Nová kniha Noama Chomského:
Brutální pravdy se ztratily v absolutizujících generalizacích
Shrnujeme recenzi knihy A New Generation Draws the Line: Kosovo, East Timor and Standards of the West (Nová generace zasahuje: Kosovo, Východní Timor a měřítka Západu) od Noama Chomského, Verso, 154 stran, cena 15 liber. Vyšla anglicky v deníku The Irish Times na tomto místě.
Neříkají mu "Ten Chomsky, co přináší špatné zprávy", bezdůvodně. Ve své nejnovější knize pokračuje Chomsky v polemice, kterou zahájil v roce 1969 knihou American Power and the New Mandarins, Americká moc a noví mandaríni, byla to jeho první sbírka politických esejů. Chomsky ostře kritizuje americkou zahraniční politiku a pět amerických prezidentů už třicet let. Podle něho si Amerika hrdě pěstuje svou morální zkorumpovanost.
Chomsky je eklektická a fascinující osobnost. Narodil se v roce 1928 židovskému vědci, který uprchl z carského Ruska, a jeho manželce, litevské přistěhovalkyni. Vyrostl ve Filadelfii v dělnickém prostředí, které bylo obdobné jako tehdy mnoho amerických měst. Bylo etnicky bělošské a obsahovalo irské a německé přistěhovalce. Chomského židovská rodina byla v menšině, a tak Chomsky přímo zažil antisemitismus.
Studoval lingvistiku na University of Pennsylvania, pak přešel na Harvard a nakonec na Massachussetts Institute of Technology (MIT), kde působí dodnes, ve věku 72 let, jako profesor lingvistiky a filozofie. V roce 1957, ve věku 29 let, vydal knihu Syntaktické struktury, sto dvacet stránek, které zrevolucionalizovaly studium jazyků. Lingvistika bývala izolovanou disciplínou, nyní se stala významnou společenskou vědou, protože Chomsky postuloval myšlenku, že lidé sdílejí univerzální jazyk či gramatiku. Deník New York Times ho nazval "zřejmě nejdůležitějším žijícím intelektuálem dneška": (Pozn. JČ: Irská recenzentka trochu přehání: o syntaktických strukturách se posléze ukázalo, že je dost dobře nelze aplikovat na jazyky s pády a čeština se například podle Chomského receptu sotva dá vyučovat: zájem o jeho lingvistické teorie byl do značné míry konjunkturální.)
Ale další vášní Chomského se stala politika a jeho jméno je dnes známější v akademických kruzích pro jeho levicové a anarchistické názory, které sám charakterizuje jako "svobodomyslný socialismus". Po dobu třiceti let argumentoval Chomsky celkem v 70 knihách, že je Amerika demokracií, založenou na propagandě, že je to zkorumpovaná země, která je zkompromitována amorálními kapitalistickými výstřelky. Chomsky argumentuje, že mezi Republikány a Demokraty nejsou ve skutečnosti skoro žádné rozdíly: rozdíl je jen v míře jejich chybné orientace.
V Chomského nové knize je mnoho závěrů, které se budou každému objektivnímu pozorovateli americké zahraniční politiky zdát nesporné. Spojené státy se staly obětí arogance a unilateralismu, jejich zahraniční pomoc je lichvářská, je absolutně minimální, i když do toho započítáme, že podstatná část rozvojové pomoci plyne bohaté zemi, Izraeli, a Egyptu, který je s Izraelem spojen. Doktrína americké zahraniční politiky, která, jak se zdá, přestala dodržovat pojem suverenity, pokud jde o lidská práva, je přetvářkou. Porušování lidských práv je pro Spojené státy důležité jen tehdy, když jim jde o určité hospodářské zájmy a o národní prestiž.
Chomsky se v mnoha argumentech skutečně nemýlí, ale přitom není lehké ani příjemné jeho knihu číst, i když s ním souhlasíte. Jeho rétorika přehání, jeho tón je zahořklý, jeho jazyk sarkastický. Ti, kdo se v roce 1999 postavili na stranu USA a NATO při bombardování Srbska, jsou zesměšněni a odmítnuti jako zcela bezvýznamní. Havel, například, "prokázal vítané ocenění vysoké morálky západních vedoucích politických představitelů", posmívá se Chomsky. Spojené státy nejsou ani altruistické ani humanitářské. Ale jejich postoj vůči světu nevědomý. Není pravda, že by Spojené státy svět úmyslně zanedbávaly. Není pravda, že učinily Spojené státy a NATO prostě chybu, když se rozhodly začít bombardovat Srbsko. Nebyla to jen politická chyba Spojených států a NATO, které bombardováním urychlily srbské etnické očišťování a zabíjení v Kosovu: byl to americký státní terorismus.
Stejně argumentuje Chomsky, co se týče amerického selhání zabránit brutálním zvěrstvům Turecka proti svému kurdskému obyvatelstvu. Tím, že Spojené státy dodaly Turecku zbraně a pak už do věci nezasahovaly - protože je Turecko pro Spojené státy strategicky nesmírně významné - má Amerika odpovědnost za tamější humanitární katastrofu. Totéž se týká Východního Timoru. V kapitole, nadepsané "Zelená pro válečné zločiny" argumentuje Chomsky, že Spojené státy mohly zabránit zvěrstvům na Timoru prostě tím, že Indonésii měly říci: "Ať vás ani nenapadne se něčeho takového odvážit."
To všechno se zdá trochu příliš zjednodušené. Chomsky často pozoruje a analyzuje přesně a inteligentně, co Spojené státy dělají při své zahraniční politice: nevysvětluje však vůbec proč. Přináší jen absolutní odsouzení politického a společenského přístupu celého národa - člověku to připomíná absurdní odmítnutí celého Sovětského svazu jako "říše zla", kterého se dopustil bývalý americký prezident Ronald Reagan. Chomsky nám nikdy nevysvětluje, proč si myslí, že jsou Spojené státy svou podstatou tak strašné. A to, bohužel oslabuje, celou jeho knihu.
Poznámka JČ: Povšimněte si, že irská autorka této recenze není schopna přijmout absolutně černobílé vidění světa, rozdíl mezi "říši zla" a "říší dobra", jak o tom hovořil ve své přednášce Cas Mudde.
Navzdory nynější nedůvěře mezinárodních trhů v nové internetové firmy mění internet mezinárodní ekonomiku k nepoznání
Shrnujeme článek Roberta E. Litana, který vyšel v angličtině v časopise Foreign Policy na tomto místě.
Je sice pravda, že trhy nyní nedůvěřují novým internetovým firmám. Oázy vysoké technologie v zemích jako je Malajsko či Indie neosvobodily tyto země jako celek z chudoby. Nová ekonomika však vznikla.
Ano, je pravda, že bublina investic do internetových podniků splaskla a že se tržní hodnota akcií obchodovaných na americké burze NASDAQ snížila na polovinu. Bylo by ale chybou obviňovat z tohoto poklesu internet. Konec konců, nikdo nezpochybňuje transformační vliv železnice a automobilu, přestože už neexistují tisíce firem, které vznikly v důsledku jejich vynálezu. Konkurence si vybere jen těch několik málo firem, které jsou schopny přežít, takže výhody nových technologií se dostanou k zákazníkům.
Avšak nové technologie změnily celý způsob, jak nyní firmy po celé ekonomice obchodují. Potenciální úspory nákladů pro podniky, které využijí internetu, jsou velké, a to zejména pro tradiční podniky ze staré ekonomiky. Internet způsobuje, že je levnější navrhovat výrobky na velké vzdálenosti, omezuje potřebu mít velký inventář, poskytuje lepší prostředky na zaměření zákazníků, komunikaci s nimi a jejich obsluhu, snižuje náklady na dodávku mnoha služeb a pomáhá firmám zbavit se mnoha vrstev byrokracie. Podle studie, kterou dokončujeme, je zřejmé, že internet ušetří do pěti let Američanům až 200 miliard dolarů ročně. V ekonomice, která má hodnotu přibližně 10 trilionů, se tato dvouprocentní úspora rovná potenciálnímu ročnímu zvýšení produktivity o 0.4 procenta. Během deseti let by to vedlo ke zvýšení příjmů průměrného Američana o 4 procenta, tedy přibližně o 1600 dolarů - což je částka, o níž se hovořilo v prezidentské kampani v roce 2000 jako o částce, o niž je třeba snížit daně.
Podobné zvýšení produktivity je možné podle nedávné studie UNCTAD, United Nations Conference on Trade and Development, i v jiných průmyslových zemích. UNCTAD odhaduje dlouhodobý vzrůst produktivity o pět procent. UNCTAD je pesimističtější ohledně role internetu v rozvojovém světě, i když i tam by mohl internet vyvolat dokonce ještě větší úspory. Už nyní má internet velký vliv v zemích jako Brazílie, kde banky radikálně mění svou podnikatelskou praxi a přesvědčují zákazníky, aby s nimi komunikovali online.
Není pravda, že kolaps internetových firem, které vznikly po světě za posledních deset let, ohrožuje i novou internetovou ekonomiku. Internetové společnosti ukázaly tradičním výrobním sektorům, jak důležité je podnikat na síti a že existují velké možnosti jak omezit náklady. Všechny pobočky obří firmy General Electric přecházejí na internet. Caterpillar, výrobce těžkých stavebních strojů, předpovídá, že její nový elektronický trh jí v roce 2001 uspoří 100 milionů dolarů.
Některé internetové firmy se vyhýbají nynější ekonomické stagnaci v elektronickém sektoru hospodářství tím, že se spojují s modernizujícími, tradičními firmami.
Loni oznámilo americké ministerstvo obchodu, že i když počítačový průmysl zahrnuje méně než 10 procent americké ekonomiky, v letech 1995 - 1999 přispěl téměř celou třetinou hospodářského rozvoje USA. Nevyčíslitelný je ale dopad elektronických technologií na zjednodušení prodejních transakcí: to, že si člověk může objednat výrobek z domova ze svého počítače.
Kalifornské křemíkové údolí je možno vytvořit i jinde po světě. Bangalore v Indii se stalo proslulým městem, které poskytuje softwarové inženýry celému světu. Koridor Tel Aviv - Haifa se stal magnetem pro americké společnosti vysoké technologie - vznikly tu také četné izraelské softwarové společnosti. Švédsko a Finsko se staly známými svým předním postavením v oboru internetové technologie, stejně jako Japonsko, Tchajwan a Irsko.
Jaké jsou základní principy, umožňující tento úspěch? Dobře rozvinutá komunikační infrastruktura, velký rezervoár kvalifikovaných pracovníků, kteří buď vycházejí z místních univerzit, stojících přímo na špičce technologického vývoje, anebo je produkují multinacionální společnosti, které byly přivítány s otevřenou náručí (například v Irsku a v Izraeli), dále prostředí, které povzbuzuje vznik nových podniků a pracovníci, kteří hovoří anglicky, vzhledem k tomu, že 80 procent internetových stránek je v angličtině.
Dodáte-li tyto principy k všeobecnějším zásadám bezpečných majetkových práv a zdravé fiskální a měnové politiky, vzniká recept na hospodářský úspěch v jednadvacátém století. Zahraniční investice, a s nimi nové nápady a myšlenky a manažerské talenty se pohrnou do zemí, které mají kvalifikované pracovní síly, moderní komunikace a zabezpečená vlastnická práva.
Ale promění takové investice radikálně ekonomiku země i její pracovní kulturu, tak, jako se to stalo v USA v Křemíkovém údolí? To, zda hospodářský úspěch v oblasti elektroniky a vysokých technologií povede k výraznějším změnám v celé ekonomice, závisí na velikosti země. Ve velkých zemích, jako je Indie, zaměstnávají softwarové firmy 340 000 lidí z celkového počtu 1 miliardy Indů, z nichž je 50 procent negramotných. Čína je lepší model pro velké země: tím, že vzdělává své děti k tomu, aby využívaly moderních technologií, by měla mít možnost rozšířit technologické změny po celé zemi.
V malých zemích, jako je Irsko a Izrael, vedl úspěch v elektronickém sektoru k velkému hospodářskému oživení. V Irsku rostlo hospodářství v letech 1993 - 1998 každoročně o osm procent a nezaměstnanost tam klesla z 20 na 5 procent.
Zhorší internetová revoluce příjmovou nerovnost?
Po určitou dobu ano. Začátkem devadesátých let zjistil ekonom Alan Krueger z Princetonu, že Američané, kteří byli počítačově gramotní, vydělávali o deset procent více než počítačově negramotní Američané. Tento rozdíl v průmyslových zemích Západu postupně mizí, jak se počítačová gramotnost šíří do celého světa.
Je však obtížné být optimistický ohledně rostoucích rozdílů v příjmech mezi bohatými západními zeměmi a rozvojovým světem. Indie má nyní jen 15 telefonních linek a dva počítače na tisíc obyvatel. Světová banka odhaduje, že zavedení adekvátní technologické infrastruktury do rozvojového světa by vyžadovalo investice ve výši 300 miliard dolarů. Třetina obyvatel zeměkoule nemá ani přístup k elektřině.
Rozvojové země budou muset podniknout agresivní kroky. Nutné je zreformovat telekomunikace. Nutně musí být zavedeny paušální poplatky pro místní telefonní hovory, bez ohledu na jejich délku. Kdyby takovéto poplatky neexistovaly ve Spojených státech, užívání internetu by se nerozšířilo: srovnejme s USA Japonsko, kde má Nippon Telegraph and Telephone Company téměř monopol. Vzhledem k tomu, že se v Japonsku platí za telefonní připojení za každou minut, na internet je v Japonsku připojeno jen asi 25 procent obyvatelstva, ve Spojených státech je to 50 procent.
Avšak přístup k internetu nestačí. Vlády musejí poskytnout obyvatelstvu kvalifikaci pro užívání počítačů, nejen pro žáky ve školách, ale i pro dospělou populaci. Dá se to udělat pozváním zahraničních společností, které vyškolí místní lidi.
Omezí regulace globální růst elektronického obchodu?
V prvních letech existence internetu ho internetoví volnomyšlenkáři považovali za jediný svobodný "prostor", kde vlády nezasahovaly.
Autoritářské vlády ovšem považují internet za hrozbu, jako nástroj pro šíření podvratných myšlenek, pornografie a dalšího nevítaného obsahu. V demokratických společnostech vznikly obavy, že internet ohrozí vybírání daní a ohrozí autorská práva hudby, videonahrávek a jiného materiálu.
Vlády postupně začínají internet regulovat. Evropská unie zavedla novou, přísnou ochranu soukromí. Nejkontroverznější otázkou je vládní cenzura internetu, k níž přikročily nejen Čína a Singapur, ale i Francie, která donutila Yahoo, aby zabránilo francouzským uživatelům v přístupu k nacistickému materiálu.
Cenzurní obavy jsou důvodné, ale je nutno je brát s rozumem. Nikdo v současnosti vůbec neví, kolik financí produkuje internetový obchod přes hranice států. Otázkou je, zda bude zapotřebí nějaké mezinárodní kolektivní akce, aby pokusy jednotlivých států regulovat internet individuálně nezahltily v budoucnosti globální internetový obchod. Příliš úzkostlivá individuální regulace v jednotlivé zemi by však vedla k tomu, že by se internetová revoluce té zemi vyhnula.
Hitler, manažeři a nebezpečí psychopatie
Článek Psychopati jako šéfové podniků, uveřejněný v BL 13.3. hovoří o velmi vážné věci. Pokusím se podívat na problém psychopatie z trochu jiného úhlu. Nejde mi o vyvrácení názorů autorky, ale o nalezení širšího kontextu.
Podle učebnic můžeme konstatovat, že psychopatie je psychická porucha, jejíž podstatou je disharmonicky vyvinutá osobnost. Některé rysy této osobnosti jsou nadměrně zvýrazněny, jiné naopak chybí.
Problém je už v tom, že tuto definici lze aplikovat na každého, autora těchto řádků nevyjímaje.
V roce 1999 jsem napsal článek o velkém psychopatu Adolfu Hitlerovi. Tento článek již dnes nepokládám za dobrý, nicméně kdo si jej chce přečíst, je zde. V článku píšu, že současná psychologie je jen jakousi pojmologií, která sice pojmenuje problém, ale o jeho podstatě neřekne nic. Není přitom pravda, že se o podstatě psychopatie nedá nic říci. Není pravda, že psychopatie se nedá vyléčit.
Nedá se samozřejmě vyléčit tabletkami, jelikož nejde o záležitost lidského těla, nýbrž lidského ducha. Chceme li alespoň trochu pochopit podstatu vzniku psychopata, musíme ovšem podstoupit riziko, že nám bude nastaveno zrcadlo, stejně tak jako společenskému systému, ve kterém žijeme a naší civilizaci vůbec.
Napřed si ale trochu upřesněme pojmy. Psychopatií nacházíme v literatuře více typů. Nás ale zajímají pouze tři. Psychopaté hypertymní, hyperbuličtí a především hysteričtí. U těchto typů se objevuje ve zvýšené míře agrese vůči druhým. O těchto typech také hovoří článek Hilary Freeman.
V knize Hitler a Stalin, paralelní životopisy popisuje Alan Bullock scénu, která se odehrála téměř u konce Hitlerova života. Nemám teď tu knihu po ruce, takže cituji z paměti. Vůdce se kvůli čemusi rozčílil a rázem všem došla energie. Bullock to nikterak nekomentuje. Jde přitom o zásadní moment.
Mezi lidmi totiž existují energetické interakce a pouze část psychologů a psychiatrů toto poznání odmítá jako nevědecké. Každý zamilovaný dobře ví, o čem mluvím.
O Adolfu Hitlerovi mluvím proto, že jeho případ je nejlépe zdokumentován. Hitler byl dokonalý hysterický psychopat, zřejmě největší v dějinách. Hysterií nerozumíme afektované chování, hysterické výstupy mají utilitaristické pozadí, jsou zaměřeny k dosažení nějakého cíle. Smyslem chování hysterika je zaměřit energii druhých k vlastní osobě.
Zkoumání toho, co se dělo s lidmi při Hitlerových projevech nám ukáže člověka údajně rozumného v poněkud jiném světle. Je známo, že ženy mívaly při jeho vystoupeních orgazmus.
V článku o psychopatech na pracovištích je tvrdá diferenciace psychopat versus jeho oběti. Jenže tak jednoduché to není. Ve skutečnosti zde platí zákon spřízněnosti. Existuje speciální obor, který se nazývá viktimologie, tento obor zkoumá způsob chování oběti, jenž vedl pachatele ke zločinu. Pachatel a jeho obět tvoří jakýsi "tajný spolek" dvou osob. Vím, že to zní podivně, ale já jsem si to nevymyslel, přišla na to skupina odvážných psychologů pozorováním a srovnáváním.
Proč se podařilo Hitlerovi znásilnit německý národ? Chápu li psychopata jako svého druhu "energetického upíra", musí mít tento upír jakousi nadstandardní výbavu, tedy schopnost nalézt a vysát zdroj této energie. Pro Hitlera byl zdrojem energie celý německý národ.
Tvrdá západní metafyzika nás naučila jednoznačně dělit na dobro a zlo, pravdu a lež, viníka a oběť, hříšníka a spravedlivého. Ne vždy je to tak snadné. I viník může být v jistém, přesně vymezeném smyslu obětí.
V Hitlerově životě je spousta zajímavých momentů, některé z nich posléze ukáži, ale hned na začátku říkám, že nedokáží vysvětlit, jak se mohlo stát to, co se stalo. Vinen nebyl jen Hitler, ale celý německý národ. Nejen svůdce, ale i svedený. Právě chování Němců za druhé světové války ospravedlňuje mou tezi, že v případě agresivity psychopata není vinen jen původce agrese, ale i oběť. Tedy ten, který znásilňoval i ten, který se nechal znásilnit.
Psychiatr Anton Neumayr, který se věnuje postavě Hitlera z medicínského hlediska, říká: "(Hitler) …disponoval úžasnou sebejistotou a byl schopen vyjádřit ducha, úzkosti a naděje lidí své epochy, stal se pro ně výlučným představitelem celého dobového myšlení. Dokázal přesvědčivým způsobem a tou nejjednodušší formou vysvětlit politické okolnosti, které způsobily strasti národa, a také uměl davům věrohodně zprostředkovat nespokojenost, zklamání a protesty v souladu s vlastními pocity." Hitler byl prostě dítětem své doby.
Jestliže hodnoty současné civilizace jsou hmotný růst, zisk či osobní prospěch, není čirým pokrytectvím se divit, že jedinci orientovaní tímto směrem se derou napovrch?
Není třeba onen současný kult lidského těla jen jinou variantou učení o panské rase? Televizní reklamy i filmy vyzdvihují mládí a fyzickou krásu. Co se starými a ošklivými, postavíme pro ně koncentrační tábory? Spíše než to se ukájíme iluzí, že věda najde jednou nějakou tabletku proti stáří a ošklivosti.
Francouzský filozof Gilles Lipovetsky píše: "Každá doba se ráda ztotožňuje s nějakou mytologickou nebo legendární postavou, kterou si vykládá podle svých současných problémů: Oidipa jako všeobecný symbol, Prométea, Fausta nebo Sysifa jako zobrazení moderního údělu. Dnešní dobu, podle mnohých badatelů, zejména amerických, symbolizuje Narcis… Objevení neonarcizmu, nás nutí zaregistrovat, že před našimi zraky dochází k zásadní antropologické mutaci, kterou všichni nějak, byť nejasně, pociťujeme. Nastává nové stadium individualizmu, ve chvíli kdy autoritářský kapitalizmus ustupuje uvolněnějšímu kapitalizmu hédonickému, navazuje jedinec dosud nevídaný vztah k sobě a ke svému tělu… Začíná se rozvíjet čirý individualizmus zbavený společenských pout a morálních hodnot, které ještě přetrvávaly v době kdy byl ještě člověk homo oeconomicus."
Lipovetsky nevidí onu proměnu jednoznačně negativně, patří prostě k postmoderní situaci. Nás ale v tuto chvíli zajímá extrém.
K psychopatii patří extrémní narcizmus spolu s naprostým nedostatkem smyslu pro skutečnost. Zde je ale jedno velké jenže. Proto jsem hovořil o energetických interakcích mezi lidmi. Stává se, bohužel častěji než by si naše ratio přálo, že se skutečnost začne proměňovat podle přání psychopata.
Je to znát nejen u Hitlera, ale i u jiného velkého psychopata, který významným způsobem ovlivnil celou civilizaci. U Henryho Forda. Nebo snad ne? Byl Henry Ford vizionář, který viděl budoucnost lidstva nebo psychopat, který mu vnutil svou zvrácenou představu? Nejspíše obojí.
Švýcarský myslitel Denis de Rougemont se odvážil srovnat destrukci planety, kterou způsobují automobily s destrukcí, kterou způsobil Hitler. Podobnosti tu rozhodně jsou. Osvobodil nás automobil? Tuto otázku doporučuji si klást při průjezdu severojižní magistrálou v ranní či odpolední špičce.
Rougemont říká: "Můžeme si klást otázku, nakolik si byl Ford vědom cílů a budoucnosti svého úsilí. Já za svou osobu věřím, že fixní idea vyrábět může zachvátit mozek moderního člověka natolik, až z něj vyloučí jakoukoliv úvahu o konečnosti." Jinak řečeno pro psychopatického jedince je druhý pouze nástrojem je jedno jestli k výrobě aut nebo vraždění.
Od dob Henryho Forda i Adolfa Hitlera uplynul nějaký čas a dějiny zpátky nevrátíme. S automobily se musíme smířit a pokusit se potlačit negativní důsledky jejich působení na prostředí v tom nejširším smyslu. Tedy nejen na kvalitu ovzduší, ale i na kvalitu našeho vnitřního života. Chci říci, že automobil je dopravní prostředek, který občas potřebujeme, nikoliv božstvo, kterému se klaníme a sloužíme mu. I při jízdě automobilem mám možnost volby mezi pokorou a úctou k přírodě a druhému nebo bezohlednou agresivitou. V návrat k přírodě nevěřím a ani není nutný.
Nutná je revize některých našich životních postojů a hodnot tak, abychom vytvořili lidské prostředí takové, aby psychopaté neměli šanci se uplatnit. Zatím děláme pravý opak.
Odvážím se nyní oponovat tezi, že psychopatem se člověk rodí. Nerodí. Rodí se pouze s dispozicemi, které může či nemusí naplnit. Záleží především na něm, ale i na prostředí ve kterém se formuje jeho psychika.
Znovu se vrátím k Adolfu Hitlerovi, jednak proto, jak jsem již řekl, jeho případ je dobře zdokumentován a taky proto, že se jedná o extrém. Na extrému se vždy lépe vysvětluje problém, než na něčem, co je částečně skryté nebo nejednoznačné.
Pokusím se nyní o malou biografickou anamnézu této postavy. Je dostatečně známo, že základní povahové rysy se utvářejí v raném dětství. Je též dostatečně prokázáno, že charakter rodičů je jeden z rozhodujících faktorů, které formují strukturu osobnosti.
Hitlerova matka Klára, byla původně služebná Aloise Hitlera, Adolfova otce. (A byla o mnoho let mladší než manžel, manžel byl vůči ní i dítěti komisní a nepřístupný, pozn. JČ.) V roce 1884 se s ní Alois oženil, v situaci kdy již zřejmě byla těhotná. Po sňatku se toho však mnoho nezměnilo. Ve skutečnosti byla celý život jen služebnou, která se starala i o sexuální vyžití svého pána.
Adolf byl její čtvrté dítě, tři předtím zemřely. Adolf byl počat ve stejném roce, kdy zemřela její dcera Ida. Každý zkušený lékař, psycholog nebo sociální pracovník mi jistě potvrdí, že už zde je jaksi zavařeno na průšvih. Tato žena jen stěží mohla Adolfovi zajistit pocit štěstí a bezpečí, které malé dítě potřebuje. Pocity zklamání a hořkosti se takovémto případě ukládají hluboko do podvědomí, aby se posléze projevily v jiné sublimované podobě. Anton Neumayr říká:
"Jeho matka mu však také patrně poskytla onen předobraz ženství, který měl na mysli, když se ve svém díle Mein Kampf snažil psychologicky charakterizovat masu. Tvrdil totiž, že duše široké masy je nepřístupná všemu, co je polovičaté a slabé. Stejně jako žena, jejíž dušení vnímání není příliš určováno důvody abstraktního rozumu, ale spíše nedefinovatelnou, citovou touhou po síle, která ji může doplnit, se raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha, miluje i masa více vládnoucího než prosícího a ve svém nitru se cítí svobodnější díky takové nauce, jež mimo sebe nestrpí žádnou jinou, než díky takové, která schvaluje liberální sobodu…"
Kdo se dokázal prokousat Hitlerovým šroubovaným souvětím, bude se mnou asi souhlasit, že nacházíme jisté indicie, co se asi odehrává v duši psychopata a kde mohou být kořeny agresivity. Jeho matka ho svým pokorným odevzdaným chováním přesvědčila, že zvítězit lze jen bezohlednou brutalitou. Matka jej sice silně rozmazlovala, ale nikdy se za něj nepostavila vůči agresivnímu otci. Neumayr k tomu říká:
"Tyranské výchovné metody, vedly k tomu, že Adolf musel žít ve stálém strachu a ohrožení, a protože jeho otec nikdy nepřijal žádnou omluvu, dokonce ani v případě že chlapec ve skutečnosti nic neprovedl, mohl Adolf uniknout opětovným trestům jen prostřednictvím lži a zachránit si tak poslední zbytek důstojnosti…Když starý důstojník zapískal na dva prsty, musel chlapec okamžitě přijít. Toto ponižující chování otce, který, místo aby na syna volal jménem, pískal na něj jak na psa, lze srovnat s pozdější situací Židů v třetí říši."
Psychoanalýza dokazuje, že v takovéto situaci se člověk nejčastěji ztotožní s agresorem. Jde o obranný reflex. Jeho nenávist k otci se posléze sublimovala v nenávist k vnějšímu nepříteli. Opět obranný reflex.
Lze ale tento model možného vzniku psychopatie aplikovat i dnes na současné psychopaty tyranizující své kolegy v práci?
Především musíme mít na zřeteli, že takovýto vzorec může mít v praxi tisíce variant. Jistou konstantu však v něm nalézt lze. Vždy jde o poruchu vztahu k druhým lidem a z ní vznikající pokřivené vnímání reality. Již jsem zmínil pojem narcizmus. Pro narcistickou osobnost je vždy reálná jen ta skutečnost, která odpovídá jejím přáním, jejímu myšlení a jejím pocitům. Narcistický člověk dojít snadno k přesvědčení o své neomylnosti a dokonalosti . Každý, kdo narušuje tento jeho obraz je nepřítel, proti němuž obrací svou agresi..
Snad v žádné době nebyl člověk vystavěn takovému působení negativních energiií, plynoucích především z médií, jako v současnosti. Zdravá psychika dokáže rozlišit mezi skutečností a jejím mediálním obrazem. Psychika nějak narušená již hůře.
Televize se stala dominantou téměř každé rodiny. Je to ona, která má nejvyšší autoritu, tradiční otec ustupuje do pozadí, navíc současný otec nemá vesměs na děti čas a na svou funkci rezignoval. Televize narušila archetypální strukturu rodiny. Televizní virtuální realita se velmi podobá pokřivenému světu narcisních osobností.
Televizní zpravodajství, či filmy prokládané násilím dokáže probudit ve standartním divákovi momentální, ale časem také chronickou úzkost. Televize jako by toužila po ochromení a omezení racionality diváka a chtěla mu vnutit nadládu negativních psychických emocí.
Jestliže srovnává Rougemont Hitlera s automobilem, je stejně tak možná a dokonce ještě trefnější srovnávat Hitlera s televizí. Funguje zde totiž stejný fascinační mechanizmus. Divák ovládaný úzkostí a strachem je ideálním objektem k navození potřeby materiální spotřeby. Hromadění hmotných zbytečností vyvolává šalebný pocit bezpečí.
Znovu ale říkám, zdravá psychika se s tímto umí vyrovnat.
Nicméně má li jedinec jisté, řekněme že vrozené, psychopatické dizpozice, stávající společenské klima je příznivé k jejich plnému rozvinutí. A problém je třeba začít řešit odsud.
V přístupu, který zaujala autorka článku a jí citované autority je jedno nebezpečí. Může se stát totéž, co se občas děje, při takzvaném sexuálním harašení. Nejeden schopný, ale autoritativní šéf může být neschopnými podřízenými označen za psychopata.
Domnívám se, že procento lidí s tvrdě psychopatickými dispozicemi je vyšší než jedno, jak se píše ve výše uvedeném článku. Podle mých zdrojů jde asi o 6% lidí. Ale procenta nejsou to nejdůležitější. Berme prosím zvýšený výskyt agresivních psychopatů na pracovištích jako jakési upozornění, kam dospěla naše civilizace.
Současná materialistická psychiatrie a medicína vůbec je mimořádně pokrytecká záležitost. Díky chemoterapeutikum se podařilo potlačit viditelné symptomy některých chorob. Vidím li proti sobě muže z nožem, který mne možná chce zabít, mohu se jej zbavit tak, že si nechám vypíchnout oči anebo moderněji vzít si nějakou tabletku na utlumení zraku. Jenže ten muž tam bude stát pořád.
Stále více stoupá spotřeba léků proti depresím. Jen málokdo si položí otázku kde je příčina oněch depresí. Raději se to nechá na chemii. Lze si teoreticky představit "lék", který v člověku potlačí celou lidskou osobnost, a zůstane jen vegetující hmota.
Jsem si vědom, že tímto článkem jsem nezodpověděl žádnou otázku ohledně psychopatie, ale pouze nastolil další. Je to doopravdy vážné téma a chtěl bych, aby se k němu vyjádřil každý, kdo má co říci.
Školství
Budoucnost romských dětí je v trpělivosti dneška
Ve středečním Britském listoví se objevilo, že vláda schválila návrh nového školského zákona, přičemž se mj. uvádí, že v předloze se nově zavádí právo na umístění dítěte do posledního ročníku mateřské školy před zahájením povinné školní docházky a počítá s přípravnými třídami pro děti se sociálními nebo komunikačními problémy. S tímto bodem vládomudrování vřele souhlasím, protože praxe ukázala, že tento typ předškolní přípravy je pro některé děti nezbytným předpokladem pro protržení bludného kruhu hrozby nedostatečného vzdělání a sociálního handicapu. Zvlášť důležitá je životaschopnost a praktičnost tohoto programu ve vztahu k sociálně slabším skupinám romského obyvatelstva.
Že skutečně lze v této oblasti mnoho udělat dokazuje např. základní škola v Ústí n. L. - Předlicích. Tato škola je známá nejen tím, že většina žáků na tamní škole je romských, ale také tím, že na rozdíl od plamenných výzev aktivistů se učitelé na tamní škole snaží něco pro budoucnost romských dětí udělat tou nejméně okázalou cestou - konkrétní trpělivou kantorskou prací.
Ředitele předlické základní školy Oldřicha Bartáka jsem požádal o rozhovor - ohlédnutí za uplynulými školními léty, charakterizovanými specifickým zaměřením na romské žáky, již koncem minulého roku 2000. Myslím, že není od věci s praxí předlické školy seznámit i čtenáře Britského listoví. Zde je vzpomínka vousatého ředitele:
Před více než osmi lety mohli rodiče dávat děti na školu podle své volby, ne podle místa bydliště. V Předlicích nastal během jednoho dvou let úbytek tzv. bílých dětí při zápisu do školy.
Když přišly generace romských dětí, které nebyly na školu připraveny, neuměly se chovat k sobě, k paní učitelce, neměly základní hygienické návyky, bylo potřeba s tím něco udělat.
Vypracovali jsme s pedagogicko - psychologickou poradnou, se školní inspekcí a ústeckou universitou, projekt. Vznikl první projekt naší školy - Multikulturní výchova a vzdělávání. Součástí projektu bylo zřízení přípravné třídy, abychom děti, které měly odklad školní docházky, připravili na vstup do základní školy, a tím zabránily jejich předčasnému zařazení do zvláštní školy.
Kolik tříd bylo v té době v ČR?
Myslím, že jsme byli jednou z prvních, teď v září (rok 2000) začínáme devátý ročník.
Jak vypadal první přípravný ročník?
Vzhledem k tomu, že ministerstvo nám poslalo své rozhodnutí pozdě, v říjnu, začali jsme v listopadu. Potřebovali jsme místnost, učitelku, vybavení a děti. To se nám podařilo velice rychle zajistit. Ačkoli jsme začínali až v listopadu, v lednu či v únoru, kdy byl zápis do základní školy, na dětech z přípravné třídy byl znát rozdíl od těch, které přišly ze stejného prostředí, ale tzv. přímo z ulice.
Rozdíl byl v čem?
Již uměly komunikovat, nebály se neznámého prostředí, měly již nějaké znalosti jako tzv. bílé děti, resp. děti chodící do mateřské školy.
V čem byl největší problém?
Problémů je celá řada - zvykají si na určitý režim, neznají dobře barvy, mají velmi chudou slovní zásobu. Některé děti neměly ani základní hygienické návyky.
Jaké?
Používat třeba papír po velké potřebě, mýt si ruce, čistit si zuby. Tyto činnosti byly součástí “výuky” v přípravném ročníku, kde nenásilnou formou si tyto návyky osvojovaly a učily se chovat k sobě a k učitelce, učily se co je to kázeň, protože bez určité kázně a navazujícího soustředění se nelze nic naučit.
Kolik dětí bylo v prvním ročníku této třídy?
Přes deset, do patnácti, už si přesně nepamatuji.
Byly tam i tzv. bílé?
Tehdy jsem prováděl do první třídy nábor osobně a podařilo se mi umístit do nultého ročníku i děti tzv. bílé, které měly odklad školní docházky. Měl jsem seznam dětí s odloženou školní docházkou z Chabařovic, kde jsem předtím učil, a z Chlumce, kde bydlím a také z Předlic, a tak jsem rodiče obešel a vysvětlil jim, v čem by byla tato třída pro jejich děti vhodná. Také jsem v místním tisku v článcích o této třídě zdůrazňoval, že se jedná o třídu otevřenou pro všechny děti, které tuto pomoc potřebují, aby měly lepší start do první třídy.
A v dalších letech?
První ročník byl ještě multikulturní. V dalších letech se škola stala prakticky romskou, protože když přišli tzv. bílí rodiče a viděli, že jsou tam samé romské děti, kolikrát je na naší školu nepřihlásili, což nás mrzelo. V současné době v přípravné třídě neromské děti nejsou.
Byl problém s docházkou?
Pravidelnost docházky, jak potvrdila učitelka této třídy, která byla zkušenou učitelkou z mateřské školy, byla vyšší než v mateřských školách.
Uhl navrhuje vládě (psáno v roce 2000 - pozn. aut.), aby asistenti v přípravných třídách byli ze stejného prostředí, z něhož pochází. V Americe se to osvědčilo. Ale v Předlidích, a nejen v Předlicích, tento trend přece již funguje…
Asistence - jako pomoc učiteli - byla součástí projektu Multikulturní výchovy a vzdělávání. My jsme měli první asistentku tzv. bílou, absolventka střední pedagogické školy. Byla po pedagogické stránce výborná, měla patřičné znalosti a v oblibě dramatickou výchovu, což bylo velkým přínosem. Byla u nás, dokud nenastoupila mateřskou dovolenou. Začal trend mít romské asistenty. Už ani nevím, jestli jsem si vzal romského asistenta a teprve potom jsem tento krok probojovával jako účelný, nebo již tehdy byl tento trend přijímán. Faktem je, že jsme spolupracovali a konzultovali s pražskou Nadací Nová škola.
První romskou asistentkou byla paní Žigová, která v rámci veřejně obecně prospěšných prací nejprve uklízela park před školou a zapojila se ve škole jako vedoucí tanečního kroužku. Dostal jsem nápad stáhnout ji do školy. To byla naše první romská asistentka a je i nadále. Dnes je to již běžný jev a v ČR je jich již přes 150 a u nás na škole pět: manželé Žigovi, náš bývalý žák Ondřej Darvaš a dva asistenti - maminka z Chabařovic, předtím bydlící zde v Předlicích a druhá svobodná dívka, která na tuto školu chodila ještě před tím, než jsem nastoupil na zdejší školu já.
Ekonomika a vzlet romské duše
Po listopadu se slovo ekonomika skloňovala neustále. Po odlivu tzv. bílých dětí z Předlic a po té, co romské děti vyšly ze školy, bylo méně dětí ve třídách a financování škol přitom probíhá na hlavu jednoho žáka. Málo žáků znamená málo peněz. Přitom tříd jsme měli jako jiná škola, ale méně žáků a bylo nutné všechny zainteresované přesvědčit, že škola i při menším počtu žáků má smysl a naopak, že menší počet žákům je pro školu výhodný.
Při větším počtu by ani nešlo učit samotné romské žáky. Jejich výuka je velmi náročná. První věc, která není na první pohled tak zřejmá, je jazyková bariéra. Ačkoli mluví romské dítě doma česky, nezíská znalost češtiny v takové kvalitě jako děti tzv. bílé. Ačkoli dítě romsky nikdy nemluvilo, romské kořeny v jazyku jsou patrné. Má tendenci dělat tzv. romské chyby. Má problémy s pády, s předložkami, s různými mluvnickými kategoriemi. Také má chudší slovní zásobu. Všechny předměty jsou vyučovány na základě nějakých pojmů a mnohdy jsme překvapeni, jaká slova, pro nás naprosto běžná, romské dítě nezná.
Důležitým bodem bylo, že jsme se zabývali tím, aby děti, které zavřou po skončení vyučování za sebou dveře třídy, neběhaly bezcílně po zbytek dne po ulicích. Byla to otázka mimoškolní činnosti. K tomu se nám výborně hodilo, že jsme ve spolupráci s německou partnerskou školou vybudovali víceúčelové sportovní hříště, kde může probíhat řada sportovních kroužků. Předělali jsme část školních dílen na klubovnu pro další mimoškolní činnosti. U nás musíme měnit postoj dětí ke škole a to můžeme nejlépe neformální cestou - mimoškolními činnostmi.
Nesmíme zapomínat na rodiče, protože děti jsou na ně velmi silně fixovány a přitom rodiče mají vzdělání na žebříčku hodnot velice nízko. Přes klubovnu, hřiště a neformální setkávání jsme si otevřeli cestu, jak se s rodiči spřátelit.
Škola překračuje rámec obyčejného vzdělávání a výchovy, její model je nadstandardní, a proto pomůcky na zájmovou činnost, míče, rakety, dresy, ošacení pro taneční kroužek, výjezdy kroužků a finance na to musí škola pracně shánět. To jsou prvky komunitní školy, která se otevírá komunitě a chce pro komunitu něco udělat, aby lidé získali ke škole a k učitelům důvěru.
Naše škola proto musí být školou komunitní - všechny tzv. podpůrné programy nejsou přilepeny tzv. navíc, abychom byli zajímaví, ale ony jsou životně nutné - jsou prvním předpokladem našich pedagogických výsledků. Jsou vlastně počáteční podmínkou vzdělávacího procesu.
V čem mají romské děti v předlické škole výhodu, když přicházejí do prvního ročníku?
Ačkoli se snažíme s pomocí asistentů a máme ve třídách menší počet dětí, pro děti z přípravné třídy je to stejně obtížné. Radíme se proto s pedagogicko - psychologickou poradnou, se střediskem výchovné péče, jehož otevření jsme v Ústí nad Labem iniciovali - snažíme se, aby děcko prospělo a mohlo jít dál.
Jedním z hlavních úkolů naší školy je, aby dítě zbytečně a nebo předčasně neodcházelo do zvláštní školy.
Snažíme se, aby odešly do zvláštní školy jen děti, které nemají na to, aby absolvovaly základní školu. Po vyšetření odborníkem a na jeho doporučení některé děti odejdou do zvláštní školy až když není jiného zbytí.
Co říkáte hysterii kolem zvláštních škol?
Zvláštní školy nejsou žádnou téměř zločineckou organizací, jak se vedla určitá kampaň. Jsou pro děti, které nezvládají tempo a rozsah učiva základní školy. Jde o to, aby děti nebyly do zvláštní škol zařazovány při prvních problémech, předčasně a zbytečně.
Tím, že dojde ke zrušení zvláštních škol a budou jen základní školy s odstupňovanou obtížností učebních plánů. dojde jen ke změně “etiket”, k přejmenování, ne k odstranění problému.
Problém zůstane - zda dítě bude schopné, ať se škola či třída jmenuje jakkoli, vypořádat s učivem na střední škole.
Ještě k osočování zvláštních škol. Je nutné si uvědomit, že k návrhu o přeřazení dítěte je kromě slova odborníka také nutný souhlas rodičů.
Někdy máme u nás na škole dítě vyloženě na zvláštní školu, ale rodiče s tím nesouhlasí, zůstává tedy zde. Nesouhlas je dán většinou z ekonomického důvodu, protože by dítě muselo dojíždět - což znamená nemálo peněz na jízdu autobusem do školy a zpět. Na druhé straně jsou rodiče, které chtějí mít dítě na zvláštní škole jen proto, že již tam chodí sourozenec a chtějí mít děti na jednom místě a my musíme tuto snahu rodičům rozmlouvat.
Jaké jsou osudy středoškoláků, kteří začínali na vaší základní škole?
Jsou dva směry, kterými překračujeme rámec základní školy: směrem dolů prostřednictvím přípravných tříd a druhým směrem: nechceme ztratit děti po skončení školní docházky z dohledu, ale naopak sledovat, jak si vedou, a snažíme se jim pomoci. V drtivé většině se naše romské děti dostanou do učňovských oborů, některé i na střední školu, ale tam je pravděpodobnost, že školu dodělají, malá. Faktory, které to ovlivňují, jsou finanční (rodina nemá dostatek prostředků), student v cizím prostředí má problémy, které neumí sám překonat a předčasně učení ukončí. Zde bychom byli rádi, kdyby se našla cesta, jak pomoci těmto dětem, aby učiliště či školu dokončovaly.
Máme zde dva protichůdné typické příklady: velmi nadaná žákyně se dostala na pedagogickou školu v Mostě, učil jsem se s ní já, moje žena i má dcera, ale do školy přestala chodit částečně z lenosti, částečně z ekonomických důvodů a nedokončila ji. Pozitivní je, že asi po třech letech nastoupila znovu na střední školu a uvidíme jak si povede.
Druhý příklad - žačka se dostala bez přijímacích pohovorů, díky pěknému vysvědčení, na celkem prestižní školu do Hradce Králové a úspěšně odmaturovala. Na jejím případě se ukázalo, jak je potřebné udržovat s žáky styk. Byl jsem za ní v Hradci Králové a pomáhal jem ji řešit problém s přestěhováním na jinou ubytovnu, protože na původní měla problémy s tím, že jí někteří nadávali, že je cikánka, bylo prospěšné, že jsem byl v kontaktu s ředitelkou školy.
Její sestra se také dobře učila, měla výborné známky, ale měsíc před vyučením, protože se velice zamilovala, odjela za svým chlapcem na víkend a zůstala u něho čtyři měsíce a nedokončila učení.
Co vás jako ředitele školy trápí nejvíce?
Jsem češtinář, ale trápí mě především jednoduché počty. Vidím, kolik je v Ústí nad Labem Romů. Domnívám se proto, že veškeré koncepční a promyšlené iniciativy, které se realizují, i když stojí peníze, jsou levné ve srovnání s tím, co nás všechny stojí kriminalita, malá adaptabilita, nezaměstnanost. Kromě toho mám takový dojem, že spousta peněz, která přijde do naší republiky na takovéto programy zaměřené na zvládání romské a multietnické problematiky se kamsi záhadně ztratí. Když hovořím s kolegy ze škol, máme stejnou zkušenost, že se těžko tyto peníze dostávají až dolů k nám pro konkrétní práci s dětmi. V souvislosti s tím mi hýbe žlučí kolik bílých i romských iniciativ tyto peníze doslova promrhá…
Organizují se různé konference a setkání, které nejsou příliš přínosné, protože se tam hovoří velice obecně a jsou přitom velmi nákladné i díky cestovnému, protože tam bývají i lidé ze zahraničí. Kdyby tyto peníze se podařilo zachránit, pro školy by to znamenalo mnoho pomůcek, které potřebují k práci, o které se moudře a obecně mluví.
Jaká je role romských aktivistů…
Mají z prvopočátku dobré úmysly a plány, ale neznají míru. Chtěli by pomoci celému Ústí nebo celé republice. Když se je podaří zaměřit konkrétním směrem, problémem je organizace, soustavnost a vytrvalost. Mrzí mě, že se jednotlivé iniciativy mezi sebou těžko domlouvají, protože mají pocit konkurence. Neschopnost domluvy jim brání v realizaci dobrých nápadů.
Existují i nějaké užitečné organizace?
Např. Humanitas profes - spolupráce s touto nadací vyústila v to, že naše škola byla přijata do systému škol UNESCO a Obecně prospěšnou společnost Nová škola, kde vědí o konkrétních problémech škol, jako je naše, a snaží se nám cíleně pomoci.
Ale to vše nestačí. Školy s výše uvedeným typem výuky a filozofií života se společenstvím, z něhož žáci pocházejí, spějí k tomu, aby společně upozorňovaly na problémy a první krok byl učiněn založením občanského sdružení Ligy komunitních škol. Proto je mezi zakladateli také předlická škola?
V lize jsou kolegové z Ostravy, Brna, Prahy atp. Těmto školám je společné to, že jsou spádové s vysokým procentem romských dětí. Chceme, aby na takových školách byly systémově řešeny otázky vzdělávání a výchovy, a chceme o tom diskutovat s lidmi na ministerstvech. Myslím, že je chybou, že je pouze kategorie základní škola a zvláštní škola. Cítíme se jako komunitní škola, protože v našich podmínkách musíme dělat mnoho podpůrných programů, abychom mohli vůbec učit. A k tomu musíme mít legislativu. Potřebujeme často sociálního pracovníka směrem k nám, aby nám poradil, ale také směrem do rodin žáků, aby nám pomohl navázat komunikaci, potřebujeme logopeda, často služby psychologa apod. To vše bylo obsaženo v projektu Romské děti v českých školách, který byl ministerstvem schválen. Prvním rokem jsme dostali alespoň určitou částku, druhý již nic… To, co bylo v projektu, je dobré a je třeba to zakotvit legislativně.
(Vše vypadá optimisticky, ale přesto si ředitel předlické školy neodpustil poznámku ze života, která dokládá obtížné postavení škol tohoto typu:)
Zdálo by se, že doba školám tohoto typu přeje, ale není tomu tak. Neustále hovoříme jen o utlačování práv Romů, ale romská populace to vzala tak, že si přísně hlídá svá práva a vše, co se jí nelíbí, podává tak, že jsou pošlapávána jejich práva. Nikdy se nemluví o povinnostech chodit řádně do školy, starat se řádně o dítě, nekrást apod. Pro práci ve škole by bylo přínosné, aby jakékoli překračování zákonů bylo účinně a rychle trestáno, ať jsou přestupky z bílé či z romské strany. To by pedagogům velice pomohlo, protože by to zprůhlednilo romským dětem svět vztahů a odpovědnosti.
Fenomén ústecké Matiční ulice v letech 1998 a 1999 představoval pro velké romské i gádžovské aktivisty protiromský akt - jakési oddělování této komunity zdí od těch slušných. Jak to vidíte vy?
Když jsem hovořil s lidmi žijícími v Předlicích, prostě se jich to netýká. V souvislostí s Matiční jsem měl řadu povinností. Byl jsem zván na řadu neplodných jednání, ale přínosem bylo alespoň to, že část novinářů zabývající se romskou problematikou narazila i na naší školu, nebo je poslal někdo z univerzitního Centra romistiky a byli překvapeni, co že to v Ústí existuje. Zádrhelem je, že lidé ze zahraničí jsou neinformováni, nevědí, co se tady vůbec děje, což se na Matiční podepsalo úplně ukázkově. Příkladem jejich naivismu bylo třeba, že nám přinesli s nadšením fotografii zamřížovaného okna tělocvičny a romské dítě šplhající vzhůru a jako by ho vypouštěly něčí ruce - což byly ruce záchranáře, který dítě zajišťoval. Oni v tom vidí symbol jakéhosi trhání řetězů, z nichž Róm svobodně vzlétne ke vzdělání. Tak to není.
Tady Rom musí vidět, že vzdělání k něčemu je, musí vidět, že když dosáhne nějakého vzdělání, že sežene místo. Pokud Rom bude mít větší peníze z podpory než z práce, proč by se snažil, tedy i pochybný systém sociálních dávek - to je to, co brzdí jejich “vzlétnutí”.
Vzpomínám na rozhovor před prázdninami v roce 1999. Jak to bylo s tehdejším výletem vašich žáků - romských dětí - do Anglie?
Bylo to v době, kdy kulminovala o prázdninách tzv. utečenecká vlna do Anglie. Tehdy jsem uvažoval o tom, že by nebylo špatnou propagací naší republiky, kdybychom mohli jet s dětmi z naší školy na autobusový zájezd do Anglie, třeba do Londýna s transparentem, resp. pod heslem “Jedeme do Anglie jenom na výlet”. Ale tento nápad se nepřehoupl přes stádium prvotních úvah nad sponzory. Škoda, děcka z našich zájmových kroužků by jistě měla Londýňanům co ukázat. Nebyl na to, bohužel, čas. Zůstávají nám Předlice…
ČT: K Františku Ročkovi o Janu Jařabovi
České novináře nikdo objektivitě neučil
Pan František Roček v Britských listech napsal: " Mám strach z lidí, kteří píší jako Jan Jařab. Přečetla jsem si článek pana Jařaba pozorně. To, že celá řada našich novinářů zachází s pravdou a informacemi jen jako s podpůrnými prostředky ze kterých používá jen tu část, která se jim hodí je prostě pravda.
To, že takto často postupuje naše veřejnoprávní televize, je rovněž pravda. A čemu se chceme divit. Oni přece vytvářejí veřejné mínění a jsou si toho vědomi. Objektivitě je nikdo neučil. Ale o své moci se velmi rychle přesvědčili sami.
Jak vypadalo zpravodajství za socializmu, si pamatujeme. To jsem si ale myslela, že novináře někdo nutí, aby byli tak servilní a sloužili do roztrhání těla. Myslela jsem si, že by rádi hledali pravdu, že jenom nemohou.
Omyl. Velký omyl. K psaní polopravd, k neobjektivnímu informování, k zatajování části faktů snad někdo televizní novináře nutí?
Pevně věřím, že nenutí. Pevně věřím, že to funguje takhle "nemám Tě rád, tak teď Ti to nandám". Protože můžu. Mám k tomu prostředky. Kamarádi z redakce mi v tom případně pomohou. A vůbec nejlépe to jde, když je to NÁŠ nepřítel. Čím více je nás jedné barvy, jednoho názoru, jedné úrovně kvalifikace na jednom pracovišti, v jedné redakci, tím snadněji sami sebe přesvědčíme, že to co píšeme, nebo vysíláme, je vlastně pravda.
Způsoby pana premiéra Zemana jsou všeobecně známé a jeho láska k novinářům též. Jenomže ani to jeho hulváctví není bez příčiny. Od roku 1990 každý člověk, který by chtěl jen upozornit na to, že pan Klaus a jeho strana něco nedělá dobře, byl pány novináři označován za hlupáka, kryptokomunistu atd.
Posmívání, zhlehčování každého takového názoru i toho člověka bylo normou.
Když náhodou byl v televizi záběr pana Zemana, tak to byl vždy záběr ze kterého si divák odnesl srovnání : Zeman = oči v sloup , slina u úst, nebo jiný záběr kde zrovna nezdobil, zato pan Klaus usměvavý dynamický muž - to byla také norma.
A kdo ze starých profesionálů, disidentů a jiných autorit proti tomu protestoval?? Kdo učil ty mladé ambiciozní začátečníky profesionalitě, novinářské cti. Tehdy by to asi ještě pomohlo.
Jenomže každému tyto sprosťárničky a sprosťárny začnou vadit teprve potom, když se stane jejich obětí sám. To je potom teprve překvapen. Potom je vidí.!!
Přesně takto byl překvapen pan Jařab. Přestože stejným způsobem se novináři z české televize chovají už léta zejména ke členům sociální demokracie, samozřejmě ke komunistům, a postupně si začínají "troufat" i na ODS, protože i ta je nyní u nich v nemilosti.. Ale tam jen opatrně, protože by přece jen mohli narazit. A ono té "statečnosti" zase tolik není.
I když jsem ten pořad s panem Uhlem neviděla, docela věřím, že si na něm česká veřejnoprávní televize "smlsla". Pan Uhl je oblíbený terč. Jeho smýšlení je levicové, takže jde o povolený hon. Co na tom, že je to slušný, velmi vzdělaný a pracovitý člověk.
Jistě statečnější, než celá kompletní redakce České televize.
Co na tom, že on svoje názory dokázal hájit v době, když my jsme se báli. Naše veřejnoprávní televize přece nemá důvod být k němu slušná, když se jí pan Uhl prostě nelíbí. Není těm správným lidem sympatický, takže má smůlu.
Neuvěřitelně mi to všechno vadí. Ta nekorektnost, nespravedlnost, nepoctivost. Jediná cesta jak by snad tihle novináři mohli pochopit jak špatnou službu společnosti poskytují, by bylo, kdyby o každém z těchto autorů někdo natočil a zveřejnil stejně nekvalitní, tendenční a neseriozní informace. A oni by se nemohli adekvátně bránit. Potom by snad pochopili. o čem je řeč. A snad by se jim v hlavě rozsvítilo. Ovšem toho se jistě nedočkáme.
Snad by pomohl skutečný profesionál v čele naší veřejnoprávní televize. Ale kdo o něj vlastně stojí?! Jen ti kteří "serioznost" naší milé veřejnoprávní televize již okusili na své kůži. A ti ostatní? Dokud jsou pouze v pořadí budou doufat, že jich se to netýká, a pro ně je vše v pořádku. Zatím.
Ke geografickému názvu České republiky Česko
Každý vědní obor si vytváří a užívá svůj přesný a zpravidla jednoznačně definovaný pojmový aparát, bez něhož nemůže fungovat a rozvíjet se. V případě geografie do tohoto aparátu náležejí i geografická jména různých geografických objektů, v našem případě států. Geografické názvy států geografie využívá pro jejich stručnost a výstižnost jak na mapách, tak ve psaných projevech, kde nejvíce vynikne jejich praktičnost zejména v tabulkách. Dalo by se očekávat, že čeští geografové budou aspoň ve svých písemných projevech v případě České republiky užívat také její oficiální geografický název Česko, v cizojazyčných pracích jeho jinojazyčné mutace (viz dále). Jak jinak se užívání geografického názvu nového státu může v domácím i cizím jazyce vžít? Až donedávna tomu tak téměř nebylo. Geografové i v tabulkách, kde se v případě ostatních států výhradně užívají jejich geografické názvy, soustavně užívali politický název Česká republika, či zkratku „ČR“, jinde si vypomáhali historickým pojmem české země, někdy s velkým „Č".
Každý stát má vedle svého oficiálního politického názvu rovněž oficiální zkrácený geografický název. Tento název je většinou jednoslovný. Ze 188 států světa jich 25 má geografický název dvouslovný. Většinou jsou to státy v Africe, pak ostrovní státy Karibské oblasti a Pacifiku. Z vyspělých států jsou to jen Spojené státy (lidé však u nás i v USA říkají Amerika - to je tzv. neoficiální geografický název (jako je jím nesprávně Anglie, jinak Británie pro Spojené Království - a myslí tím USA), Velká Británie či Spojené království (dále Nový Zéland a Jihoafrická republika). Seznam politických a geografických názvů států světa najdeme například ve zvláštním dokumentu „Jména států a jejich územních částí - Names of States and their Territorial Parts“, který naposledy vydal Český úřad zeměměřický a katastrální v roce 1993.
V úvodu této publikace se píše, že jejím účelem je „...poskytnout široké veřejnosti odborně stanovená, standardizovaná jména států a jejich územních částí. Standardizovaná geografická jména musí odpovídat stanoviskům jednotlivých států k pojmenování vlastního státu a jeho územních částí, stanoviskům zahraniční politiky České republiky, pravidlům českého pravopisu a zásadám pro tvorbu geografických jmen vypracovaných Názvoslovnou komisí při Českém úřadě zeměměřickém a katastrálním...“.
Dále se v něm konstatuje, že seznam „Byl zpracován a upraven v souladu s rezolucí č. 4 I. konference OSN o standardizaci geografického názvosloví (Ženeva 1967) a s rezolucí č. 2 III. konference OSN o standardizaci geografického názvosloví (Atény 1977). Používání standardizovaných jmen států a jejich územních částí se doporučuje všem uživatelům geografických jmen.“ (Seznam 1993)
Zmíněný úřad a jeho Názvoslovná komise v dohodě s Ministerstvem zahraničí ČR a po důkladných jazykových expertízách zařadil na jaře roku 1993 do uvedeného seznamu jednoslovný geografický název České republiky „Česko“ s jeho cizojazyčnými variantami Czechia (angl.), Tchéquie (franc.), Chequia (špaň.), Tschechien (něm.) a Čechija (rus.). Bylo nutné spěchat, svět se ptal, jak se bude nová stát zkráceně jmenovat. Již 3. ledna 1993 tehdejší ministr zahraničí České republiky J. Zielenec pro významný americký list N.Y. Herald Tribune uvedl, že nový stát se bude anglicky jmenovat Czechlands nebo spíše Czechia.
Proč byl zvolen právě název Česko? Jde totiž o název ústrojný, vytvořený podle všech jazykovědných pravidel, kde základem je název většinového národa, který obývá území daného státu - jež se ovšem v dějinách často měnilo. Stejně jako u názvů Německo, Polsko, Slovensko, Rusko, Maďarsko, Rakousko apod. tyto geografické názvy čeština odvozuje vždy podle jména většinového národa a jeho adjektiva (Slovák - slovenský - Slovensko, Polák - polský - Polsko Němec - německý - Německo; Rakušan - rakouský - Rakousko apod. ), tudíž v případě České republiky i Čech - český - Česko. Nejde tu navíc o žádný novotvar. Jde o pojem známý již od konce 18. století, ale do federalizace Československa v roce 1968, tj. i vzniku České (socialistické) republiky, vcelku nepotřebný. Je vhodný pro všechna historická období a užitečný ve všech ústních i písemných projevech neformálního charakteru. Ministerstvo zahraničí již v únoru 1993 informovalo o něm všechny české zahraniční mise s tím, aby partnerským orgánům doporučovaly výše uvedené cizojazyčné mutace názvu Česko.
Ovšem, jinému státu ani občanovi České republiky nelze „nové“ nevžité slovo, zde jednoslovný název jeho nového státu, vnucovat, ani jeho používání dokonce nařizovat. To je možné jen v případě názvu politického, stanoveného ústavou. Na zkrácený název si musí zvyknout. A zvykne si jedině tehdy, když jej slýchá a čte v médiích, od politiků a především ve škole. V ní potom především v hodinách zeměpisu, najde jej v učebnicích i na mapách. Nic naplat, že pojem Česko byl kodifikován ve Slovníku spisovné češtiny, že jeho německá mutace Tschechien je jako zkrácená verze názvu Tschechische republik uvedena v posledním vydání normotvorného Dudendeutsch Wörterbuch, že ji najdeme ve slovnících spisovného jazyka jiných národů, dokonce i irštiny.
V důsledku všeobecné laxnosti politiků, médií, učitelů a geografů vývoj po roce 1993 spěl k tomu, že se v médiích stále více začal používat jako synonymum politického názvu Česká republika název Čechy, což je politický, geografický a historický nesmysl (viz Jeleček, Rubín 1998). Reakcí na tuto situaci mj. bylo i založení občanské iniciativy Czechia v Brně v roce 1997, jejímž cílem je propagovat název Česko. Jinak ve všech proslovech vládly názvy „Česká republika“ nebo zkratka „ČR“.
Téměř úplná ignorance a především dosud trvající laxnost panuje zde u našich sportovních organizací. Připomenu např. olympiádu v Japonsku a dresy našich hokejistů. Jak se měla miliarda diváků přesvědčit, že vskutku nějaká Česká republika či český stát existuje, když naši hráči na dresech měli napsáno, že jsou „Czech“? Že tudíž každý hrál za sebe coby Čecha, že národní tým reprezentuje sebe, nikoliv náš stát. Nebo jiní mají na dresech „Czech team“ - tím je však i mužstvo Sokola Horní Dolní na zahraničním zájezdě. Pak si nás budou plést s Jugoslávií ještě 100 let. Ještě nikdy jsem neslyšel ani nečetl, že Finská republika porazila v hokeji Švédské království či Slovenskou republiku. Mnohým se však zcela patřičným jeví spojení, že Česká republika porazila Finsko, či Slovensko.
Ale snad se „blýská na časy“. Na mistrovství světa v atletice v Seville měli naši sportovci na dresech aspoň malými písmeny „Czech Republic“. Kratší název Czechia by mohl být ovšem větší a tím i čitelnější. Potřeba jednoslovného, zkráceného názvu je obzvláště naléhavá v ekonomice obecně a v zahraničním obchodě zvláště v případě značky: „Made in Czechia“.
Obdobné je to ve sféře byznysu, kde stručná a jasná obchodní značka má značnou hodnotu. Téměř se nepoužívá ani Made in Czechia, nahrazovaná Czech made (znějící jako „český šmejd“, Britům pak „šachmat“) či neobvyklé Made in (nebo Product of) Czech Republic. Viděli jste někdy výrobky označené Made in Federal Republic of Germany nebo Made in Kingdom of Sweden?
Česká pošta nahlásila do příslušného mezinárodního registru, že na známkách budeme mít „Česká republika“, když dříve se používal u bývalé federace název „Československo“. Používat druhý zkrácený název prý není možné. Jsou však státy, které tak činí. Například Francie.
Naši politici jsou v obcházení tohoto názvu obzvláště vynalézaví. Užívají, když ne ve všech souvislostech a příležitostech název Česká republika, hlavně pojmy jako: „tato země“ (nejvíce je slyšet od poslanců a senátorů), nebo dokonce „česká kotlina“ (a co „moravské úvaly?“, ptám se). Jako mnohým novinářům je jim lhostejné, že záměrné vynechávání či tabuizování kteréhokoli spisovného slova (tedy i odborného názvu „Česko“) znamená ochuzování mateřského jazyka. našim podnikatelům se zřejmě líbí patvary, jako např. název společné firem ČSA a Boeing „Boeing česká, a.s.“ (zřejmě polopřeklad Boeing Czech) - proč ne „Boeing Czechia“ ?
V již téměř ztraceném zápase jazykovědců o užívání názvu Česko přispěchala na pomoc obec českých geografů, historiků a jiných specialistů a kulturních pracovníků. Česká geografická společnost uspořádala totiž 29. ledna 1998 v budově přírodovědecké fakulty UK vědecké zasedání, na které pozvala všechna rozhodující česká média. Na zasedání bylo prezentováno „Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku“ (dále „Stanovisko“) shrnující všechny podstatné odborné i jiné argumenty pro užívání jména Česko.
Výsledkem jednání bylo konečné znění Stanoviska, které bylo s různými podpůrnými materiály, včetně příslušné stránky z výše uvedeného seznamu jmen států, zasláno všem hlavním představitelům státu včetně prezidenta V. Havla, ministerstvům, Českému olympijskému výboru, hlavním médiím atd. Více o jednání srov. Chromý 1998. Výtahy z tohoto stanoviska byl mj. zveřejněny v tisku, a to dokonce i zahraničním - třeba v Amerických listech našich krajanů v USA.
Zasedání mělo mediální ohlas, následovalo vystoupení jednoho z organizátorů v České televizi, několik besed v rozhlase, obsáhlejší informace přinesly hlavně v Lidové noviny, MF Dnes a Hospodářské noviny. Ministerstvo zahraničních věcí opět zaslalo Stanovisko českým zastupitelským úřadům s tím, aby příslušné jinojazyčné mutace názvu Česko doporučovaly příslušným orgánům státu, v němž působí. Propukly však vášně - některé osobnosti naší kultury označovaly propagátory Česka jako jazykové a nekulturní barbary a vnášely do této diskuse nepatřičné aspekty líbivosti či nelíbivosti odborného termínu. Rubriky čtenářů byly a dosud jsou tribunou někdy vášnivých diskusí. V češtině je silná tendence vytvářet pro jednu danost jeden pojem a jednoslovné pojmenování. Začaly se proto sypat návrhy na „hezčí“ jednoslovné názvy - známý cestovatel M. Zikmund např. zcela vážně název navrhoval patrně mnohem „hezčí“ název „Čechrava“, jiní „Českozemsko“, Čemsko, Čechie.
Navrhoval se i název Českomoravsko. Pak by politický název našeho státu musel být Českomoravská republika. Názvy států se však z názvů jeho částí neskládají ani neodvozují. Jak by bylo asi „hezké“, kdyby se Německo nazývalo např. Bavsashesbaden“? V logice těch, kteří nazývají Českou republiku „Čechy“, by se Německo mohlo nazývat např. Bavorsko či Sasko. Někteří Češi žijící na Moravě - Moravané (sčítání lidu v r. 1991 vlastně kodifikovalo „národy“ Moravský a Slezský) argumentovali a argumentují, že v názvu Česko se „ztrácí Morava“. Že se však Morava „ztrácí“ v oficiálním názvu Česká republika jim však vůbec nevadí.
Mnohým našim občanům se název Česko „jenom“ nelíbí. Není se co divit - je to pojem nezdomácnělý, nepoužívaný, na který si nemohli zvyknout, neboť jej neslýchali, ani nečetli. Výraz Česko se sporadicky začal užívat po r. 1968, po federalizaci Československa a vzniku České (socialistické) republiky. Česká politická reprezentace tzv. normalizačního období se však přidržovala výlučně názvu Česká socialistická republika. Jednoslovné „Česko“ zřejmě pokládala za označení příliš apolitické. Ostatně po vzniku Československa v r. 1918 se zpočátku psalo Česko-Slovensko a proti pojmu Československo vystupoval zpočátku i Karel Čapek (Čižmárová 1999).
Jistou roli tu u starších občanů hraje i sentiment z rozpadu našeho společného státu, pojem Česko jim nostalgicky připomíná Československo, ale i Česko-Slovensko z období po Mnichovu! Hodně Čechů se totiž ztotožnilo s Československem, cítili se Čechoslováky. Nepotřebovali Česko, stačil jim třeba historický pojem České země. Ten je ovšem dvouslovný, avšak univerzální z hlediska časového, stejně jako pojem Česko. Nelze například říci, že „...v České republice propukla počátkem 15. století husitská revoluce“. Ta mohla propuknout jedině v Českých zemích, nebo v Česku. Kniha nazvaná „Dějiny Francie“ může pojednávat o celém historickém období, kniha nazvaná „Dějiny České republiky“ pak jen o dějinách Česka (Českých zemí) od roku 1968. I tato skutečnost dokládá potřebu zkráceného či jednoslovného, v čase i prostoru „univerzálního“ názvu státu.
Mnohými občany a novináři a publicisty nesprávně užívaný název Čechy je podle uvedeného Stanoviska (1998) „...zcela chybný z několika vážných důvodů: 1. z historického, zeměpisného ani jazykového hlediska neodpovídá pojmu Česká republika; 2. je projevem hrubé netaktnosti vůči obyvatelům Moravy a Slezska ("Brno je druhé nejvýznamnější město v Čechách"!); 3. projevuje se jím velká neznalost dějin vlastního národa a státu a narušené vědomí historické kontinuity; 4. neoznačuje samostatný subjekt mezinárodního práva (v tom spočívá absurdita, věcná nepřesnost a právní nezávaznost spojení jako "Polsko, Čechy a Maďarsko vstupují do NATO"); 5. zpochybňuje celistvost našeho státu (území Čech, angl. a lat. Bohemia, fr. Boheme, něm. Böhmen, se nekryje s celým územím České republiky); 6. porušuje názvoslovné normy OSN ..., což může vést k velmi nežádoucím státněpolitickým důsledkům.“
Nejde tu o malicherný problém. Je to problém, který má hluboké kulturní, politické a geopolitické souvislosti i důsledky. Právě jménem Česko se totiž důrazně vyjadřuje národnostně český charakter našeho státu, České republiky. Vždyť svět příliš nezajímá, zda jsme republika či království. Musíme si položit otázku, když si ji nekladou naši politici vyhýbající se dosud užívání názvu Česko, zda jsme vskutku vyzrálý a samozřejmý stát, když ani „nevíme“, jak se „podomácku“ jmenujeme? „Neexistenci“ zkráceného názvu pro území českého národa v Čechách, na Moravě a ve Slezsku lze proto chápat jako výraz méněcennosti naší národní identity.
Pokud to zřejmě nevadí některým našim politikům a mnohým novinářům, mělo by to však silně vadit aspoň českým geografům, pro něž by používání standardizovaných geografických názvů mělo být otázkou profesionality a ne líbivosti či jakéhosi nacionalismu, třeba jen zemského. I proto 19. sjezd České geografické společnosti doporučil v roce 1998 užívat název Česko zejména pak v učebnicích.tam, kde to je příhodné.
Slovo Čechy je překrásné a uchu každého libozvučné až jímavé - ale jako synonymum České republiky prostě použít nelze. Čechy jsou jen historickým územím, historickou zemí (zemská soustava byla zrušena v r. 1948), západní částí území České republiky, Česka, jehož východní část tvoří historická území, historické země Morava a české Slezsko. Název Česko tak vyjadřuje územní celistvost českého státu. Zkušenosti z moderních dějin (Jugoslávie, Rusko) naznačují, že naše staleté zemské zřízení by v dnešním světě by mohlo v sobě skrývat jistá rizika. Odmítavé stanovisko k jeho obnově v diskusích o tzv. vyšších územněsprávních celcích lze proto považovat za prozíravé.
Slovenská média začala v roce 1993 většinou používat název Česko. Pro české odpůrce tohoto názvu to byl vhodný argument, neboť tvrdili, že nás tímto názvem Slováci chcejí urážet stejně jako Hitler používáním názvu Tschechei. U obyvatelstva se však pojem Česko zřejmě nevžívá. I lidé žijící při hranicích s Českem (Moravou) „chodí na pivo do Čiech“. Na zadní straně jízdenky tatranské električky nabízejí obstarání jízdenky nejen do Maďarska, Rakouska a Polska, ale i do „Čiech“. Ale do Čech se jede přes Moravu!
Složitější je problém polského geografického názvu pro Českou republiku, kterým je pojem Czechy. Jedná se přitom o novotvar z 90. let, protože tento pojem nenajdeme v žádném polském slovníku či encyklopedii z 19. či 20. století (Malicki 1998). V případě evropských států je v polštině obdobně tvořen název Německa (Niemcy), Itálie (Wlochy) a Maďarska (Wegry). Nelze „mluvit“ druhému národu do toho, jak má náš stát geograficky nazývat. Přesto by polští geografové mohli například zvážit vyvoláni diskuse s polskými jazykovědci, zda zkrácený název České republiky nevytvořit obdobně jako je tomu u většiny států Evropy: Grecja, Bulgaria, Francja, Belgia, Dania ap., tj. zřejmě Czechia.
Nejsem jazykovědec, ale zdá se mi, že schůdnější by mohla být jiná cesta. Vzhledem k již dost vžitému pojmu Czechy jako synonyma pojmu Česká republika začít v polštině užívat pro označení vlastních Čech obecně známý a v jiných jazycích používaný pojem „Bohemia“. Myslím, že především geografové jsou povolání utvářet geografické názvy, které v případě jejich přijetí ve společností, v jazykové praxi, jsou posléze kodifikovány ve slovnících daného jazyka.
Závěrem „slovo do vlastních řad“. Podle Stanoviska (1998) „Stát, který vedle svého plného oficiálního pojmenování nemá k dispozici i jeho jednoslovnou variantu, se jeví jako něco výlučně oficiálního, umělého, postrádajícího svou samozřejmost, intimitu a obecně cítěnou soudržnost. Spojování politického názvu jednoho státu se zeměpisnými názvy jiných států působí jako komunikačně nevhodné, stylisticky neobratné, afektované a nediplomatické....Obecně platí, že užívání jednoslovného geografického názvu státy sjednocuje, posiluje a upevňuje, a to zcela nezávisle na jejich společenském a státním zřízení“. Geografický název státu je prostě trvalejší, stálejší, nemění se se změnou státního zřízení ani režimu - v tom je jeho velký politický, kulturní a národní význam - o praktičnosti ve vědě - v geografii a historii zejména - ani nemluvě.
Literatura
ČIŽMÁROVÁ, L. (1999): K peripetiím vývoje názvů našeho státu a postojů k nim od roku 1918. Naše řeč, 82, č. 1, s. 1-15.
CHROMÝ, P. (1998): Čechy, Čechrava, ČESKO. Geografické rozhledy, 7, 1997/98, č. 4, s. 98-99.
JELEČEK, L. - RUBÍN, J. (1998): Čechy jako synonymum pojmů Česká republika, Česko, české země... Geografické rozhledy, 7, 1997/98, č. 4, s. 100-102.
Jména států a jejich územních částí. Names of States and their Territorial Parts. Český úřad zeměměřický a katastrální, Praha 1993, 113 s. + mp.příl. (3. přepracované vydání, zpracovali P. Boháč, J. Kolář)
MALICKI, J. (1998): Diskusja o nazwie panstva czeskiego. Poradinik jezykowy. Zeszyt 1-2, s. 66-71.
Stanovisko geografů, jazykovědců, historiků a pracovníků dalších vědních oborů k otázce oficiálního jednoslovného geografického názvu pro Českou republiku. Geografické rozhledy, 7, 1997/98, č. 4, s. 99-100.
Malá čarodějná bytost někde napůl cesty
(Vyšlo v anarchistické revue Existence, převzato se svolením autorky)
Byla jednou jedna malá čarodějná bytost. Nosila červený špičatý klobouk s černou růží a dlouhé šaty z černého sametu přepásané rudou šerpou. Byla velice přemýšlivá, všímala si čarodějnic a kouzelníků kolem sebe a také toho, jak se k sobě navzájem chovají. Taktéž jí neuniklo, že čarodějnice nosí všechny krvavě rudé šaty a kouzelníci černé jako uhel. Bydlela na planetě v jisté galaxii, miliony světelných let vzálené od té naší, ale zajímala se i o ostatní slunce, hvězdy a měsíce, mléčné a čokoládové dráhy, černé a červené trpaslíky a obry a nespočet jiných vesmírných těles.
Škola ji velice bavila. Ráda se dozvídala nové věci a zajímavosti. Jejími nejoblíbenějšími předměty byla vesmírná nauka, kterou vyučoval velice vážný profesor v černých šatech s modrými hvězdami, potom konverzace s duchy dávno zesnulých, již vedl elegantní učitel v černém plášti se stříbrnou šálou, a historie kouzel, kterou nadšeně přednášel ctihodný stařík celý černý, že v noci nebyl ani vidět.
Ve škole se mimo jiné dozvěděla, že kdysi dávno nebyl život na její planetě vůbec ideální. Panovala zde závist, nevraživost a všichni se navzájem uráželi. A tak se čarodějnice rozhodly, že by s tím něco mohly udělat, a začaly pořádat naučná setkání s duchy svých předků, neboť staří a zemřelí zde byli daleko mírumilovější a moudřejší než bytosti živé. Tato setkání začala být brzo velice populární a tak je navštěvovalo stále více a více čarodějnic. Vůbec je přitom nenapadlo, že by tyto seance mohly zajímat i kouzelníky. Ti na to ovšem časem přišli sami, což se některým čarodějnicím vůbec nelíbilo a jedna se dokonce nechala slyšet, že moudří a angažovaní kouzelníci se stávají škaredými a pro čarodějnice tedy nezajímavými.
Kouzelníci se ale nedali, spolčili se s čarodějnicemi jejich zájem vítajícími a vyhráli spolu nejednu bitvu. Bylo to ovšem velice složité. Mnoho času a úsilí je totiž stála péče o měsíční prach, z kterého se rodili malí kouzelníci a čarodějnice, a sběr cukru po ránu se objevujícího v trávě, z něhož pochází kouzelná energie. Radost neměli ani z názorů některých čarodějnic, že se k ničemu jinému nehodí.
Od té doby však uplynula řada let, století, tisíciletí, statisíciletí a naše malá čarodějná bytost byla velice ráda, že se s podobnými problémy již nemusí potýkat, a začala se zajímat o setkání s duchy předků. S velkou energií se vrhla do boje za mírumilovnější a moudřejší kouzelnou společnost. Za začátku na seance chodila s obrovským nadšením a hltala moudrá slova o společném sběru cukru a péči o měsíční prach. Obdivovala ty čarodějnice a kouzelníky, kteří se navzájem podporovali, pomáhali si se všemi všedními i nevšedními starostmi a povinnostmi a v neposlední řadě se také oboustranně inspirovali a nabádali do dalšího boje.
Časem si ale všimla, že mezi aktivními bytostmi převládají čarodějnice. To ji velice zarazilo. Vždyť se ze všech stran doslýchala o rovnoprávnosti čarodějnic a kouzelníků a nevšimla si, že by toto ty nejaktivnější a nejváženější čarodějnice nějak porušovaly. Začala se tedy více zajímat o kouzelníky, kteří se na setkáních s duchy předků pravidelně vyskytovali. A hle - většina kouzelníků docházela v doprovodu čarodějnic, horlivě duchům přikyvovala a čarodějnice byly rády, že mají doprovod. S jedním kouzelníkem se i skamarádila, dlouho do noci spolu vedli diskuse o tom, jak by ta jejich vysněná společnost měla vypadat a dokonce se domluvili, že založí Iniciativu proti nabubřelosti některých čarodějnic (IPNNČ).
Jednoho krásného dne, kdy nejbližší slunce svítilo obzvláště jasně a celé město, kde malá čarodějná bytost bydlela, bylo zalité oranžově růžovým světlem, se konala jedna z nejdůležitějších seancí posledního století. Naše bytost zde ale marně hledala svého kamaráda kouzelníka. Čarodějnice, s kterou na setkání docházel, jí sdělila, že se spolu pohádali a už se nevídají. Malá čarodějná bytost zprvu nechápala souvislost mezi vztahem k této čarodějnici a kouzelníkovým nadšením pro dobrou věc. Za měsíc jej ale potkala ve společnosti jiné čarodějnice, on ověšen taškami s cukrem a ona vykračující si s prázdnými rukama. Na naši čarodějnost bytost se pouze rozpačitě usmál.
Poté, co malá čarodějná bytost překonala svůj smutek, rozhodla se sama začít vymýšlet nová kouzla. Duchové zemřelých totiž stále tvrdili, že je důležité vymýšlet vlastní kouzla a neopakovat pořád ta stará. Nejvíce si cenili iniciativy a nových nápadů. Mezi bytostmi tímto se zabývajícími opět převažovaly čarodějnice. Samozřejmě, že zde byli i kouzelníci, ti však spíše představovali výjimku potvrzující pravidlo.
Malá čarodějná bytost však stále neztrácela naději a snažila se navázat kontakt s každým nově příchozím kouzelníkem, který projevil nějakou iniciativu. Všimla si jednoho, který se zajímal zejména o kouzla spojená s výrobou různých odstínů modré barvy. V tomto velice vynikal. Malé čarodějné bytosti se modrá také líbila a tak spolu vymysleli spoustu hezkých odstínů. Časem se kouzelník zakoukal do čarodějnice, jež preferovala žlutou. A od toho dne vyráběl samé odstíny žluté a nenechal si vymluvit, že žlutá je barvou nejdůležitější a pro budoucí společnost nejprospěšnější, protože je nejveselejší. To, že modrá uklidňuje a takto zmírňuje napětí a agresivitu, jej úplně přestalo zajímat.
Během celé této doby se malá čarodějná bytost také setkala s řadou kouzelníků, jež neustále mluvili o důležitosti vymýšlení nových kouzel a chození na seance a kteří velice ochotně čarodějnicím pomáhali, sháněli jim různé ingredience pro výrobu odstínů barev, ohlíželi se po obzvláště vhodných místech pro setkání s duchy a pilně na ně zvali čarodějnice a kouzelníky, kteří se těchto akcí ještě nikdy nezúčastnili. Nikdy je ovšem nenapadlo začít vymýšlet nová kouzla nebo duchy přímo kontaktovat. A aktivním čarodějnicím to nepřipadalo nijak divné, protože tomu tak bylo odjakživa a iniciativní kouzelníci tvořili menšinu a nestěžovali si.
Malé čarodějné bytosti se její planeta, kdě čarodějnice nosily červené šaty a kouzelníci černé, časem začala zdát taková rudočerná. Moc se jí to nelíbilo, ale když nad tím tak uvažovala, nenapadlo ji, koho by za tento stav měla vinit a kdo by se měl zlepšit. Došla k závěru, že na své planetě odpověď nenajde, a vydala se do vesmíru na zkušenou.
Po dlouhé cestě se jí v dálce začala vynořovat modrá planeta. Velice ji zaujala, neboť tak krásnou planetu ještě nikdy neviděla. Sestoupila na ni, zdolala několik oceánů, pohoří a řek, až se dostala do země, kde se nedávno před její návštěvou konalo velké setkání zdějších obyvatel také se snažících o něco podobného jako ona. Sice jinými prostředky, ale jinak jí byli velice blízcí. Časem zjistila, že situace zde byla se vším všudy stejná jako na její planetě. Akorát že přesně naopak. Tato země jí připadla černorudá.
Velice iritovaná malá čarodějná bytost sebrala své barevně nedefinované koště a odletěla na jinou planetu asi v polovině cesty zpátky, kde se od té doby snaží založit společnost, kde čarodějnice i kouzelníci budou nosit dvoubarevné šaty jako ona.
Školné odmítáme! A ty sochy z Růžové fontány taky!
Pan Zdeněk Štefek se ve článku Školné odmítáme! (Britské listy, 15.3.01) velmi kriticky vyjadřuje k novele vysokoškolského zákona. OK, každý má právo na názor. To co napsal, je jeden pohled. Dovolte mi dát pohled druhý.
Autorova kritika “pokusu implementovat 3-2-3 systém” se opírá o to, že ne pro všechny obory se to hodí - zmiňují se o učitelích a lékařích. U lékařů to asi opravdu vhodné není - ale to také nikdo nenavrhuje. Dlouhé magisterské programy mohou být přece stále zachovány. Ale nedejte se mýlit - bakalář na pedagogické fakultě nemusí být nutně poloučitel. Což takhle vychovatel, sociální pracovník?
V souvislosti s možností univerzit podnikat se v textu objevilo staré známé heslo o tunelování vysokých škol. Cituji přesně: “veřejná vysoká škola je veřejnoprávní nepodnikatelské instituce”. Co to znamená “nepodnikatelská”? To neznám. Každý přece něco podniká. Řekl bych spíš nezisková. Náš veřejnoprávního statut univerzit je nejblíže tzv. obecně prospěšné společnosti, což je neziskový subjekt. Ale pozor, nedejme se mýlit. Přestože jde o neziskovou aktivitu, jde o byznys. A je to tak úplně v pořádku. Trošku se mi zdá, že si pletete univerzitu se střední školou. Cituji opět: “škola má učit a ne podnikat.” Univerzita má opravdu učit, ale nejen to. Na stejné, a někdy i vyšší hladině priorit je přece výzkum, vytváření vědomostního centra, udržení a obnova lidského kapitálu.
A co jiného je výzkum, než forma podnikání? Musíte si přece sehnat klienta (nějakou grantovou agenturu), udělat práci a obhájit ji (=prodat ji). Ono se to dělo i dosud - řada výzkumných prací se zhodnotila na trhu. Jenomže ji nezhodnotila univerzita, ale její jednotliví pracovníci. Tomu říkám tunelování. Namítnete, že se jim to dá zakázat. Ano, je to pravda, a často opravdu šlo o aktivita na hraně zákona či dokonce za ní. Zákazem dosáhnete jediného: ty schopné na škole neudržíte.
Autorovy argumenty proti uznání kreditů za placené programy celoživotního vzdělávání (cituji: “uchazeč za úplatu by mohl být přednostně přijat (navíc bez přijímaček), či dokonce snadněji vystudovat (možnost úplatků, jak např. nad rámec kapacity naplnit laboratoře?), jakékoliv školné znamená sociální síto, je porušením práva na vzdělání.”) jsou úplně zmatené. Jak jste přišel na to, že budou přijímání bez přijímaček? To je přece upraveno úplně jinak! Může se stát, že si škola vytvoří takový systém přijímacího řízení, který umožní výrazně úspěšným uchazečům vstoupit téměř automaticky. Ale když bude uchazeč opravdu dobrý (a proč by nebyl, když má takový zájem o vzdělání, že si jej je ochoten platit), tak se dostane. No a co lidé, kteří místo celoživotního vzdělávání projdou nějakou hodně kvalitní (třeba i placenou) střední školou? Nebo ti, kdo si zaplatí jazykové kurzy? To je přece úplně totéž. Ale chápu vás - z textu níže vyplývá, že se bráníte jakémukoliv studiu za úplatu.
A co ona větší transparentnost při přijímacích zkouškách? Opozičnímu názoru, že transparentnost je nutná, ale v této podobě je problém diagnostikování a možnost lobbování firem atd., příliš nerozumím. Diagnostikování čeho? Lobbování jakých firem, ve prospěch čeho, a u koho? Jaké atd.? Mimochodem, byl bych velmi šťastný, kdyby nějaká velká firma začala lobbovat ve prospěch struktury přijímacích testů, ale ještě lépe výstupních zkoušek, aby měla možnost ovlivnit kvalifikaci svých potenciálních zaměstnanců. Takhle jen slyším povzdechy o tom, jak jsou univerzity nepraktické a jak málo dají člověku do života, ale že by někdo řekl, co mají absolventi skutečně ovládat, to zase ne….
Autor mluví jménem seskupení SOS student. To prý “odmítá jakékoliv školné na státních školách. Školné totiž znamená vždy sociální síto.” Analýzy sociální nespravedlnosti ve studiu však ukazují, že situace je přesně opačná (neudávám citaci zcela záměrně, protože jsou všechny uvedeny právě na stránkách poslance Matějů - asi jde pro autora o nedůvěryhodné zdroje, s tím nic nenadělám. Já ale datům OECD věřím - co mi zbývá jiného.) Inu, naštěstí autor dále zmiňuje i skutečnost, že školné je doprovázeno návrhem na systém půjček, kdy by student měl splácet půjčku po studiu, až dosáhne průměrného platu. Hned to však zpochybňuje větou: “Copak nemalá část vysokoškolských studentů nekončí na úřadech práce?” Na to je odpověď snadná: nekončí. A mají navíc evidentně nadprůměrné příjmy. Tečka.
Jediný správný údaj, který jsem v textu našel, se váže k tomu, že “v Bangladéši vyvolalo zavedení školného studentské bouře, proti kterým zasáhla armáda a policie a jen 29. ledna 2001 1 studenta zabila a 15 zranila…” Protestní akce, stávky a okupace škol, které autor měkce navrhuje, se mi zdají zajímavým podnětem do diskuse. Hlavně je neorganizujte o prázdninách a o zkouškovém období. Jsem totiž učitel na univerzitě, a tak mi okupace školy či výstražná stávka během semestru ušetří spoustu času - ten věnuji samozřejmě na to, abych si někde vydělal…
Druhou stranou mince celého textu jsou podle autora samého samozřejmě problémy ve vysokém školství. Malé kapacity VŠ, někdy nízká vybavenost VŠ, nízké platy pedagogů apod. To je pravda, stejně jako je pravda autorovo tvrzení, že “školné tento problém nevyřeší.” Školné má totiž úplně jinou funkci, a příjem univerzit je jen jeho vedlejší produkt. Ta hlavní funkce je zainteresovanost studentů jakožto klientů školy, jakožto někoho, kdo si kupuje službu, někoho, kdo tráví velmi důležitou část svého života v učebnách, a tak by měl sakra právo mít možnost říkat, jak kvalitní ta služba má být. Tohle vám, pane Štefku, nedošlo? Co je špatného na tržním chování škol, když ten trh jsou právě oni studenti, jejich klienti? Oni si mohou říkat, co chtějí a co nechtějí studovat, oni sami vědí, co je zajímá, a většinou mají o skutečném životě a trhu s pracovními příležitostmi daleko větší povědomí, než učitelé, kteří většinu svého času tráví na univerzitě.
Mimochodem, přebytek humanitně a ekonomicky zaměřených studentů vznikl právě proto, že scházel jakákoliv zpětná vazba - prostě se schvalovaly nové a nové programy a obory, a nějací studenti se na ně vždy přihlásili. Nebo si myslíte, že strukturu vzdělávací nabídky mohou vyřešit úředníci či sami učitelé, které pojednou osvítí duch svatý a oni prozřou? No, jak myslíte.
Uváděné programové návrhy skupiny SOS student jsou bezesporu překrásné a idylické (právo na bezplatné vzdělání na všech stupních škol, žádné školné, dotace cen skript a dalších učebních materiálů, cenově dostupné koleje, žádné hostely na úkor studentů, kteří pak musí dojíždět z větší dálky, stavbu nových kolejí, systém dopravních slev pro studenty, zastavit zdražování cen v menzách, posílení studentské samosprávy na VŠ), to by si přála opravdu řada lidí. Každý tento výkřik má za sebou spoustu argumentů a spoustu zvažování. Preferujete dlouhodobé koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti, dlouhodobou koncepci vzdělávání a celoživotní vícestranný rozvoj člověka. Dobrá. Kdo je má dělat? Kdo je bude dělat a kdo je dělá? Uvědomte si, že tu základní dlouhodobou koncepci vzdělávání si dělá každý sám pro sebe - až když ji má trochu ujasněnou, může se poohlédnout po tom, kde ji uskuteční. Možná to nebude žádná škola v ČR, proč ne?
Sám to píšete: “Celoživotní vzdělávání je pro nás kvalitativní postup člověka, obohacování jeho znalostí o nové objevy, metody, prohlubování a rozšiřování jeho vědomostí apod., který se tedy neměří kvantitou sebraných základů řady oborů v rychlokurzech).” Ano, to je pravda. Jste na tahu.
Ale myslím, že mluvím do větru. Váš poslední odstavec o zhoubných snahách EU, o plýtvání pod prapory humanismu, vás dostatečně identifikuje. Republikáni hledají nového šéfa. Vaše příležitost?
Studenty vedou ke studiu požadavky trhu
Vazeny pane Stefek
Predesilam, ze nejsem odbornikem na skolstvi, ani nehodlam tak dalece
komentovat pripravovanou novelu VS zakona. Presto jsem pri cteni vaseho
clanku
nemel dobry pocit.
Z pohledu rodice nemam vubec nic proti tomu, abych platil skolne za sve
deti.
Jiste, skolne na statnich zakladnich skolach je nesmysl, ale pokud chce nekdo
rozvijet sve zakladni znalosti dane mu spolecnosti ze zakona, pak nevidim
nic
nenormalniho na tom, aby si za to zaplatil. Pisete o diskriminaci mene
schopnych studentu a o socialni siti, ale copak v cele spolecnosti se nedeli
lide na schopne a mene schopne ?*) Tato diference patri k demokracii, zda
bohuzel
nebo bohudik, to je otazkou individualniho pohledu. Ponekud mne zamrazilo, kdyz jsem cetl ,cituji "Odmítáme podřídit vzdělání krátkodobým požadavkům
trhu." Jake jine pozadavky, nez pozadavky trhu vedou studenty ke studiu ?
Pouhou logickou uvahou vetsina studentu studuje proto, aby nasla v budoucnu
lepsi uplatneni na trhu, protoze lide vzdelani maji na trhu podstatne vetsi
moznosti, nez lide mene vzdelani. O tom, ze se nekteri snazi studovat i z
jineho duvodu, napr. aby nemuseli jeste nejaky ten rok pracovat a dal je
zivili rodice, o tom se rozepisovat nebudu.
K penezum a skolnemu : At se vam to libi, nebo ne, vzdelani je zbozi jako
kazde jine. Zakladni je ze zakona zdarma, pokud nekdo chce vzdelani
vyssi, tzn.
lepsi, holt si musi za nej zaplatit. Na tom nic nelogickeho nevidim. Kde na
to
maji vzit lide, kteri nemaji prijmy na to, aby si to mohli dovolit ? Ale
jdete, staci se podivat, za co lide, i ti bezni a casto na podporach
utraceji
penize venovane statem. Kupuji si mobilni telefony, na splatky vybaveni
bytu,
na splatky auta,dnes na splatky i dovolenou u more.
Proc by nemohli stejne
tak splacet vzdelani svych deti ? Zda se vam to nerealne ? Mne vubec ne. Proc
by
si lide, kteri nemaji pohromade dostatek financi, nemohli vzit pujcku misto
na
auto na vzdelani svych deti? Je zajimave, ze vetsina deti ze slabsich
socialnich rodin studuje na strednich soukromych skolach, kde se plati jiz
delsi dobu.
A vysoke skoly by mely byt zdarma ? Je jedno, zda se jedna o
statni nebo soukromou skolu. Obe tyto skoly potrebuji penize na kvalitni
vyuku
a nevidim duvod pro to, aby danovy poplatnik platil vzdelani nekomu jinemu.
Ja
osobne, kdyz budu mit moznost, tak do vzdelani svych deti budu investovat
maximum mozneho, protoze to je podle meho nazoru nejlepsi mozna investice.
Pokud toto nekdo nechape, nebo lepe receno nechce pochopit, je to jeho
problem.
Pak se musi smirit s tim, ze jeho deti budou mene vzdelane a nebudou mit ve
svem budoucim zivote tolik moznosti,jako deti vzdelane vice. O tom je
demokracie, rozdily v demokraticke spolecnosti byly , jsou a budou. Je jen
na kazdem z nas, jak vyuzije moznosti dane mu spolecnosti, jak dalece se
stavi
zodpovedne k sobe samemu a zejmena ke svym detem.
Ano, souhlasim s vami, aby byl zvysen rozpocet na skolstvi ,ale ne proto,
aby
mohl kazdy studovat zadarmo,jak se mu zlibi,ale proto, aby kvalita vyuky a
podminky pro ni byly na vyssi urovni. Tzn. vybaveni, platy ucitelu, technicke
zazemi, lepsi pomucky apod. Zdarma zakladni vzdelani, kvalitni zakladni
vzdelani. Ale v kazdem pripade ,pokud chce nekdo ziskat vzdelani vyssi,aby
se
mohl lepe v budoucim zivote uplatnit ve spolecnosti,pak at si jej zaplati.
Pro
spolecnost to bude mit efekt v tom, ze vzdelany clovek vetsinou lepe
pracuje,vytvari vetsi hodnoty a potazmo plati i vyssi dane. O tom, ze i jeho
zivotni uroven bude vyssi, nez u lidi mene vzdelanych ani nemluve.
Mozna mi nehcete rozumet ,mozna se vyjadruji ponekud zjednodusene,ale snazim
se uvazovat realne a logicky.
*) Poznámka JČ: To, že člověk pochází případně z chudé rodiny, nijak nevypovídá o jeho schopnostech. Západní demokratické společnosti většinou usilují o tzv. "equality of opportunity", tj. "rovnost příležitostí", tedy aby každý měl možnost začít za rovných podmínek. Je to mj. pro společnost ekonomicky výhodné.
Co se týče motivace studentů ke studiu. Je podle mých zkušeností různá, nejen tržní. Znám tu i asi třicetiletého studenta, který měl relativně lukrativní zaměstnání, to asi v osmadvaceti opustil a vrátil se na univerzitu, ke studiu - značně nelukrativního - oboru filozofie, protože chce porozumět světu.
Oznámení:
Úterý filmomolů
Dobry den s pozvankou na "Utery filmomolu" do knihkupectvi u Knihomola v
Manesove ulici 79, tel. 627 77 67.
Jedna se o dalsi cast cyklu projekci tvurci skupiny Anny Beckove z Ceske
televize. Tentokrat budou za ucasti rezisera promitnuty v ceske
audiovizualni tvorbe ojedinele akcni dokumenty "Umelci pro NATO" a "Strezeny
Parnass" hosta z Brna - Zdenka Placheho, a to v utery 20. brezna v 18.00
hod. Vstup zdarma.
Zdenek Plachy - hudební skladatel, reziser a tvurce poetickych situaci. V
80. letech klavesista rockove skupiny Dunaj. Zakladatel a vedouci brnenskeho
centra experimentalniho umeni Sklenena louka. Vydavatel casopisu Ticho-
soucasnik hudby. Autor spolecnych projektu s vojenskou posadkovou hudbou
Tezke doby bez taktu - studie uziti vojenske hudby, spoluautor plenerovych
performanci Poslech habrovskeho lesa, Stmivani v lomu, Prespolni mse. V
televizi natocil paradokument Brnensti indiani a radu zanrove
nezaraditelnych poradu.
Takto autor predstavuje svoje dila:
Umelci pro NATO - akcni dokumentarni thriller. Jeden z prvnich subverzivnich
televiznich projektu. Inspirace ritualy poklesleho a vojenskeho umeni.
Fasizujici vyklad modernisticke kategorie fyzickeho basnictví. Sonda
medialni duverivosti televizniho divaka. Umeni, ktere jako umeni nevypada.
Rezie: Zdenek Plachy, spoluautor: Jiri Simacek, ucinkujici spolupracovnici:
Michal Zavadil, Jan Steklik, Martin Dohnal, Jiri Kubena, Jiri Suruvka, Marek
Prazak, podplukovnik Jiri Volf a dalsi. Vzniklo s podporou Evropske unie.
Strezeny Parnass - policejni patrani po firmě, ktera je schopna pro vysoke
a avantgardni umeni unest mlade skladatelky, vytvorit obscenni film nebo
podvodny televizni charitativni koncert. Aktivni spoluautori: Michal
Zavadil, Jiri Simacek, Martin Dohnal, Jiri Suruvka, Marek Prazak, Milos
Stedron a dalsi...
