Postkomunismus v ČR: Cílem je, aby byly elity u moci, nikoliv aby občané dostali skutečná, pluralitní občanská práva
Toto je překlad druhé části zprávy britské Helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group) o nedávném vzbouření v České televizi a jeho politickém významu pro českou společnost. Zpráva, ač obsahuje určité nepřesnosti a je podle našeho názoru poněkud nekritická vůči Václavu Klausovi (měli napsat, že si svou arogancí, nedostatkem respektu vůči právu a podceňováním nutnosti vybudovat kvalitní státní správu zavinil svůj krach do značné míry sám), se nám zdá zajímavá. Britská Helsinská skupina za lidská práva monitoruje rozvoj demokracie v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy. Skládá se z britských novinářů a univerzitních učitelů a její sídlo je v Oxfordu. Její členové mj. publikují články v britském konzervativním týdeníku Spectator, v deníku The Times, v listě Daily Mail a ve Wall Street Journal. Skupina, zdá se, je konzervativního zaměření a vystupuje proti moci nadnárodních organizací a společností. Nemá nic společného s Mezinárodní helsinskou federací, není korporativní institucí a je ochotna spolupracovat a diskutovat s kýmkoli, kdo má zájem, je uvedeno na jejích internetových stránkách. - První část českého překladu její analýzy krize v České televizi je zde.
Politické zázemí
Od pádu komunismu v roce 1989 vzniklo v ČR několik politických stran. Z jich jsou hlavní ČSSD, mainstreamová levicová strana, a ODS, kterou vede Václav Klaus - ten byl v letech 1992 - 1997 českým premiérem. Na okrajích jsou různé pravicové a centristické formace a také KSČM, která, na rozdíl od jiných komunistických zemí ve východní Evropě si nikdy nezměnila jméno, ale vždycky dokázala získat v celostátních volbách podstatnou podporu a být tak třetí nejsilnější stranou v zemi.
Všeobecně je akceptováno, že byl v devadesátých letech Klaus dominantním aktérem v české politice. Otevřeně podporuje myšlenku volného tržního podnikání a jako stoupenec Margaret Thatcherové byl Klaus kdysi oslavován jako člověk, který zmodernizoval zemi, zprivatizoval většinu hospodářství a učinil ČR po pětačtyřiceti letech komunistické stagnace vážným hráčem na světovém jevišti.
Avšak Klaus si udělal nepřátele. Klaus se dokáže chovat drsně a neomaleně a na tvrzeních, že je arogantní a záměrně se chová okázale, je něco pravdy. Ale hlavním důvodem, proč je Klaus nepopulární, zejména u pražské elity, jsou zásadnější věci, nikoliv jeho způsob vystupování. Klaus totiž sice vzývá volný trh, ale co se týče privatizace, realizoval relativně jen velmi opatrnou politiku. Klaus zastával názor, že se společnost potřebuje přizpůsobovat volnému trhu pomaleji, než co si mysleli někteří jiní členové jeho strany. Tento Klausův postoj šel také ruku v ruce s téměř neskrývanou skepsí vůči některým podmínkám, které od České republiky vyžaduje Evropská unie pro vstup. Klaus také vyvolal ducha možného referenda ohledně navrhovaného vstupu ČR do NATO, a to také znepokojilo určité složky politického establishmentu.
ODS zvítězila v parlamentních volbách v roce 1996, ale s velmi sníženou většinou. Strana se začala dostávat do potíží a krize vznikla na podzim roku 1997, kdy se rozložila vládnoucí koalice poté, co její křesťanskodemokratická složka (KDU-ČSL) odmítla vládu dále podporovat v důsledku obvinění, že se ODS dopustila finančních skandálů. Brzo následoval rozkol ve straně samotné, do čela rebelů se postavil bývalý disident Jan Ruml. Úmyslem Jana Rumla a jeho stoupenců bylo odebrat Klausovi celý stranický aparát. To se nepodařilo. Na mimořádném sjezdu, který se konal v Poděbradech na podzim 1997, byl Klaus drtivou většinou znovu zvolen za předsedu ODS.
Jedinou alternativou pro rebely nyní bylo, aby odstoupili. To učinili a v prvních měsících roku 1998 si vytvořili novou stranu. Nazvali ji Unie svobody a měla být více volnotržní a více pro-EU než ODS. Většině pozorovatelů bylo zjevné, že hlavní činitelé této nové strany jsou blízcí prezidentu Havlovi. Když byla v lednu 1998 utvořena prozatímní vláda "odborníků", někteří členové Unie svobody v ní dostali klíčové funkce. Jeden z nich, Michal Lobkowitz, se stal ministrem obrany a velmi rychle začal Českou republiku dirigovat (navzdory znepokojení veřejnosti) směrem k členství v NATO.
Přestože byl Václav Havel silně potěšen, že zemi řídí nevolená vláda "odborníků", Parlament schválil tuto prozatímní vládu jen pod podmínkou, že se do léta 1998 budou konat všeobecné volby. Britská Helsinská skupina pro lidská práva monitorovala volby, které se konaly v červnu 1998 (5). Tou dobou političtí analytikové už Klause odepsali a předpovídali, že ODS získá jen asi 11 procent hlasů. Ve skutečnosti si vedla v těchto volbách ODS pozoruhodně dobře, získala druhé místo za ČSSD na základě volební podpory 28 procent voličů.
Následovalo několik týdnů, v nichž se šéf sociálních demokratů, Miloš Zeman, snažil utvořit novou vládu. KSČM, která se ve volbách umístila na třetím místě, Václav Havel jako možného koaličního partnera vyloučil. Tak zbývaly už jen dvě menší pravostředové strany, Unie svobody a KDU-ČSL. Získaly 8 a 9 procent voličů. V jednu chvíli se zdálo, že Rumlova Unie svobody bude souhlasit se vstupem do vládní koalice, jenže Ruml, bývalý trockistický disident, si chtěl zachovat svůj pravicový image a odmítl vstoupit do levicové vlády. Také požadoval celou řadu klíčových ministerstev v nové vládě pro členy US a to bylo pro Zemana nepřijatelné.
Zemanovi zůstala jediná možná alternativa: utvořit menšinovou vládu, tolerovanou vedoucí opoziční stranou, ODS. Podle pečlivě vypracované dohody souhlasila Klausova ODS s tímto návrhem. Klaus sám se měl stát předsedou nového parlamentu. Navzdory všem předpovědím, že tato dohoda nemůže mít dlouhého trvání, tato vláda existuje až do dnešní doby. Avšak opoziční smlouva závisí nesmírně silně na osobních vztazích Klaus - Zeman a Zeman ohlašuje už delší dobu, že chce v dubnu 2001 odstoupit z vedení ČSSD. To posílilo chuť mnohých lidí, kteří se domnívají, že až Zeman odejde, podaří se jim ve straně převzít moc a ukončit koaliční dohodu s ODS.
Menšinové vlády nejsou v západní Evropě neznámé - například, menšinová vláda nyní vládne zrovna v Itálii. Avšak mnoho Čechů - obdobně jako lidé v jiných bývalých postkomunistických zemích - má provinční nazírání na svět. Zdá se jim, že je pro ně minoritní vláda jedinečně nespravedlivým handicapem. Kromě toho trvají na tom, že je taková vláda nelegitimní a nedemokratická. Není pochyb o tom, že sdělovací prostředky výrazně posílily tento nezdravý vývoj. Nenávist intelektuální nomenklatury, pociťovaná vůči Klausovi, posílená manévrováním prezidenta Havla a jeho stoupenců jen přilila oleje do ohně nespokojenosti a rozčarování české veřejnosti s politiky.
Havel a Klaus
Vztah mezi českým prezidentem a bývalým nejpřednějším českým politikem je daleko něčím víc než konfrontací mezi dvěma osobami. V podstatě jde o metaforu dvou naprosto rozlišných představ, jak by měla být společnost řízena a organizována. I když bylo známo, že se Klaus a Havel nesnášejí, rozklad Klausovy vlády v roce 1998 definoval rozdíly mezi oběma muži ostřeji než cokoliv, k čemu došlo předtím.
Ve veřejném projevu, předneseném v českém Parlamentu v prosinci 1997, nedlouho po pádu koaliční vlády, kritizoval (6) Havel politiky za nepoctivost a nedostatek integrity. Projevu se dostalo široké publicity. Kritika nepoctivosti politiků je často přítomným podtextem v mnoha Havlových veřejných projevech a přednáškách. Prezident Havel je stoupencem určité formy nepolitické politiky, Klaus však vždycky zdůrazňoval nutnost vytváření dobře organizovaných politických stran, které by řádně zakotvily demokratické instituce v zemi. Havel, na druhé straně, prosazuje jednu z nejvlivnějších myšlenek, jaké vznikly v postkomunistickém světě: představu občanské společnosti, kde jsou vedoucí silou ve společnosti názory a iniciativy občanských skupin a nikoliv zvolených politiků.
V důsledku morální autority, kterou Havel získal v době, kdy byl disidentem, se Havlovým pravidelným zásahům do politického života v České republice dostávalo a dostává velkého respektu, zejména na Západě. Avšak tyto zásahy jsou v konfliktu s jeho veřejnou rolí, které je pečlivě popsána v české ústavě jako nevýkonná hlava státu. Havel není volen voliči, ale Parlamentem. Osoba s takovýmito pravomocemi v nějaké západní zemi by normálně nevstupovala do politické arény.
Avšak během posledních několika let se Havel angažuje v každodenní české politice spíše více než méně. Nejenže jasně hovoří o svých politických preferencích, ale také například kritizuje politiky a své spoluobčany za jejich vrozený rasismus projevující se v jejich postojích vůči Romům. Havel také poskytl celé řadě lidí, včetně svých společníků, vlivným způsobem milost. V prosinci 2000 udělil dosud snad nejkontroverznější milost Zdeňkovi Růžičkovi, který byl v roce 1997 odsouzen k sedmnácti letům vězení za vraždu, spáchanou v roce 1992. Růžičkova manželka přesvědčila jednoho pražského právníka, aby zkoumal příčiny rozsudku. (7)
Vzhledem k tomu, že Růžička strávil pouze tři roky ve vězení, prezidentovo rozhodnutí udělit mu milost bylo podle Jana Vyklického z Českého svazu soudců neregulérní. Milost nemá být nikdy udělována z právních důvodů, protože se tím zpochybňuje legitimita soudů. Havel také udělil milost v několika trestních případech dokonce ještě předtím, než byli podezřelé osoby obviněny. Přestože prezidentovi zastánci tvrdí, že to neporušuje ústavu, je to zjevně porušením normální praxe. Havlův zásah do debaty ohledně České televize je dalším příkladem chování, o němž si mnoho lidí myslí, že je pro hlavu státu naprosto nevhodné.
Češi hovoří o lidech kolem Havla jako o "hradní skupině" - míní tím prezidentovu rezidenci, Pražský hrad. Havel má různé nepolitické poradce, jako je kníže Schwarzenberg, rakouský aristokrat, který vlastní v České republice velké množství půdy, ale je otevřeným tajemstvím, že politikové jako Ruml, Vladimír Mlynář (bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt) a další kolegové z Unie svobody jsou Havlovými blízkými přáteli. Příbuzní mnoha těchto lidí byli "reformními" komunisty, kteří se účastnili Pražského jara roku 1968. Někteří sociální demokraté, jako Petra Buzková, také pravidelně chodí na Pražský hrad. Buzková vyjádřila se stávkujícími televizními vzbouřenci "solidaritu" a vzala si během krize do televizního velína spací pytel.
Všechno tohle by nebylo tak znepokojující, kdyby se v České republice konala řádná debata o tom, co je na prezidentově jednání správné a co je špatné. Západní novináři nejsou o nic lepší. Většina západních novinářů, jak se zdá, získává informace o České republice z jediného zdroje: od bývalého novináře Rádia Svobodná Evropa Jiřího Peheho. Pehe dokonce publikoval své komentáře o české politice, když byl zaměstnán jako politický poradce prezidenta Havla. Pehe byl jedním ze zakladatelů Impulsu 99 (viz níže) a je pravidelným účastníkem na (dobře financovaných) konferencích. Jiní novináři, pracující pro západní tisk, jsou také zaujatí. Martin Plichta, pražský korespondent deníku Le Monde, je také signatářem petice Impuls 99.
Navzdory tomu, že české i zahraniční sdělovací prostředky brojí proti Klausově vlivu nad všemi rysy českého života, Klaus nemá skoro žádný vliv tam, kde je to nejdůležitější - ve sdělovacích prostředcích. Klause ani ODS nepodporuje žádný významný český deník a některé listy pravidelně publikují skandalizující články o Klausovi a jeho straně. Hlavním šiřitelem skandálů je čelný deník Mladá fronta Dnes. Je nutno v zájmu spravedlnosti dodat, že se MFD nezaměřuje jen na Klause. Mladá fronta Dnes obvinila z úplatkářství (nikdy to nebylo dokázáno) premiéra Miloše Zemana. Ve snaze ztrapnit Zemana napsali dva novináři z MFD, že se Zeman údajně účastnil spiknutí, jehož účelem bylo zdiskreditovat jiné členy strany. Havel udělil těmto dvěma novinářům milost, než mohlo být vůbec zahájeno vyšetřování celé této záležitosti.
Politické ceny
Většina debaty o podstatě politiky v České republice se odehrává v několika velmi dobře financovaných výzkumných organizacích a nadacích. Česká republika není jedinou zemí, kde sídlí takovéto organizace, ale krása a relativní bohatství Prahy láká více těchto Západem financovaných institucí než většina jiných zemí za bývalou železnou oponou.
K mezinárodně známým organizacím patří East-West Institute, jehož ústředí je v New Yorku, Nadace Bohemiae, Občanský institut a Ústav pro evropskou politiku a ekonomiku. Dokonce i Česká televize má jednu: nadaci Člověk v tísni. Nová, Američany podporovaná organizace, Ústav veřejné bezpečnosti, má posilovat angažovanost České republiky v NATO.
Mnoho politiků ze Čtyřkoalice má těsné styky s těmito nadacemi. Ústav pro evropskou politiku je částečně financován z Evropské unie a hlavním cílem jeho práce je připravovat zemi na vstup do EU. V jeho správní radě jsou Ivan Pilip, Petr Matějů, členové Unie svobody, a Jan Kasal, předseda KDU-ČSL. Občanský institut dostává finance od amerického výrobce zbraní, Lockeed Martin. Jeho předseda, Pavel Bratinka, je členem jedné menší strany ve Čtyřkoalici, ODA. Senátoři Daniel Kroupa a Jiří Skalický z ODA jsou oba členy jejího poradního výboru. Michal Lobkowicz (Unie svobody) je uveden jako člen předsednictva nadace Bohemiae stejně jako manželka Ivana Pilipa, Lucie Pilipová. A Tomáš Ježek zasedá ve správní radě všech tří těchto nadací. Ježek, předseda české komise pro dohled nad kapitálovým trhem a bývalý člen ODS, vyzval v roce 1997 Klause k tomu, aby odstoupil.
Dalším významným hráčem je pražská investiční banka Patria Finance, jejíž členové jsou otevřeně spojeni s Unií svobody. Havel jmenoval guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu, který býval hlavním ekonomem banky Patria Finance.
Pro mnoho politiků v Praze jsou tyto nadace způsobem, jak se přiblížit mocenským centrům v Evropě. Z hlediska těchto politiků by se nemělo nijak zpochybňovat členství ČR v EU, bez ohledu na to, že to bude mít pravděpodobně velmi tvrdý dopad na sociální a hospodářský vývoj České republiky. Členství České republiky v EU přinese do ČR lukrativní kontrakty - včetně zlepšení infrastruktury ČR modernizací komunikací a technického zařízení, jako jsou vodárenské čistírny - je to nezbytnou ekologickou podmínkou pro vstup do EU. Tato modernizace bude na prospěch nejen českým investorům, ale, zejména, velkým západoevropským podnikatelským firmám.
Mezitím soustřeďují Spojené státy své ekonomické priority na členství ČR v organizaci NATO. Zbrojařská firma Lockheed Martin (sponzor Občanské iniciativy) stojí v čele podniků, které chtějí v ČR získat výnosné kontrakty na dodávku zbraní a vojenské technologie. V současnosti se Lockheed Martin podílí na nabídce dodat 24 - 36 nových nadzvukových taktických letadel české armádě.
Někteří politikové, zejména Václav Klaus, odmítají přijmout veškerou politiku Evropské unie bez jakékoliv kritiky. Klaus je přesvědčen, že jde o to, zda jsou jednotlivé kontrakty ku prospěchu země, a že by nemělo jít o potenciál těchto kontraktů, do jaké míry mohou namastit kapsu místních českých podnikatelů a jimi zkrocených politiků. Klaus také urazil Spojené státy tím, že se otevřeně postavil v roce 1999 proti válce o Kosovo. Z těchto důvodů mnoho cizinců opustilo Klause, dokonce i ti na pravici, a vyhledávají "realističtější" čtyřkoaliční politiky.
Avšak ODS - a Klaus - je stále ještě, i když nepřímo, u moci, a volby mají být až za půl druhého roku. Jakým způsobem tedy mohou docílit čtyřkoaliční politikové a jejich zahraniční stoupenci rozkladu opoziční smlouvy a předčasných voleb?
Opoziční činnost
Čtyřkoalice a její spojenci se snaží získat vrch nad situaci od voleb v roce 1998. V roce 1999 podepsala známá skupina intelektuálů dokument, jehož vzorem byla Charta 77. Jmenoval se Impuls 99. Znovu tento dokument argumentoval, že je česká politika plná korupce a že je zapotřebí obnovy občanských hodnot. Nebylo překvapující, že mezi jeho významnými signatáři byla i paní Havlová. V říjnu roku 1999 uspořádali organizátoři Impulsu konferenci, která požadovala pozitivnější přístup k EU. Veřejnost, podle účastníků konference, projevuje daleko větší nadšení vůči EU než "někteří její politikové" - to byla zjevně nepřímá zmínka o Klausovi.
Posléze, později téhož roku, vytvořila skupina bývalých disidentů, kteří se účastnili na revoluci roku 1989, hnutí jménem "Děkujeme, odejděte". Uspořádali jednu demonstraci v Praze, která byla hojně navštívena, ale pak se hnutí rozplynulo. Lidé chtěli vědět, proč nevytvoří organizátoři hnutí politickou stranu. Ale vzhledem k tomu, že důvodem celého podniku byla antipolitika, bylo by nelogické vytvořit politickou stranu tak rychle poté, co hnutí politiky odsoudilo.
Trvalo to další rok, než získala opozice další příležitost vyvolat veřejnou nespokojenost - stávku v České televizi. I když události, které vedly k Hodačově jmenování a okamžitá reakce na jeho jmenování byly charakterizovány interními konflikty v televizním establishmentu, situace se brzo prezentovala chtivým politikům jako příležitost k vyvolání veřejného znechucení. Jak jsme už uvedli, stávka byla velmi dobře financována. Nákladné zvukové zařízení a luxusní plakáty, používané na veřejných demonstracích, musel zaplatit někdo. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že akce financovaly zahraniční nadace.
Čtyřkoalice zaznamenala v posledních několika měsících další, méně zdůrazňované úspěchy. Strana si vedla dobře v podzimních volbách do českého senátu, kde získala 16 křesel. Volební účast byla velmi nízká, neboť většina Čechů považuje senát za drahou a irelevantní instituci, avšak horní komora parlamentu má určitou roli v politickém životě země, zejména při rozhodování o ústavních změnách.
A také, v důsledku styků s Václavem Havlem odmítl minulý měsíc Ústavní soud části nového volebního zákona, který by býval omezil moc malých politických stran. V listopadu 2000 se prezidentu Havlovi podařilo neobyčejně rychle prosadit svého kandidáta Zdeňka Tůmu do funkce příštího guvernéra České národní banky, a to předtím, než vešel v platnost nový zákon, podle něhož přecházejí pravomoci na vládu. Někteří pozorovatelé konstatují, že údajně překotné jmenování Jiřího Hodače je naprosto nevýznamné ve srovnání se spěchem, s nímž byl Havlem jmenován Tůma.
Budoucí vyhlídky:
Česká televize:
9. února jmenoval Parlament nového prozatímního ředitele České televize, Jiřího Balvína. Jak uvedla téhož dne zpráva Rádia Svobodná Evropa, "Balvín má 25 let zkušeností z práce v České televizi, ale před čtyřmi lety byl propuštěn jako ředitel výroby uměleckých pořadů za špatný finanční management". 14. února byl Balvín citován, že se "rozhodne", zda dokončí audit (8). Velkou naději to zrovna nevyvolává. Jedním z jeho prvních činů bylo propustit Janu Bobošíkovou, její pomocnici Věru Valterovou a Jindřicha Beznosku, finančního ředitele. Vzbouřenci oznámili, že ukončí "stávku" teprve, až budou ujištěni, že nepřijdou o zaměstnání. Václav Havel to schválil a konstatoval, že "první (Balvínova) rozhodnutí se zdají rozumná".
Jinými slovy, podařilo se úspěšně provést ilegální puč, s požehnáním prezidenta země a skupiny ctižádostivých politiků. Finanční reformy v České televizi se zdají být vzdálenější než kdy předtím. Bude to tedy pravděpodobně ukončením celé záležitosti? Nová Rada České televizi má mít zcela nepolitické členy, ale to neuspokojilo požadavky zaměstnanců v televizních stanicích v jiných zemích.
Nezávislá televize je také pod tlakem. Vladimír Železný, zakladatel a vlastník televize Nova, která má v České republice největší sledovanost, je znepokojen, že dojde k procesu, v jehož rámci mu bude zabráněno, aby si udržel licenci, až dojde k jejímu obnovení. Také se vyskytly známky toho, že bude možná Železný vyšetřován pro finanční nesrovnalosti. Železného nemá establishment na Pražském hradě rád - před několika lety Havlovi žalovali televizi Nova za pomluvu. Železný si svou situaci zhoršil také tím, že je o něm známo, že nabídl Hodačovi využití technického zařízení televize Nova během stávky.
Vláda
Mnoho lidí předpovídá, že před příštími všeobecnými volbami, které se mají konat v červnu 2002, dojde k rozkladu opoziční koalice. Rezignace Miloše Zemana z vedení ČSSD by pravděpodobně byla katalyzátorem takovéhoto rozkladu. V ČSSD je identifikovatelná skupina poslanců, kteří by to přivítali a rádi by padli do náručí Čtyřkoalici.
Problémem pro Čtyřkoalici vždycky bylo jak rozšířit svou omezenou atraktivitu mimo pražské intelektuály a podnikatele do širší české společnosti. Mnoho lidí poukazuje na to, že Čtyřkoalice nemá žádný program kromě zintenzivnění takových hospodářských reforem, které povedou k tomu, že ještě daleko více lidí v ČR přijde o zaměstnání. Má-li Čtyřkoalice získat v budoucí vládě silnější pozici, bude muset se spoléhat na její křesťanskodemokratickou složku, protože dvě malé čtyřkoaliční strany (ODA a Demokratická unie) nemají identifikovatelné voliče a v průzkumech veřejného mínění mají zcela zanedbatelnou podporu. KDU-ČSL, která stojí v podstatě nalevo, má, jak se zdá, podporu obyčejných občanů, zejména mezi katolickými venkovany na jižní Moravě. To možná vysvětluje, proč šéf této strany, Cyril Svoboda, byl nedávno zvolen celkovým šéfem Čtyřkoalice.
Čtyřkoalice by musela odlákat voliče od ODS, kteří dosud byli ODS pozoruhodně věrni. Avšak neustálé útoky na Václava Klause ohledně jeho zkorumpovanosti a nyní v důsledku zmanipulovanosti sdělovacích prostředků pravděpodobně přinesou své výsledky. Jestliže se vládní koalice rozpadne, pravděpodobně z ODS odejdou někteří její členové, tak jako tomu bylo v minulosti.
Nedostatky českého volebního systému (který zůstává v podstatě nezměněn, jak existoval za první Československé republiky) by také mohly být využity politiky, chtivými moci. Britská Helsinská skupina na obranu lidských práv dlouho zastává názor, že pravidla, jimiž se řídí volby v České republice a na Slovensku, jsou zneužitelná. Například, pokud budou mít správné dokumenty, Češi mohou hlasovat kdekoliv v republice. Nepoctiví místní činitelé by mohli poskytnout takovou dokumentaci, na jejímž základě by ti, kdo si to přejí, mohli hlasovat několikrát na několika místech země. V roce 1998 byly takovéto dokumenty široce používány. Takže není nemožné, že by bývalo došlo k volebním podvodům a že by se to mohlo stát v budoucnosti znovu.
Prezident
Funkční období prezidenta Havla končí v roce 2002 a stále se spekuluje, kdo ho nahradí. Svého času byl favoritem kněz Tomáš Halík. Loni se začalo hovořit o Madeleine Albrightové. Nyní se prosazuje bývalý disident Petr Pithart, předseda Senátu, za to, že se mu podařilo získat propuštění dvou Čechů (obviněných ze špionáže) z vězení na Kubě. Navzdory tomu, že sdělovací prostředky neustále tvrdí, že se Václav Klaus svým známým způsobem, v důsledku "touhy po moci" chce prezidentem, Klaus vždycky popíral, že má o prezidentský úřad zájem. Není nemožné, že by nějaká budoucí vláda, obsahující politiky ze Čtyřkoalice mohla požadovat, aby byl Klaus postaven před soud (a natrvalo odstraněn z politické scény) na základě obvinění z podvodů nebo finančních nepravidelností. Scénář Estrada/Fujimori je potenciálním modelem k tomu, aby byla Klausovi odepřena role v politice, ať zastávají čeští voliči jakýkoliv názor.
Prezidentova neustále zdůrazňovaná podpora občanské společnosti není ničím víc než podporou určitých podnikatelských kruhů a politických elit. Avšak čtenáři Gramsciho to poznají jako pravý význam občanské společnosti: jako hegemonii mocných zájmových skupin nad společností a nikoliv jako organizace, které poskytnou obyčejným lidem možnost v životě se řádně realizovat.
Prezident Havel měl tu drzost, že srovnal jmenování George Hodače s komunistickým převzetím moci r. 1948. Jako obvykle, v orwellovském světě postkomunismu, je tomu obráceně: právě činy stávkujících a jejich politických stoupenců (jimž možná pomáhali bývalí pracovníci komunistické státní bezpečnosti) připomínají události února 1948. Jedna věc je jistá - televize, nejmocnější nástroj zkreslování zpravodajství ve dvacátém století - byla v České republice naprosto zpolitizována. Budoucnost České televize i budoucnost celé České republiky leží v rukou malé skupiny politiků, kteří jsou připraveni dostat se v blízké budoucnosti k moci. To, zda se jim to podaří, záleží na tom, jestli se obyčejní Češi probudí a začnou se vážněji zajímat o politickou budoucnost své země.
Poznámky:
1. Ze Svehlovych hovoru, Karel Capek (Prague, 1990), quoted in The Life of Edvard Benes, 1884-1948, Zbynek Zeman, Clarendon Press, Oxford, 1997.
2. "Plus de 60,000 personnes ont manifeste a Prague pour l'independence de la television publique" Martin Plichta, Le Monde, 5/1/2001.
3. See "News and Current Affairs in Czech Television" Jan Culik, Britske listy, 17/8/1998
4. For a discussion of Roman Prorok's style, see, ibid. Britske listy, 17/8/1998
5.BHHRG, Czech Parliamentary Election, 1998 http://www.bhhrg.org/czechrepublic/czechrepublic1998/czechrepublic1998.htm
6. Address by Vaclav Havel before Members of Parliament, 9/12/1997 published by the Czech web daily, Neviditelny pes in the week 8-15/12/1997
7. "All the President's Controversies" by Katerina Zachovalova, Transitions Online, 9/2/2001
8. "Balvin looks ahead" by Christopher P. Winner, The Prague Post, 14/2/2001.
9. For Gramsci's views on civil society see: Antonio Gramsci: Selection from the Prison Notebooks, Lawrence&Wishart, 1998 and Gramsci's Political Thought, an Introduction, Roger Simon, Lawrence&Wishart, 1991
Národ sobě?
Sprostota hodná prasečího chlívku v pražském Národním divadle
Pomysleni na Narodni divadlo obvykle vyvola v cloveku asociace s hereckou kvalitou. Narodni divadlo je hereckym stankem, do ktereho by si vetsina hercu jednou prala vstoupit, uvedeni hry tam byva pro autora samo o sobe vyznamenanim, casto prichazejicim az in memoriam. Narodni divadlo muze vyvolavat i jine asociace, jako je legenda obrozujiciho se naroda sbirajiciho prostredky na prvni ryze ceske kamenne divadlo, ci obraz kontinuity ceskeho herectvi od dob obrozeneckych az po soucasnost, ktere vzdy v jistem smyslu reflektovalo stav spolecnosti.
Narodni divadlo vsak nejsou jen herci, clovek tak nejak ocekava, ze s otevrenim jeho dveri vstoupi do prostredi kulturniho, civilizovaneho. Prostredi, ktere ozvlastnuje, a nechava nasi mysl bloudit v oblastech rekneme svatecnich a ohmatavat zakouti, do kterych se kazdy den nevnika. Vstoupit do Narodniho divadla jednoduse neni jako vstoupit do praseciho chlivku. Po pravde receno, pred tydnem jsme si tim nebyli tak jisti.
Pri nasi nedavne navsteve Cech jsme planovali navstivit Narodni divadlo dvakrat. Odmeneni vpravde dokonale provedenou interpretaci Hrabalovy knihy Obsluhoval jsem Anglickeho krale, moc jsme se tesili na Wagnerova Tristana a Isoldu, operu zde uvadenou po vice nez sedmdesatilete prestavce. Prekvapeni vsak cekalo uz za dvermi v podobe neprivetivych dverniku suse sdelujicich, ze predstaveni bylo zruseno pro nemoc "asi nekoho z hercu". Pro cizince to bylo jednim z dverniku podavano i v lamane anglictine. Byli jsme samozrejme zklamani tim spise, ze navstevnik seriosniho divadla ocekava, ze prestaveni je nastudovano s dvojici hercu pro vsechny hlavni role a riziko zruseni predstaveni pro nemoc je tudiz minimalni. Co nas vsak nejvice zarazilo, byla absence jakekoli verbalni omluvy a i jista nevole dverniku nad tim, ze ne vsichni navstevnici byli ochotni bez reptani prijmout nahrazku, t.j. Janackovu Jeji pastorkynu. Byli jsme mezi nimi a dvernice nam kratkym povelem doprovazenym raznym pokynem rukou ukazala na dlouhou frontu k jedine pokladne, kde nam melo byt vstupne vraceno. Postavili jsme se tedy do fronty na 2 x 700:- Kc za zrusene predstaveni pote, co jsme se ujistili, ze nam penize skutecny navraceny budou. Dvernici totiz svym chovanim davali ponekud neslusny, preziravy a tudiz i neduveryhodny dojem. Podobnou frontu jsme naposledy vystali v Praze na mraznicku v roce 1988, trebaze tenkrat jsme meli co do cineni se slusnymi prodavaci, kteri se v ramci svych moznosti docela snazili.
To, co jsme videli u pokladny Narodniho divadla jednoduse bralo dech a bylo na dalku citit aroganci a absenci zakladni ucty k zakaznikovi. Predne, vsichni lide, kteri neprijali Pastorkynu - nahrazku ci neozeleli vstupne, cekali ve fronte u jedineho okenka s jedinou pokladni. Nekolik dulezite se tvaricich dverniku stalo necinne opodal. Nebyl by prece velky problem zridit predem nekolik provizornich mist, kde by skoleni dvernici, pokladni co jiny duveryhodny personal smenoval nepouzitelne listky za prislusne bankovky. Lide by to tak mohli mit mozna prilis jednoduche. Takhle museli predlozit listek pokladni, ktera z neho nejprve dlouze cetla jakasi cisla, ktera pak bud zacala jeste zdlouhaveji vyklepavat na klavesnici a nakonec peniz vydala nebo odehnala hosta s neporizenou.
To v pripade, jak nam bylo sdeleno, ze si nestastnik zakoupil listek nekde jinde nez v Narodnim divadle. Prestoze byly vsechny vracene listky neobycejne dlouho zaznamenavany, jak verime, do pocitacoveho systemu, bylo by asi prilisnou benevolenci prijmout listek vydany mimo Narodni divadlo v jeho pokladne.
Patrne i ten nejbyrokratictejsi urednik c.k. Rakousko-Uherska by nemohl vymyslet system vice zduraznujici dulezitost instituce a pohrdajici casem navstevniku. Vzdyt neprijdou-li priste oni, prijdou jini.
Pri takovychto myslenkach fronta pomalu postupovala a my jsme se utesovali tim, ze nase v Narodnim divadle vydane listky budou v dohledne dobe vratitelne. Pote, co si pan prede mnou od pokladni vyslechl ekonomickou odpoved "Ne." na svuj dotaz "Prosim vas, je mozna vymena na dalsi prestaveni?", skryl jsem svou nechut, popral dobreho vecera a predlozil nase listky.
Nasledovalo dlouhe zkoumani cisel a posleze verdikt: zadne vstupne nam pokladni nevrati, nebot listky tyto byly sice vydany v Narodnim divadle, ne vsak v teto pokladne, ale v Oddeleni pece o zakaznika (s jeho sluzbou poskytovanou prostrednictvim pani Terezy Klemove mame ovsem ty nejlepsi zkusenosti).
Nepomohla slusna argumentace s pokladni i s dvernici, ktera nas o vraceni predem ujistila, nepomohla ani drsnejsi argumentace poukazujici na bizarnost veci, aroganci chovani ci pozadavek o privolani jakehokoli vedouciho. Pokladni diskusi ukoncila sdelenim, ze nas nebude dale poslouchat.
Docasne zhnuseni jsme opousteli misto, ktere na jedne strane muze byt chloubou ceskeho divadelnictvi (dostane-li se clovek do sveho kresla), na strane druhe ukazuje zabednenost a neomalenost tech, kteri jsou take cleny divadelniho tymu a s kterymi je nekdy nutne jednat predtim nez v kresle usedneme.
Kolik desitek hodin kvalitniho casu navstevniku bylo v dusledku teto blbosti nenavratne ztraceno? Divadlo si buduje a drzi svuj status nejen vyberem a provedenim predstaveni, ale svou celkovou atmosferou. Bude-li jedna jeho cast vyvolavat asociaci s prasecim chlivkem, bude to sluzba vskutku medvedi pro desitky a stovky lidi, kteri tam do sve prace davaji vse a pro ktere je navstevnik hostem a nikoli vetrelcem.
Autori jsou lekari a vedecti pracovnici na Göteborske Universite ve Svedsku.
Britské listy míří do kategorie bulváru
Fascinovaný diletant v roli vyšetřovatele
Toto je reakce na tento článek Štěpána Kotrby.
Štěpán Kotrba svým příspěvkem "Mikrocensus 92. Statistika a mezinárodní obchod se strategickými informacemi" opět dokázal, že Britské listy mílovými kroky míří do kategorie bulváru. Mezinárodní výzkumný projekt "Sociální stratifikace ve východní Evropě po roce 1989" kterým se Kotrba se zápalem hodným začínajícího detektiva ve svém článku zabývá, se stal terčem velmi ostrých útoků již v době, kdy probíhal. Tenkrát se do něj s vervou podobnou článku Štěpána Kotrby pustil Český deník, který na základě "zaručeně ověřených informací" tvrdil, že projekt financovaly komunistické centrály v zahraničí a že jeho cílem bylo připravit databázi pro levicový puč v České republice.
Jako důkaz sloužilo, že výzkum byl spolufinancován "kalifornskou univerzitou", na které, podle důvěrných a ověřených informací listu, působil Ivan Sviták. Listu tenkrát uniklo, že Ivan Sviták působil na bezvýznamné univerzitě v malém kalifornském městě, zatímco na projektu "Sociální stratifikace ve východní Evropě po roce 1989", do kterého se teď obul i Kotrba, spolupracovala jedna z nejvýznamnějších amerických univerzit "University of California at Los Angeles" (UCLA).
Kdo by se ale takovým detailem trápil, že? Koho zajímá takový detail, že na tento projekt získalo prostřednictvím UCLA celkem pět východoevropských zemí grant od jedné z největších a nejvýznamnějších amerických nadací podporujících výzkumné projekty, jmenovitě "National Science Foundation" (NSF).
Koho by ale takové bezvýznamné detaily zajímaly, když jde o to napsat šťavnatou story o prodávání údajů o českých občanech špionážním centrálám v USA, které je na oplátku poskytují štábům připravujícím komunistický puč? Zajímavé je i to, že dnes se spolu s Bristkými listy o tento projekt na základě podezření podobného kalibru zajímají ještě Haló noviny! Nelze než Britským listům k této alianci pogratulovat. Ne nadarmo se v politologii říká, že krajní pravice a krajní levice se nakonec vždy setkají a to nejen v metodách, které používají.
Nemám chuť se nesmyslnými a na první pohled trapnými spekulacemi Štěpána Kotrby o "mezinárodním obchodu se strategickými informacemi" detailně zabývat. Nestojí za to. Soudný čtenář si jistě udělá názor sám. Musím však uvést na pravou míru údajně moje vlastní vyjádření, kterými se Štěpán Kotrba ve svém článku ohání. Lituji, že jsem mu vůbec nějaký rozhovor poskytl a navíc po deváté hodině večer, kdy si slušný novinář nedovolí zavolat. Napsal stejně co chtěl.
Nevím, co může být "fascinujícího" na 100 stránkách dokumentace týkající se uvedeného projektu. Dotazníky? Popis metodiky přísně náhodného výběru 8.000 respondentů z Mikrocensu 1992. Dohody o spolupráci pěti východoevropských zemí na tomto společném projektu? Připouštím že fascinující to může být jen pro někoho, kdo nikdy v životě neviděl projekt a instrumenty takto rozsáhlého výzkumu sociální struktury a mobility. Jsem rád, že Štěpán Kotrba je fascinován. Vždy jsem tvrdil, že sociologie je fascinující obor. Možná se nakonec ze špatného novináře stane dobrým sociologem.
Je pravda, že v roce 1993 provedl ČSÚ statistické šetření běžně nazývané Mikrocensus. Také je pravda, že zákon, podle kterého se uvedené šetření konalo, neuváděl žádné další šetření, jehož dotazník by mohl být k dotazníku Mikrocensu připojen. Nic takového se ale nestalo. Naprostým nesmyslem je tvrzení, že "ČSÚ v rozporu s tímto zákonem připojil k tomuto šetření dotazník, vypracovaný týmem specialistů University of California v americkém Los Angeles ve spolupráci se Sociologickým ústavem ČSAV v Praze." ČSÚ až po provedení mikrocensového šetření svými vlastními tazateli provedl na náhodně vybraném vzorku domácností šetřených v Mikrocensu šetření pro Sociologický ústav. Učinil tak proto, aby neporušil zákon a nevydal adresy a identifikace osob, které byly pro následné šetření vybrány.
Datový soubor, který získal Sociologický ústav, neobsahoval žádné tzv. identifikátory, které by umožnily určit konkrétní osobu. Šetření tedy bylo z hlediska Sociologického ústavu anonymní. Pokud vím, ČSÚ údaje za 5 tisíc dodatečně šetřených domácností pro účely uvedeného mezinárodního projektu k údajům z Mikrocensu nikdy nepřipojil. Věta, podle které "tento, na americkou objednávku vypracovaný a z amerických zdrojů placený dotazník, připojil ČSÚ k projektu Mikrocensus 92" je holý nesmysl z několika důvodů: obě šetření byla uskutečněna odděleně, v jinou dobu a ke spojení datových souborů podle mých informací nedošlo! I kdyby k němu ale došlo, mohlo se tak stát pouze a výhradně na půdě ČSÚ výhradně pro statistické účely. Ani v tomto případě by ale "spojený soubor" o velikosti 5.000 dotázaných ČSÚ neopustil, a už vůbec ne směrem do Kalifornie. Jeho "strategický" význam je totiž v podstatě nulový.
Za naprosté překroucení toho, co jsem řekl, považuji i tvrzení, že "Poslanec Matějů uvedl pro Britské listy, že celý datový archiv šetření SSVE byl následně převezen do USA a je nyní ve výhradním držení fakulty sociologie Kalifornské univerzity v Los Angeles". Předně, do USA byla na základě uzavřené dohody odeslána pouze anonymizovaná data z našeho výzkumu. Dále, tato data nejsou ve výhradním držení fakulty sociologie Kalifornské univerzity v Los Angeles, ale spolu s daty za další země jsou archivována i v Datovém archivu Sociologického ústavu AVČR v Praze, kde je možné za přísně stanovených podmínek k nim získat přístup pro badatele, studenty, atd. Důležitá je však otázka Kotrbou položená řečnická otázka zda se tak naši občané "stávají pokusnými králíky amerických univerzit" Ta totiž vysvětluje, proč je Štěpán Kotrba složkou dokumentů, které údajně získal, tak "fascinován". Zřejmě proto, že naprosto netuší k čemu slouží sociologické výzkumy a jakým způsobem se v nich "jedinec" stává "jednotkou statistické analýzy".
Více nehodlám dodávat, ledaže by se Kotrba přihlásil do kurzu metod sociologického výzkumu. Dal bych mu možná navíc pár hodin, i když bych ho tím možná pro příště ochudil o pocit fascinace nad tím, jak se takové věci dělají.
Poznámka JČ: Neznám v anglosaském světě univerzitního odborníka, který by se dokázal obrátit na veřejnost s takovou mírou arogance jako zde pan Matějů. Kde berou ti lidé svou povýšenost? Neznají pojem accountability? - O Českém deníku v souvislosti s Mikrocensem 92 jsme psali kriticky už včera.
Konstruktivní technické připomínky k diskusím o sčítání otroků v ČR
Autor, jehož jméno a adresa jsou známy, si přeje setrvat v anonymitě.
Zdravim Vas,
tak jsem poslouchal diskuse (spis propagandu) ohledne scitani otroku v CR
a
duvody, proc by melo byt na formularich rodne cislo a jmeno. Pry kvuli
odstraneni duplicit. Na to by se ale (aby se minimalizovalo riziko
zneuziti) dalo pouzit IMHO hash funkci, kdy nejakou matematickou transformaci se z
informace A udela informace B ale zpet z B na A to nejde. Pouziva se to na
uchovavani (overovani) hesel - hesla nejsou v otevrene forme, ale stejne
heslo se vzdy prelozi jako stejny retezec (cislo b) a teprve pak overi.
Tak
me napadlo pred hromadnou spionazi firmy Deltax nasich formularu odtrhnout
osobni udaje (treba jeste na okresnich lokalnich uradech, kde se sbiraji
cico) a nahradit je timto hashem - cislem b. Pokud se v databazi sejdou
dva
udaje se stejnymi osobnimi daty (narozeni, rc. jmeno) tak budou mit po
prevodu hashovaci funkci stejny tvar - lze pak vyhodnotit i slozite vztahy
mezi jednotlivymi subjekty aniz by doslo k zneuziti. To je posledni
moznost
AFAIK jak zajistit bezpecnost.
Otazka ovsem je, jestli lidem z CSU o bezpecnost jde. Myslim ze je to
dalsi tunel, kterym si zamestnanci statnich uradu prizivuji na
spolecnosti a zneuzivaji stat. Jako informatikovi je mi jasne, ze v
pripade kompletni databaze proste nejde udrzet bezpecnost - z
pocitace se daji data zapsat na skryty harddisk, vypalit na cd (krome
toho slavneho cd v trezoru), odeslat bezdratovym mikrovlnnym datovym
spojem (a takove zarizeni se v pocitaci da slusne schovat), ale nejslabsim
mistem zabezpeceni je clovek (treba ten co si pri prevozu CD strci na
chvilku
do notebooku).
Mohlo by to pri pouziti hashu vypadat treba takhle:
echo "JAN CULIK" | md5sum
11cd62ce6a8d426ec86f863d783ea40c -
echo "JAN CUDLIK" | md5sum
33d876af5f81a4c7eab9d95d9acc9f1c -
echo "JAN BULIK" | md5sum
5857542727a6808c8cffde92208ad4df -
tri texty se prelozily pomoci MD5 funkce na retezce, ktere si ani pri
nahodne zamene jednoho pismena za druhe nejsou podobne. MD5 je 16bytovy
hash, coz pro normalniho smrtelnika znamena ze obsahne 256^16 moznosti tj.
3.402823e+38 moznosti. To je cislo s 38 nulami, jakykoliv text se tedy
prelozi jako nejake nahodne cislo v prostoru cisel 3.4*10^38.
Pravdepodobnost ze tedy dva nahodne rozdilne vybrane texty budou po teto
transformaci stejne je 1 ku 3.4*10^38
pokud se transformace provede jeste nezavisle na rodnem cisle napr.
echo "001012/2311" | md5sum
600334b201cd587ea59cd9446c99dc4b -
tak dvojice 11cd62ce6a8d426ec86f863d783ea40c ("JAN CULIK") a
600334b201cd587ea59cd9446c99dc4b ("001012/2311") je obrazem
identif
jana culika v prostoru MD5 hashovacich funkci a z toho nikdo nedokaze zpet
dostat identitu jana culika, ale dokaze overit, jestli byl jan culik
11cd62ce6a8d426ec86f863d783ea40c /
600334b201cd587ea59cd9446c99dc4b
do databaze jiz pridan pro zjisteni duplicity. Dokonce lze zjistit, kdo je
s
11cd62ce6a8d426ec86f863d783ea40c /
600334b201cd587ea59cd9446c99dc4b v
nejakem vztahu.
Dalsi argument pro rodna cisla byl, ze se musi zkontrolovat jestli souhlasi
datum narozeni. TO ALE MUZE ZKONTROLOVAT SCITACI KOMISAR a podle vysledku
neco na formulari zaskrtnout (podle me je to ovsem pochybene a ciste
ucelove). Navic z rodneho cisla po odebrani ctyrcisli za lomitkem lze take
poznat, jestli narozeni dle RC souhlasi s datem narozeni.
Podle me by tedy k zabezpeceni stacilo, aby se jiz u scitacich komisaru
vypocitaly hashe, programek pro windows ktery ma 2 kolonky (nebo 3) a
vypocitava 3 hashe napise kazdy trinactilety programator nedouk by mohl
dodat treba UOOU a na formulare by se pres kolonky jmeno o RC prelepily
takto
vypocitane hashe (pripadne jeste na ulici, ale ta ma myslim figurovat v
nejakych statistickych korelacich).
ALE TO SAKRA MELI VYMYSLET UREDNICI CSU POKUD JSOU KOMPETENTNI!!!! Nebo je
to dalsi levota po privatizaci, sametove revoluci, nakupu stihacek a
nespocetne dalsich ktere rozeziraji ceskou spolecnost jako
rakovina....?
Musim bohuzel konstatovat, ze Ceska spolecnost je v rozkladu a nejvetsim
nepritelem je bohuzel stat, resp. lidi kteri si ho zprivatizovali.
Jestli stoji UOOU za neco, tak by mohl zastavit (odlozit) scanovani
formularu a timto zpusobem problem vyresit. Pri soucasnem stavu ode mne
nikdo nic nedostane, protoze se domnivam ze 1) akce je zmanipulovana 2)
pozadovane informace zasahuji do soukromi i jinych lidi a poskytnutim
informaci bych se tedy mohl odpustit trestneho cinu dle jinych zakonu 3)
hrozba pokutou je natlak, a pokud jsem pod natlakem nebudu vypovidat (ani
poskytovat informace) 4) pred padesati lety bylo zneuzito informaci o
lidech
na strojich firmy IBM k likvidaci nekolika desitek milionu lidi. Dnesni
osobni pocitac ma nekolikamiliardkrat vetsi vykon a pamet a potencialne ho
lze
tedy prislusnekrat vice zneuzit. Shodou okolnosti je tento pocitac take s
IBM kompatabilni.......
P.S. tohle kolem hashu budou vedet lidi na MFF UK a urcite budou mit treba
i
jinou funkci, ktera transformuje text do prostoru, kde dva ruzne texty
nemohou mit stejny obraz. Ale pokud vim tak takovy hash by musel byt
alespon
stejne dlouhy jako text....
P.P.S. Muze mi nekdo z podnikatelu podnikajicich v prislusnem oboru
napsat,
jak ma vypadat trezor na bezmala dve miliardy korun (to bude stat scitani
resp. tedy minimalni hodnota dat) a preprava takoveho bohatstvi?
Nevyplatilo
by se treba nekomu za par milionu najmout si mensi armadu a k spatne
zabezpecenym datum se proste prostrilet? Uvazoval nekdo o tomhle
bezpecnostnim riziku ? Nebo se proste pocita s tim ze zainteresovane
strany
vedi jak se k datum dostat levneji....
Dodatek k článku o ochuzeném uranu
Pane Čulíku,
dobrý autor je schopen „trefit se“ napoprvé, aby pak nemusel dovysvětlovat, jak a co vlastně myslel. Mně se občas stává, že začnu díky reakci některého čtenáře pochybovat o tom, zda jsem se vyjádřil dostatečně zřetelně. Naposledy po vyjití článku v němž jsem se vrátil k problematice používání ochuzeného uranu ve střelách.
Jistý čtenář mi totiž napsal: „Pan Zajíc je osobně spíše proti používání munice s ochuzeným uranem. Přesto uvádí všechna jemu dostupná fakta a snaží se o citace vědeckou metodou získaných údajů. Vy uvádíte jen to, co se Vám hodí a ještě vybíráte pouze novinový článek. Proto považuji pana Zajíce za seriózní zdroj a Vás musím označit za neseriózního manipulátora (bohužel, protože až dosud jsem Vás považoval za seriózně píšícího člověka).“
Sypu si tedy na popel na hlavu a pokusím se vysvětlit, co jsem vlastně napsal.
Šlo mi především o aroganci moci, o to, jak zachází s cizím územím, jeho obyvatelstvem a konec konců i s vlastními vojáky, když je dobojováno. Osud zemřelého kanadského vojáka, který jsem citoval z kanadského (spíše pravicového) deníku The Ottawa Citizen, je typický. Domníval jsem se, že trocha osvěty ohledně toho, o čem se v souvislosti se zdravotními potížemi bývalých vojáků píše v Kanadě, neuškodí. Fakt, že do sebe věci zapadají, nemá nic společného s manipulací čtenáře. Nemohu za to, že o vztahu moci a kanadských vysloužilců neexistují informace, které by pochmurný obraz vyvážily směrem k růžové barvě. Vám poděkování a lásku (a zabezpečení), to se tady tak nějak nevede, a tak lze převládající pocit vojenských veteránů vyjádřit slovy jiného básníka, který citlivě odkryl nesmrtelnou duši neznámého vojína: "... nasrat, jo nasrat."
O vědě se v mém článku mluví jen okrajově. Odkázal jsem čtenáře na Zajícovu studii jako na dobře dokumentovaný a seriózní zdroj informací. Současně jsem se pokusil naznačit, že věda zápasí s obecným problémem, jak zviditelnit účinek velmi malých dávek záření na živý organismus.
Otázku nebezpečnosti ochuzeného uranu může věda zodpovědět jen nepřímo skládáním mozaiky různých informací. Víme-li, že uran je alfa zářič a zároveň, že alfa záření sice nepronikne dál než k mikroskopicky vzdálené buňce poblíž zdroje, ale tu může těžce poškodit, můžeme začít s hypotézou, že uran bude nejspíš nebezpečný v takovém případě, jestliže se dostane do živého organismu. Předmětem našeho zájmu pak budou především malé částice, které se dostanou do plic dýcháním.
Protože víme svoje o uranových dolech a o tom že se v nich práší, budeme v makroměřítku nejspíš studovat příčiny úmrtí zaměstnanců uranových dolů. Najdeme-li ve srovnání s kontrolním vzorkem zvýšený výskyt rakoviny, můžeme se snažit odhadnout množství uranu, které průměrný zaměstnanec dostal do těla a porovnat s koncentracemi naměřenými v tělesných orgánech nebo tekutinách. V daném procesu bude mít svoje místo i radiační biologie a (s odpuštěním) třeba i krysy a jiní pokusní králíci. Mosaika poznání se nakonec může složit v doporučení jak omezit dané riziko na minimum a případně i na zákonem stanovenou normu, která vymezuje obecně uznávané rozhraní bezpečnosti a nebezpečnosti dané látky.
S použitím špetky zdravého selského rozumu lze z existence takových norem odvodit dvě důležité věci. Zaprve to, že věda o daném tématu ví svoje, a pak, že její závěry alespoň do jisté míry politikové vnímají a používají.
Spojené státy mají svoje vlastní normy, které určují jaká dávku záření pocházející z uranu je přípustná pro veřejnost a jaká je přípustná pro radiační pracovníky. Mají obavy ze zamoření terénu pokusných střelnic a proto zkoušky na domácí půdě omezují na minimum. V obou případech jistě vědí proč.
Právě z existence zmíněných norem lze odvodit, o jakou sviňárnu jde, když týž legislativní orgán, který chrání vlastní území a populaci dovoluje rozprašovat uran na cizím území.
Chtěl bych v této souvislosti uvést dvě zajímavosti. Na konci osmdesátých let jsem se podílel na přenosu různých radioaktivních prvků - mezi nimi i některých alfa zářičů - podzemní vodou. Projekt byl zadán a financován Japonci, mimo jiné proto, že jejich vlastní předpisy nedovolovaly provádět terénní pokusy byť s minimálními koncentracemi radioaktivních prvků. V Kanadě byly předpisy volnější, ale i tak jsme museli mít povolení federální agentury přes radioaktivitu.
Druhý případ je loňského data. Šlo o přepravu vzorků několika kilogramů jaderného paliva, tedy jakýchsi keramických pelet, které jsou nerozpustné, nehořlavé a mechanicky velmi odolné. Do paliva bylo přimíšeno malé množství plutonia pocházejících z rozebraných jaderných hlavic ruské a americké provenience. Vzorky byly přepravovány v kontejnerech, které patrně vydrží víc než pověstné černé skříňky v letadlech. Protinukleární skupiny se pustily do systematického strašení veřejnosti, které zblblo starosty vesnic, kterými měl projet náklaďák se vzorky, že vzniklo nebezpečí, že se budou se svými radními vrhat pod kola jakéhokoli podezřelého náklaďáku. Vláda nakonec ustoupila a dopravila vzorky vojenským vrtulníkem.
Obé je krásným příkladem dvojího standardu. Naše území je posvátné. Že se jinde rozprašují tuny uranu - to nikoho nezajímá, zvlášť když se na tom nedají vydělat žádné peníze ani sláva. Je ostatně příznačné, že se Západ o ochuzený uran zajímá jen kvůli, že je možnou příčinou problémů vlastních vojáků.
Ze Zajícovy studie jsem nevybíral, „co by se mi hodilo", nemám to ve zvyku. Zmínil jsem ji v úvodu článku a pak ještě jednou v jeho závěru v této souvislosti: „Není třeba pochybovat o tom, že věda nashromáždila dostatek informací o uranu, aby mohla říct své i k problematice jeho používání ve střelách. Řadu odkazů lze najít ve zmíněné Zajícově studii.“ To je jistě z mé strany manipulace jako hrom.
Ale proč proř vlastně něco nevybrat? Třeba její závěry. Jejich překlad, občas kostrbatý díky neznalosti české vojenské terminologie, je v příloze. Z textu jsem vynechal pouze odkazy. Kdo má zájem, najde je lehce v originále. Číslování odstavců je Zajícovo.
Překlad závěru studie V. Zajíce
ZÁVĚRY
10.1 Ochuzený uran jako radioaktivní odpad
Ochuzený uran (v dalším textu používám běžný akronym DU znamenající depleted uranium - poznámka JJ), vzniklý jako vedlejší produkt při obohacování uranu, je klasifikován jako radioaktivní a jedovatý odpad. Manipulace s tímto odpadem a jeho likvidace podléhá četným předpisům. Z existence těchto předpisů a z toho, že jejich dodržování je vynucováno institucemi jako jsou Nuclear regulatory Commission, Department of Energy, Department of Defence, Environmetal Protection Agency (federální vládní instituce přes životní prostředí s rozsáhlými pravomocemi - poznámka JJ) atd., z probíhajících nebo navrhovaných asanací území použitých nebo ještě používaných pro výrobu a zkoušení munice s DU, a z nedávných omezení takových zkoušek je zřejmé, že americká vláda i vojenští představitelé si jsou vědomi toho, že šíření DU je škodlivé jak pro lidi tak pro životní prostředí. Uvědomují si rovněž to, že radioaktivita DU je dostatečně vysoká, aby ospravedlňovala umístění kontaminovaných předmětů včetně zeminy z území používaného pro výrobu a zkoušky těchto zbraní na skládky (nízko aktivního) radioaktivního odpadu.
Zbraně s DU se přesto používají a americké limity pro přípustnou úroveň záření pro veřejnost jsou v zasažených územích překročeny řádově až 100 000x v případě částic rozptýlených v atmosféře a až 1000x pokud jde o zbytkovou aktivitu.
10.2 Před Válkou v Zálivu a po ní
Zpráva Science Applications International Corp. již před Válkou v zálivu varovala, že situace na bojišti (čti úroveň radioaktivity – poznámka JJ) a dlouhodobá zdravotní rizika, jimž budou vystaveni jak vojáci tak místní obyvatelstvo, mohou ovlivnit přijatelnost vojenského využití DU. Zpráva rovněž poznamenává, že za předpokladu, že budou uplatňovány americké předpisy a zdravotní opatření, bude pravděpodobně nutné dané území nějakým způsobem asanovat.
Přesto, když operace Desert Storm, při níž bylo příbližně 700 000 liber (317 tun) DU rozptýleno po velkém území, skončila, tvrdila zpráva, kterou vypracoval Army Environmental Policfy Institute (AEPI0, že neexistuje žádný mezinárodní zákon, smlouva, předpis nebo zvyk požadující, aby Spojené Státy asanovaly bojiště v Perském zálivu. Jelikož cenu takové akce lze odhadnout na desítky miliard dolarů a jakákoli asanace by implikovala oficiální přiznání že DU je nebezpečný, je nepravděpodobné, že k takové asanaci dojde. Zpráva AEPI rovněž poznamenává, že pokud by DU byl označen za příčinu nemoci Války v zálivu (Gulf War Illness), finanční důsledky náhrad dlouhodobé (pracovní) neschopnosti a náklady na zdravotví péči by byly nadměrné.
10.3 Utajování a rozmach (použití DU)
Některé vyspělé zbraně, jako bombardéry Stealth, naváděné bomby a rakety Patriot byly během Války v zálivu předmětem značné pozornosti veřejnosti. Použití DU, patrně nejúčinnější nové zbraně bylo veřejně přiznáno až o rok později. Memorandum Los Alamos National Laboratory upozornilo na účinnost průpalných střel proti iráckým pancéřovým cílům. Memorandum rovněž naznačilo, že zájem veřejnosti o dopad DU na životní prostředí může munici s DU učinit politicky nepřijatelnou a vést k jejímu zákazu.
Rychlé rozšíření zbraní používajících DU, k němuž došlo po Válce v zálivu, a které bylo z velké míry vyvoláno americkým ministerstvem obrany, může být považováno za úspěšný pokus zabránit takovému vývoji (tedy zákazu DU). Jenže právě toto rozšíření zbraní s DU vlastně zaručuje, že jakákoli současná vojenská výhoda bude trvat jen krátce, kdežto dopad na zdraví a životní prostředí bude trvat staletí. Rozšíření zbraní s DU není navíc omezeno na jaderné mocnosti, protože podobné zbraně mohou být vyrobeny s použitím přírodního uranu.
10. 4. Resoluce OSN
V roce 1996 přijal Podvýbor pro prevenci diskriminace a ochranu menšin resoluci, vyzývající všechny státy, aby jejich národní politika odrážela potřebu omezit výrobu a rozšiřování zbraní hromadného ničení nebo zbraní s plošným účinkem, zejména jaderných a chemických zbraní, zápalných bomb, napalmu, kuličkových (cluster) bomb, biologických zbraní a zbraní obsahujících DU (podtrženo V Zajícem).
Bez ohledu na to použily Spojené státy zbraně s DU znova při zásahu v Jugoslávii v roce 1999. Se zjevnou snahou odvrátit pozornost veřejnosti jinam, mluvčí amerického Ministerstva obrany
prohlásil, že se takové zbraně používají již dlouho, takže nejde o žádnou novinku, která by měla veřejnost vzrušovat.
10.5 Doporučení
Výbor amerického Kongresu pro reformu vlády a její kontrolu věnoval ve své zprávě, týkající se příznaků Války v zálivu (Gulf War Syndrome ), značnou pozornost možnému kontaktu vojáků s chemickými zbraněmi. Na druhé straně byla možnost, že vojáci byli vystavení účinkům DU byla zmíněna takměř mimochodem. Tento přístup je pochopitelný. Zatím co Irák může být obviňován z výroby a hromadění chemických zbraní, když už ne z jejich používání, Spojené státy jsou odpovědné za používání munice s DU od A do Z (s britským podílem 0.14%). Připustit její nepříznivý dopad na zdraví vyžaduje daleko hlubší zpytování svědomí.
Záležitost DU je naléhavější než možné vystavení chemickým zbraním a to ze dvou důvodů. Zatím co pro nervové jedy neexistuje léčba, většina rakovinných onemocnění je léčitelná pokud jsou zjištěna včas. Rakovina je předpokládaná dlouhodobý následek vystavení toxickým a radiologickým účinkům DU. Druhý důvod souvisí se zamořením bojiště. Většina organických sloučenin používaných v chemických zbraních včetně hořčicového a nervového plynu se rozloží během několika dní nebo týdnů po jejich vypuštění. DU se tak rychle nerozkládá. Právě naopak. Jeho radioaktivita se pomalu zvyšuje díky rovnováhám k nimž dochází v rozpadové řadě uranu. Pokud nebude taková oblast včas dekontaminována, její zamoření bude ohrožovat místní obyvatelstvo po staletí.
Zdravotní rizika spojená s používáním DU a zejména s inhalací jeho aerosolu by měla být veřejně přiznána americkou vládou a vyhodnocena lékařskými a vědeckými odborníky se stejnou (ne-li větší) horlivostí jako rizika související s použitím chemických zbraní.
Organizace veteránů by měla provést statistickou studii (takovou studii přislíbila počátkem února kanadská vláda) o výskytu rakoviny u veteránů Války v zálivu. Jestliže taková studie ukáže zvýšený výskyt rakoviny mízních uzlin, leukemie a dalších specifických druhů rakoviny, měli by být všichni veteráni, kteří byli potenciálně vystaveno DU, dlouhodobě nebo trvale monitorováni.
Ekonomické sankce proti Iráku a Jugoslávii by měly být okamžitě zrušeny (text je z roku 1999 - poznámka JJ), aby tyto země mohly účinně čelit katastrofě v oblasti zdraví a životního prostředí, kterou způsobila válka. Vybraným organizacím včetně vládních, které se v Iráku a Jugoslávii snaží něco udělat s územím zamořeným DU, bychom měli nabídnout spolupráci a materiální pomoc.
Naprostý zákaz zkoušek zbraní s DU v USA by naznačoval rozumnou politiku životního prostředí a mohl by zároveň být prvním krokem k zastavení neomezeného používání těchto radioaktivních a jedovatých zbraní.
