Co je nového v České republice

Aktualizace, čtvrtek 18.00:

Prohlášení Jiřího Hodače - Odstupuji

Před týdnem jsem byl převezen na jednotku intenzivní péče motolské nemocnice. S akutními zdravotními problémy a po nepřetržité řadě dnů - od chvíle zvolení do funkce generálního ředitele České televize - s dvacetihodinovou pracovní dobou, bez možnosti spánku a minimálního odpočinku, a po dezinformační štvanici, která svým rozsahem a mírou zkreslení skutečnosti zřejmě nemá obdoby v moderní historii této země. Na základě dnešní konzultace s ošetřujícím lékařem a po vyhodnocení objektivních podmínek, na nichž závisí možnost a rychlost rekonvalescence, jsem bohužel musel akceptovat závěr, že v tuto chvíli nemohu vykonávat funkci, do níž jsem byl legálně zvolen, a proto jsem se rozhodl rezignovat na ni ze zdravotních důvodů. Učinil jsem tak písemně do rukou předsedy Rady ČT pana M. Mareše.

Funkci generálního ředitele ČT jsem přijal s tím, že ji budu vykonávat podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, a to i za cenu mimořádných osobních obětí. Včetně ceny, kterou případně zaplatím na vlastním zdraví. Myslím, že jsem tak učinil beze zbytku.

Narodil jsem se v této zemi a přesto, že jsem velkou část života prožil jinde - ve státech s vyspělými systémy parlamentní demokracie - vždy jsem ji považoval za svůj domov a nikdy mne nenapadlo, že posléze se stanu terčem těch nejnepředstavitelnějších a lidsky nejubožejších forem osobních útoků, zprostředkovaných médii. Přiznám se, že ještě před třemi týdny bych nevěřil, že něco tak nízkého je možné v zemi, jež ještě v první polovině dvacátého století patřila k nejvyspělejším částem světa i v kultuře mezilidských vztahů a kvalitě tehdejší žurnalistiky. Žurnalistika je nejen o rutině a řemesle, ale především o pokoře před pravdou a zodpovědnosti vůči druhým.

Spolu se skupinou spolupracovníků, kterých si nesmírně vážím, jsem se ocitl uprostřed problému, jehož zásadní řešení překračovalo naše hlavy. Nechci rozebírat argumenty pro a proti, týkající se existujících mediálních zákonů, způsobu volby Rady ČT atd., které byly označeny za klíčové v dané situaci, nicméně musím znovu zdůraznit to, co bylo později opakovaně potvrzeno, a totiž že volba generálního ředitele ČT byla zcela legální. A tudíž ti, kteří ji odmítli akceptovat, jednali v rozporu se zákonem, což mělo v neposlední míře za následek i ohromné škody na morálním vědomí a právních jistotách společnosti. Ve snaze dobrat se řešení jsem důsledně postupoval cestou zákona a bohužel musím konstatovat, že možnosti, jak zákon prosadit ve chvíli, kdy je to velmi potřeba, byly pro mne trpkým zklamáním. Žil jsem řadu let ve vyspělých zemích, kde něco podobného by nebylo možné. A ještě donedávna jsem si myslel, že něco podobného není možné ani v zemi, která už sahá po klice brány Evropské unie.

Věřím v rozumné lidi. Moje rozhodnutí je těžké, ale po rozmluvě s lékařem je musím přijmout. Děkuji všem, kteří mi v mé práci s mimořádnými osobními oběťmi pomáhali a doufám, že schopnosti a morální kvality, které v těžkých chvílích prokázali, dojdou ocenění. Stejně tak děkuji všem, kteří mi svými telefonáty, telegramy, dopisy, e-maily i osobními rozhovory dodávali i po nekonečných probdělých nocích síly prát se za něco, co za to stojí. A opravdu to za to stálo.

George Hodač

11. ledna 2001

Zástupci Iniciativy Brno 20/21 a členové krizového výboru zaměstnanců studia ČT Brno vítají odstoupení Jiřího Hodače: Chceme víc!

Zároveň s tím trváme na svých dosavadních požadavcích, tedy: odstoupení současné rady České televize a  urychlené projednání novely zákona o ČT.

Do doby, než se toto uskuteční, považujeme za nutné setrvat ve stávce.

Za krizový výbor zaměstnanců studia ČT Brno

Roman Ondrůj

Tel.: 0602/ 865 666

Dívám se a  nevěřím svým očím: jako příští krok bude Čtyřkoalice organizovat politické procesy? Bude Jiří Hodač rituálně popraven na Václavském náměstí?

Jan Čulík

Neexistuje jediný důkaz, že by byl do vedení České televize Hodač jmenován v důsledku spiknutí ODS. To dokonce popřel i vysoký pracovník vedení ČT Nikolaj Savický v dlouhé analýze, ve které obhajoval řádění vzbouřenců z České televize jako očistný boj za "autentickou televizi veřejné služby".

Proti čemu ti lidé demonstrují? Proč se nechávají zblbnout a stávají se obětí stádovitých hysterických kampaní bez racionálního jádra? Je to fašismus. Republika si tady zadělává na vznik nového totalitního státu.

Političtí manipulátoři z hradní kliky, z Unie svobody a ze čtyřkoalice zjevně doufají, že z uměle vytvořené televizní krize vytlučou pro sebe politický kapitál. Podaří se jim skutečně vyvolat předčasné volby? Bude emocionální potenciál pouličních demonstrací stačit k tomu, aby 4K ve volbách zvítězila? A odstraní případné volební vítězství 4K, seskupení bez řádného politického programu, jemuž se ani v Senátě nepodařilo vytvořit poslanecký klub, a zároveň likvidace zkorumpované ODS politickou frustraci dnešních demonstrantů?

Opravdu bude důsledkem dnešních demonstrací vznik profesionální, nestranné a racionálně kritické veřejnoprávní televize (tu právě chtěla vytvořit Rada ČT a Jiří Hodač), Česká republika zbohatne a stane se předním, sofistikovaným evropským demokratickým státem?

Poznamenává Bohdana Marvalová:

Jako příští krok odstoupí, či budou odstoupeni všichni podle požadavků krizových či stávkových výborů. Vzbouření na vsi zvolna vyšumí a vše se navrátí do starých kolejí. Nebuďte tak patetický, pane Čulíku a nesahejte hned po sedmiocasé kočce, nebuďte tak strašný ve svém hněvu. Návyky českého národa nejsou horší ani lepší než návyky jiných národů a říkat, že se národ poslušně valil na barikády, je přinejmenším přehnané. Sám říkáte, že televize byla jen dalším v řadě zástupných témat, nedělejme z něj tedy téma kruciální. Řekněme raději, že velký dav lidí ( dodejme, že hlavně Pražanů ) dal na náměstích průchod své nespokojenosti se stagnací zdejší politiky v důsledku opoziční smlouvy, s tunelováním a korupcí, s nepoctivostí na všech úrovních. Činil tak spořádaně, bez jediné rozbité výlohy, bez převrácených a zapálených aut a bez rozbitých nosů. Politické procesy? Fašismus ? Nedejte se vysmát, pane Čulíku! Předčasné volby? Vsadila bych se, že už se o nich na dnešních demonstracích nemluvilo. Zazpívala Dagmar Pecková, Jan Werich četl pohádky a párkařské stánky měly napilno. Dopřejme revolucionářům ještě chvíli plouhat se po ulicích a hospodách s bikolorami a utahanými prapory. Vše (či téměř vše), co se o tom říct dalo, jsme si již v Britských listech řekli a nastává nový, všední den. Dobré ráno.

Poznámka JČ: Nemyslím, že je to tak nevinné, jak to líčí paní Marvalová. Zcela byl ochromen český právní řád. Zaměstnanci nyní mohou vyhnat svého ředitele. Jeden člověk - možná nepříliš schopný manažer - který přišel ke své démonizaci jako slepý k houslím - byl dohnán do nemocnice. Až si příště někdo zamane, bude organizovat z politických důvodů hon na čarodějnice na někoho jiného. Metoda byla úspěšně zdokonalena od manifestací "Děkujeme, odejděte" až po dnešek a nyní vyzkoušena. Zaměstnání druhořadých televizních redaktorů byla - dočasně - zachráněna ponižující skandalizací nevinného člověka. Jak to, že to skoro nikomu nevadí? - Proč by se skandalizace a vytváření emocionálních honů na čarodějnice nemohlo v české politice nyní užívat jako hlavního prostředku pro získání moci častěji. Vždyť lidé na to slyší - o skutečnou, racionální podstatu problému se nezajímají. Právě proto, že národ není ve své většině schopen racionálně analyzovat příčiny své nynější frustrace (argument "Republika stále chudne, a proto budu demonstrovat proti Hodačovi", byl vždycky absurdní), bude jeho frustrace sílit a bude stále lehčeji zneužíván pro tyto šílené, lyrické kampaně - které nakonec budou znamenat i smrt. Lidi by se měli stydět.

Aktualizace, čtvrtek 17.00:

Z veřejného shromáždění a koncertu, jejichž termíny Vám sdělím dodatečně, prosím odvysílat minimálně tři přímé vstupy, nejraději uprostřed nejsledovanějšího pořadu na ČT 1.

Tiskové prohlášení:

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 600 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

Opisuji z  pozvanky: televizní pracovníci Dekoj, Mullerova, Ondruj, manazeri Hodac, Chmelícek, Kasík, Mathe, medial. analytici a zastupci akademicke sfery Smid, Kochman, Jaromir Volek univerzita Brno, Wilhelm - rektor UK, Petr Moos-prodekan pro vidu a vyzkumnou cinnost Fakulty dopravy CVUT, exekutiva a med. rady Dostal Mares, Dedeckova, Rejchrt, Muchka, Grygar, Jirak, odbornici na medialni pravo (!) Rupnik, Cibrian, Monika Pajerova diplomatka a  publicistka, Jana Chržova - vykonná reditelka Cs. helsinskeho vyboru. Slyseni je nicmene verejne, od 10 hodin 12. 1., v Jednacím sále Valdstejnskeho palace. Tak ze by tam meli pustit zastupce medii, tedy i BL. Zdravi B.O.

Poznámka JČ: Kromě pár předhozených "obětí" (Hodač, Dědečková, Mareš) jsou, jak se zdá, pozvání především lidé, kteří sympatizují s establishmentem České televize anebo patří k politickému seskupení Václava Havla, tedy právě tomu seskupení, které provedlo v ČT vzbouřeneckou revoluci. (Jak může někdo někam zvát jako nestranného pozorovatele např. Jacquese Rupnika, který, jak jsme se přesvědčili na listopadové konferenci CEFRES, dělá ve svých údajně akademických vystoupeních otevřenou propagandu ve prospěch Václava Havla, je pozoruhodné.) Do třetí kategorie pozvaných patří tzv. "odborníci na všechno", osoby, které o vývoji v ČT za posledních několik let nevědí nic. Jana Chržová z Českého helsinského výboru, který nepomohl obětem policejní brutality při zasedání SB/MMF v Praze, je tak bojácná, že se zjevně připojí k nejsilnějšímu převládajícímu proudu.

O složení "spřátelených" hostí na veřejném slyšení jednala Monika Pajerová se senátorem Rumlem a senátorkou Rögnerovou den před Silestrem na chodbě před velínem České televize, kde dotyční senátoři bivakovali. Fotografie z tohoto domlouvání jsou zde http://www.tendence.cz/blisty/fg001230_4.htm. Nedivme se tedy, kolik a jakých "hostů" přijde a buďme připraveni na fakt, že nespřátelená či nesouhlasící veřejnost bude odkázána za dveře s poznámkou, že není místo. Neboť účelem není věci řešit, účelem je vytvořit na senátory soustředěný čtyřkoaliční tlak. Brainwashig se tomu říká anglicky, vymývání mozků česky. Jak se tomu říká v senátu? "Veřejné" slyšení.

Tiskové prohlášení občanské iniciativy

„Česká televize - věc veřejná“

Vážený pane Čulíku, nizozemské noviny NRC Handelsblad (čtou je střední a vyšší střední vrstvy) včera otiskly velký článek o krizi v ČT. Vyznění se liší od stanoviska mezinárodní organizace novinářů. Píší, že druhořadým redaktorům se už poněkolikáté podařilo zablokovat reformu zpravodajství.

Ze zpráv zahraničních agentur ani tak nemám dojem, že nás obdivují a že jsme se přiblížili k Evropě, jak se tady uvádí, ale ať už zastávají jakékoliv stanovisko, cítím ze zpráv spíš podtext, že v banánových republikách je všechno možné. Ale je to jen DOJEM, na racionální analýzu nemám čas.

"Vzbouřenci" vyhráli a jejich vysílání již nebude přerušováno. Díky tomu jsem od nich včera očekával vzorově objektivní zpravodajství, vždyť přece musí ukázat národu svoji profesionalitu. Proto mne velmi zaskočilo, když se v Předpovědi počasí! objevil text "Václavské náměstí" při předpovědi a zítřek. To už je vážně nehorázné! Oni jsou si již snad tak jisti svoji beztrestností, že se nesnaží ani objektivitu předstírat. Je to hrubá propaganda, pro kterou zneužívají veřejnoprávní medium. Svým jednáním mi dokázali, že nejsou schopni ctít to, zač údajně "bojovali". A jelikož i já platím konsecionářské poplatky, žádám tímto o jejich OKAMŽITÉ ODSTOUPENÍ nebo odvolání. Chci objektivní, nestranné a profesionální zpravodajství! Krizi v ČT bude muset rozplést nezávislý soud, který pak veřejnost seznámí s fakty, která prokáže. Doufám, že posoudí jednání všech zúčasněných přesně podle zákonů a podle toho také vynese rozsudek. Jinak bych se musel začít obávat, že nežijeme v právním státě.

Communists Now Least Threatening Group In U.S.

WASHINGTON, DC-- According to a report released Tuesday by the Pentagon, Communists rank last on a list of 238 threats to national security. "Communists may now safely be ignored," Secretary of Defense William Cohen said. "The Red Menace has been surpassed by militia groups, religious extremists, ecoterrorists, cybercriminals, Hollywood producers, and angry drivers." Other groups deemed more threatening than Communists include rap-metal bands (#96), escaped zoo animals (#202), and Belgians (#237).

Dovíte se v této knize mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Jaroslav Plesl

A Václav Havel? Když jsem mu otázku týkající se výše uvedené záležitosti loni položil, vzkázal mi jeho tiskový mluvčí Ladislav Špaček (mimochodem další produkt veřejnoprávního televizního zpravodajství), že prezidenta Havla mé otázky neinspirovaly (!) k odpovědi. To je dle mého názoru naprosto nehorázné a vypovídá to o skutečném přístupu Václava Havla k demokratickému tisku. Článku, který jsem o věci napsal do týdeníku EURO a který přikládám níže, si však nikdo z dnešních bojovníků za svobodu slova nevšiml.

Až se situace v televizi usadí, bude mimo jiné i tento případ pro mne jakýmsi lakmusovým papírkem pro zkoumání stavu objektivity veřejnoprávní televize. Stejně tak si budu všímat, zda moderátoři "Jedenadvacítky" budou schopni klást například Václavu Klausovi tvrdé otázky. Na rozdíl od Barbory Tachecí a Jany Bobošíkové to zatím v České televizi nedokázal ani jeden z jejich následovníků.

Poznámka TP: Nejsem si jist, jestli po vyhrané rebelii budou redaktoři ČT ještě kdy bráni vážně. Variací na to, co Václav Klaus předvedl v neděli, je celá řada. Politici ODS mají volné pole pro svou fantazii. Mohou třeba moderátorům říkat "váš přítel poslanec Mlynář" nebo "váš přítel senátor Ruml", a postižení nebudou schopni jakékoli věcné oponentury - novinářská nestrannost a panenství se ztrácejí nejvýš jednou. Myslím, že znemožnění televizního moderátora se teď v ODS stane oblíbenou disciplínou a špičky strany se budou předhánět, kdo vymyslí rafinovanější formu výsměchu. Vážně bych teď nechtěl být v roli Šímy nebo Drtinové!

Obchody Václava Havla

O TOM SE NEMLUVÍ

Některé otázky tisku “neinspirují” prezidenta k odpovědi

Týdeník EURO při té příležitosti vyslovil hypotézu, že svůj podíl na zmizelých miliardách nese zřejmě i Václav Havel tím, že se pustil do obchodní transakce s nechvalně proslulým Chemapolem (EURO 14/2000). Právě Chemapol totiž od prezidenta počátkem roku 1997 odkoupil polovinu pražského paláce Lucerna, kterou Václav Havel z neznámých důvodů a zcela sveřepě odmítal prodat majitelce druhé poloviny luxusní nemovitosti, své švagrové Dagmar Havlové.

Chemapolu prodal Havel polovinu Lucerny za 200 milionů korun. Když se loni už zkrachovalý Chemapol podílu na Lucerně zbavoval, získal za něj podle týdeníku The Prague Post (14/2000) pouhých 145 milionů korun. Tedy ještě o pět milionů méně, než kolik byla Havlovi za Lucernu ochotna zaplatit jeho švagrová v roce 1997. Za kdysi “neohrozitelným gigantem Václava Junka přitom zůstaly pohledávky ve výši zhruba sedmnácti miliard korun a je důvod si myslet, že motivací ke ztrátové investici do Lucerny byla pro Junka pouze snaha koupit si prezidentovu přízeň.

“Mám hodně důvodů domnívat se, že Chemapol má prostředky na záchranu Lucerny, která je dnes téměř v havarijním stavu a vyžaduje rychlé investice v řádu několika stovek milionů, a že má v úmyslu s tímto pražským palácem naložit přesně tak, jak si myslím, že je to správné, totiž udělat z něj opět jedno z nejdůležitějších pražských společenských, kulturních a obchodních center, řekl Václav Havel v rozhovoru, který deník Právo zveřejnil 1. března 1997. V té době už zprávy o tragickém stavu hospodaření Chemapolu nebyly jen v rukou špičkových manažerů této typické postkomunistické společnosti, ale běžně prosakovaly i do novinových zpráv. Václav Havel ovšem neměl, nebo nechtěl mít k dispozici žádnou relevantní informaci o tom, komu Lucernu prodává. Jinak si jeho tehdejší výroky pro Právo vysvětlit nelze.

Ještě horší je fakt, že Václav Havel dodnes odmítá o věci veřejně hovořit. Týdeník EURO položil prezidentovi letos v květnu dvě otázky. “Hodlá si Václav Havel ponechat částku 55 milionů korun, která činí rozdíl mezi sumami, ze něž Chemapol Lucernu koupil a následně prodal? A cítí se Václav Havel spoluodpovědný za dluh, který v bankách za  Chemapolem zůstal? zněly dotazy zaslané tiskovému oddělení prezidentské kanceláře. Mluvčí prezidenta Ladislav Špaček zaslal týdeníku EURO oficiální odpověď 26. května. “Dal jsem prezidentu republiky přečíst Vaše otázky a mohu Vás ujistit, že prezident považuje téma prodeje Lucerny za důležité, a to zejména s ohledem na různé okolnosti, které hrály při prodeji roli. Tak vážné téma nelze, podle prezidenta, odbýt odpověďmi na dva Vaše dotazy. Prezident by mohl v budoucnu podrobněji vysvětlit svou motivaci a okolnosti, které prodej Lucerny provázely, ale Vaše otázky ho k tomu neinspirovaly, tlumočil Špaček Havlovo stanovisko a dodal, že mu prezident “naznačil, že se tímto tématem bude zaobírat.

Vzhledem k prezidentově neochotě “odbýt téma odpovědí na dvě otázky, požádal týdeník EURO Václava Havla o rozhovor na dané téma, aby bylo možné problém rozebrat podrobně. Také tuto žádost prezident odmítl. “V tuto chvíli nemohu předvídat, kdy prezident najde čas na téma, které není ani státnickou povinností, ani aktuálním tématem dne, odpověděl mluvčí Špaček 30. května a “doporučil týdeníku EURO, jak ve věci postupovat dále. “Počkal bych spíš, až bude mít zájem sám o tom hovořit, jak mi před časem naznačil, hájil mluvčí Havlův svérázný způsob, jakým tento představitel voleného ústavního orgánu jedná s novináři.

Zcela jasno přitom není ani okolo částky, za niž Chemapol Dagmar Havlové polovinu paláce Lucerna loni prodal. Havlová totiž týdeníku EURO sdělila, že částka uvedená týdeníkem Prague Post, tedy 145 milionů korun, není přesná. Odmítla však uvést skutečnou hodnotu transakce.

Prodej pro Chemapol zprostředkovala společnost Lederer & Zempliner. Její zástupce Vladimír Lederer ovšem loni v prosinci v rozhovoru pro Hospodářské noviny také odmítl sdělit přesnou výši prodejní ceny s tím, že by to bylo příliš složité. “Není to žádná tajnost, ale musel bych vysvětlovat, z čeho se skládala. Celý komplex, z něhož vzešla konečná částka, se skládá z mnoha položek, řekl Zempliner a připustil, že “při stanovení ceny hrálo hlavní roli i to, že druhý spoluvlastník (Dagmar Havlová - pozn. red. ) měl předkupní právo.

Transakci mezi prezidentem a Chemapolem připravoval především někdejší federální premiér, poradce Václava Havla a od ledna 1995 právní poradce společnosti Chemapol Marián Čalfa. Podílel se na ní ovšem i prezidentův další důvěrník, kterým je šéf České národní banky a v roce 1998 také na půl roku předseda vlády Josef Tošovský. “Je pravda, že transakce byla panem Tošovským ovlivněna. On také chtěl, aby se to vyřešilo pozitivně, řekl na jaře 1998 tehdejší šéf Chemapolu Václav Junek v rozhovoru pro časopis Týden. Ani Tošovský se svou angažovaností při prodeji Lucerny nijak netají. “S panem Junkem se nikterak osobně neznám, ale musím říci, že padla zmínka o všelijakých transakcích, které provádí Chemapol, i o této, řekl Tošovský Týdnu o svém rozhovoru s Junkem.

Chemapol tím pomohl Havlovi při řešení sporu se švagrovou, o níž prezident svého času řekl, že není psychicky zdravá. Tak se Junkovi podařilo získat si prezidentovu oddanost. Když na jaře 1997 Václav Havel hovořil o Chemapolu v rozhovoru pro The New York Times, uvedl, že nechápe, proč se Václav Junek stává terčem kritiky. “V České republice jsou skuteční zločinci, kteří daňovým poplatníkům uloupili miliardy korun. Ale za mafiána je označován člověk (míněno Junek - pozn. red. ), kterému nikdo nedokázal, že by něco ukradl.

Jaroslav Plesl, EURO 25/2000

Jaroslav Plesl

Redaktoři jaksi "zapomněli" rozvést to nejzajímavější. Zpráva sice obsahovala informaci o tom, že TV 3 Radě tají identitu některých svých majitelů, ale vůbec se nezmínila o roli, kterou v organizování konsorcia těchto "tajných" investorů sehrála Patria Finance. Firma, kterou Zeman a Klaus nemohou ani cítit. Nejen kvůli tomu, že právě v Patrii pracoval Havlem jmenovaný guvernér ČNB Tůma.

Kdyby se touto věcí "novináři" z ČT zabývali, dostali by také možná odpověď na otázku položenou v reportáži ČT ředitelem TV 3 Janem Obrmanem. Ten si postěžoval, že Rada pro rozhlas a televizi zatím nevyhověla ani jedné z 21 žádostí TV 3 o přidělení dalších vysílacích pásem. Třeba je to proto, že Radu pro rozhlas a TV ovládají strany opoziční smlouvy a nechtějí dát licence televizi, jejíž programovou ředitelkou je Dana Bérová, vedoucí restaurace patřící Karlu Schwarzenbergovi. Ta samá Dana Bérová, která je manželkou Jana Dobrovského, někdejšího správce Schwarzenbergova majetku v České republice. Možná i v tomto případě jde o boj ODS versus Hrad a čtyřkoalice. Možná hlavně proto se Rada zajímá o majetkovou skladbu TV 3. To se však diváci veřejnoprávní televize nedozvěděli.

S uvedenou sumou informací je možné se ptát, pátrat po podstatě dění okolo TV 3. To je však pro "nezávislé" novináře zjevně moc práce.

Pěkně děkuji za takové povrchní zpravodajství a přikládám zprávu, kterou jsem o TV 3 před časem napsal pro týdeník Euro.

Média

DALŠÍ AMERICKÁ TELEVIZE

TV3 míří na mladého diváka a tají své akcionáře

V pražské centrále Svobodné Evropy měl Obrman na starosti vše, co souvisí se zabezpečením provozu, včetně bezpečnosti. Spadaly pod něj i všechny světové pobočky této rozhlasové stanice. Pak ale došlo k zásadnímu setkání, které se neodehrálo v Praze, ale na západním pobřeží Spojených států. A Obrman nebyl jeho účastníkem, byť významně ovlivnilo vývoj jeho kariéry. “Bratranec žije v Kalifornii a čistě náhodou se na nějaké recepci setkal s Peterem Gerwem. Povídali si o podnikání ve střední a východní Evropě a povídali si o televizi a rádiu, říká Obrman.

O byznysu v této branži a v tomto regionu věděl Gerwe opravdu dost. Nejvíce zkušeností posbíral v uplynulých deseti letech v Rusku, kde se mu podařilo vybudovat televizní a rozhlasovou síť Story First, jejímiž podílníky se v průběhu devadesátých let staly mimo jiné Morgan Stanley, Universal Pictures nebo Mercury Asset Management. Story First zastává mezi soukromými sítěmi komerčních elektronických médií druhé místo a Gerwe dosud patří mezi její největší akcionáře.

“Bratranec dal Peterovi spojení na mě a Gerwe za mnou přiletěl do Prahy. Seznámili jsme se a rozhodli se, že se budeme ucházet o pražský kanál 7, který nakonec dostala Prima. Ale padli jsme si do oka a usoudili jsme, že spolu chceme podnikat. Další příležitost byla Galaxie, tak jsme se do toho pustili, říká Obrman.

V létě 1999 zakoupila Gerweho společnost IMV Corporation dvoutřetinový podíl v TV Galaxie, která do té doby patřila pod americký podnik Hungarian Broadcasting Corporation. V polovině července zároveň Galaxie získala licenci pro televizní vysílání v Praze na jedenáctém kanálu. Do té doby lokální královéhradecká stanice se tak mohla začít připravovat na expanzi do “velkého televizního světa .

“Bylo na čase, abych rozšířil své portfolio o další investice. Už delší čas jsem se přitom ohlížel po České republice. Původně tam chtěla investovat Story First, ale pak zkolaboval ruský trh a plán zkrachoval, řekl Gerwe loni v říjnu v rozhovoru pro Prague Business Journal. Majoritní podíl v Galaxii přitom nebyl drahý. Časopis Variety, který platí v zábavním průmyslu za spolehlivý zdroj, uvedl, že IMV Corp. zaplatila za podíl v české televizní stanici méně než deset milionů dolarů. Část vyplatil Gerwe “na dřevo a dalších pět milionů dolarů slíbil dodat v investicích do konce roku 2000. S příchodem Petera Gerweho nastoupil do Galaxie jako generální ředitel také Jan Obrman. Počátkem loňského října začala Galaxie vysílat v Praze na kanálu 11 a Gerwe byl plný optimismu. “Aliance Nova-Prima je jediným přirozeně monopolním hráčem na českém trhu komerčních televizí. To vytváří příležitost vyprofilovat se jako alternativa, řekl Gerwe v rozhovoru pro Variety.

Skutečnou změnu prodělala Galaxie až letos v květnu, kdy začala vysílat pod názvem TV3. Ještě předtím se však trochu proměnilo i její majetkové složení. Jenže generální ředitel Obrman není příliš ochoten o věci hovořit. “Jsou věci, na kterých jsme se shodli, že je nebudeme přehnaně ventilovat. Když říkám přehnaně, tak myslím, že vůbec. Můžu vám říct, že největším, ale nikoli majoritním akcionářem je Peter Gerwe, což je relativně transparentní osoba. Druhý velký akcionář je Argus Capital. Potom jsou tam dva další větší akcionáři. Jeden z nich je držitel licence Martin Kindernay. Další jsem já jako generální ředitel a pak je tam skupina akcionářů, kterých je asi šestnáct. Ti mají dohromady podíl okolo jedenácti procent, řekl Obrman v rozhovoru pro týdeník EURO.

Uvedených šestnáct investorů, kteří drží dohromady zmíněných zhruba jedenáct procent, sdružila už loni na podzim Patria Finance. “Prapůvodně to bylo asi osm akcionářů. Přitom to nebyla Patria jako taková. Ta u nás nemá žádný podíl. Jsou to individuální investoři, jejichž počet se postupem času rozrostl, což bylo zase zorganizováno v rámci Patria Finance, tvrdí generální ředitel TV3, která nezveřejňuje jména svých akcionářů, protože - slovy Jana Obrmana - pro to není důvod.

“Myslím si, že firma je transparentní. Pokud by došlo k nějakým zásadním přesunům, například stal-li by se někdo majoritním vlastníkem, byla by to úplně jiná situace. Kromě toho to souvisí s přáním některých investorů. Mimochodem nikoli těch ze skupiny Patria, dodává Obrman.

Soudě podle personální skladby účastníků zahajovací show TV3, která se konala 25. května na letišti v pražských Kbelích, mohli by individuální investoři pocházet ze skupiny, kterou okolo sebe shromáždil Karel Schwarzenberg, duchovní otec Dřevíčské výzvy. Schwarzenberg patřil mezi nejvýznamnější hosty kbelského večírku. Spolu s ním se na párty objevil i Jan Dobrovský, který se ve druhé polovině devadesátých let staral o Schwarzenbergův majetek v České republice. Přišel také místopředseda Unie svobody Vladimír Mlynář, někdejší šéfredaktor týdeníku Respekt, který si Schwarzenberg pořídil v roce 1998 a letos do něj nalil dalších pět milionů korun. Mlynář je zároveň jedním z nejbližších přátel Dobrovského. Do kamery nové televize hovořil v průběhu večera také bývalý náměstek ministerstva vnitra Martin Fendrych, který šéfredaktorování v Respektu po Mlynářovi přebíral v roce 1997.

Schwarzenbergově majetkové angažovanosti v TV3 nasvědčuje i fakt, že programovou ředitelkou stanice se stala Dana Bérová, která nemá s fungováním komerční televize žádné zkušenosti. Zato však ví, jak se řídí hospoda. Je totiž odpovědnou vedoucí restaurace Na Rybárně, jednoho z nejoblíbenějších podniků Václava Havla. Od roku 1994 je jediným majitelem tohoto podniku Karel Schwarzenberg. Bérová přitom už dlouho žije právě s Janem Dobrovským, s nímž se setkala v první polovině devadesátých let ve zpravodajské redakci ČT 2. Dobrovský tam byl šéfredaktorem a Bérová reportérkou.

“Setkal jsem se s paní Bérovou a povídali jsme si o záměrech této televize. Můžu vás ujistit, že to bylo interview, které trvalo pár minut, protože mě absolutně přesvědčilo o tom, že je tím správným člověkem, říká Obrman o své programové ředitelce. Sám ovšem připouští, že někteří jeho kolegové si to nemysleli. “Asi bych to neměl říkat, ale řeknu to na rovinu: ne všichni v rámci skupiny vedení o tom byli přesvědčeni. Já o tom byl přesvědčen absolutně. Myslím, že to byla velice šťastná volba. S televizí má značné zkušenosti, řekl Obrman v rozhovoru pro týdeník EURO. O chvíli později ovšem uvedl, že “jaksi co do zkušeností to (v případě Bérové - pozn. redakce) není impozantní .

To jsou však jen indicie. Identitu svých individuálních investorů TV3 tají a Dobrovského nebylo možné minulý týden zastihnout, protože byl podle slov sekretářky “mimo kancelář .

Veřejnosti známé i neznámé podílníky TV3 musí v tuto chvíli zajímat, zda bude jejich investice zhodnocena. Změna názvu televize a s tím související reklamní kampaň byla pouhým prvním krokem na cestě k expanzi po českých městech. Obrmanova televize proto požádala Radu pro rozhlas a televizi, která licence k vysílání rozděluje, o přidělení dalších 36 kmitočtů. Chce vysílat například v Plzni, v Karlových Varech, v Českých Budějovicích nebo v Ostravě. “Máme na radě řadu žádostí, o nichž se domníváme, že už byly zpracovány technickým odborem, což znamená, že by mohly být předloženy k hlasování, a doufáme, že k tomu dojde, říká Obrman.

Prvním klíčovým krokem je však pokrytí Prahy. TV3 nyní vysílá na kanálu 11. “To je VHF kanál. Tam je signál slušný v celé Praze, ale mnoho lidí k němu nemá přístup, protože to vyžaduje manipulaci na anténách. Proto je pro nás podstatně důležitější kanál 28, což je UHF kanál, vysvětluje generální ředitel TV3. Na kanálu 28 vysílá stanice ze Strahova, odkud vysílají i Nova, Prima a Česká televize. Obrmanova televize však potřebuje zvýšit výkon vysílače z padesáti na čtyři sta wattů. “Doufáme, že se touto otázkou bude rada zabývat na svém příštím zasedání 13. června, říká ředitel.

Z nákladů na marketingovou kampaň spojenou s uvedením značky TV3 na český mediální trh podílníky hlava bolet nebude. “Nevím to přesně, ale pohybovalo se to v rozmezí pěti až deseti milionů korun, uvedl Obrman, který ovšem není schopen spočítat všechny náklady spojené mimo jiné s přestěhováním centrály televize z Hradce Králové do Prahy. “Samozřejmě znám rozpočet, ale nevím, jestli jsme ho vyčerpali do posledního haléře, nebo ne. Analýzu budeme dělat až koncem června. Nebyly to však žádné závratné sumy.

TV3 tedy zatím šetří. “Otázka zněla, zda začít utrácet hned, abychom měli co nejlepší start, nebo počkat, až se bude zvyšovat distribuce, a investovat podstatně více například do programu v momentu, kdy budeme mít vyšší distribuci. Vydali jsme se tou druhou cestou, vysvětluje Obrman a dokládá to stoprocentním nárůstem výdajů do nákupu programů v roce 2001. Cílovou skupinou nově koncipované televize je mladší divák ve věku mezi patnácti až čtyřiceti, který má vyšší kupní sílu, a tím pádem je atraktivnější pro inzerenty. “Tam je naše přežití, tam je náš úspěch, říká Obrman.

Jaroslav Plesl, EURO 24/2000

Tomáš Pecina

Jiří Hodač a jeho lidé zakrátko odejdou. Je to důvod k radosti? Řekl bych: ano a ne. Určitou zkušenost s J. Hodačem, tehdejším ředitelem zpravodajství České televize, jsem získal na jaře loňského roku; tehdy jsem shledal Hodačův osobní styl těžko snesitelným (viz např. tato poznámka - připomínám, že tehdy se ještě novinky nezveřejňovaly na hlavní stránce televizího Webu - nebo tento dopis, který zůstal zcela bez odpovědi). V tom směru jsou pochopitelné výhrady rebelujících redaktorů: Jiří Hodač selhával v základních manažerských funkcích, nedokázal podřízené motivovat, neuměl komunikovat a představa, že by uspěl v mnohem exponovanější a zranitelnější pozici generálního ředitele, je absurdní.

Hodač ale neodchází sám. V prvé řadě s ním televizi opustí Jana Bobošíková, která, ač zjevně neodhadla své možnosti a pustila se do výroby "protipořadů" ke vzbouřeneckým zpravodajským relacím, patří k nejlepším televizním profesionálům v zemi; kdyby nastupovala za normálních okolností, mohla - jako jedna z mála osobností - dotáhnout do konce reformu zpravodajství. Nyní je Bobošíková právem vysmívána a její vinou není nic vzdálenější skutečnosti než představa, že by zpravodajství České televize bylo reformovatelné normálními prostředky. Ať bude příštím reformátorem kdokoli, šanci na úspěch má jen tehdy, nastoupí-li v čele URNy.

S Hodačem opustí Kavčí hory - symbolicky - rovněž velká část nezávislosti veřejnoprávní televize. Politici se nyní sice předhánějí v proklamacích, jak jim záleží na osudu ČT a co všechno pro její budoucí nezávislé postavení udělají, ale velká slova budou zakrývat prosté dělení kořisti. ODS vystupovala proti vzbouřencům nejostřeji a dostane nejméně; ČSSD se včas přidala na stranu vítěze a proto spolu s Unií svobody a váhavou KDU-ČSL dostane největší podíl.

Co je ale vůbec nejdůležitější, Hodačův odchod bude znamenat, že společnost ztratila víru v možnost fungování veřejnoprávní televize, pro niž Sněmovna (či kdokoli jiný) jmenuje radu nezávislých, samostatných osobností, a ty pro televizi vyberou - a po šest let budou podporovat - vhodného ředitele. Tento mechanismus opět selhal, a to v krátké době už potřetí. K čemu je televize, která dodává koncesionáři za jeho peníze jen další a další skandály? Nebylo by lepší nyní již zcela zdiskreditovaný, dysfunkční, dlouhodobě nenaplňovaný model opustit a transformovat Českou televizi do zaručeně fungující formy státní nebo privátní instituce? To je, bohužel, mrazivá, ale naprosto legitimní otázka.

Petr Sládeček

velmi me zaujal Vas zajimavy clanek o  ‘Virtualni realite’v Britskych listech.

S radou Vasich nazoru souhlasim, k diskusi ci k zamysleni vsak nabizim nekolik poznamek.

-‘Velke ideje rady posvecuji prizemni umysly,´ pisete. Domnivam se, ze velke ideje nemuseji nutne posvecovat prizemni umysly, pokud je ‘provadeni’ techto ideji ve vsednodenni praxi vystaveno dusledne spolecenske kontrole. Nebojme se zase az tak tech velkych ideji, postmodernou pohrbenych. Sam prece jinde pisete, ze  'ideje maji svou energii a dokazi hybat dejinami v dobrem i spatnem…'

-‘Neni pravda, ze clovek se chova racionalne’ - pisete. V tomto pripade tedy vite, co je PRAVDA, ackoli jinak v clanku stojite na Fukuyamove pozici plurality pravd ?

-V tom, ze nesnim vlastni deti na opustenem ostrove, mi nemusi nutne zabranovat zbytek prave krestanskeho mysleni, jak tvrdite. Myslite, ze Arabove ci Eskymaci to udelaji?

Myslim si, ze nam v tom brani prirozeny mravni zakon a svedomi, ktere mohu mit jak od Boha, tak mohlo vzniknout pusobenim socialnich instinktu, schopnosti srovnani, zvyku a verejneho mineni lidi, jak tvrdil Darwin. Hezky, jednoduse a sdelne o tom pise Jilji V. Prikazsky v Ucebnici zakladu etiky, Karmelitanske nakladatelstvi v Kostelnim Vydri, 2000.

-Souhlasim s Vami, ze media vytvareji realitu a maji ambici nahrazovat rodinu, skolu i kostel. Spolecnost jim v tom vsak muze ucinne branit. Castecne tuto obranu provozuje kazdy z nas. Mate-li deti, smeji se snad divat na televizi jakkoli dlouho, nebo na cokoli, rikate jim, ze maji verit reklame, tomu, co politici v mediich rikaji atd. ?

John Fiske krasne rozlisuje mezi kulturou masovou a popularni; ta prvni je tim produktem a servisem, ktery je lidem vysilan, ta druha, popularni, tedy lidska, zahrnuje v sobe uz zpusob pretvoreni. Tedy to, jak lide vysilani treba zpochybni ci zesmesni, jak si vytvori vlastni vyznamy, jak vlastne tedy ten produkt a servis pouziji.

Ja osobne se snazim pusobeni televize ani nepodcenovat, ani neprecenovat. Dnes uz se na Areopagu sejit nemuzeme, abychom vsichni dohromady (tehdy v Athenach ovsem bez zen a otroku) diskutovali o spolecnych zalezitostech obce. Mame media a s nimi zprostredkovanou komunikaci se vsemi nebezpecimi nechtenych deformaci a zkresleni, a pochopitelne i chtenych manipulaci.

Domnivam se vsak, ze touha obcana je dnes stejna jako byla kdysi v Athenach:

Byt ucasten spolecenske diskuse a byt pri tom viden a slysen.

Daniel C. Hallin pise, ze tretina lidi, kteri se objevi ve zpravach americkych televizi, jsou obcane bez jakekoli oficialni pozice, tedy ti, kteri tzv. 'nikoho nereprezentuji'.

Kolikpak procent by to asi bylo u nas v Cechach?

-V digitalni a interaktivni televizi vidite nadeji a zaroven nocni muru vsech manipulatoru. Sdilim Vase nadeje, na  strane druhe me zkusenosti ze zemi, kde digitalni televize jiz funguje, jsou spojeny i s varovnymi signaly.

Za prve, jde typicky o servis placeny, tj. vetsine populace zatim nedostupny. Utopicke vize interaktivniho raje pro vsechny nejsou na miste. Spolecnost se dale 'digitalne' deli - treba na ty, kteri si o vcerejsim zapase prvni fotbalove ligy v praci povidat mohou - a nemohou.

Nelze take opomenout fakt, ze jde o dvousmerny proces vymeny informace: digitalni tok informace od vysilatele k divakovi a naopak je skvelym marketingovym nastrojem pro detailni mapovani nikoli uz chovani a osobnostniho a spotrebniho profilu jakychsi obecnych cilovych skupin populace, ale prave Vas, konkretniho jednoho cloveka, obcana a spotrebitele. V Londyne, kde ziji, to jiz davno probiha.

Nejde jen o sledovani televize, ale i o home banking, shopping atd.

Chtel bych mit svobodu a pravo nebyt veden bez meho svoleni ve stovkach databazi jen proto, ze jsem si v bance otevrel ucet.

Chtel bych mit svobodu a pravo nebyt obtezovan vecernimi telefonaty z telemarketingovych oddeleni ruznych firem a nebyt zavalen direktmailovymi nabidkami, usitymi mne primo na telo podle toho, co jsem si nedavno koupil prostrednictvim kreditni karty.

Ano, mohu se branit a take to delam, ale je to nesmirne unavne. Jen si rikam, co chudaci lide, kteri v tom chodit neumeji.

To je pro me jedna ze stinnych stranek zivota v britske spolecnosti, jejiz svobody, tolerance a slusnosti si jinak s radosti uzivam.

-‘Mobilni telefon si pred deseti lety mohl dovolit malokdo, dnes jej maji skolni deti’, pisete.

Nezaznamenal jsem zatim, ze by v jakemkoli bode vyvoje civilizace byla jakakoli komunikacni technologie dostupna opravdu kazdemu.

Technologie spojuje jen ty, co ji maji a umeji ji ovladat.

V tuto chvili, stejne jako v chvilich minulych, tedy technologie spojuje i rozdeluje.

Z pohledu kazde jedne spolecnosti i  sveta jako celku tedy nyni vytvarime digitalni ostrov.

To je jeden z hlavnich argumentu, kterym BBC ospravedlnuje narok na svou existenci.

Dokud nema mobilni telefon, internet, digitalni televizi atd. kazdy, ma(kvalitni) televize verejne sluzby, dostupna kdyz ne vsem, tak alespon drtive vetsine, jasny spolecensky smysl a vyznam.

Uz proto, aby treba pomohla tem, co na ostrove nejsou, k nemu doplout.

Takova televize by mela mj. pomoci lidem s funkcni gramotnosti, ucit uceni (nikoli tedy nutne NECO lidi ucit, ale ucit je JAK se ucit) a poskytla informace nezbavene kontextu, ktere maji pro lidi(obcany, spotrebitele, volice) konkretni akcni hodnotu, a to v systemovych souvislostech jedinec-rodina- spolecnost(stat)- civilizace(svet) - vesmir.

Znam media, ktera tohle dobre umeji.

Samozrejme, ze o sobe netvrdi, ze jsou objektivni, objektivity na svete neni. Ale zpusob a kriteria sve neobjektivity jasne deklaruji.

Nevidim duvod, proc by se to nemohla naucit Ceska televize.

Ceska televize by se take mohla pokusit pomoci skole jeste s jednou zanedbanou oblasti.

Pral bych si, aby mi televize pomohla stat se dobrym, spokojenym a stastnym clovekem.

To zni takrka smesne, ze? Nejsmesneji asi zni ten dobry clovek.

Co si vsak pocit, kdyz ve skutecnosti cinim predsevzeti i skutky na zaklade sveho deleni spravne-spatne, dobre-zle neustale, potaceje se na vratke pude hodnot, bez pevne opory viry ci alespon eticke vychovy?

Jsem presvedcen, ze jsou veci, na ktere efektni pluralita pravd nestaci.

Treba tyrani deti.

Servirovat etiku v televizi je ovsem problem.

Moc se mi libi Rita Mae Brown, kdyz rika: ‘Moral passion without entertainment is propaganda, and entertainment without moral passion is television. ’

Tedy nemozne? Nikoli, mozne. Musi se to ale umet. Uniknout pred tim stejne nemuzeme, protoze at televize chce ci nechce, vsim co vysila, vzdy a nevyhnutelne - k necemu - vychovava.

-Televize verejne sluzby ovsem musi nejprve vystoupit ze sebe a nad sebe a upozornit divaky na mozna nebezpeci vlastniho pusobeni. Vzdat se sve moci a pokuseni jejiho uziti, hrat s otevrenymi kartami a fair, podle dohodnutych pravidel, ktere muze kontrolovat kazdy.

Strhnout Majin zavoj sama sobe a rici divakum hle, toto jsme, toto cinime , timto zpusobem, proto a proto.

Kdo jiny, kdyz ne ona, by se mel stat hlavnim nositelem tolikrat sklonovane, dosud vsak zcela zanedbane medialni vychovy?

V teto souvislosti namitam, ze nebojite-li se privatizace CT, pak ja osobne neznam zadny podnikatelsky subjekt, ktery by neco takoveho jako je zpochybneni vlastni sily a moci kdy udelal. Podnikatel musi sledovat profit, a ten je dnes (pry) podstatne zavisly na zdatnosti ve vsech oblastech propagandy (reklama, PR ad. ), tedy cinnosti vzdelavani a vychove protichudne a opacne.

S pratelskym pozdravem z Londyna.

Petr Sládeček

Martin Vadas

Milý Ivo,

srdečně Tě zdravím - překvapen Tvojí horkokrevnou (snad vlivem té Afriky) a popudlivou reakcí a šokován slovníkem, kterým jsi reagoval veřejným dopisem adresovaným údajně mně (přes Britské listy) na můj osobní dopis spolužákovi z gymnázia Pavlu Prachařovi, který jsem poskytl panu Čulíkovi jako backround, čtenářskou reakci na Prachařův článek v BL. Prosím, oprav si svůj slovník. Panu Čulíkovi se můj dopis jevil jako cenné historické svědectví a chtěl ho vyvěsit na své Britské listy. Upozornil jsem ho, že text má osobní charakter, že bych ho tedy raději přepracoval do podoby článku, až najdu chvilku času. K tomu již nedošlo. Jan Čulík dopis vyvěsil a podle reakcí, které dostávám, nahlížení do dopisu Pavlovi Prachařovi zaujalo mnoho čtenářů BL. Nešlo mi v dopise mému spolužákovi o házení bláta na kohokoliv, tím méně na Tebe, jak mi podsouváš. Ptám se proč?

Je tohle ta „politická kultura“, na jejíž absenci v Čechách jsi mě upozornil, když jsem Tě před časem žádal o připomínky k návrhu novely zákona o ČT, který řeší mj. volbu rady na občansky reprezentativním principu. Tehdy jsi mi řekl: „Stávající zákon je docela dobrý, ale chybí tu politická kultura“. Mám za to, že „politická kultura“ se formuje mj. i diskusí nad návrhy zákona o televizi veřejné služby. Škoda, že jsi do této diskuse odmítl přispět. Je snad tento Tvůj návrat na stránky BL příspěvkem k nové „politické kultuře“? Pojeď raději na hory, kde dobře chladne hlava a lze tam i lyžovat.

Po půl roce Ti píšu - opět „neoriginálně“: „Stýská se mi po Tvém kritickém pohledu na dění v České televizi. Protože jsme spolu dlouho nemluvili, zdá se, jakoby se Tvůj kritický pohled otupil nebo (unavil?) poté, co jsi tam doporučil „své“ lidi?“

Tehdy jako dnes jsi mi odpověděl, že jsi nikoho a nic nikomu nedoporučoval. Dnes říkáš, že se s Tebou nikdo z ČT ani neradil. . .

Přesto si vzpomínám, že v krátkosti v kuloárech Kongresového paláce v průběhu Konference Česká televize - věc veřejná jistá konzultace ohledně „Brněnských událostí“ mezi Tebou a g. ř. Chmelíčkem proběhla. p> Za „Tebou“ doporučeného člověka se mi ještě v létě deklaroval tehdejší ředitel programu ČT pan Čapek.

Dlouhodobé a plodné přátelství je zřejmé mezi Tebou a Jiřím Pittermannem, poradcem g. ř. Chmelíčka. Ptám se tedy Tebe: Proč jsi mu přes J. Pittermanna neporadil, že zřizování zbytečné funkce ředitele zpravodajství je hloupost, jak oba víme?

I Ty jsi mi sám říkal, že Chmelíček sám se kdesi odvolával na konzultace s Tebou.

Součástí „Tvého managementu“ byli i další profesionálové včetně Jana Šterna, Víta Novotného a dalších.

Politická orientace kohokoliv z nich (jako každého občana) je samozřejmě jeho soukromou věcí!

S jistou nadsázkou jsem označil za puč přeorientování laskavého přístupu programových pracovníků ČT za ředitelování Puchalského ve prospěch ČSSD k upřednostňování a shovívavé toleranci politiků Unie svobody a částečně i celé Čtyřkoalice za g. ř. Chmelíčka. Nevím, zda někdo z Tebou jmenovaných profesionálů alespoň vyslovil pochybnosti o převažující nevyváženosti vysílání České televize. Skutečný profesionál by na tento stav minimálně upozornil generálního ředitele a navrhl systémovou nápravu.

Znovu - i pro Tebe - konstatuji, že nevím, jaké jsou osobní stranické preference Tebou jmenovaných manažérů.

Na zřejmou nevyváženost programu ČT mě upozornil m. j. i režisér Jiří Vanýsek, pedagog JAMU z Brna, který nám na FITES poslal svůj příspěvek „Úvaha o krizi v ČT“, ze kterého cituji:

„. . . Dalším faktem je, že názory čtyřkoalice mají v ČT daleko největší prostor. Je to přirozené, protože v ní zůstali idealisticky založení lidé. Ti, co více dbají na podnikání, odešli do komerčních televizí. Velmi pochybuji o tom, že se novému vedení podaří dostat do ČT jiný typ lidí, než jací jsou tam dnes. Pokud ano, tak časem stejně odejdou za něčím lukrativnějším. Myslím, že jsou i jiné prostředky, jak dosáhnout politické rovnováhy ve vysílání ČT.

Nerovnovážnému zastoupení politických stran ve vysílání by se dalo předejít vytvořením interního televizního orgánu (stačil by jediný člověk), který bude dělat statistiku zastoupení názorů jednotlivých politických stran. Tato statistika pak bude podkladem pro jednání rady, dále pro regulaci, kterou bude provádět vedení televize, a také i pro samotné redaktory, kteří často nemají vůbec žádnou zpětnou vazbu. Tím by byly zájmy politických stran v televizi zcela korektně hájeny a nemuselo by docházet k jejich pokusům dostat Českou televizi po svoji kuratelu. Poslanci si totiž neuvědomují, že převážná většina produkce ČT nemá politický charakter. . . “

Je to zcela v souladu s mým návrhem §3 novely zákona o ČT, kde pokládám za žádoucí doplnit odstavec (Česká televize provádí službu podle § 2 tohoto zákona zejména tím, že):

Poskytování takových informací veřejnosti by mělo být povinností televize a součástí upřímně míněné veřejné služby.

Dle mého názoru by frekvenční analýza výskytu politiků, politických stran, hnutí a spolků, ekonomických subjektů i tzv. osobností veřejného života v programu České televize měla být součástí kontinuálně z ČT vyvěrajících informací. Jedná se vedle mnoha jiných o poměrně důležitý parametr vysílání veřejné služby. Nejde nutně o problém numerického vyvažování v rámci jednoho každého nebo několika pořadů, ale jedná se jistě o vypovídající signál o vyváženosti celku, který může být dále analyzován mediálními specialisty, dramaturgy a samotnými redaktory nebo jen vnímán divákem jako kontext vysílaného programu. Nikdo ze „Tvých profesionálů“ nic takového neprosazoval, když ČT připomínkovala v pracovní komisi MK návrhy novely.

Jsem jednou z příčin a jedním z původců dnešní televizní krize?

Zajímalo by mě, nakolik profesionální se Ivo Mathému jevila reportáž z restaurace na náplavce Vltavy, která se objevila v Událostech na ČT1 dne 17. 12. 2001. Reportéři RZ ČT natočili reportáž ze schůzky televizních a mimotelevizních dramaturgů, producentů, herců, autorů, kameramanů, střihačů, poradce bývalého ředitele, vybraných novinářů a d. , které se zúčastnil i ředitel zpravodajství ČT. U dveří přeplněné hospody bez aktivní účasti v diskusi se dlouho po zahájení objevil i Ivo Mathé.

Nevím, kdo Tě tam pozval, pokud, jak říkáš, opravdu s Tebou nikdo nic nekonzultuje . . . Nevím, co mně jako koncesionáři mělo být záběry Ivo Mathého stojícího u dveří sděleno? Chtěli tím „profesionální“ autoři reportáže naznačit, že za iniciátory sdružení Česká televize - věc veřejná stojí sám kancléř KPR, ačkoliv jsi se ani jednou do uspěchané diskuse nezapojil a před hlasováním, domnívám se, jsi opustil restauraci?

Nevím, kdo a proč Janu Čulíkovi do BL 2000-12-27 napsal:

? Hlavním problémem nynější rebelie v redakci zpravodajství ČT je skutečně druhořadost jejích zaměstnanců, sdělil Britským listům jeden nezávislý pozorovatel české mediální scény . . . Důležité je také analyzovat celou historii, jak došlo k fatálnímu oslabení redakce zpravodajství. S příchodem Ivo Mathého do České televize byla v podstatě zrušena celá jedna televizní novinářská generace - byla zrušena federální zpravodajská redakce - mnozí zkušenější novináři zcela vypadli ze hry. Mohl by o tom podat podrobné svědectví Martin Vadas, který byl jednou z obětí tohoto kataklysmatu“.

Nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat a rozhodně nepokládám všechny redaktory za „druhořadé“, ale Mathého konstatování o příčinách a původcích dnešní krize „ . . . (v seznamu bys neměl chybět ani Ty - namátkou vzpomínám na omezování zpravodajství ČT v roce 1992). . . “, které vzpomněl v dopise BL, mně znovu vyzývá k odpovědi.

Konec existence společného státu ČSFR v roce 1992 znamenal ukončení činnosti federálních orgánů a tím i Československé televize. To je historickým faktem a já neskromně připomínám i panu Mathému, že profesionální úroveň práce tehdejší Redakce zpravodajství ČST, za kterou jsem byl odpovědný od 1. 4. do 31. 12. 1992, se zasloužila věcným zpravodajstvím o relativně klidný a nekrvavý průběh společenských procesů, které se tehdy udály. Na naše zpravodajství - Deník ČST - na tehdejším programovém okruhu F1 se každý den dívalo 5 - 8 milionů diváků. Důsledně jsem se do posledního dne snažil, aby Deník ČST měl čistě informativní charakter. Naopak druhý náš hlavní pořad Události a komentáře měl zpravodajsko-publicistický charakter, kde byl prostor pro komentáře, reportáže a rozhovory, které události zasazovaly do souvislostí a jejich autor byl vždy uveden jménem jako autor komentáře apod.

Při sledování zpravodajství ČT z uplynulých týdnů si vzpomínám, že jednou se tehdejší moderátorka Deníku uchýlila od tohoto striktního pravidla a za zprávu o záměru pana Mečiara, že si tam pro ty federální redaktory přijde . . . , připojila svůj krátký komentář s úsměvem: „Už se těšíme“. Ihned si uvědomila své profesionální pochybení, omluvila se celé redakci a napříště se nikdo o nic podobného nepokusil.

Atmosféra v redakci byla vedena snahou o odstup od emocí a směřovala k profesionální disciplíně novináře zpravodajství bez ohledu na mnohé provokace obou národních redakcí i představitelů národních televizí, kteří národovecky spolupracovali vedeni snahou o umlčení federální televize, která údajně stínila jejich snaze o emancipaci.

Spojení dnešních událostí v ČT s údajným „kataklysmatem“ (BL 2000-12-27), jehož jsem měl být obětí, mi připadá poněkud nadnesené a mému uvažování velmi vzdálené. Necítím se být obětí. Přesto Mathého nedávné a zlovolné zařazování mé osoby mezi příčiny a původce dnešní zoufalé situace České televize vyžaduje mé vyjádření.

Ivo Mathé budoval svoji redakci zpravodajství od počátku pod záštitou mladého redaktora Petra Studenovského, kterému jeho předlistopadovou politickou orientaci na KSČ připomínal mj. i republikán dr. Sládek, v přímém přenosu, což veřejnoprávní charakter jeho zpravodajství činilo značně nevěrohodným. Bylo to zpravodajství ČT, které nedokázalo včas informovat společnost o pochybeních tehdy i později vládnoucích stran, protože jeho redaktoři komunikovali s představiteli zodpovědných politických stran zpravidla velmi pasivně bez dostatečné zvídavosti, erudice a s viditelným strachem z možnosti, že někdo z nich poukáže na minulost jich samotných, editorky nebo jejich šéfa. Výsledkem dlouhodobého selhávání a nedostatečnosti zpravodajství a publicistiky RZ ČT bylo i vystřízlivění celé společnosti po roce 1997. Tehdy zvolená Rada ČT připravovala a volila změnu namísto průběžné analýzy, kontroly a postupného zlepšování stavu v ČT. Ivo Mathé viděl vše jinak, ale nedokázal to vysvětlit „Jirákově“ radě.

Vraťme se však na konec roku 1992. Před koncem roku Ivo Mathé nabídl všem redaktorům RZ ČST, že se mohou ucházet o práci v České televizi, nikoho z nich však neoslovil. Ani mně nebylo nabídnuto žádné místo v ČT. Osobně jsem svůj případný přechod do ČT podmínil řádným konkursem na jakékoliv místo v ČT, protože i do ČST jsem nastoupil po konkursu na místo šéfredaktora RZ ČST, kterého se zúčastnilo 39 uchazečů, aby nakonec komise hlasovala 10:0 v můj prospěch, přestože jsem do konkursu vstupoval jako pedagog FAMU, po listopadu v televizi začínající dokumentarista s předchozí kameramanskou praxí zpravidla mimo ČT. Občan, který se již nemohl dívat na práci údajných „profesionálů“. Ivo Mathé však nevypisoval žádné konkursy a pracoval se svými „profesionály“. Slíbil jsem mu na konci roku 1992, že se přihlásím do konkursu, bude-li nějaký vypsán. První byl až v roce 1998 - na místo generálního ředitele, ve kterém „Jirákova“ rada dala přednost Puchalskému před Mathém a dalšími.

1. 4. 1992 v den mého nástupu do RZ ČST jsem vypsal konkurs na nové redaktory a mnoho bývalých pracovníků redakce mi průběžně předávalo žádosti o ukončení pracovního poměru z důvodů nesplnění některých dalších podmínek . . . , protože začal platit tzv. lustrační zákon. Noví redaktoři se učili za pochodu, kdy se okolo rozpadal stát, aby na konci roku byli postaveni před rozhodnutí, co dál.

Většina redaktorů RZ ČST nakonec pracovala pod intendantem Šternem v alternativním zpravodajství odsunutém na druhý program ČT po dobu omezenou rokem 1993 a začátkem 1994. Po jeho skončení měl být tento kanál předán držiteli licence. Další část redaktorů přešla do týmu Petra Studenovského a setrvala v RZ ČT pod jinými šéfredaktory až dodnes. Příležitostně některé z nich potkávám a zdravíme se, ale odmítám spojování dnešní krize okolo ČT s dávnou likvidací federální redakce zpravodajství. Podobnost se nabízí jen s osudem „prvoligových“ federálních poslanců a poslanců bývalé ČNR, i když mrhání zřejmou kvalitou je naší národní vlastností, nemocí, která se nevyhnula ani I. M. , ale to bychom mohli jít až k Adamovi a Evě.

Údajné mé „omezování zpravodajství ČT v roce 1992“ je utkvělou fikcí Iva Mathého, který jsa původně profesně zaměřen na produkci zábavných žánrů ČST, významně podcenil potřeby jím - z pozice generálního ředitele ČT - nově budovaného zpravodajství, kterému nezajistil dostatečné zázemí ani prostorové ani technologické a zpočátku ani personální, přestože mu pomáhala již tehdy vyspělá profesionálka v oboru produkce Kateřina Fričová. Federální redakce zpravodajství při stejném výrobním úkolu jako v roce 1991 musela vyklidit mnohé prostory v objektu OTN a podstoupit část výrobní kapacity pro rodící se RZ ČT.

Pro tento lapsus Iva Mathého existuje zřejmě realistická omluva. Pokud již od počátku roku 1992 počítal se zánikem federace, tak si mohl spočítat, že mu jednou stejně vše spadne do klína, a proto si může počkat a zpravodajství rozvíjet jen postupně, aby se neřeklo, že ČT nenaplňuje zákon - sám „šetřil“, aby se podle jeho názoru „zbytečně“ nevynakládaly investice na zajištění zpravodajství ČT.

Tady lze snad spatřovat nikoliv příčinu, ale maximálně velmi vzdálenou podobnost s dnešní situací.

Spolu s nedostatečnou péčí o zpravodajství ČT v roce 1992, Ivo Mathé dodnes šíří fikce o údajném omezování jeho zpravodajství Vadasem a jeho podřízenými . . . Protože se dlouho nevědělo, co bude po roce 1992, tak objekt zpravodajství včetně jeho technologií -tehdy výrazně zastaralé - dále chátraly, zatímco ostatní prostory a technologie ČT byly rekonstruovány a modernizovány na obdobné kulturní úrovni, jako v jiných evropských televizích. To je pravá příčina údajného „omezování zpravodajství ČT“.

Obdobně jsem si i já stěžoval ú. ř. Kantůrkovi na neochotu a obstrukce pracovníků ČT poskytovat ČST technologické zajištění přenosové techniky pro zpravodajské přenosy celospolečensky důležitých jednání atd. Dnes po osmi letech mi to připadá trochu zpozdilé, abych v tomto pláči pokračoval. Věřím, že i Ivo Mathé prohlédne pošetilost takového konání a zkulturní své vyjadřování.

Kalkul o konci společného státu bych však na začátku roku 1992 pociťoval jako protiústavní a úvahy o konci společného státu mě tehdy vůbec nenapadly. Slíbil jsem ú. ř. Kantůrkovi, že budu dělat federální zpravodajství s prostředky, které máme k dispozici, jak nejlépe budu umět, a když se mu to nebude líbit, že mě může kdykoliv odvolat, že na žádné funkci nelpím. Kantůrek byl zpočátku nešťastný, že komise nevybrala Slováka, aby ČST měla rozhodující programový post obsazený podle národního klíče a otupila tak výtky z pragocentrismu. Řekl mi to při příležitosti oznámení výsledku konkursu. Odpověděl jsem mu, že, nastoupím-li, do funkce šéfredaktora, vynasnažím se nalézt svého zástupce, který by zabezpečil kvalitní zpravodajství ze Slovenska.

Po konkursu mi zavolal Ivo Mathé, se kterým jsme se znali ze školy a z lyžování. Řekl mi, že Kantůrek má „právo první noci“, protože konkurs organizovala ČST, ale kdybych se s ním nedohodl, ať se mu ozvu. Řekl jsem mu, že jsem sdělil Kantůrkovi své podmínky, že mu děkuji za jeho nabídku, ale že, když už jsem se do toho dal, považuji za svou občanskou povinnost přispět ke zlepšení federálního zpravodajství, na které se dívá celá republika, protože jsem to pokládal za důležitější, než „v pohodě“, za větrem, stavět redakci ČT na zelené louce pro zpravodajství, které sice má dlouhodobě jakousi perspektivu, ale tehdy nemělo žádné diváky a jak se v průběhu roku ukázalo mělo i malou podporu ze strany vedení ČT.

Domluvili jsme se tedy s ústředním ředitelem Jiřím Kantůrkem, který byl tehdy pod silným tlakem, že dnem nástupu přejímám za zpravodajství na F1 veškerou odpovědnost a budou-li nějaké výtky ze strany politiků, bratrských televizí, diváků, nebo i novinářů, o které tehdy nebyla nouze, že je má přesměrovat na mě, protože podle tehdejšího zákona byl šéfredaktor odpovědný za obsah vysílání RZ. Měl jsem podmínku, že ústřední ředitel nebude zasahovat do obsahu vysílání zpravodajství ani do mé personální pravomoci. A pokud by se tak stalo, že je to důvod pro můj okamžitý odchod z ČST. Veškeré sliby, které jsme si tehdy dali, jsme, domnívám se, oba dva dodrželi, přestože šlo o rušných devět měsíců a agresivně emancipující se národní televize nám příliš nepřály. Slovenská televizia nám několik dnů po volbách odmítla spolupráci ze dne na den a Česká televize s ní čile spolupracovala, paradoxně dokonce i s využitím „našeho“ federálního zařízení.

Jen jedenkrát - v době nepřítomnosti z důvodů mé zahraniční služební cesty - se stalo, že (asi) ú. ř. Kantůrek podepsal dohodu o okamžitém rozvázání pracovního poměru L. Špačkovi, moderátorovi a vedoucímu domácí rubriky RZ ČST. Ten dostal nabídku od tehdejšího občana Havla ke spolupráci. S dohodou jsem někdy v listopadu souhlasil pouze za podmínky, že sám Špaček si najde za sebe adekvátní náhradu. . . Tak se nestalo a po mém návratu ze služební cesty jsme byli bez moderátora a vedoucího rubriky. Bylo to však v situaci, kdy o zániku federální televize se mluvilo všude a nakonec se nám podařilo i bez L. Špačka dělat relativně dobré zpravodajství a aktuální publicistiku až do 31. 12. 1992.

Konec vzpomínání, neplakat a konečně vzhůru do budování televize veřejné služby, která bude sloužit všem, bude nezávislá, otevřená a nebude nikým zneužívána. První experiment založený dobrou vůlí Ivem Mathé selhal, Česká televize musí být znovu zestátněna, aby snad konečně našla svou lepší veřejně služebnou tvář.

Nikolaj Savický

Stotisícová demonstrace na Václavském náměstí, největší od roku 1989, a jednání obou komor Parlamentu České republiky, ponechala sporu o Českou televizi v posledních dnech už jen politický rozměr. Na jedné straně zdánlivě stojí zastánci svobody slova a nezávislosti televize veřejné služby, na druhé údajní zastánci striktního dodržování platných zákonů.

První argumentují politickým tlakem, jehož důsledkem bylo zvolení takové Rady České televize, jakou dnes máme, a nakonec volba politicky manipulovatelného generálního ředitele České televize, proti níž se spontánně postavili zaměstnanci televize veřejné služby. Přikládají zejména zaměstnancům zpravodajství, zablokovaným v newsroomu a dnes symbolizujícím celý spor, v podstatě ideální pohnutky a převádějí celou záležitost do ideologické podoby.

Druzí prohlašují, že odpor proti novému řediteli je způsoben především obavou zaměstnanců České televize o možnost distribuovat mezi kamarády výhodné zakázky prakticky bez kontroly. Zdůvodňují odpor pracovníků České televize a naprosté většiny odborné veřejnosti strachem ze změn dosud neefektivního plýtvavého hospodaření České televize a z odhalení jakýchsi finančních prohřešků z minulosti. Také tato strana sporu celou záležitost ideologizuje nad únosnou míru.

Ve skutečnosti jsou podle mého soudu oba zjednodušující postoje v podstatě mylné. Vycházejí z  neznalosti předchozího vývoje České televize a zastírají původní podstatu sporu. Navíc jejich nositelé v zápalu boje zcela opustili jediný zřetel, který legitimuje jejich vstup do hry, totiž zájem televizního diváka a plátce televizních poplatků. Učinili z České televize kolbiště svého politického souboje a odborný spor převedli do zcela jiné roviny. Proto jsem přesvědčen, že může být užitečný pohled na prvotní příčiny střetu a na Českou televizi jako instituci veřejné služby, oproštěný od politizujících asociací. Na konkrétních údajích a číslech chci zároveň doložit, jakým ekonomickým vývojem Česká televize svého založení v roce 1992 prošla, jak vypadalo její financování a hospodaření 1993 - 2000, jak se v těchto letech vyvíjel počet jejích zaměstnanců a jak tyto změny obstojí v srovnání obdobnými a renomovanými institucemi v zahraničí.

Rada České televize pod přímým nátlakem politických stran?

K tomuto přesvědčení mne vedou zkušenosti. V letech 1996 a 1998 jsem v ČT odpovídal z pověření generálních ředitelů ČT Iva Mathé a Jakuba Puchalského za průběh volebních kampaní před volbami do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Měl jsem příležitost setkat se s volebními manažery a představiteli všech kandidujících politických stran a nemohu se zbavit dojmu, že jsem vesměs jednal s lidmi svéprávnými a vcelku logicky uvažujícími. Téměř všichni navíc projevovali mimořádně silně vyvinutý pud sebezáchovy. To je v příkrém rozporu s chováním a rozhodováním Rady ČT v prosinci loňského roku.

Nechovám žádné sympatie k představitelům kterékoli politické strany v České republice. Naopak, po výše zmíněných zkušenostech jsem nakloněn apriori nevěřit komukoli, kdo usiluje o politickou moc. Jedno si však nedovedu představit ani v nejbujnější fantazii: předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a jeho věrné, jak jásají nad zvolením Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele ČT. Nemám dojem, že si předseda vlády spokojeně zamnul rukama, řka: “Konečně je televize pod kontrolou!” Ministr vnitra patrně nebyl potěšen tím, že bude muset odpovědně zvažovat nasazení Policie ČR proti stávkujícím redaktorům ČT a rozhodovat se, zda obsadit či neobsadit televizi veřejné služby ozbrojeným zásahem. A konečně nejsem přesvědčen, že ministr zahraničních věcí přijal s radostí zprávu, že velmi pravděpodobně bude muset využít všech svých diplomatických schopností a zkušeností, aby znepokojené zahraniční politiky přesvědčil, že vlastně o nic nejde a demonstrace před budovou veřejnoprávní televize či na Václavském náměstí patří k běžnému českému folklóru. Jinými slovy: nekompetentní rozhodování Rady ČT od samého počátku ohrožovalo politické strany, spjaté opoziční smlouvou. Proto je krajně nepravděpodobné, že by zejména volba generálního ředitele ČT proběhla pod přímým politickým nátlakem. Naopak jsem přesvědčen, že výsledkem této volby museli být představitelé ODS a ČSSD zděšeni, a to bez ohledu na své veřejně deklarované postoje.

Na druhou stranu je však stejně nesmyslná představa, že za jednáním Rady ČT v prosinci 2000 stálo jakési spiknutí proti stranám opoziční smlouvy. Iniciátory odvolání Dušana Chmelíčka z funkce generálního ředitele ČT a následné volby Jiřího Hodače do téže funkce byli František Mikš a Miroslav Mareš a někdejší permanentní Chmelíčkova oponentka v Radě ČT Jana Dědečková. Delirantní vize, že tři výše jmenovaní jsou tajnými příznivci čtyřkoalice a proto se vědomě rozhodli diskreditovat ODS, za kterou byli do Rady ČT zvoleni, je sice lákavá a výsledek jejich konání ji zdánlivě potvrzuje, ale přesto má, obávám se, s realitou málo společného.

Ve skutečnosti se nabízí mnohem jednodušší vysvětlení. U jeho kořenů je skutečnost, že si členové Rady ČT, zvolení podle stranického klíče a s výjimkou Miloše Rejchrta prakticky neznámí, vůbec neuvědomovali, jaké jsou tradice a jaký je charakter instituce, která byla svěřena jejich kontrole. Neznali a neznají devět let jejích vítězství a proher, nevěděli a nevědí nic o jejích silných a slabých stránkách, o její roli v české filmové a televizní produkci, o peripetiích, které prodělávala v letech 1998 a 1999, tedy v době, kdy jejich podobně nekompetentní předchůdci zvolili do čela ČT Jakuba Puchalského. Proto chybně interpretovali řadu vzkazů, které jim zejména od srpna 2000, kdy už bylo jasné, že usilují o odvolání Dušana Chmelíčka, posílala odborná veřejnost.

Rada ČT především podcenila okolnost, že ČT není jen zpravodajskou a publicistickou televizní stanicí, ale také hlavní zárukou samotné existence původní české filmové a televizní tvorby. Přehlédla, že během svého funkčního období Jakub Puchalský ve snaze čelit komerčním stanicím jejich vlastními prostředky narušil tradici dramatické a dokumentární tvorby v ČT. Pokusem zařadit do výroby a vysílání žánry, které v České republice nemají tradici ani potřebné autorské zázemí, tj. především sitcom a jemu podobné formáty, vytvořil velmi nepříznivou situaci. Výsledky objednávky jeho programových ředitelů Martina Bezoušky a Gordona Lovitta, např. těsně před zahájením výroby zastavený projekt Píplmetři nebo dokončený a v pozdních večerních hodinách nakonec vysílaný seriál Praprapra, měly katastrofálně nízkou profesionální úroveň. Velmi kolísavou kvalitou se vyznačovaly také doprovodné dokumenty k odióznímu seriálu 30 případů majora Zemana, jehož vysílání nakonec rozhodující měrou přispělo k Puchalského pádu. To vše si odborná veřejnost velmi dobře uvědomovala, ale Rada ČT to nevzala v potaz.

Dušan Chmelíček nebyl v očích dramaturgů, režisérů, scenáristů ani televizních novinářů nijak vynikajícím ředitelem, ale na rozdíl od Jakuba Puchalského byl ředitelem přijatelným. Tento manažersky nejschopnější člen Puchalského týmu prožíval v ČT dramatický podzim 1999, pochopil jeho příčiny, uměl naslouchat lidem a byl schopen se obklopit respektovanými odborníky. Získal si velmi rychle důvěru, obnovil nezbytnou interní komunikaci a dokázal vytvořit pracovní prostředí, které dávalo záruku pokračování tradice především v oblasti dramatické tvorby a dokumentu.

Připomínám jde o tradici velmi významnou. Jenom v letech 1992 - 1995 ČT vyrobila nebo se podílela na výrobě 35 celovečerních hraných filmů, mezi nimiž byly např. Amerika, Anděl milosrdenství, Díky za každé nové ráno, Nesmrtelná teta, Princezna ze mlejna, Saturnin, Učitel tance, Fany, Golet v údolí, Kolja nebo Zahrada. V letech 1996 - 1997 to bylo dalších 25 filmů, mj. Král Ubu, Lotrando a Zubejda, Marian, Výchova dívek v Čechách nebo Zapomenuté světlo, v letech 1997 - 1998 dalších 11 snímků, mj. Je třeba zabít Sekala, Knoflíkáři nebo Zdivočelá země atd. atd. V letech 1999 - 2000 k nim přibylo dalších 17 titulů, např. Eliška má ráda divočinu, Hanele, Musíme si pomáhat, nebo nejnověji unikátní Kytice. Filmovou tvorbu však uvádím pouze proto, že je dobře katalogizovaná a názvy jednotlivých snímků nejlépe utkvívají v paměti. Neméně významná však byla produkce seriálů, vzpomeňme třeba Zdivočelou zemi nebo populární Ranč U Zelené sedmy, a inscenací, a v neposlední řadě též dokumentů, kde stojí za zmínku cyklus Bigbít nebo řada vynikajících portrétů. Význam ČT jako filmového producenta zdaleka přesahuje roli, kterou obvykle televize veřejné služby v evropských zemích v této oblasti hrají, a přináší jí velmi dobrou pověst na mezinárodním fóru.

Televizní produkce je dlouhodobou záležitostí. Zatímco zpravodajský nebo publicistický formát lze dobře připravit, pokud je jeho základní myšlenka nosná, v průběhu dvou až tří měsíců (to je velmi slušné tempo), pak dramatické dílo vzniká nejméně dva až tři roky a každé porušení kontinuity jeho výroby pro ně může mít fatální následky. Tuto zkušenost přineslo českým filmovým a televizním tvůrcům bezmála dvouleté řízení ČT Jakubem Puchalským, pro něhož dramatická tvorba rozhodně nebyla prioritou. Dušan Chmelíček znovu posílil kompetentní dramaturgii ČT, a to i na úrovni ředitelství programu, jasně deklaroval záměr tuto tradici udržet a vytvořit pro ni odpovídající prostor ve vysílacím schématu a dát záruku její kontinuity. Odtud pramenily obavy odborné veřejnosti z nástupu nového ředitele, který mohl chod ČT v této oblasti opět ohrozit. Z toho důvodu jej začala nezakrytě podporovat Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) a postupně se přidala i další sdružení, Svaz filmových a televizních pracovníků FITES, Asociace producentů v audiovizi (APA) a posléze i organizace spisovatelů, především PEN-klub.

Rada ČT tuto podporu postřehla. Nyní se však projevil její základní problém, totiž kombinace téměř absolutního diletantismu s neskutečnou dávkou arogance a neochoty naslouchat. Postupně vzkázala všem těmto sdružením bez rozdílu, že se s nimi bavit nebude, nebo přesněji: že si na ně možná udělá čas někdy poté, co v ČT zavede pořádek. Podporu odborné veřejnosti generálnímu řediteli ČT si vyložila jako “nátlak zájmových skupin, finančně napojených na Českou televizi” a odmítla se jí vůbec zabývat. Základní slabinou Rady ČT zůstávalo to, že se skládala z osob veřejnosti téměř neznámých. Odborná sdružení filmových a televizních tvůrců naopak často reprezentují proslulí režiséři, populární herci nebo známí spisovatelé, jejichž hlasu jsou média ochotna naslouchat mnohem spíše, než téměř anonymním osobám, dosazeným do úřadu podle stranického klíče. Proto bylo hlasy na podporu Dušana Chmelíčka slyšet mnohem silněji než stanoviska Rady ČT.

Situace se vyostřila v souvislosti s konferencí Česká televize - věc veřejná. Na ní se totiž 25. listopadu 2000 postup generálního ředitele setkal na velmi reprezentativním fóru s dosud nebývalým souhlasem dokonce i z řad těch, kteří tradičně patřili k nejtvrdším kritikům ČT. Dušan Chmelíček obratně zahájil věcnou rozpravu o úloze televize veřejné služby v České republice, o jejím postavení, o potřebě reformy kontrolních mechanismů a  o perspektivách rozvoje ČT, a nechal Radu ČT zcela stranou. Tehdy Jana Dědečková špatně odhadla rozložení sil. Pokusila se reagovat tím, že poněkud sebevražedně napadla v MF DNES smysl celé akce. Tím vyvolala vůči Radě ČT spontánní odpor v podstatě všech účastníků konference a vydatně posílila již beztak významnou veřejnou podporu generálnímu řediteli ČT. Zdá se, že právě tehdy podlehla Rada ČT syndromu obležení a odhodlala se k rázné akci. Dne 12. prosince 2000 generálního ředitele ČT odvolala (věcné důvody, uváděné dodatečně, jsou zjevně racionalizací emotivního rozhodnutí, učiněnou ex post) a doufala, že tím svůj problém vyřešila.

Odborné veřejnosti však nešlo o osobu Dušana Chmelíčka. Filmoví a televizní tvůrci i zaměstnanci ČT chtěli po předchozích zkušenostech od Rady ČT jednu záruku: ředitel, ať už jím bude kdokoli, musí být odborně kompetentní. Zároveň žádali veřejné vysvětlení důvodů, které Radu ČT vedly k odvolání Dušana Chmelíčka, protože to byl ředitel, který dosud bezprecedentním způsobem otevřel diskusi s odbornou veřejností a pro většinu jejích zástupců představoval záruku kompetentního řízení ČT. Rada ČT se ocitla v úzkých, protože zjevně tak prudkou a bouřlivou reakci neočekávala.

Exkurs prvý : Odborná sdružení nebo zájmové skupiny, lobby a televizní mafie?

Filmoví a televizní tvůrci jako profesní skupina mají z naprosto nízkých a přízemních existenčních důvodů bytostný zájem na tom, aby Česká televize byla dobře fungující, hospodářsky zdravou a silnou institucí s velkou společenskou prestiží. Jakýkoli finanční skandál ČT, veřejně vyslovované pochybnosti o jejím hospodaření, pokles její prestiže a ohrožení jejího financování či dokonce existence jsou pro ně velmi špatnou zprávou. Neefektivní byrokracie ČT je častým terčem jejich kritiky, protože jim znesnadňuje práci. Neuvážené investice by se dotkly rozpočtu jejich pořadů, vytunelování celé instituce by pak pro mnohé z nich znamenalo vážné existenční potíže.

Je absurdní vyslovovat v této souvislosti na jejich adresu nejrůznější temná podezření. Mezi členy Rady ČT v tomto směru vyniká Jana Dědečková, která v linii své obvyklé demagogie (nemohu vyloučit, že je vedena svým přesvědčením a dobrými úmysly, ovšem fatálně se mýlí) vydala článek “Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky”. Kuriózní na tom je, že představitelé těchto “lobbyistických skupin” či “televizní mafie” mají z ekonomického hlediska zájem totožný se zájmem všech plátců televizních poplatků, totiž aby ČT hospodařila co nejlépe, minimum peněz investovala do svého vlastního provozu, administrativy atd., a maximum do výroby a vysílání televizních pořadů. Pokud výše zmíněná odborná sdružení své kandidáty do Rady ČT prosadí, je logické a velmi pravděpodobné, že právě jejich zástupci budou nejpřísněji dohlížet na efektivní hospodaření ČT a na dodržování jasných a závazných pravidel pro spolupráci ČT s nezávislými producenty.

Rada ČT páchá sebevraždu

Kdyby Rada ČT přistoupila na požadavky hnutí ČT - věc veřejná, znamenalo by to, že až do zvolení nové Rady ČT a řádného výběrového řízení bude ČT řídit Dušan Chmelíček. Zároveň se dalo předpokládat, že nově zvolená Rada ČT se do dalšího výběrového řízení nijak nepohrne a nebylo možné vyloučit ani to, že odvolaného ředitele naopak potvrdí ve funkci. To bylo pro členy Rady ČT naprosto nepřijatelné. Stále ještě se domnívali, že ve skutečnosti stojí proti jakémusi spiknutí, které z nízkých a zištných pohnutek maří jejich snahu kontrolovat ve veřejném zájmu především hospodaření ČT. Sílící odpor veřejnosti proti jejich počínání je naopak utvrzoval v představě, že bojují za zájmy plátců televizních poplatků proti televizní mafii, příživníkům a tunelářům.

V týdnu od 12. do 19. prosince 2000 měla ještě Rada ČT šanci udělat racionální analýzu situace a ohlasů, které měla k dispozici. To by jí poskytlo příležitost na čas se zachránit. Ani tato hra v prodloužení by jí sice nezaručila zvlášť slavný konec, ale vzhledem ke svému složení a způsobu své volby tato Rada ČT mnoho očekávat ani nemohla. Mohla však odejít po několika letech potichu a bez veřejné ostudy. Stačilo jediné: zvolit kompetentního a obecně přijatelného ředitele nebo ředitelku ČT. Rada ČT se však zachovala zcela odlišným způsobem. Postoj Rady ČT 19. prosince 2000 charakterizoval její tehdejší člen Miloš Rejchrt slovy: “Po Chmelíčkově odvolání ucítila pach krve”. Dne 20. prosince 2000 ráno proto na své členství rezignoval a zbavil se podílu odpovědnosti za následující volbu.

Je zjevné, že Rada ČT, ač by si to jistě nikdy nepřiznala, tehdy toužila po satisfakci a po pomstě. Její členové dobře věděli, že si jich v ČT nikdo neváží, že jsou považováni za skupinku bezvýznamných lidí, zvolených do Rady ČT za zásluhy o politické strany, za amatéry, kteří televizi nerozumějí a kteří ji mohou svým počínáním nanejvýš poškodit. Byli tupeni ve sdělovacích prostředcích, kdekdo jim radil, co a jak mají udělat, byli veřejně žádáni, aby odstoupili, a oni si přitom nebyli vědomi žádného prohřešku, kterého by se byli dopustili. Všechno přece mysleli tak dobře! Jana Dědečková se dokonce veřejně vyjádřila, že je to první Rada ČT, která důsledně plní svou kontrolní funkci. Nevděk ovšem světem vládne a Rada ČT se za své počínání vděčnosti opravdu nedočkala.

V takto primitivní úvaze, obávám se, musíme hledat klíč k naprosto nesmyslnému řešení situace, které nakonec Rada ČT zvolila. Místo obecně přijatelných kandidátů s velkými manažerskými schopnostmi, dokonalou znalostí televize a schopností nacházet většinový konsensus (a byli v pomyslném klobouku dva nebo tři, Ladislav Paluska, Kateřina Fričová nebo Jiří Mejstřík) vybrala Rada ČT člověka, o němž se domnívala, že nejlépe splní její představy. Symptomatickým výrokem, který ozřejmuje, podle jakých kritérií Rada ČT nového ředitele vybírala, jsou slova Jany Dědečkové, pronesená krátce po volbě. Rada ČT podle prý podle ní “ocenila především zásadové postoje pana Hodače”. Podle oficiálního zdůvodnění, obsaženého ve Zprávě Rady České televize o aktuální situaci v České televizi z 4. ledna 2001 pak čteme: “V diskusi o struktuře ČT a potřebě její změny dospěla většina členů Rady k závěru, že Jiří Hodač dobře zná současné poměry v ČT a že má konzistentní představu, jakým směrem ČT dále vést. Navíc není spjat s nejrůznějšími zájmovými skupinami v rámci ČT, což slibovalo, že bude ve výkonu své funkce postupovat nestranně a nenechá se ovlivňovat nejrůznějšími zájmy v rámci ČT”. Rada ČT chtěla délesloužícího četaře, který si vezme ČT na povel a ukáže, kdo je na Kavčích horách pánem. Měla ho mít.

Exkurs druhý, osobní

Během několika dlouhých rozhovorů s ním jsem si však začal uvědomovat jiné věci: Jiří Hodač měl naprosto mizivou představu o chodu televize, o technologických procesech v ní, o zásadách tvorby a úprav vysílacího schématu, o mediálním prostředí, v němž ČT operuje. Neměl ani tušení o tom, jak probíhá příprava struktury a formální podoby periodických pořadů, tzv. televizního formátu, kolik faktorů je nutno vzít v potaz při změnách vysílacího schématu, jaký dominový efekt vyvolá přemístění pořadu do jiného stabilního vysílacího času a především - jakou vyvolá takový tah předvídatelnou diváckou reakci. Postrádal byť i jen rámcovou představu o tom, jaké ekonomické důsledky by přinesla opatření, která žádal. Netušil, jaké nástroje každá plnoformátová televizní stanice při plánování svého programu používá, jakými zásadami se řídí tzv. programming a jak se český televizní trh od roku 1994 vyvíjel. Místo toho vyslovoval naprosto nereálné požadavky, které by v případě realizace znamenaly naprosté rozbití logiky platného vysílacího schématu, okamžitý a citelný pokles sledovanosti a hlubokou nespokojenost stálých diváků ČT. Neoponoval jsem mu, protože sestavování vysílacího schématu nepatří do pracovní náplně ředitele zpravodajství. Vzpomněl jsem si při této příležitosti na úroveň svých vlastních představ o fungování televize v květnu 1994, kdy jsem do ČT nastoupil, a věřil jsem, že si Jiří Hodač potřebné znalosti a zkušenosti postupně osvojí v praxi.

Jiří Hodač tehdy odešel z vlastní iniciativy dříve, než se mohl s chodem ČT vůbec seznámit. V několika ohledech měl smůlu: hned na začátku svého působení se setkal s nekolegiálním jednáním některých členů managementu, kteří se na jeho úkor snažili zbavit problematických pravomocí a odpovědností. Řešil problémy, s nimiž se jeho předchůdci nesetkávali, neboť do jeho kompetence připadlo nejen zpravodajství, ale také nově formovaná redakce publicistiky a redakce sportu. Neznal skutečný stav redakce zpravodajství a jeho příchod byl provázen apriorním nepřátelským postojem naprosté většiny jeho podřízených. S tím vším se poctivě snažil vyrovnat, ale nemohl uspět zejména kvůli svému způsobu myšlení.

Komplikace podobného druhu zažívá každý manažer, který vstupuje do zavedeného podniku srovnatelné velikosti s vlastní neformální firemní kulturou a letitými zvyklostmi. Jiří Hodač si však místo snahy poznávat a seznamovat se s chodem instituce neuvěřitelně rychle utvářel rigidní a zpravidla zplošťující názor na četné složité problémy a na základě velmi schematické představy je chtěl řešit. Obvykle si nebyl vědom důsledků, které mohou jeho rozhodnutí vyvolat. Není to jenom můj postřeh. Milan Šmíd se s Jiřím Hodačem setkal ještě jako s ředitelem zpravodajství ČT. Jeho výše popsanou vlastnost charakterizoval slovy: “Poznal jsem (Jiřího Hodače) jako slušného a korektního člověka, který však raději, než by polemizoval, uhne s tématem konverzace a nechce, aby mu někdo boural jeho vlastní vidění věci”. Poněkud drsněji to v rozhovoru pro Svět namodro řekl bývalý šéfredaktor redakce zpravodajství ČT a po krátkou dobu Hodačův přímý podřízený Zdeněk Šámal: “Na jednu stranu byl schopný se překvapivě a zcela nahodile a sáhodlouze bavit o detailech a na druhou stranu koncepční věci mu docela unikaly. Byl to prostě Marťan”.

V Hodačově způsobu myšlení, nikoli v reálném stavu ČT je nutné hledat vysvětlení pohledu, který nabídl Radě ČT ve své přihlášce do výběrové řízení na post generálního ředitele ČT, v níž mj. tvrdil, že je ČT “v řadě směrů těžkopádná a přebyrokratizovaná”. V jeho textu najdeme tvrzení, která by bylo alarmující, kdyby ovšem bylo pravdivé: “Některé operace probíhají s nepochopitelnou časovou náročností, což vede mnohdy ke značné nepružnosti celého systému či jeho částí. Vznikne-li legitimní potřeba řešení vzniklého problému či improvizace, je odpovědí často udivený pohled a konstatování, že ´tak se to tu nikdy nedělalo´, i když ve srovnatelných institucích v zahraničí to možné je...”. Nevím, jaké instituce a v kterém zahraničí měl Jiří Hodač na mysli. Pokud však uvedenými potřebami improvizace myslel např. přesuny stabilních vysílacích časů hlavní zpravodajské relace či pořadu “21”, o něž usiloval, pak v zemích s rozvinutým duálním systémem televizního vysílání to způsobem, který navrhoval, možné není, nebo jen za cenu těžko vyčíslitelných ekonomických ztrát a poškození prestiže vysílatele. Sečteno a podtrženo: přinejmenším na přelomu června a července 2000 byl Jiří Hodač naprosto nekompetentní řídit jakoukoli plnoformátovou televizní stanici v civilizovaném světě a nejsem si jist, že si od té doby do prosince 2000 natolik zvýšil kvalifikaci, aby byl schopen v roli generálního ředitele ČT obstát, a to i za optimálních podmínek.

Po volbě: o jaký žánr jde, tragédii či frašku?

Následující události už jsou obecně známé. Když jsem v sobotu 23. prosince 2000 psal svůj “hasební plán pro ČT”, litoval jsem, že ve dnech 20. - 22. prosince 2000 zneužilo zpravodajství pravidelných relacích k evidentnímu porušení zmíněného § 2 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi. Obával jsem se, že každý jen trochu obratný manažer tuto skutečnost může proti zaměstnancům a zejména proti redaktorům a editorům zpravodajství ČT využít. Netušil jsem, že je to jen zcela nevinný žertík proti tomu, co se odehraje v následujících dnech, a že se tzv. “nové vedení” ČT nebude rozpakovat porušit nejen tento, ale i jiné zákony v rozměrech, proti nimž je zmíněný prohřešek prostě směšný.

Je nabíledni, že slušný a rozumný člověk by v situaci Jiřího Hodače setrval se funkci generálního ředitele ČT nanejvýš 48 hodin, nebo nanejvýš tři až čtyři dny, tedy do té doby, dokud by se neseznámil s reálným stavem věcí. Rada ČT jej přivedla na rozcestí: bylo možno buď respektovat přání zaměstnanců a odborné veřejnosti a odstoupit, nebo se chopit moci silou. K tomu je však zapotřebí perfektně znát instituci, kterou hodlám ovládnout, zákony, jichž hodlám využít, a mít malý, ale vysoce výkonný tým aktivních, iniciativních a kvalifikovaných lidí, odhodlaných řídit se jasným a pečlivě propracovaným plánem. Jiří Hodač se rozhodl pro silové řešení, ale nemohl splnit ani jednu z těchto podmínek. Tím se sám odsoudil k neúspěchu.

Poučné je v tomto případě srovnání s tím, jak obdobnou situaci vyřešil v létě 1999 Vladimír Železný. Po právní stránce byl sice v nesrovnatelně komplikovanější situaci, ale na svůj tah se dlouho připravoval předem. Dokázal si zajistit potřebné finanční krytí, technické zázemí a sestavit tým vysoce motivovaných spolupracovníků, které přesvědčil o své pravdě. Stál proti silnému protihráči, ale brilantní kombinací drzosti a agresivity, obratného manipulování s výkladem zákonů a smluv a s podporou svého týmu, před který postavil lákavý cíl v podobě nemalých příjmů a vysoké profesionální prestiže, tuto situaci v průběhu několika týdnů zvládl, a to tak, že prakticky nemusel přerušit vysílání - s výjimkou jediné symbolické chvilky. Dokonce i nepublikované změny v týdenních programových plánech dokázal odstranit během pouhých pěti týdnů, což je v rytmu plánování televizní stanice slušný výkon. Měl však jednu nespornou výhodu: vystupoval jako oprávněný držitel vysílací licence a jako soukromník, oproštěný od veškerých morálních závazků. To je nicméně role zcela jiná než úloha ředitele televize veřejné služby.

Před čtrnácti dny jsem mylně pokládal Železného výzvu Jiřímu Hodačovi, aby začal vysílat odjinud než z Kavčích hor, obsaženou v pořadu Volejte řediteli z 23. prosince 2000, za obvyklou rétoriku ředitele TV NOVA. Zřejmě to však byl apel míněný vážně, nebo jej alespoň Jiří Hodač vážně přijal. Vladimír Železný ho pak následně s kamennou tváří podpořil v úsilí zlomit odpor povstalců v ČT vysíláním “odjinud”, tj. z Barrandova. Zasloužil se tak o třináctidílný zábavný seriál, který v dějinách televize v České republice nemá obdoby, a který se, doufejme, už nebude opakovat.

První reakcí osazenstva redakce zpravodajství ČT na zvolení Jiřího Hodače do funkce generálního ředitele ČT bylo čiré zděšení. O prvotních motivech odporu proti jeho jmenování není třeba mít pochyb: byla to obava z naprosto destruktivního řízení spolu se strachem z osobní pomsty. Okamžitě po zprávě o jeho volbě rezignoval na svou funkci ředitel zpravodajství Jiří Vondráček a zaměstnanci zpravodajství ustavili krizový výbor. To vše se odehrálo během odpoledne a večera 20. prosince 2000. Zároveň redaktoři ČT své stanovisko začali opakovaně zařazovat do zpravodajských relací.

Jiří Hodač se ujal funkce 22. prosince 2000. Následujícího dne jmenoval do funkce ředitelky zpravodajství někdejší ambiciózní moderátorku pořadu “21” Janu Bobošíkovou, která opustila redakci zpravodajství ČT v létě 1998 pro neshody se svými kolegy. Tímto nemoudrým rozhodnutím Jiří Hodač jenom potvrdil nejhorší obavy redaktorů, kteří v reakci na ně obsadili tzv. velín, tedy technologické srdce budovy zpravodajství. Další dění už nabylo charakteru frašky.

Na Štědrý den vysílal tým Jany Bobošíkové poprvé svou relaci Události. Týkalo se to asi 80% televizních diváků v České republice, ovšem pro cca 350 tisíc domácností napojených na kabelovou síť UPC připravila alternativní verzi Událostí “vzbouřená”, tj. původní redakce. Na Boží hod v poledne se místo zpráv ČT poprvé objevil později populární titulek o “neautorizovaných osobách”. Události odbavil tým Jany Bobošíkové z prostor Prima TV, proti čemuž protestovali její zaměstnanci. 26. prosince sice vysílal Události opět tým Jany Bobošíkové, ale původní redakce ČT využila samostatné relace redakce sportu a prezentovala svá stanoviska zde. 27. prosince zařadila “vzbouřená” ČT přímý přenos ze shromáždění zaměstnanců do pořadu Sama doma. Vysílání ČT se pro jejího generálního ředitele stávalo nepřetržitým sledem nejrůznějších nepříjemných překvapení. Reagoval na to rázně téhož dne. 27. prosince 2000 v 19:15 nechal přerušit vysílání okruhu ČT 1 a v 19:50 vypnout též program ČT 2. Poprvé ve své existenci ČT bezmála třiadvacet hodin nevysílala

To nebyla jen zásadní manažerská chyba, bylo to také doznání, že Hodačův tým má jen velmi matnou představu o právním rámci fungování ČT. Generální ředitel ČT se dopustil bezprecedentního porušení zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi. V titulku, jímž dal všem televizním divákům v České republice najevo, že došlo k něčemu zcela neslýchanému, navíc informoval občany, že “se obrátil na Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání se žádostí o rozhodnutí, který program ČT je legálním a autorizovaným programem v souladu se zákonem o České televizi a který nikoliv”. Zároveň rozhodnutím Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání podmínil obnovení vysílání ČT.

Problém spočívá v tom, že Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání není oprávněna posuzovat naplňování zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi, ale pouze dodržování zákona č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, což by měl každý generální ředitel kterékoli televizní stanice v České republice vědět. Když Jiří Hodač učinil z členů Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání svá rukojmí, vydala tato rada 28. prosince 2000 šalamounské rozhodnutí, v němž se usnesl, že na položenou otázku nemůže odpovědět, a vyzvala Jiřího Hodače, aby ČT obnovila vysílání a zároveň legální vedení ČT, aby převzalo kontrolu nad ČT. Její jednotliví členové navíc v následujících dnech vydávali protichůdná prohlášení o závazné interpretaci tohoto rozhodnutí, čímž ještě zvýšili zmatek na české mediální scéně. Jiří Hodač si její rozhodnutí vyložil ve svůj prospěch a začal Události a ostatní zpravodajské pořady nahrazovat titulkem, vyzývajícím státní orgány, aby zasáhly na ochranu zákonného pořádku. Během dvou dnů byl také text tohoto titulku terčem vtipů.

Tým Jany Bobošíkové dokázal vyrobit zkrácenou verzi Událostí od 24. prosince 2000 do 9. ledna 2001, kdy “Bobovize” ukončila provoz, celkem třináctkrát. Zdařilou parodii na kdysi prestižní “21” vysílal jednou, několikrát se pokusil o Dobré ráno s Českou televizí (5. ledna 2001 se mu podařilo vyplnit celý dvouapůlhodinový blok) a několikrát též Zprávy v 18:00. Byla to komedie plná omylů, heroické úsilí, předem odsouzené k nezdaru. Moderátorka Dušica Zimová nesporně vstoupí do dějin českého televizního vysílání, ovšem o jejím dalším profesním uplatnění v této oblasti lze důvodně pochybovat. Zásadní chybou Jiřího Hodače a Jany Bobošíkové bylo to, že nedokázali oslovit žádné alespoň průměrné moderátory a reportéry. Jejich zpravodajství bylo tak manipulativní a v tak markantním a pronikavém rozporu s ustanovením § 2 zákona o České televizi, že dodatečně ospravedlnilo počínání původních redaktorů zpravodajství ČT. Bylo by velmi obtížné sestavit reprezentativnější přehlídku novinářské neschopnosti, zaujatosti a nešikovných pokusů o manipulaci veřejným míněním, než to během pouhých dvou týdnů dokázal tento tým.

Leden 2001: nový rozměr krize v ČT

Mezitím se pronikavě změnil smysl protestu redaktorů zpravodajství ČT. Z původní zoufalé vzpoury proti arogantnímu rozhodnutí odborně naprosto nekompetentní Rady ČT se velmi rychle proměnil v autentický boj za nezávislost ČT jako televize veřejné služby se sebevědomým a důvěryhodným zpravodajstvím. Přispěla k tomu především obrovská veřejná podpora, již se povstalcům dostalo od občanů. Motivy této podpory, důvody, které přivedly do ulic desetitisíce lidí, nejsou v tomto případě rozhodující. Důležitý je v tomto směru jeden zdánlivě vedlejší efekt. Jsem přesvědčen, že teprve o Vánocích 2000 si mnozí z těch, kdo byli zavřeni v newsroomu ČT na Kavčích horách (a také mnozí z jejich kolegů), při pohledu na občany, přicházející je podpořit, poprvé v celé své profesní kariéře naplno uvědomili, že existuje cosi jako étos veřejné služby, morální závazek vůči plátcům poplatků. Práce týmu Jany Bobošíkové názorně ukázala podobu případné degradace této služby v lživou parodii, která už ke svému konci nebyla ani zábavná, ale jenom trapná.

Aniž by to původně zamýšleli, přijali kmenoví redaktoři ČT v důsledku krize skutečně za své poslání kvalitně, nestranně a objektivně informovat televizní diváky, udržovat vysoký profesní standard a vytvářet jeden z důležitých pilířů občanské společnosti. Je to dosud asi jediný pozitivní důsledek celé krize a potvrdily jej i Události z 10. ledna 2001, které svou kvalitou a profesionalitou v mnohém předčily četné relace z doby před 20. prosincem 2000. Otázkou je, zda se redakci zpravodajství tento trend podaří udržet, ale nadějný příslib tu je.

Od počátku ledna se krize kolem ČT stále výrazněji politizovala. Jak je patrné z předchozího textu, stranicko-politické aspekty jejího vývoje mě nezajímají a pokládám je z hlediska televize veřejné služby do velké míry za irelevantní a zastírající původní podstatu věci. Na druhou stranu však při rozpravách v Senátu a v Poslanecké sněmovně zazněly velmi kritické názory na adresu těch, kteří jsou s ČT spjati, na její hospodaření a na spleť ekonomických zájmů, která je prý v pozadí celé vzpoury. To je víc než legitimní otázka, neboť megalomanský komplex budov na Kavčích horách již od pohledu vzbuzuje představu nesmyslného plýtvání veřejnými prostředky a hospodaření ČT musí být neustále předmětem kritického zkoumání.

Exkurs třetí: Postsocialistický moloch?

Česká televize není státní. § 1, odst. 3 zákona č. 483/1991 Sb. o České televizi říká doslova: “Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu”. Česká televize byla založena 1. ledna 1992 a její organizační struktura nemá a nikdy neměla s její předchůdkyní, předlistopadovou Československou televizí, nic společného. Je založena na tzv. producentském systému, převzatém z BBC a zaručujícím pluralitu názorů a vkusu ve vysílání. Tato struktura je v příkrém protikladu s centralistickým hierarchickým modelem řízení, tzv. redakčním systémem předlistopadové Československé televize.

Kolik Česká televize stála a stojí plátce televizních poplatků? V době založení České televize činil televizní poplatek 50 Kč. Tuto sazbu stanovila vyhláška ministerstva financí od 1. dubna 1991. Výše se nezměnila od 1. ledna 1992 do 1. července 1997. Během těchto pěti a půl roku přitom činila průměrná meziroční inflace 10%. V současnosti platná výše poplatku 75 Kč byla stanovena zákonem č. 135/1997 Sb. s platností od 1. července 1997. Kdyby však měla výše televizních poplatků kompenzovat inflaci z let 1991 - 1997, musel by tento měsíční poplatek v roce 1997 činit už více než 133 Kč. Dodnes však platíme 75 Kč měsíčně, tj. 2,50 Kč denně. Doporučuji srovnat vývoj výše televizních poplatků v letech 1992 - 2000 s vývojem cen ostatních srovnatelných služeb, např. poštovních a telekomunikačních poplatků, cen jízdného, cen energií z veřejných energetických sítí atd. ve stejném období. Plynulý vzestup cen těchto služeb se přitom průběžně promítal do hospodaření České televize.

Nástup celoplošné komerční televize navíc přinesl České televizi v letech 1994 - 1997 pronikavý pokles příjmů z reklamy. Schematická tabulka vývoje příjmů a nákladů pak vypadá takto:

1993:
příjem 3 844 mil. Kč,
náklady 3 338 mil. Kč,

1994:
příjem 3 322 mil. Kč,
náklady 3 168 mil. Kč,

1995:
příjem 2 945 mil. Kč,
náklady 3 170 mil. Kč,

1996:
příjem 3 614 mil. Kč,
náklady 3 477 mil. Kč,

1997:
příjem 4 202 mil. Kč,
náklady 3 856 mil. Kč,

1998:
příjem 4 634 mil. Kč,
náklady 4 582 mil. Kč,

1999:
příjem 4 665 mil. Kč,
náklady 4 564 mil. Kč,

2000 (bez zohlednění situace po 20. 12. 2000):
příjem 4 853 mil. Kč,
náklady 4 869 mil. Kč.

Tyto údaje nejsou tajné. S podrobnou strukturou výnosů a nákladů, s rozpočtem ČT a jeho plněním se lze seznámit v Ročenkách ČT, které ČT vydává od svého založení v roce 1992. Každoroční účetní uzávěrka ČT vždy procházela nezávislým auditem a veškeré v ročenkách zveřejněné účetní údaje jsou údaji ověřenými. Ročenky 1998 a 1999 už obsahují i faksimile auditorských zpráv auditorské společnosti PricewaterhouseCoopers Audit, s.r.o. Kromě toho prošla ČT v letech 1994 a 1998 odbornou analýzou hospodaření, kterou prováděla poradenská společnost Coopers & Lybrand. Lze proto důvodně předpokládat, že tzv. forenzní audit nepřinese žádné zajímavé poznatky a pouze zvýší náklady ČT v roce 2001 o minimálně 10 miliónů Kč. V této chvíli je však pro důvěryhodnost ČT nezbytný a proto musí být proveden. Pokles příjmů Česká televize vždy kompenzovala z vlastních rezerv. Objem výroby ČT a rozsah jejího vysílání, stejně jako rozsah ostatních poskytovaných služeb (teletext, internet) pak v celém sledovaném období narůstal.

Režisér Jiří Svoboda zveřejnil 10. ledna 2000 svou analýzu příčin krize ČT a vyslovil v ní mnohá závažná obvinění. Píše: “ČT je moloch - pozůstatek bývalého režimu co do objemu kapacit stavěný na vysílání v ČSSR a to ve výrobní kapacitě 52 televizních inscenací s dotáčkami, dvou 13ti dílných seriálů a 20ti dalších inscenací, které připravovaly Redakce pro děti a mládež a Redakce zábavy. Dnešní produkce původní hrané tvorby vyráběné Českou televizí tvoří odhadem jednu pětinu (možná ještě méně). (...) ČT má stále 3000 zaměstnanců, což je ve vztahu ke srovnatelným televizním stanicím u nás i v zahraničí naprosto neúnosné. To vědí především zaměstnanci ČT a jakékoli změny ve vedení pro ně znamenají těžkou existenční frustraci, protože tento stav bude muset dříve či později nějaké vedení řešit”.

Je to pozoruhodný pohled, a to zejména proto, že jeho autor je dobře obeznámen s předlistopadovou Československou televizí, ale technologický a programový vývoj televizního vysílání v 90. letech 20. století mu zcela uniká. Má pravdu v jedné důležité věci: komplex na Kavčích horách představuje ve svém základním stavebním konceptu televizi pro přelom 70. a 80. let 20. století, tedy doby, která znala mnohem omezenější trh s televizními pořady a počítala s tím, že televizní stanice bude většinu toho, co sama vysílá, také vyrábět. Tento areál je obtížným dědictvím pro každý management ČT. Ve všem ostatním se však mýlí.

Neustálý pokles reálných příjmů ČT vyžadovala od každého jejího vedení pronikavé zvýšení efektivity práce a drastická úsporná opatření. Projevilo se to například na vývoji počtu zaměstnanců ČT v letech 1993 - 1999 (statistický údaj o stavu na konci roku 2000 dosud nemám k dispozici, ale pohybuje se kolem 2800 zaměstnanců): p> 1993: 4038 zaměstnanců,
1994: 3919 zaměstnanců,
1995: 3564 zaměstnanců,
1996: 3234 zaměstnanců,
1997: 3169 zaměstnanců,
1998: 3086 zaměstnanců,
1999: 2891 zaměstnanců.

Pokud bereme za základ počet zaměstnanců ČT v roce 1993, znamená to, že v letech 1994 - 1999 propustila ČT přibližně 28,4% všech svých zaměstnanců. Pro srovnání k tomu podotýkám, že v letech 1989 - 1992 snížila BBC počet svých zaměstnanců o 20%, aby roku 1993 dosáhla doporučení auditorské společnosti Touche Ross “vázat výši koncesionářských poplatků na index maloobchodních cen”. Redukci počtu zaměstnanců o 20% během čtyř let přitom BBC pokládala za jeden z nejradikálnějších činů od svého založení roku 1922. Pokládám za zbytečné dodávat, že televizní stanice veřejné služby v zemích Evropské unie mají v absolutních číslech zpravidla několikanásobek počtu zaměstnanců ve srovnání s ČT.

Jak to vypadá s objemem vlastní produkce ČT? Nemám bohužel k dispozici čísla předlistopadové produkce ČST, protože ta o sobě ročenky nevydávala, ale od roku 1993 (v roce 1992 ČT koexistovala s federální ČST a statistické údaje nejsou srovnatelné) do roku 1999 vypadá vývoj vlastní výroby a jejího zastoupení ve vysílání následovně:

1993:
9393 hodin, tj. 71% celkové vysílací plochy,

1994:
9740 hodin, tj. 63% celkové vysílací plochy,

1995:
8937 hodin, tj. 58% celkové vysílací plochy,

1996:
8920 hodin, tj. 58,7% celkové vysílací plochy,

1997:
10194 hodin, tj. 65,7% celkové vysílací plochy,

1998:
10657 hodin, tj. 66,5% celkové vysílací plochy,

1999:
10748 hodin, tj. 67,5% celkové vysílací plochy.

V celém sledovaném období přitom s výjimkou roku 1996 rostla celková vysílací plocha, která pro oba programy činila v absolutních číslech v roce 1993 13297,5 hodin, v roce 1994 15336 hodin, 1995 15369,3 hodin, v roce 1996 15189 hodin, v roce 1997 15524,2 hodin, v roce 1998 16028,9 hodin a v roce 1999 17396,8 hodin. Podíl premiér na těchto číslech se zpravidla každoročně pohyboval mírně nad 50% uváděné stopáže. Podrobnou strukturu všech výše uvedených čísel lze opět najít ve veřejně publikovaných materiálech. Představa Jiřího Svobody o vývoji ČT se tedy značně rozchází s realitou.

Kromě toho ČT po celou dobu své existence zvyšovala procento pořadů, opatřovaných skrytými titulky pro neslyšící, ve druhé polovině 90. let systematicky rozvíjela své internetové stránky, průběžně modernizovala technologie a systematicky se připravovala na digitální vysílání. Satelitní distribuci svého signálu v digitální podobě zahájila v polovině července 1997.

Je zjevné, že Jiří Hodač ani Jan Zahradil, abych jmenoval dva typické nositele výše citovaných názorů, nemají o skutečném stavu hospodaření České televize a jejím organizačním, technologickém a programovém vývoji v letech 1992 - 2000 ani ponětí, což jim však nebrání v tom, vynášet ideologicky předpojaté a přitom věcně nesmyslné soudy. V organizační struktuře ČT a v jejím hospodaření jsou jistě ještě mnohé rezervy, ale hledat je technikou “vymetání Augiášova chléva” se podobá pokusům očistit staré obrazy od nánosu laku pomocí kyseliny sírové. V 19. století se o to pokoušeli, ale nedopadlo to moc dobře, alespoň pro ty obrazy ne.

Malá lahůdka nakonec

Z právního hlediska není celá záležitost zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokyn vypínat signál, přicházející do distribuční sítě Českých radiokomunikací, a.s., ze sídla ČT a nahrazovat jej jiným, přicházejícím odkudkoli podle okamžité potřeby, vydával Jiří Hodač nebo jím pověřený zástupce od 23. prosince 2000 bez smluvního podkladu a od 26. prosince 2000 na základě velmi stručného dodatku k platné smlouvě mezi Českými radiokomunikacemi, a.s., a Českou televizí. Zmíněný dodatek neobsahoval náležitosti, které pro tento druh smluv požaduje zákon č. 151/2000 Sb. (telekomunikační zákon) a návazná vyhláška č. 198/2000 Sb. v § 2 a § 4 této vyhlášky. To je formální vada, která může zpochybnit platnost dodatku k dané smlouvě. Tuto záležitost již šetří Český telekomunikační úřad.

Celá věc má však ještě jeden háček. Provoz ČT se řídí závaznými interními normami, jejichž plnění zaručuje, že ČT nepřekročí zákonný rámec svého působení. Vedle obecně platných předpisů se to týká zejména dvou právních norem, jimiž je provoz ČT řízen, tj. zákona č. 483/191 Sb. o České televizi a zákona č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Protože zákon o České televizi řadu oblastí činnosti ČT neupravuje, řídí se ČT v těchto případech zákonem o vysílání. Zákon č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, ukládá mimo jiné v § 5, písmeno e) “uchovávat záznamy všech odvysílaných pořadů nejméně po dobu 30 dnů ode dne jejich vysílání”.

Sled odpovědnosti za vysílané pořad stanovuje v ČT platný Provozní řád č. 1, Vysílání televizního programu v České televizi. Ten v článku 16, Dokumentace vysílání, odst. 1), říká: “Záznam všech odvysílaných pořadů je v souladu se zákonem č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání v platném znění, pořizován na pracovištích výstupní kontroly programu ČT 1 a ČT 2 na nosič s vepsaným datem a časem vysílání”. Tento protokolární záznam vysílání, který ČT uchovává, byl pořizován bez přerušení. Zaznamenává však signál obou programů v souladu s platnými normami tak, jak byl odbavován z pracovišť na Kavčích horách. Veškeré platné interní normy ČT pokládají právě tento signál za “autorizovaný” v tom smyslu, v němž toho slova používal Jiří Hodač.

Pokud bylo v uplynulých dnech na sadách vysílacích frekvencí okruhů ČT 1 a ČT 2 vysíláno něco, co v tomto záznamu obsaženo není, bylo takové vysílání v rozporu s platnými předpisy ČT. Toto vysílání nesplňovalo ani další interní normy, upravující např. použití loga obou programů ČT, a z pohledu těchto norem neslo znaky pirátského vysílání. Navíc je otázkou, zda a kde byl uchován jeho protokolární záznam, jak to vyžaduje zákon č. 468/1991 Sb. o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění, v § 5, písmeno e). Může v takovém případě ČT jako právnická osoba nést odpovědnost za případné škody, způsobené tímto vysíláním?

Nikolaj Savický

Poznámky k článku Nikolaje Savického:

2. Dědečková, Jana: Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky. In: Slovo, 5.1. 2001, s. 7.

3. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

4. Šmíd, Milan: Neplánované poznámky Louče z dovolené. In: Louče, 4.1.2001 (www.louc.cz).

5. Potůček, Jan: Zdeněk Šámal: Bobošíková je patologický případ. Svět namodro, 10.1.2001, rubrika R & M, (www.svet.namodro.cz).

6. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

7. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

8. Kadrmas, Tomáš: Veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky. In: Problémy financování neziskové kultury a veřejnoprávních médií. Sborník příspěvků z tzv. kulatého stolu, pořádaného Katedrou veřejných financí Vysoké školy ekonomické v Praze. VŠE, Praha 1998, s. 66.

9. Svoboda, Jiří: Televize: Česká televize s vyloučením veřejnosti. In: Neviditelný pes 10.1.2001. (www.pes.internet.cz).

10. O činnosti ČT, právním rámci jejího působení, její organizační struktuře, hospodaření atd. lze získat dobrý přehled z Ročenek ČT. Zatím jsou vydány pro léta 1992 - 1999. Jsou vždy dvousvazkové, přičemž druhý svazek je katalogem veškerých vyrobených pořadů včetně autorů, režisérů, stopáže atd. Tyto katalogy mají jmenný rejstřík a rejstřík názvů, takže je možné veškeré vyrobené pořady snadno nalézt.

11. Dědečková, Jana: Televize potřebuje jistotu, že neskončí stejně jako vytunelované banky. In: Slovo, 5.1. 2001, s. 7.

12. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

13. Šmíd, Milan: Neplánované poznámky Louče z dovolené. In: Louče, 4.1.2001 (www.louc.cz).

Potůček, Jan: Zdeněk Šámal: Bobošíková je patologický případ. Svět namodro, 10.1.2001, rubrika R & M, (www.svet.namodro.cz).

14. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

15. Citováno dle ČTK, 4.1.2001, ČR-Média-ČT-DOKUMENT, Zpráva Rady České televize o aktuální situaci v České televizi (plné znění).

16. Kadrmas, Tomáš: Veřejnoprávní média a koncesionářské poplatky. In: Problémy financování neziskové kultury a veřejnoprávních médií. Sborník příspěvků z tzv. kulatého stolu, pořádaného Katedrou veřejných financí Vysoké školy ekonomické v Praze. VŠE, Praha 1998, s. 66.

17. Svoboda, Jiří: Televize: Česká televize s vyloučením veřejnosti. In: Neviditelný pes 10.1.2001. (www.pes.internet.cz).

Pavel Jonák

Zdá se, že všichni docela upřímně věří i naprostým nesmyslům, které obě strany postupně pronášejí nebo dělají. "Zde stojím a nemohu jinak". Nepřekročitelná dělící čára mezi stoupenci Jiřího Hodače, či přesněji mrzké úcty k zákonu a posádkou velína zpravodajství, čili domnělými obhájci vznešených ideálů, probíhá již i manželskými ložnicemi. Hádají se i ti, jichž se spor ani zdaleka netýká.

"Vymknuta z kloubů doba šílí" - řekl kdysi klasik a dnes by to asi s pláčem desetkrát opakoval. Rozumné východisko není na  dohled. Zaměstnance televize, kteří jako první vyvolali neposlušností požár, nelze přesvědčit, že nejsou tvůrci dějin, ale pouze neukáznění a možná i zneužití zaměstnanci.

Hodačova parta bojuje hrdě dále. Je sice v právu, ale televizi neopanuje, i kdyby dnes zvítězila. Politici se na všestranně přijatelném východisku neumí dohodnout, pouze ukazují jedni na  druhé jako malí kluci: to oni, my nic.

Vláda, aby nemusela přistoupit k  nepopulárním opatřením, raději nevládne. Prezident naznačuje sympatie k nerespektování zákonů. Obě sněmovny vydaly usnesení, v kterých dílem mluvily do věcí, jež jim nepřísluší a dílem přijali výzvy, jejichž naplnění se neobjede bez znásilnění zákonů.

Občané si vůbec nevšimli, že na počátku všeho zmatku byl také spor mezi Radou ČT a Dušanem Chmelíčkem o jejich koncesionářské poplatky. Vděčně podporují ty, kteří hájí svůj nárok na věčné pokračování v plýtvání penězi koncesionářů.

Zanechejme stranou politické pozadí ostudných událostí, jejichž smyslu se asi stejně nedobereme. Obvykle za vším jsou až na posledním místě peníze, v tomto případě se všichni tváří, že o ně vůbec nejde. Přemýšlejme, zda je to pravda.

Mluví se o ohrožených příjmech různých televizních pracovníků a lidí kolem televize. Nahrazení Dušana Chmelíčka ředitelem, který přišel z úplně jiného prostředí a není k zaměstnancům televize vázán osobními známostmi, by mohlo zhoršit příjmy některých lidí. Je to ale jen možnost, o které nemůžeme s jistotou tvrdit, že by nastala.

Naproti tomu nelze vyloučit, že také vedení televize, které by si určili "vzbouřenci", by nakonec mohlo být tvrdou realitou přinuceno sáhnout na peníze třeba i svých současných bojových druhů.

Opět je to jen možnost. V žádném případě nelze však počítat s tím, že by pracovníci České televize jako celek získali nějaké finanční výhody proti těm, které měli již dříve. V nejlepším případě si zachrání "své jisté", navíc nedostanou nic.

Finanční zátěž s větší pravděpodobností hrozí koncesionářům. Odvolaný generální ředitel mluvil o nutnosti zvýšení koncesionářských poplatků za účelem vyrovnání ztrátového hospodaření televize. "Televizní revoluce" však finanční situaci dále zhoršila. Způsobila bezprostřední škody a další ztráty budou vznikat ještě i po "normalizaci" jako důsledek odlivu zadavatelů reklamy. Potřeba zvýšení koncesionářských poplatků tak proti "předrevolučnímu" období spíše vzroste. Opět to je však jen nepříjemná možnost na obzoru, avšak žádná jistota.

Bezprostředně na katastrofě v České televizi vydělávají komerční stanice, které přebraly část neuspokojených požadavků na reklamu.

Velmi výhodným je chaos v ČT také pro podnik Sazka a. s. Ten by měl jistě důvod odměnit se České televizi za odvysílání nepříjemné reportáže přenesením zakázek do komerčních televizí. Je možné, že by za  předčasné odstoupení od smluv musel zaplatit. Díky prosincovým bouřím však odešel od stolu bez placení a naopak má možnost se na  ČT hojit za neodvysílané pořady.

Zisk politických stran a zájmových skupin v České televizi se pohybuje v  oblasti možností, případné zvýšení koncesionářských poplatků není jisté a nebude nesnesitelně velké. Za kouřovou clonou veřejných výtržností a politického spektáklu však zvoní tvrdé peníze "tady a teď" úplně jinde, než bychom čekali podle plamenných řečí rozhněvaných účastníků prosincových bouří.

Takže je nakonec možné, že jsme si o vánocích masově vjeli do vlasů kvůli cizímu prospěchu, a ani jsme si nevzpomněli, že vánoce jsou svátky míru a pohody.

Když jde o peníze, vše ostatní musí přece jít stranou.

Martin Stín

V přesilovém boji proti narušitelům veřejného pořádku ve velíně zpravodajství na Kavčích horách zůstalo nové vedení České televize, dosazené k tomu oprávněnými orgány tohoto státu a v souladu se zákonem, téměř úplně bez opory. Politické strany se k vzniklé situaci postavily z hlediska potřeb nově se formujícího spojenectví proti ODS, jehož tahounem by měla být čtyřkoalice. Sociální demokraté, kteří jako vládní strana měli na sebe vzít největší díl odpovědnosti a nepříjemností spojených s obnovením pořádku, hodili vedení ČT přes palubu a dali přednost dobrým vztahům s čtyřkoalicí, v naději, že snad v příští vládě na ně zbude aspoň nějaké podřadné křeslo.

Výsledkem bylo podivné usnesení Poslanecké sněmovny, zatížené rozporuplnými kompromisy. Přijetí usnesení "ani ryba ani rak" způsobilo, že bojující strany i po jeho vydání ještě ze setrvačnosti pokračovaly v boji. Legální vedení se snad pošetile domnívalo, že potvrzení zákonnosti dosazení Jiřího Hodače mu dává naději na postupné ovládnutí bojiště, byť snad pod jiným generálem. Naproti tomu "vzbouřenci" dále lpěli na své představě, že jedině správné bude to vedení, které jmenují oni sami, pár desítek samozvanců, stojících nyní vysoko nad vládou, parlamentem a předsednictvy politických stran. Hněv politiků za tento stav se ovšem snesl na ty, kteří se před tím silou zákona stali prodlouženou rukou státu ve veřejnoprávní televizi, zatímco "povstalci" byly jakékoli kritiky ušetřeni, mimo neměnného jasného a logického postoje ODS. Orgány tohoto státu odhodily své věrné bez milosti, jako použité hadry.

Ochromení veřejnoprávní televize zatěžovalo stát nad únosnou míru a bylo jasné, že je nelze protahovat do nekonečna. I když se zdálo, že Hodačovo vedení jde soustavně a neústupně za svým a nechce se nechat vychýlit z dráhy, jeho pracovníci přišli k rozumu jako první. Ve večerních hodinách dne 9. ledna bylo ukončeno vysílání z pronajatých prostor a byla oznámena první demise. Tak to bývá: rozumnější ustoupí.

Televizním povstalcům toto pochybné vítězství přeji z celého srdce. Časem poznají, že celé rozčilování kolem obsazení ředitelského postu na Kavčích horách, jejich pokažené vánoce a roznícení sporu napříč celou společností, se ve skutečnosti netočilo kolem nich a nebudou to oni, kdo na ostudných událostech vydělá.

Není v této chvíli zcela jasné, co se bude v ČT dít dále a je to v podstatě jedno. Pokud se někomu zdálo, že Česká televize nebyla dostatečně nezávislá a kvůli tomu se angažoval ve prospěch "povstání", sklidí co zasil, neboť po takto zahnané bouřce bude televize závislá zcela určitě. Buď v ní skutečně převezme moc nějaký sovět pracujících, který bude vysílání řídit v duchu chaotických představ o permanentní revoluci, nebo ji skrytou cestou ovládnou vítězné politické strany. Taktéž stopy narušení vztahů mezi účastníky sporu nezmizí tak snadno jak se vytvořily a budou mnohým z nás hodně dlouho otravovat život.

Způsobem, jakým bylo státními orgány opuštěno legální vedení České televize, udělala Česká republika udělala velký úkrok zpět na cestě k budování právního demokratického státu k evropské integraci. Všichni ti, kdo se svezli na "revoluční vlně" těchto událostí, řekli otevřeně světu, že jsme jako stát připraveni používat nástroje parlamentní demokracie při tvorbě a výkonu politické moci ve shodě se stanovenými pravidly pouze tehdy, pokud nám právě nebudou překážet v přetahování o moc. Přesně podle Lenina, soudruzi kryptobolševici: krok vpřed k Evropě, dva kroky zpět na Balkán či ještě dále na východ.

Petr Kubica

sleduji Britské listy již od prvních náznaků možné krize v České televizi. Tu jsem vždy vnímal jako krizi kulturnosti celé televize, ne jako problém zpravodajské redakce. Osobně si myslím, že převedení do roviny prosté politiky je jen důkazem omezeného vnímání. Médium televize je organismem, který žije sám o sobě a sám pro sebe - rovina zprostředkovaného (tedy nutně selektivního) sdělování je jen informací o tom, jak tento organismus strávil realitu a jak se ji rozhodl předat dál. I interní problémy, ať v pohledu jedné nebo druhé strany, jsou nám pouze ukazovány. Klam pravdy je tu dokonán - člověk přeci vždy věří tomu, co vidí. Jenže tohle je už pohled jiného organismu a my jej pouze přebíráme. /* Tvář (v realitě obrazu) a slova (též v realitě obrazu) člověka existují díky funkčnímu tělu média, ne naopak. A přesto většina píše o televizi jako o něčem konkrétním, bez ohledu na její neuchopitelnost. Z útržků reality si v přímé zkušenosti lze složit a myšlením přivlastnit celek, z fragmentů již zprostředkované reality nikoli. Televize se tak svojí absolutizací zprostředkovaného sdělování nutně posouvá do roviny mýtu, a ten je v síle emocí vždy zjednodušený - to pro potřeby vyprávěného příběhu.

Problém publicistiky (na rozdíl od metafyzické neproniknutelnosti celku přece tak srozumitelný všem, jistě že jen zdánlivě) je pouze zástupný a bojím se, že se jeho ukřičeností vymaže problém složitější. Myslím si, že Česká televize přestala hrát dynamickou úlohu v kulturní oblasti (a tou nemyslím vyhraněné estétství; je kultura těla i duše, je kultura informace?). Bohužel je to na rozsáhlou analýzu vysílacího profilu, na prozkoumání nenaplněných možností. Kdybych měl více času, tak ji vypracuji - vypracoval bych ji jako orientovaný divák, tedy v úhlu toho, jak se televize jeví, nikoli pohledem toho, kdo je za obrazem. Přesto si dovoluji navrhnout řez, který by zachoval čistotu "otevřeného vysílání" (takto jsem si osobně nahradil slovo veřejnoprávní) a zároveň by byl v rámci trhu korektní ke komerčním stanicím - nynější stav, kdy část programu obou kanálů České televize překrývá za zvýhodněných podmínek možnosti soukromého sektoru, je neudržitelný.

Myslím si, že by se měl zprivatizovat první kanál České televize, s přesnými licenčními podmínkami, s podmínkami, které nebude možné opět obelhat. Druhý program by měl zůstat zachován, ale jeho duch by se měl cele proměnit v moderně koncipovaný tok publicistiky (jež není jen o politickém rozpočítávání) a kulturních pořadů. Měl by důsledně naplňovat onu (dnes neurčitou) veřejnoprávnost, včetně všech momentů, které nyní "zákonně" zahrnuje. Měl by to být čtyřiadvacetihodinový blok otevřený všem kulturním a společenským menšinám. A měl by být bez reklam, živ pouze a jen z koncesionářských poplatků. Lidé by snad i pochopili, že si neplatí to, na co se chtějí dívat (to jim na jiných stanicích vždy zaplatí velké firmy v reklamách), ale že si platí možnost dívat se na něco jiného; paradox placeného ideálu s sebou přináší naději svobody. A pohyb dopředu je vždy o možnostech. V České televize se zastavil čas - i proto se to všechno muselo stát.

*Poznámka: Naše ovlivnitelnost televizí je jen důkazem naprosté absence mediální výchovy na školách. Neumíme s mediální i-realitou vůbec zacházet; nikdo to neřeší a nikoho to nezajímá. Jenže média jsou moc a obecná mediální nevzdělanost se může stát mostem z břehu mediální fikce reality ke skutečné fikci demokracie. Už nám to začalo.

Mějte se hezky

Petr Kubica, Jihlava

Jan Paul

Zbytečně nepřesvědčivé vysílání Jany Bobošíkové, které se zoufale snažilo vyrovnat krok s profesionálním ale také s jednostranně ideologickým vysíláním vzbouřenců, bylo završeno nesmyslnou a nekoncepční upoutávkou na velmi špatné výtvarné umění, jako vystřižené z doby normalizace.

Sklo, obrazy, objekty a fotografie, coby divácky "dobře prodejná" všehochuť regionálního výtvarného sdružení byla tím nejhorším, co lze v tomto oboru vůbec spatřit.

Trapná presentace výtvarničení a nikoliv kvality, na kterou má prý koncesionář právo. Běžná komerční výtvarná produkce od "jakéhosi" skla, až ke kýčovitým rádoby esoterním obrazům a la Zdeněk Hajný.

Názorná ukázka příliš nucené profesionality výtvarníků a naprosté neprofesionality televizní produkce.

Kulturní agitku z výstavy Sny a fantasie v Městském muzeu ve Veselí nad Moravou (otevřena do konce ledna), bude dobré si pamatovat. Nejen proto že je absurdním završením tzv. "bobovize", ale i mementem předhodačovské veřejnoprávní České televizi, která v presentaci výtvarného umění nebyla ani trochu lepší.

Emil Tkadlec

Rekl bych, ze to jsou jakesi dalsi politicke strany, ktery skryte zapasi o moc, misto aby se snazily poskytovat informace o deni.

Clovek to vidi, ale snazi se sam sebe presvedcit, ze to urcite tak hrozne nebude. Nyni mam pocit, ze je to jeste horsi, nez jsem se obaval. Inu, jsme prece jen mlada demokracie a patrne nelze nic v dejinach preskocit. Musime tou zkusenosti projit a protrpet ji.

Pracuji na Univerzite a revoluce uz k nam take dorazila. Povazte, ze na oficialnich strankach Univerzity se prezentuji POLITICKE VYZVY (na podporu svobody slova). http://www.upol.cz/

Jak neprofesionalni. Chtel jsem myslet, ze uz jsme dal, ze jsme se od polistopadovych revolucnich dnu uz odpoutali. Ze Univerzita uz neni a nebude politicka arena, ale profesionalni instituce.

Zdravi,

Doc. Dr. Emil Tkadlec, CSc.

Daniel Tomek

mam uctu k medialni kritice v Blistech, jak ji delate. Dovoluji si nekolik postrehu ke vcerejsimu novemu pokusu CT o debatu.

Vcera jsem videl vecer na CT2 ten pokus o cesky Data Line nebo Presseklub ("Pohled zvenku"). Nazev mi pripada nevhodny, protoze jakoby rovnou rikal, ze nazory tam vyslovene budou rikat lide, kteri tomu nerozumi a znaji to jen z rychliku. Jinak pokus je to chvalyhodny, avsak realizace byla k placi. Proc to proboha nezkopiruji, jak to bylo. Proc to nici svymi zasahy typu, kdyz mluvi rusky novinar, tak na obrazovce daji zabery na budovu CT. Nepochopil jsem tu absurdni anketu na chorvatske ulici - co to melo znamenat? Podle nejlepsich tradic debat na CT sice zkusili zkopirovat dobry format, ale udelali vsechno pro to, aby se nahodou diskutujici nedostali k necemu zajimavemu. Jakmile se zacala debata rozvijet, tak to kazdych pet minut moderator prerusil nejakou blbosti, jako prednatocenymi vstupy nejakeho novinarskeho funkcionare, ktery k ucastnikum hovoril shury. A mimochodem by me zajimalo, jestli tem cizincum nevadilo, ze pan Herz mluvil slovensky.

Aleš Karpíšek

jsem pravidelný čtenář Blistů, vážím si vašeho úsilí, ale v současné době, kdy se vede boj o "nezávislost" ČT, bohužel musím vyjádřit své zklamání nad objektivností a vyvážeností komentářů v Blistech vámi zveřejněných.

Navíc, když už se zcela evidentně stavíte na stranu p. Hodače a tzv. "legálního vysílání", nechápu, proč ještě pod příspěvky orientované naopak proti týmu Hodač/Bobošíková, kterých je ale paradoxně (to ta "objektivita"?) v Blistech mizivé minimum, přidáváte váš vševysvětlující dovětek "Poznámka JČ".

Působí to totiž dojmem, že dotyčný je svým způsobem jaksi blbec a je mu potřeba v jeho pomýlení pomoci a uvést ho na "správnou" cestu. Nikdo vám váš názor samozřejmě nebere, myslím si ale, že v rámci oné objetivity by bylo dobré, a to v obecném slova smyslu, nejen tedy v kauze "veřejnoprávní ČT", k takovému počinu do budoucnu přistupovat mnohem obezřetněji.

Jinak, co se situace v současné ČT týká, nestojím na žádné z obou soupeřících stran, protože:

Na současném marasmu české společnosti mají svojí neprofesionální prací právě i tito redaktoři svůj nemalý podíl .

Politické tlaky ze strany ODS na ČT jsou markantní a směřují jednoznačně k její budoucí privatizaci, což by pánům Klausům, Langrům aspol. zcela jistě maximálně vyhovovalo, pro ČR by to ovšem bylo katastrofou.

Zcela paradoxní je pak ohánění se platnými zákony a jejich porušováním, přičemž nejvíce komicky to zní právě od čelních představitelů ODS (viz. Pepa z Honkongu atd.). Zjednodušeně by se dalo říci: "legálnost vysílání v ČT dle (ú)platných zákonů Made In ODS".

Děkuji za chvíli strpení při čtení mého a tím samozřejmě i jednoho z mnoha různých i protichůdných názorů a "redakci" Blistů přeju i nadále všechno nejlepší v budoucí, zatím(?) bohužel jenom webzinové novinářské činnosti.

Poznámka JČ: Jak už jsme mnohokrát psali, poznámky pod článkem nejsou zamýšleny k tomu, aby je čtenář přijal jako "správný názor", ale pro to, aby čtenář oba názory porovnal. Potíž je, že mnoho příspěvků, které publikujeme, je neinformovaných a často obsahují chybná fakta. Lidé mají právo na svůj názor, mají přirozeně právo i tvrdit, že dvě a dvě jsou tři, považujeme však za svou povinnost upozornit, že je prokázáno, že dvě a dvě jsou čtyři. V jiných případech neobsahují poznámky pod čarou nesporná fakta, ale jen opačný názor, aby byla čtenáři dána možnost zauvažovat nad obojím. (Komentáře k včerejšímu příspěvku Jana Baltuse nejsou poznámky pod čarou - celé je to záznam dvoustranné e-mailové korespondence.) - Pan Karpíšek má jistě pravdu, že si ODS do značné míry zavinila nynější krizi svou předchozí arogancí a nerespektováním zákonů, a teď se jí to vrací. Kritizovali jsme nesčetněkrát v Britských listech primitivní postoj Václava Klause, který naprosto nechápe princip veřejnoprávní televize i jeho snahy ji zprivatizovat. Potíž je, že máme spolehlivé důkazy, že se jmenováním Jiřího Hodače ODS nepokusila o mediální puč, to je všechno nesmysl, který si vymysleli druhořadí redaktoři zpravodajství ČT, protože se obávali, že je Jiří Hodač po konfliktu v létě 2000 - právem - vyhodí na dlažbu. Jana Bobošíková sice stojí relativně blízko ODS, stejně jako ostatní mají vazby na jiné politiky - někteří čelní členové vzbouřenecké redakce vyučují za úplatu politiky, jak vystupovat v médiích! jaké pokrytectví! avšak na rozdíl od ostatních novinářů v ČT je profesionálka, která - za normálních okolností - dokáže ve vysílání své politické preference potlačit. Pokus o krizové vysílání byl obrovskou chybou a kontrapropagandou se Bobošíková zdiskreditovala. - Potíž je, že v ČR ale, jak sám píše pan Karpíšek, nikdy vlastně neexistovala veřejnoprávní televize, protože vždycky byla zneužívána jako soukromý majetek novinářů ČT či politických stran. Teď to bude ještě horší.

Martin Štumpf

ve včerejších BL opět září dryáčnice Dědečková, poslední dny své létavicové popularity si vskutku vychutnává, stihla ještě naposled se obořit i na pana prezidenta, toho našeho otloukánka.

Předtím do BL zase mstivě poslala likvidačně-anonymní posudky na Katovnu, s lítostivým povzdechem, že to už nestačí projednat. No zaplaťpánbůh!

Přečetl jsem si to dílko pozorně a představil si v duchu, jak by Katovna, kdyby se měla přesně držet návodu, asi vypadala - a šly na mne mrákoty: vyvážená, usměvavá, neodbočující od daných témat, ukázněná, pohodové mučeníčko.

Podle posudku jsem jedním z pravidelných návštěvníků pražských lokálů a příslušníkem poučené menšiny. Byť jsou údajně veškeré ohlasy na Katovnu negativní, prosím televizi, ať už ji ovládne kdokoliv, aby nám ji ponechala takovou, jaká je.

Naše poučená menšina ji sleduje se zaujetím, aplausem i pískotem na adresu militantních moderátorů a jejich trpících hostů.

V těch lokálech o ní vždy vášnivě diskutujeme a náš vřískot umocňují vesele napěněné půllitry i pochmurně temné rundy fernetů.

Všelijaké "nepoučené" menšiny mají v  ČT své magaziny, proč bychom my "poučení" nemohli mít svou Katovnu, svou desetiminutovku nenávisti, svou hodinku pokleslých, nepřijatelných soudů.

Majitelka pensionu v naškrobené zástěrce tenhle náš proklatý svět nemůže pochopit ani kdyby se o to snažila sebebytostněji, její obzor je nadýchaně konformní - a  nudný k uzoufání.

Naše a její vnímání světa jsou nebe a dudy, a byť si naše nebe jejích dud nevšímá, dudačka nám ho svým karatelsko-učitelským vnímáním jsoucna zatemňuje. Takovým osobám by se neměla svěřovat ani špetka moci, a když, tak jen v pensionu či ODS.

Jinak jsem Vám za BL vděčný, často s Vámi nesouhlasím, ale cítím, že myslíte upřímně, k tomu co činíte jste fundován a jde Vám o nápravu věcí veřejných. Vás bych do televizní rady bral, byť i Vám jde Katovna pravděpodobně na nervy - ale doufám trochu jinak, než té dámě.

Tomáš Mosler