"Společné dobro"
Guardian bojující: Deník Guardian před volbami o veřejných službách
Ve Velké Británii se možná budou v květnu konat všeobecné volby. (Vládnoucí labouristé je v tomto termínu mohou vyhlásit, ale nemusí - kdy se v Británii konají všeobecné volby, vždy určuje vládnoucí strana, a to v několikaměsíčním rozmezí po uplynutí čtyř let od posledních všeobecných voleb. Deník Guardian se při té příležitosti rozhodl razantně se zastat britských veřejných služeb. Jeho 200 novinářů interviewovalo 200 zaměstnanců státní správy - od vrátného v nemocnici (plat: 9000 liber ročně) až po armádního generála (plat: 150 000 liber ročně). Rozhovory "na nejdůležitější téma, jemuž dnes čelí Británie" vyšly v listě včera a dnes. Na titulní a třetí straně publikoval k tomu Guardian dlouhý redakční komentář, který shrnujeme.
Na více než třiceti stranách dnes a zítra jsme vybudovali mozaiku hlasů. Jsou to muži a ženy, o nichž se často hovoří, ale jejichž hlas je slyšen jen málokdy. Jsou to hlasy lidí, kteří pracují v našich veřejných službách - lidí, kteří v určitém základním smyslu pracují pro společné dobro.
Proč dáváme tak velký prostor nikoliv všeobecným volbám, novému státnímu rozpočtu, úmrtí v královské rodině či zahraniční válce, ale britským veřejným službám a lidem, jejichž zásluhou je, aby tyto služby fungovaly? Na nejvznešenější úrovni je to proto, protože civilizovaná společnost se posuzuje podle toho, jak se dovede postarat o své občany. Slušné veřejné služby - školy, nemocnice, železnice - jsou základním předpokladem a měřítkem slušného národa. Vypovídají leccos o tom, kdo jsme a jak se o sebe navzájem staráme.
Bezprostřednější odpovědí je to, že se blíží všeobecné volby - volby, v nichž se velmi pravděpodobně bude rozhodovat o kvalitě našich veřejných služeb. Kdykoliv bude interviewován v rozhlase či v televizi nějaký volební kandidát, vždycky bude zdůrazňovat, že "základní otázky, o něž se voliči hlavně zajímají" jsou školství, zdravotnictví a doprava. Tak proto dnes bereme politiky za slovo a hovoříme s lidmi, kteří nám vyprazdňují popelnice, učí naše děti, léčí naše nemocné a všeobecně je jejich zásluhou, že se Británie nezadřela. Byl to ambiciózní projekt - téměř dvě stě novinářů, pracujících v deníku Guardian, interviewovalo zaměstnance státní sféry - od nejvýše postavených diplomatů až po nejšpatněji placené školní uklízečky, od slavného ředitele muzea až po neznámého místního knihovníka. Neměli jsme v úmyslu provést vědecký průzkum veřejného mínění a nutně existují mezery. Ale účelem této mozaiky je, aby vytvořily malé fragmenty větší obraz. (...)
Nadcházející volby potřebují debatu o veřejných službách více než všechny předchozí všeobecné volby. Neboť tuto volební kampaň definovala Labouristická strana jako referendum o významu veřejných služeb.
Labouristická vláda přiznává, že riskuje svou budoucnost tím, že veřejně přiznává, že chce zlepšit základní infrastrukturu v této zemi. Premiér i ministr financí přiznali, že pokud nedojde do konce jejich funkčního období ke zlepšení veřejných služeb, ve svém funkčním období selhali.
Britské veřejné služby jsou chaotické a jsou v rozkladu
Navzdory optimistickému a inspirujícímu svědectví mnoha pracovníků veřejných služeb je věcí deprimujícího konsensu, že příliš mnoho našich základních, kolektivních potřeb, není řádně uspokojováno. Důkazy vidíme před očima každý den: přeplněné čekárny u lékaře, chodby v nemocnicích plné pacientů na vozících, školy, v nichž vznikají nepokoje, protože jsou příliš početné třídy a je příliš málo učitelů. A všude jinde na veřejnosti, i tam, kde jsou služby financovány soukromě, je to stejný obraz: autobusové linky na venkově se ruší, vlaky jezdí se zpožděním anebo nejezdí vůbec.
Jedna studia Světové zdravotnické organizace zjistila, že až 25 000 Britů, kteří každoročně umírají na rakovinu, by bylo vyléčeno, kdyby žili v nějaké jiné zemi Evropské unie. Anebo si vezměte školství. Sestavíme-li tabulku podle toho, kolik šestnáctiletých dětí chodí v jednotlivých zemích Evropské unie ještě do školy, hádejte, kdo bude na posledním místě? Velká Británie - Francie a Německo jsou před námi, do školy tam chodí o dvacet procent více šestnáctiletých. Studie z roku 1999 zjistila, že každý pátý dospělý Brit neumí sečíst své drobné v kapse.
Proč jsou tyto základní služby tak zanedbané? Je to jednoduché: jde o peníze. Na zdravotnictví platí Britové jen o něco více než třetinu částky, jakou na zdravotnictví vydávají Američani a jen asi polovinu částky, kterou na zdravotnictví vydávají Francouzi. Vydáváme na zdravotnictví méně, protože máme menší daně. Celková daňová zátěž v roce 1999 byla 36,6 procent hrubého domácího produktu: ve Francii to bylo 46 procent.
Jak se Británie dostala do takto obtížné situace? Odpověď je zřejmě spojena se samotným zrodem moderního systému veřejných služeb.
Na poválečnou éru, od roku 1945 do roku 1979, se láskyplně vzpomíná jako na zlatý věk sektoru veřejných služeb. Konec konců právě Attleeho vláda založila státní britské zdravotnictví. Avšak i na toto období je nutno se dívat s rezervou. Zaprvé Británie nikdy neinvestovala do státního sektoru dostatečné množství finančních prostředků, určitě ne po roce 1960, tak, jak to učinily Francie a Německo. Hospodářský růst Británie byl sice tou dobou dost zdravý, asi tři procenta ročně, ale evropští sousedi Británie se ekonomicky rozvíjeli dvakrát tak rychle a investovali peníze do renovace infrastruktury - od dobře vybavených škol až po nové elegantní vlaky. Británie sice rozšířila v šedesátých letech investice do školství, ale devalvace z roku 1967 a měnová krize v roce 1976 vyvolala obrovské škrty v investicích do veřejné správy. Francie a Německo investovaly do veřejné správy mezitím dál a nepřerušeně.
Hlubším důvodem je to, jak na to nyní poukazují historici, že v Británii sektor veřejné správy nikdy nezakořenil tak hluboko, politickými, ano i kulturními kořeny jako na evropském kontinentu. Ve Francii se staly státní instituce přímo součástí francouzské národní totožnosti: k tomu v Británii nikdy nedošlo. Namísto toho začal být státní sektor v Británii spojován s nekompetentností a s korupcí. Pracovníci veřejné správy získali pověst, že jsou nepořádní, líní a že jsou členy agresivních odborových svazů.
To byla půda, na níž vznikl thatcherismus. Důsledkem byla dvě desetiletí omezování veřejných služeb. S výjimkou policie byla všem ostatním veřejným sektorům vnucena hladovka, byly nuceny dělat stále více práce za stále méně peněz. Došlo k drastickému snížení platů učitelů. Lékařům a zdravotníkům se zvýšily pracovní úvazky zatímco budovy nemocnic kolem nich se začaly rozpadat.
Teď ale, jak se zdá, vznikla nová atmosféra. Lidé si už nemyslí, že jsou veřejné služby k ničemu a že jen všechno soukromé je vynikající. Když Britové slyší "privatizace", pomyslí na britské železnice: dokonce i 71 procent konzervativních voličů sdělilo našemu průzkumu veřejného mínění, že by dali přednost návratu státních Britských železnic.
Průzkum veřejného mínění: nová důvěra v sektor veřejných služeb
Deník Guardian si objednal od průzkumné organizace ICM průzkum veřejného mínění, z něho vyplývá, že všichni britští voliči, včetně těch, kteří hlasují pro konzervativce, nyní velkou většinou požadují veřejné služby, řízené vládou anebo místními úřady. 66 procent voličů Labouristické strany a 61 procent voličů Konzervativní strany souhlasí s názorem, že veřejné služby by neměly být provozovány pro zisk. S tím názorem nesouhlasí 29 procent voličů labouristů a 32 procent voličů konzervativců.). 76 procent voličů si přeje, aby byly zprivatizované britské železnice znovu zestátněny a 60 procent voličů chce, aby byla zestátněna soukromá vězení. Většina voličů si ale nepřeje zestátnění zprivatizovaného podniku British Telecom, které bylo úspěšné. - Průzkum byl založen na sociologickém vzorku 1001 osob a proveden ve dnech 16 - 18 března 2001.
Toto populistické křídlo švýcarské strany SVP/UDC (Švýcarská lidová
strana*) - reprezentované "lidovým tribunem" Christophem Blocherem - je
uvázáno tradičním politickým konsensem ke špagátu mezi zalíbením se svým
voličům a konkordační spoluprácí ve vládě. Christoph Blocher, aniž se to
někde jinde učil než asi u svého otce faráře, umí nejen velmi dobře -
velmi srozumitelně a jasně - k lidu mluvit, ale bravurně ovládá i
ostatní nástroje propagandy a demagogie, včetně těch popsaných Casem
Muddym / Janem Čulíkem.
I když toto křídlo - zvané curyšsské, podle voličů a lokálního působení
Christopha Blochera na curyšském venkově - je často označováno za
nekultivované, demagogické a populistické, je přesto legitimní částí
účasti SVP/UDC ve vládě. Švýcarský politický systém nejen umožňuje
voličům curyšského křídla SVP/UDC najít - poměrné - uplatnění ve
spolkové politice, ale zejména i jeho zohlednění v poměru - více méně -
jemu příslušném.
Konstruktivní politický špagát s účastí extremistů? Je nutno dodat, že
tito extremisté jsou hrdí na demokratická pravidla, bez jejichž dodržení
by se zdejší politický se - hypoteticky viděno - asi rozpadl. Na takovém
rozpadu ale tito populisté nemají zájem. Pokud by extremistické curyšské
křídlo nebylo schopno politické spolupráce, ztratilo by valnou část
podpory svých občanů. Jak se stalo jiným nekonstruktivním populistům -
marginálním stranám pravo, levo či jinde se nacházejících extremistů.
A už jejich volební "úspěchy" byly marginální...
Zdejší úspěšní populisté význam (skutečné) přímé demokracie ani tak
nemusí zdůrazňovat - jsou její samozřejmou součástí. Ale právě díky
přímé demokracii - "politické politice drobného občana" - mají šanci
jen pokud jsou schopni konkordační demokracie, politické spolupráce na
společných věcech občanů a společnosti.
Obdobná situace je v kantonálních a komunálních vládách a správách. Čím
blíže jsou ale tyto vlády občanovi, tím "lidštější" je komunikace i
těchto populistů. Jejich propaganda je přesto často velmi odporná.
Výstřelky "blízkosti lidu" musí někdy napravovat kantonální, nebo i
spolkové orgány. Další švýcarský špagát - pravomoce obecní, kantonální a
spolkové jsou přísně děleny a hlídány, zároveň musí na sebe navazovat a
zaručit úzkou politickou spolupráci.
Jen v nedemokratických společnostech mají populisté a elitisté možnost
slibovat "odebrat moc zkorumpovaným politikům a dát ji homogennímu a
morálně čistému národu." Jako i tyto podvodné sliby "uskutečnit" -
poválečné ne příliš demokratické Československo, předválečné ne příliš
demokratické Německo. Uskutečnit samozřejmě bez jakékoliv účasti jako
modly opěvovaného lidu.
Nejen "komunismus ulehčil nástup populismu." Jakýkoliv nedostatek
demokracie, natož totalitní diktatura a třeba i záměrně udržovaný chaos
vzniklý po jejím rozpadu, nástup populismu ulehčuje.
*SVP Schweizerische Volkspartei / UDC Union Démocratique do Centre / UDC
Unione Democratica di Centro / PPS Partida Populara Svizra - ve všech
čtyřech oficiálních jazycích.
Představte si tyto oficiální jazyky v Česku: čeština, němčina, polština,
slovenština, maďarština, a romština (pokud si to ti kteří občané při
tvorbě a neustálém konstruktivním přetváření svého státu vybojují).
Každý občan má právo na komunikaci se svým státem ve všech těchto
jazycích. Občanův stát, včetně všech jeho úředníků, má povinnost mu tuto
komunikaci zajistit. Občan na to rád (či nerad) platí daně...
Ja to mam uplne naopak: pani Regecova nemuze nikomu ublizit. Ale verejna sprava muze. Navic nevim, jestli Vam pripada mravne, kdyz mesto podava hromadne trestni oznameni na svoji obcanku, kdyz podle zprav v mediich mesto poverilo sepisem te neplatne smlouvu advokatni kancelar sveho radniho, kdyz vlastne duvodem obrany pani Regecove byly skandalni praktiky mesta ohledne davani ruznych cen ruznym lidem, kdyz mesto puvodne prohlasilo, ze najme pravniky, aby zpochybnili, ze vubec pani Regecova ten pozemek vlastni atd.
A dale: kdybyste studoval precedenty tykajici se lidskych prav, tak casto narazite na to, ze cestu pro ostatni vybojovali ruzny podivni kverulanti nebo i podezrelejsi existence. Ale to je logicke - clen mistniho establishmentu nema duvod se branit, protoze "si to umi zaridit". Ta spinava prace vzdycky zustane na outsiderech.
Podstatne je, ze vlastnictvi je tou posledni oazou svobody, kterou maly obcan ma. Kdyz mu vrchnost zacne brat i pravo neprodavat svoji nemovitost kvuli nejakym prumyslovym zonam, je to spatne.
Je skandalni, kdyz urednici mesta a policie nici vlastni obcanku, pomlouvaji ji verejne a vyhrozuji ji. Zajimalo by me, jak byste se na jejim miste zachoval Vy? Sklapl byste pred starostou nebo namestekem z Prahy podpatky a podepsal? Jakou ma maly obcan obranu proti takove arogantni presile? Jedinou: lidske pravo na ochranu vlastnictvi, ze totiz ho u nas asi je mozno v mediich pomlouvat, jezdi za nim vyhrozovat kdejaky urednik, ale nikdo ho mu to nemuze vzit. Zatim - jiste jste sledoval i navrhy teto vlady ohledne umozneni vyvlastneni kdykoliv si obec na Vasem pozemku vyhlasi prumyslovou zonu.
Preji Vam, aby na Vasem pozemku nebo pozemku nekoho z Vasich blizkych se Vase obec nerozhodla vyhlasit prumyslovou zonu a pote Vas neoznacila verejne za zlocince a aby Vas pak cele mesice s klidem verejne neoznacovali za vyderace a nemoralniho cloveka lide, kteri Vas nikdy nevideli.
vsichni meli /maji moznost doresit sve
individualni restituce. Obeti nacizmu, ted nucene nasazeni, vsichni cesi kteri uprchli jinam nez do USA, i ti v USA, kteri zde byly "naturalizovani do roku
1957. Odskodneni za prikori dostali zahranicni
letci, politicti vezni, bojovnici proti fasizmu...
Ceska slechta, Nemci z pohranici (i kdyz tito ne
vsichni.) Cesi v USA tam naturalizovani po roce 1957
byli koncem roku 1992 z MOZNOSTI ziskat osvedceni o svem
ceskem OBCANSTVI predem VYLOUCENI. Proc?
Protoze nemaji OBCANSTVI, nesjou t.zv. "opravnene"
osoby. Protoze nemaji OSVEDCENI O OBCANSTVI, nesmi
se, na rozdil od Rusu, Polaku, Madaru, Turku,
Francouzi, etc v zahranici UCASTNIT VOLEB SVE!
ZEME!
Vetsinou jsou to dnes postarsi lide, jejich
"restituce" nejsou zadne Svohovy ani Hluboke...
od dvou stovek do par tisic dolaru. Na uzemi
sve zeme! zustavaji CIZINCI... do vsech dusledku.
Chteji-li, aby jim bylo obcanstvi zeme, ve ktere
se NARODILI, milostive UDELENO, museji podepsat, ze v den,
kdy ziskali OBCANSTVI AMERICKE, "automaticky
prestali byt Cechy."
Tim padem nebyli v dobe restituci "opravnene osoby,"
a jejich zadosti o nahradu majetku ukradenych
po jejich odchodu do zahranici (dle Listiny
lidskych prav etc. "ma kazdy! pravo svobodne!
opoustet svou zem a zase se do ni vracet!!!!!!)
jsou/byli vyhazovany pane Kocarnikem, pani Benesovou,
Ivanem Pilipem, panem Mertlikem (jeste na financich sedel
nekdo mezi tim!) z okna......
Zemreli v zahranici bez sve ceske dustojnosti,
bez ceskeho obcanstvi a jakychkoli dalsich LIDSKYCH
PRAV ve SVE! zemi............
Z prohlaseni pana Uhla na verejnosti o LIDSKYCH
PRAVECH se nam dela, odpustte, spatne....
Dvoji obcanstvi je pouze pro pana Uhla, (mimochodem,
tech 30.000 Cechu na Slovensku muze podekovat i nam,
byli zahrnuti do nasich stiznosti na toto tema od roku 1993!)
Preji Vam krasny cesky vecer, a aby Vam nikdo
nikdo neukradl Vase ceske obcanstvi, Vasi lidskou
ceskou dustojnost (Vas majetek!) a Vase pravo
ucastnit se ceskych voleb.
Kato na odstřel
Sociálně-demokratická vláda nás překvapila pragmatičností,s kterou v zdánlivém či skutečnému rozporu se svými ideologickými východisky přijímá v zájmu státu některá "pravicová" rozhodnutí, která by spíše slušela jejím předchůdkyním. Ty se sice prohlašovaly za "pravicové", avšak k některým nepopulárním či obtížným řešením jim chyběla odvaha, síly, nebo čas, popřípadě se při nich dopustily velkých chyb. Právem vytýkáme vládě skutečné nedostatky a můžeme ji podezírat z různých hříchů, sotva však z úmyslné, ideologicky podjaté činnosti proti zájmům státu.
Někteří kritici se nyní domnívají, že důkaz o škůdcovství přece jen našli,a to v zahraničně-politické činnosti vlády, přesněji řečeno ministra Kavana, který údajně narušuje naše spojenecké svazky s USA. Zmiňují v této souvislosti Kavanovy postoje k vstupu do NATO, k balkánskému dobrodružství NATO a nyní hlavně kvůli našemu chování při přípravě proticastrovské rezoluce OSN.Pokud by měli pravdu, soustavnost pomýlených kroků by svědčila v nejlepším případě o pomatenosti ministra zahraničí, v horším případě o úmyslném záškodnictví, v nejhorším o kombinaci obého.Demise ministra by v takovém případě byla nanejvýš žádoucí.Jsou však výtky oprávněné ?
Spojenectví a přátelství s USA patří rozhodně k těm bodům naší zahraničněpolitické koncepce, které jsou pro bezpečnost a všestranný rozvoj státu zcela nepostradatelné. K čemu by za těchto okolností sociálním demokratům sloužila politika podřezávání větve pod vlastní zádí? Že by byli ve službách nějakého tajemného Nepřítele? Tuší snad někdo, kdo by to mohl být? Nebo škodí jen z hloupé potřeby vybočovat z řady, aby na sebe upozornili a je jim jedno,kolik za jejich předvádivost stát zaplatí ? Při plném respektu k významu spojeneckých svazků s USA si musíme ale uvědomit,že na něm mají z vážných důvodů obě strany.Bylo by nerealistické tvrdit, že jsme rovnocenným partnerem mocného spojence.Ten nás však přesto pro své zahraničněpolitické cíle potřebuje a spojenectví je tak i jeho zájmem.Upevňování dobrých vztahů s USA je nesmírně důležitým cílem naší zahraniční politiky, ta však má i jiné, autonomní zájmy, které se nemusejí vždy bezpodmínečně a ve všech podrobnostech překrývat s potřebami USA. USA našťestí nejsou okupační mocností.Naše spojenectví není vztahem bezvýhradné podřízenosti slabšího silnějšímu, ale dobrovolným manželstvím z rozumu, v němž přes nerovnost sil a postavení si slabší partner zachovává právo na vlastní názor.I v nejlepším manželství dochází k rozmíškám, které však nevedou k rozvodu. Ani naše spojeneství s USA nezanikne kvůli dílčím rozdílnostem v přístupu k podružným věcem. Ostatně náš drzý nesouhlas slabšího partnera může občas Velkého bratra upozornit, že se možná právě chystá šlápnout do lejna. Neposlušnost je někdy dobrou službou.
Platnost těchto úvah potvrzují peripetie balkánského dobrodružství NATO a našeho vztahu k němu. Je přirozené, že reakce občanů včetně politiků na rozhodnutí bombardovat Jugoslávii nemohlo být jednoznačné.Vždyť naše přátelství k národům Jugoslávie má hlubokou tradici a není věcí jen rozumu, ale také srdce.Stejně, jako by bolelo spravedlivé odsouzení rodného bratra k smrti a plivali bychom po soudci míníce, že doživotí by bylo dostačujícím trestem, někteří z nás netleskali bombám padajícím na hlavy bratrského národa. Dnes ostatně víme, že výsledky zásahu v Jugoslávii jsou poněkud jiné, než si jeho autoři představovali. Skutečně naše zahraniční politika tolik zhřešila rozpačitým postojem k tomuto zákroku ? A ovlivnil tehdejší rozdíl pohledů dlouhodobě vztahy mezi USA a námi ? Podobně to platí i o našich ojedinělých vybočeních z americké linie postojů k arabskému světu. Úvaha o vystěhování Svobodné Evropy do objektu, který by jako cíl případného atentátu neohrožoval životy nezúčastněných občanů, byla zcela racionální. Není přece nutné, abychom v době hlubokého míru osvědčovali oddanost spojenci tím, že nabídneme nic netušící obyvatele jako případné živé terče.Stejně tak nevidím kacířství v tom, že se občas pokoušíme mírným zlepšením politických vztahů s arabskými zeměmi zvýšit dobytnost pohledávek.Ostatně-způsobily skutečně tyto lapálie trvalý rozkol mezi námi a USA? Nejvíce kritiky sklízí ministr zahraničí za kubánskou politiku. V tomto případě je však špatné především to, že jsme se vůbec nechali vtáhnout do sporu mezi USA a Kubou, což ovšem nebyla zásluha Jana Kavana. Stejně tak jako v arabské politice nejde o lidská práva, ale o kontrolu nad cenou nafty, tak v tomto případě nejde tolik o svobodu Kubánců, jako o revanš za poškození majetkových nároků amerických občanů.USA nelze zazlívat, že hájí zájmy svých občanů . Nejde však o globální problém, který by se neobešel bez naší účasti. USA jej jistě dokáží vyřešit vlastními silami.Kuba by neměla hrát v naší politice větší úlohu, než jí přísluší přiměřeně rozsahu a charakteru našich styků. Nemáme jistě důvod oslavovat Fidela Castra, ale na druhé straně nám tato malá vzdálená země nijak neubližuje. Mopsličí zapanáčkování při přijetí úkolu prosadit proticastrovskou rezoluci bylo zcela zbytečné a dnešní snaha zmírnit je vsunutím Američanům nepříjemného dodatku je vzhledem k podezření na souvislost s případem pánů Pilipa a Bubeníka trapná.Ostatně známe přísloví, že kde se dva perou, bývá bit ten třetí.V tomto případě nám nejsou vděčni ani Američané, ani Kubánci. Mimochodem, hospodářské sankce proti Kubě nepadají na hlavy Fidela Castra a jeho družiny a míra jejich účinnosti na sílu jeho režimu se zdá být dobře měřitelná. Proč tedy ten křik ?
BL jsou zaujaté: obvinění poslance Kučery, vznesené ve Faktech, bylo závažné
Vážený pane Čulíku,
je Achillovou patou věrohodnosti nejen televizních vzbouřenců, ale i Vašich Britských listů, jestliže Česká televize publikuje materiály svědčící o pošramocené minulosti některého z poslanců ČSSD. Tehdy je s (jindy a od jiných) požadovanou nestranností redakce BL konec.
Je mimo vší pochybnost, že pořad FAKTA vysílaný Českou televizí 19.3.2001 se může panu Pecinovi jevit jako účelová odplata redaktorů České televize namířená proti poslanci Miroslavu Kučerovi za jeho nedávnou – literárně velmi zdařilou - kritiku vzbouřenců. Není sám.
Odhlédneme-li však od Britskými listy předpokládané avšak prakticky obtížně dokazovatelné „nízké“ motivace redaktorů České televize, zůstávají jen ta „fakta“ – jde o podpisy dnešního poslance Kučery pod posudky písničkových textů z osmdesátých let. Čtenář těchto posudků a odsudků nemá žádný důvod domnívat se, že autor tehdy nevěděl, co činí, že nevěděl k čemu tyto „odborné posudky“ budou použity, že nevěděl jaký důsledek jeho práce bude mít a má. Zajímalo by mě, jak dlouho pan Kučera tuto „práci“ vykonával a zda ji dělal za úplatu nebo jako dobrovolník. Očekával bych od Vás, literárního vědce, že budete mít o takové dokumenty přirozený a profesionální zájem.
Zajímaly by mě Vaše jindy uváděné analogie z mediální praxe ve Velké Británii. Co by se stalo, kdyby se média u Vás dověděla o podobných kostlivcích ve skříni některého z britských politiků? Jak dlouho by takový politik seděl ve svém politickém křesle?
Kde je v této věci veřejný zájem? Je v rozporu s veřejným zájmem konstatování redaktorů pořadu Fakta, že nepůsobí věrohodně ten poslanec, který sám zpochybňuje bývalými vzbouřenci deklarované volání po svobodě slova, ačkoliv sám má významně umazané ruce napomáháním potlačování svobody ve své vlastní minulosti pomocníka cenzora - posuzovatele ideové přijatelnosti a nepřijatelnosti, vhodnosti a nevhodnosti textů písní, které si někdo chtěl za socialismu zazpívat? Reportáž uvedla konkrétně skupinu Oboroh.
Jak může veřejnost brát vážně návrh zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, jehož je bývalý pomocník cenzora spoluautorem? Jím navrhovaný zákon se vědomě podílí na utváření korupčního prostředí v ČR, rozdává opět zdarma omezené veřejné statky (televizní a rozhlasové licence – jinak též „tiskárny na peníze“), automaticky prodlužuje licence na vysílání údajně proto, aby ochránil jednou již vložené investice. . . Tyto investice však byly vloženy dávnými podnikatelskými projekty s vědomím a se souhlasem jejich předkladatelů, že budou amortizovány po dobu trvání licence – tj. v případě TV Nova a TV Premiéra-Prima 12 let!
Po těchto dvanácti letech nejde o jakýsi poločas jedné hry, o kterém hovoříval např. i ministr Pavel Dostál (rovněž ČSSD), ale uplynutím dvanáctileté licence začíná „hra“ nová, jejíž pravidla by měla být nastavena na základě zkušeností s nedodržováním původních děravých pravidel.
Je oním věrohodným poslem správných pravidel poslanec Miroslav Kučera, jehož cenzorská minulost pardubického okresního formátu zůstala dodnes utajována a nedostala se do jeho životopisu, na základě kterého byl zvolen poslancem?
Kontrolovat a doporučovat za socialismu vhodnost a nevhodnost textů písniček mi připadá zvláště zvrácené. Podobná podlost je i v dnešní obhajobě pana poslance: . . . „ já nic nerozhodoval, já jen posuzoval vhodnost a nevhodnost textů. . .“!
Je naopak třeba kritizovat, že naši slavní publicisté investigativci z České televize, kteří si rádi jezdí pro mezinárodní ceny, ačkoliv často čerpají z práce jiných kolegů novinářů, toto téma nevyčuchali ještě před minulými volbami, aby doplnili životopis tohoto vypečeného kandidáta – dnes poslance za ČSSD. Vzpomeňme duo Puchalský-Kytka, kteří veškeré informace o politickém životě v ČR po svém nástupu do vedení ČT v roce 1998 z televizního vysílání odstranili. Proč se „Vítkovi hoši“ tehdy (ani dnes) nezeptali navrhovatelů v poslancově straně, zda věděli o minulosti pana Kučery, zda je informoval o své praxi pomocníka cenzorů? Televizní investigativci tak mohli poskytnout skutečnou veřejnou službu voličům, aby tuto až nyní směšnou figurku nemuseli volit. Dnes poslanec Kučera má mandát vzešlý z demokratických voleb a můžeme se ještě nadít dalších dobrých zákonů z jeho dílny.
Mohl byste na stránkách BL otevřít sázkovou kancelář s otázkou, zda tento poslanec odstoupí nebo neodstoupí.
Pod podivně komentovanou flash zprávičkou „Tým Fakt Marka Vítka zkoumal minulost Miloslava Kučery st. (ČSSD)“ (TP) jsem postrádal Vaši oblíbenou poznámku. Ptám se, co to vlastně bylo za novinářský žánr?
Poznámka JČ: Potíž je, že redakce zpravodajství ČT je apriori neseriozní a zaujatá a nelze tedy věřit jejímu zpracování sebezávažnějšího tématu. Pan Vadas by se neměl nechat svést závažností tématu od skutečnosti, že ho zpracovali, a tedy bezpochyby i zkreslili, nedůvěryhodní lidé. Právě to měl na mysli Tomáš Pecina, nevyjadřoval se k podstatě obvinění poslance Kučery. K tomu - bez zpracování věrohodnými novináři - nemůžeme říci nic. Pan Vadas se ptá, jak by tomu bylo ve Velké Británii. Mohu ho ubezpečit, že by se ani v rozhlase či v televizi BBC, ale ani ve většině denních listů nedostal na půl míle k tématu novinář, o němž by mohl vzniknout jen stín podezření, že může mít na zpracování tématu určitým způsobem osobní subjektivní zájem. To, že si Marek Vítek bezostyšně troufá vystupovat zaujatě jako údajně "nezávislý soudce" v kauzách, kde je ostře zaujatý, je neuvěřitelná DRZOST a je známkou chabé české civilizační kultury, že to česká společnost toleruje. V normální společnosti by zdiskreditovaného novináře za první pokus něco takového učinit okamžitě vynesli z té televize v zubech.
Vzhledem k tomu, že Kučerova minulost byla propírána nejen v České televizi, ale zároveň, a to nesmírně sprostým a neférovým způsobem ve většině českých denních listů, nemůžeme než usoudit, že toto není neúplatné a nezaujaté zpracování závažného tématu z komunistické minulosti, ale naopak jde o pozůstatek komunistické minulosti: o hrubou, difamační, diskreditační kampaň podle vzoru právě takových komunistických kampaní, jaké se vedly v sedmdesátých a osmdesátých letech proti disidentům. - V žádném případě nebagatelizuji míru možného "provinění" poslance Kučery, ale varuji: argumentuji, že nikdo soudný by si neměl brát na odpovědnost odsouzení poslance Kučery jen na základě této hrubě zaujaté kampaně. Obávám se, že na objektivní zhodnocení toho, co Kučera za komunismu dělal či nedělal, si ještě v ČR počkáme. Tato kampaň je jen pokusem televizních vzbouřenců pokračovat v likvidaci osob, kteří se odvážili se jim postavit. Pro českou demokracii to v současnosti nevypadá příliš dobře.
Poznámka TP: Problém je přirozeně v tom, že na základě reportáže ČT jsem neměl dostatek informací, abych k věci samé vyjádřil kvalifikovaný názor. Nerad bych se dostal do role jisté komentátorky deníku MFD, která tentýž den oglosuje a "zasadí do souvislostí" každou kauzu vyrobenou svými kolegy Kubíkem a Slonkovou (a připusťme, že 90-95 % těchto afér je čiročirá, účelově fabrikovaná a krátkodechá virtuální realita). Dokud nebudu mít informace z věrohodných zdrojů, k případu Miloslav Kučera st. se vyjadřovat nemohu - zato se ale mohu vyjadřovat k žurnalistické kvalitě pořadu Fakta.
Darujem milión! V akciách.
Alebo: Koľkokrát občan zaplatí kupónovú privatizáciu?
Dušan Slugeň
Mŕtvola kapitálového trhu si pýta poplatky za uloženie i po svojej smrti.
Občan zaplatil za ilúziu zvanú kupónová privatizácia viackrát a stále to nestačí. Spojenie
štátneho monopolu a politikov plodí ďalší účet, ktorý má občan platiť až do smrti -
za vedenie účtu v slovenskom Stredisku cenných papierov.
Koľkokrát sme vlastne zaplatili privatizáciu? Môj názor je, že aspoň trikrát.
Prvý raz, keď sa privatizovalo s vedomím, že občan, aby s privatizáciou
súhlasil, musí dostať aspoň časť majetku. Lukratívny majetok sa privatizoval a
menšinové podiely, t.j. také ktoré nazakladali možnosť efektívnej kontroly sa
rozptýlili v kupónovej privatizácii medzi občanov a fondy. Fondy boli znížením
svojho podielu na 10 % obchodného imania vyšachované z hry o kontrolu majetku.
Potom už nič nestálo v ceste špecificky česko-slovenskej hre prelievania aktív z
veľkých akciových spoločností s miliardovými majetkami cez niekoľko
sprostredkovateľov na účty neznámych s.r.o alebo spoločností v zahraničí, ktoré
spätne vystupovali ako investori kapitálového trhu. Títo si akcie vymieňali a
požičiavali, aby mohli tunelovať stále ďalšie a ďalšie firmy, až prakticky tri štvrtiny
účastníkov kapitálového trhu úplne zmenili majiteľa a z materských firiem zostali
len zadĺžené obálky zaťažené zamestnancami a pochybnými úvermi i investíciami.
Tá časť, čo sa privatizovala priamo, však nedopadla inak. Ak niekto "kúpil"
výhodne, t.j. pod trhovú cenu, a predal za cenu vyššiu, urobil predsa výhodný
obchod. Prečo by sa staral o budúcnosť firmy, keď o svoju sa už postaral. Výhodne
sa privatizovali najmä lukratívne nemovitosti a know-how firmy. Cena sa
vypočítavala zásadne z ceny účtovnej, ktorá bola častokrát len malým zlomkom ceny
reprodukčnej. Takže reprodukcia nepokračovala a firma niekoľkokrát zmenila
majiteľa až sa jej cena priblížila skutočnej trhovej. A že po rokoch bačovania
bola cena zostatku nižšia než pôvodná? Skúste nasťahovať
neprispôsobivých parazitov (a nemyslím tým rómov ale ľudí so socialistickým
ekonomickým a právnym vedomím vysokoškolskej kvalifikácie) do bytovky s
vedomím, že sa im nemôže nič stať, keď už to dostali temer zdarma a stejne bývajú
vo svojej vilke. Nečudujte sa, keď si urobia piknik priamo v obývačke, použijúc
parkety na ohník, ktorému pomôžu v horení vybitím okien. Dostaneme Luník IX v
rozsahu prehajdákaných stoviek miliárd.
Druhýkrát zaplatil občan privatizáciu nedobytnými úvermi v bankách. Tieto
úvery poslúžili ako štartovací kapitál pre likvidáciu firiem subdodávateľov bývalých
socialistických kolosov, aby po presune likvidity od subdodávateľov sa finančne
položili i tieto kolosy, ktoré ručili za požičané miliardy len svojím obchodným
menom. Štátu zostali desaťtisíce nezamestnaných, podnikateľom zahraničné aktíva,
z ktorých len malá časť stačila na skorumpovanie zastupiteľskej demokracie a
súdnictva do tej miery, že dosiaľ nebol odsúdený ani jediný exemplárny príklad
tunelovania, a legislatíva je taká deravá, že väčšina serióznych zahraničných
investorov sa z tohoto trhu stiahla alebo vôbec neprišla. Máme len jedinú výnimku, a
tou je VW. Keď má celozávodnú dovolenku, prepad exportu zacvičí zo slovenskou
menou tak vážne, že premiér išiel prosíkať, aby s tým čokoľvek urobili.
Za jedným mercedesom stojí desať nezamestaných. Nie, nemáme toľko
mercedesov ako je počet nezamestnaných/10. Ale máme toľko nezamestnaných, že
za stratené pracovné miesta by sme mercedesov mohli kúpiť i dvakrát 50 000.
Jedno pracovné miesto predstavuje investovaný kapitál 200 (obchodná firma) až 20
000 tisíc (high text), t.j. máme moderné prevádzky, kde jedno pracovné miesto stálo
viac než 20 miliónov na zamestnanca vrátane upratovačiek. Ušetrených pár tisíc na
mzde je popri amortizácii kapitálu skutočne zanedbateľných. Ale napriek vysokým
nárokom na kvalifikáciu, presnosť a spoľahlivosť zamestnanca, títo dostávajú síce
nadpriemerné mzdy, ale mzdy stále nižšie než na ekvivalentných postoch v Brazílii,
Mexiku, či dokonca aj v Indii. Tam už totiž trh pracovnej sily existuje. Demotivujúco pôsobia
aj rozdiely v odmeňovaní v štátnej sfére, kde vysokoškolský odborník poctivo si vykonávajúci
spoločensky náročnú prácu je v odmeňovaní ďaleko za asistentkou v banke, alebo montérom
v rovnako štátnom monopole v energetike, plynárňach, ale aj kanalizáciách, dokonca i šoférom MHD.
Je viacmenej zázrakom, ako ešte prežívajú malí podnikatelia, ku ktorým sa úvery prakticky
nedostanú a musia operovať s kapitálom neprimerane nižším, častokrát živiac seba a
svoju rodinu z párstotisícového základu. Nerobme si ilúzie, ich zárobok častokrát
nedosahuje ani priemernú mzdu v národnom hospodárstve. Majú len viac hrdosti a
cti ako tí, čo rezignujú a chodia si po sociálnu podporu. Poznám viacerých poctivých
podnikateľov a nezávidím im.
Tretíkrát, ako je všeobecne známe, platíme privatizáciu v nefunkčných a
predražených službách štátu - od školstva, cez zdravotníctvo až po sociálne a
dôchodkové zabezpečenie. Pracujem v školstve a vidím, že šetrenie už ide
jednoznačne na úkor kvality. Zdravotníctvo je vo faktickom finančnom konkurze a
bez priamych platieb (ako inak nazvať úplatky a rôzne formy spoluúčasti) sa človek
nedočká adekvátnej starostlivosti za ktorú platí zo zákona. 85 % národného dôchodku už
ide cez privátnu sféru, a tak zanikajú možnosti štátu prerozdeľovať zisk z výnosov
podnikateľskej činnosti do sociálnych služieb. Na Slovensku nedodržiavajú ani
zákonné nároky dôchodcov, keď zvýšenie dôchodkov o 10 % namiesto zákonom garatnovaných 19
% je v zápätí anulované 15 % štátom vygenerovanou infláciou všeobecného
zdražovania energií, ktorá sa dnes premieta do univerzálneho zdražovania
všetkého z domácej produkcie. Už dnes je reálna hodnota dôchodku reálne nižšia
než pred valorizáciou, ktorá bola v septembri 2000. Po pravde, musíme si priznať, že
štát musí splácať staré dlhy, sanovať banky (dotovať presunom dubióznych aktív na
štát), kupovať akcie VSŽ drahšie, než za koľko ich obratom predá záhraničnému
investorovi len preto, aby okamžite nepribudli ďalšie desaťtisíce nezamestnaných.
Lenže tie pribudnú rovnako, tak ako nebude možné stavať potemkinovské dediny
umelej prezamestnanosti na cudzí, teda vlastne náš spoločný účet do nekonečna.
V dlhoch platíme aj dlhy nepodarenej privatizácie. Pri dvadsaťpercentnej nezamestnanosti
sa skutočne otriasa podstata štátu a každé percento naviac zvyšuje riziko sociálneho výbuchu
exponenciálne. Zrátajúc infláciu a nezamestnanosť spolu, oprúc sa o predstavu, že v EÚ by mala byť
jednociferná (max. 3 + 5-6, nás od ekonomickej integrácie delia svetelné roky). Máme regióny, kde
nezamestnanosť dlhodobo osciluje okolo 30 % a odtiaľ utekajú nielen cigáni. Máme aj
osady s nezamestnanosťou vyše 90 %, a tam chodia vari už len zahraničné delegácie.
Rómska otázka je predovšetkým problémom pracovných príležitostí pre nízku
kvalifikáciu. Kde ich vziať? Na Slovensku nie je práca ani pre pripôsobivých
vysokoškolákov, a tak sa postupne opätovne rozbieha emigračná vlna. Odchádzajú
najschopnejší, z ktorých časť sa už nikdy nevráti a najúbohejší, ktorých nám svet s
radosťou vracia ako bumerang.
Je možné privatizáciu platiť i viackrát ?
Samozrejme, presviedča nás o tom stupidita monopolnej moci.
Koalícia, ktorá na Slovensku vyhrala rovnako opozmluvne len strachom z mečiarizmu dnes
namiesto riešenia problémov ekonomiky naďalej rozrýva právny poriadok
kreovaním a prehlbovaním výnimiek z praviel natoľko, že zákony sú na smiech
nielen podnikateľom. Na smiech sú preto, lebo už málokto plače. Známy -
podnikateľ - sa mi nedávno priznal, že nemá strach z výpalníkov so samopalmi, ale z
výpalníkov s pečiatkou. Ak by totiž nezaplatil ozbrojencom, stále má šancu
odpovedať na silu silou. Aj mafiáni sú len ľudia a občas ustúpia, prípadne sa s nimi
dá dohodnúť. Ale ak by dodržiaval v podnikaní všetky predpisy a vyhlášky, netrvalo
by viac než niekoľko mesiacov, než by sám na seba musel uvaliť konkurz. V situácii,
keď sa podvádzanie štátu a kupovanie potvrdení stalo pravidlom, nie je možné konkurovať
bez neho. Takže na nezmyselné bezpečnostné a daňové predpisy najprv akože dopláca štát
nižšou mierou výberu daní, ale nakoniec všetci občania, lebo ich dane zo závislej činnosti,
príjmu, DPH, spotrebné dane, majetkové dane, dane z dedičstva a darovania a
koncesionárske dane financujú čoraz menej potreby občanov a čoraz viac
rozprávkovo vysoké rozhadzovanie daní vyvolenými zástupcami - viď financovanie
politických strán cez rozpočet, platených asistentov, a mimoriadne všestrannú imunitu
kombinovanú s nútenou neschopnosťou polície, ktorá veľmi okato postihuje malé
rybky, ale na veľké kusy si netrúfa.
No a nakoniec to, čo ma podnietilo k tomuto príspevku.
V jeden deň som sa dozvedel, že mám daňový nedoplatok vo výške jednosto korún a
súčasne o cenníku SCP. Nič to, zaplatil som rád, veď iná možnosť nebola. Tento nedoplatok
bol z roku 1995 a viem o ňom len preto, že nová vyhláška ukladá vymáhať i takého nedoplatky.
Lenže nedoplatok vznikol z fiktívneho zisku operácií na kapitálovom trhu. Predal
som akcie, za ktoré som nakúpil akcie iné. Akcie, ktoré som predal, i tie, ktoré som
za utŕžené peniaze kúpil majú dnes zápornú hodnotu. Podniky sú v konkurze, a
s ich akciami sa už dva roky neobchoduje.
Pôvodné akcie z prvej vlny kupónovej privatizácie i investované reálne
peniaze sa premenili na viac než tisíc tisíkorunových akcií, ktoré majú cenu zápornú.
Na štastie na časť akcií v mojom vlastníctve bol v r. 1999 vypísaný verejný prísľub, takže to
spoň čiastočne kompenzovalo moje straty z vytunelovania podstatnej časti môjho portfólia.
Za praktickú skúsenosť s ochranou minoritného akcionára na kapitálovom trhu som zplatil školné, za ktoré by
sa dalo vyštudovať MBA.
Ako je možné, že akcie majú cenu zápornú? Akcionár predsa zodpovedá za
hospodárenie akciovej spoločnosti do výšky svojho podielu. Podniky sú v likvidácii
a akcionári svoje peniaze už neuvidia. T.j. hodnota takejto akcie by mala by nulová.
Lenže podľa cenníka slovenského Strediska cenných papierov
sú oceňované v nominálnej hodnote ročným poplatkom v priemernej výške 0,04 % z ich nomiálnej hodnoty
(Stanovisko SCP skutočne stojí za pečítanie). To znamená približne korunu za akciu pre malé počty akcií (do 1000 ks).
Na Slovensku je možné pýtať peniaze aj za úchovu nebožtíka
kapitálového trhu. Neplatí sa z trhovej hodnoty akcií, ktorá je rovná nule. Veru nie.
Na Slovensku je to tak, že monopol ráta akcie podnikov v konkurze nominálnou
cenou, za ktorú sa vlastne nikdy nezobchodoval ani kus. Cena takejto akcie nie je
nulová, je záporná, lebo za vlastníctvo neobchodovateľných akcií podnikov v
konkurze treba platiť korunu/ks ročne (vot krasota postsocialističeskoj statitsitky) za
vedenie účtu za každú akciu. V nominále monopolu ste milionár a milionárom to treba zrátať aj
s úrokmi.
Za naivitu sa platí: nielenže som na kapitálovom trhu prišiel o dnešných cca 100 tisíc
reálnych korún. Približne toľko som totiž stratil vo viere v existenciu normálneho
kapitálového trhu. Ale podľa predstáv niektorých ľudí by som mal doživotne významne sponzorsky
prispievať (do ukončenia likvidácie a vymazania aktív z účtu SCP, čo určite potrvá roky, ak nie desaťročia)
na existeciu štátnej firmy menom SCP bez ktorej nemôžem vlastniť ani
dlhopis Fondu národného majetku SR s nominálnou hodnotou 10 tisíc, ktorý je
(BTW) 11 týždňov po termíne splatnosti a ktorá stejne už raz bola odložená o 5 rokov.
Štát nebol schopný za majetok v účtovnej nominálnej hodnote viac než dvesto miliárd korún z
druhej vlny privatizácie dosiaľ získa viac než z malej privatizácie, kde sa dražil
majetok veľkosťou cca jednej osminy. T.j. štát nezískal dosiaľ viac než jednu
desatinu z nominálnej hodnoty predaného majetku! Nemal peniaze na začiatku privatizácie, a nemá ich ani teraz.
Inak by dlhopisy vyplatil, veď o svojom závazku voči občanom i o termíne jeho splatnosti vie roky.
Kupci privatizovaného majetku nemuseli preukazovať, že tieto peniaze získali
zákonnou cestou, t.j. zo zdaneného príjmu. (Načo sú predsa úvery? A že štát požičal len vopred vybratým zástupcom občanov?
Pche. Všetkým by sa neušlo.) Dokonca privatizéri majetok po vytunelovaní vracajú štátu spolu so
záväzkami - dlhmi, a zamestnancami, ktorí nedostali niekoľko mesiacov výplaty, za
ktorých neplatili odvody ..... Nemôžu preukázať ani pôvod peňazí, ktorými dnes
operujú. Nebráni im to však aby "nezostavovali vládu". Všetci poznáme mená ľudí,
ktorí nás obrali o miliardy. Povedať ich verejne? Zažalujú vás pre urážku na cti.
Alebo pošlú chlapcov v zelených uniformách či čiernych kuklách. Ak dokážu dostať
manželku do parlamentu a poslanci manželku na post riaditeľky SCP, postihnutým
akosi zaniká rozdiel medzi "veľkopodnikateľmi" a podnikateľmi v štátnych službách.
A to je to najhoršie. Tohoto dedičstva sa nezbaví ani nasledujúca generácia.
Privatizácia je tak len logickým dokončením kolektivizácie.
Nepoznáte niekoho, kto za zápornú cenu kúpi akcie s nulovou cenou?
Dokonca, máte mimoriadnu príležitosť: Darujem milión! V akciách. Nemám totiž
zbytočných tisíc korún ročne na financovanie potrieb monopolu, ktorý sme raz u
zaplatili v cene kupónových knižiek.
České SCP, kde mám tiež pár bezcenných akcií, ma už viac než 5 rokov
neráčilo informovať, či ešte mám niečo na účte. Našťastie, v tomto prípade mám
šancu jednoducho nezaplatiť za vedenie účtu, nech si ho zaplatia z hodnoty akcií.
Epilóg
Tunelovanie SCP začína práve novým cenníkom. Ide vlastne o likvidáciu
akýchkoľvek ilúzií o kapitálovom trhu u cca 1 % obyvateľov, ktorí ešte stále majú na účtoch v SCP viac
než niekoľko desiatok akcií, ale rozhodne nie kontrolné balíky. Tie sú sústredené len u niekoľkých
stovák (možno už len desiatok) subjektov. Väčšina bezcenných akcií sa nachádza na účtoch fondov. Fondy, okrem niekoľkých výnimiek,
sú v likvidácii. Kto získa poplaty za vedenie účtu od týchto fondov?
SCP vykázalo minulý rok zisk, tento rok vykáže pravdepodobne stratu. Bude to dôvodom na jeho
privatizáciu? Privatizáciu monopolu, ktorý sme zaplatili v cene kupónových knižiek?
Privatizácia skončila, treba zamiesť stopy. Stopy po tunelovaní sú
v evidencii pohybov na účtoch v SCP. Ich hodnota z hľadiska dokazovania pohybu špinavých
peňazí je porovnateľná len výškou majetku, ktorý sa v privatizácii "vyparil". A o to
vlastne ide ...
Za prípadné drobné nepresnosti sa vopred ospravedlňujem. Podstata tohoto príspevku je dúfam zrozumiteľná každému, kto ho dočítal do konca.
V této poznámce pod čarou je poměrně důležité slovo "částečně" a konec věty, který říká ”včetně nově otevřeného Newexu...” (opravdu, ale opravdu) není podstatný. Zmínil jsem se o tom pod čarou právě proto, že příslušnou přednášku k zahraničním finančním expertům a obchodníkům s cennými papíry - ze které článek čerpá - jsem měl 10. listopadu 2000, a Newex otevřel pro obchodování 3. listopadu, tedy týden před mou přednáškou. Věděl jsem předem, že by měla existovat alespoň zmínka o této nové burze ve Vídni, tak jsem umístil nepodstatnou zmínku o Newexu do poslední poznámky pod čarou v přednášce i v článku.
Článek paní V. Šandové z AMI Communications v zastoupení burzy cenných papírů Praha a. s. pak udává objemy obchodování s českými cennými papíry za měsíc říjen 2000. Není složité prostým vydělením údajů, které uvádí zjistit, že objem obchodů s českými papíry v zahraničí (na londýnské burze, německých burzách a NEWEXu) dosáhl téměř 10 % celkového objemu na Pražské burze (BCPP). Kupodivu, stať, která na začátku říká, že se do mého článku "vloudila mylná informace" vlastně vzápětí potvrzuje, "…že obchodování hodnotných českých akcií (blue chip shares) částečně "přešlo" z Pražské burzy cenných papírů na zahraniční burzy", jak jsem v poslední poznámce pod čarou skutečně řekl. Myslím, že v souvislosti s téměř 10 procenty je slovo "částečně" celkem v pořádku. Je dobré však zopakovat, že ani částečný přechod obchodování s českými cennými papíry na zahraniční burzy, ani nová burza ve Vídni - Newex - netvořily těžiště mého článku. (V tomto smyslu, dva názory významných českých analytiků na novou burzu Newex - které byly přiloženy ke kritice paní Šandové - obsahovaly profesionální a správné informace a lze s nimi naprosto souhlasit.) Můj článek však, abychom to zase připomněli, byl ovšem úplně o něčem jiném a hlavní myšlenky v článku - např. část přednášky profesora Millera z University of Chicago, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, k českým privatizátorům a dalším ekonomům - byly napsány "nad čarou". Z poznámek "pod čarou" byla asi nejméně důležitá právě poslední poznámka, kterou si ovšem paní Šaldová vzala "na mušku".
Vloudila se sem ale nějaká "nejasnost" (pokud nechceme říkat "mylná informace"). Paní Šaldová (v zastoupení Pražské burzy) říká: "Behem rijna, prvniho mesice fungovani NEWEXu, probehly obchody se 4 emisemi ceskych akcii a 1 emisi GDR. Celkove objemy obchodu s ceskymi cennymi papiry dosahly 4,2 mil. Kc (67 910 Eur)., napr. dnes dosahl objem zobchodovanych ceskych akcii na NEWEXu 0,- Kc." Když se podíváme na její údaje (kde je obdržela?), které říkají, že 4,2 mil. Kč se rovnají 67 910 EUR, nevěříme svým očím. Pokud údaj 4,2 mil. Kč je správný, vyjde nám asi 123 000 EUR (kurs na podzim byl asi 34 CZK/EUR). Pokud vezmeme její údaj 67 910 EUR, vyjde nám přibližně 2,3 mil. Kč (a nikoli 4,2 mil. Kč). Údaje by přibližně vycházely pouze v případě britské libry a nikoliv euro.
Další - a doufejme poslední - podezřelý údaj v jejím kritickém článku se týká obchodování na Newexu za měsíc říjen, tj. výše zmíněných částek 4,2 mil Kč resp. 2,3 mil. Kč. Ku podivu, obchodování na této nové burze začalo až 3. listopadu, jak potvrzuje nedávný e-mail, který mi byl z Newexu zaslán a ve kterém se praví:
Dear Prof. Blaha,
considering your request, please find enclosed the attached Excel-File.
It includes overall trading volume on a monthly basis. Please do not
distribute these data to third parties. As you have correctly mentioned
trading on NEWEX started on 3 November 2000.
With best regards from Vienna
Markus Fichtinger fichtinger@newex.com
Je možné, že údaje v jejím článku, ať již 4,2 nebo 2,3 mil. Kč (případně v EUR nebo GBP) za měsíc říjen byly "nejasné"?
Paní Šaldová však v reakci na můj článek (přeložený velmi kvalitně a rychle panem T. Pecinou), píše Britským listům: "Pro ilustraci toho, nakolik tyto akcie "presly" na NEWEX Vam posilam jasna data..."
Je však možné, že tato reakce na můj článek nebyla míněna vážně a nebo že "mlžila". Lze se domnívat, že většina čtenářů (soudě podle došlých ohlasů) velmi dobře rozpoznala, že těžiště mého článku leželo jinde, např. v části "Rekapitulace", kde se mluvilo o přednášce prof. Millera, kterou učinil v Praze v říjnu 1991 a ve které (marně?) vysvětloval základní principy vytváření a fungování finančních a kapitálových trhů některým "otcům kuponové privatizace". Z této přednášky byly pořízeny zvukové záznamy a byl vydán dokument (růžová brožurka) přepisující celý audio záznam přednášky, následných dotazů a diskuse včetně překladu do češtiny. Brožurek bylo vydáno pouze 500 (a v té době počet členů Bankovní ekonomické společnosti dosahoval asi 360) a posledních dnech nastala menší "skrytá" sháňka po těchto brožurkách. Dovolím si trochu snít. V případě prodejů brožurek v dražbách - za peníze samozřejmě, ne za kupony - přece jen bych na "české cestě" a "kuponové privatizaci" vydělal: mohl bych jich totiž několik dovézt z Kanady a Spojených států. Proč se brožurky povalují právě tam, ví Bůh...
