Tolik na okraj dopisu paní M. Raine, manželky pana Miloše Vávry, která nyní ve svém dopisu - ve chvíli, jež se vzbouřeným redaktorům ČT nepochybně velmi hodila - tvrdí pravý opak. V příkrém rozporu s tím, co její manžel podepsal vlastní rukou! Dělá tím v očích čtenářů BL nezodpovědné hazardéry ze všech mých nadřízených v BBC, kteří mne 9 let z 11, jež jsem v BBC prožil, drželi v manažerských funkcích: zástupce šéfredaktorky československé redakce a současně vedoucí redaktor české části čs. redakce, zástupce šéfredaktora české redakce, pověřený šéfredaktor české redakce a konečně ředitel operací BBC v České republice.
Zlá slova a jedovaté sliny od lidí, s nimiž jsem nikdy nespolupracoval v přímé linii managementu BBC a kteří o mně z osobní zkušenosti nic nevědí (s výjimkou někdejších názorových střetů na vnitropodnikové bázi nabídky a poptávky) nebo naopak od někoho z bývalých podřízených, jenž si se mnou chce nyní vyřídit účty, bychom jako dospělí lidé měli brát s výhradou, která je nasnadě.
Vy, pane Čulíku, jste v poslední době několikrát parafrázoval jakési negativní poznámky o mojí osobě, které jste prý slyšel od někoho z BBC. Pokud byl toto Váš zdroj, není myslím o čem mluvit. Máte-li to od někoho z mých bývalých skutečných nadřízených, chtěl bych to vidět písemně a s jeho podpisem, abych mohl podniknout příslušné kroky. Tak jako já mohu kdykoli doložit, pod co se podepsal pan Miloš Vávra v době, kdy byl oprávněn mne hodnotit.
Za zmínku rovněž stojí, že Jiří Hodač nám nepřímo vyhrožuje soudem v případě, že se nezdržíme poznámek o jeho problémech a nízké efektivitě v BBC. To je samozřejmě jeho plné právo; myslím ale, že kdyby ze všech českých médií měly stanout před soudem právě Britské listy, které nejenže publikovaly v plném znění všechny texty, které od Hodačova vedení dostaly, ale byly z mnoha stran osočovány jako prohodačovské, byl by to hodně velký dějinný paradox.
Neodpovědná moc médií?
Peter Mandelson: "Nelhal jsem."
Udělali britští novináři ministru Mandelsonovi obdobnou sprostotu, jakou udělali vzbouřenci z ČT Jiřímu Hodačovi?
Peter Mandelson, blízký spolupracovník premiéra Tonyho Blaira a spolutvůrce moderní Labouristické strany, musel minulý týden rezignovat na svou funkci ministra pro Severní Irsko, protože údajně před třemi lety na dvě minuty osobně zatelefonoval náměstku ministra vnitra ve věci žádosti o britské občanství pro jednoho indického obchodníka a jeho bratra. Indický obchodník věnoval Mandelsonovu vládnímu projektu milion liber. Uprostřed minulého týdne byl Mandelson donucen k rezignaci, která měla znamenat konec jeho politické kariéry, také proto, že prý údajně tento telefonát nejméně 48 hodin popíral.
Mandelson se však rozhodl nevzdát se bez boje a včera přinesl týdeník Sunday Times tento jeho článek, který vyvolává vážné otázky o novinářské etice.
Nelhal jsem - Downing Street mě odsoudila
Všeobecně rozšířená verze událostí, které prý vedly k mé rezignaci, je nepřesná, zavádějící a nepravdivá. Jsem přesvědčen, že zpráva Sira Anthonyho Hammonda, který má celou záležitost zkoumat, podstatně změní názor veřejnosti na tuto věc. Jsem přesvědčen, že důkazy podpoří mou verzi - že totiž žádost o informace, podaná bratřími Hindujaovými - šla přes mou kancelář, nikoliv přese mne osobně - a to je klíčový bod celé záležitosti.
Jsem přesvědčen, že zpráva dokáže, že i když má ministerstvo vnitra záznam telefonního rozhovoru mezi mnou a náměstkem ministra vnitra Mikem O´Brienem, není pravda, že pracovníci mé kanceláře se v této věci s ministerstvem vnitra nespojili. Naopak, byli to pracovníci mé kanceláře a nikoliv já osobně, kdo uskutečnili hlavní kontakt v této věci s ministerstvem vnitra.
Jsem přesvědčen, že závěr bude, že jsem byl donucen ve středu rezignovat v důsledku jen povrchního zkoumání nedostatečného množství důkazů - a že jsem byl krátkodobě uprostřed ošklivého dramatu přesvědčen, že si to všechno pamatuju špatně, že jsem udělal chybu a musím odstoupit. Samozřejmě, neočekávám od sdělovacích prostředků, které jsou soudcem, porotou i popravčím, aby svůj rozsudek suspendovaly, už proto ne, že jsem v této záležitosti skutečně udělal chyby. Ale nebyly to chyby tak zásadního rázu, že bych musel rezignovat.
Od středy jsem se poprvé řádně vrátil k událostem před třemi lety a rekonstruoval jsem za pomoci úředníků, kteří se mnou tehdy pracovali, co přesně se v roce 1998 stalo. Toto je celý příběh.
Stoprocentně připouštím, že sdělovací prostředky musejí dělat svou práci. Nikdo není povýšen nad kritické zkoumání, a to se týká i velmi ostře kritického zkoumání. Ale když jsou prezentovány události z minulosti, jako by se odehrály teprve včera, a ze zpětného pohledu je jim dána daleko větší váha, pak vznikne naprosto zavádějící obraz.
Ministr řeší každý den minimálně čtyřicet nebo více problémů. Snažíte se rozhodovat správně, ale všechny podrobnosti si nemůžete pamatovat, v žádném případě na vzdálenost dvou a půl roků. Když vás najednou požádají, abyste si to vybavil, je to obtížné. Není to ale nemožné.
V roce 1998 jsem vyvíjel intenzivní úsilí vytvořit úspěch z velmi složitého státního projektu, londýnského Dómu tisíciletí. Ať si o tom projektu myslíte cokoliv, bylo nutno ho financovat směsicí státních peněz a soukromých darů. Takovým způsobem vytvořila strukturu tohoto projektu předchozí konzervativní vláda. S bratry Hindujaovými jsem nejednal kvůli sobě, ale kvůli tomuto projektu. Osobně jsem z toho nic neměl. Neúčastnil jsem se žádného vyjednávání s nimi ohledně jejich finančních darů, ale, samozřejmě, přijal jsem je - to byla moje povinnost jako ministr, který se staral o Dóm tisíciletí - a jednal jsem s nimi zdvořile. Dobře s nimi zacházeli i ministři z předchozí konzervativní vlády, už jen proto, že tito indičtí podnikatelé přinášeli do Británie velké investice.
Jako ministr pro Dóm od roku 1977 jsem s nimi jednal pravděpodobně více než pětkrát, někdy po dobu dvaceti minut nebo méně. Měli návrhy na realizaci různých multietnických projektů a dalších iniciativ, o nichž chtěli, aby se jich vláda a zejména Tony Blair účastnili. Tyto návrhy nebyly nikdy realizovány, ale bylo obtížné odmítnout o nich debatovat. Indičtí obchodníci vždycky chtěli, aby se na jejich realizaci podílel Tony Blair a mou rolí bylo být pro tyto návrhy hromosvodem. Někdy jsem je předal do Downing Street, ale většinou jsem pro to nenašel příležitost.
Nevím, kdy se poprvé zmínili o tom, že by S. P. Hinduja chtěl získat britské občanství. Charakteristicky by to bylo součástí předem napsaného programu schůzky, který připravili před jednáním oni. Když se mě zeptali na otázku týkající se občanství, neznal jsem odpověď vzhledem k tomu, že vláda nedávno liberalizovala kritéria délky pobytu pro získání občanství. Kontakt s ministerstvem vnitra byl stručný, bezvýznamný a neškodný. Nežádal jsem o protekci. Neexistoval žádný důvod, proč bych si celou věc měl pamatovat.
Nicméně si stoprocentně pamatuju, že jsem požádal svou kancelář, aby se na ministerstvu vnitra sama zeptala. Byla to přirozená a samozřejmá věc. Lidi v mé kanceláři totiž věděli, koho se tam dotazovat, a (i když si nejsem jist, zda mě to v té chvíli zrovna napadlo) taky mě to ochránilo od toho, že by mohl vzniknout dojem, že jsem se v této věci nějak nevhodně angažoval.
Jakmile byly příslušné informace zjištěny a předány bratrům Hidujovým, poslali mi z vlastní iniciativy dopis o tom, kolik dní v předepsaném období S. P. Hinduja strávil v Británii. Sdělil jsem jim, že tyto informace bude potřebovat ministerstvo vnitra, ne já. Jejich dopis jsem nijak nepodpořil. Dál jsem se nijak nepodílel na žádosti S. P. Hinduji o britské občanství.
Příště jsem se o celé věci dověděl při parlamentních interpelacích nedlouho před Vánocemi 2000, kdy jsem byl dotázán, jestli jsem se jménem S. P. Hinduji spojil ve věci jeho naturalizace s ministerstvem vnitra. Uvažoval jsem nad motivy této interpelace. Přemýšlel jsem, jestli mě chce někdo do něčeho zatáhnout - zejména vzhledem k tomu, že autorem interpelace byl liberálnědemokratický poslanec Norman Baker, který ostře pronásleduje Dóm i mne.
Aniž bych si to pořádně rozmyslel, řekl jsem svému tajemníku na ministerstvu pro Severní Irsko, že vzhledem k tomu, že jsem za nikoho neorodoval, aby dostal britský pas, snad nemusím na tu interpelaci odpovídat osobně? To byla chyba. Neudělal jsem nic špatného. Instrukce, které jsem v této věci dal před Vánocemi a po Vánocích své kanceláři, nebyly příliš jasné, ale nechtěl jsem prostě v parlamentě odpovídat na otázku, když by mé odpovědi mohlo být zlovolně zneužito k chybné interpretaci toho, co jsem učinil.
Uvedl jsem, že můj kontakt s ministerstvem vnitra byl neformální a stručný, a také byl důvěrný, a že nevím, proč musím na tuto otázku odpovídat. Ministerstvo vnitra odpovědělo, že tahle moje reakce nestačí a že se budu muset k té věcí víc vyjádřit. Měl jsem si v tu chvíli začátkem ledna sednout a přesně zjistit, jak to všechno tehdy bylo. Mně se to ale nezdálo příliš důležité a byl jsem plně zaujat svou prací v Severním Irsku.
V týdnu před svou rezignací jsem připravoval projev, který jsem měl přednést ve Versailles o anglo-francouzských postojích vůči nové americké vládě. Uprostřed této práce, tuším ve středu večer, když jsem zrovna odcházel z kanceláře, mi zatelefonoval ministr vnitra Jack Straw a chtěl se mnou o té parlamentní interpelaci hovořit.
Jednal s plnou důsledností a zcela čestně a je to taky kolega. Věděl, že mě irituje, že jsem do této věci zatahován, a chtěl ode mne získat souhlas s odpovědí, kterou připravilo ministerstvo vnitra.
Řekl, že jsem v roce 1998 krátce hovořil s Mikem O´Brienem a že v tomto smyslu vypracovali odpověď pro parlamentní interpelaci.
Nenapadlo mě, že je to důležité, protože jsem si pořád ještě jen pamatoval, že věc vyřizovala má kancelář, a protože jsem si na žádný rozhovor s Mikem O´Brienem nepamatoval, nevěnoval jsem zmínce Jacka Strawa o tomto rozhovoru pozornost. Aniž bych se dlouho rozmýšlel, řekl jsem, že je to v pořádku, ale ať tam dopíší, že jsem nijak jménem pana Hindiji o pas nežádal. Řekl "Dobře" a hned zavěsil. Měl jsem si řádně povšimnout, že Jack Straw hovořil o tom,že jsem s O´Brienem mluvil já sám, ale nevšiml jsem si toho. Pochybuju, že jsme spolu hovořili déle než minutu.
Víc jsem se o to nezajímal. Publikovanou odpověď na interpelaci jsem neviděl. Pro mě ani pro mé pracovníky na ministerstvu pro Severní Irsko to nebylo prioritou.
Pak mi v sobotu dopoledne do Paříže zatelefonovali na mobil - po projevu ve Versailles jsem tam zůstal na část víkendu. Volali mi kvůli dotazu z Observeru týkajícímu se parlamentní interpelace. Mohl jsem to ignorovat a odkázat je na odpověď na tu interpelaci. Kdybych to býval udělal, nedošlo by k žádným dalším událostem, které vedly k mé rezignaci.
Namísto toho jsem při procházení Muzeem asijského umění nadiktoval odpověď, v níž jsem opakoval, že jsem nijak ničí žádost o pas nepodpořil a že dotaz na ministerstvo vnitra zpracovala moje kancelář.
Zbytek času v Paříži jsem strávil telefonováním na ministerstvo pro Severní Irsko a jednáním o situaci v Severním Irsku.
Překvapilo mě, že v neděli té věci Observer věnoval článek na titulní stránce, ale konsternován jsem byl článkem v Sunday Times, podle něhož "je Mandelson uprostřed konfliktu s ministrem financí Gordonem Brownem ohledně předvolební taktiky". Ten mě rozčílil, protože to byl další spekulativní článek, který se dostal do listu od někoho, jehož záměrem bylo mi uškodit.
Když jsem se vrátil do Londýna, zatelefonoval mi Alastair Campbell, premiérův tiskový tajemník. Řekl jsem mu, že v tom článku v Observeru o nic nejde, že jsem se k tomu vyjádřil a že to může úřad premiéra citovat v reakci na další dotazy novinářů. Požádal jsem ho, aby zdůraznil, že jsem za nikoho osobně neorodoval a aby podtrhl, že v té věci jednala moje kancelář.
Už jsem se tím dále nezabýval a odjel jsem zpět do Severního Irska. V pondělí jsem četl v novinách články na toto téma, ale měl jsem pocit, že to nic není.
Požádal jsem pracovníky svého úřadu, aby zkoordinovali věc s ministerstvem vnitra, aby celou věc vyjasnili a jinak jen opakovali mé původní výroky, které jsem učinil Observeru.
Až v pondělí večer jsem si uvědomil, že se děje něco vážného.
Na základě svých rozhovorů se mnou sdělil Alastair Campbell novinářům, že jsem se v roce 1998 na dotazu o získání britského občanství osobně nepodílel, ale pak se s ním spojil Mike O´Brien a poukázal na to, že jsem s ním v roce 1998 krátce telefonem hovořil. Mikovi důvěřuju a jsem si jist, že jednal na základě toho, co si pamatoval.
Hovořil jsem pak telefonicky s Mikem i Alastairem a připustil jsem, že je možné, že jsem Mikovi v roce 1998 zatelefonoval, i když jsem si to nepamatoval. Souhlasil jsem, že se to bude muset v úterý ráno před novináři opravit, i když jsem si byl vědom, že je nebezpečné před novináři měnit svou výpověď.
V 16. 30 v úterý se celá věc dala silně do pohybu. Zdálo se, že můj původní výrok pro list Observer a informace z Downing Street si protiřečí. Krátce jsem to probral s Alastairem Campbellem a rozhodl jsem se to celé vyjasnit veřejně v interviewech. Během nadcházejících deseti minut, aniž bych měl čas si to připravit, jsem poskytl rozhovory BBC, ITN, Channel Four a Newsnight. Byla to chyba, protože i když jsem si ty otázky řádně nepromyslel, trval jsem na tom, že na ně odpovím.
Zvlášť mě rozzlobilo, že novináři interpretovali to, že jsem na telefon s Mikem O´Brienem zapomněl, jako že jsem to úmyslně předstíral, a v rozhovoru jsem reagoval, že "jsem nic vůbec nezapomněl". Chtěl jsem tím říct, že jsem neměl v úmyslu předstírat, že jsem něco zapomněl, a nikoliv, že jsem nic nezapomněl.
V těchto rozhovorech jsem porušil své základní pravidlo: "Jestliže si nejsi něčím jistý, neříkej nic." Lidi začali mluvit o koze a já o voze. Začínala vznikat fraška.
Uprostřed večera vydala tisková agentura Press Association znovu zprávu, kde jsem protiřečil Alastairovi Campbellovi - on tvrdil, že si nevzpomínám, že jsem hovořil s O´Brienem.
Je pravda, že jsem se původně Alastairovi o rozhovoru s O´Brienem nezmínil, i když mi o něm řekl během krátkého telefonního rozhovoru ministr vnitra Jack Straw. Ale to nebylo proto, že bych chtěl Alastairovi lhát, ale proto, že jsem si pořád pamatoval jen to, že celou věc vyřizovala moje kancelář.
Ve středu jsem se probudil před řvoucím davem lynčujících novinářů, někteří z nichž mě označovali za lháře. Nelhal jsem. Udělal jsem chybu, že jsem promluvil na veřejnosti dřív, než jsem si zjistil všechna fakta, a poskytl jsem interviewy na poslední chvíli. Tato relativně triviální chyba byla nafouknuta v obrovský skandál, který vedl k mé rezignaci.
Když jsem šel v 10.15 k premiérovi, bylo mi řečeno, že se bude konat nezávislé šetření této žádosti o britské občanství. Byla připravena podrobná - ale, jak se ukázalo, neúplná - chronologie a dospěli jsme k závěru, že než budou zjištěna fakta, vláda i já osobně bychom utrpěli obrovské škody.
Dalo se čekat, že všichni budou pořád znovu a znovu probírat fakta, můj život, můj charakter, budou prezentovat věci subjektivně a vytvářet spekulativní historie. Až bude zveřejněn výsledek šetření, to znovu vyvolá zájem sdělovacích prostředků a v předvečer všeobecných voleb bude na mě vyvíjen tlak, abych rezignoval. Dalo se čekat, že mé jednání bude interpretováno co nejzlovolněji: vždyť přece všechno stejně dělám jen proto, abych na lidi vyvíjel tlak, proč jsem se chtěl původně vyhnout parlamentní interpelaci, proč jsem nepřiznal, že jsem zatelefonoval Miku O´Brienovi, proč jsem dvakrát v jediném dni změnil svou výpověď, atd. atd.
Tlak sdělovacích prostředků sílil, tisková konference v 11 hodin se připravovala a ode mne se očekávalo rozhodnutí. Poprvé a doufám že naposledy ve svém životě jsem měl pocit, že nemá cenu bojovat. Měl jsem pocit, že jsem sám. Věděl jsem že jsem neudělal nic špatného, ale neměl jsem čas to dokázat. Souhlasil jsem, že odstoupím, a premiér - pochopitelně, vzhledem k tomu, jak byla fakta prezentována - mě od toho neodrazoval. Měl jsem bojovat o to, abych dostal víc času fakta prozkoumat a vysvětlit.
V pátek ráno se celá věc otočila, když jsem se setkal se svým bývalým hlavním tajemníkem z roku 1998. Tento státní úředník mi sdělil, že se během týdne dověděl, že si jeho náměstkyně přesně pamatuje, jak to bylo v roce 1998, a že potvrdila mou verzi událostí. Měl jsem velký pocit ulehčení.
Pamatovala si, že ona sama se v této věci dotazovala na ministerstvu vnitra, tak, jak jsem to původně sdělil Observeru, a nepamatovala si, že bych býval já telefonoval náměstku O´Brienovi.
A nadto, jiná úřednice si zkontrolovala své záznamy a nenašla tam žádný záznam mého hovoru s ministerstvem vnitra - i když nikdo nemůže kategoricky tvrdit, že se hovor opravdu neuskutečnil.
Právní názor
Je sčítání lidu povinné?
Vážený pane Čulíku,
Nedomnívám se, že by některé z ustanovení zákona samo o sobě bylo v rozporu
s ústavním pořádkem.
Sčítání lidu není podle mého názoru ani tak problém právní, jako spíše
ekonomický.
Vysvětlil někdo, zda náklady na tuto akci, které budou vydávány ze státního
rozpočtu, se nějakým způsobem státu, resp. občanům, vrátí?
Připadá mi, že při dnešním stavu techniky by bylo možné vytvořit takový
státní informační systém, kde by skutečně potřebné statistické údaje byly
dostupné v každém okamžiku. Údaje, které mají podstatný význam pro
rozhodování státních orgánů by bylo možno získat digitalizací a propojením
databází orgánů veřejné správy (evidence obyvatel, matrik, finančních úřadů,
stavebních úřadů ...). Význam údajů, které nelze získat jiným způsobem, je
značně pofiderní.
Získané údaje stejně ztěží budou dostatečné přesné, protože občan si
vpodstatě může do sčítacího archu vyplnit co chce a nikdo ho stejně nebude
kontrolovat, zda vyplněné údaje jsou pravdivé. U mnohých údajů by asi plně
postačily kvalifikované odhady provedené na základě průzkumů u
reprezentativního vzorku populace, jejichž přesnost by stejně nebyla
významně nižší.
Nebylo by lepší věnovat finanční prostředky ze státního rozpočtu, které si
sčítání vyžádá, raději na budování kvalitního státního informačního systému
a čas úředníků potřebnější práci pro občany?
Stav techniky by také umožňoval, pokud by software používaný pro sčítání,
nebyl dostatečně ošetřen, vytvářet jako vedlejší produkt různé databáze pro
soukromé využití, které by pak třeba někdo mohl výhodně prodávat a na jejich
základě by byli občané v lepším případě obtěžováni cílenými reklamními
kampaněmi a v horším případě někteří vydíráni nebo dokonce vražděni. Je
opravdu systém dostatečně zabezpečen proti takovémuto zneužití?
Pokud by k takovému zneužití opravdu došlo a občané se pak na státu domáhali
náhrady škody, sčítání by se dále podstatně prodražilo.
Dvojí ústavně zaručená práva stojí proti sobě
Dotazuje se Tomáš Pecina:
Vážený pane Štemberku,
kolega Kotrba přišel s myšlenkou (přeformulovávám), že existence zákona o sčítání lidu, který mi sub poena ukládá povinnost, jíž bude způsobena újma mému ústavně zaručenému lidskému právu, je důvodem k podání ústavní stížnosti už předtím, než tato povinnost nastane (a ze zákona vyplývá, že nastat musí, ledaže bych odcestoval do ciziny). Jsem k jeho výkladu poněkud skeptický, ale pokud by se dal prosadit, ubyla by nutnost shánět 41 poslanců nebo 17 senátorů.
Jaký je Váš názor?
Odpověď Jaroslava Štemberka:
Vážený pane Pecino,
V daném případě stojí ústavně zaručená práva proti sobě. Na jedné straně
právo občana na ochranu soukromí a právo na to, aby mu nebyly ukládány
povinnosti, které nejsou nutné, na druhé straně právo občanů na informace a
právo na to, aby státní správa náležitě chránila práva a oprávněné zájmy
občanů, k čemuž musí disponovat potřebnými informacemi.
Z toho lze podle mého názoru odvodit zásadu, že stát může požadovat od
občana poskytnutí informací v tom případě, že tyto informace jsou nezbytné
pro řádný výkon státní správy nebo přiměřenou veřejnou informovanost a tyto
informace nelze bez nepřiměřených nákladů získat jinak (v opačném případě
jde o nepřípustný zásah do práva občana na soukromí a práva na to, aby mu
nebyly ukládány povinnosti, které nejsou nezbytné.)
Jak vyplývá z postoje pracovníků ČSÚ, oni se snaží přesvědčovat o tom, že
tyto podmínky jsou splněny, protože vyžadují pouze údaje nezbytné, které
nelze s potřebnou přesností získat jinak (s tímto jsem v předchozím dopise
p. Čulíkovi polemizoval).
Názor jednotlivých občanů může být různý, pro jednoho může být důležitější,
aby nebyl obtěžován dotazováním, čím ohřívá vodu, pro druhého může být
naopak důležitější, aby věděl, v kolika domácnostech v ČR je elektrický
boiler a v kolika plynová karma. První tvrdí, že ho stát nesmí takovými
dotazy obtěžovat, druhý tvrdí, že je mu stát povinen poskytnout takovou
informaci. Oba dva se při tom domáhají svých ústavně zaručených práv avšak
jejich zájmy jsou protichůdné.
V tom je právě podstata a současně hlavní problém práva, že je stejným
měřítkem na nestejné lidi. Je úkolem zákonodárců, aby mezi různými zájmy
rozhodovali v obecné rovině a úkolem soudů a orgánů státní správy, aby tato
rozhodnutí přijatá formou zákona aplikovaly na konkrétní případy.
Ve výše uvedeném případě dal zákonodárce přednost druhému občanovi, byť my
dva máme za to, že nesprávně. Ale prostě v demokracii je to tak, že koho si
občané zvolili, ten za ně v parlamentu hlasuje.
Mám za to, že se sčítáním lidu je to jako s JETE - jde o projekt, jehož
účelnost je od počátku pochybná, když už se ale dostal do stadia, ve kterém
je nyní, je prospěšnější, aby byl realizován při zajištění maximálních
požadavků na bezpečnost občanů. Mělo se důrazně protestovat před dvěma léty,
ne dnes.
Reakce Tomáš Peciny:
Vážený pane,
není asi šťastné exemplifikovat zásah do soukromí na příkladu způsobu ohřevu vody, to je relativně nejméně vážný zásah (nehovořím-li o vskutku eschatologické otázce, ve kterém patře je umístěn můj byt).
Nevím, jestli budu podávat ústavní stížnost (ne, pokud to udělají poslanci, jak oznámila TV Nova), ale pokud ano, napadnu jí tři zásahy veřejné moci a nesrovnalosti v zákonech:
1. ČSÚ neprovedla taková opatření, aby byla zajištěna ochrana dat před prozrazením ani na místní úrovni, ani centrálně např. v případě války - a to je velmi důležité. Určitě budu uvádět ten holandský příklad (viz výše v tomto vydání BL).
2. Zákon mi ukládá uvést na jedné sadě formulářů údaje, které v souhrnu představují ohrožení mého soukromí. Kolik osobních automobilů vlastní a čím telefonuje osoba s mým rodným číslem, není informace potřebná pro statistické účely, a mám za to, že by nebylo nemožné ani příliš nákladné implementovat census takovým způsobem, který by takovou agregaci dat vyloučil.
3. Zákon je v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů a protože ten přímo hájí ústavou zaručené právo, musí se v daném kontextu posuzovat jako prioritní (na to v pátek poukázal už ÚOOU).
Odpověď Jaroslava Štemberka:
Zákon o sčítání lidu je svojí povahou lex specialis k zákonu o ochraně
osobních údajů. To znamená, že pokud tento speciální zákon výslovně
nestanoví něco jiného, použije se zákon o ochraně osobních údajů.
Z toho vyplývá například to, že rodná čísla a další údaje, které by případně
mohly vést ke zpětné rekonstrukci sčítacích archů identifikovaných podle
jednotlivých osob či domácností, musí být z datových souborů odstraněny
neprodleně poté, co je vyloučena duplicita údajů.
Jak je ale zajištěno, aby toto bylo skutečně splněno a aby nebylo před
tím možno získat kopie datových souborů, případně vytvořit nelegální
databáze pro jiné účely?
Na toto by především měli pracovníci ČSÚ a ÚOOÚ odpovědět.
Stále pořad "Fakta" a telefony
Debata o zveřejnění údajů o telefonických kontaktech členů Rady
pro ČT stále pokračuje i mimo prostor Britských listů. Jednu
výměnu názorů, kterou jsem absolvoval v těchto dnech, považuji za
signifikantní pro určitý způsob myšlení, který causa ČT vzkřísila
a s přispěním mediální masáže petrifikovala. Jde o emočně
zablokované myšlení, které se neopírá o žádná fakta, nýbrž
o "zjevené pravdy". Fakta nechce slyšet, vidět, nechce se jich
dotýkat.
Jistý pan inženýr mi ve svém již třetím e-mailu sdělil:
"...má (mají) právo kontrolovat nejen výpisy hovorů uskutečněných
na telefonech jejichž vlastníkem (uživatelem) je organizace
(ČT), ale za určitých okolností dokonce tzv. aktivní hovory,
uskutečněné na těchto telefonních zařízeních odposlouchávat
(!!!). V tomto případě probíhá odposlech ve zcela jiném režimu
než má na mysli ustanovení § 88 tr. řádu, respektive §§ 35,36
zákona o Policii ČR (!!!), a to buď na požádání a ve spolupráci s
provozovatelem (Telecom, Eurotel atd.), anebo vlastními
technickými prostředky (!!!!!!). Tyto "zákonné" praktiky slouží k
ochraně soukromého (státního) majetku a k zamezení jeho
zneužívání ze strany zaměstnanců k soukromým účelům..."
(Ty vykřičníky jsem do textu udělal já.)
Poněkud jsem užasl. Existují patrně nějaké mě neznámé zákony,
podle kterých si není třeba obstarávat souhlas s odposlouchávání
a svým zaměstnancům jejich hovory odposlouchávat!
Panu inženýrovi jsem odpověděl:
Vážený pane inženýre,
myslím, že je tato polemika dosti jalová. Jistě sám uznáte, že
redaktoři pořadu FAKTA neprováděli kontrolu provolaných minut,
aby nebyla poškozena ČT soukromými hovory. Jde zjevně o nezákonné
užití těchto dat k účelům zcela jiným, než k jakým byla pro ČT
pořízena. Domnívám se, že byste se měl seznámit rozvněž se
zákonem o telekomunikacích ve znění novely 151/2000 Sb. § 84,
odst. 3, písm. c): "předmětem telekomunikačního tajemství jsou
[mj.] data související s poskytováním telekomunikační služby,
zejména údaje o účastnících telekomunikačního spojení."
Z toho lze dovodit, že telekomunikačním tajemstvím je i obsah
podrobných telefonních účtů, které Fakta (stejně jako týdeník
Respekt) získala a použila pro přípravu reportáže. § 84
odst.2: "Každý, kdo se dozví informace o skutečnostech, které
jsou předmětem telekomunikačního tajemství, je povinen zachovávat
o nich mlčenlivost." Porušení mlčenlivosti může být pokutováno
Českým telekomunikačním úřadem až do výše 5 000 000,- Kč (§ 97,
odst. 1, písm. u).
Jednat by se mohlo o trestný čin neoprávněného nakládání s
osobními údaji. Tohoto trestného činu (§ 178, odst. 2, trestního
zákona) se dopustí ten, "kdo údaje o jiném získané v souvislosti
s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z
nedbalosti, sdělí nebo zpřístupní, a tím poruší právním předpisem
stanovenou povinnost mlčenlivosti." Pokud se tak stalo "tiskem,
filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem"
(§ 178, odst. 3, písm. b), nebo spáchal-li pachatel trestný
čin "porušením povinností vyplývajících z jeho povolání,
zaměstnání nebo funkce" (§ 178, odst. 3, písm. c), uplatní se
zvýšená sazba tří až pěti let vězení. Nicméně nejsem soudce ani
obhájce a nebudu v této věci vystupovat u soudu.
Vy jste v Britských listech toto estébácké fízlování, použité v
publicistickém pořadu FAKTA uznal jako důkaz proti členům Rady
(že udržovali kontakt s politiky). Vycházím z přesvědčení, že
chcete poznat pravdu a proto, v zájmu objektivity a vyváženosti
požadujete po redaktorech ČT, aby natočili obdobný pořad, v němž
by byly nezávislým lidmi dešifrováni adresáti telefonických
hovorů od 10.12.2000 do 20.1.2001 podle evidence hovorů ze
služebních mobilů, které jsou užívány všemi redaktory ČT,
krizovým štábem, stávkovým výborem a kompletním managementem,
včetně exředitele D.Chmelíčka. Alespoň dva služební mobily by se
našly i v řadách mluvčích "ČT - věc veřejná".
Pokud takový pořad, který by ukazoval na vazby osob, které Vám
navrhuji, na politickou reprezentaci, natočen nebude, je zřejmé,
že se nezávislí redaktoři nepokoušejí hájit svobodu slova a
svobodu informací jiných a pro jiné, nýbrž pouze svou vlastní,
kterou používají jako nástroj manipulace veřejným míněním. Což se
se statutem veřejnoprávní televize neslučuje.
V pořadu PRIMA dnes p. redaktor Schmarz řekl, celou řadu
pozoruhodných myšlenek, prohlubujících právní vědomí všech, kdo
ho poslouchali. Mně však utkvěla obhajoba použití skryté kamery,
kterou do týmu pí. Bobošíkové přinesl a používal (terminologií
zpravodajskou "nelegál", tedy člověk, krterý nevzbuzoval
podezření, že je nastrčeným špiclem). Pan redaktor ospravedlnil
tuto metodu touhou, ba povinností vyhovět hladu diváka po
takových informacích, které nelze jinak získat. A tak se možná
vbrzku dočkáme i toho, že redaktoři ČT uspokojí legitimní hlad
některých diváků na intimnější informace a páni redaktoři budou
chodit se skrytou kamerou na WC.
Fízlování se mi opravdu hnusí. Jeho zneužívání v médiích se mi
hnusí dvojnásob. Ale to je patrně věc vkusu.
S pozdravem
Jiří Svoboda
Domníval jsem, se že by tím naše korespondence mohla skončit, ale
můj dopisovatel nasadil našemu dosavadnímu mailování argumentační
korunu nezvyklé brisance, která mne donutila k zamyšlení:
"Pane Svobodo,
jak jsem uvedl, nejsem odborník na odposlouchávání. Ponechám na
soudu,ať rozhodne, zda ČT a Respekt porušily zákon (pokud je
někdo vůbec bude žalovat). Každopádně zveřejnění telef. účtů bylo
pro mě jasným důkazem o propojení členů Rady ČT na politiky.
Nebyla to ovšem příčina, jen následek opoziční smlouvy a partajní
volby poslední rady. Z tohoto hlediska není podstatné, s kým byli
ve spojení redaktoři, případně ostatní management ČT. (!!!!!)
Kauzu vyvolalo ODS, resp. nezřízená touha V. Klause ovládnout ČT
(!!!!!!) stejně,jako již ovládl NOVU. (!!!!!) Jsou to totalitní
(!!!!) praktiky, které se mi hnusí ještě více, než Vám fízlování.
PJ
A tak už jen epilog:
Vážený pane inženýre,
tento typ debaty je opravdu nesmyslný, protože Vy neprojevujete
ani elementární ochotu naslouchat argumentům, polemizovat s nimi
a všude, kde polemizovat účinně nedokážete, začít přemýšlet, kde
se stala chyba.
Na rozdíl ode mne prostě víte velmi přesně, že: "Kauzu vyvolalo
ODS, resp. nezřízená touha V. Klause ovládnout ČT stejně, jako
již ovládl NOVU...".
Ovšemže pro takové tvrzení nepředkládáte jediný důkaz. Pokud
byste ho měl, nepochybuji, že by Vás někteří nosili na rukou.
Účelově pak vytěsňujete význam akcí druhé strany - pokud si s
politiky telefonovali členové Rady, je to něčeho důkaz, něčeho
přitěžujícího. Pokud si ovšem s politiky telefonovali redaktoři a
členové managementu ČT, neznamená to vůbec nic.
Má to logiku? Neznamenalo by to třeba stejný důkaz politického
ovlivňování? Jedněch jinými? Škoda, pane inženýre, že máte tak
malý respekt k pravdě v celé její složitosti. Škoda, že Vás
nezajímá objektivita a vyváženost informací, šířených ČT. Proč
ale potom tolik křiku o svobodě slova, když jde ve skutečnosti
jen o odsudek ODS, Václava Klause a opoziční smlouvy? Neztrácelo
se nad tím příliš energie, je-li to takto jednoduché?
Jak bude jmenován nový generální ředitel, ihned se na něj obrátím
s nepochybně mravným návrhem, aby dal všanc výpisy všech
telefonů - a budeme dešifrovat a dešifrovat, kdo kam volal a pak
s ním dělat překvapivé rozhovory na různých místech. A pak to ČT
odvysílá ve třech pokračováních. Ale to je asi chiméra, viďte.
S pozdravem
Jiří Svoboda
Zemanovo alibi
Přísloví říká, že člověk si časem zvykne i na smrt. I my jsme si pomalu zvykli na nápis "stávka" v rohu televizní obrazovky a opentličkované stávkující-nestávkující tváře. Události v ČT nás již tolik nevzrušují také proto,že předpokládáme, že za několik dní poslanecká sněmovna ustaví nového generálního ředitele a v České televizi začne sice bolestivá, ale přece jen normalizace. Ohlížíme se zpět a ptáme se, co celá ta trapná záležitost přinesla a znamenala.
Vše začalo 17.prosince loňského roku snahou o odvrácení pádu Dušana Chmelíčka, pokračovalo odepřením poslušnosti jeho nástupci a přešlo ve veřejné představení, jehož cílem měla údajně být záchrana ČT před zavlečením do poručenství ODS, zajištění její nezávislosti na politicích vůbec a boj za svobodu slova.
Samozřejmým požadavkem bylo odstranění údajně neschopného generálního ředitele a Rady ČT, symbolů a poslušných nástrojů zla, též změna zákona a s ním i způsobu sestavování Rady ČT.Byl vysloven i požadavek na zprůhlednění hospodaření ČT.
Čeho ve skutečnosti dosáhli stávkující zaměstnanci a jejich spojenci ? Nepodařilo se zachránit Dušana Chmelíčka,ale generální ředitel Hodač byl uštván k rezignaci. Kolos s třemi tisíci zaměstnanci, utrácející měsíčně více než čtyři sta milionů korun, se řítí vesmírem neřízen. ODS skutečně nepůsobí na myšlení nevinných koncesionářů ovlivňováním výběru a způsobu komentování vysílaných informací. Roli vládců nad naším vědomím převzali redaktoři ČT, kteří jsou moudří, údajně zcela nezávislí a mravně čistí, jsouce řízeni přímo duchem demokracie a svobody slova.
Je to horší, než kdyby ČT skutečně ovládla ODS (ne,že bych si něco takového přál). Ta je totiž mocenským seskupením, které má mandát k zastupování silné skupiny občanů. A veřejně deklaruje své názory,takže víme,s kým máme tu čest.
O tom,jaké názory má mocenské uskupení nad národem stojící intelektuální elity z Kavčích hor,se můžeme jen dohadovat a vůbec netušíme, kdo tyto lidi ve skutečnosti řídí a čemu slouží.
Máme také nový zákon, který neuspokojuje vůbec nikoho a bude muset být novelizován. Prostředky, jimiž bude zanedlouho zahájena normalizace v ČT, se příliš neliší od těch, jejichž použití vyvolalo televizní skandál.
O tom, že zákon bude špatný, jsme věděli předem, protože ve spěchu a pod tlakem nelze nejen dobře vybrat generálního ředitele ČT, ale ani zplodit dobrý zákon.
Pokud jsme před 17. prosincem pouze tušili, že v této zemi si není třeba příliš lámat hlavu s dodržováním zákonů, dnes již víme zcela bezpečně, že tomu tak je.
Duch zákona je přece mocnější než zákon sám a lidé,kteří od občanů dostali mandát,aby zákony tvořili a dbali o jejich dodržování, svým příkladem ukázali,že zákon lze kdykoli zpochybnit, ať již přímou účastí na nezákonném jednání, nebo nepřímo nečinností ve chvíli, kdy je třeba jednat.Opět jsme jednou ukázali světu,že neumíme sami sobě vládnout.
Miloš Zeman v této situaci hledá alibi pro sebe i nevládnoucí vládu. Vyjádřil se, že na Hodačově místě by potlačil povstalce silou, s pomocí bezpečnostní služby. Hodačova neschopnost takto jednat zřejmě rozšířila seznam jeho manažerských selhání, která Miloše Zemana domněle zbavují hříchu hození přes palubu osamělého zákonného přestavitele veřejné moci, bez pomoci čelícího organizovanému násilí.
Jako by Miloš Zeman zapomněl,že ctihodní příslušníci zákonodárných sborů přispěchali na Kavčí hory, aby svými těly takovému zásahu bránili. Žádný šéf bezpečnostní agentury by přece neriskoval ztrátu licence, která by mu hrozila, kdyby při zásahu proti stávkujícím černí šerifové nešťastnou náhodou například pocuchali účes senátora Jana Rumla.
Omyly a náhody se při takových akcích nedají vyloučit,o čemž nás přesvědčují stížnosti na zacházení policie s demonstranty proti MMF.
Jako by Miloš Zeman zapomněl,jak se celá novinářská fronta jako jeden muž vrhla na Hodače kvůli tomu, že jeho ochranka znemožňovala návrat do velína zpravodajství těm, kteří z něj vyšli.
Skutečnost je taková,že to nebyl Hodač, kdo selhal, ale vláda,odpovědná za zákonnost a veřejný pořádek. Její členové dali přednost vánoční pohodě v soukromí před řešením krize, a pokud jednali, pak vlastně nejednali, popřípadě svým jednáním stávkující zaměstnance v protizákonném jednání podporovali.
Zatímco včasný a pokud možno šetrný policejní zásah proti několika málo klíčovým osobám na počátku událostí by situaci spolehlivě vyřešil, dnes stojíme před nepříjemnou skutečností, že odchod z ČT hrozí třiceti zaměstnancům a je tak i politicky velmi nepříjemný.
Je zřejmě nepřiměřené, obhajovat nečinnost vlády v tomto případě poukazem na zvládnutí situace v dole Kohinoor bez vměšování státních orgánů.Důl Kohinoor není vizitkou tohoto státu a mocným nástrojem ovlivňování veřejného mínění. Navíc se domnívám, že policejní zásah v ČT by byl občanům srozumitelnější než vystoupení policejních zakuklenců při převzatí IPB.
Hledá-li dnes Miloš Zeman alibi pro nečinnost své vlády, projevuje loajalitu vůči svým ministrům, kteří se k němu loajálně nechovali. Odmyslíme-li si toto alibistické kličkování, názory Miloše Zemana po celou dobu krize byly konzistentní a vůči konání stávkujících zaměstnanců v zásadě odmítavé.
Premiér však zůstal ve vládě osamocen. Ukázalo se,že jeho ministrům je bližší košile zabezpečení podílu na moci v rámci možné příští koalice než kabát odpovědnosti za veřejný pořádek nebo dokonce takový nesmysl,jakým je loajalita k předsedovi vlády.Rozhodnutí odejít z politiky dává zřejmě premiérovi větší názorovou svobodu,bohužel ho však také chrání před nutkáním vykázat z kabinetu neloajální členy vlády. Škoda.
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
