Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

dr. Miroslav Šuta

mel jsem bohuzel prilezitost cist Vas clanek "Sbohem, zlaty veku!".

Uz jsem si bohuzel zvykl, ze pisete casto veci, ktere si neobtezujete si vubec overit. Prekvapila mne jen koncentrace neoverenych nesmyslu, ktere jste byl schopen snest na tech par radek, a take mira nenavisti odkapavajici z Vasich radek.

Jako "takzvaneho aktivistu" by me zajimalo, jak jste prisel na vetu: "Takova mocna firma, jako je retezec hypermarketu Tesco, radeji stahne nafukovaci pumprdliky z regalu, nez aby riskovala v  predvanocni dobe konflikt s tak zvanymi aktivisty kolem mekceneho PVC".

Tusite vubec proc TESCO ty "pumprdliky" stahlo? Vite, ze o zadne "nafukovaci pumprdliky" neslo? Vite, ze takove hracky TESCO v  materske zemi nesmi prodavat? Vite, ze TESCO prodavalo v  kojeneckem oddeleni "vinylove figurky s prichuti" oznacene jako "bezpecne", "hygienicke" a "netoxicke", ackoli obsahovaly pres 40% hmotnosti toxickeho ftalatu? Vite, ze studie danske vlady prokazala, ze z takovych hracek se uvolni az 40x vice toxickych ftalatu nez je tzv. denni prijalna davka? Vite, ze tytez ftalaty pro laboratorni potrebu museji byt oznacene, ze zpusobuji nevratne zmeny, musi se s nimi nakladat v rukavicich a ochrannem odevu? Vite, ze zakaz hracek z mekceneho PVC vydala v prosinci 1999 Evropska komise na zaklade doporuceni sve odborne komise pro toxikologii? Zajima Vas, ze letos takove hracky zakazaly uz takove zeme jako Tunisko nebo Fidzi? Zajima vas, ze cesti hygienici o nebezpecnosti hracek z PCV vedi uz od roku 1994 a  presto je patrne nemalo deti v CR dostane jako vanocni darek?

Zajimaji Vas vubec fakta? Nebo jste jen potreboval "munici" pro zaslepeny boj s "nepritelem"?

Obdivoval jsem kdysi Vase knihy zanru sci-fi a cetl jsem rad i  nektere vase popularizacni clanky. Z pocatku jsem i cetl Nevidtelneho psa. Bylo to v dobe, kdy pripoustel odlisne nazory. Dnes mi Vas styl pripomina clanky normalizacniho Rudeho prava, hantyrku estebaku a komunistickych ideologu. Jen misto tzv. disidentu jste dosadil tzv. aktivisty. Je mi opravdu lito, kam jste to dopracoval. Ale je to Vase svobodna volba ....

Jsem rad, ze je demokracie. Ze umoznuje svobodnou diskusi a  vymenu nazoru. Umoznuje mi upozornit rodice, aby nekupovali hracky z PVC ohrozujici zdravi jejich deti. A umoznuje Vam, abyste si psal, co chcete, bez ohledu na to, jestli to je pravda nebo ne.

Jen doufam, ze se nikdy nedostanete k moci.

Miroslav Šuta

Kampan Greenpeace "PVC-nebezpecna hracka" primela obchodni domy KOTVA a TESCO stahnout toxicke hracky z prodeje. Vice dozvite na adrese http://www.greenpeace.cz

MUDr. Miroslav Suta
koordinator kampane "Toxicke latky a zdravi"
Greenpeace Ceska republika
Ceskomalinska 27, 160 00 Praha 6
e-mail: miroslav.suta@cz.greenpeace.org
http://www.greenpeace.cz

Skončil velký věk francouzského intelektuála? Po dlouhá desetiletí pohlíželi Anglosasové ironicky na Francii, kde francouzští univerzitní pracovníci jako Jean-Paul Satre, Claude Levi-Strauss a Jacques Derrida přednášeli světu na taková matoucí témata jako je existencialismus, strukturalismus a dekonstruktivismus.

Protagonisté těchto rozličných teorií měli mnoho společného. Byli významnými veřejnými osobnostmi a stáli většinou v politice nalevo - nebyli to nutně marxisté, ale zastávali kritický postoj vůči prospěchu z volného tržního mechanismu a zejména se stavěli kriticky vůči americkému druhu kapitalismu.

Zdálo se, že od pádu komunistických režimů je socialismus na ústupu. Francouzský stát opožděně přijal většinu politických a ekonomických receptů Wall Street Journalu, včetně daňových škrtů, deregulace a privatizace. A francouzská veřejnost ztrácí svou kulturní identitu: nebo alespoň pojídá junk food, houfně chodí na filmy, jako byl Titanic a brouzdá po internetu, jemuž dominují Američané.

Jenže, dá se říci, argumentace francouzských intelektuálů je dnes ještě relevantnější než kdy předtím. Proč? Protože většinou to byli (Sartre je výjimka) dědicové tradice holistického myšlení, které vzniklo na protest proti přehnanému individualismu klasických anglických ekonomů - a právě toto myšlení - "já jsem důležitý v první řadě" dominuje dnešní globalizované ekonomice.

Lidé znovu pohlížejí na sociální vztahy prizmatem tržního hospodářství a považují tedy jednotlivce za suverénní, atomistické bytosti, které vůči sobě nemají žádné závazky. Naším úkolem v životě je prý zvolit si takovou cestu, o níž se domníváme, že nám přinese největší osobní štěstí či "prospěch" a máme nechat ostatní, ať učiní totéž. Role státu je rolí neutrálního rozhodčího: má udržovat funkční právní struktury, které nám umožňují si volně vybírat a realizovat svá odlišná pojetí uspokojujícího života.

Chcete-li se dovědět, co je špatného na takovémto blazeovaném individualismu, podívejte se na teorie Pierra Bourdieua, vlivného francouzského antropologa, jehož teorie se odlišují od teorií Leviho-Strausse, ale mají s nimi stejné kořeny.

V knize Logika praxe (The Logic of Practice, anglický překlad Polity Press, 1990) vysvětluje Bourdieu svůj pojem "habitu" - charakterizuje ho jako strukturovanou sadu dispozic a předpokladů, které získává jednotlivec - zcela nevědomě - v důsledku toho, že je vystaven společenským institucím a pravidlům.

Habitus každého člověka, argumentuje Bourdieu, je přizpůsoben společenským podmínkám, které ho vytvořily: jinými slovy, vzniká z něho chování, které odpovídá objektivním možnostem daného jedince. A tak takový habitus obnovuje společenské podmínky, které ho vytvořily.

Bourdieu argumentuje takto: Tržní ekonomika dělá chybu: nesmíme uvažovat o člověku jako o abstraktní jednotce, která je naprosto nevázaná na společenské podmínky, které ho obklopují. Naopak, různé druhy institucí a pravidel vytvářejí lidi s různým druhem očekávání a způsobů chování.

Proto je iluzí domnívat se, že se rozhodujeme svobodně. Ve skutečnosti je naše volba velmi často za nás rozhodována naším habitem - tím, jak nás utvářejí okolnosti v nichž žijeme. Argumentuje: "Habitus - ztělesněná historie - internalizovaný jako naše přijatá přirozenost a zapomenutý jako historie - je aktivní přítomností celé minulosti, jíž je produktem."

Vysvětlí to příklad. Pročpak asi nejdou tak často děti z chudých rodin na střední školu? Často nejsou trpce zklamány: říkají, že nechtějí studovat. Jediným vysvětlením, které mohou poskytnout ekonomové, je to, že takoví lidé jsou snad přesvědčeni, že peníze a námaha, vydané za vyšší vzdělání nestojí za prospěch, který vyšší vzdělání přináší.

Bourdeau by na to odpověděl, že jsou takové výpočty výhodnosti nákladů vedlejší. Většinu rozhodování, v každém případě většinu našeho dlouhodobého rozhodování, určuje náš habitus a to je něco, co jsme si nevybrali.

Středostavovské děti chtějí studovat na vysoké škole nikoliv proto, že si vypočítaly, že je to ekonomicky výhodné, ale protože skoro všichni v jejich společenské třídě to považují za "dobrou věc". Pro ně je to něco, co se tak prostě dělá. Zatímco děti z dělnického prostředí jsou zase navyklí vysokoškolské vzdělání odmítnout, protože je na to jejich habitus nepřipravuje: univerzita "není pro lidi, jako jsme my".

Debata mezi Bourdieuem a angloamerickými liberály ohledně podstaty individuálního rozhodování se může zdát odtažitá. Ale je velmi důležitá pro praktickou politiku. Liberálové se zdají tak osvícení, když říkají: "Neříkejte lidem, co mají dělat, ať se každý jednotlivec rozhodne sám."

Pokud je Bourdieova teorie o existenci habitu správná, takovéto postoje jsou zřejmě jen jednoduchým způsobem, jak udržet existující vzory společenské a hospodářské nadřazenosti některých lidí nad jinými. To proto, že habitus funguje tak, že se v něm znovu a znovu obnovují tytéž společenské podmínky, které ho vyvolaly. Kdyby nikdo nepřesvědčoval děti z dělnických vrstev, aby šly na vysokou školu, nepůjdou studovat a budou vydělávat relativně málo. Jejich děti budou mít podobně omezující habitus a také nebudou chtít studovat. A tak dále.

Anglosasové by se neměli posmívat francouzským intelektuálům a měli by se zamyslet, jestli náhodou nejsou jejich vlastní pojmy individuální suverenity a svobody dosti naivní. Trochu více pozornosti pro společenský habitat by bylo na místě.

Shrnujeme článek Jima Holta z časopisu LinguaFranca, v angličtině je k dispozici na této adrese.

Žijeme ve vesmíru, který někdo úmyslně zkonstruoval? Tato otázka se přetřásá od šedesátých let dvacátého století, kdy si kosmologové začínali všímat, že, jak se zdá, jsou přírodní zákony pečlivě vytvořeny přesně tak, aby vznikl život se samostatným vědomím. Kdyby se totiž základní konstanty fyziky - síla přitažlivosti hmoty, poměr hmoty protonu vůči neutronu, energetická hustota prázdného prostoru, a tak dál - lišily od svých skutečných hodnot jen o vlásek, ve vesmíru by nebyl vůbec žádný život: žádné hvězdy, žádné stabilní prvky, žádná evoluce. Je tomu, jako kdyby nějaký kosmický konstruktér kroutil celou řadou ovládacích knoflíků, až byly přesně nastaveny tak, abychom se nakonec my objevili na scéně.

Hypotéza o existenci konstruktéra vesmíru je jedním způsobem, jak vysvětlit nepravděpodobně přesné vyladění přírodních zákonů. A ve srovnání s hypotézou, že Je To Všechno Jen Obrovská Náhoda (což vlastně není vůbec žádné vysvětlení) nezní hypotéza o vesmírném konstruktérovi zase tak špatně. Avšak ti, jimž je deistický podtext nepřijatelný, navrhují třetí možnost: hypotézu o tom, že možná existuje mnoho vesmírů. Tuto hypotézu, která už taky existuje asi dvě desetiletí, elegantně zformuloval fyzik Steven Weinberg ve svém eseji "A Designer Universe?" (Vesmír, který někdo zkonstruoval?), který loni v New York Review of Books a nedávno byl přetištěn v knize The Best American Essays 2000.

Weinberg argumentuje takto: Předpokládejme, že je náš vesmír jedním z velkého množství vesmírů, které jaksi všechny existují společně. Předpokládejme také, že základní konstanty jsou v těchto různých vesmírech náhodně různé. Pak bychom měli očekávat, že alespoň jeden z těchto vesmírů by měl být pohostinný vůči inteligentním životu. Dodejme k tomu truismus, že můžeme pozorovat jen ten vesmír, který je konsistentní s naší existencí - to je takzvaný antropický princip - a údajné jemné nastavení našeho vesmíru se najednou stává něčím úplně obyčejným.

Na první pohled se zdá být hypotéza o existenci mnoha vesmírů poněkud extravagantní. Vyžaduje velký počet (možná nekonečný počet) jiných vesmírů, jen proto abychom dokázali vysvětlit některé rysy našeho vlastního vesmíru. Ve srovnání s touto hypotézou vypadá hypotéza o tom, že náš vesmír byl někým zkonstruován, daleko úsporněji. Vzhledem k tomu, že jsou tyto jiné vesmíry časem i prostorem odříznuty od našeho vesmíru, a tedy jsou nepozorovatelné, zdá se, že se to prohřešuje proti zásadě, že naše teorie světa by neměly předpokládat více skutečností, než je nutně třeba. Neměly by být tyto vesmíry odříznuty Occamovou břitvou?

No, to závisí na tom, jaké máme důvody předpokládat, že tyto vesmíry existují. Ve výborném článku v časopise Nous z června roku 2000 konstatuje Roger White, že někteří filozofové, zejména Derek Parfit a John Leslie, se domnívají, že nepravděpodobně jemně nastavené konstanty základních fyzických zákonů jsou zřejmě dostatečným důvodem, proč předpokládat existenci všech těch jiných vesmírů. Vycházejí z nekontroverzního principu probabilistické argumentace: jestliže by pravda určité hypotézy (mnoho vesmírů) způsobila, že je určité zjištění (jemně nastavené přírodní zákony) pravděpodobnější, pak učiníme-li takové zjištění, zvyšuje to pravděpodobnost té hypotézy.

Ale musíme si dávat pozor. Je pravda, že existence mnoha vesmírů by učinila pravděpodobným, že alespoň v jednom z nich by mohl vzniknout život. Hypotéza by ale nijak neovlivnila pravděpodobnost, že zrovna tento náš vesmír by měl umožňovat vznik života. Vezměme si analogii házení dvěma kostkami. Jestliže hodíte dvěma kostkami jen jednou, pravděpodobnost, že padne dvojí šestka, je jedna ku 36. Jestliže jimi hodíte pětadvacetkrát, pravděpodobnost, že alespoň jednou padne dvojí šestka, stoupne nad padesát procent. Avšak počet házení nemá žádný vliv na pravděpodobnost výskytu dvojí šestky při každém jednotlivém házení.

Někteří lidé si myslí, že jestliže budete opakovaně házet kostkami a jestliže vám nebudou padat dvojité šestky, je pravděpodobnější, že budou padat příště. Jsou obětmi nechvalně známého bludu hazardních hráčů. V článku, který vyšel v roce 1987 v časopise Mind, vidí filozof Ian Hacking obdobný nedostatekl logiky v hypotéze o mnoha vesmírech. Předpokládejme, že vejdete do místnosti a vidíte, jak někdo hází dvěma kostkami. Hned padnou dvě šestky. Vy si pomyslíte: "Aha, to je velmi nepravděpodobné, kdyby hodil jen jednou, a tak asi musel házet už mnohokrát předtím, než jsem přišel do místnosti." Dopustili jste se toho, co Hacking charakterizuje jako obrácený blud hazardního hráče. Neděláme stejnou chybu, když argumentujeme, že jen proto, že žijeme v nepravděpodobně kongeniálním vesmíru musí existovat zároveň velké množství nekongeniálních vesmírů?

Zastánci hypotézy o existenci mnoha různých vesmírů energicky popírají, že by byla jejich argumentace postižena tímto způsobem chybného uvažování. Je to sice zajímavé, ale následná debata nemusí mít s Weinbergem vůbec nic společného. Jeho argumentace se liší od argumentace filozofů. Filozofové argumentují, že to, že je, jak se zdá, náš vesmír přesně nastaven, podporuje hypotézu mnohonásobných vesmírů. Weinberg naproti tomu dodává jiné, na věci nezávislé argumenty, proč věří v mnohonásobné vesmíry. Existuje několik fyzikálních teorií, zdůrazňuje, z nichž, jak se zdá, vyplývá jejich existence - například model "chaotické inflace" Andreje Lindeho, v němž dochází k velkým třeskům, způsobujícím vznik vesmíru, relativně běžně. Takže jestliže je hypotéza o existenci mnohonásobných vesmírů pravdivá (jak Weinberg jako fyzik předpokládá), není zřejmě zapotřebí vysvětlení hypotézy o konstruktérovi vesmíru (což si Weinberg jako nevěřící přeje). Je ovšem možné, že jsou pravdivé hypotézy OBĚ: že existuje mnoho různých vesmírů a že nějaký kosmický konstruktér jeden z těchto vesmírů pečlivě připravil pro nás. Ale teď už je to hypotéza kosmického konstruktéra, která potřebuje pro svou věrohodnost další důkazy. Důkazy o jemném nastavení našeho vesmíru už nepostačují.

Jacques Barzun se znovu dostal, ve věku dvaadevadesáti let, na žebříčky bestselerů, tentokráte svým autoritativním dílem From Dawn to Decadence (Od úsvitu k dekadenci), což je autoritativní interpretace posledních patnácti století historie. Barzun se narodil ve francouzském městě Creteil, přišel v mládí do Spojených států a okamžitě začal pracovat na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde strávil celou svou kariéru. Nyní žije v Texasu ve městě San Antonio. Anglická verze tohoto rozhovoru je zde. Přinášíme jeho české shrnutí:

Protože tolik našich institucí a systémů přestává plnit svůj původní účel. Rozkládá se národní stát a všude je porušována jeho suverenita. Vláda zástupců lidu stagnuje. Je velmi obtížné cokoliv uskutečnit a i když se nakonec přijme zákon, po dlouhém dohadování je jeho aplikace většinou nulová.

Veřejné školství je senzační myšlenka, ale už jsme o ni přišli. Univerzity jsou ve stavu chaosu, zabývají se irelevantnostmi a to, co nabízejí studentům, je často absurdní.

Myšlenka individuálních práv došla tak daleko, že se dostávají naše práva často do konfliktu s právy jiných. Jinými slovy, dostali jsme se do stavu zmateného úsilí a mizivých výsledků. Nikdo není už skoro ničím nijak nadšen, kromě vědců a technologů, protože ti mají svou vlastní doménu, kde mohou jednat, aniž by jim do toho kdokoliv zasahoval, a kde se materiál, protože to není lidský materiál, podřizuje jejich úsilí.

Je nezvratný v tom smyslu, že prostě není možné zatáhnout za nějakou páku nebo se rozhodnout a vrátit se někam do minulosti. Je možné, že jde o velmi dočasný stav, anebo to bude trvat jedno nebo dvě století. To se nedá určit. V minulosti vždycky takováhle dekadence skončila, protože došlo k náhlé změně v průběhu událostí. Dekadenci patnáctého století, dalo by se říci, zvrátil objev Ameriky, protože to otevřelo spoustu nových možností a lidi to přivedlo na nové myšlenky, pryč od toho, co začali už považovat za beznadějný způsob života.

Nepřátelství pociťované vůči západní civilizaci je důsledkem několikerých pocitů. Jeden je utopický: nedostatky dnešní společnosti jsou připisovány cílům a myšlenkám západního světa. Jiný je historický: jde o "zločiny" minulosti: otroctví, kolonizaci, a tak dál. Tyto záležitosti se považují za výlučně západní. Například americké Indiány masakrovali Evropané. Že se indiánské kmeny masakrovaly mezi sebou a že některé z nich měly otroky, na to se zapomíná. Třetí postoj je důsledkem pocitu nudy nad minulostí a touhou úplně ji vymazat z paměti. A pak působí také přitažlivost toho, co je neznámé. Způsoby a náboženství Dálného východu se zdají čerstvé a zajímavé, zejména když jsou v rozporu se západními zvyklostmi. A k tomu všemu: touha stát se příslušníkem malé, útulné skupiny lidí se zvláštními zvyklostmi a zvláštním jazykem způsobuje, že se západní myšlenka národního státu zdá pak příliš utlačitelská. Tato poslední tendence je jedním z neustále se navracejících témat Západu, kterému říkám ve své knize primitivismus.

Ano.

Byl jsem vychován víceméně jako katolík, podle francouzských zvyklostí, totiž jako dobrý katolík, ale nikoliv intenzivní, jako konvertita, tak jak jsou dnes mnozí katolíci intenzivní, protože se na jejich církev útočí. Za mých časů prostě církev existovala a lidi se tím nijak zvlášť nevzrušovali. Teď už aktivně nechodím do kostela, zejména v důsledku toho, do jakého stavu se dostala katolická církev, došlo k jejímu tříštění a extrémnímu konzervatismu a dalším jevům. Americké katolictví se velmi odlišuje od francouzského katolictví nebo od evropského a já bych se nehodil do žádné farnosti ani organizace.

Jsem ochoten chodit do protestantské církve a zjišťuju, že některé protestantské církve, které si říkají presbyteriánské, jsou velmi blízko katolicismu. Takže se dnes náboženské otázky vůbec nedají popisovat prostřednictvím starých nálepek.

Zapomněli jsme, co to je škola. Škola je místem, kde se lidi učí a jsou vyučováni. Namísto toho se dnes ve škole realizují nejrůznější účely, programy, metody a je tam spousta moderní technologie, a to všechno nahradilo onu jednoduchou, ale obtížnou operaci vyučování a učení se. Zaprvé potřebuje vzdělávání dobře kvalifikované učitele, které nemáme, protože se do školství dostaly irelevantní myšlenky, takže produkujeme lidi, kteří jsou kvalifikováni k tomu, aby dělali něco jiného, než co vyžaduje vyučování ve školách.

Vím, a investice stále více peněz do školství, to nepomáhá. Nic se nezlepšuje. Existují určité potíže. Například, přirozená rezerva učitelů, kteří byli skutečně schopni učit, byla daleko vyčerpána množstvím dětí, které je nutno vyučovat. Rozený učitel vzniká velmi málokdy, a počet učitelů je také dále omezován tím, že množství neučitelů, které je možno proměnit v učitele, je velmi omezené a je dále omezováno skutečností, že celkem platíme učitelům tak málo.

Nejenže jim platíme velmi málo, ale také jim dáváme velmi malý respekt, protože moc nevydělávají. A také, před několika sty lety vznikly představy, že by škola měla vyučovat společenským zvyklostem, morálce, měla by pomáhat reformovat společnost tím, že promění děti v lepší osobnosti než jejich rodiče, a tak dále. Zároveň strašně zdůrazňujeme význam dítěte. Dítě se stává důležitým spotřebitelem a množství reklamy je zaměřeno na děti, množství zábavy je zaměřeno na mladistvé, takže dospělý svět jaksi ustoupil do pozadí a v důsledku toho nevyučuje dítě doma. Dítě řídí domácnost daleko více než ji řídí rodiče, a proto má také škola velmi těžký úkol.

Ne, mají se chovat obráceně, aby byli zajímaví. Je to složitá situace. Přibližně kolem poloviny devatenáctého století nebo začátkem devatenáctého století začal být umělec velmi důležitý, a tak se stal předmětem studia a životopisných prací. A zjistilo se, že to nutně není dobrý člověk. Měl slabé stránky, měl neřesti, byl v konfliktu se společností a stalo se svého druhu mýtem, že velký génius musí být hádavý a nesmí platit dluhy, musí prohánět ženské a tak dále. Vyskytlo se dostatečné množství důkazů ze životopisných studií, že se tohle často děje. Ale lidi si neuvědomili, že jednou z příčin, proč byl umělec v konfliktu se společností, bylo to, že byl umělec vydán na milost a nemilost veřejnosti. Až skoro do konce osmnáctého století měl umělec ochránce, mecenáše, a ochránce se o umělce staral, a tak se umělec choval daleko lépe.

Útlak projevů moci a inteligence žen je, jako všechno ostatní, proměnlivý jev. Ve všech obdobích nebyl stejný. Existuje moderní iluze, že ženy byly až do doby před padesáti lety utlačovány. K ničemu takovému nedocházelo ve starém Římě nebo v byzantském impériu. I v mnoha jiných dobách i na mnoho jiných místech byly ženy, dalo by se téměř říci, dominantní. Často měl titul muž, nebyl k ničemu anebo ženy vládly jménem svého syna.

Vrchní soud výslovně potvrdil, že „jde o projevy obsahující informace v souvislosti s existencí TV NOVA, případně záležitostí veřejných“ a neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ani žalobce, že by se na předmětné výroky měla vztahovat ustanovení autorského zákona. Podle výroku Vrchního soudu není Železného odvolání důvodné.

Kontakt:

Miloš Štěpánek

Naštěstí mi brzo odlehlo. Jazykověda tu působí jen jako zástupný problém (ostatně podobně jako i za Velikého Koryfeje Marxismu). Naše společnost má před sebou onačejší problémy. Třeba spor o demokracii a o svobodu tisku, k němuž se pozornost obrátila. Vcelku však není jednoznačné, co konkrétně jim prospívá a co škodí. Ve svém zamyšlení před zářijovou pauzou (dalším pátrání po pravidlech diskuse) jsem se opětovně se souhlasem dovolal názoru V. Bělohradského, že “obrovská proliferace žvástu a rozptylování pozornosti je v současném světě nejúčinnější formou kontroly informací”.

Možná, že je to časovým odstupem, ale na rozdíl od účastníků výměny názorů Jana Čulíka, dvojnásobného příspěvku Ivana Sosny a (poněkud mimo mísu) Luboše Motla jsem si přesněji uvědomil, že dr. Šimandl napsal do BL články dva. Avšak ohlasy o nich pojednávaly šmahem, jakkoli jejich obsah (a do značné míry i tón) je podstatně odlišný.

Polemika vzplanula zejména kolem druhého článku “Stvořil jste elektronickou pavlač, kde každému svobodno vykládat svou pravdičku”. Jsem na rozpacích, jak se zde s propletencem vzájemných ostnů vypořádat a neupadnout do “anotační pasti”: Jeden neřekl zcela přesně toto, onen adekvátně nereagoval na ono. Tak snad jen obecněji. Označení “pavlač” není samozřejmě lichotka. Autor mohl volit sametovější výraz. I když v předchozích glosách by se také našla na adresu ÚČJ řada nešetrných výrazů a v následné polemice se také najde nejedna “podrážděná reakce na nějaký výrok … která zpětně subjektivně ovlivňuje jeho vyznění a může tak proměnit nejnevinnější otázku v něco nesmírně drzého a troufalého”.

Těžko lze popírat, jak píše dr. Šimandl, že “Internet je zaplaven nekvalitními texty a odlišit zrno od plev je v něm těžší než v tištěných médiích” (nebo přinejmenším stejně těžké). Ostatně pánové Čulík i Sosna se prakticky programově hlásí k tomu, že tištěno má být vše. Nicméně si myslím, že svoboda slova není totéž co svoboda tlachání. S úrovní společenského diskurzu je sotva kdo spokojen (viz “blbá nálada”).Východisko je třeba i nadále hledat a já ho stále ještě vidím v cílevědomém zkoumání různých metod rezultativní diskuse, jejich ovládnutí, organizování.a praktické uplatňování.

Také mi vadí “unavená, nepřemýšlivá, v kruhu se pohybující konvenčnost většiny českého tisku” (viz odkaz na ohlas J. Čulíka), ba rozšířil bych to na média vůbec. Nesleduji BL dosti dlouho, ani dosti pozorně, a už vůbec nejsem schopen kvalifikovaně srovnávat, abych mohl polemizovat s jeho návazným (poněkud sebechvalným) tvrzením, že “Britské listy publikují většinou daleko inteligentnější, složitější a objevnější články než česká media”. Nicméně, byť na vyšší niveaux, se i v BL s “pohyby v kruhu” setkáváme. Toto snad ode mne nelze brát jako útok na BL, zvláště pak ne ostrý. Uspokojivé východisko ze sporu “tisknout vše” kontra “dospívat k závěrům” totiž dosud nebylo ani zdaleka vyřčeno. Při veškeré svobodomyslnosti a bezbřehosti by si každé fórum zřejmě mělo ujasnit svoji parketu, témata pro která nemá kvalifikované spolupracovníky odkazovat jinam, např. do specializovaných “chatů” apod.

První článek má také provokativní titulek (Protestuji proti žalovatelné diskreditaci ÚJČ), ale hned v úvodním třířádkovém průvodním dopise autor uvádí, že žaloba není aktuální. Co když jen chtěl vyvolat pozornost? Vždy v BL se ozval (a nebyl odmítnut) hlas na podporu odporné reklamy na “fidorku”! Když nadpis přiláká pozornost čtenáře, tak na půl dosáhl svého. Možná, že moje úvahy o metodice diskuse nemají ohlas, protože už jejich nadpisy nejsou atraktivní?

Je to článek odborně argumentovaný; soudil bych, že věci znalý autor v něm zřejmě uvedl na pravou míru prakticky všechny (často velmi divoké) laické náměty. Alespoň se mi zdá, že diskuse s k nim nevracela. Recidiva příspěvků o “CH” (Michalová a Pinkava) se již k původním nereálným námětům nevrací. Trochu lituji, že dr. Šimandl nepřipojil alespoň stručnou bibliografii, která by zájemce blíže seznámila s výstupy ÚČJ (např. v nakladatelství Akademia Čmejrková-Daneš-Kraus-Svobodová: “Čeština jak ji znáte i neznáte” - 1996, Daneš a kol. “Český jazyk na přelomu tisíciletí” - 1997). Nedávno mi do knihovny přibyla milá knížka N. Svozilové (rovněž z Ústavu) Jak mluvit, psát a hřešit česky, kde stojí vedle mých oblíbených jazykových brousků od Pavla Eisnera, k nimž se (vedle série rozhlasových koutků) nerozlučně druží skvělá pojednání o slovních klenotech a poklescích jako Žurnalistický slovník Karla Poláčka, Lidová rčení Jaroslava Zaorálka, Řeč komunistické moci Petra Fidelia či O patřičnosti v jazyce Václava Jamka (k nimž se doufejme brzo přiřadí Šplechtologie Ivana Kubíčka), která usnadňují všem mluvícím i píšícím - řečeno starobafuňářským obratem - jak to postavit, aby to sedělo. To vše čtenářům (nejen) Britských listům vřele doporučuji. Snad si někteří poopraví svůj názor na možnosti badatelské instituce a nebudou od ní chtít nemožné (jako i teď se snad za špatné počasí nezlobí na ústav meteorologicky).

Kdo a jak přiměje alespoň žurnalisty, aby si nepletli politiku s politikařením? (viz moje výzva, která rovněž zůstává bez odezvy).

Miloš Štěpánek

Miloš Štěpánek