Revoluce dell'arte na Kavčích horách
Silný zážitek připravili přítomným novinářům zástupci profesních sdružení, odborářů a "nezávislých osobností", kteří se rozhodli demonstrovat v úterý proti zasedání Rady České televize.
Jemně parodické rysy měla už demonstrace před budovou ČT: účastníci vyslovili požadavek, aby Rada zasedala veřejně, ale neměli vůbec připravenu variantu pro případ, že se žádostí neuspějí (jak se podle očekávání stalo). Rozhořčení spiklenci se pak odebrali do velkého projekčního sálu, kde zahájili několikahodinovou improvizovanou schůzi. Její průběh byl přenášen po uzavřeném vnitřním televizním okruhu.
Mluvčí iniciativy ČT - věc veřejná tam předvedli cosi podobného, co kdysi zachytil Miloš Forman ve filmu Hoří, má panenko.
Radní se rozhodli přijmout zástupce iniciativy, ale diskuse byla zřejmě bezpředmětná: jak to vyjádřil Jan Kraus, musel odejít předčasně, protože jinak by snad použil násilí. Zcela živelná porada, v níž se vzbouřenci marně mezi sebou pokoušeli najít vůdčí osobnost, skončila pak rozhodnutím zopakovat na televizní obrazovce sametový týden z roku 1989: každý den od 21.30 měl být pravidelný program ČT2 zrušen a nahrazen přímým přenosem diskuse iniciativy.
Kdo to ale povolí? Alena Müllerová požádala o vyjádření ředitele Chmelíčka. Načež se dostavila ledová sprcha: ředitel diplomatickými slovy vysvětlil, že co může v emotivní atmosféře plného sálu vypadat jako smyslupná, dynamická porada, by na televizní obrazovce působilo zcela jinak, neboli že páni spiklenci jsou směšní a nemohou v žádném případě počítat s tím, že by jim televize dovolila zesměšnit se v přímém přenosu.
Revoluční výbor poté navrhl své "radikální požadavky" (pozoruhodné na nich je, že se navzájem vylučují) a na návrh režiséra Jiřího Krejčíka stvrdil své odhodlání jednomyslným hlasováním a podpisy pod peticí. To však bylo nad organizační možnosti odbojové centrály: papír na petici se hledal přibližně půl hodiny, takže mezitím rokující zapomněli, o čem se hlasovalo.
Zážitek plodného odpoledne umocnily sólové výstupy protagonistů: revolucionář-bavič Jan Kraus byl nenapodobitelný oscilací mezi polohou "nechtějí s námi jednat" a "jednat s nimi nebudeme", Břetislav Rychlík, údajně otřesený ze setkání s radní Dědečkovou, zase trval na "radikálních krocích" - prý by se nezastavil ani před protestní hladovkou.
Tážu se: proč utrácet miliony za škváry jako Pra pra pra..., jsou-li tvůrčí pracovníci televize ochotni udělat ze sebe tak okouzlující kašpary zcela bezplatně?
Menší incident jsem způsobil večer po dočasném odchodu z jednacího sálu na hlavní vrátnici ČT, když jsem se pokoušel vysvětlit recepční a ostraze, jak nelogický je jejich požadavek, že mne zpět do velkého sálu odvede pracovnice oddělení PR, abych se v budově televize nepohyboval nestřežen. Argumentoval jsem, že jakmile mne "eskorta" propustí, mohu se ze sálu ihned vzdálit a odejít - nestřežen - kamkoli, a že se v tomto nežádoucím stavu budu tak jako tak po budově pohybovat při zpáteční cestě do vrátnice. Neuspěl jsem: v České televizi zákony logiky neplatí, vorschrift je vorschrift a pracovníků, ochotných bez přemýšlení vykonat zcela zbytečný úkon, má PR oddělení evidentně přebytek. (TP)
"Totalitní jablíčka technokratů dozrála"
Jde o víc než o ředitele ČT
Protest televizních pracovníků na Kavčích horách za odvolání Rady připomínal střet inteligentních lidí s loutkovým divadlem. Tvůrčí, techničtí i administrativní pracovníci televize znají princip volení Rady. Všichni vědí, že to jsou šašci pověšení na nitích opoziční smlouvy. Přesto se pokoušeli vysvětlovat, argumentovat, požadovat. Nakonec se přes pana Krause s vrchním kašparem jen pohádali. Nebyla to škoda času a energie?
Ivan Langer, žába na prameni a předseda mediální komise poslanecké sněmovny, jim z pódia ODS poslal vzkaz: "Není možné, aby ti, kteří jsou bezprostředně napojeni na rozpočet ČT, měli někoho za sebe nominovat do vedení této televize." Tomu říkám demokracie!
Jen bych doplnil nevyslovenou, ale z dřívějška dostatečně známou Langerovu konstrukci, že o řediteli veřejnoprávní televize rozhoduje ten, kdo platí, t.j. divák. Máme zastupitelskou demokracii - diváci, voliči dali hlasy a důvěru jim, poslancům. Oni zvolili mediální komisi a jmenovali Radu. Rada jmenuje ředitele. To nemá chybu. Máte snad někdo lepší návrh?
Byly lepší návrhy, např. na zainteresování senátu a presidenta při volbě Rady, přizvání odborů, občanských sdružení a iniciativ, atd. Neprošlo, opoziční smlouvou smeteno ze stolu. Totalitní jablíčka technokratů moci nádherně dozrála.
Televizní pracovníci, můžete vyjít před budovu (kromě Bartošky, tomu se nechce), můžete dojít až k parlamentu, můžete i Langra vyhodit z okna, nic to nebude platné. Proti opoziční smlouvě jsou v demokracii jen volby. Obávám se však, že celé show kolem ředitele ČT je právě boj o příští volby. Už dost bylo Šimka s Bubílkovou. Volby si rozvracet nedáme. Vítězství bude naše!
S Českou televizí není možné zahájit diskusi o systematičtějším vysílání ekologických pořadů
Vazeny pane redaktore,
uz druhy rok se pokousime s CT vyvolat diskusi o systemovejsim pojeti
jeji funkce v oblasti zivotniho prostredi - povinnost se venovat
tomuto tematu je jmenovite uvedena v jejim statutu a venuje se ji
nepomerne mene nez napr. propagaci automobilismu a prenosum z
automobilovych zavodu.
Bohuzel jsme narazeli na nezajem prazske dramaturgie a vedeni takovy
dialog vest. Nedostali jsme ani zadnou odezvu na diskusi s odborniky,
kterou jsme na pude brnenskeho studia usporadali.
Posilame vam kopii dopisu Rade CT, kterym ji zadame o projednani teto
zalezitosti a davame Vam k dispozici uverejneni jeho casti dle vaseho
uvazeni.
S pozdravem
Miroslav Kundrata
reditel Nadace Partnerstvi
Rada České televize
Kavčí hory
140 70 Praha 4
Brno, 12.12. 2000
Vážení členové Rady České televize,
Obracím se na Vás s žádostí o vysvětlení bezkoncepčního přístupu pražského vedení ČT k naplňování poslání veřejnoprávní televize v jedné z klíčových oblastí jmenovitě uvedené ve statutu - v oblasti ekologie.
Nadace Partnerství se podílela dva roky na přípravě pořadu, který zajišťovalo brněnské studio a který byl formulován jako Ekologický magazín (televize ho před dvěma lety označila názvem Divizna i přes naše námitky ke smyslu).
Magazín měl od počátku jasně formulovaný cíl: mapovat zajímavé ekologické aktivity a hledat řešení ekologických problémů. Principielně se profiloval pozitivně, snažil se i prezentaci návodů k ekologickému chování, apod.
Pořad si našel tvář a okruh diváků na ČT2. Jeho interní hodnocení je přílohou tohoto dopisu. Využili jsme zkušenosti z roku 1999 pro zlepšení pořadu v roce 2000 i po formálně profesionální stránce - významně k tomu přispěla změna režiséra, zavedení profesionálního moderátora, aj. opatření v rámci produkce.
Bohužel na konci roku 1999 rozhodla pražská dramaturgie, že brněnský ekologický magazín podřídí záměru producenta, o jehož dramaturgických kvalitách i ekologickém diletantství svědčí stránka projektu PAVUČINA, jehož kopii přikládám.
Poukazovali jsme na nesourodost obou projektů, na nesmyslnost změn v zavedeném názvu a grafické podobě pořadu - viz. přiložené kopie dopisů z konce roku 1999. Brněnská Divizna měla kultivovanou, graficky zajímavou znělku. Pražská Pavučina přišla s vulgární, prvoplánovou změtí - znělkou, která kultivovaného diváka spíše odradí než zaujme.
Váhali jsme, zda máme s televizí dále spolupracovat, když se náš pořad ocitne vedle tak nesourodého záměru pod stejným jménem a divák nemá šanci rozeznat proč. Nakonec jsme u projektu zůstali, protože jsme se domnívali, že ekologie do veřejnoprávní televize patří, že i během roku 2000 potvrdíme nosnost našeho projektu, a že to Česká televize musí vidět a uznat.
Navíc jsme se spoluprací s ČT utvrdili, jak je téma životního prostředí povrchně a nesystémově prezentováno. Proto jsme iniciovali ke Dni životního prostředí neformální diskusi ekologických odborníků, aktivistů a lidí činných v oblasti ekologického vzdělávání a popularizace. Pro tuto diskusi poskytl prostor ředitel brněnského studia a zápis z ní jsme rozeslali vedení ČT i radám.
Dosud nikdo ani řádkou nereagoval na podněty, které vzešly z červnové odborné diskuse.
Po dvouleté spolupráci se ani oficiálně nedovíme, že náš projekt už nemá v televizi místo a proč, natož jaká je vůbec vize veřejnoprávní televize v oblasti životního prostředí.
Protože nemáme důvěru v motivaci pražské redakce publicistiky a vedení programu, obracíme se na Radu s žádostí o vysvětlení.
Věříme, že se Rada ČT bude tímto podnětem zabývat. Zároveň nabízíme zkušenosti, znalosti a rozsáhlý okruh odborníků k systémovému zlepšování profilu veřejnoprávní televize v oblasti životního prostředí.
Děkujeme Vám předem za odpověď.
S pozdravem
RNDr. Miroslav Kundrata
ředitel Nadace Partnerství
Přílohy:
Zápis s diskuse o ekologii v ČT
Dopisy a hodnocení k pořadu Divizna z r. 1999
Opis dopisu Ministerstva životního prostředí
Kopie projektu PAVUČINA
Výroční zpráva Nadace Partnerství za rok 1999
Na vědomí:
Úřad rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání
Krátká 10, 100 00 Praha 10
JUDr. Dušan Chmelíček
generální ředitel České televize
Kavčí hory, 140 70 Praha 4
PhDr. Zdeněk Drahoš
ředitel ČT Brno, Běhounská 18, 602 00 Brno
Velká Británie: počet uživatelů internetu dosahuje nyní více než 45 procent obyvatelstva
(Tyto informace jsou převzaty ze zprávy BBC, jejíž anglická verze je zde. - Dodejme k tomu například, že internetové stránky deníku Guardian zaznamenaly za říjen 2000 dvacet dva milionů přístupů; počet přístupů se od loňska zdvojnásobil. Tím se už internet stává skutečně mocným médiem.)
Přístup britských občanů k internetu rychle stoupá. Téměř padesát procent britského obyvatelstva má nyní přístup k síti buď doma nebo v práci.
Nejrychlejší růst uživatelů je nyní v domácnostech. V současnosti je na internet napojeno přibližně třikrát více domácnosti než před dvěma lety. Avšak chudé domácnosti mívají připojení na internet méně častěji a uživatelé se také koncentrují na bohatém jihovýchodě Anglie.
Podle nově zveřejněných vládních údajů za červenec až září 2000 je nyní v Británii napojeno na internet téměř osm milionů domácností. Je to 32 procent veškerých britských domácností, avšak přičteme-li k tomu osoby, které mají přístup na internet v zaměstnání, zjistíme, že 45 procent britských dospělých má nyní přístup k síti.
Užívání internetu ve Velké Británii je dosud pozadu za Skandinávií a za Spojenými státy, kde má připojení na internet padesát procent obyvatelstva, avšak Británie nyní předehnala čelné západoevropské země jako Německo, Francii a Itálii.
Průzkum úřadu National Statistics také zjistil, že téměř polovina všech britských dospělých se už někdy připojila k internetu: osmdesát procent z nich to učinilo za poslední měsíc.
Nejmenší množství uživatelů internetu je v Severním Irsku (16 procent), ve Skotsku (19 procent) a ve Walesu (20 procent).
Největší počet uživatelů internetu je v Londýně (34 procent) a na jihovýchodě Anglie (30 procent).
Čím je bohatší domácnost, tím pravděpodobnější je její napojení na síť. Lidé s vyšším vzděláním mají také častěji připojení na internet než nekvalifikovaní či částečně kvalifikovaní zaměstnanci.
Muži užívají internet častěji než ženy: více než padesát procent mužů a 39 procent žen užívá internet.
Ve věku od 16 do 24 let užívá v Británii internetu 82 procent obyvatelstva, z lidí starších nad 75 let užívají internetu 4 procenta.
Navzdory předpovědím, že do půl roku bude internetu využívat 23 milionů Britů, nedávné průzkumy zjišťují, že některé lidi internet nudí.
Podle zpráv ze Spojených států přestalo téměř 28 milionů lidí využívat internetu. A průzkum v Británii ukázal, že se na síť nyní napojuje méně teenagerů než donedávna.
Evropské unii se nepodařilo uzavřít ekologickou dohodu se Spojenými státy
Poslední pokus Evropy uzavřít se Spojenými státy ještě za relativně vstřícné Clintonovy vlády dohodu o opatřeních proti globálnímu oteplování v pondělí večer zcela selhal. Evropě a Americe se nepodařilo vyřešit obrovské rozpory v této věci a jednání, které se mělo příští týden konat v Bruselu, bylo zrušeno.
Poté, co se minulý měsíc rozložily haagské rozhovory o podnebných změnách, ministři zemí Evropské unie pro životní prostředí se v pondělí znovu sešli v Bruselu ve snaze obnovit vyjednávání, které se dostalo do slepé uličky.
Avšak Spojené státy, Japonsko, Austrálie a Nový Zéland odmítly nabídku nových vyjednávání od Evropské unie s tím, že je velmi nepravděpodobné, že by vyjednávání mohlo vést k úspěchu.
Nyní bude pro Evropskou unii daleko obtížnější dosáhnout dohody ohledně toho, jak realizovat protokol OSN z konference v japonském Kjótó, která se tam konala v roce 1997, protože nový americký prezident Bush nemá příliš velký zájem o ekologické otázky.
Podle Johna Prescotta, náměstka britského ministerského předsedy, se Američané během dvou transatlantických telekonferencí vrátili ke svým původním nekompromisním vyjednávacím postavením, což znamená, že je nyní dohoda v podstatě nemožná
Existují stále obrovské rozdíly mezi oběma stranami - zejména v tom, zda by mělo být Spojeným státům dovoleno začít vysazovat v jiných částech světa, než na vlastním území, tzv. kontroverzní "lapací lesy", jejichž účelem má být odebírat z ovzduší americké emise kysličníku uhličitého, které způsobují globální oteplování.
Spojené státy také chtějí daleko častěji využívat tzv. obchodování s emisemi - chtějí kupovat a prodávat úvěry objemu emisí - než chce Evropská unie připustit.
O zaměstnávání Čechů v Německu:
Spiele ohne Grenzen
Václav Pinkava
Populistické snahy kancléře Schroedera pozdržet hypotetický příval levných
kvalifikovaných pracovních sil ze střední a východní Evropy do Německa
vyvolal u nás předvidatelně nedomyšlenou a emotivní reakci
http://www.ihned.cz/wos/newsdb/detail.asp?id=248827
O čem to je řeč? Kdopak by měl zájem zaměstnávat našince v Německu? Proč
vlastně?
Žádný kancléř Schroeder, ale ten který soukromý podnik, pro nějž to bude
ekonomicky výhodné. Proč vlastně vůbec v Německu?
Pokud EU zavede protekcionismus v pohybu pracovní síly dovnitř do staré
západoevropské Unie, pak se podniky jednoduše přestěhují přes hranice na
nová předměstí Evropy. Nejen to, budou do české státní kasy odvádět i
odpovídající daně a příplatky na zdravotní pojištění zaměstnanců apod..
Celkem optimistická varianta, soudím. (Pro ČR, pozn. JČ)
A proč tomu není tak už dnes? Protože teprve po vstupu ČR do EU nastane
bezcelní volnost pohybu vyrobeného zboží a až tehdy doladěný
pracovněprávní rámec poskytne stěhovavým podnikatelům ty jistoty, na které
jsou zvyklí.
Takže, milí pracovití spoluobčané, jen klid. Zkusme se zamyslet nad tím,
že dnešním světem nehýbá politika ale ekonomika a že žádný podnik nebude
zaměstnávat našince déle nebo dříve, než to bude pro něj výhodné. Kancléře
a jejich populistické výroky přehlížeje.
Pokušení levných půjček a úvěrových karet
Britští občané otroky obrovské zadluženosti
Když začali telefonovat a na dveře bušit věřitelé, Angela Adamsová a její manžel Roy je zpočátku ignorovali. Pak to přestala být legrace, napsal včera list Guardian v článku, zabývajícím se obrovskou osobní zadlužeností v Británii.
Angela a Roy z Birminghamu nakonec dlužili přibližně 60 000 liber (přibližně 3,3 miliony Kč). Celostátně je to v Británii jen minimální částka z obrovské hory spotřebitelské zadluženosti, která za poslední čtyři roky stoupla v té zemi o celých šedesát procent. Jednoduché je totiž získávat úvěrové karty a zadlužit se na nich. Lidé také mají nyní daleko lehkomyslnější přístup k dluhům než dříve.
Royovi a Angele vznikly problémy před pěti lety, když přišel Roy o zaměstnání u dodávkové firmy TNT. "Žili jsme způsobem, který jsme si nemohli dovolit," konstatovala Angela.
"Manžel měl docela dobré zaměstnání, tak jsme si koupili spoustu věcí na půjčku. Když o zaměstnání přišel, nemohli jsme si dál dovolit splátky, ale strčili jsme hlavu do písku, a tak jsme se dál zadlužili. Psali jsme věřitelům, jestli by přijali menší splátky, ale ti to odmítli."
Nebyli sami. Podle Davida Cairnse, ředitele firmy Debtcall, která provozuje zadarmo telefonní poradenskou službu pro zadlužené lidí, je nyní Británie společností, která žije ze zadluženosti.
Cairns uvedl, že listopad 2000 porušil všechny rekordy, protože si ten měsíc lidi v Británii vypůjčili prostřednictvím úvěrových karet více než 1 miliardu liber (55 miliard Kč). Je to částečně důsledkem toho, že úvěrové karty nyní poskytují zákazníkům zdánlivě velmi výhodné podmínky. "Firmy, provozující úvěrové karty, nabízejí zákazníkům různé triky, jako nízké úrokové sazby, pokud si každý měsíc ještě něco dalšího prostřednictvím úvěrové karty přikoupí. Vede to k úplné hysterii a nyní je k dispozici množství nejrůznějších úvěrových karet a půjček."
Britský vládní Office of Fair Trading, Úřad pro férovou podnikatelskou praxi, konstatuje, že celkový objem spotřebitelských úvěrů, včetně půjček, stoupl za poslední čtyři roky o více než 60 procet a nyní dosahuje 159 miliard liber (8745 mld. Kč) ročně. Průměrně je každý britský občan zadlužen částkou 2500 liber (137 000 Kč) (do toho není započten hypotéční dluh za dům či byt, který se normálně splácí 25 let). O 37 procent stouply za poslední dva roky dotazy u úřadů pro spotřebitelské poradenství občanům (Citizens Advice Bureaux) co si počít s dluhy.
V prosinci 1999 dlužili britští občané v průměru na úvěrových kartách 717 liber (cca 40 000 Kč), za poslední roky tato částka stoupla o 50 procent. Odhaduje se, že 31 procent lidí dluží prostřednictvím úvěrových karet více než 250 liber (13 750 Kč).
Britské ministerstvo průmyslu a obchodu nedávno založilo zvláštní pracovní odbor, jehož účelem je bojovat proti rostoucí občanské zadluženosti prostřednictvím úvěrových karet. Kim Howells, náměstek ministra pro spotřebitelské záležitosti, konstatuje, že problém roste už pět let.
"Částečně došlo k zásadní kulturní proměně," uvádí Howells. "Lidem už nevadí, že mají dluhy. Také se změnilo to, jak banky a další finanční instituce nabízejí půjčky. Lidé jsou nyní zaplavováni nabídkami úvěrových karet. Výhodou je to, že mají lidé v Británii nyní k dispozici obrovské množství finančních produktů, ale nevýhodou je, že když se spletou a začnou používat něco nevhodného, mohou se dostat do vážných potíží."
Malcom Hurlston, přeseda poradenské služby pro spotřebitelské úvěry (Consumer Credit Counselling Service) uvedl, že největšímu riziku podléhají lidi s nízkými příjmy, kteří dosud vždycky všechny půjčky řádně spláceli. "Avšak v důsledku sílícího sociálního tlaku jim hrozí, že propadnou zadluženosti."
Úřad pro férovou podnikatelskou praxi lidem doporučuje, aby si vypracovali měsíční rozpočet, aby hledali nejvýhodnější možnou koupi a nekupovali věci impulzivně. Zákazníci by si měli vždycky ověřovat, jaké budou úroky při splácení půjček, přečíst si pečlivě všechny podrobnosti finančního kontraktu a vždycky otevírat a číst poštu, protože výpisy útrat prostřednictví úvěrových karet tím, že obálku neotevřeme, nezmizí.
Angela a Roy Adams měli štěstí, že jim vypomohli příbuzní. Přišli o veškerý svůj credit rating, to znamená, že jim už nikdo neposkytne žádnou půjčku, a čelí celé řadě soudních rozhodnutí, ale pomalu začínají své dluhy splácet.
"Je příliš lehké dostat dnes půjčku," konstatovala Adamsová. "Právě tuhle jsem zase dostala nabídku úvěrové karty s úvěrovým limitem 1000 liber. Hned jsem to roztrhala a vyhodila."
Britové - národ soustředěných opilců
Shrnujeme článek, který vyšel v deníku Guardian v úterý 19. prosince.
Za posledních 35 let se podstatně v Británii stouplo množství spotřeby alkoholu. Více než 9 milionů Britů nyní pije pravidelně tolik, že je to pro jejich zdraví nebezpečné, a evropští sousedé právem považují Brity za opilce. Jediní lidé, kteří si myslí, že Británie nemá s alkoholem problém, jsou právě Britové.
Na nádraží na londýnské stanici Finnsbury Park se z reproduktorů ozve známé hlášení: "Vlak ve 20.33 do Herefordu North byl zrušen." Tři muži středního věku a jeden mladý chlapec musejí čekat další hodinu a rozhodnou se to vyřešit. "Pojďme do hospody," řekne jeden. "Tyhle zatracené vlaky by z vás udělaly alkoholika." A také, poznamenává autor článku v Guardianu, ty zatracené vlaky alkoholikové často řídí.
Většina cestujících, kteří nastupují do dalšího vlaku, si nese s sebou láhve piva. Asi čtvrtina cestujících ve vlaku je už opilá. Když dojedeme do města Stevenage, na hlavní cestě ve městě drží chlapci, jimž je pod dvacet, otevřené plechovky piva, jako by to byly vstupenky k dospělosti.
Je sobota večer a téměř slyšíte bubnování primitivního britského pudového rituálu. Všichni se sjednotí mořem piva Bacardi Breezers. Ke konci večera se vezmou za ruce mladé ženy se skelným výrazem v očích a budou společně zpívat nejrůznější rockové písně; mladí muži se budou opírat o nejbližší nepohyblivý předmět a pak se na něj vymočí. Je sobota večer: čas "se zlískat", čas "se zežrat", - prostě, vládu přebírá alkohol.
"Britská společenská kultura je založená na pití alkoholických nápojů," konstatuje Eric Appleby z organizace Alcohol Concern. "Setkáváte-li se s kamarády po práci, setkáváte se s nimi v hospodě. Je to jakýsi výraz mužnosti, že jste toho hodně vypili. Pití alkoholu se pak stává primární společenskou činností."
Zatímco se většina amerických televizních situačních komedií, jako je Seinfeld, Friends nebo Frasier, odehrává v kavárnách a v restauracích, všichni hrdinové anglických televizních seriálů řeší své problémy v hospodách. Jakým způsobem jednal známý britský televizní komik a konzervativní konferenciér Jim Davidson, když si chtěl namluvit televizní moderátorku Suzi Perryovou? "Jakmile jsem ji uviděl, jsem se do ní zamiloval. Rozhodl jsem se, že učiním všechno, abych ji získal. Objednal jsem šampaňské, spadl jsem do té láhve a už jsem v ní zůstal. Byl jsem naprosto namol. Probral jsem se až druhý den ráno."
Alkohol je dominujícím faktorem v britském společenském životě a začíná se stávat i důležitou záležitostí v politickém životě. Když chce šéf Konzervativní strany Willim Hague vypadat jako "člověk z lidu", vzpomíná na to, že než mu bylo dvacet, dokázal už vypít čtrnáct piv a v den svých osmnáctých narozenin prý vypil 32 rumů s kolou.
V nočním klubu Vogue ve městě Stevenage pijí Peter a Dave už od poledne. Peter (35), se každých čtrnáct dní musí starat o své dvě děti. O víkendech, kdy má volno, se vždycky opije namol. Davovi nestačí prsty na rukou na to, aby vypočetl, kolik věcí už vypil a násilně se opilecky směje, překvapen, že ještě stojí na nohách.
Než skončí noc, parkoviště bude plné zvratků. Mladý muž se bezcílně a nebezpečně potácí po hlavní ulici a vykřikuje "Jsem opravdickej chlap." Druhý mladík, opírající se nebezpečným způsobem o zaparkovaný náklaďák, na něj křičí: "Seš kunda."
Británie má problém s alkoholem. Britové v současnosti pijí téměř o šedesát procent více alkoholu než v roce 1965. Více než 9 milionů Britů pije takovým způsobem, že to ohrožuje jejich zdraví, a každý pětadvacátý Brit je na alkoholu závislý. Počet žen, které pijí nad limit, stouplo od roku 1984 do roku 1996 o 55 procent. V Glasgowě dochází k největšímu zneužívání alkoholu za posledních osmdesát let. Nejzranitelnější jsou mladí lidé - třetina mladých mužů se živí pivem a hamburgery, případně hranolky, čtvrtina mladých lidí od 16 do 19 let v Glasgowě se opije alespoň jednou týdně.
Silně to záporně ovlivňuje, jak vidí Británii ostatní svět. Podle nedávné zprávy organizace British Council považují lidé ve věku 24 - 40 let po celém světě Brity jako "násilníky, posedlé xenofobií a jsou často opilí".
A stojí to hodně. Nejen z lidského hlediska - 28 000 úmrtí v Británii ročně je alespoň částečně způsobeno alkoholem - ale i z ekonomického hlediska. Podle organizace Alcoho Concern stojí každoročně zneužívání alkoholu britské zdravotnictví 150 milionů liber, průmysl přichází o 2 miliardy liber a vláda 150 milionů liber.
Zajímavé ale je, co do objemu spotřebovaného alkoholu pijí Britové daleko méně než občané jiných zemí, zejména lidé ve Francii a v Německu. S výjimkou Finska a Švédska, kde také, jako v Británii, dochází k intenzivním pijáckým orgiím, nepije žádná jiná země EU méně než Velká Británie.
To je vidět i v jiných oblastech. U Britů je daleko méně pravděpodobné, že zemřou na cirrhózu jater než v jiných zemích EU (s výjimkou Irska a Holandska). V Británii také dochází k daleko menšímu množství dopravních nehod, způsobovaných alkoholem, než jinde v Evropské unii.
Proč tedy, když pijí Britové méně, než se pije v jiných evropských zemích, nepůsobí sobota večer v Lisabonu, v Barceloně nebo v Lyonu tak chaoticky a hrozivě jako sobota večer v Londýně, v Birminghamu či v Liverpoolu?
Problém je, konstatují odborníci, právě způsob, jak se pije v Británii. "Ve většině jiných zemí se pije při jídle anebo jako součást nějaké jiné společenské činnosti," konstatuje Appeby. "V Británii většinou pijeme jen kvůli pití a často jen proto, abychom se opili do němoty. Britský způsob požívání alkoholu je přímo spojen s agresivitou."
"Problémy, které má Evropa s alkoholem, jsou převážně lékařského rázu, kdežto v Británii jde o projevy veřejného chuligánství," konstatuje profesor Nick Heather, šéf střediska pro studium zneužívání alkoholu a narkotik v Newcastlu. "Na evropském kontinentě se sice pije víc, ale pije se systematicky a pravidelně, kdežto Britové pijí v intenzivních, krátkodobých pijáckých orgiích."
Důvodem není ustrojení britské duše, ale historie britských zákonů, regulujících prodej alkoholu. Až do konce dvacátého století zákon omezoval pití alkoholu na veřejnosti, v hospodách jen na relativně malý časový úsek (např. od 19 do 23 hodin), takže se Britové naučili pít soustředěně a rychle, konstatuje psycholog dr. Paul Davies. "A protože je pití pro nás samostatnou společenskou činností, není pití regulováno jinými společenskými normami, což daleko pravděpodobněji antisociální chování.
Privatizace vstupem skutečných investorů je vždycky lepší, ale ...
(Reakce na příspěvek Jana Winklera.)
V osmdesátých letech jsem v rámci jakési vědeckotechnické spolupráce jezdil dost pravidelně do Výmaru a Lipska. V té době jsem tam měl mnoho známých, ale i několik přátel, s nimž jsem mohl otevřeně debatovat o věcech, o nichž se tehdy veřejně debatovat nesmělo. Teprve tady jsem si poprvé uvědomil, že východoněmecká "normalizační" svěrací kazajka je mnohem sevřenější, než ta česká husákovská a že i zdejší obyvatelé žijí dvojím životem. Tím vnějším, který dodržoval všechny povinné komunistické rituály mnohem důsledněji, než my v Praze - a tím vnitřním, který začínal pravidelným a zcela výhradním poslechem západoněmecké televize. Východní Němci byli denně konfrontováni s normálním životem západních sousedů a snad proto si nedělali o reálném socialismu ty nejmenší iluze. Chtěli mít doma to, co viděli za Berlínskou zdí a za ostnatými dráty - svobodnou kapitalistickou společnost a snili svůj velký sen o sjednoceném Německu, kde se budou mít všichni Němci dobře ...
... V říjnu 1989 to ve Výmaru už vřelo. Spolu s německými kolegy jsem pochodoval ulicemi města s rozsvícenou svíčkou a provolávali jsme hesla "Wir sind das Volk! Wir sind das Volk!". Se statisíci německých občanů jsem se v Lipsku zúčastnil další mohutné demonstrace a byl jsem zcela fascinován. Bylo mi jasné, že už je rozhodnuto. Komunistický režim se definitivně zhroutil. Za pár dnů po mém návratu domů padla Berlínská zeď, blížil se 17.listopad ...
Když dnes, po deseti letech, občas hovořím s německými občany žijícími na území nových spolkových zemí, neskrývají své rozčarování, smutek a zklamání. Bohužel česká veřejnost jejich problémy tak nevnímá, lidé poukazují na sílu německé marky, na jejich vyšší životní úroveň a v duchu jim trochu závidí. To byla asi moje hlavní motivace k napsání příspěvku, který vyšel v BL pod titulkem "Krize v NDR", ale bohužel měl jen minimální odezvu. Na druhý příspěvek, v němž jsem parafrázoval názor jiného čtenáře, abych oživil debatu a který pan redaktor Čulík opepřil zajímavým titulkem "Odstrašující příklad NDR: privatizace prodejem do zahraničí by byla i v ČR katastrofou", byla již odezva vyšší, takže se pokusím debatu shrnout.
Položme si nejprve otázku, zda můžeme "východoněmeckou cestu" transformace hospodářství považovat za úspěšnou? Z čistě ekonomického hlediska asi ne. Za uplynulých deset let dosáhla podpora nových spolkových zemí hodnoty bilionu marek, což je více než desetinásobek všech západních investic do celé střední a východní Evropy od pádu komunistického režimu. Ale východoněmecké hospodářství přesto stagnuje. Po několika nadějných rocích v polovině devadesátých let východoněmecká ekonomika opět upadla a zaostává za starými spolkovými zeměmi i za zbytkem Evropské unie. Nové spolkové země nadále zůstávají zaostalou periferií Spolkové republiky, a navíc je sužuje vysoká nezaměstnanost.
Pan Winkler se mýlí, když považuje třicetiprocentní nezaměstnanost za strašení. Po dokončení privatizace přímým prodejem západoněmeckým investorům a po následném zhroucení východoněmeckého hospodářství dosahovala nezaměstnanost skutečně této hodnoty a ještě dnes po deseti letech se v těchto zemích pohybuje v rozmezí 17-19% (lze to vyčíst ze statistik Spolkové republiky, které jsou přístupné na internetu). Pan Winkler má sice pravdu, že nezaměstnaní ve východním Německu mají tak vysokou podporu, že nemusejí závidět zaměstnaných Čechům jejich platy, jenže všechno se za peníze koupit nedá. Ani ta nejtučnější podpora nezbaví mladého člověka, který se nemůže dlouhodobě uplatnit ve společnosti, ztráty sebedůvěry, společenské prestiže a pocitu bezvýchodnosti. To se projevuje i v průzkumech veřejného mínění, v nichž je nespokojenost východních Němců s hospodářskou situaci vyšší než u Čechů a v poslední době také vzrostl počet Němců, kteří si by si přáli obnovení Berlínské zdi. "Jestliže měli východní Němci za komunistického režimu mindrák z toho, jak to vypadá u nich a jak venku, Helmut Kohl jejich mindrák zvětšil do monumentálních rozměrů", napsal mi pan J.Teplý (jartep@worldonline.nl).
Na počátku "východoněmecké cesty" bylo rozhodnutí o směnném kurzu západní a východní marky v poměru 1:1. Toto rozhodnutí, od něhož se odvíjejí všechny pozdější celoněmecké problémy, ale nebylo rozhodnutím ekonomickým. Bylo to rozhodnutí výhradně politické. Východním Němcům se splnil toužebný sen. Zaplavili své západní sousedy, a v euforii naivně uvěřili, že teď už bude všem dobře. Na rychlý pád komunistického režimu nebyli ale připraveni ani na Západě, ani na Východě. Helmut Kohl musel jednat rychle a neměl moc možností. "Kdyby se snažil udržet východoněmeckou státnost, obrovsky by tím východní Němce znechutil, protože by to nevnímali jako opatření na jejich ochranu, ale jako pokus držet je jako žebráky za ohradou. Kdyby udělal jiný směnný kurs, viděli by to jako ožebračování", napsal výstižně pan Václav Žák (Vaclav.Zak@economia.cz). Kohl se rozhodl tak, jak se rozhodnout musel. "Neměl ani tušení, co jeho rozhodnutí přinese, a vůbec si neuměl představit psychologické následky toho, že západoněmecký průmysl spolkne ten východoněmecký jako malinu" (J.Teplý).
Podle mého názoru bylo největší chybou "východoněmecké cesty", že byla příliš uspěchaná a že se zde nepodařilo vytvořit alespoň dočasně nějaké obranné mechanismy pro slabou východoněmeckou ekonomiku. Nastavením nereálného, netržního kurzu byly naopak vytvořeny značně nepříznivé podmínky pro východoněmecký průmysl, který "nebyl schopen soutěžit ani po stránce cenové - chyba v produktivitě, cenách, nákladech, ani po stránce kvality - při vysoké ceně se požaduje vysoká kvalita, ale tu východoněmecké výrobky neměly" (Aleš Müller, amis@icom.cz). Podobně neblahý dopad to mělo i na privatizaci. Pomineme-li fakt, že mezi investory bylo mnoho spekulantů, kteří vůbec neměli zájem o samotnou průmyslovou činnost ve východním Německu, ale především chtěli využít nabídnuté šance a na akci něco vydělat, do svízelné situace se dostávali i ti investoři, kteří sem přicházeli s poctivými úmysly. Dlužno říci, že už v roce 1989 se našli v Německu kritici, kteří na úskalí nastoupené "východoněmecké cesty" upozorňovali (pan Teplý si pamatuje na televizní debaty z té doby, které sledoval v Holandsku). Jejich hlasy ale byly ojedinělé a veřejnost je nepřijala.
Při nedávných pražských demonstracích proti globalizaci jsem krátce hovořil s jedním mladým demonstrantem z východního Německa, který protestoval proti kapitalismu. Překvapeně jsem se ho ptal, proč protestuje proti kapitalismu, když po sjednocení Německa se jim zvedla životní úroveň natolik, že si teď mohou v Praze připadat jako boháči. "To přece nebylo sjednocení, to byla anexe. Ztratili jsme svou identitu, ekonomiku i kulturu", zazněla radikální odpověď. Odpověď mladého Němce stojí přinejmenším k zamyšlení ...
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
