Co je nového v České republice

"Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

Viz o tom v BL zde. (JČ)

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Diskuse mezi Julianou a Tomášem Pecinou

1. Juliana:

četla jsem si parlamentní rozpravu (též zde) o sčítání lidu. Došla jsem k závěru, že v této zemi úplně chybí politická reprezentace sociálních liberálů (možná v ČR žádní nejsou, tak nepotřebují zastoupení).

ODS představuje podle prezentovaných názorů pravicové liberály. Další liberálové v parlamentu nejsou, protože žádné další poslance nevzrušovalo, že stát zbytečně buzeruje občana.

(Nutnost uvádět rodné číslo a den a měsíc narození nikdo z poslanců logicky nezdůvodnil.)

P. Matějů seznámil sněmovnu s hlediskem sociálního inženýra: musíme mít údaje o občanech, aby se mohla vláda parametricky rozhodovat.

To se nemůžou vláda a zastupitelstva rozhodnout podle toho, že vládnoucí strany (ve státě, v krajích, v městech) dostanou od svých voličů mandát k určitým krokům?

(Podle rétoriky: ODS: minimální státní buzerace + minimální státní zabezpečení. US nabízí kombinaci státní buzerace a minimálního sociálního zabezpečení, ČSSD státní buzeraci a státní zabezpečení.)

Tomáš Pecina:

když dovolíte, budu velmi zjednodušovat:

Liberálně sociální koncept vychází z potřeby být svobodný, i když jsem chudý, tj. akcentuje svobodu jako hodnotu souměřitelnou s ostatními složkami životního standardu.

Díky rozsáhlé komunistické indoktrinaci a dezinterpretaci západní společnosti zdejší populace usoudila, že svoboda takovou hodnotou eo ipso není (nemajetný člověk byl "tam" nesvobodný vinou své chudoby, kdežto "tady" měl aspoň jistotu solidární komunity).

Protože tato paradigmata přetrvala, postavení člověka ve společnosti se i dnes zužuje na jeho postavení sociální, a jedinou legitimní dimenzí politických požadavků je sociální otázka.

Tomu se ovšem přizpůsobuje i uspořádání společnosti. To, co by měl zajišťovat stát, jako např. bezpečnost, právo na slušné zacházení od úřadů, v nemocnicích, apod. se stává komoditou, a lidská práva jsou odstupňována podle toho, kolik bodyguardů, jak dobré právníky/zprostředkovatele a jaké úplatky lékařům si může občan dovolit.

V hodnocení místní politické scény máte pravdu. Všimněte si, jak necitlivá k otázkám lidských práv je ČSSD. I vystěhování squatterů z Ladronky si musela převést do sociální roviny (viz Kotrba-Kechner).

Kde není poptávka, nemůže být ani nabídka. Zdraví, T.P.

Tomáš Pecina

Pátrání, která finanční skupina dostane k lukrativní veřejné zakázce jako prémii data všech obyvatel ČR, nás od mysteriózní firmy Deltax Systems, a. s., kterou si Český statistický úřad zvolil pro skenování formulářů, přivedl k jedné z jejích vedoucích pracovnic, dr. Léoně Gree. Od ní jsme se s konečnou platností dověděli, že seznam akcionářů je neveřejný a žádné informace o způsobu, jak jsou data zajištěna proti zneužití, společnost neposkytne. S Neuwirtovým úřadem Deltax vůbec nejednal. Nakonec jsme uspěli aspoň do té míry, že smíme své dotazy sepsat a zaslat Deltaxu e-mailem. O úspěšnosti našeho pokusu budeme čtenáře informovat v zítřejším vydání Britských listů.

Na jedné straně je nám firmy Deltax Systems líto, neboť se do maléru dostala bez vlastního přičinění, na straně druhé však nelze slevit z požadavku, aby s daty ze sčítání, která jsou ve svém souhrnu naprosto unikátní (jde o nejcennější databázi osobních dat, která byla od roku 1991 vytvořena!), přicházely do styku pouze povolané osoby. Samozřejmě, že státní orgán nemusí být vždy spolehlivější, neřkuli dokonce efektivnější, než soukromá firma, avšak netransparentnost, s níž si jak ČSÚ, tak Deltax ve vztahu k veřejnosti počínají, rozhodně nesvědčí o tom, že by to byla promyšlená a odpovědná volba. Český statistický úřad i Deltax by měly ve vlastním zájmu vysvětlit, jak bude zpracování formulářů probíhat a jak je zajištěno, aby se vytvořená databáze nedostala do nepovolaných rukou (přičemž nepovolanýma rukama jsou v tomto případě i ruce samotných pracovníků Deltaxu).

Podle názoru předsedy odborné komise ČSSD pro informatiku Jiřího Kofránka se chyba stala už na počátku, v době, kdy sněmovna schválila zákon o sčítání lidu. Kofránek připustil, že část viny nese i jeho komise, protože ani ona včas nerozpoznala, jaké politikum bude sčítání představovat. Nyní se ale věci dostaly do stavu, kdy bude velmi obtížné najít řešení. --- S tím nelze než souhlasit. Není např. možné sčítání exekutivně odložit a dotazníky přepracovat, protože jeho termín je stanoven zákonem. Domníváme se, že v tuto chvíli existují už jen dvě cesty: buď požádat o zrušení zákona Ústavní soud (nestane-li se tak cestou poslanecké iniciativy, podají ústavní stížnost Britské listy), nebo vyhlásit stav legislativní nouze a buď zákon o sčítání lidu, domů a bytů zrušit, nebo - což by bylo menším debaklem - schválit novelu, která by stanovila, že sčítání je dobrovolné a nebude zahrnovat žádné osobní údaje kromě pohlaví a roku narození. Tím by odpadl i problém s Deltaxem, protože ten by dostal ke zpracování pouze anonymní osobní a bytové listy.

Zvlášť otrlým čtenářům si dovolujeme nabídnout stenoprotokoly z projednávání zákona o sčítání lidu, domů a bytů Poslaneckou sněmovnou ve druhém a ve třetím čtení.

Tom Fuk

Nejčastější argumenty pro sčítání:

atd.

Nejčastější argumenty proti:

atd. Myslím, že sčítání, může přinést velmi užitečná data, ale jsem přesvědčen o tom, že se bez něj docela dobře obejdeme. Je totiž více než jisté, že příslušná data už jsou dávno k dispozici. Jen nejsou správně uspořádána a propojena.

Jak řekl pan Rychetský při projednávání zákona:"Musím říci, že i poslanecký návrh pana poslance Miloslava Kučery st., aby dotazovaní respondenti vyplňovali stupeň svého zdravotního postižení a jeho typ, je údaj, který by sice byl velmi užitečný, ale je to údaj, který nelze zjišťovat na základě subjektivního pocitu toho, kdo jej vyplňuje. Je to údaj, který lze velmi lehce zjistit z jiných úředních dokladů o tom, jak a kdy a komu orgán státní správy přiznal správním rozhodnutím toto zdravotní postižení."

Toto ale platí o všech údajích, které po nás stát prostřednictvím sčítání požaduje. Pro stát je jednodušší "nařídit" zákonem příslušná data poskytnout, než se snažit zefektivnit státní správu a státní instituce tak, aby s už získanými daty dokázaly pracovat.

Otázka je, až se to stane, jak budou data zabezpečena před zneužitím. V okamžiku, kdy státní aparát dokáže efektivně propojit databáze registru obyvatel, katastrálního úřadu, policejní archivy, databáze finančních úřadů, sociálních úřadů, pojišťoven, zdravotních zařízení, bank a jiných komerčních institucí, bude snadné stiskem tlačítka získat o člověku úplně vše. To už je ale téma na jiný článek.

Se sčítáním bych souhlasil, pokud by šlo skutečně pouze o statistiku. Pokud bych měl anonymně poskytnout údaje, klidně bych jich poskytl i více než dotazníky žádají. Klidně i jak často chodím na záchod.

Stávající systém sčítání je špatný. Pokud chce ČSÚ získat data, která nejsou zkreslena záměrným uváděním nepravdivých informací, které bude velmi časté, měl by urychleně začít zákonodárce přesvědčovat o změně zákona. Arogantní a povýšenecké vystupování státních úředníků jen zvyšuje počet lidí, kteří jsou rozhodnuti sčítání bojkotovat.

Navrhoval bych toto:

atd. Stát a jeho úředníci by si měli uvědomit, že lidé tu nejsou pro ně, ale oni tu jsou pro lidi.

Poznámka JČ: Co se týče spojování různých druhů dat o občanech z různých databází, např. britských zákon o ochraně osobních údajů toto co nejpřísněji zakazuje. V době dnešní počítačové techniky by bylo totiž velmi lehké vytvořit hloubkové profily každého občana. Jen namátkou: protože v Británii většina obyvatelstva používá k nákupům úvěrové karty, je možno vytvořit přesné individuální profily, co člověk tak během let nakupuje, a posílat mu pak cílenou reklamu pro to zboží, o něž má zájem. Mobilní telefony zaznamenávají nejen, komu telefonujete, ale kde přesně se nacházíte. Totéž potvrdí účty zaplacené kreditními kartami v obchodech, v hotelích, u benzínových pump, v restauracích. Propojte to s údaji o vašem credit rating (tj. jakou pověst máte třeba pro placení účtů za telefon či za elektřinu a plyn - platíte hned, anebo až na upomínky? s informacemi od zaměstnavatele a od lékaře, záznamy z veřejné knihovny - a je o vás známo všechno).

Jiří Jírovec

Z pozice nereálného idealismu lze na ČT pohlížet jako nutný, ale nikoli postačující člen rovnice jejímž výsledkem je reakce veřejnosti na to, co se člověk dozví. Občan může být buď budovatelsky až nadšen tím, že je všechno skvělé nebo začít hledat pořádný klacek.

Z hlediska moci jsou oba tyto extrémy škodlivé. Rovnováhu přináší reakce nulová, která předpokládá, že občan resignoval na politiku a dívá se na estrády, fotbal nebo pornografii (což víme z Orwellovy knihy 1984).

Zmíněná rovnice muže mít v reálném světě například tuto podobu: R = I x K, kde R je reakce poddaných na předkládané informace, I je celková informovanost a K je konstanta, jejíž velikost je přímo úměrná možnosti občana něco v dané společnosti změnit. Ačkoli definice nevylučuje, že se hodnota K pro jednotlivé země nemůže teoreticky poněkud lišit, můžeme ji v případě tak zvaných demokratických zemí považovat za velmi blízkou k nule. (Tento paradox je možné vysvětlit tím, že jde o pseudodemokracii, ale důkaz se vymyká rámci této poznámky.)

Občanova reakce bude ideálně nulová, nebude informován vůbec (I = 0). To je ale v současném světě těžko dosažitelné. Ale i tak existují možnosti jak hodnotu veličiny “I” patřičně snížit. Užitečná je například depolitizace občana prostřednictvím neskutečných světů televisních seriálů, přísunem drbů ze života hvězd atd.

Hladina politického poklidu se sice tu a tam rozčeří, to když po sobě začnou lidé soupeřící o moc házet kamení nebo alespoň bahno, ale takové vzrušení trvá jen krátce a zastaví se dříve než by občan mohl prokouknout, že jde o komedii.

Za dané situace tedy stoupá význam akcí, které umožní udržet konstantu “K” blízko nuly jak je jen možné. V Severní Americe se pěkně osvědčilo prolnutí peněz a politiky, soukromé vlastnictví sdělovacích prostředků a aktivní boj proti odborům. Klíčové pozice jsou v suchu a pro nevýznamné aktivity platí stalinské – nebo kdo to řekl - “orel much nelapá”.

Hodnota veličiny “K” v českých zemích dosáhla světovosti již za předcházejícího režimu a svoji hodnotu si podržuje. Stačí, zeptáme-li se, co mohl český občan v posledních deseti letech ovlivnit. Politickou scénu? Volby? Rozdělení státu? Vstup do NATO? Privatizační podvody?

Rozebírat to, jestli je Hodač dobrý nebo špatný manažér, Chmelíček genius nebo idiot, nebo před čím zrovna stojí Bouda (mimochodem za kým stáli v krizi zahraniční dopisovatelé ČT?) jsou prkotiny. Ve hře je veřejnoprávní sdělovací prostředek, respektive to, kteří politikové ho budou mít obhrábnutý a jak moc a na jak dlouho.

V událostech kolem ČT nejde o svobodu slova, ale o vytvoření situace, kdy novináři budou mít zájem na tom nerýpat do věcí, do kterých jim nic není. Stejně jako v mnoha jiných případech, nejde o nějaké české specifikum. Taková věc se už pěkně podařila třeba v kanadské CBC, na jejíž adresu řekl jeden posluchač v souvislosti s pořadem věnovaným ČT toto (citováno zpaměti): "Divím se, proč (radio) CBC věnuje tolik pozornosti politickým tlakům (ovlivňujícím ČT), když dobře víme, jak to dopadá v Kanadě. Presidenta CBC jmenuje ministerský předseda a jeho úřad zasahuje proti reportérům, kteří se mu nelíbí. Neměli bychom se spíše zamýšlet nad tím, proč se CBC postupně přeměnila na neškodnou instituci, která si netroufne dělat kloudnou pátrací žurnalistiku?"

Jak museli někteří politikové vychutnávat opojnost okamžiku, když se na Václavském náměstí sešlo stádo orwellovských ovcí pobekávajících hesla o svobodě slova přesně tak, jak to potřebují. Kdežto totéž stádo bylo k  nevidění, když z televise vyplívali Kytku a vyhazovali Stroehleina i s jeho naivními představami. Kde byli všichni, když se politické strany handrkovaly o obsazení křesel v radě ČT – neboli o kontrolu nad touto institucí?

Je to všechno odporně tragikomické. Kdyby šlo o udržení nezávislosti ČT a její profesionalitu, nevolila by Rada ČT za ředitele nýmandy, kteří se z titulu této kvalifikace lomí v pase před vrchností. Pokud nelze najít schopného kandidáta doma, dal by se jistě najít v zahraničí.

Totéž ostatně platí i pro jmenování samotné Rady ČT. Neměl by tam náhodou sedět někdo, kdo má ahnung nejen o smyslu veřejnoprávního sdělovacího prostředku ale i o tom, co obnáší udržovat podnik s několikamiliardovým rozpočtem? Proč je proboha kvalifikací třeba „zájem o media“ a vlastnictví nějakého hotýlku nebo farářského kolárku?

To co píšu je naivní. Moc nemá důvod daný stav měnit a tak se stejně nic nestane. Zmiňuji to všechno proto, že se mi zdá, že BL ztratily svoji nevinnost v okamžiku kdy navázaly příliš těsné styky s Janou Dědečkovou. Ta byla jistě zdrojem zajímavých informací - výměnou za vlídné zacházení, které se příliš neliší od toho, které BL oprávněně kritizovaly v případě Jaromíra Štětiny.

Poznámka JČ: Jenže BL s Janou Dědečkovou vlídně nezacházely, jak dokáží četné rozhovory, které najdete v tematickém archivu Britských listů pod titulem "sdělovací prostředky, Česká televize". Pokud prosazovala to, co prosazují Britské listy, nevystupovaly BL proti ní, pokud jednala jinak, po celou dobu ji ostře kritizovaly. Například rozhodnutí urychleně jmenovat Jiřího Hodače ředitelem ČT odsoudily jako amatérské a neohrabané. BL ovšem odmítají umělé konstrukce o úsilí ODS hodačovským pučem Českou televizi ovládnout, protože to neodpovídá skutečnosti a tato konstrukce zastírá zoufalou snahu většinou nekompetentních zaměstnanců redakce zpravodajství zachovat si svá zaměstnání.

Jan Jařab

Přesněji řečeno, nedovedl jsem si to představit do včerejška, tj. do 30. ledna 2001, kdy jsem spatřil v televizní „21“ pasáž o odstupujícím Petru Uhlovi, kterou připravil mladý stávkující Patrik Kaizr, a zjistil jsem, že to jde. Kaizr se Bobošíkové přinejmenším vyrovnal. Dokonce ji napodobil i v tom, že svou prezentaci Petra Uhla pojal z pravicově populistických pozic blízkých ODS; jako autoritu citoval např. primátora Ústí nad Labem za ODS Ladislava Hrušku. Shoda však byla zřejmě náhodná; pokud se neobjektivita a zkreslování ze strany Bobošíkové daly připsat stranictví a tomu, že bojovala sama za sebe, pak u Kaizra a jeho kolegy Němce šlo nejspíš o „nestranické“ podlézání tomu nejnižšímu populismu.

Jistě, o Petru Uhlovi média po celou dobu jeho působení informovala zaujatě. Jako dlouholetý vězeň svědomí, vzdělanec hovořící pěti cizími jazyky, politický myslitel a jeden z mála skutečných Evropanů na naší scéně se těší obdivu Západu, ale malým dušičkám naší mediální scény byla jeho principiálnost a statečnost odedávna směšná; nejraději ho bulvárně karikovali (a to i v tzV. seriózních médiích, která jsou v ČR, jak správně podotýká Jan Čulík, často až překvapivě bulvární) jako potrhlého zmocněnce, který se stará jen a jen o Romy. Například když Uhl vystupoval v ústecké Aréně a hysterický dav po něm pod taktovkou primátora Hrušky metal urážky, neuvedly na druhý den Lidovky ani Mf Dnes žádné z Uhlových rozumných argumentů; místo toho s rozkoší líčili, jak to lid vládnímu zmocněnci vytmavil. Redaktoři České televize tedy měli na co navazovat - a přesto je nutno říci, že překonali sami sebe a posunuli se na úroveň bližší Špíglu než Blesku.

V bloku „informací“ ČT o Petru Uhlovi nejenže byla jeho činnost prezentována tak, jako by se týkala výlučně Romů; navíc tento blok obsahoval výlučně negativní sdělení. Ani slovo o úspěších (přijetí romské koncepce, přijetí zákona o občanství, iniciace vládního návrhu zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví, prosazení novelizace cizineckého zákona, uskutečnění Projektu tolerance a řada dalších); ani slovo o vytvoření Rady pro lidská práva, v níž spolupracují zástupci státní správy se zástupci občanské veřejnosti; ani slovo o tom, že Uhlova funkce byla vytvořena mj. k tomu, aby ČR něco udělala se svými závazky ke smluvním mechanismům jednotlivých mezinárodních smluv o lidských právech, které do té doby ostudně neplnila, a že Uhl v rekordním čase uvedl věci do pořádku. Přednost byla dána negativním sdělením o daleko méně podstatných věcech, která nebyla ničím vyvážena; navíc u nich šlo dílem o záležitosti z hlediska Uhlova působení ve funkci nepodstatné, dílem byly využity propagandistické polopravdy či přímo nepravdy:

Sdělení o tom, že Uhl navrhoval zbourat vepřín v Letech a postavit tam památník romským obětem holocaustu, zakončila ČT autoritativním tvrzením, že ten koncentrák stejně nebyl přesně na místě, kde je dnes vepřín. Takové názory existují (často ve spojení s názorem, že to hlavně nebyl žádný koncentrák), ale ČT se hrubě prohřešila proti objektivitě, když jim bez sebemenšího odůvodnění dala za pravdu a hned to použila k zesměšnění Uhla.

Sdělení o Matiční: ČT citovala primátora Hrušku, krajně pravicového populistu, podle kterého měl Uhl odstoupit už dávno, protože prý celou aféru rozdmýchal. Je to typický příklad stokrát opakované lži, které už dnes možná věří většina Čechů. Skutečnost je opačná: celý problém zavinilo město sestěhováváním Romů do ghetta, pokusilo se ho neadekvátně řešit a vyvolalo tak skandál, který se dostal na úroveň Rady Evropy dlouho předtím, než Uhl nastoupil do funkce. Z Hruškova propagandistického arzenálu je i tvrzení, že Romská duha podepsala souhlas se zdí (jinými slovy, podívejte se, Uhl rozdmýchal konflikt, i když ta zeď Romům nevadila). Podepsali to dva Romové, pod nátlakem, a vzápětí svůj podpis odvolali. Podstatně významnější je, že celá romská reprezentace v ČR i na mezinárodní scéně vystupovala jednotně proti zdi v Matiční jako symbolu segregace a prosadit ji znamenalo plivnout romské reprezentaci do tváře. Není jasné, jak se měl Uhl v případě Letů i v případě Matiční vyhnout „kontroverzi“. Nebo si ČT opravdu myslí, že jsme měli mít zmocněnce pro lidská práva, který by říkal, že je správné, aby na místě bývalého koncentráku byl vepřín? Měl souhlasit s tím, že je nutno sociální problémy řešit zazděním Romů a ponižováním jejich reprezentantů? Jak ukazuje volební úspěch starosty Tošovského v krajských volbách, doma by to jistě bylo populární; jaká by však byla naše pověst na mezinárodní scéně, kdybychom měli takového zmocněnce pro lidská práva, to si nedokážu představit.

Velký prostor věnovala ČT sdělení o tom, že sami Romové, včetně poslankyně Moniky Horákové, žádali Uhlovo odstoupení. Tato roztržka vznikla v prosinci 1999, když Uhl odvolal šest romských členů Meziresortní komise (nikoli zaměstnanců - člen je funkce čestná), důvodně, pro jejich nečinnost - a ti, aby si zachovali čest, ho pak obvinili, že je odvolal za jejich kritiku (žádná do té doby nebyla). Situace se posléze urovnala, Meziresortní komise byla doplněna o nové členy a vztahy mezi Petrem Uhlem a romskou reprezentací, včetně Moniky Horákové, byly již zakrátko opět přátelské. (O tom ovšem média už příliš neinformovala, protože to na rozdíl od roztržky mezi neoblíbenými Romy a posmívaným Uhlem nebylo mediálně atraktivní.) ČT se dokonce v tomto příspěvku - a i v následné otázce redaktora Němce samotnému Petru Uhlovi - pokusila zmocněnci podsunout, že vlastně vůbec neodstupuje proto, že jeho ženu zvolili zástupkyní ombudsmana, ale proto, že všichni po jeho odstoupení volají (což je naprostá lež). Marginální a dávno překonaný spor z doby před více než jedním rokem prezentovala ČT nepravdivě jako současný. Za takovou manipulaci s fakty by se nemuseli stydět ani propagandisté Fidela Castra!

Petr Uhl prý příliš neuspěl ani s nápady na převýchovu skinheadů. Nuže, Uhl nikdy nepoužil termín „převýchova skinheadů“; jde o program používání alternativních trestů výchovného charakteru u pachatelů některých rasisticky motivovaných trestných činů (ať už jde o skinheady nebo ne). Je to zcela racionální a v Německu či Británii rozšířený přístup. Prezentovat tento program pod heslem „převýchova skinheadů“ je opět bulvární karikatura sloužící jedinému cíli, totiž zesměšnění Petra Uhla. Navíc je nepravdivé i samo sdělení, že s tím Uhl neuspěl: vláda návrh přijala, realizovat ho už ovšem musí ministerstvo spravedlnosti.

Petr Uhl jistě může být za některé aspekty svého působení kritizován, i když za činnost ve zmíněných čtyřech kauzách si podle mého názoru žádnou výraznou kritiku nezaslouží. Populistické karikování a zesměšňování jeho úsilí (těžící z obecných nesympatií k Romům), překrucování fakt a zneužívání archivních materiálů jako současných však považuji za ostudnou manipulaci. Témuž cíli ostatně sloužil i sestřih záběrů, na nichž nebyl Petr Uhl ani na okamžik vidět v klidu či s úsměvem, ale vždy pobíhající, gestikulující (zcela bez souvislosti s komentářem), což je známá taktika k navození negativního dojmu. Hezká prácička. Jediný, byť naštěstí zásadní rozdíl oproti dřívějším útokům na chartisty v normalizační televizi spočíval v tom, že Uhl dostal šanci alespoň některé z nepravdivých tvrzení vyvrátit a svou klidnou důstojností vytvořit protiváhu té karikatuře, kterou z něj udělali.

Dr. Jan Jařab je na Úřady vlády ČR spolupracovníkem Petra Uhla, který do nynějška zastával funkci zmocněnce pro lidská práva.

Poznámka JČ: Není příliš velkým překvapením, že i Jan Jařab nyní poznává, že se Česká televize svým zpravodajstvím nechová příliš profesionálně. Dokumentujeme to systematickou analýzou zpravodajských pořadů ČT už přes tři roky. Výběr těchto analýz vyjde mj. v naší knize V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili, kterou vydá pražské nakladatelství ISV (Institut sociálních věd) zřejmě příští týden. Rád bych ale znal věcné důvody, pro něž se Jan Jařab postavil za televizní vzbouřence a odmítl argumentaci Britských listů, že o svobodu projevu v České televizi vůbec nešlo, šlo o zástupné zpolitizování interního pracovněprávního sporu druhořadých zaměstnanců zpravodajství ČT, kteří proti snaze redakci zpravodajství zprofesionalizovat rebelovali v prosinci 2000 už počtvrté. Jařab se nyní sám přesvědčil, že reportérům ČT chybí základní evropské etické a civilizační normy.

S prominutím považuji za velmi slabou argumentaci přesvědčení (interpretuji-li názory pana Jařaba správně), že bylo třeba postavit se na stranu televizních vzbouřenců, "protože zprávy Jany Bobošíkové byly propagandistické."

Proboha, televizní krizi vyvolali vzbouřenci, nikoliv Jana Bobošíková. Za normálních okolností by byla zřejmě Bobošíková výborným šéfem kvalitnímu týmu. Vytvořit profesionální a autoritativní televizní zpravodajství s kvalitním researchovým zázemím trvá nejméně rok. Dříve než za rok se pokus nemůže a nesmí posuzovat. I Martin Vadas, někdejší šéf zpravodajství ve veřejnoprávní televizi, konstatoval, že pokus o "bobovizi" byl prací v kriticky nenormálních podmínkách, kterou není možno hodnotit.

Ze zbrklého úsudku Jana Jařaba je zjevné, jak fatální a pošetilou chybou bylo od Jany Bobošíkové pokoušet se za havarijních podmínek, vyvolaných vzbouřenci vytvářet se sedmi naprosto neprofesionálními lidmi televizní zpravodajství. Byl to od Bobošíkové chybný úsudek, jímž se v národě zřejmě zdiskreditovala jedna z nejnestrannějších a nejschopnějších profesionálních novinářek v České republice.

Petr Štěpánek má pravdu, když ve svém článku "Česká televize je mrtvá" argumentuje, že televizní vzbouřenci zničili poslední zbytky veřejnoprávnosti ČT (ČT si vždycky na veřejnoprávnost jen hrála, NIKDY neměla od zpracovávaných témat řádný kritický odstup). To, že má Petr Štěpánek v této věci zcea pravdu, neznamená ovšem, že nebudeme poukazovat na skutečnost, že se v minulosti právě tento člen RRTV opakovaně zdiskreditoval přijímáním nepřímé televizní reklamy ve své věci (při kandidatuře do Senátu, atd.) od komerční televize Nova: jeho argumentace ohledně České televize je sice správná, avšak pokrytecká, protože Štěpánek dělal v Nově totéž, co dělají reportéři zpravodajství ČT v této údajně "veřejnoprávní stanici" zneužíval televizní vysílání k vlastnímu prospěchu.

Myslím si, že český intelektuál má povinnost seznámit se odpovědně a racionálně se všemi aspekty televizního konfliktu, než se přidá k té či oné straně. Jinak svým selháním přispívá k infantilizaci české společnosti. Právě intelektuál, který má k tomu kapacitu, by měl být schopen najít si veškeré informace, které jsou k dispozici, a nechává-li se národ zblbnout povrchní emocionální manipulací, měl by mít odvahu vystoupit a říct: Lidi, neblbněte!

Vladimíra Al-Malikiová, MŠMT

Ani se nechce věřit, že v záplavě názorů širokou veřejnost nikdo neinformoval, jak se podobné rady navrhují a jmenují v jiných evropských státech. Je to zarážející o to víc, že příbuznost nebo odlišnost v této věci bude jedním z důležitých aspektů našeho vstupu do EU.

Možná však, že důvodem nezájmu médií o srovnání, jsou následující skutečnosti: pravomoc jmenovat regulační orgány přísluší ve většině evropských zemí orgánům výkonné moci. Tato pravomoc je výlučná a nikoho nenapadá vyvozovat z toho závěry, že takto vzniklé regulační orgány jsou závislé. Nezávislost se totiž měří skutky a ne prohlášeními.

Několik konkrétních příkladů. Ve výlučné kompetenci orgánů státní moci fungují regulační orgány například ve Velké Británii, Švédsku, Dánsku, Nizozemsku či Norsku. Občanské společnosti se systému nominace v evropských zemích zúčastní jen velmi málo. Složení rad navrhují a na jmenování se podílejí jen v Řecku, Portugalsku a v Německu.

Televize neovládá masy přímo, ale prostřednictví populárních osobností. Ty jsou ovšem na televizi závislé zcela. Ztratí-li totiž televizní publicitu, ztratí popularitu a tudíž i svoji moc. Masivní publicita zájmu, aby v českých regulačních orgánech veřejnoprávních médií měly významné postavení mediálně známé osobnosti a občanské organizace, je v evropském kontextu neproduktivní. A to proto, že regulací se rozumí moc schvalovat, kontrolovat a udílet sankce. Vzhledem k potřebám informační společnosti nastává situace, kdy regulační orgány budou vytvářet podmínky pro dosažení shody mezi všemi aktéry v audiovizuální oblasti.

Televizní vzbouřence podporovala především Praha a někteří obyvatelé měst, v nichž sídlí regionální redakce ČT. Evropská federace novinářů ve svých výzvách k problému velkých měst uvádí: „Hrozí nebezpečí, že bohaté metropole a prohlubující se izolace lidí žijících v regionech budou zvyšovat propast mezi bohatstvím a chudobou a že koncentrovaná média budou mít stále větší vliv na politické instituce. Proto je nezbytně třeba vypracovat profesionální kriteria novinářů, která by definovala a posílila odpovědnost médií za službu veřejnosti a ve veřejném zájmu.“

Vzbouření zaměstnanci ČT neměli a jak vidíme dnes a denně nadále ani nemají snahu o objektivní přístup ke své práci a tedy o službu ve veřejném zájmu. V České republice slouží veřejnost České televizi, ne Česká televize veřejnosti.

Poznámka JČ: Je zcela zjevné, že o veřejnoprávní televizi nemohou rozhodovat osoby, které v ní vystupují anebo od ní dostávají příjem. Právě proto bylo tak sprostě bezostyšné, že v televizním vzbouření se na stranu vzbouřenců postavili "populární osobnosti", které vytvořila sama televize. Kdyby byli Jiřina Bohdalová nebo Zdeněk Svěrák slušní lidé, vystoupit v ČT na obranu vzbouřenců by odmítli poukazem na svůj střet zájmů. Je s podivem, že si tohle občané v ČR neuvědomují. Nechali se vodit za nos.

V zemích jako je Velká Británie sice jmenuje členy televizní Rady vláda (ministerstvo kultury), ale politická kultura je tam taková, že se pokusy Radu stranicko-politicky ovlivňovat v podstatě nevyskytují (i když i v Británii si konzervativci trpce stěžují, viz nedávný článek v týdeníku Spectator, že je Rada guvernérů BBC údajně ovládána "labouristickým spiknutím".

Avšakhlavním rozdílem mezi ČR a Velkou Británií je to, že britská Rada BBC je neodvolatelná. Argumentuji, že právě neodvolatelnost dává členům Rady skutečnou moc se vymknout svým případným politickým vládcům. Bohužel český parlament zajistil, tím, že včlenil do zákona odvolatelnost členů Rady ČT pro každou prkotinu, že se z jejích budoucích členů stali už nyní zcela zdiskreditovaní pohůnci politických stran.

Jiří Maroušek

se zajmem jsem procetl nektere prispevky z BL 31.1.2001. Na toto tema jsem jiz svoje nazory v BL psal a neskutecne protahovani tzV. "okupacni stavky" me nuti pripsat jeste nekolik vet.

Nyni se vzbourenci v CT chovaji jako mrtvi brouci-pouze snad kdyby JB byla zvolena GR, CT pujdou na Letenskou plan - viz soudruh a revolucionar pan Komers.

Je nad SLUNCE jasne, ze skutecnym duvodem byla nenavist k Hodacovi.

Zastilili to (Komers-Dekoj a spol.) bojem o svobodu slova, pohybu, pobytu,politickou radu,spatne zvolenou radu, povolali poslance,senatory, president je pohladil a ja nevim co jeste.

V momente ,kdy obsadili cizi majetek (verejnopravni-tedy ne soukromý) tam mela byt policie CR a vzbourence zakonnymi prostredky vytlacit, jako vytlacila zakonnymi prostredky demonstranty pri prilezitosti MMF - uplne stejne - podle zakona o policii CR.

Vsechny vymluvy policie na zakony jsou kecy!!!!

Hodace v CT znali - byl neprijatelny, JB znali, byla neprijatelna, kdyby Hodac jmenoval SVEJKA, byl by neprijatelny, kdyby Hodac jmenoval nedejboze pana Novaka z Prahy byl by take neprijatelny (omlouvam se Novakum).

Kdyz slysim jak dnes nekomentuji novy zakon o CT (je horsi), protoze nechteji mluvit do politiky, je mi z nich na bliti (omlouvam se).

Priznam se, ze i pres viditelnou servilnost ke 4k jsem komentatory(ky) mel pomerne rad.

TV vzdy tihne vice k opozici.

Ale za to co rozehrali v prosinci 2000, snad dostanou hlavni protagoniste vypovedi (od prozatimniho reditele - doufejme, ze to nebude srab) a nekteri alespon doufam skonci u soudu.

Nekteri vcetne "odboraru" by si to 100%zaslouzili. A jestli si mysli, ze verejne mineni je na jejich strane, tak se myli. Mohu je upozornit, ze lide z firem a z "ulice" je odsuzuji jeste vice nez ja a neveri tomu, jak "nekdo muze a oni NE".

Poznámka JČ: Veřejnoprávní televize nemá právo tíhnout ani k vládě, ani k opozici: její povinností je s kritickoanalytickým odstupem rozbírat všechny politické postoje a všechna témata - být tedy ostře kritická vůči vládě i vůči opozici.

Jiří Wagner

Štěpánek v úvodu své úvahy napsal, že Českou televizi zabili "pánové a paní Komers, Dekoj, Paluska, Voldánová, Drtinová, Svěrák, Smoljak, Urban, Ruml a spolu s nimi mnoho dalších", přestože jim neupírá snad aspoň počáteční dobré úmysly. Mluví i o tzv. kulturně-mediální frontě, jež tak zklamala už v letech 1938, 1948 a 1968, kdy se fatálně postavila zrovna na tu protidemokratickou stranu barikády, a neodpouští si ani tvrdou kritiku okupantů velína na Kavčích horách (později stávkujících), když píše, že "žádná skupina obyvatel nemůže a nesmí zneužívat televizi ke svolávání demonstrací na svoji podporu, natož přidělovat sama sobě prostor k agitkám a sebepropagandě ve sporu, jehož je sama účastníkem."

To byla voda na Drtinové mlýn, která s plnými ústy demagogie vyrazila do protiútoku, majíc na paměti zřejmě víc než svobodu slova svůj nemalý měsíční příjem. DD tedy zhanobila všechno a všechny - Štěpánkem počínaje a mocichtivými politiky (jak jinak než z ODS a ČSSD) konče. Drtinová tvrdí, že maléry, na něž prý už dávno pracovníci televize upozorňovali (bohužel nějak potichu), začaly po sesazení Iva Mathé. Už tímto tvrzením ale začíná její žonglování se slovíčky - Mathé nebyl sesazen (už to slovo samo o sobě evokuje představu puče), ale skončilo mu funkční období - nebyla mu jednoduše, byť možná nepříliš šťastně, prodloužena smlouva.

Pak podle Drtinové následovalo dosazování loutkových managementů do vedení televize. Bohužel nebyli tito vedoucí pracovníci loutkami zaměstnanců ČT a kupříkladu takový Jakub Puchalský se aspoň zpočátku pokoušel o změnu práce v ČT - proto musel být odejit, nejen on, ale i šéfredaktor zpravodajství Ivan Kytka, jemuž ve snaze o reformu pomáhala Jana Bobošíková, jež také odešla, když se už nemohla dívat na fušerskou práci svých kolegů i nadřízených. Že odešlo i dost jiných, nadaných novinářů, je nabíledni.

Další postavou byl Dušan Chmelíček, syn plukovníka StB, který se snad chabě o jakousi reformu pokusil, ale brzy byl pracovníky televize zpacifikován - a to do té míry, že dík jeho odvolání se o své posty dík nepříliš průhledným obchodům začali bát i další a další zaměstnanci a jejich spojenci v soukromých firmách (proč je kupříkladu pod výzvou "ČT - věc veřejná" podepsán takový Petr Vachler?).

Přestože Chmelíček nasmlouval pro letošní rok již kupu smluv s externími dodavateli, je jejich osud nyní poněkud nejistý. To vše nakonec vedlo k okupaci budovy zpravodajství a k protestům mnoha politiků, kteří začali bojovat proti špatnému televiznímu zákonu, ač jim před devíti lety jeho schválení nebylo vůbec proti mysli.

Jedné z největších demagogií se DD dopouští svou zmínkou o "statisících lidí na Václaváku" - taková číslovka implikuje představu, že na Václavském náměstí se při první demonstraci sešla aspoň polovina Prahy. Kdo si však vzpomene, že první čísla, vpodvečer uváděná médii, hovořila o 50-60 tisících? Teprve v dalších dnech se počet demonstrantů začal udávat číslem 80 000 a až v průběhu dalšího týdne se čtyřkoaliční politici a sdělovací prostředky shodli na lépe zapamatovatelném počtu sta tisíc. Rozhodně se však nejednalo o "statisíce", jak tvrdí DD, spoléhajíc na krátkou paměť občanů.

Pokud budou i po skončení stávky účinkovat v České televizi takoví "nezávislí a objektivní" novináři jako Daniela Drtinová, nezbývá než souhlasit s Petrem Štěpánkem, že Česká televize je opravdu mrtvá. Za svou osobu musím dát za pravdu těm, kdož argumentují tvrzením, že Českou televizi nelze srovnávat s obyčejnou fabrikou. Celoplošná televize opravdu továrnou není (odhlédneme-li od mizerné úrovně řady pořadů) - je totiž strategickým místem, které dokáže propagandou podnítit masové vzpoury a udělat z lidí stádo nemyslících ovcí. A protože proti okupaci tohoto strategického stanoviště nehnul ministr vnitra ani prstem, měla rezignace Stanislava Grosse nejen ležet na premiérově stole, ale už dávno měla být předsedou vlády přijata.

Poznámka JČ: Je docela úsměvné, že ještě nedávno se televizní vzbouřenci, včetně Daniely Drtinové! odmítali vyjadřovat k novému, velmi nedokonalému zákonu o České televizi. Teprve, když na to poukázaly ve výše zmíněném článku Jaroslava Plesla Britské listy, došlo i vzbouřencům, že nejefektivnější argumentací a nejlepším způsobem, jak zakrýt svou jednostrannost a neprofesionalitu, je poukazovat na špatně vypracovanou novelu tohoto zákona. Nás ovšem nepřekvapuje, že na to, na co BL poukázaly, jako první, přišla Daniela Drtinová až o celou řadu dní později...

Článek Daniely Drtinové z MFD 31. 1.2000 je zde:

Kdo chce zabít televizi?

Jan Macháček

Oficiální odůvodnění tvrdí, že monopol je zachován, protože to v celkovém vyjádření vyjde pro stát (občany) lépe, jelikož zájemce zaplatí o desítky miliard více.

Ve článku se uvádí "Telecom vykázal v roce 1999 výnosy z hovorného okolo 26,4 miliardy korun, což přestavuje necelých 51 procent celkových výnosů".

"Počet telefonních linek, které Telecom provozuje, se v posledním roce přestal zvyšovat. Firma obhospodařuje zhruba 3,85 miliónu hlavních telefonních stanic."

Domnívám se, že se v tomto případě jedná o ždímání nás, občanů na úkor výnosu pro stát. Jak je navíc možné, že se Telecom, potažmo stát, takovými nehoráznými částkami chlubí? Pokud by držel cenovou hladinu hovorů v zahraničí, výnosy z hovorného by byly poloviční, ne-li menší a firmy by mohly ušetřené peníze investovat. Takto odvádíme státu desítky miliard ročně s vědomím, že si z koláče pořádně ukousne sám Telecom a jeho management.

Moje malá firma s 5 zaměstnanci má připojení tou nejlevnější pevnou linkou na Internet a  normální objem hovorů s nízkým podílem hovorů do zahraničí. Přesto platíme každý měsíc 30 tisíc Kč! Pokud bych byl kdekoli na západě, platil bych šestinu, za 10 násobně lepší služby. Linka, kterou máme, nás stojí 20 tisíc/měsíc, má rychlost 64kbs. Ve Francii, kde mám kancelář, stojí linka 512kbs 2000Kč, navíc bez limitu přenesených dat. Za ušetřené peníze bych mohl najmout další pracovní sílu!

Namítnete, že se nemusím orientovat na jednoho poskytovatele internetu, jelikož tam je konkurence v plném proudu. Omyl. Pokud chci připojení pevnou linkou, na 95% území si musím pronajmout kabely od Telecomu, který si účtuje řádově 7000Kč za měsíc. Za ty samé kabely, které vedou k vám domů, si účtuje 200Kč! Vedle toho ještě existuje kartelová dohoda ISP (poskytovatelů připojení), kteří tohoto offsetu (základu) zneužívají a připojení samotné prodávají za odpovídající násobek.

Proč se nenajde investigativní novinář, například z České Televize, který tato čísla přesně analyzuje a vyčíslí přesně, o kolik nás (jednotlivce i firmy) stát obírá a srovná je s argumenty, ktrými se opírá jeho trvání na monopolu?

Poznámka JČ:Ve Velké Británii je už tři čtvrtě roku telefonní připojení na internet zcela bez poplatku. Právě jsme si zavedli doma, v domácnosti kabelový modem, máme na něm připojené čtyřiadvacet hodin denně bez omezení čtyři počítače rychlostí 512 kbs. Platíme za to celkem 20 liber (cca 1100 Kč) měsíčně.

Ptá se Břetislav Passinger:

Dobrý den,

Váš komentář je mi nejasný. "Telefonním připojením na internet zcela bez poplatků" myslíte že neplatíte British Telecomu(nebo jiné společnosti která vám poskytuje telefonické připojení) žádné hovorné pokud jde o datové přenosy ?

Částka 20liber je měsíční paušální poplatek itnernetovému provideru ?

Odpověď JČ:

Firmě ntl neplatím za telefonní připojení na internet žádné poplatky. Stačí se pouze zaregistrovat. Připojuji se na určité telefonní číslo, z něhož nejsou účtovány žádné telefonní poplatky. V době špičkového provozu spojení vypadává, když je deset minut v nečinnosti, jinak počítač zůstává na sítí celé hodiny. Kromě firmy ntl (zlé jazyky tvrdí, že tímto způsobem se snaží zcela ovládnout internetový trh v Británii) poskytují podobné připojení zcela zdarmo i jiní britští internetoví provideři.

Za cable modem připojení platím dvacet liber měsíčně téže firmě ntl, telefonnímu provideru, což je zároveň internetový provider a poskytovatel kabelové televize a internetového nakupování. V Británii jsou po ulicích do chodníků zakopány optické sítě, které poskytují kabelovou televizi, telefonní připojení a počátky interaktivního nakupování. (Tyto investice byly provedeny v devadesátých letech a částkou se vyrovnaly částce, kterou v devatenáctém století stálo vybudovat v Británii železnice.) V rámci těchto sítí je možno si objednat připojení na kabelový modem. To NENÍ telefonní připojení. Je nutno učinit jednorázovou investici cca 130 liber za ten kabelový modem, přijdou zřízenci, kteří zavedou do bytu kabelové připojení, pak je paušální poplatek 10 liber měsíčně za nižší rychlost, kterou si nepamatuju, 20 liber za vyšší rychlost 512 kbs.

Radim Hreha

Karel Kühnl svým vystoupením totiž ve mně vyvolal podezření, že čtyřkoalice a rovněž US pod jeho vedením není schopná kultivovat českou politickou scénu. Ta je už přesycená politiky, kteří svou programovou bezradnost zakrývají okázalým sebevědomím i arogancí, politiky jejichž základním programovým cílem je jenom odmítání opoziční smlouvy.

Kühnlovo vystoupení umocnilo moje podezření, že čtyřkoalice je zatím účelový opoziční hybrid, který v případě volebního úspěchu nedokáže naplnit naděje voličů. Opakované vyzdvihování skutečnosti, že čtyřkoalice se dokáže domluvit, bylo ze strany kandidáta na volebního lídra a potencionálního člena stínové vlády příliš málo. Jeho další vyjádření i reakce na dotazy posluchačů totiž zůstaly jen v proklamativní rovině postrádající konkrétní kroky podmiňující praktické naplnění jeho slibů.

Jinými slovy Karel Kühnl, mě přesvědčil, že je schopen předstihnout Miloše Zemana i Václava Klause jenom v míře osobní arogance. Oba nejvyšší ústavní představitelé státu se totiž dokázali v zájmu občanů dohodnout bez jakékoliv okázalosti.

František Pillmann

Příbuzná myšlenka o V. Havlovi jako o potenciálním optimálním leadrovi 4K se objevila v těchto dnech i v BL, i když to nebylo z řad příznivců 4K či fanoušků V. Havla, ale spíše obava než přání.

Podle mého názoru se ovšem V. Havel nikdy leadrem 4K nestane, jakkoliv si to jistě četní příznivci 4K přejí.

Určitý volební zisk by to jistě pro 4K přineslo, nicméně by to asi zas tak velký přínos nebyl, protože V. Havel už léta dává najevo dost zřetelně i pro méně chápavé voliče, že mu ODS leží v žaludku a že fandil ODA a nyní fandí 4K, ale pokud to mělo nějaký vliv na preference, tak celkový zvrat to prokazatelně nepřineslo. Kdo na tom hlavně prodělal, byl v první řadě V. Havel a nejen jeho preference, ale i jeho role v české historii.

(Z dnešního pohledu na krizi v ČT je zajímavé si připomenout, jak už před léty manipulovali veřejným míněním snaživí Havlovi nohsledi v ČT. Když V. Havel hřímal v předvolebním projevu k národu, že některé strany nemůže voličům doporučit, a zaobalil to do všeobecných tezí o nesnášenlivosti těchto stran apod., tak ČT neváhala jeho mlhavou řeč bez uvedení konkrétních stran doprovodit zcela konkrétními záběry na tváře vůdců těch stran, které Havel ani redaktoři a vedení ČT určitě nevolili a nevolí dodnes.

Ve skutečně veřejnoprávní televizi, ba i v slušné a profesionálně vedené soukromé televizi věc naprosto neslýchaná.)

Pokud by se V. Havel stal ovšem otevřeným volebním leadrem nějaké strany, tak by tím zcela negoval svůj dosavadní obraz nadstranického prezidenta, a svou politickou teorii, jakkoliv on sám termín nepolitické politiky nyní zpochybňuje, ale spíše jen co do formy než obsahu.

A protože pokud V. Havlovi na něčem záleží, tak je to především jeho mediální image a hlavně obraz v budoucích učebnicích, a na 4K mu záleží nekonečně méně, tak se V. Havel nikdy nebude pro 4K otevřeně (myšleno "stranicky", zvnitřka ) angažovat.

Druhý důvod, proč se V. Havel nikdy nestane stranickým leadrem, je jeho nechuť k drobné masarykovské práci, kterou by vyžadovala role stranického leadra, neřkuli exekutivní role předsedy vlády.

Parketa V. Havla je naopak krátkodobý efektní výkon na pódiu, ve světle reflektorů.

Jiná věc ovšem je angažování zvenku. Zde V. Havel dozajista ztratí poslední zábrany, které měl až do posledních prezidentských voleb, kdy potřeboval i hlasy ODS.

Předpokládám, že svou "nadstranickost", která spočívá vlastně jen v antipatii k těm stranám, v nichž nemá kamarády, dovede k naprosté dokonalosti.

Jak neotřele V. Havel sám chápe svou neutralitu a nadstranickost, svědčila nejlépe po volbách r. 1998 jeho nezapomenutelná odpověď na výtku, že příliš stranil US. V. Havel tehdy odpověděl, že kritizoval všechny strany včetně US, takže je dokonale neutrální.

Bohužel už zapomněl dodat, že jediná kritika, kterou kdy pronesl na adresu US, byla ta, že US nedokázala voličům vysvětlit, proč nemají volit ODS.

Takovou nadstranickost, nezávislost a sebekritičnost se od V. Havla borci v ČT velmi rádi přiučili. Jen mi dodnes vrtá hlavou, jestli své nadstranickosti a neutralitě V. Havel sám opravdu naivně věří, nebo jestli si z lidí dělá legraci.