Co je nového v České republice

Aktualizace, čtvtek 15.00:

Poznámka TP: Docela závidím kolegovi Kotrbovi optimismus, s nímž hledá v politických zprávách ČTK (nebo kteréhokoli jiného média) informace; ty tam samozřejmě jsou, ale výhradně jako prostředek a zástěrka manipulace. Kauza Pilip-Bubeník-Pithart - podobně jako "boj o svobodu slova v ČT" - je prvotřídním produktem mediálních manipulátorů. Pravda, ne všechny obrazy vyšly, jak plánováno (těžko se dalo čekat, že národ majoritně pojme Pilipovo věznění jako individualizovanou odplatu politické třídě za její výsady), ale rozzářené oči věznitelů po setkání s laskavým a moudrým Politikem (L. Pilipová), bázeň smíšená s obdivem ke smělému komunistickému vůdci (tj. recidiva podpory pro Miloševiče v době bombardování Srbska) nebo Klaus-hlupáček, který se musí omluvit za prostořekost, to jsou čísla stejně podařená jako Otakar Svoboda v přilbě za zvuků Louisovy trubky...

Jsme si jisti, že příkaz "odstíhat" mluvčí (kteří se mimochodem od násilí při zasedání MMF/SB explicitně distancovali) je v nejlepších rukou: můžeme-li věřit Petru Cibulkovi, pan vyšetřovatel má pro boj s vnitřním nepřítelem optimální vzdělání:

KLOUBEK Martin, nar. 8. 7. 1950, člen KSČ od 16. 12. 1968. V roce 1985 VŠ VB, fakulta StB, VŠ KGB v SSSR, od 12. 5. 1987 výkon služby operačního důstojníka VŠ SNB. Dne 29. 6. 1990 podán návrh na povýšení do hodnosti kapitána... atd.

Tak impozantním životopisem se u dnešní policie může pochlubit málokdo... (TP)

Informace uvedené ve Vašem článku považuji za účelově zmanipulované a neodpovídající průběhu jednání PK. Vzhledem k tomu, že se jednalo o uzavřené jednání PK nebudu se k těmto bludům a nesmyslným vývodům a účelovým spekulacím údajně pana poslance Ivana Davida vyjadřovat.

Předpokládám, že celý článek je z Vašich domněnek a nechce se mi věřit, že by se pan poslanec Ivan David k něčemu podobnému propůjčil.

Žádám Vás o zveřejnění tohoto mého stanoviska k Vašemu článku.

S pozdravem

Ing. Zdeněk Škromach

Odpověď Štěpána Kotrby:

Ztrapňujete se před čtenáři Britských listů opravdu zbytečně, sám a dobrovolně. Ale to je Vaše věc a vaše politická kariéra.

Věřte mi, že velmi rád zveřejním vaše stanovisko v plném znění, tučně a ještě i s Vaší fotografií.

Článek je opravdu od poslance Ivana Davida, napsán byl pro vnitrostranický časopis 3D, kde i vyšel, nebyl naší redakcí nijak krácen a nijak pozměňován, od pana poslance Davida je i souhlas s jeho přetištěním do knihy "V hlavních zprávách: Televize", která vyjde v pátek 9. února.

Toliko k faktům, a nyní k vašim domněnkám. Pouze proto, že se jednalo o uzavřené zasedání, považujete článek vašeho stranického kolegy za bludy, ke kterým se nebudete vyjadřovat? Panu poslanci Davidovi už je zřejmě na zvracení z poměrů ve vámi řízeném poslaneckém klubu ČSSD, a proto se rozhodl podělit se o své zkušenosti z "práce" klubu v kauze tak závažné (jakou krize v ČT bezesporu byla) se čtenáři. Čtenář má právo znát i zákulisí pletich, které někteří poslanci vytvářeli s obratností jim vlastní...

Poté, co jste reagoval tak, jak jste reagoval, se jeho motivům pro napsání článku stále méně divím. Začínám jim i rozumět.

Štěpán Kotrba, Britské listy

Tou dobou už se Rada ČT na rozdíl od sklonku léta 2000 ocitala naprosto ve vleku Jany Dědečkové. Proto nabývá na důležitosti jiná otázka: kdo ovlivňoval názory Jany Dědečkové? Sama Dědečková potvrdila, že její myšlení “bylo hodně ovlivněno p. Pecinou a BL”. To není žádné tajemství, těsné kontakty Britských listů s Janou Dědečkovou byly zřetelné od počátku léta 2000. Dále však Jana Dědečková připouští, že na ní měla “určitý vliv” Jana Bobošíková. Připočteme-li k tomu těsné vztahy Jany Dědečkové “s přítelkyní Kateřinou Dostálovou”, začíná se rýsovat ona smrtící skupinka našeptávačů, která nevědomou a předpojatou majitelku penziónu postupně proměnila v hybatelku největší pohromy v dějinách televizního vysílání veřejné služby v ČR.

Postupně se vynořují příčinné souvislosti. Proměna Tomáše Peciny v zastánce Jany Dědečkové a hlasatele jejích agresivních a intolerantních názorů byla patrná nejpozději v srpnu loňského roku. Nepochybně to pro něj byl hřejivý pocit, vidět do zákulisí Rady ČT, dostávat pod rukou dosud nezveřejněné materiály, být tázán na svůj názor a mít možnost ovlivňovat její jednání. Však také Britské listy v Pecinových komentářích dávaly nepokrytě najevo své zklamání, kdykoli tlak Rady ČT na generálního ředitele na některém zasedání polevil.

Vliv Britských listů na myšlení Jany Dědečkové se promítal v jejím neustálém přeceňování významu zpravodajství a některých pořadů aktuální publicistiky na úkor všeho ostatního, co ČT vyrábí a vysílá. Byl však patrný také v tom, jak Britské listy neustále podněcovaly Radu ČT k nedůvěře vůči generálnímu řediteli a k jeho vyslovenému šikanování radou, které ve vztazích předchozích generálních ředitelů ČT s předchozími Radami ČT nemělo precedens. Tomáš Pecina k tomu iniciativně přispíval také osobně řadou stížností. To vše lze snadno dokumentárně doložit.

Podrobným rozborem se k textu Nikolaje Savického vrátíme, až poté, co ho uveřejníme celý. Teď snad jen tyto drobné poznámky: Fascinuje mě na rozboru pana Savického jeho téměř hmatatelný strach před svobodnou, kritickou myšlenkou, která může mít až ničivou sílu, dostane-li se do "nepovolaných rukou". Po pádu komunismu se začalo v ČR říkat, že vzhledem k tomu, že už se teď "všechno může", slovo ztratilo na váze a nikdo na ně nedá. Že by tomu tak přece jen nebylo? Že by slovo (Britských listů) dokázalo i v relativistickém chaosu dnešní České republiky působit tak explozivní silou, jak to líčí Nikolaj Savický? A je-li to pravda, ptejme se, proč tomu tak je? Není to třeba náhodou proto, že BL píší podloženě a věcně, že nepíší hlouposti? - Na textu Nikolaje Savického mě také zaujala dost trvalá představa vnějšího nebezpečí, spiklenců, kteří neodpovědně ohrožují víceméně uspokojivě fungující Českou televizi. (Je to, ať pan Savický odpustí, trochu jak za dob Sovětského svazu: v něm bylo všechno také víceméně v pořádku, jen ti západní imperialisté pořád zuřili a pořád něco kritizovali.) - Jinou zajímavou věcí je pozoruhodná arogance tzv. "odborníků" - o ČT smějí rozhodovat jen specialisté, případně osoby, které s ČT spolupracují a znají řádně její vnitřní chod. Nikdo jiný, zvnějšku, z venkova, nemůže České televizi rozumět. To, že v demokracii o chodu institucí mají rozhodovat právě obyčejní lidé, k jejichž prospěchu mají ty instituce fungovat, je pominuto. Je pravda, jak píše Nikolaj Savický, že se Britské listy soustřeďovaly ve své kritice zejména na zpravodajství ČT, jenže to je ve veřejnoprávní televizi v demokracii tou nejdůležitější složkou - konec konců proti reformě rebelovalo právě zpravodajství, které je v celé ČT zřejmě nejnekvalitnějším oddělením. (JČ)

Na tuto poznámku Jana Čulíka reagoval Nikolaj Savický textem, zveřeněným v tomto čísle BL.

Vážený pane Čulíku,

myslela jsem, že přeháníte (Jak jsem dostal na Václavák 100 000 lidí), ale N. Savický to potvrzuje. Intelektuálové J. Čulík a T. Pecina pomýlili svými informacemi nevzdělanou J. Dědečkovou, té se kupodivu podařilo přesvědčit (nebo pomýlit) vzdělance v Radě ČT, a tak tu máme televizní krizi. Když v systému vede malý impuls k velkým změnám, znamená to, že systém není příliš stabilní.

K tomu jsem došla svojí ženskou logikou.

PS. Reci Nikolaje Savickeho o nevzdelanosti J. Dedeckove mi pripomnely doby, kdy jsem jezdila do CST na ruzne vzdelanostni souteze a musela poslouchat reci intelektualu ruznych o tom, ze  jsou delnici a jejich deti blbi.

CT je mimoradne stabilni system, vysoce odolny proti jakymkoliv zmenam, nestabilnim systemem je ceska spolecnost, kdyz kvuli redakci zpravodajstvi malem padne vlada. To uz jste ale psali.

J. Dedeckova je castecne v podobnych sporech s elitarskymi rigidnimi strukturami jako hokynarska dcerka M. Thatcherova.

Vazeny pane Culiku,

pekne jste vybral citat "neustále podněcovaly Radu ČT k nedůvěře vůči generálnímu řediteli a k jeho vyslovenému šikanování radou, které ve vztazích předchozích generálních ředitelů ČT s předchozími Radami ČT nemělo precedens. Tomáš Pecina k tomu iniciativně přispíval také osobně řadou stížností. To vše lze snadno dokumentárně doložit."

Panu Savickemu by se mozna libilo v 18. stoleti, kdyz urady davaly poddanym pokuty za drze stiznosti. Cesti evangelici v dobe po vydani tolerancniho patentu o tom vedeli sve (viz nedavna krasna knizka Patent zvany tolerancni od Evy Melemukove).

Chci rict, ze drzim blistum palce v jejich zadostech (též zde) o informace o hospodareni CT. Posledni rozsudky soudu ve veci svobody informaci o hospodareni obci davaji urcitou nadeji.

Skutecne si myslim,ze by mela byt doporucenou nebo snad i povinnou cetbou vsem redaktorum z 'oteenky' , zejmena pak pasaze o 'konstrukci reality' ve zpravodajstvi.

"Neboť tyto informace jakožto telekomunikační tajemství požívají ochrany podle § 84, odst. 3, písm. c), zákona č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a v odst. 2 téhož paragrafu je stanovena povinnost mlčenlivosti pro každého, kdo se je dozví, vzniká podezření, že popsaným skutkem byl spáchán trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178, odst. 2, trestního zákona, přičemž v úvahu přichází zpřísněná trestní sazba podle odst. 3, písm. b), tohoto paragrafu, jelikož předmětný skutek byl spáchán televizním vysíláním."

Viz o tom v BL zde. (JČ)

Kdo se zajímá o podstatu nynější krize, nechť se podívá na rozhovory Britských listů s Ivanem Kytkou a Janou Bobošíkovou o České televizi z roku 1998. (Též v knize ...jak Češi jednají, Milenium Publishing, 2000, která se podrobně věnuje kořenům krize v  ČT, informace viz níže; v žebříčku nejprodávanějších titulů knihkupectví Kosmas se v posledních čtrnácti dnech tato kniha opět vrátila na první místo.) - V tematickém archivu Britských listů naleznete za poslední cca tři roky pod heslem "sdělovací prostředky, Česká televize" více než 800 článků a analýz o ČT. Ukazují, jak vznikl nynější problém.

Dovíte se v ní mnoho o interních problémech České televize a proč jsou pořád odvolávání její generální ředitelé. Dosti podstatná část nového výboru z Britských listů se zabývá dosud nepříliš úspěšnou reformou zpravodajství v České televizi, dále kniha pojednává mj. o reakcích českých intelektuálů na analýzu Václava Havla v pojetí Johna Keana, o české politice a kultuře, o české byrokracii a  českých postojích obecněji. Předmluva ke knižnímu svazku - stručně vysvětlující, co v knize je - je zde, podrobný obsah knihy je zde, obálka je tady. (První výbor z Britských listů ...jak Češi myslí, Milenium Publishing, 1999, je rozebraný.)

Výběr textů z posledních dní:

Vlasta Leporská

Přiznávám, že mě již unavuje a otravuje vést polemiky s názory, snažícími se dokazovat méněcennost ženského pohlaví, případně společensky destruktivní dopad nerespektování tzv. rolí muže a ženy v rodině, společnosti atd. Namátkou uvádím, co všechno ženy třeba neumějí: pít z lahve, škrtat sirkou, nemají smysl pro humor … Slavná Kámasútra dokonce upírá ženám schopnost plnohodnotného sexuálního prožitku (zatímco křesťanství naopak ocejchovalo ženu jako nádobu hříchu). Polemizovat s těmito postoji je srovnatelné s házením hrachu na stěnu, nabírání vody sítem apod. Zvláště pošetilá je snaha poctivě dokladovat ženské schopnosti na základě jejich výsledků v tom či onom. V nejlepším případě se taková věc prohlásí za zcela okrajovou a nepodstatnou, výjimku potvrzující pravidlo, nanejvýš dokazující zpupnost těch, kdo si takto vyskakují a snaží se narušovat všeobecný řád. V horším případě vyvolá nenávist a obrannou reakci neboť připustit pravdivost takového důkazu se rovná totálnímu rozpadu něčího mikrosvěta, zpochybnění všech hodnot, zmatení a nejistotu.

Důvody, proč lidé v tomto sporu zastávají konzervativní postoje bez ohledu na prokazatelné skutečnosti dokazující opak, totiž nijak nesouvisejí se skutečným stavem věcí – oni jednoduše prosazují to, co se jim líbí. Chtěli by, aby svět takto vypadal, a snaží se, aby takový byl. Kdyby chtěli hledat pravdivý obraz, mají dostatek indicií, na jejichž základě by museli své postoje přinejmenším pozměnit. Ale oni to neudělají, naopak každý pokus o narušení jejich představy odrážejí s tvrdostí a důsledností hraničáře střežícího Železnou oponu. Proč se například pan Škuba a spol. snaží mocí mermo dokázat, že ženy (=celá ženská populace) nemají talent pro matematiku, když sami připouštějí, že některé ženy tyto schopnosti mají. (Poznámka – „já jsem na naší průmyslovce o žádné takové neslyšel“ – matematicky nadaná děvčata jdou obvykle na gymnázium).

Proč si souběžně nepoloží otázku, jak velké procento mužů matematické schopnosti má? Neznám přesná statistická data, ale dovolím si odhadnout, že lidí s vysokoškolským vzděláním je méně než 20%. Z toho specializace s matematickou orientací mohou tvořit řekněme 10%. I kdyby všichni matematikové byli muži, jednalo by se o cca 2% celé populace. Přesto „muži jsou talentovaní matematici, zatímco ženy ani trochu“.

Zde bych chtěla poukázat na jistou nepřesnost v celkovém vymezení sporných stran – nejedná se podle mého názoru o spor ženy vs. muži, ale spor lidí vyznávající „tradiční hodnoty“ a těch, kteří v tradičních schématech naopak vidí slabiny. Patriarchát totiž není jen mužskou záležitostí, ale ženy na něm v mnoha směrech aktivně participují. Ze strany mužů je příklon k názoru potvrzujícímu jejich dominanci celkem pochopitelný, na straně žen (ano jsou i antifeministky) se jedná o přijetí role, která některým vyhovuje. V představě těchto žen je svět ovládaný muži báječné místo, kde nemusím nic umět, nemusím nic řešit, stačí se jen zalíbit, zvolit vhodnou manipulační techniku a svět je můj. Šéfová neocení mé pěkné nohy a nepozve mě na večeři. Dále některé ženy dělí ženskou populaci na sebe a ty druhé. Ostatní ženy jsou slepice, nebezpečné na silnici, nezvladatelné hysterky atd. zatímco já patřím do toho správného mužského světa a taky jediná těm chlapům rozumím. Je tedy zcela zřejmé, že věcnou argumentací spojenou s různými příklady se nedá takový postoj nijak zvrátit. Tomu muži se prostě líbí jeho pocit nadřazenosti, té ženě zase pocit, že toho dominantního chlapa zcela ovládá, je nejlepší ze všech atd.

Jak plyne z výše uvedeného, „klasický model“ vyhovuje spíš jedincům průměrných schopností, případně trpícím nějakým komplexem, kterým je nepříjemné být vystaveni konkurenci. Lidé nezávislého myšlení a výraznějších schopností se nutně musí cítit oním modelem svázaní a omezovaní. V případě žen je to zřejmé, u mužů vzniká potřeba mít plnohodnotnou partnerku namísto předmětu použití. Krásný příklad můžeme najít v Jirotkově knize Saturnin, kde autor praví, že „…si dovede představit svoji partnerku bez pískání při spatření myšky a občasného omdlévání… “ a také „mu nevadí, že jeho milá vyhrála lyžařský závod v alpské kombinaci“.

V tomto krátkém textu nemohu pochopitelně rozebrat toto téma do všech podrobností, ale snad jsem nastínila dostatečně zřetelně hlavní myšlenku a budu ráda, když se nad takto postaveným problémem někdo zamyslí (snad dokonce i stoupenci opozičního tábora).

Přece jen ale zvednu jednu rukavici, hozenou Ferdinandem:

„V praxi to znamena asi toto: pokud zlikvidujete klasickou polarizaci rodiny a vymazete z ni muzsky a zensky archetyp (v astrologicke terminologii by jim odpovidal Mars a Venuse, v rodicovskych rolich take dvojice Slunce-Luna), a nahradite je dvema univerzalnimi rodici (prevdepodobne zaujmou roli, kterou v astrologicke terminologii zaujima Merkur - Hermes, v nekterych pripadech snad Zeus-Jupiter), napachate na vyvoji jedince dost zasadni skody, ktere pro nedostatek precedentu ani nedovedu odhadnout. Nepoznane, nezpracovane a neprozite archetypy vybublavaji na povrch v nejneocekavanejsich situacich a projevech, zpravidla ve forme jevu pro jedince destruktivnich. “

Ani v nejmenším nehodlám zpochybňovat existenci mužského a ženského archetypu, Ferdinande.

Problém je však v jeho přesném vymezení. To, jak ho vymezují stoupenci vaší doktríny, má ke skutečnosti hodně daleko a možná by stálo za to začít na tom pravdivém obraze pracovat.

Ve vašem příspěvku lze také zaznamenat velmi častý omyl, že vaši oponenti se snaží zrušit rozdíly mezi pohlavími, místo muže a ženy vytvořit nějakého nivelizovaného člověka – viz „nahradit dvěma universálními rodiči“…

O nic takového neusilujeme, ostatně to ani není možné. Existuje-li archetyp, je-li mužský a ženský fenomén realitou, pak ho žádné společenské konvence a zvyklosti nemohou zcela potřít.

(Mimochodem to je také základ odvěkého sporu mezi konzervativci a liberály – konzervativci mají potřebu za každou cenu ochraňovat - nejčastěji represivními metodami, podle nich domněle ohrožené hodnoty, o nichž liberálové vědí, že nikdy skutečně ohrožené být nemohou).

Cílem „feministických snah“ je jen odstranit nejkřiklavější deformace v této oblasti. Vůbec je zajímavé, že názorový proud, kladoucí si cíl alespoň trochu vyrovnat značně nevyvážené postavení mužů a žen se nazývá feminismus. Tento název hovoří sám za sebe – nerovnost pohlaví je normální – snaha o vyváženost je ismus!

Chci se ovšem distancovat od militantních forem feminismu a poukazuji na to, že se pod pojem feminismus řadí velmi široké názorové spektrum, což je mnohdy matoucí. Zoufalá snaha feministů a feministek přinášet důkazy o tom, co ženy všechno dovedou, je motivována právě potřebou dodat ženám alespoň nějaký kredit ve společenském povědomí.

Ony totiž ty rozdíly, které někteří s takovým gustem vyhledávají a často i konstruují, většinou slouží právě k dokazování ženské méněcennosti. A to je důvod, proč se ti, jimž jde o nápravu, snaží dokázat, že to není pravda. Zeptejme se jinak – musí žena dokázat stejně kvalitně vykopat pařez, aby někdo uznal, že je taky člověkem?

Komu se zdá, že přeháním a líčím situaci ve společnosti moc černě: již mnoho let se lká nad příliš feminizovaným školstvím (opět upozorňuji na existenci samotného pojmu „feminizace“ – nezdravá přemíra žen) a dokonce byla tendence přičítat tomuto faktu většinu problémů ve školství.

V týdeníku Respekt dokonce vyšel článek s názvem: „Výchova dětí je již čtyřicet let v rukou žen!“ Co proboha nám ženským zbývá, když i výchova dětí je v tomto případě v nesprávných rukou! (co tomu říkáte Ferdinande? co archetypy?)

V době, kdy byli učiteli převážně muži, tento fakt nikoho neznepokojoval. Proč se třeba nikdo nezeptá, zda žalostný stav naší armády není způsoben její „přílišnou maskulinizací“ ? a jestli by nepotřebovala trochu ženského prvku, který by jako čerstvý pramen osvěžil její vadnoucí zeleň?

Teď opravdu žertuji a přeháním, prosím, aby mi nikdo nepsal, že ženy v armádě jsou a zda je to dobře nebo ne….

Před časem se tuším pan Čulík pozastavoval nad tím, proč je feminismus v ČR tak okrajovou a dokonce ostrakizovanou záležitostí. Inu jednak je u nás prezentován jako atak šílených frustrovaných ženských na samou podstatu mezilidských vztahů. Za druhé jen málo lidí je ochotno si utvářet vlastní názor a prosazovat ho (jak už jsem párkrát ve svých příspěvcích konstatovala), zvláště když to někdy znamená postavit se vlně opovržení a občas i nenávisti. Mimochodem nemáme něco takového i v národních legendách? Libuše po Chrudošově urážlivém výpadu také sklapla podpatky a provdala se raději za Přemysla….

Jindřich Dvořák

Uklidnim vas, vas zazitek s Cedokem je slaby odvar toho, co jsem ja zazil pred tremi lety s CK pana Fishera.

My jsme nejen nedostali inzerovanou sluzbu, ale ani predem zaplacene auto, ktere jsme 5 dni museli z delegatky na Kanarskych ostrovech doslova dolovat, nejen ze jsme jako Cesi meli oddelenou jidelnu od ostatnich turistu (Nemci, Anglicane...) nejen ze jsme misto apartmanu s klimatizaci a vyhledem na more dostali ctyrluzkovy pokoj na urovni zamestnanecke ubytovny, v prizemi a s vyhledem do zadniho traktu kuchyne.

Po navratu a na nasi stiznost s pozadavkem vraceni pomerne casti zaplacenych penez za nesplneni inzerovanych sluzeb nam bylo po 2 urgencich a 2 mesicich dorucena strucna odpoved, ze pokud nejsme se sluzbami CK Fischer spokojeni, tak se mame priste obratit na jinou cestovni kancelar.

Arogance par excelence. Ani slovo omluvy,ani koruna zpatky.

Tento dopis jsem zaslal do MF Dnes ale i primo panu Fischerovi do jeho poslanecke kancelare ale zadnou odpoved jsem nikdy neobdrzel.

Takze jak vidite, dopadl jste jeste dobre. Jak rikaval muj otec, vse je v lidech. Nad podobnou aroganci, s jakou jste se setkal, se dnes jiz dovedu s usmevem povznest.

Stejne jako vy s Cedokem i ja dnes vim, ze s CK Fischer jiz nikdy nikam nepojedu.

Ale bohuzel siroky usmev pana Fishera je stale pro mnoho lidi dostatecnym magnetem a zarukou "solidnosti".

Doporucuji sledovat nabidku CK Interhome, zajistit si pres ne ubytovani, pripadne letenky a o zbytek se postarat radeji sam.

Predejdete tak zklamani a usetrite i nemalo penez za lajdacke sluzby.

Petr Sládeček

posilam Vam v priloze prepis poradu Klekanice, ve kterem byl otevren sud s dynamitem - priprava zpravodajskych sotu regionalnich televizi najednou pro vice celoplosnych televiznich televiznich stanic.

Chtel bych Vam jen rici, ze podle mych informaci jde o projekt uz dlouho pripravovany Vladimirem Zeleznym a jeho spojenci.

Projekt na vytvoreni agentury Regio,ktera by delala v oblasti ceskeho regionalniho TV zpravodajstvi neco jako jako AQS v oblasti nakupu filmu a serialu.

Z osobni zkusenosti mohu potvrdit, ze zarodky tohoto lezi v roce 1997, kdy byla zalozena 'synergie' mezi televizemi Nova a Prima.

Pouze z doslechu vim, ze reditelem agentury se mel udajne stat Jiri Hodac. Co to znamena nebo neznamena, nevim.

O projektu se mezi zpravodajci, napr, z Primy, obecne vi. Stopa je horka.

Václav Žák

(1) Je lež, že se za Mathého v televizi utrácely peníze. Naopak, Mathé prosadil zavedení solidního informačního systému, který dokázal měřit náklady na pořady a zajišťoval naprostou transparenci výdajů. Žádný šéf, který chce provozovat čachry, takový informační systém nechce.

(2) Karel Kochman měl velkou zásluhu na tom, že televize financovala tvůrčí činnost nekorupčně. On, člověk s mravní i profesionální autoritou, a finančně zajištěný, dokázal lépe než kdo jiný ten obtížný úkol zvládnout. Stálo by za to otiskout seznam projektů, které ČT v té době financovala, aby si o tom čtenáři mohli udělat úsudek.

(3) Televize nejsou kasárna. Paní Bobošíková předvedla, že by bez problémů mohla řídit rotu kyrysarů. Že ji za to budou někteří obdivovat, to pro mne je šok a další důkaz, že to s demokracií nebudeme mít jednoduché.

Demokracie spočívá na MOTIVACI svobodně jednajících subjektů. Televize musí být plná tvůrčích, samostatně jednajících lidí, kteří se DOBROVOLNĚ podřídí autoritě.

(4) Nápravu situace ve zpravodajství nejde udělat přes noc. To bude vyžadovat čas a trpělivost.

(5) Ze všech lidí, kteří se v úterý představili, byl Karel Kochman zřetelně nejlepší. Nezalhal ani v jednom bodě, přesně odlišoval to, co může udělat prozatímní ředitel. V podstatě to je jediný člověk, který může vrátit do televize důvěru a pod jehož vedením existuje šance, že se věci začnou zlepšovat.

(6) Poslanci si musí vybrat (mluvím o ČSSD a 4K, ODS Kochmana volit nebude - ke své vlastní škodě). Buď propadnou touze vyřídit si to se "vzbouřenci", pak uvrhnou televizi do křečí, na kterých nevydělá nikdo, ani oni. Nebo zvolí prozatímním ředitelem jediného člověka, který má neformální autoritu a dokáže situaci v televizi stabilizovat.

Lidé s mindráky by si je měli léčit jinak než psaním o věcech, jimž mnoho nerozumějí.

Poznámka JČ: Přijímám argument Václava Žáka o potřebě kompromisu, zároveň jsem však nucen poukázat na to, že pan Žák píše pod vlivem informací od svých blízkých kontaktů z České televize a je známo, že televize chce Kochmana, Mathého člověka, který v ČT dával volnou ruku interním neformálním řídícím vazbám.

Ivo Mathé a pan Kochman byli, jak se zdá, "dobrými manažery" jen ve velmi nedokonalém a velmi "postkomunistickém"smyslu. Mám velké pochybnosti, zda konzervativní Karel Kochman má dostatečně silnou vizi na to, aby dokázal přivést Českou televizi do jednadvacátého století a proměnit ji z postkomunistického molochu s omezeným étosem v pružnou a efektivní organizaci, schopnou čelit problémům nadcházející globalizační a digitální éry. Všechno je to začarovaný kruh: pokud se nepodaří reforma, přibližně v tom smyslu, jak se to snažila prosadit minulá Rada ČT, dojde stejně dříve nebo později k likvidaci České televize. Tato instituce totiž nebude mít dostatečně velkou sílu a schopnost odolat vznikajícím technologickým tlakům, mj. i ze zahraničí a od jiných, rychle se rozvíjejících elektronických médií. V nastávajícím chaosu přežije jen nejprůraznější, nejprofesionálnější a nejkvalitnější vysílatel. Že by se jím dokázala stát Česká televize za Karla Kochmana, velmi pochybuji. Ten navrátí situaci tam, kde byla za Mathého, k dočasné spokojenosti zaměstnanců ČT, kteří si budou chvíli myslet, že vyhráli. Jenže není možné dvakrát vstoupit do téže řeky a Česká republika ani Evropa už není v první polovin devadesátých let. Zanedlouho bude následovat rozklad ČT. Jsem velmi skeptický - dospěl jsem k názoru, že Česká republika nemá na veřejnoprávní televizi (to, co, o čem nyní ČT předstírá, že je to veřejnoprávní zpravodajství, je vesměs odporná propaganda) a Česká televize nemá na to, aby v nadcházejících technologických kataklysmatech přežila. Rebelií si nad sebou zaměstnanci televize podepsali ortel. Nebude vykonán možná v tomto roce, ani v příštím, ale dlouhodobou existenci bych se jako případný zaměstnanec ČT plánovat tedy neodvážil.

Nikdy jsme nedostali informace o tom, kolik stojí výroba jakého pořadu v ČT, ačkoliv jsme o ně opakovaně žádali, nejnověji na základě novelizovaného zákona č. 39/2001 Sb., který mění zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím tak, že povinnými subjekty ve smyslu tohoto zákona jsou nyní rovněž "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky". Z toho vyplývá, že se povinným subjektem stala i Česká televize. Žádáme proto na základě zákona o svobodném přístupu k informacím o  údaje týkající se hospodaření České televize, viz tento text. Také chceme od ČT vědět, za jakých finančních okolností v ní působí organizace Člověk v tísni, viz zde. Zatím z ČT nepřišla žádná odpověď.

Co se týče údajné otevřenosti financí v ČT za Ivo Mathého, dovoluji si citovat ze zkušenosti Ivana Kytky:

Finance v České televizi

2. 9. 1998

Na můj záměr být skutečným manažerem byly finance ve zpravodajství ČT poněkud nepřehledné. Myslím si, že pan Mathé se svými spolupracovníky měli docela dobrou představu o televizních makročíslech. Dalo se vysledovat i zpravodajství, u zpravodajství náklady na jednu minutu přípravy zpravodajských programů. Totéž asi platilo i pro ostatní útvary ČT. Říkat, že televizní financování bylo úplně nepřehledné nebo úplně neprůhledné není myslím úplně spravedlivé.

Na druhou stranu, pokud chtěl člověk jít třeba ve zpravodajství do mikročísel a zjistit, kolik přesně stojí zahraniční redakce, bylo to obtížné. Nerozpočtovaly se jednotlivé pobočky. Z Londýna jsem se dožadoval informací, kolik příští rok můžu utratit. Myslím si, že by veřejná televize měla být schopna jít až do takových pdorobností. Nerozpočtovaly se přesně nebo se pracovalo s takovým údajem, jako jsou náklady na přenosy příspěvků ze zahraničí.

Bylo známo celkové hrubé číslo, kolik se celkově utratí za zahraniční síť. Bylo to někde kolem pětadvaceti nebo teď kolem třiceti miliónů korun. Nikde se ale předem neregistrovalo - kdyby zavolal licenční poplatník a chtěl vědět, kolik pan Kytka utratí v Londýně ročně za benzín nebo kolik má náklady na telefon, tak ten údaj jako takový nebyl okamžitě dostupný.

Myslím si, že to byla chyba. Financování zahraničních poboček mělo být transparentní, až do účtů za telefon, do účtů za faxy, do účtů za unilaterální přenosy.

Tam byla jedna položka, která se jmenovala obecně "spoje", a jestli těch x miliónů redakce protelefonovala, nebo jestli za ně dodala přímé přenosy nebo zpravodajské příspěvky prostřednictvím unilaterálních spojení, to z toho nebylo jasné.

Dalo i nedalo. Průměrné náklady na jednu minutu zpravodajského vysílání bylo možné dopočítat. V systému, v jakém ta zpravodajská redakce byla založena, to ani nebylo potřeba, protože ad hoc všichni lidi spolupracovali na všem. A cirkulace mezi programy, řekněme, jako byl Objektiv, Studio 6, Události, Jednadvacítka, byla tak velká, že to ani nemělo smysl. Jenže smyslem mé reformy bylo to vydělit. Pan Puchalský s tím souhlasil, že v konečném efektu by alespoň v  nějakých celcích bylo zřetelné, že Události nebo Jednadvacítka ročně stojí určité konkrétní peníze. I když já bych býval proto, aby Jednadvacítka byla úplně zvlášť rozpočtovaná, produkčně, zpravodajsky, moderátorsky zajištěná z jiného studia.

Chtěl jsem, aby to bylo transparentnější. Někteří lidé se toho zalekli, když jsem jim chtěl dát takovéto pravomoce. Říkal jsem zahraničním editorům, dostanete roční rozpočet na nákup řekněme unilaterálních přenosů ze zahraničí. Vy budete rozhodovat, jestli to či ono je pro vás důležité v závislosti na těch financích. Chtěl jsem do poněkud nepřehledného způsobu financování a do některých mýtů, které tam existovaly, průhlednost. Aby věděli, když váhají, jestli si koupit unilaterál z Londýna při příležitosti prvního výročí úmrtí Diany nebo ne, že je to určitá konkrétní finanční položka a že mají ten měsíc už vyčerpáno tolik a tolik. Chtěl jsem, aby se zvýšil ekonomický tlak a ekonomická odpovědnost. Pro zpravodajský tým to totiž bylo vždycky oddělené, peníze a produkce. A měl jsem někdy pocit, že velké Kavčí Hory mohou prostřednictvím rozpočtu mohou zpravodajství trochu držet na obojku. Vím, že některé položky byly tradičně podrozpočtovány a pak během roku vedení zpravodajské redakce dojednávalo jejich navýšení.

Buď nebyly předem úplně jasné příjmy, vzhledem k tomu, že existuje proměnlivá čtvrtina příjmů z reklamy. Asi byl správný tlak na to, aby redakce pracovala co nejúsporněji. Vzniká ale legitimní otázka, proč například otvírat pobočku Londýn, když nebyla v roce 1995, když vznikala, rozpočtově zajištěna a důvod, proč jsem tady měl být, abych přinášel původní televizní zpravodajství, byl blokován tím, že bylo málo peněz na unilaterální přenosy. To bylo úzké hrdlo zpravodajské redakce. Vyčítal jsem panu Puchalskému a trochu i Radě ČT, že se o tyto věci nezajímali, Jakub při přípravě svého projektu. Pan Puchalský tam měl zmínku, že když už existuje síť zpravodajů, že není dostatečně využívaná k aktuálním vstupům do relací. Říkal jsem, "Jakube, to znamená, že nevíš nic o rozpočtu, protože tam existuje zásadní finanční překážka." Není to tím, že by v Praze o to neměli zájem, i když někdy mohou být editoři trochu přílši zahleděni do vlastních žabomyších válek politických stran, ale vždycky existoval mýtus, že přenos ze zahraničí je příliš drahý a že si ho ČT nemůže dovolit.

Moudrá slova klasika středověké scholastiky, snadno přenesitelná do moderních evropských dějin (volně dle novoanglického překladu).

Tyran vždy podezírá dobré spíše nez špatné a bojí se každé ctnosti. Snaží se zabránit svým poddaným, aby dosáhli ctnosti a rozvinuli veřejné vědomí, které by se nesnášelo s jejich nespravedlivou mocí. Brání jim ve vytváření přátelských svazků a v radosti ze vzájemného smíru, protože dokud existuje vzájemná nedůvěra, nikdo se nepokusí svrhnout jeho vládu. Proto tyran zasévá nedůvěru, podněcuje rozpory a potlačuje shromáždění, která vedou k vzájemnému poznání a k důvěře mezi lidmi. Brání poddaným v dosažení moci a bohatství, protože se podle soudu svého vlastního špatného svědomí obává, že bohatství a moc použijí jen k tomu, aby mu ubližovali. Proto Job říká o tyranovi: "Strach mu stále šeptá do uší, a i tam, kde je mír (to jest, nikdo tyrana neohrožuje), vidí samá spiknutí."

A protože vládce ctnost poddaných nepodporuje, ale hledí na ni s proradnou záští, najdeš tak malo ctnostných pod vládou tyranů. Neboť, jak napsal Aristoteles, "Statečné hledej tam, kde se statečnost oceňuje," a Cicero, "Čím každý opovrhuje, to upadá a přestává růst." Je přirozené, že lidé, kteří vyrostli ve strachu, jsou servilního ducha a zbabělí, pokud stojí před úkoly, ktere jsou nelehké a vyžadují úsilí."

Sv. Tomáš Akvinský, De Regimine Principum

(O vládě králů, 1265-67)

Nikolaj Savický

Jsem patrně tím posledním, kdo by měl “téměř hmatatelný strach před svobodnou, kritickou myšlenkou”, z čehož mě obviňuje Jan Čulík. Strach (nikoli osobní, ale občanský) naopak mám z vysoce brizantní kombinace hlouposti a moci, která v České republice bohužel není vzácným jevem.

Nepokládám se za televizního odborníka v tom smyslu, v němž o odborné veřejnosti ve svém textu mluvím. Mám svou vlastní kvalifikaci ve zcela jiném oboru, v němž díky Bohu dosahuji výsledků známých a respektovaných i v zahraničí. V ČT jsem se však během řady let naučil ctít lidi, kteří ve svých profesích podávají vynikající výkony.

Nemyslím si, že za zdmi ČT číhá jakési “vnější nebezpečí” od “spiklenců, kteří neodpovědně ohrožují víceméně uspokojivě fungující ČT”. Nebezpečí vidím jinde. Ani v nejmenším nemám v úmyslu zpochybňovat právo občanů rozhodovat o podobě veřejné služby televizním vysíláním. Je to služba určená jim, a mají plné a nezpochybnitelné právo rozhodovat, jakou službu chtějí a kolik za ni jsou ochotni platit. Je také jejich svrchovaným právem rozhodovat, zda tato služba splňuje jejich představy či nikoli, ať si o tom odborníci myslí, co chtějí. ČT má řadu nástrojů, jejichž prostřednictvím dnes a denně zjišťuje názory diváků a snaží se jim všemožně vyjít vstříc. Kdyby však nástrojem této zpětné vazby měla být přímo Rada ČT, musela by mít nejméně cca 700 členů, vybíraných podle předem stanovených sociodemografických ukazatelů, a to proporcionálně ze všech regionů České republiky.

Občané mají také právo (alespoň teoreticky) rozhodovat třeba o tom, zda a za jakých podmínek chtějí například jadernou energetiku. Jejich vůle v tomto směru by měla být v demokratickém státě důsledně respektována, ať je opět názor odborníků (a můžeme se právem ptát, jsou-li kompetentními odborníky v tomto případě jaderní fyzikové, nebo ekonomové a ekologové) jakýkoli. Nikdo s výjimkou sebevrahů však asi nebude chtít, aby o řízení mnoho let fungující jaderné elektrárny rozhodovala správní rada, která za své činy nenese prakticky žádnou odpovědnost a jejíž členové mají o jaderné energetice představu, získanou pouze na základě několika schematických populárních a jednostranně ekologicky aktivistických článků (nebo třeba z rozmluv s členy Greenpeace). Na určité úrovni řízení (nikoli rozhodování o podstatě věci!) prostě musejí v tak složité instituci, jakou je jaderná elektrárna nebo plnoformátová televizní stanice veřejné služby, nastoupit kvalifikovaní odborníci, neboť opak znamená neúnosnou míru rizika.

Britské listy, doufejme, nebudou v zájmu demokracie pokládat za diskriminační opatření to, že ředitel jaderné elektrárny musí být ze zákona ve většině civilizovaných zemí jaderným fyzikem, splňujícím další náročné kvalifikační předpoklady. Také televize představuje potenciální nebezpečí, byť zcela jiného druhu. Už z těchto preventivních důvodů nemůže být její správní rada “laickou porotou”, jak se domnívá Jan Čulík, ale musí mít velmi dobré odborné zázemí a velkou neformální autoritu. Teprve pak se s velkou pravděpodobností nebude opakovat katastrofa, k níž situaci v ČT dovedla za laskavého přispění Britských listů Dědečková a spol. Zdůrazňuji, že nepodezírám Janu Dědečkovou ani Britské listy ze špatných úmyslů. Cyničtí Češi však už poměrně dlouho vědí, kam vede cesta, dlážděná dobrými úmysly...

Nikolaj Savický

Prvotní příčiny odporu odborné veřejnosti proti rozhodnutí Rady ČT

Lekce, kterou českým filmovým a televizním tvůrcům udělil Jakub Puchalský, nezůstala bez odezvy. Ukázalo se, že se odborně nekompetentní člověk může v čele ČT ocitnout velmi snadno. Natropit nedozírné škody pak může i bezděky, vůbec nemusí mít v úmyslu škodit. To úzce souvisí s charakterem vysílacího schématu, výrobního úkolu a programové koncepce. Česká republika je relativně malá země s omezeným profesním zázemím. Ustoupí-li ČT z jakéhokoli důvodu od produkce filmů, objem této produkce poklesne na pětinu nebo desetinu, pokud vůbec bude výroba českých filmů zachována. Přestane-li ČT vyrábět výpravné seriály, nikdo jiný je produkovat nezačne. Zastaví-li ČT financování televizních dokumentů, tato tvorba zanikne. Televizní záznamy a přenosy divadelních představení nebo koncertů vážné hudby žádná jiná televizní stanice v České republice vyrábět a vysílat nebude. Totéž platí o animované tvorbě.

Přitom není žádný problém obstarat atraktivní náplň pro vysílání na dvou celoplošných plnoformátových televizních okruzích mnohem laciněji a výrobu všech výše zmíněných typů pořadů zastavit. To Puchalský sice neučinil, ale přesto změnil během pouhých jedenadvaceti měsíců charakter objednávky ČT velmi radikálně a mnohé tradiční funkce ČT zůstaly zachovány během jeho funkčního období vlastně jen setrvačností. Jakub Puchalský rozhodně neměl v úmyslu televizi uškodit, ale udělal to. Během roku 2000 se ČT začala pomalu vzpamatovávat a vracet ke konceptu, na němž byla založena, tj. k původnímu veřejností obecně akceptovanému výkladu svého poslání.

Tady je na místě zmínit jednu podstatnou věc: ČT musí sloužit svým divákům, nikoli televizním tvůrcům. Je samozřejmě možné nechat český film zaniknout nebo živořit kdesi na okraji. Je možné upustit od toho, aby se natáčely hodinové televizní dokumenty na zdánlivě naprosto okrajová témata, neboť: koho dnes zajímají osudy legionářů z 1. světové války nebo oběti StB z 50. let? Není nutné produkovat televizní seriály, zpracovávající významná česká literární díla 20. století, které jsou sice hojně sledované, ale také velmi nákladné. Jen statisticky mizivé procento diváků bude postrádat v televizním vysílání české opery nebo vážnou hudbu. A večerníčky? Vždyť Tom a Jerry poslouží stejně dobře...

Povšimněme si: v předchozím odstavci není zmíněn jediný konkrétní typ pořadu, který by ČT ze zákona musela produkovat. V tomto výčtu nejsou zpravodajské a publicistické pořady, důležité pro svobodné vytváření názorů. Není v něm zahrnut ani jediný pořad, určený etnickým a národnostním menšinám, respektive menšinám definovaným osudem. Nejde o výslovně vzdělávací pořady. Národní a evropskou kulturní identitu lze jistě rozvíjet a podporovat i jinak, než jenom prostřednictvím výše zmíněných programových typů. Není nic, co by formálně nutilo generálního ředitele ČT tuto tradici dodržet. Ekonomický zájem mu naopak jednoznačně velí výrobně nákladné pořady omezovat.

Na druhou stranu je tu ovšem velmi silná a úspěšná česká tradice této tvorby, nalézající ohlas i v zahraničí. ČT je na ní do velké míry založena. Proto měli televizní tvůrci až do roku 1998 ve zvyku přeceňovat sílu tradice, neboť si ohrožení její samotné podstaty nedovedli představit. Praxe jim však ukázala, že ve skutečnosti závisejí v horizontu jednoho nebo dvou let na jediné osobě, na generálním řediteli ČT. Pokud se on rozhodne tuto tradici přerušit, mohou protestovat, vyvolávat tiskové kampaně, naříkat na nekulturnost ředitele, ale to je také vše, co mohou dělat. Vzpomeňme jen na populární Puchalského "nízkorozpočtové drama". Vydrží-li generální ředitel, který se pro tento likvidační postup z jakýchkoli důvodů rozhodne, ve funkci dva roky a déle, jeho nástupce už tento problém před sebou mít nebude, neboť potřebné personální i technické zázemí se z části rozptýlí a z části zanikne.

Dušan Chmelíček se k této tradici přihlásil projektem i skutky. Vysílací schéma, výrobní úkol a plánované personální obsazení postu ředitele programu tomu odpovídalo. To neznamenalo výhodu pro některou zájmovou skupinu, ale především záruku samotné existence původní televizní tvorby vůbec (s výjimkou zábavy, kterou produkují i komerční televizní stanice). Proto se veškerá profesní sdružení a prakticky celá odborná veřejnost navzdory vzájemné rivalitě spojila k jeho podpoře. Uvrhnout ČT zpět do nestability, kterou zažívala po dva předchozí roky, znamenalo z jejich pohledu naprostou neodpovědnost. Veškeré chyby, jichž se Chmelíček dopustil a o nichž televizní profesionálové na rozdíl od Rady ČT dobře věděli, byly z tohoto pohledu zanedbatelné.

Opakuji, že jde o věc volby. Spisovatelé, scenáristé, dramaturgové, režiséři a herci se samozřejmě domnívají, že jejich práce je důležitá a veřejně prospěšná. Dali to najevo. Veřejnost se mohla přiklonit buď na jejich stranu, nebo se postavit za stanovisko tehdejší Rady ČT. Výsledek je známý. Ve skutečnosti až do 20. prosince 2000 vůbec nešlo o zpravodajství ČT, a přitom Rada ČT už v té době byla terčem velmi silného odporu.

Měl Jiří Hodač šanci?

Prvním praktickým cílem iniciativy ČT: věc veřejná bylo až do 20. prosince 2000 pozastavit zjevně ukvapené výběrové řízení s naprosto neseriózně stanovenými termíny a nejasnými kritérii. Kdyby Rada ČT analyzovala skutečnou situaci a neoddávala se opojení mocí, mohla získat slušnou vyjednávací pozici a prostor k tomu, aby objasnila svoje stanoviska a názory. Patrně by také prosadila seriózně vybraného ředitele ČT, neboť Chmelíček nebyl z pohledu protestujících nezastupitelný.

Zápis z jednání Rady ČT z 19. prosince 2000 je výmluvný: "Rada přijala na svém zasedání mluvčí iniciativy Televize: věc veřejná B. Rychlíka, A. Müllerovou a J. Krause a předsedu NOO ČT A. Dekoje. Rada obdržela pozvání na aktiv zástupců některých organizací, probíhající současně se zasedáním Rady. Rada v této souvislosti hlasovala o návrhu M. Rejchrta ´Navrhuji vyhovět pozvání zástupců iniciativy Televize: věc veřejná.´ Pro: M. Rejchrt, P. Kabzan, P. Hájek. Proti: M. Mareš, V. Erben, F. Mikš, J. Dědečková. Zdrželi se: M. Marboe-Hrabincová, J. Kratochvíl. Návrh nebyl přijat." Obdobně byl smeten Marcelly Marboe-Hrabincové, aby Rada ČT na tento aktiv vyslala své zástupce. Proti byli opět Miroslav Mareš, František Mikš a Jana Dědečková. Kdyby se radní toho odpoledne zmíněného shromáždění zúčastnili, byli by mnohé pochopili. Jejich nevůle k jakémukoli jednání s reprezentanty odborné veřejnosti se z dnešního pohledu jeví jako naprosto iracionální. Byla však pouze projevem hloupé a ničím nezdůvodnitelné arogance a neslušnosti.

O hloubce nepochopení, jemuž Rada ČT propadla, svědčí také mediálně negramotné prohlášení, které Rada ČT vydala následujícího dne, a to, jak vyplývá z kontextu, ještě před volbou Jiřího Hodače: "Rada ČT je šokována agresivní mediální kampaní, snažící se její členy veřejnosti prezentovat jako nekompetentní jedince, navíc řízené stranickými sekretariáty. Tento výklad Rada ČT zásadně odmítá. Rada se stala předmětem mediální kampaně především proto, že se nehodlá smířit se stávající situací v ČT, zvláště v otázkách hospodaření, a důsledně uplatňuje svoji kontrolní funkci. Je pochopitelné, že se její činnost mnoha lidem, kteří mají s ČT spojeny své finanční zájmy, nelíbí. Je také pochopitelné, že jim v čele ČT vyhovoval slabý ředitel. Nepochopitelný a nemravný je však způsob, jak někteří tito lidé balí své osobní zájmy do klišé o veřejnoprávnosti, starosti o diváka a chod televize, a jak se snaží diskreditovat členy Rady a ovlivňovat jejich rozhodnutí." Podivně kostrbatý "zdeúřední" jazyk a trapný pokus o denunciace, tak připomínající neblahého Milouše Jakeše, vypovídá o mnohém. Rada ČT nebyla schopna pochopit, že velké většině z těch, kteří dali své jméno a tím i svůj nejcennější kapitál k dispozici protestujícím, nejde v prvé řadě o peníze, ale opravdu o příležitost k svobodné umělecké tvorbě, kterou jim v rámci daných možností ČT poskytuje. Kdyby se klíčoví členové Rady ČT tak důsledně nevyhýbali kontaktu se zástupci protestujících, mohli na to přijít. Z nepoučitelné zatvrzelosti, neboť jinak to nazvat nelze, však dali přednost konfrontaci, která je zákonitě musela smést.

Dokonce i při zvolení Jiřího Hodače 20. prosince 2000 odpoledne však měla Rada ČT ještě reálnou šanci poskytnout mu alespoň příležitost ujmout se funkce. Je to prosté až k neuvěření: stačilo, aby ho jmenovali s účinností např. od 2. ledna 2001, což by bylo možné pokládat za naprosto korektní a rozumné řešení. Snadno předvídatelnou vzpouru ve zpravodajství ČT by tak v zájmu vlastní profesionální pověsti musel (ač nerad) zlikvidovat Dušan Chmelíček, chystající se k regulérnímu předání funkce. Na rozdíl od Jiřího Hodače by to nepochybně zvládl. Jiří Hodač by naopak nemusel přijímat naprosto nesmyslná a ukvapená personální opatření, neměl by žádné provozní starosti a získal by téměř dva týdny, po které by na něj byla soustředěna pozornost médií, k osobnímu PR. Dostal by čas a příležitost k neformálním kontaktům s členy managementu a se zástupci odborné veřejnosti a k vyjednávání o vlastním týmu. Tato doba by bohatě stačila k tomu, aby se jakýkoli významnější odpor v ČT při rozumném postupu generálního ředitele naprosto zhroutil.

Amatérismus Rady ČT však vedl k tomu, že se pokus o předání žezla změnil nejprve ve frašku (to když Rada ČT zjistila, že zapomněla Chmelíčkovi dát dekret o odvolání z funkce, v důsledku čehož zůstal až do půlnoci z 21. na 22. prosince 2000 regulérním generálním ředitelem ČT) a později v melodrama v souvislosti s okupací a následnou blokádou velína zpravodajství. Nesmiřitelná zášť členů Rady ČT k těm, kteří se jich podle jejich představ měli bát a ne proti nim protestovat, touha už už prosadit svou vůli, zlomit odpor proti jejich moci a vnutit svůj způsob vidění světa těm "nemravným" režisérům, spisovatelům, hercům atd., to vše připravilo členy Rady ČT o poslední zbytky soudnosti. Ironií osudu to byla především paranoia radních, která zbavila Jiřího Hodače šance a patrně také několika měsíců pobytu v křesle generálního ředitele ČT.

Znepokojivé rysy krize ČT

Svědčí to na jednu stranu o špatné mediální kultuře v České republice, o absenci nepsaných standardů práce televizního zpravodajství, ale na druhou stranu také o naprosto nedostatečných mechanismech ochrany nezávislosti zpravodajství veřejné služby. Není totiž pochyb o tom, že kdyby existoval regulérní prostor pro vyjednávání a vzájemné vysvětlování stanovisek obou stran, redaktoři ČT by se k podobné formě protestu už z obav o svou profesionální pověst hned tak neuchýlili.

Jana Bobošíková byla možná dobrou moderátorkou, ale zcela určitě naprosto neschopnou manažerkou. Patrně se příliš nezmýlím, když se budu domnívat, že si ji Hodač vybral na doporučení členů Rady ČT, respektive Jany Dědečkové. Je určitě nepříjemné dočkat se od podřízených (a bývalých kolegů, na to nezapomínejme) tak striktního odmítnutí, jakého se dostalo Janě Bobošíkové. Reagovat na to tím, že se v den nástupu nejprve pokusím více než dvacet redaktorů poslat domů, tj. nezakrytě si připravit si prostor pro jejich vyhazov, a pak jim uprostřed Vánoc osobně přijdu rozdat výpovědi, to chce už hodně silný žaludek, velkou dávku otrlosti a naprostou sociální ignoranci. To není logika manažera, ale délesloužícího četaře nebo bachaře. Byla to právě Jana Bobošíková a nikoliv Jiří Hodač, komu se úspěšně podařilo obestřít redaktory ČT aureolou bojovníků za správnou věc.

Janě Bobošíkové se však podařilo ještě něco jiného. Dalo dost práce udělat ještě zaujatější a méně objektivní televizní zpravodajství než připravovala původní redakce zpravodajství ČT, ale Jana Bobošíková to dokázala. Manipulativností předčila "Bobovize" stávkující redaktory od 24. prosince 2000 do 10. ledna 2001, kdy své vysílání ukončila, nejméně o třídu. Tím však opět snížila pomyslný standard, k němuž se nadále bude zpravodajství ČT vztahovat.

Nebyla to však jenom ČT, kdo prakticky bez obav z následků porušoval mediální zákony. Prvním, kdo veřejně předestřel nápad, jak stávkující redaktory odstranit, byl Vladimír Železný v pořadu Volejte řediteli z 23. prosince 2000, který svou radu, aby Jiří Hodač začal vysílat odjinud než z Kavčích hor, doplnil doporučením, ať se obrátí na ministra vnitra a "nechá státní orgány vyřešit situaci". S noblesou sobě vlastní pak dodal: "Nemazal bych se s tím příliš". Zpravodajství TV NOVA bylo sice nesrovnatelně profesionálnější než Bobovize, ale po celou dobu naprosto jednoznačně stranilo Jiřímu Hodačovi a jeho vedení řadou zjevných i skrytějších manipulativních postupů. S čestnou výjimkou Milana Šmída v Louči se nad tím snad nikdo ani nepozastavil. Celá krize prokázala především vysokou míru tolerance české společnosti k neobjektivnímu zpravodajství, k nezastřené mediální manipulaci jako k normě.

(Dokončení zítra)

Jindřich Dvořák

Reaguji na Vas prispevek "show sesti sebevrahu" Naprosto s Vami souhlasim ,ze nejlepsi reditel, nejen ten prozatimni, by byl z dvojice zucastnenych dam. JENZE !!!!!!!

Zijeme v Ceske republice ,zijeme v zemi,kde rozhodujici je vas politicky nazor a orientace, ne vase schopnosti.

V teto zemi jeste neni zdaleka takova politicka kultura, ktera by umoznila posuzovat lidi podle jejich manazerskych schopnosti, podle jejich skutecnych lidskych a profesionalnich kvalit. To bude trvat jeste velmi dlouh, nejmene jednu generaci, nez budou rozhodovat skutecne lidske kvality a moralni predpoklady, a ne prislusnost nebo sympatie k te ci one politicke strane.

Ne, nasi "politici", to nejsou politici, ti si na to pouze hraji. Skutecnou moc maji media a CT obzvlast. To znamena, ze ve skutecnosti vladnou teto zemi prave ti vzboureni novinari, kteri jsou si sve neomezene moci velmi dobre vedomi.

Jedine nebezpeci, ktere kazdy politik citi, je prave nebezpeci, ze s o nem bude negativne informovat verejnost, ze by tak mohl prijit o celkem velkou podporu volicu pri pristich volbach. Jediny, kdo muze ohrozit jejich politicke a potazmo predevsim osobni zajmy jsou redaktori v mocne CT.

Prikladu ,jak nekoho smyslenymi, nepodlozenymi uvahami a spekulacemi "sestrelit", je nepreberne. Je to tak jednoduche na nekoho plivnout, rozvirit aferu uvarenou doslova z vody a chybejici fakta nahradit argumenty "jedna pani povidala".

Nenesou zadnou odpovednost za sva slova ,vzdy se mohou schovat za ochranu svych zdroju.

Vicemene mohou zlikvidovat kohokoliv, kdo se jim znelibi a hojne teto schopnosti vyuzivaji. Proto jim nekteri politici doslova lezou do pozadi a snazi se byt vuci temto skutecnym vladcum v teto zemi maximalne servilni.<

A ti, co tak necini nebo si dokonce dovoli jejich "praci" jakymkoliv zpusobem kritizovat maji "smolika".

Pri pohledu na nejruznejsi "radoby kausy" , tzv. objektivni zpravodajstvi,ktere bagatelizuje a zesmesnuje jednoho a vynasi a preferuje druheho, neni nutne ani prilis premyslet nad "objektivitou" nekterych velmi ambicioznich redaktoru ohanejicimi se svobodou slova.

Tato jejich moc je neomezena, staci ukazat prstem a ze schopneho cloveka je behem jedne, dvou tendencnich reportazi v lepsim pripade neschopny a nesvepravny jedinec, v horsim pripade politicka mrtvola.

Je jen ke skode samotnych politiku, ze si tyto skutecne vladce nechali prerust pres hlavu a buh chran zemi, ve ktere by nekdy v budoucnu meli vladnout politici tak silne priposrani pro vysloveni vety "XY - Ceska televize".

Jen doufam ,ze vetsina volicu tyto "svate" kteri "spolu mluvi" nepusti prilis daleko. Protoze pak by po volanim po zmene vladla v teto zemi neomezena moc lidi "kteri spolu mluvi" a jakykoliv jiny nazor a myslenka by byla predem odsouzena a zlikvidovana. Takova "totalita na ruby" . Doufejme, a verme ve zdravy rozum vetsiny lidi...

Lukáš Linek

žádám Vás o zveřejnění stanoviska redakce Parlamentního zpravodaje na Britských listech.

Pan Pecina v dnešním vydání zveřejnil svou omluvu čtenářům měsíčníku Parlamentní zpravodaj za to, že v důsledku neautorizovaných změn provedených redakcí došlo ke zkreslení některých částí jeho článku.

Považujeme se nutné sdělit, že veškeré textové úpravy byly vedeny snahou usnadnit orientaci čtenáře v textu a jednalo se pouze o minimální zásahy do textu. Domníváme se, že jde o běžné redakční úpravy, které v žádném případě neměnily obsah článku.

Provedli jsme pouze tyto úpravy článku:

přesun jednoho odstavce Pecinova článku o jeden odstavec níže.

část jednoho odstavce Pecinova článku byla přeformulována tak, aby nebyl použit plurál my (vyskytoval se pouze jedenkrát v tomto článku).

druhá věta jeho článku byla rozdělena, neboť byla neúměrně dlouhá.

zkratka „dtto“ byla nahrazena jeho vlastním textem uvedeným výše v jeho článku.

zpřesnění nadpisu článku z „Nad dvěma návrhy mediálního zákona“ na „Licence a sankce v navrhovaných mediálních zákonech“.

Proto vůbec nechápeme výtky pana Peciny, které mohou čtenářům Britských listů sugerovat, že redakce měsíčníku Parlamentní zpravodaj cenzuruje články přispěvatelů a nepohodlné názory odstraňuje. Opak je pravdou a snažíme se na našich stránkách poskytnout prostor odlišným názorům. Například v lednovém čísle bylo publikováno několik článků k mediálnímu zákonu, které mohly poodhalit zájmy a názory jednotlivých aktérů a politiků.

Jelikož pan Pecina chce ponechat vše na čtenáři, aby si udělal obrázek o redakčních zásazích v PZ, připojujeme též verzi, kterou jsme v lednovém čísle uveřejnili. Necháváme tedy i my na čtenářích, aby posoudili, zda došlo ke zkreslení článku pana Peciny.

Děkuji

Lukáš Linek

zástupce šéfredaktora měsíčníku Parlamentní zpravodaj

Autorský text: Záměrně jsme vynechali původní vládní návrh zákona (verzi s tzv. "mediální policií"). Hlavním důvodem je, že tato komplexní novela se v současné době již neprojednává. I když je pravděpodobné, že by původní Dostálova verze ze srovnání vyšla poměrně dobře, nebylo by korektní zabývat se takovým zákonem bez toho, abychom neupozornili na možné negativní důsledky jeho aplikace; to však omezený prostor tohoto článku neumožňuje.

Publikovaný text: Původní vládní návrh zákona (s tzv. mediální policií) byl záměrně vynechán, neboť tato komplexní novela se v současné době již neprojednává. Je pravděpodobné, že by původní Dostálova verze ze srovnání vyšla poměrně dobře. Její schválení a implementace by však mohla způsobit možné negativní důsledky.

Nejenže původní text je logičtější a - odpustíte-li sebechválu - kultivovanější (plurál se v odborných textech používá zcela záměrně kvůli desubjektivizaci) a text upravený obsahuje gramatickou chybu (nikdy bych nenapsal "mohla", ale "mohly"), ale změna posouvá smysl celého odstavce: implementace zákona (tj. jeho uvedení do praxe) není přece to samé jako jeho aplikace, tj. uplatňování!

Licence a sankce v navrhovaných mediálních zákonech

Druhým čtením v PS procházejí současně dva návrhy zákona o rozhlasovém a televizním vysílání (sněmovní tisky č. 717 a 780). Zatímco vládní návrh byl po neúspěchu radikální varianty zcela přepracován, poslanecký návrh (předložený Petrem Bendlem, Miloslavem Kučerou st., Petrou Buzkovou, Ivanem Langrem a dalšími) se v zásadě neliší od verze zpracované jako původní protinávrh k vládní novele.

Oba návrhy jsou poměrně blízké stávající úpravě, kterou uvádějí do souladu s legislativou Evropské unie. Zatímco poslanecký návrh spojuje zákon o rozhlasovém a televizním vysílání se zákonem o Radě ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (dosud č. 103/1992 Sb.), čímž vzniká stejná situace jako např. u zákona o České televizi, vládní novela je minimální a zákona o Radě se nedotýká.

Účelem tohoto textu je uvážit několik charakteristických modelových situací (některé z nich vycházejí ze skutečných minulých nebo současných dějů) a posoudit, jak by se s nimi vypořádal nový zákon v jedné nebo druhé verzi a jaký by byl „optimální“ regulační rámec.

Původní vládní návrh zákona (s tzv. mediální policií) byl záměrně vynechán, neboť tato komplexní novela se v současné době již neprojednává. Je pravděpodobné, že by původní Dostálova verze ze srovnání vyšla poměrně dobře. Její schválení a implementace by však mohla způsobit možné negativní důsledky.

Sedm modelových situací

1. Několik uchazečů se hlásí o uvolněnou frekvenci regionálního rádia. Všichni nabízejí projekt standardní hudební stanice, avšak předchozí provozovatel byl zaměřen na alternativní a menšinové hudební žánry. Protože v regionu jiná taková stanice nepůsobí, mediální rada by chtěla, aby nový provozovatel aspoň zčásti uspokojoval i tyto posluchače.

Poslanecký návrh. Protože nejde o celoplošné vysílání, Rada nemůže stanovit požadovanou programovou skladbu vysílání (§ 15 odst. 2). Rovněž tak nemůže stanovit jiné licenční podmínky, než které přímo vyplývají z obsahu žádosti (§ 18 odst. 4 písm. e).

Vládní návrh. Rada nesmí určovat požadovanou programovou specifikaci u regionálních ani celoplošných stanic, úprava licenčních podmínek je stejná jako u poslaneckého návrhu (§ 12 odst. 2).

„Optimální“ stav. Rada může stanovit požadovaný formát stanice a má možnost v průběhu licenčního řízení s uchazeči sjednávat doplňující licenční podmínky.

2. Televizní stanice si počíná agresivně a neeticky vůči konkurenci, její představitelé často využívají televizní obrazovku k očerňování konkurence a k lobbyingu, provozovatel čelí velkému počtu občanskoprávních žalob. Stanice byla Radou nesčíslněkrát pokutována za skrytou reklamu a bylo s ní zahájeno správní řízení o odnětí licence z důvodu nedodržení požadavku objektivity a vyváženosti informací. Provozovatel požádal o prodloužení licence a Rada uvažuje, zda může licenci z těchto důvodů neprodloužit. Poslanecký návrh. Protože nebyl splněn žádný z vyjmenovaných důvodů podle § 12 odst. 11 Rada musí vysílací licenci prodloužit na dalších 12 let. Vládní návrh. Licence se neprodlužují.

„Optimální“ stav. Prodloužení licence je možné pouze ve zvláštních případech, např. jsou-li v daném místě nevyužívané rozhlasové kmitočty, a Rada musí vzít v úvahu aspekt veřejného zájmu. V tomto případě proto licenci neprodlouží.

3. Rozhlasová stanice je „hlásnou troubou“ jedné politické strany.

Poslanecký návrh. Provozovatel porušil § 31 odst. 3 zákona o vysílání. Nelze mu však uložit pokutu ani odebrat licenci, protože zákon na sankci nepamatuje.

Vládní návrh. Jedná se o porušení ustanovení § 4 odst. 2; jedinou sankcí je odnětí licence podle § 15, odst. 2 písm. a) a podmínkou je, že musí jít o závažné porušování zákona. Méně závažné případy jsou bez sankce.

„Optimální“ stav. Rada může provozovateli udělit pokutu nebo v případě hrubého a/nebo dlouhodobého porušování odebrat licenci.

4. Ředitel televizní stanice dlouhodobě zneužívá programový magazín k monologům zaměřeným na politickou a zájmovou agitaci. Napadené osoby nemají možnost, jak se proti jednostrannému osočování hájit.

Poslanecký návrh. Jednání je v souladu se zákonem (nejedná se o zpravodajský ani politicko-publicistický pořad, takže nelze uplatnit § 31 odst. 3), postižení se mohou domáhat svých práv občanskoprávní cestou.

Vládní návrh. Stejně jako v předchozím případě může jít o porušení § 4 odst. 2. Opět neexistuje jiná sankce než odnětí licence.

„Optimální“ stav. Rada může provozovateli udělit pokutu nebo v případě hrubého a/nebo dlouhodobého porušování odebrat licenci.

5. Rada neví, kdo vlastní televizi: provozovatel je zcela vlastněn společností s ručením omezeným, jejímž vlastníkem je akciová společnost s neznámými akcionáři. Existuje podezření, že obě celoplošné komerční televize jsou na této úrovni vlastnicky propojeny.

Poslanecký návrh. Rada nemá právo údaje o vlastnické struktuře do této hloubky zjišťovat.

Vládní návrh. Rada nemá právo údaje o vlastnické struktuře do této hloubky zjišťovat.

„Optimální“ stav. Rada by měla mít právo zkoumat vlastnické poměry ve společnostech provozovatelů do libovolné hloubky a v případě, že zjistí porušení zákona, může uložit provozovateli, aby ve stanovené lhůtě zjednal nápravu. Pokud tak neučiní, smí Rada provozovateli odebrat licenci.

6. Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání kandiduje do Senátu. Díky svému privilegovanému postavení získá nepřiměřený prostor ve všech významných komerčních elektronických médiích.

Poslanecký návrh. Situaci lze případně posoudit jako porušení § 31 odst. 3 zákona o vysílání; sankce však v zákoně není. Příslušného radního může ovšem Sněmovna podle § 7 odst. 7 písm. c) odvolat.

Vládní návrh. Situaci lze případně posoudit jako porušení § 31 odst. 3 zákona o vysílání; sankce však v zákoně není. Protože zůstává v platnosti stávající zákon o Radě, radního v tomto případě nijak postihnout nelze.

„Optimální“ stav. Radním by mělo být zakázáno v politických funkcích nejen působit, ale také do nich kandidovat, protože už samotná kandidatura pro radního představuje konflikt zájmů a vážně ohrožuje jeho nestrannost v rozhodování.

7. Statutární zástupce ztratí kontrolu nad veřejnoprávní televizí. Velká kabelová společnost po řadu dní vysílá jiný program, než který schválilo vedení televize.

Poslanecký návrh. Rada může s kabelovou společností (tj. provozovatelem převzatého vysílání) zahájit správní řízení a udělit jí za provozování neoprávněného vysílání pokutu až 10 milionů korun podle § 56 odst. 7. Stejnou pokutu mohou dostat i osoby, které takový program dodávají.

Vládní návrh. Dikce zákona je nejasná; zdá se, že Rada zde nemá k dispozici žádnou sankci.

„Optimální“ stav. Shodný s poslaneckým návrhem.

Oba návrhy straní silným komerčním provozovatelům

Téměř s jistotou lze tvrdit, že kolizní situace, k nimž v minulosti docházelo zejména ve vztazích mezi Radou pro rozhlasové a televizní vysílání a televizí Nova, by se opakovaly a možná by v důsledku nedostatečné úpravy docházelo k ještě drastičtějším případům zneužívání „hřiště bez pravidel“ ze strany nejsilnějších hráčů, jimž obě studované novely evidentně straní.

Z porovnání vychází o něco lépe poslanecký návrh, avšak to je dáno především tím, že zákon v něm byl přeformulován a získal modernější strukturu. V jednotlivostech je pak poslanecký návrh na několika místech horší než vládní a již tak neuspokojivou situaci v regulaci elektronických médií by ještě zhoršil.

Přijme-li Sněmovna některou z novel, mělo by jít pouze o provizorní řešení, vyžadující návazně urychlenou rekodifikaci.

Tomáš Pecina

autor je spolupracovníkem internetového deníku Britské listy

Přehled veřejných zakázek pro SLDB

Zpracovatelský systém SLDB - Compaq Computer s.r.o., cca 300 mil.Kč
Formuláře - Moraviapress a.s., cca 22, 3mil. Kč
Videopořady - výukové a instruktážní - Česká televize, cca 2mil.Kč
Nábytek - Czasch s.r.o., cca 7, 6mil.Kč
Klimatizace - AB Klimatizace s.r.o., cca 1, 3mil.Kč
Pikaso - tiskman, korekční pracoviště - Onyx Software s.r.o., cca 3, 9mil.Kč
Optické snímání formulářů - DELTAX Systém a.s. , cca 64 mil.Kč
Propisky, pera - Centropen a.s., cca 15 mil. Kč
Propagační předměty - Quo, s.r.o., cca 0,96 mil.Kč
Výroba propagačních materiálů - Monika Promotion, s.r.o., cca 4, 9 mil.Kč
Geografická databáze - ArcData Praha, s.r.o., cca 0, 9mil Kč
Vybavení středisek SLDB - JUDr. Jiří Nováček, cca 4, 6mil.Kč
Výroba TV - spotů - Proart Production s.r.o. , cca 2, 8mil.Kč
Servery Intel, PC, síťová infrastruktura - ALWIL Trade, s.r.o., cca 100 mil.Kč
Digitální kopírky - Xerox Czech Republic s.r.o., cca 12 mil Kč
Umístění TV-spotů TV Nova - MAGMedia 99, a.s., cca 0, 5mil.Kč
Publ. manager, Registr sčítacích obvodů, support - Oracle Czech,s.r.o,. cca 14, 7 mil. Kč
Generátor tabulek - Orsia, s.r.o., cca 1, 5 mil. Kč
Poskytování mediálních služeb - Media Direction, a.s., cca 4, 9 mil.Kč
Umístění TV- spotů ČT - ARBO media.net Praha, cca 0, 79mil.Kč
DTP zařízení - Dataline, s.r.o., cca 26 mil.Kč

Vladimíra Pavlíčková, tisková mluvčí ČSÚ pro Sčítání lidu, domů a bytů

Michal Rusek

Snad ma jeste cenu premyslet, jak budeme vlastne odpovidat, aby cela nakladna akce mela smysl.

Myslim, ze je dobre se dohodnout alespon na obsahu jednotlivych otazek - co vlastne znamenaji, aby statistika alespon trosku fungovala.

Mela by existovat dohoda, co ktery pojem znamena. V ramci moznosti.

To se tyka v dotazniku (http://casodej.hyperlink.cz/354-2000.htm ) predevsim otazky cislo 14 – Jste verici ci nikoliv? Pokud ano, tak jeste upresnete..

Revue Casodej se podrobne venuje tomuto tematu ve svem "specialu" : http://casodej.hyperlink.cz/vira.htm

Soucasti "specialu" je tez polemicky dokument Dominus Iesus od kardinála Ratzingera http://casodej.hyperlink.cz/d-iesus-htm

ci podrobne encyklopedicke heslo VIRA z Biblickeho slovniku http://casodej.hyperlink.cz/uveriti.cz

.

Dalibor Matušínský

(V této souvislosti je zajímavé, že pan Čulík zpochybnil mé tvrzení, že muži mívají lepší technické myšlení, ale bez povšimnutí přešel jiné mé tvrzení, že ženy mají lepší paměť.)

Muži a ženy jsou rovnocenní. Jistě, ale rovnocenný neznamená stejný. Zakrývání rozdílů a jejich umělé stírání je cestou do pekel.

Dovolte mi malý příklad. Bylo nebylo, v Kanadě se rozhodli, že mezi hasiči mají málo černochů, tedy korektně řečeno Afroameričanů. (když Američan míní černocha, řekne afroameričan. Když já míním afroameričana, řeknu černoch. Je to rasismus? A z které strany? A jak říkají černochům, žijícím v Africe? Afroafričani? Jak potom říkají bělochům žijícm v Africe? Evroafričani? A černochům žijícm v Evropě? Afroevropani? A co indiánům žijícím v africe? Afro Native Američani?) Nařídili tedy, že do městských hasičských sborů musí být přijato více černochů. Jenže-na přijetí bylo nutné složit zkoušky na určitý počet bodů, a to většina testovaných nesplnila. Tím nechci říct, že by černoši byli hloupější, ale prostě ti, jež se zkoušek účastnili, je povětšinou neudělali. A co myslíte, že napadlo chytrou, politicky korektní úředníkovu hlavu? No co asi? No přece snížit potřebný počet bodů pro afroameričany! Jenomže se našel nějaký šťoura a ten se tohoto úředníka optal, koho zavolá, až mu bude hořet dům-bělošský hasičský sbor nebo černošský? Aha? Když bude vědět, že ten černošský je nejspíš složen z lidí, kteří své profesi moc nerozumí?

Podobnou zvrácenost zavedla i americká armáda. Jak známo, američtí vojáci musí procházet fyzickými testy, aby prokázali, že budou schopni fyzicky obstát v případném boji. Jenomže-jak víme všichni kromě politicky hyperkorektních-ženy bývají fyzicky slabší. A prokázalo se to i v případě amerických příslušnic ozbrojených sil-řada z nich nedokázala limity, stavěné původně na muže, splnit.

A co vymyslela chytrá, politicky korektní úředníkova hlava? No co asi? No přece snížit potřebný počet bodů pro ženy!

A zde se ptám-byly ony původní limity stanoveny s ohledem na pohlaví vojáků, nebo s ohledem na podmínky na bojišti? Bude nepřítel střílet po ženských vojácích pomalejšími kulkami? Bude stavět nižší zátarasy? Bude proti nim vysílat méně početné jednotky, aby ženy mohly nést méně střeliva? Obávám se, že pokud bude oním nepřítelem zaostalá země, jako je například Česká republika nebo Pákistán (vycházím z testů matematiky), pak to neudělá. Klidně ženy-vojáky zmasakruje běžným postupem, jako kdyby to byli muži. A nepomůže ani obžaloba z mužského šovinismu.

Prostě jisté obecné tendence tady jsou. Jistě, neplatí ve všech případech a je hloupé lidi někam směrovat jen podle jejich pohlaví (nebo barvy kůže, chcete-li), ale stejně hloupé je směrovat je všechny stejně, ať chtějí nebo ne. Mám dceru a syna a vím, že syn si hraje se stavebnicemi od nižšího věku, nežli dcera a že tato si od svých dvou let vybírá oblečení. A že lépe kreslí, nežli syn a mluví od jednoho roku věku. Stejně dobře vím, že můj kamarád, jenž má rovněž dceru a syna, podobné rozdíly nezaznamenal. A že jiný, který má dvě dcery, popisuje stejné zaujetí módou jako u té mojí a stejně brzkou schopnost mluvit. A ještě další, který má dva syny mi potvrdil, že mluvit začali mnohem později, nežli všechny holky, co se jich kolem narodilo. Z konkrétních zkušeností se asi nedá vycházet, ale nedají se taky zatracovat.

Pokud mají české dívky horší výsledky z matematiky, nežli kluci, může to být tím, že

1. Nemají na matematiku takový talent, jinými slovy, že ti kluci mají talent větší

2. Je matematika tolik nebaví nebo

3. Se zrovna na matematiku tolik nesoustředily.

Neznám přesné výsledky všech testů, netuším, zdali měly české dívky horší výsledky, než třeba Němky nebo Angličanky, nevím, jestli v jiných předmětech nebyly lepší, nežli čeští kluci. Ale na šovinismus bych to fakt nesváděl.

A ještě poznámka ke kojencům-podle pediatrů vnímá dítě již v prenatálním věku hlas své matky, slyší bušení jejího srdce a jejich vzájemný vztah se ještě zintenzivní během kojení. Proto se do určitého věku dítě obrací k matce, protože se u ní cítí v bezpečí jako v břiše. Jistě, mohou být i jiné příklady, možná způsobené tím, že žena nekojí nebo tím, že na dítě už od narození nemá čas a dítě matku bere jako cizí osobu (viz Tereza Brodská). Ale jako příklad hodný následování bych to nebral.

Poznámka JČ: V mezinárodních testech byly dívky horší v matematice než kluci jen ve čtyřech zemích: v České republice, v Tunisku, v Izraeli a v Íránu. - Jestli si, pane Matušínský, vybírá vaše dcera od dvou let šaty a kluk ne, tak jste je k tomu určili tím, jak s nimi jednáte či mluvíte. V britské školce, kam chodily mé dcery, byla hromada šatů na převlékání a nadšeně se do toho ve věku kolem čtyř let navlékali kluci i holky.