Znalci zpochybnili bezpečnost celostátního sčítání
Sčítání lidí, domů a bytů začalo, ale pochybnosti o tom, že se osobní údaje mohou dostat do nepovolaných rukou, neustávají. Naopak. Český statistický úřad, který sčítání zajišťuje, vyplatil třikrát sto tisíc korun třem expertům za posudky, jak budou zabezpečena data, která ze sčítání lidu získá. Znalci si však stěžují, že bezpečnost nebyli schopni prověřit. Říkají, že úřad si posudek objednal a zaplatil, ale prověrku jim neumožnil.
PRAHA - Vladimír Smejkal, soudní znalec v oblasti ekonomiky a počítačů, jeden ze tří odborníků, možnost zneužití údajů připustil. Vyplněné sčítací listy se budou zpracovávat na zařízení, které dodaly tři firmy. Přestože Smejkal chtěl toto zařízení - tedy počítače a programy - také prozkoumat, neuspěl.
"Úřad mi to neumožnil, i když jsem to požadoval," uvedl. "Úřadu stačí, když dostane písemné ujištění, že zneužití není možné. Takový doklad vystaví každý zejména v případě, kdy bude chtít ta data zneužít. Znám několik způsobů, jak se těch údajů během snímání a prvotního zpracování zmocnit."
Jeho stanovisko potvrdil i další znalec - Jindřich Kodl. "Ta analýza byla jen v teoretické rovině. Jak je to ve skutečnosti zabezpečeno nevím," řekl. Upozornil na to, že si úřad rozbor objednal až na přelomu roku. "Mohlo to být dříve. Nevím jak na naše připomínky stihnou zareagovat," řekl dále.
Mluvčí úřadu Vladimíra Pavlíčková tvrdí, že připomínky, které byly schůdné, již úřad do bezpečnostních opatření zakomponoval. Na tvrzení znalců, že nemohli bezpečnostní systém prakticky ověřit, reagovala slovy, že úřad sám nese zodpovědnost a vše sdělovat nemůže.
Smejkalovi však její tvrzení nestačí a postup Českého statistického úřadu označuje za naivní. "Jak potom chtějí něco prověřit?" ptá se.
Smejkal dále uvedl, že není například problém do počítače zabudovat jakékoliv zařízení, které nasčítané formuláře uchová, či bezdrátově bude někam vysílat. "Tím že jsem neměl možnost ta zařízení prozkoumat, nevím, jestli je to vyloučeno," řekl.
Programy na zpracování dat ze sčítání lidí, domů a bytů vytvořila firma Deltax Systems. Její pracovníci také budou vyplněné formuláře zadávat do počítačů. Představitelé Deltaxu sice požádali o prověrku firmy i zaměstnanců, Národní bezpečnostní úřad až v roce 1999 však ani po roce a půl prověrku neukončil.
"Ještě nám ale nic nepřišlo," uvedl ředitel firmy Ladislav Mach
Ředitel Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec se k prověrce pracovníků Deltaxu odmítl vyjádřit.
Deltax Systems vyhrál v roce 1998 veřejnou soutěž na optické snímání tiskopisů, do níž se přihlásilo pět zájemců. Prověrka Národním bezpečnostním úřadem přitom v pravidlech soutěže nebyla. "Sčítání lidu není v kategorii státního tajemství a ohrožení státu," řekla mluvčí Českého statistického úřadu Vladimíra Pavlíčková.
Pavlu Machoninovi, rozhořčenému to vědci
Toto je reakce na tento článek.
Dcerka tomu neuvěří, ale je to tak. I já byl kdysi malý kluk a tu a tam si na to vzpomenu. To třeba, když měla máma noční, brávala mě s sebou do špitálu. Spal jsem tam na lékařském pokoji na bílé kovové posteli, všechno tam čpělo desinfekcí, a sestřičky mě drbaly ve vlasech. Také si pamatuji, že tam bylo velké akvarium, které v noci svítilo a bublalo a já tam v tom nemocničním prostředí měl strach.
V suterénu nemocničního pavilonu byl zvěřinec. Vodívali mě tam abych si ukrátil čas. V ohromné místnosti stály na sobě klece, ve kterých se tlačily bílé myšky, bílé krysy a všeljaká jiná havěť. Strašně to tam smrdělo. Vysvětlili mě, že tam ta zvířátka chovají pro vědce, kteří na nich budou zkoušet nové léky.
Netrápilo mě to, bral jsem to jako fakt.
Asi ve druhé třídě mi bylo přiděleno rodné číslo. Soudruh stát si mě označkoval.
Pak jsem povyrostl a dostal občanský průkaz, který mě umožnil v kině vidět obnažená ňadra paní Bardotové a o něco později se ta červená knížečka stala propustkou na pivo.
„Bylo vám vosumnáct?“
„Jasně šéfe!“ hrdě jsme mávali tím nevolnickým glejtem.
Těch oficielních průkazů pak přibývalo, řidičák, index a cestovní pas platný pro všechny státy světa, ale použitelný tak akorát do NDR. Nakonec pak vojenská knížka spolu s přísahou, že budu bránit socialismus do roztrhání těla.
Život bez občanského průkazu nebyl možný. Vrátní v šedavých uniformách pečlivě zapisovali číslo o.p, kdo a kdy jej vydal, opisovali si rodné číslo v kolonky specielně k tomu určené do návštěvních knih, jejichž osud mi zůstal utajen. (Třeba jsou někde archivované a nějakému sociologovi pomohou ve vědecké práci - třeba při studiu četnosti návštev vysokoškolsky vzdělaných mužů věku 20 až 30 let v dílnách ČKD Slaný v osmdesátých letech a jeho vlivu na průběh sametové revoluce ve středočeském regionu. Vím já, k čemu všemu se shromážděná data mohou hodit, dostanou-li se do rukou opravdovým kapacitám?)
A pak to přišlo. Byla to rána, když to prasklo.
O občanský průkaz jsem byl okraden v pohostinství nevalné pověsti spolu s peněženkou, ale bylo mi to fuk. V peněžence jsem měl pouze pár drobných - svoji výplatu vysokoškolského učitele. A občanka? Tu od té doby po mně nikdo nechtěl. Většinou jsem si vystačil s řidičákem nebo když šlo do tuhého, pomohl cestovní pas na který můžu cestovat i k těm „zlým“ Němcům. (Z těch „hodných“ se mezi tím stali „zlí“ aby se pak všichni dohromady proměnili v „hodné“ a k tomu věrné spojence.) Vojenská knížka se povaluje kdesi na dně skříně, je-li tam vůbec.
Ale taková idylka to zase není. Kromě rodného čísla přiděleného mi soudruhem státem z moci úřední jsem již od „pana“ státu získal identifikační číslo organizace, daňové číslo, číslo pojištěnce a kdoví kolik čísel dalších. Moje „čísla“ mne vláčejí databázemi přístupnými na internetu, kdekdo si může o mě zjistit ledacos. Bez větších problémů mi může každý třeba poslat pohled k narozeninám a to jak domů, tak do zaměstnání.
Netrápí mě to, beru to jako fakt.
A teď tohle. Úřední halamové placení z mých krvavých daní mě pod pokutou chtějí nutit, abych jim vyplnil o sobě a své rodině další lejstra. Ptají se mě na věci, které jim nechci říci protože jim, úředním halamům placených z mých daní musí být fuk, kolik mám počítačů a mobilů nebo kadím-li v kadibudku nebo japonský superhajzlík.
Nejde mi o ochranu dat, nebojím se, že by se někdo mohl dozvědět víc než už dávno ví. Jsme malá vesnice, a mé majetkové poměry mají sousedky pečlivě proklábosené.
Jde tu o princip.
Stát který si platím, aby mi pomáhal, mě šikanuje pomocí těch halamů, kteří pečlivě dbají o to, aby o svůj státem placený šolich nepřišli. Nesmyslně nákladná a zbytečná sčítací akce zjistí málo věrohodná statistická data zatížená jistou chybou. Předpoklad pravdivosti vyplnění dotazníku totiž patří rovněž do statistického oboru a lze jej pouze statistickými metodami predikovat.
Mám stoprocentní jistotu, že výsledky zatížené stejnou chybou šlo získat na mnohem menším representativním vzorku populace s mnohem menšími náklady.
Rozhořčenému „vědci“ Machoninovi bych doporučil, aby se podíval do základních učebnic statistiky a trochu si početl. Věřím, že kdyby věděl jen o trochu víc, než ví ve svém svatém nadšení teď, spokojil by se z výsledky běžného statistického průzkumu doplněného o data ze stávajících databází, které si náš stát o svých občanech vede.
Pokud jde o „diletanty“ - pane Machonine, zacházel bych s takovými slovíčky opatrně. Ti „diletanti“ Vás platí. Nadávat chlebodárcům se nevyplácí, věřte mi.
P.S.
Pane Machonine, pokud pro svoji vědu potřebujete mermomocí stoprocentně přesná data, zkuste se optat v Krčské nemocnici v tom zvěřinci. Na lidech, a zejména na lidech z jejichž daní žijete, svoje pokusy prosím neprovádějte.
Věnujme se chvíli onomu průzkumu sociální stratifikace zemí východní Evropy po roce 1989.
Každý, kdo kdy žádal o podporu (grant) pro nějaký projekt, ví, že vedle známostí je rozhodující vytvořit dojem, že výsledek projektu bude nesmírně cenný. Pomiňme teoretickou možnost, že se pár sociologů z východní Evropy někde u piva dohodlo zkusit vymáčknout něco z blbých Američanů v National Science Foundation a že se jim to s pomocí přátel z University of California at Los Angeles (UCLA) nakonec podařilo, a ptejme se na výsledky projektu a jejich použití.
Závěry studie nemohou jít o moc dál než za obecnou povědomost o tom, k čemu samet vedl. Už jen proto, že nová vrchnost neměla jiné ambice než vyměnit fangle a poraděnky. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby se vývoj v ČR, včetně sociální stratifikace, jakkoli lišil od toho, co se děje. Politická moc obhrábnutá vůdci několika stran, pár (ne)skutečných boháčů, střední vrstva zatížená daněmi, 10% nezaměstnaných, nejistota z budoucnosti, problémy se zdravotnictvím a vzdělávací soustavou a politicky znechucené občanstvo, které může najít útěchu v drogách, pornografii a nějakém tom národním sportu. Takový je například obraz Kanady, který si čtenář může porovnat se zemí v níž zrovna žije.
Co na takovém obrazu může změnit pár statistických údajů? Na to zůstal Petr Matějů odpověď dlužen. Možná proto, že to je spíš otázka pro politologa.
Štěpán Kotrba se ve svém článku zmiňuje, že dotazník, který měli respondenti vyplnit, shromažďoval velmi citlivé a specifické údaje - například o politické příslušnosti před a po roce 1989, náboženském vyznání, finančních a hmotných poměrech atd. Takové údaje mají nesporně svoji cenu pro každého, kdo vstoupil do středoevropského lebensraumu a potřebuje k udržení své politické a ekonomické přítomnosti vědět, s kým je dobré se kamarádit a s kým ne.
Lze například spekulovat o tom, že až neprincipiálně smířlivý postoj Západu k české neokomunistické moci, může být založen právě na znalosti sociální stratifikace po roce 1989.
Bylo by jistě zajímavé vědět, kdo a za jakých okolností používá databázi v UCLA a jak rychle se její kopie dostala třeba do ruky CIA a State Department (byli by to pěkní břídilové, kdyby ji neměli). Argumentovat tím, že vše je v pořádků, protože databáze není ve výhradním držení UCLA, ale je přísně obhospodařovaná Sociologickým ústavem AVČR, hraničí se slabomyslností připomínající dobu, kdy komunisté dávali ze setrvačnosti razítko "tajné" na družicové fotografie území ČSSR, přestože je NASA prodávala komukoli, kdo poslal šek na příslušnou sumu.
Petr Matějů ovšem selhal i jako politik, protože v rámci podobné stupidity zatajuje, že v mnoha západních státech panují obavy z toho, že získávání a propojování statistických údajů vede k narušení soukromí jednotlivce. Nebo to neví, což je ještě horší.
Není tomu tak dávno, kdy kanadští opoziční poslanci, kteří jsou možná ještě pravější než Petr Matějů, upozorňovali na zhůvěřilost kanadské federální vlády, která shromažďovala nejrůznější údaje, v nichž se sice jedinec stával jednotkou statistické analýzy (ale ne tak úplně, jak se ti sociologicky nevdělaní opozičníci snažili dokázat). Vláda to nakonec připustila a údajně databázi rozkulačila.
Petr Matějů se ani nepokusil vyvrátit argument Štěpána Kotrby, že z kombinace různých údajů lze anonymní šetření pěkně zkonkrétnět.
Kanadská televize CBC se před časem zabývala problémem prodeje statistických údajů, které obhospodařuje Kanadský statistický úřad, soukromému sektoru. Už si nevzpomínám, zda jsem o tom do BL napsal (nejspíš jsem jen chtěl). Pořad to byl vyvážený. Statistikové tvrdili, že data jsou zcela anonymní, kdežto překupníci dat předvedli, jak lehce se dají informace zkompletovat.
Škoda, že Petr Matějů nedopřál čtenářům důkaz, jak byla data z oné studie použita k údajně primárnímu účelu, jímž mělo být formování sociální politiky. Dané téma mohl rozvést a zmínit se o tom, co jako politik udělá, když se věda a politika nesetkají. Zde mohu opět posloužit příkladem z Ontaria. Místní sociologové jistě měli přehršel informací o tom, že vzdělání bude čím dál tím důležitější a že tedy university budou potřebovat nejen obnovit, ale i rozšířit stavy profesorů na kanadských universitách. Díky tlaku soukromého sektoru na politiky (zisky, zisky, zisky) došlo k omezování rozpočtu universit a velmi pěknému narušení věkové stratifikace. Výsledkem je, že v Ontariu bude v příštích deseti letech chybět 10000 držitelů Ph.D. potřebných k výměně zestárlých profesorů.
Petr Matějů píše o "fascinaci" (Štěpána Kotrby) dokumenty, které získal v souvislosti s výše uvedeným výzkumem. ŠK prý naprosto netuší, k čemu sociologické výzkumy slouží. Tento postřeh je ale dobrý jen velmi částečně. Nejde o fascinaci, ale o strach z toho, kam shromažďování informací vede. Jde o strach tím větší, čím více si uvědomujeme, jaké možnosti moderní technika přináší.
Patrně největší obavy vzbuzuje přístup ke zdravotním údajům občana. Takové informace mají potenciálně cenu zlata pro zaměstnavatele, banky a zejména pro pojišťovny, nejen nemocenské. Nejde jen o informace o momentálním stavu jednotlivce, ale i rostoucí schopnost vědy předpovědět, jak ten který gen ve zdánlivě zdravém člověku zapracuje.
Druhou velkou oblastí je elektronické špehování, které existuje na osobní, podnikové i vládní úrovni. Možnosti jsou neomezené. Sleduje se elektronická pošta, kdejaký otevřený file, nastražují se miniaturní kamery na kupující v obchodech i na potenciálně nevěrné partnery doma. Jakási firma na Floridě prodává za šest pětek program, který zachycuje každý jednotlivý úder do klávesnice a shromážděnou informaci pošle nenápadně na zadanou adresu.
Pod záminkou ochrany informací v počítačích se lidem snímají otisky prstů (pro západního občana to je potupa číslo jedna. Lze vystopovat kdo odkud, komu a jak dlouho telefonuje, kde, kdy a co nakupuje. Málokdo si uvědomuje, že populární "air miles", které zákazník dostane "zadarmo" když utratí x dolarů, nemají nic společného s dobročinností leteckých společností. Jde o trik, který umožňuje přijít velmi lacino k podrobnému profilu zákazníka i s jeho jménem a adresou.*)
Technický vývoj, zdá se, už předběhl Orwellovu představitost.
Reakcí na tento stav je v obecné rovině apriorní nedůvěra občanů k jakémukoli shromažďování informací a ujišťování o bezpečnosti údajů, ať již držených vládou nebo nějakou institucí. Jednotlivec se snaží nebrat tyhle věci na vědomí, ledaže jej vnější okolnosti (například problémy v zaměstnání) přinutí stav letargie změnit. Dlouhodobý dopad špiclování na společnost bude třeba jednou zkoumat nějaký sociolog s grantem z UCLA..
Chtěl bych se ještě zmínit o smyslu sčítání lidí a jejich hmotných statků. Domnívám se, že to jde o pozůstatek z doby císaře pána, který čas od času potřeboval spočítat poddané, aby věděl kolik může vybrat na daních a kolik jonáků zrovna dorůstá pro vojenský stejnokroj, a tak vyslal pár drábů po vesnicích..
Ale zcela vážně. Byl bych rád, kdyby někdo zasvěcený čtenářům BL vysvětlil, který z údajů v dotazníku již kdesi neexistuje. Stát ví, kdo se kdy, kde a komu narodil, kdo je svobodný, ženatý čí rozvedený a kolikrát, bezdětek a kdy umřel, má statistiky o vzdělání, ví kdo kde legálně pracuje a za kolik, kdo kde bydlí a s kým, kolik s prodá aut, jaké jsou úspory a dluhy - no prostě nač si člověk vzpomene. Byl bych odborníkovi vděčen za vysvětlení, proč jsou ty "chybějící" údaje tak důležité, že je na jejich získání zapotřebí vynaložit miliardu korun nebo tak nějak. Miliardu, která se prodraží úroky, protože si ji vláda stejně bude muset někde vypůjčit.
Článek Štěpána Kotrby nebyl útokem na sociologii, stejně jako jím není ani článek můj. Odráží, jak jsem již zmínil obavy z toho, kam lidská společnost směřuje, přičemž nekontrolovatelné hromadění dat a špiclování, kterého jsme ve stále rostoucí míře svědky je samozřejmě jen malou částí toho, co nás obklopuje. Pro sociologii to otvírá zajímavý problém ke zkoumání - bohužel spojený se střetem zájmů, protože se na něm zároveň podílí.
Přistěhovalectví:
Dobrovolné sexuální otrokyně
V Británii byl tento týden zahájen proces s Perry Wackerem (32), holandským řidičem mezinárodního kamionu, který se loni pokusil propašovat do Británie ve svém voze 60 čínských ilegálních přistěhovalců a 58 z nich udusil, když na lodi do Doveru v kamionu uzavřel ventilaci, protože se obával, že by pašované Číňany mohlo být slyšet. Souzen je také čínský tlumočník Ying Guo (29). Wacker se hájí, že o pašovaných Číňanech ve svém voze nevěděl; obžaloba tvrdí, že věděl. Obecněji se problémem "Pevnosti Evropa" a pašováním chudých lidí z jiných částí světa do EU (proč se to zakazuje?) zabýval včera v deníku Guardian Roy Carroll.
Hledal jsem oběť a našel jsem Táňu. Seděla na svodidle na Via Salaria, na rušné dálnici severně od Říma, a četla při světle pouliční lucerny detektivku. Zastavil jsem na kraji dálnice a ona zavřela knihu. Přiklopýtala na vysokých podpatcích, naklonila se do okna a s východoevropským přízvukem řekla, že to bude 20 dolarů za orální sex. Odjeli jsme na opuštěné odpočivadlo, které znala dobře.
Kolem projela dvě auta plná albánských pasáků, kteří si na Via Salaria kontrolovali majetek. Zmizet na déle než 15 minut by znamenalo nebezpečí. Vypnul jsem motor a vysvětlil jsem, že jsem lhal, že jsem novinář, který sbírá materiál pro článek o pašování lidí do Evropské unie a chci od ní jen její osobní svědectví. O otrockém obchodu, v jehož důsledku se nic zlého netušící mladé ženy stávají obětí brutality na běžícím pásu a znásilňování. Pasáci se nic nedovědí. "Klidně jim řekněte, co chcete," pokrčila Táňa rameny. "Já pro ně nepracuju. Co chcete vědět?"
Věřil jsem tomu, co mi řekla - věřil jsem neochotně, protože to nebyl příběh, jaký jsem hledal. Bylo jí 28 let, byla z Kursku, byla rozvedená, měla inženýrský titul a dvouletého syna. Zhodnotila své vyhlídky a rozhodla, že v její současné situaci může získat jediný realistický příjem pouze prostitucí. Za poslední dva roky přijela do Itálie čtyřikrát, po každé na tři měsíce. Pronajala si garzoniéru a dovolila si jeden večer týdně volno. I během týdne, kdy nemá mnoho zákazníků, vydělá cca 800 dolarů, což ji stačí na výdaje i na úspory.
Práce je odporná a někdy nebezpečná. Doma existuje hospodářství v katastrofálním stavu a nejsou žádné jiné možnosti. Ale nikdo jí nevlastní a nikdo ji k prostituci nenutí. Opakovaně to zdůrazňovala. Platí gangu pašeráků lidí asi 1800 dolarů za to, že ji propašují z Moskvy do Říma, a tutéž částku za propašování nazpět. Cestování v mezinárodních kamionech je nepříjemné, někdy je nebezpečné, ale Táňa zvážila výhody i rizika.
Táňa zosobňuje tu stránku pašování lidí do Evropské unie, kterou vlády a tisk víceméně ignorují. Je spokojenou zákaznicí. Existují statisíce lidí, jako je ona, ale z rétoriky o "žadatelích o azyl" a o "ilegálních přistěhovalcích" byste to nepoznali. Jsou označováni za oběti zlovolných spiknutí, jejichž odpornost je prý téměř na úrovni zločinů pedofilů. Tony Blair a italský premiér Giuliano Amato nedávno vydali společné prohlášení: "Každý den se dovídáme o hrůzách, jimž musí čelit ilegální přistěhovalci od pašeráků, jichž se stávají obětmi ... pašeráci mnohokrát hodili ženy a děti, které často neumějí plavat, do Jaderského moře, aby je nechytily policejní hlídkové čluny."
A tak to jde pořád dál. Pašeráci lidí podvádějí, unášejí, vykořisťují, znásilňují, zotročují. Nutí oběti, aby pracovaly v nevěstincích, házejí je přes palubu, dusí je v kontejnerech. Je to zlo na běžícím pásu. Se vší touto rétorikou přichází množství iniciativ: tvrdší tresty, standardizace zákonů po celé Evropské unii, užší spolupráce policie v jednotlivých zemích, společné tajné zásahy.
Politikové mají pravdu. Pašeráci lidí jsou skutečně zločineckými gangy, které mučí, vraždí a zrazují lidi, kdykoliv se jim to hodí. Investují obrovské zisky do korumpování státních úředníků a do otvírání nových cest. Někteří klienti, zejména mladé ženy, začínají jako zákazníci a končí jako majetek, a jsou běžně brutalizovány. Avšak než začneme jásat nad tvrdým postupem Evropské unie proti těmto gangům, zamysleme se nad případy lidí, jako je Táňa. Pro ně nabízejí pašeráci lidí jedinou cestu, jak uniknout chudobě. Poskytli jí spolehlivou, i když drahou, službu. Objednala si je a udělali pro ni dobrou práci.
Do Evropské unie loni proniklo ilegálně asi 400 000 - 500 000 přistěhovalců. I když Evropská unie potřebuje pracovní síly, aby mohla nahradit svou šedivějící populaci, většinou legální přistěhovalectví neumožňuje. Jediným možným způsobem, jak se dostat do EU, je najmout si pašeráky lidí. Kolik ilegálních přistěhovalců je zotročeno? Několik, mnoho, všichni? Takovéto statistiky nejsou k dispozici, ale je pravděpodobné, že Tánina zkušenost je daleko běžnější než zotročování, o němž hovoří politici. Většina lidí, kteří žádají v Británii o azyl, přicestovali za poslední rok z Iráku, ze Srí Lanky, z Afghánistánu a z Íránu. Bezpochyby mají všichni z nich svůj vlastní děsivý příběh o tom, jak se do Británie dostali - nejistota, vyčerpání, strach, nebezpečí - ale tyto národnosti málokdy končí v nevěstincích či v ilegálních manufakturách, kde lidé pracují za pár halířů.
Ve skutečnosti je to s pašováním lidí tak, že pro zoufalé lidi je to většinou riziko, které se velmi dobře vyplatí. Pašovaní lidé jsou sice plně napospas pašerákům, ale ke zvěrstvům dochází málokdy, protože to by poškozovalo obchod. Státní správa, která tvrdí, že proti pašování lidí bojuje jménem pašovaných, žije ve virtuálním světě. Restriktivní imigrační politika způsobuje, že je státní správa přece plně na straně pašeráků, umožňuje jim v tomto oboru podnikat. Když politikové předstírají, že jsou obránci pašovaných lidí, je to neuvěřitelné pokrytectví.
Tvrdé zásahy proti pašování lidí budou mít bezpochyby určité výsledky. Přesvědčí-li Evropská unie například Bosnu, aby zavedla imigrační kontrolu na sarajevském letišti, to možná donutí více lidí, aby cestovali po zemi, z Istambulu, a nepoužívali letadel. Bude to delší a namáhavější cesta, za niž si budou pašeráci účtovat víc.
Blair a Amato se vyjádřili: "Ve všem, co děláme, ctíme svou povinnost poskytnout ochranu těm, kteří prchají před útlakem." Tomu se imigrační úředníci smáli nahlas. Žadatelé o asyl spoléhají na pašeráky lidí stejně jak silně jako ostatní přistěhovalci a razantní opatření proti pašerákům lidí budou bránit v příchodu do Evropské unie lidem, prchajícím před útlakem, stejně tak efektivně jako lidem, kteří prchají před chudobou. Blair a jeho společníci to skrývají pod fíkovým listem předstírání, že bojují proti zotročování lidí.
Málokdo to zpochybňuje, protože ti, kdo o tomto tématu většinou píší, nemohou přece hájit existenci zotročování lidí. Zlo z minulosti, které se znovu zrodilo v moderní Evropě. Zločinečtí pašeráci a bezbranné oběti, sex a násilí. Proto to taky pořád čteme.
Tyto příběhy jsou (obyčejně) autentické a je třeba, aby byly zveřejňovány, ale nikoliv takovým způsobem, že to zkresluje složitý jev. Po Táně jsem onoho večera interviewoval ještě čtyři prostitutky. Tři z nich vyprávěly obdobné příběhy: šlo jim na třicítku nebo byly starší, byly to Rusky nebo Ukrajinky. Přišly do Itálie z vlastního rozhodnutí, pracovaly pouze pro sebe, na nikom nebyly závislé. Byly to oběti rozkladu ruské a ukrajinské ekonomiky, nikoliv oběti pašeráků lidí.
Čtvrtá prostitutka byla jiná. Angele bylo 19, byla to Albánka a zcela zjevně se strašně bála. Koktala ve staccatu a pomalu jsem z ní dostal celý příběh: podvodný milenec ji prodal spolu s dalšími dívkami na aukci pro pasáky v Tiraně, znásilnil ji, nechal ji odvézt do Itálie, kde musí stát každý večer od šesti hodin na Via Salaria, zatímco její pasák projíždí kolem a kontroluje ji.
Angela má příliš velký strach na to, aby vyhledala pomoc, anebo aby zamávala na míjející policejní automobily. Jen doufá, že do dvou let bude moci zaplatit svůj "dluh". Třásla se, protože té noci vydělala o hodně méně než 100 dolarů. Táňa a Angela. Hádejte, čí příběh mě zajímal víc.
Komunismus - chybějící diskuse
Václav Pinkava se v reakci na můj článek o reziduích totalitního myšlení ptá, zda-li nevolám po kolektivní odpovědnosti. Rovněž se domnívá, že odhodlání osobně nést důsledky vlastních činů je dostatečným morálním kritériem pro rozhodnutí o tom, jestli se mám řídit literou zákona, nebo vlastním svědomím.
V mém textu není nic o kolektivní odpovědnosti, i když i ta existuje, ale je tam něco o tom, že obecně platná pravidla se mají formulovat v diskusi, v níž dospíváme k většinové shodě o jejich konkrétní podobě. Jejich respektování je pak výsledkem ocenění, které udělujeme této demokratické proceduře, stejně jako výrazem úcty k sobě samému i úcty k ostatním členům demokratického společenství.
Etika vlastního svědomí je děsivá právě svou schopností ospravedlnit cokoliv a především svou potencialitou nesmiřitelného konfliktu mezi nositeli „jediných pravd“. Víra v posmrtný život či boha zde nemůže být východiskem, neboť častá forma jejího výkladu v dějinách nejen ospravedlňovala, ale dokonce i vyzývala k ničení nepřátel, za což byla slibována posmrtná odměna.
Nemám nyní možnost odpovědět podrobněji, ale domnívám se, že je zásadním omylem spojovat kolektivismus s jakoukoliv formou totality. Ostatně takovýchto mýtů o pravé povaze totalitních režimů a komunistického zvláště, existuje v našem povědomí a zvláště ve světě medií celá řada. Je pozoruhodné jak se česká společnost vyhýbá seriózní diskusi o vlastní zkušenosti s komunismem. To se pak negativně promítá i do diskusí o podstatě demokracie a metodách jejího fungování. Pokud se přece jen objeví nějaký analytický text či monografie na toto téma, zapadá bez většího ohlasu (zvažme, jak se do našeho chápání komunismus promítly knihy: Fideliova, Macurova a Možného a mohu zde přidat i vlastní zkušenost).
Britské listy by snad mohly být oním prostorem, kde by se takováto diskuse mohla rozvinout. Jistě by to bylo ku prospěchu nás všech. Ale teď již mohu jen dodat několik, záměrně provokativních tezí (nečiním si nárok na úplnost):
1) vyhrocený individualismus není protikladem totalitarismu, daleko spíše je předpokladem stejně jako důsledkem vzniku a existence totalitních systémů
2) žádný totalitní systém nebyl, není a nemůže být kolektivistický
3) vlastnictví v komunismu nebylo státní, natož všelidové, ale soukromé
4) dělnická třída nebyla v komunismu nikdy vedoucí silou, stejně jako jí nebyla komunistická strana.
Zamlžená vegetariánská kausa: Babička život dítěte ohrožovala
Článek o kojenci*), odebraném babičce vegetariánce:
http://blisty.internet.cz/0103/20010301d.html#03
poněkud zamlžuje to podstatné. Odkazovaný původní zdroj:
http://www.vegetarian.cz/ostatni/hon.html
hovoří řečí jasnější:"babička nesprávně vyživuje, nezletilý jí pouze přísně vegetariánskou stravu".
Jako v mnoha dalších případech využívají zastánci "striktního vegetariánství", tzv. vegani, jazykového zmatení, kdy čeština je neodlišuje od jiných typů vegetariánů.
Už na stránce, na niž odkazuje redakce Britských listů:
http://www.nutrition.org.uk/Facts/nutandhealth/vegetarian.html
jsou tyto typy stravování jednoznačně odlišeny a jsou zde i rozebrány důsledky, které při stravování podle veganské diety (tj. s vyloučením jakýchkoli potravin živočišného původu) hrozí na zdraví zejména menších dětí.
Vegani prostě spoléhají na to, že v češtině jsou to všechno "vegetariáni". Tím potom mohou operovat s obrovskými počty vegetariánů ve světě. Zamlčují, že např. v anglosaském kulturním prostředí se jako "vegetarian" označuje člověk, který jakýmkoli způsobem omezuje živočišnou stravu (tedy i ti, co jedí jen drůbež, ryby apod.; autentická zkušenost ze stáže v britském Southamptonu). Proto také mohou operovat se "zdravostí" vegetariánství, protože absence červeného masa v dietě zpravidla nevede k nějakým nutričním deficitům.
Kolem různých "zázračných diet", často na bázi restrikce živočišné stravy, existuje také spousta velice neseriózní literatury, uvádějící vyslovené nepravdy, tak (což je zpravidla horší) i nerozebratelné směsky pravdivých a nepravdivých údajů. Laik nemá šanci se v tom orientovat, odborník (který by to rozebrat mohl) zase nemá potřebu podobné věci číst.
To, že nějaký lékař se staví za neškodnost vegetariánské či veganské diety (popř. třeba tyto pojmy ani nerozlišuje) je dáno tím, že látka o výživě je ve studijním programu většiny lékařských fakult (a snad všech tuzemských) roztříštěna do řady předmětů (od biochemie až po klinické obory), ale studenti o ní nikde nezískají celkový přehled. Absolventi některých výživářsky zaměřených oborů, končící s titulem Bc., Mgr. nebo Ing. toho o výživě vědí zpravidla podstatně víc a současně jsou i schopni si ucelenou znalost problematiky dále udržovat.
Nicméně ke zmiňovanému případu:
Pro 4 měsíčního kojence je fyziologická 100% mléčná strava, nejlépe realizovaná jako kojení mateřským mlékem, v nouzi nějakou náhražkou na bázi jiného savčího mléka (nejčastěji to bývá mléko kravské, které se různými úpravami "humanizuje", tj. jeho složení se upravuje ve smyslu snížení rozdílů mezi vstupní surovinou a mateřským mlékem).
Jakákoli jiná náhradní potrava v tomto věku je naprosto nevyhovující a bezprostředně ohrožuje život dítěte. Možná víc než například fyzické týrání bitím.. Náhražkové nápoje na bázi sóje popř. výtažků z dalších rostlin (vegetariáni často užívají zmatečné a proto zákonem zakázané označení "rostlinné mléko", "sojové mléko" apod.) jsou vysoce rizikové, protože na jedné straně jsou deficitní z hlediska výživy, na straně druhé jsou vysoce alergizující. Jsou popsány i případy, kdy jediné napití "sojového mléka" v tomto věku vedlo ke vzniku doživotní alergie na luštěniny.
Sociální pracovnice tedy dost dobře neměla jinou možnost než dítě z takové "péče" odstranit a zcela jistě musí přehodnotit i rizika pro starší dítě (v předškolním věku), které může být podobným stravovacím režimem ohroženo rovněž (byť by tady potíže progradovaly podstatně delší dobu než by došlo k nějakým nenapravitelným koncům). Ta náhlá změna názoru mohla být dána tím, že ji někdo o problémů poučil (nepředpokládám fyziologii výživy jako páteř vzdělávání budoucích sociálních pracovníků), nebo se poučila vlastní pílí. Třeba se jí nezdálo to vegetariánské krmení kojence, ponořila se do problému, a zjistila, že ani vzhledem k tomu předškolákovi to není neškodné.
Můžeme jistě vést diskuse na téma občanských práv rodičů a dalších příbuzných poškozovat zdraví svých dětí na straně jedné a práv státu tomuto poškozování nějakým způsobem bránit. Můžeme se bavit i o tom, jaké riziko ze strany rodičů je ještě přijatelné a postačující k tomu, aby stát nezasahoval. A můžeme na to mít, zcela pochopitelně, naprosto rozdílné názory. Zcela jistě by potom došlo na to, jak velké je riziko pro kojence, jak velké pro předškoláka (úplně exaktně "na desetiny procenta" to, obávám se, vyčíslit nejde). Nicméně to už je politická, nikoli odborná, záležitost.
*) Poznámka JČ:Nešlo o kojence, šlo o pětileté dítě. ("Čtyřměsíční Pavlík", zmiňovaný na stránce http://www.vegetarian.cz/ostatni/hon.html, je Zbyňkův bratr. U babičky žil a musel od ní odejít pětiletý Zbyněk.
Poznámky na okraj: k odebrání dítěte vegetariánské babičce
(čtenář)
Z toho co psala ta ctenarka, vyplynula dost zajimava vec, a to, ze bylo
poruseno pravo na spravedlivy proces (soudkyne jeste pred jednanim hovorila
o samote se socialni pracovnici).
Dalsi vec: podle novely Obc.soud.radu ktera plati od letoska, musi soud
vyslechnout i dite, jehoz se spor tyka! I kdyz v OSR je ta formulace dost
divna, vyplyva to i z Umluvy o pravech ditete, ktera je pro CR zavazna a dle
Ustavy
ma prednost pred zakonem. Pokud tedy Zbynka soudkyne nevyslechla( je mu
pet
let, takze uz ma rozum) jedna se o dalsi poruseni prava na spravedlivy
proces.
Mozna nebude daleko od pravdy verse, ze
socialka H. kseftuje s detmi: jmenovite s tim co je v kojeneckem ustavu.
To funguje jednoduse, bohati bezdetni manzele zaplati soc.pracovnici za
dite, ktere si oni (nebo ona) vyberou. Cerstve narozene deti jsou nejzadanejsi. A
soc.pr. to zarizuje. Casto jde o deti zcela opustene, kde je to velmi snadne, ale
tady se asi vyskytl problem kdyz o jiz "rezervovane" dite projevila zajem
p. Vinicka.
Prestoze obchod s detmi je velmi nebezpecny a mezinarodne stihany trestny
cin, je v CR dost obvykly (prave v te podobe nechat si zaplatit za
zprostredkovani).
P.S. dle prof. Matejcka je snaha o odebrani ditete z duvodu vegetarianstvi neobvykla.
Drahošovy lži v Přesčasu
Toto není objektivní informace, ale zaujaté prohlášení televizních vzbouřenců z organizace "Věc veřejná".
Kdo včera v 18,50 na ČT 2 zhlédl pořad Přesčas, mohl být svědkem dalších početných lží ředitele ČT Brno Zdeňka Drahoše. Pořad se zabýval jeho aférou, týkající se svědectví Jany Lorencové, které Drahoš nabídl odměnu ze zvláštního konta za natočení příspěvku ve prospěch Železničního stavitelství.
Přesto, že pořad moderoval totálně nepřipravený a diletantský Milan Knížák, vyplynulo z něho několik důležitých věcí:
Nejprve dodal Zdeněk Drahoš redakci ČT lživou informaci, kterou ocitoval Milan Knížák, že „firma Železniční stavitelství se vůbec proti výsledku výběrového řízení neodvolávala“. Faktem je, že poslední listinou z Drahošovy složky je „námitka firmy ŽS ze dne 5. dubna 2000 proti rozhodnutí zadavatele“ výběrového řízení. Tuto námitku ŽS podává přímo zadavateli, kterým je Úřad městské části Brno Střed. Tento doklad je časově poslední datovanou listinou z Drahošovy složky. Vyplývá z něho mimo jiné i fakt, že se k Drahošovi mohla celá složka dostat pouze a jedině od Železničního stavitelství. Napadený úřad mu tento doklad nepředal. Všechny ostatní doklady ve složce se sice týkají příslušného výběrového řízení, avšak pouze u tohoto posledního dokladu od firmy ŽS jde o dosud nerozhodnutý návrh - námitku. Všechny ostatní materiály jsou pouze dokladem o již rozhodnutých skutečnostech, vyjma námitky firmy ŽS.
Z Drahošovy složky dále vyplývá, že se firma ŽS umístila při posledním výběrovém řízení (o jehož zrušení zde žádá) na 3. místě a nikoliv na místě 7., jak Milan Knížák v pořadu uvádí (cituje z podkladů od Zdeňka Drahoše). Proto by případné zrušení výběrového řízení mohlo pro ŽS celkem reálně znamenat naději na úspěch.
Zdeněk Drahoš inkriminovanou složku v pořadu Přesčas nazval „materiálem
Úřadu pro hospodářskou soutěž“. Ani to není pravda. Složka obsahuje pouze první rozhodnutí tohoto úřadu ve věci zmiňovaného výběrového řízení. Takovýchto rozhodnutí činí zmíněný úřad stovky a z jeho hlediska je to tedy věc naprosto běžná. Z Úřadu pro hospodářskou soutěž se složka Drahošovi na stůl nedostala. (V pořadu se však Drahoš snaží o to, aby to tak vypadalo..) Nejde tedy o materiál ÚPHS, ale o materiál Drahoše a firmy ŽS. Aktuální
a nerozhodnutá je tedy v okamžiku předání složky Janě Lorencové pouze námitka Železničního stavitelství. Proto říká Jana Lorencová, že ať by natočila cokoliv, byl by to v podstatě lobbing za zájmy firmy ŽS.
Dále se v pořadu Zdeněk Drahoš snaží obhájit svou nabídku „odměny ze zvláštního konta“ vysvětlením, že mělo jít o eventuální náklady brněnské televize při natáčení ostravského pořadu. Proč by však měl být pořad veřejnoprávní televize placen ze zvláštního konta?
Nesmyslně v pořadu působil výrok Milana Knížáka, který zaměnil „nadstandartní odměnu“ za pořad, který by Jana Lorencová natočila, za Drahošovu nabídku odměny „ze zvláštního konta“. O pravděpodobné existenci těchto zvláštních kont však hovoří ve svém svědectví i bývalý vedoucí směny ve zpravodajství ČT Brno Jaromír Marek.
Pikantně působí Drahošovo „vysvětlení“, v němž uvádí, že mu na stůl přichází „desítky“ podnětů k natočení pořadů. Zajímavé je, že Janě Lorencové několikrát předává a urguje pouze ten, v němž jde o zájmy firmy ŽS. Firmy, od níž sám kupuje nestandardním způsobem pozemek ke stavbě rodinného domu
a v jejíž prospěch natáčí redakce zpravodajství z jeho podnětu (dle jejich tvrzení) propagandistické reportáže a naopak - Drahoš osobně zabrání odvysílání reportáže kritizující vytunelování zámku v Moravském Krumlově stejnou firmou. Dramaturg Klekánice Lenka Poláková navíc potvrzuje, že šlo
o námět tak nezajímavý (z desítek, které dosedají Drahošovi na stůl!), že nechápali, co by z toho měli vlastně pro Klekánici točit. Investigativní „nezajímavost“ námětu měla být vykoupena ze zvláštního konta. Téma tedy „zajímavé“ bylo, ale pouze pro někoho. Rozhodně ne pro veřejnost a pro koncesionáře.
V závěru pořadu si Zdeněk Drahoš naprosto odporuje, když říká, že „neví, co všechno ve zmíněné složce bylo“. Celá složka není o ničem jiném než
o aktuální snaze ŽS změnit výsledky výběrového řízení, Zdeněk Drahoš ji po čtyřech setkáních s Janou Lorencovou vybere z desítek složek, které mu přijdou za ta léta na stůl - jako jediný námět pro investigativní pořad, o který by ostravská Klekánice neměla přijít (!), zve kvůli tomu Lorencovou několikrát do Brna a nakonec chce tvrdit, že nezná několikastránkový rozklad firmy ŽS ze složky, která v něm dlouze vysvětluje a napadá celé výběrové řízení? O nic jiného ve zmíněném materiálu nejde.
Iniciativa ČT - VV v Brně
Poznámka JČ: Znovu opakujeme, že by se Drahošův případ měl nezávisle vyšetřovat, avšak tím, že k němu zastávají subjektivní názor televizní vzbouřenci, se sami dál diskreditují.
Železný předvolán před americký soud
Toto není objektivní informace, ale subjektivní tiskové prohlášení společnosti ČNTS
Praha/New York 1. března 2000 - S cílem zajistit vykonatelnost amsterodamského arbitrážního rozsudku vydal 27. února newyorský soud (United States District Court, Southern District for New York) předběžné opatření proti Vladimíru Železnému. Soudní rozhodnutí dočasně zakazuje Železnému nebo osobám, které konají v jeho zájmu, vybírat nebo převádět prostředky z jakýchkoli účtů vedených u bankovního domu Citibank nebo jiných bank v Jižním okrese New Yorku. Současně soud nařídil, aby se Železný dostavil před soudce amerického okresního soudu Dennyho China do soudní síně číslo 11A na soud Spojených států v 500 Pearl Street v New Yorku. Zde by měl Železný vysvětlit, proč by neměl tamním soudem být vydán příkaz k zajištění jeho aktiv v souvislosti s arbitrážním rozsudkem.
„Železného aktiva se budeme snažit zajišťovat na celém světě až do okamžiku, kdy zaplatí povinnou částku 27,1 mil.USD a úrok ve výši 3 200 dolarů za každý den prodlení,“ řekl Fred Klinkhammer, prezident a výkonný ředitel CME. „Zajištění výkonu arbitrážního rozhodnutí je však podle pravidel Mezinárodní obchodní komory v Paříži primárně na českých úřadech, dodal.
Americký soud tak vyhověl žádosti CME o zajištění Železného aktiv stejným způsobem jako příslušné soudy ve Francii a České republice v minulém týdnu. „Kdyby Železný zaplatil včas podle arbitrárního rozsudku, nebylo by takových kroků potřeba,“ uzavřel Klinkhammer.
Kontakt:
Donath-Burson-Marsteller
V. Železný nedostal pozvání, aby odporoval obstavení
svého konta v New Yorku
Toto není objektivní zpráva, ale subjektivní prohlášení společnosti CET 21
Dr. Vladimír Železný neobdržel žádné pozvání k newyorskému soudu. Do New Yorku tedy ani nepojede. V takových případech jej ostatně vždy zastupují jeho právníci.
Existenci konta u Citibank, které v minulosti V. Železný zřídil na pokyn CME,
V. Železný nikdy netajil, dokonce se k tomu sám v minulosti vyjadřoval na tiskové konferenci.
„Obstavení bankovního konta u Citibank je součástí kampaně CME a má pro realizaci arbitrážního nálezu nulový význam. Na kontě jsou pouze udržovací poplatky“, říká Železný.
Dr. Železný veřejně oznámil, že se se CME vyrovná. Jak uvedl, není reálné shromáždit prostředky v řádu desítek miliónů USD během několika dnů.
Slova F. Klinkhammera, když říká, že kdyby Železný zaplatil včas nebylo by takových kroků potřeba, jsou licoměrná, protože arbitrážní nález dosud nenabyl vykonatelnosti. CME se snaží využít současného mezidobí na neodůvodněnou diskreditaci Železného.
„V otázce konta u Citibank mohu být podle právníků hypoteticky pozván pouze jako odporující strana proti jeho obstavení, v žádném případě však nikoliv jako vyslýchaný. To je čirá manipulace CME“, dodává Železný.
Martin Chalupský
tiskový mluvčí CET 21
