Co je nového v České republice

Aktualizace, středa 20.15:

"ČRa, ve kterých má stát 51procentní podíl, mají uzavřenu platnou smlouvu s ČT. ČT v této chvíli reprezentuje legitimně zvolený generální ředitel Jiří Hodač. Proto budou ČRa i nadále distribuovat signál dodaný ČT vedenou panem Hodačem a nikoli jiný pirátský signál," uvedl ministr.

Podle ministra brání malá skupinka občanů normálnímu vysílání ČT a brání zároveň v poskytování veřejné služby všem občanům ČR, kteří si za tuto službu prostřednictvím koncesionářských poplatků platí. Tento postup je podle něj nejen v rozporu s demokratickými principy, ale i právem ČR. "Je smutné, že k porušování zákona dochází s podporou některých senátorů," uzavřel.

Návrh senátorů odmítla i mluvčí ČRa Dagmar Francková. "Vzhledem k tomu, že jsme subjektem, který podléhá právnímu řádu ČR, jsme nuceni, ať je nám to sympatické či nesympatické, řídit se platným zákonem a nepřísluší nám tento zákon posuzovat nebo revidovat," uvedla s tím, že podnik musí dodržovat platnou smlouvu s ČT.

Aktualizace, středa 17. 15:

Pod prohlášení, ve kterém se zaměstnanci redakce zpravodajství distancují od vysílání jejich příspěvků ve vysílání Událostí připravovaných Janou Bobošíkovou, se dnes podepsali všichni redaktoři a drtivá většina ostatních zaměstnanců.

Prohlášení 2000 slov roce 2000, které vyzývá k odstoupení Rady ČT a generálního ředitele Jiřího Hodače, podepsalo od včerejška celkem 45 zaměstnanců televizního studia Brno a další podpisy stále přibývají. Podle našich informací se vedení studia dohodlo, že Události připravované týmem Jany Bobošíkové z brněnského studia České televize dnes vysílány nebudou.

Aktualizace, středa 16.15:

Aktualizace, středa 14.30:

Víte, co se mi opravdu líbí? "Vzbouřenečtí novináři" (nejsou to ani vzbouřenci, ani novináři) pořád hovoří o politickém vlivu, ale jaksi si nestěžují, když jim začne pomáhat ministr Dostál. Kdyby byli skutečně nestranní, řekli by: ´Děkujeme, pane Dostále, ale bojujeme sami. Nepleťte se nám do toho.´ To se zrovna nestane, co?

Má podpora pro Janu Bobošíkovou však končí, použije-li opravdu síly. Myslím že i vyhrožovat silou bylo nesprávné. To, že vzbouřenci okupují zařízení, které jim nepatří, je už samo o sobě použitím síly, a Jana Bobošíková je jim morálně nadřazena, pokud neklesne na jejich úroveň. Měla by prostě vypnout v budově elektrický proud a čekat donekonečna. Ať to trvá třeba týdny nebo měsíce. V každém případě, dovedete si představit, co by udělala česká policie? Vzhledem k její brutalitě během zářijových antiglobalizačních protestů by si ji žádný soudný člověk nenajal pro řešení nějakého problému.

You know what I really like? The "rebel journalists" (who are neither) go on and on about how they oppose political influence on the news, but they don't seem to complain when Dostal comes running to their aid. If they really cared about impartiality, they'd say, "Thanks, Mr Dostal, but we're fighting our own fight here. Keep out." No chance that will ever happen, eh?

Anyway, my support for Jana ends if she actually does resort to the use of force. Even to threaten it was wrong, I feel. The "rebels" occupation of property that does not belong to them represents a use of force, and Jana has the moral upper hand as long as she doesn't reduce herself to their level. What she should do is simply cut off the power to the building and wait it out. If it takes weeks or months, then so be it.

Can you imagine what the Czech police would do? Remembering the IMF protests and GSP2000, no rational person could call them in to clear up a serious problem like this.

Pracovně právní spor ČT byl zmanipulován třemi vysoce úspěšnými způsoby:

Byl proměněn na politický spor čtyřkoalice - opoziční smlouva

Byl proměněn v "boj o svobodu slova", o nějž vůbec nejde

Rebelové manipulativně evokují "atmosféru 17. listopadu" - která se sporem nemá nic společného

Tomáš Pecina

Tedy znovu od počátku: Vedení zpravodajské redakce vědělo, že kdyby svůj spor omezilo na požadavek odstoupení Jiřího Hodače, nikdy by nezískalo podporu potřebnou k jeho prosazení. Proto muselo přenést spor do jiné roviny.

Nebylo obtížné získat pro spolupráci Čtyřkoalici, pro niž by reforma veřejnoprávního zpravodajství znamenala ztrátu tradičního výsadního postavení ve vysílání této stanice (a tím i vážné ohrožení výsledků příštích voleb). Tím se zrodil první mýtus, že jde o snahu stran opoziční smlouvy (zejména ODS) oslabit nezávislost České televize; ve skutečnosti by Hodačova televize nebyla o nic závislejší než televize Chmelíčkova - změnila by se jen její politická orientace.

Ani pro to by nebylo možno získat dostatečně širokou podporu, proto musel přijít na pomoc druhý mýtus, o obraně svobody slova, který se mohl opřít o evidentně chybné jmenování ředitelky zpravodajství, spjaté svou minulostí s ODS.

Vrcholným číslem pak byla emocionálně-manipulativní konstrukce recidivy "sametové" revoluce, se všemi proprietami, včetně stužek na kabátech, hesel, emotivních proslovů, zpěvu, mávání rebelujících zaměstnanců z oken budovy zpravodajství a "zakázaného" vysílání.

Kampaň kolem ČT oslovuje především středostavovské diváky, za které v Britských listech přesvědčivě hovoří např. Petr Jánský: protože tato sociální vrstva nemá přístup k primárním informacím a její média (ČT, Radiožurnál, Lidové noviny, MFD, RFE) jí skutečnost po léta deformovala, dá se nyní velmi snadno zmanipulovat a půjde autenticky přesvědčena o dějinném poslání, jehož je součástí, hájit pod falešnými hesly falešné hrdiny.

Poznámka JČ: Je nutno dodat, že tuto manipulaci zorganizovalo jen několik lidí z redakce zpravodajství ČT, zejména pánové Vondráček, Klepetko, Mrnka a Vítek. Mnozí zaměstnanci redakce zpravodajství, i přítomní mezi vzbouřenci, jsou z celkové situace značně nešťastní.

O bolševismu a demokracii II.

dokud nejde o ohrožení základních lidských práv a svobod, není legitimní porušovat zákony

Jaroslav Plesl

Dostal jsem několik reakcí na článek, v němž jsem jednání redaktorů zpravodajství České televize označil za bolševickou akci. Těmi souhlasnými se zabývat nebudu, zajímají mě ty nesouhlasné.

Čtenáři K. Potok a M. Franěk mi vytýkají, že pracovníkům České televize radím, aby mlčky přehlíželi vše, co se jim nelíbí. "Říkáte: 'Pokud se vám něco nelíbí, držte hubu, nebo odejděte.' Copak nemají lidé právo se ozvat, když vidí a cítí, že se kolem nich děje bezpráví? Nejde jen o právo, ale spíše o povinnost. Jsem rád, že se nebojí. Kéž by tomu bylo i v jiných institucích," napsal mi mj. pan Franěk. Na jiném místě dodal: "V demokracii mají lidé právo se svobodně vyjadřovat k různým problémům, ať již v občanském a politickém životě, ale i tam, kde pracují. To je právě ta odlišnost od toho Vašeho bolševismu, že smíte mluvit všude."

A pan Potok k tomu dodává: "Lidi jako vy se tím řídili 40 let. Co se pak může stát pociťujeme dodnes."

Pokusím se vysvětlit svůj postoj. V žádném případě neradím mlčet ve chvíli, kdy se mi (občanovi) něco nelíbí. K tomu si však nesmím jako rukojmí brát obrazovku České televize. Redaktoři (a všichni ostatní vzbouřenci v ČT) měli k dispozici dostatečně silné nástroje odporu, zneužívat obrazovku k prosazování vlastních zájmů nebylo nutné. Jsou-li opravdu tak jednotní, měli všichni podat výpověď. Zpravodajství by se zhroutilo a pana Hodače by před krachem nezachránil ani Pánbůh. Jenže solidarita v ČT není dostatečně silná. O tom ve své reakci na můj článek hovoří i D. Pilařová, podle svých slov bývalá redaktorka ČT v Ostravě: "A váš nápad, aby ti, kdož nesouhlasí, podali výpověď: Kéž by to bylo tak jednoduché… (mluvím z vlastní zkušenosti)."

Přestože například senátoři Michael Žantovský a Jan Ruml, či poslankyně Petra Buzková říkají, že je v Česku ohrožena svoboda slova, není to pravda. Redaktoři ČT šíří své názory v jiných médiích, která nejsou cenzurována ani nijak jinak nedemokraticky omezována státní mocí. Říkají-li politici a redaktoři (jaké zdravé spojení!), že je tomu jinak, potom lžou. A mají-li podezření, že se pan Hodač s paní Bobošíkovou chystali zpravodajství cenzurovat, měli počkat na důkazy. Z toho jasně vyplývá, že nejde o situaci, v níž dochází k porušování základních lidských práv a svobod (nejde o bezpráví, jak to nazývá pan Franěk). Proto v tomto konkrétním případě není legitimní volit mimořádné a nedemokratické prostředky k prosazování zájmů jedné skupiny redaktorů v jednom sdělovacím prostředku.

Další čtenář, pan J. Bukač, mi napsal: "Ono to není to bolševické myšlení, je to tím, že ty zákony jsou bolševické. (…) České zákony a soudnictví jsou prostě tak zhovadilé, že je normální je ignorovat."

A to je právě to nebezpečné. Pokud jsou zákony "zhovadilé", nelze je ignorovat, je třeba je změnit. Ignorování zákonů, jak navrhuje pan Bukač, vede k anarchii. Na tomto místě si dovolím otázku: Bude pan Bukač tolerovat ignorování zákonů například ze strany pana Kajínka? Také pan Kajínek může zákon, podle kterého byl odsouzen, označit za zhovadilý. A kdokoli jiný může označit za zhovadilý kterýkoli jiný zákon, instituci, atd.

Pan Franěk svůj e-mail uzavřel následující pasáží: "Co tady píšete, je právě klasické potlačování demokracie, když ji redukujete jen na právo jít k volbám, a pak již mlčet (…) A proti těmto názorům a jejich nositelům, mezi které zřejmě patříte i vy, bojujeme a budeme bojovat i nadále."

Snad pan Franěk není natolik fanatickým bojovníkem proti názorům a jejich nositelům, aby si jednou vzal na pomoc třeba plastickou trhavinu. Na rozdíl od pana Fraňka nebojuji ani proti názorům, ani proti jejich nositelům. Debatuji, říkám své názory. Snažím se popsat možné důsledky některých kroků učiněných redaktory zpravodajství ČT v uplynulých dnech. Upozorňuji na rizika pro celý systém. To je demokracie. To je svoboda slova v praxi. Demokracii neredukuji na volby. Ale dokud nejde o ohrožení základních lidských práv a svobod, není legitimní porušovat zákony.

Aktualizace, středa 12.30:

az do dnesniho dne jsem si myslel, ze problemnatice medii opravdu rozumite. Dnes musim konstatovat, ze tomu tak neni. Poznamka napsaná ve 12:30 o zaujatosti LN a CTK obsahuje nepravdivou informaci. Agenturni zpravodajstvi CTK NEUVEREJNUJE rozhovory, zatimco vy tvrdite, ze tomu tak bylo. Neni to samozrejme pravda. Rozhovor s Danielou Drtinovou dnes probehl. Objevil se vsak na Ceskych novinach nikoliv ve zpravodajstvi CTK. Ceske noviny vydava spolecnost NERIS, ktera je s CTK v obchodnim vztahu. CTK je 100% vlastnikem spolecnosti NERIS, ale zrovna tak je spoluvlastnikem dalsich spolecnosti (Cekia, NEWTON IT, Economia a.s. ...), ktere s agenturnim zpravodajstvim nemaji mnoho spolecneho.

V záležitosti ČT jste podle mého názoru úplně vedle, ale nebudu Vás přesvědčovat, nebylo by to nejspíš nic platné. Přesto Vám musím říci, že zaměstnancům ČT poněkud zaslepeně křivdíte. Ale ono to možná z dálky vypadá jinak než zblízka. Ani zdálky byste však neměl přehlížet naprostou profesní neschopnost "nového vedení" ČT.

Redakce zpravodajství
České televize
Kavčí hory
Praha

Praha 26.12.2000

Vážení,

velmi by nás zajímalo, proč je náhle zpochybňováno rozhodnutí Rady České televize v případě publicisty Jiřího Hodače, když byla bez problémů akceptována například volba Jakuba Puchalského, který do doby svého zvolení vedl méně než 10 rozhlasových redaktorů, stejně jako bylo akceptováno rozhodnutí Rady ČT v případě volby podnikového právníka Dušana Chmelíčka.

Není to například tím, že stávající Rada ČT jde zcela mimo veškeré zájmové televizní struktury - a je tudíž právě těmito strukturami zpochybňována?

Statutární zástupce České televize byl zvolen podle práva této země. Měl by tedy dostat šanci dokázat, zda byla volba správná či nikoliv - tak, jako ji dostali všichni ostatní.

S pozdravem

Vladimíra Al Malikiová

poradce a mluvčí ministra školství, mládeže a tělovýchovy

Lubomír Brožek

člen PEN klubu

Mily pane Culiku,

vite, ze jsme casto meli ruzne nazory. Vase zpravodajstvi o situaci v CT vsak povazuji za naprosto objektivni a  opravdu doplnujici cele deni. Prosazovani demokracie a dodrzovani zakonu nelze podporovat pouze v situaci, kdy se nam to libi Je sokujici, jak malo novinaru si to uvedomuje.

Zdravi Barbora Osvaldova, FSV UK

Aktualizace, středa 11.30:

Vazeny pane Culiku,

jsem pravidelny ctenar Britskych listu a velmi ocenuji Vasi snahu o vyvazene zpravodajstvi. Proto bych Vas rad upozornil na skutecnost z vysilani zpravodajstvi nove jmenovanou reditelkou Bobosikovou.

Ve zpravodajstvi z (tusim) 25.12. bylo sdeleno, ze o vyjadreni k situaci byli pozadany tez osobnosti, ktere podporuji revoltujici zamestnance televize, konkretne Marek Eben, Vera Galatikova a dalsi, jejichz jmena jsem si nezapamatoval. Zaroven bylo sdeleno, ze rozhovor odmitli s tim, ze neuznavaji nove vedeni televize.

Je pravda, ze toto sdeleni bylo vyrazne kratsi nez prispevky souhlasici s novym vedenim, presto osobne to povazuji za poskytnuti moznosti vyjadreni protistrane.

Dovíte se v této knize mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Jan Čulík

Jmenování Jiřího Hodače Radou ČT je právně platné, avšak bylo extrémně neobratné

Bobošíková vysílá stejnou propagandu jako vzbouřenci - veřejnoprávní televizní zpravodajství v minulých dnech zaniklo

Rozhodování Rady ČT nebylo motivováno politickým tlakem ODS, bylo však necitlivé a procedurálně nekompetentní

Před neinformovanou českou veřejností byl proměněn interní pracovněprávní spor ve virtuální realitu "politického konfliktu"

Chce vůbec česká společnost nezávislé televizní zpravodajství, pracující vyváženě s kritickým odstupem, ví, co to je dobrá televizní žurnalistika, anebo si přeje propagandu ve prospěch Čtyřkoalice či jiné strany?

Vzbouřencům skandujícím "Svobodu!" šlo vždy o to, aby mohli zacházet s ČT jako s vlastním soukromým majetkem - nelíbí-li se mi jmenovaný šéf, rezignuji

Vzbouřenci efektivně využili ve své pracovněprávní věci občanských antipatií vůči opoziční smlouvě ve svůj prospěch a pracovněprávní spor proměnili v politickou krizi

Krize využila Unie svobody k výraznému posílení své popularity - US proměnila televizní vzbouřence ve svá politická rukojmí

Manipulativní vysílání vzbouřenců i Jany Bobošíkové zdiskreditovalo jejich pověst jako novinářů

Vezměte vidle a vyžeňte prosím z Kavčích Hor obě strany

Nakolik je legitimní demokratické rozhodování občanů, pokud není založeno na faktech, ale je jen důsledkem emociální manipulace?

Vznikla vážná krize české televizní žurnalistiky.

Vzbouřenci využívají emocionálních nacionalistických symbolů (stužky s národními barvami, zpěv oblíbené písně TGM, podpory populárních televizních osobností) k získání podpory pro svou kauzu, aniž by kdy došlo k racionální a nezávislé diskusi o podstatě krize v České televizi. Veřejnost, která vzbouřence na základě několika dní propagandistického vysílání ve prospěch jejich kauzy podporuje, nemá základní informace. Reaguje pavlovovskými reflexy na emotivní hesla o svobodě a demokracii - vzbouřenci chytře využili frustrace veřejnosti z opoziční smlouvy. Podstata konfliktu a problémů České televize, které Britské listy mapují podrobně už dva roky, je však jiná. Máme-li zaujmout kompetentní stanovisko, musíme znát fakta. Dovolte, abychom stručně shrnuli, jak došlo k tomuto konfliktu.

Od odchodu Ivana Kytky, který se v roce 1998 - možná příliš razantně - pokusil o profesionalizaci zpravodajství ČT, se nikdo neodvážil zvnějšku zasáhnout do redakce zpravodajství ČT, která se stala samostatným hájemstvím redaktorů zpravodajství. Hned po jmenování Dušana Chmelíčka se někteří činitelé redakce zpravodajství pokusili o obdobnou revoltu jakou zorganizovali nyní koncem prosince 2000, avšak tehdy je Unie svobody ještě nepodpořila - nepodařilo se tehdy pracovněprávní protesty přenést na politickou rovinu. Dušan Chmelíček se však posléze neodvážil do prostředí srozuměných přátel v redakci zpravodajství příliš zasáhnout, a tak byl klid. Neúspěšně se pokusil nadřadit redakci zpravodajství Jiřího Hodače, ale experiment v létě 2000 brzo skončil rychlým Hodačovým odchodem. Chmelíček se pokoušel v České televizi situaci "stabilizovat" i v jiných oblastech. Stabilizaci statu quo (nenarušování lukrativní výroby zábavných pořadů a filmů) od něho poslední dobou očekávali i výrobci těchto pořadů a filmů. Proto byli nemile překvapeni a protestovali, když "lidová" Rada České televize Chmelíčka v polovině prosince odvolala.

Tomáš Pecina

Herr, die Not ist groß! Die ich rief, die Geister, werd ich nun nicht los!

Že hlavním cílem nebude řešení krize v České televizi, ale medializace "řešitelů", bylo jasné už na odpolední tiskovce, narychlo svolané senátory Čtyřkoalice do Café Louvre. Spravedlivě a fotogenicky rozhořčení senátoři, k nimž se připojil i "nezávislý" Václav Fischer, se ale chytili do první mediální pasti, kterou jim nastražila naoko nevinná otázka Britských listů: "Miloš Rejchrt z Rady ČT odstoupil, ale Pavel Kabzan, navržený KDU-ČSL, v ní zůstává. Znamená to, že strana při jeho výběru udělala chybu?" Senátorka Zuzana Roithová mne za otázku pochválila a do nebohého Kabzana se s vervou pustila: jeho jednání prý odsoudil už Juniorklub křesťanských demokratů a co horšího, pan Kabzan teď zcela odmítá se stranou komunikovat! Tedy prakticky: protestujeme proti politickému systému nominace členů mediálních rad, ale zároveň od těch radních, které jsme jmenovali sami, očekáváme poslušnost. Díky, paní senátorko, za jasnou řeč.

Senátoři se poté odebrali na Kavčí hory, kde se v debatě s rebelujícími redaktory pokusili najít řešení. Pochopitelně neúspěšně, protože Senát nemá v mediální oblasti žádné pravomoci a Sněmovnu zatím ovládají strany opoziční smlouvy; rebelie v těchto stranách se omezuje na několik jedinců, jako jsou Jiří Payne, Petra Buzková, Vladimír Laštůvka, Pavel Dostál nebo Lubomír Zaorálek.

Návrh, k němuž senátoři nakonec dospěli, tj. řešit krizi ústavní stížností, se zdá být úsměvný: argumentačně zdůvodnit, že zásah veřejné moci (v tomto případě právoplatné jmenování generálního ředitele Radou ČT) způsobil omezení svobody slova, je nemožné: krize v České televizi je primárně politická a Ústavní soud ji vyřešit nemůže.

Welch entsetzliches Gewässer!

To, co obě strany vysílají a vydávají za zpravodajství, je ovšem otřesné: tzv. bobovize (kterou jsem měl možnost sledovat ve větším rozsahu až včera) v manipulaci a nedostatku odstupu zachází ještě dál než vzbouřenecké vysílání. Obě televize už nemají s veřejnou službou společného zhola nic: připomínají ampliony instalované u frontové linie, které se překřikují navzájem a dodávají bojovníkům v zákopech propagandu na povzbuzení morálky. Zamýšlené rozhodnutí Čtyřkoalice, že její představitelé nebudou "bobovizi" poskytovat svá vyjádření a nebudou se účastnit jejích debat, dílo korunuje.

Diskreditace je dokonalá, oboustranná a nevratná.

In die Ecke, Besen! Besen! Seids gewesen!

Asi nezbývá než přiklonit se k výzvě Jana Čulíka: Vyžeňte je všechny! Veřejnoprávní televize v této zemi už neexistuje.

Tomáš Pecina

I když ředitelka zpravodajství objedná jinou bezpečnostní službu a nechá vzbouřené redaktory z budovy vyvést násilím, nemá, kým by je nahradila. Musí proto za každou cenu vyjednávat, a její protivníci to dobře vědí, což jim dává pro jednání podstatnou výhodu.

Výhodou nového vedení je, že za ním zatím stoprocentně stojí Rada ČT, a její odvolání je technicky možné nejdřív v polovině ledna. Situace je ale tak jako tak patová: televize je velmi složitá struktura, a jak snadno lze její fungování narušit necitlivým zásahem, ukázala éra ředitele Puchalského - což byly kosmetické detaily v porovnání s tím, co by znamenala nevůle ke spolupráci ze strany provozních útvarů a nezávislých produkčních skupin. Buď tedy Hodač televizi ke spolupráci přesvědčí, nebo padne v důsledku prosté dysfunkce mechanismu, který neumí ovládat.

Redaktoři zpravodajství, kteří nyní okupují newsroom, si stojí na vítězství, ale přitom nejsou žádnými hrdiny svobody slova: těžko najít za jejich jednáním jiný étos než udržení vlastního postavení; prostředky, k nimž se uchýlili, je u soudných diváků vážně a dlouhodobě diskreditují.

Televize jako celek v každém případě utrpí: obávám se, že termín "slovakizace", jejž jsme v Britských listech často v pejorativním smyslu užívali, ztratil současným vývojem opodstatnění; ať spor skončí jakkoli, je dost pravděpodobné, že na Slovensku zakrátko začnou strašit rizikem "bohemizace" Slovenské televize. (TP)

Jan Čulík

To je princip, který, jak se zdá nyní nerespektuje žádná z obou stran. Vznikla mediální válka, a obětí je pravda. Dosavadní redakce zpravodajství ČT ovšem princip objektivity a kritické nestrannosti nerespektovala dosud skoro nikdy: členové redakce tomuto principu ve velké většině nerozumějí: proto není asi divu, že začala redakce po jmenování Jiřího Hodače vysílat hrubě propagandistické "zpravodajství" ve vlastní věci.

Potíž je, že tím jsou vzbouřenci natolik zdiskreditováni, že už nemohou v žádné seriózní, důvěryhodné televizní stanici pracovat. Důvěřovali byste v budoucnu některému ze vzbouřeneckých reportérů či hlasatelů, po tom,co nyní předvedli, že vás informují nestranně a s osobní integritou?

Stejným způsobem se hrubě zdiskreditovali "intelektuálové", kulturní pracovníci a politikové (Jiří Dienstbier, Ludvík Vaculík, Zdeněk Svěrák, Jaroslav Hutka a další), kteří se bez podrobnější znalosti věci a bez porozumění tomu, co je nestranná a kriticky analytická žurnalistika, propůjčili vzbouřenecké propagandě. Jsou historické situace, v nichž takováto emocionální propagandistická manipulace bez objektivního, kritického odstupu vede ke krveprolévání, a taková situace může ve středoevropském prostoru nastat, než se nadějeme - intelektuálové a baviči, kteří nyní selhali, si s ní zřejmě neporadí a nelze na ně spoléhat jako na uvážlivý mozek společnosti.

Tatáž diskreditace, jakou byli postiženi vzbouřenci, hrozí Janě Bobošíkové, pokud nezačne ve svých relacích poskytovat prostor i vzbouřencům. - A nebo jsou lidé v ČR natolik nepřemýšliví, že jim propagandistická televize, ignorující zásady kritické nestrannosti, nevadí, a tuto "naši televizi" chtějí? Pak je to Balkán - a zejména od českých "intelektuálů" je to tragické selhání. Doufejme, že tomu tak není a že se v české společnosti najde alespoň několik jedinců, kteří se dokáží rozumně postavit tomuto neinformovanému, emocionálnímu šílenství. (JČ)

Aktualizace, pondělí 19.15:

Vazeny pane Culiku, diskusi kolem CT sleduji docela zdesene. A az do dnesniho dne i mlcky. Neda mi vsak neposlat, alespon Vam, kratkou noticku - ne proto, abych rekl neco noveho, ale proto abych si ulevil. Zakony jsou hradby, ktere kolem sebe stavi svobodna spolecnost. Jsou li spatne, nutno je zmenit a ne porusovat. Lide z CT je porusuji uz nekolik dnu. A navic si z verejne-pravni televize spravili privatni tribunu. Je to smutne i nebezpecne soucasne.

Tomáš Pecina namítá, že Jana Bobošíková neměla být jmenována ředitelkou zpravodajství, protože její vazby na ODS byly v minulosti příliš těsné. Přikláním se k argumentu Andrewa Stroehleina (viz níže,) že je Bobošíková profesionálka, takže nebude ve vysílání projevovat své případné politické preference. V každém případě budeme zpravodajství pod jejím vedením sledovat pro případnou politickou zaujatost jako ostříži. V této chvíli je však nezbytně nutné, aby legální vedení České televize zabránilo vzbouřencům, aby si z  televizního zpravodajství dělali vlastní propagandistickou stanici. Je to nehoráznost, která ČT hrubě diskredituje. Sledovat informačně hrubě zkreslené zpravodajské relace vzbouřenců je šokujicí. (JČ)

Považuji za nepřijatelné, že zaměstnanci televize využili pro demonstraci svého postoje technických prostředků svého zaměstnavatele, místo aby sáhli k legitimní formě stávky. Je to podobné, jako kdyby popeláři, místo aby ve stávce přestali vyvážet odpad, vzali své vozy a s jejich pomocí posypávali ulice odpadky.

Je jen slabostí vedení televize, že zpravodajské schizma pokračuje už třetí den. Kdybych byl na Hodačově místě, dávno bych vysílání, nad nímž nemám kontrolu, technickými prostředky znemožnil.

Myslím si, že jmenování Jiřího Hodače, který už jednou v manažerské pozici neuspěl, nebylo správné, a velké výhrady mám i ke jmenování Jany Bobošíkové. Kdybych byl v tu chvíli zaměstnancem televize, asi bych svůj protest vyjádřil výpovědí.

Jan Čulík škodí své pověsti, když dává Bobošíkové nezasloužený kredit nestrannosti. Možná se ale mýlím: pokud Jan Čulík najde jediného kandidáta do mediálních orgánů, kterého navrhla Občanská demokratická strana a který je přitom neutrálním, politicky nezávislým odborníkem, který nebude každý svůj krok konzultovat s politickými špičkami strany, přiznám svůj omyl. Byl to Štěpánek? Žantovský? Dědečková? Mareš? Herold?

U pana Stroehleina, jehož názorů si zpravidla vážím, si nejsem jist, jestli píše analýzu nebo žádost o zaměstnání u České televize. (Viz níže.) Snad mi promine upřímnost.

Jak se jediná Jana Bobošíková dokázala v ČT postavit Václavu Klausovi

Andrew Stroehlein

Well, the good thing is that Jana is so strong-willed and so much more experienced that she won't go down without a huge fight. She's got a much bigger battle on her hands, of course, but as I said, I can't think of anyone better qualified to do that job right now, can you?

Poznámka Tomáše Peciny: Bobošíková byla perfektní profesionál bez politických vazeb, když opustila na podzim roku 1998 Českou televizi: teď má dost silné vazby na ODS. A horší je, že to, co dělá, nedělá na příkaz ODS, ale stranu ODS tím poškozuje. Nikoho v současnosti Klaus nenávidí víc než Janu Dědečkovou a Janu Bobošíkovou. Čtyřkoalice si to nemohla vymyslet líp.

Reakce Andrewa Stroehleina: Jana Bobošíková měla i tehdy velmi silné styky s ODS a všichn to věděli. Všichni zaměstnanci zpravodajství ČT podporují nějakou politickou stranu a všichni vědí o všech, kdo podporuje kterou. Potíž je, že jen málo lidí se dokáže chovat natolik profesionálně, aby ve své novinářské práci nechali stranou své politické přesvědčení: většina lidí ve zpravodajství ČT tohle ndokáže. Souhlasím, že tato krize hraje do rukou těch lidí, kteří jsou proti Klausovi. Nejenže budou tito lidé moci označit ČT za "klausovizi", ale Bobošíková bude muset být vůči ODS tvrdší než normálně, aby dokázala svou nezaujatost.

Co se týče Havla a ostatních českých "intelektuálů" (tj. snobů mimo styk se společností, kteří neumějí sami vyhrát volby - ano, tak pro ně byla vytvořena druhá, zvlášť nepopulární komora v parlamentě) - jestliže ti všichni začnou vystupovat proti Bobošíkové, veřejnost přestane rebely podporovat a postaví se za Bobošíkovou - která byla vždycky populární televizní osobností.

Jana Bobošíková had very strong connections to ODS back then, too, and everyone knew it. Everyone in that newsroom supports a political party, and everyone knows who supports whom. The thing is, a few people have the professionalism to rise above their partisan personal viewpoints; most at CT News don't.

But I do agree with you that this is playing right into the hands of those opposed to Klaus. Not only will they be able to brand it "Klausovize" even if it's not, but Jana will have to be extra tough on ODS to prove her even-handedness.

As for Havel and other Czech "intellectuals" (ie, the out-of-touch snobs who can't ever seem to win popular elections -- oh, until they created a special and very unpopular second chamber for them), if they all jump on the anti-Bobosikova bandwagon, the public is bound to ditch the cause and get behind Jana -- who, among her other qualities, has always been a popular presenter, too, of course.

Tomáš Pecina

Ve výhodné pozici jsou naopak politici Čtyřkoalice, protože ti udělali z redaktorů, kteří se jim naivně přišli vyplakat na rameno, svá rukojmí: čím tvrději budou teď neloajální redaktoři potrestáni, tím větší politický kapitál Čtyřkoalice z kauzy vytluče.

ODS pochopitelně zuří, protože se stala snadným terčem obviňování, aniž by ze změny měla tak velký prospěch, jak se může zdát. Pozice sociálních demokratů je nejistá. Normalizační proces v televizi jim politicky vyhovuje, ale způsobu provedení asi nebudou moci otevřeně přitakat. Nesouhlas už vyjádřili Pavel Dostál, Petra Buzková a Lubomír Zaorálek a přidají se zřejmě i další.

Tomáš Pecina

Scénář 1, varianta Vítězný prosinec:

27. 12. Od postupu nového vedení se distancuje Čtyřkoalice a odbojná část sociální demokracie. V Senátu už má frakce odmítající Hodačovu volbu většinu. Z Rady ČT odstupují Pavel Kabzan a Václav Erben, předseda Mareš je na ulici napaden davem a je s lehkými zraněními hospitalizován. Zpravodajství je objektivní a vyvážené, rozhodně však ne kvalitní. Mezi lidmi se České televizi obecně přezdívá "klausovize".

30. 12. Kancelář presidenta Havla žádá, aby president směl pronést novoroční projev v přímém přenosu. Jiří Hodač požadavek striktně odmítá a president ohlašuje, že s novoročním projevem proto vystoupí na demonstraci 3. ledna.

3. 1. Manifestace na Václavském náměstí se účastní asi 150 tisíc lidí. Miroslav Macek hovoří o "hrstce pomatených křiklounů", Miloš Zeman si pochvaluje profesionalitu zpravodajství České televize, které demonstraci věnovalo přiměřený prostor jedné a půl minuty. Petra Buzková, Michal Kraus a Lubomír Zaorálek definitivně opouštějí stranu.

15. 1. Podle výzkumu agentury Sofres-Factum jsou preference čtyřkoalice na pětačtyřiceti procentech, komunisté mají dvacet tři. Rekord zaznamenala i televize Nova: poprvé v historii její večerní zprávy sleduje 95 % diváků, kteří mají v tu chvíli zapnutý televizor.

Scénář 2, varianta Janajevův puč:

27. 12. Po konzultacích se zaměstnanci navrhuje Rada do funkce generální ředitelky Kateřinu Fričovou. Krizový výbor sepisuje deset požadavků, mj. revokaci všech rozhodnutí ředitele Hodače a tříměsíční moratorium na personální změny. Fričová přijímá a ujímá se funkce.

1. 1. Zaměstanci dál nosí na znamená vítězství červenobílé stužky, zpravodajství pod starým vedením se rychle vrací do normálu. Problémem jsou pouze debatní pořady, kam vytrvale odmítají přijít představitelé ODS, ale ty bez problému nahrazují "nezávislí" odborníci.

20. 1. Sněmovna odvolává Radu České televize, ale protože se poslanci nedokážou dohodnout na jménech nových radních, orgán zůstává dočasně neobsazen.

Nikolaj Savický, psáno přes poledne 23. prosince 2000

Rada České televize v současném složení tedy bude muset odejít tam, kam patří, a je jedno, zda o něco čestněji tím, že sama odstoupí, nebo v intencích svého dosavadního počínání, tedy násilně - odvolána Poslaneckou sněmovnou. Pro tuto skutečnost však nelze přehlédnou, že musí ještě něco vykonat, než definitivně zmizí ze scény, neboť jinak po ní vznikne ještě větší chaos, který povede Českou televizi do zkázy. Přitom je Česká televize institucí, která večer co večer uspokojuje v dlouhodobém průměru požadavky 27% všech českých a moravských televizních diváků, poskytuje nenahraditelnou službu menšinám definovaným osudem, udržuje a rozvíjí významnou kulturní tradici a sehrává klíčovou roli v českém filmovém průmyslu. V současnosti má řádově pětimiliardový rozpočet, zaměstnává přímo téměř tři tisíce lidí a váže na sebe pracovní příležitosti pro několikanásobek tohoto počtu především v Praze, Brně a Ostravě. Její krize se tedy významným způsobem promítá do života celé české a moravské společnosti. Podívejme se proto na vzniklou situaci a její příčiny podrobněji.

Trocha prehistorie na vysvětlenou

Před listopadem 1989 v České republice neexistovalo televizní zpravodajství. To není otázka ideologie, ale absence poptávky. Nejde jen o to, že lidé, kteří předtím pracovali v Televizních novinách ČST, byli zkompromitovaní spoluprací s režimem, ale především o to, že po nich nikdo nepožadoval, aby dělali skutečnou novinářskou práci, tj. aby si svobodně a nezávisle opatřovali informace, ověřovali si je u nezávislých zdrojů a aby s nimi kriticky a nezávisle pracovali. Z dnešního hlediska to ve skutečnosti nebyli reportéři a moderátoři, ale hlasatelé, což konec konců dobře vystihuje i tehdejší terminologie. Na počátku roku 1990 tedy zcela chyběli potřební profesionálové televizního zpravodajství podle kritérií svobodného světa. Neexistovala tradice, na kterou by bylo možno navázat, a veřejnost neměla představu o kritériích, podle nichž by mohla úroveň televizní žurnalistiky posuzovat. Výjimku tvořilo několik málo výrazných osobností filmové dokumentaristiky, ale jejich ambice směřovaly nikoli ke každodenní rutinní práci zpravodajství, ale k vytváření velkých a výjimečných dokumentů, mapujících spíše stav společnosti a uplynulá léta než současnost.

Důsledkem této situace byl příliv velmi mladých lidí, kterým bylo kolem roku 1990 zpravidla kolem dvaceti let. Vedeni dobrou vůlí, ambicemi, ale bez nastavených měřítek a vzorů začali vytvářet českou televizní žurnalistiku. Dodnes představují její základ: přesunuli se na manažerské pozice a řídí práci svých mladších kolegů. Překonali jazykovou bariéru, získali letmé zahraniční zkušenosti, ale situací po roce 1990 byli rychle katapultováni do profesních rolí, které v tradičních demokratických zemích zpravidla plnili a plní lidé o generaci starší, prošlí nesrovnatelně náročnější průpravou, přísnějším výběrem a rozsáhlejší životní zkušeností. Obrovský hlad po novinářích však existoval přibližně do let 1997 - 1998 také v redakcích tištěných periodik; poptávka dodnes výrazně převyšuje nabídku. Nedostatek tradice, absence velkých a prestižních vzorů, vágní kritéria pro posuzování kvality práce a malá vzájemná konkurence se spolupodepsaly na nepříliš utěšené úrovni české televizní žurnalistiky současnosti.

Diametrálně odlišná situace existuje v oblasti filmové a televizní dramatické tvorby. Státem dotovaná filmová produkce 70. a 80. let měla na co navazovat. Tradice slavné éry českého filmu 60. let nebyla nikdy důsledně zpřetrhána. Ukázalo se totiž, že řemeslně kvalitní filmy a televizní seriály jsou dobrým vývozním artiklem a že na jejich výrobě lze velmi ušetřit cestou koprodukcí se západními partnery. Protože tato filmová a televizní produkce zároveň představovala důležitou součást tišících prostředků, které tehdejší režim podával v hojném množství občanům, mohlo v relativně svobodných podmínkách (viděno měřítky tehdejší doby) vyrůst mnoho tvůrců, kteří vstupovali do volné soutěže nejen v rámci tehdejšího Československa, ale také na nesrovnatelně tvrdším trhu především západoněmecké televizní tvorby. Velkou roli sehrávala také úroveň FAMU, školy, která si přes veškerý ideologický dohled uchovávala dobrou profesionální úroveň. Profesní průprava a kvalita těchto tvůrců byly a jsou plně srovnatelné se stavem kdekoli v Evropě. Do 90. let vstoupili tito autoři se značným sebevědomím a v jejich průběhu dokázali své kvality a potvrdili své místo ve společnosti.

Z výše zmíněných důvodů sehrávali právě tvůrci dramatických děl a produkce s nimi související, především producenti a dramaturgové, rozhodující roli při formování charakteru České televize a jejího producentského systému. Na počátku 90. let jim navíc nahrála skutečnost, že kolem roku 1992 svou základní činnost prakticky ukončil hlavní garant národní filmové tvorby, Filmové studio Barrandov. Česká televize jeho úlohu převzala a dokázala během osmi let vyrobit nebo koprodukovat kolem stovky celovečerních filmů, z nichž řádově deset nebo patnáct má skutečně vynikající úroveň ve světovém měřítku. Zároveň vyrobila desítky seriálů a stovky televizních inscenací, za jejichž úroveň se nemusí stydět, a které významně obohacují její potenciální programovou nabídku.

Ve stínu těchto nepopiratelných úspěchů poněkud zanikal fakt, že úroveň televizního zpravodajství a publicistiky České televize se zvedala nesrovnatelně pomaleji. Nebyla a dosud nejsou nastavena profesionální a etická kritéria, která by umožňovala tuto část produkce posuzovat a hodnotit. Tlak managementu na zlepšení kvality produkce České televize v této oblasti navíc až na duben a květen 1998 nebyl dostatečný. Ti, kteří o České televizi rozhodovali před rokem 1998, totiž hleděli s oprávněnou pýchou na jiné složky její tvorby a systematicky budovali její archivní programové fondy. Byl to v době blížící se digitalizace pozemního televizního vysílání a předvídatelného hladu po kvalitní a dobře reprízovatelné nabídce v oblasti celovečerních filmů, televizních seriálů a inscenací jistě přístup rozumný a perspektivní, a v nejbližších letech nepochybně dojde ocenění u jejich nástupců, ale přesto se soustavné přehlížení významu každodenní služby televizním zpravodajstvím, tolerance k jeho nízké kvalitě a malé společenské autoritě tehdejšímu managementu vymstila.

Kořeny současné krize: dvojí pohled na televizi veřejné služby

Překvapivým vítězem výběrového řízení se stal ani ne třicetiletý Jakub Puchalský, novinář bez jakékoli znalosti či zkušenosti s Českou televizí. Neznal její tradice, její silné stránky, neuvědomoval si, v čem tkví v očích laické a odborné veřejnosti její význam. Věděl, že její zpravodajství a publicistika jsou špatné, ale nedoceňoval význam dramatické tvorby a její tradice. Jeho poradce a pozdější ředitel programu Gordon Lovitt byl talentovaný a nesystematický člověk s vynikající představou o zákonitostech, jimiž se televize jako médium masové komunikace řídí, s talentem pro sestavování vysílacích schémat, s ambicí soutěžit o pozornost diváků s komerčními televizemi všemi prostředky, ale zároveň s absolutní neznalostí tradice české filmové a televizní tvorby a s necitlivostí vůči vkusu a předsudkům českého televizního publika. Byl by patrně dobrým programovým ředitelem komerční stanice, ale bez silného a zkušeného generálního ředitele nad sebou byl v České televizi předem odsouzen k neúspěchu. Rada České televize, která Jakuba Puchalského zvolila, správně viděla nízkou kvalitu zpravodajství a publicistiky, ale vnímala Českou televizi především jako producenta zpravodajství a publicistiky, což byla fatální chyba. Většina členů tehdejší Rady České televize nebyla schopna nahlédnout důsledky této volby, protože vycházela z teoretických předpokladů, ze špatné analýzy situace a z nedostatečné znalosti tradic televizní stanice, která podléhala její kontrole. Důsledky volby byly právě pro tento charakter České televize destruktivní.

Zděšení a posměch odborné veřejnosti vyvolal už projekt Jakuba Puchalského, v němž byla zdůrazňována role „nízkorozpočtového dramatu“ sitcomu a děl, reflektujících následky „klausovské éry“. Sitcom ovšem kvůli husté periodicitě ve vysílání, která vyvolává potřebu neobyčejně rychlé produkce obrovského množství dílů na standardní kvalitativní úrovni, vyžaduje početné a zkušené autorské zázemí, především obratné scenáristy, specializované na tento žánr. Ve Spojených státech, ve Velké Británii i ve Francii je založen na dlouholeté tradici, která v České republice chyběla a chybí. V České republice naopak existuje tradice výpravných a propracovaných televizních seriálů, vyráběných v sériích po sedmi nebo maximálně čtrnácti dílech delší stopáže. Dramatická výstavba těchto děl je velmi odlišná od sitcomu, nároky na dlouhodobou přípravu a pečlivou dramaturgii jsou vyšší. Není náhodou, že s jedinou výjimkou (Hospoda, vyrobená pro TV NOVA) veškeré české pokusy o sitcom skončily katastrofálně. Požadavek na  dramatickou tvorbu, přímo reflektující aktuální politické dění, byl krajně necitlivý v zemi, kde se na ideologickou objednávku vyráběla „aktuální„ propagandistická dílka doslova na běžícím pásu a v níž jsou na podobný požadavek scenáristé a dramaturgové dodnes alergičtí, neboť jim připomíná soustavné ideologické zneužívání hrané filmové a televizní tvorby před rokem 1989.

Jakub Puchalský navíc doslova den ze dne odvolal naprostou většinu manažerů na 1. stupni řízení (s výjimkou studií v Brně a Ostravě, kde mu to znemožňoval zákon) a částečně nevědomky (rozhodně bez znalosti nevyhnutelných důsledků pro dlouhodobý provoz celé instituce) porušil celou strukturu a pravidelný roční rytmus řízení České televize. O jeho nástupu v dubnu 1998 se v České televizi začalo mluvit jako o „noci dlouhých nožů„. Vzbudil strach, ale nedoplnil jej o motivaci. Kuriózním, leč zákonitým důsledkem jeho konání byla destrukce v oblasti hrané tvorby a současně setrvání neuspokojivého stavu zpravodajství a publicistiky. Příčina je prostá: dramatická tvorba vzniká v průběhu let a výpadek kvalifikované objednávky se ve vysílání projeví nejdříve za rok, ale spíše za dva roky, zatímco odchod reportérů a moderátorů je viditelný okamžitě. Scenáristé a dramaturgové jsou tedy existenčně zranitelní mnohem snáze než redaktoři ve zpravodajství: jejich rezistenci divák pocítí nejdříve za rok nebo za rok a půl. Proto byla vzpoura ve zpravodajství proti Ivanu Kytkovi rychlá a úspěšná, zatímco obrana proti nekvalifikovanému řízení programu prakticky nebyla možná.

Odpor proti Jakubovi Puchalskému mohl být úspěšný až ve chvíli, kdy nasazení odiózního seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž tehdejší management viděl ideální příležitost k zvýšení sledovanosti, vyvolalo silný veřejný odpor. To umožnilo představitelům odborných sdružení, producentům a zaměstnancům České televize postupně donutit k odstoupení nejprve Gordona Lovitta a posléze, 15. prosince 1999, také Jakuba Puchalského. Stalo se tak v okamžiku, kdy díky neschválenému vysílacímu schématu a výrobnímu úkolu hrozily v horizontu několika týdnů výpadky ve vysílání, respektive improvizace v programové skladbě.

Nadějný rok 2000…

Důležitým aspektem Chmelíčkova působení se stala jeho cílevědomá snaha o posílení Jakubem Puchalským poškozené pověsti a obnovu obecně respektované legitimity České televize. Chmelíček začal systematicky jednat se všemi odbornými sdruženími a bezprecedentním způsobem otevřel Českou televizi kritice. Oslovil řadu charitativních a veřejně prospěšných organizací a vzbudil naději, že v dohledné době vzniknou jednoduchá, spravedlivá a snadno kontrolovatelná pravidla pro jejich přístup do vysílání televize veřejné služby v České republice. Zastřešil tyto aktivity dosud nevídanou konferencí Česká televize: věc veřejná a získal pro své počínání širokou veřejnou podporu.

… a katastrofa na jeho konci

Aby nebylo pochyb: věřím, že komunikace Dušana Chmelíčka s novou Radou České televize nebyla bezchybná. Jsem přesvědčen, že Rada České televize jen obtížně získávala relevantní informace a že Dušan Chmelíček nenaplňoval představy jejích členů o tom, jak se k nim má generální ředitel České televize chovat. Problém ovšem spočíval v tom, že tato rada byla složena z osob v očích veřejnosti vesměs bezvýznamných, které se - na rozdíl např. od Rady České televize, jíž předsedal Jiří Grygar - nemohly proti generálnímu řediteli opřít o svou nepopiratelnou neformální autoritu, ale pouze o pravomoc, kterou jim poskytoval značně nedokonalý zákon o České televizi. To Dušanu Chmelíčkovi umožňovalo tuto radu do velké míry ignorovat, protože věděl, že se opírá o nesrovnatelně širší odborný a společenský konsensus.

Rada České televize právem kritizovala některé faktické chyby generálního ředitele, především jeho nesporné pochybení v kauze Sazka. V této kritice nalézala kladný ohlas mezi kritiky a novináři. Brala si však ke své kritice také doslova směšné záminky, například neplnění některých formálních termínu v jeho projektu. Doslova každý v České televizi si přitom uvědomoval, že tato kritika směřuje k věcem pro chod instituce momentálně zcela nepodstatným, a tím Rada České televize dále oslabovala svou pozici v očích odborné veřejnosti. Navíc stejně jako její předchůdkyně nahlížela na Českou televizi pouze jako na zpravodajskou stanici, pohlížela na ni především prizmatem politického zpravodajství, redukovaného navíc nikoli na věcná témata, ale na spory politických stran, a tím se dále vzdalovala od pochopení toho, co se v instituci svěřené její kontrole ve skutečnosti odehrává. Osobní averze mezi členy Rady České televize a generálním ředitelem pak situaci ještě zhoršovaly.

Za těchto podmínek si Dušan Chmelíček založil poradní sbor, složený z velmi známých a respektovaných osobností veřejného života. Připravil široce založenou konferenci Česká televize: věc veřejná, která skončila jeho úspěchem, a stál tak proti Radě České televize v relativně výhodné pozici. Členové Rady to museli vnímat jako útok na svou autoritu, patrně se cítili jako oběti spiknutí, a začali se chovat naprosto iracionálně. Úvodem k poslednímu dějství této tragikomedie byl nešťastný článek členky Rady paní Jany Dědečkové v MF DNES, kritizující zmíněnou konferenci jako naprosto nepřínosnou. Nic nemohlo lépe posílit pozici generálního ředitele České televize než tento novinový útok, který vzápětí vyvolal řadu nesouhlasných reakcí nejširšího spektra účastníků této konference.

Nemohu to tvrdit jistě, ale domnívám se, že právě to, že generální ředitel České televize získával v posledních týdnech před svým odvoláním stále širší veřejnou podporu, nakonec paradoxně vedlo k jeho pádu. Rada České televize, která se ocitla na vedlejší koleji a čelila stále silnějšímu odporu televizních tvůrců, zřejmě dospěla k názoru, že jeho odvolání bude postupem doby stále obtížnější, a proto se rozhodla ke kroku, který se pro ni ukázal být sebevražedným: rozhodla se Dušana Chmelíčka co nejrychleji odvolat.

Načasování tohoto kroku bylo nejnešťastnější, jaké mohla zvolit: bylo přijato nové vysílací schéma, byl rozepsán výrobní úkol, ale nebyl schválen rozpočet. Od 1. ledna 2001 měl navíc nastoupit nový programový ředitel, od něhož si většina tvůrčích pracovníků mnoho slibovala. Rada České televize neposkytla zaměstnancům a externím spolupracovníkům České televize žádné záruky kontinuity, a to právě v přelomovém okamžiku. Vyvolala nevědomky pro Českou televizi také velmi neblahé ekonomické důsledky, neboť se strefila právě do okamžiku, kdy mediabuyeři a reklamní agentury sestavují mediaplány pro své klienty. Protože rozhodují o penězích svých klientů, nemohou příliš riskovat, a proto podstatně sníží podíl prostředků, investovaných do nákupu reklamních časů v České televizi. Rada České televize tak svým nekompetentním rozhodnutím Českou televizi mimo jiné významně finančně poškodila.

Důsledky nepřipraveného a nepromyšleného kroku Rady České televize ze dne 12. prosince 2000 na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejprve se ozvali ti, kdo se právem cítili dotčeni ve své prestiži: reprezentanti sdružení, která před odvoláním ředitele České televize marně žádala Radu České televize o schůzku. Jedná se o významné organizace odborné veřejnosti, především o Českou filmovou akademii a svaz filmových a televizních pracovníků FITES. Ze společenského hlediska nehorázné bylo také to, že se Rada České televize odmítla sejít s členy poradního sboru generálního ředitele, tedy s volným sdružením úctyhodných osobností, jimž mohl mezi členy Rady sekundovat jedině Miloš Rejchrt. Vzápětí se k protestům přidali zaměstnanci České televize v obavách, že Rada České televize opět zvolí někoho, kdo svým stylem řízení bude připomínat Jakuba Puchalského.

Domnívám se, že Rada České televize byla zcela zaskočena reakcí na svůj krok, a proto začala jednat už zcela iracionálně. Místo toho, aby se pokusila následky svého neblahého rozhodnutí korigovat, rozhodla se jednat rychle a radikálně. Dne 20. prosince 2000, pouhých 27 hodin po uzávěrce písemných přihlášek do výběrového řízení, zvolila do čela České televize Jiřího Hodače, který v červnu a červenci téhož roku neúspěšně řídil zpravodajství České televize a stačil si v něm nadělat řadu osobních nepřátel. K tomu lze jen dodat, že hašení požáru vhozením kanystru benzínu nebývá obvykle úspěšné. Nic nemohlo radikalizovat postoje zaměstnanců více. K výsledku řízení dosud lhostejné redakce zpravodajství a publicistiky se okamžitě přidaly k protestujícím.

Následky

Řízení České televize zkolabovalo. Vysílací schéma a výrobní úkol jsou ohroženy, do roku 2001 vstupuje Česká televize s rozpočtovým provizoriem, poškozenou pověstí a ve stavu naprostého bezvládí. Zpravodajství nejméně tři dny postupuje v příkrém rozporu s účelem, pro který bylo zřízeno, se zákonným rámcem působení České televize a s nepsanými pravidly profese. Česká televize může očekávat - a právem - pokutu od Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Zadavatelé reklamy se musejí na dění v České televizi dívat s krajní nedůvěrou. Diváci jsou patrně jak v Jiříkově vidění. Česká televize plní už po řadu dní první stánky novin. Je to však reklama, o kterou není co stát.

Východiska

Nerozumných řešení se jistě nabízí celá řada, ale i v této neutěšené situaci je možno si představit scénář, který by vzniklé následky minimalizoval. Není to ideální řešení, ale žádné dokonalé v současnosti není na obzoru. Napsal jsem v úvodu, že tato Rada České televize je odsouzena k zániku. Měla by však před svou sebevraždou nebo před svým zardoušením Poslaneckou sněmovnou učinit něco pro nápravu následků katastrofy, kterou způsobila. Je to několik rychle realizovatelných kroků, které může učinit už na svém plánovaném zasedání dne 8. ledna 2001:

Volba kandidáta nebude jednoduchá, protože už v této chvíli je jasné, že uchazeč či uchazečka bude muset v dohledné době svůj post znovu obhájit ve výběrovém řízení, které jistě vypíše nová Rada České televize, zvolená patrně už podle nového zákona o České televizi. Urychlení legislativního procesu v této věci bude patrně jedním z mála pozitivních výsledků této krize.

Ten (ta), kdo stane v čele České televize na počátku roku 2001, bude muset, pokud bude chtít uspět, učinit především následující:

uklidnit situaci jednoznačným stvrzením kontinuity s postupem Dušana Chmelíčka v září a říjnu 2000 ve všech oblastech s výjimkou zpravodajství;

pokračovat v otevřeném dialogu s odbornou veřejností, podrobně vysvětlovat a přesvědčivě zdůvodňovat veškeré kroky, které bude činit;

urychleně stanovit pravidla editoriální politiky České televize, vytvořit mechanismus kontroly jejich dodržování a stanovit sankce za jejich porušení;

udržet rytmus přípravy vysílacího schématu, jak je kodifikován v Pravidlech pro přípravu vysílacího schématu, která byla přílohou již neschválené novely Organizačního řádu České televize v listopadu 2000.

Je toho samozřejmě víc, co je nutné udělat, ale tyhle body pokládám za nejpodstatnější. Pokud se podaří postupovat podle výše naznačeného scénáře, lze doufat, že Česká televize tuto krizi přežije, a to nejen jako karikatura sebe samotné. Velkou naději na rozumný postup však v této chvíli nevidím; na to se obě strany sporu ještě stále chovají příliš emocionálně a bez jasné a reálné představy o svém dalším postupu.

Nikolaj Savický

Robert Sedláček

Vážený pane Čulíku, v jedné z reakcí jste napsal, že nemáte rád zbytečné okecávání, tak tedy po Vašem: Vaše glosy jsou výkřiky z tunelu, kde sedí někdo, kdo sice nevidí okolo sebe ani na metr, ale sní si o tom, co všechno by dělal, kdyby viděl. Vůbec nehodlám obhajovat bezprecedentní kroky "vzbouřenců" v ČT. Rád vám jen nabídnu několik subjektivních pohledů o tom, co se děje vně tunelu. Nevím, jestli jsem i já pro Vás mafián nebo ekonomická klika; každoročně natočím v televizi jeden až dva dokumenty, na kterých systematicky pracuju celý rok, přičemž za každý z nich mi náleží honorář do sto tisíc korun. Už tři roky chodím po vnitrotelevizních producentech a stejně jako většina dalších tvůrců a postupně propadám depresi. Na klíčových pozicích výroby sedí frustrovaní lidé, kteří nevědí co bude příští rok, co bude za půl roku, za měsíc. Revolučně se mění koncepce, záměry, trendy. Nepodepíšete jedinou smlouvu bez dodatku, že brzy už zase může být všechno jinak, mění se vedení, mění se rady. Je to děsivé. Když jsem býval pisálkem jako Vy, bylo mi v podstatě fuk, jestli se mění vedení nebo ne. Změnil se šéfredaktor, editoři upravili grafiku, fotky byly větší nebo jich bylo víc, používalo se víc přímé řeči, komentářová strana se posunula hlouběji dovnitř čísla. Jenomže televizní vysílání nevyrobíte stlačením klávesy enter, jak to občas prezentujete ve svém mentorování. Arogance k televiznímu řemeslu (možná se budete divit, ale ono to řemeslo skutečně je) dík neustále rozvracovanému vedení už v ČT nabyla hranice, kdy tvůrce je postaven do role hladového psa, který do poslední minuty panáčkuje na zadních a čeká, jaký nový veřejnoprávní formát vypadne z okna, pokud ovšem vůbec.

Ještě při nástupu Puchalského jsem vášnivě diskutoval - nakloněn jemu - že dobrý manažer nepotřebuje podrobnou odbornou znalost prostředí, do něhož přichází. Řízení je přece univerzální proces a když se obklopí odborníky, pak je jedno, že pochází z jiné branže. <>pJenže není to jedno. Nebudu opakovat taze pana Savického a snažit se dojímat Vás příběhem o desetiměsíční realizaci slíbeného projektu, z něhož ze dne na den sešlo, nebo soukromých produkcích, které po příslibu investovaly peníze do projektu, který vzápětí vyhořel. Můžeme se přece soudit nebo dělat něco jiného. Kdybych byl pisálkem, bylo by mi fajn.

Za vzporou ve zpravodajství částečně cítím osobní antipatie. Ostatně sám jsem se ze zvědavosti zúčastnil dvou porad s panem Hodačem ještě za jeho prvního působení a byl to zážitek nezapomenutelný. Zpravodajci však odstartovali proces, který by v zakonzervovaném Česku prostě normálně nenastal, tj očištění ČT od politických vlivů (jak jako optimista doufám). Ve smluvně opozičním teráriu jaké u nás máme, kdy politici ztratili veškerou soudnost i měřítka, funguje pouze šoková terapie.

A teď je tady problém jak se s tím vyrovnat po teoretické stránce. Chápu vaše nestranné rozhořčení nad podobou zpráv, zároveň je komické sledovat, jak se v honbě za principy stáváte karikaturou sebe sama. Na jedné straně konstatujete, že v ČR nejsou mediální odborníci (v Parlamentu se dokonce říká, že kdo vůbec ničemu nerozumí, jde do mediální komise, protože na televizi se přece dívá každý), na straně se chlubíte fundovanou diskusí s paní Dědečkovou, jejíž normalizační slovník a rubrika "koníčky: sledování médií" v životopise mne budou strašit ještě dlouhou dobu. Podobně mne bude strašit tvář pana Mareše, který jako šéf Rady ČT na přímý dotaz novináře, zda je řešením privatizace veřejnoprávní televize podle Klausova návrhu, bezbarvě odpověděl : vše záleží na rozhodnutí Poslanecké sněmovny.

Těm lidem je Česká televize ukradená, oni jsou prostě jen stranickými úředníky, jimž byl svěřen nějaký post, kteří ve vlastních stranách nebudou nikdy lídry (nemají na to potenciál), ale jsou jich (jejich typologie) plné stranické sekretariáty, v nichž s respektem slouží svým vůdcům a tvoří páteř byrokratické struktury, bez které žádná strana nemůže fungovat.

Jsou produktem platných zákonů, ano; reprezentují výsledek voleb, ano, mají mandát ke svému konání, ano. Takže revolta proti legálně šinoucí se struktuře je nezákonná. Vy tvrdíte, že ano, já tvrdím, že ne.

Situace není kritická ve zpravodajství, jak by se zdálo z Vašeho zploštělého pohledu, situace je katastrofální v celé televizi! Je dojemné číst, že Hodače znáte a dáváte mu půl roku života ve funkci, než se opět znemožní.

Možná pak dojde i k obměně rady a přijde nový ředitel....vše půjde podle pravidel a teoretici typu Vás budou spokojeni (aspoň částečně).

Víte, pane Čulíku, byl jsem několikrát pracovně ve Slovenské televizi, v níž se vystřídalo přes deset ředitelů za sedm let. Zajeďte se tam podívat, až zase budete rozjímat v křesle nad klávesnicí, zda je výš zákon nebo zdravý rozum. Nejde o život, jde jen o televizi.

Vy ctíte ideje, mne praxe naučila, že přesnější je sledovat lidi, resp. vztahy mezi nimi. Svět nikdy neměnily ideje, ale osobní ambice, ideje lze navléci na cokoli.

Bylo by dobré otevřít v Britských listech i diskusi na téma "lesk a bída angloamerické tv žurnalistiky", na kterou se neustále odvoláváte a z jejíž bídy především čerpají české televize.

Nehájím teď fundovanost zpravodajství České televize, jen mám po dlouhé době pocit, že se něco děje. Otazníkem pro mne zatím zůstává, jak zareagují producenti na tzv. Velkých Kavkách, kde vznikají dvě třetiny produkce ČT.

Ondřej Hausenblas

Sleduju prostě, kdo a jak ke kýžené nezávislosti míří a spěje, zda to dělá cílevědomě a nakolik je břídil. Daleko důležitější než tahanice uvnitř televize je myslím to, jak se chovají vnější instituce a veřejnost vůbec:

Kladu si otázku: Komupak je ku prospěchu to, že spor o vedení vznikl zrovinka na vánoce? Čemu se v tu dobu věnují platící koncesionáři? Politice, nebo chtějí mít svatý pokoj? A kdo malér vyvolal načasovaným odvoláním jednoho a bystrým dosazením nového ředitele? Vidíte, že se mi jednání Rady velice nezdá.

Když už Rada vyvolala akcí takový odpor - nejen mezi zaměstnanci, ale u veřejných osobností i poměrně málo závislých na výdělcích z televize, neměla by se vzpamatovat, a místo nátlaku vytvořit prostor pro rozumné jednání? Při tak chabé demokracii, jaká je u nás, bych se vůbec nespoléhal na to, že když mě jmenovali poslanci, tak mám nepochybný mandát bez vyjednávání rozhodovat natvrdo. Naopak, přece snad pořád hledáme spojence, hledáme konsensus pro dobré věci, ne? Proč nejednat, proč nepozastavit jmenování, proč nevytvořit nějakou širší platformu k dohodě? (No ovšem, když ti Čecháčci se vždycky hned cítí pyšni, sotvaže jim někdo dá ouřádek, a taky se snadno cítí ohroženi ve své velkomožnosti … O tom psal už Havlíček, ale kdopak jste ho vlastně četli pořádně a podrobně?)

Nemůžu si pomoct, od samého začátku to tak naozaj zvonku vyzerá.

Dovedu si představit, že málo výkonná a profesionálně nezkušená redakce zpravodajství by si chtěla uhájit své teplíčko před novým ředitelem, který by měl náhle vysoké světové nároky. O tom však my koncesionáři nic nevíme… Mně připadají zprávy už léta bezzubé, investigativita v ČT vypadala občas spíš naivně, vystrašeně až podplaceně než neohroženě, ale pořád podávají na ČT lepší výkon než na komerčních televizích, kde jsou nebozí zpravodajci korumpováni mnohem hůř: musejí se zalíbit nejširším masám.

Když už si nové Hodačovo vedení tak pozoruhodně instalovalo zprávy před anonymní vývěsku namísto těch dosavadních, pročpak nám proboha v tom čase nepředvede svoje ušlechtilé cíle a postupy k nim? Velice bych uvítal, kdyby na jednu stranu byla ČT konečně víc kulturním, inteligentním, společenským kanálem (ve smyslu “pro občanskou společnost”, ne ve smyslu “drby z lepší společnosti”) než kanálem pro politické exhibicionisty nebo pro nekonečné hokejové a fotbalové fanoušky. Diskuse o kvalitě veřejnoprávní televize se u nás pořád vede mezi zasvěcenci, ale to není veřejné.

Sázky na výsledek:

Já myslím, že pan Hodač teď zastaví paní Bobošíkovou v dávání výpovědí - přece se nechtějí oba nekonečně kompromitovat! Mohou ukázat, že jsou lepší, než za jaké je odporná strana považuje, ne? Radě pro vysílání přece taky jde o kvalitu a veřejnoprávnost, a tak nebude činit kroky, které by dokazovaly, že prosazuje zájmy ODS nebo ČSSD nebo jiných partají. A krizovému výboru ČT přece taky jde o věc, takže je nejlepší vánoční atmosféra pro dohodu o společném řešení zápletky. Jenom bych si k jednání tomu nepouštěl žádné premiéry a předsedy sněmoven ani poslance, nemají do toho co mluvit, přece víme, že veřejnoprávní televize je v podstatě instituce sloužící ke kontrole jejich práce, a ne k jejich kontrole nad národem.

V jednání bude krásně vidět, zvlášť když ho ČT bude přímo přenášet, jestli někdo chce protlačit partajní nebo osobní zájmy. Ale myslím, že se partajníci spletli, jestli si mysleli, že paní Bobošíková by byla tak hanebná a pan Hodač tak služebný duch. Jmenován už je, tak proč toho nevyužít ve prospěch nezávislosti a veřejnoprávnosti - vždyť pro ni byl jmenován!? Jestli si snad někdo v Radě na zotročení televize pomyslel, má smůlu, prostě se mu to vymklo, ne?

Teď jde o to, aby se krizový výbor s novým vedením pěkně dohodli, jak se vyhnout nátlakům a zájmovým proudům, jak se udržet v očích veřejnosti jako někdo, kdo zkaženým politikům pěkně vypálil rybník. Rada se k takovému směru určitě přidá - přece ani ona nechce být před veřejností zkompromitována.

Možná se budou muset někteří navzájem omluvit, pokud řekli něco moc radikálního, jako “vyhazov” nebo “přemístění na jiné pracoviště”, a ti druzí jim to holt pro tentokrát prominou, bylo to v rozbouřené atmosféře.

Popravdě řečeno, je to pohádkové řešení, ale jestli k němu znesváření účastníci sporu dnes či zítra úplně sami nedojdou, budu to považovat za důkaz prolhanosti těch, kteří jsou v mocenské pozici - ti druzí totiž sílu na uskutečnění dohody sami mít nemůžou.

Štěpán Kotrba

To, že měli zaměstnanci veřejnoprávní televize svou "nezávislou" odborovou organizaci (nekomunikující s žádnou z odborových centrál a jednajících autonomně), jim uškodilo. Kdyby byli opravdovými odboráři (ale já naštěstí neznám "pravicové" či "liberální" odboráře), měli by k dispozici mechanismy a znalosti, jak stávkovat a jak kolektivně vyjednávat. Měli by v zádech (stejně jako dělníci v továrnách) na čtvrt miliónu SOUDRUHŮ. Doplácejí na to, že je kojila matka "Sametová revoluce" a slovo soudruh se jim zajídalo...

Nyní se jim vrací, jak se s posměchem vyjadřovali o železničních odborářích, jak se posmívali jejich předáku Duškovi. Ten má také "monopol" na železniční dopravu a ve své podstatě rozhoduje, jestli vlaky pojedou či nikoliv. Je dobrý předák i dobrý herec. Umí vyvolat emoce a zase je ztlumit. Umí znejistět premiéra zase jej uklidnit. Rozhoduje ale uvážlivě, bez emocí a i po největších mediálních přestřelkách se svými protihráči se vrací vždy za jednací stůl. Protože jeho zájmem je VYJEDNAT (platy, výhody, pracovní dobu - ne však složení správní rady ČT či vlády), nikoli ZNIČIT (a způsobit tak nezaměstnanost i sobě). I když Dušek téměř vždy vyjadřoval nespokojenost s ministry (a zvláště ti praví z něj měli hrůzu) ještě nikdy nevyjednával tak, aby si další kroky sám znemožnil. Byl by ve funkci (volené) možná ještě den, kdyby se dopustil takového diletantství.

To přesně se nyní stalo na Kavčích horách. Cesty ke smíru a pokračování výroby se stávajícm osazenstvem se zmenšují kažou hodinou, po kterou trvají vzbouřenci na nesplnitelných požadavcích. Ředitel Hodač i Jana Bobošíková mají v tuto chvíli jen jednu možnost. Překonat sami sebe a stát se tvrdými. Obrnit své nervy a riskovat likvidaci celé struktury zpravodajství, bude li to nutné. Zatnout zuby a připustit, že jiné cesty není. Postupovat striktně podle zákoníku práce i za cenu, že celý objekt zpravodajství na nějakou dobu osiří.

Mandát k podobnému postupu stále mají. Postupovat podle zákona (doufám, že si najali toho nejlepšího advokáta, který je dnes v Praze k dispozici - jakýkoliv prohřešek proti zákonu by se jim tvrdě vymstil a jakékoliv právní diletantství by mělo následky nedozírné) a zabezpečit objekt vysílacího pracoviště před osobami, které nehodlají podřídit zákoníku práce a respektovat své nadřízené. Zabezpečit finanční toky, zabezpečit zařízení a techniku. V případě neposušnosti vyměnit okamžitě ostrahu objektu. V případě přímého odporu necouvnout před prosazením své vůle silou. Nemožnost spolupracovat s lidmi, kteří vyjádřili naprostou neochotu k JAKÉMUKOLIV kompromisu fakticky znamená, že na dlažbě skončí (§ 53 zák. práce) daleko více lidí, než oněch dvacet či třicet dodnes. Nepřipustit rozšíření konfliktu na další pracoviště, nepřerušovat komunikaci s ostatními vedoucími pracovníky. Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Vědí to vše zaměstnanci? Znají všechna rizika? Vědí to i jejich rodiny? Souhlasí s odporem a podporují ho? To jsou otázky, na které si musí odpovědět oni sami. Každý zvlášť. Protože během příštích hodin a dnů se budou muset DEFINITIVNĚ rozhodnout všichni zaměstnanci na Kavčích horách i v regionálních studiích ČT.

Vzhledem k mimořádnosti a fatálnosti, do jakého se dostalo jednání se vzbouřenci, ospravedlní zajisté v očích poslanců či členů Rady ČT či RRTV částečnou, nebo i úplnou absenci vysílání zpravodajství či publicistiky. Ospravedlní se i řada nedostatků, se kterými se noví ambiciózní redaktoři setkají. Učit se budou za pochodu, stejně jako před několika měsíci v "Železného" Nově. Pokud nenastane tolerance k "převratové" atmosféře, musely by připustit všechny Rady i Sněmovna, že nejsou schopny kontrolovat jimi zřízenou instituci.

Nepředpokládám, že tento stav by byl kterýkoliv poslanec schopen obhajovat, pokud by nechtěl současně říci, že ČT se musí okamžitě privatizovat. A tento názor mimo Kateřiny Dostálové již snad neobhajuje ani v ODS nikdo. Veřejnoprávnost neznamená přivlastnění si penězovodu posvěceného zákonem, ani možnost beztrestně porušovat zákony státu. Ty platí pro veřejnoprávní novináře. Opak by byla anarchie. Krajní verzí je stále dočasné uzavření veškerého provozu v ČT, částečné či úplné přerušení vysílání a propuštění všech pracovníků, kteří budou mít výhrady k novému vedení.

Pravděpodobnější verze je, že pouze zpravodajství a publicistika nebude až do konstituování nových týmů vysílat vůbec, nebo že bude nakupována na základě nabídek nezávislých producentských center v regionech či za pomoci zahraničních štábů. Případně se rozsah dočasně zmenší. Po přechodnou dobu to bude znamenat porušení zákona, které bude oběma Radami ostře sledováno a možná i kritizováno. Nedá se ale (pokud racio a soudnost Rad i Sněmovny převáží) předpokládat odvolání ředitele, ani odvolání Rady. O "odvolání" Sněmovny či případné okupační stávce v jejích prostorách ani nemluvě. Státní převrat ani "17. listopad" opravdu nehrozí. Celá situace sice dočasně pomůže Čtyřkoalici v růstu jejich preferencí - ale jen do té chvíle, než začne hloubková kontrola hospodaření v ČT a důkladná analýza jejího vysílání. To se na veřejnost dostane (ať již legálně či nelegálně - v tomto státě se nic neutají) seznam částek, vyplacených na honorářích či tantiémách za reprízy některým zaměstnancům, nebo externím osobám či firmám. Tehdy se ukáže, KDO a ZA KOLIK - jak široký byl mediální okruh, čerpající z veřejnoprávních prostředků.

Ukáže se, kdo kolik dostal a za co. Pak se i ukáže, kdo a proč dal zpracovávat časosběrný dokument o Vladimíru Mlynářovi a jeho úmyslu stát se prezidentem, jaké množství pořadů s církevní tematikou se vyrobilo a s jakými církvemi pouze, kolik stály oslavné "dokumenty" GEN, kolik stály retrospektivy o "sametových revolucionářích", "undergroudových" hudebních skupinách či "x-tém odboji" a kolik stály pořady vyrábějící mediální slávu kolem některých současných filmů, herců a režisérů, produkované společností VACHLER ART COMPANY. Kolik prostředků věnovala Česká televize na nadaci Člověk v tísni a její "humanitárně diplomatické" aktivity (zahrnující i pozvánku pro čečenské politiky do Čech) a kolik na opravdovou humanitární podporu trpících bez rozdílu, zda jsou Srbové či Albánci.

Kolik stála různá "mediální partnerství" a kolik stály promoakce. Oproti tomu bude stát seznam částek, dokladujících, kolik prostředků bylo vynaloženo na pořady s regionální tematikou, kulturou, kolik prostoru bylo věnováno handicapovaným a jejich integraci do společnosti, kolik programů bylo vyrobeno (a odvysíláno) za jednotlivé roky o společensky závažných tématech.

Ukáže se i to, kolik prostoru dostaly jednotlivé politické strany a kolik z toho bylo příspěvků pozitivních a kolik negativních či dokonce manipulativních. Ukáže se i to, jaké dohody se uzavřely s různými privátními "sociologickými" pracovišti" a jaké bylo zadání oněch "průzkumů". To vše v celku, nikoliv izolovaně a bez možnosti srovnání, aby laik žasnul, porovnávaje náklady na výrobu jedné minuty se svým měsíčním platem a nevěda, kolik činil honorář režiséra a kolik účet za taxi, které ho pak odvezlo domů. Říká se, že statistika je přesným součtem nepřesných čísel a politik věří jen tomu průzkumu, který sám zfalšoval...

Je na čase konečně zveřejnit PŘESNÁ DATA o hospodaření s miliardami, vybranými na koncesionářských poplatcích. Protože jen to bude onou katarzí, uvozující celonárodní debatu o veřejnoprávnosti a opožděných počátcích občanské společnosti v české kotlině. Bez osvícené vlády samozvaných (a nikomu neodpovědných) strážců počestnosti a neposkvrněnosti demokratického početí. Takže jediná rada, kterou je možno dát novému vedení ČT je podobná, jako bývá rada v Banánových rybičkách - Pokud se nechcete rozvést - vydržte v manželství.

Petr Jánský

Pokud si demokracii definujeme jako svobodnou soutěž politických stran, pak je vše v pořádku, demokracii máme. Lidé přišli k volbám a mnozí uvěřili mobilizačnímu heslu S Klausem a nebo doleva. Odevzdali svůj hlas a vzápětí byli podvedeni, zrazeni. Opoziční smlouva, která nemá v demokratickém světě obdoby, je zavedla S Klausem doleva. ODS odkryla karty, odhalila svou podstatu: žádné programy, žádná odpovědnost voličům. Jde nám o podíl na moci, o funkce, o majetky. Přestaňme mluvit o tom, co nás rozděluje (zásadně jiné vidění světa), mluvme o tom, co nás spojuje (touha vládnout). ODS neunesla tíhu porážky, odložila čest a stud a rozhodla se k prostituci s ČSSD.

Výsledky zhoubného spojení na sebe nenechaly dlouho čekat. Od obsazení rozhodujících postů až po hladké schválení schodkového rozpočtu. Čisté ruce se vytratily ze scény, zbyly jen ruce špinavé. Senátní volby však naznačily, že lidi si přece jen na sobě nenechají dříví štípat. Když Klaus zjistil, že strany oposmlouvy ztratily většinu v Senátě, praštil mobilem a boj o příští volby začal.

V těžkých dobách se nejlítější bitvy odehrávaly o ovládnutí Rozhlasu. Nikoho proto nepřekvapilo, že se zájem ODS soustředil na ČT. Prostřednictvím primitivního Langerova modelu delegování pravomocí - divák (volič) - poslanec - sněmovna - mediální komise - rada - ředitel - nebylo těžké vybrat toho správného. Stačilo využít oposmlouvy a najmenovat do rady loajální většinu. Rada nezklamala, přes díry v zákoně bleskově jmenovala ředitelem bývalého kandidáta na funkci tiskového mluvčího ODS. Ten neváhal a do funkce ředitelky zpravodajství ustavil bývalou poradkyni Klause.

Je tu ještě někdo, kdo by nechápal, oč tu běží? Je tu ještě někdo, kdo by se divil “vzbouřencům”. Ano, je tu pan Železný, který poskytl panu Hodačovi radu, jak likvidovat vzpouru a který je za 16.- Kč příplatku ochoten ČT převzít do Novákovic království. Je tu pan Čulík, podle kterého jsou stávkující neprofesionálové, škodí společnosti a musejí odejít. Je tu mnoho dalších, kteří nepochopili, jak se demokracie pokradmu proměňuje v totalitu. Pro ty mám poslední argument:

Klaus a posléze L. Jakl apelovali na vládu, aby v televizi zajistila pořádek a dodržování zákonů. Ústava ČR přísně odděluje moc zákonodárnou od moci výkonné a soudní. Pakliže se předseda Poslanecké sněmovny v přímé výzvě obrátil na vládu, je to totéž, jakoby apeloval na Vrchní soud. Prorůstání moci je neklamnou známkou totality.

Martin Stín

Je přípustné pochybovat o kvalitě televizního zákona, úrovni členů Rady České televize a rozumnosti jejího počínaní a dalších věcech. Nikomu nelze zakázat nedůvěřovat způsobu, jakým byl ustaven do funkce nový generální ředitel. Každý má právo si myslet, že současné složení parlamentu již neodpovídá názorům občanů. To vše jsou však politické otázky, které by bylo vhodné a také je možné postupně řešit politickými prostředky. To, co nyní předvádějí "televizní povstalci" však nelze hodnotit jinak než jako otevřený útok proti veřejnému pořádku, spíše jako teroristický čin než jako čin na ochranu demokratických principů. Nechť si o tom ta hrstka výtržníků na Kavčích horách myslí cokoli, je nepochybné, že Rada byla ustavena parlamentem, který vzešel z voleb a ustavujíc Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele jednala možná špatně, ale v souladu se zákonem. Bylo-li její rozhodnutí špatné, jistě by se daly najít opravné prostředky, ale je nepřípustné hledat je mimo rámec postupů, které jsou v souladu s právním řádem země. To, co se dnes děje na Kavčích horách, je však otevřená vzpoura proti němu. "Povstalci" k ní zneužívají násilím držených zařízení, která nepatří jim ani koncesionářům, a činí tak způsobem, který koncesionáře poškozuje a nikomu a ničemu neprospívá. Poškozují také obraz země v očích našich spojenců.

V této zemi je samozřejmě mnoho špatných věcí a máme řadu nekvalitních zákonů. Demokratická cesta k nápravě však nevede přes násilné akce skupinek samozvaných spasitelů. Náš právní řád má patrně vážnější trhliny, než je televizní zákon. O neúctě k ústavnímu řádu svědčí dlouhodobé nenaplnění ústavy nezřízením senátu, úřadu ombudsmana a dosud chybějícího správního soudnictví. Ta poslední mezera asi dopadá na občany daleko hůře než možné nedostatky v řízení ČTV, ale nikoho nenapadne, že by bylo nutné vynucovat si nápravu akcemi občanské neposlušnosti. Alternativami napravování vad právního řádu demokratickými způsoby jsou pouze diktatura a anarchie. Obě jsou nepřijatelné. Demokracie není jen právo svobodně říkat a dělat, co se komu zlíbí, ale také dobrovolné podřízení se pravidlům, která si společnost stanovila ze svobodné vůle, prostřednictvím volených zástupců.

"Vzpoury" se účastní menší část zaměstnanců ČTV, které podporuje několik desítek intelektuálů. Ve srovnání s podstatně umírněnějším vystoupením za nápravu poměrů iniciativou "Děkujeme, odejděte", dala veřejnost tentokrát najevo nezájem, měřitelný pouhými několika tisíci podpisů. Vedle významných osobností, které podporují "povstalce" , jiné, neméně významné osobnosti jejich počínání odmítají. Nelze proto tvrdit, že by "povstalci" měli jednoznačnou podporu elity národa. Změna ve vedení ČTV a způsob jejího provedení nejsou problémy, které by se hmatatelně dotýkaly zájmů většiny občanů a provokovaly je k protestním akcím. Další narušování vysílání zpravodajství může spíše veřejné mínění obrátit proti "povstalcům", protože jde o jistý způsob obtěžování občanů násilným prosazováním skupinových zájmů.

Protismyslnost počínání "povstalců" dokresluje i snaha některých z nich připodobňovat dnešní výtržnost k vystoupení kulturní fronty proti komunistickému režimu v r.1989. Tehdy přece intelektuálové bourali nenáviděnou diktaturu v okupací potupené zemi. Zúčastnila se většina z nich a šel za nimi téměř celý národ. Dnes je jich jen hrstka, která porušuje právní řád režimu, který se zrodil z tehdejších manifestací. Při vší své kritičnosti k současným poměrům nemohu souhlasit s tím, že tehdejší a současný režim jsou srovnatelné svou špatností a nenapravitelností a opravňují k akcím občanské neposlušnosti.

Nerozumnost počínání "povstalců" a zřejmá nepřiměřenost prostředků, jimiž vyjádřili svou nevůli nad změnou vedení ČTV vede k otázce, co je v pozadí jejich ostudného vystoupení. O žádném z nástupců Ivo Mathé nelze asi říci, že by byl pro své kvality zcela nenahraditelný. Oba byli vybráni v řádném výběrovém řízení, při kterém obhajovali svou koncepci, čili podle pravidel, za jejichž opuštění nyní "povstalci" Radu kritizují. Praxe ukazuje, že ani tímto způsobem výběru ředitele nelze spolehlivě předejít omylu.Naopak o novém řediteli není známo vůbec nic, co by nasvědčovalo tomu, že jeho nástup bude pro ČTV katastrofou. Jeho příchod a způsob volby nemůže být pro rozumné lidi důvodem, aby se uchylovali až k teroristickým formám odporu. Vše nasvědčuje tomu, že odpor má jiné a hlubší příčiny. Může k nim patřit nevůle nad hloubkovým auditem hospodaření ČTV, jehož výsledky se mohou dotknout zájmů leckterého z křiklounů. Vystoupení některých politiků pak nasvědčují tomu, že by ve hře mohla být i snaha o rozšíření vlivu na ČTV nad rámec, odpovídající významu stran, měřenému výsledky minulých voleb do poslanecké sněmovny, čili zcela nedemokratickými prostředky. Zdá se, že za vznešenými slovy o boji za nezávislost ČTV jsou úplně jiné pohnutky, které mají do ušlechtilosti hodně daleko. Je to další důvod k radikálnímu ukončení této nepovedené taškařice.

Zejména však tato špatná zábava za peníze koncesionářů a k jejich škodě trvá příliš dlouho, aniž by byla naděje, že na jejím konci najdeme nějaký užitek či dokonce legalizaci počínání "povstalců". Jiří Hodač zvládá situaci s důstojným klidem a vůbec se netváří, že by chtěl odstoupením nahrát na smeč svým odpůrcům. Rada trvá na legitimitě svého rozhodnutí a má podporu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Při daném rozložení sil ve sněmovně nelze očekávat, že by "povstalci" našli oporu zde. Vláda zatím hraje mrtvého brouka, jako by vzniklá situace byla jen věcí parlamentu a jemu podřízených složek, v prvé linii pak generálního ředitele. V této alibistické poloze však nebude moci dlouho setrvat. Je sice pravda, že veřejnoprávní televize nespadá do její kompetence, ale vláda je obecně odpovědná za zákonnost a pořádek v zemi a  nesmí proto dlouho nečinně přihlížet, jak Jiří Hodač čelí teroru "povstalců" s holýma rukama. ČTV patří k nejdůležitějším službám, které tento stát poskytuje občanům a je významným nástrojem ovlivňování veřejného mínění. Vláda nesmí připustit, aby ČTV neplnila povinnosti vůči občanům a navíc se stala prostředkem k vytváření záporného obrazu státu v jejich vědomí. Budou-li nepřístojnosti v ČTV pokračovat, dříve nebo později bude nutné je vyřešit silovými prostředky. Čím později "povstalci" pochopí nesmyslnost svého počínání, tím hůře pro účastníky sporu, tím hůře pro koncesionáře, tím hůře pro tento stát. Vše nasvědčuje tomu, že "povstalci" by mohli zvítězit pouze tehdy, pokud by svrhli vládu a parlament. Na to ale - doufejme- nemají šanci.

Zdeněk Fekar

A co jineho jim zbyva, kdyz se jim politicka reprezentace vysmiva tim, ze necha 'nezavislou' Radu zvolit nadirigovaneho sefa televize, ktery z ni pred casem musel s uprkem odejit pro svoji totalni neschopnost zvladnout nejdulezitejsi redakci, kterou ridil? Opravdu se maji redaktori CT podridit a respektovat nove vedeni, kteremu uz neveri ani ostatni nacalstvo verejnopravni televize? Obavam se, ze kdyz novinari poslusne splni rozkazy, nebude to trvat dlouho a z verejnopravni televize demokratickeho statu uslysime vecer co vecer, ze "vedeni Obcanske demokraticke strany v cele se svym uznavanym predsedou dnes na svem zasedani potvrdilo spravnost realizovanych kroku" ci ze "vlada Ceske republiky i nejvyssi organy Ceskoslovenske socialni demokracie na ceste k dalsim uspechum dnes schvalily..." Dekuji - to uz tady bylo.

Netvrdim, ze by to byla tragedie pro demokracii. Vubec ne. Mame i jina verejnopravni media a hlavne, dobra soukroma media urcite plni radu 'verejnopravnich' roli. Ale o to snad tady nejde. Mluvi-li Klaus o privatizaci Ceske televize, nejde mu o nic jineho, nez o tu politickou loajalitu k jeho ptakostrane a nikoliv o reseni, ktere by zpruhlednilo rizeni televize. Ceska televize preci neni 'jen' od toho, aby prinasela zpravodajstvi, ale take od toho, aby produkovala celou radu jinych televiznich formatu, ktere se proste od soukromych stanic daji cekat jen stezi. A jakkoliv se to nekomu nelibi, myslim, ze je dulezita i role CT coby hrace na reklamnim trhu. (Verte, ze pro dany byznys by asi nebylo moc stastne, kdyby cenu televizni reklamy neovlivnovalo nic jineho, nez 'cenove vynosy' komercni teelvizni jednicky.)

Ale zkratim to, Vam preci nemusim delat prednasku o vyznamu verejnopravni televize.

Moc me mrzi, co se na CT deje. Protoze jakkoliv lidsky dokazu protestujici pochopit, zda se mi naprosto katastrofalni, kdyz ke svym protestum zneuzivaji obrazovku. Sice asi musim souhlasit s Janem Baraskem, ktery v Neviditelnem psu pise "Nemusime plne souhlasit s prostredky, ktere voli (protestujici)... V roce 1989 nebyly pouzite prostedky v souladu se zakonem, a jak se osvedcily." To je pravda. Jenze nejvetsi ctnosti novinare by mela byt neutralita k problemu, o nemz referuje - tim, ze (obe strany) davaji prednost jen jednostranne dobre vypadajicim vyjadrenim, se temto pravidlum zproneveruji. Budiz, nad tim muzu primhourit oci. V normalni situaci by takovou zpravu zrejme nikdo neodvysilal. (Snad.) Ale kdyz uz (zase obe strany) dochazi k neopravnenemu zasahovani do programu, jde o neco docela jineho, nez o obhajobu profesionalni povinnosti prinaset informace. Kdyby vsichni ze zpravodajskeho tymu dali vypoved, jednali by feroveji a ani Jiri Hodac ani Jana Bobosikova by stezi sehnali profiky, kteri by je nahradili. (Ceska media jsou opatrna v hodnoceni, ale dnesni internetova Gazeta Wyborcza to napsala jasne: nahradni vysilani vypada, jako by je vyrabeli amateri.)

Je mi z toho smutno. Nebyt hratek politiku s medii, nikdy by se to nestalo. A protoze mame koalicni smlouvu CSSD a ODS, stezi se da cekat, ze by se s tim v brzke dobe cokoliv zmenilo.

To byl jen takovy muj postesk. Ale mam pro Vas i informaci.

Zatimco podle Petra Stepanka je piratske vysilani zamestnancu, podle predsedy RRTV Martina Muchka jsou pirati spis lide z tymu Hodace a Bobosikove. Na Vasich strankach jsem si precetl, ze jej k takovemu zaveru privedla mimo jine absence loga CT ve vysilanem poradu. Podle Stepanka to vsak neni nic nezakonneho.

Nevim, jak nakonec RRTV skutecne rozhodne, ale zrejme logo na obrazovce ma svuj vyznam (nemam po ruce zakon o vysilani, ale tusim, ze je to primo jedna z povinnosti vysilatele). Sam mam ale jeden argument po ruce, ktery klidne muzete ocitovat.

Nova televize TV 3 nekolik tydnu pote, co zacala vysilat, doplnila sve logo na obrazovce o zkratku "cz", coz me docela zaujalo a tak jsem adresoval dotaz tiskovemu oddeleni televize, zda to neco znamena. Bylo mi vysvetleno, ze logo doplnili o dovetek cz proto, ze i licence byla vydana na stanici TV 3 CZ - Rada pro rozhlasove a televizni vysilani tedy zrejme i takovou zdanlivou 'malickost' sleduje velmi bedlive.

PRAHA, 26.prosince. Vzbouřenci zaměstnaní ve zpravodajství státem vlastněné (sic!) České televize odřízli vysílání České televize v souvislosti s přiostřujícím se konfliktem s vedením.

Zaměstnanci odmítají přijmout jmenování nového generálního ředitele Jiřího Hodače, kterého obviňují z kontaktů s politiky a ze snahy o zajištění většího politického vlivu nad stanicí.

Podle zpráv od zaměstnanců a ze sdělovacích prostředků se Hodačovi a jeho vedení nepodařilo odvysílat polední zprávy, zatímco rebelům se podařilo odvysílat alternativní verzi pro diváky s kabelovou a satelitní televizí.

"Jelikož někteří zaměstnanci zpravodajství odmítají dodržovat instrukce a věří, že jim zpravodajská studia patří, nejsem v tomto okamžiku schopna vyhovět zákonům," řekla Českému rozhlasu Hodačem nově jmenovaná šéfka zpravodajství Jana Bobošíková.

Rozhlas informoval, že Bobošíková varovala zaměstnance, že se uchýlí k blíže neurčeným krokům proti nim podle pracovního zákoníku, pokud svůj protest bleskově neukončí.

V pondělí diváci viděli na okamžik černou obrazovku den poté, kdy vedoucí odstříhli zpravodajské studio rebelů v průběhu hlavní večerní zpravodajské relace a odvysílali svůj vlastní program odjinud.

Podle ČTK však diváci v některých částech země přesto mohli spatřit obvyklý pořad.

Politické konexe

Minulý týden jmenovala Rada ČT Hodače na místo ředitele místo Dušana Chmelíčka, kterého propustila kvůli nesplnění slibů, které dříve radě dal.

Radu jmenuje dolní komora parlamentu a rozhodující slovo v ní mají zástupci vládní ČSSD a opoziční ODS bývalého premiéra Klause.

Tyto dvě strany podepsaly smlouvu o sdílení moci, podle níž ODS podporuje menšinový kabinet ČSSD výměnou za důležitá křesla v parlamentu a jinde.

Jak Hodač, tak Bobošíková, která kdysi krátce pracovala jako Klausův ekonomický poradce, odmítli sklon k jakýmkoliv politickým směrům.

Čelní politici, včetně ministra kultury Pavla Dostála, volají po tom, aby parlament věnoval situaci zvláštní zasedání.

Česká televize vysílá na dvou kanálech a v zemi také fungují dvě hlavní komerční stanice.

(C) Reuters 2000. Translation (C) Luboš Motl 2000.

Karel Mašita

Zároveň se domnívám, že za VOSS by se k této věci neměli vyjadřovat ani jeho členové J. Lorencová, L. Poláková a M. Pokorný, neboť J. Lorencová a L. Poláková jsou přímo zaměstnány v ČT (Ostrava) a M. Pokorný s nimi úzce spolupracuje (např. kauza Sazka).

Děkuji za pozornost a s úctou se znamenám

Karel Mašita