Britské listy


pondělí 8. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká televize:
  • Ukradená revoluce aneb Klausův agent v České televizi (Jaroslav Plesl)
  • Spor o ředitele ČT je zástupný pseudospor (Rudolf Růžička, Česká televize)
  • Otázky kolem České televize (Tomáš Hajdušek)
  • Armstrong se stužkou (Jan Gogola, Česká televize)
  • Marku Vítkovi z ČT: Označujete můj příspěvek za "slint", ale já své názory na rozdíl od vás rozšiřuji neukradeným zařízením(Martin Stín)
  • Co nezávislá televize a její lidé udělat musejí (Ondřej Hausenblas)
  • "Duch" a "litera" zákona (Štěpán Kotrba)
  • Zatímco na Kavčích horách se stávkuje, na Nově se slaví (Štěpán Kotrba)
  • To, co se o ČT většinou neví (Jiří Procházka)
  • V Absurdistánu je porušování zákonů možné (Marek Franěk)
  • Jak to je ve skutečnosti s ČT (Martin Vadas)
  • Veřejná hysterie okolo České televize (Martin Vadas)
  • Korespondence s Janou Dědečkovou: O klientelismu v ČT i v Radě ČT (Jiří Svoboda, Jana Dědečková)
  • ČR udělala televizní rebelií velký krok k normální demokracii (Radim Vajchr)
  • V ČT panuje zatuchlost - co s tím? (Luděk Staněk)
  • Jak bych já zvládl revoltu v ČT - Jiří Hodač musí být skutečně neschopný... (Ondřej Nosek)
  • V konfliktu o Českou televizi by mělo jít o zdrženlivou reflexi stavu společnosti (Jaroslav Šonka)
  • Je Jiří Hodač neefektivní manažer? (Jaroslav Sever)
  • Bobovize je horší než Jakeš - s Hodačem v nemocnici je to trochu divadlo (Ondřej Nosek)
  • Nic jsem Petru Cibulkovi nevysvětloval (Stanislav Novotný)
  • Tisková zpráva: Jana Dědečková: nepodvolím se nepřípustnému politickému tlaku PSP a Jiřího Hodače neodvolám (plus poznámka TP)
  • ...je platná jako vládní vojsko (Martin Stín)
  • Ještě jednou k prezidentovu uřeknutí (Radovan Procházka)
  • Sobotní Rejžkova "Katovna" byla výsměchem nestrannosti (Miloslav Navrátil)
  • "Katovna": Katovna: aktivistické žvanění a nevkusné denunciace (Jan Bareš)
  • Co je větší propaganda: vysílání vzbouřenců nebo Bobovize? (Radek Novotný, Miroslav Jandora o Katovně, Ondřej Nosek, V. Chytil)
  • Dokument Rady ČT: Odborná analýza pořadu Katovna
  • Dokument Rady ČT: Jiná odborná analýza pořadu Katovna

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.


  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

  • Jana Dědečková: nepodvolím se nepřípustnému politickému tlaku PSP a Jiřího Hodače neodvolám. Tiskovou zprávu tohoto znění publikovala v sobotu členka Rady ČT Jana Dědečková, její text přinášíme i v tomto čísle. Tomáš Pecina však k jejímu prohlášení, zdá se mi, velmi rozumně poznamenává (JČ):

    Je to emotivní a nic neřešící stanovisko. Jednání PSP ČR bylo pro Jiřího Hodače poslední šancí, kdy mohl získat mandát pro změny, které chtěl prosadit. Nestalo se. Sněmovna se rozhodla trvat na jeho odvolání a usnesení PSP není sice formálně závazné (některé jeho části, zejména konstatování, že J. Hodač byl zvolen v souladu se zákonem, považuji dokonce za neústavní - v parlamentní demokracii přísluší takové rozhodnutí jedině soudům), ale je autoritativní a definitivní. Jiří Hodač nebude generálním ředitelem České televize.

    V tuto chvilí by bylo mnohem užitečnější, kdyby se Rada ČT zaměřila na cíl, k němuž Hodačovo jmenování mělo vést. Tato Rada je ještě stále kompetentní jmenovat místo Hodače jiného ředitele a může mu se zaměstnanci vyjednat modus vivendi. Protože "povstáním" vznikly značné materiální škody, její vyjednávací pozice není vůbec špatná.

  • Kořeny konfliktu v České televizi. Vzhledem k tomu, že v české společnosti vládne obrovská neznalost o tom, co je podstatou nynějšího konfliktu o Českou televizi, upozorňujeme na tuto analýzu Jana Čulíka, která podrobněji osvětluje, jak a proč krize vznikla, jak byla politicky zneužita a jak jí byla zmanipulována nemyslící a neinformovaná veřejnost.

    Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem KytkouJanou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 600 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

  • Nynější hlubokou krizi v České televizi sledujeme od jejího počátku před Vánoci; všechny dosud zveřejněné články k této problematice najdete v v chronologickém archivu Britských listů.

  • Tolerantní a rozumný názor na krizi v ČT vyjádřil kněz Martin Holík, který vede Radio Proglas, na  této adrese, upozorňuje Jaroslav Štemberk.

  • Poznámka právního odborníka: Je ČR Absurdistán? Píše Jaroslav Štemberk:

    Pokud by se nakonec skutečně prokázalo, že se ochrany svobody slova, která je garantována článkem 10 evropské Úmluvy o ochraně základních svobod, nejhlasitěji domáhají ti, kdo sami tento článek hrubě porušili tím, že se neoprávněně zmocnili elektronického média, pak by měl Parlament vážně jednat o změně Ústavy za účelem zavedení oficiálního názvu "Absurdistán".

  • Ale Jiřího Hodače nepodporuji! Dodává k tomu Jaroslav Štemberk:

    Aby si snad někdo nemyslel, že obhajuji J. Hodače:

    Za manažera musí hovořit výsledky práce jím řízeného podniku. V tomto směru selhal hned na začátku a pokud sám nerezignoval, jakmile zjistil, že situaci nezvládá, měla ho Rada ČT okamžitě odvolat. Ten, kdo nedokáže vyjít s  podřízenými, které "zdědil", ani je okamžitě nahradit novými lidmi, alespoň stejně kvalitními, je prostě člověk, který nemá na to, aby podnik řídil a  jeho jmenování do vedoucí funkce je rovněž selháním orgánu, který ho jmenoval. Rada si měla udělat podrobnou analýzu situace a nálad v ČT, než přikročila ke jmenování nového gen. ředitele. Takovou funkci může vykonávat jen ten, kdo má u zaměstnanců přirozenou autoritu. Že J. Hodač takovou osobou není, se ukázalo již při jeho předchozím působení v ČT. Pokud by se pí Dědečková při hlasování v Radě ČT opravdu řídila normálním podnikatelským rozumem (tj. vžila se do představy, že jde o ředitele podniku, ke kterému má vlastnické právo), musela by si přiznat, že Rada udělala špatné rozhodnutí, které je nutno okamžitě napravit a hlasovat pro jeho odvolání.

  • Zvítězí stát a televizní mafie a zmanipulovaní a neinformovaní občané - koncesionáři budou na holičkách? Poznamenává Jana Dědečková:

    Bojím se nového zákona. Mám zprávu, že ministr kultury Pavel Dostál chce v novém zákoně prosadit, aby řízení ČT přešlo pod jeho ministerstvo. Má to být pozměňovací návrh Dostálův na schůzi PSP ČR dne 12.1.2001. Takže by došlo k zestátnění ČT. Jsem přesvědčena o tom, že za vším není jen politika, ale také velké peníze. Je zde veliký tlak, aby byl instalován bývalý finanční ředitel Paluska. Nevím, kolik času budeme mít, aby se nezmanipuloval forenzní audit.

  • Prohlášení, které nezveřejnil Výbor na obranu svobody slova. Návrh prohlášení předsedy J. Vávry, který vyplývá z toho, co bylo na schůzi 4. 1. 2001 dohodnuto, avšak ke zveřejnění pro ostrý odpor menšiny nedošlo:

    VOSS je přesvědčen, že v České televizi nejde o porušení svobody slova, ale o porušení práva veřejnosti na objektivní informace, a to od obou stran sporu. Pojem svoboda slova je v rámci této situace zneužíván nátlakovými skupinami k naprosto odlišným cílům.

    Dle názoru VOSS přestala ČT plnit svou funkci veřejnoprávní televize již v okamžiku, kdy se její obrazovce objevilo prohlášení nepatřící do schváleného vysílacího schématu. To, co se v ČT nyní odehrává je politický boj mezi stranami čtyřkoalice a stranami opoziční smlouvy. Svoboda slova není v ČT nikterak ohrožena, protože ČT momentálně nelze považovat za zdroj nezávislých a objektivních informací.

    VOSS považuje za politováníhodné, že nedokonalost zákona o České televizi, politické složení i rozhodování rady ČT a pracovně právní spory vedly k tomu, že se toto veřejnoprávní médium se stalo kolbištěm politických bojů.

    VOSS vyzývá k urychlenému přijetí takových zákonů, které by zamezily jakémukoli stranickému vlivu na veřejnoprávní média a k uklidnění situace, která vážně poškozuje obraz České republiky jakožto demokratického státu. VOSS v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že obdobná krize jako v ČT může nastat i u dalších veřejnoprávních institucí, tedy Českého rozhlasu a ČTK.

  • Výbor na ochranu svobody slova se distancuje od prohlášení, které Britským listům poskytl jeho člen Karel Mašita. VOSS totiž v cause České televize dosud nevydal žádné oficiální stanovisko. Karel Mašita poskytl Britským listům pracovní verzi, s kterou většina členů VOSSu nesouhlasila. Za VOSS předseda Jiří Vávra, místopředsedkyně Jana Lorencová, tajemník Marek Pokorný

  • Distancuji se od zveřejnění výše uvedeného prohlášení. Píše Jana Lorencová:

    Distancuji se od prohlášení VOSS

    Po bouřlivé e-mailové diskusi, trvající od 26. prosince 2000 kdy jsem vyzvala VOSS, aby neprodleně jednal o situaci v ČT, vydalo pět členů VOSS návrh prohlášení, které posléze předal člen VOSS Karel Mašita Britským listům bez konzultace s ostatními členy.

    Pokud jde o mne, bezprostředně po seznámení s navrženým textem jsem sdělila všem členům VOSS, že zásadně s obsahem prohlášení nesouhlasím, neboť je v příkrém rozporu s mým přesvědčením. Na rozdíl od názorů většiny členů VOSS jsem přesvědčena, že v ČT jde o přímý útok na svobodu slova a snahu jedné politické strany toto médium ovládnout.

    Odmítla jsem jakékoli spekulace o ekonomických lobby, které by měly snad být, podle některých členů VOSS v pozadí událostí v ČT, neboť se opírají pouze o dojmy z účasti některých osob na protestech, případně jsou motivovány i jinými, pro mne v této chvíli nepříliš čitelnými motivy. Od počátku však souhlasím s hloubkovým auditem v ČT. Jeho výsledek ale nemůže mít podle mého mínění sebemenší vliv na současné události.

    Rovněž jsem žádala kolegy z VOSS, aby v případě zveřejnění textu bylo uvedeno kdo a jak hlasoval. Protože se tak nestalo, považuji za nutné touto cestou dát na vědomí, že se od prohlášení VOSS důrazně distancuji. Několikrát jsem v korespondenci zdůraznila, že po seznámení s názory většiny členů na situaci v ČT vážně zvažuji svoje další setrvání ve Výboru na ochranu svobody slova.

    Jana Lorencová, místopředsedkyně VOSS

  • Informace o krizi v České televizi konečně v angličtině. Dnes konečně vychází po dlouhé vánoční přestávce anglický internetový týdeník Central Europe Review. Publikuje k tomuto tématu dva články Jana Čulíka (v textu nazvaném "Mé zoufalství: Jak jsem dostal 100 000 lidí do pražských ulic" shrnuje Jan Čulík v  České republice vícméně neznámé pozadí této krize a poukazuje na to, jak škodlivý vliv na českou společnost má skutečnost, že informace a debaty, které jsou volně k dispozici několika desítkám tisíc elitních čtenářů BL, jsou nepřístupny neinformované a tedy manipulovatelné široké české veřejnosti). V jiném článku mj. vysvětluje Andrew Stroehlein, proč je Jana Bobošíková uvnitř ČT terčem tak ostré nenávisti, a pražský pozorovatel James Partridge potvrzuje, že televizní protesty nemají nic společného s bojem za svobodu slova. CER také přináší v anglickém překladu výňatky z pátečního projevu Miloše Zemana ve sněmovně, vyjádření Jany Dědečkové, že Jiřího Hodače neodvolá, a článek vyjadřující standardní vzbouřenecký názor. - Britský list Guardian uvedl dne 29. 12. 2000 ve své příloze "The Editor", věnované mezinárodním sdělovacím prostředům, týdeník Central Europe Review jako jeden ze svých "oblíbených" ("favourite") časopisů za rok 2000. Guardian zejména chválil, jak týdeník CER psal o pražských antiglobalizačních protestech při zasedání MMF/SB. (Autorem těchto článků v CER byl podle materiálů, publikovaných v Britských listech, převážně Jan Čulík.)

  • Ad "Katovna". Píše Juliana:

    Chtela jsem Vam napsat o sobotni Katovne. Byla zcela nemozna. Pro V. Justa a J. Rejzka jsou ostatni lide jen objekty vychovy, ale nikdy rovnocennymi partnery v diskusi. Zjistila jsem ale, ze v BL uz jsou dva prispevky na toto tema, ktere v podstate rikaji to, co jsem chtela napsat.

    Sezente si kopii tohoto poradu. Je opravdu poucne podivat se nej. Chvilku jsem zkusila vypnout zvuk a soustredit se jen na rec tela. Arogance cisela ze vsech gest V. Justa i J. Rejzka (tez Andela, ktery prisel po nich). Pak jsem to zavrela, protoze uz jsem byla "nezavislosti" moderatoru nasycena dostatecne.

    Jsem zvedava, zda nejake ceske medium otiskne analyzu financovani CT od J. Dedeckove. Domnivam se, ze zadne.

  • Analýzy Rady České televize o Katovně. Vzhledem k tomu, že celá řada čtenářů BL byla šokována zaujatostí a primitivismem Rejžkovy a Justovy sobotní "Katovny" v České televizi, poskytla Britským listům Jana Dědečková dvě podrobné analýzy tohoto pořadu, vypracované odborníky pro Radu ČT. Zveřejňujeme je v závěru tohoto vydání. JD k dokumentům poznamenává:

    Vážený pane Čulíku,

    Četla jsem v BL hodnocení jednoho čtenáře na sobotní pořad Katovna. Posílám Vám dvě zpracované analýzy na tento pořad.Vzhledem k tomu, že na našich zasedáních se těmito posudky již nikdo nebude zabývat, protože budeme řešit jiné problémy a po našem odvolání by tyto posuzovatelům zaplacené posudky zapadly někde v propadlišti dějin, rozhodla jsem se nabidnout občanům pohled odborníků na tento pořad. Nakonec si ho přece zaplatili oni. Jména posuzovatelů neuvádím, protože jsem si nevyžádala jejich souhlas. Až tak učiním, ráda je BL sdělím.

  • Pražský deník Právo se svým způsobem psaní vrátil do komunistické éry? Poznamenává Jaroslav Dvořák:

    Pane Čulíku,

    doporučuji vám k přečtení několik posledních čísel deníku Právo. Zdá se, že se tato tiskovina vrátila znovu do časů před Listopadem 1989. Problém kolem ČT je zde povětšinou zužován pouze na nevyvážené zpravodajství oficiálního vedení ČT, údajná dohoda mezi ČSSD a ODS kvůli ovládnutí veřejnoprávní televize se zde bere jako neoddiskutovatelný fakt, zatímco otřesnou manipulativní propagandu "vzbouřenců" a další skutečnosti svědčící proti "vzbouřencům" či politikům jim fandícím, komentátoři tohoto listu vůbec neberou na vědomí. Zlatým hřebem jsou snad každodenní výstupy bývalého redaktora tohoto listu a dnešního ministra, P. Dostála, který neobyčejně agresivním tónem, připomínajícím štvanice 50. let, pravidelně vyzývá J. Hodače k odstoupení.

  • Analýza Jany Dědečkové, "Proč jsem chtěla odvolat generálního ředitele ČT Dušana Chmelíčka" je ve Světě namodro zde.

  • Minulé vydání BL jsme aktualizovali textem velmi věcným textem zprávy Rady ČT, o níž páteční mimořádná schůze Poslanecké sněmovny měla jednat - Rada v něm vysvětluje, proč byl odvolán Dušan Chmelíček a z jakých důvodů rychle jmenovala nového ředitele. V minulém vydání BL jsme také v pátek odpoledne zveřejnili vybrané projevy řečníků z parlamentu (podle www.psp.cz). Snažili jsme se vybírat charakteristická, politicky klíčová vystoupení. Jedná se o projevy poslanců, omluvte proto celkově nižší úroveň argumentace, než jaká bývá v Britských listech obvyklá. (TP)

  • Policie o sobě: byli jsme skvělí, dokonalí, naprosto bez chyb - tak proč nás nechválíte? Ve frašku se zvrhlo zasedání senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, na němž vystoupili ministr obrany Stanislav Gross a policejní president Jiří Kolář se zprávou o tom, jak Inspekce ministra vnitra vyšetřila pochybení policistů v souvislosti se zásahem proti pražským antiglobalizačním protestům v září loňského roku.

    Ministr zdůraznil, že přes mimořádnou pozornost, kterou kontrolní orgány prověření téměř čtyř stovek podání věnovaly, se zjistily pouze 4 delikty: jeden policista si zakrýval služební číslo, jeden vzal zadrženému otisky prstů na jiném než předpisovém místě a policista, který je zachycen na několika fotografiích s dřevěnou tyčí, sice nikoho nebil, ale bude kázeňsky potrestán za používání "nestandardního" donucovacího prostředku. Čtvrtý případ zůstává obestřen záhadou; je údajně trestným činem, ale inspekce nezjistila, kdo je pachatelem.

    Ministr uvedl, že si s policejním presidentem sami přejí, aby inspekce a stížnostní odbor zjistily víc, ale to prostě nelze: policie postupovala zcela bezchybně. O pečlivosti šetření prý svědčí, že služebna v Ocelářské ulici, kde policisté vyrazili polskému občanu Zajączkowskému zub, byla podrobně prohledána a našel se tam skutečně úlomek zubu; protože ale Inspekce přes "veškeré úsilí" nezjistila, kde se Polák nachází (polskému deníku Gazeta Wyborcza se to podařilo bez problémů), nelze ověřit, zda patří jemu (nebo snad jinému občanu, který tam podával vysvětlení, dodáváme my). I tato stížnost byla proto odložena jako nedůvodná.

    Senátoři vážně pokyvovali hlavami, několikrát naznačili, že taková dokonalost je skoro k neuvěření, ale protože si k jednání nenechali připravit žádné podklady, na ministrovy smyšlenky nebyli schopni reagovat. Slovo dostal i Pavel Bílek z Českého helsinského výboru, jenže ten jen potvrdil, jak mimořádně špatným je řečníkem a jak malou pozornost ČHV zářijovým protestům věnoval.

    Když Gross "objasňoval" roli tajemné zahraniční zpravodajské centrály, požádal, aby příslušná část jednání byla neveřejná (což ho zachránilo před ještě větší blamáží).

    Závěr BL: institucionální reforma resortní kontroly české policie je naprosto nevyhnutelná, protože současný stav neodpovídá ani běžnému středoevropskému civilizačnímu standardu; takzvaná Inspekce MV je ve skutečnosti úřadem pro zatajování trestné činnosti policie.

    Požádali jsme tajemníka výboru o přepis jednání; tento text se bezpochyby stane perlou Britských listů v tematické sekci "Senát-Užitečnost". (TP)

  • Stavějí se Britské listy na stranu ODS? Čtenářům, kteří se případně domnívají, že BL "hájí" Jiřího Hodače a Janu Bobošíkovou z ideologických důvodů, protože "straní ODS a Václavu Klausovi", doporučujeme, aby pohlédli do tematického archivu Britských listů, viz heslo "politika, ceska, ODS, politikove, Klaus, Vaclav". Přečtěte si taky tento rozbor o tom, kdo nejvíce uškodil české společnosti za posledních deset let. (Je paradoxní, že dosud nadávali mnozí klausovští stoupenci editoru BL do "levičáků"...) Jenže ideologické vidění světa je zjednodušené, že...?

  • Podle slibu zveřejňujeme plný text zprávy kontrolní skupiny o situaci v TS Brno, zaznamenávající korupční praxi, za niž je odpovědný jeho šéf Zdeněk Drahoš. Zpráva je zde (soubor RTF, 284 KB), zde je digitální podpis ve formátu PGP. Z textu byly odstraněny pouze některé konkrétní finanční částky, jejichž zveřejnění by mohlo poškodit oprávněné zájmy třetích osob; to se však netýká smluv s firmami, kde existuje zřejmé podezření z nekorektního jednání při zadávání zakázek, a samotnými členy kontrolní skupiny kritizovaných honorářů režiséra Jiřího Sequense. (TP)

  • Skutečně zapálený aktivista. Jak je zjevné z této fotografie, Jan Urban si myslí, že se vrátil listopad 1989. (Fotografie vyšla v deníku Slovo.)

  • Sponzorování Britských listů. Ozvala se zatím řada čtenářů s různými nápady, o jejichž realizaci budeme uvažovat. Někteří čtenáři OPAKOVANĚ navrhují, že by byli za Britské listy ochotni rozumnou, nepříliš vysokou částku platit. Snad realizovatelnou částkou by bylo cca 1000 - 1500 Kč ročně. To je zajímavá myšlenka, ale na to, abychom získali k dispozici dostatečné prostředky k řádnému financování profesionální investigativní práce, by muselo pravidelných dárců být větší množství. Proto by nás zajímalo, kolik z několika tisíc pravidelných čtenářů Britských listů by bylo ku prospěchu české společnosti ochotno přibližně takovouto částkou na provoz Britských listů pravidelně přispívat a  způsobit tak jejich profesionalizaci a posílení jejich nezávislosti. Své názory prosím pište do redakce tohoto listu. (JČ)

  • Hledají se nápady, jak získat sponzorování pro Britské listy. Pokud máte nápad, jak efektivně a systematicky finančně sponzorovat Britské listy, napište do redakce tohoto listu. Vydáváme tento deník už téměř pět let každý všední den zadarmo, se značným vypětím. Vzhledem k velkému pozitivnímu vlivu, jaký vykonává na českou společnost, by mělo být možné získat nezávislou finanční podporu, která by mohla vést k dalšímu zefektivnění práce BL ve prospěch české společnosti (dosavadních pět let pracují novináři Britských listů pro tento deník zadarmo až po ukončení svého normálního, každodenního zaměstnání). Firma Internet Servis, na jejímž serveru jsou Britské listy umístěny, neumí pro ně získávat placenou reklamu. Musejí tedy existovat jiné možnosti - nebo že by česká společnost skutečně nedokázala k vlastnímu prospěchu financovat elitní nezávislý analytický internetový deník?

  • Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.

  • Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    Dovíte se v této knize mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze knihy Adolfa Branalda Pražské promenády od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Ukradená revoluce aneb Klausův agent v České televizi

    Jaroslav Plesl

    Na Kavčích horách má ODS svého vlivového agenta. Oficiálně sice redaktor Martin Schmarcz vystupuje jako tiskový mluvčí stávkujících novinářů, ve skutečnosti je to však člověk nasazený Václavem Klausem. Z následující analýzy vyplývá, že věc svobody slova je Schmarczovi zcela cizí. Uvedené citáty, dokládající Schmarczovu ideovou orientaci, pocházejí z archivu ČTK.

    1. Z následujícího citátu ze servisu ČTK vyplývá, že někdejší redaktor Českého deníku Martin Schmarcz je absolutním zastáncem standardních demokratických nástrojů, tudíž nemůže schvalovat rebelii svých "kolegů":

    "Průběh skončeného III. kongresu ODS komentuje rovněž v Českém Deníku Martin Schmarcz: 'Kromě rychlého a poměrně hladkého průběhu byl na kongresu ODS fascinující u nás naprosto ojedinělý úkaz: důraz na standardní demokratické postupy'." (ČTK, 9. listopadu 1992)

    2. Svůj kladný názor na systém správy veřejnoprávních médií a jejich případnou privatizaci vyjádřil Martin Schmarcz v době, kdy se do krize podobné dnešní situaci o okolo České televize dostala ČTK:

    "Zástupce šéfredaktora Českého deníku Martin Schmarcz považuje volení kandidátů do Rady pro ČTK parlamentem, které předepisuje zákon o ČTK, jen jako důsledek absurdního postavení ČTK. 'Jestliže ČTK stále ještě zůstává monopolní neprivátní agenturou, je pochopitelné, že jednotlivé parlamentní strany využijí práva daného jim zákonem, aby navrhly své kandidáty. Řešení vidíme ve zprivatizování agentury v rozbití jejího monopolu, který je pravou příčinou zájmu politických stran,' sdělil." (ČTK, 24. února 1993)

    3. A konečně z další zprávy ČTK vyplývá, že Schmarcz nemůže schvalovat ani okupaci zpravodajského velína. V roce 1993 totiž Schmarcz z Českého deníku odešel. V té době ho ani nenapadlo bránit se tvrzením, že je mu upírána svoboda slova. ČTK zaznamenala jeho následující slova:

    "(Martin Schmarcz - pozn. autora) Zdůraznil, že všichni odcházející redaktoři ctí právo vydavatele Kudláčka vydávat takové noviny, jaké vydávat chce. 'V tom případě se však musíme pokusit noviny odpovídající naší představě dělat někde jinde,' dodal Schmarcz. Podle jeho slov jedinou koncepcí redakce Českého deníku v poslední době bylo zabraňování koncepci prosazované Josefem Kudláčkem." (ČTK, 26. října 1993)

    Tolik k ideovému zázemí "vzbouřence" Martina Schmarcze. Já jen dodávám: Pokud si chtějí lidé v České televizi zachovat před veřejností čistý štít, měli by Schmarcze ze svého středu okamžitě vykázat. Podobně jako vyhnali politiky, kteří se z jejich problému snažili vytřískat politický kapitál.

    Pozn. autora: Citáty z ČTK jsou naprosto autentické, satirický komentář si neklade jiný cíl, než poukázat na některé vtipné aspekty dnešní "revoluce za svobodu slova". A ještě upozornění: v příštím pokračování tohoto seriálu si prosvištíme anarchokomunistickou minulost pánů demokratů Patrika Kaizra a Filipa Černého.


    Pár slov o ČT - snad ještě ne opožděných

    Spor o ředitele ČT je zástupný pseudospor

    Rudolf Růžička, Česká televize

    Je mi líto, že nemohu mlčky souhlasit s většinou, kterou tvoří i mí přátelé a lidé, jejichž postojů a díla si velice vážím, a že se tak objektivně zařazuji mezi ty, které jsem nevolil, neopěvoval a s kterými jsem v minulosti nesouhlasil.

    Nemohu souhlasit s jednáním většiny pracovníků televize, s postojem řady jejich sympatizantů, ani je schvalovat, byť o jejich dobrých úmyslech nepochybuji. Nemohu se smířit s narušením řádu, se zprivatizováním vysílacího času a jeho proměnou v propagandistický boj ve vlastní věci, nemohu se smířit s revolučním nevkusem a s nabízením jednoduchých polopravd, nemohu přijmout interpretaci událostí a motivů k nim vedoucích jako jedině možnou.

    Jsem přesvědčen, že k správným cílům nelze dospět pomocí nesprávných prostředků. A nadto - jsem skeptický k tomu, že nezávislost zaručí zákon nebo rada moudrých či můj nadřízený. Nezávislost si neseme každý sám v sobě, ve svém srdci. Spor o ředitele se mi jeví jako zástupný pseudospor.

    Neštěstím se mi jeví, že vstupem politiků do příběhu posledních dnů, zpolitizováním sporu se zastřela podstata vlastního problému, diskuse o otázce "co je to televize veřejné služby", "kdo ovlivňuje její podobu", jak stanovit mechanismy, aby každodenní rozhodovací procesy v televizi, její každodenní fungování vycházející z vize podpořené racionálními argumenty, kontrola činnosti televize byly průhledné. Je mi líto, že věcnou diskusi nahradily mítinky. Mám obavu z přijmutí nebezpečného precedentu, z přijmutí radikálních názorů, které nepřipouštějí pochybnosti.

    Neříká se mi to lehce - ale chci-li aby mé svědomí zůstalo čisté, nemohu jinak. Nemohu jinak, protože odmítám vidět celý příběh jako jednoduchý příběh souboje neposkvrněného dobra a temného zla, kde existuje jen jediná pravda, jediné řešení.

    Neznamená to ale vůbec, že bych přehlížel tlaky zpupných a arogantních politiků, že bych byl přesvědčen, že překotná volba Rady byla moudrá a nediskutabilní. Její rozhodnutí nebylo odpovědné a respekt budící zvláště proto, že do vysoké funkce jmenovala muže, který měl s budoucími zaměstnanci konflikt a možná i nevyřízené účty. Rada také jednala špatně, když zcela ignorovala žádost bývalého generálního ředitele o projednání zprávy o kontrole v brněnském TS.

    Stejně tak nemoudré bylo podle mne rozhodnutí pana Hodače přijmout funkci generálního ředitele. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že to nebylo dobré - avšak nikoliv z těch důvodů, které jsem v posledních dnech slyšel. Nebylo to - a není to vůbec dobré - z hlediska smyslu a poslání této funkce a televize jako instituce. A přerušení vysílání bylo neuvážené, nešikovné a špatné.

    I když vím, že zákony mají být v souladu s vyššími morálními principy, měly by se zákony - byť jsou třeba nedokonalé - respektovat do doby, kdy budou nahrazeny zákony dokonalejšími.

    Jsem přesvědčen, že v této válce kdo s koho, o jedinou možnou pravdu, nebude vítěze, že v dané chvíli neexistují dobrá řešení. To, co nazýváme krizí (ale ve skutečnosti je jen boj o moc) je selháním každého z nás.

    Prosím, snažně žádám, abyste mi věřili, že moje slova nejsou alibismus, snahou být zajímavým, snahou po nějaké falešné neutralitě, touhou být nestranný a vyvážený za každou cenu, moje slova neznamenají, že bych chtěl být soudcem (natož generálem po bitvě).

    Co se však již stalo, nelze odestát. Zdá se mi, že by bylo v dané chvíli luxusem žonglovat s právními pojmy, přít se o slovíčka, pokoušet se vážit na vahách vinu jedněch a vinu druhých.

    Myslím, jsem o tom dokonce přesvědčen, že v dané chvíli je třeba věnovat úsilí hledání přesných otázek a následně pak hledání správných odpovědí, odpovědí možná nejednoznačných a případně i alternativních.

    Nic si nenalhávejme - rebelie hoví lidským srdcím, zvláště když na jedné straně jsou projevy neposlušnosti ve jménu posvátných ideálů a na straně druhé srdce sympatizujících jsou frustrovaná důsledky nemravného politického handlu a nešťastná ze zhoršování jejich každodennosti. Nenalhávejme si, že skutečné, skutečně existující palčivé problémy posledního postsocialistického mastodonta, kterým Česká televize je, lze řešit mítinky a vykřikováním hesel. Je třeba střízlivé a solidní (a možná i bolestné) diskuze o podobě instituce jakou ČT je, o jejím organizačním uspořádání, její personální vybavenosti, jejím ekonomickém zabezpečení, o dlouhodobé programové koncepci. ČT prožívá systémovou krizi již delší dobu.

    Otázky, které mne v souvislosti s tím napadají, jsou tyto:

    a/ jak překlenout stav provizoria od ukončení nenormálního stavu do chvíle, kdy budou naplněny konsekvence ze schválené novely zákona - podle mne nepůjde o dobu hodin či dnů, ale spíše o dobru týdnů či snad i měsíců

    b/ jak nalézt mechanizmy k výběru kandidáta (kandidátů) na členy Rady a jak definovat působnost (kompetence) Rady

    c/ jak spolupracovat na definování kriterií pro výběr nového generálního ředitele televize, který bude muset obdržet bianco šek k provedení bolestivých změn

    d/ jak nalézt postup pro definování cílů nutných změn, aby se ČT stala funkční a opravdu nezávislou televizí veřejné služby.

    V minulosti jsem mnohokrát na nejrůznějších úrovních vyslovil názor, že používání termínu "veřejnoprávní" - tohoto právního nesmyslu, slovního bastardu a matoucího pojmu, pod kterým si každý může představit co se mu zlíbí, namísto pojmu "televize veřejné služby vysílající ve veřejném zájmu" je cesta do pekel. Pokud nenaplníme trpělivým, pracným a možná velice zdlouhavým hledáním pravý smysl slova"veřejná služba", může se stát, že část z těch, co se navrátila z Václavského náměstí domů a nezapnula si vysílání Novy, může v blízké budoucnosti znovu se sejít, aby se důrazně zeptala, proč vlastně platí koncesionářské poplatky. Protože Česká televize není majetkem ani politických stran, ani lobbyistických skupin s jejich partikulárními zájmy a touhou po zisku, ale ani zaměstnanců České televize - funkční a opravdu nezávislá Česká televize patří české veřejnosti, jejím koncesionářům.


    Úmyslně se vyhnu spekulaci o jiných možných motivech jednajících stran a jednotlivých aktérů děje.

    Několik argumentů pro tvrzení:

    1/ Příběh sice - zdánlivě - začíná jmenováním generálního ředitele, ale sám tento akt vstupuje do atmosféry připravené médii v souvislosti se vznikem iniciativy Česká televize - věc veřejná (resp. se vznikem petice "2000 slov v roce 2000", kterou lze mj. charakterizovat:

    a/ jsou uváděny nepřesné informace a polopravdy (Rada odvolala tři ředitele - mimochodem: pan Puchalský odstoupil po nátlaku zaměstnanců na Radu, kdy jeden z argumentů byl, že nepřipravil včas VS a VÚ)

    b/ tvrzení, že zákon o ČT je špatný či nedokonalý. Ne, že by nebyl. Ale zákon platí již devět let (a mnozí z dnes demonstrujících jej tehdy schvalovali a rebelujícím redaktorům zpravodajství nikdy nestál za sebemenší pozornost) a málokdo se jej snažil vylepšit. (Ministr Dostál si stěžoval, že jeho verzi odmítli zástupci všech stran.) A pak - i nedokonalý zákon platí až do té chvíle, kdy je nahrazen zákonem dokonalejším (byť nikdy ne zcela dokonalým). V otevřené společnosti musí být respektován zákon,

    c/ tvrzení, že Rada je tvořena nekompetentními osobami a byla mocensky jmenována. Ne, že by byla kompetentní a že by se na její "volbě" nepodepsala opoziční smlouva. Ale Rada byla zvolena již na jaře… (kdy dostala od ředitele ČT i mobily, notebooky a televizory). Proč tedy ten křik až nyní? A proč např. dnes s kritikou Rady přicházející politici čtyřkoalice přistoupili na systém volby Rady tím, že navrhli svého kandidáta? Zvolením jejich kandidáta měli převzít také odpovědnost za činnost Rady.

    Nadto - dosud nebyl předložen jediný důkaz o politickém tlaku či zásahu Rady, který by ohrozil svobodu slova a demokracii.

    d/ tvrzení, že politici chtějí ovládnout televizi. Jednak politici vždy budou mít touhu ovlivnit televizi a pak záleží na každém zaměstnanci, jeho vnitřní nezávislosti (ke které mu nepomůže žádný zákon a žádný ředitel) jak se této snaze ubránit a jednak - politici jsou většinou volení zástupci lidu. Lid je zvolil - ať se nám to líbí nebo ne. Přiznat tento fakt by však znamenalo imanentně přiznat spoluzodpovědnost.

    2/ Když vstoupil ředitel Hodač do budovy ČT, byl přivítán prvním přerušením vysílání a tvrzením, že jej není možno uznat za ředitele kvůli způsobu volby (nikoliv však kvůli osobním vlastnostem) a že jediné možné řešení je, aby odstoupil. Tím byl hned na počátku znemožněn jakýkoli dialog a dokonce vysloveno ultimatum. Ale o legálnosti volby snad mohla rozhodnou soudní moc.

    3/ O něco později se objevilo tvrzení, že pan Hodač je exponentem ODS. Vedle nikým a  ničím nepotvrzené fámy o údajném úmyslu ODS jmenovat jej tiskovým mluvčím strany, nebyl předložen ani náznak jediného důkazu o jeho politické angažovanosti. Totéž platí i o pozdějším tvrzení, že vzniká obava,že pan Hodač může ohrozit (že ohrožuje) svobodu slova. Čím a jak?

    4/ V ten okamžik již byl zaměstnanci zpravodajství okupován "velín" s veškerou technikou potřebnou k vysílání zpravodajství a "zprivatizovali" vysílací čas pro hájení své věci. Okupace techniky a privatizace vysílacího času přitom vychází z nevyřčeného předpokladu, že ČT patří zaměstnancům veřejnoprávní televize. Proč však hned vzpoura a okupace navíc podpořena ultimativním požadavkem? Vždyť třeba šlo vyhlásit stávkovou pohotovost, vyhlásit pasivní rezistenci, požádat o přeřazení na jinou práci, rezignovat na svoje funkce, dát hromadnou výpověď, prosazovat svoje požadavky přes svoje poslance, věcně odhalovat chyby… Ale především - vyčkat, až se pan Hodač projeví tak, jak všichni předpokládají. Respekt ke standardním mechanizmům je však v Čechách bohužel minimální.

    5/ Když pak pan Hodač - v tu chvíli generál bez vojska - ve snaze ovládnout televizní vysílání (v souvislosti se snahou o převzetí své funkce) se snažil zamezit redaktorům zpravodajství přístup k vysílacímu signálu, sympatizanti redaktorů a s nimi solidárních zaměstnanců ČT se snažili nestandardně využít (zneužít) nezpravodajské formáty jiných pořadů a jiných programových forem (uvádění večerních pořadů, klip rámující novoroční projev prezidenta,…). Pan Hodač ČT vypnul a příběh se stal příběhem boje za svobodu slova, proti cenzuře a proti totalitním praktikám. Jaká je však hierarchie odpovědnosti a z ní vyplývající dělby práce, systému práv a odpovědností zaměstnanců ČT - televize veřejné služby?

    6/ Přijetím otevřené podpory politiků došlo ke zpolitizování problému - bojují li zaměstnanci za politickou nezávislost, měli by se distancovat i od podpory politiků. Jejím přijetím se zaměstnanci zpravodajství hlásaná nezávislost stala součástí stranického sporu a boje o politickou moc a de facto se vytratila.

    7/ Mluví se o potřebě nezávislosti jako nutném předpokladu profesionality. Ale byly výkony redaktorů zpravodajství a jejich sympatizantů během tohoto příběhu (ale i před jeho počátkem) opravdu vždy profesionální? (Např. pořad "ČT v mlhách"). Každý nechť si zamete před vlastním prahem.

    8/ Zákonitým vývojem se příběh stal majetkem mítinků, kde logicky nad věcnými argumenty, nad hledáním pravdy a pokusy o nalezení kompromisního východiska mají navrch emoce a tvrzení,která netřeba dokazovat.

    9/ Slyšel jsem, že občané této země se probudili (jinými slovy, že do této chvíle spali. Slyšel jsem slova, že problematičnost zákona o ČT a volby Rady jsme si nevšimli a podcenili. Slyšel jsem mnoho slov o špatných politicích. Neslyšel jsem však ani jediné slovo o spoluvině za stav věcí veřejných a pokoře z ní plynoucí.

    10/ V této chvíli mi nezbývá než ponechat na budoucích analýzách, aby zdokumentovaly, jak vývoj celého příběhu ovlivňovalo (eskalovalo) citové vydírání, žonglérství s významem slov a abstraktních pojmů, účelová (demagogická) spojení jevů a faktů, tlak atmosféry "kdo nejde s námi, jde proti nám".

    Úmyslně nechávám stranou aspekty a kontexty společenské situace.

    Není přinejmenším nápadné, že největší konflikty v ČT jsou spojeny s těmi, kteří byli nějakým způsobem ovlivněni tolik vychvalovanou veřejnoprávní BBC?

    Vycházím z přesvědčení, že pan Hodač v brzké době bude odvolán stávající Radou nebo odstoupí sám. Odstoupí ne proto, že by byl zvolen nelegálně či nelegitimně, ale proto že pochopí, že je to moudrý a nadosobní čin, čin ve prospěch instituce veřejné služby.

    V zákonu č. 483/1991 Sb. O České televizi ani v dosud platném Statutu České televize se termín "veřejnoprávní" nevyskytuje.


    Otázky kolem České televize

    Tomáš Hajdušek

    Současné dění okolo České televize nejenom že jitří emoce a rozděluje českou společnost, ale zároveň i vyvolává spoustu otázek. Pokusil jsem se některé z nich zformulovat a nechávám na čtenářích, aby si na ně sami odpověděli. Věřím, že tak kvůli sobě samotnému udělají po zralé úvaze a bez jakýchkoliv předsudků.

    Rada ČT je politicky složená, je ovládaná ODS a zástupci této strany dosadili do vedení ČT svého člověka.

    Rada ČT má devět členů. Čtyři členové jsou nominovaní ČSSD, z toho tří jsou členové ČSSD. Tří členové jsou nominovaní ODS, z toho jedna je členkou ODS. Jeden člen je nominován KDU-ČSL, je zároveň členem KDU-ČSL. Zbývající člen je nominován US, není členem US.

    Proč nyní politici čtyřkoalice označují radu za zpolitizovanou a přitom bez jakýchkoliv protestů do této rady nominovali své zástupce a hlasovali pro její zvolení v této podobě ? Jakým způsobem se podařilo třem členům rady, nominovaných ODS, zmanipulovat zbývající členy rady, aby rada dosadila do vedení ČT člověka ODS ?

    Jiří Hodač je nekompetentní osoba, která ohrožuje nezávislost České televize.

    Zhruba hodinu poté, co rada ČT odvolala Dušana Chmelíčka z funkce generálního ředitele ČT, vystupuje s protestem sdružení ČT - věc veřejná. Zhruba za další půlhodinu se k protestu přidává Čtyřkoalice. Nový ředitel Hodač stále ještě nebyl v té době jmenován.

    Jedná se skutečně o osobu ředitele Hodače ? Proč nebyl řediteli Hodačovi poskytnut čas, aby prokázal, zda je schopný či neschopný ředitel ?

    Rada ČT a ředitel Hodač ohrožují svobodu slova.

    V České republice v současnosti vycházejí desítky deníků, stovky časopisů, vysílá několik na sobě nezávislých televizních stanic a posluchač si může naladit stovky rozhlasových stanic. Probíhá bouřlivý rozvoj internetu, na kterém jsou umístěny stovky, možná tisíce různých časopisů, periodik, informačních zdrojů a všemožných webových stránek různých spolků, sdružení, politických stran, zájmových skupin apod.

    Opravdu může za této situace jmenování generálního ředitele ČT ohrozit svobodu slova ? Považujete za lidsky a morálně ospravedlnitelné, když je ředitel Hodač označen za duševně nesvéprávného, a to jenom proto, že se snaží dělat práci, ke které byl vybrán a jmenován ?

    Je ohrožena nezávislost novinářů redakce zpravodajství ČT.

    Zaměstnanci redakce zpravodajství odmítají uznat nově zvoleného generálního ředitele ČT a na protest proti němu okupují velín zpravodajství, kde přespávají. K protestu se přidávají poslanci a senátoři Čtyřkoalice, kteří si do velína přinesou spacáky a tráví zde s redaktory noci.

    Je možno považovat redaktory zpravodajství i nadále za nezávislé, když se s politiky jedné strany dělí o místo na spaní a ráno si půjčují kartáčky na zuby a dávají si přednost na toaletách ?

    Je ohrožena pluralita názorů, redaktoři ČT bojují proti tomu, aby ČT hlásala názory jedné strany.

    Zastánci nového vedení ČT jsou fyzicky napadáni, jsou vystaveni vulgárním pokřikům, do jejich aut kopají vzteklí účastníci demonstrací na Kavčích horách a je jim ze strany politiků, umělců a osobností vyhrožováno, ze strany anonymů potom přímo vyhrožováno fyzickou likvidací jich samotných i členů jejich rodin.

    Považujete toto za projevy plurality názorů, za projevy svobody slova, za respektování i jiných názorů než momentálně převládajících ?

    Ing. Tomáš Hajdušek, starosta obce Katovice

    Katovice, 2001-01-06


    Armstrong se stužkou

    Jan Gogola, Česká televize

    Revoluční naléhavost protestujících zaměstnanců České televize a jejich příznivců dosáhla takové intenzity, že se na jejich stranu přidal dokonce i legendární Louis Armstrong, který svým zpěvem doprovází odhodlané tváře redaktorů v teleklipu, který svým lidským gestem musel o správnosti věci přesvědčit snad i posledního nevěřícího. Přesto se zdá, že nakažlivosti Armstrongova hlasu přece jen odolávají určité souvislosti.

    1. Legalita a legitimita.

    a) Jestliže nebylo rozhodnutí Rady ČT legální, tak mělo dojít k vyřešení situace soudní cestou.

    b)Jestliže je rozhodnutí Rady označeno za nelegitimní, tak z povahy tohoto pojmu vyplývá, že musí mít legitimitu autor tohoto výroku, a to podle míry toho, nakolik souvisí s jevem, který popisuje. To znamená, že legitimita stanoviska tzv. vzbouřenců je přímo úměrná tomu, jak se tito lidé v souvislosti se svými požadavky bouřili před vypuknutím těchto událostí, z čehož vyplývá, že o legitimitě jejich stanoviska téměř nelze hovořit, protože za celá léta existence stávajícího zákona nedošlo z jejich strany k jedinému výraznému veřejnému vystoupení proti tomuto zákonu. Zaměstnanci televize podle tohoto zákona devět let pracují, politici čtyřkoalice ani ne před rokem najmenovali do Rady ČT své dva zástupce.

    2. Ospravedlněním legitimnosti protestu je údajný fakt, že stávající Rada ČR podléhala politickým tlakům, ale doposud nikdo neuvedl jediný případ politického ovlivňování chodu televize v průběhu existence této rady s výjimkou odvolání moderátora Proroka, kde se vliv ODS nepodařilo nikdy prokázat a kdy se tehdejšího ředitele zpravodajství Hodače zastal i ředitel Chmelíček. Ten by tedy musel být také mužem ODS, která ovšem podle spiklenecké teorie měla také vyvolat jeho odvolání, což by se dalo vysvětlit tím, že Chmelíček přestal být pro ODS poslušný. Potom by ovšem Chmelíček měl jasně a veřejně říct, že Proroka s Hodačem odvolali na základě výhružky ODS: „buď odvoláte Proroka nebo budete odvoláni vy.“

    Jestliže přece jen došlo v jiných případech k politickému ovlivňování televize, jak je potom možné, že nedošlo k principiálnímu vzedmutí tehdy?

    3. Další námitka zní, že Hodač byl jmenován ředitelem na základě politického rozhodnutí, což se asi nikdy nedozvíme, protože Hodač neměl příležitost tuto námitku potvrdit. Všichni kritici tendenčního zpravodajství pana Hodače respektive paní Bobošíkové, by se měli zároveň vyjádřit k tendenčnosti zpravodajství tzv. vzbouřenců, na jejichž mobilizující zprávy z prvních dnů konfliktu zpravodajství nového vedení nešťastně reagovalo. Nicméně co může působit více sugestivně než souběh komunikace verbální a znakové, která se projevovala selektivním řazením zpráv vzbouřenců, například v případě chybějící informace ohledně petice moravských intelektuálů, a  jednoznačným gestem připnuté stužky a s tělesnou kulisou údajných nezávislých autorit v pozadí? Opravdu chce někdo v této souvislosti hovořit o vyváženosti či objektivitě? Opravdu nám chtějí v souvislosti s politickým ovlivňováním kázat novináři, kteří se v boji za nezávislost spojili s politiky čtyřkoalice a se sympatizanty presidenta případně s budoucími možnými kandidáty na tento post, s pány Halíkem či Fischerem?

    Rafinovanost politiky vzbouřenců je dobře patrná i v případě názvu petice „2000 slov v roce 2000“, která elegantně navozuje atmosféru ohrožení svobody z roku 1968. Bohužel, jenom ty tanky zatím nejsou jaksi na dohled.

    4. Mnoho by bylo možné říct k tzv. unáhlenému odvolání pana Chmelíčka, s nímž jsem nikdy nemluvil a proti němuž osobně v podstatě nic nepociťuji. Za jehož ředitelování jsem nicméně zažil období chaosu, v jehož rámci bylo možné prosadit díky konkrétním lidem ve vedení několik, podle mého názoru, důležitých pořadů, ale v jehož rámci se nebylo možné pohybovat, protože žádný rámec neexistoval. Ještě v prosinci minulého roku jsem nevěděl, na kolika pořadech a na jakých podobách pořadů budu jako dramaturg pracovat.

    Neuvěřitelná mně připadá obhajoba v tom smyslu, že programové schéma, o jehož kvalitě či nekvalitě se nebudu nyní rozepisovat, bylo hotové už tak brzo. Vždyť schéma má mít snad kandidát na post ředitele napsané předem nebo se snad bude každý ředitel rok aklimatizovat? Jak to, že se neprotestovalo před volbou Chmelíčka, že se spěchá? Jak mohl někdo brát vážně jeho projekt, stejně jako u Jakuba Puchalského, který byl tak obecný a neurčitý?

    Tyto svoje námitky jsem formou alternativních návrhů na podobu televize sdělil managementu ústně na jaře minulého roku a také v srpnu písemně tiskovému mluvčímu televize, předtím než jsem text poslal do Literárních novin, který mně nikdy neodpověděl. Když jsem zaslal svůj příspěvek do připravovaného sborníku ke konferenci „Česká televize - Věc veřejná“, tak mně bylo řečeno, že do sborníku patří jen texty vyžádané, ale že možná bude v mém případě po poradě s redakčním okruhem učiněna výjimka, což se ovšem nestalo. Jestliže se nyní hovoří o nutnosti promýšlet obecné souvislosti ve vztahu k České televizi, tak uvnitř televize k tomu v podstatě nedocházelo. Omlouvám se za tyto tak osobní řádky, k nimž se uchyluji proto, abych konkrétními zkušenostmi zpochybnil verzi, kterou nezastávají zdaleka všichni vzbouření interní i externí televizáci, že odvolání Chmelíčka bylo neoprávněné. Nedodávám přitom důvody uvedené radou a řadu svých dalších negativních zkušeností.

    5. Závažného pochybení se Rada ČT dopustila rychlou a tedy nutně povrchní a nedůsažnou volbou ředitele a také preferováním ředitele brněnského studia Zdeňka Drahoše, který musí být pro každého, kdo zná zprávu Hloubkové kontroly provedené na konci minulého roku v brněnské televizi, v souvislosti s nějakou vedoucí funkcí v rámci televize nepřijatelnou osobou.

    V souvislosti s Drahošem se také dostáváme k nejzávažnějšímu momentu, kterým je propouštění brněnských televizních pracovníků, jejichž výpovědi podle dostupných informací nejsou zdůvodněné. V tomto případě by odbory a i ostatní zaměstnanci televize měli zákonnou formou radikálně zasáhnout, což by ovšem v dnešní situaci představovalo pouze „dílčí“ řešení problému.

    6. Nemohu se ovšem přidat na stranu vzbouřenců, protože cítím zodpovědnost za to, že k uvedeným pochybením došlo, protože k nim došlo v rámci pravidel, která jsem po celou dobu jejich trvání respektoval a která respektuji. Současný protest míří proti zdlouhavým, nedokonalým a nepřehledným zvyklostem parlamentní demokracie, které jsou pro mne důležitější než společenské chování legitimizované sebou samotným a které je proto nevyzpytatelné. Jestliže veřejnost v takové míře znejistí pravidla, jimiž se řídí, tak potom proměňuje principiální společnost v přírodní společenství vegetativně se projevujících zájmů.

    Společenská energie naakumulovaná v souvislosti například s kauzami „Děkujeme, odejděte“, „Impuls 99“, „Matiční ulice“, „sarajevský atentát“, „opoziční smlouva“, by měla být napřímena do rámce daných struktur a principů respektive do rámce zákonných možností jejich změn. Založením nové strany se Klause nezbavím, stejně tak jako odstěhováním lidí z Matiční ulice stěhuji i neřešený problém. Kauza televize je ovšem v tomto smyslu snad nejlepším příkladem snahy, řešit subtilní a komplikovaný institucionální problém masovými reakcemi a hesly.

    7. Nemohu se navíc přidat k lidem, mezi jejichž vůdci je řada těch, kteří se v rámci televize chovali zištně, kterým bylo zcela lhostejné, v jakém rámci pracují a jejichž tzv. tvorba byla vždy konformní a závislá na vkusu producentů, dramaturgů a tzv. většinového diváka. Jedná se také o osobnosti, které - myslím, že především z přesvědčení - podporovali ve svých pořadech zájmy politických stran a rozhodně se přitom nejednalo jen či většinou o zájmy ODS a ČSSD. "Statečně" se nyní projevují i lidé, kteří se projevují statečně pouze v davu a kteří se nedokáží chovat principiálně sami za sebe, v každodenním životě.

    8. Na závěr dovolte řečnickou otázku: Co by se dělo, kdyby Rada ČT zvolila ve stejný den jako pana Hodače třeba paní Fričovou, bývalou zaměstnankyni ČT přijatelnou pro její pracovníky a především člověka, který nezažil konfliktní situaci v redakci zpravodajství tak jako před půl rokem pan Hodač? Bojovalo by se dnes také za svobodu slova a za svobodu jako takovou? Odpovídá rozdíl ve vnímání tzv. odborné veřejnosti paní Fričové a pana Hodače rozdílu mezi společenskou situací před volbou pana Hodače a situací současnou?

    Jan Gogola ml. - režisér, dramaturg ČT, publicista

    (Psáno pro vulgo.net a Zemské noviny.)

    Otevřený dopis panu Markovi Vítkovi a jeho "povstaleckým" přátelům

    Označujete můj příspěvek za "slint", ale já své názory na rozdíl od vás rozšiřuji neukradeným zařízením

    Martin Stín

    Vážený pane Vítku,

    Jsem pravidelným divákem pořadu "Fakta" a Vaše reportáže považuji za součást toho nejlepšího, co divákům poskytuje. Všeobecně vysoce oceňuji úroveň Vaší práce investigativního novináře. Pokud jsem se někde zmínil, že by mi bylo líto, kdyby kvůli nešťastnému konfliktu v ČT zmizely z obrazovek mně sympatické tváře, měl jsem na mysli i Vás. Je mi proto nepříjemné, že jsme se dostali do protilehlých táborů, jejichž příslušníci momentálně stojí otočeni k sobě zády, majíce zaťaté pěsti, vykřikujíce na odvrácenou stranu své neměnné pravdy a nejevíce ochotu obrátit se k sobě tvářemi a začít jednat.

    Vyzval jste mě velmi hrubým způsobem (označil jste můj článek, doporučující Hodačovo odstoupení, za "slint"), abych Vám dále neposílal své texty a já to po této výjimce budu respektovat. Podotýkám, že jsem se v poslední době intenzivně vnucoval veřejnosti se svými názory, čímž jsem protestoval proti tomu, že je dle mého mínění ohroženo řádné fungování demokratického řádu v zemi a řešení sporů probíhá nesystémovými prostředky, jejichž použití nemůže přinést nic dobrého. Své texty píši na soukromém počítači, v čase ukradeném osobnímu volnu, čili zdarma, e-maily odesílám za vlastní peníze.

    Vy se také domáháte pozornosti a podpory veřejnosti, ale používáte k tomu nákladné zařízení, které Vám nepatří a je určeno k jinému účelu než k jednostranné propagaci úzké zájmové skupiny. Bráníte při tom v práci legitimnímu vedení ČT, tím jste příčinou hospodářských a morálních ztrát, přispíváte k zhoršení obrazu republiky v zahraničí. Samozřejmě, každý z nás má právo si vaše pořady vypnout a nikdo nejde manifestovat na vaši podporu hnán pod bodáky. Naproti tomu proti mé drzosti osamělého internetového psavce domněle není obrany, pokud se "nevypnu" sám (není to tak: jsou portály, které umožňují zamknout adresu nevhodnému odesilateli). Ale na druhé straně nečíst e-mail a jedním kliknutím myši jej smazat je "práce" na dvě, tři vteřiny, o co tedy jde, nejde-li o život člověka ?

    Oba využíváme ústavou zaručené svobody slova k šíření svých názorů. V mém okolí nenajdete žádnou vazbu na některou politickou strukturu, žádného vlivného známého v politických stranách či ve státním aparátě, ba ani v domácích či cizích tajných službách. Pokud byste měl možnost a zájem sledovat mé občasné "vstupy na scénu", zjistil byste, že jsem velmi vyrovnaně nepřívětivý na všechny představitele novodobé "národní fronty". Naproti tomu vaše spojení s čtyřkoalicí jste sami pečlivě zdokumentovali ve vysílání reportáží z vašeho "povstaleckého" hlavního stanu. Kdo z nás je více nezávislý ?

    Vy se cítíte obtěžován tím, že Vám posílám nevyžádané e-maily k situaci kolem ČT, já se cítím obtěžován důsledky okupace velína zpravodajství ČT. Vy demokraticky odmítáte seznamovat se (o přemýšlení ani nemluvě) s mými názory, zatímco před velebením vašich postojů díky "nestrannému" tisku nelze uniknout, i kdybych nechal obrazovku trvale zhasnutou. Odvozuji z toho, že si jako občané nejsme rovni.

    Když už mluvím o obtěžování: Domníval jsem se, že po dosažení prvních cílů vaší akce přijetím usnesení Poslanecké sněmovny PČR, ukončíte stávku a přenecháte další řízení vývoje událostí orgánům dle zákona k tomu určených, takže se situace začne pomalu uklidňovat a vracet do normálních kolejí. Je zřejmé, že se tak nemíníte zachovat. Zřejmě se budete snažit dále stupňovat napětí, hnát zemi k předčasným volbám a jen tak mimochodem si vynutit dočasné a možná i trvalé řízení ČT do rukou orgánu vámi ustanovenému nebo aspoň sněmovně vnucenému. To by ovšem byl přesný opak toho, čeho se deklarativně domáháte: konec nestrannosti ČT. Jako investigativní novinář víte velmi dobře, že jedním z nejtěžších problémů naší mladé demokracie je nepropracovanost našeho právního řádu a absence návyku občanů i orgánů jednat podle zákona. Víte, že občan očekává, že stát, jeho vlast, bude pro něj bezpečným prostředím, v němž se pokud možno nedějí zlé nevypočitatelné věci, kde není možné beztrestně ohrožovat jeho osobu, majetek, společenské postavení. Víte, že toto očekávání občanů není naplněno, a právě z toho důvodu je třeba se domáhat toho, aby se problémy společnosti řešily podle předem stanovených pravidel, přičemž nevyhovující pravidla budou postupně upravována anebo zcela vyměňována regulérním způsobem. Právní řád musí fungovat jako automat, který zasáhne vždy, když se někdo nebo něco vychýlí z regulérní dráhy. K takovému stavu ale nedospějeme nikdy, pokud se budeme chovat tak jako vy nyní, t.j. říkat, že zákon jednou ctít lze, ale příště jej lze libovolně porušit, přičemž každý má svobodu rozhodnout se, která cesta je v danou chvíli správná. Jste inteligentní muž, který získal značné osobní zkušenosti pobytem v oblastech, v nichž zákon nevládne. Prosím, abyste se znova zamyslel nad postoji svými a Vašich druhů. Přejete si snad, abychom v dalším vývoji dospěli kvůli vašim představám o postavení novinářů ve společnosti a způsobům jejich účasti na řízení médií a snad i celého státu do podobného stavu rozpolcení společnosti, do kterého se kvůli jiným "velkým" ideám dostala společnost např. některých balkánských států ? Mrzí vás, že se zatím na ulicích nerveme jako vzteklí psi ? Snad byste se přitom měli zamyslet nad tím, jaké jsou dosavadní hmatatelné přežívající výsledky vašeho usilování a komu jste posloužili. Jste šťasten proto, že se v důsledku "televizní krize" změnily mocenské poměry v Poslanecké sněmovně PČR

    Váš

    Martin Stín


    Co nezávislá televize a její lidé udělat musejí

    Ondřej Hausenblas

    Veřejná debata i lidé kolem televize teď musejí přijít na to, co je to nezávislá televize, jak se instaluje a jak se chrání, musejí to předložit jako svou koncepci a prováděcí plán. Píšu musejí a opakuji, že už měli dost času na to, aby se vykřičeli z revolučního nadšení, vymotali z politického pletichaření, ukojili zpupným vedoucováním. Měli dost času a publicity, aby si udělali jasno, že krize kolem televize tu není proto, aby je vynesla nahoru nebo jiné shodila dolů.

    Je skandální, že je tak málo hlasů, které se domáhají toho, aby si parlament, vedení ČT, různé rady a taky veřejnost konečně ujasnily, co je nutné od nezávislé veřejnoprávní televize žádat. Nejsem žádný expert, a přesto do toho chci mluvit, jednak proto, že jsem poplatník a koncesionář, jednak proto, že i laici musejí být zahrnuti do diskuse o nezávislosti a svobodě kvůli tomu, aby se účastnili stanovení požadavků na nezávislou televizi, aby pociťovali díky tomu spoluzodpovědnost, a aby jejich malé informovanosti a masového chování nebylo snadné zneužít k něčím soukromým nebo politickým záměrům.

    Chci, aby nezávislá veřejnoprávní televize měla ve svých zásadních dokumentech, které v ní budou platit jako zákon, takové principy, které mě jako divákovi a občanovi zajistí, abych vždycky dostával nezaujaté informace a aby ty informace byly založeny na hodně hlubokém pochopení problému. To vše bez ohledu na osobní mínění redaktora a bez ohledu na četné telefonáty, které jemu a jeho nadřízeným budou přicházet z teplých míst. Jak toho má televize dosáhnout? Představuji si, že informace k veřejným problémům bude redakce vždy povinna získat (nejen se na ně bez odpovědi dotázat!) jednak ode všech zúčastněných stran plus navíc od několika nezávislých expertů. Dále myslím, že vím, že bez pořádného analytického zázemí budou zprávy vždycky na vodě. Redaktor, který dusí lhoucího politika, musí mít přímo na místě v ruce například seznam jeho výroků v předešlých letech a v podobných situacích, musí mít v ruce potřebné věcné důkazy, tj. listiny, výsledky hospodářské kontroly, soudní rozhodnutí atd., a musí z nich přesně a vždy k věci citovat. Znamená to, že například dělat pro ČT zpravodajství bude velmi drahé! Bude se muset zaplatit celá instituce informatiků a analytiků, kteří shromažďují a uspořádávají potřebné informace, dohledávají je na žádost redaktora, mají pro redakci televizních zpráv, komentářů a besed připravené bulletiny už ve chvílích, kdy zahraniční nebo domácí situace jen hrozí prasknutím, atd.

    Redakce zpravodajství a všech věcí veřejných bude muset mít velmi jasnou, veřejně ohlášenou a předem odborně i veřejně prodebatovanou strategii nezávislosti. Jaké informace jsou přednostní? Jaké pořadí mají zprávy v relaci? A hlavně proč je pořadí zpráv rozhodnuto takto a nejinak? Jestliže si ČT předsevezme, že chce být hlavně hlídačem demokracie, nemůžou v jejích zprávách (kvůli divácké sledovanosti) na významných místech stát zprávy ani o dopravních neštěstích, ani o extralize za peníze pivařů. Jestliže chce zpravodajství ČT svobodu, musí ji samo podporovat a taky budovat: Nejen z ní těžit, ale pomáhat veřejnosti ji chápat. Kdybychom byli národ s dvousetletou tradicí osobního boje za svobodu, pak možná (!) by se dalo spoléhat na to, že je každému jasné, že jde o porušení svobody, když v relaci o politickém průšvihu schází vyjádření průšviháře, opozice i nezávislých a expertů. (Ale já bych nikdy nezapomínal, že pořád dorůstá mládež, která u války za nezávislost nebyla…) Jenže u nás není jasné ve věcech veřejných skoro nic. Proto je (bohužel) nutné, aby změnu v politice si masy vynucovaly masovým, a ne politickým chováním a jednáním. Skandování hesel, zpěv na náměstích, vypískávání řečníků, kteří mají vládní názor - to vše je nutné, protože normální mechanismy demokratického jednání jsou přičiněním vládnoucích partají i ignorantstvím politiků zablokované. (Jestli si myslíte, že to nutné není, pak musíte dobře vysvětlit, proč se sešlo sto tisíc lidí na Václaváku… Musíte to vysvětlit ne ze sebe: že vám připadají hloupí, ale z nich - oni tam šli, oni měli své důvody.)

    U nás je tradicí, že vzdělaní lidé o sobě myslí, že jsou vzdělaní, a tak se dál nemusejí učit - konečně vypadli z těch hrozných škol… Jenže ten, kdo si myslí, že už je vzdělaný, ten právě vzdělaný není. Považuji za samozřejmé a nutné, že organizace zpravodajství bude taky počítat s tím, že se zaměstnanci musejí pořád dále profesně vzdělávat, aby dobře chápali svou zodpovědnou práci. Uvnitř televize musejí opravdu fungovat, a to nekorumpovaně, vnitřní postupy k vyhodnocování toho, jak kvalitně se tu (za moje peníze) pracuje. Kdo je tu dost moudrý, aby to uměl posuzovat? Určitě ne domácí zavedení praktici, určitě ne zahraniční odborníci, určitě ne univerzitní profesoři, natož diváci… To je princip všeho vyhodnocování kvality! Nikdy na to nejsou na pohotově dokonalí lidé! Kvalita se vyhodnocuje ve stálé kritické diskusi, stálým a dobře promyšleným procesem kritiky, vysvětlování, hledání lepších cest. To je taky drahé, zabírá to spoustu času a kapacit, ale bez toho se ustrne v ukoptěném provincionalismu.

    V ukoptěném Česku se pořád většina lidí v rozhodujících pozicích (parlament, ministerstva, ředitelstva) domnívá, že věci se řeší přijetím zákona, novely, předpisu, který natrvalo a naráz věci zlepší. Vůbec ne. Na řešení nejsou zákony, ale postupy. Naše německorakouská tradice nám velí mít vše na rozkaz shora, ale moderní řízení je založené na vývoji kvality zevnitř. U nás jako by se počítalo s tím, že musíme mít rozhodující zákon proto, aby až zase lidi v praxi něco zmotají, bylo k čemu se odvolat a odkud řešení odvinout. Takovou funkci ovšem zákony mají, jenže my snad chceme hlavně to, aby lidi v praxi nic nezmotali, ne? Aby praxe co nejhladčeji běžela, a zákony máme pro skutečně krizové případy, kdy se někdo chová zločinně. Dřív, než přijmeme zákon o televizi, musí přece být jasné, jak chceme vést nezamotávající praxi. Jinak totiž bude zákon muset mít takovou podrobnou sílu, že ČT nezávislá nebude: zákon jako svůj nástroj regulace totiž upečou dnešní pochybní politici.

    Neočekávám nic od sněmovny ani od ministrů. Lidé, kteří umějí to, co je pro veřejnoprávní média důležité, do takových funkcí ani nejdou. Očekávám však hodně od všech televizních i kulturních osobností kolem televize i  v ní, na současné rozložení postojů nehledě, že přestanou osočovat jedni druhé, a přes své vědomí o tom, že tu byly politické tlaky i soukromé zájmy i arogantní chování a masová psychóza, začnou promyšleně a veřejně vytvářet, zveřejňovat a prodiskutovávat principy a strategie nezávislé veřejnoprávní televize. Zatím je nikdo dost jasně a úplně nenabídl, a proto nebudu věřit nikomu, že “ti druzí” jednají proti nezávislosti a svobodě. Dejte každému možnost odmítnout principy a mechanismy, které svobodu budují a zajišťují, a pak ho klidně smeteme ze stolu. Moje osobní přesvědčení není “nestranné” - myslím si opravdu, že smluvní vztah opozice a vlády funguje na úkor svobody a demokracie, a je mi zřejmé, že poslanci a politici takovou smlouvu potřebují a provozují k upevnění své moci, což je z hlediska občana nežádoucí. Posilovat své pozice za hranice volebního období (například skrze změny ústavy a volebního práva) považuji za zločin, protože právě tím se politici nám občanům snaží ztížit to, abychom je ve volbách vyměnili za schopné nebo aspoň za dosud nezkorumpované. Politik demokrat by se naopak měl snažit o to, aby byl odvolatelný ještě během svého období, ne? Když udělá chybu, pro kterou mu už nechceme důvěřovat, nabídne rezignaci a odejde, ne? Nedůvěřuji většině současných politiků proto, že hlavním rysem současné české politiky je “kabát z ostudy”, tedy že politik neodejde, ať už se mu dokáže cokoliv, ať ho soud odsoudí k jakékoliv omluvě a náhradě, ať je podezření na jeho spojení s čachráři v bankách jakkoliv odůvodněné.

    Po politicích se u nás nežádá, aby byli moudří, ani aby se chovali jako lidé, kteří se ještě hodně mohou naučit a dozvědět. Takový požadavek, spolu s dalšími nároky, jako je nárok na poctivost a pracovitost apod., může veřejně nastolit a politikům denně vtloukat do hlavy právě nezávislá televize. Ovšem k tomu musí být uvnitř jiná, než jsou oni. Za ten hlavní rozdíl pak považuji právě to, že televizní lidé na sobě pracují, překonávají své omyly, prostě prokazují velkou pokoru vůči moci, kterou drží v rukou. Ne ovšem vůči moci, kterou skrze média chce protlačit strana a vláda… Ale pokoru vůči faktu, že obrázky a komentáře v televizi mají takovou sdělovací sílu, jakou v dřívějších fázích této civilizace mívalo psané slovo (co je psáno, to je dáno).

    A z moci, kterou má televize jako médium, odvozuji i požadavek, aby podobně zodpovědně se chovali i ti televizní lidé, kteří spravují ostatní oblasti vysílání, ne jen zpravodajství. Zejména kultura a vzdělávání, budou-li v koncepci veřejnoprávní televize pochopeny primitivně, poškodí národ víc, než ostudné kabáty dnešních šéfů vlády a parlamentu. Jedním z principů, kterými by se ČT měla lišit od Novy, je přihlášení se k “nároku”. Inteligentní vysílání klade před člověka nároky na přemýšlení a hlubší cítění. Vysílání ČT nemůže jenom ukájet, ale také rozvíjet. Bulvární baviči mohou dělat svou srandu na Nově, do toho nemůžeme ve svobodné zemi svým spoluobčanům kecat. Ale ve veřejnoprávní televizi jde o to, aby pořady nejen potvrzovaly to, co v člověku už je (například sentiment pro zamilované příběhy, smích nad upadnutím běžce, hrdost nad vítězstvím příslušníků naší smečky), nýbrž aby taky postrkovaly dál to, co se v něm ještě může rozvinout (například soucit s těmi, jimž nevědomky křivdíme, pocit spoluzodpovědnosti za následky, které zatím málo vnímáme, ale taky hlubší prožití radosti nad složitějšími podněty atp.).

    Domnívám se, že nemoderní školství vzalo u nás snad většině lidí možnost, aby si uvědomili, že při přemýšlení o tom, jak to ve společnosti chodí, není možné si představovat buď-anebo, tedy jenom to, že se lidi potácejí ve vlastním hlupáctví, anebo je někdo poučuje či jimi vládne. Poučovací škola v mnoha inteligentních lidech způsobila, že nevědí, že existuje také stálá péče o vlastní rozvoj. Dobrá škola je ta, která pomáhá žákům se naučit o své rozvíjení pečovat, a některé vůbec učí, aby o sebe pečovat začali. Dobré veřejnoprávní médium je to, které pomáhá lidem, aby se na základě zajímavých a potřebných podnětů dobírali hlubšího úsudku a názoru na věci veřejné. V koncepci ČT proto musí být, že vyznává možnost dobírat se hlubšího porozumění i radosti, a že neustrnuje u představy, že svoboda a demokracie v televizi znamená “ať si každý zůstane hlupákem”. Soukromě ať si každý dělá co chce, ale za veřejné peníze není jiná možnost, než aby se pomáhalo společnosti vyvíjet k lepší schopnosti nezpůsobovat, ale řešit své problémy, nezpůsobovat, ale odstraňovat křivdy, nevymřít, ale přežít do budoucna a nenudit se, ale užít si hezky života.

    Poznámka JČ: Právě takovýmto psaním o České televizi jsme v Britských listech pomohli vyvolat v ČT pracovní vzpouru (motivovanou hrůzou, že budou zaměstnanci nuceni dodržovat principy, které výše definuje Ondřej Hausenblas). Tato pracovněprávní vzpoura byla posléze účelově proměněna ve zpolitizovaný veřejný spor, s využitím oprávněných antipatií veřejnosti vůči ODS, a tak jsme v BL nepřímo přiměli 100 000 neinformovaných lidí vyjít na Václavské náměstí. Švejkovská absurdita. Energičtější členové Rady ČT se totiž právě pokusila realizovat výše uvedené principy Britských listů, bohužel dosti neobratně. A neinformovala o svém úsilí dostatečně jasně veřejnost, která s dlouhodobě probíhající debatou o ČT v Britských listech není obeznámena.


    050017.JPG

    "Duch" a "litera" zákona

    Štěpán Kotrba

    Malé ohlédnutí s ilustračními fotografiemi za uplynulými dny.

    Po Poslanecké sněmovně pobíhal duch zákona, v podpaží třímal literu zákona a mátl mysli mnoha zákonodárců. Pokud byste jej chtěli poznat blíže, budete muset navštívit Sněmovnu sami... Mně se jej sice podařilo vyfotografovat, nicméně nikdy ne ostře. A tolik jsem se snažil. To asi proto, že ostrý nebyl ani duch, ani litera... Pokud by vám tento duch připomínal rozmazaný profil poslance US Kühnla, podotýkám, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Je to DUCH zákona a basta.

    A tak se stalo to, co se stalo. Že se na "veřejnoprávní" obrazovce promítala nejdelší televizní inscenace v její historii, příznačně nazvaná "Mimořádná schůze české sněmovny o české televizi". Herců požehnaně, námět omšelý, režie zmatená, kamera strnulá, dynamika střihu jako u indických filmů. Hada by to uspalo. Přiznám se, že díky scénáři v písemné podobě (stenozáznamu), který jsem si stahoval z internetu v průběhu dne, neměl jsem chuti sledovat "plac" živě. Překonal jsem se až okolo půlnoci, až již bylo jasné, že většina herců si už víc textu nedokázala nazpaměť naučit, diváci už spí a tak v následující hodině dojde k vyvrcholení. Zatímco v mnoha českých domácnostech docházelo tu noc k naprosto jinému vyvrcholení, ve sněmovně došlo k  tomu, které se očekávalo. Za pravdu bylo dáno Radě, řediteli i vzbouřencům. Všichni se vzápětí rozhodli, že je to výsledek pro ně příznivý, nicméně budou pokračovat dál, jedni v cenzuře, druzí ve vzbouření, třetí v rokování a koalování (termín Václava Klause). A tak ředitel stále řediteluje, Rada stále radí, a redaktoři stále demonstrují. Jakékoliv jiné řešení by znamenalo, že exekutiva by musela konat. Vůči jedněm i vůči druhým.

    Ale o to přeci nešlo. Šlo o to, situaci rozžvanit v čase, aby se jiné televizní inscenace měly ještě týden či dva na co odkazovat, demonstrující i návštěvníky mítinků přestalo bavit říkat stále totéž a unavili se. Herci nezkazili hru, přeskupovali se ukázněně, lobbovali transparentně, osočovali se předvídatelně. Režiséři nekřičeli "STÓÓÓP !" moc často a produkční nemusela počítat vícenáklady. Padlo mnoho iluzí. Nepadla žádná facka. Padlo mnoho slov o demokracii, pluralitě, veřejnoprávnosti, morálce i zákonu. Padlo k zemi. Zemřelo mnoho představ, které do této chvíle mnozí o svých zástupcích v zákonodárném sboru měli. Na té zemi zemřelo mnoho představ, které měl obyčejný občan do té doby o právu a zákonech.

    Protože povinností poslance je hájit a prosazovat Zákon, povinností fotografa je zachytit objektivem vše podstatné, najdete na snímcích mnoho situací, které normálně k vidění nejsou. Spícího ministra na rameni jiného ministra, vyjednávání antikomunistů s komunisty i demokratů se čtyřkoalicí (s ODS nemělo smyslu příliš vyjednávat, neboť svůj postoj biblických zákoníků nehodlala opustit), koalice a pominutí chvilkové, minulé i ty budoucí. Nakonec uvidíte (z Kavčích hor kolem druhé hodiny ranní, kam jsem se vypravil, když už všude jinde bylo zavřeno) kterak vzbouřenci ve velíně zpravodajství nejsou "vězněni" zlými šerify ředitelky Bobošíkové, ale bivakují zde dobrovolně a rádi, se sprchou i přísunem čerstvých potravin. Pohyb volný, kdykoli se jim zachce a v blízkosti není žádný "cizí" novinář. Šerifové dělají, že je hlídají a brání jim v pohybu, někdo dělá, že je za to platí a nic nevědoucí národ se rozhořčuje "na poměry". Ministr kultury dbá na jejich hygienu a pohodlí, chodí k bivakujícím na návštěvy a utěšovat je, nosí jim samé dobré zprávy, sjednává jim schůzky s předsedou odborářů Falbrem a nakonec spokojeně odjíždí domů. Miloši, tak je to dobrý, zleva nic nehrozí, jen ty tanky zprava... Dobrou noc.


    ANNO-0600.JPG

    ANNO 2000 - Komerčně "veřejnoprávní" show a následná oslava

    Zatímco na Kavčích horách se stávkuje, na Nově se slaví

    Štěpán Kotrba

    Show ANNO 2000 nenechala nikoho na pochybách, kde se shromáždily "hvězdy". Na oslavě jsem potkal i informaci, že "veřejnoprávní" politicko-satirický pořad "S politiky netančím" dotančil do komerční televize. Billboard s přáním výnosného Nového roku jsem potkal při cestě z Kavčích hor. Připadal mi jako symbol, který je pro diskuzi o veřejnoprávnosti typický. Kdo z nás na rušných vánocích vydělal a kdo prodělal?

    Prodělala PRAVDA. Protože místo vyváženého zpravodajství ovládají média poslední týdny vášně, sympatie k jednomu z táborů a propaganda. Ve prospěch jedněch, nebo druhých, ale stále je to propaganda. Zvykáme si na ni jako na standard? Je budoucí podobou "nesmiřitelného zápasu o budoucnost"? Doufejme, že zpomalené záběry "sympatických" "osobností" veřejnoprávního mediálního nebe za doprovodu tklivé písně Wonderful World od Louise Armstronga, ta romanticky dojemná pozvánka na tábor lidu "na podporu svobody slova" se nestane standardem "veřejnoprávnosti".

    Prodělal KONCESIONÁŘ. I když má dnes namísto dvou veřejnoprávních programů dva a půl, možná i tři, má míň než jeden. Protože veřejnoprávně (za jeho peníze) se mu ukazuje lesk a bída zpolitizovaných novinářů, kteří nevynechají jedinou příležitost, jak podtrhnout "těm druhým" židli... A tak si zvyká na vyvážené (čti stabilizované a svou manipulativností alespoň neprovokující) zpravodajství TV NOVA, kde zprávy o vzpouře na horách Kavčích mají to místo, které jim náleží. Jako čtvrtá či pátá zpráva hlavního bloku večerních zpráv.

    Prodělal OBČAN. Protože namísto diskuze o televizi veřejné služby třetího tisíciletí se mu předestírá brutálně propagandistické a lobbistické představy dvou zájmových skupin v rámci INFO-WAR. Namísto racionální diskuze trvající půl roku, střídají protestní "events" - události - jedna druhou a v jejich rychlém prostřihu se ztrácí sama podstata diskuze - VEŘEJNÁ SLUŽBA. Místo toho se stávkuje (tu za svobodu slova, tu proti bobovizi), demonstruje (za naše umělce), hrají kapely a řeční se (o duchu zákona). Česká televize už slouží pouze prezidentovi k novoročním projevům, některým politikům, svým redaktorům, svým hercům, svým režisérům a svým producentům. Občanům neslouží a nebude sloužit hodně dlouho.

    A tak jsem celý večer pozoroval sešlost, která nedemonstrovala, ale zato spapala čtyři stoly plné vynikajících salátů, lososů, gulášku, dortíků a vypila hektolitry vavřince a müllera. Všichni říkali ANNO, nikdo neřekl NE. Dámy se tvářily cnostně, politici nezůčasněně, mladé herečky hladově. Ředitel Železný zachovával dekórum a rozdával úsměvy vprvo i vlevo. "Kotelnice" Míša Jílková debatovala o politice s panem Jaklem, paní Jaklovou, radním Štěpánkem i poslancem Kučerou. Partaje všichni odložili v šatně a bavili se. Tvářili se nadmíru společensky, jako by se jich ten večer spor na nějakých Kavčích horách netýkal, jako by problém veřejnoprávnosti zdmi holelu Hilton nepronikl. Fotografové se dívali svými objektivy dámám do výstřihů a nestor českých papparazziů si vybíral svou další oběť. Ještě ve ve dvě ráno bylo atrium plné lidí a dobrot. Ňam.


    To, co se o ČT většinou neví

    Jiří Procházka

    .. že odvolaný gen.ředitel Chmelíček byl mladý (33), v novinářské práci zcela nezkušený a nekvalifikovaný (je právníkem a v ČT krátce dělal vedoucího úředníka), a náhle pak 11 měsíců dirigoval podnik s 3000 zaměstnanci,

    .. že byl vydíratelný a zasvěcenými pravděpodobně vydírán, neboť podle obsáhlého Cibulkova rozboru jeho otec pplk. StB (SNB)Antonín Chmelíček byl náčelníkem StB pro obvod Prahu a Středočeský kraj

    .. že hospodaření ČT podle rozpočtu Chmelíčkova předchůdce skončilo se ziskem cca 100 mil.Kč (rozpočet na cca 5 miliard Kč) a hned další rok Chmelíček předložil rozpočet o 550 mil.Kč horší v neprospěch nás koncesionářů (plánovaná ztráta 450 mil.Kč) a bez bližšího odmítl požadavek nadřízeného rozpočet upravit (nenamáhal se ani osobně nadřízenému vysvětlit, jen velestručným dopisem)

    .. že v říjnu chtěl na Radě ještě mimořádný další měsíční plat a ona mu ublížila - nedala (brněnské zasedání Rady)

    .. že si vedl jakýsi černý seznam novinářů, kterým odmítal poskytnout rozhovor

    .. že veřejně se hned zatepla přihlásil jako Chmelíčkův ochránce Václav Havel,

    což nespokojenci a vystrašenci z možných kontrol pochopili jako signál k otevření připravované akce (přesněji reakce) a zmocnění se majetku ČT (dodnes ho mají v držení) p> .. že Chmelíček si koncem října 2000 založil jakousi vzdororadu (jako už třetí poradní orgán ředitele s placeným členstvím) o 15 lidech, nazvanou "poradní sbor" a ten měl odvahu žádat nadřízený státní orgán o jednání místo Chmelíčka a dokonce chtěl se státním orgánem jednat jako rovný s rovným

    .. že mezi hlasitě protestujícími jakoby nestranní pozorovatelé (ke svému členství v tomto Chmelíčkově sboru se jaksi zapomněli v protestu přihlásit) jsou někteří herci (Bartoška, Smoljak, Bohdalová, Fischerová), onkolog prof.Kutecký, spisovatelé (Klíma, Stránský, rezolucemi proslavený Vaculík), astronom Grygar (v březnu jako člen předchozí Rady ČT nespokojeným parlamentem odvolán) - ani zbývajících 6 osobností (mladá olympijská vítězka Hilgertová, divadelní ředitel Srstka, politologové Rupnik a Jařab, režisér Weigl a hudebník Pavlica) dosud se nijak od pochybného členství nedistancovali

    .. že mimořádnou občanskou statečnost postavit se proti proudu vášní projevili někteří herci (Kodet, Janžurová, St.Remunda), div.ředitelé (Hirsch a další z divadla TA FANTASTIKA, T.Töpfer), novináři, politici (brněnský Ant. Přidal aj.) a další - např. obč. sdružení Meritum - novináři jejich provolání nezveřejnili - i takové může být chápání svobody slova, vyváženosti zpráv a povinné objektivity pracovníků veřejnoprávních medií

    .. že jeden z vůdců novinářských povstalců - dramaturgyně (tj. vybírá pořady) slečna Alena Müllerová žije s druhem Janem Rejžkem (Havlovým člověkem, u V. Havla byl i zaměstnán), kterému "byl přidělen" pořad Katovna (vedle společného pořadu Bylo-nebylo, vedle soustavného Rejžkova masírování hlav Pražanů v deníku Metro) a když si vyžádal nadřízený orgán (Rada ČT) účetní doklady k pořadu pro důvodné pochybnosti, dodnes je nedostala. Slečna Müllerová je ta, co veřejně na obrazovce ČT za mlčenlivé podpory moderátora slovně napadla novináře staršího a zkušenějšího a navíc svého šéfa Hodače, že prý "práci v televizi nerozumí"

    .. že se nikdo zatím nedověděl, kdy byla v miliardové státní ČT (s veřejnoprávním řízením) hloubková kontrola zvenčí a s jakým výsledkem a následky

    .. že občané nevědí, že státních nadřízených orgánů zvaných Rady zřidil zákonem parlament několik, (takže existují každá se svým zákonem, pravomocemi, vymezeným okruhem působnosti), což je vinou novinářů, nikoli občanů (např. jeden občan protestuje proti členství Štěpánka v Radě ČT, ale on jejím členem není)

    .. že senátoři oproti poslancům nemají sebemenšího práva poměry v TV projednávat, hlasovat a rozhodovat (Ústava ani platný zákon jim to nedovoluje) a jejich proslovy, noclehy v ČT atd. mají stejnou právní platnost jako kdybych to učinil já nebo kterýkoli čtenář těchto řádek, žádné právo zasahovat nemá ani uražený ministr Pavel Dostál (ale má ústavní povinnost podporovat zákonné vedení nebo odstoupit) - to je základní znakem veřejnoprávního charakteru ČT - mnozí novináři asi z jakési falešné solidarity jaksi zapomněli o tom veřejnost informovat, formulují zprávy právě opačně (to neopomněli)

    .. že i ústně uzavřená pracovní smlouva je platná a pro všechny závazná (nutno si přečíst nejen par. 32 zák.práce, ale zejména odst. 2 par. 242 ZP (a to několikrát a důkladně se zamyslet, vyznat se v tom není jednoduché) - to platí nejen pro kauzu Bobošíková

    .. že různá "objektivní" media (bohužel i veřejnoprávní Český rozhlas) intenzivně masírují pomýlené posluchače např. ohledně ztrát ČT z nevysílané reklamy poplachem - ale ani na této lži se nedokázali ujednotit - jinou výši uvádí Chmelíčkův fin. ředitel, jinou příslušná reklamní agentura, jinou čtk (bez druhého prověření!!) a ředitel Asociace rekl. agentur, jinou půlnoční výkřik povstalců v podání Adama Komerse

    .. že reklama na veřejnoprávní media vůbec nepatří (reklamou se ovlivňuje vysílání) a když už - tak jen v nepatrné míře, nikdy nesmí tvořit podstatnou část příjmů veřejnoprávních televizí ve světě (v tom má řed. Novy Železný asi pravdu)

    .. že povstalci se zmocnili i internetových stránek ČT (www.nase-ct.cz) a když konečně od l. ledna se vytváří jakási protiváha, aby občan mohl aspoň na internetu vyslechnout obě strany (www.inforum.cz - Hodač, www.antirebel.cz - občanské sdružení), je snaha hackerů podporujích povstalce i toto znemožnit (kdo se tedy bojí svobody slova?)

    Poznámka JČ: Dušan Chmelíček uvedl veřejně při svém jmenování do funkce, že jeho otec byl u StB. - Vladimír Železný nemá ohledně reklamy pravdu. V malých zemích se doplňuje příjem veřejnoprávní televize z koncesionářských poplatků reklamami, protože v důsledku malého počtu obyvatelstva jen koncesionářské poplatky na financování dobré veřejnoprávní televize nestačí. - Parlament nemá pravomoc jmenovat či odvolávat ředitele ČT - tuto pravomoc má jen Rada ČT a parlament nemá ani pravomoc vyjadřovat se k tomu, zda bylo Hodačovo jmenování legální či nikoliv - to smí učinit pouze soud.


    V Absurdistánu je porušování zákonů možné

    Marek Franěk

    Rád bych navázal na diskusi, která v posledních dnech rozdělila naši společnost na dva tábory: na ty, kteří tvrdí, že literu zákona je třeba striktně dodržovat a na ty, kteří říkají, že smysl zákona je přednější než jeho litera. Nechci přinášet další argumenty na podporu prvního či druhého stanoviska, ve veřejných diskusích v podstatě již všechny argumenty odezněly.

    Říkám “v podstatě”, protože se přece jen na něco pozapomnělo. Mnozí hovořili o tom, že v totalitním státě je možné porušovat zákony směřující k potlačování občanských svobod, zatímco v demokratickém a právním státě je těžko možné najít legitimní důvod pro občanskou neposlušnost. Dobře, hovoříme o totalitní a demokratické společnosti, ale jedna, i když ne zcela typická kategorie společenského uspořádání a fungování nám z našich úvah vypadla - tou je Absurdistán, jak nám správně připomíná Jaroslav Štemberk. Otázka zní, jaký má mít v Absurdistánu občan poměr k zákonu?

    Připomeňme jen, že v osmdesátých letech natočili britští novináři dokumentární film s názvem Absurdistán, který ukazoval, jak to chodilo v tehdejším socialistickém Československu. Přišla sametová revoluce, za několik let se Československo rozpadlo, ale Absurdistán stále přežívá. Nevěříte? Myslím, že současné dění okolo České televize to dokazuje naprosto přesvědčivě.

    Shrňme:

    Proti praktikám nového vedení České televize se postavilo nejprve několik redaktorů, zanedlouho se k nim přidala větší část zaměstnanců této organizace, na jejich podporu podepsalo více než sto tisíc lidí petici a zhruba stejný počet lidí šel 3. ledna demonstrovat na Václavské náměstí v Praze. Dobře, oponenti přišli nejprve s argumenty - zaměstnanci nebudou přeci rozhodovat o tom, zda nového šéfa chtějí či nechtějí. Proti aktivitám veřejnosti se našlo osvědčené heslo - ulice (t.j.luza) nebude rozhodovat, od toho jsou demokraticky zvolené orgány. Když pak už to nebyla jen ulice, ale k otázce se vyslovilo několik čelných politiků, mezi nimi i prezident, byla jejich stanoviska suverénně odpálena tím, že se jedná o nepřípustné vměšování politiků, kteří mají v této záležitosti své vlastní (a přirozeně sobecké) zájmy.

    I kdybychom i tento způsob argumentace přijali, co pak řekneme na další vývoj událostí? Vrcholné orgány parlamentní demokracie - Senát a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR - zasedly a vydaly stanoviska, která zřejmě všichni známe. Samozřejmě, jedná se jen o doporučení, ale jak prohlásil jeden z mluvčích v parlamentní rozpravě, těžko si představit někoho v této zemi, kdo by ignoroval doporučení vrcholného zákonodárného orgánu.

    Co se stalo pak? Tady začíná teprve ten pravý Absurdistán. Vedení České televize se začalo tvářit, že je vlastně vše v nejlepším pořádku. Část usnesení sněmovny - vyzývající Hodače k odstoupení - vedení televize interpretuje zcela originálním způsobem tak, že Hodačovy kroky ve funkci ředitele České televize byly parlamentem vlastně plně podpořeny (viz prohlášení vedoucí právního oddělení V. Valterové ze dne 6.1.). Další členové managementu jsou rovněž nadšeni a o odstoupení ani o změně svého tvrdého kursu neuvažují.

    Myslím, že i přes rozdílnost původních stanovisek, se dnes již těžko někdo může domnívat, že by měl Hodač ve funkci zůstat. Jak se ale zbavit problematického generálního ředitele? Ukázalo se, že zákon o České televizi je - jako mnoho zákonů v této zemi - nedokonalý. Ředitele České televize může odvolat pouze Rada ČT. Kdyby se tato rada rozhodla jednat a provést odvolání, což zatím není zcela pravděpodobné, nebylo by to rychlé řešení této kritické situace. Odvolaný ředitel zůstává ve své funkci až do té doby, co bude vybrán veřejným výběrovým řízením ředitel nový. Což bude nějaký ten týden trvat. Radu ČT však ovládla malá skupinka lidí, a jak se zdá, svůj názor nezmění, Hodač odvolán nebude. Není důležité, že jejími “nejvýraznějšími” odbornými osobnostmi je majitelka pensionu a šestadvacetiletý asistent politologie. Tím, že byli do svých funkcí demokraticky zvoleni, jim byl zřejmě nadělen i rozum a chybějící zkušenost.

    Takže, dalším řešením je odvolat Radu ČT a jmenovat novou. To však opět není jednoduché řešení. Je třeba, aby rada opakovaně neplnila své povinnosti, pak může být poslaneckou sněmovnou odvolána. Připusťme, že by se poslanecká sněmovna na tomto kroku shodla a Radu ČT skutečně odvolala.Opět, není to rychlé řešení, musí se přeci shodnout na výběru nových členů Rady, zvolit je a ti pak mohou provést výše jmenované úkony. Takže, opět nějaký ten týden. Nebo čekat na novelu zákona o ČT? To je asi řešení ze všech nejpomalejších.

    Přestože existuje většinová politická shoda v tom, že by měl ředitel Hodač odstoupit nebo být odvolán, přesto, že tato vůle byla deklarována nejvyššími demokraticky zvolenými orgány této země, které jsou plně oprávněny se k této otázce vyjádřit, nic se vlastně neděje a stát se ani nemůže. Noví páni a paní na Kavčích horách to prostě ignorují a jedou dál. Českou televizi řídí dva manželé spolu s dalšími podivnými osobami, které snad ani nemají platné pracovní smlouvy. Bobovize vysílá své normalizační zpravodajství plné polopravd, diváci před sebou stále vidí černou obrazovku, stávkují redaktoři jsou nadále soukromou bezpečností agenturou vězněni ve zpravodajském velíně, nadále se vyhazují peníze za to, že se připravují dvě verze zpravodajství, dále Česká televize přichází o zisky z neodvysílaných reklam. Tedy, dále trvá a bude trvat tato absurdní situace, přestože je to proti vůli parlamentu, státních orgánu a velké části veřejnosti. Naši občané se na to budou dívat a budou si říkat, jak je něco takového vlastně vůbec možné. Dívat se budou i orgány Evropské unie a nebudou moci pochopit, jak může někdo, zvláště pak vedení veřejnoprávní televize, nerespektovat výzvy a doporučení parlamentu (pokud si ovšem neuvědomí, že se jedná o Prahu, město Franze Kafky).

    Kéž by to byl v naší zemi jediný projev absurdnosti spojený s bezostyšným lhaním, jediný projev dovedného využívaní mezer v zákonech, hroší kůže a mocenské arogance! Bohužel, takových případů bychom asi našli mnoho, jenomže nejsou tak mediálně zajímavé. Lidé to pozorují a učí se novým a úspěšným metodám obrany. K čemu je onen vychvalovaný “zákon”, k čemu jsou demokratické instituce, když si některý z mocných může říci, že tyto instituce nebude respektovat a nic se vlastně neděje? Kdyby to dělal alespoň někde ve skrytu, v tichosti a ne přímo na televizních obrazovkách před očima celého národa!

    “Vzbouření” redaktoři se rozhodli správně, věděli totiž, že by tzv. standardními cestami nikdy ničeho nedosáhli. “Vzbouřence” podporuje i množství občanů, protože mají už Absurdistánu dost. Je to pak jediné řešení vedoucí k úspěchu - přestat respektovat zákony, které tito lidé využívají pro svoji ochranu a které si, když jim přestanou vyhovovat, mohou bez obav dovolit porušovat. Naštěstí, i “rebelové” mohou těžit ze systému Absurdistánu. Když je nefungující právní systém nedovede ochránit před zvůlí a bezprávím, zákon na druhé straně není ani schopen postihnout jejich nelegální chování.

    Předem odmítám jakékoli morální odsudky, život v Absurdistánu má svá zcela specifická pravidla. S jednoduchou a přímočarou morálkou tam existovat nemůžete, pokud se ovšem nechcete stát osobou, která se jen dívá a na všechno kývá, jak praví básník.


    Jak to je ve skutečnosti s ČT

    Martin Vadas

    Milý Pavle Prachaři,

    zdravím Tě i celou rodinu v novém tisíciletí, zajímalo by mě, zda jsi to Ty, který na prahu Nového století jsi mě překvapil razantním vstupem na pole české publicistiky.

    JsI-li to opravdu Ty, pak ke Tvému článku na BL 2001-01-05 musím konstatovat, že poznámky Jana Čulíka jsou o kus informovanější, než Tvé argumenty.

    Nosíš-li stužky, zastaň se, prosím i mého práva na svobodu projevu. Již od nástupu Puchalského a stejně tak za Chmelíčka jsem Českou televizí „cenzurován“ – Česká televize - její dramaturgové nepřijali jediný můj námět, jediný můj projekt. Dokonce zcenzurovali = nepřijali ani můj projekt z března t.r. na představení politicky zvolené Rady veřejnosti a diskusi o povaze veřejné služby a dalších aspektech starého a připravovaného nového zákona, na jehož přípravě spolupracuji déle než rok – koncem minulého roku společně s Janem Krausem a v průběhu roku s Janem Šternem. Až 17.12. 2000 jsme pro jeho prosazování zvolili jiné cesty.

    Výjimečně i Jan Čulík nemá pravdu, když se holedbá, že jeho Britské listy byly první, kdo přišel v květnu 2000 s návrhem ať „Rada zasedá veřejně (Britské listy to navrhly jako první už 12. 5. 2000; Jana Dědečková, která jako jediný člen Rady tuto myšlenku prosazovala, však v nové Radě s největší pravděpodobností nebude. . . ). Ani pan Čulík není vševědoucí, a proto přikládám teze z Divadla Na Zábradlí z prosince 1999 (v závěru tohoto článku).

    Nejsem sám, kdo je partou z ČT cenzurován – Vláďa Merta, Kristina Vlachová je zásadně vysílána těsně před půlnocí, aby její pořady o vyšetřování (nevyšetřování) a nesouzení Grebeníčka st. za zvěrstva v Uherském Hradišti, o nečinnosti ÚDV apod. nemohl nikdo vidět, stejně tak další. Jsou to ti samí producenti a dramaturgové, kteří dnes stojí v čele vzpoury – od chvíle, kdy se jim zhroutil svět zajišťující jim jejich mocenské a občas i cenzorské pozice pod ochranou nepříliš odborného ředitele Chmelíčka.

    Doufám, že nyní – po celodenním pátečním martyriu u obrazovky, která nám zprostředkovala názorově velmi širokoúhlou rozpravu ve sněmovně, je Tvůj názor již posílen o znalost všech aspektů současného sporu. Zejména časová podmíněnost veškerých kroků je důležitá pro posouzení příčin a následků rebelie v ČT.

    V rozpravách okolo zákona o ČT se pohybuji již déle než rok a dost dlouhou část této cesty jsem prožil krok za krokem s Janem Šternem a Janem Krausem, které jsem pozval do restaurace, ve které 17.12.2000 vznikla první rebelující petice. Tam se naše cesty poněkud rozešly. Snažil jsem se horkokrevné revolucionáře upozornit, že ten text, který dopředu připravili, by měl být detailně diskutován a zbaven nepravdivých tvrzení. . . Byl jsem horkokrevnými kolegy okřiknut s tím, že na slovíčkách nezáleží, není čas, musíme do vysílání, vzhůru k vítězství . . . Pro petici z 17.12. 2000 jsem nehlasoval nejen já, ale i Jan Gogola ml. a jedna blondýna z Unie překladatelů, které se rovněž nezdál text plný polopravd a lží. Teď revolucionáři jsou ve vysílání, ale o profesionalitě a vyváženosti jejich relací, neřku-li mítinků může mluvit jen slepý a hluchý. O vysílání Bobovize nemá cenu mluvit vůbec, to nejsou regulérní podmínky novinářské práce.

    Volba Jiřího Hodače nebyl politický puč – ten se odehrál už dávno předtím, když Chmelíček extenzivně přijímal zpět do tv. bývalé „nepostradatelné a oddané profesionály“ z éry Mathého a další jím doporučené osoby se „správným US smýšlením“ (nemám nic proti US, ale nesmí se zmocňovat veřejné televize!). Volba Hodače byla „jen“ zkratová volba pod tlakem třistahlavého rozlíceného davu, který stál za oknem místnosti, ve které zasedala vyděšená Rada. Dav jim v přízemí bušil na sklo „my jsme koncesionáři, kterým se budete zpovídat“. . . Další kroky jsou už jen projevem všeobecné hysterie. Než Hodač stačil cokoliv zcenzurovat, aniž projevil tento úmysl, už byl exkomunikován ze „slušné“ společnosti a štván jako zvěř. Teď je na řadě Rada – všichni se sejdem v nemocnici.

    Nehodlám s ním spolupracovat, ale nehodlám také pít jeho krev.

    Chci televizi veřejné služby otevřenou všem názorům a slušnou ke všem!


    V Divadle Na Zábradlí se rokovalo o budoucnosti České televize

    Několik poznámek k setkání televizních tvůrců, producentů, produkčních, publicistů a dalších koncesionářů České televize v Divadle Na Zábradlí ve čtvrtek 2. prosince 1999

    Setkání svolali pánové Jan Kraus, Jiří Ornest, Jan Štern, Lubor Kohout, Martin Vadas a Josef Viewegh se záměrem poradit se s odborníky z televizního oboru o příčinách a zejména dlouhodobějším řešení současné krize okolo České televize. Zásadní příčiny současného stavu a principy navrhovaného řešení nastínil Jan Štern ve svém článku v MFDnes ze dne 1.12.1999 „Nejde jen o Jakuba Puchalského“.

    Diskusního setkání Na Zábradlí se zúčastnilo asi padesát pozvaných hostů mimo jiné kancléř presidenta Ivo Mathé, poslanec Jiří Vlach, podnikatel v oboru audiovize a režisér Fero Fenič, podnikatel a ředitel České filmové akademie Petr Vachler, zástupci Filmového a televizního svazu FITES a další osobnosti oboru. Účastníci setkání se seznámili se záměrem iniciativní skupiny o vytvoření nového zákona o České televizi, který by měl vyřešit některé dlouhodobé příčiny současného kolapsu Puchalského televize. Generálnímu řediteli televize, která by měla být veřejnoprávní, vyjadřuje v posledních dnech nedůvěru většina profesních a občanských sdružení a dokonce i mnoho vlastních zaměstnanců ČT.

    Organizátoři setkání seznámili přítomné ze zásadami navrhovaných zákonných i následných dlouhodobých organizačních řešení. Z nichž nejpodstatnější je návrh na rozšíření počtu členů Rady ČT na 25. Část rady by měla volit poslanecká sněmovna a část senát, ale vždy pouze na návrh občanských sdružení. K diskusi byl předložen návrh § 4 v pracovním znění:

    Rada České televize

    § 4

    (1) Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, je Rada České televize (dále jen "Rada"). Rada má dvacet pět členů.

    Patnáct členů Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a deset členů Rady volí a odvolává Senát Parlamentu České republiky, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.

    Kandidáty na člena Rady navrhují významné kulturní , regionální, politické, odborové, církevní, školské, vědecké, ekologické, etnické a zájmové organizace a sdružení podle následujícího klíče:

    3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují kulturní organizace,

    3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují politické strany a hnutí,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují regionální organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují církevní organizace,

    1 člena voleného poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují odborové organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují školské a vědecké organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují etnické a zájmové organizace.

    Součástí předneseného návrhu byl požadavek na veřejné jednání Rady České televize, jejíž jednání se dodnes konají za zavřenými dveřmi a jediným výstupem z jednání bývají stručné a často nic neříkající zápisy na internetu, uveřejňované s velkým zpožděním. Občané a koncesionáři by měli mít možnost slyšet a vidět, jakým způsobem je jednotliví členové rady zastupují, zda nereprodukují jen jakési mezistranické dohody o dělení televizního koláče.

    Martin Vadas a Jan Kraus požadovali otevřené a průběžné informace o nakládání s prostředky koncesionářů stejně jako kontinuální informovanost o frekvenční analýze výskytu osobností a politických stran na obrazovce. Současné handrkování poslanců s Radou o informace o chodu Puchalského televize je nesmyslné a nedůstojné. Informace by měly být k dispozici nejen poslancům, ale všem koncesionářům. Martin Vadas se domnívá, že tato informovanost by mohla otupit věčné a nekonkrétní výpady vůči poslancům, kteří se odváží vznášet dotazy na chod veřejné instituce při projednávání nedostatečné zprávy Rady ČT.

    „Nezávislost České televize za průsvitnost a vyváženost veřejné služby“ požadovali účastníci setkání.

    Otevřenost veřejnoprávní televize musí být podmínkou nezávislosti instituce veřejné služby. Nezávislost by měla být zajištěna nejen navrhovaným postupem volby Rady, ale i automatickým inflačním indexováním televizního poplatku, aby politické strany nemusely podstupovat věčné nařčení z vydírání České televize při opakovaných požadavcích na navýšení tv. poplatku novelizací zákona.

    Průhlednost činnosti České televize nejen vůči parlamentu ale i veřejnosti a zejména koncesionářům by měla sehrát samoregulační funkci – internet by měl zpřístupnit průběžné informace o stavu, chodu a výsledcích veřejnoprávní instituce – měsíční uzávěrky finančních toků, zúčtování jednotlivých pořadů (uzavřených a neuzavřených), průběžná frekvenční analýza o výskytu politiků, stran a osobností v jednotlivých pořadech – kontinuální statistika na základě informací o pořadech – lze využít již existujících programů jako např. „provys“ (statistika a její metodika musí být součástí veřejné služby – není vždy třeba volat po nezávislých expertízách, budou-li informace ČT věrohodné), zveřejňování expertiz placených Radou ČT, přehled podaných a vyřízených stížností a pochval apod.

    Veřejné www-diskusní forum o činnosti ČT a povaze veřejné služby musí být součástí otevřenosti veřejnoprávní televize.

    Prvním úkolem nové Rady ČT (sestavené na občanském principu) by měla být definice pojmu televize veřejné služby – veřejnoprávní poslání ČT – bude-li třeba přesnějšího vymezení nad rámec zákona.

    Jedná se zejména o principy sestavení programového schématu veřejnoprávní televize.

    30% programu by měli České televizi dodávat nezávislí producenti s cílem zajistit dostatečnou pluralitu názorů a podpory domácí tvorby.

    Principy jednání ČT s nezávislými producenty a dalšími dodavateli.

    Veřejné informace o dodavatelích, zakázkách i cenách (obdobné otevřené informace poskytuje řada městských zastupitelství, která hospodaří s řádově nižšími objemy prostředků.

    Kritéria hodnocení producentů.

    Průběžné informování o programovém schématu –

    Kolik a jakého zpravodajství – domácí, zahraniční, regionální?

    Kolik a jaké publicistiky – analytické a diskusní pořady?

    Kolik a jakého dokumentu?

    Kolik a jakých vzdělávacích pořadů?

    Kolik a jaké dramatické tvorby?

    Kolik a jakých hudebních pořadů?

    Kolik a jakého sportu ?

    Kolik a jaké zábavy ?

    Průběžné informování o výrobním úkolu, o nákupu pořadů, o rozpočtech, o cenách jednotlivých pořadů v jednotné měně.

    Na setkání byla zmíněna i nutnost ochrana autorství projektů – databáze projektů, registrace, smluvní zajištění.

    Vznikla diskuse, zda se máme zabývat řešením dnešní krize; "ČT je v troskách, neexistují výrobní úkoly, není žádná informovanost, nikdo nezná vysílací schéma a rozpočet pro rok 2000. Je třeba nutně řešit současný neutěšený stav," řekl producent převzatých pořadů ČT Václav Luks. ". Podobné požadavky přednesli znechucení zaměstnanci České televize, na které zejména dopadá současná krize, ale tento směr jednání prosazovali i podnikatelé Vachler a Fenič, kteří si uvědomovali hloubku problémů v současné České televizi.

    Závěrem setkání se podařilo ujednotit na důrazném požadavku řešení dnešní krize České televize již existujícími orgány a  pokračování prací na návrhu zákona, který by mohla předložit skupina poslanců, abychom nemuseli čekat na návrh, který slibuje ministerstvo kultury až na červen příštího roku.

    V Divadle Na Zábradlí se rokovalo o budoucnosti České televize Několik poznámek k setkání televizních tvůrců, producentů, produkčních, publicistů a dalších koncesionářů České televize v Divadle Na Zábradlí ve čtvrtek 2. prosince 1999.

    Setkání svolali pánové Jan Kraus, Jiří Ornest, Jan Štern, Lubor Kohout, Martin Vadas a Josef Viewegh se záměrem poradit se s odborníky z televizního oboru o příčinách a zejména dlouhodobějším řešení současné krize okolo České televize. Zásadní příčiny současného stavu a principy navrhovaného řešení nastínil Jan Štern ve svém článku v MFDnes ze dne 1.12.1999 „Nejde jen o Jakuba Puchalského“.

    Diskusního setkání Na Zábradlí se zúčastnilo asi padesát pozvaných hostů mimo jiné kancléř presidenta Ivo Mathé, poslanec Jiří Vlach, podnikatel v oboru audiovize a režisér Fero Fenič, podnikatel a ředitel České filmové akademie Petr Vachler, zástupci Filmového a televizního svazu FITES a další osobnosti oboru. Účastníci setkání se seznámili se záměrem iniciativní skupiny o vytvoření nového zákona o České televizi, který by měl vyřešit některé dlouhodobé příčiny současného kolapsu Puchalského televize. Generálnímu řediteli televize, která by měla být veřejnoprávní, vyjadřuje v posledních dnech nedůvěru většina profesních a občanských sdružení a dokonce i mnoho vlastních zaměstnanců ČT.

    Organizátoři setkání seznámili přítomné ze zásadami navrhovaných zákonných i následných dlouhodobých organizačních řešení. Z nichž nejpodstatnější je návrh na rozšíření počtu členů Rady ČT na 25. Část rady by měla volit poslanecká sněmovna a část senát, ale vždy pouze na návrh občanských sdružení. K diskusi byl předložen návrh § 4 v pracovním znění:

    Rada České televize

    § 4

    (1) Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů České televize, je Rada České televize (dále jen "Rada"). Rada má dvacet pět členů.

    Patnáct členů Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a deset členů Rady volí a odvolává Senát Parlamentu České republiky, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.

    Kandidáty na člena Rady navrhují významné kulturní , regionální, politické, odborové, církevní, školské, vědecké, ekologické, etnické a zájmové organizace a sdružení podle následujícího klíče:

    3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují kulturní organizace,

    3 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují politické strany a hnutí,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují regionální organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují církevní organizace,

    1 člena voleného poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují odborové organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 2 členy volené senátem navrhují školské a vědecké organizace,

    2 členy volené poslaneckou sněmovnou a 1 člena voleného senátem navrhují etnické a zájmové organizace.

    Součástí předneseného návrhu byl požadavek na veřejné jednání Rady České televize, jejíž jednání se dodnes konají za zavřenými dveřmi a jediným výstupem z jednání bývají stručné a často nic neříkající zápisy na internetu, uveřejňované s velkým zpožděním. Občané a koncesionáři by měli mít možnost slyšet a vidět, jakým způsobem je jednotliví členové rady zastupují, zda nereprodukují jen jakési mezistranické dohody o dělení televizního koláče.

    Martin Vadas a Jan Kraus požadovali otevřené a průběžné informace o nakládání s prostředky koncesionářů stejně jako kontinuální informovanost o frekvenční analýze výskytu osobností a politických stran na obrazovce. Současné handrkování poslanců s Radou o informace o chodu Puchalského televize je nesmyslné a nedůstojné. Informace by měly být k dispozici nejen poslancům, ale všem koncesionářům. Martin Vadas se domnívá, že tato informovanost by mohla otupit věčné a nekonkrétní výpady vůči poslancům, kteří se odváží vznášet dotazy na chod veřejné instituce při projednávání nedostatečné zprávy Rady ČT.

    „Nezávislost České televize za průsvitnost a vyváženost veřejné služby“ požadovali účastníci setkání.

    Otevřenost veřejnoprávní televize musí být podmínkou nezávislosti instituce veřejné služby. Nezávislost by měla být zajištěna nejen navrhovaným postupem volby Rady, ale i automatickým inflačním indexováním televizního poplatku, aby politické strany nemusely podstupovat věčné nařčení z vydírání České televize při opakovaných požadavcích na navýšení tv. poplatku novelizací zákona.

    Průhlednost činnosti České televize nejen vůči parlamentu ale i veřejnosti a zejména koncesionářům by měla sehrát samoregulační funkci – internet by měl zpřístupnit průběžné informace o stavu, chodu a výsledcích veřejnoprávní instituce – měsíční uzávěrky finančních toků, zúčtování jednotlivých pořadů (uzavřených a neuzavřených), průběžná frekvenční analýza o výskytu politiků, stran a osobností v jednotlivých pořadech – kontinuální statistika na základě informací o pořadech – lze využít již existujících programů jako např. „provys“ (statistika a její metodika musí být součástí veřejné služby – není vždy třeba volat po nezávislých expertízách, budou-li informace ČT věrohodné), zveřejňování expertiz placených Radou ČT, přehled podaných a vyřízených stížností a pochval apod.

    Veřejné www-diskusní forum o činnosti ČT a povaze veřejné služby musí být součástí otevřenosti veřejnoprávní televize.

    Prvním úkolem nové Rady ČT (sestavené na občanském principu) by měla být definice pojmu televize veřejné služby – veřejnoprávní poslání ČT – bude-li třeba přesnějšího vymezení nad rámec zákona.

    Jedná se zejména o principy sestavení programového schématu veřejnoprávní televize.

    30% programu by měli České televizi dodávat nezávislí producenti s cílem zajistit dostatečnou pluralitu názorů a podpory domácí tvorby.

    Principy jednání ČT s nezávislými producenty a dalšími dodavateli.

    Veřejné informace o dodavatelích, zakázkách i cenách (obdobné otevřené informace poskytuje řada městských zastupitelství, která hospodaří s řádově nižšími objemy prostředků.

    Kritéria hodnocení producentů.

    Průběžné informování o programovém schématu –

    Kolik a jakého zpravodajství – domácí, zahraniční, regionální?

    Kolik a jaké publicistiky – analytické a diskusní pořady?

    Kolik a jakého dokumentu?

    Kolik a jakých vzdělávacích pořadů?

    Kolik a jaké dramatické tvorby?

    Kolik a jakých hudebních pořadů?

    Kolik a jakého sportu ?

    Kolik a jaké zábavy ?

    Průběžné informování o výrobním úkolu, o nákupu pořadů, o rozpočtech, o cenách jednotlivých pořadů v jednotné měně.

    Na setkání byla zmíněna i nutnost ochrana autorství projektů – databáze projektů, registrace, smluvní zajištění.

    Vznikla diskuse, zda se máme zabývat řešením dnešní krize; "ČT je v troskách, neexistují výrobní úkoly, není žádná informovanost, nikdo nezná vysílací schéma a rozpočet pro rok 2000. Je třeba nutně řešit současný neutěšený stav," řekl producent převzatých pořadů ČT Václav Luks. ". Podobné požadavky přednesli znechucení zaměstnanci České televize, na které zejména dopadá současná krize, ale tento směr jednání prosazovali i podnikatelé Vachler a Fenič, kteří si uvědomovali hloubku problémů v současné České televizi.

    Závěrem setkání se podařilo ujednotit na důrazném požadavku řešení dnešní krize České televize již existujícími orgány a  pokračování prací na návrhu zákona, který by mohla předložit skupina poslanců, abychom nemuseli čekat na návrh, který slibuje ministerstvo kultury až na červen příštího roku.

    Otevřená pracovní skupina pro práci na návrhu zákona bude se presentovat na internetové stránce (zatím http://www.samuel.cz/~opstv2/Vadas1.html), jejíž adresa bude sdělena účastníkům setkání stejně jako – termíny dalšího setkání.

    Praha 3.12.1999


    Veřejná hysterie okolo České televize

    Martin Vadas

    Tento článek vyšel v denících Slovo/Zemské noviny dne 22. 12. 2000.

    Až na obrazovku České televize se konečně propracovala diskuse o povaze veřejné služby poskytované touto institucí. Diskuse překotná a velmi často nepřesná s expresivními výrazy a jen s malou oporou o fakta. Je pozoruhodné, že se tak stalo až v okamžiku, kdy se Rada České televize konečně rozhoupala k tomu, aby v úterý 12. prosince odvolala ředitele Chmelíčka, kterého již několik měsíců na svých jednáních a v zápisech z nich, v rozhovorech, občas i v tištěných článcích kritizovala (často dokonce jednohlasně) a vedla s ním téměř otevřenou válku. Fakt, že si toho žádné z médií dlouho nevšímalo, nevypovídá nic o údajné překotnosti a nekompetentnosti takového rozhodnutí. Nevšímavostí médií, neochotou dnešních novinářů dávat hlas více stranám a zavíráním očí před skutečností vzniká řada mýtů, kterými se někteří lidé dnes snaží zaujmout veřejnost.

    Mýtus 1.: „Dušanovi Chmelíčkovi Rada nedopřála dostatek času, aby ukázal, co ukázat chtěl . . .“

    Ministrům vlád dávají novináři zpravidla sto dnů hájení. Hospodaří přitom se srovnatelnými veřejnými prostředky. V případě České televize hájení jejího ředitele trvalo podstatně déle. Dušan Chmelíček svůj projekt připravoval několik měsíců ještě jako ředitel strategického rozvoje ČT Jakuba Puchalského; nelze se tedy divit, že se bývalé radě zdál nejpropracovanější a nejlépe vystihující televizní situaci, a proto ho zvolila. Chmelíčkův projekt takový připadal i dnešní radě, která potichu čekala, přestože mnohé termíny, které si autor projektu sám stanovil, míjely. Teprve po sto dnech generálního ředitele ve funkci - v červnu 2000 - se Rada začala opatrně ptát na plnění jednotlivých bodů projektu. Neúspěšně se pak ptala až do 12. prosince, kdy rozhodla o odvolání. Alternativou byla možnost schválit schodkový rozpočet na programové schéma 2001, o kterém ji bývalý ředitel ani nedokázal přesvědčit, a dál se vystavovat nebezpečí vlastního odvolání sněmovnou (ta minulou Radu ve shodě s veřejností odvolala mj. právě proto, že televizi za Puchalského nekontrolovala).

    Mýtus 2.: „Rada ČT svým nekompetentním a za stávající situace neodpovědným rozhodnutím uvrhla Českou televizi na okraj chaosu, který ohrožuje její fungování“.

    Nepředpojatému pozorovateli takových mýtů, kterými se dnes vzrušeně zaměstnává mnoho pracovníků České televize, připadne na mysl otázka: v čem je rada nekompetentní? Dnešní rada České televize je stejně „kompetentní“, jako byly rady předešlé. Stejně jako ony vzešla z politicky dojednaného hlasování ve sněmovně. Je poměrně dosti nevkusné, jestliže ji z nekompetentnosti a politické předpojatosti obviňuje právě odvolaný ředitel, který se před jedenácti měsíci ujal vlády v ČT na základě volby částečně stejnou - stejně stranicky zvolenou - radou. Údajná nezodpovědnost rady (čímž je míněno neschválení rozpočtu na příští rok a Chmelíčkovo následné odvolání), je velmi problematický pojem. Právě tato rada je podle zákona odpovědná za rozpočet a kontrolu hospodaření České televize.

    Jak se Česká televize ocitla na okraji chaosu? Nemají snad zaměstnanci - včetně šéfdramaturgyně programu a pracovníků zpravodajství - své pracovní smlouvy? K čemu tito pracovníci zmítající se údajně v chaosu potřebují nad sebou drába v podobě odvolaného generálního ředitele, který věci málo rozumí, jsou-li těmi, kteří, jak říkají, „televizi rozumějí“?

    Mýtus 3.: Požadavek na "Okamžité odvolání stávající Rady ČT, která ztratila kredit, opravňující ji k volbě nového generálního ředitele."

    Chtějí nám tímto vážení signatáři petice Česká televize - věc veřejná sdělit, že před jistým krokem tato rada "nepolitický" kredit měla? Jakou příležitost dala média (včetně České televize) občanům, aby veřejnost poznala „své“ radní, kteří ji zastupují a jednají jejím jménem? Když jsem před více než půlrokem presentoval návrh na pořad „Neznámí radní“ se záměrem otevřít diskusi o tom, jaká rada a jakým způsobem má zastupovat veřejnost a kontrolovat instituci veřejné služby, vrcholovým programovým pracovníkům včetně dnešní revoluční mluvčí šéfdramaturgyně programu to připadalo nezajímavé. O námět neprojevil zájem ani tehdejší ředitel zpravodajství a publicistiky. Základní vlastností dramaturga televize musí být schopnost anticipovat společenské dění. Mnohá témata však současná dramaturgie tabuizovala, a vznikla-li i přesto pozoruhodná díla, odsouvala je do nočních hodin, aby je mohli shlédnout jen nespaví diváci.

    Dnešní Rada se na rozdíl od všech minulých rad pustila do kontroly, začala se zajímat o ceny pořadů, dalších nákladů a způsoby distribuce veřejných prostředků uvnitř i vně České televize. Byl to právě Jan Kraus, který spolu se mnou v prosinci 1999 v Divadle Na Zábradlí požadoval zprůhlednění fungováníČeské televize včetně zrcadlového účetnictví České televize dostupného na internetu. Vzbudili jsme tím tehdy velkou nevoli nejen uvnitř České televize, ale i např. u poslance Miroslava Kučery z ČSSD.

    Musí být spoluobčané zvolení do rady nutně nazýváni „nulou“, která televizi nerozumí - bez poskytnutí příležitosti, aby se veřejnost s názory radních seznámila? Proč se takto - bez důkazů a bez studu - vyjadřují občané, kteří sami sebe nazývají intelektuály? Je způsobilý pro členství v radě jenom ten, který je „populární tváří z obrazovky“, „každý ho zná“, přizná-li se, že kouká občas na televizi, jak si představují ve svatém nadšení „osobnost“ někteří dnešní revolucionáři?

    Paradoxem je, že po otevření diskuse volají i ti dnešní revolucionáři, kteří veřejné rozpravě sami v roli programových pracovníků České televize úspěšně bránili. Nejen v rámci své práce v České televizi, ale naposledy i v průběhu revolučního zasedání v restauraci na náplavce Vltavy. Na mnohá upozornění, že jejich mnohomluvný předpřipravený text obsahuje i nepravdivá tvrzení, ve svatém nadšení odpovídali, že „na slovíčkách nezáleží, spěcháme, musíme s tím rychle do vysílání Událostí a do novin. . “. Dnes v novinách jsou. Počínají si však s rozvahou? Váží argumenty? Lze zákony psát na náměstích? Chmelíček dostal více než sto dnů hájení, Hodač ani minutu.

    I Rada samozřejmě chybuje. Uchýlila se do uzavřených jednání, o jejichž průběhu se dovídáme jen ze stručných zápisů, ze kterých se dovídáme jen málo informací. V posledních dnech zejména kdo kdy odstoupil a koho kam kvapně zvolili - na základě vyžádaných „představ“! Rada České televize zatím nedokázala svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit veřejnosti. Budou ji za to moderní jakobíni defenestrovat? Je štěstí, že Rada sídlí v přízemí.

    Autor je jedním z neúspěšných kandidátů přihlášených do bleskového výběrového řízení na ředitele ČT vyhlášeného 12.12. 2000, který do své přihlášky napsal: „. . . obracím se na Vás se žádostí, abyste pomohli překonat ten příkop nedůvěry, který se podařilo vykopat mj. i Vaší neochotou otevřít se veřejnosti, kterou máte vůči této instituci zastupovat. Pokládejte tedy tuto moji přihlášku za vážnou pouze v tom případě, že dospějete k většinové vůli a přistoupíte na veřejné zasedání Rady České televize a v tomto smyslu si upravíte Váš jednací řád.“.

    Autor je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU, producentem, režisérem, kameramanem, publicistou, bývalý šéfredaktor zpravodajství RZ ČST - 1992. V uplynulém roce spolupracoval na návrhu novely zákona o České televizi (návrh FITESu - duben 2000) i v pracovní skupině ministra kultury, a je autorem vlastního návrhu na občansky reprezentativní složení a způsob volby Rady ČT.

    Pořady realizované pro Českou televizi - dokumentární filmy: Diagnóza 90 aneb malé české a slovenské rituály © ČST 1991,

    Zpráva o cestě za tlustou čáru © ČT 1994,
    Alois mezi námi ©ČT 1994,
    Americký zápisník Vladimíra Merty © ČT 1994,
    Opus Bonum Anastáze Opaska © ČT 1995,
    Země bez hrdinů, země bez zločinců . . . © ČT 1996,
    Cesty do nebe © MV1996,
    Nenechám tu rozvaliny ©ČT 1998,
    Cikáni jdou © ČT1999,
    Cesty Zdeňka Mácala © ČT 1999,
    Proti komunismu se zbraní v ruce © ČT 1999,
    Cesty víry © ČT 2000 aj.
    Režie 25 dílů satirického pořadu alternativní zábavy „Dvaadvacítka“ © ČT 1996-1999.


    Korespondence s Janou Dědečkovou:

    O klientelismu v ČT i v Radě ČT

    Václav Erben prosazuje v Radě zájmy Petry Buzkové, dcery své družky

    Jiří Svoboda

    Vážený pane Čulíku,

    nechci zneužívat pohostinství Britských listů, ale napsal jsem email člence Rady ČT, paní Janě Dědečkové, a dnes jsem od ní dostal odpověď, v níž mne žádá, abych text dopisu i její odpověď zvážil k nabídnutí právě Vám. Kdybych to neudělal, vystavil bych se v očích paní Dědečkové podezření, že své názory nejsem ochoten v dnešní poněkud hysterické době prezentovat veřejně. A to bych rozhodně nechtěl.

    S pozdravem

    Jiří Svoboda, režisér


    Vážená paní Dědečková,

    nemá smysl abych tajil, že jsem byl ke složení mediálních rad vždy kritický. Tím spíš, že jsem některé jejich členy z minulosti znal - z Vaší Rady p. Václava Erbena (ještě jako ředitele nakladatelství, později místopředsedu ZO KSČ na Barrnadově a  aspiranta na funkci uměleckého ředitele FSB) a p. J.Kratochvíla (jako asistenta ředitele a později vedoucího hereckého oddělení tamtéž). Rovněž Vám nebudu tajit, že mně připadala volba p. Jiřího Hodače (kterého osobně neznám) jako ukvapená a  napadnutelná především pro její chvat. Všichni totiž očekávají, že takový výběr musí trvat přinejmenším měsíc (včera jsem slyšel ve Sněmovně, že dokonce 6 měsíců).

    To jsou krásné teorie - každý, kdo zdejší prostředí jen trochu zná, ví, že je zejména v oblasti televize výběr opravdu velmi úzký. Proto mě pobavilo, když jsem si v některých denících přečetl názor bývalé spolupracovnice pana J.Hodače z BBC pod shodně působivým titulkem o majiteli řidičského průkazu, který by chtěl pilotovat Concorde - jistě si tato úvaha zasloužila alespoň skromný komentář, že podle kritérií, které uvedla místních poměrů neznalá autorka, by Česká televize do dnešního dne žádného ředitele neměla, neboť je nesplňoval ani pan I.Mathé, natož p.J.Puchalský nebo p.D.Chmelíček, kteří, obrazně řečeno, v době, kdy byli jmenováni řediteli ČT ještě neměli ani ten "řidičský průkaz".

    ČT je moloch - pozůstatek bývalého režimu co do objemu kapacit stavěný na vysílání v ČSSR a to v kapacitě 52 TV inscenací s  dotáčkami, dvou 13ti dílných seriálů a 20ti dalších inscenací, které připravovaly Redakce pro děti a mládež a Zábava. Kolik činí dnešní produkce původní tvorby? Pětinu? Čtvrtinu? Nepočítám samozřejmě v objemu finančních nákladů, které mnohonásobně vzrostly, nýbrž v objemu minut programu v oblasti hrané tvorby. Výroba programů je přitom, jak jistě víte lépe, než já, v  nezanedbatelné části realizována na klíč externími produkčními společnostmi. Při nepochybném snížení objemu byl k původní, už tak monstrózní budově, přistavěn za ředitele I.Mathé ještě tzv. "rohlík", plný kanceláří. Většina zaměstnanců žije v pohodě tempa a nasazení bývalého režimu. O kvalifikovanosti dramaturgie bych Vám mohl vyprávět. Bezostyšný klientelismus a systém protislužeb, který se v této oblasti provozuje dnes, se na konci 80tých let, za vedení redakce Dr.O.Janotou, provozovat nemohl.

    O to šlo možná na samém počátku současné krize, kdy Rada ČT odvolala řed.D.Chmelíčka a iniciativa "ČT - věc veřejná" vydala ultimativní prohlášení, ve kterém vyjádřila s tímto krokem nesouhlas. Výčet zakladatelů iniciativy je v duchu úsloví "qui bono" lehce dešifrovatelný. Vzhledem k tomu, že jste neschválili rozpočet, nejsou schváleny ani výrobní úkoly a naslibovaný status quo je ohrožen.

    Postupně se tento problém stal ovšem problémem zástupným a každý, kdo si dá tu práci a přečte si fakta, shromážděná třeba na  internetu, to musí ne-li vědět, tedy alespoň tušit. Ale tam, kde jsou k mání divadelní exaltace, falešné sebeprojekce, slzy v  očích a písně na rtech, tam o fakta nikdo nestojí.

    Současná situace má velmi různé historické asociace. I když každé přirovnání nakonec kulhá, připomněla mi ČSSD (tím, jak místopředseda vlády p. Špidla masíroval poslance svého klubu, aby přijali jednostranné usnesení s výzvou k rezignaci J.Hodače) chování představitelů své předchůdkyně v době ledna a února 1948 (oportunismus zdůvodněný ohledem na rizika vyostření vnitropolitického napětí). Spodním snadno postřehnutelným tónem je ovšem i politikaření a chytračení - viděl jsem pana místopředsedu Špidlu, jak se chtěl snaživě přičinit na  demonstraci na Václavském náměstí s tristním dojmem a výsledkem.

    Část ČSSD, vystrašená výsledky podzimních voleb, se pokouší zvrátit vývoj volebních preferencí a zároveň i nějak vyřešit nepříjmené schizma, které ji čeká po dubnovém sjezdu - novému vedoucímu tandemu Špidla-Gros zůstane jako tříska pod nehty nezkrotný Zeman jako premiér. Tato představa je straší. Proto, podle mého odhadu (tiše v této iluzi živení Hradem a patrně i  některými politiky 4koalice) chtějí "korunní princové" M.Zemana rasantně oslabit, případně riskovat podporu menšinové vlády 4koalicí a vrátit se tak ke stavu po volbách 1998 a k projektu, který podporoval pan prezident (neuskutečnil se jen díky tvrdému odporu J.Rumla, který si další vývoj nedokázal dopočítat). Ve hře je jistě i projekt z prosince 1997 s tzv. "vládou odborníků". A v rezervě mimořádné volby. Příští pouliční shromáždění, pokud se iniciátorům podaří udržet emocionální tenzi, bude určitě převážně právě o tom. A ČSSD je nyní klíčem dalšího vývoje.

    Rada ČT je nyní postavena do nelehké role mouřenína, který má vykonat práci a odejít. Pan V.Erben to nepochybně udělá a splní pokyny dcery své družky, paní místopředsedkyně Buzkové (takový drobný nepotismus, o kterém se z nějakých důvodů nesluší psát - ale jakou jinou shodou kosmických náhod by se p.Erben dostal hned do dvou posledních Rad). I zbylí páni Radní za ČSSD jistě srazí kufry a splní přání svého poslaneckého klubu, než odejdou ke dveřím dalších far...

    Ale je to tak dobře? Má být dáno za pravdu představě, že všechno řídí jen politická účelovost?

    Vlastně Vám chci jen napsat, že jsem si přečetl Vaše prohlášení v  Britských listech a držím Vám palce. Mně se to ale snadno radí, když jsem mimo. A tak Vám radši nic neradím. Viděl jsem Vás ale v  TV v "garážích" tváří v tvář psychóze zášti a Vaše odvaha ve mně vzbuzovala respekt.

    S pozdravem

    Jiří Svoboda, režisér

    V Praze 6. ledna 2001


    Odpověď Jany Dědečkové:

    Vážený pane Svobodo,

    děkuji Vám za podporu, které si velice vážím.Musím se Vám přiznat, že sedět v jednom orgánu s lidmi jako je Kratochvíl a  Erben, bylo pro mě to nejtěžší, co jsem za dobu svého funkčního období musela překonávat. Právě v jednání těchto dvou lidí jsem se setkávala s pozůstatky dřívějších dob.

    Neúcta k člověku, osobní zájmy , názorová nepevnost, lenost a držení se funkce, nikoli pro to, aby něco měnili, ale proto, aby si svou neschopnost nahradili pocitem důležitosti.

    Byli tvrdě proti veřejným zasedáním, protože to by odhalilo jejich přezírání občany a nebo by jim dalo více práce své pravé názory skrývat.

    Takto se mohli bezostyšně vyjadřovat o lidech, kteří posílali radě své stížnosti jako o grafomanech a psychopatech.

    Za necelý měsíc bude rada ze svých funkcí odvolána. Na jednu stranu jsem tomu ráda, protože s těmito lidmi již nebudu mít nic společného.

    Na druhou stranu mě mrzí, že ČT se neposune vpřed a přetrvá v ní prostředí založené na klientelismu, nikoli na konkurenci.

    Pane Svobodo, vždy jsem si vážila Vašich postojů . Prosím Vás v  tuto chvíli zvažte možnost zveřejnění Vašeho dopisu , třeba na  Britských listech, současně s mou odpovědí.

    S pozdravem

    JD

    7.1.2001


    ČR udělala televizní rebelií velký krok k normální demokracii

    Radim Vajchr

    Ač se to ve vypjaté atmosféře posledních dnů nezdá, Česká republika opět udělala velký krok k normální evropské demokratické společnosti. Toto , na první pohled absurdní tvrzení, se pokusím vysvětlit.

    Pojmy pravice a levice jsou v dnešním světě spíše než s ekonomickou stránkou svázany s přístupem k zákonům a řízení lidského chování. Sociální inženýrství zůstalo levici, svoboda občana pravici ( ač hesla mnohdy hovoří o opaku).

    Do současné doby přetrvával v ČR poněkud nenormální stav věcí, kdy se většina inteligence stavěla na stranu "pravicových" stran naší společnosti. To není běžný jev a to dokonce i v celosvětovém měřítku (viz např. známá levicová orientace většiny hollywoodských herců - nikoliv však už producentů).

    Současně přetrvával model dvou pojetí politiky - levé a pravé. Podpora nepolitické politiky nikdy nenalezla větší podporu s výjimkou intelektuálních kruhů. Tato skutečnost ovšem přináší této části společnosti permanentní frustraci. Poněkud se pozapomělo na skutečnost, že český volič nemá zkušenost s třetí variantou - populistickou politikou. Ve skeptickém českém prostředí a po fiasku republikánů nikdo tuto variantu nebral na vědomí.

    Po 40letech boje za všechno a za vše neumíme vyjednávat, ale pouze bojovat. Bojovalo se o zrno, splnění plánu a nově i za pravdu. V diskuzi může vzniknout plichta, v boji musí být vždy jeden poražen. A nyní se tedy začalo bojovat. Za pravdu, vyšší principy, duch zákona atd.. Nad protivníkem je nutno zvítězit!

    Československá televize byla díky chytré úpravě leninského principu masové propagandy hlavní hlásnou troubou komunistů. Taky tam odcházeli nejlepší žáci fakulty žurnalistiky. To se jednoznačně projevilo po jejich odchodu v r.1990 pádem kvality zpravodajství, byť již objektivního. Byl takový příměr - odešli jedničkáři, nastoupili dvojkaři a trojkaři. Nástup nové generace samozřejmě řeší problém jen z části - nemá se od koho učit, tradice zde není.

    Televize byla jedním z hlavních katalyzátorů r.1989 a velkou měrou přispěla k úspěchu celé akce. Byla tribunou demokracie v totalitním prostředí. Tato gloriola jí do dnešních dnů, byť v podvědomé rovině, zůstala. Přestože je pouze jedním z několika stovek zpravodajských médií.

    O poměrech v této instituci si ovšem netřeba dělat iluze. Neodvezení p.Hodače televizním řidičem bylo vydávano za protest - s kterým ovšem dnes a denně bojují všichni tv pracovníci už několik let. Nemluvě o osvětlovačích atd..

    Do této situace má přijít a přichází nový ředitel, který není nikomu a ničemu zavázán. A malér je hotov. Je ohrožena klidné existence minimálně 10 000 lidí - zaměstnanci tv, spřízněné osoby a navázané firmy. Je ohrožena výroba filmů - hlavní producent v této republice je právě Česká televize. Jsou existenčně ohroženy stovky herců, svázaných s produkčním prostředím. A tak nastane katalytická reakce.

    Situace se normalizuje. Novináři spustí propagandu, kterou převzali ještě od svých předchůdců. Umělci přes verbální pravicovost začnou jednat levicovými prostředky za nápravu stávajícího stavu. Činí tak prostředky, které jsou zde bohužel stále běžné - bojem za (svoji) pravdu. K velkému překvapení všech část společnosti zůstane pravicová a trvá na dodržení zákona.

    Ostatně - je to asi poprvé, co se ODS zachovala jako skutečně konzervativní strana a nikoliv jako moderní sociální demokraté. Do toho přichází populisté v balení US a mistrně využívají nové situace. Současně si mnozí léčí svoji frustraci - viz hlavní hesla manifestace z 3.12..

    Společnost se rychle štěpí do poměrů běžných všude ve světě. Levicová umělecko-intelektuální fronta se sklony k radikalismu. Konzervativní (menšinová) část společnosti.Váhající střed. Naprosto lhostejný zbytek sledující TV Nova ( v lepším případě).

    Obavy z další eskalace jsou asi zbytečné - v této zemi poslední skutečně občanská válka skončila bitvou u Lipan. A je nás příliš málo a jsme na sebe příliš závislí, než aby zde byly pěstovány dlouhodobé nenávisti. Po rozptýlení prachu z boje a vystřízlivění z kocoviny nové revoluce budeme ještě blíže normální nezajímavé zemi se standardním politickým a sociálním rozvrstvením.

    Myslím, že toto poznání bude asi největší porážkou všech současných ( byť zdánlivě vítězných) revolucionářů.


    V ČT panuje zatuchlost - co s tím?

    Luděk Staněk

    Osobne z toho mam (a mel jsem jiz tak nejak od zacatku udalosti) spis pocit smutku - at to dopadne jakkoli, televizi, resp. jeji kvalitu to nikam neposune a tezko uverit, ze by soucasna krize odstartovala nejake systematictejsi zmeny. Navic, v CR neni jedina osobnost, ktera by si dokazala vzit vzdelavani v oboru zurnalistiky za sve- vim to z vlastni zkusenosti, absolvoval jsem zurnalistiku na FSV v Praze a vetsinu veci o mediich, vcetne verejnopravnich (tedy hlavne prakticke veci) se stejne doucuji az ted za pochodu sledovanim medii. Ono je hezke, kdyz mate experty na media typu pana Smida ci pani Osvaldove, ale vetsinu toho, co Smid publikuje u vas ci na Louci mi jako studentovi bud tajil, nebo nebyl sto vysvetlit. Proste nemate nikoho, kdo by te parte na veline dokazal vysvetlit, jak to maji delat, aby se na to dalo koukat a aby ze sebe nedelali uplne hlupaky...

    Z tohoto uhlu pohledu je cela iniciativa CT - vec verejna naproto hanebnym ohlupovanim mas. Jiz drive jsem napsal, ze se zastituje "odborniky na cokoli" ci umelci. Je moc hezke, kdyz pan Vaculik nebo pan Sverak kazi lidem o hanebne manipulativnosti zpravodajstvi, ale kdo z nich skutecne vi, jak by melo zpravodajstvi vypadat? Kdo z nich by dokazal po skonceni krize udelat (ted placam od boku) treba seminar pro zpravodajce o tom, jak ma vypadat dobra reportaz, nejen z hlediska shaneni zdroju informaci, ale i po technicke strance tak, aby informace ve finale byla srozumitelna, jasna, pouzitelna a pro divaka prakticka? Aby se s ni dalo dale pracovat i v jinem formatu, nez v tom, ktery lide mohou vyuzivat dnes a ktery umoznuje jedine - rict "vcera v televizi rikali ze..." Obavam se, ze nikdo...

    Ale pak je tu jeste jedna vec, kterou v BL zminujete vzdy pouze okrajove, ktera je ale pro pouceneho divaka stejne fatalni jako uroven zpravodajstvi - a to je uroven ostatni tvorby,at uz treba debat o sportu, kulture, puvodnich inscenaci atd... Nejde mi o nejake recenze ci rozbory, ale podivejte se nekdy, jak vypadaji studia, jak vypadaji titulky pouzivane uz deset let stejne, nemluve o takovych detailech, jako je treba styling moderatoru...JIste, jsou to detaily, ale prave takove detaily rozhoduji o tom, jak divak televizi jako celek vnima. A navic prave tyhle detaily mi napovidaji, ze vetsina lidi v CT (a zdaleka nejen zpravodajci) VUBEC NEUMI VYUZIVAT TELEVIZI JAKO MEDIUM, ci vubec nevedi, JAK S TIMTO MEDIEM PRACOVAT. (Mluvim z vlastni zkusenosti, v CT jsme pracoval na jednom poradu pripravovanem externim tymem a vim, jake to bylo dohadovat se treba ze strihaci, kterym bylo vse uplne jedno a kteri ani neumeli pouzivat pristroje, na kterych pracovali...)

    Nedavno jsem o tom mluvil s byvalym programovym reditelem CT panem Bezouskou. Bylo to kratce po zacatku krize. Mluvili jsme o jiste zatuchlosti ktera v televizi panuje. Rekl mi v podstate to same, co vam pan Kytka, byt v ponekud okultnejsi variaci. "V te televizi je to proste je. Ty zdi jsou plne konfliktu a emoci otravenych lidi a ten dum je jedno velke status quo. Nedokazu si predstavit, ze by cokoli donutilo televizi nebo jeji zamestnance nejak radikalne zmenit styl, kterym pracuji."


    Jak bych já zvládl revoltu v ČT

    Jiří Hodač musí být skutečně neschopný...?

    Ondřej Nosek

    Spolupráce Hodače s Novou a Primou byl nesmysl!

    Buď je Hodač naprosté managerské hovádko, nebo je vše jinak.

    Televizi (techniku) trochu znám z doby před 10 lety. Jiří Hodač ji ze svého několikaměsíčního působení jistě zná lépe.

    Pokusím se situaci objasnit:

    Představme si, zcela hypoteticky, že mě nějaká šílená rada zvolí ředitelem ČT. V této zemi není nic nemožné:-))

    Já bych sice na takovou radu poslal psychiatry a volbu bych odmítl, ale připusťme, že bych to vzal.

    Za stejných okolností, jako Hodač - zpravodajství se vzbouří.

    Nejprve stručně o budovách a technice:

    Česká televize Praha má 3 hlavní budovy

  • výškovku, tam je většina technických a odbavovacích pracovišť, ředitelna, studia, kanceláře, odsud jde signál dále (kabely, reléové spoje, satelity)

  • OTN neboli zpravodajství, tam jsou "vzbouřenci", spoje vedou do výškovky

  • rohlík, tam je produkce - pro tuto chvíli nezajímavé

    Popíši stručně, co bych učinil:

    1.(okamžitě) ignorování vzpoury

    2.(do 1 hodiny) svolání grémia ČT a navázání kontaktu (max. dvouhodinová záležitost)

    3.(ihned po grémiu) získání cca 15 techniků z výškovky na svou stranu - to by nebyl problém (max. hodinová záležitost)

    4. získání 1 redaktora, třeba z rádia nebo z krajů a převoz na Kavky (max. dvě hodiny)

    5. souběžná příprava jedné hlasatelny, zajištění grafiky "na obrazovky"(max 1,5 hodiny)

    6. sekretariát zajistí dobré občerstvení a vánoční stromek pro "rebely" - nejlépe "od grémia"

    7. Po šesti hodinách od nástupu odpojení veškeré komunikace z OTN, první, pouze čtené zprávy, na obrazovkách tapeta s omluvou divákům za technickou poruchu.

    8. Příprava některého ze studií ve výškovce jako newsroomu pro zpravodajství (souběžně)

    9. Získání 2-3 moderátorů z krajů (souběžně)

    10. Odvysílání Událostí z nového studia s novými tvářemi a s titulkem "do nového tisíciletí s novou televizí" nebo podobnou hovadinou.

    Nové zpravodajství jde pochopitelně do celé sítě a OTN je zcela izolováno. Sportovní zprávy budou chudší a spíše ze zahraničních zdrojů. Počasí bez "rosniček". Běžný divák ale v podstatě nic nepozná. Rebely nebudu zbytečně nasírat, telefony jim ponechám, na vrátnici běžná služba.

    V tuto chvíli mám na své straně většinu zaměstnanců, protože pochopili, že nejsem idiot a že si dokáži poradit.

    Budou se sice trochu bát, ale to je pro tuto chvíli naopak dobře.

    11. Zodpovědně sháním nového šéfa zpravodajství, sháním se po referencích.

    12. Nejpozději za 4 dny ho mám. Jeden den věnuji jeho "prověřování". Volba nesmí být snadno napadnutelná.

    13. Po šesti dnech se poprvé vydám do OTN představit nového šéfa. Žádné větší problémy už nebudou. Zpravodajci jsou zdecimovaní a pochopili, že prohráli.

    Den poté poběží normální plnohodnotné zprávy z OTN a redaktoři se budou bát o místa a budou vzájemně nedůvěřiví. To si ale už vyřeší nový šéf. Já, pokud možno rychle z ČT prchnu:-))

    Tohle je normální postup průměrně inteligentního tvora s malými manažerskými zkušenostmi. Zamyslete se, je ten Hodač tak neschopný, nebo je za tím něco jiného???


    Nikomu se nedá stranit

    V konfliktu o Českou televizi by mělo jít o zdrženlivou reflexi stavu společnosti

    Jaroslav Šonka

    Je jasné, že jak Klausova, tak Zemanova politika směřovala a směřuje k ovládnutí médií. To je ovšem věc povýtce stará, kterou monitoruje například Rada Evropy ve Strassburku již 8 let a píše české vládě, že její návrhy zákonů neumožňují patřičné odstátnění veřejnoprávních médií podle pravidel, které Česká republika přijala při svém vstupu do Rady. Velmi komické a pikantní je v této souvislosti, že Klaus, který ze nefungování veřejnoprávních médií nese politickou i přímou zodpovědnost, se o jejich "nefungování" vyjadřuje. Měl by po tomto sdělení z osobního zoufalství nad promarněnou příležitostí ihned skočit z okna. Jenže ti, kdo se takto vyjadřují, netoužili po příležtosti vybudovat veřejnoprávní médium, nýbrž směřovali jinam. Proto mohou být se současnou situací velmi spokojeni - opět se dostávají do pozice, kdy mohou do mediálního dění zasahovat, i když se dostalo do krize v neposlední míře jejich vlastním působením.

    Je tu ovšem i jiná perspektiva: Že v televizi stojí celá řada pohodlných koryt, je nepopiratelné - a reforma musí vést přes vyčištení tohoto Augiášova chléva. Je ovšem podivné, že v okamžiku, kdy se toto začalo Chmelíčkovi (člověku s chybami) dařit, došlo k těmto událostem. Rada, která je opravdu nefunkční, si spletla řídící a dozorčí aktivitu a snažila se - pod politickým tlakem - vyvíjet tu první, což opravdu není její úloha (totéž se stalo před lety v České filharmonii). Stejně pochybená byla z tohoto důvodu metoda odstranění starého a jmenováni nového ředitele. Tento poslední pak celé záležitosti nasadil korunu. Nesnažil se instituci získat a v ní posléze provést reformu. Pokusil se ji spíše disciplinovat, na což jistě má paragrafy - alespoň částečně správně interpretované. Je tu však i otázka koncepce, kterou v tomto okamžiku nemohl mít. A otázka času, který si nevzal.

    Poslední aspekt je jasný, když se človek zamyslí nad managmentem takové instituce jako je Česká televize - například nad poločasem přípravy vysílání:

    Seriály - nejméně 2 roky.

    Vysílací schéma - 2 měsíce až 1 rok.

    Vstupy k výročím (Silvestr, vánoce) - nejméně půl roku.

    Zpravodajství magazínového druhu - 2 měsíce.

    Zpravodajství normální (denní)- dny až hodiny.

    Příprava moderátora - 2 měsíce (trénink, rešerše).

    Koordinace týmu - 2 měsíce.

    Kdo si toto neuvědomí, může jednat tak nezodpovědně jako Hodač. Správně měl nejdříve vypracovat koncepci, následně vyslovit požadavky a během celého tohoto procesu pracovat na kontaktech s kavčím Titanikem, jehož kapitánem se chce stát.

    Spěch Rady se neměl stát jeho spěchem. V tomto okamžiku se nový ředitel pohybuje v oblasti, která s managementem televize nemá nic společného. Pracovně-právní otázky se řeší tímto způsobem tam, kde někdo krade stříbrné lžičky nebo sahá sekretářce na ňadra. Na začátku ředitelování se tak pracovat nedá - ze zmíněných časových důvodů takto reforma prostě nefunguje. Ještě horší je, že k reformě ani Rada nedala patřičný podnět.

    Snad si předpoklady reformy ani neuvědomuje. A v Parlamentě působí řada politiků, kteří opět míní, že Radu - a tím i televizi - řídí.

    Tentokrát se vyslovil poslanec Langer zdrženlivě, že televizi neřídí. To ovšem při bližším ohledání znamená, že si byl jist, že v příštích dnech bude moci dostatečně do celého procesu zasahovat. A nehraje roli, jestli v následujícím politickém konfliktu prohrál či vyhrál, a jestli výsledné zasahování je zasahování z opačného pólu politického spektra - totiž Dostálovo. Zůstává to hra na špatném pískovišti.

    Co se ovšem dá říci o reakci zaměstnanců? Jejich zoufalství lze porozumět. Jistě také vědí, že dovolávat se práva bez jiných prostředků znamená při současném stavu českého soudnictví celou kauzu vzdát.

    Zaměstnanci mohou dokázat, že nový ředitel situaci nezvládne. To ovšem není kostruktivní čin - je to jen důkaz dezolátního stavu jejich vlastní instituce - a ten nezpůsobili jen ředitelé. Veliký otazník je při vší demokratické rétorice nad koncepcí zaměstnanců. Zatím veřejnosti nepodali informaci, jak by sami mohli přispět k právně přehlednému fungování své instituce a jak by definovali svou zdrženlivost, danou statutem veřejnoprávního média.


    Je Jiří Hodač neefektivní manažer?

    Obávám se, že je i toto poznáni bezcenné

    Jaroslav Sever

    Vazeny pane Culiku,

    ve sve glose za clankem M. Stina "Jiri Hodaci a pani senatori, odstupte!" pravite - cit.: "Existuje duvodne, i kdyz podle meho nazoru dosud stoprocentne neprokazane podezreni, ze je Jiri Hodac neprilis efektivni manazer". Glosa podle mne skryva ne-li "zakopaneho psa", tedy rozhodne mnoho k objasneni tematu, o ktere jde.

    Dokazat podezreni, ze je Jiri Hodac neprilis efektivni manazer pokladam vsak za nemozne proto, ze presneji tato veta zni nejspis, "... ze Jiri Hodac BUDE i jako gen. red. neprilis efektivni ...".

    Pokusim se tedy dovodit, ze neni mozna prave tato predikce.

    Zdalo by se, ze musi byt nad slunce jasne, ze predjimat vysledky pana Jiriho Hodace v roli g.r. "tady a ted" by si netroufnul ani velice erudovany personalista. Coz jsem take nezaznamenal. Kdo si na predpoved troufnul je take dostatecne znamo. Lituji, ale stalo se.

    Rad bych par slov predeslal. Domnivam se totiz, ze dokonce jiz predchazejici nominace a nasledne klopytani dvou velice mladych muzu po sobe mohla byt pro moudry parlament, resp. jeho medialni kolegia dostatecnym podnetem k zasahu. Nebyly. Proc asi?

    Domnivam se dale, ze cela nominace pana Hodace, cimz myslim termin jmenovaciho rizeni (nezamenovat za vyberove - Rada ze zakona reditele jmenuje!), jeho trvani, prubeh a snad vsechny dalsi atributy byly nejen po mem soudu naprosto legalni ale vyznely - jak pisete jinde sam - naprosto nestastne. Nemuzu se zde zbavit otazek, tykajicich se prave techto atributu. Proc vse probehlo prave takto a nejinak, rekneme - rozsafneji?

    Pridal bych jeste jeden recnicky dotaz: Jestli existovaly (a ja jejich analyzu nadale postradam) jakekoli duvody pro to, aby vse probehlo tak, jak probehlo, byla tu jeste moznost oddalit, nebo po dohode pp. Hodacem a Chmelickem prodlouzit akt predani. Tezko verit, ze by panove par dni pred svatky na nejakou gentlemanskou dohodu neprisli. Ale to jiz jsou konstrukce. Nicmene, to vse mohlo byt alespon diskutovano. Bylo, nebylo?

    Pan Hodac tedy nakonec po vsech tech udalostech, ktere probehly tak, jak probehly, byl podle mne dostupnych udaju nominovan na svuj post legitimne.

    Doplnim se zde o nekolik premis, s nimiz hodlam operovat v zaveru:

    1. sebelepsi soutezni prace je jen a jen vizi, o ktere dokonce ani neni prokazano, kdo ji vskutku inspiroval a ridil jeji zpracovani a ktera koneckoncu musi byt - coz je podstatne - teprve naplnena. O to zde prece jde. Fakt, ze Rada (ktere to zakon skutecne nijak nepredepisuje) nezkoumala alespon cast praci (jiste se mezi 30 uchazeci najdou elaboraty, ktere lze bez vetsiho rizika precist a odlozit) podrobneji, je nicmene politovanihodny. Na nasi analyzu vsak ma jen odvozeny vliv.

    Bere mne vztek, protoze se mi zde vybavilo tempo "hodnoceni" privatizacnich projektu, kde byly dusledky verdiktu na rozdil od teto kauzy okamzite a nevratne.

    V pripade, jehoz cast zkoumame, nebylo ze strany zamestnancu dodnes prokazano jednani ve verejne prezentovatelne casove tisni. Byly zde tedy plne k dispozici "standardni procedury" - jednani, apel na verejnost s predlozenim dukazu, hrozba stavkou, vystrazna stavka, zadost o podporu jinych odborovych svazu, atd. a jako posledni stavka, kterou si nakonec, po snad deseti dnech experimentovani s narodem, celou instituci a jejim reditelem zamestnanci z cele teto rady kroku vybrali jako prvy.

    2. uznava se pomerne siroce, ze kdyz dva delaji totez, neni to totez. Ja to alespon podepisuji. Domnivam se take, ze jestli jeden a ten samy clovek v jedne roli, case, relevantnim okoli atd., exceluje, muze v jine roli zcela, ba i katastrofalne selhat. A naopak, predchazejici neuspech v nejake roli nemusi bezvyhradne predestinovat jeho vysledek v roli jine. To by byla personalistika dost jednoducha prace.

    Zaverem podepru svou konstrukci nazorem (tusim J.W.Goethe) ze totiz clovek neni, ze clovek se cely zivot stava. Jinde jsem slysel, ze lide rostou s ukoly a ja neminim tuto tezi prohlasit za pitomost jen proto, ze ji rekl nekdo, kdo se pro zmenu necituje dnes. Ostatne jiz vazne nevim kdo.

    3. zpochybnovat predchozi praxi pana Hodace mi pripada take velmi, velmi zjednodusene. Jakkoli nemusel platit v BBC v dane roli, miste a case za "Star", neznamena to, ze musel byt "nedostatecny ". To by jej bylo vedeni BBC behem tech - opakuji - jedenacti let snad vymenilo?! Nikde jsem tuto prostinkou uvahu nenasel.

    4. dalsi pochybnost, kterou stale nemam za radne diskutovanu, prameni z uvahy, zda jedenact let, dejme tomu (bez dukazu - rozvedu dale) mene nez prumerne, ale nepochybne BBC akceptovane prace, ve spolecnosti jakou je BBC, prece jen nezaklada jiste predpoklady pro prijeti do sluzeb CT1. To myslim bez ironie a pri vsi ucte.

    5. k zavorce v predch. odstavci: relevantni dukazy zde totiz chybi. Pan Hodac by v prubehu rizeni ani nemohl odmitnout, kdyby jej Rada pozadala o svoleni, vzit si, byt jen telefonickou referenci nejake autority z BBC. O to vic zvlastni mi pripadalo pitvat letmo nahozenych par slov ze zverejneneho jiz dopisu pani Raine.

    6. nemohu neuvest jeste jednu domnenku. Ze je totiz nepochybne rozdil v pozadavcich na typ, kvalitu a uroven komunikativnosti sefa tvurciho tymu a u generalniho reditele cehokoli. Totez plati o manazerskych a jinych schopnostech. Za leta sve praxe bych dovedl jmenovat nekolik velmi oblibenych bossu, jejichz popularita a oblibenost "dole" spociva prave jen v dusledne osetrovane kartotece jejich HR servisu a image-makers. Silne pochybuji, ze jsem s timto "objevem" jediny.

    7. vysledkem prace generalniho reditele je synergicky efekt jeho tymu. Je nemozne odhadnout, jak by tento tym vypadal dva - tri mesice po normalnim startu Jiriho Hodace, nepochybne "virem BBC infikovaneho". Prijmout nabidku Jiriho Hodace za okolnosti, ktere nastaly ihned, vsak pro lidi, ktere by byval oslovil (ci oslovil) znacilo, koledovat si o zniceni kariery. Dovedu si ovsem dobre predstavit, ze vize takoveho tymu mohla nekoho vydesit.

    Z predchazejiciho dovozuji zaverem,

    ze nebyl a neni zadny korektni duvod a priori predpokladat, ze pan Jiri Hodac nemuze praci generalniho reditele vykonavat prijatelne a co vic - ani zahajit;

    ze vyslovil-li nekdo takovou pochybnost a zamezil dokonce jednanim, aby se sve prace pan Jiri Hodac ujal musela byt tato oprena o jinou uvahu, nez zde prezentuji.

    ze - dodavam - existovaly duvody, ktere vyvolaly potrebu podrizenych Jiriho Hodace okamzite. Tyto duvody nejsou dodnes verejnosti vysvetleny.

    Plyne z toho dale, a nikomu to nevnucuji, ze Rada nakonec ani nemusela jednat tak trestuhodne nezodpovedne, jak to z nekolika textu vyznelo. Nestastneho vysledku se lze dobrat i radou velice dobre minenych kroku, jak znamo. Kdyby dusledky nebyly tak neobycejne smutne, povazoval bych svou predchazejici vetu za onen omsely bonmot. Nepovazuji.

    Pro korektnost povazuji za nutne dodat, ze mne indicie o moznych pohnutkach zamestnancu redakce zpravodajstvi CT nijak neprekvapuji. Nejsou v teto zemi jedini, kdo predvedli a nejspis jeste predvedou inercialni silu statu quo ("coz je ten pruser ve kterem jsme ted". R. Reagan tusim). Az dojde na restrukturalizaci napr. ministerstva obrany, dopravy a spoju, vnitra, nebo "jen" Ceskych drah, budeme se divit znovu. A mozna jeste vic.

    Jistym prinosem je, ze dnes vime lepe, jak je nase "dedicna zatez" strasna. Obavam se vsak, ze dokonce bez ohledu na vysledek voleb, o kterych ctu spekulace, je i toto strasne poznani zatim bezcenne.


    Bobovize je horší než Jakeš - s Hodačem v nemocnici je to trochu divadlo

    Ondřej Nosek

    Pane Čulík,

    pan Zelenka býval docela dobrý v ČRo. Byl sice vždy na straně ODS (je členem), ale před mikrofonem to příliš neprezentoval. Po posledních volbách soudím, že se skalní příznivci ODS malinko pomátli. Místo pohledu do zrcadla hledají všude nějaká spiknutí. Pan Zelenka nyní v Bobovizi naprosto chladnokrevně lže. I to tolikrát omílané "kopání do auta Bobošíkové" bylo vyvráceno. Nevím, proč bych mu měl ještě věřit.

    Hodně se teď argumentuje "uštváním" Hodače. Jemomže přesně toto už Hodač jednou udělal. Vzpomínáte? Když poprvé "odcházel" z televize, také se zhroutil. A poté odstoupil. Jsou tedy možná dvě vysvětlení. Buď je zdravotní stav pana Hodače již déle špatný, pak ale memůže vykonávat tak náročnou managerskou funkci nebo je to trochu divadlo.

    Stejně tak "senzace" s telefonními čísly. Jsou to čísla firemních mobilů. Jsou to čísla veřejná. K mání třeba na sekretariátu. Dávaná novinářům. A konečně ty mobily jsou za naše peníze. Hodač, Bobošíková, Langer jsou veřejnými osobami. Proč bych jim nemohl zavolat a říci svůj názor. Ostatně poslancům občas volám a nebývají to lichotivé telefonáty.

    Manipulace a dezinformace v Bobozprávách už překonaly i všechny komunistické finty. Natočit prázdný Václavák den po demonstraci a okomentovat to jako neúspěšnou demonstraci na podporu stávkujících by nedokázal ani Jakeš v delíriu. Pro úplnost dodávám, že něco si tam svolal Cibulka, nikdo ale neví proč (že by na objednávku?).

    Poznámka JČ: 4. ledna se skutečně znovu měla konat na Václavském náměstí (vzdoro)demonstrace proti Jiřímu Hodačovi, zorganizoval ji Petr Cibulka, protože mu prý nedovolili na středeční velké manifestaci vzbouřenci promluvit. K tomu v tomto vydání BL poznámka Stanislava Novotného, viz níže.


    Nic jsem Petru Cibulkovi nevysvětloval

    Stanislav Novotný

    Vazeni,

    zjistil jsem, ze Britske listy zverejnily text dopisu Petra Cibulky, ve kterem autor uvadi, ze se 8x pokousel vystoupit na demonstraci pred televizi. Vystoupeni mu nebylo umozneno a ja jsem mu mel podat vysvetleni v tom smyslu, ze Cibulka je naprosto neprijatelny pro Čtyřkoalici.

    Prohlasuji proto:

    1) Petra Cibulku jsem naposledy potkal pred mnoha mesici na jedne konferenci a nemohl jsem mu proto nic podobneho vysvetlovat.

    2) Od pocatku jsem presvedcen, ze stavkujici redaktori by meli vyrazne deklarovat maximalni miru nezavislosti na vsech politicich.

    Stanislav Novotný

    Česká křesťanská akademie

    Tisková zpráva

    Jana Dědečková: nepodvolím se nepřípustnému politickému tlaku PSP a Jiřího Hodače neodvolám

    Svým nočním usnesením PSP ČR konstatovala, že J. Hodač byl zvolen Radou ČT v souladu se zákonem a zároveň vyzvala Radu ČT, aby na svém zasedání dne 8. 1. 2000 odvolala J. Hodače z funkce generálního ředitele.

    Odmítám tuto výzvu a  považuji ji za nepřípustný politický nátlak.

    Za celou dobu svého funkčního období jsem nikdy nezasahovala do personálních záležitostí GŘ D. Chmelíčka a plně jsem respektovala kompetence, které příslušely pouze jemu.

    Žádám proto PSP ČR, aby nezasahovala svými výzvami do kompetenci, které náleží pouze Radě ČT.

    Nebudu hlasovat pro odvolání J. Hodače a nepodlehnu nátlaku ulice, ani kdyby v ní bylo pětkrát více lidí.

    Je mi z duše odporná štvanice na každého, byť by to byl ten nejposlednější z posledních, natož štvanice na člověka morálních kvalit pana Hodače. Nezapomínám na to, že stejná davová psychoza přivedla na šibenici Miladu Horákovou.

    Uvědomuji si, že tato štvanice dovedla pana Hodače až na nemocniční lůžko a nebojím se hranice, kterou mi vyhrožuji anonymní telefonáty.

    Lidská důstojnost a respektování zákona má pro mě větší cenu, než pokrytecké uznání mých kvalit osobnostmi, které jsou ochotny podepsat každý rok jinou petici a jsou schopny vynucovat si změnu zákona vyvoláváním nebezpečných společenských nálad a schvalováním nezákonného jednání.

    Jana Dědečková
    dosud ještě členka Rady ČT

    Poznámka TP: To je ale emotivní a nic neřešící stanovisko. Jednání PSP ČR bylo pro Jiřího Hodače poslední šancí, kdy mohl získat mandát pro změny, které chtěl prosadit. Nestalo se. Sněmovna se rozhodla trvat na jeho odvolání a usnesení PSP není sice formálně závazné (některé jeho části, zejména konstatování, že J. Hodač byl zvolen v souladu se zákonem, považuji dokonce za neústavní - v parlamentní demokracii přísluší takové rozhodnutí jedině soudům), ale je autoritativní a definitivní. Jiří Hodač nebude generálním ředitelem České televize.

    V tuto chvilí by bylo mnohem užitečnější, kdyby se Rada ČT zaměřila na cíl, k němuž Hodačovo jmenování mělo vést. Tato Rada je ještě stále kompetentní jmenovat místo Hodače jiného ředitele a může mu se zaměstnanci vyjednat modus vivendi. Protože "povstáním" vznikly značné materiální škody, její vyjednávací pozice není vůbec špatná.


    ...je platná jako vládní vojsko

    Martin Stín

    Pokud mladší čtenář nepochopí titulek, doporučuji, aby si nechal od dědečka vysvětlit, co to bylo protektorátní vládní vojsko a jaký význam má použitý příměr.

    V pátek 5.1. 2001 se na svém mimořádném plenárním zasedání ve stavu legislativní nouze sešla Poslanecká sněmovna PČR, aby projednala zprávu rady ČT, zabývala se situací v České televizi a odstartovala tak projednání nového televizního zákona. O den dříve se zhroutil vyčerpáním generální ředitel ČT Jiří Hodač a byl převezen do nemocnice, odkud má snad být propuštěn nejdříve v pondělí 8. ledna. Také se sešly příslušné sněmovní orgány k předběžným jednáním. Na nich zástupci občanské iniciativy Česká televize - věc veřejná údajně potvrdili, že by pro ně byl přijatelným generálním ředitelem pan Paluska, při konkursu Radou ČT odmítnutý, bývalý ekonomický ředitel ČT, kdysi náměstek "povstalcům" stranícího ministra Pavla Dostála.

    Ještě dříve než se věcí začala zabývat Poslanecká sněmovna, která je příslušná ze zákona, konalo se veřejné slyšení v Senátu. Ten sice nemá ve vztahu k České televizi žádnou pravomoc, cítil se však dosti silný na to, aby usnesením podpořil porušování zákonů této země a rozhodoval i o věcech, v kterých je příslušný pouze soud. Prokázal tak, že mezi jeho členy vypukla epidemie syndromu permanentní revoluce.

    Mnohahodinová poslanecká diskuse potvrdila, že rozštěpení na dva navzájem nesmiřitelné tábory se přeneslo z  budovy na Kavčích horách přes kulturní frontu a davy v ulicích až do parlamentu. Ochota najít kompromisní řešení byla na obou stranách nepatrná až žádná. Výsledkem jednání Poslanecké sněmovny PČR je usnesení, které lze považovat za téměř úplné vítězství "povstaleckého tábora" . Daleko důležitější je však skutečnost, že hlasování neproběhlo v duchu opoziční smlouvy a naznačilo vytvoření úplně nových mocenských poměrů v poslanecké sněmovně, odpovídajících představám politiků, kteří podporovali "vzpouru",o výsledku případných předčasných voleb. Byl tak učiněn první významný otevřený krok k dosažení skutečného cíle frašky, vydávané za boj o svobodu slova a nezávislost České televize, čili k zrušení opoziční smlouvy a vypsání předčasných voleb. Z hlediska "povstalců" je to ovšem Pyrrhovo vítězství. Nestalo se totiž nic víc než to, že se staré, dobře známé ošklivé tváře nově přeskupily. Nelze však z toho zdaleka odvozovat, že se podstatně změní styl chování novodobé národní fronty. Možná, že svůj malý prospěch získají televizní "povstalci", s kterými možná vítězní politici uzavřou nějaké skryté aliance a ušetří je prudkých zásahů do zaběhnutých poměrů v televizi. Časem poznají, že přínos "povstání" byl tak malý, že výměna klidných vánoc v kruhu blízkých za toto sporné dobrodružství byla mizernou investicí. Většině společnosti však tento vývoj mnoho dobrého nepřinese.

    Tyto události jsou ovšem trpkou zkušeností pro oba "otčímy národa". Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman prosluli svými špatnými vztahy k novinářům a posledně jmenovaný dokonce nedávno přímo zpochybnil jejich reálný vliv na společnost. Děje posledních dnů, jež včerejším jednáním vyvrcholily, názorně ukázaly, jak to je ve skutečnosti.

    Z poslanecké diskuse bych chtěl připomenout jen tři detaily, které dnešní tisk příliš nekomentoval. Zatímco velkou pozornost připoutal výrok Miloše Zemana, oprávněně kritizujícího vystoupení prezidenta ve prospěch "povstalců" a nevlídná odezva postiženého, téměř nikdo se nezneklidnil kvůli skutečně hrubému výroku soudruha poslance Ransdorfa. Při všech výhradách, které lze k prezidentovi mít, se domnívám, že nikoli Zemanův sice ostrý, ale věcně opodstatněný a společensky stále ještě únosný výrok, ale právě tato komunistická drzost měla vyvolat výbuch lidové nevole. Tak svět odplácí: soudruh Ransdorf si vůbec neuvědomil, že nebýt velkého osobního vlivu Václava Havla na nálady v Občanském fóru, jeho smířlivosti a vytrvalého prosazování myšlenky o tlusté čáře za minulostí by možná nebyla komunistům dána možnost, aby se směli podílet na politickém a veřejném životě, jsouce jen nepatrně persekvováni. Ze všech ve sněmovně zastoupených politických stran mají komunisté nejvíce věcných důvodů cítit se Václavu Havlovi osobně zavázáni.

    Zajímavé bylo i vystoupení Jana Kasala, který se distancoval od ochotnického účinkování některých čtyřkoaličních politiků v kabaretu na Kavčích horách. Zdá se, že navzdory existenci zlopověstného "rudého" křídla z lidové strany úplně nevyvanul tradičně slušný duch velkého politika monsignora Šrámka.

    Překvapující bylo vystupování komunistů. Je paradoxní, že je jedenáct let po Listopadu nevábí duch Ernesta Guevary ani velkého Mao, ale v této šlamastyce naopak vystupují na straně zdravého rozumu a práva. Buďme ale v hodnocení tohoto úkazu opatrní, protože i takový vývoj může být jen dokladem dokonalého zvládnutí marx-leninského učení o strategii a taktice (pro mladší: vědecká teorie lži).

    Vůle sněmovny odstranit sice legálně dosazeného, ale nyní všem nepohodlného Jiřího Hodače, je na jedné straně projevem slabosti postavení menšinové vládní strany, nevíry ve spolehlivost opoziční smlouvy, slabé vůle plnit smluvní závazky, nutnosti rychle ukončit televizní "vzpouru" kvůli jejímu nepříznivému působení na obraz státu v zahraničí i strachu z vyvolání nelibost davů v ulicích před blížícími se volbami. V případě druhé strany prozrazuje opojení nedočkavosti po uchopení moci mimořádnými volbami politiky čtyřkoalice a ochoty použít všech prostředků včetně vydírání. Tato část usnesení však vrhá špatné světlo na všechny bez rozdílu politické příslušnosti a motivů, kteří pro ně hlasovali: slušný člověk totiž do ležícího nekope.

    Je obtížné předvídat další vývoj událostí jak v širší rovině vnitropolitických vztahů, tak na Kavčích horách. Jedno je však jisté: dojde-li k předčasným volbám, poměry v České republice se zásadně nezmění. Do řádných voleb by si snad stačili voliči uvědomit, že náprava poměrů je možná jen zvýšením občanské aktivity, a vnesli by do politiky nové myšlenky a nezkompromitované lidi. Buď by se zapojili podle svého vkusu do stávajících stran, v nichž by se jim možná podařilo prosadit potřebné vnitřní změny, nebo by pronikli do parlamentu prostřednictvím dosud mimoparlamentních , možná úplně nových stran. Předčasné volby budou znamenat tolik co nové rozdání karet stále stejným podvodným hráčům.


    Ještě jednou k prezidentovu uřeknutí

    Radovan Procházka

    Pomineme-li zcela zásadní okolnost, že k přijetí demise prakticky všech ministrů demokratických stran a k jejich nahrazení Klementem Gottwaldem nadiktovanými komunistickými agenty, nasazenými do těchto stran anebo získanými ke spolupráci uplatněním zpravodajských a vyděračských praktik, byl prezident Beneš v únoru 1948 Gottwaldem donucen pod pohrůžkou rozpoutání násilí v režii ozbrojených Lidových milic a povoláním Rudé armády, dalo by se v nejlepším případě říci, že "demise ministrů a jmenování jejich nástupců navenek formálně proběhlo ve shodě s literou zákona."

    V žádném případě však nelze užít prezidentovu formulaci, že (cit.)" Nastolení komunistické diktatury v únoru 1948 se také odehrálo zákonně a v souhlasu s literou zákona..." K nastolení komunistické diktatury došlo až po tomto aktu a nikoli tímto aktem, jak by z prezidentova stanoviska vyplývalo. Teprve v bezprostřední návaznosti a bez časové prodlevy počalo docházet k trvalému a hrubému porušování zákona, které nazýváme "nastolením komunistické diktatury". Stalo se to praktikováním celé škály nezákonných činností, od rozpouštění demokratických organizací, přes vyhazovy ze studií a ze zaměstnání pro politickou příslušnost či názorovou odlišnost, zábory soukromých a spolkových majetků, státem organizovaný teror na politických odpůrcích a rozhánění protestních demonstrací nezákonně ozbrojenými Lidovými milicemi, až po zatýkání a věznění osob, které stále ještě platné zákony ČSR naopak obhajovaly.

    Prezidentova formulace je tedy hrubě zavádějící a dokonce nebezpečná, protože zavání legalizací politické a lidské persekuce nositelů třetího odboje a mate mladé lidi, kteří už únorové události neznají ani z vypravování pamětníků. Tento prezidentův postoj podle mínění některých politických vězňů ostatně vysvětluje až dosud dost nepochopitelnou skutečnost,že se nikdy vahou své osobnosti a postavení nezasadil o uznání třetího protikomunistického odboje za zcela logické a proto i zákonem legalizované pokračování odboje druhého, i když jiní soudí, že za tím spíše stojí problémy s osobní ješitností. Přesto si myslím, že šlo spíše o uřeknutí, které by pan prezident měl uvést na pravou míru.

    Sobotní Rejžkova "Katovna" byla výsměchem nestrannosti

    Miloslav Navrátil

    Opravdu tristní dojem si mohl odnést nezaujatý divák z živého vysílání Katovny 6.1. Tři bojovníci za demokracii a svobodu slova si pozvali oponenty, kteří se ve sdělovacích prostředcích vyslovili proti rebelii v ČT, aby tak navodili zdání plurality názorů.

    Ale k žádné pluralitě názorů nenechali tito matadoři druhého programu ČT dojít. Arogance Vladimíra Justa a Jana Rejžka byla neuvěřitelná. Překřikování, okřikování, skákání do řeči vždy, kdy by oponent mohl nějak zpochybnit "svatou věc svobody".

    Pan Rejžek, sám bývalý mluvčí ODA, bojuje proti politické závislosti členů Rady ČT, suveránně rozhoduje, co je zákonné a co zákonné není.

    Demagog Just při námitce o neprůhlednosti toku peněz v ČT vykřikuje: "Máte analýzu ? Nechal jste si vypracovat analýzu ?" a poté suverénně rozebírá hospodaření ARD.

    Vrcholem bylo vystoupení paní Brdečkové :"Druhý program je náš program!

    " Čí"náš" ? ptám se já. Není tak trochu také můj ? Nebo je opravdu jenom těch, kteří jsou na něj ekonomicky navázáni ?

    Jestli si takhle představují tito "elitní reprezentanti národa" svobodné diskuze, potěš nás Pán Bůh. To tedy raději privatizovat. Na celé věci je pikantní to, že se všemi třemi zastánci svobody slova, s paní Brdečkovou a pány Justem a Rejžkem mám i osobní zkušenost.

    Minulý rok jsem mě spor se svým společníkem. Přestože právo i pravda byly na mojí straně, tento pán zorganizoval proti mně podpisovou akci, která mne měla osobně i profesně znemožnit.

    Všichni tři tito "demokraté" se pod tuto petici podepsali, aniž by jediný z nich projevil nejmenší snahu si ověřit fakta, natož aby mne kontaktovali a zeptali se na můj názor.

    Tento jejich podpis mi o nich řekl víc, než všechna krásná a velká slova, kterými se tak rádi ohánějí. V mém případě se pravda ukázala a měl jsem štěstí i v tom, že se zastupitelé, ke kterým byla petice směřována, nenechali zastrašit a s chladnou hlavou rozhodli, kde je právo.

    Jen doufám, že stejně dopadne i spor kolem ČT. Že se najde dostatek lidí, kteří jsou schopni ustát tlak davu i účelových revolucionářů a rozhodnou podle práva.


    Katovna: aktivistické žvanění a nevkusné denunciace

    Jan Bartoš

    Vazeny pane Culiku,

    nabizim Vam ke zverejneni nasledujici glosu k poradu Katovna ze dne 6. ledna, jejimz autorem je muj otec Jan Bartos, ktery dlouha leta pusobil jako herec a reziser v divadle E.F Buriana, nyni je dramatikem na volne noze. Ondrej Bartos.

    "V sobotu 6. ledna vecer jsem zustal dale sedet pred obrazovkou po zhlednuti velice zajimaveho poradu "Zblizka", a tak jsem zcela nahodne zhledl i porad nasledujici na CT2, porad pana J. Rejzka "Katovna". Co mohu konstatovat predem, je, ze nazev poradu a porad sam jsou v dokonale shode.

    Stale vice se pravem hovori o inflaci slov, a ze jsou na tom v tomto ohledu nejhure politici. Ovsem co nam predvedli "ostuzkovani" panove Rejzek, Just a pani Brdeckova prave v tomto poradu, pro to se stezi hledaji slusna slova, kdyz "uzvanenost" lezi, podle meho nazoru, uz za touto hranici.

    Obdivoval jsem velmi dalsi dva hosty bez stuzek, pany redaktory Danese a Koreckeho, s jakou zdrzenlivosti, vecnosti a slusnosti celili emfatickym projevum onech tri.

    Kdybych mel hudebne vyjadrit obsah i formu jejich vystupovani v teto debate, nenasel bych asi nic prilehavejsiho, nez pisen "Posledni bitva vzplala"!

    Naplnovalo me udivem (podobne zasnuti jsem videl ve tvarich panu Danese a Koreckeho), jak nizkou uroven tato trojice predpokladala u svych partneru, kdyz je zasypavala naivnimi, matoucimi a hlavne obnosenymi argumenty, kdyz je nenechavala domluvit, s taktikou, kdyz to nejde tudy, zkusime to jinudy, a s utocnosti fanatiku se na ne vrhala.

    Panove Korecky a Danes maji muj obdiv, ze nevstali a neodesli.

    Podle meho nazoru, pani Brdeckova a panove Rejzek a Just, kteri sami sebe zrejme povazuji za osobnosti, dokonce nekdo z nich i za osobnost umeleckou, jsou mozna obdareni talentem, ale zcela jiste postradaji talent k vedeni dialogu. Schazi jim jeho zcela zakladni predpoklad, totiz umeni poslouchat druheho.

    Zato je pan Rejzek zcela nepochybne nadan schopnosti osolit partnera nevkusnou denunciaci, kdykoli mu schazeji vecne argumenty, jak to prokazal v patecnim vydani Lidovych novin v polemice s panem Michalem Pavlatou.

    Pracoval jsem s panem Pavlatou v jednom divadle a mohu na svou cest prohlasit, ze pan Pavlata nikdy ani stinem neudelal nic, o cem by si nekdo mohl myslet, ze je obhajobou nebo snad dokonce podporou minuleho rezimu.

    Rad bych pripomnel, ze velikost debatujicich je mimo jine take v tom, ze dovedou ze svych argumentu vybirat takove, jez jsou sice padne, ale nepodrazeji partnerovi nohy. Jen v sousedstvi takoveho chovani lze hovorit o mravnosti."


    Vysílání vzbouřenců je extrémně jednostranné

    Radek Novotný

    7. ledna 2001

    Vážený pane Čulíku,

    nejprve Vám chci poděkovat za nabízení trochu jiného pohledu na danou věc, než se na mě sype ze všech stran. Chápu rozhořčení pisatelů, kteří koukají na oficiální televizi. Já jsem se však rozhodl napsat proto, že je třeba, aby si ostatní čtenáři uvědomili, že jejich kritice vysílání paní Bobošíkové chybí objektivní srovnání. Já mám naopak tu smůlu, že máme kabelovku, protože Události a další zprávy "vzbouřenců" jsou naprosto jednobarevné. Vybírají pouze takové zprávy, které jim vyhovují a raději větu ustřihnou, než aby dali divákům jen nepatrnou šanci si udělat vlastní názor.

    V jejich komentáři výsledků schůze PSP bylo konstatováno, že případné odstoupení Jiřího Hodače je neuspokojuje, že budou pokračovat v prosazení dalších svých bodů. To ale bude stále těžší a těžší převlékat je do symbolů jako je "svoboda projevu" a jiné vznešené ideály. Předpokládám, že takto budou příliš dlouho brnkat na trpělivost davů a tím postupně ztratí jejich podporu. Ulice chce většinou rychlá řešení a problém musí být podán co nejjednodušeji, jinak se v tom neorientují a přestane je to bavit.

    Ztotožňuji se s vyjádřením Russella Kirka "že skutečnou svobodu ocení jen nemnozí. Masy jsou vůči ní lhostejné, ledaže by vzývání "svobody" posloužilo jejich bezprostředním materiálním zájmům".

    Osobně spoléhám na to, že většina lidí stejně kouká na zprávy a seriály na Nově a že se musí starat o vlastní práci, o svou rodinu a řešit své problémy než spojovat své naděje s intelektuálskými představami nepolitických politiků. A též usuzuji, že zastupitelskou demokracii přeci jenom znají a novým neověřeným konstrukcím převedení moci na "nepolitickou" a "nezávislou" elitu přirozeně nedůvěřují.

    Ing. Radek Novotný, PhD.

    České Budějovice


  • Vzbouřenci stále vysílají propagandu. Píše Miroslav Jandora:

    Katovna - svobodu slova!! Vcerejsi Katovna byla popravde katovnou. Dva inkvizitori skakali do reci vzdy, kdyz se jim nezdal nazor spolu-proti diskutujiciho a vyslovovali ukvapene soudy a cely porad moderovali z pozice "jejich", tedy te dobre (vzbouřenecké, pozn. JČ) TV. Prakticky nikdy nenechali protistranu domluvit. Nevim, jestli ma takhle vypadat porad verejnepravni TV, ale dost jsem se zdesil. Honzo Rejzku vzpamatuj se! Zadna TV na svete by nemohla dat takovy prostor takovym zaujatym zvastum, s  obcasnou vyjimkou pani Brdeckove, ktera alespon priznala, ze ji jde take o  zivobyti. Takto jednostrane pojaty porad zavrhuji. Nebudu hajit kroky protistrany, ale to co dnes "verejnepravni" CT odvysilala, je hanba. Nebudu hajit ani ODS a Klause. Dnes jsem poprve slysel Rejzka, jak se odvolava k  autorite momentalniho premiera.... no kdyz se to hodi i Zeman je dobry. Co dodat? Divim se hostum ve studiu, ze neodesli jiz v polovine poradu. Svobodu slova nelze hajit z pozice lidi, de facto ovladajicich "verejnepravni" TV s  neomezenym prostorem pro manipulaci s lidmi a navic za penize tech lidi-koncesionaru. Jestli se nepletu, je jeden z moderatoru pribuzny jedne z  mluvcich znesvarenych stran. Bylo by jiste lepsi, kdyby CT stavkovala opravdu a nevysilala tendencni porady, ktere maji obhajit chybne pocinani protagonistu boje za "svobodu slova", kterou paradoxne nedopravaji tem, kdo maji jiny nazor. Bylo by jiste lepsi nevysilat vubec.

    Aktualizace, sobota 22.00:

  • Bobošíková stále vysílá propagandu. Konstatuje Ondřej Nosek:

    Pane Čulík,

    v dnešních Událostech zpravodajský tým Jany Bobošíkové zcela překroutil včerejší usnesení parlamentu a vůbec neinformoval o výzvě k odstoupení Hodače. Naopak vše bylo interpretováno jako bezvýhradná podpora Hodače, který je "jediným legálním ředitelem". Hrůza, která překonala všechny "praktiky" komunistické televize!

    To, že události "omylem" odvysílali 2x po sobě, netřeba komentovat.

    P.S. Jak se s hajzlíky typu Bobošíkové lze vůbec vyrovnat? To se snad dá jenom "zabít".-))

    Poznámka JČ: Technické nedostatky a chyby vysílání jsou v dané situaci omluvitelné, zamlčování či překrucování skutečností nikoliv. Výzva parlamentu ovšem nemá žádný právní dopad, pravomoc jmenovat či odvolat generálního ředitele ČT má jen Rada ČT. Bobovize však měla o věci nestranně informovat.

    Konstatuje V. Chytil:

    Naše rodina nemá možnost sledovat vzbouřenecké vysílání, prostě nemáme ani kabel,ani satelit. Většina mých známých zde v Praze je také nemůže sledovat. Je dosti možné, že je taktéž neobjektivní, ale to já těžko mohu vědět. Myslím si, že zdejší veřejnost fandí pirátům( přestože je nemůže ve většině sledovat) hlavě kvůli neobratnosti a aroganci nového vedení. O hloubce problému nemají lidé, kteří se tomu podrobně nevěnují, ani potuchy. Mě osobně vadí neomalená lživost vysílání legální ČT , které používá metod - zejména pan Zelenka- které ve mne vyvolávají děs z minula- neb dobře vím, jak snadná je ovlivnitelnost lidí pomocí TV. Ohlasy mých kolegů mimo Prahu svědčí o tom, že občanstvo mimo centra problému nerozumí a vysílání paní Bobošíkové je též děsí. Máte pravdu, měli dát kolektivní výpověd. Máte pravdu v tomu, že problém zpravodajství není nový a že byl jistě umělě potlačován. Leč to co předvádí nové vedení je podle mne ještě horší. Znovu opakuji nejde pouze o kvalitu technického zázemí, ale o obsah. Já nevím, které vysílání máte možnost sledovat Vy, ale dnes to byl na ČT 1 vrchol včetně interpretace závěrů zasedání PSP .

    Problematika legálního zásahu do současného zpravodajství však je nadále nejasná.

    Jsem si na druhé straně jist, i když padne pan Hodač et al., že podstatná část vzbouřenců bude muset odejít.

    Poznámka JČ: Podle Jany Dědečkové si Jana Bobošíková trpce uvědomuje, že je její vysílání špatné, avšak nemá k jeho přípravě skoro vůbec žádné lidi. - V tom případě bylo ovšem asi chybou se vůbec pokoušet cokoliv vysílat - takto si Jana Bobošíková vážně poškodila svůj novinářský kredit. Kdyby nevysílala nic, vzbouřenci by se svou propagandou zdiskreditovali sami. Takto se diskredituje i Jana Bobošíková. Jak dlouho by vzbouřenci vysílali, pokud nebudou od ČT dostávat plat? - Jiná věc je ovšem, že Rada ČT požadovala na Jiřím Hodačovi, aby co nejdříve ovládl vysílání. To je ovšem obtížné, když, ačkoliv je vedení České televize ze zákonného hlediska v právu, policie i soud - bez vysvětlení - odmítly zasáhnout. Přesto však se asi Bobošíková o vysílání neměla pokoušet.


    KATOVNA 1-4/2000

    Posudek Britským listům zpřístupnila Jana Dědečková, členka Rady České televize. Zaslala k tomu toto zdůvodnění:

    Vážený pane Čulíku,

    Četla jsem v BL hodnocení jednoho čtenáře na sobotní pořad Katovna. Posílám Vám dvě zpracované analýzy na tento pořad. Vzhledem k tomu, že na našich zasedáních se těmito posudky již nikdo nebude zabývat, protože budeme řešit jiné problémy a po našem odvolání by tyto posuzovatelům zaplacené posudky zapadly někde v propadlišti dějin, rozhodla jsem se nabidnout občanům pohled odborníků na tento pořad. Nakonec si ho přece zaplatili oni. Jména posuzovatelů neuvádím, protože jsem si nevyžádala jejich souhlas. Až tak učiním, ráda je BL sdělím.

    Katovna 1-4/2000

    Katovna je téměř hodinový pořad diskusního charakteru s měsíční periodicitou. Počet účastníků je ustálen na čtyřech, moderátory (spoluautory) jsou Vladimír Just a Jan Rejžek. Nositelem sdělení je u tohoto typu pořadu takřka bez výhrady mluvené slovo.

    Podtitulem Katovny je Kritický klub, což by mělo být základním žánrovým vymezením tohoto publicistického pořadu. Vycházíme-li z obecného povědomí, pak by měl být Kritický klub myšlen pro intelektuální menšinu se zájmem o kulturu. Sousloví podtitulu napovídá, že se jedná o setkávání těch, jejichž posláním je kritická reflexe kultury, výklad především současných uměleckých děl, jejich posuzování. Odhlédneme-li od zvulgarizovaného pojetí kritiky jako odsuzování a denunciace artefaktů a tvůrců, měl by cílem kritiky být i zpětný vliv na aktuální dění v oblasti, kterou se zabývá, k čemuž je zapotřebí oboustranná komunikativnost a vůle k výměně názorů.

    Problematický je předpoklad objektivity - současný kritický pohled může mít ryze subjektivní ráz a vlastní ideová východiska, která však musí být zakotvena v historické a teoretické fundovanosti a - jasně deklarována. Odsud se odvíjí očekávání, která lze k pořadu tohoto druhu vztahovat - mělo by jít o setkání významných individualit s vlastním kritickým názorem, jejichž postoje se dostanou do bezprostředního polemickému kontaktu, jaký v diskusi například na stranách tisku není možný.

    Díky televiznímu pořadu by tak mohlo dojít k iniciaci veřejné diskuse nad problémy kultury a umění, snad i k dynamizaci vývoje v těchto oblastech. Dá se očekávat prohloubení informovanosti o aktualitách v kultuře, přehodnocení ustavených schémat vnímání uměleckých děl, alternativní pohled na jejich výklad. Dodejme, že se tak Katovna vymezuje vůči ostatním kulturním pořadům v programu České televize - vůči popularizační revue Třistatřicettři, servisnímu Kulturnímu týdeníku a žánrově i obsahově různorodému Salónu - a navazuje na krátce existující Tenký led Terezy Brdečkové.

    Dramaturgie

    Chápeme-li dramaturgii jako ustavení základní myšlenky pořadu a její předvýrobní přípravu formou výběru tématiky, účinkujících osob a realizačních prostředků, pak je dramaturgem Katovny Dana Tučková (viz povzdech Vladimíra Justa, že o kácení šumavských lesů nesmí v Katovně mluvit, 1/2000). Podoba pořadu s dvojicí moderátorů je ale bezesporu určována jejich aktivitou. Jsou to pravděpodobně Vladimír Just a Jan Rejžek, kdo zve do pořadu hosty, průběžně nastoluje témata, jež jsou právě jim blízká, určuje dokonce i členění pořadu (viz poznámka Jana Rejžka, že zahraniční literatura by měla být oddělena od tuzemské, 1/2000). Scénář je jen osnovou s několika předem určenými body, zatímco v průběhu pořadu je nastoleno až třicet dílčích témat, která vzejdou z diskuse. Z velké většiny jsou ovšem opět určena moderátory.

    Jedním z největších úskalí Katovny je koncepční neujasněnost a oscilace mezi “přímým přenosem” bezprostřední a nepřipravené debaty a sestříhaným záznamem iniciovaného dialogu, jehož účastníci mají předem dostatek informací o struktuře i tematickém plánu diskuse. Symbioza autentického s inscenovaným není v případě Katovny ideálním řešením.

    Zřejmě v důsledku dramaturgické nedůslednosti a spolehnutí se na spontánní průběh debaty nejsou jednotlivá témata zřetelně uváděna a odlišena od ostatních. V prvém dílu Katovny roku 2000 je dokonce podtitulkem opatřena (nutno dodat, že pro velikost a dobu trvání takřka nezaznamenatelným) jen asi polovina pojednávaných témat. Tato praxe znesnadňuje orientaci diváka v probíhající diskusi, tvůrci se navíc vzdávají této, jen zdánlivě marginální, referenční služby veřejnosti. Od třetího dílu roku 2000 se tento problém obrací - k několikanásobně opakovaným podtitulkům (ve čtvrtém pokračování jsou díky změně technického postupu čitelnější) přibývají fotografie k divadelním inscenacím. (Je důvod se obávat, že jsou záměrně řazeny tak, aby podepřely názor diskutérů na tu kterou inscenaci, viz Janek Ledecký. Z neznámých důvodů je část fotografií “originálně” doostřována se zvukovým doprovodem simulujícím zvuk spouště fotoaparátu).

    Image pořadu by měla vznikat cíleně a v souladu s dramaturgickým záměrem. Na podobu pořadu má vliv jeho prezentace prostřednictvím vnějších znaků jako jsou název a titulky (znělka), výsledný charakter pořadu pak nejvíce určuje výběr účinkujících, prostředí natáčení, způsob snímání akce, střihová skladba...

    Název Katovny signalizuje odstup a ironický nadhled se kterým je pořad zamýšlen a se kterým jeho tvůrci napovídají rovinu vnímání: kritiku nelze brát smrtelně vážně. Zároveň se ale ironií v názvu zříkají zodpovědnosti za pronesené výroky, vždyť jde víceméně o recesi, a pokud běžný divák či odborný oponent není stejně naladěn, může být v Katovně ocejchován na škarohlída. Nápad s odlehčením tak může sloužit jako zástěrka alibismu. Název Katovny lze vykládat i tak, že na počátku dramaturgického záměru bylo pranýřování negativních jevů v kultuře, potažmo ve společnosti. Jak ale definovat negativní jevy? Pouhé konstatování nestačí, je potřeba objektivizující analýza a konsensus diskutujících.

    Image pořadu je stejnou měrou utvářena názvem, jako i titulky (znělkou). Ty jsou v případě Katovny vysoce stylizované. Kamera pohlíží do středověké mučírny, zabírá popravčí mechanismus. Pro umocnění expresivity je vše předvedeno pomocí efektu negativní fotografie a dodatečně kolorováno v jednom barevném valéru. Ve finále úvodní titulkové sekvence kamera stoupá do lanoví, aby její pohled spočinul na popravčím háku. Do titulků zní hluboký hlas zvonů zesílený ozvěnou.

    Z monotónního zvuku a monolitního obrazu roste ponurá a zlověstná atmosféra, s níž kontrastuje strohá typografie titulků: Tvůrčí skupina Aleny Beckové uvádí... Je-li toto setkání záměrem a má-li vzbudit úsměv, je jeho zpracování nedůsledné. Je-li náhodné, pak je celá titulková scéna podceněna a nedomyšlená, ironický šleh zaniká. Stylizace v rámci celku pozbývá funkčnosti, stává se samoúčelnou hříčkou, která má zanedbatelný vliv na divácké vnímání pořadu: jen málokdo si znělku pořadu připamatuje.

    Jediným pokračováním estetizace, ustavené úvodními titulky, jsou předěly mezi jednotlivými rubrikami. Chvilka nenávisti k televizi (název má parodovat někdejší relaci o poezii) je uvozena negativní kolorovanou fotografií ženy (?) vsazené na mučicí křeslo. Na první pohled se nabízí záměrný dvojsmysl: zdá se, že žena je podrobena tortuře sledování televize; teprve další dva předěly dokazují, že tak daleko myšlení tvůrců nesahá. Jedná se tudíž o přečtení nesprávné, o dvojsmysl nezáměrný a zavádějící. V této linii ani jeden z následujících předělů nepokračuje; třetí dokonce není založen na fotografii, ale na (dobové) grafice se zcela odlišnými vizuálními kvalitami. Zde se nelze dobrat souvislosti mezi výtvarným zpracováním předělu a názvem rubriky či jejím zaměřením.

    Nekonvenční pojetí titulků (znělky) a předělů sice dokládá tvůrčí invenci, bohužel však mimoběžnou se samou realizací pořadu. (Zarputilostí a nedostatkem humoru aktéři pořadu ironické stylizaci nedostojí.) Výtvarné kreace se stávají pouhým pokusem o efektní zarámování, které nekoresponduje s obsahem. Tato složka pořadu tak přispívá ke strnulosti a statičnosti a míjí se s původním záměrem pořad oživit.

    Obrazová ani obsahová stránka interpunkce neodpovídá nárokům na výběrový pořad s kritickým zaměřením.

    Snahu o pestrost pořadu prozrazuje jeho členění na rubriky Chvilka nenávisti k televizi, O čem se mluví a O čem ce nemluví (mlčí). Drobné posuny v názvech rubrik, které se čas od času odehrají, svědčí spíše o narychlo střiženém kabátu pro momentální nápad, než o postupné precizaci původní ideje. V zásadě však jde stále o totéž - o glosování aktuálního dění v programu a zákulisí ČT, médií, o hodnocení televizních, filmových, divadelních a literárních děl. Jen občas se v Katovně vynoří obsáhlejší monotematický blok, jenž skýtá dostatek prostoru pro historický exkurz či detailnější analýzu (Thomas Bernhard a Werner Schwab, fenomén Hamlet). Nabízí se otázka, proč není Katovna tematicky vyhraněna nebo členěna podle jednotlivých druhů umění, proč není zohledněn národní či regionální původ toho kterého díla.

    Chvilka nenávisti k televizi, slovy Vladimíra Justa “mediální kolečko”, je nesena spíše nenávistí k politické reprezentaci a k její údajné snaze ovládnout mediální prostor. Jan Rejžek nezřídka nahlédne “do zákulisí” České televize (např. přečte z tisku odhalený skandál ze sportovní redakce téže instituce, 2/2000).

    Adorován je druhý program České televize, především pak dokumentární tvorba, pohaněna je televizní zábava, úroveň televizní publicistiky, programové schéma ČT. Josef Herman v Katovně 3/2000 ostentativně prohlašuje, že televizi nesleduje. Ve čtvrtém dílu roku 2000 je rubrika přejmenována na Chvilku nenávisti ke všemu, prostor je věnován neduhům v novinářské branži. Přibývá naopak rubrika Televize v televizi (Lze se jen dohadovat, zda k posunu, z hlediska náplně zaniklé rubriky poměrně smysluplnému, dochází z impulsu dramaturga, vedoucí tvůrčí skupiny, nebo stálých aktérů pořadu), mapující nejvýznamnější počiny v českém dokumentu a televizní publicistice poslední doby.

    Rubrika Chvilka nenávisti k televizi, v níž absentovala oponentura ze strany dotčených dramaturgů, tvůrců programové skladby a politiků, provokovala k domněnce, že se kritikové pohybují na tenkém ledě osobních zájmů a nedoložených interních informací. Jde přece o jejich “mateřské médium” (V. Just).

    O čem se mluví je oddílem, v němž se neobratně stmelují soudy nad výběrem z kultury poslední doby. Jedná se o dřeň Katovny, zůstává otázkou, do jaké míry jsou hosté pořadu předem obeznámeni s připravovaným okruhem témat a do jaké míry je jim tento okruh přizpůsoben. Hlavní slovo zde mají moderátoři, jejichž klíč k selekci témat zůstává záhadou. Faktem ovšem je až přílišná soustředěnost na tvorbu publicistickou, což je příznačný moment celého pořadu.

    O čem se nemluví, O čem se mlčí. Ani zde není základní teze rubriky zřejmá. Jednou je z četby hostů vybrána neprávem zapomenutá kniha, jindy se smysl rubriky posouvá a traktované dílo je podle posuzovatelů svou nízkou kvalitou předurčeno ke skartaci. Stačí však nahlédnout do bibliografického katalogu a index odkazů odhalí, že o některých dílech, která jsou podle tvůrců Katovny v ústraní, “se mluvilo” sdostatek, a ta, která jsou podle autorů naopak ve středu dění, zůstávají tiskem nepovšimnuta. Jednou z příčin je jistě i časových skluz, který natáčení Katovny dělí od vysílání, nepominutelným aspektem je ale i intuitivní výběr témat odkázaný na kuloárové reference a bezprostřední ohlas děl v úzkém společenství.

    Vedení diskuse

    Volba Vladimíra Justa a Jana Rejžka jako stálých spoluautorů pořadu definitivně určuje jeho tvář. Zkušení publicisté s širokým rozhledem jsou snad nejznámějšími kritiky a glosátory kulturního dění v České republice, název Katovny je jistě odvozen od jejich funkce na tuzemské mediální scéně. Řečnická bravura, nesmlouvavé postoje, útočné a apelativní rétorické figury jsou základní výbavou kritického tandemu. Je nasnadě, že vehementní přístup k libovolné problematice, jak jej známe z jejich publikační činnosti, zaplavuje i televizní obrazovku. Post moderátora, je-li tak vůbec myšlen, se v jejich podání transformuje v roli hlavního účinkujícího. A jak už je povahou obou pánů dáno, směřují téměř všechna témata ke společenským přesahům s moralizujícím akcentem. Je smutnou skutečností, že si řadu výroků Vladimíra Justa téměř doslova můžeme přečíst i v jeho kritickém sloupku v Literárních novinách.

    Do prvých čtyř letošních pokračování Katovny byli dále angažováni Tereza Brdečková, Martin C. Putna, Jiří P. Kříž, Vladimír Hulec, Josef Herman, Tomáš Kafka a Miroslav Petříček, což zřetelně signalizuje tematické vymezení pořadů směrem k divadlu, literatuře a filmu. Výtvarné umění a hudba měly (odhlédneme-li od polyhistorismu hlavních protagonistů) minimální zastoupení. Zcela opominuta zůstává možnost komunikace s těmi, kdo se na hodnocených dílech či probíraných kauzách podíleli.

    Hosté, stejně jako moderátoři pořadu, jsou představeni pouze tituly typu “kritik, publicista”. Divák, jenž by chtěl prostřednictvím Katovny získat přehled o české kulturní publicistice, je zcela přehlížen. Katovna je i díky tomuto nedostatku, dosvědčujícímu značnou míru arogance jak k divácké obci, tak k účinkujícím, často považována za uzavřený spolek přátel, kteří své rozmluvy u kávy přenesli na televizní obrazovku. Prospěl by alespoň minimální soupis aktivit každého z diskutérů, vypovídající o jeho zaměření. Zcela chybí úvodní slovo, jež by osvětlilo ideová (ne ideologická!) východiska kritiků a důvod jejich přítomnosti v debatě. Bez takové introdukce se lze jen stěží dopátrávat původu vyhraněných názorů, ne vždy je z diskuse zřejmý. Katovna je zkrátka věnována pouze poučené menšině (která zná účinkující prostřednictvím jejich jiných aktivit) bez záměru iniciovat zájem ostatního publika.

    Několikrát je v Katovně atakována “nejmenovaná filmová kritička”, ve třetím dílu je její identita, odpočátku zřejmá, odhalena. Mirka Spáčilová, jak vyčítavě konstatuje Vladimír Just, byla údajně několikrát oslovena, a “přestože píše pro nejčtenější tuzemský deník, odmítla pozvání”. Sama úvaha, která předpokládá povinnost navštěvovat Katovnu, je pochybená. Přidá-li se k tomuto přístupu několik denunciačních narážek, není se co divit, že část odborné veřejnosti považuje za jedinou důstojnou odpověď odmítnutí. Je povinností tvůrců pořadu mít předem vypracovaný seznam potenciálních hostů, ne se podivovat jejich neochotě prezentovat své názory na jimi stanovené platformě. Zcela na okraj je pak třeba přičinit poznámku, že z publikační činnosti zmiňované kritičky nikterak nevyplývá preference uhlazených filmových děl, jak je jí podsunuto.

    Jan Rejžek však nemluví pouze o Mirce Spáčilové - jinde se se sžíravým sarkasmem, sobě vlastním, zmíní o nevalné úrovni zdejší filmové kritiky vůbec. Koho má na mysli? Terezu Brdečkovou, která hostuje na protější straně stolu? Jana Lukeše? Jana Folla? Andreje Stankoviče? Jana Jaroše? Jana Štolbu? Pravděpodobně žádného z nich. Tedy skutečně jen Mirku Spáčilovou?!

    Zjevné osobní averze, předvedené tímto způsobem, rozhodně nepřispívají k atmosféře otevřenosti ani ke sdělnosti pořadu.

    Nechuť umělecké kritiky vstupovat do konfrontačních střetů před televizními kamerami je obecně známá. Katovna v tomto ohledu zřejmě ještě zhoršila situaci.

    Katovna je natáčena v prostředí pohostinských zařízení kavárenského a barového typu. Cílem bylo pravděpodobně přiblížit pořad pravidelným návštěvníkům pražských lokálů, uvolnit projev účinkujících a oprostit odbornou diskusi od akademické stafáže. Vedlejším účinkem tohoto rozhodnutí je však několik problematických momentů: a) Vysoké nároky na technické zabezpečení natáčení vedou ke snížené úrovni obrazových i zvukových kvalit. b) Účastníci diskuse jsou rozptylováni okolím. c) Je odvedena pozornost diváka. d) Banální, leč platný aspekt: pod vlivem prostředí se z diskutérů občas stávají žoviální bonviváni. e) Prezentace existujících podniků nabývá charakteru reklamy; z cedulí a výkladů v pozadí lze snadno odečíst firmu.

    Autentické prostředí pouze statuje, není dále detailizováno ani blíže charakterizováno, také proto jen minimálně ovlivňuje diváckou recepci pořadu.

    Střihová skladba Katovny se drží ustálených konvencí: střídány jsou záběry proti sobě umístěných kamer, polodetaily s polocelky a celky. Pozornost je upřena na mluvčího, jen doplňkově je snímána reakce posluchače. Často je užívána transfokace vzdálenější kamery, která průhledem z boční místnosti modeluje prostředí. Návaznost pohybů a směrů je většinou funkční a nenásilná, zřídka dochází k nepřirozené vazbě záběrů, většinou kvůli rušivému elementu (náhodně procházející host restaurace). Chaotickou střihovou skladbou se vyznačuje Katovna 4/2000, kde rychlé střídání záběrů pod různými úhly ignoruje vazbu na promluvy účastníků diskuse a ruší kontakt diváka se snímanou realitou. Katovna 3/2000 je velmi nevyrovnaná zvukově. K ozváštnění slouží především nadhledové záběry a nájezdy transfokací. Režiséry Katovny jsou Miroslav Balajka (1/2000, 4/2000) a Ladislav Cmíral (2/2000, 3/2000).

    Poznámky

    Pro ilustraci jednotlivých výhrad je následující oddíl věnován zobecňujícím poznámkám ke konkrétním nedostatkům bilanční Katovny 1/2000. Poznámkovány jsou technické aspekty pořadu stejně jako úroveň vstupů do diskuse.

  • Chybí, byť jen obrazové, představení účastníků. Martin C. Putna se tak objevuje až v polodetailu během diskuse, předtím o jeho přítomnosti divák nemá ani zdání. Střídány jsou nepříjemně kontrastní pohledy na Martina C. Putnu na přesvětleném pozadí a tmavou zeď na opačné straně stolu.
  • Justovo konstatování, že televize je “naše mateřské médium” není vysvětleno. Statut nezávislých kritiků je pro nezasvěceného diváka zpochybněn. I jindy dochází ke střetu zájmů: Tereza Brdečková upozorňuje na filmy připravené pro Febiofest, jehož je spolupořadatelkou.
  • Diskuse o nátlaku politických stran na zastoupení v médiích je vedena s vysokou mírou obecnosti. Uváděny jsou příklady výroků “jakýchsi poslanců” vytržené z kontextu. Následné reakce jsou nedořečené, přerušené vstupy ostatních diskutérů. Janem Rejžkem zmiňovaný případ o poslanci, jenž se domníval, že Česká televize uvádí pornografické filmy, je přerušen střihem, návaznost vět nedává smysl. Naštěstí se v této ani v následujících Katovnách neopakuje odkazování na vystřižené části diskuse.
  • Vladimír Just od samého začátku přerušuje promluvy ostatních a nedává jim doznít, v úvodu svého projevu užívá nestandardních rétorických figur s cílem udržet si slovo. V následujících pokračováních Katovny Vladimír Just svou nutkavou potřebu zasahovat do diskuse kontroluje lépe.
  • Jan Rejžek se adresně táže Terezy Brdečkové, zda se v zábavních pořadech objevila na televizní obrazovce nějaká nová tvář. Tereza Brdečková mu otázku vrací. Otázka pravděpodobně nebyla předem avizována. Just s Rejžkem si tudíž navzájem pokládají řečnické otázky, což dokládá překotná odpověď obou. Výsledkem je, že ani jedna promluva není dokončena. Snaha o postihnutí fenoménu zrodu hvězd televizní zábavy vyznívá naprázdno.
  • Ironická zmínka Jana Rejžka o Marku Ebenovi a pořadu Na Plovárně, podepřená výmluvnou gestikulací (Marek Eben “posedává Na Plovárně tu s Karlem Gottem, tu s někým jiným”) je pod nátlakem kolegia ihned vzata zpět. Sarkastické nasazení mluvčího je odhaleno jako bezmyšlenkovité. Je tak zpochybněna řada výroků, které by mohl Jan Rejžek podobným způsobem uvést na pravou míru. Evidentní je stálá absence explicitního měřítka posuzování, charakteristický je chybějící ohled na hranice žánrů. Na tento prohřešek upozorňuje Vladimír Hulec v Katovně 3/2000, kde jsou na díla populárního charakteru kladeny požadavky, jež jim nepřísluší (Ledeckého Hamlet “parazituje na slavném titulu”).
  • Bezprostředně po imperativním nastolení tématu udílení cen FITES Trilobit Jan Rejžek upozorňuje, že by bylo lépe mlčet, protože v uplynulých letech byli členy poroty i Jan Rejžek a Vladimír Just, čímž dochází ke konfliktu zájmů. Leč nemlčí se. A tak se divák dozvídá, že v době, kdy v porotě byl tandem tvůrců Katovny, měly ceny své opodstatnění, zatímco v uplynulém roce je jejich udělení lehce zpochybnitelné. Tereza Brdečková se ptá, kdo tentokrát cenu obdržel. S tématem buďto opět není obeznámena a pánové si téma volí bez ohledu na hosty, anebo se mimoděčně pokouší řídit debatu, ve které chybí elementární informace. Z lidského hlediska je snaha pánů Justa a Rejžka alespoň symbolicky odčinit křivdu na české kinematografii pochopitelná, z hlediska profesionálního nikoliv.
  • Previanti Miroslava Janka jsou v Katovně probíráni opakovaně, stejně jako je tomu v následujících Katovnách s ENE BENE, Mobutu, král Zaire a jinými.
  • Při představování Havlových Spisů naznačuje několik spikleneckých průpovídek, že debata o díle byla vedena již před natáčením. V kombinaci s následnými servilními připomínkami na adresu autora a kulhající kulturou mluvního projevu (diglosie) působí celá diskuse neobvykle nuceně.
  • Nedůstojný projev Jana Rejžka na adresu Josefa Škvoreckého (“při vší úctě k jeho šedinám občas blábolí”) není doprovozen citací z uvedeného materiálu, jímž měl Škvorecký napadnout Katovnu. Kategorické soudy Jana Rejžka bez objasnění rámcových souvislostí spadají do zcela jiného žánru, než je usilováno pěstovat v Katovně.

    K bezděčným výpadům proti kritikům pořadu lze řadit i přirovnání diváků, kteří si na Katovnu stěžují, k těm, kteří nebyli uspokojeni televizní féerií Skleněné louky Umělci pro NATO (Katovna 3/2000) s poukazem na jejich nedostatečnou inteligenční výbavu. Vladimír Hulec je opět jediný, kdo demagogickou argumentaci nepodporuje a zastává se v této souvislosti Mirky Spáčilové, která Umělce pro NATO, dílo skutečně velmi kontroverzní, rovněž nepřijala. Ani zde se kritikové (Jiří P. Kříž a Vladimír Just) nedokáží ani na dohled přiblížit odlišnému názoru, který si s jejich v razanci nezadá. Místo toho se utápějí vyjmenováváním vývojových peripetií divadelní aktivity, jejíž přechod do televize rozhodně neproběhl plynule. Bez náznaku reflexe televizních kvalit Umělců pro NATO kritikové přisuzují (údajným) problémům s působením Skleněné louky v brněnské televizi politický podtext. Jedná se o jev v Katovně běžný; kritizována, a to velmi neprůkazně, je instituce - producent, sněmovna, distribuční společnost, komise...

  • Další téma uvádí Vladimír Just slovy: “Která knížka je tak odporná, že se vám o ní nechce mluvit?” Připravenému titulu je následně věnován snad největší prostor celé Katovny.
  • Na adresnou otázku Vladimíra Justa na Terezu Brdečkovou, který český film by nominovala na Oscara, odpovídá bez zaváhání Jan Rejžek: “Nic.”
  • Tereza Brdečková představuje nový český film ENE BENE, mluví o mimořádném talentu mladé režisérky. V následující Katovně ENE BENE uvádí Jan Rejžek slovy velmi kritickými, ohledy na kolegyni, jejíž reference zná, zde nemají místo. Po patové debatě, v níž Tereza Brdečková hájí svůj názor, je neústupně umlčena Rejžkovým přechodem k filmu Početí mého mladšího bratra slovy, že je “ještě horší, než ENE BENE.” Jakákoliv polemika je zbytečná. Jedná se o patrně nejzářnější příklad neschopnosti vést dialog, jaký se v poslední době v Katovně objevil.
  • Do tématu, které přísluší Tereze Brdečkové (zajímavá díla na filmových festivalech) neodbytně zasahuje Vladimír Just, ačkoliv zmiňovaný dokument zatím neměl příležitost shlédnout.
  • Při debatě o Germanově dokumentu konstatuje Tereza Brdečková svou antipatii k dílům ruské provenience, čímž jako jediná přiznává existenci individuálního vkusu. O dvě pokračování později se k jejímu stanovisku přidává Vladimír Hulec, který navíc ustavuje požadavek komplexnosti uměleckého díla. Jedná se o vzácná zjevení plnokrevných názorů, která jsou možným, leč nevyužitým tématem k diskusi. Jan Rejžek naopak v Katovně 2/2000 blahosklonně omlouvá “lapsus” generálního ředitele Chmelíčka, jenž se právoplatně pozastavil nad umístěním britského sitcomu Červený trpaslík v programu ČT2: “Samozřejmě, že do programu patří”, uzavírá Jan Rejžek. Blahosklonnost kritiků, která má podloží ve víře ve vlastní neomylnost, je jedním ze stěžejních rysů celé Katovny.
  • Martin C. Putna promlouvá o tom, jak jej šokovala smrt Petra Lébla - chronická nepřítomnost výpovědní perspektivy (či potřeba širšího prostoru pro vyjádření myšlenky?).
  • Justovo pochvalné vyjádření o knize Petra Husáka Cesta ke svobodě přebíjí Jan Rejžek sentencí: “Třeba píše pěkné brožury, ale jako televizní novinář selhal.” Na Husákovo televizní interview s Vladimírem Mečiarem přitom stěží mohou být uplatňovány nároky, o nichž mluví Rejžek. Spíše se nabízí otázka, pochopil-li kritik účel rozhovoru a podmínky, za nichž se uskutečnil.
  • Tereza Brdečková se snaží přiblížit princip, podle kterého dochází s rostoucí mocí k podvědomému pocitu nadřazenosti, a to i u inteligenčně mimořádně disponovaných jedinců. Následuje série ostrých glos na téma Vladimír Brabec a veřejné mínění (Just, Rejžek, Putna), které jsou transparentní ukázkou právě tohoto fenoménu.
  • Martin C. Putna představuje Obrátilova Kryptadia, jejichž mimořádné hodnoty pro studium folkloristiky (jde o skutečně velmi záslužnou reedici) dokládá snad nejprvoplánovější vulgární říkankou.

    Podíl jednotlivých hostů na diskusi

    Z 98 promluv v Katovně 1/2000 přispěli jednotliví účinkující tímto dílem: Vladimír Just 36x, Jan Rejžek 28x, Tereza Brdečková 21x, Martin C. Putna 13x. Vladimír Just tak z celkového času vyměřeného pro tento pořad prohovořil více než 36%, Jan Rejžek přibližně 28%, Tereza Brdečková 21% a Martin C. Putna zbylých 14% (počet vstupů a procentuální vyjádření času se shodují jen náhodou). Průměrná délka jednoho vystoupení nepřesáhla 30 sekund, nejdelší promluvy mají na svém kontě Vladimír Just a Jan Rejžek (takřka dvě a půl minuty), přičemž se nejedná o vstupy řídící debatu.

    Tato okrajová statistika dává na vědomí, že Katovna je téměř ze dvou třetin v područí moderátorů. Je nutno znovu podotknout, že moderátorské vstupy často přecházejí v monolog, případně nahrávají tázajícím se na odpověď. K mírnému zrovnoprávnění hostů Katovny s moderátory dochází až ve čtvrtém letošním pokračování pořadu, těžko soudit, zda díky autoritě hostů či po zásahu ze strany dramaturga. Nedostatečný prostor poskytnutý některým z diskutujících (ať už svou roli sehrálo “pozvání na poslední chvíli” nebo nedokonalá příprava pozvaného) je pro Katovnu velkou ztrátou - především Tereza Brdečková, Vladimír Hulec a Miroslav Petříček věcným přístupem, profesní orientací a v neposlední řadě i schopností korekce zde pronášených soudů prostředí Katovny výrazně kultivovali.

    Statistika rovněž dokládá dynamiku diskuse vedené v Katovně. Střídají-li se jednotlivé vstupy průměrně po půl minutě, je evidentní, jak argumentovaných a obsažných závěrů se diskutují dobírají. A dlužno poznamenat, že tempo diskuse do velké míry ovládá moderátorská dvojice (přerušení, skákání do řeči, tendence ke stručnému glosování). Na téměř hodinové ploše, mnohdy účelově vyplňované tematickými digresemi, se tak paradoxně nedostává času na hlubší analýzu.

    Požadavky na kritiku

    a) Jak už bylo předznamenáno, předpokladem vyslovení kritického názoru by mělo být explicitní ozřejmení ideových a metodologických východisek či dlouhodobá a obecně známá kritikova činnost, která je zárukou konzistentního a opodstatněného postoje. Tvůrci Katovny vsadili na druhou možnost. Jejich moralizující kritice však schází náznak metodického postupu: bez zjevné snahy po postižení významového sjednocení díla je jednou domýšlen autorský záměr, jindy je posuzován artefakt, později pouze jeho dílčí aspekt, technické zabezpečení akce, divácký ohlas... Nejen autor, ale i všechny fáze života uměleckého díla jsou vnímány jako “funkce společenská”, což ne vždy poskytuje adekvátní klíč k interpretaci a kritickému soudu.

    b) Má-li být umělecká kritika výrazem kompetence a schopnosti úsudku, nesmí ustrnout u “kritické nedůvěry vůči dílu”. Právě tato pozice kritiky, kdy je posuzovat zaměňováno za odsoudit, znehodnocuje umění a samu kritiku především. K rehabilitaci žánru by mělo dojít jinou cestou, než tou, jejíž vytyčitelé vždy před pochvalnou zmínkou potřebují avizovat: “A teď něco pochvalme, ať neříkají, že jenom kritizujeme.”

    Vývoj

    Úroveň Katovny se v posledních dílech zvyšuje. V největší devizu pořadu krystalizuje programová orientace na původní televizní a dokumentární filmovou tvorbu - taková reflexe na obrazovce chybí. Stejně v programu ČT absentuje i zasazení české kultury do evropského kontextu, v Katovně se občas takových usouvztažnění dočkáme. Cenná jsou rovněž “doporučení z domácí knihovničky”, v nichž diskutéři referují o dílech, ke kterým mají osobní vztah. A ač se pořad většinou vymezuje k nastoleným tématům negativně a elitářsky, nelze mu upřít, že na leckoho může zapůsobit “patosem a inspirací”.

    Ohlas

    Ohlas Katovny na stránkách českých periodik je jednoznačně negativní (Jiří Peňás, Jan Gogola ml., Terezie Pokorná, Petr Kovařík). Výhrady některých recenzentů jsou však poznamenány apriorní nechutí k osobám symbolizujícím Katovnu, případně k jakémukoliv typu kulturně zaměřeného pořadu, který je vždy buďto příliš nudný, nebo příliš podbízivý. S hyperkritičností publika kritické revue však museli tvůrci předem počítat.

    Resumé

    Výsledný tvar, obsahová náplň a úroveň diskuse v Katovně neplní reprezentativní funkci, jaká by měla být u pořadu s intelektuálními dispozicemi podmínkou, nevyužívá ani všech možností formátu.

    Hlavními důvody jsou:

  • Dramaturgická nedůslednost, která je důvodem žánrových kolizí.
  • Potlačení informativní role, nedostatečné využití prostoru k referenci o současném kulturním dění.
  • Pořad není platformou k rozvíjení umělecké kritiky jako svébytného žánru (chybí objasnění teoretických východisek), pochybné jsou rovněž kvality diskuse a jejího vedení. Prezentovány jsou názory a informace, které nejsou uspokojivě dokladovány ani vystaveny polemice a argumentaci druhé strany, což je nezbytné především u témat, která překračují hranice kulturní či uměnovědné oblasti. “Rozmanitost” názorového spektra je limitována omezeným výběrem hostů.
  • Spojitost rolí účastníků diskuse, moderátorů a dramaturgů, která jde proti vyváženosti a objektivitě diskuse a je i příčinou “sebestřednosti” Katovny.

    Ke kvalitám sledovaných pořadů nejvíce přispěli hosté schopní vést polemiku s moderátory Katovny, poznámky k zahraničnímu umění, monotematické bloky a reflexe televizní a dokumentární tvorby.

    Návrhy

  • Ke zkvalitnění pořadu je nutná redefinice moderátorské a redaktorské role, jednou z možností je periodické střídání moderátorů-redaktorů.
  • Formát pořadu doslova vybízí ke stálé obměně hostů, přizváni by mohli být i hosté z řad tvůrců.
  • Hosté by měli být představeni, ke zvážení je introdukce jejich teoretických východisek.
  • Měla by být zdůrazněna informativní složka pořadu (citace z recenzí, ukázky z citovaných děl) a rozšířen prostor k reflexi zahraniční kultury a jiných uměleckých druhů (architektura, výtvarné umění, hudba)
  • Katovna by měla být orientována výhradně na uměleckou tvorbu, odbočky ke kritice institucí a politické reprezentace je nutno eliminovat či přesunout jinam.

    Posudek na pořad České televize

    „Katovna - kritický klub“

    Posudek Britským listům zpřístupnila Jana Dědečková, členka Rady České televize. Zaslala k tomu toto zdůvodnění:

    Vážený pane Čulíku,

    Četla jsem v BL hodnocení jednoho čtenáře na sobotní pořad Katovna. Posílám Vám dvě zpracované analýzy na tento pořad.Vzhledem k tomu, že na našich zasedáních se těmito posudky již nikdo nebude zabývat, protože budeme řešit jiné problémy a po našem odvolání by tyto posuzovatelům zaplacené posudky zapadly někde v propadlišti dějin, rozhodla jsem se nabidnout občanům pohled odborníků na tento pořad. Nakonec si ho přece zaplatili oni. Jména posuzovatelů neuvádím, protože jsem si nevyžádala jejich souhlas. Až tak učiním, ráda je BL sdělím.

    Posudek na pořad České televize

    „Katovna - kritický klub“

    Cílem posudku je analýza a hodnocení publicistického pořadu Katovna. Při hodnocení jsem vycházel ze záznamu prvních čtyř pořadů roku 2000. Zadavatel posudku klade při zpracování důraz na tyto aspekty:

    1. Vystopovat dramaturgický záměr posuzovaného pořadu a zhodnotit, je-li tento záměr v souladu se Zákonem o České televizi (483/1991 Sb.) a Kodexem České televize.

    2. Zhodnotit, do jaké míry je tento záměr konkrétním pořadem naplňován a zda je způsob jeho naplňování v souladu se zásadami Kodexu České televize.

    3. Sledovat kvalitu pořadu, připravenost a obeznámenost tvůrců a moderátora s danou tematikou.

    4. Sledovat vyváženost pořadu: složení účastníků, prostor, který v debatě dostanou, i nestrannost moderátora.

    Katovna I/2000

    Diskutující:

    Vladimír Just

    Jan Rejžek

    Tereza Brdečková

    Martin C. Putna

    Úvodní vydání pořadu Katovna v roce 2000 se vyčleňuje z běžné praxe svým bilančním charakterem. Autoři si kladou za cíl hodnocení uplynulého roku 1999.

  • Pořad zahajuje pravidelná rubrika Chvilka nenávisti k televizi. Velká část bilanční debaty se věnuje České televizi, konkrétně tématu prostoru pro politické strany ve zpravodajství a publicistice, které pro celoroční bilanci diskutující považují za ústřední. Téma přenášejí i na komerční televizi. Vladimír Just se téma snaží zobecnit a klade otázku, zda má smysl, aby veřejnoprávní televize místo zvaní politiků dala prostor komentátorům. Snaha Vladimíra Justa přimět zejména Jana Rejžka k méně mlhavému stylu diskuse vychází naprázdno.

    V diskusi se dále hodnotí zábavné pořady, respektive nové osobnosti, které se během uplynulého roku objevily v oblasti zábavy. Hodnocení je převážně negativní, je uváděn zejména Petr Novotný. Opět kromě obecného odsudku chybí konkrétní kritika.

    Dalším tématem úvodní Chvilky nenávisti k televizi je udělení ceny Trilobit za rok 1999. V diskusi se hodnotí oprávněnost letošních cen, debatuje se obecněji o smyslu uměleckých cen u nás. O tématu se hovoří hlavně v náznacích a diskutující evidentně počítají s tím, že publikum je s tématem dokonale obeznámeno.

  • Pořad pokračuje rubrikou O čem se mluví. M. C. Putna pokračuje v tématu uměleckých ocenění - kritizuje udělení Státní ceny za literaturu Josefu Škvoreckému. Diskuse se opět na několik minut stáčí na smysl uměleckých cen.

    Vladimír Just přichází s vydáním spisů Václava Havla, věnuje se jejich hodnocení, respektive ocenění jejich edice. Tereza Brdečková je zaskočena dotazem na své doporučení knihy roku, nakonec uvádí titul Filip Topol: Cesta na Korsiku. V negativním smyslu uvádí titul Johna Keana - Václav Havel - politická tragédie v šesti dějstvích, Just podrobně analyzuje a kritizuje. Václav Havel tak zůstává součástí dalšího tématu, kterým je nejhorší kniha loňského roku.

    Diskuse se obrací k filmu. Tereza Brdečková podrobně mluví o filmu Ene Bene, který ještě není v kinech, Rejžek řeší nespravedlnost při udělování Oscarů. Tereza Brdečková upozorňuje na film o diktátorovi Mobutu, který se chystá uvést Febiofest. Jako divadelní zážitek roku hodnotí Jan Rejžek inscenaci Rozrazil Divadla Husa na provázku. Bilance ztrát (úmrtí) v uměleckém světě roku 1999 se omezí na oceňování velikosti ztráty Petra Lébla.

  • Koncepci rubriky O čem se nemluví drží v počátku Vladimír Just, když uvádí knihu Petra Husáka, Česká cesta ke svobodě, Díl 1, revoluce či co? (Volvox globator), a dokument české televize Tenkrát II, Šance pro Slovensko. V rubrice přichází Jan Rejžek s kritikou uvedení Třiceti případů majora Zemana, předmětem výhrad je vystupování Vladimíra Brabce v médiích. Závěr rubriky i celého pořadu tvoří upozornění na kuriózní folkloristickou studii Kryptadia II, Paseka 1999, a knihu Tomáše Pasáka Český fašismus 1922-1945.

    Hodnocení vydání I/2000

    Výběr hostů

    Stabilní dvojici diskutérů v Katovně tvoří Vladimír Just a Jan Rejžek, kteří jsou zároveň jejími autory. K bilančnímu pořadu, který měl zhodnotit uplynulý rok 1999, si pozvali Terezu Brdečkovou a Martina C. Putnu. Volba vyvolává pochybnosti především proto, že se autoři následně (v rubrice Chvilka nenávisti k televizi) pustili poměrně zeširoka do mediální problematiky, k níž zejména spisovatelka Brdečková mohla sdělit jen své mlhavé pocity. Ani u literárně orientovaného intelektuála M. C. Putny není s ohledem na ústřední mediální téma jasné, proč byl pro bilanční pořad vybrán právě on.

    Práce moderátora

    Vladimír Just jako spoluautor Katovny úkol moderátora v pořadu nesplnil. Několikrát se sice pokusil směřování debaty řídit, vcelku však bez úspěchu, a hlavně bez patřičného důrazu. Ve výročním, bilančním vydání Katovny měl moderátor být zvlášť výrazným činitelem. Celkově to zřejmě souvisí s nekoncepční přípravou pořadu (viz výběr hostů a jejich připravenost).

    Dvojice autorů Rejžek-Just by v debatě mohla vytvářet zajímavé napětí, zatím však v pořadu jako spolu- nebo protihráči nefungují vůbec a stane se, že je Just jako moderátor zaskočen spoluautorem Rejžkem. Zůstává otázkou, nakolik jde o nepřipravenost a nakolik autoři takto (neúspěšně) usilují o živost a autentičnost pořadu. Za moderátorskou chybu považuji i to, že Just připustí irelevantní sebereflexi diskutujících, kteří si pochvalují, že jsou jedinou skupinou intelektuálů u nás, kteří se sejdou a nenadávají na Václava Havla.

    Debata

    Diskusi se snaží moderátorsky řídit Vladimír Just. O skutečně moderátorské vystupování se ale pokouší jen sporadicky, dopouští se např. prohřešků typu -sám si odpovídá na vlastní otázku, zda má televize pěstovat kmenové komentátory v části Chvilka nenávisti k televizi. Pevnější forma a směřování diskuse by přitom byly žádoucí, nedocházelo by k tříštění témat, nedopovězení myšlenek. Diskutující jako by přicházeli na trh s návrhy témat a momentálními nápady, netrvají však na nich a přecházejí k dalším. Vzhledem k tomu, že tak činí všichni současně, je výsledkem vršení námětů, názorů a odboček, aniž by se u většiny z nich dospělo alespoň k částečnému závěru, vyústění.

    Debata se (zejména v části Chvilka nenávisti k televizi) vyznačuje nekonkrétností, kterou lze vysledovat v projevech všech diskutujících, u některých (Jan Rejžek, Tereza Brdečková) lze dokonce usuzovat, že jde o záměr, který má snad vytvářet dojem většího nadhledu. V úzu debat Katovny je zřejmě běžné užívat náznaků, tolerovat emotivní projevy diskutujících a hlavně nepovažovat za nutné, aby dokládali svá tvrzení fakty. Několikrát se o to sice pokouší Vladimír Just, který vystupuje v roli moderátora pořadu, není však důsledný.

    Uvádím některé z výroků účastníků debaty, v nichž zvýrazňuji jejich části, které považuji za nekonkrétní nebo zavádějící a které v celém pořadu nebyly upřesněny ani blíže vysvětleny. Jejich kumulace v pořadu, jenž si dal do názvu termín „kritický“, považuji za zásadní chybu.

  • Jan Rejžek:

    „Myslím, že to všichni vědí,... byl to rostoucí tlak na veřejnoprávní, ba i soukromou televizi, docházelo k neuvěřitelným výrokům, kde leckterý poslanec chtěl po dramaturzích, aby dělali čárky, kolik kterých členů které strany bylo v kterém pořadu“

    „V téhle situaci se cokoli hodí, známe hodně případů z tohoto roku. Náhodou si vymyslel nějaký poslanec, shodou okolností to byl poslanec ODS, že nějaký film byl pornografický. Vyvolal tím nějaké krátkodobé napětí...“

  • Martin C. Putna, když hovoří o debatě na téma sektářském myšlení v ODS (v pořadu Sněží, který připravoval): „Nedovedete si představit, nebo si možná dovedete ... jaké následovalo zemětřesení ze strany poslanců ODS, konkrétně některých poslanců ODS, kteří před několika dny vystoupili po abdikaci generálního ředitele a tvrdili, že nejde o žádné tlaky“

    ... „pravil ten zmiňovaný poslanec“ (nikde předtím ani potom není uvedeno který)

  • Tereza Brdečková: „Politikům se podařilo to, o co usilovala Charta 77, to jest vytvořit paralelní společnost, která vůbec nesouvisí s tou společností, ke které se počítáme třeba my.

  • Jan Rejžek : „Nejmenovanému politikovi z jedné strany se nelíbilo, kdo proti němu bude sedět v Sedmičce, a ten člověk tam nebyl.“

    Je otázkou, jaké místo má diskuse na politická témata v pořadu, který se vymezuje jako „kritický klub“ zaměřený především na kulturní kritiku. Diskuse o politice zde má odůvodnění v zájmu debatujících o média, která také patří do oblasti zájmu kritiky. Kritika politiků tak může mít místo i v pořadu typu Katovny, jeho kritický, reflexivní charakter obsažený i v názvu pořadu ale vyžaduje konkrétnost. Ta v tomto případě téměř zcela chybí.

    Pokud se opakovaně užívají obraty a slova „nejmenovaný“, „kdosi“, „jakýsi“, vzniká dojem, že diskutující čerpají informace z kruhů, kam běžný divák nemá přístup a k nimž se normální cestou nelze dostat. Nekonkrétní náznaky mohou debatu ozvláštnit, pouze pokud v diskusním pořadu tvoří výjimku, nikoli pravidlo.

    Katovna částečně splnila svou funkci kritického klubu v dalších rubrikách, kde se skutečně kritizují a analyzují literární, filmová nebo jiná díla či projevy. I zde je však možno mít výhrady k vedení debaty. V případě diskuse o ocenění Trilobit vystupují zúčastnění, jako by všichni diváci byli s tématem dokonale obeznámeni. To není pravděpodobné a zužuje to okruh eventuálních zaujatých diváků. V kulturně kritickém pořadu nemusí být „osvěta“ v prvním plánu koncepce, ovšem úplně na popularizační funkci rezignovat a předvádět divákovi pouze artistní intelektuální výkony, jak je tomu často v Katovně, se neslučuje s veřejnoprávním posláním České televize.

    Řazení témat do rubrik Chvilka nenávisti k televizi, O čem se mluví, O čem se nemluví působí v tomto vydání Katovny značně rozpačitě. Zejména u rubrik tvořících protiklad „O čem se mluví - O čem se nemluví“ autoři pořadu nemají evidentně úplně jasno, které z témat do jaké rubriky patří. Jejich volbu by lépe charakterizoval název „O čem chceme mluvit“ nebo „O čem si myslíme, že by se mělo mluvit“ bez ohledu na skutečné povědomí o daných otázkách a problémech. Dokladem je zařazení diskuse o filmu Ene Bene, který v době natáčení pořadu nebyl ještě v distribuci (a ani přítomní intelektuálové ho kromě Terezy Brdečkové nemohli vidět), do rubriky O čem se mluví, a naopak téma uvedení Třiceti případů majora Zemana v části O čem se nemluví.

    Pozitivně lze hodnotit anonce a upozornění na kvalitní díla v kinematografii nebo literatuře (T. Brdečková - film o diktátorovi Mobutu, Febiofest; Filip Topol: Cesta na Korsiku; M. C. Putna: Kryptadia (II); V. Just: Tenkrát II, Petr Husák: Česká cesta ke svobodě). Pokud by autoři pořadu přistoupili na „didaktičtější“ pojetí dramaturgie, které sice možná není v intelektuálním prostředí nejatraktivnější (ale rozhodně je na místě ve veřejnoprávní televizní publicistice), našli by určitě se svým intelektuálním potenciálem mnohem více podobných titulů a námětů, „o kterých se (skutečně) nemluví“.

    Katovna II/2000

    Diskutující:

    Jiří P. Kříž

    Tereza Brdečková

    Jan Rejžek

    Vladimír Just

  • Úvodním tématem Chvilky nenávisti k televizi jsou opět média, konkrétně Česká televize a změny v jejím vedení. Jan Rejžek upozorňuje na výroky bývalého ředitele České televize Jakuba Puchalského v „jedněch novinách“, v nichž mluví o politických tlacích, jež vedly k jeho odvolání. Debatuje se o systému vedení ČT, problémem je podle Vladimíra Justa systém sněmovna - rada - vedení ČT.

    Podle J. P. Kříže „když rada začne fungovat, je většinou už pozdě“. (bez dalšího upřesnění) Brdečková konstatuje, že důležitější než práce ředitelů a rad je to, jak pracují publicisté, novináři. „Žádná sebeosvícenější rada a vedení nikdy žádné televizi nepomůže.“

    Jan Rejžek na základě novinových článků jako ilustraci rozebírá situaci ve sportovní redakci České televize. Naznačuje řadu osobních vazeb na privátní firmy, naznačuje možnou korupci. Just v tématu nepokračuje, bere ho ale jako motiv pro zahájení debaty na téma seriálu Vysoké hry ruské mafie (dokument ČT). Diskutuje se pak na toto téma a na téma vlivu ruských mafií obecně. Pokračuje se rozborem seriálu Praha mizerná.

  • V rubrice O čem se mluví dochází k názorovému střetu o film Ene Bene mezi Terezou Brdečkovou a ostatními kritiky, Brdečková film hájí, ostatní kritizují. Dalšími kritizovanými filmy jsou Pramen života Vladimíra Körnera a Milana Cieslara a Početí mého mladšího bratra Vladimíra Drhy

  • O čem se nemluví. Vladimír Just se vrací k dokumentu Mobutu, král Zaire, hodnotí diktátora Mobuta. Brdečková oponuje, mluví se o dokumentaristickém řemesle, vyvozuje historické souvislosti.

    Diskuse přechází k divadlu, J. P. Kříž doporučuje novou inscenaci J. A. Pitínského ve Slováckém divadle, knihu Petra Oslzlého Příběhy soch, upozorňuje na produkci Min Tanaky v Šimkově areálu v Jeseníku. Vladimír Just prezentuje knihu Miloše Hynšta Brněnské divadelní bojování. Jan Rejžek mluví o výstavě „Malík urvi“, která už skončila. Brdečková upozorňuje na dílo spisovatelky Milady Součková, Just přichází s knihou Neila Postmana Ubavit se k smrti.

    Hodnocení vydání II/2000

    Výběr hostů

    Při výběru hostů se tentokrát ukázalo, že pozvání Jiřího P. Kříže bylo přínosem pro diskusi o filmu a divadle, záporem v mediální debatě, kde vystupoval zaujatě a generalizoval bez argumentů. Účinkování Terezy Brdečkové přineslo totéž co v předchozí Katovně - v mediální debatě generalizující soudy, v kritické debatě o filmech téměř tytéž výroky jako o měsíc dříve - mluvilo se o týchž filmech (Mobutu, král Zaire; Ene Bene). Práce moderátora

    Vladimír Just se tentokrát jako moderátor snažil debatu častěji řídit. Dokázal usměrňovat tok jejího směřování a nedopustil se takových chyb jako v předchozím pořadu. Spolupráce s Janem Rejžkem fungovala alespoň do té míry, že Just navazoval na jeho vstupy, na nichž se při přípravě pořadu zřejmě dohodli (působí to však i neorganicky - viz Rejžkovo vystoupení s citacemi novinových článků o korupci v televizi). V některých momentech se Justovi nepodařilo debatu kontrolovat tak, aby nekončila v nekonečném nastavování tématu a únavném hájení již známých pozic jednotlivých diskutérů (diskuse o filmu Ene Bene).

    Debata

    V mediálním úvodu Chvilka nenávisti k televizi se kritici opět pouštějí do rozboru fungování České televize s týmiž chybami jako v předchozí Katovně. Znovu se objevují soudy, u nichž chybí podložené důkazy a argumenty. Vrcholem tohoto přístupu je vystoupení Jana Rejžka, který několik minut cituje z neurčitých tiskových zdrojů („jeden článek v Nedělních novinách“) souvislosti kauzy, která poukazuje na korupci v České televizi. Kromě novinových citací však neuvede nic dalšího a po jeho monologu diskuse bez vyústění přechází k jinému tématu.

    V úvodu rubriky O čem se mluví je tentokrát koncepčně správně zařazeno téma filmu Alice Nelis Ene Bene. V jejím průběhu se však ukáže, že názorový střet není pro účastníky příležitostí k novému tříbení názorů, ale k nekonečnému hájení vlastních pozic. Z diskuse vyplyne, že každý z nich už o filmu něco napsal, píše nebo napíše, a musí proto hájit své neměnné stanovisko - buď adoraci filmu (Brdečková), nebo odsudek (ostatní). Televizní debata je tak jen pokračováním jejich novinových či jiných komentářů, trvá přitom téměř dvanáct minut. Závěrečná zvolání: „Film Ene Bene je dobrý!“ (Brdečková) „Není!“ (Kříž) se mohla odehrát o deset minut dřív, a divák by o nic podstatného nepřišel. V debatě o filmu Početí mého mladšího bratra Jan Rejžek opět kritizuje spíš kritiky, kteří mají jiný názor než on sám. „Je to také kýč, ale kritiku zasluhují i kritici. Kritičky Práva a MFD se dívaly nepozorně.“

    K vydařenějším součástem Katovny II/2000 tentokrát patří rubrika O čem se nemluví, která upozorňuje na díla unikající masové pozornosti. J. P. Kříž možná i díky svému dřívějšímu působení v Brně přináší pohled na mimopražské dění, to je přínosem. Mimo koncepci rubriky je vystoupení Jana Rejžka, který hovoří o výstavě Malík urvi, akce, o níž se mluvilo hodně. Nakonec z Rejžkova projevu vyplyne, že chce opět kritizovat kritiky, kteří se podle něj několikrát při psaní o výstavě mýlili.

    KATOVNA III/2000

    Diskutující: Vladimír Just

    Jiří P. Kříž

    Vladimír Hulec

    Josef Herman

  • Chvilka nenávisti k televizi se již tradičně věnuje situaci v České televizi, tentokrát jde o odvolání televizní rady, které je výsledkem „tlaku politiků a parlamentu“. Vladimír Just spojuje otázku veřejnoprávnosti s existencí programu ČT 2. Hosté jsou podrobeni anketě s otázkou „Potřebujete k životu ČT 2?“ a pokračuje se na téma jejich vztahu k tomuto programu. Dalším tématem je film Z. Plachého Umělci pro NATO. Diskuse se odvíjí od negativního vymezení vůči kritice publikované v Mladé frontě. Podle J. P.Kříže kritička nepochopila, o co jde, Kříž hájí brněnskou avantgardu, vyjmenuje její příslušníky od šedesátých let, hájí produkt Z. Plachého. Diskutuje se o dokumentech Kde je pravda (režie Pavel Koutecký) a Minulý svět Karla Pecky (režie Pavel Štingl).

  • Rubrika O čem se mluví se věnuje inscenacím Hamleta na v českých divadlech. Staví vedle sebe muzikál Janka Ledeckého, incenaci Národního divadla v Praze (r. Ivo Krobot), inscenaci Divadla Petra Bezruče v Ostravě a Klicperova divadla v Hradci Králové. Na závěr se diskutuje o kontroverzní inscenaci Fibichovy opery Šárka v Plzni.

  • V rubrice O čem se nemluví Jiří Hulec uvádí jako pozoruhodný počin překlady Jiřího Joska a jeho překlady Shakespeara. V negativním smyslu upozorňuje na knihu Ludo Martense: Jiný pohled na Stalina, která u nás vyšla již potřetí. J. P. Kříž upozorňuje na problémy s odvoláním šéfredaktora v nakladatelství Mladá fronta. Celá rubrika zaujímá čas necelých pěti minut.

    Hodnocení vydání III/2000

    Výběr hostů

    Volba Vladimíra Hulce a Josefa Hermana mohla být oživěním sestavy Katovny (zvlášť když tentokrát absentoval Jan Rejžek, takže v pořadu dostaly šanci dvě nové tváře namísto obvyklé jediné). Aby se jejich účinkování v debatě dalo řádně hodnotit, musel by jim být dán větší prostor. Jiří P. Kříž a Vladimír Just dominovali v diskusích u většiny zvolených témat a určovali ráz, tempo i směřování debat.

    „Posouvání“ hostů podle klíče „každý nový dvakrát“ pořadu nijak neprospívá (jak ukazuje případ T. Brdečkové i J. P. Kříže). Model má snad přispět k větší kontinuitě a souvislostí pořadů, nic takového ale není z výsledku patrné a je sporné, zda má vůbec smysl v pořadu, který se vysílá měsíčně, takto uvažovat. Je to asi totéž, jako kdyby si Shmidt a Lukeš zvali do revue „333“ každého hosta dvakrát, protože v jednom pořadu nestačil všechno dopovědět.

    Práce moderátora

    Z projevu Vladimíra Justa a průběhu celého pořadu je zřejmé, že se na diskutovaná témata spolu s hosty důkladně připravil (společná návštěva opery v Plzni, všichni zhlédli všechna diskutovaná divadelní představení). Vnesl tak do vydání pořadu alespoň formálně určitý řád. V řízení diskuse se ale dopouští týchž chyb jako dříve - je příliš dominantní (mediální diskuse), není důsledný (ve Chvilce nenávisti k televizi si klade otázku, zda televize naplňuje své poslání, po delší debatě ale k žádnému závěru nedojde).

    Debata

    Chvilka nenávisti k televizi trpí stejnými nedostatky jako v předchozích pořadech. Tematika veřejnoprávní televize přetrvává už třetí měsíc, debata trpí stejnými nedostatky jako na začátku. Spíše než o analýzu jde o subjektivní, někdy emocionální projevy. Těch se kumuluje oproti předešlým pořadům více (viz zvýraznění v citacích). Logické zdůvodnění některých výroků je dost nejasné - například vývod Vladimíra Justa o tom, že veřejnoprávnost ČT závisí na existenci programu ČT 2. V diskusi, kde dominuje Kříž a Just, navíc přetrvává i zvyk generalizovat a nebýt (byť jen minimálně) konkrétní.

  • V. Just: „Tlak politiků a parlamentu podle mnoha úkazů sílí, nebyla ztracena bitva o nezávislost české veřejnoprávní televize, ale byla vyhrána pouze jakási šarvátka, protože byla uchována existence dvou veřejnoprávních kanálů.“ „...komise parlamentní, která se ustavila sama - Langrovi jakobíni...“

  • J. P. Kříž: „Přesnější je říkat jim svazáci. Přesně pod týmiž svazáky se úpělo za normalizace, jsou to takoví ti mladí hoši, kteří se ve stínu svých velkých vůdců vyhřívají a připravují se na posty, které po nich převezmou.“

    „Idea se nemění ... svazácký atak, aby se mladá generace dostala k moci a vystřídala tzv. staré struktury, jako jsme my...“

    Opět se objevuje nadbytečná kritika kritiky, znovu se mluví o „nejmenované kritičce Mladé fronty“, při třetím takto vedeném výpadu se ohradil i jeden z hostů - Vladimír Hulec - a poprvé z jeho úst v pořadu zaznělo jméno M. Spáčilové.

    Ve vizuální rovině pořadu dochází k pokusu o její oživení - během diskuse o divadelních představeních se objevují fotografie z jednotlivých inscenací. Efekt tohoto kroku je přinejmenším sporný, statické záběry na fotografie nejsou odpovídajícím postupem, jaký by měla užívat televize při současných technických možnostech. Rovněž nečekaný prostřih na obraz tortury při debatě o opeře Šárka působí spíš než efektně jako omyl (jinak se takového prostředku v Katovně nikde neužívá, tortura je vždy jen „logem“ jednotlivých rubrik).

    Katovna IV/2000

    Diskutující:

    Tomáš Kafka

    Miroslav Petříček

    Jan Rejžek

    Vladimír Just

  • V tomto vydání Katovny dochází ke změněn názvů jednotlivých rubrik, pořad zahajuje novinka - Chvilka nenávisti ke všemu. Vladimír Just se zaměřuje na kritiku novinářů, jejich schopnosti reflexe a jazykových schopností. Just kritizuje novinářku LN za to, že se činí samozvaným mluvčím lidu.

  • Pořad pokračuje rubrikou Televize v televizi, znovu oceňují význam ČT 2. Rozebírá se dokument Maturita v listopadu Jiřího Krejčíka. Mluví se o normalizaci v obecnější rovině.

  • Navazuje další nová rubrika, která si dává do titulu téma aktuální diskuse - Téma Bernhard, Schwab a my. Jde o hledání souvislostí mezi četnými edicemi děl Thomase Bernharda a českou současností. Vladimír Just se snaží dobrat souvztažnosti rakouské „hassliebe“ k domácím „antirakouským“ autorům a obdoby takového jevu u nás.

  • V závěrečné části přichází místo dosavadní O čem se nemluví rubrika O čem se mlčí, v tomto vydání Katovny minimalizována na zhruba pět minut. Diskutující stihnou kritizovat Jana Hřebejka za jeho neadekvátní reakci na kritiku a povšechně se vyjádřit o jeho filmu Musíme si pomáhat.

    Hodnocení vydání IV/2000

    Práce moderátora

    Vladimír Just v roli moderátora v tomto vydání Katovny naráží na menší souznění nebo spíš povolnost hostů, kteří si nedávají vnutit jeho koncept a často uvádějí na pravou míru jeho výroky.

    Výběr hostů

    Tentokrát autoři pozvali osobnosti, které do pořadu vnesly zajímavý pohled na zvolená témata. Petříček obohatil Katovnu o nebývalé - dokázal dojít od kritiky a rozboru díla k přesahům, které mohly diváka zaujmout více než strnulé setrvávání u vymezeného tématu, jak se v dřívějších vydáních stávalo. Oba hosté navíc dokázali autory vychýlit z jejich (zřejmě) předem daných osnov, debatě to prospělo.

    Debata

    Změna názvů rubrik nijak pořadu neprospěla. Autoři si ponechali dostatečný prostor pro nekompetentní mediální kritiku v části Televize v televizi, jak tomu bylo dosud, název rubriky Chvilka nenávisti ke všemu překračuje meze přijatelné nadsázky hlavně tím, že kromě blíže neurčené provokace neobsahuje nic jiného.

    U obou autorů pořadu se projevují tytéž chyby jako v předešlých pořadech. Neustále se opakující kritika kritiky, která skutečně může být zajímavá jen pro samotné kritiky, kteří vzájemně svou práci sledují, ale stěží pro diváka se zájmem o kritizované dílo. V kritice se navíc dopouštějí nedůslednosti, když Vladimír Just kritizuje novinářku LN za užívání „floskulí“ a za to, že se prohlašuje mluvčím lidu, a vzápětí se téhož dopustí jeho protihráč Rejžek, který prohlásí: „V běžném občanském životě je spousta důvodů k nenávisti, když člověk pozoruje činy a výroky našich politiků.“

    „Provokativnost“ Jana Rejžka navíc působí násilně, zejména proto, že se často jedná jen o provokaci v uvozovkách, pouze účelovou, snad s myšlenkou na oživení diskuse. Jeho provokativní výroky jsou přitom mnohdy obsahově chabé a ani nesouvisejí s kritikou vlastního díla.

  • J. Rejžek o dokumentu J. Krejčíka Maturita v listopadu: „U některých těch slečen jsem si taky říkal, co asi prožívaly těch deset let do současnosti, u některých jsem měl dojem, že to jsou nikoli tak výrazné osobnosti, jak se jevily v těch sedmnácti osmnácti letech, jako by je život převálcoval, zploštily se... U některých těch současných výpovědí jsem měl velice nepříjemný dojem, že (lidé z dokumentu) čtou na nějakém čtecím zařízení to, co jim, nevím jestli pan režisér, napsal, nebo si to oni sami doma připravili.“

    CELKOVÉ HODNOCENÍ POŘADU

    Katovna chce být kritickým pořadem zaměřeným na kulturní oblast určeným skupině diváků s hlubším zájmem o kulturu a umění a zároveň o její kritickou reflexi. Je pořadem, který zvlášť ve spojení s kulturní kritikou již svým názvem dává najevo, že mu půjde o kontroverzní účinkování na televizní scéně. Provokativnost mají zaručovat osobnosti autorů Jana Rejžka a Vladimíra Justa, z nichž druhý v pořadu plní funkci moderátora. Charakter pořadu určuje výběr témat a hostů, ten je plně na autorech.

    Členění na rubriky je formální a autoři buď nedodržují koncept vyplývající z jejich názvů (O čem se mluví, O čem se nemluví), nebo sami nemají jasno v tom, co do té které rubriky patří. Vedení diskuse je nedůsledné, není jasné, kdy Vladimír Just plní funkci moderátora, kdy hlavního kritika a soudce. U většiny témat nikdo nevyžaduje, aby byla odpovídajícím způsobem (nebo vůbec) uzavřena. Pořad často působí dojmem, že jde o nezávazné setkání intelektuálů, kteří se náhodně sešli k debatě v restauraci (pak je ale na místě otázka, proč takové setkání vysílat v televizi).

    Pozornost, kterou Katovna věnuje médiím, je většinou spojována s útoky na politiky, kteří se údajně nemístně do mediální sféry (a hlavně televize) vměšují. Téměř nikdy však nezazní konkrétní výhrada ke konkrétnímu kroku. Vrší se neurčitá označení - „nejmenovaný“, „jakýsi“ - bez náznaku, že by to autorům jakkoli vadilo (sami tuto tendenci vedou). Divákovi je pouze předestírána vize, že televize je cílem „temných her“ a že Katovna je nezávislou institucí, z níž zní kritika onoho stavu.

    Podobně postupují autoři (zejména Jan Rejžek) v kulturní oblasti - lidé v dokumentu Jiřího Krejčíka čtou z čtecího zařízení nebo se učí nazpaměť repliky, Josef Škvorecký blábolí, kritička Mirka Spáčilová (nejmenovaná kritička Mladé fronty) má zřejmě ráda pořad S politiky netančím. Z vyjadřování autorů často vyplývá, že Katovnu považují za cosi jako enfant terrible české publicistiky, „zlobivost“ (která u kritického pořadu může znamenat plus) se však většinou projevuje pouze v agresivitě a formálních prohřešcích, které si jiní diskutéři v jiných pořadech nemohou (nebo ani nechtějí) dovolit.

    Pořad přináší divákovi informace o pozoruhodných dílech, o nichž veřejnost nemá příliš informací a které osobnosti vystupující v Katovně zaujaly. Tato složka, která může být pro kulturní veřejnost přínosem, však zaujímá stále menší prostor (v Katovně IV/2000 je rubrika O čem se mlčí již jen pětiminutová) a místo informací se v pořadu nabízí artistní řečnické výkony především samotných autorů pořadu.

    Přínosný může být také výběr hostů (jak ukázala Katovna IV/2000), stejně tak ale může být pořadu na škodu. Po nekompetentních výpadech (nebo spíš urážkách) někteří eventuální hosté účast v pořadu odmítají (Mirka Spáčilová). Výběr hostů navíc u některých pořadů působí dojmem, že autoři vybírají osobnost, která by nejvíce souzněla s jejich názorem (J. P. Kříž - Katovna II a III/2000), což zajímavosti pořadu neprospívá. Zvaní téhož hosta dvakrát ve dvou následujících pořadech Katovně jednoznačně škodí.

    Veřejnoprávní funkci by mohla Katovna plnit ve své části O čem se nemluví (mlčí). Ta však zůstává většinou na okraji skladby pořadu, je v případě potřeby zkracována a nelze vždy říci, že se její přípravě autoři adekvátně věnovali.

    Vizuální podoba pořadu je strnulá - hodina záběrů do tváří čtyř hostů téměř bez jakéhokoli oživení je snad příliš i v pořadu, kde jde především o mluvené slovo. Pokusy zpestřit nudnou podívanou prostřihy na fotografie z kritizovaných děl (Katovna IV/2000) jsou sporné.

    Závěr

    Pořad Katovna se rozchází jak se svým dramaturgickým vymezením, tak s normami, které jí určuje veřejnoprávní charakter české televize. Roli skutečného kritického klubu plní sporadicky, spíše jde o platformu pro vystupování autorů (J. Rejžka, V. Justa), kteří svým záměrům podřizují volbu témat i hostů a způsob vedení diskuse. Autoři se navíc dopouštějí řady formálních chyb - dominance moderátora, nedůsledné vedení debaty (viz výše).

    Kromě toho se Katovna dostává do rozporu s Kodexem české televize:

  • Nedoložené výpady proti politikům, ale i ostatním kritikům a umělcům neodpovídají požadavku Kodexu ČT, že „vysílání mající povahu služby veřejnosti musí nabízet základní orientaci, tj. vysvětlovat společenské změny, rozptylovat obavy, určovat žurnalistické a etické standardy a být také nositelem společně sdílených hodnot a pocitu sounáležitosti celé komunity“.

  • Časté užívání neurčitých náznaků a nepodložených konstatování (která bývají velmi kontroverzní) je v rozporu s požadavkem práce „s ověřenými informacemi a poctivými názory“ a neslučitelnosti s „novinářskými kampaněmi vedenými na základě apriorních postojů a zvláštních zájmů“.

  • V rozporu s veřejnoprávním posláním ČT jako službou veřejnosti je celková tendence vytěsňovat v Katovně informativní složku, která přináší divákovi obecné poznání a orientaci v kulturní oblasti.

    Do budoucna by pořadu prospěl důraz na nestrannost účinkujících autorů, jejich profesionálnější vystupování a nestrannější a pestřejší výběr hostů i témat. Kontroverzní témata lze otevírat i na ploše vymezené pořadem typu Katovny, a přitom se vyhnout generalizacím. To je především úkol autorů-moderátorů, od nich by mohla vyjít reforma Katovny tak, aby se místo platformy pro názory dvou kritiků (a jimi vybraných hostů) stala skutečně kritickým klubem, jak uvádí ve svém názvu. Z postojů a vystupování Vladimíra Justa a Jana Rejžka ve sledovaných vydáních Katovny však usuzuji, že těžiště a přínos svého pořadu spatřují právě v kritizovaných nedostatcích. Případnou reformu Katovny prostřednictvím autory reflektované kritiky proto vidím jako jen velmi málo reálnou.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|