Co je nového v České republice

I když stěžovatelům nedává za pravdu zdaleka ve všech bodech, zpráva je velmi konkrétní a kritická. Je zřejmé, že pokud se činnost kontrolní komise neukáže jako zcela zmanipulovaná (a to je nepravděpodobné), nalezené nedostatky, jako např. "nadstandardní" postavení Karla Fuksy při zahraničních cestách, skrytá reklama ve zpravodajství a v dalších pořadech, formální chyby při nakládání s majetkem televize a při pronájmech apod., Drahoše ze hry o ředitelské křeslo na Kavčích horách vyřazují, i kdyby se za něj jeho parlamentní patroni ulobbovali; radní by museli být šílení, kdyby člověku, který prokazatelně nedokáže vést regionální studio, svěřili kolos s desetinásobným počtem zaměstnanců.

Naopak - brněnský ředitel bude mít velké problémy, aby u nového ředitele uhájil aspoň své současné místo. (TP)

V každé naší obci najdeme pomník padlým ve válce 1914 - 1918. Zrovna nedávno stál jsem na jedné návsi, mají tam také pomník, a na něm bylo napsáno přes třicet jmen! Tolika mužům z jedné malé vesnice způsobili Rakušané smrt ve válce, kterou my jsme nechtěli a nepotřebovali; oni ano, neboť potřebovali císaře, my ani to ne. Jaká rána biologická a jaká ztráta intelektuální byla to pro celý náš národ! Milé děti! Vaši prarodičové s námi celé věky jednali jako panská třída. Svou politikou a vojenskou nedostatečností prohrávali části našeho území. Odmítali naše národní požadavky. Po prohrané válce s Pruskem roku 1866, jež se odehrála na našem území, vyhověli Maďarům a dali jim rovnoprávnost, kterou nám zase odmítli. Váš císař české království držet chtěl, ale dát se korunovat za českého krále odmítl: urážka! A vy teď na nás děláte bú? A to potom, co vaši dědové otevřeli naši jižní hranici v roce 1938 Hitlerovi? (..) Můj přítel Jiří Gruša, t. č. bytem ve Vídni, nebude tomuto mému psaní moc rád. Ale já jsem svým zadržovaným myšlenkám dnes výjimečně dal vycházku. Protože to píšu 28. října.

Ztratil jsem pecinovské pochybnosti, že to Vaculík může myslet ironicky, když jsem byl tento týden přítomen na přednášce dr. Simona Smithe o pražských antiglobalizačních demonstracích. Dr. Smith přinesl Literární noviny č. 41/2000 ze 4. října 2000, které mají na titulní stránce Vaculíkův článek "Protesty a my". I tento článek obsahuje pozoruhodně dětinsky nacionalistické výroky:

Především stojí za pozornost nemístná snaha většiny politiků a novinářů vázat každý náš krok s úvahou, že můžeme za trest být nepřijati do Evropské unie. Normální lidská hrdost - češství stranou! - nám doporučuje nenabízet se tak příšerně a neinzerovat se pořád. Naopak nějaký rok o tom úplně mlčet, až se oni, zneklidněni tichem, optají, zda je ještě chceme.

Přiznám se, že jsme se nad těmito větami dost smáli. (Je to hodně velké neporozumění Evropské unii.) Ale byl to dost smutný smích. (JČ)

Poznámka TP: To je samozřejmě trochu zjednodušené. Když soud "prokazuje úmysl", neznamená to, že by zkoumal, co obviněný v danou chvíli subjektivně cítil, ale zabývá se zejména objektivní manifestací tohoto úmyslu. V Zítkově případě nicméně o úmysl propagovat Hitlerovy myšlenky evidentně nešlo, naopak je zjevný (legitimní) úmysl na vydání knihy vydělat.

Dovíte se v této knize mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Václav Pinkava

Na stránkách českého ministerstva vnitra je přehled nehodovosti na českých silnicích. http://www.mvcr.cz/doprava/nehody/2000/souhrn.html

Ročně cca 200 000 havárií, z toho cca 38 000 úrazů, z toho cca 1300 smrtelných - škoda na majetku v řádu 5-10 miliard.

Je nehodovost v ČR srovnatelná s jinými zeměmi? Hned mne napadá spousta otázek ohledně srovnatelnosti údajů, například co je a co není úraz, který přímo souvisí s provozem na silnici... I v případě smrti, která je alespoň jednoznačná, není vždy jisté, že byla zaevidována správně jako přímý důsledek havárie, tedy dokdy poté. Názorněji: v tomto ročním období je havárií nejspíš více než v létě, ale k usmrcení nemusí dojít okamžitě, tedy ani ne ve stejném kalendářním roce jako havárie samotná.

Ale smrt je nesporný typ úrazu co se jeho závažnosti týče, takže je to alespoň výchozí bod ke srovnávání.

Srovnáme-li třeba rok 1998 - kdy smrtelná nehodovost poprvé klesla, snad díky zavedení evropských norem omezení rychlosti v obci, - pak ČSÚ uvádí 1204 usmrcených, zatímco mezinárodní evidence zde (http://www.bast.de/irtad/english/we32.html) jich uvádí 1360. Zvláštní rozpor, nejspíš kvůli odlišným měřítkům časových souvislostí.

Pro mezinárodní srovnávání bude třeba setrvat u jednotného zdroje informací, tedy toho mezinárodního.

Mezinárodní srovnávací tabulka některých poměrů je zde:

http://www.bast.de/irtad/english/weng1.html

Například za rok 1998 v ČR

populace (v tisících): 10 299
délka veřejných silnic v km: 112 658
celková plocha dálnic v km2: 485
plocha republiky v km2: 78 866
počet motorových vozidel (v tisících): 4 549
dvoukolová vozidla (v tisících) : 1 098
osobní automobily: (v tisících)3 548
smrtelných úrazů: 1360 z toho chodců 330, cyklistů 131, na motocyklech 91, v autech 750
podle věkových skupin (0-14,15-24,25-64,65+) 39, 309, 755, 236

a za rok 1998 v Británii

populace (v tisících): 59 236
déleka veřejných silnic v km: 394 183
celková plocha dálnic v km2: 3 405
plocha státu v km2: 244 046
pocet motorových vozidel: (v tisících)28 140
dvoukolová vozidla: (v tisících)829
osobní automobily: (v tisících)23 923
smrtelných úrazů: 3581 z toho chodců 946, cyklistů 165, na motocyklech 509, v autech 1789
podle věkových skupin (0-14,15-24,25-64,65+) 194, 817, 1797, 771

Kdo má zájem, ať si vyzkouší přepočítat nějaké ukazatele. Ale pozor na záměnu důvodů a důsledků při následných úvahách.

Například když porovnáme smrtelnou nehodovost s plochou dálnic, vychází nám ukazatel, že v Británii je 'hustota úmrtí na kilometr čtvereční dálniční sítě' jen 37% proti stavu v ČR - no, jo, ale to není divu, řeknete si - práve proto, že nemáme dost dálnic, tak jsou nebezpečnější.

Zatímco celých 1,4% plochy Británie pokrývají dálnice, u nás je to jen 0,61%. Ale v poměru k délce veřejné silniční sítě je naše smrtelná nehodovost 132% britské. Přitom na jednoho občana ČR pripadá necelých 11 metrů silnic, na jednoho Brita jen necelých 7 metrů. A na každé české auto připadne 24 kilometrů silnice, zatímco na každé britské 14 km. Zvažme ovšem, že pokud je v populaci méně aut, budou třeba řidiči vozit více lidí najednou, takže když už dojde ke smrtelnému úrazu, tak ke skupinovému nárůstu obětí.(Jenže naopak je v ČR zřejmě nyní hodně aut, s nimiž majitelé v důsledku drahého benzínu jezdí jen málo, pozn. JČ.) Ve skutečnosti se tohle tak moc relevantní nejeví, neboť zatímco každých 2200 Čechů 'má společné' jedno vozidlo, v Británii se o jedno motorové vozidlo 'dělí' 2100 občanů. Ovšem zvažme, že méně aut v poměru k silnicích znamená třeba menší praxi řidičů s hustým provozem, takže když už provoz zhoustne, tak z hlediska smrtelné nehodovosti to bude pořádne znát. Navíc lze polemizovat o technickém stavu našich aut proti britským, takže to, co je u nás smrtelný úraz, by byl v Británii třeba 'jen' úraz težký.

Další námitka by mohla být o tom, zda na českých silnicích jezdí spousta transitních aut, zatímco ostrovní Británie vozí po svých silnicích ve svých autech prevážně své občany - nebo také naopak, vozí se tam spousta turistů v najatých vozech, a jsou zvyklí jezdit vpravo. A takhle bychom mohli pokračovat do kolečka, ad nauseam.

Jaký údaj tedy vzít jako nejvýmluvnější?

Řekl bych, selským rozumem, že nejvíc zajímavý je počet nevinných obětí, tedy usmrcených chodců, v poměru k délce silniční sítě, neboť takové oběti by snad bylo bývalo možné objeti. (Trochu sice vadí skutečnost, že v Česku chodci stopují podél dálnic, v Británii je to zakázáno, ale budiž.)

Jak to vypadá. Počítejte se mnou. V ČR 330 usmrcených chodcu na 112 658 km, v Británii 946 na 394 183 km.

Obrazně řečeno, v ČR tedy jeden přejetý chodec každých 341km, v Británii jeden nešťastlivec ve škarpe každých 416km.

Ješte výmluvnější by byl poměr usmrcených na přechodech pro pěší, ale to bohužel statistiky ČSÚ nevedou, ani ty podrobné, pro mezinárodní účely.

http://www.mvcr.cz/doprava/dp_info/accid_98.htm

Keep Walking ? Na zdraví.

Poznámka JČ: Napadlo mě, že počet registrovaných automobilů v ČR a v Británii možná není srovnatelný, protože v ČR nyní hodně lidí sice automobil má, ale nejezdí s ním kvůli drahému benzínu. Podle mých zkušeností jsou okresní, ale i mnohé hlavní silnice třeba v jižních Čechách či na Českomoravské vrchovině i v létě skoro úplně prázdné. Než jsem to domyslel, Václav Pinkava promptně poslal doušku:

PS

http://www.bast.de/irtad/english/we2.html

Alternativní teorie o podniku

Tato diskuse je založena na dvou protichůdných teoriích o podniku. Jedna - mírně modifikovaná tradiční teorie o podniku, který je řízen vlastníkem, pokládá akcionáře za skutečné vlastníky, druhá pokládá akcionáře jen za osoby, které mají jasně definovaná "práva" na řízení a návratnost.

Normálně totiž nemají majitelé dluhopisů ani ostatní věřitelé, dělníci a místní úřady co mluvit do činnosti firmy. Majitelé cenných papírů a věřitelé mají právo na určitý příjem. Dělníci mají právo na smluvní mzdu. Místní úřady mají právo na výběr daní a kontrolu zón a regulací.

Když jsou ale práva ostatních žadatelů o příjem ze zisků firmy silně omezena, zbývajícími žadateli vzhledem k řízení i k důchodu jsou akcionáři. Teorie měla jasnou předpověď: akcionáři maximalizují hodnotu akcií a při tom respektují přesně definovaná omezení požadavků ostatních - tím maximalizují společenskou účinnost podniku. Tato na akcionáře zaměřená teorie, kdy jsou akcionáři jasně považováni za zbytkové nositele práva na řízení a vlastnictví, se obvykle nazývá "prvenství akcionářů", nebo "suverenita akcionářů".

Existuje i alternativní teorie (popsaná v mé práci z roku 1985), tzv. teorie vícenásobných "hlavních činitelů" (principal agents), někdy také označovaná "stakeholder theory" - teorie zainteresovaných. V této teorii je mnoho osob, kteří se podílejí na chodu firmy (stojí zato si všimnout v zákonech mnoha zemí, že cílem zákona není maximalizace ceny akcií, ale je jím soubor cílů, který zohledňuje zájmy dalších zainteresovaných). V této teorii je charakterizováno chování firmy jako výsledek složitého vyjednávání mezi všemi osobami, zainteresovanými na firmě.

Myslím si že tento model poskytuje lepší obraz situace ve většině transformovaných ekonomik (a také v mnoha vyspělých zemích). Původní teorie, zaměřená jen na akcionáře, ignorovala zejména existenci úřadů. Při vysokém (potenciálním) zdanění úřady a při regulaci, mají však úřady bezpochyby právo spoluřídit firmu a dostávat od ní peníze, stejně jako akcionáři. Podobně dělníci, když mají právo se organizovat a nejsou omezeni zákony, mohou provádět účinné řídící výkony. Metaforicky řečeno, v takové situaci mohou řídící a vlastnické požadavky překročit 100% - nebo snad přesněji, více než jedna ze zainteresovaných stran má právo veta, které může blokovat každý návrh, jak rozdělovat příjem firmy.

Nyní vidíme lépe, proč selhaly privatizační modely hned po reformách. Naivně se spoléhalo na teorii akcionářů. Vlastnická práva státu byla přenesena na nového vlastníka a tento měl maximalizovat tržní hodnotu akcií firmy. Ve skutečnosti však poskytuje realističtější obraz firmy model vícenásobných "hlavních činitelů" (principal agents). Přenesení tzv. vlastnictví státu na soukromého vlastníka ponechalo ostatní "vlastníky" svému osudu. Ostatní vlastníci, protože byli vynecháni při rozdělování, odpověděli nekooperativním chováním (státní úředníci se začali snažit urvat si, co mohli, dělníci ztratili zájem o práci ve prospěch podniku). Mnozí noví vlastníci sáhli k rabování všeho co mohli, dokud mohli.

Nyní pár slov o Číně. Ta nevyřešila dokonale řízení korporací (stejně jak by bylo těžké prohlásit, že USA nebo kterákoliv vláda na Západě to vyřešila). Velkou čínskou inovací - zdrojem nových podniků a podstatný zdroj hospodářského růstu - byly městské a vesnické podniky. Čína se vyhnula problémům "několikavrstevnatého rozhodování", který vyvolal potíže při české privatizaci, a tedy i  problémům řízení korporací, které byly zdrojem potíží v Rusku.

Čína prokázala, že není nutno mít dokonalou legislativu s ujasněnými vlastnickými vztahy, má-li země získat zahraniční kapitál a vyvolat domácí investice.

Zkušenost Číny přináší další otázku, na kterou se v privatizačním shonu často zapomínalo - tou je důležitost konkurence. Standardní teorie zdůrazňuje, že trh, soukromé vlastnictví a pobídka vidiny zisku poskytuje účinný výsledek jen v podmínkách silné konkurence. Protichůdná zkušenost Číny a Ruska ukazuje, že pokud jsme nuceni volit mezi konkurencí a soukromým vlastnictvím, konkurence může být důležitější než soukromé vlastnictví, zejména při náhražkové privatizaci, k jaké ve většině zemí došlo. Právě konkurence vyvolává úsilí o větší efektivitu a o nižší ceny. Konkurence je také důležitou složkou řízení korporací: v důsledku nedostatku konkurence vznikají renty, které často jsou přesměrovány na neúčinné použití.

Bankrot

Bankrot právem patří do každé diskuse o řízení korporací z jednoduchého důvodu: bankrot je prostředek, jímž dochází k přesunu práv řízení. Bankroty a přebírání firem jiným majitelem (takeovers) - to jsou hlavní složky trhu pro management. To, jaká jsou pravidla pro bankroty a pro takeovers, určuje, jak funguje trh a jak účinně funguje tržní ekonomika.

Jednoduché modely byly zavádějící, stejně jako v případě obecné teorie o podniku. Podle jednoduché teorie převezme tým manažerů, tedy nejefektivnější manažer, aktiva firmy, firma je ale ve skutečnosti trvale ve dražbě. Grossman a Hart (1980, 1981) dávno ukázali, že tato teorie neplatí pro podniky se široce rozptýlenými vlastníky: každý akcionář, která doufá, že převzetí firmy jiným majitelem zvýší její hodnotu, a proto si ponechá její akcie, se stane černým pasažérem při řízení podniku, zaměřeném ke zvýšení hodnoty firmy. Jen kdyby akcionář věřil, že úspěšný manažer přebírající firmu její aktiva rozkrade a sníží cenu firmy, bude ochoten své akcie prodat. Jen v takovém případě povede takeover k snížení hodnoty firmy, a jen v takovém případě bude takeover tedy úspěšný. Toto je velmi jasný příklad řízení podniku, který má charakter veřejného zboží, jak jsem uvedl výše.

Ve skutečnosti však mají ředitelé podniků k dispozici velký sortiment akcí, které mohou zabránit převzetí firmy jiným vedením, a posilují jejich vyjednávací pozici - včetně zvýšení asymetrie informací osobami uvnitř firmy a mimo firmu (nejen akcionářů, ale i těch, kteří by chtěli firmu převzít - Edlin a Stiglitz 1995). Kdyby fungovaly mechanismy převzetí podniku dokonale, k bankrotům by nedocházelo, anebo by k nim docházelo jen zřídka.. Podnik by v každém okamžiku vedli lidé, kteří jsou nejlépe schopni maximalizovat hodnotu aktiv. Když vznikla v transformovaných zemích tržní ekonomika, argumentovalo se, že reorganizace podniků nakonec zabezpečí, aby byl každý podnik řízen "optimálně".

Tyto argumenty však ignorovaly nedokonalost procesu převzetí firmy a tyto nedokonalosti vyvolaly nutnost bankrotu. Standardní teorie předpokládá úplný soubor cen, včetně cen za každého stavu a času a (implicitně) existují perfektní informace - v tom smyslu, že existuje dohoda o ziscích (vstupy, výstupy, ceny, trhy, atd.) v každém stavu. Tyto předpoklady jsou ale nereálné, různí účastníci trhu mohou mít různé názory na důsledky jednotlivých akcí i na to, které akce jsou vhodné - které akce maximalizují hodnotu na burze (nebo očekávaný užitek každého účastníka). Podmínky pro vznik jednotného názoru na stav firmy jsou velice restriktivní.

Za těchto podmínek nemusejí existující "vlastníci" být ochotni se vzdát svých řídících práv věřitelům, pokud nebudou k tomu přinuceni. Z jejich hlediska současná diskontovaná hodnota důchodu vlastníkům aktiv může být vysoce positivní, i kdyby trh (který odráží hodnotu tohoto důchodu marginálním vnějším zainteresovaným činitelům) věřil, že požadavky věřitelů převyšují tržní hodnotu firmy. V takových situacích musejí být vlastníci aktiv "přinuceni" vzdát se svých práv.

Tradiční učebnicový model bankrotu popisuje jednoduchý postup: požadavky věřitelů nutno plně uspokojit a vlastníci aktiv dostanou zbytek. Když zbytek nezůstane, věřitelé převezmou odpisy. Věřitelé převezmou řízení podniku a vyberou řídící tým, který maximalizuje jejich návratnost. Mohou se rozhodnout zachovat existující tým a dokonce mu dát část aktiv, pokud se jim tím podaří maximalizovat vlastní návratnost zisků.

Ve skutečnosti však typické případy nejsou tak jednoduché. To, jak různí věřitelé situaci vidí a jaké mají zájmy, se může lišit - neexistuje mezi nimi názorová jednota, podobně jako není jednota mezi akcionáři. Co je důležitější, soudy a právní systém jsou v mnoha zemích závažnými překážkami. Existují-li totiž zájmy, které jsou navzájem v rozporu, musí být rozhodčí, který zabezpečí ochranu různých zájmů (v souladu se zákonem) a dodržení priority návrhů (podle různých smluv). Ale zatímco učebnice pokládají soudy za počestné rozhodčí, soudy se stávají v řadě zemí, zejména v zemích se slabým právním systémem, aktivními účastníky procesu. Např. v řadě zemí zákon uznává postavení dalších zainteresovaných, např. dělníků, a soud se může usnést, že pro ochranu jejich zájmů současný management musí zůstat na místě. Soud může také žádat další data pro určení oprávněnosti nároků. Jakákoliv akce, která má za následek zůstávání existujícího managementu na místě - bez příslušného dohledu - je pozvánkou k rozkradení aktiv. Potenciál pro korupci právního systému je zřejmý.

Problém je ještě chaotičtější, když jsou některé dluhy v rukou státních bank - to jsou banky, které půjčují peníze především svým politickým "kamarádům". Mají dvojí pobídku - neuznávat ztráty, které vzniknou bankrotem, a udržet své politické kamarády u moci. Navíc, vlastník firmy nebo jeho přátelé si mohou koupit některé dluhy a stanou se věřiteli. Tito věřitelé mají zřejmě motivaci, která je v rozporu se skutečnými věřiteli, ale mohou použít své postavení, aby se u soudu odvolali a tak zablokovali ta rozhodnutí, které vyžadují jednomyslnost, nebo velkou většinu.

Soudy v mnoha zemích hrají v těchto věcech nejasnou roli. Používám úmyslně slovo nejasnou. Následek jejich akcí - totiž zdržení přenosu řízení na věřitele - je zřejmý. To, že zkorumpovaní soudci mohou mít motivaci rozhodnutí zdržovat, je také jasné. Pokud firma zůstane pod správou ustavenou soudem, tato správa má zdroj příjmů, z nichž část může být přesměrována soudcům. I když soud není podplacen, ale spoléhá na rady ustavené správy, rozhodnutí mohou být zdržována. Avšak podle právní vědy mnoha, ne-li většiny zemí, má soud povinnost dohlížet nejen na zájmy věřitelů, ale i dalších zainteresovaných. Oddalování rozhodnutí může být v souladu se širším mandátem soudu. Rychlé rozhodnutí výhodné pro věřitele může totiž vést k uzavření závodu a ke zvýšení nezaměstnanosti.

Krátce, ekonomický systém, jaký vznikl v mnoha zemích počátkem transformačního procesu byl systémem ve kterém pobídky hrály důležitou roli - ale byly to pobídky spíše pro rozkrádání aktiv než pro tvorbu bohatství. Tyto pobídky byly založeny na scestném modelu teorie o podniku, který poskytl právo podnik řídit, a právo na důchod vlastníkovi aktiv, o němž se předpokládalo, že bude řídit restrukturalizační proces způsobem, který rychle povede k trvale rostoucí efektivnosti.

Podkladem byla Coaseho teorie - která tvrdí, že pokud jsou vlastnická práva jsou dobře definována, nezáleží moc na tom, komu jsou přidělena (dokud jde jen o ekonomickou efektivitu). Ve skutečnosti je mnohem vhodnější model několika hlavních činitelů (principal agents) ve kterém privatizace zahrnuje převod jen některých vlastnických práv. Vyjednávání při nedokonalých informacích obecně nevede k efektivním výsledkům. A i když opakované interakce mohly snížit vést k lepším informacím a  vyvolat zisk v efektivnosti, rychle se měnící scéna způsobila, že účastníci trhu jednali daleko víc krátkozrace, než je žádoucí pro dlouhodobou efektivnost.

Byla nastolena destruktivní dynamika: Klesající důvěra v reformy vedla k poklesu investic (nebo přesněji zabránila odstartování růstu investic), a to dále posilovalo nedůvěru. Nedůvěra v reformy podryla důvěru v dlouhodobé vlastnické vztahy těch, kteří se dostali k bohatství způsobem postrádajícím sociální legitimitu. Bankovní systém nejen selhal ve funkci dohledu, ale sám byl součástí problému. Selhání bankrotu při ochraně věřitelů by ovšem bylo postavilo i dobře fungující banky do složité situace.

Sociální kapitál

Rozhodování podle různých variant teorie vlastníkem řízené firmy je prosté: Ředitel - vlastník provádí ty akce, které maximalizují tržní hodnotu. Zajisté přitom bere ohled na důsledky svého rozhodování pro jiné lidi, např. pro dělníky - kteří budou chtít mzdu, aby byli ochotni pracovat pro firmu. Ovšem tyto další strany jsou celkem pasivní. Nejsou ve skutečnosti součástí rozhodovacího procesu. Naproti tomu podle modelu o vícenásobných hlavních činitelích (principal agents) dochází k rozhodování kolektivně, cestou implicitního nebo explicitního vyjednávání, při kterém mají různé strany právo veta. Dělníci, když se jim nezamlouvá, co se jim nabízí, mohou stávkovat. Výsledek takového vyjednávacího procesu může, ale nemusí být efektivní. Některá hospodářství vykazovala dlouhé a časté stávky, které oslabily firmy a poškodily dělníky.

V tržních ekonomikách lze podniky pokládat za lokální netržní řešení problémů kolektivní akce, kde transakční náklady zabraňují koordinaci pomocí tržních smluv (Coase, 1937). V nových postsocialistických tržních ekonomikách, stejně jako v zaběhnutých tržních ekonomikách dochází skutečně na pracovišti k rozsáhlé sociální spolupráci. Současná ekonomická literatura zdůrazňuje roli sociálního kapitálu v zabezpečení alespoň určité účinnosti takových vztahů. Klíčovou charakteristikou takových vztahů je, že zahrnují výměny, které se nedějí současně a které nelze vyžadovat smluvně. Spíše jedna osoba dělá "něco slušného" pro druhou a doufá, že bude obdobným způsobem odměněna později.

V tomto smyslu jsou takovéto transakce skutečně zcela podobné mnohým jiným tržním transakcím - které nezahrnují současnou výměnu dvou přesně definovaných kusů zboží, o kterých existují téměř dokonalá informace. Když transakce neproběhnou současně, jedna strana slíbí zaplatit (nebo dodat) nějaké druhé straně zboží později. Jestli vlastnosti zboží nejsou ihned zřejmé, prodávající může poskytnout na tyto záruku vlastnosti, což je opět slib, který nutno dodržet v budoucnu.

Jsou dva způsoby, jak dosáhnout dodržení takové smlouvy - pomocí mechanismu dobré pověsti a  pomocí soudu (někdy se to označuje jako implicitní a explicitní smlouva). Oba mechanismy jsou drahé a nedokonalé. Náklady právní cesty jsou jasné, implicitní smlouvy, aby byly účinné, vyžadují rentu - odchylku ceny od marginálních nákladů, a to má také sociální náklady. Účinnost mechanismu dobré pověsti je snížena, když stoupají úroky a když pravděpodobnost přežití firmy klesá (anebo se zvyšuje mobilita jedince).

Přechod na tržní hospodářství je tedy obtížnější než udržování tržního hospodářství v chodu, protože je nutno vložit nové investice do vytvoření dobré pověsti právě v době, kdy je zvláště nesnadné vybudovat si reputační kapitál. Na druhé straně byly právní mechanismy v těchto ekonomikách taky slabé proto, že soudy neměly zkušenosti s arbitráží tržních ekonomických vztahů. Ještě hůře, vzhledem k bezprostřední historii soudů, existovala patrně malá důvěra v jejich nestrannost (i v západních zemích to je v historickém měřítku teprve nedávno, co soudy získaly pověst poctivosti).

Požadavky na informace a vyvolané transakční náklady na vynucování implicitní i explicitní smlouvy jsou obvykle různé, a tak by bylo třeba pokládat tyto dvě formy spíše za vzájemně se doplňující než za  vzájemně nahraditelné. . Problém v restrukturalizujících se ekonomikách byl ten, že oba tyto donucovací mechanismy byly slabé: Státní legislativní soudní kapacity byly omezené a sám proces transformace - velká výměna institucí, vysoké stínové úroky a krátké časové horizonty - poškodily efektivnost implicitních smluv. A tak v důsledku samotného procesu restrukturalizace vznikly zábrany pro fungování tržního hospodářství.

Zeslabení sociálního kapitálu ještě prohloubilo problémy, které vznikly v důsledku nedokonalého systému řízení podniků. Lidé dělali věci, za něž by ve stabilnějším prostředí buď přišli o svou dobrou pověst, anebo by v prostředí s lepším právním systémem skončili ve vězení. Snad mohla zabránit častějšímu porušování zákonů alternativní strategie přechodu, kdyby věnovala více pozornosti zachování existujícího sociálního kapitálu. Víme málo o tom, jak zachovat a vytvořit sociální kapitál, ale to, co jsem uvedl, se zdá být jasné. Porušovat to, co je široce pokládáno za součást sociální dohody - např. neplatit starším lidem důchody, na které si myslí, že si vydělali, to likviduje sociální kapitál (důvěru společnosti), zejména když současně vláda dává velký objem bohatství několika jedincům. (Skutečně, k sníženému hospodářskému růstu došlo právě v důsledku destrukce sociálního a organizačního kapitálu: šlo o pozoruhodnou anomálii, protože růst klesal, i když se materiální a lidské zdroje neměnily a předpokládaná efektivnost alokace zdrojů rostla.) Zdá se také, že jakmile je jednou sociální a organizační kapitál zničen, je těžké jej obnovit.

Politická dynamika

V dosavadní diskusi jsme viděli, že jsou politika a ekonomika těsně spjaty. Systém soudů, místní úřady, státní banky - tyto všechny instituce selhaly, protože nebyly schopny poukázat na selhání trhu spojeného s řízením korporací. Politická dynamika je složitá. Reformy vyžadují, aby se nositelé skrytých zájmů vzdali svých rent (které často pokládají za svá vlastnická práva). Přímo z definice vyplývá, že jedinec se sobeckými zájmy to nikdy neudělá dobrovolně. Jak je pak reforma vůbec možná? Někdy lze nalézt řešení Paretova typu, velká ujednání,kdy všechny (nebo všechny větší) skupiny lze přesvědčit, že na tom budou po reformách lépe. V některých případech umožní reformy přestavba politické moci - a změny v politickém chápání skutečnosti. Samotné politické koalice se mění až během reformy. Když si to však političtí protagonisté předem uvědomí, může se to stát pro reformy překážkou, jestliže se nositelé existujících mocenských vztahů začnou obávat, že změny povedou k novým koalicím s neurčitými dlouhodobými důsledky.

V případě postkomunistických ekonomik existovalo množství skrytých zájmů, které mohly o hodně přijít přechodem na tržní ekonomiku. U některých reformátorů existovala víra, že setrvační síla reformy bude dosti silná, aby prosadila agendu privatizace navzdory zájmům těch, kteří jednali jako efektivní vlastníci; ale je zajímavé, že tato síla nebyla dostatečná, aby překonala opozici proti restrukturalizaci (Bojko a ostatní, 1996). Z tohoto hlediska tedy požadovaný (a jedině možný) postup byl: privatizovat, restrukturalizovat a pak regulovat. S privatizací se může dostavit silná ekonomická pobídka restrukturalizovat. Disekonomie "rámce" povede k rozpadu aglomerací (patrně podobně, jak se to stávalo v USA po každé vlně fúzí). A když jednou už restrukturalizace nastane, doufalo se, uspěje politický tlak, vyžadující, aby vznikla konkurence a regulace. Obecněji se předpokládalo, že dá privatizace do pohybu proces legálních reforem, které postupně povedou k efektivnímu systému řízení korporací. Tvůrci privatizace v Rusku si byli vědomi nebezpečí z nedodržení vlastnických práv. Přesto, reformátoři předpovídali, že instituce vzniknout až po vzniku soukromého vlastnictví. (Shleifer a Vishny, 1998).

Podle mých poznatků ale neexistuje žádná teorie, která by odpodstatňovala tento optimistický odhad institucionálního vývoje. Coase sám zdůrazňoval, že transakční náklady jsou důležité a že v důsledku těchto nákladů a nedokonalých informací není výsledek vyjednávacích procesů obecně vzato optimální. Ale pozdější stoupenci Coaseho zavřeli oči před těmito problémy, zejména v Rusku, a vsadili se, že přerozdělení aktiv sekundárním trhem bude fungovat "dostatečně dobře". Nyní se zdá, že sázku prohráli. Zaplatí za to však ruští dělníci a daňoví poplatníci.

Abychom byli féroví. Uplynulo teprve deset let od začátku transformace a musíme být trpěliví. Třeba se události se vyvinou tak, jak se to čekalo. Jistě ti, kteří doporučovali strategii reforem, nevylíčili podrobně všechny proměny, kterými země projdou, než dosáhnou konečného stupně. Je jen málo zřejmé, že tito pozorovatelé skutečně očekávali nedostatek investic ve výrobě, úprk kapitálu za hranice a rozklad podpory pro tržní reformy. Kdyby byli analyzovali čistě jen ekonomiku, mohli by na svou obranu nyní říci, že tyto nepříznivé jevy jsou důsledkem politického procesu, který byl mimo jejich zájem. Jenže jejich doporučovaná strategie nebyla založena čistě na ekonomické analýze, ale i na politických úvahách, takže není taková obrana moc přesvědčivá.

Existuje i jiná politická dynamika: Demokraté vědí, že nejsilnější hrozbou životaschopné demokratické společnosti je koncentrace politické a hospodářské moci. Reformátoři mohli využít oddanosti občanů demokratickým procesům, aby motivovali proces restrukturalizace a majetkových přesunů a aby tak zlomili moc průmyslových ministerstev. Oddanost privatizaci mohla sama zeslabit odpor, protože moc ministerstev by se v každém případě rozložila. V nově nalezeném duchu svobody mohly nové programy pro podporu nových podniků nalézt širokou občanskou podporu a tyto nové podniky se mohly stát konkurencí a protiváhou starých a zaběhnutých monopolů. Vytvořit regulační úřady nad monopoly až po privatizaci může být mnohem těžší než předtím. Po privatizaci existuje soukromý zájem udržovat vysoké ceny a překážet konkurenci a monopol může využít svých zisků pro další podporu svých zájmů. Před privatizací nevědí ještě potenciální kupci, kdo bude monopolistou. V té situaci není ještě v zájmu žádného jednotlivého potenciálního kupce, aby věnoval mnoho energie a zdrojů odporu proti regulaci. Když se vláda rozhodne prosazovat privatizaci, na ministerstvech asi také ještě není silný odpor proti efektivní regulaci: řeknou si státní úředníci: vždyť to postihne jen soukromý sektor.

Obecněji, myslím si, že když jednou politický proces otevře pro občany okno do světa a  lidé najednou vidí, jak to vypadá jinde, nutně to vyvolává zásadní otázky: Proč je naše životní úroveň nižší než v jiných zemích se stejnou úrovní vzdělání a přírodních zdrojů? Když tržní ekonomiky docílí vyššího růstu s větší společenskou rovností, poptávka po tržních reformách bude neodolatelná. Problém je, že lidé v reformujících se ekonomikách zažili hrůznou zkušenost reforem a mnozí se stali skeptiky. To je realita s kterou se budou muset potýkat demokratičtí reformátoři v budoucích letech

Hesla, zmatky a nedorozumění

Pohlížím-li na zkušenosti minulých deseti let, je pozoruhodné, jak sebejisté soudy byly vynášeny o tom, jaké reformy jsou správné, i to, jak rychle usoudili někteří analytici, že jejich předpovědi byly správné. Abychom byli spravedliví - i když existovaly bohaté zkušenosti z mnoha zemí, přesto nebylo dost údajů pro pevné závěry: Lišily se země, které privatizovaly a liberalizovaly rychleji také jinak - rozdíly, které samy o sobě mohly přispět k úspěchu?

Předpokládá se, že rychlost liberalizace byla vnitřní proměnou, ovlivněnou historickou zkušeností a vyhlídkami do budoucna. A země se lišily v obou směrech. Pro země východní Evropy poskytla šance rychlého vstupu do EU jak pobídku k rychlé liberalizaci, tak příležitosti, které byly zcela jiné, než měly územně blokované země hluboko ve střední Asii. Vznikl jakýsi Rorschachův test - různí pozorovatelé viděli v datech jen to, co v nich chtěli vidět. Bylo to v době, kdy používání stejné optiky často vedlo k protikladným závěrům. Nejasné je například, co kdo míní pojmem "privatizace". Když Británie prodala akcie jednoho státního podniku veřejnosti, bylo dosti jasné, že to je privatizace. Ale když Polsko prodalo akcie ve vládou řízených národních investičních fondech na varšavské burze, znamenalo to, že všechny podniky v portfoliu fondu byly zprivatizovány (jak se tvrdilo mnoho let)? Jsou to portfoliové podniky prodané strategickému partnerovi, anebo jsou to podniky volně prodejné na burze, jak se tvrdí teď? Odpověď je důležitá pro ekonomickou analýzu, protože podle toho ,jak odpovíme na tuto otázku, určíme, zda pokládáme Polsko za rychlého nebo pomalého privatizátora.

Nebo další příklad: Když ČR použila kupónovou privatizaci, ale pak státní banky poskytly zprivatizovaným podnikům "měkké" půjčky, je to skutečná privatizace? Předpokládalo se, že privatizace vytvoří omezení "tvrdým rozpočtem" - ale měkké půjčky přece zabezpečují měkké omezení rozpočtu.

Tento příklad však představuje hlubší problém: Jak víme, že půjčky jsou měkké? Opakovaná státní pomoc bankám poskytuje jistý dodatečný důkaz. Pak ale dokonce tzv. soukromé banky poskytují podnikům měkké půjčky, zejména pokud jsou "podkapitalizovány", hrají o záchranu od státu a spoléhají na státní pomoc, jakou dostávaly v minulosti.

V jistém smyslu tak, jak postupujeme, nabývá sémantika stejného významu jako odpovědi na ekonomické otázky. Poučení je stejné: Rozhoduje to, jak jsou řízeny podniky. Jestliže privatizace nevěnuje pozornost tomu, jak budou zprivatizovaný podnik řízen, dopadne špatně.

Koncepce restrukturalizace je taky nejednoznačná. Hned ze začátku se debatovalo o tom, zda se vláda má pokusit o restrukturalizaci nebo jí ponechat novému majiteli po privatizaci. Zpočátku převládla teorie, že se to má přenechat novému vlastníkovi - ostatně se vlády předtím při restrukturalizaci příliš neosvědčily. Problém s touto teorií byl, že podniky měly příliš mnoho zaměstnanců, existovaly velké aglomerace zastaralých a nesladěných základních fondů a závazků z dřívějších subvencí.

Jakmile vznikla šance, že připlynou zahraniční privatizační investice, tyto "měkké" dlužní závazky náhle "ztvrdly" v legální závazky podniku státním bankám. Navíc základní fondy, bezcenné pro kupujícího, zpravidla neměly trh, ale byly oceňovány privatizační agenturou podle pořizovacích nákladů nebo podle "pomyslného" produkčního potenciálu. Vlády zpravidla nechtěly hromadně propouštět a raději přenechaly tento problém zahraničnímu kupci, který by mohl subvencovat dělníky ze své "hlubší" kapsy, nebo na něhož by byla přesunuta politická odpovědnost za masové propouštění. Když vynecháme problém pracovních sil, kdyby zahraniční kupec přijal všechny zjevné i skryté závazky, pak by většina podniků byla prodána za symbolický jeden dolar. Ale to bylo politicky neuskutečnitelné a ta byly důsledkem prvního zájmu jen velmi slabé investice do domácích podniků.

Restrukturalizační teorie se staly jemnějšími. Bylo zjištěno, že zahraniční zájemci nechtějí převzít břemeno odstraňování minulých chyb. Zjistilo se, že investoři chtějí "čistou hru" - chtějí aktiva, jichž je možno využít v nových výrobních plánech a soubory zařízení náhodně sestavených v minulosti. Bylo nutno uznat, že nejistota vyplývající ze směsice zařízení a závazků snižovala cenu, kterou byl kupec ochoten zaplatit. Zahraniční investoři se také začínali rozhodovat, že raději budou stavět nové "závody na zelené louce". Bylo uznáno, že vláda musí zlikvidovat měkké úvěry podniků a vyřešit problémy se životním prostředím. Že vláda nemůže očekávat od cizího kupce, že každého vykoupí.

Nyní vlády přebírají větší zodpovědnost za to co se nazývá "pasivní" restrukturalizací, čistí účetní knihy a redukují problémy pracovních sil (tj. aktivní politikou trhu práce a zlepšenou sociální sítí) - a to všechno bez "aktivních" restrukturalizačních rozhodnutí o charakteru budoucích výrobků a nových strojích, které by měly být přenechány novému majiteli.

Závěrem

Známe staré přísloví, že nikdy nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, a i když se musíme o mnohém poučit z minulosti a snažit se pochopit, proč věci dopadly jinak, než jsme očekávali, naše úsilí je nutno zaměřit na budoucnost. Přitom vyniknou dvě věci: příjem a životní úroveň ve většině zemí stagnovaly, jestliže nepoklesly: občanská důvěra v tržní procesy a v reformy je v mnoha, možná ve všech postkomunistických zemích ochromena. Každá strategie dalšího vývoje musí s touto skutečností počítat.

V mnohých zemích by nyní přísná interpretace pravidel tržní ekonomiky rychle přivedla k převzetí velkých částí aktiv privatizovaných v minulém desetiletí - vládou; tedy k novému znárodnění. V některých zemích existují obrovské daňové nedoplatky. V typických průmyslově rozvinutých zemích by se takové nedoplatky řešily rychle pomocí vlády - majetek by se případně prodal a z toho by se zaplatily daně. Navíc v mnoha reformovaných zemích, jsou banky prakticky v bankrotu, z části v důsledku velkých nedoplatků podniků bankám.

Opět by standardním tržním řešením bylo uzavření těchto bank a jejich převzetí vládou pro rekapitalizaci (leda že by dokázaly najít soukromé zdroje pro rekapitalizaci, což je ve většině těchto zemí bez velkých vládních subvencí ). Svým způsobem je to dobrá zpráva, protože nyní vzniká pro vládu druhá šance pro privatizaci těchto aktiv způsobem, který lépe zohlední problémy řízení korporací a jiné otázky, o nichž jsem se zde zmínil.

Ovšem zároveň je nutno obrátit pozornost také k jiným otázkám, které snad byly ošizeny. Stejně důležité jako restrukturalizace existujících aktiv a podniků je vytváření nových aktiv a podniků; tvorba pracovních míst a podnikání musí být základním předpokladem. Důraz nutno položit také na další rysy institucionální infrastruktury tržní ekonomiky a demokratické společnosti, od finančních institucí až k sociálním a právním strukturám. Vysoká a rostoucí úroveň korupce a výše popsané problémy řízení jsou příčinou, proč hospodářská transformace v těchto zemích selhala, i důsledkem tohoto selhání.

Poslední desetiletí tohoto století je plné překvapení. Málokdo očekával rychlý pád komunismu. Když k tomu došlo, vznikla euforie o rychlém přechodu k tržnímu hospodářství.. O celé desetiletí později se ukázalo, že tyto naděje byly zcela nereálné. Byly nyní nahrazeny střízlivostí a realismem: víme, jak obtížné jsou úkoly, které jsou před námi Přesto zůstávám optimistou: doufám, že poučení, které lze odvodit z experimentu, který si již od lidí už tak obrovské oběti, umístí tyto země do dobré výchozí polohy pro novou a doufám úspěšnější fázi demokratické přeměny.

František Roček

Kdysi řekl Cyril Svoboda, tuším, že stále ještě KDU - ČSL, že ombudsmanem by měl být člověk bez politických a dalších ambicí přesahujících někam do budoucna. Aby se z ombudy nestalo koryto a řízená střela politického doletu.

Je to jediné moudro, které jsem si od Svobody kdy zapamatoval, protože měl z gruntu pravdu.

Motejl prošel funkcemi, kde se osvědčil, jeho současný nadhled podepřený i jeho ne-budoucností čili věkem - to jsou předpoklady, že by mohl být dobrým úvodním - startovacím ombudou.

Oba Motejlovi protivníci obdrželi výrazně méně hlasů. Členka Nejvyššího kontrolního úřadu Marie Hošková - kdo ji zná? Kdo si může udělat nějakou rámcovou představu o tom jak by ombudovala? Ještě hůře na tom byla neřízená střela prezidenta Havla - počítačový expert Václav Trojan. Dostal nejméně hlasů - pět. Trojana si pamatuji z kauzy Matiční ulice. Jeho projevy na toto téma byly dojmologické: pouze obecně emotivní, bezobsažné a z jeho projevů bylo znát, že se v místní situaci neorientoval. Byl by nejhorším z možných kandidátů.

Proto jsem rád, že se startovacím ombudou stal starý pan Motejl. Proto, že tento úřad, o jehož vážnosti mají mnozí pochyby, bude důležitým nástrojem občanské společnosti, ale zároveň i skokanským můstkem pro nátlakové rádoby "lidskodůstojenské" skupiny. Rozvážnost a nestrannost bude u ombudí čeledi stejně důležitá jako je (má být) u čeledi soudcovské - vzhledem k možným důsledkům - politicko ideologickým vlnám tsunami, které se při nerozvážném posuzování případů mohou stát nebezpečnými zbraněmi...

Jan Winkler

Pod emotivne nabitym titulkem "Odstrasujici priklad NDR: privatizace prodejem do zahranici by byla i v CR katastrofou" pan Krejcirik specha na zachranu toho mala, co zbylo z tak slibne, ocekavanim preplnene, "ceske cesty" privatizace.

S ohledem na naprostou prevahu faktu priznava, ze "Dnes uz asi nikdo nepochybuje, ze pri privatizaci "ceskou cestou" doslo k chybam a  ze se mohla udelat lepe." Tedy presne podle Klausova scenare: "Ano, kdyz se neco dela, dojde k nejakym tem chybickam. A vzdy se to da udelat, o neco lepe". Kdo by se s takovou moudrosti prel? Treba uznat, ze neuziva dalsi Klausovy vymluvy: "Nikdo ale tehdy nevedel a nerikal, jak to delat lepe."

Vychodonemecka privatizace totiz byla prikladem, jak to delat lepe, prodejem skutecnym investorum.

Krejcirik take uplne prechazi skutecnost, ze vychodonemecka privatizace take nebyla zdaleka jako "ceska cesta", svym prubehem, i pri objemu a gruntovnejsi podstate, kdy se skutecne menily vlastnicke vztahy, kdy existovali skutecni novi majitele a ti take rozhodovali, poznamenana korupci, tunelovanim a  ekonomicky nulovymi operacemi, ktere umoznovaly praktiky, neznalost nebo neochota prijmout prislusne zakony v CR. Ackoliv se populisticky otira o  "prislovecnou nemeckou dukladnost", se kterou pod vedenim zapadonemeckych expertu a novych vlastniku a v ramci zakonu SNR, privatizace probehla, zapomina na to, ze srovnava jablka s pomeranci. A spise v totalitnim duchu k  tomu navic strasi se 30% nezamestnanosti.

To, ze ode dne sjednoceni, obcane byvale NDR meli pomer marka = marka, o tom, ze za stedrych socialnich davek na zapadonemecke urovni, ani nezamestnani nemusi zavidet Cechum, "dustojne" zamestnanym v zadluzenych a neefektivnich podnicich, to z jeho obrazu mizi. Ano, je to neprijemne a nekdy i  deprimujici, kdyz v byvale NDR "Drtiva cast prumyslu - chlouby byvaleho socialistickeho tabora - se behem nekolika mesicu zhroutila." Vychodni Nemci tak ale dostali rychlou, objektivni a dlouhodobe levnejsi a zdravejsi, transparentnejsi lekci o skutecne trzni cene a perspektivnosti sve sbirky "rodinneho stribra".

Nebo ma snad pan Krejcirik objektivni dukazy o tom, ze novi, zapadonemecti nebo zapadni, ale vzdy skutecni a ne kuponovi vlastnici, si s nabytym majetkem pocinali jako neproziravi hospodari? Meli umele udrzovat zamestnanost, jako to delal "pravicovy-liberal" Klaus v CR? Meli neperspektivni podniky, nejlepe nakonec za penize danovych poplatniku, drzet na JIPce nesplatitelnych uveru tak, ze by dnes, jako v CR roku 2000, stale 36% uveru bankovniho sektoru bylo spatnych? Nemecko si, jako sjednocena zeme, at jiz na urovni obcanu a vlady, tak i na urovni firem, ktere skoupily vychodonemecke podniky, pocinalo tak, ze se divalo na celkovy optimalni efekt. Soukromy sektor se pri rozhodnutich kupovat privatizovane podniky rozhodoval rozhodne vice trzne, nez se rozhodovaly ceske podniky privatizovane kuponove a za nezodpovedne uvery presluhujiciho manazmentu. Zapadonemecti obcane zaplatili a plati miliardy marek za to, aby vychodni Nemci meli stejne silnou menu a porovnatelnou zivotni uroven.

Otazky, ktere by si pan Krejcirik mel spise klast jsou, jaka je zivotni uroven v byvale NDR a v CR, jaky je HDP tam a u nas. Zda a jak je (vychodo)nemecky bankovni sektor zatizen neresitelnym bremenem spatnych uveru. Svetova banka uvadi, ze nad 6% spatnych uveru v bankovnictvi, soukromy sektor neni schopen veci sam resit (cti: stovky miliard musi postupne prichazet z kapes danovych poplatniku).

Pravicovi-liberalove, i nase domaci odruda tech, kteri se za ne po leta vydavali, normalne davaji prednost tvrde pravde i za cenu sokove terapie. To, ze Klaus ji nikdy neprijal (a na rozdil od jeho CR ma uvedenych 36% spatnych uveru, zaostalejsi Polsko jich ma 11% a Madarsko pouhych 6% a k tomu navic opakovane vetsi rust), je vymluvnym dukazem toho, ze bez ohledu na leta retoriky, Klaus, jeho transformacni a privatizacni politika byly rozhodne mene pravicove, nez politika vlad uvedenych zemi.

A tak 11 let po cinkani klici, pri prumernem mesicnim platu stale jen 300$ hrubeho, pri HDP/hlavu (i pres neuveritelny 33% propad porodnosti) stale mensim nez za komunisticke totality, pan Klaus opousti tyto "nezajimave a  neprislusne" makroekonomicke udaje a misto HDP/hlavu radi spoluobcanum, aby se divali na "pestrost zivota". Vychodonemecky obcan i te pestrosti zivota ma rozhodne stejne (nedavno zde nekdo psal o tom, ze se, jako Cech, "stydi za  spinave, ruinovane, vykricenym personalem charakteristicke" CSD a v porovnani klade vychodonemecke drahy "spise na uroven sluzeb a kvality bezne u  aerolinii").

To, ze CR nemela a nema zadne "Zapadni Cesko" a tedy zdroj financovani stedreho a nekdy dlouhodobeho "polstare" socialniho zabezpeceni i investic do podniku i infrastruktury, melo byt duvodem k usilovnemu, plosnemu vyhledavani zahranicnich investoru pro co nejvetsi objem podniku. Za Klause, jim propagovane narodovecke "ceske cesty", se souhlasem a nepodlozenou narodni hrdost citici vetsiny, se privatizovalo hlavne kuponama, skutecne privatizace se oddalovaly (protoze "delat na cizi pany" se rozhodne nechtelo). Mezitim rodinne stribro dale cernalo, pokud kdy melo takovy lesk a cenu, jak si mnozi mysleli.

Porovnani ceske strategie zduraznujici rozdeleni majetku za kupony a pomahani si v oddalovani nevyhnutelneho nesplatitelnymi uroky a aleternativy co nejsirsiho vstupu zahranicnich investoru, kteri by prinesli jak skutecne investice, tak potrebnou zmenu chovani v podnicich (tedy na mensim meritku provedene vychodonemecke privatizace), vychazi stale jednoznacne v neprospech "ceske cesty". Markoekonomicke indikatory dnes i v nasledujicich letech budou vymluvne a a budou podavat objektivni srovnani. Neni o cem mluvit.

Pavel Barák

Milan Šmíd v textu Proč nemáme České audiovizuální centrum aneb Neradostná bilance opoziční smlouvy z Louče číslo 16 z 11.12.2000 mj. říká: "Vůbec nejsem ve věci ČAC optimista... Opoziční smlouva je v tomto směru jednoznačná a neúprosná. V jejím dodatku, tzv. tolerančním patentu z 14.1.2000, se vláda ČSSD zavázala, že nenavrhne žádnou další instituci, která by byla placená z rozpočtových peněz. Proto muselo ČAC z novely [audiovizuálního] zákona ven... Stížnost na absenci českého audiovizuálního centra by tudíž měla být směřována nejen na ministerstvo a na Pavla Dostála, ale především do Sněmovní ulice, stranické centrály ODS."

Umýt hlavu ale potřebuje čelný činitel jiné strany - Petr Mareš (*1953), místopředseda Unie svobody. Od června 1998 poslanec PSP ČR, předseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, člen stále delegace do Parlamentního shromáždění NATO, člen podvýborů pro styk s krajany a pro státní vyznamenání. Podle oficiálnío životopisu ženatý, dvě dcery. Historik, absolvent Filosofické fakulty UK v Praze, studoval také ve Varšavě, Moskvě a Oxfordu. Po ukončení studií pracoval jako odborný pracovník akademie věd, dělník na stavbě metra, archivář ve Všeodborovém archivu a vědecký pracovník ve Filmovém ústavu. Od roku 1990 přednáší na Fakultě sociálních věd UK dějiny mezinárodních vztahů a dějiny USA.

Koncem osmdesátých let Mareš odešel s dalšími kolegy (pro mne z ne zcela jasných pohnutek, nicméně tím získal novou identitu - říká se tomu legalizace) z Historického ústavu ČSAV do Československého filmového ústavu, kde pracoval v odboru výzkumu jako historik. Koncem roku 1989 se aktivně účastnil diskusí zaměstnanců ČSFÚ o příštím směřování této příspěvkové organizace ministerstva kultury, financované především z výnosů filmového archivu a dotované ze státního rozpočtu.

Střetávaly se dvě koncepce ústavu: Jedna úzce ochranářská, deklarující zájem zamezit komerčnímu využívání archivních fondů a omezit aktivity ústavu na archivářství a činnosti bezprostředně související či navazující. Zástupcem tohoto proudu byl sice Ivan Klimeš (tamtéž i nadále), ale jeho ideovým vůdcem byl právě Petr Mareš.

Druhý přístup byl širší, zahrnoval vedle autonomního postavení archivu a navazujících činností také informační službu celé kinematografii - tedy to, co nyní představuje idea ČAC. Představitelem a mluvčím této koncepce jsem byl osobně.

Spor byl nesmiřitelný a neřešitelný, ale byl utlumen s příchodem nového ředitele, vybraného v konkursu, Jaroslava Bočka, který v ústavu už pracoval v šedesátých letech (s Effenbergrem, Svitákem, Pondělíčkem a dalšími známými intelektuály). Ten se rozhodl racionalizovat řadu činností ústavu (snížit počet pracovníků o ty, kteří tam byli jen do počtu) a zřídit informační centrum, jehož vedení nabídl mně.

V IC jsme byli čtyři, později nás bylo pět. Postupně jsme budovali kartotékové a počítačové databáze všech tuzemských institucí působících v kinematografii (především tvůrčích, výrobních a distribučních), jejich činností a produktů (především všech filmů), mezinárodních institucí a fondů, hlavních audiovizuálních institucí sousedních států a nejvýznamnějších evropských a světových kinematografií. Navázali jsme se všemi kontakty, shromažďovali a vyhodnocovali informace, především jsme ale poznatky aktivně zprostředkovávali těm, o nichž jsme věděli, že by je získané informace mohly zajímat.

Audiovizuální Eureka, která právě vytvářela celoevropskou síť korespondentů svého informačního střediska, nás tehdy vybídla, abychom plnili funkci regionálního centra Evropské audiovizuální observatoře (při Audiovizuální Eurece, instituci Rady Evropy). Osobní kontakty na fond Eurimages (právě tam byly peníze na hrané filmy, Eureka jen "labelizovala" - dávala záruky kvality) si chránil Jaromil Jireš, i když nám informace taky předával.

Udržovali jsme i kontakty s Fitesem, který však byl rozdírán vnitřními spory, především o privatizaci Barrandova.

S ministerstvem kultury (v čele s Milanem Uhdem, později s lidoveckými ministry) byla komunikace obtížná, když vedoucím příslušného odboru byl Igor Ševčík (vynikající grafik a filmař, ale neschopný administrátor, věčně pod vlivem alkoholu), který asistoval hrobníkům tehdejší české kinematografie jako svébytné instituce.

V polovině roku 1992 však Boček překvapivě náhle odchází od rozdělané práce do Svobodného slova jako šéfredaktor a na jeho místo je jmenován tehdejší šéf archivu Vladimír Opěla, odborník s mezinárodním renomé a nadšenec pro archivní filmy, nicméně zásadní odpůrce samotné ideje a tedy i existence informačního centra pro a o kinematografii na půdě filmového ústavu.

Ten během několika měsíců prosadil přejmenování Českého filmového ústavu na Národní filmový archiv (údajně proto, aby pod novým jménem, stavícím archiv naroveň Národnímu divadlu, Národní knihovně a Národnímu muzeu, ztížil prý hrozící zánik archivu jako instituce); hlavně ale zlikvidoval informační centrum, jehož trosky převedl pod oddělení dokumentace, která nadále - byť v omezeném rozsahu - shromažďuje informace o subjektech působících v české kinematografii a výsledcích jejich činnosti - především seznamy vyrobených, nově distribuovaných a vyvezených filmů - které jsou podkladem pro ministerskou roční zprávu o stavu kinematografie. Nicméně malá dokumentace NFA nijak nenahrazuje další činnosti zlikvidovaného již fungujícího informačního centra, které nekladlo žádné dodatečné nároky na státní rozpočet.

To, čemu se nyní říká ČAC, tedy již v polovině roku 1992 reálně existovalo, fungovalo a rychle se rozvíjelo na půdě tehdejšího Českého filmového ústavu. Jestliže význam tohoto pracoviště v té době někteří přehlíželi, jiní jeho postavení odmítali proto, že překáželo jejich sobectví či partikulárním zájmům těch, jimž posloužili - je to především jejich zásluha, proč audiovizuální centrum nyní stále ještě není.

Milan Šmíd proto pláče sice na správném hrobě, původní hrobníky však nepojmenovává.

Eugen Haičman

Kdyby žil Machiavelli v informační společnosti třetího tisíciletí, jeho rada mladému vladaři by zněla asi nějak takto:

"Hleď si, aby všechna media byla dostatečně zásobovaná imaginárními problémy, které se imaginární na první pohled nejeví a jsou dostatečně mediálně přitažlivé. Vždy upřednostňuj formu nad obsahem, neboť právě zvýrazněním formy můžeš zamlžit, překroutit či skrýt jakýkoliv obsah. Stejně tak střež, aby jednání institucí, které se snažíš ovládnout a zmanipulovat bylo vždy formálně zcela bez chyby a v mezích panujících norem. Tak jim nejsnáze vnutíš svoji vůli. Zejména nedopusť, aby kterýkoliv z tobě podřízených úředníků samostatně myslel či dokonce jednal. V tu chvíli se musíš ty stát první a největším ochráncem práva, pořádku a zákona. Každý musí jednat jen podle platné normy..."

Kdybych byl polititikem a chtěl ve své zemi nastolit diktaturu postupoval bych takto. Především bych se musel poučit z chyb svých předchůdců, jako byli Hitler, Lenin, Stalin etc. Tyto chyby bych nehledal v jejich písemných dílech ale v jejich činech. Každý politik, který se chce stát diktátorem si totiž musí osvojit schopnost jinak mluvit a jinak jednat. Výše uvedení pánové jí měli v dokonalé míře. Jestiže fakticky pokládám Hitlera a Stalina za své vzory, formálně se od nich musím naprosto distancovat, jinak bych se zdiskreditoval.Tak jako to učinil Stalin ve vztahu k Hitlerovi.

Tím se ale jejich dějinný neúspěch stává mým esem v rukávě. Chci-li omezit svobodu slova, nedovolím číst své idoly. Zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Jednak zabráním druhým v bližším seznámení se s jejich dílem a tím je budu držet ve strachu z návratu fašismu či komunismu. Po přečtení Mein Kampfu totiž každý soudnější člověk pochopí, že problém německého nacismu je složitý a že sama kniha je snůška blábolů, která je určená jisté inferiornější vrstvě obyvatelstva (v současné době tuto úlohu plní televizní reklama a sportovní utkání). Zároveň si ale zákazem takovýchto knih připravím podmínky pro zákaz jakýchkoliv knih. Chci totiž ovládat lidi a to znamená, že jim musím zabránit za každou cenu udělat si na cokoliv vlastní názor. Snažím-li se ovlivnit myšlení druhého, musím tomu dát legitimitu, musím vytvořit zdání, že jednám v nějakém vyšším zájmu.

Mým předchůdcům chvíli trvalo, než pochopili, že než revoluce a její nezákonosti je lepší uchopení moci legitimní cestou a vytvoření takových zákonů, které jí upevňují. Ale jak jsem již napsal, učím se především z jejich chyb, ne knih. Naše zákonodárství, které stojí na pilířích středověké inkvizice a zákonů carského Ruska mi pro mé zvrácené cíle skýtá mimořádně kvalitní podhoubí. Mohu být stokrát přesvědčen, že by bylo efektivnější nahradit naše soudce počítači PC 286 z odpadového kontejneru a program, který by rozhodoval stejně formálně podle litery, ne ducha zákona jako oni, mi zhotoví žák třetí třídy základní školy za balíček žvýkaček. Své přesvědčení si musím nechat pro sebe a naopak práci soudů vyzdvihovat.

Žádný úspěšný diktátor se neobejde bez pomocníků. Ti se dají rozdělit do třech kategorií. Kategorie první jsou snaživí hlupáci. To jsou lidé, kteří sice vše myslí dobře, ale nejsou schopní přijmout relativnost svých vlastních pravd ve vztahu k pravdám jiným stejně platným. Jejich snahu napravit svět musím dokonale proměnit ve snahu o dosažení svých nízkých egoistických cílů. Není to tak těžké, stačí je správně nasměrovat. Příklad. Všichni teoretici, kteří studovali velké totalitní systémy dvacátého století pochopili, že jejich skutečnou páteří nejsou psychopaté jako Hitler, ale normální "slušní" občané. Hannah Arendtová, která sledovala proces s Eichmannem, došla k závěru, že se nejednalo o žádného výjimečného zločince, ale o docela obyčejného byrokrata, který jen poctivě plnil úkol, kterým byl pověřen. Kolik takových Eichmannů potkáváme? Kolik byrokratů nám denně znepříjemňuje život, protože na to mají pokyny, kterých se musí za každou cenu držet? Chci-li tedy zmanipulovat snaživého hlupce, ukáži mu jednoduše směr k nějakému reliktu doby minulé (např. k Hitlerově knize či k vymaštěným hohlavcům, hajlujícím na ulici) a tím dosáhnu, aby ti skutečně nebezpeční měli klid pro své mnohem destruktivnější chování.

Tím jsem u druhé kategorie pomocníků. Ty nazývám nemyslící nástroje. Jsou jimi byrokraté právě typu Eichmanna, bez kterých se neobejde žádná racionální administrativa. Patří mezi ně soudci, kteří zavírají děti za pár kytek trávy, jelikož zákon to nařizuje nebo nekompromisně trestají vydavatele bezcenné pornografie. Jako diktátor si jich musím cenit a jejich výkony vyzdvihovat i když jimi lidsky pohrdám více než těmi prvními.

Třetí důležitou kategorií "spolupracovníků" jsou všeho schopní kariéristé. U těch musím být na pozoru, aby nebyli náhodou chytřejší než já a nepřerostli mi přes hlavu. Také se jich po splnění své funkce musím ihned zbavovat.

Trochu vážněji. Nemám žádné ambice se stát diktátorem, mám rád svobodu pro sebe i druhé. Svými cynickými větami jsem chtěl jen upozornit, že větším nebezpečím pro svobodu a demokracii jsou charakterové typy lidí, které bych si jako diktátor vzal jako své "pomocníky". Podle sociologických průzkumů má v sobě každá společnost asi pět procent psychopatických jedinců, jako byl Hitler. Těch zbývajících devadesát pět procent může a nemusí vytvořit podmínky pro to, aby se dostali k moci. Omezení svobody slova je jedna ze základních podmínek pro. Myslím si, že mnohem důležitejší než zákazy, je to aby v naší zemi vzniklo prostředí, kde nemohou zvrácené ideje přežívat. V prostředí cenzury se jim naopak daří velmi dobře. Je-li nosnou hodnotou nějaké ideologie pudová nenávist, není ani tak důležité, proti komu je tato nenávist namířena. Důležité je jen, aby se mohla projevit. Na fotbalových a hokejových utkáních mnoho lidí běžně ventiluje své skryté agrese. Kvůli tomu, ale nikdo soudný nezakáže sport. Napadlo někdy někoho v poslední době, že volání po znovuzavedení trestu smrti je ukazatel skryté agresivity ve společnosti? To nemá nic společného s právem či spravedlností. Tento zdánlivě okrajový fenomén je ve skutečnosti více nebezpečný než celý pan Zítko a jeho "vydavatelský počin". Při nedávných demonstracích v Praze volal jeden z politiků po použití ostrých nábojů. Ten politik je mimořádně schopný a dovede vycítit náladu společnosti, která je krmena televizí. Právě jistá "nálada společnosti", jistý stav vědomí lidí vytváří podmínky pro nástup politických gangsterů. Tento stav vědomí se dá určitým způsobem popsat. Základem je pocit nejistoty. Onen pocit je důležitější než skutečný stav věcí. U nás nikdo nehladoví, životní úroveň je relativně slušná. Celé se to odehrává spíše v psychologické rovině. Ostatně i ekonomové vědí, že mezi lidským štěstím a životní úrovní není přímá souvislost. Sebevražednost na bohatém severu je vyšší než na chudém jihu. Pocit nejistoty, zklamání, frustrace mnohdy nutí člověka k hledání vnějšího nepřítele. Carl Gustav Jung to nazývá projekcí Stínu. Své vlastní chyby a nedostatky vidím jinde a na jiných. Je nepodstatné, vidím-li je na židech jako Hitler nebo na Václavu Havlovi, centrální bance, či politice třetí cesty, jako jeden náš politik. Podstatné je, že "agnus dei" je nalezen a případě obětován. Nebezpečí, že se u nás ujme nějaká zvrácená ideologie a že se k moci dostane zvrácený politik můžeme potlačit, jen když vytvoříme průhledné prostředí, kde si budou různé ideje svobodně konkurovat a v němž ty zvrácené nenaleznou úrodnou půdu. Takové u nás není a zákazy jej ještě nikdo nevytvořil.

Ludvík Vavřina

Vazeny pane Culiku,

diskuse o vydani knihy "Muj boj" se tahne uz dlouho. Souhlasim s Vasim nazorem, ze svoboda je nedelitelna. Jinak nezbyva, nez aby se vydavatel kazde knihy obratil nejprve na soud, ktery rozhodne, zda je kniha vhodna pro nase ctenare. Soud priznal, ze zastava funkci cenzora. Aby si tuto nevdecnou ulohu ulehcil, bude muset disponovat prubezne aktualizovanym seznamem zakazanych knih (nejlepe na internetu). Seznam bude udrzovat komise pro dohled nad kniznim trhem, ve ktere budou zasedat zastupci parlamentnich stran. Dalsi vyvoj necht si kazdy domysli podle sveho gusta.

Komicky je "zasadovy" postoj p. Neffa v jehoz oblibenem knihkupectvi Krakatit vidavam vzdy nejakou knihu typu "Zbrane SS v akci". Divim se, ze obcas nepoda trestni oznameni, chodi tam casto. Inu, salonni pravicak.

Vlastimil Obereigner

O pravdivosti tohoto definování bezmezné svobody jistě nemůže být pochyb. Žiji už 32 let v zemi, kde mi byla dost často dána otázka, když tazatel zjistil, že jsem přišel ze země totalitní diktatury, " ...nezdá se vám, že zde je MOC té svobody?" Častý argument známé neziskové organizace "American Civil Liberty Union" je, že je obtížné stanovit hranici svobody a když se jednou začne třeba jen malinko svoboda omezovat, takový proces je nesnadné potom zastavit.

ACLU si získala ve své (asi osmdesátileté) historii pověst nejúspěšnějších obránců občanských práv. Snad první z nejznámějších případů byl tzv. "Opičí proces" někdy ve dvacátých letech, kdy obhajovala učitele, který si dovolil ve škole učit Darwinovu evoluční teorii, za což měl být vyhozen ze školy. V procesu Komunistická strana USA versus vláda US zabránila postavení této strany mimo zákon, obhájila právo amerických nacistů ve Spokane pochodovat s hákovými kříži a v nacistických uniformách městem a to je jen několik z mnoha případů, kdy zvítězila v takových kontroverzních procesech. Kdyby zde, v USA, nějaký šílenec chtěl vydat Mein Kampf, neměl by problém se zákony. (Ostatně mám tento brak ve své knihovně už dobrých 30 let) Měl by zcela jistě problém s návratností investice.

Myslím, že zcela jiná situace je v Evropě. Mám jisté pochybnosti o možnostech ACLU zvítězit v případných srovnatelných procesech, pokud by se konaly v kterékoli evropské zemi. Už jsme si zde jednou řekli, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná druhému. A samozřejmě také tam, kde dokonce ohrožuje zdraví, či život druhých. A to platí i o svobodě projevu. Není dovoleno v kině začít křičet "hoří!". A není těžké si představit, že i slovem, či projevem je možno těžce ublížit.

Jistě můžeme pochopit trauma člověka, který prožil hrůzy a mučení režimu, jehož "biblí" byla pravě diskutovaná kniha Adolfa Hitlera a jeho šok, kdy ji uvidí na pultu v knihkupectví. ACLU by určitě bez problému obhájila právo pana vydavatele vydat, co se mu zachce, pokud by se soud odehrával v USA.

V mnohém, snad ve většině případů, se závěry ACLU souhlasím. Ale i svoboda projevu musí mít určitá omezení. Rozsah těchto omezení musí být velmi opatrně regulován zákonem. Takový zákon existuje v Německu a částečně i v České republice a možná i jinde. Je to zákon nedovolující činnost vzbuzující rasovou a náboženskou (v české verzi i třídní) nenávist.

Nevím, jak nazvat krok pana Zítka. Neurvalost, bezcitnost? Naivita či zhovadilost? Ale jak nazvat ochotu tento akt obhajovat právě v zemi, jejíž obyvatelstvo toho tolik prožilo a zkusilo? Zpozoroval jsem, že je zde tendence v obhajobě svobody jít až do extrémů. Zdá se mi, že se zde obhajuje bezmezná svoboda, nejen projevu myšlenky, ale i pokusy rozbít policajtovu hlavu čedičovou dlažební kostkou. A to je obhajoba anarchismu.

Poznámka JČ: Z článku pana Obereignera není jasné, proč mají Američané právo na svobodu projevu, ale Evropané nikoliv. V případech amerických nacistů, jimž ACLU obhajovala právo pochodovat městem, pochodovali tito nacisté právě kolem obydlí bývalých vězňů z nacistických koncentračních táborů, přesto měli svobodu projevu zaručenu.

Petr Jánský

Dva příklady, kterak může inverze z nebe sestoupit mezi lidi:

Zlatý slavík, či jak se nyní soutěž nazývá, zaklapl poklici nad pop music. Vyhlášení výsledků na televizní obrazovce, to jsou dvě hodiny nudy (za vydatného přispění inverze na NOVĚ, kde zvláště pan Adamec už začíná obrůstat mechem). Dobrý nápad měla Mirka Spáčilová (MFD 11. 12.), když přepnula na ČT 1 a klauna Bolka Polívku. V jeho Manéži vystoupila jako vichr Petra Jungmannová. Dokázala, že prvotřídní zpěvačky máme, jen se jim nějak nechce do společnosti Bartošových a Machálkových. V mužské kategorii a kupodivu ani ve skupinách se však nezvedl ani slabý vítr. Karel Gott, který už léta nezavadil o hit a Olympik, který stále končí, aby se znovu objevoval, nepřinesou nic nového, ani kdyby chodili po pódiu bosí.

Stejně zatuchlo je na politické scéně. Opoziční smlouva znehybnila společenské dění. V politických hitparádách a průzkumech veřejného mínění jsou stále tatáž jména. Jestliže paní Benešovou nahradí soudružka Rögnerová, je to jen krok z bláta do louže. Podle senátora Fischera, dříve čerstvé nezávislé naděje, by se dnes dal malovat obraz s názvem Ticho po pěšině. A Petr Pithart, jako staronový šéf senátu, to je duet s Karlem Gottem. Jejich Píseň o ničem pokličku nad českou kotlinou nezvedne. Teď už jde jen o to, kdy se začneme dusit.