Pár slov o ČT - snad ještě ne opožděných
Spor o ředitele ČT je zástupný pseudospor
Je mi líto, že nemohu mlčky souhlasit s většinou, kterou tvoří i mí přátelé a lidé, jejichž postojů a díla si velice vážím, a že se tak objektivně zařazuji mezi ty, které jsem nevolil, neopěvoval a s kterými jsem v minulosti nesouhlasil.
Nemohu souhlasit s jednáním většiny pracovníků televize, s postojem řady jejich sympatizantů, ani je schvalovat, byť o jejich dobrých úmyslech nepochybuji. Nemohu se smířit s narušením řádu, se zprivatizováním vysílacího času a jeho proměnou v propagandistický boj ve vlastní věci, nemohu se smířit s revolučním nevkusem a s nabízením jednoduchých polopravd, nemohu přijmout interpretaci událostí a motivů k nim vedoucích jako jedině možnou.
Jsem přesvědčen, že k správným cílům nelze dospět pomocí nesprávných prostředků. A nadto - jsem skeptický k tomu, že nezávislost zaručí zákon nebo rada moudrých či můj nadřízený. Nezávislost si neseme každý sám v sobě, ve svém srdci. Spor o ředitele se mi jeví jako zástupný pseudospor.
Neštěstím se mi jeví, že vstupem politiků do příběhu posledních dnů, zpolitizováním sporu se zastřela podstata vlastního problému, diskuse o otázce "co je to televize veřejné služby", "kdo ovlivňuje její podobu", jak stanovit mechanismy, aby každodenní rozhodovací procesy v televizi, její každodenní fungování vycházející z vize podpořené racionálními argumenty, kontrola činnosti televize byly průhledné. Je mi líto, že věcnou diskusi nahradily mítinky. Mám obavu z přijmutí nebezpečného precedentu, z přijmutí radikálních názorů, které nepřipouštějí pochybnosti.
Neříká se mi to lehce - ale chci-li aby mé svědomí zůstalo čisté, nemohu jinak. Nemohu jinak, protože odmítám vidět celý příběh jako jednoduchý příběh souboje neposkvrněného dobra a temného zla, kde existuje jen jediná pravda, jediné řešení.
Neznamená to ale vůbec, že bych přehlížel tlaky zpupných a arogantních politiků, že bych byl přesvědčen, že překotná volba Rady byla moudrá a nediskutabilní. Její rozhodnutí nebylo odpovědné a respekt budící zvláště proto, že do vysoké funkce jmenovala muže, který měl s budoucími zaměstnanci konflikt a možná i nevyřízené účty. Rada také jednala špatně, když zcela ignorovala žádost bývalého generálního ředitele o projednání zprávy o kontrole v brněnském TS.
Stejně tak nemoudré bylo podle mne rozhodnutí pana Hodače přijmout funkci generálního ředitele. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že to nebylo dobré - avšak nikoliv z těch důvodů, které jsem v posledních dnech slyšel. Nebylo to - a není to vůbec dobré - z hlediska smyslu a poslání této funkce a televize jako instituce. A přerušení vysílání bylo neuvážené, nešikovné a špatné.
I když vím, že zákony mají být v souladu s vyššími morálními principy, měly by se zákony - byť jsou třeba nedokonalé - respektovat do doby, kdy budou nahrazeny zákony dokonalejšími.
Jsem přesvědčen, že v této válce kdo s koho, o jedinou možnou pravdu, nebude vítěze, že v dané chvíli neexistují dobrá řešení. To, co nazýváme krizí (ale ve skutečnosti je jen boj o moc) je selháním každého z nás.
Prosím, snažně žádám, abyste mi věřili, že moje slova nejsou alibismus, snahou být zajímavým, snahou po nějaké falešné neutralitě, touhou být nestranný a vyvážený za každou cenu, moje slova neznamenají, že bych chtěl být soudcem (natož generálem po bitvě).
Co se však již stalo, nelze odestát. Zdá se mi, že by bylo v dané chvíli luxusem žonglovat s právními pojmy, přít se o slovíčka, pokoušet se vážit na vahách vinu jedněch a vinu druhých.
Myslím, jsem o tom dokonce přesvědčen, že v dané chvíli je třeba věnovat úsilí hledání přesných otázek a následně pak hledání správných odpovědí, odpovědí možná nejednoznačných a případně i alternativních.
Nic si nenalhávejme - rebelie hoví lidským srdcím, zvláště když na jedné straně jsou projevy neposlušnosti ve jménu posvátných ideálů a na straně druhé srdce sympatizujících jsou frustrovaná důsledky nemravného politického handlu a nešťastná ze zhoršování jejich každodennosti. Nenalhávejme si, že skutečné, skutečně existující palčivé problémy posledního postsocialistického mastodonta, kterým Česká televize je, lze řešit mítinky a vykřikováním hesel. Je třeba střízlivé a solidní (a možná i bolestné) diskuze o podobě instituce jakou ČT je, o jejím organizačním uspořádání, její personální vybavenosti, jejím ekonomickém zabezpečení, o dlouhodobé programové koncepci. ČT prožívá systémovou krizi již delší dobu.
Otázky, které mne v souvislosti s tím napadají, jsou tyto:
a/ jak překlenout stav provizoria od ukončení nenormálního stavu do chvíle, kdy budou naplněny konsekvence ze schválené novely zákona - podle mne nepůjde o dobu hodin či dnů, ale spíše o dobru týdnů či snad i měsíců
b/ jak nalézt mechanizmy k výběru kandidáta (kandidátů) na členy Rady a jak definovat působnost (kompetence) Rady
c/ jak spolupracovat na definování kriterií pro výběr nového generálního ředitele televize, který bude muset obdržet bianco šek k provedení bolestivých změn
d/ jak nalézt postup pro definování cílů nutných změn, aby se ČT stala funkční a opravdu nezávislou televizí veřejné služby.
V minulosti jsem mnohokrát na nejrůznějších úrovních vyslovil názor, že používání termínu "veřejnoprávní" - tohoto právního nesmyslu, slovního bastardu a matoucího pojmu, pod kterým si každý může představit co se mu zlíbí, namísto pojmu "televize veřejné služby vysílající ve veřejném zájmu" je cesta do pekel. Pokud nenaplníme trpělivým, pracným a možná velice zdlouhavým hledáním pravý smysl slova"veřejná služba", může se stát, že část z těch, co se navrátila z Václavského náměstí domů a nezapnula si vysílání Novy, může v blízké budoucnosti znovu se sejít, aby se důrazně zeptala, proč vlastně platí koncesionářské poplatky. Protože Česká televize není majetkem ani politických stran, ani lobbyistických skupin s jejich partikulárními zájmy a touhou po zisku, ale ani zaměstnanců České televize - funkční a opravdu nezávislá Česká televize patří české veřejnosti, jejím koncesionářům.
Úmyslně se vyhnu spekulaci o jiných možných motivech jednajících stran a jednotlivých aktérů děje.
Několik argumentů pro tvrzení:
1/ Příběh sice - zdánlivě - začíná jmenováním generálního ředitele, ale sám tento akt vstupuje do atmosféry připravené médii v souvislosti se vznikem iniciativy Česká televize - věc veřejná (resp. se vznikem petice "2000 slov v roce 2000", kterou lze mj. charakterizovat:
a/ jsou uváděny nepřesné informace a polopravdy (Rada odvolala tři ředitele - mimochodem: pan Puchalský odstoupil po nátlaku zaměstnanců na Radu, kdy jeden z argumentů byl, že nepřipravil včas VS a VÚ)
b/ tvrzení, že zákon o ČT je špatný či nedokonalý. Ne, že by nebyl. Ale zákon platí již devět let (a mnozí z dnes demonstrujících jej tehdy schvalovali a rebelujícím redaktorům zpravodajství nikdy nestál za sebemenší pozornost) a málokdo se jej snažil vylepšit. (Ministr Dostál si stěžoval, že jeho verzi odmítli zástupci všech stran.) A pak - i nedokonalý zákon platí až do té chvíle, kdy je nahrazen zákonem dokonalejším (byť nikdy ne zcela dokonalým). V otevřené společnosti musí být respektován zákon,
c/ tvrzení, že Rada je tvořena nekompetentními osobami a byla mocensky jmenována. Ne, že by byla kompetentní a že by se na její "volbě" nepodepsala opoziční smlouva. Ale Rada byla zvolena již na jaře… (kdy dostala od ředitele ČT i mobily, notebooky a televizory). Proč tedy ten křik až nyní? A proč např. dnes s kritikou Rady přicházející politici čtyřkoalice přistoupili na systém volby Rady tím, že navrhli svého kandidáta? Zvolením jejich kandidáta měli převzít také odpovědnost za činnost Rady.
Nadto - dosud nebyl předložen jediný důkaz o politickém tlaku či zásahu Rady, který by ohrozil svobodu slova a demokracii.
d/ tvrzení, že politici chtějí ovládnout televizi. Jednak politici vždy budou mít touhu ovlivnit televizi a pak záleží na každém zaměstnanci, jeho vnitřní nezávislosti (ke které mu nepomůže žádný zákon a žádný ředitel) jak se této snaze ubránit a jednak - politici jsou většinou volení zástupci lidu. Lid je zvolil - ať se nám to líbí nebo ne. Přiznat tento fakt by však znamenalo imanentně přiznat spoluzodpovědnost.
2/ Když vstoupil ředitel Hodač do budovy ČT, byl přivítán prvním přerušením vysílání a tvrzením, že jej není možno uznat za ředitele kvůli způsobu volby (nikoliv však kvůli osobním vlastnostem) a že jediné možné řešení je, aby odstoupil. Tím byl hned na počátku znemožněn jakýkoli dialog a dokonce vysloveno ultimatum. Ale o legálnosti volby snad mohla rozhodnou soudní moc.
3/ O něco později se objevilo tvrzení, že pan Hodač je exponentem ODS. Vedle nikým a ničím nepotvrzené fámy o údajném úmyslu ODS jmenovat jej tiskovým mluvčím strany, nebyl předložen ani náznak jediného důkazu o jeho politické angažovanosti. Totéž platí i o pozdějším tvrzení, že vzniká obava,že pan Hodač může ohrozit (že ohrožuje) svobodu slova. Čím a jak?
4/ V ten okamžik již byl zaměstnanci zpravodajství okupován "velín" s veškerou technikou potřebnou k vysílání zpravodajství a "zprivatizovali" vysílací čas pro hájení své věci. Okupace techniky a privatizace vysílacího času přitom vychází z nevyřčeného předpokladu, že ČT patří zaměstnancům veřejnoprávní televize. Proč však hned vzpoura a okupace navíc podpořena ultimativním požadavkem? Vždyť třeba šlo vyhlásit stávkovou pohotovost, vyhlásit pasivní rezistenci, požádat o přeřazení na jinou práci, rezignovat na svoje funkce, dát hromadnou výpověď, prosazovat svoje požadavky přes svoje poslance, věcně odhalovat chyby… Ale především - vyčkat, až se pan Hodač projeví tak, jak všichni předpokládají. Respekt ke standardním mechanizmům je však v Čechách bohužel minimální.
5/ Když pak pan Hodač - v tu chvíli generál bez vojska - ve snaze ovládnout televizní vysílání (v souvislosti se snahou o převzetí své funkce) se snažil zamezit redaktorům zpravodajství přístup k vysílacímu signálu, sympatizanti redaktorů a s nimi solidárních zaměstnanců ČT se snažili nestandardně využít (zneužít) nezpravodajské formáty jiných pořadů a jiných programových forem (uvádění večerních pořadů, klip rámující novoroční projev prezidenta,…). Pan Hodač ČT vypnul a příběh se stal příběhem boje za svobodu slova, proti cenzuře a proti totalitním praktikám. Jaká je však hierarchie odpovědnosti a z ní vyplývající dělby práce, systému práv a odpovědností zaměstnanců ČT - televize veřejné služby?
6/ Přijetím otevřené podpory politiků došlo ke zpolitizování problému - bojují li zaměstnanci za politickou nezávislost, měli by se distancovat i od podpory politiků. Jejím přijetím se zaměstnanci zpravodajství hlásaná nezávislost stala součástí stranického sporu a boje o politickou moc a de facto se vytratila.
7/ Mluví se o potřebě nezávislosti jako nutném předpokladu profesionality. Ale byly výkony redaktorů zpravodajství a jejich sympatizantů během tohoto příběhu (ale i před jeho počátkem) opravdu vždy profesionální? (Např. pořad "ČT v mlhách"). Každý nechť si zamete před vlastním prahem.
8/ Zákonitým vývojem se příběh stal majetkem mítinků, kde logicky nad věcnými argumenty, nad hledáním pravdy a pokusy o nalezení kompromisního východiska mají navrch emoce a tvrzení,která netřeba dokazovat.
9/ Slyšel jsem, že občané této země se probudili (jinými slovy, že do této chvíle spali. Slyšel jsem slova, že problematičnost zákona o ČT a volby Rady jsme si nevšimli a podcenili. Slyšel jsem mnoho slov o špatných politicích. Neslyšel jsem však ani jediné slovo o spoluvině za stav věcí veřejných a pokoře z ní plynoucí.
10/ V této chvíli mi nezbývá než ponechat na budoucích analýzách, aby zdokumentovaly, jak vývoj celého příběhu ovlivňovalo (eskalovalo) citové vydírání, žonglérství s významem slov a abstraktních pojmů, účelová (demagogická) spojení jevů a faktů, tlak atmosféry "kdo nejde s námi, jde proti nám".
Úmyslně nechávám stranou aspekty a kontexty společenské situace.
Není přinejmenším nápadné, že největší konflikty v ČT jsou spojeny s těmi, kteří byli nějakým způsobem ovlivněni tolik vychvalovanou veřejnoprávní BBC?
Vycházím z přesvědčení, že pan Hodač v brzké době bude odvolán stávající Radou nebo odstoupí sám. Odstoupí ne proto, že by byl zvolen nelegálně či nelegitimně, ale proto že pochopí, že je to moudrý a nadosobní čin, čin ve prospěch instituce veřejné služby.
V zákonu č. 483/1991 Sb. O České televizi ani v dosud platném Statutu České televize se termín "veřejnoprávní" nevyskytuje.
Armstrong se stužkou
Revoluční naléhavost protestujících zaměstnanců České televize a jejich příznivců dosáhla takové intenzity, že se na jejich stranu přidal dokonce i legendární Louis Armstrong, který svým zpěvem doprovází odhodlané tváře redaktorů v teleklipu, který svým lidským gestem musel o správnosti věci přesvědčit snad i posledního nevěřícího. Přesto se zdá, že nakažlivosti Armstrongova hlasu přece jen odolávají určité souvislosti.
1. Legalita a legitimita.
a) Jestliže nebylo rozhodnutí Rady ČT legální, tak mělo dojít k vyřešení situace soudní cestou.
b)Jestliže je rozhodnutí Rady označeno za nelegitimní, tak z povahy tohoto pojmu vyplývá, že musí mít legitimitu autor tohoto výroku, a to podle míry toho, nakolik souvisí s jevem, který popisuje. To znamená, že legitimita stanoviska tzv. vzbouřenců je přímo úměrná tomu, jak se tito lidé v souvislosti se svými požadavky bouřili před vypuknutím těchto událostí, z čehož vyplývá, že o legitimitě jejich stanoviska téměř nelze hovořit, protože za celá léta existence stávajícího zákona nedošlo z jejich strany k jedinému výraznému veřejnému vystoupení proti tomuto zákonu. Zaměstnanci televize podle tohoto zákona devět let pracují, politici čtyřkoalice ani ne před rokem najmenovali do Rady ČT své dva zástupce.
2. Ospravedlněním legitimnosti protestu je údajný fakt, že stávající Rada ČR podléhala politickým tlakům, ale doposud nikdo neuvedl jediný případ politického ovlivňování chodu televize v průběhu existence této rady s výjimkou odvolání moderátora Proroka, kde se vliv ODS nepodařilo nikdy prokázat a kdy se tehdejšího ředitele zpravodajství Hodače zastal i ředitel Chmelíček. Ten by tedy musel být také mužem ODS, která ovšem podle spiklenecké teorie měla také vyvolat jeho odvolání, což by se dalo vysvětlit tím, že Chmelíček přestal být pro ODS poslušný. Potom by ovšem Chmelíček měl jasně a veřejně říct, že Proroka s Hodačem odvolali na základě výhružky ODS: „buď odvoláte Proroka nebo budete odvoláni vy.“
Jestliže přece jen došlo v jiných případech k politickému ovlivňování televize, jak je potom možné, že nedošlo k principiálnímu vzedmutí tehdy?
3. Další námitka zní, že Hodač byl jmenován ředitelem na základě politického rozhodnutí, což se asi nikdy nedozvíme, protože Hodač neměl příležitost tuto námitku potvrdit. Všichni kritici tendenčního zpravodajství pana Hodače respektive paní Bobošíkové, by se měli zároveň vyjádřit k tendenčnosti zpravodajství tzv. vzbouřenců, na jejichž mobilizující zprávy z prvních dnů konfliktu zpravodajství nového vedení nešťastně reagovalo. Nicméně co může působit více sugestivně než souběh komunikace verbální a znakové, která se projevovala selektivním řazením zpráv vzbouřenců, například v případě chybějící informace ohledně petice moravských intelektuálů, a jednoznačným gestem připnuté stužky a s tělesnou kulisou údajných nezávislých autorit v pozadí? Opravdu chce někdo v této souvislosti hovořit o vyváženosti či objektivitě? Opravdu nám chtějí v souvislosti s politickým ovlivňováním kázat novináři, kteří se v boji za nezávislost spojili s politiky čtyřkoalice a se sympatizanty presidenta případně s budoucími možnými kandidáty na tento post, s pány Halíkem či Fischerem?
Rafinovanost politiky vzbouřenců je dobře patrná i v případě názvu petice „2000 slov v roce 2000“, která elegantně navozuje atmosféru ohrožení svobody z roku 1968. Bohužel, jenom ty tanky zatím nejsou jaksi na dohled.
4. Mnoho by bylo možné říct k tzv. unáhlenému odvolání pana Chmelíčka, s nímž jsem nikdy nemluvil a proti němuž osobně v podstatě nic nepociťuji. Za jehož ředitelování jsem nicméně zažil období chaosu, v jehož rámci bylo možné prosadit díky konkrétním lidem ve vedení několik, podle mého názoru, důležitých pořadů, ale v jehož rámci se nebylo možné pohybovat, protože žádný rámec neexistoval. Ještě v prosinci minulého roku jsem nevěděl, na kolika pořadech a na jakých podobách pořadů budu jako dramaturg pracovat.
Neuvěřitelná mně připadá obhajoba v tom smyslu, že programové schéma, o jehož kvalitě či nekvalitě se nebudu nyní rozepisovat, bylo hotové už tak brzo. Vždyť schéma má mít snad kandidát na post ředitele napsané předem nebo se snad bude každý ředitel rok aklimatizovat? Jak to, že se neprotestovalo před volbou Chmelíčka, že se spěchá? Jak mohl někdo brát vážně jeho projekt, stejně jako u Jakuba Puchalského, který byl tak obecný a neurčitý?
Tyto svoje námitky jsem formou alternativních návrhů na podobu televize sdělil managementu ústně na jaře minulého roku a také v srpnu písemně tiskovému mluvčímu televize, předtím než jsem text poslal do Literárních novin, který mně nikdy neodpověděl. Když jsem zaslal svůj příspěvek do připravovaného sborníku ke konferenci „Česká televize - Věc veřejná“, tak mně bylo řečeno, že do sborníku patří jen texty vyžádané, ale že možná bude v mém případě po poradě s redakčním okruhem učiněna výjimka, což se ovšem nestalo. Jestliže se nyní hovoří o nutnosti promýšlet obecné souvislosti ve vztahu k České televizi, tak uvnitř televize k tomu v podstatě nedocházelo. Omlouvám se za tyto tak osobní řádky, k nimž se uchyluji proto, abych konkrétními zkušenostmi zpochybnil verzi, kterou nezastávají zdaleka všichni vzbouření interní i externí televizáci, že odvolání Chmelíčka bylo neoprávněné. Nedodávám přitom důvody uvedené radou a řadu svých dalších negativních zkušeností.
5. Závažného pochybení se Rada ČT dopustila rychlou a tedy nutně povrchní a nedůsažnou volbou ředitele a také preferováním ředitele brněnského studia Zdeňka Drahoše, který musí být pro každého, kdo zná zprávu Hloubkové kontroly provedené na konci minulého roku v brněnské televizi, v souvislosti s nějakou vedoucí funkcí v rámci televize nepřijatelnou osobou.
V souvislosti s Drahošem se také dostáváme k nejzávažnějšímu momentu, kterým je propouštění brněnských televizních pracovníků, jejichž výpovědi podle dostupných informací nejsou zdůvodněné. V tomto případě by odbory a i ostatní zaměstnanci televize měli zákonnou formou radikálně zasáhnout, což by ovšem v dnešní situaci představovalo pouze „dílčí“ řešení problému.
6. Nemohu se ovšem přidat na stranu vzbouřenců, protože cítím zodpovědnost za to, že k uvedeným pochybením došlo, protože k nim došlo v rámci pravidel, která jsem po celou dobu jejich trvání respektoval a která respektuji. Současný protest míří proti zdlouhavým, nedokonalým a nepřehledným zvyklostem parlamentní demokracie, které jsou pro mne důležitější než společenské chování legitimizované sebou samotným a které je proto nevyzpytatelné. Jestliže veřejnost v takové míře znejistí pravidla, jimiž se řídí, tak potom proměňuje principiální společnost v přírodní společenství vegetativně se projevujících zájmů.
Společenská energie naakumulovaná v souvislosti například s kauzami „Děkujeme, odejděte“, „Impuls 99“, „Matiční ulice“, „sarajevský atentát“, „opoziční smlouva“, by měla být napřímena do rámce daných struktur a principů respektive do rámce zákonných možností jejich změn. Založením nové strany se Klause nezbavím, stejně tak jako odstěhováním lidí z Matiční ulice stěhuji i neřešený problém. Kauza televize je ovšem v tomto smyslu snad nejlepším příkladem snahy, řešit subtilní a komplikovaný institucionální problém masovými reakcemi a hesly.
7. Nemohu se navíc přidat k lidem, mezi jejichž vůdci je řada těch, kteří se v rámci televize chovali zištně, kterým bylo zcela lhostejné, v jakém rámci pracují a jejichž tzv. tvorba byla vždy konformní a závislá na vkusu producentů, dramaturgů a tzv. většinového diváka. Jedná se také o osobnosti, které - myslím, že především z přesvědčení - podporovali ve svých pořadech zájmy politických stran a rozhodně se přitom nejednalo jen či většinou o zájmy ODS a ČSSD. "Statečně" se nyní projevují i lidé, kteří se projevují statečně pouze v davu a kteří se nedokáží chovat principiálně sami za sebe, v každodenním životě.
8. Na závěr dovolte řečnickou otázku: Co by se dělo, kdyby Rada ČT zvolila ve stejný den jako pana Hodače třeba paní Fričovou, bývalou zaměstnankyni ČT přijatelnou pro její pracovníky a především člověka, který nezažil konfliktní situaci v redakci zpravodajství tak jako před půl rokem pan Hodač? Bojovalo by se dnes také za svobodu slova a za svobodu jako takovou? Odpovídá rozdíl ve vnímání tzv. odborné veřejnosti paní Fričové a pana Hodače rozdílu mezi společenskou situací před volbou pana Hodače a situací současnou?
Jan Gogola ml. - režisér, dramaturg ČT, publicista
(Psáno pro vulgo.net a Zemské noviny.)
Otevřený dopis panu Markovi Vítkovi a jeho "povstaleckým" přátelům
Označujete můj příspěvek za "slint", ale já své názory na rozdíl od vás rozšiřuji neukradeným zařízením
Vážený pane Vítku,
Jsem pravidelným divákem pořadu "Fakta" a Vaše reportáže považuji za součást toho nejlepšího, co divákům poskytuje. Všeobecně vysoce oceňuji úroveň Vaší práce investigativního novináře. Pokud jsem se někde zmínil, že by mi bylo líto, kdyby kvůli nešťastnému konfliktu v ČT zmizely z obrazovek mně sympatické tváře, měl jsem na mysli i Vás. Je mi proto nepříjemné, že jsme se dostali do protilehlých táborů, jejichž příslušníci momentálně stojí otočeni k sobě zády, majíce zaťaté pěsti, vykřikujíce na odvrácenou stranu své neměnné pravdy a nejevíce ochotu obrátit se k sobě tvářemi a začít jednat.
Vyzval jste mě velmi hrubým způsobem (označil jste můj článek, doporučující Hodačovo odstoupení, za "slint"), abych Vám dále neposílal své texty a já to po této výjimce budu respektovat. Podotýkám, že jsem se v poslední době intenzivně vnucoval veřejnosti se svými názory, čímž jsem protestoval proti tomu, že je dle mého mínění ohroženo řádné fungování demokratického řádu v zemi a řešení sporů probíhá nesystémovými prostředky, jejichž použití nemůže přinést nic dobrého. Své texty píši na soukromém počítači, v čase ukradeném osobnímu volnu, čili zdarma, e-maily odesílám za vlastní peníze.
Vy se také domáháte pozornosti a podpory veřejnosti, ale používáte k tomu nákladné zařízení, které Vám nepatří a je určeno k jinému účelu než k jednostranné propagaci úzké zájmové skupiny. Bráníte při tom v práci legitimnímu vedení ČT, tím jste příčinou hospodářských a morálních ztrát, přispíváte k zhoršení obrazu republiky v zahraničí. Samozřejmě, každý z nás má právo si vaše pořady vypnout a nikdo nejde manifestovat na vaši podporu hnán pod bodáky. Naproti tomu proti mé drzosti osamělého internetového psavce domněle není obrany, pokud se "nevypnu" sám (není to tak: jsou portály, které umožňují zamknout adresu nevhodnému odesilateli). Ale na druhé straně nečíst e-mail a jedním kliknutím myši jej smazat je "práce" na dvě, tři vteřiny, o co tedy jde, nejde-li o život člověka ?
Oba využíváme ústavou zaručené svobody slova k šíření svých názorů. V mém okolí nenajdete žádnou vazbu na některou politickou strukturu, žádného vlivného známého v politických stranách či ve státním aparátě, ba ani v domácích či cizích tajných službách. Pokud byste měl možnost a zájem sledovat mé občasné "vstupy na scénu", zjistil byste, že jsem velmi vyrovnaně nepřívětivý na všechny představitele novodobé "národní fronty". Naproti tomu vaše spojení s čtyřkoalicí jste sami pečlivě zdokumentovali ve vysílání reportáží z vašeho "povstaleckého" hlavního stanu. Kdo z nás je více nezávislý ?
Vy se cítíte obtěžován tím, že Vám posílám nevyžádané e-maily k situaci kolem ČT, já se cítím obtěžován důsledky okupace velína zpravodajství ČT. Vy demokraticky odmítáte seznamovat se (o přemýšlení ani nemluvě) s mými názory, zatímco před velebením vašich postojů díky "nestrannému" tisku nelze uniknout, i kdybych nechal obrazovku trvale zhasnutou. Odvozuji z toho, že si jako občané nejsme rovni.
Když už mluvím o obtěžování: Domníval jsem se, že po dosažení prvních cílů vaší akce přijetím usnesení Poslanecké sněmovny PČR, ukončíte stávku a přenecháte další řízení vývoje událostí orgánům dle zákona k tomu určených, takže se situace začne pomalu uklidňovat a vracet do normálních kolejí. Je zřejmé, že se tak nemíníte zachovat. Zřejmě se budete snažit dále stupňovat napětí, hnát zemi k předčasným volbám a jen tak mimochodem si vynutit dočasné a možná i trvalé řízení ČT do rukou orgánu vámi ustanovenému nebo aspoň sněmovně vnucenému. To by ovšem byl přesný opak toho, čeho se deklarativně domáháte: konec nestrannosti ČT. Jako investigativní novinář víte velmi dobře, že jedním z nejtěžších problémů naší mladé demokracie je nepropracovanost našeho právního řádu a absence návyku občanů i orgánů jednat podle zákona. Víte, že občan očekává, že stát, jeho vlast, bude pro něj bezpečným prostředím, v němž se pokud možno nedějí zlé nevypočitatelné věci, kde není možné beztrestně ohrožovat jeho osobu, majetek, společenské postavení. Víte, že toto očekávání občanů není naplněno, a právě z toho důvodu je třeba se domáhat toho, aby se problémy společnosti řešily podle předem stanovených pravidel, přičemž nevyhovující pravidla budou postupně upravována anebo zcela vyměňována regulérním způsobem. Právní řád musí fungovat jako automat, který zasáhne vždy, když se někdo nebo něco vychýlí z regulérní dráhy. K takovému stavu ale nedospějeme nikdy, pokud se budeme chovat tak jako vy nyní, t.j. říkat, že zákon jednou ctít lze, ale příště jej lze libovolně porušit, přičemž každý má svobodu rozhodnout se, která cesta je v danou chvíli správná. Jste inteligentní muž, který získal značné osobní zkušenosti pobytem v oblastech, v nichž zákon nevládne. Prosím, abyste se znova zamyslel nad postoji svými a Vašich druhů. Přejete si snad, abychom v dalším vývoji dospěli kvůli vašim představám o postavení novinářů ve společnosti a způsobům jejich účasti na řízení médií a snad i celého státu do podobného stavu rozpolcení společnosti, do kterého se kvůli jiným "velkým" ideám dostala společnost např. některých balkánských států ? Mrzí vás, že se zatím na ulicích nerveme jako vzteklí psi ? Snad byste se přitom měli zamyslet nad tím, jaké jsou dosavadní hmatatelné přežívající výsledky vašeho usilování a komu jste posloužili. Jste šťasten proto, že se v důsledku "televizní krize" změnily mocenské poměry v Poslanecké sněmovně PČR
Váš
Martin Stín
Co nezávislá televize a její lidé udělat musejí
Veřejná debata i lidé kolem televize teď musejí přijít na to, co je to nezávislá televize, jak se instaluje a jak se chrání, musejí to předložit jako svou koncepci a prováděcí plán. Píšu musejí a opakuji, že už měli dost času na to, aby se vykřičeli z revolučního nadšení, vymotali z politického pletichaření, ukojili zpupným vedoucováním. Měli dost času a publicity, aby si udělali jasno, že krize kolem televize tu není proto, aby je vynesla nahoru nebo jiné shodila dolů.
Je skandální, že je tak málo hlasů, které se domáhají toho, aby si parlament, vedení ČT, různé rady a taky veřejnost konečně ujasnily, co je nutné od nezávislé veřejnoprávní televize žádat. Nejsem žádný expert, a přesto do toho chci mluvit, jednak proto, že jsem poplatník a koncesionář, jednak proto, že i laici musejí být zahrnuti do diskuse o nezávislosti a svobodě kvůli tomu, aby se účastnili stanovení požadavků na nezávislou televizi, aby pociťovali díky tomu spoluzodpovědnost, a aby jejich malé informovanosti a masového chování nebylo snadné zneužít k něčím soukromým nebo politickým záměrům.
Chci, aby nezávislá veřejnoprávní televize měla ve svých zásadních dokumentech, které v ní budou platit jako zákon, takové principy, které mě jako divákovi a občanovi zajistí, abych vždycky dostával nezaujaté informace a aby ty informace byly založeny na hodně hlubokém pochopení problému. To vše bez ohledu na osobní mínění redaktora a bez ohledu na četné telefonáty, které jemu a jeho nadřízeným budou přicházet z teplých míst.
Jak toho má televize dosáhnout? Představuji si, že informace k veřejným problémům bude redakce vždy povinna získat (nejen se na ně bez odpovědi dotázat!) jednak ode všech zúčastněných stran plus navíc od několika nezávislých expertů. Dále myslím, že vím, že bez pořádného analytického zázemí budou zprávy vždycky na vodě. Redaktor, který dusí lhoucího politika, musí mít přímo na místě v ruce například seznam jeho výroků v předešlých letech a v podobných situacích, musí mít v ruce potřebné věcné důkazy, tj. listiny, výsledky hospodářské kontroly, soudní rozhodnutí atd., a musí z nich přesně a vždy k věci citovat.
Znamená to, že například dělat pro ČT zpravodajství bude velmi drahé! Bude se muset zaplatit celá instituce informatiků a analytiků, kteří shromažďují a uspořádávají potřebné informace, dohledávají je na žádost redaktora, mají pro redakci televizních zpráv, komentářů a besed připravené bulletiny už ve chvílích, kdy zahraniční nebo domácí situace jen hrozí prasknutím, atd.
Redakce zpravodajství a všech věcí veřejných bude muset mít velmi jasnou, veřejně ohlášenou a předem odborně i veřejně prodebatovanou strategii nezávislosti. Jaké informace jsou přednostní? Jaké pořadí mají zprávy v relaci? A hlavně proč je pořadí zpráv rozhodnuto takto a nejinak? Jestliže si ČT předsevezme, že chce být hlavně hlídačem demokracie, nemůžou v jejích zprávách (kvůli divácké sledovanosti) na významných místech stát zprávy ani o dopravních neštěstích, ani o extralize za peníze pivařů. Jestliže chce zpravodajství ČT svobodu, musí ji samo podporovat a taky budovat: Nejen z ní těžit, ale pomáhat veřejnosti ji chápat. Kdybychom byli národ s dvousetletou tradicí osobního boje za svobodu, pak možná (!) by se dalo spoléhat na to, že je každému jasné, že jde o porušení svobody, když v relaci o politickém průšvihu schází vyjádření průšviháře, opozice i nezávislých a expertů. (Ale já bych nikdy nezapomínal, že pořád dorůstá mládež, která u války za nezávislost nebyla…) Jenže u nás není jasné ve věcech veřejných skoro nic. Proto je (bohužel) nutné, aby změnu v politice si masy vynucovaly masovým, a ne politickým chováním a jednáním. Skandování hesel, zpěv na náměstích, vypískávání řečníků, kteří mají vládní názor - to vše je nutné, protože normální mechanismy demokratického jednání jsou přičiněním vládnoucích partají i ignorantstvím politiků zablokované. (Jestli si myslíte, že to nutné není, pak musíte dobře vysvětlit, proč se sešlo sto tisíc lidí na Václaváku… Musíte to vysvětlit ne ze sebe: že vám připadají hloupí, ale z nich - oni tam šli, oni měli své důvody.)
U nás je tradicí, že vzdělaní lidé o sobě myslí, že jsou vzdělaní, a tak se dál nemusejí učit - konečně vypadli z těch hrozných škol… Jenže ten, kdo si myslí, že už je vzdělaný, ten právě vzdělaný není. Považuji za samozřejmé a nutné, že organizace zpravodajství bude taky počítat s tím, že se zaměstnanci musejí pořád dále profesně vzdělávat, aby dobře chápali svou zodpovědnou práci. Uvnitř televize musejí opravdu fungovat, a to nekorumpovaně, vnitřní postupy k vyhodnocování toho, jak kvalitně se tu (za moje peníze) pracuje. Kdo je tu dost moudrý, aby to uměl posuzovat? Určitě ne domácí zavedení praktici, určitě ne zahraniční odborníci, určitě ne univerzitní profesoři, natož diváci… To je princip všeho vyhodnocování kvality! Nikdy na to nejsou na pohotově dokonalí lidé! Kvalita se vyhodnocuje ve stálé kritické diskusi, stálým a dobře promyšleným procesem kritiky, vysvětlování, hledání lepších cest. To je taky drahé, zabírá to spoustu času a kapacit, ale bez toho se ustrne v ukoptěném provincionalismu.
V ukoptěném Česku se pořád většina lidí v rozhodujících pozicích (parlament, ministerstva, ředitelstva) domnívá, že věci se řeší přijetím zákona, novely, předpisu, který natrvalo a naráz věci zlepší. Vůbec ne. Na řešení nejsou zákony, ale postupy. Naše německorakouská tradice nám velí mít vše na rozkaz shora, ale moderní řízení je založené na vývoji kvality zevnitř. U nás jako by se počítalo s tím, že musíme mít rozhodující zákon proto, aby až zase lidi v praxi něco zmotají, bylo k čemu se odvolat a odkud řešení odvinout. Takovou funkci ovšem zákony mají, jenže my snad chceme hlavně to, aby lidi v praxi nic nezmotali, ne? Aby praxe co nejhladčeji běžela, a zákony máme pro skutečně krizové případy, kdy se někdo chová zločinně. Dřív, než přijmeme zákon o televizi, musí přece být jasné, jak chceme vést nezamotávající praxi. Jinak totiž bude zákon muset mít takovou podrobnou sílu, že ČT nezávislá nebude: zákon jako svůj nástroj regulace totiž upečou dnešní pochybní politici.
Neočekávám nic od sněmovny ani od ministrů. Lidé, kteří umějí to, co je pro veřejnoprávní média důležité, do takových funkcí ani nejdou. Očekávám však hodně od všech televizních i kulturních osobností kolem televize i v ní, na současné rozložení postojů nehledě, že přestanou osočovat jedni druhé, a přes své vědomí o tom, že tu byly politické tlaky i soukromé zájmy i arogantní chování a masová psychóza, začnou promyšleně a veřejně vytvářet, zveřejňovat a prodiskutovávat principy a strategie nezávislé veřejnoprávní televize. Zatím je nikdo dost jasně a úplně nenabídl, a proto nebudu věřit nikomu, že “ti druzí” jednají proti nezávislosti a svobodě. Dejte každému možnost odmítnout principy a mechanismy, které svobodu budují a zajišťují, a pak ho klidně smeteme ze stolu.
Moje osobní přesvědčení není “nestranné” - myslím si opravdu, že smluvní vztah opozice a vlády funguje na úkor svobody a demokracie, a je mi zřejmé, že poslanci a politici takovou smlouvu potřebují a provozují k upevnění své moci, což je z hlediska občana nežádoucí. Posilovat své pozice za hranice volebního období (například skrze změny ústavy a volebního práva) považuji za zločin, protože právě tím se politici nám občanům snaží ztížit to, abychom je ve volbách vyměnili za schopné nebo aspoň za dosud nezkorumpované. Politik demokrat by se naopak měl snažit o to, aby byl odvolatelný ještě během svého období, ne? Když udělá chybu, pro kterou mu už nechceme důvěřovat, nabídne rezignaci a odejde, ne? Nedůvěřuji většině současných politiků proto, že hlavním rysem současné české politiky je “kabát z ostudy”, tedy že politik neodejde, ať už se mu dokáže cokoliv, ať ho soud odsoudí k jakékoliv omluvě a náhradě, ať je podezření na jeho spojení s čachráři v bankách jakkoliv odůvodněné.
Po politicích se u nás nežádá, aby byli moudří, ani aby se chovali jako lidé, kteří se ještě hodně mohou naučit a dozvědět. Takový požadavek, spolu s dalšími nároky, jako je nárok na poctivost a pracovitost apod., může veřejně nastolit a politikům denně vtloukat do hlavy právě nezávislá televize. Ovšem k tomu musí být uvnitř jiná, než jsou oni. Za ten hlavní rozdíl pak považuji právě to, že televizní lidé na sobě pracují, překonávají své omyly, prostě prokazují velkou pokoru vůči moci, kterou drží v rukou. Ne ovšem vůči moci, kterou skrze média chce protlačit strana a vláda… Ale pokoru vůči faktu, že obrázky a komentáře v televizi mají takovou sdělovací sílu, jakou v dřívějších fázích této civilizace mívalo psané slovo (co je psáno, to je dáno).
A z moci, kterou má televize jako médium, odvozuji i požadavek, aby podobně zodpovědně se chovali i ti televizní lidé, kteří spravují ostatní oblasti vysílání, ne jen zpravodajství. Zejména kultura a vzdělávání, budou-li v koncepci veřejnoprávní televize pochopeny primitivně, poškodí národ víc, než ostudné kabáty dnešních šéfů vlády a parlamentu. Jedním z principů, kterými by se ČT měla lišit od Novy, je přihlášení se k “nároku”. Inteligentní vysílání klade před člověka nároky na přemýšlení a hlubší cítění. Vysílání ČT nemůže jenom ukájet, ale také rozvíjet. Bulvární baviči mohou dělat svou srandu na Nově, do toho nemůžeme ve svobodné zemi svým spoluobčanům kecat. Ale ve veřejnoprávní televizi jde o to, aby pořady nejen potvrzovaly to, co v člověku už je (například sentiment pro zamilované příběhy, smích nad upadnutím běžce, hrdost nad vítězstvím příslušníků naší smečky), nýbrž aby taky postrkovaly dál to, co se v něm ještě může rozvinout (například soucit s těmi, jimž nevědomky křivdíme, pocit spoluzodpovědnosti za následky, které zatím málo vnímáme, ale taky hlubší prožití radosti nad složitějšími podněty atp.).
Domnívám se, že nemoderní školství vzalo u nás snad většině lidí možnost, aby si uvědomili, že při přemýšlení o tom, jak to ve společnosti chodí, není možné si představovat buď-anebo, tedy jenom to, že se lidi potácejí ve vlastním hlupáctví, anebo je někdo poučuje či jimi vládne. Poučovací škola v mnoha inteligentních lidech způsobila, že nevědí, že existuje také stálá péče o vlastní rozvoj. Dobrá škola je ta, která pomáhá žákům se naučit o své rozvíjení pečovat, a některé vůbec učí, aby o sebe pečovat začali. Dobré veřejnoprávní médium je to, které pomáhá lidem, aby se na základě zajímavých a potřebných podnětů dobírali hlubšího úsudku a názoru na věci veřejné. V koncepci ČT proto musí být, že vyznává možnost dobírat se hlubšího porozumění i radosti, a že neustrnuje u představy, že svoboda a demokracie v televizi znamená “ať si každý zůstane hlupákem”. Soukromě ať si každý dělá co chce, ale za veřejné peníze není jiná možnost, než aby se pomáhalo společnosti vyvíjet k lepší schopnosti nezpůsobovat, ale řešit své problémy, nezpůsobovat, ale odstraňovat křivdy, nevymřít, ale přežít do budoucna a nenudit se, ale užít si hezky života.
Poznámka JČ: Právě takovýmto psaním o České televizi jsme v Britských listech pomohli vyvolat v ČT pracovní vzpouru (motivovanou hrůzou, že budou zaměstnanci nuceni dodržovat principy, které výše definuje Ondřej Hausenblas). Tato pracovněprávní vzpoura byla posléze účelově proměněna ve zpolitizovaný veřejný spor, s využitím oprávněných antipatií veřejnosti vůči ODS, a tak jsme v BL nepřímo přiměli 100 000 neinformovaných lidí vyjít na Václavské náměstí. Švejkovská absurdita. Energičtější členové Rady ČT se totiž právě pokusila realizovat výše uvedené principy Britských listů, bohužel dosti neobratně. A neinformovala o svém úsilí dostatečně jasně veřejnost, která s dlouhodobě probíhající debatou o ČT v Britských listech není obeznámena.
Po Poslanecké sněmovně pobíhal duch zákona, v podpaží třímal literu zákona a mátl mysli mnoha zákonodárců. Pokud byste jej chtěli poznat blíže, budete muset navštívit Sněmovnu sami... Mně se jej sice podařilo vyfotografovat, nicméně nikdy ne ostře. A tolik jsem se snažil. To asi proto, že ostrý nebyl ani duch, ani litera... Pokud by vám tento duch připomínal rozmazaný profil poslance US Kühnla, podotýkám, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Je to DUCH zákona a basta.
A tak se stalo to, co se stalo. Že se na "veřejnoprávní" obrazovce promítala nejdelší televizní inscenace v její historii, příznačně nazvaná "Mimořádná schůze české sněmovny o české televizi". Herců požehnaně, námět omšelý, režie zmatená, kamera strnulá, dynamika střihu jako u indických filmů. Hada by to uspalo. Přiznám se, že díky scénáři v písemné podobě (stenozáznamu), který jsem si stahoval z internetu v průběhu dne, neměl jsem chuti sledovat "plac" živě. Překonal jsem se až okolo půlnoci, až již bylo jasné, že většina herců si už víc textu nedokázala nazpaměť naučit, diváci už spí a tak v následující hodině dojde k vyvrcholení. Zatímco v mnoha českých domácnostech docházelo tu noc k naprosto jinému vyvrcholení, ve sněmovně došlo k tomu, které se očekávalo. Za pravdu bylo dáno Radě, řediteli i vzbouřencům. Všichni se vzápětí rozhodli, že je to výsledek pro ně příznivý, nicméně budou pokračovat dál, jedni v cenzuře, druzí ve vzbouření, třetí v rokování a koalování (termín Václava Klause). A tak ředitel stále řediteluje, Rada stále radí, a redaktoři stále demonstrují. Jakékoliv jiné řešení by znamenalo, že exekutiva by musela konat. Vůči jedněm i vůči druhým.
Ale o to přeci nešlo. Šlo o to, situaci rozžvanit v čase, aby se jiné televizní inscenace měly ještě týden či dva na co odkazovat, demonstrující i návštěvníky mítinků přestalo bavit říkat stále totéž a unavili se. Herci nezkazili hru, přeskupovali se ukázněně, lobbovali transparentně, osočovali se předvídatelně. Režiséři nekřičeli "STÓÓÓP !" moc často a produkční nemusela počítat vícenáklady. Padlo mnoho iluzí. Nepadla žádná facka. Padlo mnoho slov o demokracii, pluralitě, veřejnoprávnosti, morálce i zákonu. Padlo k zemi. Zemřelo mnoho představ, které do této chvíle mnozí o svých zástupcích v zákonodárném sboru měli. Na té zemi zemřelo mnoho představ, které měl obyčejný občan do té doby o právu a zákonech.
Protože povinností poslance je hájit a prosazovat Zákon, povinností fotografa je zachytit objektivem vše podstatné, najdete na snímcích mnoho situací, které normálně k vidění nejsou. Spícího ministra na rameni jiného ministra, vyjednávání antikomunistů s komunisty i demokratů se čtyřkoalicí (s ODS nemělo smyslu příliš vyjednávat, neboť svůj postoj biblických zákoníků nehodlala opustit), koalice a pominutí chvilkové, minulé i ty budoucí. Nakonec uvidíte (z Kavčích hor kolem druhé hodiny ranní, kam jsem se vypravil, když už všude jinde bylo zavřeno) kterak vzbouřenci ve velíně zpravodajství nejsou "vězněni" zlými šerify ředitelky Bobošíkové, ale bivakují zde dobrovolně a rádi, se sprchou i přísunem čerstvých potravin. Pohyb volný, kdykoli se jim zachce a v blízkosti není žádný "cizí" novinář. Šerifové dělají, že je hlídají a brání jim v pohybu, někdo dělá, že je za to platí a nic nevědoucí národ se rozhořčuje "na poměry". Ministr kultury dbá na jejich hygienu a pohodlí, chodí k bivakujícím na návštěvy a utěšovat je, nosí jim samé dobré zprávy, sjednává jim schůzky s předsedou odborářů Falbrem a nakonec spokojeně odjíždí domů. Miloši, tak je to dobrý, zleva nic nehrozí, jen ty tanky zprava... Dobrou noc.
Show ANNO 2000 nenechala nikoho na pochybách, kde se shromáždily "hvězdy". Na oslavě jsem potkal i informaci, že "veřejnoprávní" politicko-satirický pořad "S politiky netančím" dotančil do komerční televize. Billboard s přáním výnosného Nového roku jsem potkal při cestě z Kavčích hor. Připadal mi jako symbol, který je pro diskuzi o veřejnoprávnosti typický. Kdo z nás na rušných vánocích vydělal a kdo prodělal?
A tak jsem celý večer pozoroval sešlost, která nedemonstrovala, ale zato spapala čtyři stoly plné vynikajících salátů, lososů, gulášku, dortíků a vypila hektolitry vavřince a müllera. Všichni říkali ANNO, nikdo neřekl NE. Dámy se tvářily cnostně, politici nezůčasněně, mladé herečky hladově. Ředitel Železný zachovával dekórum a rozdával úsměvy vprvo i vlevo. "Kotelnice" Míša Jílková debatovala o politice s panem Jaklem, paní Jaklovou, radním Štěpánkem i poslancem Kučerou. Partaje všichni odložili v šatně a bavili se. Tvářili se nadmíru společensky, jako by se jich ten večer spor na nějakých Kavčích horách netýkal, jako by problém veřejnoprávnosti zdmi holelu Hilton nepronikl. Fotografové se dívali svými objektivy dámám do výstřihů a nestor českých papparazziů si vybíral svou další oběť. Ještě ve ve dvě ráno bylo atrium plné lidí a dobrot. Ňam.
To, co se o ČT většinou neví
.. že odvolaný gen.ředitel Chmelíček byl mladý (33), v novinářské práci zcela nezkušený a nekvalifikovaný (je právníkem a v ČT krátce dělal vedoucího úředníka), a náhle pak 11 měsíců dirigoval podnik s 3000 zaměstnanci,
.. že byl vydíratelný a zasvěcenými pravděpodobně vydírán, neboť podle obsáhlého Cibulkova rozboru jeho otec pplk. StB (SNB)Antonín Chmelíček byl náčelníkem StB pro obvod Prahu a Středočeský kraj
.. že hospodaření ČT podle rozpočtu Chmelíčkova předchůdce skončilo se ziskem cca 100 mil.Kč (rozpočet na cca 5 miliard Kč) a hned další rok Chmelíček předložil rozpočet o 550 mil.Kč horší v neprospěch nás koncesionářů (plánovaná ztráta 450 mil.Kč) a bez bližšího odmítl požadavek nadřízeného rozpočet upravit (nenamáhal se ani osobně nadřízenému vysvětlit, jen velestručným dopisem)
.. že v říjnu chtěl na Radě ještě mimořádný další měsíční plat a ona mu ublížila - nedala (brněnské zasedání Rady)
.. že si vedl jakýsi černý seznam novinářů, kterým odmítal poskytnout rozhovor
.. že veřejně se hned zatepla přihlásil jako Chmelíčkův ochránce Václav Havel,
což nespokojenci a vystrašenci z možných kontrol pochopili jako signál k otevření připravované akce (přesněji reakce) a zmocnění se majetku ČT (dodnes ho mají v držení)
p>
.. že Chmelíček si koncem října 2000 založil jakousi vzdororadu (jako už třetí poradní orgán ředitele s placeným členstvím) o 15 lidech, nazvanou "poradní sbor" a ten měl odvahu žádat nadřízený státní orgán o jednání místo Chmelíčka a dokonce chtěl se státním orgánem jednat jako rovný s rovným
.. že mezi hlasitě protestujícími jakoby nestranní pozorovatelé (ke svému členství v tomto Chmelíčkově sboru se jaksi zapomněli v protestu přihlásit) jsou někteří herci (Bartoška, Smoljak, Bohdalová, Fischerová), onkolog prof.Kutecký, spisovatelé (Klíma, Stránský, rezolucemi proslavený Vaculík), astronom Grygar (v březnu jako člen předchozí Rady ČT nespokojeným parlamentem odvolán) - ani zbývajících 6 osobností (mladá olympijská vítězka Hilgertová, divadelní ředitel Srstka, politologové Rupnik a Jařab, režisér Weigl a hudebník Pavlica) dosud se nijak od pochybného členství nedistancovali
.. že mimořádnou občanskou statečnost postavit se proti proudu vášní projevili někteří herci (Kodet, Janžurová, St.Remunda), div.ředitelé (Hirsch a další z divadla TA FANTASTIKA, T.Töpfer), novináři, politici (brněnský Ant. Přidal aj.) a další - např. obč. sdružení Meritum - novináři jejich provolání nezveřejnili - i takové může být chápání svobody slova, vyváženosti zpráv a povinné objektivity pracovníků veřejnoprávních medií
.. že jeden z vůdců novinářských povstalců - dramaturgyně (tj. vybírá pořady) slečna Alena Müllerová žije s druhem Janem Rejžkem (Havlovým člověkem, u V. Havla byl i zaměstnán), kterému "byl přidělen" pořad Katovna (vedle společného pořadu Bylo-nebylo, vedle soustavného Rejžkova masírování hlav Pražanů v deníku Metro) a když si vyžádal nadřízený orgán (Rada ČT) účetní doklady k pořadu pro důvodné pochybnosti, dodnes je nedostala. Slečna Müllerová je ta, co veřejně na obrazovce ČT za mlčenlivé podpory moderátora slovně napadla novináře staršího a zkušenějšího a navíc svého šéfa Hodače, že prý "práci v televizi nerozumí"
.. že se nikdo zatím nedověděl, kdy byla v miliardové státní ČT (s veřejnoprávním řízením) hloubková kontrola zvenčí a s jakým výsledkem a následky
.. že občané nevědí, že státních nadřízených orgánů zvaných Rady zřidil zákonem parlament několik, (takže existují každá se svým zákonem, pravomocemi, vymezeným okruhem působnosti), což je vinou novinářů, nikoli občanů (např. jeden občan protestuje proti členství Štěpánka v Radě ČT, ale on jejím členem není)
.. že senátoři oproti poslancům nemají sebemenšího práva poměry v TV projednávat, hlasovat a rozhodovat (Ústava ani platný zákon jim to nedovoluje) a jejich proslovy, noclehy v ČT atd. mají stejnou právní platnost jako kdybych to učinil já nebo kterýkoli čtenář těchto řádek, žádné právo zasahovat nemá ani uražený ministr Pavel Dostál (ale má ústavní povinnost podporovat zákonné vedení nebo odstoupit) - to je základní znakem veřejnoprávního charakteru ČT - mnozí novináři asi z jakési falešné solidarity jaksi zapomněli o tom veřejnost informovat, formulují zprávy právě opačně (to neopomněli)
.. že i ústně uzavřená pracovní smlouva je platná a pro všechny závazná (nutno si přečíst nejen par. 32 zák.práce, ale zejména odst. 2 par. 242 ZP (a to několikrát a důkladně se zamyslet, vyznat se v tom není jednoduché) - to platí nejen pro kauzu Bobošíková
.. že různá "objektivní" media (bohužel i veřejnoprávní Český rozhlas) intenzivně masírují pomýlené posluchače např. ohledně ztrát ČT z nevysílané reklamy poplachem - ale ani na této lži se nedokázali ujednotit - jinou výši uvádí Chmelíčkův fin. ředitel, jinou příslušná reklamní agentura, jinou čtk (bez druhého prověření!!) a ředitel Asociace rekl. agentur, jinou půlnoční výkřik povstalců v podání Adama Komerse
.. že reklama na veřejnoprávní media vůbec nepatří (reklamou se ovlivňuje vysílání) a když už - tak jen v nepatrné míře, nikdy nesmí tvořit podstatnou část příjmů veřejnoprávních televizí ve světě (v tom má řed. Novy Železný asi pravdu)
.. že povstalci se zmocnili i internetových stránek ČT (www.nase-ct.cz) a když konečně od l. ledna se vytváří jakási protiváha, aby občan mohl aspoň na internetu vyslechnout obě strany (www.inforum.cz - Hodač, www.antirebel.cz - občanské sdružení), je snaha hackerů podporujích povstalce i toto znemožnit (kdo se tedy bojí svobody slova?)
Poznámka JČ: Dušan Chmelíček uvedl veřejně při svém jmenování do funkce, že jeho otec byl u StB. - Vladimír Železný nemá ohledně reklamy pravdu. V malých zemích se doplňuje příjem veřejnoprávní televize z koncesionářských poplatků reklamami, protože v důsledku malého počtu obyvatelstva jen koncesionářské poplatky na financování dobré veřejnoprávní televize nestačí. - Parlament nemá pravomoc jmenovat či odvolávat ředitele ČT - tuto pravomoc má jen Rada ČT a parlament nemá ani pravomoc vyjadřovat se k tomu, zda bylo Hodačovo jmenování legální či nikoliv - to smí učinit pouze soud.
V Absurdistánu je porušování zákonů možné
Rád bych navázal na diskusi, která v posledních dnech rozdělila naši společnost na dva tábory: na ty, kteří tvrdí, že literu zákona je třeba striktně dodržovat a na ty, kteří říkají, že smysl zákona je přednější než jeho litera. Nechci přinášet další argumenty na podporu prvního či druhého stanoviska, ve veřejných diskusích v podstatě již všechny argumenty odezněly.
Říkám “v podstatě”, protože se přece jen na něco pozapomnělo. Mnozí hovořili o tom, že v totalitním státě je možné porušovat zákony směřující k potlačování občanských svobod, zatímco v demokratickém a právním státě je těžko možné najít legitimní důvod pro občanskou neposlušnost. Dobře, hovoříme o totalitní a demokratické společnosti, ale jedna, i když ne zcela typická kategorie společenského uspořádání a fungování nám z našich úvah vypadla - tou je Absurdistán, jak nám správně připomíná Jaroslav Štemberk. Otázka zní, jaký má mít v Absurdistánu občan poměr k zákonu?
Připomeňme jen, že v osmdesátých letech natočili britští novináři dokumentární film s názvem Absurdistán, který ukazoval, jak to chodilo v tehdejším socialistickém Československu. Přišla sametová revoluce, za několik let se Československo rozpadlo, ale Absurdistán stále přežívá. Nevěříte? Myslím, že současné dění okolo České televize to dokazuje naprosto přesvědčivě.
Shrňme:
Proti praktikám nového vedení České televize se postavilo nejprve několik redaktorů, zanedlouho se k nim přidala větší část zaměstnanců této organizace, na jejich podporu podepsalo více než sto tisíc lidí petici a zhruba stejný počet lidí šel 3. ledna demonstrovat na Václavské náměstí v Praze. Dobře, oponenti přišli nejprve s argumenty - zaměstnanci nebudou přeci rozhodovat o tom, zda nového šéfa chtějí či nechtějí. Proti aktivitám veřejnosti se našlo osvědčené heslo - ulice (t.j.luza) nebude rozhodovat, od toho jsou demokraticky zvolené orgány. Když pak už to nebyla jen ulice, ale k otázce se vyslovilo několik čelných politiků, mezi nimi i prezident, byla jejich stanoviska suverénně odpálena tím, že se jedná o nepřípustné vměšování politiků, kteří mají v této záležitosti své vlastní (a přirozeně sobecké) zájmy.
I kdybychom i tento způsob argumentace přijali, co pak řekneme na další vývoj událostí? Vrcholné orgány parlamentní demokracie - Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - zasedly a vydaly stanoviska, která zřejmě všichni známe. Samozřejmě, jedná se jen o doporučení, ale jak prohlásil jeden z mluvčích v parlamentní rozpravě, těžko si představit někoho v této zemi, kdo by ignoroval doporučení vrcholného zákonodárného orgánu.
Co se stalo pak? Tady začíná teprve ten pravý Absurdistán. Vedení České televize se začalo tvářit, že je vlastně vše v nejlepším pořádku. Část usnesení sněmovny - vyzývající Hodače k odstoupení - vedení televize interpretuje zcela originálním způsobem tak, že Hodačovy kroky ve funkci ředitele České televize byly parlamentem vlastně plně podpořeny (viz prohlášení vedoucí právního oddělení V. Valterové ze dne 6.1.). Další členové managementu jsou rovněž nadšeni a o odstoupení ani o změně svého tvrdého kursu neuvažují.
Myslím, že i přes rozdílnost původních stanovisek, se dnes již těžko někdo může domnívat, že by měl Hodač ve funkci zůstat. Jak se ale zbavit problematického generálního ředitele? Ukázalo se, že zákon o České televizi je - jako mnoho zákonů v této zemi - nedokonalý. Ředitele České televize může odvolat pouze Rada ČT. Kdyby se tato rada rozhodla jednat a provést odvolání, což zatím není zcela pravděpodobné, nebylo by to rychlé řešení této kritické situace. Odvolaný ředitel zůstává ve své funkci až do té doby, co bude vybrán veřejným výběrovým řízením ředitel nový. Což bude nějaký ten týden trvat. Radu ČT však ovládla malá skupinka lidí, a jak se zdá, svůj názor nezmění, Hodač odvolán nebude. Není důležité, že jejími “nejvýraznějšími” odbornými osobnostmi je majitelka pensionu a šestadvacetiletý asistent politologie. Tím, že byli do svých funkcí demokraticky zvoleni, jim byl zřejmě nadělen i rozum a chybějící zkušenost.
Takže, dalším řešením je odvolat Radu ČT a jmenovat novou. To však opět není jednoduché řešení. Je třeba, aby rada opakovaně neplnila své povinnosti, pak může být poslaneckou sněmovnou odvolána. Připusťme, že by se poslanecká sněmovna na tomto kroku shodla a Radu ČT skutečně odvolala.Opět, není to rychlé řešení, musí se přeci shodnout na výběru nových členů Rady, zvolit je a ti pak mohou provést výše jmenované úkony. Takže, opět nějaký ten týden. Nebo čekat na novelu zákona o ČT? To je asi řešení ze všech nejpomalejších.
Přestože existuje většinová politická shoda v tom, že by měl ředitel Hodač odstoupit nebo být odvolán, přesto, že tato vůle byla deklarována nejvyššími demokraticky zvolenými orgány této země, které jsou plně oprávněny se k této otázce vyjádřit, nic se vlastně neděje a stát se ani nemůže. Noví páni a paní na Kavčích horách to prostě ignorují a jedou dál. Českou televizi řídí dva manželé spolu s dalšími podivnými osobami, které snad ani nemají platné pracovní smlouvy. Bobovize vysílá své normalizační zpravodajství plné polopravd, diváci před sebou stále vidí černou obrazovku, stávkují redaktoři jsou nadále soukromou bezpečností agenturou vězněni ve zpravodajském velíně, nadále se vyhazují peníze za to, že se připravují dvě verze zpravodajství, dále Česká televize přichází o zisky z neodvysílaných reklam. Tedy, dále trvá a bude trvat tato absurdní situace, přestože je to proti vůli parlamentu, státních orgánu a velké části veřejnosti. Naši občané se na to budou dívat a budou si říkat, jak je něco takového vlastně vůbec možné. Dívat se budou i orgány Evropské unie a nebudou moci pochopit, jak může někdo, zvláště pak vedení veřejnoprávní televize, nerespektovat výzvy a doporučení parlamentu (pokud si ovšem neuvědomí, že se jedná o Prahu, město Franze Kafky).
Kéž by to byl v naší zemi jediný projev absurdnosti spojený s bezostyšným lhaním, jediný projev dovedného využívaní mezer v zákonech, hroší kůže a mocenské arogance! Bohužel, takových případů bychom asi našli mnoho, jenomže nejsou tak mediálně zajímavé. Lidé to pozorují a učí se novým a úspěšným metodám obrany. K čemu je onen vychvalovaný “zákon”, k čemu jsou demokratické instituce, když si některý z mocných může říci, že tyto instituce nebude respektovat a nic se vlastně neděje? Kdyby to dělal alespoň někde ve skrytu, v tichosti a ne přímo na televizních obrazovkách před očima celého národa!
“Vzbouření” redaktoři se rozhodli správně, věděli totiž, že by tzv. standardními cestami nikdy ničeho nedosáhli. “Vzbouřence” podporuje i množství občanů, protože mají už Absurdistánu dost. Je to pak jediné řešení vedoucí k úspěchu - přestat respektovat zákony, které tito lidé využívají pro svoji ochranu a které si, když jim přestanou vyhovovat, mohou bez obav dovolit porušovat. Naštěstí, i “rebelové” mohou těžit ze systému Absurdistánu. Když je nefungující právní systém nedovede ochránit před zvůlí a bezprávím, zákon na druhé straně není ani schopen postihnout jejich nelegální chování.
Předem odmítám jakékoli morální odsudky, život v Absurdistánu má svá zcela specifická pravidla. S jednoduchou a přímočarou morálkou tam existovat nemůžete, pokud se ovšem nechcete stát osobou, která se jen dívá a na všechno kývá, jak praví básník.
Jak to je ve skutečnosti s ČT
Milý Pavle Prachaři,
zdravím Tě i celou rodinu v novém tisíciletí, zajímalo by mě, zda jsi to Ty, který na prahu Nového století jsi mě překvapil razantním vstupem na pole české publicistiky.
JsI-li to opravdu Ty, pak ke Tvému článku na BL 2001-01-05 musím konstatovat, že poznámky Jana Čulíka jsou o kus informovanější, než Tvé argumenty.
Nosíš-li stužky, zastaň se, prosím i mého práva na svobodu projevu. Již od nástupu Puchalského a stejně tak za Chmelíčka jsem Českou televizí „cenzurován“ – Česká televize - její dramaturgové nepřijali jediný můj námět, jediný můj projekt. Dokonce zcenzurovali = nepřijali ani můj projekt z března t.r. na představení politicky zvolené Rady veřejnosti a diskusi o povaze veřejné služby a dalších aspektech starého a připravovaného nového zákona, na jehož přípravě spolupracuji déle než rok – koncem minulého roku společně s Janem Krausem a v průběhu roku s Janem Šternem. Až 17.12. 2000 jsme pro jeho prosazování zvolili jiné cesty.
Výjimečně i Jan Čulík nemá pravdu, když se holedbá, že jeho Britské listy byly první, kdo přišel v květnu 2000 s návrhem ať „Rada zasedá veřejně (Britské listy to navrhly jako první už 12. 5. 2000; Jana Dědečková, která jako jediný člen Rady tuto myšlenku prosazovala, však v nové Radě s největší pravděpodobností nebude. . . ). Ani pan Čulík není vševědoucí, a proto přikládám teze z Divadla Na Zábradlí z prosince 1999 (v závěru tohoto článku).
Nejsem sám, kdo je partou z ČT cenzurován – Vláďa Merta, Kristina Vlachová je zásadně vysílána těsně před půlnocí, aby její pořady o vyšetřování (nevyšetřování) a nesouzení Grebeníčka st. za zvěrstva v Uherském Hradišti, o nečinnosti ÚDV apod. nemohl nikdo vidět, stejně tak další. Jsou to ti samí producenti a dramaturgové, kteří dnes stojí v čele vzpoury – od chvíle, kdy se jim zhroutil svět zajišťující jim jejich mocenské a občas i cenzorské pozice pod ochranou nepříliš odborného ředitele Chmelíčka.
Doufám, že nyní – po celodenním pátečním martyriu u obrazovky, která nám zprostředkovala názorově velmi širokoúhlou rozpravu ve sněmovně, je Tvůj názor již posílen o znalost všech aspektů současného sporu. Zejména časová podmíněnost veškerých kroků je důležitá pro posouzení příčin a následků rebelie v ČT.
V rozpravách okolo zákona o ČT se pohybuji již déle než rok a dost dlouhou část této cesty jsem prožil krok za krokem s Janem Šternem a Janem Krausem, které jsem pozval do restaurace, ve které 17.12.2000 vznikla první rebelující petice. Tam se naše cesty poněkud rozešly. Snažil jsem se horkokrevné revolucionáře upozornit, že ten text, který dopředu připravili, by měl být detailně diskutován a zbaven nepravdivých tvrzení. . . Byl jsem horkokrevnými kolegy okřiknut s tím, že na slovíčkách nezáleží, není čas, musíme do vysílání, vzhůru k vítězství . . . Pro petici z 17.12. 2000 jsem nehlasoval nejen já, ale i Jan Gogola ml. a jedna blondýna z Unie překladatelů, které se rovněž nezdál text plný polopravd a lží. Teď revolucionáři jsou ve vysílání, ale o profesionalitě a vyváženosti jejich relací, neřku-li mítinků může mluvit jen slepý a hluchý. O vysílání Bobovize nemá cenu mluvit vůbec, to nejsou regulérní podmínky novinářské práce.
Volba Jiřího Hodače nebyl politický puč – ten se odehrál už dávno předtím, když Chmelíček extenzivně přijímal zpět do tv. bývalé „nepostradatelné a oddané profesionály“ z éry Mathého a další jím doporučené osoby se „správným US smýšlením“ (nemám nic proti US, ale nesmí se zmocňovat veřejné televize!). Volba Hodače byla „jen“ zkratová volba pod tlakem třistahlavého rozlíceného davu, který stál za oknem místnosti, ve které zasedala vyděšená Rada. Dav jim v přízemí bušil na sklo „my jsme koncesionáři, kterým se budete zpovídat“. . . Další kroky jsou už jen projevem všeobecné hysterie. Než Hodač stačil cokoliv zcenzurovat, aniž projevil tento úmysl, už byl exkomunikován ze „slušné“ společnosti a štván jako zvěř. Teď je na řadě Rada – všichni se sejdem v nemocnici.
Nehodlám s ním spolupracovat, ale nehodlám také pít jeho krev.
Chci televizi veřejné služby otevřenou všem názorům a slušnou ke všem!
V Divadle Na Zábradlí se rokovalo o budoucnosti České televize
Několik poznámek k setkání televizních tvůrců, producentů, produkčních, publicistů a dalších koncesionářů České televize v Divadle Na Zábradlí ve čtvrtek 2. prosince 1999
Setkání svolali pánové Jan Kraus, Jiří Ornest, Jan Štern, Lubor Kohout, Martin Vadas a Josef Viewegh se záměrem poradit se s odborníky z televizního oboru o příčinách a zejména dlouhodobějším řešení současné krize okolo České televize. Zásadní příčiny současného stavu a principy navrhovaného řešení nastínil Jan Štern ve svém článku v MFDnes ze dne 1.12.1999 „Nejde jen o Jakuba Puchalského“.
Diskusního setkání Na Zábradlí se zúčastnilo asi padesát pozvaných hostů mimo jiné kancléř presidenta Ivo Mathé, poslanec Jiří Vlach, podnikatel v oboru audiovize a režisér Fero Fenič, podnikatel a ředitel České filmové akademie Petr Vachler, zástupci Filmového a televizního svazu FITES a další osobnosti oboru. Účastníci setkání se seznámili se záměrem iniciativní skupiny o vytvoření nového zákona o České televizi, který by měl vyřešit některé dlouhodobé příčiny současného kolapsu Puchalského televize. Generálnímu řediteli televize, která by měla být veřejnoprávní, vyjadřuje v posledních dnech nedůvěru většina profesních a občanských sdružení a dokonce i mnoho vlastních zaměstnanců ČT.
Organizátoři setkání seznámili přítomné ze zásadami navrhovaných zákonných i následných dlouhodobých organizačních řešení. Z nichž nejpodstatnější je návrh na rozšíření počtu členů Rady ČT na 25. Část rady by měla volit poslanecká sněmovna a část senát, ale vždy pouze na návrh občanských sdružení. K diskusi byl předložen návrh § 4 v pracovním znění:
Rada České televize
§ 4
(1) Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, je Rada České televize (dále jen "Rada"). Rada má dvacet pět členů.
Patnáct členů Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a deset členů Rady volí a odvolává Senát Parlamentu České republiky, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.
Kandidáty na člena Rady navrhují významné kulturní , regionální, politické, odborové, církevní, školské, vědecké, ekologické, etnické a zájmové organizace a sdružení podle následujícího klíče:
3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují kulturní organizace,
3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují politické strany a hnutí,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují regionální organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují církevní organizace,
1 člena voleného poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují odborové organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují školské a vědecké organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují etnické a zájmové organizace.
Součástí předneseného návrhu byl požadavek na veřejné jednání Rady České televize, jejíž jednání se dodnes konají za zavřenými dveřmi a jediným výstupem z jednání bývají stručné a často nic neříkající zápisy na internetu, uveřejňované s velkým zpožděním. Občané a koncesionáři by měli mít možnost slyšet a vidět, jakým způsobem je jednotliví členové rady zastupují, zda nereprodukují jen jakési mezistranické dohody o dělení televizního koláče.
Martin Vadas a Jan Kraus požadovali otevřené a průběžné informace o nakládání s prostředky koncesionářů stejně jako kontinuální informovanost o frekvenční analýze výskytu osobností a politických stran na obrazovce. Současné handrkování poslanců s Radou o informace o chodu Puchalského televize je nesmyslné a nedůstojné. Informace by měly být k dispozici nejen poslancům, ale všem koncesionářům. Martin Vadas se domnívá, že tato informovanost by mohla otupit věčné a nekonkrétní výpady vůči poslancům, kteří se odváží vznášet dotazy na chod veřejné instituce při projednávání nedostatečné zprávy Rady ČT.
„Nezávislost České televize za průsvitnost a vyváženost veřejné služby“ požadovali účastníci setkání.
Otevřenost veřejnoprávní televize musí být podmínkou nezávislosti instituce veřejné služby. Nezávislost by měla být zajištěna nejen navrhovaným postupem volby Rady, ale i automatickým inflačním indexováním televizního poplatku, aby politické strany nemusely podstupovat věčné nařčení z vydírání České televize při opakovaných požadavcích na navýšení tv. poplatku novelizací zákona.
Průhlednost činnosti České televize nejen vůči parlamentu ale i veřejnosti a zejména koncesionářům by měla sehrát samoregulační funkci – internet by měl zpřístupnit průběžné informace o stavu, chodu a výsledcích veřejnoprávní instituce – měsíční uzávěrky finančních toků, zúčtování jednotlivých pořadů (uzavřených a neuzavřených), průběžná frekvenční analýza o výskytu politiků, stran a osobností v jednotlivých pořadech – kontinuální statistika na základě informací o pořadech – lze využít již existujících programů jako např. „provys“ (statistika a její metodika musí být součástí veřejné služby – není vždy třeba volat po nezávislých expertízách, budou-li informace ČT věrohodné), zveřejňování expertiz placených Radou ČT, přehled podaných a vyřízených stížností a pochval apod.
Veřejné www-diskusní forum o činnosti ČT a povaze veřejné služby musí být součástí otevřenosti veřejnoprávní televize.
Prvním úkolem nové Rady ČT (sestavené na občanském principu) by měla být definice pojmu televize veřejné služby – veřejnoprávní poslání ČT – bude-li třeba přesnějšího vymezení nad rámec zákona.
Jedná se zejména o principy sestavení programového schématu veřejnoprávní televize.
30% programu by měli České televizi dodávat nezávislí producenti s cílem zajistit dostatečnou pluralitu názorů a podpory domácí tvorby.
Principy jednání ČT s nezávislými producenty a dalšími dodavateli.
Veřejné informace o dodavatelích, zakázkách i cenách (obdobné otevřené informace poskytuje řada městských zastupitelství, která hospodaří s řádově nižšími objemy prostředků.
Kritéria hodnocení producentů.
Průběžné informování o programovém schématu –
Kolik a jakého zpravodajství – domácí, zahraniční, regionální?
Kolik a jaké publicistiky – analytické a diskusní pořady?
Kolik a jakého dokumentu?
Kolik a jakých vzdělávacích pořadů?
Kolik a jaké dramatické tvorby?
Kolik a jakých hudebních pořadů?
Kolik a jakého sportu ?
Kolik a jaké zábavy ?
Průběžné informování o výrobním úkolu, o nákupu pořadů, o rozpočtech, o cenách jednotlivých pořadů v jednotné měně.
Na setkání byla zmíněna i nutnost ochrana autorství projektů – databáze projektů, registrace, smluvní zajištění.
Vznikla diskuse, zda se máme zabývat řešením dnešní krize; "ČT je v troskách, neexistují výrobní úkoly, není žádná informovanost, nikdo nezná vysílací schéma a rozpočet pro rok 2000. Je třeba nutně řešit současný neutěšený stav," řekl producent převzatých pořadů ČT Václav Luks. ". Podobné požadavky přednesli znechucení zaměstnanci České televize, na které zejména dopadá současná krize, ale tento směr jednání prosazovali i podnikatelé Vachler a Fenič, kteří si uvědomovali hloubku problémů v současné České televizi.
Závěrem setkání se podařilo ujednotit na důrazném požadavku řešení dnešní krize České televize již existujícími orgány a pokračování prací na návrhu zákona, který by mohla předložit skupina poslanců, abychom nemuseli čekat na návrh, který slibuje ministerstvo kultury až na červen příštího roku.
V Divadle Na Zábradlí se rokovalo o budoucnosti České televize
Několik poznámek k setkání televizních tvůrců, producentů, produkčních, publicistů a dalších koncesionářů České televize v Divadle Na Zábradlí ve čtvrtek 2. prosince 1999.
Setkání svolali pánové Jan Kraus, Jiří Ornest, Jan Štern, Lubor Kohout, Martin Vadas a Josef Viewegh se záměrem poradit se s odborníky z televizního oboru o příčinách a zejména dlouhodobějším řešení současné krize okolo České televize. Zásadní příčiny současného stavu a principy navrhovaného řešení nastínil Jan Štern ve svém článku v MFDnes ze dne 1.12.1999 „Nejde jen o Jakuba Puchalského“.
Diskusního setkání Na Zábradlí se zúčastnilo asi padesát pozvaných hostů mimo jiné kancléř presidenta Ivo Mathé, poslanec Jiří Vlach, podnikatel v oboru audiovize a režisér Fero Fenič, podnikatel a ředitel České filmové akademie Petr Vachler, zástupci Filmového a televizního svazu FITES a další osobnosti oboru. Účastníci setkání se seznámili se záměrem iniciativní skupiny o vytvoření nového zákona o České televizi, který by měl vyřešit některé dlouhodobé příčiny současného kolapsu Puchalského televize. Generálnímu řediteli televize, která by měla být veřejnoprávní, vyjadřuje v posledních dnech nedůvěru většina profesních a občanských sdružení a dokonce i mnoho vlastních zaměstnanců ČT.
Organizátoři setkání seznámili přítomné ze zásadami navrhovaných zákonných i následných dlouhodobých organizačních řešení. Z nichž nejpodstatnější je návrh na rozšíření počtu členů Rady ČT na 25. Část rady by měla volit poslanecká sněmovna a část senát, ale vždy pouze na návrh občanských sdružení. K diskusi byl předložen návrh § 4 v pracovním znění:
Rada České televize
§ 4
(1) Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, je Rada České televize (dále jen "Rada"). Rada má dvacet pět členů.
Patnáct členů Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a deset členů Rady volí a odvolává Senát Parlamentu České republiky, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.
Kandidáty na člena Rady navrhují významné kulturní , regionální, politické, odborové, církevní, školské, vědecké, ekologické, etnické a zájmové organizace a sdružení podle následujícího klíče:
3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují kulturní organizace,
3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují politické strany a hnutí,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují regionální organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují církevní organizace,
1 člena voleného poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují odborové organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují školské a vědecké organizace,
2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují etnické a zájmové organizace.
Součástí předneseného návrhu byl požadavek na veřejné jednání Rady České televize, jejíž jednání se dodnes konají za zavřenými dveřmi a jediným výstupem z jednání bývají stručné a často nic neříkající zápisy na internetu, uveřejňované s velkým zpožděním. Občané a koncesionáři by měli mít možnost slyšet a vidět, jakým způsobem je jednotliví členové rady zastupují, zda nereprodukují jen jakési mezistranické dohody o dělení televizního koláče.
Martin Vadas a Jan Kraus požadovali otevřené a průběžné informace o nakládání s prostředky koncesionářů stejně jako kontinuální informovanost o frekvenční analýze výskytu osobností a politických stran na obrazovce. Současné handrkování poslanců s Radou o informace o chodu Puchalského televize je nesmyslné a nedůstojné. Informace by měly být k dispozici nejen poslancům, ale všem koncesionářům. Martin Vadas se domnívá, že tato informovanost by mohla otupit věčné a nekonkrétní výpady vůči poslancům, kteří se odváží vznášet dotazy na chod veřejné instituce při projednávání nedostatečné zprávy Rady ČT.
„Nezávislost České televize za průsvitnost a vyváženost veřejné služby“ požadovali účastníci setkání.
Otevřenost veřejnoprávní televize musí být podmínkou nezávislosti instituce veřejné služby. Nezávislost by měla být zajištěna nejen navrhovaným postupem volby Rady, ale i automatickým inflačním indexováním televizního poplatku, aby politické strany nemusely podstupovat věčné nařčení z vydírání České televize při opakovaných požadavcích na navýšení tv. poplatku novelizací zákona.
Průhlednost činnosti České televize nejen vůči parlamentu ale i veřejnosti a zejména koncesionářům by měla sehrát samoregulační funkci – internet by měl zpřístupnit průběžné informace o stavu, chodu a výsledcích veřejnoprávní instituce – měsíční uzávěrky finančních toků, zúčtování jednotlivých pořadů (uzavřených a neuzavřených), průběžná frekvenční analýza o výskytu politiků, stran a osobností v jednotlivých pořadech – kontinuální statistika na základě informací o pořadech – lze využít již existujících programů jako např. „provys“ (statistika a její metodika musí být součástí veřejné služby – není vždy třeba volat po nezávislých expertízách, budou-li informace ČT věrohodné), zveřejňování expertiz placených Radou ČT, přehled podaných a vyřízených stížností a pochval apod.
Veřejné www-diskusní forum o činnosti ČT a povaze veřejné služby musí být součástí otevřenosti veřejnoprávní televize.
Prvním úkolem nové Rady ČT (sestavené na občanském principu) by měla být definice pojmu televize veřejné služby – veřejnoprávní poslání ČT – bude-li třeba přesnějšího vymezení nad rámec zákona.
Jedná se zejména o principy sestavení programového schématu veřejnoprávní televize.
30% programu by měli České televizi dodávat nezávislí producenti s cílem zajistit dostatečnou pluralitu názorů a podpory domácí tvorby.
Principy jednání ČT s nezávislými producenty a dalšími dodavateli.
Veřejné informace o dodavatelích, zakázkách i cenách (obdobné otevřené informace poskytuje řada městských zastupitelství, která hospodaří s řádově nižšími objemy prostředků.
Kritéria hodnocení producentů.
Průběžné informování o programovém schématu –
Kolik a jakého zpravodajství – domácí, zahraniční, regionální?
Kolik a jaké publicistiky – analytické a diskusní pořady?
Kolik a jakého dokumentu?
Kolik a jakých vzdělávacích pořadů?
Kolik a jaké dramatické tvorby?
Kolik a jakých hudebních pořadů?
Kolik a jakého sportu ?
Kolik a jaké zábavy ?
Průběžné informování o výrobním úkolu, o nákupu pořadů, o rozpočtech, o cenách jednotlivých pořadů v jednotné měně.
Na setkání byla zmíněna i nutnost ochrana autorství projektů – databáze projektů, registrace, smluvní zajištění.
Vznikla diskuse, zda se máme zabývat řešením dnešní krize; "ČT je v troskách, neexistují výrobní úkoly, není žádná informovanost, nikdo nezná vysílací schéma a rozpočet pro rok 2000. Je třeba nutně řešit současný neutěšený stav," řekl producent převzatých pořadů ČT Václav Luks. ". Podobné požadavky přednesli znechucení zaměstnanci České televize, na které zejména dopadá současná krize, ale tento směr jednání prosazovali i podnikatelé Vachler a Fenič, kteří si uvědomovali hloubku problémů v současné České televizi.
Závěrem setkání se podařilo ujednotit na důrazném požadavku řešení dnešní krize České televize již existujícími orgány a pokračování prací na návrhu zákona, který by mohla předložit skupina poslanců, abychom nemuseli čekat na návrh, který slibuje ministerstvo kultury až na červen příštího roku.
Otevřená pracovní skupina pro práci na návrhu zákona bude se presentovat na internetové stránce (zatím http://www.samuel.cz/~opstv2/Vadas1.html), jejíž adresa bude sdělena účastníkům setkání stejně jako – termíny dalšího setkání.
Praha 3.12.1999
Veřejná hysterie okolo České televize
Tento článek vyšel v denících Slovo/Zemské noviny dne 22. 12. 2000.
Až na obrazovku České televize se konečně propracovala diskuse o povaze veřejné služby poskytované touto institucí. Diskuse překotná a velmi často nepřesná s expresivními výrazy a jen s malou oporou o fakta. Je pozoruhodné, že se tak stalo až v okamžiku, kdy se Rada České televize konečně rozhoupala k tomu, aby v úterý 12. prosince odvolala ředitele Chmelíčka, kterého již několik měsíců na svých jednáních a v zápisech z nich, v rozhovorech, občas i v tištěných článcích kritizovala (často dokonce jednohlasně) a vedla s ním téměř otevřenou válku. Fakt, že si toho žádné z médií dlouho nevšímalo, nevypovídá nic o údajné překotnosti a nekompetentnosti takového rozhodnutí. Nevšímavostí médií, neochotou dnešních novinářů dávat hlas více stranám a zavíráním očí před skutečností vzniká řada mýtů, kterými se někteří lidé dnes snaží zaujmout veřejnost.
Mýtus 1.: „Dušanovi Chmelíčkovi Rada nedopřála dostatek času, aby ukázal, co ukázat chtěl . . .“
Ministrům vlád dávají novináři zpravidla sto dnů hájení. Hospodaří přitom se srovnatelnými veřejnými prostředky. V případě České televize hájení jejího ředitele trvalo podstatně déle. Dušan Chmelíček svůj projekt připravoval několik měsíců ještě jako ředitel strategického rozvoje ČT Jakuba Puchalského; nelze se tedy divit, že se bývalé radě zdál nejpropracovanější a nejlépe vystihující televizní situaci, a proto ho zvolila. Chmelíčkův projekt takový připadal i dnešní radě, která potichu čekala, přestože mnohé termíny, které si autor projektu sám stanovil, míjely. Teprve po sto dnech generálního ředitele ve funkci - v červnu 2000 - se Rada začala opatrně ptát na plnění jednotlivých bodů projektu. Neúspěšně se pak ptala až do 12. prosince, kdy rozhodla o odvolání. Alternativou byla možnost schválit schodkový rozpočet na programové schéma 2001, o kterém ji bývalý ředitel ani nedokázal přesvědčit, a dál se vystavovat nebezpečí vlastního odvolání sněmovnou (ta minulou Radu ve shodě s veřejností odvolala mj. právě proto, že televizi za Puchalského nekontrolovala).
Mýtus 2.: „Rada ČT svým nekompetentním a za stávající situace neodpovědným rozhodnutím uvrhla Českou televizi na okraj chaosu, který ohrožuje její fungování“.
Nepředpojatému pozorovateli takových mýtů, kterými se dnes vzrušeně zaměstnává mnoho pracovníků České televize, připadne na mysl otázka: v čem je rada nekompetentní? Dnešní rada České televize je stejně „kompetentní“, jako byly rady předešlé. Stejně jako ony vzešla z politicky dojednaného hlasování ve sněmovně. Je poměrně dosti nevkusné, jestliže ji z nekompetentnosti a politické předpojatosti obviňuje právě odvolaný ředitel, který se před jedenácti měsíci ujal vlády v ČT na základě volby částečně stejnou - stejně stranicky zvolenou - radou. Údajná nezodpovědnost rady (čímž je míněno neschválení rozpočtu na příští rok a Chmelíčkovo následné odvolání), je velmi problematický pojem. Právě tato rada je podle zákona odpovědná za rozpočet a kontrolu hospodaření České televize.
Jak se Česká televize ocitla na okraji chaosu? Nemají snad zaměstnanci - včetně šéfdramaturgyně programu a pracovníků zpravodajství - své pracovní smlouvy? K čemu tito pracovníci zmítající se údajně v chaosu potřebují nad sebou drába v podobě odvolaného generálního ředitele, který věci málo rozumí, jsou-li těmi, kteří, jak říkají, „televizi rozumějí“?
Mýtus 3.: Požadavek na "Okamžité odvolání stávající Rady ČT, která ztratila kredit, opravňující ji k volbě nového generálního ředitele."
Chtějí nám tímto vážení signatáři petice Česká televize - věc veřejná sdělit, že před jistým krokem tato rada "nepolitický" kredit měla? Jakou příležitost dala média (včetně České televize) občanům, aby veřejnost poznala „své“ radní, kteří ji zastupují a jednají jejím jménem? Když jsem před více než půlrokem presentoval návrh na pořad „Neznámí radní“ se záměrem otevřít diskusi o tom, jaká rada a jakým způsobem má zastupovat veřejnost a kontrolovat instituci veřejné služby, vrcholovým programovým pracovníkům včetně dnešní revoluční mluvčí šéfdramaturgyně programu to připadalo nezajímavé. O námět neprojevil zájem ani tehdejší ředitel zpravodajství a publicistiky. Základní vlastností dramaturga televize musí být schopnost anticipovat společenské dění. Mnohá témata však současná dramaturgie tabuizovala, a vznikla-li i přesto pozoruhodná díla, odsouvala je do nočních hodin, aby je mohli shlédnout jen nespaví diváci.
Dnešní Rada se na rozdíl od všech minulých rad pustila do kontroly, začala se zajímat o ceny pořadů, dalších nákladů a způsoby distribuce veřejných prostředků uvnitř i vně České televize. Byl to právě Jan Kraus, který spolu se mnou v prosinci 1999 v Divadle Na Zábradlí požadoval zprůhlednění fungováníČeské televize včetně zrcadlového účetnictví České televize dostupného na internetu. Vzbudili jsme tím tehdy velkou nevoli nejen uvnitř České televize, ale i např. u poslance Miroslava Kučery z ČSSD.
Musí být spoluobčané zvolení do rady nutně nazýváni „nulou“, která televizi nerozumí - bez poskytnutí příležitosti, aby se veřejnost s názory radních seznámila? Proč se takto - bez důkazů a bez studu - vyjadřují občané, kteří sami sebe nazývají intelektuály? Je způsobilý pro členství v radě jenom ten, který je „populární tváří z obrazovky“, „každý ho zná“, přizná-li se, že kouká občas na televizi, jak si představují ve svatém nadšení „osobnost“ někteří dnešní revolucionáři?
Paradoxem je, že po otevření diskuse volají i ti dnešní revolucionáři, kteří veřejné rozpravě sami v roli programových pracovníků České televize úspěšně bránili. Nejen v rámci své práce v České televizi, ale naposledy i v průběhu revolučního zasedání v restauraci na náplavce Vltavy. Na mnohá upozornění, že jejich mnohomluvný předpřipravený text obsahuje i nepravdivá tvrzení, ve svatém nadšení odpovídali, že „na slovíčkách nezáleží, spěcháme, musíme s tím rychle do vysílání Událostí a do novin. . “. Dnes v novinách jsou. Počínají si však s rozvahou? Váží argumenty? Lze zákony psát na náměstích? Chmelíček dostal více než sto dnů hájení, Hodač ani minutu.
I Rada samozřejmě chybuje. Uchýlila se do uzavřených jednání, o jejichž průběhu se dovídáme jen ze stručných zápisů, ze kterých se dovídáme jen málo informací. V posledních dnech zejména kdo kdy odstoupil a koho kam kvapně zvolili - na základě vyžádaných „představ“! Rada České televize zatím nedokázala svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit veřejnosti. Budou ji za to moderní jakobíni defenestrovat? Je štěstí, že Rada sídlí v přízemí.
Autor je jedním z neúspěšných kandidátů přihlášených do bleskového výběrového řízení na ředitele ČT vyhlášeného 12.12. 2000, který do své přihlášky napsal: „. . . obracím se na Vás se žádostí, abyste pomohli překonat ten příkop nedůvěry, který se podařilo vykopat mj. i Vaší neochotou otevřít se veřejnosti, kterou máte vůči této instituci zastupovat. Pokládejte tedy tuto moji přihlášku za vážnou pouze v tom případě, že dospějete k většinové vůli a přistoupíte na veřejné zasedání Rady České televize a v tomto smyslu si upravíte Váš jednací řád.“.
Autor je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU, producentem, režisérem, kameramanem, publicistou, bývalý šéfredaktor zpravodajství RZ ČST - 1992. V uplynulém roce spolupracoval na návrhu novely zákona o České televizi (návrh FITESu - duben 2000) i v pracovní skupině ministra kultury, a je autorem vlastního návrhu na občansky reprezentativní složení a způsob volby Rady ČT.
Pořady realizované pro Českou televizi - dokumentární filmy: Diagnóza 90 aneb malé české a slovenské rituály © ČST 1991,
Zpráva o cestě za tlustou čáru © ČT 1994,
Alois mezi námi ©ČT 1994,
Americký zápisník Vladimíra Merty © ČT 1994,
Opus Bonum Anastáze Opaska © ČT 1995,
Země bez hrdinů, země bez zločinců . . . © ČT 1996,
Cesty do nebe © MV1996,
Nenechám tu rozvaliny ©ČT 1998,
Cikáni jdou © ČT1999,
Cesty Zdeňka Mácala © ČT 1999,
Proti komunismu se zbraní v ruce © ČT 1999,
Cesty víry © ČT 2000 aj.
Režie 25 dílů satirického pořadu alternativní zábavy „Dvaadvacítka“ © ČT 1996-1999.
Korespondence s Janou Dědečkovou:
O klientelismu v ČT i v Radě ČT
Václav Erben prosazuje v Radě zájmy Petry Buzkové, dcery své družky
Vážený pane Čulíku,
nechci zneužívat pohostinství Britských listů, ale napsal jsem
email člence Rady ČT, paní Janě Dědečkové, a dnes jsem od ní
dostal odpověď, v níž mne žádá, abych text dopisu i její odpověď
zvážil k nabídnutí právě Vám. Kdybych to neudělal, vystavil bych
se v očích paní Dědečkové podezření, že své názory nejsem ochoten
v dnešní poněkud hysterické době prezentovat veřejně. A to bych
rozhodně nechtěl.
S pozdravem
Jiří Svoboda, režisér
Vážená paní Dědečková,
nemá smysl abych tajil, že jsem byl ke složení mediálních rad
vždy kritický. Tím spíš, že jsem některé jejich členy z minulosti
znal - z Vaší Rady p. Václava Erbena (ještě jako ředitele
nakladatelství, později místopředsedu ZO KSČ na Barrnadově a
aspiranta na funkci uměleckého ředitele FSB) a p. J.Kratochvíla
(jako asistenta ředitele a později vedoucího hereckého oddělení
tamtéž). Rovněž Vám nebudu tajit, že mně připadala volba p.
Jiřího Hodače (kterého osobně neznám) jako ukvapená a
napadnutelná především pro její chvat. Všichni totiž očekávají,
že takový výběr musí trvat přinejmenším měsíc (včera jsem slyšel
ve Sněmovně, že dokonce 6 měsíců).
To jsou krásné teorie - každý,
kdo zdejší prostředí jen trochu zná, ví, že je zejména v oblasti
televize výběr opravdu velmi úzký. Proto mě pobavilo, když jsem
si v některých denících přečetl názor bývalé spolupracovnice pana
J.Hodače z BBC pod shodně působivým titulkem o majiteli
řidičského průkazu, který by chtěl pilotovat Concorde - jistě si
tato úvaha zasloužila alespoň skromný komentář, že podle
kritérií, které uvedla místních poměrů neznalá autorka, by Česká
televize do dnešního dne žádného ředitele neměla, neboť je
nesplňoval ani pan I.Mathé, natož p.J.Puchalský nebo
p.D.Chmelíček, kteří, obrazně řečeno, v době, kdy byli jmenováni
řediteli ČT ještě neměli ani ten "řidičský průkaz".
ČT je moloch - pozůstatek bývalého režimu co do objemu kapacit
stavěný na vysílání v ČSSR a to v kapacitě 52 TV inscenací s
dotáčkami, dvou 13ti dílných seriálů a 20ti dalších inscenací,
které připravovaly Redakce pro děti a mládež a Zábava. Kolik činí
dnešní produkce původní tvorby? Pětinu? Čtvrtinu? Nepočítám
samozřejmě v objemu finančních nákladů, které mnohonásobně
vzrostly, nýbrž v objemu minut programu v oblasti hrané tvorby.
Výroba programů je přitom, jak jistě víte lépe, než já, v
nezanedbatelné části realizována na klíč externími produkčními
společnostmi. Při nepochybném snížení objemu byl k původní, už
tak monstrózní budově, přistavěn za ředitele I.Mathé ještě
tzv. "rohlík", plný kanceláří. Většina zaměstnanců žije v pohodě
tempa a nasazení bývalého režimu. O kvalifikovanosti dramaturgie
bych Vám mohl vyprávět. Bezostyšný klientelismus a systém
protislužeb, který se v této oblasti provozuje dnes, se na konci
80tých let, za vedení redakce Dr.O.Janotou, provozovat nemohl.
O to šlo možná na samém počátku současné krize, kdy Rada ČT
odvolala řed.D.Chmelíčka a iniciativa "ČT - věc veřejná" vydala
ultimativní prohlášení, ve kterém vyjádřila s tímto krokem
nesouhlas. Výčet zakladatelů iniciativy je v duchu úsloví "qui
bono" lehce dešifrovatelný. Vzhledem k tomu, že jste neschválili
rozpočet, nejsou schváleny ani výrobní úkoly a naslibovaný status
quo je ohrožen.
Postupně se tento problém stal ovšem problémem zástupným a každý,
kdo si dá tu práci a přečte si fakta, shromážděná třeba na
internetu, to musí ne-li vědět, tedy alespoň tušit. Ale tam, kde
jsou k mání divadelní exaltace, falešné sebeprojekce, slzy v
očích a písně na rtech, tam o fakta nikdo nestojí.
Současná situace má velmi různé historické asociace. I když každé
přirovnání nakonec kulhá, připomněla mi ČSSD (tím, jak
místopředseda vlády p. Špidla masíroval poslance svého klubu, aby
přijali jednostranné usnesení s výzvou k rezignaci J.Hodače)
chování představitelů své předchůdkyně v době ledna a února 1948
(oportunismus zdůvodněný ohledem na rizika vyostření
vnitropolitického napětí). Spodním snadno postřehnutelným tónem
je ovšem i politikaření a chytračení - viděl jsem pana
místopředsedu Špidlu, jak se chtěl snaživě přičinit na
demonstraci na Václavském náměstí s tristním dojmem a výsledkem.
Část ČSSD, vystrašená výsledky podzimních voleb, se pokouší
zvrátit vývoj volebních preferencí a zároveň i nějak vyřešit
nepříjmené schizma, které ji čeká po dubnovém sjezdu - novému
vedoucímu tandemu Špidla-Gros zůstane jako tříska pod nehty
nezkrotný Zeman jako premiér. Tato představa je straší. Proto,
podle mého odhadu (tiše v této iluzi živení Hradem a patrně i
některými politiky 4koalice) chtějí "korunní princové" M.Zemana
rasantně oslabit, případně riskovat podporu menšinové vlády
4koalicí a vrátit se tak ke stavu po volbách 1998 a k projektu,
který podporoval pan prezident (neuskutečnil se jen díky tvrdému
odporu J.Rumla, který si další vývoj nedokázal dopočítat). Ve hře
je jistě i projekt z prosince 1997 s tzv. "vládou odborníků". A v
rezervě mimořádné volby. Příští pouliční shromáždění, pokud se
iniciátorům podaří udržet emocionální tenzi, bude určitě převážně
právě o tom. A ČSSD je nyní klíčem dalšího vývoje.
Rada ČT je nyní postavena do nelehké role mouřenína, který má
vykonat práci a odejít. Pan V.Erben to nepochybně udělá a splní
pokyny dcery své družky, paní místopředsedkyně Buzkové (takový
drobný nepotismus, o kterém se z nějakých důvodů nesluší psát -
ale jakou jinou shodou kosmických náhod by se p.Erben dostal hned
do dvou posledních Rad). I zbylí páni Radní za ČSSD jistě srazí
kufry a splní přání svého poslaneckého klubu, než odejdou ke
dveřím dalších far...
Ale je to tak dobře? Má být dáno za pravdu představě, že všechno
řídí jen politická účelovost?
Vlastně Vám chci jen napsat, že jsem si přečetl Vaše prohlášení v
Britských listech a držím Vám palce. Mně se to ale snadno radí,
když jsem mimo. A tak Vám radši nic neradím. Viděl jsem Vás ale v
TV v "garážích" tváří v tvář psychóze zášti a Vaše odvaha ve mně
vzbuzovala respekt.
S pozdravem
Jiří Svoboda, režisér
V Praze 6. ledna 2001
Odpověď Jany Dědečkové:
Vážený pane Svobodo,
děkuji Vám za podporu, které si velice vážím.Musím se Vám
přiznat, že sedět v jednom orgánu s lidmi jako je Kratochvíl a
Erben, bylo pro mě to nejtěžší, co jsem za dobu svého funkčního
období musela překonávat. Právě v jednání těchto dvou lidí jsem
se setkávala s pozůstatky dřívějších dob.
Neúcta k člověku,
osobní zájmy , názorová nepevnost, lenost a držení se funkce,
nikoli pro to, aby něco měnili, ale proto, aby si svou
neschopnost nahradili pocitem důležitosti.
Byli tvrdě proti
veřejným zasedáním, protože to by odhalilo jejich přezírání
občany a nebo by jim dalo více práce své pravé názory skrývat.
Takto se mohli bezostyšně vyjadřovat o lidech, kteří posílali
radě své stížnosti jako o grafomanech a psychopatech.
Za necelý
měsíc bude rada ze svých funkcí odvolána. Na jednu stranu jsem
tomu ráda, protože s těmito lidmi již nebudu mít nic společného.
Na druhou stranu mě mrzí, že ČT se neposune vpřed a přetrvá v ní
prostředí založené na klientelismu, nikoli na konkurenci.
Pane Svobodo, vždy jsem si vážila Vašich postojů . Prosím Vás v
tuto chvíli zvažte možnost zveřejnění Vašeho dopisu , třeba na
Britských listech, současně s mou odpovědí.
S pozdravem
JD
7.1.2001
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
