O lidské odpovědnosti
Mysleme sami: nikdy nepřijímejme nekriticky názor autorit
Byl jsem teď nějaký čas mimo dosah veškerých medií, tedy i internetu, takže neznám všechna témata o kterých psaly Britské listy. Chtěl bych proto nabídnout čtenářům své vlastní téma. Je jím lidská odpovědnost. Zastávám totiž staromódní názor, že odpovědnost si každý z nás vždy nosí v sobě a nikdy se jí nemůže zbavit. Odpovědnost není možné na nikoho přenést, nelze jí zakrýt jakoukoliv vnější autoritou jako je zákon, příkaz nadřízeného, vojenský rozkaz nebo dějinná nutnost . V každé situaci jsme zodpovědni za následky svého jednání.
Tento názor, který v každé době zůstává názorem minority je ve skutečnosti jeden z pilířů evropské kultury. Začíná to, jak taky jinak, už ve starém Řecku. Konkrétně u Sokrata. Celý Sokratův život je hluboká a promyšlená vzpoura proti vnější autoritě. Jedinec se podle Sokrata má rozhodovat sám ze svého nejvnitřnějšího já. Nemá být, řečeno v řeckém duchu, poslušen vůli vně stojících bohů, má naslouchat svému daimoniu, svému "božství", svému nejniternějšímu hlasu. Sokratův život končí, jak taky jinak, smrtí z vůle vnější autority tedy popravou.
Konflikt mezi autoritou svědomí a autoritou struktur vytváří napětí, které je nutné pro samotnou existenci civilizace. Bez něj by ztratila dynamiku a tím se rozložila. To nejlepší, co v sobě nese tradice euroamerické civilizace, je motiv nepřevoditelnosti svědomí na jakoukoliv instituci nebo aparát.
Michel Foucalt rozlišuje tři typy společností. Společnost svrchovanosti, společnost discipliny a společnost kontroly. Společností svrchovanosti rozumí společnost do počátků kapitalizmu tedy zhruba do začátku osmnáctého stoletít. Úkolem vládnoucí autority je zde především vybírat dávky, nikoliv produkovat a rozhodovat o smrti, nikoliv starat se o život.
Ve společnosti discipliny se člověk mění v produkující jednotku. Celý svůj život prochází z jednoho uzavřeného prostředí do druhého. Rodina, škola, kasárna, továrna, eventuelně vězení a starobinec. Úkolem těchto prostředí je opracovat tělo, Foucalt se důsledně vyhýbá pojmům jako duše či duch, individua tak, aby bylo použitelné pro ten či onen konkrétní účel. Vládnoucí autorita dohlíží na celý tento proces. V této společnosti by Sokrates nebyl popraven, ale uvězněn jako delikvent se snahou jej "napravit".
Společnost kontroly je fenomén, který se objevuje zhruba od konce II.světové války. Gilles Deleuze, Foucaltův žák říká: (celý text najdete na http://www.filosofie.cz/texty/jarda/deleuze.htm ) "Nacházíme se ve všeobecné krizi všech uzavřených prostředí - vězení, nemocnice, továrny, rodiny. Rodina je "vnitřek", je v krizi stejně jako všechny jiné vnitřky školní, profesní, atd. Odpovědní ministři nepřestávají oznamovat reformy, které se pokládají za nezbytné. Reformovat školu, reformovat průmysl, nemocnici, armádu, vězení, každý ale ví, že tyto instituce jsou v delší nebo kratší lhůtě odbyté. Jedná se pouze o to pečovat o jejich agónii a zaměstnat lidi do ustavení nových sil, které klepou na dveře. Jsou to společnosti kontroly, které nahrazují společnosti disciplinární."Kontrola" je jméno, které Burroughs navrhuje pro označení nové nestvůry a ve kterém Foucault rozpoznal naši blízkou budoucnost."
Já se budu držet Foucaltova termínu kontrola, ale nejsem si tak zcela jist že vystihuje situaci v níž jsme se ocitli. Co však vím zcela jistě a suveréně dokáži popsat je proměna manipulace. V disciplinárních společnostech, byl člověk chápán jako stroj. Foucalt opět používá pojmu tělo a říká:"Poslušné je takové tělo, které může být podřízeno, které může být využito, které může být transformováno a zdokonaleno." Samozřemě, že pro přesně vymezenou funkci (dělník, voják, úředník). Kdo se z jakýchkoliv důvodů nenechal opracovat, stal se delikvent. To slovo delikvent je důležité. Jedná se totiž o kategorii. Delikvenci i delikventa je třeba ze všech stran zkoumat a hledat příčiny společensky závadného chování.
Pozdně totalitní neboli reálně socialistické systémy byly vyvrcholením disciplinární společnosti. Chyběl jen malý kousek k dokonalosti, jak jí vykreslil Orwell. Společnost měla rysy nejobludnější disciplinární struktury, tedy vězení. S pádem komunizmu jsme se neocitli ve svobodné společnosti, jak nám bývá tvrzeno a jak si sami sobě chceme namlouvat, ale ve společnosti zotročené zásadně zcela jinak. Rafinovaně a latentně. Západní země vstupovaly a vstupují do společnosti kontroly plynule pozvolným vývojem. My jsme tam spadli tak říkajíc po hlavě. Chceme li pochopit příčiny dnešní krize v naší zemi, musíme se zbavit povrchního dělení typu u nás špatné, na Západě dobré. V současné době se u nás objevují problémy, které trápí většinu západních demokracií a proti kterým mají jen o málo více zbraní než my. Někdy mne rozesmává, hledáme li na náš každý neduh spásu u západních expertů. Právě experti jsou nejvíce zasaženi "chorobou" zvanou kontrola.
Ale po pořádku. Píši, že dokáži popsat proměnu manipulace. Zdálo by se, že totalitní manipulace byla velmi průhledná a že jí už nikdo nebral vážně. To je pravda jen z části. Nikdo nebral vážně verbální rétoriku. Sama komunistická ideologie však poznamenala myšlení a vnímání světa každého z nás. Havel píše v Moci bezmocných: "Systém disponuje logicky strukturovanou, obecně srozumitelnou a ze své podstaty velice pružnou ideologií, která při své komplexnosti a uzavřenosti nabývá až povahy jakéhosi sekularizovaného náboženství." Tato ideologie je v nás uložena mnohem hlouběji, než si chceme či dokonce dokážeme uvědomit a přiznat Komunistická ideologie " znala" odpověď na každou otázku a tím nás odnaučila vnímat svět jako permanentní rozpor.
S touto výbavou jsme se ocitli ve společnosti, která je v jistém smyslu už postkapitalistická a postdemokratická. Postkapitalistická proto, že stávající kapitalizmus už není zaměřen na výrobu, ale na výrobek a jeho prodej. Sama výroba je vytlačována do zemí třetího světa. Deleuze říká: "Oddělení prodeje se stalo středem anebo "duší" podniku. Říkají nám, že podniky mají duši to je skutečně nejhrůzostrašnější zpráva světa." Nemohu nic, než s ním vyjádřit hluboký souhlas. Mluvím li o postdemokratické společnosti mám na mysli, že se již nejedná o demokracii občanskou, nýbrž klientskou. Stále více chápeme stát jako cosi, co slouží především k uspokojování našich nároků a potřeb. Podle toho také volíme.
Zde je jeden z nosných prvků kontroly. Již nejsme především výrobní jednotky i když samozřejmě taky, neboť továrny ještě nezanikly, ale kupující, spotřebitelé či klienti. A jako takoví jsme evidováni, zkoumáni a kontrolováni, sociální kontrola je zakotvena v nových potřebách, které byly uměle vytvořeny. A samozřejmě také ovlivňováni a manipulováni na principu zpětné vazby. Reklama je účinnější forma kontroly než kterýkoliv Bretschneider, na základě odbytu inzerovaného výrobku lze snadno zjistit jestli jsme "uposlechli výzvy". Obávám se, že posloucháme až příliš snadno. Deleuze říká:
"Marketing je nyní nástrojem společenské kontroly a vytváří nestoudný rod našich pánů… Člověk už není člověkem uzavřeným, ale člověkem zadluženým. Je pravda,že kapitalismus střežil jako konstantu krajní bídu tří čtvrtin lidstva, příliš chudých k zadlužení a příliš početných na uzavření: kontrola nebude muset čelit pouze stírání hranic, ale také explozi ghett a nouzových kolonií." I toto se nás přímo dotýká.
Nejhorší na celé věci je, že je to past, do které mnozí z nás lezou zcela dobrovolně. V kontaktních rozhlasových pořadech každou chvíli někdo hlásí "stav své mysli" pro všudypřítomného planetárního kontrolora. Mám před očima tragikomický příběh jedné své kamarádky, která se mi jednou přišla svěřit s problémem. Sdělila mi, že jela na zájezd na základě pozvánky, kterou nalezla ve své schránce. Ze zájezdu v hodnotě 120 Kč si přivezla soupravu nádobí v hodnotě třicet tisíc korun, které teď musí splácet. Sama rozvedená matka dvou dětí. Ptal jsem se, proč to kupovala, když si to nemůže dovolit. Měla by prý špatný pocit, kdyby odmítla jejich naléhání. Ta dívka není hloupá, pouze narazila na jí dosud neznámou strukturu a nedokázala adekvátně zareagovat.
Jestliže knihy George Orwella v sobě obsahují varování před disciplinární totalitní společností, podobné varování pro dnešek jsem nalezl ve filmu Matrix. Pro ty, kdo ho neznají řeknu spíše pointu filmu, než děj. Hrdina filmu zjistí za dramatických okolností, že život, který žije není skutečný, nýbrž generovaný počítačem. Jeho opravdové tělo se nachází v nádobě se živným roztokem a virtuální realita je zavedena přímo do jeho mozku. Svět v němž žije se skládá ze tří druhů lidí. S těch "normálních" zblbnutých virtuální realitou. Z agentů, kteří znají kód a dohlížejí na fungování matrixu tedy virtuální reality a kteří tuto mohou také ovlivňovat či změnit. Poslední druh lidí je malá menšina počítačových hackerů, jako je hlavní hrdina. Tito rozluštili kód a vidí. Nabídnu čtenářům jednu kacířskou tezi. Jsem přesvědčen, že intelektuál třetího tisíciletí musí být zároveň počítačový expert.
Podle Foucalta měl v disciplinární společnosti každý dvoupólové číslo. Na prvním pólu byla jeho osobní signatura, na druhém matriční číslo, které udává jeho pozici rámci masy. Ve společnosti kontroly má každý šifru, kód který umožňuje či neumožňuje přístup. Patří li k disciplinární společnosti nezbytně vězení, pak ve společnosti kontroly jí nahradí elektronický obojek, velký hit současných reformátorů vězeňství. Jenže takový obojek nosíme téměř všichni už dnes. Jmenuje se mobilní telefon. Díky němu jsme vystopovatelní s přesností na metry, je možné poslouchat naše telefoní hovory a dokonce lze použít jako odposlech v místnosti. To vše na dálku, aniž by se našeho telefonu někdo dotkl. Mýtus o bezpečnosti GSM systému už dávno padl.
Jestliže v dřívějších společnostech spočívalo vládnutí na vládcích dnes jsou národní vlády tím příslovečným třetím vzadu. Ale kdo tedy vládne? Obávám se, že nikdo. Moc mají ti, kteří mají kapitál a především přístup ke speciálním informacím. Ale ti sledují jen své zájmy především zisk a stěží je možné od nich čekat nějaký obecný pocit odpovědnosti. Možná že některý z politiků tento pocit má, ale nemá ve skutečnosti žádné skutečně mocenské prostředky. Někomu to zní asi nadneseně, ale položme si pár otázek. Kolik vlád a centrálních bank z kolika zemí prohrálo souboj s mezinárodními finančními spekulanty? Odpověď je všechny, včetně té naší. Anebo dokáže vláda vyspělé země zabránit, aby hacker nepoložil na dálku firmu, která se významně podílí na národním hospodářství oné země? Odpověď zní ne. Takové případy jsou zdokumentovány. Poslední otázka. Kdo má v této zemi větší moc, Miloš Zeman nebo Vladimír Železný? Odpověď ať si dá každý sám.
Začal jsem své povídání u Sokrata. Jak by asi dopadl v dnešní společnosti? Pokud by se jej nepodařilo integrovat do struktur, což je nejsilnější zbraň dnešního zla, ocitl by se na černé listině šílenců, extrémistů a teroristů. Integrovat do struktur lze ale cokoliv na čem jde dosáhnout nějakého zisku.
Nepsaným zákonem řecké polis byla obrana proti jakékoliv suverenitě jedince. Sokratés se pouští do heroického zápasu. Celý případ má politické pozadí. Sokratés se nepřidává k žádné ze znesvářených stran a místo toho raději volí smrt. Nikoliv proto, že chce být poslušen zákonům obce, jak to dezinterpretuje Platon, ale proto že chce svou smrtí tyto zákony zpochybnit. Platí toto ještě dnes? Dá se po zkušenosti Osvětimi a gulagů něčeho dosáhnout vlastní obětí?
Sokratův příběh by asi skončil zfilmován, integrován do struktur a zařazen do kategorie zábava.Velké heroické oběti u patří asi jen k muslimským a jiným fundamentalistům. I oni ale patří k naší civilizaci. Patří k jejímu Stínu, ve smyslu psychologie C. G. Junga, do světa ghet a nouzových kolonií.
Na stránkách Britských listů se nedávno probírala dvě "velká" témata. První byly demonstrace u příležitosti zasedání MMF, druhé televizní krize. Obě mají cosi společného. V obou případech šlo o vystoupení proti iracionálnímu, ve skutečnosti neexistujícímu nepříteli. Protesty proti globalizaci se podobají protestům proti zemětřesení v Mexiku, jak je před časem navrhoval Jaroslav Hašek v programu Strany mírného pokroku v mezích zákona. Přesto není nutné ihned pochybovat o upřímnosti těch lidí. Není jim lhostejný osud této planety. Přesto je výsledek jejich jednání kontraproduktivní a monstrózně obludný.
Veškeré protestní a nátlakové skupiny v historii zatím vžy bojovali proti disciplinám a uzavřeným prostředím. Zde také podobné metody boje fungovaly. Nyní ale stojíme vůči zcela novému nepříteli. Deleuze píše: "Není důvod obávat se nebo doufat, je třeba hledat nové zbraně."
V televizní krizi nešlo o žádný boj za svobodu slova. Nejpozoruhodnější na něm byla zaslepenost všech zúčastněných stran. Z dálky to celé připadalo jako reklamní souboj dvou firem. Zvítězí ta s lepším marketingem. Ukázalo se, že lepší jej měli vzbouřenci. Ke každému marketingu patří nutně zaslepenost. Je nutné se abstrahovat od všech hledisek, kromě toho jak nejlépe prodat své zboží. Ještě jednou a naposledy odcituji Gillese Deleuzeho: " Mnoho mladých lidí se podivně dožaduje toho, aby byli "motivováni", znovu volají po stážích a trvalé formaci. Je na nich, aby odhalili to, čemu je nutí sloužit, tak jako jejich starší sourozenci ne bez námahy odhalili finalitu disciplíny."
Tento článek jsem začal psát v sobotu a dokončuji jej v pondělí odpoledne. V neděli jsem si trochu přispal a probudil se někdy po jedenácté. Ihned po probuzení jsem pustil rádio. Tam jsem se zaposlouchal do rozhovoru s kýmsi, jehož jméno jsem bohužel nezachytil. Vím jen jen, že mluvil na naše poměry nezvykle chytře Jeho slova měla hlavu a patu a byla o něčem. Utkvěly mi zejména dvě věty. První byla: "Nemějte nikdy přílišný respekt před autoritami. Nebojte se zpochybnit i to, co se zdá zcela jasné a nezměnitelné." A druhá zněla: "Nikdy neberte vážně lidi, kteří mnoho mluví." Nejsem si jist, jestli cituji úplně přesně, byl jsem ještě polospánku, ale vím, že smysl mi neutekl. Stalo se mi to, co Carl Gustav Jung nazývá synchronicita. Někdo za mne vyslovil věty, které patří na závěr mé úvahy.
Nikdy neberme vážně autority různých expertů, kteří vidí svět jen úzkým prizmatem oboru, v němž jsou vzděláni. Nikdy neberme vážně mnohomluvnou řeč reklamy a marketingu, která nás přesvědčuje, že zrovna mi potřebujeme ke svému štěstí to a to zboží, tu a tu službu. Tady někde vidím zárodek odpovědnosti ve třetím tisíciletí.
Cyril Svoboda: Když se kácí les, lítají třísky
Váženy pane Čulíku,
v posledních BL je noticka o "nedělní Sedmičce [kde] pobavil Cyril Svoboda". Pan Svoboda bude asi opravdu VELICE zajímavý člověk. Ve starším rozhovoru, otištěném 5.2. v Respektu, je mj. dotazován na represivní postoj k otázce drog. Doporučuji ten článek přečíst celý, za ocitování stojí zejména poslední odstavec, který je odpovědí na námitku, že protidrogový zákon vede k zavírání lidi, co si vypěstovali 1, 2 kytky marihuany. "Křesťanský politik" Svoboda připustil, že "deset by se jich našlo" (v mezititulku) a odpovídá:
Dobře. Řekneme ze jich může byt patnáct a řekneme, ze vyšetřovaných bylo 160. Přitom platí, za zhruba 60% populace vyzkouší drogu. Skutečnost ze případů kuřáků marihuany je tak málo, svědčí ve prospěch tohoto zákona, ne proti němu. Policie nechodí do každé diskotéky nevybírá každou školu. Nemohu zbořit systém, který se týká statisíců, když má 160 chyb. Pak bych nemohl zasáhnout proti dealerům. Pokud se vychýlí opačně tak je špatný a musí liberalizovat.
Tento postoj je dle mého soudu něčím zcela ohavným. Aby bylo jasno: nemám nic proti křesťanství, koneckonců moderní individualismus může být chápán jako šťastná kombinace (spíše) katolické lásky k bližnímu, která klade důraz na "obědvání s celníky" a (spíše) protestantské sebekontroly i povinnosti ekonomické expanze (užití "zakopané hřivny"), kladoucí důraz na rozvíjení individuálních schopností každého jednotlivce.
V rámci náboženských válek proti albigenským na jihu Francie bohužel křesťanství mimo jiné umožnilo, aby bylo podpáleno a srovnáno se zemí celé město, přestože tak byli zlikvidováni nejen kacíři, ale i několik konformních katolíků s odůvodněním, že si Bůh v nebi vybere.
Je nesmírně frustrující a zlé, pokud údajně demokratický politik připustí, aby v rámci prospěšného (?) působení jakéhokoliv zákona byla systematicky veřejně obětována menšina, která má holt tu smůlu, že to jinak prostě nejde.
Všem těm dobrým katolíkům, až zase budou přemýšlet koho volit, lze vzkázat: Bůh se rozhodl zachránit Sodomu a Gomoru kvůli deseti spravedlivým. Cyril Svoboda, z pražské tradičně katolické rodiny (tato definice je pod krátkým osmi řádkovým CV pod jeho fotografií, zřejmě plní podobnou roli jako obrat "je dělnického původu") toto porozumění postrádá.
Věc má ještě jeden aspekt, možná z hlediska demokratického ideálu "jeden zákon všem stejný metr" podstatně horší.
Marihuana se (v určitých) kruzích stala poměrně běžnou drogou, právě proto, že je relativně (ve srovnání s alkoholem a tabákem) neškodná: neroste po ní pupek jako po pivu a nenásleduje druhodenní kocovina. Lze samozřejmě donekonečna tvrdit, že používání různých psychoaktivních látek za účelem relaxace je špatné (stačí se třeba projít do lesa...) a kdyby Svoboda argumentoval tímto způsobem, tak je to názor se kterým nesouhlasím, ale není nemorální.
Ve článku však přiznává, že skutečným zlem jsou dealeři tvrdých drog a toto zlo je tak velké, že je v pořádku, pokud se občas stane chyba. Mám nepříjemný pocit po té, co jsem se zhulil s řadou lidí z pražských tradičně katolických rodin, z pražských tradičně protestantských rodin, z pražských tradičně židovských rodin, z pražských tradičně podnikatelských rodin, i jiných tradičních rodin, že nakonec policisté budou zavírat jen ty lidi, co nejsou z tradičních rodin.
Chtěl bys trávu, kmáne? Šup s tebou do temnice, mmě (z tradiční rodiny) se to však netýká. Neboť jak napsal jeden z porevolučních autorů (hádejte který):
...Dokud mohli vytřískali ze života, co se dalo. Teď si opatří exkluzivní popel na své slavné hlavy. Někdo to možná nafilmuje. Pak půjdou do televize a vystoupí ve vysoce intelektuálních pořadech na ČT 2, kde na své vypálí salvy z nejtěžších pravověrných zbraní. Protože odpůrci budou zmateni jejich brutálními sylogismy a paradoxními bonmoty, budou stále slavnější a slavnější. Všichni ti slavní konvertiti, kteří na všech nárožích a ve všech katolických synagogách vystavili své modlitební řemínky, aby bylo v pravdě jasné, jak jsou skvělí, kdyby to náhodou někdo nevěděl, ti si rozparcelují svět mezi sebou. Vždycky budou nejlepší, ať už otravují všechny gramotné svými články a esejemi, nebo moderují volbu miss, uvádí filmové festivaly, fetují, skládají undergrundové písně, plodí básničky, plodí nemanželské děti, vedou mládež, svedou mládež, zapíchají si s konvertitkami, vstupují do prvních druhých, třetích a jiných řádů, opovrhují svátostmi nebo si nacházejí slavné zpovědníky od svatého Salvátora, Havla, Vojtěcha a od týnského chrámu. Do anarchistů nechají střílet gumovými projektily, protože to tak dělal katolík Pinochet. A pořádek bude, to si pište, i když ti spravedliví nikdy v životě gumový projektil neviděli, jenom o něm přemítají ve svých gumových nepromokavých hlavách decentně posypaných popelem, protože tradice se má ctít. Slízli smetanu a teď mají pro nás poučení. Vždycky byli a vždycky budou (...) Sebranka, pakáž, stvůry, teplouši, svatoušci, disidenti, umělci, konzervativci, progresisti, pěvci chorálů, cizoložníci, mniši - prostě dobří katolíci.
Jen dvě otázky závěrem:
...je to pravda a nebo není?
...opravdu potřebujeme politiky jako je Cyril Svoboda?
Podivná účast Policie ČR při plzeňském zásahu proti soukromé firmě?
Bezpráví, zkáza a násilí
Policisté zabavili všechno, dokonce i věci čistě osobní!
Ve středu 28. února se do plzeňské Brojovy ulice č. 16, do několikapatrové administrativní budovy v majetku Škodovky, která zde pronajímá kancelářské prostory mnoha soukromým firmám, dostavilo několik v civilu oblečených osob.
Tyto osoby se prohlásily jako policisté, jmenovitě mjr. Hanák, kpt. Bůcha, kpt. Vacík a kpt. Šašek. Na dotaz, zda mají k prohlídce nějaký příkaz, odpověděli, že jej nepotřebují, protože jdou pouze jednat. Poté, co jim majitelka firmy odmítla dobrovolně vydat majetek svůj, své firmy i majetek svěřený smluvně, letmo ukázali papír, na němž jim nečitelný podpis "v zastoupení" dovoloval vykonat prohlídku ve firmě ARMANAK CZ.
Tato firma je smluvním partnerem Stavebního bytového družstva mladých Plzeň (SBDM), pro něž vede účetnictví. Do Brojovy ulice se přestěhovala z dřívějšího sídla družstva na Rolnickém náměstí v Plzni, které ovládlo představenstvo vedené Vladimírem Cibulkou. Toto představenstvo, složené z lidí, kteří družstvu a družstevníkům v minulosti způsobili miliónové ztráty, odmítá již delší dobu vzít na vědomí své právoplatné odvolání nejvyšším orgánem družstva, Shromážděním delegátů, a následnou volbu představenstva nového.
Vladimír Cibulka a někteří další členové "jeho" představenstva, byli ostatně zásahu přítomni. Nejdřív patrně jako "nezúčastněné osoby, později jako pilní stěhovací dělníci.
Od počátku svého zásahu se tzv. policisté chovali arogantně a vystupovali z velmi siláckých pozic. Majitelka firmy se po několika hodinách "zásahu" zhroutila, mimo jiné utrpěla zranění hlavy a do dnešního dne je v léčení.
Muži, vystupující jako policisté, si pak přivolali posily čítající několik desítek lidí a, přestože k tomu neměli žádné oprávnění (např. příkaz k zabavení věci), nechali do přistavených vozů nakládat veškerou agendu, kancelářský nábytek a další vybavení, včetně počítačů, kopírek, trezor i s penězi apod. Neštítili se ani toho, že naložili všechny osobní věci zaměstnanců firmy, např. kabelky a peněženky, svetry, osobní doklady, role toaletního papíru i semletou kávu v dózičce. Administrativu i nábytek nakládali bez jakékoliv inventarizace či evidence a především bez přítomnosti jakéhokoliv zástupce či zaměstnance firmy ARMANAK CZ. V díle zkázy pokračovali tak dlouho, dokud kolem sebe neměli jen holé stěny.
Podle slov velícího důstojníka věci odváželi do policejního skladu, je však zdokumentováno, že auta se zabavenými předměty mířila na Rolnické náměstí, kde couvala přímo ke kotelně. Z toho je možné usuzovat, že vzalo za své v plamenech kotelny kupříkladu mnoho tisíc smluv o převodu bytů do osobního vlastnictví, správcovské smlouvy, i doklady o tom, kdo řádně platí poplatky spojené s užíváním bytu a kdo je neplatič.
Další svědek uvádí, že hned zpočátku akce volal policejní pohotovostní číslo 158 a žádal o zásah pořádkových sil, ale ten byl odmítnut. Velice zvláštní je, jak dokumentují svědci, že akci dozorovala i plzeňská Městská policie.
Následující den, tedy 1. března, se akce zopakovala, když v téže budově a v témže jejím patře byla stejným způsobem "vybílena" Advokátní kancelář JUDr. Miloslava Petrlíka, právního zástupce SBDM a kancelář daňového poradce. Vše opět bez přítomnosti jakéhokoliv zástupce firem a bez toho, že by majitelé firem byli o věci informováni. K dovršení všeho odtud údajní muži zákona odvlekli nejen veškerou agendu, ale také ředitele SBDM Ing. Vlastimila Šopejstala, který se zde zdržoval. Jmenovaného pak drželi v budově Krajské zprávy Policie ČR až do pozdních odpoledních hodin.
Do dnešního dne neobdržela žádná ze zmiňovaných soukromých firem žádné vyrozumění, protokol o zabavení věci nebo vysvětlení, z jakého důvodu k zásahu došlo.
ARMANAK CZ:
Ing. Sylvie Schindlerová
Mgr. Bohuslav Vrba
Česká televize potlačila svědectví českých filmových režisérů
Nesmí se v ČT říct na obrazovce nic proti Václavu Havlovi?
Nový dokumentární film o pohnuté historii české kinematografie ve svědectví pamětníků od začátku sedmdesátých let dodnes diváci České televize neuvidí
Robert Buchar dokončil svá studia na pražské FAMU v roce 1975 a než v roce 1980 emigroval do Spojených států, natočil patnáct filmů. Do roku 1989 pracoval jako kameraman pro CBS a od té doby vyučuje kinematografii na Columbia College v Chicagu. Zároveň pracuje jako kameraman při výrobě reklam a nezávislých filmů.
V roce 2000 natočil Robert Buchar v České republice 144 minutový dokumentární film "Sametová kocovina", o historii české kinematografie od šedesátých let, ve velmi významných svědectvích čelných pracovníků českého filmu. Bucharův film působí jako cenný studijní materiál: přesně řečeno také to studijní materiál vlastně je. Kromě několika málo příležitostných záběrů z dnešní Prahy či půltuctu dokumentárních záběrů ilustrujících, o čem je řeč, je celých 144 minut tohoto dokumentárního filmu pietním a taktním sestřihem monologů českých filmových režisérů nejrůznějších směrů a generací: Věry Chytilovém Saši Gedeona, Jiřího Krejčíka, Antonína Máši, Jiřího Menzela, Jana Němce, Ivana Passera, Jana Svěráka, Karla Vachka, Drahomíry Vihanové a Zuzany Zemanové. Ve filmu také hovoří kameraman Stanislav Milota a produkční Jaroslav Bouček, který se podílel na kontroverzní privatizaci Barrandova. Recenzi Bucharovy "Sametové kocoviny" jsme publikovali v Britských listech 30. října 2000 zde.
Robert Buchar mezitím jednal s Českou televizí o zařazení svého filmu do vysílání ČT. Jednání právě skončila neúspěšně: České televizi vadilo, že se ve filmu vyjadřuje kameraman Stanislav Milota kriticky o Václavu Havlovi. (Máme k dispozici i jiná svědectví, že se v České televizi v dokumentárních filmech občas uhlazují například interpretace historických událostí, aby na obrazovce českého diváka, navyklého konvenčnímu myšlení, neznepokojovala žádná nová či nezvyklá interpretace.)
Víme z osobního styku se Stanislavem Milotou i z jeho jiných veřejných vystoupení (například na konferenci historiků k 10. výročí pádu komunismu), že se vyjadřuje velmi neformálně. Přesto je však jeho svědectví velmi cenným materiálem, stejně jako ostatní materiál v Bucharově filmu.
Je možná charakteristické pro pražskou "diktaturu (druhořadých) elit", že Bucharův film si sice vyžádal pražský filmový archiv (takže bude k dispozici "odborníkům" pro studijní účely) - ale široká veřejnost s ním televizním vysíláním být seznámena nesmí. (Podobnost s distribucí výlučných informací vedoucím činitelům komunistické strany za komunistického režimu je jistě jen čistě náhodná.)
Robert Buchar nám k celé záležitosti, která nakonec skončila ze strany České televize fiaskem, poslal stručnou dokumentaci. Zveřejňujeme v plné verzi monolog Stanislava Miloty, který pracovníkům ČT vadil . a nesměl se tedy dostat do vysílání, i výňatek ze stejně "ostrého", jestli ne dokonce ostřejšího monologu režiséra Jana Němce, zaměřeného proti Zemanovi a Klausovi, ten však činitelům ČT nevadil.
Bucharův film je ve Spojených státech je nyní úspěšnou součástí videokolekce kinematografické instituce The Cinema Guild a jako takový je tam k dispozici na prodej i k zapůjčení.
Vazeny pane Culiku,
V srpnu minuleho roku jsem poslal do Cech VHS kopie filmu vsem
zucastnenym a nekolika svym pratelum. Zaroven jsem sve pratele v Praze
pozadal, aby zjistili, jestli by CT mela o film zajem. V zari jsem dostal
odpoved, ze CT2 ma zajem a ze pan Hubac me bude kontaktovat co nevidet.
Do rijna se nikdo neozval. Angazovala se spolecnost Film a Sociologie,
kteri mi pomohli zorganizovat promitani v MATU na 30. rijna. Na
festivalu dokumentarnich filmu JIHLAVA 2000 jsem narazil na
pi.Mullerovou , dramaturgyni CT2, ktera me hned upozornila, ze film se
bude muset pro vysilani prestrihat. Druhy den se priznala, ze ho jeste
nevidela. Mezitim pan Pittermnan zorganizoval schuzku na pondeli
30. rijna rano v CT. Pan sefdramaturg Hubac okamzite vyrukoval s tematem
prestrihani filmu. Pan Pittermann zaprcoval v tomto smeru velmi positivne
a nakonec jsme se rozesli s tim, ze film se vlastne ani kratit v
podstate nemusi, a bude rozdelen do dvou nebo tri casti, ktere budou
prolozeny besedou, ktere se take zucastnim. Pripadne minimalni upravy
budou dohodnuty mezi mnou a blize neurcenym dramaturgem pozdeji.
Vypracovat detaily dalsiho postupu byla poverena pi. Mullerova. Po
meetingu jsem byl nasmerovan do kancelare pana producenta Lukse, ktery o
nicem nebyl doposud informovan.
Je zajimave ze stredem zajmu bylo
interview se Stanislavem Milotou, specielne jeho pasaze, kde se zminuje o V.Havlovi,
zatimco nikdo se nikdy nepozastavil nad pasazi, kde Jan Nemec mluvi o
Klausovi a Zemanovi (viz priloha). Vysilani bylo predbezne dohodnuto na
unor 2001.
Po mem navratu do Chicaga nastalo dlouhe mlceni a co
nasledovalo pozdeji vyplyva ze zaznamu nasi korespondence v priloze.
Po promitani filmu v New Yorku v zari 2000, o film projevily zajem
nasledujici spolecnosti: The SCinema Guild, Avatar Films, SND Films, Next
Wave Films, and Still Bros. Pictures. Celosvetovou distribuci
ziskal The Cinema Guild New York. Film mel premieru na festivalu JIHLAVA
2000 v Cechach a vyzadaly si ho festivaly CINEMAQUEST, Human Rights Film
fstival, Santa Barbara Film Festival a spolecnost American Cinema
Foundation.
Film si take vyzadal Prazsky Filmovy Archiv.
Tvrzeni mnohych ceskych "kritiku" "Kdo bude mit o takovyto film v cizine
zajem?" se ukazalo pravym opakem.
Otazkou je spise "Bude mit nekdo v
Cechach o takovyto film zajem?"
Ja osobne se prikladam k tvrzeni Franty
Vlacila ktery rikal, ze film stoji za to delat, kdyz se bude libit
alespon jednomu cloveku.
Vzhledem k tomu ze jsem v Cechach narazil na
mnoho lidi ktere film velice zaujal, tak to snad nebyl zas tak docela
ztraceny cas.
Film bude promitan na festivalu FINALE PLZEN koncem dubna.
Srdecne zdravi
Robert Buchar
