Střední Evropa: bude v EU chudými příbuznými
Při následujících dvou vlnách rozšiřování Evropské unie způsobí relativní chudoba zemí střední a východní Evropy drastické změny, argumentoval 1. prosince 2000 v deníku Guardian David Piachaud, profesor sociální politiky na London School of Economics. Článek shrnujeme, jeho anglický orginál je zde.
Obrovské rozdíly vyvolávají otázku, do jaké míry budou země v rozšířené Evropské unii vůbec konvergovat. Z hlediska "sociálního prostoru" jsou rozsah a distribuce chudoby klíčově důležité. Doženou kandidátské země Evropskou unii vůbec někdy? Mají-li dosáhnout průměru EU do roku 2015, vyžadovalo by to každoroční hospodářský růst v první vlně kandidátských zemí v rozmezí od 5 - 9 procent. To je ovšem tak vysoký hospodářský růst, jaký dlouhodoběji nezaznamenal žádný evropský stát nikdy. I kdyby se kandidátským zemím podařilo dosáhnout dlouhodoběji hospodářského růstu o dvě procenta vyššího než bude hospodářský růst v dosavadních členských zemích - což by samo o sobě bylo pozoruhodným úspěchem - chudoba by byla v kandidátských zemích první vlny stále ještě dvakrát tak rozšířenější a v kandidátských zemích druhé vlny třikrát tak rozšířenější než v nynějších členských zemích EU.
Evropská unie už dlouho zamýšlí vytvořit jednotný "sociální prostor" a deklarovaným cílem sociální charty, začleněné do Maastrichtské dohody, je, že se má sociální otázce v Evropě poskytnout tentýž význam jako ekonomice a trhům. Lisabonská vrcholná schůzka letos přijala nové strategické cíle pro příští desetiletí a mezi nimi je větší sociální soudržnost.
Ale jaký má vztah sociální otázka k rozšiřování EU? Deset zemí, které chtějí vstoupit do EU - příprava na rozšíření EU má být hlavním tématem nadcházející vrcholné schůzky v Nice - leží ve středovýchodní Evropě. Ostatní žadatelské země jsou Malta a Kypr, které jsou malé a relativně bohaté. Žádost Turecka se nezpracovává, protože Turecko porušuje lidská práva.
Pro žadatele z východu představuje Evropská unie prosperitu, očekává se, že jim ji vstup do EU přinese. Jenže je velmi pravděpodobné, že rozšíření EU se nejdramatičtěji projeví důsledky v oblasti chudoby.
Oficiálně je chudoba definována jako nutnost žít z poloviny spotřeby na jednoho obyvatele. Obyvatelstvo 10 východoevropských kandidátských zemí čítá o něco více než 25 procent celkového obyvatelstva Evropské unie, ale jejich celkový HNP dosahuje jen jedné desetiny HNP Evropské unie. Spotřeba na jednoho obyvatel v EU, vyjádřená v euro, se pohybuje v rozmezí 9277 euro v Řecku a 15325 v Lucembursku. V kandidátských zemích je rozsah od 3305 euro v Bulharsku až po 7850 ve Slovinsku. Průměrná úroveň spotřeby tam dosahuje něco málo nad dvě pětiny spotřeby EU.
Co se týče nerovnosti, mezi členskými zeměmi EU a kandidátskými zeměmi není příliš velký rozdíl. Nejchudší desetina obyvatelstva v EU dostává mezi 2,5 a 4,4 procenty veškerého příjmu, kdežto v kandidátských zemích je rozsah trochu širší, od 2,2 procent do 5,1 procent.
V současnosti je asi 17 procent obyvatel EU chudých, v Dánsku jich žije nejméně (9,4 procenta) a v Portugalsku nejvíce (33,3 procenta). Není překvapující, že většina chudých lidí žije ve větších zemích: více než dvě třetiny chudých obyvatel EU žijí ve Francii, v Británii, ve Španělsku a v Německu.
Rozsah chudoby v kandidátských zemích je daleko vyšší než v členských zemích EU: nejmenší počet chudých lidí žije ve Slovinsku (30 procent) a největší v Lotyšsku (92 procent). Mezi kandidáty v pravděpodobné první vlně rozšiřování EU je průměr 69 procent a u zemí druhé vlny je 83 procent. Plným rozšířením EU by se téměř zdvojnásobilo procento lidí, žijících v chudobě, z nynějších 17 procent na 30 procent a tato chudoba by byla intenzivně koncentrována - 55 procenty - v deseti kandidátských zemích. Celkový počet lidí žijících v chudobě by se více než zdvojnásobil.
Předpokládá se, že pozitivním důsledkem rozšíření EU pro východoevropské země by bylo to, že by se zrychlil jejich hospodářský růst. Modelovali jsme, co by to znamenalo, kdyby hospodářství všech kandidátských zemí rostlo po dobu dvaceti let o dvě procenta ročně rychleji než hospodářství existujících členských zemí EU. V důsledku takového hospodářského růstu by poklesla chudoba, ale za dvacet let by pořád ještě žila celá třetina obyvatelstva v kandidátských zemích první vlny a polovina obyvatelstva v kandidátských zemích druhé vlny pod hranicí chudoby.
Tyto obrovské rozdíly vyvolávají otázku, do jaké míry budou země v rozšířené Evropské unii konvergovat. Z hlediska "sociálního prostoru" jsou rozsah a distribuce chudoby klíčově důležité. Doženou kandidátské země Evropskou unii vůbec někdy? Mají-li dosáhnout průměru EU do roku 2015, vyžadovalo by to každoroční hospodářský růst v první vlně kandidátských zemí v rozmezí od 5 - 9 procent. To je ovšem tak vysoký hospodářský růst, jaký dlouhodoběji nezaznamenal žádný evropský stát nikdy. I kdyby se kandidátským zemím podařilo dosáhnout dlouhodoběji hospodářského růstu o dvě procenta vyššího než bude hospodářský růst v dosavadních členských zemích - což by samo o sobě bylo pozoruhodným úspěchem - chudoba by byla v kandidátských zemích první vlny stále ještě dvakrát tak rozšířenější a v kandidátských zemích druhé vlny třikrát tak rozšířenější než v nynějších členských zemích EU.
Rozsah a rozložení chudoby ovlivňuje politiku v mnoha oblastech. Účelem strukturních fondů a fondů soudržnosti EU je snižovat nerovnost. Kdyby začaly být tyto fondy rozdělovány podle rozsahu chudoby (což v současnosti není jediné měřítko), země jako Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irská republika by přišly o většinu dotací, které nyní dostávají.
Největší částky vydává Evropská unie na zemědělství. Zemědělství tvoří daleko větší část ekonomiky a zaměstnává daleko větší množství lidí v kandidátských zemích. Kdyby měla být Společná zemědělská politika EU (Common Agricultural Policy, CAP) aplikována na rozšířenou Evropskou unii na nynějším základě, náklady by byly obrovské. Zemědělci v Německu, ve Francii a v Británii by zaznamenali obrovské ztráty. Avšak kdyby se nalezlo nějaké řešení, jak vyloučit žadatelské země ze Společné zemědělské politiky, to by omezilo jejich šance na to, že někdy Evropskou unii doženou a důsledkem by byla ještě vyšší chudoba v kandidátských zemích. Je jasné, že chudoba v kandidátských zemích bude mít obrovské důsledky pro existující programy EU.
Jedním důsledkem včlenění kandidátských zemí do EU by měl být volný pohyb zaměstnanců. Dosud byla míra migrace uvnitř Evropské unie jen malá. Míra migrace však bude také ovlivněna rozsahem a rozložením chudoby - je pravděpodobné, že dojde k velmi podstatné migraci z východu na západ, což bude mít velké politické a sociální důsledky. I těmto otázkám bylo dosud věnováno jen velmi málo pozornosti.
Rozhodování o rozšiřování EU se nebude činit a nemělo by se činit jen na základě obav ohledně chudoby. Ale toto měřítko je důležité: to, jak se bude Evropská unie rozvíjet, ovlivní životy stamilionů lidí a nejzranitelnějšími z nich jsou oběti chudoby.
Rozšiřování Evropské unie:
O čem se bude jednat tento týden v Nice?
Vedoucí představitelé Evropské unie budou tento týden připravovat na summitu v Nice novou smlouvu pro EU, která bude utvářet evropskou organizaci po několik dalších desetiletí. Shrnujeme informace, které k tomu v sobotu 2. 12. přinesl deník Guardian.
Neplánují se dramatické změny, nic tak výrazného jako Maastrichtská smlouva, která v roce 1991 rozhodla o přijetí jednotné evropské měny.
Avšak bude nutno přijmout několik dlouho odkládaných reforem, aby se nezadřela rozhodovací struktura EU, původně vytvořená pro pouhých šest zakládajících členů v roce 1957. EU se totiž připravuje na rozšíření: k nynějším 15 členských zemím se má přičlenit dalších 13 zemí, od Polska až po Turecko a od Malty až po Estonsko. Beze změn je rozšíření EU nemožné.
Hlavně jde o moc: kdo bude rozhodovat a jak. Velcí hráči jako franouzský prezident Jacques Chirac a německý kancléř Gerhard Schroeder musejí na sebe převzít problémy menších zemí, jako je Dánsko, Portugalsko a Finsko, které irituje, že je větší země nutí přijímat jejich řešení.
Dvě nebo tři země jsou ochotny sloučit svou suverenitu a dále se integrovat. Ale všechny členské země zároveň silně bojují za své národní zájmy. Každý vedoucí představitel má přesně vyznačenou hranici, za niž dál nesmí jít. Výsledkem jednání bude pravděpodobně mlhavý kompromis.
Restrukturalizace hlasování
Velká čtyřka - Německo, Británie, Francie a Itálie - se shodly, že je zapotřebí změnit váhu hlasů v radě ministrů - kde spolupracuje 15 nynějších vlád - protože jinak by je přehlasovaly po rozšíření EU menší země.
V současnosti blokuje návrh 62 hlasů z celkového počtu 87. Kancléř Schroeder chce, aby Německo mělo více hlasů, protože po sjednocení Německa má nyní tato země 82 milionů obyvatel, o dvacet milionů více než ostatní tři velké členské země. Všechny čtyři velké členské země zatím mají každá 10 hlasů. Lucembursko, které má 400 000 obyvatel, má dva hlasy. Španělsko, které vždycky velmi tvrdě vyjednává, chce více hlasů, aby to odpovídalo jeho střední velikosti.Holandsko, které má 15,8 milionů obyvatel, chce více hlasů než má Belgie, Portugalsko a Řecko (země každá s deseti miliony obyvatel). Většina států podporuje hlasovací systém dvojí majority, kde by bylo k dosažení rozhodnutí zapotřebí souhlasu většiny hlasů států i většiny obyvatelstva EU. Švédsko chce používat druhou odmocninu počtu obyvatel dané země: tak by Německo mělo devět hlasů a France sedm.
Kompromis by mohl být v tom, že by si každá země ztrojnásobila své nynější hlasy a pak by se to pozměnilo ve prospěch Německa, Španělska a Holandska. Ale 14 z 15 dosavadních členských zemí EU by muselo připustit, že Německo bude mít největší počet hlasů. Alternativou by mohlo být, že by Německo přijalo paritu s Francií za to, že dostane víc křesel v Evropském parlamentě. Jednání bude velmi obtížné.
Jak veliká má být Evropská komise?
Složité rozhovory se také očekávají ohledně velikosti dvacetičlenné Evropské komise, "nadnárodního" výkonného orgánu EU, který připravuje zákony a uplatňuje předpisy EU. Čtyři velké země a Španělsko mají každá dva komisaře, ostatní členské země mají každá jednoho komisaře. Velké země se chtějí vzdát druhého komisaře za to, že jejich hlasy budou mít větší váhu (viz výše). Anebo by se systém mohl úplně zrušit a nahradit systémem rovnostářské rotace. Ale malé země si chtějí zachovat svého jediného komisaře - je to otázka národní prestiže. Pravděpodobně bude přijato kompromisní řešení, kdy každá členská země bude mít nadále jednoho komisaře.
Posílená spolupráce
je žargonem pro dvourychlostní Evropu, kdy země, které se chtějí těsněji integrovat, to budou moci učinit, aniž by je jiné zdržovaly. Francie, Itálie a Německo se chtějí integrovat, ale většina malých zemí nikoliv, protože se obávají, že jim budou dominovat velké země. Británie chce zabránit tomu, aby pevné jádro integracionistů začalo vytvářet vlastní ekonomickou politiku.
Kvalifikované většinové hlasování
12 členských zemí EU má námitky proti francouzskému návrhu, podle něhož by se měla zrušit podmínka jednomyslnosti při hlasování, přestože se v 80 procentech případů už stejně rozhoduje při hlasování na základě většiny. Evropská komise a Belgie a Itálie konstatují, že by hlasovacím principem měl být princip většiny. Británie se nechce vzdát svého veta ohledně nepřímých daní a sociální podpory, obává se integracionistických tlaků. Francie si chce zachovat veto ohledně práva omezovat vstup zahraničních firem do Francie. Většina členských zemí EU má obdobná práva, jichž se nechce vzdát.
Charta základních práv
Vrcholná schůzka schválí novou "chartu základních práv" EU, ale na naléhání Velké Británie nebude mít tato charta právní význam a nebude součástí nové smlouvy, i když někteří odborníci se domnívají, že by časem mohl Evropský soudní dvůr rozhodovat i na jejím základě. Na naléhání Británie byly odstraněny anebo rozmělněny klauzule o právu na stávku a klauzule ochraňující zaměstnance před nespravedlivým propuštěním.
Eurofilové chtějí tuto chartu považovat za základ budoucí Ústavy Evropské unie.
Britská tajná služba chce nahrávat všechny telefonní rozhovory a archivovat všechny e-maily občanů
Britská špionáž se snaží získat pravomoci k tomu, aby získala k dispozici nahrávky a záznamy všech telefonních rozhovorů, e-mailů a internetových připojení, které realizují všechny osoby, žijící na území Velké Británie, varoval včera týdeník Observer.
Z dokumentu, který koluje na britském ministerstvu vnitra a který má týdeník Observer k dispozici, vyplývá, že MI5, MI6 a policie požadují zavedení nových zákonů, podle nichž by měly tyto úřady právo zaznamenávat a archivovat všechny telefonní hovory, realizované ve Velké Británii v obřím vládním archívu po dobu sedmi let-
Tyto tajné přípravy, které by stály miliony liber, koncem minulého týdne odsoudila celá řada politiků i aktivistů za lidská práva jako vážný útok na základní lidská práva a na právo veřejnosti na soukromí.
"Chápeme, že policie a rozvědka potřebují nové pravomoci, aby mohly efektivněji bojovat proti novým druhům zločinnosti," konstatoval lord Cope, člen Horní sněmovny za Konzervativní stranu a čelný odborník pro otázky soukromí. "Avšak budovat rozsáhlé archívy informací o všech členech veřejnosti, to bychom se rychle dostali do světa Orwellova 1984. Budu v této věci vážně interpelovat ministry v parlamentě."
Dokument, který je klasifikován jako tajný, argumentuje, že je prý zapotřebí nových zákonů, které by umožnily rozvědce, daňovému úřadu a policii přístup k záznamům telefonátů a počítačových komunikací všech členů veřejnosti.
V dokumentu se praví, že se britské ministerstvo vnitra dívá se sympatiemi na tyto nové požadavky, které by umožnily efektivnější boj proti počítačové zločinnosti, proti využívání počítačů pedofily k provozování dětské prostituce, proti terorismu a mezinárodnímu pašování drog.
Dokument požaduje, aby se začaly zaznamenávat všechny telefonní rozhovory, všechny e-maily i přístupy na všechny internetové stránky.
Hovory z mobilních telefonů lze přesně lokalizovat,obdobně jako telefonní hovory z pevných linek,
Policie by měla právo využívat "vyhledávacích" počítačových technik při analýze mnoha milionů telefonních hovorů a e-mailů. Aktivisté za lidská práva varují, že by to znamenalo, že by měla policie přístup k vysoce soukromým informacím zcela nevinných lid.
Dokument připouští, že tyto požadavky jsou kontroverzní a že by mohlo dojít ke konfliktu se zákonem o lidských právech (Human Rights Act), který poskytuje občanům právo na soukromí, se zákony Evropské unie a se zákonem na ochranu informací (Data Protection Act), který ochraňuje občany před oficiálními zásahy do jejich soukromého života.
"Je naléhavě zapotřebí schválit jasný legislativní rámec," konstatuje se v dokumentu, datovaném 10. srpna 2000. Dokument pokračuje:
"Proč je nutno zaznamenávat všechna data? V zájmu spravedlnosti je nutno zaznamenávat všechna data, aby bylo možno určit, kdo je vinen a kdo je nevinen. Data je nutno shromažďovat pro účely rozvědky, pro sbírání důkazního materiálu, pro to, aby byla zachována efektivnost vynucování zákona a aby mohla rozvědka i bezpečnostní úřady i nadále efektivně ochraňovat společnost."
Autorem dokumentu je Roger Gaspar, náměstek generálního ředitele National Criminal Intelligence Service, vládního úřadu, který dohlíží na získávání informací o trestné činnosti ve Velké Británii. V dokumentu se uvádí, že byl napsán jménem Associace velitelů britské policie, britského daňového úřadu, bezpečnostních složek, rozvědky a monitorovacího střediska GCHQ v Cheltenhamu.
Gaspar argumentuje, že by mělo být nařízeno telekomunikačním společnostem, jako je British Telecom, aby nahrávaly všechny telefonní rozhovory a zaznamenávaly veškeré přístupy na internet. V současnosti nearchivují většinou telefonní a internetové společnosti tato data déle než 24 hodin. Dokument pokračuje: "Konaly se neformální rozhovory s telekomunikačními společnostmi. Zatímco tyto společnosti uznávají, že zaznamenávání komunikačních dat by bezpochyby pomohlo práci státních úřadů v zájmu spravedlnosti, mají vážné pochybnosti ohledně archivování těchto dat na delší dobu.
V dokumentu se praví, že by měl být nový informační archív provozován podobným způsobem jako celostátní databáze DNA, která archivuje profily DNA od známých pachatelů trestných činů. Odhaduje se, že vybudování střediska by stálo tři miliony liber a jeho provoz pak devět milionů liber ročně.
Mluvčí National Criminal Intelligence Service se odmítl k věci vyjádřit. "Nebudu se vyjadřovat k tajnému dokumentu, který se dostal do nepovolaných rukou," uvedl.
Svoboda projevu:
Televizní seriál Ronana Bennetta o Irsku vyvolává kontroverzi, ještě než se začal vysílat
Ronan Bennett, autor televizního seriálu o Irsku, jehož realizace stála šest milionů liber, zaútočil včera v týdeníku Observer na své kritiky tímto pozoruhodným článkem.
V létě roku 1994 mě požádal Robert Cooper, šéf oddělení dramatických inscenací v BBC Severní Irsko, abych napsal televizní seriál o Velikonočním povstání a o anglo-irské válce o nezávislost. (Velikonoční povstání bylo ozbrojené povstání v Dublinu v roce 1916 proti tehdejší britské nadvládě: povstalci vyhlásili nezávislou Irskou republiku, pak se vzdali a šestnáct vedoucích představitelů povstání bylo popraveno, pozn. JČ) Souhlasil jsem. Napsal jsem leccos pro Roberta už předtím a měl jsem zájem s ním spolupracovat znovu. Vypracoval jsem stručné shrnutí a byl jsem představen Malcomu Craddockovi, nezávislému producentu, který natočil seriál Sharpe for komerční televizi ITV. Mé scénáře šly do výroby.
Seriál Rebel Heart (Povstalecké srdce) byl obrovský a velmi obtížný projekt. Jako spisovatel jsem musel najít způsob, jak vyprávět složité osobní a politické příběhy tak, aby to zaujalo a uspokojilo televizní diváky.
Po dlouhém období příprav dostal seriál Rebel Heart rozpočet, šest milionů liber, a režiséra, Johna Stricklanda. Začal se natáčet v únoru roku 2000. Má se vysílat na BBC 1 od nového roku.
Byl jsem si samozřejmě vědom, že tím, že jsem vzal na svá bedra projekt o zrození moderního Irska - je to živoucí, kontroverzní historie, jejíž trpké dědictví je pro nás pořád velmi aktuální - se vystavuji možnosti útoků. Nemyslel jsem si však, že to bude v tak obrovském měřítku, že to bude tak intenzivně řízená kampaň a že bude mít tak složité kořeny.
Nepředpokládal jsem například, že David Trimble, První ministr Severního Irska a ohrožený šéf Ulsterské unionistické strany bude písemně naléhat na Sira Christophera Blanda, šéfa Rady BBC aby byl seriál Rebel Heart zakázán, seriál, který Trimble charakterizoval, jako veškeré mé "literární pokusy" jako "beznadějně jednostranný". Nevím zda Trimble viděl některé mé předchozí filmy anebo četl některé mé romány (můj poslední "literární pokus", The Catastrophist, byl nominován na Whitbreadovu literární cenu a dostal literární cenu Komunálního úřadu města Belfastu). Vím, že když Trimble napsal Blandovi, seriál Rebel Heart ještě neviděl.
Tak proč se Trimble - s podporou deníku Daily Telegraph - tak rozčiluje?
Údajně proto, že je drama Rebel Heart nevyvážené a jsem "naprosto nevhodná osoba", která se neměla stát autorem tohoto televizního seriálu. Kde, ptají se, je pohled unionistů, a přehlížejí poněkud zjevný fakt, že jestliže napíšete drama o nacionalistickém povstání, o válce, kterou vedou nacionalisté za nezávislost a o občanské válce, kterou vedou titíž nacionalisté, asi se jako dramatik soustředíte na tento nacionalistický příběh. Kdybych byl býval požádán, abych napsal drama o vzniku a historii Severního Irska, napsal bych to z úplně jiného hlediska, i když pochybuji, že by mě Trimble a Daily Telegraph považovali za vhodného autora i pro takové téma. Nejsem vhodný autor na to, abych psal o Irsku z nacioalistického hlediska, ani na to, abych psal o Irsku z unionistického hlediska.
Nejsem vhodný autor. Tečka. O to jde. To, co prohlašují Trimble a Daily Telegraph je jak v Americe za McCarthyho: jen ti, kteří projdou jejich politickou zkouškou, smějí dostat povolení psát. Jak napsal jeden belfastský komentátor, který není znám svými sympatiemi vůči irskému nacionalismu: protestoval by Trimble, kdyby toto televizní drama napsal bývalý udavač z IRA, Sean O´Callaghan, který je nyní Trimblovým poradcem?
Proč jsem "nevhodný" autor? Uvedu trochu osobní historie, je to už tak staré, a tolikrát to bylo opakováno, že už to pro mnohé bude nudné.
Bohužel,v dramatu Davida Trimbla o seriál Rebel Heart to hraje důležitou roli. V roce 1974, když mi bylo osmnáct a chystal jsem se začít studovat na Queens´ University v Belfastu, byl jsem zatčen a obviněn, že jsem během bankovní loupeže IRA usmrtil policistu. Byl jsem odsouzen při procesu bez poroty na základě svědectví jediného svědka, který třikrát změnil svou výpověď. Rozsudek byl rychle zrušen u odvolacího soudu, který tenkrát, v oné době trestní spravedlnosti na běžícím pásu, mnoho lidí, předvedených před něj, neosvobozoval.
Po propuštění jsem přišel do Anglie, kde mě zatkla Special Branch, oddělení britské policie pro zvláštní úkoly, a obvinila mě a "neznámé pachatele", že jsme prý připravovali bombové atentáty. Neměli jsme naprosto nic společného s žádnými atentáty. Po několika měsících věznění bylo toto obvinění zrušeno a nahrazeno jiným. O rok později jsme byli u londýnského soudu Old Bailey souzeni, že jsme chtěli "svrhnout společnost". Porota nás ve všech bodech osvobodila.
Zážitky zatčení, věznění a procesu na mě učinily hluboký dojem. Začal jsem se intenzivně zajímat o to, jak funguje systém trestního soudnictví. Studoval jsem na King´s College v Londýně a dokončil jsem tam doktorskou práci na téma Vynucování zákonnosti v revoluční Anglii: Yorkshire, 1640-1660. Případy údajných monstrprocesů mě fascinovaly. Dospěl jsem také k závěru, že britské angažmá v Irsku byla katastrofa, že rozdělení Irska byla strašlivá chyba a že čím dříve budou obě části Irska sjednocené, tím dříve budou obyvatelé Irska schopni politicky dospět a zahájit budování moderní, světské společnosti.
David Trimble a Daily Telegraph s tímto názorem hluboce nesouhlasí a mají na to samozřejmě právo. To neznamená, že podporuju IRA nebo metody IRA. Naprosto a důrazně odmítám bombardovací kampaň IRA.
Právě protože jsem byl proti politickému násilí v Severním Irsku ještě dlouho předtím, než se to stalo součástí politického lexikonu, podporuju už velmi dlouho myšlenku mírového procesu. Jeden z mých prvních článků vyšel v Guardianu. Argumentoval jsem v něm v roce 1991, že by se Gerry Adams měl účastnit vyjednávacího procesu. Proto na mě zaútočili unionističtí komentátoři a univerzitní odborníci. Podle nich se nedalo vyjednávat s "muži násilí", s nimi bylo možné jen vést válku.
Avšak já jsem byl přesvědčen už začátkem devadesátých let, že Gerry Adams skutečně chce ukončit násilí v Severním Irsku. To, jazykem Davida Trimbla, mě proměnilo v "aktivního obhájce IRA".
I když jsem za posledních deset let psal články a eseje o Irsku, soustředil jsem se na svou prózu a na své hry. Následovaly další dva romány a několik scénářů pro film a televizi. Irsko je pro mě někdy literárním tématem, někdy ne. Začínal jsem však být si silně vědom toho, že mé literární dílo se stává terčem útoků těch, kdož jsou proti republikánskému-nacionalistickému názoru na situaci v Irsku. Nestěžoval jsem si na to: Irsko je citlivým tématem a vyvolává na všech stranách obrovské emoce.
Avšak začínal jsem se dovídat, že se snaží spisovatelé, univerzitní učitelé a novináři přesvědčovat šéfredaktory a produkční pracovníky, aby se mnou nespolupracovali. Bylo by zbytečným dramatizováním to charakterizovat jako diskreditační kampaň.
Avšak letos, před nedávnem, otiskl konzervativní týdeník Spectator o mně pozoruhodný dvoustránkový článek, obsahující určitou verzi mé minulosti a určitou verzi mých politických názorů. I když na mě přátelé naléhali, abych na to reagoval, odmítl jsem. Dávám přednost tomu, aby za mě mluvilo moje dílo. Jakou má cenu bránit drama, o němž kritikové tvrdí, že je jednostranné, když ho veřejnost uvidí a bude si sama moci utvořit názor?
Krátce poté, co tento článek vyšel, mi zatelefonoval Boris Johnson, šéfredaktor týdeníku Spectator, a požádal mě, zda bych se účastnil diskuse s Seanem O´Calaghanem. Mělo to být naprosto nestranné. Měl jsem mít naprostou svobodu prezentovat své názory. Diskusi měl moderovat někdo, v něhož měly všechny strany důvěru (mluvilo se o Andrewu Marrovi nebo o Nealu Aschersonovi). Přátelé mě před tím varovali, ale já jsem argumentoval, že bych měl s odpůrci mluvit otevřeně.
Nemyslím si, že se mnou bude Boris Johnson nesouhlasit, když řeknu, že nakonec diskuse vypadala jinak. První, co bylo zrušeno, byl nestranný moderátor. Johnson navrhl jako moderátora sebe. S určitým váháním jsem souhlasil. "Důvěřuju vám," řekl jsem. Když jsem dorazil do redakce Spectatoru, uvedli mě do místnosti, naplněné O´Callaghanovými přáteli a byl tam také nejméně jeden prounionistický novinář z Daily Telegraphu. Atmosféra nebyla zrovna přátelská. Řekl jsem Borisovi, že porušil naši dohodu, že jsem nepřišel proto, abych byl předhozen lvům. Boris navrhl, abychom vedli diskusi v knihovně.
Rychle se ukázalo, že Borise nezajímají mé názory na Severní Irsko, ale chce mě podrobit křížovému výslechu ohledně mé minulosti. Zeptal se mě, co mám proti Angličanům. Podíval jsem se na něho s obrovským překvapením. Žiju mezi Angličany půl života. Moje partnerka je Angličanka, můj syn je zpoloviny Angličan, mám Angličany rád. Nemůžu říct, že obdivuju,jak v minulosti budovali Britské impérium anebo že obdivuju jejich dnešní rasismus a snobství. Ale velmi obdivuju tu anglickost, která je liberální, ironická, tolerantní a má smysl pro humor. (...)
"Diskuse" v týdeníku Spectator není v současnosti ničím jiným než jen vedlejší zápletkou v dramatu Davida Trimbla o seriálu Rebel Heart. Tato "diskuse" a způsob, jímž byla využita v deníku Daily Telegraph, dokazují velmi důležité poučení vyplývající z toho, když se píše o Irsku. Pro unionisty a pro ty, kteří je podporují, došlo od začátku devadesátých let k obrovským politickým změnám. Tehdy byli irští republikáni považováni za něco okrajového. Ti, kdož argumentovali, že je nutno vyjednávat i s nimi, se stávali terčem výsměchu. Nyní je (čelný člen organizace Sinn Féin) Martin McGuinness náměstkem ministra školství v severoirské vládě.
Většina politiků a novinářů zastává nyní názor, že to je rozumné, je to pragmatický způsob, jak se dostat dál. Ti, kteří tak ostře útočí na mne a na seriál Rebel Heart, jsou nyní na okraji politické scény.
Ještě k tomu televiznímu seriálu: Nevím, nakolik jsou si David Trimble či šéfredaktor Daily Telegraphu Charles Moore vědomi toho, jak funguje televizní drama. Ono totiž nefunguje, jestliže je jeho autor bigotním zastáncem nějaké ideologie a snaží se vtlouct divákům do hlavy své přesvědčení. Já nemám zájem o to, psát ideologické drama. Nemám zájem se na ně dívat. Navzdory tomu, co tito lidé tvrdí, Rebel Heart je vyvážená inscenace.
Vyváženost není v tom, že by republikáni a unionisté dostali stejné množství vysílacího času (je to drama o republikánské straně), ale v argumentech mezi těmi, kteří chtěli uzavřít dohodu a kompromis, a těmi, kteří chtěli bojovat dál. V tomto smyslu je tento seriál velmi aktuální.
Nesouhlasím, jak Jana Dědečková kritizovala televizní konferenci
Subject: reakce na článek pí.Dědečkové - MF DNES 28.11.2000
Vážená redakce,
na konferenci, kterou popisuje paní Dědečková, jsem byl, docela pozorně jsem sledoval její průběh a poměrně aktivně jsem se zúčastnil diskusí v sekci, o níž se paní Dědečková zmiňuje. Byl jsem tam především za sebe a pak taky tak trochu i jako činný člen YMCA. p>
Myslím, že přesto, že nejsem radním v žádném tak "důležitém" orgánu, jakým Rada ČT je, respektive, jak ji vnímají její členové a jak působí vůči vedení ČT, může můj pohled dostat stejný prostor na stránkách Vašeho listu.
Můj příspěvek je dokonce ještě kratší.
Děkuji za zveřejnění.
S pozdravem
Ing. Jan Verl
Zcela nepřínosná zloba
Vážená redakce, především pak vážená paní Dědečková,
s lecčíms z Vašeho článku lze snad souhlasit - třeba s líčením pocitů v souvislosti s prostřenými stoly, asi i s tím, že leckdo kdo se mohl a měl
zúčastnit nebyl organizátory pozván ...
Vy jste však pozvána byla, zúčastnila jste se konference - konzumovala jste jak z prohýbajících se stolů, tak z programu, který byl připraven.
Pokud jsem mohl jako aktivní účastník diskuse v sekci o níž se zmiňujete
posoudit, pak velice pasivně. Nezaznamenal jsem tam, kde to mělo mít význam - tedy přímo v diskusi v sekci o níž se zmiňujete - ani tu nejmenší
odmítavou reakci z Vaší strany, natož příspěvek, který by k něčemu
pozitivnímu přispěl. No a u oněch bohatě prostřených stolů, kde Vám zřejmě chutnalo, jste rovněž asi neprotestovala.
Zato v článku vystupujete jako opravdu velice statečná, řekl bych -
profesionálně militantní novinářka. Přínos Vašeho jedovatého článku
nepochybně dobře koresponduje s Vaším přínosem v Radě ČT. Jako televizní divák mám z Vašeho působení, narozdíl od působení jakkoli třeba i nedobrých generálních ředitelů a vedoucích redakcí ČT, opravdovou hrůzu.
S tak zlostnou a vnitřně prázdnou členkou Rady ČT v zádech by nemohl v ČT slušně pracovat ani ten nejgeniálnější tým, byť by měl v čele toho
nejschopnějšího generálního ředitele. Stále více nabývám přesvědčení, že
onou žábou na prameni je zřejmě skutečnost, že vůbec existuje něco takového, jako je Rada České televize - zejména s účastí Vám podobných "radních".
Já a se mnou jistě i řada dalších účastníků, jsem byl velice rád, že se
se mnou někdo začal vůbec bavit a odcházel jsem s pocitem, že v ČT jsou
lidé, kteří chtějí naslouchat a hledají cesty, jak adekvátně reagovat. Jsem
přesvědčen o tom, že tam jsou lidé, kteří to budou dokonce i umět.
Z Vás, Vážená paní Dědečková, tento pocit rozhodně nemám.
Honza Verl, občan
Protesty v Seattle 30. 11. 2000
Tricateho listopadu (N30) se konalo v Seattle shromazdeni k prvnímu vyroci protestu
proti WTO a globalizaci. Bylo tam pres 5 tisic lidi, jen 1%
z 50,000 kteri se ukazali pred rokem. Melo to zacit piknikem
kolem jedenacti hodin na namesti Westlake. Prisla jsem driv, abych mohla
sledovat zasahy policie; cetla jsem, ze starosta Paul Schell chce
pustit na Westlake jenom nakupujici davy. Novy sef policie Geri
Kerlikowski (ten minuly, Norm Stamper, musel kvuli svym neschopnym
zasahum pri WTO demonstracich v minulem roce resignovat) se obaval,
ze demonstranti budou ohrozovat plynuly chod vanocniho nakupovani.
V jedenact se mel konat piknik na Westlake namesti. Prisla
jsem trochu driv abych videla jestli tam policie bude poustet
jenom nakupujici, nastesti se zdalo, ze to byly jenom reci. Bylo
tam zatim malo demonstrantu a hodne policistu, kteri zatim vypadali
dost "mirumilovne" nechavali se fotit, usmivali se,
byli na kolech i na konich. Ze zkusenosti jsem tusila, ze jakmile
ubude nakupujicich davu, usmevy zmizi a vytahnou se obusky.
Vsechny velke obchody jako Gap, Starbucks, Nordstroms, a Nike
byly ostrazite hlidany policii.
Mistni anarchiste Infernal Noise Brigade (Brigáda ďábelského randálu) nabidli svoje vlastni
okna za vyklady rozbite pri lonskych protestech, a vybizeli nakupujici,
ze si je muzou rozbit.
Po kazdem rozbitem okne prisel jeden zahaleny clen skupiny
a zametl vsechny strepy a po protestu je i s okny odnesli. Jeden
z rozbijecu se priznal, ze pracuje pro policejni komando, (S.W.A.T.
Team) dokonce rozbil okno svym malym skladacim obuskem, ktery
vytahl ze zadni kapsy.
Demonstranti nejen uklizeli strepy, ale i trus koni policie
ktery se na namesti zatim nezadrzitelne hromadil.
Pak jsem sla do prace, ktera je nastesti jeden blok od mista,
kde se konaly demonstrace. Tam jsme sledovali, co se deje prostrednictvim
Indymedia.org. Kolem ctvrte zacalo nakupujicich ubyvat, policie
pridala posily a zacali hnat demonstranty smerem ke Capitol Hill.
Kolem sedme demonstranti odesli na party do Labour Temple a
zdalo se ze tim to konci. Pozdeji nekteri z nich odesli na
Capitol Hill, sedeli chvili pred US bankou a pak sli zpatky na
Westlake, kde je policie obklicila a varovala, aby se rozesli.
Demonstranti je prehluceli se sloganem "They're just kidding."
(delaji si srandu)
Nedaleko od Westlake se policie zacala oblekat do specielni
vyzbroje, pripominajici sci-fi typu "Darth Vadery"
nebo "Robocop." Pripravovali se na valku, nebo aspon
to tak vypadalo. Uz se neusmivali, byli ozbrojeni az po krk
a pripraveni na jakoukoliv konfrontaci.
Pak jsme dostali zpravu, ze se demonstranti chystaji jit pred
budovou kde pracujeme, nasi bezpecnostni agenti nas nepustili
ven, tak jsme se divali ze dveri. Kolem proslo 60-70 protestujicich,
za nimi utvar policie, triskajici svymi obusky do stitu, za nimi
tanky, pak lehce vyzbrojena policie na konich, za kterou jela
policie na kolech. Zahnali nase bezpecnostni agenty dovnitr s
hrozbou ze budou pouzivat peprovy sprej. S napetim jsme cekali
co se bude dit. Najednou slysime hlasy, nasi bezpecnostni agenti
pustili 10 policistu dovnitr aby si mohli ulevit na WC (V Seattlu
temer neexistuji verejne zachody).
Pozdeji jsme zjistili
ze policie obklicila mistni pradelnu/bar Sit n Spin, kam se uchylilo
nekolik desitek demonstrantu. Majitel jim rekl, ze chce chranit
svoje zakazniky. Nakonec do pradelny vtrhli a zatkli vic nez
60 lidi.
Co pres den vypadalo jako mirumilovna demonstrace, policie
vecer prevratila do hromadneho zatykani. Demonstranti tentokrat
nerozbili zadne vyklady, nikoho neohrozovali a stejne byl pouzit
peprovy sprej, strilelo se po nich gumovymi naboji, a policie
zatkla nejen demonstranty, ale i par prominentnich novinaru a union
leaders z AFL - CIO (nejvetsi americka odborova organizace). Druhy
den je samozrejme propustili, ale zatim zustava pres 60 lidi ve
vezeni.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
