Britské listy


pondělí 29. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize:
  • K dopisu Mary Rainové: Kdy kdo mluví pravdu? (Jiří Hodač) Velká Británie: Neodpovědná moc médií?
  • Peter Mandelson: "Nelhal jsem." Udělali britští novináři ministru Mandelsonovi obdobnou sprostotu, jakou udělali vzbouřenci z ČT Jiřímu Hodačovi? Televize Nova:
  • Lauder se bude v Londýně soudit v blízké budoucnosti s Českou republikou (Independent) Sčítání lidu:
  • Statistická data mohou zabíjet: Jak to bylo v Holandsku během okupace německými nacisty
  • Právní názor: Je sčítání lidu povinné? (Jaroslav Štemberk, Tomáš Pecina)
  • Zástupný problém? Proč to Český statistický úřad ("ČSÚ") tak hrozně schytal za sčítání lidu? (Daniel Tomek) Česká televize a česká politika:
  • Stále pořad "Fakta" a telefony - pozoruhodně uzavřené myšlení, masírované mediální propagandou (Jiří Svoboda)
  • Zemanovo alibi (Pavel Jonák)
  • Rozesmátá reportáž ze Supích hor (Martin Stín) Kuba, Pilip a Bubeník:
  • Silná slova, dunící prázdnotou (Pavel Jonák)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • (Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Britské listy is published in Prague in the Czech Republic.) ISSN 1213-1792

  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.


  • Tady je minulé vydání Britských listů.

    Co je nového v České republice

    Aktualizace, pondělí 22.30:

  • O sčítání i v Lidovém domě. Dnes večer jednalo předsednictvo odborné komise pro informatiku a telekomunikace ČSSD o problematice sčítání lidu. Výstupem z tohoto jednání bylo odmítnutí stávajících procedur, požadavek informatiků na odložení data sčítání a přepracování prováděcí vyhlášky. Britským listům to řekl po jednání předseda komise dr. Kofránek. "Celou problematiku sčítání lidu považujeme za nesmírně závažný problém, dotýkající se soukromí každého občana a jeho důvěry ve státní správu. Vyžádali jsme si další odborná, zejména ústavně-právní stanoviska, ale již nyní se nám jeví aplikace zákona - provedení sčítání - jako nedostatečné z hlediska ochrany soukromí občanů. Nyní prověřujeme informaci o zpracování vyplněných formulářů s daty všech občanů soukromou firmou, což považujeme za skandální a absolutně nepřijatelné. Zítra dáme k dispozici definitivní stanovisko, již dnes ale mohu říci, že kladné nebude", řekl předseda komise odborníků na informatiku a telekomunikace Kofránek po skončení jednání. Odborné komise jsou poradním orgánem předsednictva ČSSD. Závěry komisí jsou primárně určeny jako podklad pro stanoviska vedení strany k odborným otázkám, jsou ale dávána na vědomí i příslušným ministrům. Definitivní stanovisko expertní komise ČSSD přinesou Britské listy zítra. (šok)

    Poznámka TP: Průběh hlasování o kontroverzním zákonu ale nesvědčí o tom, že by si právě sociální demokraté dělali o ochranu osobních dat největší starost...

    Aktualizace, pondělí 18.30:

  • Vaše data jsou zcela v bezpečí, říká ČSÚ. Zjistili jsme, že skutečnost je poněkud jiná. Věci neslýchané odhalil telefonický rozhovor s mluvčí Českého statistického úřadu pro sčítání lidu Vladimírou Pavlíčkovou. Radio Jerevan (tj. oficiální verze ČSÚ): všechny primární podklady - sčítací listy - budou skartovány. Skutečnost: ano, ale ještě předtím budou kompletně oskenovány. Jméno sčítané osoby prý se ale skenovat nebude, protože leží mimo naváděcí značky (svatá ty prostoto netechnická!). Zjištění druhé: ČSÚ nebude archy zpracovávat sám, ale celou zakázku optického snímání zadal ("outsourcoval") soukromé firmě Deltax Systems, a. s. O bezpečnost dat prý ale bude postaráno, neboť Deltax se zaručil, že získaná data nebudou zneužita.

    Mírně zděšeni jsme se snažili vypátrat, jaké záruky Deltax poskytl a jak chce skenování provést. Muž, na něhož jsme přepojeni jako na tiskového mluvčího firmy, je ale jiného názoru. Kolik činí základní jmění společnosti? "To nevím," řekl (podle obchodního rejstříku je to 1,11 mil. Kč). Je k dispozici seznam akcionářů? "To nemohu vyloučit, ale já ho nemám." O nic lépe jsme nepochodili ani při pokusu zjistit, jak má probíhat skenování: "K tomu nejsem oprávněn poskytovat jakékoli informace," vysvětlil nám zdvořile tiskový mluvčí. (TP)

  • V neděli pozdě večer vybrala Čtyřkoalice za svého volebního leadra místopředsedu KDU-ČSL Cyrila Svobodu. Rozhodnutí zřejmě vyvolá vlnu zdvořilého zájmu ze strany médií, avšak na skutečnosti, že Čtyřkoalice představuje poněkud bizarní předvolební uskupení s nevypočitatelnými vnitřními mechanismy fungování, bez postižitelné programatiky a s akutním nedostatkem přirozených vůdčích osobností, se tím nemění nic. (TP)

  • Páteční činnost zákonodárců přinesla plody ve formě "protisprejerské" novely trestního zákona, kterou předsedající Petra Buzková (ČSSD) neváhala přímo do mikrofonu označit za "paskvil" (a my s ní naprosto souhlasíme). Hlasování bylo ve všech klubech nejednotné a lze podle něj velmi dobře posoudit stupeň právního vědomí jednotlivých poslanců. (TP)

  • Soutěž o titul Mr. Nesympatie připomínala nedělní Partie na Primě, věnovaná opět dění v České televizi. Host byl jediný, Martin Schmarcz, a výsledek těsný. Zatímco pro vítězství Schmarcze hovořilo planoucí srdce pravicového komsomolce ve stavu akutního pocitového znejistění (vzpoura je přece levicový koncept, nebo ne?), jeho protivník Antonín Zelenka přiváděl diváka k úžasu nelomeným přesvědčením o správnosti koncepce bobovizního zpravodajství. Legitimovalo se opět - z obou stran - intenzivně, a to zpětně a dokonce ex post. Myšlenka se nedostavila, nevolnost ano. Jediný přínos pořadu spatřuji v oblasti sebevzdělávání televizních novinářů: Martin Schmarcz si kvůli natáčení přečetl Listinu základních práv a svobod. (TP)

  • Jen si tak trochu zalobbovat... Z četných přešlapů a faulů v Partii stojí za zmínku zejména tvrzení M. Schmarcze, že Václav Klaus vzbouřence - jako jediný z politiků - přijal a byl ochoten s nimi hovořit; na rozdíl od Karla Kühnla, který se se nimi odmítl bavit a jejich akci označil za nezákonnou. (TP)

  • Pracovník ČSÚ, jehož příspěvek jsme v pátek publikovali anonymně, se svým nadřízeným omluvil "za nezamýšlený zásah do mediální kampaně" (!) a vyjádřil přání vystoupit z anonymity: je jím PhDr. Milan Aleš. Tento otevřený přístup ke komunikaci s veřejností je, myslím, třeba ocenit. (TP)

  • Občanům, kteří odmítnou převzít dotazníky pro sčítání lidu, bytů a domů, nehrozí žádný postih. Vyplývá to z oficiálních instrukcí pro sčítací komisaře a revizory. Ti mají sice za úkol pouštět na nepoddajné občany hrůzu, ale osoby, které se odmítnou sčítání podrobit, nikomu nehlásí (pouze tím mají pohrozit). Ta formulace je kouzelná a charakteristicky česká:

    "V případě, že sčítaná osoba odmítne převzít sčítací tiskopisy s tím, že se sčítat nechce, musí ji komisař přesvědčit, aby tiskopis vyplnila. Pokud se však přesvědčování míjí účinkem, upozorní sčítací komisař sčítanou osobu, že takového jednání představuje porušení zákona o sčítání, které je sčítací komisař povinen hlásit příslušnému obecnímu a okresnímu úřadu, který může uložit pokutu."

    Žádný soupis nebo databáze neposlušných sčítanců, které by byly postoupeny úřadu, se však podle metodických pokynů nevytvářejí. Pro případ, že by ke sčítání přece jen došlo (v tuto chvíli už to vzhledem k řadě souběžných iniciativ nepředpokládáme), doporučujeme všem čtenářům, kteří se stejně jako my "sčítat nechtějí", ať si od komisaře opíší údaje z občanského průkazu (ten je povinen předložit spolu s průkazem od ČSÚ) a poté mu oznámí, že tiskopisy nepřevezmou. Pokud jim skutečně přijde pokuta, mohou pak na adresu příslušného nadměrně horlivého sčítacího komisaře poslat... třeba děkovný dopis. (TP)

  • Napsal Štěpán Kotrba: (ve zkrácené podobě je tento text k dispozici jako odpověď senátoru Edvardu Outratovi)

    Téměř nic ze seznamu otázek není sociologickými či statistickými daty, zato většina ústavně sporných údajů je verifikací databází, které by stát měl již mít a jejichž chybovost je díky šlompáctví úředníků i informatiků zřejmě obrovská.

    Datum narození je duplicitou, neboť v RČ je obsažen a dá se jednoduchým výpočtem odvodit.

    Datum mého sňatku si musí umět stát zjistit, protože mne oddával, pořadí sňatku též. Pokud ne, nemá právo na mé daně, neb nevykonává mandatorní činnosti kvalitně.

    Místo trvalého bydliště jeden rok před narozením má stát též. Pokud ne, je to jeho bordel. Mě do něj nic není, nepamatuji se, byl jsem malý...

    Pokud stát neví, zda jsem plátce jiné daně, než ze závislé činnosti (počet obyvatel minus plátci daní z jiné než závislé činnosti) je to varující. Zvláště pro ministra financí.

    Odvětví své ekonomické činnosti neznám a znát nemusím. Nejsem statistický úřad.

    Po postavení v zaměstnání nikomu nic není. Pro všechny ostatní jsem ředitel zeměkoule a nadřízený ministra vnitra.

    Pokud do školy nechodí má dcera denně, je záškolačka a dostane na zadek.

    Do práce se dopravuji zásadně svým letadlem, pokud nesněží... Pak jdu pěšky.

    Počet mých zaměstnání převyšuje počet prstů na obou rukou a neumím počítat víc než do deseti. Odpověď zní - moc...

    Pokud je spojen dotaz na můj rekreační objekt s uvedením mého rodného čísla, uvádím, že se rekreuji zásadně na Pražském hradě. Havla už vykradli.

    Obydlenost svého domu nemohu specifikovat, neboť když přijede kamarádka, tak je nás v domě o jednoho víc, a když zase odjede, tak nás může být o dva méně...

    Kolik mám osobních počítačů, nehodlám vyprávět kdejakému hejhulovi, který mi zazvoní u dveří. Nemám totiž 24 hodinovou ostrahu...

    Poloha mého bytu je vodorovná.

    Vytápím svůj byt několika energiemi, včetně zlosti nad drzostí úředníků statistického úřadu. (Jaderný reaktor přesto z bezpečnostních důvodů nevlastním)

    Co jiného říci? Šlendrián státu se nedá nahradit nadirigovanou povinností jeho občanů a pokud stát nezná data, která mu nebudu chtít poskytnout, nedostane je ze mě, ani heverem. Ani pod hrozbou pokuty či vězení. A pokud si myslí sčítací komisař, že překročí branku u mého plotu, potká se s mým vlčákem a já s ústavním soudcem. Jinak mu poděkuji za jeho námahu a na tiskopisu vyplním jen ty údaje, které uznám za vhodné.

    Na rozdíl od předkladatelů zákona 158/1999 Sb. jsem střízlivý a svéprávný, levicového smýšlení (nejsem tedy ani náhodou volič ODS), nicméně znalý paralelního účelu sčítání lidu - verifikace dat několika databází, jejichž součet chyb je skoro stejně velký, jako je počet obyvatel. Pokud by se systém zneužil (a já se domnívám, že přijetím prováděcí vyhlášky k zákonu o telekomunikacích, umožňující současný utajený datový či hlasový odposlech cca. 1000 subjektů u každého providera - ISP - bez vědomí soudce či vstup do informačních zdrojů státu pro speciální útvary MV, je to možné) vznikne základ k systému, před kterým jsme varovali při tvorbě koncepce Státní informační politiky - Velký Bratr. Proto přemýšlím o ústavní stížnosti, která by podobné zneužití navždy vyloučila. Důvěru v poctivost úřadníků ČSÚ, neúplatnost a bezpečnostní standardy v jejich úřadě prostě nemám. Důvěru v poctivost některých specialistů MV už vůbec ne. Orwella jsem četl již před patnácti lety.

  • Zvlášť orwellovsky působí § 6, odst. 1, zákona o sčítání lidu, bytu a domů. Stojí v něm: "...Za osobu, která má ve sčítacím obvodu trvalý pobyt, ale je dočasně nepřítomná, poskytne údaje jiná osoba z její bytové domácnosti. Pokud taková osoba není, zjistí podle možností potřebné údaje sčítací komisař (například z  evidence obce nebo Policie České republiky)." To v praxi znamená, že přes 40 tisíc laiků s průkazem sčítacího komisaře dostalo zákonem přístup do policejních a obecních databází obyvatelstva, kde smí zjišťovat nejen, kdo všechno je v určité lokalitě přihlášen k trvalému pobytu, ale všechny další údaje, na které se ptají dotazníky. Brrr! (TP)

  • Pluralitní myšlení po úřednicku. Česky statistický úřad má na svých stránkách rubriku Napsali a řekli o sčítání, kde zveřejňuje pečlivě vybrané kladné tiskové ohlasy na připravovanou akci. Nejnověji tam byl zařazen i článek Edvarda Outraty z Neviditelného psa. Chybí však jak internetový link, tak upozornění, že text vyvolal odezvu v podobě (zatím) 109 vesměs ostře nesouhlasných čtenářských reakcí (právě k těm by získal čtenář pomocí linku přístup). Zkrátka, důvěryhodní lidé z důvěryhodného úřadu o sobě vydali důvěryhodnou zprávu. (TP)

  • Pro všechny zájemce zveřejňujeme novou podobu zákona o České televizi. Text byl převzat ze systému právních informací ASPI. (TP)

  • Ještě ke "kontroverzi" ohledně Václava Pinkavy. Tomáš Pecina napsal ohledně kontroverze kolem Václava Pinkavy:

    S Central Europe Review jsem autorsky spolupracoval ve stejné době jako V. Pinkava a narazil jsem bohužel na podobné problémy. Redakce příspěvky cenzurovala a bez konzultace s autorem dodatečně upravovala tak, aby vyhovovaly jejím představám.

    Např. v článku zabývajícím se sochou Václava na převráceném koni použil Pinkava obratu "slit-eyed" (s úzkýma očima), čímž chtěl - bez jakýchkoli rasových konotací - naznačit, že socha jezdce se nápadně podobá jistému bývalému premiérovi České republiky. To ale A. Stroehlein označil za politicky nekorektní a formulaci z článku vyřadil. Jiné Pinkavovy texty, např. úvaha o přeškrtaných billboardech na ruzyňském letišti, nevyšly vůbec. Kritizoval jsem cenzurní praxi CER v komentáři, ale pan Stroehlein rozhodl, že takový text není na výši jeho periodika a nesmí tam vyjít. Poté jsem s CER i s panem Stroehleinem, stejně jako V. Pinkava, definitivně ukončil spolupráci.

    S A. Stroehleinem měl později problémy i Jan Čulík, který se nesměl - a dodnes nesmí - v CER zmínit o kontroverzi s Jaromírem Štětinou a s organizací Člověk v tísni.

    V této souvislosti považuji za poněkud nešťastné, jestliže Britské listy vycházejí z premisy o mimořádných kvalitách A. Stroehleina v době jeho práce v České televizi. Obávám se, že pravda v onom sporu byla tehdy zcela nebo z velké části na straně šéfredaktora zpravodajství Zdeňka Šámala.

    Poznámka JČ: Nesouhlasím s tímto odsudkem Tomáše Peciny, který myslím, je založen na nedorozumění. Všechny anglosaské západní časopisy používají systém editorů a subeditorů, kteří jazykově redigují a často velmi drasticky stylisticky pozměňují k publikaci dodané texty. Central Europe Review nepublikuje všechny články, které jí přispěvatelé pošlou, a redakční rozhodnutí je týmové. Andrew Stroehlein naopak Janu Čulíkovi nabízel, aby celou historii s Jaromírem Štětinou a "odsudkem" prostřednictvím tzv. "kangaroo court" (tj. zaujatého soudu, Stroehleinova slova) pražského Syndikátu novinářů sepsal pro CER - tento mezinárodní cenou oceněný týdeník by se podle Stroehleina hrdě honosil tím, že jeden z jeho autorů byl v Praze Syndikátem novinářů odsouzen. Jsem přesvědčen, že post factum srovnávat novinářské schopnosti, rozhled, míru otevřenosti a všeobecné kulturní zázemí Andrewa Stroehleina a Zdeňka Šámala a vysuzovat snad na základě subeditorské redakční praxe v CER, že Šámal byl v České televizi lepší než Stroehlein (?) je dost podstatnou chybou. Nezapomínejme, že za předvolební Jednadvacítky na jaře 1998, které byly téměř úplně dílem Stroehleinovým, dostala České televize pochvalu od Rady ČT. Zdeněk Šámal na to reagoval tím, že amerického politologa zařadil mezi studenty do směny - odstranil ho z funkce koeditora Jednadvacítky s vysvětlením, že "není Čech" a že redigovat Jednadvacítku mohou jedině rodilí Češi.

    Andrew Stroehlein k celé záležitosti poznamenává:

    Someday, I really hope Tomas and Vaclav get to work in a more normal media environment as I believe the warped Czech one has made them confuse regular editing with censorship. I think that anyone who has been published in the English-speaking world on some sort of regular basis will understand that editors make decisions with texts, and it is always assumed by the readers that this is so. Authors write texts, editors edit them, the world goes round. Small edits are never cleared individually with the authors. My articles (in CER and elsewhere) get changed all the time; sometimes I agree with the changes, sometimes I don't (authors make mistakes and editors make mistakes), but unless they are huge, earth-shattering, meaning-changing edits, I leave it alone. Of course, you don't have to believe me: ask around at other English-language publications, and see how they do it. And if, after more than a year, you still can't get over the fact that several editors and outside advisors felt that "slit-eyed" would be offensive to most of our readers, then I really feel for you. Look, it's not that important. Seek counselling if you must, but do try your best to get over it.

    Doufám, že jednoho dne budou Tomáš a Václav moci pracovat v normálnějším mediálním prostředí, protože jsem přesvědčen, že v pokřiveném českém prostředí si pletou regulérní editorskou práci s cenzurou. Myslím, že každý, jehož články pravidelněji vycházejí v anglosaském světě, chápe, že editoři činí nad texty rozhodnutí a čtenáři vždycky předpokládají, že tomu tak je. Autoři píší texty, editoři je redigují, svět se točí. Malé změny v textu se s autory individuálně nekonzultují. Mé vlastní články, které publikuji v CER (i jinde) jsou neustále pozměňovány. Někdy se změnami souhlasím, jindy nikoliv. Autoři dělají chyby a editoři dělají chyby ale pokud to nejsou rozsáhlé, dramatické změny, které pozměňují smysl, nechávám to být. Samozřejmě, nemusíte mi věřit: zeptejte se v jakémkoliv jiném anglosaském periodiku, jak to dělají oni. A pokud se nedokážete ještě po roce vyrovnat s tím, že několik redaktorů a vnějších poradců dospělo k názoru, že výraz "šikmooký" bude většina našich čtenářů považovat za urážlivý (pozn. JČ: mnozí čtenáři CER jsou z Dálného Východu), tak je mi vás trochu líto. Podívejte se, zas tak důležité to není. Obraťte se na psychologa, je-li to nutné, ale nejlépe by bylo se pokusit to překonat.

  • Právě jsme dokončili redakci přibližně 350 stránkové knihy o kořenech krize v České televizi i jejím tragickém vyvrcholení v prosinci 2000 - lednu 2001. Je to výbor z textů publikovaných v Britských listech. Kniha by měla v ČR vyjít v nejbližší době. (JČ, TP)

  • Žádáme podle zákona přesné, podrobné a otevřené informace o financování jednotlivých pořadů (včetně např. i odměn pro jejich moderátory) a informace o platové škále v České televizi. 25. ledna 2001 vstoupil v platnost a zároveň nabyl účinnosti zákon č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž „veřejné instituce hospodařící s veřejnými pro­střed­ky“. Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týka­jící se hospodaření České televize, viz tento text.

  • Štěpán Kotrba podal trestní oznámení na neznámého pachatele, který zveřejnil ve vysílání pořadu Fakta České televize dne 15.1. výpisy z účtů mobilních telefonů členů Rady ČT:

    "Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

    Viz o tom v BL zde. (JČ)

  • Známý pražský advokát Tomáš Sokol vyslovil v Právu opačný názor. Jeho argumentace je však tak děravá, že nestojí za komentář - zdá se, že Sokol věc pojal spíš jako příležitost k vlastní medializaci než jako fundovanou obhajobu neetického postupu redaktorů. (TP)

  • "V České republice je nebezpečno". Jan Čulík je šokován tím, co televizní vzbouřenci provedli za poslední měsíc, selháním českých "elit" i indolentní reakcí většinové české společnosti. Píše o tom zde.

  • Mé zoufalství: Jak jsem přivedl do ulic 100 000 lidí. Upozorňujeme také na tuto souhrnnou analýzu televizní rebelie od Jana Čulíka, která původně vyšla anglicky v časopise Central Europe Review. (Nejnovější tragický vývoj v české společnosti shrnuje JČ anglicky v dnešním vydání časopisu Central Europe Review na tomto místě.)

  • Nynější hlubokou krizi v České televizi sledujeme od jejího počátku před Vánoci; všechny dosud zveřejněné články k této problematice najdete v v chronologickém archivu Britských listů.

  • Kořeny konfliktu v České televizi. Vzhledem k tomu, že v české společnosti vládne obrovská neznalost o tom, co je podstatou nynějšího konfliktu o Českou televizi, upozorňujeme na tuto analýzu Jana Čulíka, která podrobněji osvětluje, jak a proč krize vznikla, jak byla politicky zneužita a jak jí byla zmanipulována nemyslící a neinformovaná veřejnost.

    Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem KytkouJanou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

  • Podle slibu zveřejňujeme plný text zprávy kontrolní skupiny o situaci v TS Brno, zaznamenávající korupční praxi, za niž je odpovědný jeho šéf Zdeněk Drahoš. Zpráva je zde (soubor RTF, 284 KB), zde je digitální podpis ve formátu PGP.

  • Sponzorování Britských listů. Ozvala se zatím řada čtenářů s různými nápady, o jejichž realizaci budeme uvažovat. Někteří čtenáři OPAKOVANĚ navrhují, že by byli za Britské listy ochotni rozumnou, nepříliš vysokou částku platit. Snad realizovatelnou částkou by bylo cca 1000 - 1500 Kč ročně. To je zajímavá myšlenka, ale na to, abychom získali k dispozici dostatečné prostředky k řádnému financování profesionální investigativní práce, by muselo pravidelných dárců být větší množství. Proto by nás zajímalo, kolik z několika tisíc pravidelných čtenářů Britských listů by bylo ku prospěchu české společnosti ochotno přibližně takovouto částkou na provoz Britských listů pravidelně přispívat a  způsobit tak jejich profesionalizaci a posílení jejich nezávislosti. Své názory prosím pište do redakce tohoto listu. (JČ)

  • Hledají se nápady, jak získat sponzorování pro Britské listy. Pokud máte nápad, jak efektivně a systematicky finančně sponzorovat Britské listy, napište do redakce tohoto listu. Vydáváme tento deník už téměř pět let každý všední den zadarmo, se značným vypětím. Vzhledem k velkému pozitivnímu vlivu, jaký vykonává na českou společnost, by mělo být možné získat nezávislou finanční podporu, která by mohla vést k dalšímu zefektivnění práce BL ve prospěch české společnosti (dosavadních pět let pracují novináři Britských listů pro tento deník zadarmo až po ukončení svého normálního, každodenního zaměstnání). Firma Internet Servis, na jejímž serveru jsou Britské listy umístěny, neumí pro ně získávat placenou reklamu. Musejí tedy existovat jiné možnosti - nebo že by česká společnost skutečně nedokázala k vlastnímu prospěchu financovat elitní nezávislý analytický internetový deník?

  • Katedra slovanských studií Glasgow University vypisuje nyní jako každoročně konkurs na studijní místo lektora češtiny na školní rok 2001/02. Vybraný uchazeč obdrží roční stipendium 6000 liber a bude si moci během pobytu na Glasgow University vypracovat roční postgraduální thesi pro získání titulu MPhil. Hledáme bohemisty s ukončeným vysokoškolským vzěláním v kombinaci s libovolným dalším oborem, nejvhodněji angličtinou či ruštinou. Uchazeči by měli mít dobrou znalost angličtiny. Podrobnosti najdete na adrese http://www2.arts.gla.ac.uk/Slavonic/CzechLektor01.htm.

  • Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z  Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém knihkupectví Kosmas přímo na této adrese.

    V žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo. Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)


  • Recenze právě česky vydané hry holandského autora Jeroena van den Berga "Žena podle Schopenhauera od Michaely Černé je na tomto místě.

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://blisty.internet.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://blisty.internet.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    K dopisu Mary Rainové

    Kdy kdo mluví pravdu?

    Jiří Hodač

    Teprve nyní jsem se dostal k tomu, abych si přečetl
    dopis paní Mary Raine, manželky někdejšího šéfredaktora české redakce BBC Miloše Vávry, který Britské listy uveřejnily na přelomu roku, v němž (jako by četla tajné přání televizních vzbouřenců) horlí o mé údajné manažerské neschopnosti na základě zkušeností z dob, kdy ona a její manžel pracovali v BBC. Jak ale už tehdy Britské listy upozornila moje manželka, paní Raine přitom jaksi pozapomněla, že téměř současně poslala soukromé a vřelé blahopřání k Novému roku mně, tedy Jiřímu Hodačovi, kde naopak za horor (doslova) označuje poměry v České televizi (!) a přeje mi, aby to na mně zůstalo bez následků. Za předpokladu, že obě sdělení psal skutečně jeden člověk (já sám rukopis paní Raine znám a o pravosti novoročního přání nepochybuji - doufám jen, že si i BL ověřily pravost jim zaslaného textu!), vypadá to jako poněkud svérázný novoroční fór.

    Ale budiž, lidé jsou různí. Jak to tedy bylo v době, kdy paní Mary Raine a její manžel Miloš Vávra pracovali v BBC?

    Především: paní Mary Raine nikdy nebyla členkou managementu české redakce BBC a nikdy nebyla se mnou ve vztahu služební nadřízenosti či podřízenosti ani v rámci celého zahraničního vysílání BBC. Její oddělení pouze nabízelo jazykovým redakcím určité materiály, které já - pokud jsem zodpovídal za české vysílání - jsem mohl vzít, nechat přeložit a odvysílat. Nebo také nevzít, pokud jsem je nepovažoval za vhodné. Patřil jsem v té době k těm manažerům, kteří usilovali o obsahovou i formální modernizaci vysílání za důsledného respektování principů BBC, neboť studená válka skončila a posluchačům se otevřely i jiné zdroje informací a změnil se i způsob poslechu (vlastní frekvence VKV v českých městech a tedy dobrá kvalita příjmu a vyšší nároky na prezentaci atd.). Argument, že „se to tak dělalo vždycky“, už tak docela neplatil a jednou z oblastí, o níž se diskutovalo, byla právě nabídka tehdejšího oddělení paní Raine, což byly často několikaminutové monology, které po přeložení do češtiny a za neosobního přednesu toho, na koho to v redakci zrovna padlo, ne vždy dokázaly udržet pozornost posluchačů. Čas na to myslím odpověděl, ale v té době to bylo dost choulostivé téma.

    Ale to ponecháme stranou. Z hlediska toho, co o mně nyní paní Raine napsala Britským listům, je myslím podstatné, že jako někdo z jiné části BBC neměla legální přístup k žádným dokumentům, týkajícím se mojí osoby. Ani tehdy, když v BBC působila. A už vůbec ne, když z BBC odešla (ve stejnou dobu odešel i její manžel).

    Podívejme se tedy pro zajímavost, jak mě viděl manžel paní Raine Miloš Vávra v době, kdy byl šéfredaktorem české redakce BBC a já jeho zástupcem:

    V BBC existuje systém pravidelných pracovních pohovorů (jehož obdobu jsem chtěl zavést v ČT, což u části pracovníků zpravodajství vyvolalo paniku), při nichž se hodnotí výkon konkrétního člověka v konkrétním časovém úseku a je-li co zlepšovat, dohodnou se vhodné kroky. Bylo tedy povinností pana Miloše Vávry - jako mého bezprostředního nadřízeného - hodnotit moji práci kritickýma očima a identifikovat (zápis šel pak nahoru pro potřeby vyššího managementu) moje manažerské klady a zápory. Zápisy uvádím doslova, i když některé detaily nejsou zcela relevantní - chci však předejít námitce, že jsem něco úmyslně vynechal.

    Tak 30. června 1993 Miloš Vávra hodnotí takto manažerské schopnosti J.Hodače:

  • Jirka managed very successfully and skilfully the Czech half-section of the former Czechoslovak Section before the split. His greatest achievement was the fruitful negotiating of rebroadcasting agreements in Czechoslovakia. In a period of upheavals he was a moving spirit behind the rethinking of our programmes and the successful implementation of necessary changes. On top of that Jirka helped to recruit and train new staff. In addition to managerial duties (such as rota compiling) Jirka has been responsible for setting and producing interviews and even managed a Sunday feature or two! In fact, he would like to keep his hand in prodramme-making, suggesting a Sunday feature on the Czech media. He´s hoping to get material for this during his visit to the Czech Republic.

  • Jirka řídil velmi úspěšně a schopně českou polovinu bývalého československého oddělení z doby před rozčleněním Československa. Jeho největším úspěchem bylo plodné vyjednání dohod o retranslaci našeho vysílání v Československu. V době dramatických přeměn byl motorem restrukturalizace našich pořadů a úspěšným realizátorem nutných změn. Nadto Jirka pomáhal získávat a zacvičovat nové zaměstnance. Kromě vykonávání manažerských povinností (jako např. vypracovávání přehledů služeb) připravoval a natáčel Jirka rozhovory a občas dokonce dělal speciální nedělní pořady. Rád by i nadále dělal vysílání, chtěl by například připravit zvláštní nedělní pořad o českých sdělovacích prostředcích. Doufá, že pro to získá materiál během své cesty do ČR.

    Dne 22.9.1995 - po další více než dvouleté zkušenosti s J. Hodačem - se Miloš Vávra podepsal pod následující hodnocení Hodačových manažerských schopností:

  • George has had a very busy and successful year. In no particular order: he chaired a working group that rethought our strategy for the next couple of years, with more emphasis on quality of presentation, increased number of news bulletins, thoroughness of local reporting etc. In April he launched the new Prague operation, with two reporters transferred from London, drawing on his stint as a reporter in Prague in 1993 and 1994. He secured an interview with President Havel for the Prague office. In the Section Head´s absence on a grace leave he worked out a Business Plan - cum-budget draft. Using his local contacts he was instrumental in bringing to fruition the Melantrich project - opening a BBC shop in Brno and obtaining access to other Melantrich bookshops all over the Czech Republic, again using his local contacts he helped to organize a publicity campaign for the BBC tour of the Czech Republic and started talks with the Czech Radio management on rebroadcasting options.. He provided full coverage of VW II anniversary celebrations and interviewed President Havel in London. As a result of a duty trip he compiled a very useful detailed market research report and negotiated deals with new rebroadcasters in Central Bohemia and North Moravia. He introduced a new style programme feature Today´s World (comparing British know-how and experience with actual problems arising in the target area) and has produced most of them himself. On various occassions he secured free publicity for the BBC (45 minutes interview for the Czech Radio, a front-page interview for the Czech Radio Times (= časopis Rozhlas) etc.)

    George má za sebou velmi rušný a úspěšný rok. Shrnuji to bez nějakého systému: byl předsedou pracovní skupiny, která vypracovala pro nás novou strategii pro nadcházející dva roky, více důrazu budeme dávat na kvalitu prezentace, budeme mít větší počet zpravodajských relací, podrobněji se budeme věnovat místním zprávám, atd. V dubnu zahájil George práci našeho pražského studia, kdy tam byli přesunuti dva reportéři z Londýna, využil při tom své práce reportéra v Praze v letech 1993 a 1994, Získal pro pražskou kancelář rozhovor s prezidentem Havlem. Když byl šéf středoevropské sekce na pracovní dovolené, vypracoval George podnikatelský plán spolu s návrhem rozpočtu. Za pomoci místních kontaktů realizoval George projekt Melantrich - otevřel v Brně obchod BBC a získal přístup do všech prodejen Melantrichu po celé České republice, s využitím místních styků pomohl zorganizovat reklamní kampaň pro turné BBC po České republice a zahájil rozhovory s vedením Českého rozhlasu o možnosti přebírání našeho vysílání. Realizoval veškeré reportáže při příležitosti oslav výročí ukončení druhé světové války a v Londýně interviewoval prezidenta Havla. V souvislosti se svým služebním pobytem sestavil velmi užitečnou analýzu trhu v ČR a vyjednal dohody o dalším šíření našeho vysílání se stanicemi ve středních Čechách a na severní Moravě. Zavedl nový pořad jménem Dnešní svět (srovnávají se v  něm britský know-how a britské zkušenosti s konkrétními problémy v cílové oblasti) a většinu těchto pořadů dělá sám. Při různých příležitostech získal pro BBC zadarmo publicitu (pětačtyřicetiminutový rozhovor pro Český rozhlas, rozhovor na titulní stránce týdeníku Rozhlas, atd.)

    Ve všech 11 kategoriích, hodnocených u manažerů detailně, J. Hodač podle M. Vávry plně vyhovuje nárokům BBC nebo je převyšuje:

  • správný politický a editorský úsudek, hluboká znalost mezinárodní a britské problematiky, hluboká znalost české problematiky, schopnost vést a motivovat podřízené, efektivní vztahy s dalšími členy managementu, hospodaření se svěřenými prostředky, organizační schopnosti, strategické myšlení, úsilí dosáhnout vytčených cílů, efektivní práce pod tlakem a znalost jazyka cílové oblasti (= češtiny). V celkovém hodnocení dává pak Miloš Vávra J. Hodačovi vůbec nejvyšší možné ocenění: Exceeded the required competencies and agreed objectives (Překonal požadované kompetence a dohodnuté cíle.)

    Tolik na okraj dopisu paní M. Raine, manželky pana Miloše Vávry, která nyní ve svém dopisu - ve chvíli, jež se vzbouřeným redaktorům ČT nepochybně velmi hodila - tvrdí pravý opak. V příkrém rozporu s tím, co její manžel podepsal vlastní rukou! Dělá tím v očích čtenářů BL nezodpovědné hazardéry ze všech mých nadřízených v BBC, kteří mne 9 let z 11, jež jsem v BBC prožil, drželi v manažerských funkcích: zástupce šéfredaktorky československé redakce a současně vedoucí redaktor české části čs. redakce, zástupce šéfredaktora české redakce, pověřený šéfredaktor české redakce a konečně ředitel operací BBC v České republice.

    Zlá slova a jedovaté sliny od lidí, s nimiž jsem nikdy nespolupracoval v přímé linii managementu BBC a kteří o mně z osobní zkušenosti nic nevědí (s výjimkou někdejších názorových střetů na vnitropodnikové bázi nabídky a poptávky) nebo naopak od někoho z bývalých podřízených, jenž si se mnou chce nyní vyřídit účty, bychom jako dospělí lidé měli brát s výhradou, která je nasnadě.

    Vy, pane Čulíku, jste v poslední době několikrát parafrázoval jakési negativní poznámky o mojí osobě, které jste prý slyšel od někoho z BBC. Pokud byl toto Váš zdroj, není myslím o čem mluvit. Máte-li to od někoho z mých bývalých skutečných nadřízených, chtěl bych to vidět písemně a s jeho podpisem, abych mohl podniknout příslušné kroky. Tak jako já mohu kdykoli doložit, pod co se podepsal pan Miloš Vávra v době, kdy byl oprávněn mne hodnotit.

    Toť vše.

    George (Jiří) Hodač



    Poznámka TP: Nejsem si úplně jist, zda citace z výročních hodnocení jsou průkazným svědectvím o kvalitách Jiřího Hodače - takové dokumenty bývají často formální a bez hlubšího vztahu k posuzované osobě. Sám jsem v průběhu loňského roku hovořil se třemi různými pracovníky BBC a všichni si shodně stěžovali na obtíže, které při spolupráci s J. Hodačem zažívali. Jeho odchodu z organizace nelitoval nikdo.

    Za zmínku rovněž stojí, že Jiří Hodač nám nepřímo vyhrožuje soudem v případě, že se nezdržíme poznámek o jeho problémech a nízké efektivitě v BBC. To je samozřejmě jeho plné právo; myslím ale, že kdyby ze všech českých médií měly stanout před soudem právě Britské listy, které nejenže publikovaly v plném znění všechny texty, které od Hodačova vedení dostaly, ale byly z mnoha stran osočovány jako prohodačovské, byl by to hodně velký dějinný paradox.


    Neodpovědná moc médií?

    Peter Mandelson: "Nelhal jsem."

    Udělali britští novináři ministru Mandelsonovi obdobnou sprostotu, jakou udělali vzbouřenci z ČT Jiřímu Hodačovi?

    Peter Mandelson, blízký spolupracovník premiéra Tonyho Blaira a spolutvůrce moderní Labouristické strany, musel minulý týden rezignovat na svou funkci ministra pro Severní Irsko, protože údajně před třemi lety na dvě minuty osobně zatelefonoval náměstku ministra vnitra ve věci žádosti o britské občanství pro jednoho indického obchodníka a jeho bratra. Indický obchodník věnoval Mandelsonovu vládnímu projektu milion liber. Uprostřed minulého týdne byl Mandelson donucen k rezignaci, která měla znamenat konec jeho politické kariéry, také proto, že prý údajně tento telefonát nejméně 48 hodin popíral.

    Mandelson se však rozhodl nevzdát se bez boje a včera přinesl týdeník Sunday Times tento jeho článek, který vyvolává vážné otázky o novinářské etice.

    Nelhal jsem - Downing Street mě odsoudila

    Všeobecně rozšířená verze událostí, které prý vedly k mé rezignaci, je nepřesná, zavádějící a nepravdivá. Jsem přesvědčen, že zpráva Sira Anthonyho Hammonda, který má celou záležitost zkoumat, podstatně změní názor veřejnosti na tuto věc. Jsem přesvědčen, že důkazy podpoří mou verzi - že totiž žádost o informace, podaná bratřími Hindujaovými - šla přes mou kancelář, nikoliv přese mne osobně - a to je klíčový bod celé záležitosti.

    Jsem přesvědčen, že zpráva dokáže, že i když má ministerstvo vnitra záznam telefonního rozhovoru mezi mnou a náměstkem ministra vnitra Mikem O´Brienem, není pravda, že pracovníci mé kanceláře se v této věci s ministerstvem vnitra nespojili. Naopak, byli to pracovníci mé kanceláře a nikoliv já osobně, kdo uskutečnili hlavní kontakt v této věci s ministerstvem vnitra.

    Jsem přesvědčen, že závěr bude, že jsem byl donucen ve středu rezignovat v důsledku jen povrchního zkoumání nedostatečného množství důkazů - a že jsem byl krátkodobě uprostřed ošklivého dramatu přesvědčen, že si to všechno pamatuju špatně, že jsem udělal chybu a musím odstoupit. Samozřejmě, neočekávám od sdělovacích prostředků, které jsou soudcem, porotou i popravčím, aby svůj rozsudek suspendovaly, už proto ne, že jsem v této záležitosti skutečně udělal chyby. Ale nebyly to chyby tak zásadního rázu, že bych musel rezignovat.

    Od středy jsem se poprvé řádně vrátil k událostem před třemi lety a rekonstruoval jsem za pomoci úředníků, kteří se mnou tehdy pracovali, co přesně se v roce 1998 stalo. Toto je celý příběh.

    Stoprocentně připouštím, že sdělovací prostředky musejí dělat svou práci. Nikdo není povýšen nad kritické zkoumání, a to se týká i velmi ostře kritického zkoumání. Ale když jsou prezentovány události z minulosti, jako by se odehrály teprve včera, a ze zpětného pohledu je jim dána daleko větší váha, pak vznikne naprosto zavádějící obraz.

    Ministr řeší každý den minimálně čtyřicet nebo více problémů. Snažíte se rozhodovat správně, ale všechny podrobnosti si nemůžete pamatovat, v žádném případě na vzdálenost dvou a půl roků. Když vás najednou požádají, abyste si to vybavil, je to obtížné. Není to ale nemožné.

    V roce 1998 jsem vyvíjel intenzivní úsilí vytvořit úspěch z velmi složitého státního projektu, londýnského Dómu tisíciletí. Ať si o tom projektu myslíte cokoliv, bylo nutno ho financovat směsicí státních peněz a soukromých darů. Takovým způsobem vytvořila strukturu tohoto projektu předchozí konzervativní vláda. S bratry Hindujaovými jsem nejednal kvůli sobě, ale kvůli tomuto projektu. Osobně jsem z toho nic neměl. Neúčastnil jsem se žádného vyjednávání s nimi ohledně jejich finančních darů, ale, samozřejmě, přijal jsem je - to byla moje povinnost jako ministr, který se staral o Dóm tisíciletí - a jednal jsem s nimi zdvořile. Dobře s nimi zacházeli i ministři z předchozí konzervativní vlády, už jen proto, že tito indičtí podnikatelé přinášeli do Británie velké investice.

    Jako ministr pro Dóm od roku 1977 jsem s nimi jednal pravděpodobně více než pětkrát, někdy po dobu dvaceti minut nebo méně. Měli návrhy na realizaci různých multietnických projektů a dalších iniciativ, o nichž chtěli, aby se jich vláda a zejména Tony Blair účastnili. Tyto návrhy nebyly nikdy realizovány, ale bylo obtížné odmítnout o nich debatovat. Indičtí obchodníci vždycky chtěli, aby se na jejich realizaci podílel Tony Blair a mou rolí bylo být pro tyto návrhy hromosvodem. Někdy jsem je předal do Downing Street, ale většinou jsem pro to nenašel příležitost.

    Nevím, kdy se poprvé zmínili o tom, že by S. P. Hinduja chtěl získat britské občanství. Charakteristicky by to bylo součástí předem napsaného programu schůzky, který připravili před jednáním oni. Když se mě zeptali na otázku týkající se občanství, neznal jsem odpověď vzhledem k tomu, že vláda nedávno liberalizovala kritéria délky pobytu pro získání občanství. Kontakt s ministerstvem vnitra byl stručný, bezvýznamný a neškodný. Nežádal jsem o protekci. Neexistoval žádný důvod, proč bych si celou věc měl pamatovat.

    Nicméně si stoprocentně pamatuju, že jsem požádal svou kancelář, aby se na ministerstvu vnitra sama zeptala. Byla to přirozená a samozřejmá věc. Lidi v mé kanceláři totiž věděli, koho se tam dotazovat, a (i když si nejsem jist, zda mě to v té chvíli zrovna napadlo) taky mě to ochránilo od toho, že by mohl vzniknout dojem, že jsem se v této věci nějak nevhodně angažoval.

    Jakmile byly příslušné informace zjištěny a předány bratrům Hidujovým, poslali mi z vlastní iniciativy dopis o tom, kolik dní v předepsaném období S. P. Hinduja strávil v Británii. Sdělil jsem jim, že tyto informace bude potřebovat ministerstvo vnitra, ne já. Jejich dopis jsem nijak nepodpořil. Dál jsem se nijak nepodílel na žádosti S. P. Hinduji o britské občanství.

    Příště jsem se o celé věci dověděl při parlamentních interpelacích nedlouho před Vánocemi 2000, kdy jsem byl dotázán, jestli jsem se jménem S. P. Hinduji spojil ve věci jeho naturalizace s ministerstvem vnitra. Uvažoval jsem nad motivy této interpelace. Přemýšlel jsem, jestli mě chce někdo do něčeho zatáhnout - zejména vzhledem k tomu, že autorem interpelace byl liberálnědemokratický poslanec Norman Baker, který ostře pronásleduje Dóm i mne.

    Aniž bych si to pořádně rozmyslel, řekl jsem svému tajemníku na ministerstvu pro Severní Irsko, že vzhledem k tomu, že jsem za nikoho neorodoval, aby dostal britský pas, snad nemusím na tu interpelaci odpovídat osobně? To byla chyba. Neudělal jsem nic špatného. Instrukce, které jsem v této věci dal před Vánocemi a po Vánocích své kanceláři, nebyly příliš jasné, ale nechtěl jsem prostě v parlamentě odpovídat na otázku, když by mé odpovědi mohlo být zlovolně zneužito k chybné interpretaci toho, co jsem učinil.

    Uvedl jsem, že můj kontakt s ministerstvem vnitra byl neformální a stručný, a také byl důvěrný, a že nevím, proč musím na tuto otázku odpovídat. Ministerstvo vnitra odpovědělo, že tahle moje reakce nestačí a že se budu muset k té věcí víc vyjádřit. Měl jsem si v tu chvíli začátkem ledna sednout a přesně zjistit, jak to všechno tehdy bylo. Mně se to ale nezdálo příliš důležité a byl jsem plně zaujat svou prací v Severním Irsku.

    V týdnu před svou rezignací jsem připravoval projev, který jsem měl přednést ve Versailles o anglo-francouzských postojích vůči nové americké vládě. Uprostřed této práce, tuším ve středu večer, když jsem zrovna odcházel z kanceláře, mi zatelefonoval ministr vnitra Jack Straw a chtěl se mnou o té parlamentní interpelaci hovořit.

    Jednal s plnou důsledností a zcela čestně a je to taky kolega. Věděl, že mě irituje, že jsem do této věci zatahován, a chtěl ode mne získat souhlas s odpovědí, kterou připravilo ministerstvo vnitra.

    Řekl, že jsem v roce 1998 krátce hovořil s Mikem O´Brienem a že v tomto smyslu vypracovali odpověď pro parlamentní interpelaci.

    Nenapadlo mě, že je to důležité, protože jsem si pořád ještě jen pamatoval, že věc vyřizovala má kancelář, a protože jsem si na žádný rozhovor s Mikem O´Brienem nepamatoval, nevěnoval jsem zmínce Jacka Strawa o tomto rozhovoru pozornost. Aniž bych se dlouho rozmýšlel, řekl jsem, že je to v pořádku, ale ať tam dopíší, že jsem nijak jménem pana Hindiji o pas nežádal. Řekl "Dobře" a hned zavěsil. Měl jsem si řádně povšimnout, že Jack Straw hovořil o tom,že jsem s O´Brienem mluvil já sám, ale nevšiml jsem si toho. Pochybuju, že jsme spolu hovořili déle než minutu.

    Víc jsem se o to nezajímal. Publikovanou odpověď na interpelaci jsem neviděl. Pro mě ani pro mé pracovníky na ministerstvu pro Severní Irsko to nebylo prioritou.

    Pak mi v sobotu dopoledne do Paříže zatelefonovali na mobil - po projevu ve Versailles jsem tam zůstal na část víkendu. Volali mi kvůli dotazu z Observeru týkajícímu se parlamentní interpelace. Mohl jsem to ignorovat a odkázat je na odpověď na tu interpelaci. Kdybych to býval udělal, nedošlo by k žádným dalším událostem, které vedly k mé rezignaci.

    Namísto toho jsem při procházení Muzeem asijského umění nadiktoval odpověď, v níž jsem opakoval, že jsem nijak ničí žádost o pas nepodpořil a že dotaz na ministerstvo vnitra zpracovala moje kancelář.

    Zbytek času v Paříži jsem strávil telefonováním na ministerstvo pro Severní Irsko a jednáním o situaci v Severním Irsku.

    Překvapilo mě, že v neděli té věci Observer věnoval článek na titulní stránce, ale konsternován jsem byl článkem v Sunday Times, podle něhož "je Mandelson uprostřed konfliktu s ministrem financí Gordonem Brownem ohledně předvolební taktiky". Ten mě rozčílil, protože to byl další spekulativní článek, který se dostal do listu od někoho, jehož záměrem bylo mi uškodit.

    Když jsem se vrátil do Londýna, zatelefonoval mi Alastair Campbell, premiérův tiskový tajemník. Řekl jsem mu, že v tom článku v Observeru o nic nejde, že jsem se k tomu vyjádřil a že to může úřad premiéra citovat v reakci na další dotazy novinářů. Požádal jsem ho, aby zdůraznil, že jsem za nikoho osobně neorodoval a aby podtrhl, že v té věci jednala moje kancelář.

    Už jsem se tím dále nezabýval a odjel jsem zpět do Severního Irska. V pondělí jsem četl v novinách články na toto téma, ale měl jsem pocit, že to nic není.

    Požádal jsem pracovníky svého úřadu, aby zkoordinovali věc s ministerstvem vnitra, aby celou věc vyjasnili a jinak jen opakovali mé původní výroky, které jsem učinil Observeru.

    Až v pondělí večer jsem si uvědomil, že se děje něco vážného.

    Na základě svých rozhovorů se mnou sdělil Alastair Campbell novinářům, že jsem se v roce 1998 na dotazu o získání britského občanství osobně nepodílel, ale pak se s ním spojil Mike O´Brien a poukázal na to, že jsem s ním v roce 1998 krátce telefonem hovořil. Mikovi důvěřuju a jsem si jist, že jednal na základě toho, co si pamatoval.

    Hovořil jsem pak telefonicky s Mikem i Alastairem a připustil jsem, že je možné, že jsem Mikovi v roce 1998 zatelefonoval, i když jsem si to nepamatoval. Souhlasil jsem, že se to bude muset v úterý ráno před novináři opravit, i když jsem si byl vědom, že je nebezpečné před novináři měnit svou výpověď.

    V 16. 30 v úterý se celá věc dala silně do pohybu. Zdálo se, že můj původní výrok pro list Observer a informace z Downing Street si protiřečí. Krátce jsem to probral s Alastairem Campbellem a rozhodl jsem se to celé vyjasnit veřejně v interviewech. Během nadcházejících deseti minut, aniž bych měl čas si to připravit, jsem poskytl rozhovory BBC, ITN, Channel Four a Newsnight. Byla to chyba, protože i když jsem si ty otázky řádně nepromyslel, trval jsem na tom, že na ně odpovím.

    Zvlášť mě rozzlobilo, že novináři interpretovali to, že jsem na telefon s Mikem O´Brienem zapomněl, jako že jsem to úmyslně předstíral, a v rozhovoru jsem reagoval, že "jsem nic vůbec nezapomněl". Chtěl jsem tím říct, že jsem neměl v úmyslu předstírat, že jsem něco zapomněl, a nikoliv, že jsem nic nezapomněl.

    V těchto rozhovorech jsem porušil své základní pravidlo: "Jestliže si nejsi něčím jistý, neříkej nic." Lidi začali mluvit o koze a já o voze. Začínala vznikat fraška.

    Uprostřed večera vydala tisková agentura Press Association znovu zprávu, kde jsem protiřečil Alastairovi Campbellovi - on tvrdil, že si nevzpomínám, že jsem hovořil s O´Brienem.

    Je pravda, že jsem se původně Alastairovi o rozhovoru s O´Brienem nezmínil, i když mi o něm řekl během krátkého telefonního rozhovoru ministr vnitra Jack Straw. Ale to nebylo proto, že bych chtěl Alastairovi lhát, ale proto, že jsem si pořád pamatoval jen to, že celou věc vyřizovala moje kancelář.

    Ve středu jsem se probudil před řvoucím davem lynčujících novinářů, někteří z nichž mě označovali za lháře. Nelhal jsem. Udělal jsem chybu, že jsem promluvil na veřejnosti dřív, než jsem si zjistil všechna fakta, a poskytl jsem interviewy na poslední chvíli. Tato relativně triviální chyba byla nafouknuta v obrovský skandál, který vedl k mé rezignaci.

    Když jsem šel v 10.15 k premiérovi, bylo mi řečeno, že se bude konat nezávislé šetření této žádosti o britské občanství. Byla připravena podrobná - ale, jak se ukázalo, neúplná - chronologie a dospěli jsme k závěru, že než budou zjištěna fakta, vláda i já osobně bychom utrpěli obrovské škody.

    Dalo se čekat, že všichni budou pořád znovu a znovu probírat fakta, můj život, můj charakter, budou prezentovat věci subjektivně a vytvářet spekulativní historie. Až bude zveřejněn výsledek šetření, to znovu vyvolá zájem sdělovacích prostředků a v předvečer všeobecných voleb bude na mě vyvíjen tlak, abych rezignoval. Dalo se čekat, že mé jednání bude interpretováno co nejzlovolněji: vždyť přece všechno stejně dělám jen proto, abych na lidi vyvíjel tlak, proč jsem se chtěl původně vyhnout parlamentní interpelaci, proč jsem nepřiznal, že jsem zatelefonoval Miku O´Brienovi, proč jsem dvakrát v jediném dni změnil svou výpověď, atd. atd.

    Tlak sdělovacích prostředků sílil, tisková konference v 11 hodin se připravovala a ode mne se očekávalo rozhodnutí. Poprvé a doufám že naposledy ve svém životě jsem měl pocit, že nemá cenu bojovat. Měl jsem pocit, že jsem sám. Věděl jsem že jsem neudělal nic špatného, ale neměl jsem čas to dokázat. Souhlasil jsem, že odstoupím, a premiér - pochopitelně, vzhledem k tomu, jak byla fakta prezentována - mě od toho neodrazoval. Měl jsem bojovat o to, abych dostal víc času fakta prozkoumat a vysvětlit.

    V pátek ráno se celá věc otočila, když jsem se setkal se svým bývalým hlavním tajemníkem z roku 1998. Tento státní úředník mi sdělil, že se během týdne dověděl, že si jeho náměstkyně přesně pamatuje, jak to bylo v roce 1998, a že potvrdila mou verzi událostí. Měl jsem velký pocit ulehčení.

    Pamatovala si, že ona sama se v této věci dotazovala na ministerstvu vnitra, tak, jak jsem to původně sdělil Observeru, a nepamatovala si, že bych býval já telefonoval náměstku O´Brienovi.

    A nadto, jiná úřednice si zkontrolovala své záznamy a nenašla tam žádný záznam mého hovoru s ministerstvem vnitra - i když nikdo nemůže kategoricky tvrdit, že se hovor opravdu neuskutečnil.


    Milionář Lauder se soudí s Čechy

    Tento článek vyšel 28. ledna 2001 v deníku Independent.

    Milionářský potomek rodiny Estée Lauderové žaluje českou vládu o 500 milionů dolarů. Soudní řízení bude zahájeno v Londýně za šest týdnů. Týká se údajného únosu pražské televizní stanice, TV Nova, který provedl před osmnácti měsíci český podnikatel Vladimír Železný.

    Železný vykopl své americké partnery, podnik CME, z televize Nova v srpnu 1999, po sporu ohledně reklamy na lahvovou vodu ve vysílání.

    CME, předsedou jejíž správní rady je Ronald Lauder, druhý syn Estée, který také tento podnik ze čtyřiceti procent vlastní, tvrdil, že Železný televizní stanici v podstatě vykrádal, a propustil ho. Železný reagoval tím, že nechal TV Nova uzavřít a začal znovu s novou TV Nova, přesně stejnou, jako byla ta stará. Mohl to učinit, protože podle českého zákona byl držitelem licence.

    Podle Ronalda Laudera v důsledku tohoto drasticky poklesla hodnota akcií CME na burze Nasdaq. CME žaluje Vladimíra Železného a vládu, kterou obviňuje ze zaujatosti, o peníze, o které, jak tvrdí, přišla.

    Případ se projednává ve třech jurisdikcích - v České republice, v Holandsku, kde jsou registrovány evropské podnikatelské aktivity CME, a v Londýně, kde CME žaluje odpůrce podle arbitrážní smlouvy OSN, kterou podepsaly Spojené státy a vláda tehdejšího Československa v roce 1991.

    Případ vyvolal pozornost Komise pro Evropu, která zkoumá, zda má být ČR přičleněna k EU. Znepokojení nad podnikatelským a mediálním právem v ČR by mohlo vést k zpomalení procesu přijímání České republiky do EU.

    Kontroverze se datuje až k začátku devadesátých let, kdy pozvala vláda Václava Havla CME, aby se ucházela o licenci nového komerčního televizního vysílání po pádu komunismu.

    TV Nova byla velmi úspěšná a Vladimír Železný se stal celebritou. Stal se jedním z nejbohatších osob v České republice a hovořilo se o něm jako o kandidátu na prezidenta. Železný líčí svůj boj proti CME jako boj proti americkému imperialismu. Konflikt vyvolal více než třicet soudních sporů.

    TV Nova byla velmi úspěšná a Vladimír Železný se stal celebritou. Stal se jedním z nejbohatších osob v České republice a hovořilo se o něm jako o kandidátu na prezidenta. Železný líčí svůj boj proti CME jako boj proti americkému imperialismu. Konflikt vyvolal více než třicet soudních sporů.


    Z Fóra Britských listů

    Statistická data mohou zabíjet

    Edita

    Jestli ma nekdo primo panicky strach z uniku osobnich info, tak je to Nizozemec. To se da historicky vysvetlit ze zkusenosti z druhe svetove valky.

    Holandsko disponovalo nejduslednejsi, rozumej nejpodrobnejsi administrativou o svych obyvatelich ze vsech evropskych zemi. Po obsazeni Holandska nacistickym Nemeckem v kvetnu 1940 stacilo jen prijit, podivat se a jednat. V administrave bylo lze nalezt nejen etnicky puvod, nabozenske vyznani, ale i prislusnost k politickym stranam. A tak bylo z Holandska v pomeru k ostatnim zapadoevropskym zemim deportovano do koncetracnich taboru nejvice zidu, cikanu, svedku Jehovovych, ale i jinych "nepohodlnych" obcanu, napr. clenu politickych stran (v prosinci roku 1941 byly zakazany vsechny politicke strany krome NSB-obdoba NSDAP). Nez se zformoval odboj, ktery mimo jine likvidoval registry obyvatel, bylo uz dost pozde.

    V roce 1971 bylo scitani obyvatelstva definitivne zruseno po protestu pouhych 2 % obyvatel (cca. 40 000 lidi). Ti zadali 100% zaruku anonymity. Dale pouzivali argumentu, ze byl by dotazovan jen maly vzorek obyvatelstva, doslo by se ke stejnym vysledkum a s tim souvisejici argument, ze scitani obyvatelstva tak stoji danoveho poplatnika obrovske penize.

    Parlament tedy nakonec zakon o scitani obyvatelstva zrusil, v neposledni rade take proto, ze kdo odmital zadane udaje uvest, tomu hrozilo pulrocni vezeni nebo penezita pokuta.

    A radne odsoudit v zakonne lhute 40 000 lidi je proste nemozne.

    Zdroj:
    - Geschiedenis van Nederland (Dejiny Nizozemi), Ch.de Voogd, Arena Amsterdam 2000
    - Osobni svedectvi jednoho z tehdy protestujicich, jehoz jmeno zde z duvodu ochrany jeho soukromi neuvadim.


    Právní názor

    Je sčítání lidu povinné?

    Jaroslav Štemberk

    Vážený pane Čulíku,

    Nedomnívám se, že by některé z ustanovení zákona samo o sobě bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

    Sčítání lidu není podle mého názoru ani tak problém právní, jako spíše ekonomický.

    Vysvětlil někdo, zda náklady na tuto akci, které budou vydávány ze státního rozpočtu, se nějakým způsobem státu, resp. občanům, vrátí?

    Připadá mi, že při dnešním stavu techniky by bylo možné vytvořit takový státní informační systém, kde by skutečně potřebné statistické údaje byly dostupné v každém okamžiku. Údaje, které mají podstatný význam pro rozhodování státních orgánů by bylo možno získat digitalizací a propojením databází orgánů veřejné správy (evidence obyvatel, matrik, finančních úřadů, stavebních úřadů ...). Význam údajů, které nelze získat jiným způsobem, je značně pofiderní.

    Získané údaje stejně ztěží budou dostatečné přesné, protože občan si vpodstatě může do sčítacího archu vyplnit co chce a nikdo ho stejně nebude kontrolovat, zda vyplněné údaje jsou pravdivé. U mnohých údajů by asi plně postačily kvalifikované odhady provedené na základě průzkumů u  reprezentativního vzorku populace, jejichž přesnost by stejně nebyla významně nižší.

    Nebylo by lepší věnovat finanční prostředky ze státního rozpočtu, které si sčítání vyžádá, raději na budování kvalitního státního informačního systému a čas úředníků potřebnější práci pro občany?

    Stav techniky by také umožňoval, pokud by software používaný pro sčítání, nebyl dostatečně ošetřen, vytvářet jako vedlejší produkt různé databáze pro soukromé využití, které by pak třeba někdo mohl výhodně prodávat a na jejich základě by byli občané v lepším případě obtěžováni cílenými reklamními kampaněmi a v horším případě někteří vydíráni nebo dokonce vražděni. Je opravdu systém dostatečně zabezpečen proti takovémuto zneužití?

    Pokud by k takovému zneužití opravdu došlo a občané se pak na státu domáhali náhrady škody, sčítání by se dále podstatně prodražilo.



    Dvojí ústavně zaručená práva stojí proti sobě

    Jaroslav Štemberk, Tomáš Pecina

    Dotazuje se Tomáš Pecina:

    Vážený pane Štemberku,

    kolega Kotrba přišel s myšlenkou (přeformulovávám), že existence zákona o sčítání lidu, který mi sub poena ukládá povinnost, jíž bude způsobena újma mému ústavně zaručenému lidskému právu, je důvodem k podání ústavní stížnosti už předtím, než tato povinnost nastane (a ze zákona vyplývá, že nastat musí, ledaže bych odcestoval do ciziny). Jsem k jeho výkladu poněkud skeptický, ale pokud by se dal prosadit, ubyla by nutnost shánět 41 poslanců nebo 17 senátorů.

    Jaký je Váš názor?



    Odpověď Jaroslava Štemberka:

    Vážený pane Pecino,

    V daném případě stojí ústavně zaručená práva proti sobě. Na jedné straně právo občana na ochranu soukromí a právo na to, aby mu nebyly ukládány povinnosti, které nejsou nutné, na druhé straně právo občanů na informace a  právo na to, aby státní správa náležitě chránila práva a oprávněné zájmy občanů, k čemuž musí disponovat potřebnými informacemi.

    Z toho lze podle mého názoru odvodit zásadu, že stát může požadovat od občana poskytnutí informací v tom případě, že tyto informace jsou nezbytné pro řádný výkon státní správy nebo přiměřenou veřejnou informovanost a tyto informace nelze bez nepřiměřených nákladů získat jinak (v opačném případě jde o nepřípustný zásah do práva občana na soukromí a práva na to, aby mu nebyly ukládány povinnosti, které nejsou nezbytné.)

    Jak vyplývá z postoje pracovníků ČSÚ, oni se snaží přesvědčovat o tom, že tyto podmínky jsou splněny, protože vyžadují pouze údaje nezbytné, které nelze s potřebnou přesností získat jinak (s tímto jsem v předchozím dopise p. Čulíkovi polemizoval).

    Názor jednotlivých občanů může být různý, pro jednoho může být důležitější, aby nebyl obtěžován dotazováním, čím ohřívá vodu, pro druhého může být naopak důležitější, aby věděl, v kolika domácnostech v ČR je elektrický boiler a v kolika plynová karma. První tvrdí, že ho stát nesmí takovými dotazy obtěžovat, druhý tvrdí, že je mu stát povinen poskytnout takovou informaci. Oba dva se při tom domáhají svých ústavně zaručených práv avšak jejich zájmy jsou protichůdné.

    V tom je právě podstata a současně hlavní problém práva, že je stejným měřítkem na nestejné lidi. Je úkolem zákonodárců, aby mezi různými zájmy rozhodovali v obecné rovině a úkolem soudů a orgánů státní správy, aby tato rozhodnutí přijatá formou zákona aplikovaly na konkrétní případy.

    Ve výše uvedeném případě dal zákonodárce přednost druhému občanovi, byť my dva máme za to, že nesprávně. Ale prostě v demokracii je to tak, že koho si občané zvolili, ten za ně v parlamentu hlasuje.

    Mám za to, že se sčítáním lidu je to jako s JETE - jde o projekt, jehož účelnost je od počátku pochybná, když už se ale dostal do stadia, ve kterém je nyní, je prospěšnější, aby byl realizován při zajištění maximálních požadavků na bezpečnost občanů. Mělo se důrazně protestovat před dvěma léty, ne dnes.



    Reakce Tomáš Peciny:

    Vážený pane,

    není asi šťastné exemplifikovat zásah do soukromí na příkladu způsobu ohřevu vody, to je relativně nejméně vážný zásah (nehovořím-li o vskutku eschatologické otázce, ve kterém patře je umístěn můj byt).

    Nevím, jestli budu podávat ústavní stížnost (ne, pokud to udělají poslanci, jak oznámila TV Nova), ale pokud ano, napadnu jí tři zásahy veřejné moci a nesrovnalosti v zákonech:

    1. ČSÚ neprovedla taková opatření, aby byla zajištěna ochrana dat před prozrazením ani na místní úrovni, ani centrálně např. v případě války - a to je velmi důležité. Určitě budu uvádět ten holandský příklad (viz výše v tomto vydání BL).

    2. Zákon mi ukládá uvést na jedné sadě formulářů údaje, které v souhrnu představují ohrožení mého soukromí. Kolik osobních automobilů vlastní a čím telefonuje osoba s mým rodným číslem, není informace potřebná pro statistické účely, a mám za to, že by nebylo nemožné ani příliš nákladné implementovat census takovým způsobem, který by takovou agregaci dat vyloučil.

    3. Zákon je v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů a protože ten přímo hájí ústavou zaručené právo, musí se v daném kontextu posuzovat jako prioritní (na to v pátek poukázal už ÚOOU).



    Odpověď Jaroslava Štemberka:

    Zákon o sčítání lidu je svojí povahou lex specialis k zákonu o ochraně osobních údajů. To znamená, že pokud tento speciální zákon výslovně nestanoví něco jiného, použije se zákon o ochraně osobních údajů.

    Z toho vyplývá například to, že rodná čísla a další údaje, které by případně mohly vést ke zpětné rekonstrukci sčítacích archů identifikovaných podle jednotlivých osob či domácností, musí být z datových souborů odstraněny neprodleně poté, co je vyloučena duplicita údajů.

    Jak je ale zajištěno, aby toto bylo skutečně splněno a aby nebylo před tím možno získat kopie datových souborů, případně vytvořit nelegální databáze pro jiné účely?

    Na toto by především měli pracovníci ČSÚ a ÚOOÚ odpovědět.


    Proč to Český statistický úřad tak hrozně schytal za sčítání lidu?

    Daniel Tomek

    Docela mě zaujal rozruch, který vzbudily dotazníky ke sčítání lidu. Myslím, že ČSÚ to od lidí schytává samozřejmě po zásluze; nejen v Britských listech se objevila jednoduchá praktická řešení, která by šetřila soukromí lidí, aniž by ohrozila vypovídací hodnotu průzkumu. To by však česká veřejná správa musela disponovat zdravým rozumem a musela by používat hlavu k přemýšlení.

    Vidím tu paralelu s protestem vůči panu Hodačovi. Lidi už prostě mají dost současných politických vůdců, a svoji frustraci si méně racionální část národa vybila na panu Hodačovi. (Pan Čulík o zaslepení emocemi často a pěkně píše.) Stejně tak neschopnost ČSÚ sestavit tři inteligentní dotazníky spustila reakci, která však patří neschopnosti, svévoli a aroganci celé české veřejné správy.

    Protest má charakter spíše divokých nevolnických bouří, kdy pár dnů poddaní brali na vidle všechno, co jim přišlo pod ruku, ale za chvíli bylo vše při starém. Spojuji však se spontánním odporem naději, že se ho podaří časem kultivovat v systematickou kritiku a později snad i v politický reformní program.

    Ostatně se domnívám, že sčítání lidu od chalupy k chalupě ve stylu technických prostředků z doby Marie Terezie, na kterou se odvolává ve svém oficiálním zdůvodnění i ČSÚ, je sice přihlouplé, avšak svým způsobem nevinné. Je pravda, že počet obyvatel lze zjistit na matrice okresních úřadů a že počet domů lze zjistit v katastru nemovitostí (který se navíc v posledních letech kompletně v terénu přeměřil a digitalizoval). Až veřejná správa jednou začne pracovat efektivně a skutečně si své databáze propojí, budeme však ještě s nostalgií vzpomínat na tereziánské sčítání lidu roku 2001. Až si každý úředník stiskem tlačítka vyjede na Vás kompletní majetek, vzdělání, pobyt atd., bude hůř. A když použije nelegální zdroje, tak se dozví i veškeré platby, telefonáty, pohyb mobilního telefonu a zaplacené mýtné.

    Závěr: sčítání lidu by se mělo zrušit. Mohli by se na tom vzácně shodnout různě motivovaní lidé. Třeba já tereziánské sčítání lidu považuji za vyhazování peněz daňových poplatníků a výsledky sčítání lidu považuji za vítanou záminku pro získání peněz daňových poplatníků nátlakovými skupinami, pro sociální inženýrství a vůbec škodlivé zásahy státu.


    Stále pořad "Fakta" a telefony

    Jiří Svoboda

    Debata o zveřejnění údajů o telefonických kontaktech členů Rady pro ČT stále pokračuje i mimo prostor Britských listů. Jednu výměnu názorů, kterou jsem absolvoval v těchto dnech, považuji za  signifikantní pro určitý způsob myšlení, který causa ČT vzkřísila a s přispěním mediální masáže petrifikovala. Jde o emočně zablokované myšlení, které se neopírá o žádná fakta, nýbrž o "zjevené pravdy". Fakta nechce slyšet, vidět, nechce se jich dotýkat.

    Jistý pan inženýr mi ve svém již třetím e-mailu sdělil:

    "...má (mají) právo kontrolovat nejen výpisy hovorů uskutečněných na telefonech jejichž vlastníkem (uživatelem) je organizace (ČT), ale za určitých okolností dokonce tzv. aktivní hovory, uskutečněné na těchto telefonních zařízeních odposlouchávat (!!!). V tomto případě probíhá odposlech ve zcela jiném režimu než má na mysli ustanovení § 88 tr. řádu, respektive §§ 35,36 zákona o Policii ČR (!!!), a to buď na požádání a ve spolupráci s  provozovatelem (Telecom, Eurotel atd.), anebo vlastními technickými prostředky (!!!!!!). Tyto "zákonné" praktiky slouží k  ochraně soukromého (státního) majetku a k zamezení jeho zneužívání ze strany zaměstnanců k soukromým účelům..."

    (Ty vykřičníky jsem do textu udělal já.)

    Poněkud jsem užasl. Existují patrně nějaké mě neznámé zákony, podle kterých si není třeba obstarávat souhlas s odposlouchávání a svým zaměstnancům jejich hovory odposlouchávat!

    Panu inženýrovi jsem odpověděl:

    Vážený pane inženýre,

    myslím, že je tato polemika dosti jalová. Jistě sám uznáte, že redaktoři pořadu FAKTA neprováděli kontrolu provolaných minut, aby nebyla poškozena ČT soukromými hovory. Jde zjevně o nezákonné užití těchto dat k účelům zcela jiným, než k jakým byla pro ČT pořízena. Domnívám se, že byste se měl seznámit rozvněž se zákonem o telekomunikacích ve znění novely 151/2000 Sb. § 84, odst. 3, písm. c): "předmětem telekomunikačního tajemství jsou [mj.] data související s poskytováním telekomunikační služby, zejména údaje o účastnících telekomunikačního spojení."

    Z toho lze dovodit, že telekomunikačním tajemstvím je i obsah podrobných telefonních účtů, které Fakta (stejně jako týdeník Respekt) získala a použila pro přípravu reportáže. § 84 odst.2: "Každý, kdo se dozví informace o skutečnostech, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství, je povinen zachovávat o nich mlčenlivost." Porušení mlčenlivosti může být pokutováno Českým telekomunikačním úřadem až do výše 5 000 000,- Kč (§ 97, odst. 1, písm. u).

    Jednat by se mohlo o trestný čin neoprávněného nakládání s  osobními údaji. Tohoto trestného činu (§ 178, odst. 2, trestního zákona) se dopustí ten, "kdo údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z nedbalosti, sdělí nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti." Pokud se tak stalo "tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem" (§ 178, odst. 3, písm. b), nebo spáchal-li pachatel trestný čin "porušením povinností vyplývajících z jeho povolání, zaměstnání nebo funkce" (§ 178, odst. 3, písm. c), uplatní se zvýšená sazba tří až pěti let vězení. Nicméně nejsem soudce ani obhájce a nebudu v této věci vystupovat u soudu.

    Vy jste v Britských listech toto estébácké fízlování, použité v  publicistickém pořadu FAKTA uznal jako důkaz proti členům Rady (že udržovali kontakt s politiky). Vycházím z přesvědčení, že chcete poznat pravdu a proto, v zájmu objektivity a vyváženosti požadujete po redaktorech ČT, aby natočili obdobný pořad, v němž by byly nezávislým lidmi dešifrováni adresáti telefonických hovorů od 10.12.2000 do 20.1.2001 podle evidence hovorů ze  služebních mobilů, které jsou užívány všemi redaktory ČT, krizovým štábem, stávkovým výborem a kompletním managementem, včetně exředitele D.Chmelíčka. Alespoň dva služební mobily by se našly i v řadách mluvčích "ČT - věc veřejná".

    Pokud takový pořad, který by ukazoval na vazby osob, které Vám navrhuji, na politickou reprezentaci, natočen nebude, je zřejmé, že se nezávislí redaktoři nepokoušejí hájit svobodu slova a  svobodu informací jiných a pro jiné, nýbrž pouze svou vlastní, kterou používají jako nástroj manipulace veřejným míněním. Což se se statutem veřejnoprávní televize neslučuje.

    V pořadu PRIMA dnes p. redaktor Schmarz řekl, celou řadu pozoruhodných myšlenek, prohlubujících právní vědomí všech, kdo ho poslouchali. Mně však utkvěla obhajoba použití skryté kamery, kterou do týmu pí. Bobošíkové přinesl a používal (terminologií zpravodajskou "nelegál", tedy člověk, krterý nevzbuzoval podezření, že je nastrčeným špiclem). Pan redaktor ospravedlnil tuto metodu touhou, ba povinností vyhovět hladu diváka po takových informacích, které nelze jinak získat. A tak se možná vbrzku dočkáme i toho, že redaktoři ČT uspokojí legitimní hlad některých diváků na intimnější informace a páni redaktoři budou chodit se skrytou kamerou na WC. Fízlování se mi opravdu hnusí. Jeho zneužívání v médiích se mi hnusí dvojnásob. Ale to je patrně věc vkusu.

    S pozdravem

    Jiří Svoboda

    Domníval jsem, se že by tím naše korespondence mohla skončit, ale můj dopisovatel nasadil našemu dosavadnímu mailování argumentační korunu nezvyklé brisance, která mne donutila k zamyšlení:

    "Pane Svobodo,

    jak jsem uvedl, nejsem odborník na odposlouchávání. Ponechám na  soudu,ať rozhodne, zda ČT a Respekt porušily zákon (pokud je někdo vůbec bude žalovat). Každopádně zveřejnění telef. účtů bylo pro mě jasným důkazem o propojení členů Rady ČT na politiky. Nebyla to ovšem příčina, jen následek opoziční smlouvy a partajní volby poslední rady. Z tohoto hlediska není podstatné, s kým byli ve spojení redaktoři, případně ostatní management ČT. (!!!!!) Kauzu vyvolalo ODS, resp. nezřízená touha V. Klause ovládnout ČT (!!!!!!) stejně,jako již ovládl NOVU. (!!!!!) Jsou to totalitní (!!!!) praktiky, které se mi hnusí ještě více, než Vám fízlování.

    PJ

    A tak už jen epilog:

    Vážený pane inženýre,

    tento typ debaty je opravdu nesmyslný, protože Vy neprojevujete ani elementární ochotu naslouchat argumentům, polemizovat s nimi a všude, kde polemizovat účinně nedokážete, začít přemýšlet, kde se stala chyba.

    Na rozdíl ode mne prostě víte velmi přesně, že: "Kauzu vyvolalo ODS, resp. nezřízená touha V. Klause ovládnout ČT stejně, jako již ovládl NOVU...".

    Ovšemže pro takové tvrzení nepředkládáte jediný důkaz. Pokud byste ho měl, nepochybuji, že by Vás někteří nosili na rukou. Účelově pak vytěsňujete význam akcí druhé strany - pokud si s  politiky telefonovali členové Rady, je to něčeho důkaz, něčeho přitěžujícího. Pokud si ovšem s politiky telefonovali redaktoři a  členové managementu ČT, neznamená to vůbec nic.

    Má to logiku? Neznamenalo by to třeba stejný důkaz politického ovlivňování? Jedněch jinými? Škoda, pane inženýre, že máte tak malý respekt k pravdě v celé její složitosti. Škoda, že Vás nezajímá objektivita a vyváženost informací, šířených ČT. Proč ale potom tolik křiku o svobodě slova, když jde ve skutečnosti jen o odsudek ODS, Václava Klause a opoziční smlouvy? Neztrácelo se nad tím příliš energie, je-li to takto jednoduché?

    Jak bude jmenován nový generální ředitel, ihned se na něj obrátím s nepochybně mravným návrhem, aby dal všanc výpisy všech telefonů - a budeme dešifrovat a dešifrovat, kdo kam volal a pak s ním dělat překvapivé rozhovory na různých místech. A pak to ČT odvysílá ve třech pokračováních. Ale to je asi chiméra, viďte.

    S pozdravem

    Jiří Svoboda


    Zemanovo alibi

    Pavel Jonák

    Přísloví říká, že člověk si časem zvykne i na smrt. I my jsme si pomalu zvykli na nápis "stávka" v rohu televizní obrazovky a opentličkované stávkující-nestávkující tváře. Události v ČT nás již tolik nevzrušují také proto,že předpokládáme, že za několik dní poslanecká sněmovna ustaví nového generálního ředitele a v České televizi začne sice bolestivá, ale přece jen normalizace.

    Ohlížíme se zpět a ptáme se, co celá ta trapná záležitost přinesla a znamenala.

    Vše začalo 17.prosince loňského roku snahou o odvrácení pádu Dušana Chmelíčka, pokračovalo odepřením poslušnosti jeho nástupci a přešlo ve veřejné představení, jehož cílem měla údajně být záchrana ČT před zavlečením do poručenství ODS, zajištění její nezávislosti na politicích vůbec a boj za svobodu slova.

    Samozřejmým požadavkem bylo odstranění údajně neschopného generálního ředitele a Rady ČT, symbolů a poslušných nástrojů zla, též změna zákona a s ním i způsobu sestavování Rady ČT.Byl vysloven i požadavek na zprůhlednění hospodaření ČT.

    Čeho ve skutečnosti dosáhli stávkující zaměstnanci a jejich spojenci ? Nepodařilo se zachránit Dušana Chmelíčka,ale generální ředitel Hodač byl uštván k rezignaci. Kolos s třemi tisíci zaměstnanci, utrácející měsíčně více než čtyři sta milionů korun, se řítí vesmírem neřízen. ODS skutečně nepůsobí na myšlení nevinných koncesionářů ovlivňováním výběru a způsobu komentování vysílaných informací. Roli vládců nad naším vědomím převzali redaktoři ČT, kteří jsou moudří, údajně zcela nezávislí a mravně čistí, jsouce řízeni přímo duchem demokracie a svobody slova.

    Je to horší, než kdyby ČT skutečně ovládla ODS (ne,že bych si něco takového přál). Ta je totiž mocenským seskupením, které má mandát k zastupování silné skupiny občanů. A veřejně deklaruje své názory,takže víme,s kým máme tu čest.

    O tom,jaké názory má mocenské uskupení nad národem stojící intelektuální elity z Kavčích hor,se můžeme jen dohadovat a vůbec netušíme, kdo tyto lidi ve skutečnosti řídí a čemu slouží.

    Máme také nový zákon, který neuspokojuje vůbec nikoho a bude muset být novelizován. Prostředky, jimiž bude zanedlouho zahájena normalizace v ČT, se příliš neliší od těch, jejichž použití vyvolalo televizní skandál.

    O tom, že zákon bude špatný, jsme věděli předem, protože ve spěchu a pod tlakem nelze nejen dobře vybrat generálního ředitele ČT, ale ani zplodit dobrý zákon.

    Pokud jsme před 17. prosincem pouze tušili, že v této zemi si není třeba příliš lámat hlavu s dodržováním zákonů, dnes již víme zcela bezpečně, že tomu tak je.

    Duch zákona je přece mocnější než zákon sám a lidé,kteří od občanů dostali mandát,aby zákony tvořili a dbali o jejich dodržování, svým příkladem ukázali,že zákon lze kdykoli zpochybnit, ať již přímou účastí na nezákonném jednání, nebo nepřímo nečinností ve chvíli, kdy je třeba jednat.Opět jsme jednou ukázali světu,že neumíme sami sobě vládnout.

    Miloš Zeman v této situaci hledá alibi pro sebe i nevládnoucí vládu. Vyjádřil se, že na Hodačově místě by potlačil povstalce silou, s pomocí bezpečnostní služby. Hodačova neschopnost takto jednat zřejmě rozšířila seznam jeho manažerských selhání, která Miloše Zemana domněle zbavují hříchu hození přes palubu osamělého zákonného přestavitele veřejné moci, bez pomoci čelícího organizovanému násilí.

    Jako by Miloš Zeman zapomněl,že ctihodní příslušníci zákonodárných sborů přispěchali na Kavčí hory, aby svými těly takovému zásahu bránili. Žádný šéf bezpečnostní agentury by přece neriskoval ztrátu licence, která by mu hrozila, kdyby při zásahu proti stávkujícím černí šerifové nešťastnou náhodou například pocuchali účes senátora Jana Rumla.

    Omyly a náhody se při takových akcích nedají vyloučit,o čemž nás přesvědčují stížnosti na zacházení policie s demonstranty proti MMF.

    Jako by Miloš Zeman zapomněl,jak se celá novinářská fronta jako jeden muž vrhla na Hodače kvůli tomu, že jeho ochranka znemožňovala návrat do velína zpravodajství těm, kteří z něj vyšli.

    Skutečnost je taková,že to nebyl Hodač, kdo selhal, ale vláda,odpovědná za zákonnost a veřejný pořádek. Její členové dali přednost vánoční pohodě v soukromí před řešením krize, a pokud jednali, pak vlastně nejednali, popřípadě svým jednáním stávkující zaměstnance v protizákonném jednání podporovali.

    Zatímco včasný a pokud možno šetrný policejní zásah proti několika málo klíčovým osobám na počátku událostí by situaci spolehlivě vyřešil, dnes stojíme před nepříjemnou skutečností, že odchod z  ČT hrozí třiceti zaměstnancům a je tak i politicky velmi nepříjemný.

    Je zřejmě nepřiměřené, obhajovat nečinnost vlády v tomto případě poukazem na zvládnutí situace v dole Kohinoor bez vměšování státních orgánů.Důl Kohinoor není vizitkou tohoto státu a mocným nástrojem ovlivňování veřejného mínění. Navíc se domnívám, že policejní zásah v ČT by byl občanům srozumitelnější než vystoupení policejních zakuklenců při převzatí IPB.

    Hledá-li dnes Miloš Zeman alibi pro nečinnost své vlády, projevuje loajalitu vůči svým ministrům, kteří se k němu loajálně nechovali. Odmyslíme-li si toto alibistické kličkování, názory Miloše Zemana po celou dobu krize byly konzistentní a vůči konání stávkujících zaměstnanců v zásadě odmítavé.

    Premiér však zůstal ve vládě osamocen. Ukázalo se,že jeho ministrům je bližší košile zabezpečení podílu na moci v rámci možné příští koalice než kabát odpovědnosti za veřejný pořádek nebo dokonce takový nesmysl,jakým je loajalita k předsedovi vlády.Rozhodnutí odejít z politiky dává zřejmě premiérovi větší názorovou svobodu,bohužel ho však také chrání před nutkáním vykázat z kabinetu neloajální členy vlády. Škoda.


    Rozesmátá reportáž ze Supích hor

    Martin Stín

    Za studeného večera ve čtvrtek 25. ledna se na prostranství přímo pod okny štábu anarchovize na Supích horách konala manifestace několika desítek občanů, protestujících proti tomu, že anarchovizní straky ukradly veřejnoprávní obrazovku a dožadujících se, aby byly zrušeny koncesionářské poplatky, z nichž žijí tito zlodějští ptáci-darebáci. Manifestující se chovali poněkud neobvykle. Navzdory ledovému větru se z jejich hloučku po celou dobu konání shromáždění neozývalo hysterické skandování rádoby vznešených hesel, ale pobavený smích. Tuto sešlost ovládl duch přátelského humoru, který pro tuto chvíli zahnal všechny nasupené duchy, v jejichž režii jinak anarchovizní fraška probíhá. Ze shromáždění vzešla petice za zrušení koncesionářských poplatků, jež bude spolu s podpisovými archy doručena předsedovi Poslanecké sněmovny PČR. Manifestaci svolalo otevřené sdružení Modrá stuha, jehož členy jsou přípravný výbor občanského sdružení Krotitelé duchů, mimoparlamentní strana Česká pravice a několik nespokojenců z řad ODA. Mluvit o svolání je ovšem značně nepřesné. Manifestanty sem nejspíš přivedlo telepatické souznění spřízněných duší a internet, neboť objektivní a vyvážená česká média zprávu o jeho přípravách potlačila. Tak je to u nás se svobodou slova a šíření informací: platí jen pro ty, kdo na to mají ať již mocensky nebo finančně, a to bez ohledu na tom, co o tom odhlasovala panská sněmovna.

    Na manifestaci se v rychlém sledu vystřídalo několik řečníků. Nebyl mezi nimi nikdo z politiků, neobjevila se žádná slavná tvář z "kulturní fronty". Obyčejní lidé mluvili k obyčejným lidem. Jejich vystoupení uváděl vtipný moderátor. Pronesené řeči nebyly patetické a neříkaly nic, co bychom již neslyšeli jinde. Jako celek se lišily od obvyklého řečnění na demonstracích sympatickým společným prvkem: teplým humorem, který posluchače déle než hodinu provokoval k pobavenému smíchu. Ti lidé zde se zlobili, ale zlo jim bylo cizí, převáženo smyslem pro humor. Hloučky anarchovizních "povstalců" se pokusily jim tu dobrou zábavu překazit. Nakaženi pokleslými hradními mravy přehlušovali projevy hlasitým pískáním. Manifestanti se však spokojeně smáli dál žertování řečníků a výtržníkům nevěnovali pozornost. Takže hvízdálkové se nakonec unavili a závěr manifestace již nebyl ničím rušen.

    Poselství manifestace je velmi prosté. Česká televize nepatří skupince domněle svobodných a nezávislých loutek, jež ji nyní pod záminkou boje za nezávislost a svobodu slova ovládají, ale veřejnosti, zastupované orgány, určenými k tomu zákony této země. Mlčící většina národa nemá nadále chuť financovat provoz média, jež nekontrolovaně slouží jakýmsi temným skupinovým zájmům. Shrnuto v závěrečném vzkazu, zní poselství manifestantů "povstalcům" takto: "Není zač vám děkovat. Vypadněte!"

    Další médii patrně opět utajená manifestace se má sejít večer 9. února. Chcete-li se dovědět více, nezbývá než sledovat internet, jediný svobodný a skutečně necenzurovaný zdroj informací v našem kryptobolševickém Kocourkově.


    Silná slova, dunící prázdnotou

    Pavel Jonák

    V Lidových novinách z 26. ledna se rozepsal senátor Žantovský o podivném chování komunistických poslanců ve vztahu ke kubánské nehodě pánů Pilipa a Bubeníka a o domnělé neúctě kubánského chargé d´affaires Pauloviche k české vládě.

    Považuji za neštěstí, že máme v parlamentu komunistické poslance. Ale když už tam jsou, a když už je jejich kubánští přátelé preferují,aby pozlobili naši vládu, mají snad komunisté obdržené informace zatajit, aby nedráždili ostatní ?

    Byl bych raději, kdyby pan chargé d´affaires u nás zastupoval Kubu, ovládanou režimem, bližším našim "jedině správným a univerzálním" představám o demokracii, ale lze z toho, že slouží tomu, komu slouží, automaticky odvozovat, že asi o své vůli zadržuje oficielní informace kubánské vlády o kauze našich trosečníků ? Lze věřit, že by ho kubánská vláda za takové zneužití pravomoci okamžitě sama neodvolala ?

    Nakonec se musím zeptat, zda pan senátor skutečně touží po brzkém návratu politického spojence-konkurenta do vlasti. Kdyby naše vláda uposlechla jeho moudrých rad a v této chvíli vypověděla pana Pauloviche ze země,jak pan senátor v závěru článku navrhuje, nejspíš by se tím postarala o zhoršení postavení uvězněných a zvlášť přísné posouzení jejich činů kubánským soudem. Neboť nechť u nás nějaký malý človíček vyskakuje jak chce vysoko od země, nic nezmění na tom,že navzdory negativním vlastnostem vládnoucího režimu je Kuba nezávislá země a Kubánci hrdý národ, v němž mezinárodní nátlak obvykle probouzí obdiv k vzdorovitosti jejich problematického vůdce.

    Je správné,že se naše oficielní místa zasazují o návrat pánů Pilipa a Bubeníka do vlasti.Některé kroky však vyvolávají dojem, že osud trosečníků není ve skutečnosti tak důležitý, ale je dobrý hlavně k tomu, aby sem tam někdo vylepšil před volbami image své strany nebo shodil odpůrce.Že na to ti dva v kubánském vězení možná doplatí ? Co na tom, když volby budou již brzy a neodehrají se na Kubě, ale u nás doma ?

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|