ČSSD vznikla "shora", jak kdesi napsal poslanec Zaorálek, neuvědomuje si, co tím vlastně řekl. Je zčásti náhodným sdružením (z širšího politického hlediska). To se vyjevuje právě v dnešní krizi.
Vnitrostranické "opoziční" dohody ale znamenaly ochromení většiny resortů, většiny exekutivních pozic, kterých dosáhli jednotliví představitelé ČSSD. Tvoří je paritní zastoupení představitelů jednotlivých křídel v řadě orgánů - minstr z jednoho, náměstek či poradce z druhého křídla. A tak například možné levicové názory ministra Mertlíka jsou "vyvažovány" jeho "středovým" náměstkem Janem Mládkem... Možné "pravicové" úchylky ministra Grosse jsou zase "neutralizovány" jeho náměstkem Iblem. A uprostřed okruhu Zemanových nejbližších spolupracovníků donedávna přežíval poradce Šarapatka, který nakonec způsobil poslední velký skandál svým údajným "odhalením" kauzy Olovo, kterým účelově napomohl k "comebacku" Petře Buzkové.
6. Neschopnost teoretického vymezení základních pojmů sociálně demokratické politiky
Vzhledem ke "koaličnímu" charakteru složení členské základny ČSSD bylo dosud téměř nemožné začít systematický a přitom veřejný dialog o základních pojmech a východiscích sociálně demokratické politiky. Diskuse mezi socialisty na jedné straně a liberály na straně druhé je prakticky nemožná... Střednědobý program, jehož výsledná podoba byla vzata jako východisko dalších programových úvah se snaží vnést alespoň nějaký pojmový řád do teoretického uvažování sociálních demokratů. Chybí ale širší, publicisticky pojatý dialog s členskou základnou i voliči.
Bez periodika, které by plnilo neutrální roli přenašeče myšlenek, aniž by jeho editoři zasahovali do probíhající diskuse vylučováním určitých lidí, pojmů či názorů z dialogu, se tento cíl nesplní. Právo lidu takovým periodikem není a být nemůže, pokud budou v Lidovém domě provádět mediální politiku ti lidé, kteří mají vlastní politické ambice, spjaté s určitou skupinou uvnitř ČSSD (Kucián, dříve Richterová).
Bez širšího myšlenkového zakotvení tak zůstaly pojmy sociální spravedlnost, pokrok, nikdo nehovoří o odkazu Masaryka, Marxe, Kautského, nikdo se nezabývá francouzskými socialisty či existencialisty, neexistuje ani dialog o podstatě pravo-levého vymezení či jeho souvztažnosti na konzervativně-liberální osu. Jen velmi úzké skupinky lidí diskutují o levicové roli náboženství, téměř nikdo nerozumí vztahu médií a společnosti či možnostem, které pro levici znamená rozvoj informačních technologií.
Téma globalizace se zbytečně démonizovalo a geopolitická, evropská diskuse se nevedla vůbec. Se vstupem do NATO souhlasila většina poslanců, aniž by věděla proč. Stejně to bylo s válkou na Balkáně, aniž se poslanci svých členů či voličů zeptali. Čestných výjimek bylo jen několik. Balkánskou "volbu svědomí" málem neuneslo několik ministrů, kteří uvažovali i o odchodu z vlády na protest proti vynucenému souhlasu s bombardováním Srbska.
Zčásti tyto komunikační nedostatky způsobila ješitnost "náhle vyrostlých" předsedů odborných komisí, zčásti malicherné zklamání a závist jejich nástupců, zčásti vnucené "tajné bratrství" s pravicovými stranami. A tak místo věrných a odborně zdatných si mnozí ministři do svých týmů vybrali prospěcháře a šikovné lobbyisty, případně "velvyslance" smluvní či dokonce nesmluvní opozice.
Přes obrovskou snahu po zlepšení výkonu správy státu a faktického (a průkazného) zlepšení práce a výsledků vlády, trpí doposud sociální demokraté řadou nedostatků, zvláště v prezentaci své politiky a komunikaci - ať již s novináři, s voliči či s členy strany. Bez přiznání konkrétní odpovědnosti s reálnými kroky k nápravě (včetně odchodu řady stávajících funkcionářů do politického důchodu, upevnění vnitrostranické disciplíny při zachování dostatečných pravomocí na místní úrovni, obměně a odpolitizování organizačních, servisních a administrativních složek aparátu strany) se situace pro sociální demokracii bude stále zhoršovat.
Pokud si jednotliví funkcionáři nenechají od členů strany schválit kritické analýzy dosavadních chyb a nenechají o svém dalším setrvání ve funkcích rozhodnout ve vnitrostranickém referendu, může na sjezdu strany přijít zásadní zvrat. ČSSD by se tak ocitla na nejzásadnější křižovatce od svého znovuobnovení a na dlouhou dobu by se patrně přestěhovala do opozičních lavic.
Cesta k důvěře se buduje velmi těžce, ztratit ji lze ale velmi snadno. Lze se domnívat, že výsledek prognózování stavu politické scény bez sociálních demokratů by byl pro mnohé strany na pravé straně spektra žalostný.
Mohlo by se totiž snadno stát, že vliv reformujících se komunistů by stoupal do té míry, že by příští menšinovou vládu mohl sestavovat Miroslav Grebeníček. Sociální demokracie by pak zřejmě přestala existovat či by se změnila v minoritní, "doplňkovou" stranu.
Přitom je ale reálný i vývoj jiný: moudré překonání dílčích rozporů mezi jednotlivými proudy, stmelení strany nekonfliktním a přitom zásadovým předsedou, otevřená kritika dosavadních chyb a reálné zhodnocení výsledků vlády, obnovení důvěry v LEVICOVOU podobu sociální demokracie u voličů, ukončení koketování s pravicovými stranami, rozloučení se s excentrickými jedinci, ve jménu své popularity poškozující stranu, pracovitost a pokora před voliči.
Vcítění a respektování vůle voličů i členské základny. Veřejně diskutovaná strategická vize, zaměřená na posílení politiky jako služby občanům. A nakonec přesvědčivá a věcná kampaň v příštích volbách. Za těchto okolností by návrat sociální demokracie na výsluní politiky byl představitelný.
Stanislav Gross zvolil moudře, když odolal pokušení sáhnout si na post nejvyšší a na sobotním zasedání ústředního výboru nechal oznámit, že nehodlá o post předsedy strany usilovat. Poselství, které tím vyslal straníkům, je poselstvím smíru před blížícím se sjezdem. Před pracovitým vicepremiérem Vladimírem Špidlou tak vyvstává nelehký úkol. Pochopit vnitrostranické mechanismy, hovořit se všemi proudy ve straně o jejich představách a sjednotit už osm let rozhádanou partaj. Na pořadu jednání bude určitě i bilancování výsledků práce a přínosu pro ČSSD odstupujícího předsedy Miloše Zemana.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
V rozsáhlém a nepříliš logicky prezenovaném expozé přišel F. Dvořák s novinkou: vyklizení statku bylo právně v pořádku, protože občanské sdružení Ladronka není právoplatným nástupcem nadace Ladronka a město mělo smlouvu pouze s touto nadací. Tento argument nám připadá málo přesvědčivý, neboť město uznalo legitimitu nástupnictví občanského sdružení Ladronka už tím, že je (spolu s nadací) žalovalo, nicméně pro úplnost jsme požádali o stanovisko právního zástupce sdružení JUDr. Jana Křečka.
Nervozita radního Dvořáka je pochopitelná: jak se zdá, činnost orgánů vyšetřujících zásah na Ladronce směřuje neomylně směrem k těm, kdo protizákonný zásah iniciovali, a záběr na lavici obžalovaných, kterou sdílejí radní Blažek, Dvořák a ředitel městské policie Chyba, je mediálně skoro tak atraktivní jako proces s Liborem Novákem. Druhou otázkou pak je, zda image "bezohledný aparátčík", do něhož se Dvořák evidentně po vzoru Ivana Langra stylizuje (aniž by ovšem měl Langrovu inteligenci a politickou obratnost), je tím, co by Občanské demokratické straně získalo všeobecné sympatie (a voličské hlasy).
Přes silácká prohlášení F. Dvořáka pozice squatterů doznala zásadní změny: záležitosti kolem Ladronky včerejším dnem přešly do kompetence náměstka Otto Kechnera (ČSSD) a už nyní se rýsuje několik možností dohody, mj. i varianta návratu na vyklizený statek, tentokrát s řádnou nájemní smlouvou.
Velká demonstrace před magistrátem, která je plánována na příští čtvrtek, by se tak docela dobře nemusela konat.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
Když se Seattle opakoval v Praze: jak reagovali Češi na protiglobalizační protesty?
Dr. Simon Smith bude mít na toto téma 13. prosince na University of Paisley přednášku; viz titulní strana Britských listů.Nedávno oslavili Češi jedenácté výročí "sametové revoluce", která během deseti dní svrhla komunistický režim. Poprvé, v důsledku zákona, který byl letos schválen, oslavovali den 17. listopadu jako státní svátek. Je vysoce nepravděpodobné, že den 26. září se někdy stane státním svátkem v České republice nebo někde jinde, avšak tento den - S26 2000 den globálních protestů proti globalizaci - se možná pro Čechy stane malým mezníkem v jejich pomalém, pro sdělovací prostředky nepříliš zajímavém úsilí vyrovnat se s pozůstatky chování z komunistické éry a snaze posilovat otevřenou společnost a právní stát.
Občanský protest má stále ještě mimořádný význam ve společnosti, většina jejíchž občanů si pamatuje, že v jeho důsledku došlo k politické revoluci. Avšak na české veřejné mínění daleko silněji zapůsobily protidemokratické prvky protestů proti vrcholné schůzce MMF a Světové banky v Praze, a to daleko více, než osvobozující a lidem moc dávající síla "přímé akce". V tisku bylo mnoho komentátorů, kteří zjevně sympatizovali s otázkami, které vznesli aktivisté, zmateno z toho, co se jim jevilo jako na první pohled kontraproduktivní strategie: právě ve chvíli, kdy byly zjevné počátky dialogu o tom, jak zreformovat instituce, jako je MMF a Světová banka, ničivé pouliční násilí vyvolalo dojem, že jsou "antiglobalisté" právě tak fundamentalističtí jako tvůrci neoliberálního washingtonského konsensu, který nenávidí!
Češi byli zmateni (a kdo nebyl?) vlastnostmi nového globálního hnutí, jehož příslušníci přijeli do malé středoevropské země. Češi strávili podstatné množství času a potiskli mnoho stránek novin úvahami o významu pražských událostí pro svou rodící se demokracii. Otázky, které visely ve vzduchu po mnoho měsíců předem, zněly: jak se institucím, zabezpečujícím zákon a pořádek, podaří zabránit chaosu, když zároveň musejí umožnit lidem, aby vykonávaly své demokratické právo na svobodu projevu a svobodu shromažďování? Jak zajistí sdělovací prostředky přísun "vyvážených" informací, vyhnou se senzacechtivosti a příliš hrubým generalizacím; jak budou sdělovací prostředky plnit roli tvůrce veřejného mínění? Jak se bude chovat vláda, která bude na jedné straně pod geopolitickým tlakem a na druhé straně pod tlakem domácího veřejného mínění? Jak bude česká občanská společnost reagovat na šok poté, co byla zasažena tímto zvláštním druhem globální sociální mobilizace?
Ve všech těchto případech je analýza nejednoznačná. Celkový dojem umírněných a osvícených policejních metod na zvládání davu pokazila spolehlivá svědectví o tom, že policie právně pochybeným způsobem zjišťovala totožnost u mnoha lidí v Praze, o tom, že někteří zadržení se stali terčem policejního násilí a o tom, že se zřejmě podíleli tajní policisté na provokacích. Mnoho denních listů, rozhlasových a televizních stanice se může pyšnit tím, co odvysílaly a napsaly o událostech daného týdne, bylo to totiž často velmi podrobné a pozoruhodně sebereflexivní. Avšak role sdělovacích prostředků jako tvůrce veřejného mínění byla často zneužita a příležitost zvýšit náklad či sledovanost prostřednictvím honby za senzacemi byla pro mnoho šéfredaktorů příliš lákavá. Takže zatímco bylo už ve středu jasné, že Praha nezaznamenala takové ničení, k jakému došlo v Seattle (podle prvních odhadů dosáhly škody asi desetiny škod v Seattle), dokonce i liberálně-intelektuální list Lidové noviny měl úvodní titulek znějící "Odpůrci MMF zničili střed města", zatímco nejprodávanější český deník Mladá fronta Dnes měla titulek "V ulicích Prahy vypukla válka". Oba listy přispěly k vytvoření atmosféry "stavu obležení" tím, že ve čtvrtek 28. září, ve státní svátek, vydaly svá zvláštní vydání.
Česká vláda získala pozoruhodně vysokou "podporu" (od tisku, který kritizoval "přílišné" a "alarmistické" přípravy). Většina vládních činitelů vyjádřila pochopení pro názory demonstrantů, ale odsoudila použití násilí. To, jak ministr vnitra Gross řídil bezpečnostní operace, respektovalo v podstatě správnou rovnováhu mezi pevným postojem a citlivým postojem. Chvála od prezidenta Havla pro práci policie byla symbolicky velmi důležitá v zemi, která dosud není zvyklá na to, dívat se na policii jako na důvěryhodného strážce právního pořádku, avšak zároveň bude stejně důležité zajistit, aby byly stížnosti na policejní násilí řádně vyšetřeny.
Tak jako lze interpretovat občasné policejní násilí jako pozůstatky autoritářských zvyklostí, stejně lze interpretovat reakce některých opozičních politiků, zejména z Klausovy Občanské demokratické strany, které znepokojujícím způsobem připomínaly bývalý komunistický režim: Klaus sám uvedl, že policie měla reagovat daleko ostřeji proti tomu, co charakterizoval jako "kriminální elementy", a Miroslav Macek doporučil, aby se na ta "divoká zvířata" začalo střílet ostrými náboji. Takové výroky znějí populisticky, vzhledem k sociálnímu klimatu, v němž většina lidí souhlasila, že se policie chovala příliš tolerantně.
Jak se tedy zachovala sama česká občanská společnost? Je velká škoda, že tak málo lidí zažilo demonstrace z první ruky. Všechny pražské školy měly celý týden prázdniny a mnoho obchodů a podniků bylo uzavřeno, jejich majitelé a zaměstnanci se rozhodli využít letního počasí na chatě, daleko od chaosu, který, jak byli přesvědčováni, zahltil Prahu. Důchodcům v některých pražských čtvrtích byly po dobu protestů nabídnuty dotované výlety na venkov.
Mělo to dvojí důsledky: že se středoškolští studenti mohli účastnit protestů anebo je sledovat; zatímco většina starších generací obyvatel Prahy neměla s demonstranty ani s jejich aktivisty přímý kontakt. Tito starší lidé spoléhali na sdělovací prostředky, a svůj názor si utvořili na základě nich. Reakce byly nejednotné: "morální většina" vystupovala ostře, často xenofobně, proti "komunistům" "anarchistům", kteří okupovali a zničili jejich město, avšak mnoho mladých Čechů se viditelně účastnilo organizace i monitorování demonstrací, a to dokazovalo, že mají pozitivní zájem účastnit se globální občanské společnosti.
Jako tlumočník jsem spoupracoval s týmem Občanských právních hlídek (OPH), které poskytovaly poradenskou službu demonstrantům a byly zpětnou vazbou pro úřady. Občanské právní hlídky se většinou skládaly ze studentů, ale využívaly také kvalifikace právníků, poradenských služeb a tlumočníků. Mnoho dobrovolníků pracovalo celý týden ve dne v noci, vyřizovali telefony, jednali s domácím a zahraničním tiskem, zpracovávaly dlouhé hodiny videozáznamů, fotografické a písemné dokumentace desítek samostatných demonstrací a - a to bylo nejdůležitější - byli přítomni na místech potenciálních konfliktů. Tato iniciativa hrála důležitou roli při rozptylování napětí a zabraňovala eskalaci konfliktů mezi policií a demonstranty.
Postoje vůči nám byly různé. Nebyl problém získat respekt demonstrantů. Komunikace s tiskem byla také na dobré úrovni a novináři si často ověřovali své zprávy u nás. Policejní velitelství překonalo svou počáteční nedůvěru a přijalo naši roli, ale právní hlídky se setkávaly s nepřátelstvím od jednotlivých policistů v ulicích. Největším zklamáním však byly reakce od politického establishmentu, který, protože tradičně nedůvěřuje občanské společnosti, nás buď ignoroval anebo se nás snažil zdiskreditovat. Politický establishment nedokázal rozlišit naši neutrální, monitorovací roli od postavení samotných demonstrantů.
Ale pro většinu dobrovolníků, s nimiž jsem pracoval, byly tyto reakce vedlejší, neboť účast přinášela vlastní odměnu: sebeuspokojení a vědomí, že jsem něco dokázal; pocit, že vykonávám povinnost a potvrzuji si svou totožnost jako občan. V širším smyslu se tohle dalo říci o všech těch Češích, kteří se nějakým způsobem "podíleli" na událostech. Jeden slovenský reportér, který možná projevoval trochu větší kritický odstup než většina jeho českých kolegů, uzavřel svůj článek o demonstracích pozoruhodně pozitivně:
"V jediném dni v Praze jsem dýchal slzný plyn i svobodu. Pocit příslušnosti a pocit toho, že držím hlavu vysoko vzhůru mělo obrovský význam pro lidi, nahnané do vagónů apatie na železnici bezmocnosti. Mladí lidé nejsou ještě přizpůsobeni nynějšímu sociálnímu systému a jejich protesty, i když jsou někdy doprovázeny zvukem rozbitého skla, ukazují, že ... ´jim svět připadá poněkud nešťastně zorganizován´." (Tibor Mrocek, "Rinčiace protesty proti apatii", Slovo č. 40, 4.10/00, str.9)
Pro většinu komentátorů (a zjevně pro většinu Čechů) bylo obtížné dospět k takovým závěrům. V zemi s tak barvitou moderní historií dochází často k historickému srovnávání. Analogie s listopadem 1989 (kdy naposledy policie použila proti civilním občanům vodních děl) se zdály nevhodné, ponížilo by to dědictví sametové revoluce. Totéž platilo o roce 1969, kdy naposledy došlo v Praze k pouličním potyčkám - tehdy byli demonstranti Češi, kteří hájili svou svobodu proti ruským okupantům a jejich domácím pomahačům; nyní byli demonstranti totožní s cizími okupanty a "obyčejní Češi" - jimž byla ta ironie zjevná, očekávali od policie, že obnoví veřejný pořádek, který (většinou) schvalovali.
Namísto toho využívali nejčastěji komentátoři historické analogie února 1948 a tehdejší komunistické "revoluce", která symbolizovala tragickou pošetilost, národ, který propadl falešné ideologii. Česká společnost je i nadále očkována před modernistickými utopiemi a oponenti globalizace, kteří pochodovali většinou pod levicovými revolučními hesly, se pravděpodobně v České republice zdiskreditovali na velmi dlouhou dobu!
Avšak mladí Češi, s nimiž jsem měl možnost debatovat o zářijových událostech, vyjadřovali neutrální, intelektuální zájem, prodchnutý typickým černým humorem, a měli schopnost vyslechnout a kritizovat argumenty z obou stran. Docela nevýznamná událost ve světové historii, kterou rychle přehlušila revoluce v Jugoslávii a vznik konfliktu v Palestině, bude možná mít daleko větší význam pro znovu vytvoření kultury demokracie v malém zákoutí střední Evropy než pro odstranění světové chudoby.
Simon Smith
Centre for Contemporary European Studies,
University of
Další články k tomuto tématu naleznete v tematickém archívu Britských listů pod heslem "politika, česká, demonstrace" zde.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
Proč se čeští obchodníci často chovají k zákazníkům sprostě
Vážený pane,
skutečně má pravdu "jedna česká obyvatelka Prahy". Obchodníci v samém centru
Prahy nemají vůbec potuchy o nějaké tržní morálce a chování se k
zákazníkovi. A bohužel někdy i v KFC, kde krédo zákazník má vždy pravdu
proklamují. Snad jedině v tolik kritizovaném McDonaldu, když tak o tom
přemýšlím, se člověk setká se vstřícností a ochotou.
Podobných historek má každý, kdo žije v Praze, celou řadu. Mne např.
fascinovalo, že v exkluzivním knihkupectví na Václavském náměstí, které již
neexistuje, neuměla ani jedna prodavačka anglicky a vždycky křičely: "Máňo,
je tu ňákej Anglán!" Po pravdě řečeno, ani Máňa neuměla anglicky nějak
perfektně.
Otázkou spíše je, v čem je zakopaný pes? Proč to české podnikatele a
obchodníky nenutí se tržně chovat? Proč jim nevadí, že k nim již nikdy
zákazník nebude chtít přijít a raději zajde jinam? Protože u nás nexistuje
právní prostředí, které by je k tomu tlačilo.
Za 1. neexistuje podpora malých a středních obchodníků - tudíž se jich větší
obchodníci nemusejí bát.
2. Když již firma zkrachuje, v podstatě to pro ni neznamená nějakou větší
zátěž - kolik firem zkrachovalo, původní majitel je znovu koupil, dluhy se
započítaly do nákladů a jelo se vesele dál.
3. Chybí jakákoliv podpora a samozřejmě příklad ze strany vlády či
Parlamentu. V prostředí, kde vrcholná politická strana šmelí se sponzorskými
dary a ani se k tomu nedokáže přiznat, vzniká dost těžce právní veřejné
povědomí, jež by darebáky odsoudilo.
4. Chybí zde jakýkoliv činný orgán, jenž by podniky navštěvoval a zkoumal
jejich vztahy vůči zákazníkům, jejich způsoby prodeje a mohl účinně
zasáhnout. Pokud se nepletu, jediným maximálním trestem dnes je jakási
směšná peněžní pokuta.
5. V lidech stále přetrvává zažité chování, kdy monopolní firma byla král a
zákazník ubožák, z něhož se sají peníze. Potřeboval jsem tuhle na České
poště zaplatit složenku, která se měla ale zaplatit do konce měsíce. Ten den
byl 1. den nového měsíce. Místo jednoduchého vysvětlení typu "Pane, nejspíš
jste na to zapomněl, ale dnes už není říjen" dostalo se mi od pracovnice
pošty slovního osočení, že jsem zloděj (sic!) a co si to vůbec dovoluji.
Tudíž další předpoklad - každý zákazník je potenciální zloděj a snaží se
firmu okrást.
Nejsem samozřejmě právník, ale pokud mezi čtenáři Blistů je, rád si přečtu
jeho hodnocení situace, i o děrách v současných zákonech, jež umožňují
"podnikatelům" (schválně dávám do uvozovek) podnikat, aniž by mínili
vykazovat zisk.
I těch vlivů bude jistě víc, ale doufám, že nová generace, která má možnost
se již učit v zahraničí, přenese tyto postupy postupně i do ČR - abychom se
před světem nemuseli stydět.
Jan Lipšanský
Poznámka JČ: Ale britští prodavači taky neumějí žádné jazyky. Nedávno vyšel tuším na internetových stránkách This is London článek britského novináře, který se vydával za českého turistu o tom, jak je Londýn nepřátelský, jak je tam nesmyslně draho a jak skoro v žádných obchodech či kulturních institucích neexistuje ani náznak snahy poskytnout informaci navštěvníkovi v jeho mateřštině. Viz poslední text dnešního vydání BL.
Články na přidružená témata naleznete v tematickém archivu BL pod heslem podnikatelství, české a společnost, česká.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
Hulvátství a bezohlednost se v ČR považuje za pozitivní rys
Dobrý večer,
-- "co já na to"
Ad "... nespokojení "cizinci" si stěžují ... "
http://www.britskelisty.cz/0012/20001205h.html#07
Problém je, že zde se hulvátství a bezohlednost považuje za pozitivní
rys --- tedy ve směru k někomu, kdo je mi aktuálně jaksi podřízen: cestující
s koly vůči průvodčímu, člověk na přechodu vůči řidiči taxíku, lékař sanitky
vůči ztlučenému INPEGistovi, specialista na cokoliv vůči laikovi ---
vyvážený hlubokým předklonem a automatickou servilitou vůči komukoli
viditelně (tedy v tom zvláštním českém vidění) nadřízenému --- arogantnímu
číšníkovi v restauraci, kterémukoli lékaři čehokoliv, instalatérovi
utahujícímu kohoutek, předsedovi vytunelované kampeličky, koženým bundám a
černým brýlím libovolného typu ...
Slušnost se chápe jako buď slabost či zbabělost, levicová úchylka, anebo
maximálně jako marketingový trik na důvěřivé kaštany.
Není to divné, že spoustu těch situací a lidských vlastností, které jsme za
bolševika považovali za doklad systémové bezohlednosti a arogance,
papalášskými auty s majáčky a absolutní předností počínaje, přes
velmocenskou aroganci různých šéfů VHJ (dnes monopolních a.s.), a třeba
ideologicky servilními úvodníky novin konče, dnes chápeme jako tu správnou
pravicovou dynamickou dravost, obdivuhodnou?
Kam se vlastně vytratili
všichni ti lidé z ulic listopadu 1989? Kam zmizelo to, o čem se tehdy
mluvilo v divadlech na diskusích? Není to, co zmizelo, oznámkováno třeba
jako nerealistická naivita jistého dramatika z disentu, aby bylo nahrazeno
vulgárním neodarwinismem, právě TOU příčinou? A jak to pojmenovat (a
nedostat přitom nálepku přinejlepším nějakého idealistického trouby,
přinejhorším neomarxisty?)
Ale nakonec - jak se tomu všemu bránit a nestat se taky hulvátským
agresorem? Zdá se, že vždycky se najde hlas kárající toho, kdo se brání, za
nedostatečně ušlechtilou formu záplaty na hrubý pytel (nakonec i zde
nedávno) a forma záplaty se stane důležitější než pytel sám.
Symptomatickou ilustrací a zkratkou toho všeho možná je antické drama
Telecom a Zákazníci, které je možno si přečíst na telekomí diskusní stránce
pod textem "Podvodná volání" -
http://www.telecom.cz/infocentrum/active_x/index.shtml
Články na přidružená témata naleznete v tematickém archivu BL pod heslem podnikatelství, české a spolecnost, česká.
(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel
občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)
Já turysta. Levná hotel. Prosím?
Reportér Alex Renton předstíral dva dny v Londýně, že je český turista, který umí jen česky a francouzsky a má k dispozici na dva dny jen 10 000 Kč. Článek vyšel na internetových stránkách This is London. V angličtině je tento článek na adrese http://www.thisislondon.com/dynamic/lifestyle/top_review.html?in_review_id=329240&in_review_text_id=272220
10 hodin dopoledne: Má dovolená v Londýně začíná špatně. "Dobré jitro, pane. Prosím - jet tento autobus na nádraží Paddington Station?" ptám se zdvořile v autobuse číslo 18. "Paddington Station? Ale jo, no jó," odpovídá řidič. "Kolikrát zastavování, prosím?" - "Nevim - vosum stanic?" Řidič je velmi znuděn. "Prosím, když u Paddington, moci říci mně?" - "Ale jó, jó, kamaráde, řeknu ti to."
Neřekl. "Je už tady Paddington Station?" volám, až když už jsme to nádraží dávno přejeli a jedeme daleko na Edgware Roaad."Jó, jó, vystup. Je to Paddington Station." Není. Je to Paddington Green. Mám černou náladu, protože zpátky na nádraží je to patnáct minut pěšky. Mám 48 hodin na pobyt v Londýně, k dispozici mám 170 liber (10200 Kč), čtrnáctidenní plat českého továrního dělníka (sic!) a musím si poradit s Londýňany - jsou zlí, mají špatnou náladu, nenávidí cizince.
10. 45 dopoledne: Seznamuji se s přátelským Londýňanem. Koneš, za pultem v obchodě s novinami WH Smith na Paddington Station se mnou nejen dlouze debatuje, jaký časopis o Londýně je užitečnější (Time Out a ne What´s On), ale zdá se, že ho upřímně zajímá, odkud jsem (z Bratislavy).Říká, že jestliže mám na Londýn jen dva dny, měl bych se podívat na obří kolo London Eye.
"Je to senzační!" Ale drahé. Koupil jsem si Time Out a knižního turistického průvodce, Lonely Planet Guide to London, permanentku na londýnské dopravní prostředky na jeden den a rohlík a kávu. Vidím, že jsem utratil 18.30 liber (Kč 1098) - víc než deset procent svého rozpočtu. A ještě nemám ani ubytování.
Poledne: Jsem dost zdeprimován. Nikdo nemluví česky - já taky ne, ale v Paddingtonu nikdo neumí ani jazykem, který mám pro cizinu - francouzštinu. Ani v kiosku nádražních informací. Zatelefonoval jsem do osmi nejlevnějších londýnských hotelů v této čtvrti - podle průvodce Lonely Planet - buď mají všechny obsazeno, anebo chtějí za přespání 60 liber (3600 Kč). To si nemohu dovolit. Čeká mě mládežnická ubytovna.
Vanni, u přepážky hotelových rezervací mi sděluje, že mi nemůže sehnat nic levnějšího než hotel Brunel za 45 liber za noc. Říkám, že 30 liber je moje maximum. Po deseti minutách telefonování se vrací s kusem papíru. Pembridge Palace u Queesway mě ubytuje za 30 liber na noc. "Prosím - je čistá ta hotel?" - "To je trojhvězdičkový hotel," odpovídá Vanni. Opravdu? Platím mu pět liber (300 Kč) za zamluvení pokoje.
13 hodin: Po patnácti minutách chůze (Vanni, tak "tři nebo čtyři minuty" to teda nebyly) přejdu Bayswater a ubytovávám se v Pembridge Palce. No, Hotel Savoy to zrovna není, ale před hotelem visí v květináčích květiny. Zdá se, že můj pokoj je adaptovaným truhlíkem na květiny, tak je malý. Ale aspoň je nově vymalovaný. Záchod je sice tak daleko, že se člověk na chodbách v hotelu může docela ztratit, ale v pokoji je satelitní televize. Dělá to na mě dobrý dojem. Platím v hotovosti - 60 liber. Takže jsem vydal skoro polovinu svých peněz.
14 hodin: Čekání ve frontě před muzeem voskových figurín Madam Tussaud´s trvá tři čtvrtě hodiny a já si to stejně (vstupné 10 liber) nemůžu dovolit. Tak dělám to, co jsem chtěl vždycky dělat - ptám se lidí, proč proboha se chtějí dívat na ten vosk a na ty paruky. Je to třetí nejpopulárnější londýnská turistická atrakce. Muž, který přijel až z Limy, tady už stojí frontu potřetí: "Zosobňuje to stav britské historie." Ale vždyť všechny ty figuríny vypadají jako [autor pokleslých detektivek a zkompromitovaný konzervativní politik, pozn. JČ] Jeffrey Archer! "Ten spisovatel? Jeho dílo se mi líbí."
Ve frontě si všichni stěžují na londýnské ceny. Marlois a Chantal, studentky z Holandska, konstatují, že si skoro nemohou dovolit jíst. "Deset liber za dva sendviče a dvě koka koly - to je 30 guldenů. Za to doma dostaneme teplý oběd."
Dvě tlusté paní z Miami, na cestě po Evropě, říkají, že jejich hotel, Post House, je velmi drahý "a není pohodlný, nemá klimatizaci," říká Milagro. Ale Londýn se jim líbí. Paláce, kostely. "Zejména Notre Dame," říká Omara. Rodina na dovolené z Karáčí zdůrazňuje, jak velký dojem na ně dělá londýnská veřejná doprava. [Ta má pověst, že je příslovečně špatná, pozn. JČ.]
15 hodin: Líbí se mi Original Bus Tour. Česky sice neumějí, ale jsou přátelští a dají vám jízdenku s platností 24 hodin za 12 liber 50 (750 Kč), můžete jezdit po celém Londýně a dostanete k tomu zadarmo sluchátka. V autobuse poslouchám komentář "Kids Club", jak jedeme kolem Regent´s Parku, kolem zoologické zahrady. "Hlavní správce v terárium chtěl mesmerizovat kobru. Kousla ho mezi oči. Zemřel téhož dne." Co se všechno nedovíte. Věděli jste, že byl parlament postaven u řeky proto, aby mohl poslanci po vodě utéci, kdyby na parlament zaútočil rozzuřený dav občanů?
17 hodin: Leicester Square. [Vyslovuje se "Lester Square", pozn. JČ] Rozkládám obrovskou mapu, zastavuju chodce, kteří spěchají nejvíc a ptám se jich: "Prosím - pomoct - kde je Lajcester Square?" Lidi jsou daleko zdvořilejší, než byste si mysleli.
17.30: Vyčerpán jdu do restaurace Planet Hollywood. To je chyba. Ani česky ani francouzsky tady nikdo nemluví a trvá jim půl hodiny, než mi přinesou burger se sýrem a s houbami, půlhodinu trávím tím, že se snažím přimět řvoucí děti, které lítají kolem mého stolu a hrají si na Ben Hura, aby zakoply Časopis Time Out konstatuje, že je to nejlepší místo v Londýně, kde je možné si dát hamburger. Není tomu tak a za burger musím zaplatit tvrdých 11 liber 45 (687 Kč). Vzrušen tímto autenticky hnusným turistickým zážitkem jdu vedle a zaplatím 8 liber 25 (495 Kč) návštěvou v Madame Tussaud´s Rock Circus. Jak se všude uvádí, je to strašné a taky špinavé. Bono vypadá jako Rod Stewart, Ringo Starr taky. Je tam celá sbírka propustek do zákulisí.
19 hodin: Velké pivo v hospodě Punch and Judy v Covent Garden stojí 2 libry 25 (135 Kč). Česky nemluví nikdo. Ani francouzsky. Je mi smutno, že jsem sám. A že nemám peníze. Piju pivo velmi pomalu.
20 hodin: Překupník na Leicester Square (to je centrum londýnských divadel, pozn. JČ) mi prodá za 31 liber 50 (1890 Kč) lístek na představení Chicago, získal jsem slevu 3 liber 50 z normální ceny "vyprodaného" představení. "Je týden uprostřed sezóny, kamaráde!" Když dorazím do divadla Adelphi jsem potěšen, že uvaděči vstupenku přijmou. Ale představení Chicago zdaleka není vyprodané. Má řada je jen zpoloviny plná, většinou jsou tam opilí holandští podnikatelé, kteří vykřikují nadšením, že jsou sboristky polonahé, a Holanďané tancují na sedadlech, když Sacha Distel zpívá: "Jen si to s nimi rozdejte!"
Průvodce Lonely Planet navrhuje, že nejlepší způsob, jak se v Londýně stravovat levně, je jít do Tesco. Jdu domů do hotelu Pembridge Palace a večeřím sušenky na tácu s čajem ve svém pokoji.
Středa 8. 30 ráno: Čaj a topinka k snídani. Za šest liber příplatku si můžete dát "plnou" snídani, ale přátelská číšnice - která mluví ještě míň anglicky než já česky - mi přinese zadarmo trochu sýra.
Peněženku mám dost prázdnou - včera jsem to přehnal. Utratil jsem 149 liber - zbývá mi 21 liber. Dneska to bude muset být den v Londýně zadarmo.
Vydávám 3 libry 90 za síťovou jízdenku na dopravní prostředky. Jedu do Britského muzea - nejpopulárnější londýnské turistické atrakce - v současnosti je to v důsledku stavebních prací velmi složité bludiště. Skupina francouzských školních dětí a já se ztratíme na výstavě knižních rytin z 18. století - není to tak senzační jako výstava gladiátorů, kterou všichni chceme vidět. Ale když ji najdu (česky tu nikdo nemluví a u informačního pultu jen lámou francouzštinu), zjišťuju, že Britské muzeum, které má být údajně zadarmo, požaduje za prolévání krve příplatek 6 liber. Stojí to za to už jen proto, že si člověk může poslechnout kurátora Ralpha Jacksona, jak kritizuje nepřesnosti ve filmu Gladiátor. "Udělali to skoro úplně všechno špatně!"
11 hodin: Chodím po čtvrti Bloomsbury u Britského muzea a hledám levnou kávu. V nejšpinavějším automatu v Bury Street piju cappuccino s Elsie a Ralphem, dvěma důchodci z vesnice Ormskirk, v [severoanglickém] hrabství Lancashire. Je Londýn drahý? Velmi, ale jejich pětidenní výlet do Londýna je stál jen 224 liber. Zahrnuto v tom je ubytování v King´s Cross ("Oni nás před tou čtvrtí varovali, ale my jsme se nelekli"), projížďka po řece Temži, projížďka městem a lístky na Čarodějnice z Eastwicku. Ale byli šokováni cenami jídla - v divadle se prodávala zmrzlina za 4 libry padesát (270 Kč). Jsou také fascinováni, že ať jdou kamkoliv, nikdy se nesetkají s nikým - číšníky, uvaděči, recepčními - kdo by mluvil anglicky.
Naštvaná majitelka kavárny Seven Acres nás vyhazuje od stolu, jakmile dopijeme kávu. Pak mě nechce pustit v kavárně na záchod: "Tady to nejsou žádné veřejné záchodky!" "Ale já jsem tady přece zrovna zaplatil libru padesát za cappuccino!" - " To je mi úplně jedno." Zapomínám, že jsem vlastně Čech, a sděluji jí, že do její kavárny už v životě nevkročím, a co víc, udám ji úřadům. "To je mi jedno!" Turisti na to koukají.
Poledne: Oxford Street. Překupníci, zloději a podvodníci, viz Nebezpečí a překážky, praví turistický průvodce Lonely Planet. Mám ruksak s anglickou vlajkou, baseballovou čepici s nápisem "Londýn", kolem krku fotoaparát a v ruce držím nervózně velkou mapu Londýna. Jsem oblečen přesně tak, aby mě někdo okradl. Ale i když jdu pěšky z Tottenham Court Road až na Oxford Circus s otevřenou pusou jak vesnický balík ve velkoměstě, nejhorší nebezpečí, jemuž jsem vystaven, je kurýr na motocyklu s vraždou v očích. No, já jsem ale přece turista a turisti se přece normálně zastavují uprostřed ulice na přechodu.
Podvodníci ale existují. "Prosit, vyměnit francouzské franky jeden tisíc?" ptal jsem se v mnoha směnárnách po celém Londýně. Nabízeli mi od 79 do 85 liber. Některé tyto nabídky nemají vůbec žádný vztah ke kursům, inzerovaným před směnárnou. Nejhorší kurs je mimochodem u stanice metra v Baker Street a v bance v obchodním domě Harrods, kde si účtují manipulační poplatek 3 libry.
14 hodin: Talat Elshaabiny kreslí můj portrét a vypráví mi, s jakými potížemi se musejí potýkat kreslíři na Leicester Square. Když to není ruská mafie, která vyžaduje peníze za "ochranu", je to westminsterský komunální úřad - který nyní účtuje každému kreslíři za povolení kreslit na ulici 14 liber za den. A turisti si všichni stěžují, jak je Londýn drahý.Talaat mi účtuje 25 liber (to je mimo můj turistický rozpočet), což je dobrá cena, kdybyste nevěděli, že vypadáte jako Macaulay Culkin.
15 hodin: Národní galerie. Vstup zadarmo - nápisy "Věnujte nám nějaké peníze" můžete ignorovat a můžete se tam ohřát. Fascinující stádovité tapety. U informací hovoří paní šokujícím způsobem dobrou francouzštinu a rychle mi taky nalezne obraz "z Československa" - portrét ze 17.století ze Švábska - "Swabia - c'est Bohemie, non?" Ale Národní portrétní galerie je daleko zajímavější. A je taky úplně zadarmo.
17.30: Svatyně Dodiho a Diany v Harrods. V pyramidě z umělé průhledné hmoty pod věčným plamenem je poslední (neumytá) vinná sklenice, z níž pili oné noci v hotelu Ritz, a "zásnubní prsten" - velký kus zlata a diamantů, které by vypadaly dobře na kotnících překupníka narkotik. Tohle je daleko lepší než Madame Tussauds. A je to taky zadarmo. Ale majitel obchodního domu Harrods vám nedá - a já jsem o ni požádal - nákupní tašku z umělé hmoty. Ani když vydáte libru za návštěvu na jeho luxusních záchodcích.
18.30: Během dvaceti minut, co jsem se snažil nastoupit do přeplněného metra na trase Piccadilly line v Knightsbridge, moji kolegové turisté projevovali velmi neanglickou trpělivost. Pečlivá vysvětlování hlasatele staničního rozhlasu způsobovala, že se tomu vsmáli. Po dvou dnech se začínám stávat turistou: stejně jako oni už teď poznávám rysy podivné anglické výstřednosti. A - ano, Cockfosters je pro stanici metra opravdu pitomé jméno.
V Covent Garden je zadarmo v atriu pouliční divadelní festival. Špatní žongléři a hudební grungová skupina z Brixtonu. Jdu pryč, do Walkabout, do "Nejpřátelštější londýnské hospody s opravdickým australským jídlem" v Maiden Lane, jestli by náhodou protinožci nebyli ochotni koupit bludnému Čechovi pivko. - Nebyli by ochotni.
20 hodin: V rozpočtu mám ještě 11 liber. V Sofře, v libanonské restauraci v Tavistock Street, si můžete dát "zdravé mezes" - devět vynikajících jídel celkem za 9 liber 95. Sním to všechno, včetně posledního kousku tabouleh. Už se v tom všem začínám vyznávat.
Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
