu udávaná policií, tedy 21:30 je čas posezónní, ve 21:10 již bylo po policejním zásahu, natož po rozbíjení výloh. A ejhle! V tomto případě figurují jména hned dvou policistů: Petra Matušince a Josefa Machaly. Oba si bohužel toho moc nepamatují, prý vše zapsali do původních výpovědí.
Mladistvý Tomáš byl údajně policií zadržen hned třikrát. Podle policie kolem desáté večer, kolem půlnoci, či druhý den dopoledne. Otázka zní: Kolik je vlastně Tomášů Rohlíků?
Tomáš má kromě iluzorní kostky na triku ještě jedno obvinění. Nadával policii. Opravdu nadával, přiznal, hledal totiž ztracenou kamarádku. Policisté byli němí... nebo možná měli jen vysílené hlasivky. Řvali totiž na zubožené demonstranty nadávky pěkně od plic.
Bonbónek
" Že jsou soudci zaujatí, to už mi řekli," vypadl ze soudní síně jeden z veřejnosti a zároveň svědek událostí ve Vodičkově. " Ale že je to tak strašný, jsem netušil. Názor zaujatosti sdílím. Tuším víc.
Ihned po odvysílání záznamu z Vodičkovy se ozvala na Helsinský výbor paní advokátka Magda Adamová. Spravedlivě a občansky ji natolik pobouřil zásah policie proti "té starší paní", co byla ve Vodičkově jen náhodou, že ji chce zastupovat. Zastupovala nejdříve agilně, po smetení trestního oznámení liknavě, ke konci na klientku neměla čas. Jméno Magda Adamová bylo posléze nalezeno v seznamů likvidace signatářů Charty 77. Nositelka tohoto jména pracovala jako policejní vyšetřovatelka v Trutnově. V roce 1976 vyšetřovala J. Šabatu po jeho pokusu setkat se s polskými zástupci Solidarity, posléze udala právníka "Chartistů" Josefa Danisze za urážlivé výroky na stranu soudu. Pan advokát si sice desetiměsíční trest díky "Husákově" amnestii neodseděl, nicméně byl tímto možná posunut ke spolupráci s STB.
" Dnes je to asi slušná ženská..." odrazil překvapivě můj pokus o identifikaci paní advokátky kdysi postižený advokát. Dodal, že mi do věci nic není, když jsem jenom svědek.
Policejní stát?
Od doby GSP uběhlo dva a půl roku. Během této doby došlo k několika dalším "adekvátním" zásahům. V žádném případě nebyl souzen žádný policista, i když adekvátnost byla zpochybněna v řadě případů.
Poslední víc než sporné jednání policie byla "postlumírovská" odveta policie během zasedání MMF/SB. Několik set českých i zahraničních účastníků protiglobalizačních demonstrací bylo zadrženo. Policie se chovala naprosto svévolně, brutálně sbírala náhodné lidi na ulici, co prý vypadali jako demonstranti. Některé policejní stanice pak předvedly brutalitu, která v civilizovaném světě nemá zřejmě obdoby. Navzdory řadě policejních záznamů policie postrádá materiál, který by potvrdil konkrétního viníka.
Povolební otazníky
Průběh a výsledky krajských a senátních voleb neztrácejí s odstupem času na závažnosti a trvale vyvolávají otazníky. Prozradily především nespokojenost občanů se stavem státu. Ta se projevila ve více rovinách. Především v malé účasti voličů, která je výrazem jak rezignace na možnost dosáhnout volbami pozitivních změn, tak nepochopení účelu a nechuti k předmětným voleným orgánům jako takovým. Dále v jednoznačně katastrofálním propadu ČSSD, vnímané jako neúspěšná vládní strana, v této chvíli v očích mnohých odpovědná za všechnu bídu tohoto světa. Posléze v senátních volbách v úspěchu čtyřkoalice, s jejímiž představiteli voliči zřejmě spojovali naději na uspokojení touhy po změně neutěšených poměrů. A nakonec i v hrozivém úspěchu nereformovaných komunistů, jenž je jak výrazem discipliny jejich členské základny, tak svědectvím stesku po sice nevalných, leč víceméně zaručených a pohodlných životních jistotách předlistopadového režimu. Obraz stavu státu, zobrazený volebními výsledky, je ovšem zkreslený, t.j.daleko horší než skutečnost, popsaná střízlivou analýzou skutečností. Nikoli po prvé v našich moderních dějinách se volbami projevil dětský negativismus národa, odmítajícího současný stav, aniž by přemýšlel nad tím, zda síly, kterým svým "ne" otvírá cestu k moci, se mu v budoucnu skutečně odmění zlepšením jeho životních podmínek. Z tohoto pohledu jsou výsledky voleb zřejmě nespravedlivé vůči straně růže, která čelíc nekonečnému řetězci problémů typu kvadratury kruhu sice z počátku rozpačitě a neuměle, ale přece jen vede zemi cestou mírného zlepšování poměrů. Jenže spravedlnost a racionalita nejsou dějinotvornou silou a spoléhat se, že se dostaví volební úspěch jako samozřejmá odměna za vykonané dobro, je pošetilé.
V každém případě je strašlivý propad sociální demokracie varovným náznakem možnosti další ztráty vlivu strany ve společnosti a její stejně zdrcující porážky ve volbách do poslanecké sněmovny.Při rozboru příčin si musíme především připomnět lidové přísloví "s čím kdo zachází, tím také schází". Sociální demokracie totiž za svůj rychlý vzestup mimo jiné vděčí témuž našemu příznačnému národnímu sklonu k iracionálnímu negativismu, který jí podráží nohy v této chvíli. Příklon voličů k ČSSD byl totiž spíše než projevem ideologického posunu společnosti doleva hlavně odmítnutím politiky bývalé vládní koalice, zatížené narůstajícími hospodářskými potížemi, zviditelněním privatizačních nezdarů a podvodů, neprůchodností práva, aférami, prozrazujícími degeneraci koaličních stran a nesváry mezi partnery. Sociální demokraté vyšli tehdy vstříc negativistickým sklonům části občanů nejen nabubřelým odsuzováním skutečných i domnělých pochybení vládní koalice, ale také halasným vytrubováním slibů, jejichž splnění mělo vyléčit nejpalčivější bolesti společnosti. Měli patrně dobré úmysly, ale buď nedokázali odhadnout, co budou ve skutečnosti schopni splnit, nebo se o to vůbec nestarali."Cesta do pekel vede dobrými předsevzetími." Propastný rozdíl mezi sliby a jejich velmi neúplným plněním jim v současné době padá na hlavy jako bumerang. Není přitom vůbec důležité, zda je neplnění slibů výsledkem nadhodnocení vlastních sil, nemožnosti menšinové vlády překonat odpor ostatních politických sil, nedostatku vlastní politické vůle nebo dokonce postupující otupělosti vůči životním strastem poddaných. Volič obvykle nepřemýšlí nad pozadím věcných příčin svého zklamání, ale zkratkovitě reaguje odporem vůči jejich nositele. Postavena tváří v tvář tvrdé realitě vládnutí strana růže postupně na některé své sliby potichu zapomněla. Tak například, přestože tvrdila, že nebude pokračovat v utápění peněz v černé díře českého bankovnictví, velmi racionálně investovala miliardy do záchrany velkých bank, určených k privatizaci. S velkou slávou zahájenou akci "čisté ruce" nechala vyšumět do ztracena a jejího praporečníka propustila z vlády a nakonec odsunula na diplomatický post do Moskvy. A s úhlavním protivníkem se velmi pragmaticky dohodla na pravidlech mírového soužití a rozdělení moci; v praxi pak obě strany většinou společně hájí dobyté zákopy proti všem ostatním.
Akce "čisté ruce" je typickou ukázkou neodpovědnosti při formulování volebních slibů a jejích zřejmě neočekávaných nemilých následků. Závazek odměnit po zásluze živly, které zneužily mezer v zákonech k vlastnímu obohacení rozkradením privatizovaného majetku, se ovšem nesmírně líbil spoustě voličů. Sociální demokraté však mohli a měli vědět, že český právní řád je v současné době v takovém stavu, že vznik privatizační kriminality při nejmenším usnadňuje a její stíhání naopak ztěžuje. A měli si být vědomi, že v případě nutnosti vládnout v koalici nebude zaručen úspěch při prosazování jeho změn. Měli dále počítat s tím, že tak rozsáhlou akci nápravy privatizačních hříchů nelze uskutečnit s trestními orgány, které se v podstatě chovají jako složky totalitního státu: zůstávají totiž uzavřeny před zvědavými pohledy "civilistů" , kontrolují se samy a to převážně tak, aby před občanskou společností na sobě nezanechaly skvrnu; jejich zájem či nezájem stíhat konkrétní případy se často řídí vnitřními neformálními pravidly, která zdaleka nejsou odolná proti působení různých mimozákonných vztahů a korupce. Velkou část rozhodujících řídících míst v nich ovládají "nepostradatelní odborníci" z předlistopadových dob. Ti nebyli profesně připraveni na stíhání nových forem kriminality. Zato byli zvyklí podrobovat se rozhodnutím orgánů komunistické strany bez ohledu na zákon a dnes jim nečiní potíže přizpůsobovat své konání zájmům různých neformálních mocenských skupin, které v jejich psychice zaplňují uvolněné místo po vlivu "rodné strany." Mimo to jsou spojeni osobními vazbami s bývalými soudruhy, kteří zaujali pozice v hospodářské sféře a z nichž mnozí zasluhují, aby právě jim byla věnována pozornost v rámci akce "čisté ruce". Osobní vztahy pak při nejmenším změkčují zuby orgánů spravedlnosti. Při snahách o reformu právního řádu vláda ČSSD skutečně narazila na nepřekonatelnou překážku neporozumění ostatních složek politického spektra. Avšak tam, kde řešení problémů bylo téměř výlučně v rukou exekutivy a nemohlo být ostatními stranami bržděno, t.j. ve změně vnitřního chodu celého represivního aparátu a v zásadní a důsledné obměně řídících kádrů, bylo vykonáno žalostně málo. Výsledky tomu odpovídají a dopadají velmi těžce na důvěru voličů k straně růže, protože rozdíly mezi velkohubými sliby a žalostnými konci akce "čisté ruce" jsou příliš dobře viditelné a škodí straně více, že jde o oblast, v které občané od změny vládnoucí garnitury očekávali až nemožné.
Další oblastí, v které sociální demokracie prohrála přízeň voličů zcela vlastním přičiněním, je špatná "marketingová politika". Každý obchodník ví, že ve světě přecpaném lákavými cetkami je daleko těžší prodat než vyrobit. Platí to i v politice. Programy, dobré nápady a dokonce i příznivé výsledky vládnutí jsou k ničemu, nepodaří-li se usadit je pevně ve vědomí i podvědomí občanů. A obraz strany v hlavách voličů vytvářejí nebo ničí média, která se tváří nevinně jako samostatná, na politických stranách nezávislá společenská síla. Jejich vliv na společenské vědomí je velmi hluboký. Větší část novinářské obce přivítala příchod Miloše Zemana & jeho boys do Strakovy akademie hlavním vchodem velmi nevlídně. Strana nenašla způsob, jak tento odmítavý postoj zmírnit a získat si podporu nějaké významné části novinářů. Naopak, vypukll válečný stav mezi Milošem Zemanem a částí novinářů, v němž se znepřátelené strany častovaly urážkami a ránami pod pás. Připouštím, že líčení předsedy vlády jako hulváta, utápějícího rozum v becherovce a pivu a cpoucího se tučným vepřovým, je neslušné. Ale to nemění nic na skutečnosti, že zvládnutí sdělovacích prostředků je součástí politické abecedy a z tohoto předmětu strana růže beznadějně propadla.
Na velkou část veřejnosti jistě působí odpudivě spojenectví ČSSD s bývalými příslušníky komunistického aparátu a represivních složek. Voliči, kteří hodnotí skutečně kladně předlistopadovou minulost a vidí v komunistech příslib své lepší budoucnosti, nemají důvod podporovat ve volbách přeběhlíky od praporu. Vždyť jim komunistická strana legálně nabízí dostatek mediálně únosných tváří a lákavá populistická hesla. Naproti tomu voličům, kteří mají ke komunismu záporný vztah, pak tito lidé vadí dvojnásob. Situace je o to horší, že se na půdě sociální demokracie především "zviditelnili" ti z pohrobků socialismu, jejichž minulost nebo osobní výkony jsou značně problematické. Tak souběh senátní volební kampaně šéfa premiérových poradců Miroslava Šloufa, vedené ve znamení klientelismu, s odhalením úlohy jím řízených premiérových poradců v akci Olovo, vrhl odpuzující stín na prostředí, obklopující Miloše Zemana a poškodil celkový obraz strany růže na veřejnosti.
Nepochopitelná je lehkomyslná koncentrace kompromitovaných osob na viditelných místech ve sféře působnosti ministerstva vnitra. Je známo, že policejní prezident se podílel na perzekuci známého disidenta Petra Cibulky. Ředitel kanceláře ministra byl v politicky citlivé době let 1988 a 1989velitelem roty Pohotovostního pluku SNB, který se proslavil surovostmi proti pokojným účastníkům protirežimních demonstrací. Náměstek ministra vnitra a šéf neuniformovaných policejních složek mají pestrou minulost bachařů v komunistických věznicích a političtí vězni, kteří jim prošli rukama, na ně nevzpomínají v dobrém. Na tyto lidi by mělo být pohlíženo očima judikatury Norimberského procesu a jejich "odbornost" by proto měla být využívána na místech bez vlivu. Místo toho jim sociálnědemokratické vedení ministerstva vnitra dalo nebývalé možnosti kariérního vzestupu. Známá je také situace na ministerstvu zahraničí, kde stále působí řada absolventů sovětské diplomatické akademie, známého inkubátoru agentů KGB. Tento výčet propletení vnitrostranických a státních struktur s pozůstatky předlistopadových aparátů není ovšem zdaleka vyčerpávající. Strana růže touto kádrovou politikou neslouží sobě, ani občanům.
Přestože vynucena nepříznivými okolnostmi, dobře míněná a na správu státu příznivě působící, stala se dalším prokletím pro sociální demokracii opoziční smlouva. Mnoho jejích voličů dosud nepochopilo tento povolební smír úhlavních soupeřů, mnohými vnímaný jako pustý cynismus. Snadno pak podlehli dojmu, že na jejich hlasech nezáleží, protože "páni" se po volbách stejně spojí k svému prospěchu a bez ohledu na zájmy občanů, ať již se před volbami navzájem jakkoliv pomlouvali.
Proti ČSSD ovšem účinkují i záporné jevy, z nichž ji nelze vinit, jejichž působení právě v této době je výsledkem časové shody a souběhu událostí, vůli vládnoucí strany se nepodřizujících . Především proti ní nezaslouženě zapůsobily psychologické dopady hospodářských potíží, které mají kořeny v "předzemanovské" minulosti. S plnou silou se totiž projevily doprovodné nepříznivé dopady transformačních změn i chyb předešlých vlád na velké sociální skupiny, podniky a oblasti. Postupné mírné oživení ekonomiky nebylo dostačující k překonání jejích tíživého vlivu na subjektivní pocity postižených občanů. Přivést je k pochopení, že jejich těžkosti neseslala na jejich hlavu vláda Miloše Zemana, by bylo složité za každých okolností, v podmínkách nepřízně sdělovacích prostředků zcela nemožné.
Do téže kategorie patří únava z dlouhodobého pomalého a neuspokojivého naplňování očekávání z Listopadu 1989, který tehdy mnozí považovali za okamžik rychlého startu k řetězci nikdy nekončících radovánek, bez námahy se zvyšujícího blahobytu, svobody a spravedlnosti pro všechny. Tou v této době trpí významná část společnosti. Vedle přístupu k samostatnému podnikání, svobodných voleb, svobody slova, možnosti cestování a naplněných regálů v obchodech jsme se dočkali partajnického hašteření a přetahování o kořist, hospodářského úpadku, rozkvětu kriminality, stoupající nezaměstnanosti, mnozí z nás poklesu životní úrovně.
Dalo by se tedy říci, že ČSSD ztrácí oporu voličů i proto, že se ujala vlády v nevhodné době, kdy by za následky minulosti stejně zaplatil každý, kdo by byl na jejím místě; ale také proto, že nedokázala získat výraznější vítězství ve volbách a byla pak okolnostmi přinucena k zničujícím kompromisům.
Přes vše špatné, co by se dalo říci nejen o působení ČSSD i ODS v uplynulých dvou letech, nelze přehlédnout, že odklon přízně voličů od nich není úplně racionální. Platí to především o těch voličích, kteří v den voleb zůstali doma a dobrovolně přenechali základní možnost ovlivňování rozložení politických sil hlasováním těm pilnějším, disciplinovanějším, organizovanějším - komunistům. Jako by nestačilo, že jim lehkovážnost našich rodičů a dědů již jednou napomohla volbami k moci. Dále to platí pro voliče sociální demokracie, zklamaných vlastní stranou, kteří dali své hlasy komunistům, ačkoli ti mají zakotveno v genech pronásledování sociálních demokratů jako svých úhlavních revizionistických nepřátel.
A nakonec všichni , kteří odešli od své mateřské strany a vrhli se do náruče čtyřkoalice, dali najevo touhu po změně za každou cenu a hlasovali pro útvar, který se ve své volební podobě nepodílí na moci. Přijali tak do zástavy nekrytou směnku. Nemají totiž vůbec jistotu, že by zvýšení vlivu čtyřkoalice a její případné vítězství v nejbližších parlamentních volbách skutečně znamenalo podstatnou změnu poměrů. Čtyřkoalice nabízí voličům širokou plejádu zajímavých a zdá se i slušných osobností. Není však jednolitou stranou, ale účelovým svazkem stran ideově nesourodých, jejichž minulost je zatížena sklony ke konfliktům a vydírání politických partnerů, ale také skandály, na které se díky životu jejích složek v ústraní pozapomnělo. Je otázka, zda by se toto účelové souručenství v případě rozhodného volebního vítězství postupně nerozpadlo na původní, navzájem o větší podíl na moci bojující jednotky. Těmito nástrahami by byla zatížena i případná koalice se sociálními demokraty nebo s ODS. Vztah mezi ODS a Unií svobody mimo ideových rozdílů jistě zatěžovaly vzpomínky na "Sarajevo". V případě setrvání Václava Klause a Josefa Zieleniece ve vrcholných funkcích by jejich setkávání patrně kořenilo omáčku. Rozháraná koalice jistě není ten správný druh změny, po který se v těchto volbách voliči vyjádřili hlasováním pro čtyřkoalici.
Výsledky senátních i krajských voleb přinesly mocenský posun, jehož pravděpodobně záporný vliv na další působení sociální demokracie nelze podceňovat. Zdá-li se někomu, že změna rozložení sil se týká jen orgánů, které nemají přímý a silný vliv na vládu a neovlivní proto činnost sociálnědemokratické vlády, mýlí se. V této chvíli se zdá, že rovnováha sil zůstala zachována díky souhlasným vyjádřením ČSSD a ODS o jejich nezměněném náhledu na užitečnost opoziční smlouvy. Ale výsledky krajských voleb naznačily další obnovení váhy ODS v očích voličů a ze strany čtyřkoalice se ozývají vůči ní vstřícné hlasy, nabízející případnou koalici. Vedení ODS tak bude v budoucnu vystaveno vábení Sirén, lákajících k opuštění svazku se sociálními demokraty a obnovení koalice s bývalými partnery a odpadlíky z jejích stranických řad, popřípadě k vyvolání nových voleb. S touto okolností bude muset ČSSD počítat při volbě postupu v každé sporné otázce, při které by neshoda s ODS mohla být konečným podnětem k vypovězení koaliční smlouvy. Nevyhnutelné posílení vlivu ODS na politiku sociálních demokratů je dále bude nutit k přijímání kompromisů, které se nebudou líbit jejich kmenovým voličům a povedou je k tlaku proti vedení strany a proti opoziční smlouvě, případně k příklonu k jiným stranám. Přibude také případů vrácení zákonů sněmovně, což bude zdržovat legislativní proces. Odpovědnost v očích voličů za jeho zpomalení neponese Senát či opoziční strany, ale sociálnědemokratická vláda. Řada praktických záležitostí správy státu bude muset být projednávána s krajskými zastupitelstvy, která budou mít na mnoho věcí zcela odlišné názory než Zemanův tým a budou klást odpor. To vše znamená ztížení podmínek pro práci sociálnědemokratické vlády a zvyšuje riziko neúspěchů, které by opět přinesly další ztrátu sympatií voličů.
Ve svém celku výše uvedené vlivy znamenají, že strana růže musí v následujících dvou letech doslova překonat samu sebe, aby ji příští volby do poslanecké sněmovny neodvály do zapomnění. O jejím osudu rozhodne i to, jak vyřeší změnu vedení, vyvolanou ohlášeným postupným odchodem Miloše Zemana do politického ústraní a jak nové tváře a pravděpodobně s nimi související změnu politického stylu přijmou voliči. Hodně bude záležet na tom, zda se sociálním demokratům podaří do voleb zkonsolidovat členskou základnu a doplnit organizační síť tak, aby se radikálně zintensivnilo působení na masy nerozhodnutých voličů. Nezbytnou podmínkou možného úspěchu je ovšem radikální rozchod s hyzdícími pozůstatky předlistopadové "státní a stranické" nomenklatury na vlivových postech. Klíčem, který cestu k volebnímu úspěchu otevře nebo naopak na dlouhá léta zamkne, pak bude politika strany růže k sdělovacím prostředkům.
Je nepravděpodobné, že by se sociálním demokratům v poměrně krátké době do příštích voleb podařilo posílit pozice do té míry, že by mohli vytvořit buď jednobarevnou vládu nebo koalici jen s malým přispěním KDU-ČSL. Spíše se však dá předpokládat, že dále poroste obliba čtyřkoalice, což by spolu s udržením nebo dokonce posílením pozic ODS vedlo k vytvoření koaliční vlády pravého středu. Není však zdaleka jisté, že takový vývoj přinese voličům ty změny, které chtějí odklonem od sociálních demokratů vyvolat. Musíme si především uvědomit, že výměna stráží a změna koncepce vedení státu má vždy počáteční traumatizující účinek. Ten by se v tomto případě dostavil v politicky citlivém období dokončování transformace a oživení ekonomiky a vrcholících příprav na vstup do Evropské unie. Samozřejmě by tyto procesy mohl přibrzdit. Řada očekávání voličů by pak zůstala nenaplněna. Musíme totiž sociálním demokratům přiznat, že přes všechny výhrady, které k nim lze mít, si vedou při řízení privatizace zbytků státního majetku pragmaticky "pravicově", účelně a úspěšně, že se jim podařilo vyvolat příliv zahraničních investic a navzdory někdejšímu chladnému postoji k EU pracují na přípravě našeho vstupu do unie efektivněji než jejich předchůdci a jejich setrvání u moci po následující volební období by mohlo přinést překvapivé zvýšení životní úrovně. Zklamání v případě nástupu nové vládnoucí síly může časem přinést také poznání, že se s příchodem jiných vládních stran zase až tak mnoho nezměnilo. Vždyť strany, které jsou dnes v opozici vůči ČSSD, s výjimkou komunistů, pocházejí všechny ze stejné kolébky a jsou zatíženy stejnými nešvary. Jediná naděje, kterou lze s jejich případným příchodem k moci spojovat, je vstřícný postoj čtyřkoalice k požadavku otevření politického systému menším politickým stranám a nezávislým osobnostem, k potřebě konsensuální politiky širokého různorodého spektra politických sil a uplatnění prvků přímé demokracie. To jsou totiž předpoklady k tomu, aby se mohly začít formovat nové politické síly, nezatížené vzorci myšlení "demokratického centralismu" a vlády jedné strany, nezkorumpované a nezprofanované, nešilhající po svodech "osvícené diktatury". V nich totiž spočívá naše naděje na lepší zítřky.
1. Podpisem pod daňové přiznání opravňuje daňový poplatník finanční orgány k vyžadování zodpovědnosti za toto přiznání včetně veškerých zákonných sankcí. Poplatník má však při nesouhlasu s postupem finančních orgánů právo na nezávislý soud.
2. Konečnou instancí při odvolání je tedy soud, který musí obviněnému jeho vinu prokázat, což se zřejmě v případě kauzy Novák soudu nepodařilo. Pokud se nemýlím, hovořilo se nikoli o vině, nýbrž o úmyslu.
3. Nepodařilo-li se prokázat úmysl, nabízí se obvinění z nedbalostního trestného činu podobně, jako u zaviněné, avšak neúmyslně způsobené dopravní nehodě.
Nejsem právník, nabízím pouze pohled laika a přál bych si být poučen, proč soud takto nepostupoval. Obviněný měl ve své funkci zajisté možnost prověřit správnost podpisovaných údajů podobně, jako má řidič na křižovatce možnost se rozhlédnout.
Oba materiály jsou naprosto totožné v tom, že soud rozhodl zcela špatně a všichni vědí, jak to bylo ve skutečnosti. Rozdíl je v tom, že zatímco z textu příspěvku v BL je zřejmé, že se jedná o osobní a krajní názor autora, výňatek pořadu z Českého rozhlasu budí dojem, jako by šlo o více či méně objektivní pokus o popis a hodnocení celé věci a tak může způsobit více škody.
Žádným způsobem nechci a ani nemohu hodnotit toto konkrétní rozhodnutí, mimo jiné i proto, že rozhodně nemám dostatek informací k tomu, abych je hodnotit mohl. O to více mě překvapuje, že takové množství jiných osob tyto informace má, namístě je pak otázka, zda jsou účastníky řízení, popř. z jakého jiného důvodu jim bylo umožněno nahlédnout do soudního spisu. Jakékoliv jiné hodnocení, než hodnocení na základě skutečností obsažených v soudním spisu, popřípadě snad hodnocení na základě tolik populárního "zdravého rozumu" považuji za krajně nebezpečné. Příznačným jevem je v této společnosti asi to, že zde každý všechno ví a všemu rozumí. To by samo o sobě nebylo tak nebezpečné, problémem ale je, když někdo tento svůj názor vydává za objektivní a jedinou pravdu. Pokud je pak takový názor jako jediná pravda presentován i ve sdělovacích prostředcích, je to skutečně tragédie.
Nechci nikomu, ani novinářům upírat právo vyjádřit svůj názor, pokud ale svůj názor vyjádřím, musím i sdělit, z čeho jsem při jeho utváření vycházel. Odůvodnění, obsahující pouze moje tvrzení, že něco je tak jak tvrdím, není argument, a už vůbec mi nepomůže zdravý rozum. V případě novináře je tato odpovědnost za tvrzení dle mého názoru ještě vyšší (morální odpovědnost samozřejmě).
Pokud je možné vycházet z obecně známých a zřejmě pravdivých skutečností, v případě Libora Nováka došlo k nepřiznání daru ze strany ODS, za níž Libor Novák jednal. Ze strany ODS a kompetentních osob, mimo jiné i Libora Nováka, došlo jednoznačně k pochybení a domnívám se, že jsem se dočetl, že daň byla ze strany finančního úřadu doměřena a ODS zaplacena. To je v zásadě vše, co se týká administrativní odpovědnosti za zaplacení daně příslušným subjektem státu.
Zcela jiná věc je ovšem trestněprávní odpovědnost Libora Nováka jako fyzické osoby za toto pochybení. Samozřejmě obě uvedené formy je možné shrnout pod právní odpovědnost jako odpovědnost společnou. V rámci trestněprávní odpovědnosti je třeba hodnotit otázku zavinění ze strany Libora Nováka, zde v případě trestně právní odpovědnosti jde o porušení určité konkrétní povinnosti. V žádném případě tedy nelze směšovat dohromady skutečnost, že došlo k nepřiznání daně a tedy ke spáchání daňového deliktu s trestněprávní odpovědností konkrétní osoby. Pokud by tomu skutečně tak bylo, pak by mohl být odpovědný kdokoliv za cokoliv a pokud by s tím byla spojena i trestněprávní odpovědnost, mohl by být v zásadě postižen kdokoliv za cokoliv.
Namístě je dle mého názoru otázka, co si zdejší společnost přeje, zda spravedlnost, a nebo trest za každou cenu. Pokud spravedlnost, pak se musí všichni smířit s tím, že ke spravedlnosti je asi možné se pouze přiblížit a při cestě k ní není možné používat zkratky. Zároveň ale ti, kteří rozhodují, v daném případě soudci, musí mít možnost rozhodovat tak jak by měli a nikdo jim tuto možnost nemůže upírat. Neznamená to, že by soudce nemohl být kritizován, ale pokud kritizován bude, pak na základě konkrétních skutečností a se znalostí věci. Neplatí to ale jen o soudcích, ale o komukoliv kdo rozhoduje a musí přijímat s tím spojenou odpovědnost za rozhodnutí. A pokud si společnost přeje cestu ke spravedlnosti, nemůže snad někdo předpokládat, že docílí spravedlnosti tím, že vyvolá vůči někomu tlak a bude se snažit jej ovlivnit, jak má rozhodnout - i nepřiměřené vnucování názoru sdělovacími prostředky je dle mého názoru určité ovlivňování. Samozřejmě, pokud takovým postupem chci dosáhnout svůj prospěch a věc beru jako obchod, může to být účelné, i když diskutabilní, nicméně takový postup je celkem běžný. Ve věci politiky je to ale poněkud krátkozraké a nebezpečné.
Pokud si ale naše společnost přeje pseudospravedlnost, tzn. pravda je to, co chce většina a musíme tedy této většině posloužit a všechny přesvědčit co je pravda, popřípadě sami uvěříme tomu že to tak je a opačné argumenty raději ani nebudeme poslouchat, pak dobře. Následky ale poté můžeme přičíst všichni sami sobě.
Podobne je tomu i ve verbalni a nonverbalni komunikaci. Kdyz jsem se
nekdy v dubnu nebo kvetnu 1998 setkal poprve s Ivanem Kytkou, jeho chovani a
vyjadrovani mi od prvniho okamziku pripadalo nesmirne arogantni a
nekolegialni. Zduraznuji, ze hovorim o dojmu... Pochopitelne jsem vuci nemu
zustal velmi rezervovany. Podotykam, ze jsem nebyl jeho podrizeny, neslysel
jsem o nem predem zadne negativni reference a nemel jsem zadny duvod ho
podezirat ze spatnych umyslu ci nepratelstvi vuci sobe. Muj dojem vsak byl
naprosto jednoznacny. Nevylucuji, ze slo o zcela mylny dojem, ale proste tak
na mne pusobil.
Pochopitelne nevim, jak si pocinal v redakci zpravodajstvi, a drby
nehodlam brat v potaz. Domnivam se vsak, ze prave zpusob chovani mohl byt
jednou z pricin nepopiratelne averze, ktera tehdy vuci nemu v redakci
vznikla. Klidne to mohl byt jiny a v ceskem prostredi spatne pochopeny a
interpretovany komunikacni kod, a nikoli jeho zamer ci povaha, co ke vzniku
te situace prispelo. Domnivam se, ze prave tuto stranku veci pan Stroehlein
podcenuje.
Jinak jsem mel na mysli to, ze kazdemu, koho chcete kritizovat za
spatne vykonanou praci, nejdriv musite postavit pred oci jasny a zretelny
cil a docilit toho, aby k Vam mel duveru a Vasich nazoru si vazil. Pak
muzete kritizovat nesmirne tvrde a otevrene, a Vase kritika bude vzata vazne
a bez apriornich obrannych postoju. Jestlize vsak toto opomenete, vyvolate
obranne reakce, ktere velmi rychle zamezi jakekoli smysluplne komunikaci
mezi kritikem a kritizovanym. K tomu bezpodminecne musite respektovat
kulturni zvyklosti, platne v danem spolecenstvi; v opacnem pripade nemate
nadeji na uspech. To nepochybne plati v USA stejne jako ve Francii, v
Japonsku ci na Filipinach...
Omlouvam se, pokud jsem pouze opakoval banality. Pedagogicke teorie, o
kterych pise pan Stroehlein, znam, ale myslel jsem si, ze uz je i ve
Spojenych statech opustili asi tak pred deseti ci patnacti lety. Rozhodne s
nimi nesouhlasim a mrzi mne, pokud mne k jejich nositelum prirovnava.
Domnivam se vsak, ze jde spise o nedorozumeni, nez o zasadni nazorovy
rozpor. S vekem to nema co delat, a s povysenosti, aroganci ci pocitem
nadrazenosti uz teprve ne. Odjakziva jsem zastaval nazor, ze mam-li s nekym
spolupracovat (a napr. sve studenty chapu jako spolupracovniky, nikoli jako
zaky), musim si ho pro neco vazit, musim jeho nazory znat a osobnost
respektovat. Neznam jinou cestu, jak si ziskat uctu a respekt druhych, nez
mit uctu a respekt k nim a vazit si jich pro jejich dobre stranky.
Pedagogické fakulty na rozcestí
Následující text je mírně upravenou verzí článku původně poslaného do internetových novin Česká škola (26.11., ale dost těžko jej tam najdete). Pokračující diskuse o současném školství, jejich rostoucí razance a návrhy na dost zásadní změny systému (způsob jmenování ředitelů škol, neustávající pokusy o zavedení školného pana poslance Matějů a skupiny kolem něj atd.) s možnými dalekosáhlými politickými důsledky, mě přesvědčují, že se jedná o věc s celospolečenským významem a že se právě zde začíná odehrávat zásadní spor o budoucí podobu české společnosti. Přitom však přetrvává zvláštní filtr odstiňující texty zaměřené jinak. Vytváří se tak falešný dojem jednomyslnosti a obávám se, že současně dochází k určité formě manipulace veřejností. Z tohoto důvodu se domnívám, že je nutno využít všech možností, jak do tohoto sporu zapojit co nejširší veřejnost, včetně čtenářů Britských listů.
V probíhajících diskusích o změně systému vzdělávání v České republice dosud dostatečně silně nezaznělo téma transformace pedagogických fakult. Přitom se nejedná o téma zanedbatelné.
Na schopnostech a zájmu učitelů totiž záleží úspěch každé reformy. To platí zvláště tehdy, když opustíme technokratické a autoritářské pojetí školy (zažité od jejich samých počátků za Marie Terezie) a začneme hledat cesty k rozvoji tvořivosti žáků a celku jejich osobnosti.
Hodně se dnes hovoří o situaci vysokých škol, o přijímacích zkouškách atd. Ovšem zapomíná se, že na vysokou školu přichází člověk již v podstatě zformovaný, který svým přístupem ke studiu a životu výrazně ovlivňuje i možnosti a efektivitu vysokoškolské výuky. Díváme-li se na školský systém v jeho celku a srovnáme-li jej s osobnostním vývojem žáků, vidíme, že nejcitlivější období se nachází na jeho počátku. Nelze tedy přehlížet význam schopností učitelů právě na počátku školní docházky, ale ovšem ani v jejích následujících fázích.
Jak je dobře známo, v dnešní době nejsou ani tak důležité osvojené faktické vědomosti. Ty totiž velice rychle zastarávají. Na významu tak získává schopnost praktického použití vědomostí pro řešení konkrétních problémů, a především zájem na neustálém sebevzdělávání. Úkol učitele se tak stává podstatně obtížnějším. Musí zvládnout nejen předání určité sumy vědomostí, ale především musí učit žáky kriticky myslet, motivovat je k takovému myšlení stejně jako k zájmu o poznávání.
Historicky nedávný vznik demokratického systému nás ovšem staví ještě před další a nezvyklé úkoly. Vzhledem k významu školy a školního prostředí vůbec v životě žáků a studentů nelze přehlížet ani její vliv na formování postojů žáků včetně např. na jejich schopnost a zájem formulovat a veřejně prezentovat vlastní názory a být aktivní při prosazování jejich zájmů, a to i tehdy, když to znamená nesouhlas s oficiální autoritou atd.
Domnívám se, že pokud má učitel tyto úkoly zvládnout, musí být připraven především jako specialista na práci s lidmi, a to jak s jednotlivci, tak s kolektivy žáků a studentů. Připravují pedagogické fakulty své absolventy na tyto změny? Obávám se, že přetrvává spíše koncepce, podle níž jsou pedagogické fakulty méně náročnými variantami fakult odborných (filosofických, přírodovědných apod.).
Jak ukazuje současné dění na brněnské pedagogické fakultě, je tento postoj často sebevražedný. Fakulta totiž pak není schopna dostatečně zdůvodnit svou samostatnou existenci. Dojde-li k diskusi o "finančním zefektivnění" univerzity, začíná se odvíjet směrem, který vede k postupné redukci pedagogické fakulty na didaktické a pedagogické přívěsky či servis fakult "odbornějších". Vzhledem k výše uvedenému lze považovat tento vývoj za nešťastný a ke škodě budoucích žáků učitelů takto připravených. V Brně ještě není nic rozhodnuto, ale čekat, jak vše dopadne také není možné. Z historie je známo, že co se jednou stane, to se jen velice obtížně dá změnit. Cena pak bývá vysoká.
Pedagogické fakulty by v atmosféře zvýšených (i když často krátkodobými politickými cíli motivovaných) diskusí měly urychleně zformovat vlastní představu o svém poslání a místu v rámci univerzitního studia. Co by však mělo být především v centru jejich pozornosti, to jsou žáci základních a středních škol. Ti, na základně svých vědomostí a schopností, budou jako občané tohoto státu rozhodovat nejen o dynamice ekonomické a technické, ale také o jeho ekologické ohleduplnosti a v neposlední řadě i o kvalitě našeho demokratického systému.
K naplňování tohoto cíle ve své učitelské praxi by měli být studenti pedagogických fakult připravováni. A nebo se pedagogické fakulty přece jen smíří s podřadným postavením a s představou, že kdo není schopen vědecky pracovat, ten jde učit? To by se snad mohly rovnou samy zrušit a nečekat na ránu z milosti.
Bojovníci za školné, nebo za vzdělání?
Radim Valenčík
Povrchní interpretací, které se dostalo řadě vystoupení poslance Petra Matějů, se z něj v očích veřejnosti stal "bojovník za školné". K tomu nechtěně přispěla i místopředsedkyně PSP Petra Buzková, která mu přispěchala na pomoc článkem "Školné na druhý pokus?" (Právo 6.11.2000). Oba bojují za správnou věc (a hlas P. Buzkové je o to cennější, že zaznívá ze strany, která se vyznačuje zvlášť velkou zaujatostí vůči "školnému"), přesto - či právě proto - je posunutí smyslu diskuse do roviny "školné ano, či ne" odváděním pozornosti od podstaty problému. Jde přece především o úroveň vzdělání (a zejména vysokoškolského, které má pro každou společnost mimořádný význam).
Pro věcnou - odpolitizovanou (a nad mezistranické i vnitrostranické půtky povznesenou) - diskusi o tom, jak zajistit dostatečné finanční zdroje pro české vysoké školství, je nejvyšší čas. Tak například je otázkou, zda "náš stát má na to, aby z veřejných prostředků zajistil důstojný provoz svých škol a aby je otevřel všem schopným" (jak píše P. Buzková ve zmíněném článku), nebo zda je nutné (pokud má naše vysoké školství a jeho výstupy obstát v současné i budoucí mezinárodní konkurenci) zapojit i zdroje soukromé (a to nejen domácností či firem, ale i "silných" investorů typu penzijních fondů apod.).
Pravda, P. Matějů ke své pověsti "bojovníka za školné" přispěl sám svým poněkud nešťastným a nesystémovým návrhem umožnit studium i těm, co složili úspěšně přijímací zkoušky, překročili však limit přijímaných studentů, pokud si na studium připlatí. Případná korupce by se tím neodstranila, školám - a zejména těm, o které jde - by finanční prostředky příliš nevzrostly, zato by to mělo ve většině případů negativní dopady na kvalitu a efektivnost vzdělávacího procesu. Podstatně rozumnější je jeho perspektivní návrh na zavedení obdoby tzv. australského systému, kde je financování vzdělání chápáno jako návratná investice splácená ve prospěch investora z budoucího výnosu, tj. příjmu absolventa (jako procentuální podíl z příjmu po odpočtu statisticky vyčísleného průměrného příjmu). Tento způsob financování má řadu dalších předností - vzhledem k tomu, že jde o podíl na příjmu absolventa, riziko nesplácení se rozloží na celé "investiční portfolio", čímž se řeší problém garancí. (Státem garantované a dotované půjčky by byly rovněž "úkrokem stranou", protože možnosti v této oblasti by byly omezené, zatěžovaly by výrazně státní rozpočet a prospěch z nich by měly pouze banky.)
Tým při Vysoké škole finanční a správní, o. p. s. vypracoval komplexní projekt aplikace principů již zmíněného australského modelu na naše podmínky. Výsledky byly prezentovány a dále propracovány na mezinárodních konferencích, které se konají pravidelně od roku 1998 (v září tohoto roku byla již třetí), lze se s nimi seznámit na stránkách internetového časopisu Marathon (http://misc.eunet.cz/marathon). Je zde mj. řešen problém postupného zavádění, součinnosti veřejného a soukromého sektoru, otázky související s obory, v nichž mají absolventi nízké příjmy (jako jsou učitelé, ale i lékaři apod.). Je doloženo, že se není třeba obávat ani dodatečného zatížení absolventů - naopak, postupné zavádění systému by vedlo k nápravě cen na trhu profesí, což by mělo nesmírně pozitivní význam. Přitom je respektován zásadní požadavek - jak překonat bariéru rozpočtového omezení státu, aniž by vznikala bariéra rozpočtového omezení domácností při investování do vysokoškolského vzdělání. V současné době stačí málo - zbavit se nejrůznějších předsudků a podrobit navrhované přístupy serióznímu odbornému projednání. Čas běží...
(Doc. Radim Valenčík, CSc. nar. 1953, žije v Praze. Od r. 1996 rediguje internetový časopis
Marathon (http://misc.eunet.cz/marathon)
Působil na katedře filozofie na VŠE (1977-1988), v SEÚ ČSAV (1988-1990),
jako poradce předsedy KSČM J. Svobody (1991-1992), poslanec FS (1992) a redaktor
deníku Špígl (1993-1995). Nyní je učitelem ekonomie v Bankovní akademii a na
Vysoké škole finanční a správní.
Veřejnosti je znám od roku 1997, kdy vstoupil do ČSSD a byl obviněn, že v r. 1989 zasahoval
jako člen komunistických Lidových milicí na Václavském náměstí. Kontrolní komise ČSSD Valenčíka tohoto obvinění zprostila (nepotvrdilo se), avšak při vstupu do ČSSD Valenčík přiznal, že byl za komunismu členem KSČ i Lidových milicí, i když nezastával žádné nomenklaturní funkce.)
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
