Splňuje vězení svůj účel?
Shrnujeme článek, který vyšel v deníku Guardian v pondělí 29. 1. 2001. Jeho autor, Erwin James, byl před 17 lety odsouzen na doživotí. Žije ve vězení. Pro deník Guardian píše jednou za čtrnáct dní. Honorář za jeho články je odevzdáván charitativním organizacím.
V Británii žije ve vězení asi 63 000 lidí. Jsou zavřeni naším jménem, ale lidé všeobecně skoro vůbec nevědí, jaký vedou vězňové život. Jsme na vězně příliš přísní, anebo - jak často píše bulvární tisk - příliš měkcí? A co je daleko důležitější - splňuje vězení svůj účel? Deník Guardian zahajuje seriál článku o životě ve vězení svědectvím Erwina Jonese, svého odborníka na vězení, o tom, co pro něho znamenalo strávit 16 let pod zámkem.
Vzpomínám, jak jsme v roce 1990, poté, co jsem strávil ve vězení už šest let, debatovali se soudcem lordem Wolfem o tom, jaké to je být ve vězení. Navštívil naše vysokobezpečnostní vězení v Midlands jako součást své přípravy zprávy o nepokojích ve vězení Strangeways.
Tou dobou byli v tomto vězení většinou "nejtěžší" zločinci. Dlouhé tresty a přeplněná vězení vyvolávaly tísnivou atmosféru. Život byl nebezpečný, k pobodání nebo k opaření docházelo téměř každý den.
Sedělo nás tam při té diskusi asi třicet, s rozsudky od pěti do pětatřiceti let. Lord Woolf vysvětlil, proč přišel: " Potřebujeme zjistit, jaké to vlastně je, když je člověk ve vězení." On to nevěděl? Samozřejmě, že ne - jak to mohl vědět. Ale poprvé od začátku trestu jsem uvažoval nad tím, že lidé, kteří nás posílají do vězení, vůbec netuší, jaké to tam je. Možná to byl právě ten problém.
Muži se to snažili definovat. Je to dost "poučné", řekl jeden. "Jakým způsobem," ptal se soudce. "No, dovíte se leccos sám o sobě," zněla odpověď. "Trávíte tolik času ve vlastní hlavě." Ostatní hovořili o samotě, o strachu, o paranoických pocitech.
Připomněl jsem si den, kdy jsem byl poprvé přiveden do vězení. Vedli mě na večeři. Sešli jsme do přízemí, kde roznášela řada věznů v bílém jídlo. Než jsem tam došel, zastavil mě výkřik: "Jako by byl mrtvej! Jako by byl mrtvej!" Dva muži, jeden s tyčí od mopu a druhý s kovovým kyblíkem, bili těmito nástroji třetího muže, který se bránil ve dveřích cely.
Náhle jsem si uvědomil, že na to nikdo nereaguje. Nikdo nezasáhl. Málokdo dokonce i pohlédl směrem k násilné scéně. Pochopil jsem, že první prioritou tady pro mě musí být přežít.
V diskusi nyní jeden vězeň říkal soudci, že je život ve vězení "válkou o přežití". Byl to John, který bydlel na mé chodbě. Před několika měsíci vedl pokus ů upálit zaživa pachatele sexuálních trestných činů. Po těchto nepokojích byl jeho komplic převeden do jiného vězení, ale John zůstal a jeho autorita tak vzrostla.
Začal jsem se nad celou věcí v důsledku soudcovy návštěvy zamýšlet. Vězení je bezpochyby nutné. Ale je znepokojující, že je život ve vězení pro normální lidi taková záhada. Mnoho lidí venku si myslí, že lidi ve vězení jsou nějak odlišní.
Pomyslel jsem na lidi, s nimiž jsem se seznámil ve vězení. S Davem, který býval pošťákem, s Howardem, který býval studentem, s Tamem, který pracoval na komunálním úřadě. Howard trávil svůj čas ve vězeňském oddělení pro vzdělávání, studoval a doufal, že se stane učitelem.
Vězení je většinou jen neustálé opakování téhož dne, znovu a znovu. Najít smysl a význam kromě toho, že jde o "trest", bývá obtížné. Lidi často nejsou ve vězení dostatečně dlouho, a tak si jen vytvoří nové zločinecké aliance. Anebo lidé jsou ve vězení tak dlouho, že veškeré poučení, které si z toho mohli vyvodit, je ochromeno trpkostí a hněvem.
Paradox věznění spočívá v tom, co od něho společnost očekává: společnost si přeje trest, ale také rehabilitaci. Mnoha lidem nestačí jen poslat vězně do vězení: musejí ve vězení trpět. Ale jen někdo, kdo nikdy ve vězení nebyl, si může myslet, že je to ve vězení lehké.
Vzpomínám, jak probíhala před několika lety kampaň, aby se režim ve vězeních "zpřísnil". Tito lidé si neuvědomovali, že čím silnější dojem získá vězeň, že se s ním zachází krutě, tím méně bude pociťovat povinnost respektovat pravidla společnosti a tím pravděpodobněji vzniknou po jeho propuštění nové oběti. Oficiální údaje o tom hovoří výmluvně - více než polovina propuštěných vězňů spáchá do dvou let po propuštění další trestný čin.
Viděl jsem to na vlastní oči: mladý muž byl odsouzen na čtyři roky a nebyl ochoten respektovat vězeňský režim. Proč nesmí jít na cvičiště, když prší? Proč nebylo jeho matce dovoleno ho navštívit jen proto, že si omylem přinesla starou navštívenku? Mladý muž proslul jako "buřič", a byl často trestán. Dva roky po propuštění byl znovu odsouzen, tentokrát na pětadvacet let.
Férová odpověď lordu Woolfovi by neměla být úplně deprimující. V britských vězeních je spousta příležitostí pro další vzdělávání. Nikdy jsem nebyl ve vězení, které by nemělo vzdělávací oddělení, knihovnu, tělocvičnu, kostel, psychology a nejrůznější poradce. Když jsem poprvé usedl před 17 lety na vězeňskou postel, netušil jsem, do jak obrovské míry se změní můj život. Sotva jsem byl schopen tehdy dát dohromady souvislou větu, Teď tady sedím s obrovským množstvím kvalifikace: mj. umím číst i Braillovo písmo, mám sportovní kvalifikaci, maturoval jsem z celé řady předmětů a vystudoval jsem vysokou školu.
Ve vězeních pracuje mnoho velmi slušných lidí. Vzpomínám na onu učitelku vaření, která zařídila, aby všichni členové její třídy měli možnost upéct vánoční dort a poslat ho domů, i když se nemohli dovolit nakoupit potraviny na pečení. Vzpomínám na učitele, který naučil svou skupinu milovat Shakespeara. Na mladého vězeňského dozorce, který se choval vůči vězňům s takovým respektem, že když náhle zemřel, shromáždily se v řadě desítky vězňů v nejlepší košili, aby mu vzdali při pohřbu poslední poctu. I na ředitele věznice, který měl odvahu říci muži, odsouzenému za brutální zločiny, že podle jeho názoru, vzhledem k zázemí, z něhož ten muž pocházel, je i on sám obětí, stejně jako jeho oběti. Avšak faktem zůstává, že jsem nikdy nebyl ve vězení, kde by bylo prioritou, aby se tam vězni cítili dobře.
Mnoho vězňů se zprvu dívalo na soukromá vězení velmi skepticky. Morálka vydělávání vězněním se zdála být pochybná. Ale brzo se začalo šířit povědomí, že jsou lepší než státní vězení. Vysvětlil mi to jeden dozorce, který převážel vězně do soukromého vězení. "Uvidíš hned ten rozdíl," řekl mi. "Jakmile vězni vystoupí z antonu, uvítají je slovy: ´Dobrý den, pane Smithi, pojďte prosím tudy.´" S vězni je tam zacházeno, jako že jsou to v první řadě lidské bytosti a teprve až pak vězni. Dochází k tomu, že se i sami vězni chovají úplně jinak. Jsou zdvořilí vůči dozorcům i vůči sobě navzájem." Musel jsem přiznat, že jsem nikdy v takovém vězení nebyl.
Účelem vězení je učinit vězně bezmocným. Všichni ve vězení jsou do určité míry zranitelní. Vězni žijí napospas těm, kdo vězení řídí, napospas sobě navzájem a lidské důstojnosti je jen málo. Jestliže ve vězení vládne takový postoj, že to ochromuje vězňovu sebedůvěru a likviduje to jeho osobní pocit důstojnosti, pak jsou všechny deklarované dobré úmysly k ničemu.
Během svého šetření navštívil lord Woolf 43 vězení. Když byla publikována jeho šestisetstránková zpráva, vězeňským systémem se rozšířil optimismus. Ale v polovině devadesátých let byla reforma zrušena - byl přijat argument, že "vězení fungují". Podle této teorie bylo zapotřebí poslat do vězení co největší počet osob, a tak se omezila zločinnost na britských ulicích.
Než se tento postoj rozšířil, řekl mi kněz v mém vězení: "Dávej pozor, v budoucnosti se z vězení stanou skladiště." Byl jsem pak toho svědkem. Během dvou let se zdvojnásobil počet osob ve vězeních, rozpočet na vzdělávání byl seškrtán o padesát procent. Mezi dozorci i vězni se rozšířila deprese. Od té doby se stále zvyšují počty vězněných osob, stejně jako počty vězeňských sebevražd, ale politika zůstává stejná.
Vězení mohou plnit svůj účel, ale nikoliv, je-li systém přeplněn a bez finančních prostředků. A mají-li vězení fungovat co nejoptimálněji, je důležité, aby byli vězněni jen ti, kdo skutečně musejí být pod zámkem, a aby se všechna vězení snažila o pozitivní režim, kde je dodržován respekt pro vězněné i jejich lidská důstojnost.
Sčítání lidu:
Odpověď Edvardu Outratovi
Téměř nic ze seznamu otázek není sociologickými či statistickými daty, zato
většina ústavně sporných údajů je verifikací databází, které by stát měl již
mít a jejichž chybovost je díky šlompáctví úředníků i informatiků zřejmě
obrovská.
Datum narození je duplicitou, neboť v RČ je obsažen a dá se jednoduchým
výpočtem odvodit.
Datum mého sňatku si musí umět stát zjistit, protože mne oddával, pořadí
sňatku též. Pokud ne, nemá právo na mé daně, neb nevykonává mandatorní
činnosti kvalitně.
Místo trvalého bydliště jeden rok před narozením má stát též. Pokud ne, je
to jeho bordel. Mě do něj nic není, nepamatuji se, byl jsem malý...
Pokud stát neví, zda jsem plátce jiné daně, než ze závislé činnosti (počet
obyvatel minus plátci daní z jiné než závislé činnosti) je to varující.
Zvláště pro ministra financí.
Odvětví své ekonomické činnosti neznám a znát nemusím. Nejsem statistický
úřad.
Po postavení v zaměstnání nikomu nic není. Pro všechny ostatní jsem ředitel
zeměkoule a nadřízený ministra vnitra.
Pokud do školy nechodí má dcera denně, je záškolačka a dostane na zadek.
Do práce se dopravuji zásadně svým letadlem, pokud nesněží... Pak jdu
pěšky.
Počet mých zaměstnání převyšuje počet prstů na obou rukou a neumím počítat
víc než do deseti. Odpověď zní - moc...
Pokud je spojen dotaz na můj rekreační objekt s uvedením mého rodného čísla,
uvádím, že se rekreuji zásadně na Pražském hradě. Havla už vykradli.
Obydlenost svého domu nemohu specifikovat, neboť když přijede kamarádka, tak
je nás v domě o jednoho víc, a když zase odjede, tak nás může být o dva
méně...
Kolik mám osobních počítačů, nehodlám vyprávět kdejakému hejhulovi, který mi
zazvoní u dveří. Nemám totiž 24 hodinovou ostrahu...
Poloha mého bytu je vodorovná.
Vytápím svůj byt několika energiemi, včetně zlosti nad drzostí úředníků
statistického úřadu. (Jaderný reaktor přesto z bezpečnostních důvodů
nevlastním)
Co jiného říci? Šlendrián státu se nedá nahradit nadirigovanou povinností
jeho občanů a pokud stát nezná data, která mu nebudu chtít poskytnout,
nedostane je ze mě, ani heverem. Ani pod hrozbou pokuty či vězení. A
pokud si myslí sčítací komisař, že překročí branku u mého plotu, potká se s
mým vlčákem a já s ústavním soudcem. Jinak mu poděkuji za jeho námahu a na
tiskopisu vyplním jen ty údaje, které uznám za vhodné.
Na rozdíl od předkladatelů zákona 158/1999 Sb. jsem střízlivý a svéprávný,
levicového smýšlení (nejsem tedy ani náhodou volič ODS), nicméně znalý
paralelního účelu sčítání lidu - verifikace dat několika databází, jejichž
součet chyb je skoro stejně velký, jako je počet obyvatel. Pokud by se
systém zneužil (a já se domnívám, že přijetím prováděcí vyhlášky k zákonu o
telekomunikacích, umožňující současný utajený datový či hlasový odposlech
cca. 1000 subjektů u každého providera - ISP - bez vědomí soudce či vstup do
informačních zdrojů státu pro speciální útvary MV, je to možné) vznikne
základ k systému, před kterým jsme varovali při tvorbě koncepce Státní
informační politiky - Velký Bratr. Proto přemýšlím o ústavní stížnosti,
která by podobné zneužití navždy vyloučila. Důvěru v poctivost úřadníků ČSÚ,
neúplatnost a bezpečnostní standardy v jejich úřadě prostě nemám. Důvěru v
poctivost některých specialistů MV už vůbec ne. Orwella jsem četl již před
patnácti lety.
Znovu aktuální kniha. Druhý výbor z
Britských listů ...jak Češi jednají (Milenium
Publishing, Chomutov, 580 stran) lze objednat v internetovém
knihkupectví Kosmas přímo 
