O knize Jana Drábka: Po uši v postkomunismu
Tak trochu jiné vzpomínky diplomata
Autobiografie diplomata Jana Drábka, skrývající se pod málo poutavým přebalem, se může na první pohled jevit jako další přírůstek do řady běžné memoárové produkce, již zpravidla tvoří více či méně vyvážená směs klípků ze života "společenské smetánky", intimní (leč velmi lichotivé) pohledy na autora na křižovatkách národních dějin, výčet velkých osobností, jež skromný velikán poznal a na závěr, jako přídavek, několik instantních úvah na nadčasová témata, jako je osud a poslání českého národa.
Drábkova kniha je jiná. Autor, jenž o sobě netají, že je "mužem devatera řemesel", se octl na výsluní společenského života až v poměrně pozdním věku, a je zřejmé, že po návratu z Kanady, kde prožil převážnou část svého života, do rodné Prahy nikdy neztratil západní a praktickou - v oblasti duchovní pak evangelickou - perspektivu věcí.
Jeho kniha vzpomínek se zvláštním způsobem soustředí kolem události, která zřejmě navždy změnila autorovo vnímání staré vlasti. Když Jan Drábek působil jako český velvyslanec v Tiraně, jeho ženu postihla vážná nemoc, a bylo třeba dostat ji za každou cenu do péče evropských, nikoli albánských lékařů. Tehdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec souhlasil s vysláním speciálního letadla pouze pod podmínkou, že veškeré náklady uhradí sám Drábek, a letadlo stejně neodstartovalo, dokud velvyslanec svůj ústně daný slib nepotvrdil faxem. To bylo pro Jana Drábka nejen pokořujícím aktem vyjádření nedůvěry, ale egoismus a bezohlednost českého establishmentu ho natrvalo zbavily schopnosti žít v zemi, která, jak hořce poznamenává na konci své knihy, přestala být jeho vlastí.
Drábkova kniha není napsána zvlášť brilantním jazykem (a rozhodně by snesla další jazykovou korekturu), nepřináší překvapivá odhalení a jedná se o dílo i po literární stránce spíš průměrné než vynikající; svou schopností zjednodušovat a analyzovat problémy českého prostředí, zejména na pozadí Drábkovi dobře známé západní reality, se však úrovni ostatní memoárové produkce vymyká.
Takto lakonicky např. hodnotí Jan Drábek polistopadový vývoj v České republice:
...Tehdy v roce 1989 se lidé u nás ptali, jak začít budovat demokracii západního stylu. Česká společnost neměla lidí s takovými znalostmi nazbyt. Ale počkejte - co disidenti? Ti přece hlásali nutnost zavedení různých svobod. Jsou to většinou intelektuálové a teď by se nám hodili. My Češi se rádi necháváme ohromovat diplomy a tituly. A ti disidenti taky umějí psát prohlášení, která sice nebyla vždy tak úplně srozumitelná, ale alespoň dávala člověka jakousi naději.
Takže disidenti nakonec vyhráli volby v roce 1990 a vzápětí se ukázalo, že to byla vlastně katastrofa. Částečně protože neuměli vládnout - poněkud si vládnutí pletli s květnatou debatou. Z velké části to ale bylo také proto, že jim zezdola nepřicházely žádné srozumitelné pokyny. Stále to ještě byla vertikální společnost. Směrem dolů. Žádné kvašení, žádné signály zezdola. Dobré vládnutí byl pro lidi stále ještě pojem vládnutí shora. Něco, z čeho má člověk užitek, aniž by musel jakkoliv přiložit ruku k dílu. A jestli tady toho dobrého vládnutí moc není, tak se alespoň na všechno u piva hezky nadává.
Tento vývoj ovšem neunikl pozornosti mazanějších politiků. Ti využili času, který jim poskytli disidenti, když byli u vesla, aby se patřičně zorganizovali v partaje. Taky k tomu, aby poslechli rad profesionálních politických poradců ze Západu. Ti jim ukázali, jak nejlépe nastylizovat své sliby a jak je pak nejefektivněji rozšiřovat. Další volby pak už disidenti a diletanti na celé čáře prohráli a ve vedení je vyměnili prohnaní profesionálové. Nezatížení přílišnou sentimentalitou přišli s mazanou kupónovou privatizací a vzápětí hodili přes palubu hospodářsky zaostalé Slovensko.
Noví vládci byli však už podstatně pomalejší, když přišlo na reorganizaci a utužování institucí, bez kterých se žádný skutečně demokratický systém neobejde - soudnictví, policie a jiných státních řídicích systémů. Soustředili se na daleko třpytivější projekty jako vývoj nové škodovky (když předtím automobilku prodali firmě Volkswagen), na třpytivou Prahu, nové dálniční spoje se Západem a také na výstavbu ruzyňského letiště.
Personál ministerstev byl sice z velké části vyměněn, ale ministerstva samotná fungovala dál podle starého systému. Nadále v nich a i kolech nich byli u moci mistři utajování, autoritativní byrokrati, Moskvou vyškolení oficíři nebo zkorumpovaní advokáti a soudci. Ti nejenže prosperovali, ale získali též čas k tomu, aby se mnohem lépe opevnili ve svých postech.
Ještě snad zhoubnější pro rodící se demokracii byli přežívající hegemoni ve formě gigantických průmyslových komplexů. Ty nejenže fungovaly podle starých zvyků, ale v jejich vedení zůstali i staří manažeři. Za pomoci těžkých vládních subvencí, kreativního účetnictví a nadmíru zatemňujícícho chvastounství dokázali političtí profesionálové u kormidla udržet téměř čtyři roky celý systém jakžtakž nad vodou. Až teprve na jaře roku 1996 signalizovalo uvedení prvního Klausova balíčku pravděpodobný ekonomický kolaps země. V roce 1998 byly vyhlášeny další volby. Tentokráte se na scénu dostavili sociální demokraté, kteří se během několika let v opozici naučili obstojně slibovat.
To už jsem pakoval. Demokratizace země, s níž jsem před osmi lety nadšeně přijel pomáhat, se nekonala. Osm let po listopadové revoluci rostla polská a maďarská ekonomika o 6 procent ročně, zatímco produktivita té naší o dvě procenta ročně klesala. Její hlavní tvůrce Václav Klaus byl za to zvolen předsedou parlamentu.
Nezaměstnanost vzrůstala, inflace byla najednou dvojnásobná a cena české koruny soustavně klesala. Už nikdo nemluvil o středoevropském ekonomickém tygru.
Nejhorší na tom všem byla ta blbá nálada. Tento pojem pojmenoval Václav Havel, avšak poté se sám jeho popularity polekal a snažil se ho zříci. Ale blbá nálada tu rozhodně byla a snažit se ji pojmenovat nějak jinak by nikomu nepomohlo. Všichni jsme měli k této náladě svůj důvod: Byla to chyba chamtivých politiků, starých zažraných komoušů a také cizinců, kteří nás už zase vykořisťovali.
Nikdy jsme však nebyli na vině my. Nemohly za to naše podniky, které neplatily svoje dluhy, ale soustavně vyplácely bakšiš. Nikdo nehledal chybu v naší nízké produktivitě a krátkých pracovních hodinách, na něž jsme si zvykli. A rozhodně za to nemohla naše neschopnost chovat se jako národ - jako lidé se společnými nadějemi a cíli. Jaké lidé chovající se ohleduplně jeden vůči druhému.
Někdy se mi zdálo, že Češi dovedou táhnout za jeden provaz jen tehdy, když jim nějaký fotbalový nebo hokejový manšaft vybojuje světové prvenství, a pak si pletou sportovní fanatismus s národní hrdostí...
(Jan Drábek: Po uši v postkomunismu. Vydal Knižní klub a Ikar, Praha 2000)
O Janu Drábkovi
Jan Čulík, Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích, 1971 - 1989, Praha, Trizonia, 1991, str. 161 - 163
Jiným autorem, který ve svém díle konfrontuje americkou a československou zkušenost, je kanadský prozaik a novinář českého původu JAN DRÁBEK (nar. 1935). Drábek odešel s rodiči z Československa v roce 1948. Studoval na univerzitách ve Spojených státech, v Indii a v Kanadě, sloužil ve válečném námořnictvu a pracoval jako novinář a středoškolský učitel. Jeho dva romány A co Václav? (68 Publishers, Toronto, 1975) a Zpráva o smrti Růžového kavalíra (68 Publishers, Toronto, 1977) jsou svědectvím o životě na Západě z pera autora, který má hlubokou zkušenost života v západní společnosti, zároveň však neztratil český pohled na svět.
Oba Drábkovy romány stojí na hranici mezi zábavnou a vážnou literaturou. Žánrově totiž částečně spadají do oblasti thrilleru. Pojednávají o osudu českých emigrantů po roce 1948 a v takových příbězích je politická a špionážní tematika, i když se vyskytne třeba jen okrajově, téměř nevyhnutelná. Svorníkem struktury obou příběhů je politická vražda. Celkové vyznění obou děl je však vážné. Ústředním námětem Drábkových próz je motiv vykořeněnosti z vlastního kulturního prostředí. Oba texty mapují proces psychologického přerodu, během něhož se český hrdina pokouší přizpůsobit novým poměrům. Drábkovi vyděděnci ztratili po komunistickém puči vlast, ale novému prostředí na Západě se nakonec nejsou schopni přizpůsobit. Zpočátku u nich sice dochází k vnějškové adaptaci, časem však proti životu v nových poměrech revoltuje jejich podvědomí. Projevuje se to například různými psychosomatickými onemocněními. Emigrace Drábkovým hrdinům zasadila těžkou psychickou ránu, která se v jejich pozdějším životě mění v otevřené, nevyhojitelné trauma.
Hlavní postavou románu A co Václav? je Čech, který (jako sám Jan Drábek) emigroval z Československa s rodiči r. 1948. Získá stipendium ke studiu na exkluzivní vysoké škole na americkém Jihu, tam se však má možnost zblízka seznámit s některými méně atraktivními rysy života v uzavřené a pokrytecké univerzitní společnosti. Ožení se s dívkou ze zámožné podnikatelské rodiny, manželství se však brzy rozpadne., Hrdina učiní ještě několik pokusů najít místo v americké společnosti, nakonec (v roce 1968) však končí v Kanadě jako společenský ztroskotanec.
Hrdina knihy Zpráva o smrti Růžového kavalíra je také český poúnorový emigrant. I on se pokouší integrovat do severoamerické společnosti a po ekonomické stránce je relativně úspěšný. Mělká existence příslušníka kanadských středních vrstev ho však postupem času stále méně uspokojuje. Po dvaceti letech života ve vakuu, ve společnosti, kde je možné skoro všechno, a proto na ničem nezáleží, je svým psychickým stavem dohnán k jednoznačné, činorodé akci. Dostanou se mu do rukou informace o tom, kdo v padesátých letech v Německu zavraždil jeho strýce, plukovníka zpravodajské služby československé armády, který s hrdinou v roce 1948 emigroval z Československa. Zjistí, že strýce zastřelil mnohonásobný vrah a někdejší sadistický velitel stalinského pracovního tábora, který byl začátkem normalizace sedmdesátých let opět jmenován do vysoké funkce na pražském ministerstvu vnitra. Hrdina se rozhodne vydat se do Československa a vraha svého strýce zastřelit, aby nemohl dále škodit. Je si vědom toho, že pokud se tohoto člověka skutečně podaří usmrtit, bude zatčen a bezpochyby nakonec popraven. Je s tím však smířen. Oba Drábkovy romány jsou mimo jiné i protestem proti politice těch států, které se pokoušejí s diplomatických důvodů za každou cenu udržovat politické styky s diktaturami, bez ohledu na osud utlačovaných občanů těchto zemí.
Ivan Langer vysvětluje, proč nemohl poskytnout v daný den rozhovor Britským listům
To: Tomáš Pecina
Vážený pane redaktore,
je mi líto, že jste neakceptoval moji omluvu a důvody, pro které
jsem musel zrušit náš plánovaný rozhovor. V každém případě však musím
odmítnout Váš závěr, že můj důvod odkladu nebyl zásadní, nýbrž
"taktický", jako závěr neopodstatněný a především nezakládající se na
pravdě.
Jistě víte, že jednání mediální komise se protáhlo více, než
bylo plánováno , a to až do cca 15, 30. Přineslo mi to vážné
komplikace, neboť jsem měl plánované setkání s rektorem VUT Brno v
17,00 v Mikulově, a proto jsem musel, urychleně po ukončení jednání
komise odjet do Mikulova, kam jsem i tak přijel s velkým zpožděním.
Tedy důvody ryze věcné nikoliv taktické. Trvá-li Váš závěr, že BL
nemají nadále zájem o rozhovor se mnou, musím s lítostí konstatovat,
že je to ke škodě jak Ivana Langera, tak i BL, respektive jejich
čtenářů.
I tak vám přeji příjemný den a někdy nashledanou.
Ivan Langer
O manipulativních praktikách pořadu "Volejte řediteli"
Petr Sládeček
Vazeni,
ve vcerejsich Lidovych novinach byl v lehce zkracene
verzi publikovan muj dopis o iluzionismu Vladimira
Zelezneho v poradu Volejte rediteli. Redakci jsem ho
poslal hned zacatkem brezna, v den, kdy vysel clanek
brazilskeho novinare Fabiana Golga...
Pokud jste necetli, prikladam. Me osobne se tema
zda dulezite, neb jde o velmi nazorny priklad medialni
manipulace, ktera probiha primo pred ocima nic
netusicich divaku.
S pratelskym pozdravem,
Petr Sládeček
Vážená redakce Lidových novin,
Chtěl bych Vám napsat několik řádků k článku Fabiana Golga “Volejte spasiteli.Volejte řediteli”,v němž jsou popsány manipulativní praktiky užívané v pořadu televize Nova Volejte řediteli.
Jako bývalý vedoucí programové akvizice a programový ředitel televize Nova jsem se na přípravě pořadu v létech 1994 až 1998 sám několikrát podílel. Z vlastní zkušenosti mohu uvést následující:
Pořad Volejte řediteli byl připravován zvlášť k tomu určeným redaktorem za podpory pracovníků Public Relations a programu. V průběhu týdne byly sebrány dopisy diváků a připraveny různé programové informace. Odpovědný redaktor míval s moderátorem pořadu a ředitelem televize v jedné osobě Vladimírem Železným pravidelnou poradu, na níž byl připraven základní dramaturgický koncept sobotního živého vystoupení.
Dotazů vždy chodilo hodně a vybíraly se pochopitelně jen takové, které se hodily, tedy pochvalné i “kritické” - nastolující jen taková kritická témata,na něž si moderátor přál odpovída.
Úplné vymýšlení otázek a jmen diváků z vlastní zkušenosti potvrdit nemohu, i když existence tohoto aktu byla v Nově vždy veřejným tajemstvím a zdrojem nejrůznějších legrácek a vtipů mezi zaměstnanci.
V den vysílání byl vždy podůrný dramaturgický tým na místě ve studiu již po deváté hodině ranní,
aby pomohl zpracovat telefonické dotazy, které přícházely na zvláštní linky sličným telefonistkám přímo do studia . Tým psal nebo nalepoval na kartičky s dotazy stručné odpovědi ,pomáhal dohledávat informace,diskutoval s připravujícím se moderátorem.
V určitém čase před zahájením přímého přenosu však moderátor přísun dotazů ukončil - když si již plně utřídil a sestavil materiál, pořadí svých odpovědí ad. Od té chvíle nosily telefonistky papírky s dotazy na jedno určené místo na stole, kam moderátor v průběhu vysílání pořadu už nikdy nesáhne.
V živém vysílání jsme sice mohli vidět slečny,kterak papírky s otázkami na stůl pilně nosily, nicméně šlo pouze o herecký akt - moderátor bral vždy jen z hromádky dotazů, na něž byl připraven.
Drnčící telefony, rozhovory telefonistek s diváky a čerstvé dotazy na moderátorově stole v průběhu přímého přenosu sice vypadaly efektně a dodávaly pořadu patřičný ráz dramatičnosti a autenticity,
ve skutečnosti však šlo o pouhý tyjátr. Telefonistky byly v pořadu křovím a bariérou, která přístupu čerstvých diváckých dotazů k moderátorovi ve skutečnosti naopak zabraňovala. Šťastný divák, který se v průběhu pořadu dovolal, neměl žádnou šanci, že jeho dotaz bude rovnou zodpovězen. Nikomu však zřejmě nepřišlo nikdy divné, že se odpovědi nedočkal - co se dá dělat, asi se dříve do studia dovolali jiní, tak třeba mi odpoví za týden …
Dnes je běžné v rádiích i v některých televizích, že diváci volají přímo do studia a povídají si naživo s moderátorem či s jeho hosty. Existují i celé pořady na interaktivní bázi (např. nesmírně populární Andrei Gheorghe v rumunském rádiu PRO FM odpovídá on-line na naprosto jakoukoli otázku, dokáže-li ji posluchač zformulovat během třiceti sekund).
Pořad Volejte řediteli se však interaktivně pouze tvářil. Žádný skutečný dialog nikdy nenastal,
vžy šlo o monolog v plné režii moderátora. Přes všechen ten telefonický šrumec ve studiu moderátor
vlastně v klidu, nikým nerušen, odpovídal pouze a jedině na otázky, na něž byl dopředu připraven.
Popsaná praxe ve Volejte řediteli platila v době, kdy jsem v Nově působil. Zda stále trvá, nevím.
S přátelským pozdravem,
Petr Sládeček
Janě Dědečkové: Jak mohou být politikové vydíratelní?
Vážená paní Dědečková,
neviděl jsem pořad o panu Kučerovi a asi ani vidět nebudu. Přesto jsem si s
porozuměním přečetl Váš opovrhující výkřik. Nechci se rozepisovat, ale velmi
mě zarazilo, co píšete: "Že mají bohaté archivní materiály na každého z
politiků, kterými je vydírali už v době krize, je veřejným tajemstvím."
Jak mohu být dobrým politikem, když na mě má někdo bohaté materiály, kterými
mě může vydírat? Tomu nerozumím. Za to by se snad měl stydět (ten politik).
Jestliže jsem provedl něco, co se neslučuje s mým postavením politika,
seberu se a úprkem prk prchám z politiky, aby na mě nějaký hulvát z
veřejných médií nemohl něco vynést.
Pravděpodobně ale "je veřejným tajemstvím", že vydíratelný politik bude
raději nadávat na vyděrače, než by se zrakem zahanbeným opustil to, co mu
vydíratelnost dovolilo.
Nebo se snad mýlím?
S pozdravem
Mgr.Jiří Hruška, Valašské Meziříčí
východní pohraničí
(daleko od centrální vydíratelnosti i politiky)
Jen je "bohuzel" psan prave rukou cloveka, ktery je jednim ze strujcu
"ohrozeni svody slova" v nasi zemi, a proto nebude bran nikym z politiku
vazne.
Kdyby jej napsal kdokoliv jiny, mozna se nad smyslem onech slov nekdo ze
zodpovednych alespon zamysli, ale diky jmenu autorky jej ihned
zainteresovani
jedinci prinejmensim shodi ze stolu, bez sebemensi snahy o alespon vlastni
soukromou analyzu.
Pokud by totiz nektery politik nasel v sobe dostatek
odvahy
a dal temto slovum verejne zapravdu, okamzite by se dostal do pozice ,kdy by
jej nasi radoby "nezavisla" CT v cele s pany Komersem, Vitkem, Dekojem apod.
totalne odstrelila a udelala z nej politickou mrtvolu. Toho jsou si
samozrejme
nasi politici velmi dobre vedomi a proto radeji neresi nic, chovaji se
naprosto v intencich klasickeho statniho urednika,ktery radeji neresi nic,
nez
aby nedejboze ohrozil svym skutecnym nazorem svou politickou existenci.
Je
jen
skoda, ze se doposud nenasel zadny odvazlivec, ktery by dokazal podat
trestni
oznameni na ministra vnitra za jeho zcela umyslne a vedome porusovani zakona
tim, ze nekonal to, co je ze zakona povinen v pripade porusovani zakona
jinde,
to jest, ze nezakrocil proti vzpoure a svevolnemu ovladani verejne
instituce.
Tim se dopustil prinejmensim napomahani tresneho cinu neopravneneho uzivani
cizi veci. A nejen on.
Nemam zadne zkusenosti z jinych zemi, ale nemyslim
si,ze ministr,ktery prohlasi, ze "neni dulezita podstata veci ale ze je
dulezitejsi to, jak se veci jevi verejnosti, a verejnost ovladaji media", ze
by takovy ministr byl napriklad ve Velke Britanii druhy den clenem kabinetu.
To je takova mala otazka pro pana Culika,ktery se v teto zemi orientuje.
Nechci prilis predjimat, ale mam obavu, ze podobne budou bohuzel mozna
nazirat na celou kausu i soudci, kteri budou delat vse pro to, aby si proti
sobe nepostavili nase "hrdiny z velina" a budou se jiste snazit kausu dovezt
do ztracena. Chtel bych byt optimistou, ze novy legalni reditel udela po
svem
nastupu v CT skutecny poradek, ale i on bude muset ve svem vlastni zajmu
vazit
kazde slovo, protoze dokud budou nekteri jedinci v CT citit podporu a, nebojim
se toho vyrazu, poseroutkovstvi, nekterych radoby politiku , dokud novy
reditel nebude citit v zadech podporu nejen politickou ale predevsim
zakonnou,
pak toho moc nezmuze. Jenze takovou podporu mu zcela jiste nedaji takovi
lide,
jako ministri Dostal, Gross, panove Kuhnl, Ruml, Veskrna (Havel), pani Buzkova
aspol. Dokud v teto zemi budou samotni tvurci zakonu verejne, zamerne a
zcela
otevrene porusovat a podporovat porusovani zakonu, pak zde nebude vladnout
ani
vlada, ani parlament, ale ve skutecnosti to bude, stejne jako je tomu
nyni, mala
skupinka lidi, kteri v techto radoby politicich vzbuzuji pocity plnych gati.
Drive nez po novych volbach se skutecnych zmen nejenom v CT urcite
nedockame, ale kdyz sleduji preference nekterych spolku svatych,pak mam duvodne obavy
z
toho, ze se jich nedockame ani v dohledne dobe.
Presto doufam, ze v teto zemi jednou bude vladnout skutecne pravo a zakony,a
ze se toho mozna doziji alespon me male deti.
Dopustili se Železní poškozování věřitele?
Praha 21. března 2001 - Společnost CME podala v minulých dnech odporovací žalobu, kterou se domáhá neúčinnosti tří kupních smluv týkajících se převodu pozemků a nemovitostí Železných, které ze svého majetku vyvedli na akciovou společnost Tanzberg Mikulov, ovládanou Vladimírem Železným. Ta pak obratem vložené nemovitosti v celkové hodnotě přes 101 milionů korun převedla na společnosti Thunovská, a.s., Sibeliova, a.s., a společnost Piaristé, a.s. Všechny tyto společnosti jsou ovládány spřízněnými osobami Vladimíra Železného, zejména právníky z advokátní kanceláře Rozehnal a partneři.
„Žalobu jsme podali také proto, že orgány činné v trestním řízení se naším podáním v téže věci již druhý rok nezabývají,“ prohlásil Fred Klinkhammer, prezident a výkonný ředitel CME. „Teď jde navíc o zajištění vykonatelnosti arbitrážního rozsudku proti Železnému,“ dodal. Vladimír Železný správně předpokládal, že ve svém soukromém arbitrážním sporu se CME bude prokázáno, že porušil smluvní ujednání. Zřejmě proto se rozhodl učinit spolu se svou ženou úkony, které měly ztížit případnou vymahatelnost nadcházejícího arbitrážního rozhodnutí. Navíc také zřejmě naplňují podstatu trestného činu úmyslného poškozování věřitele.
Podle názoru CME učinili manželé Železní a následně akciová společnost Tanzberg Mikulov tyto právní úkony „in fraudem creditoris“, tedy s cílem poškodit věřitele. Jejich motivem mohly být obavy z povinnosti nahradit případnou pohledávku, která mohla společnosti CME vůči Železnému vzniknout v souvislosti s jeho jednáním v rozporu se zákony a uzavřenými smlouvami. Napadené kupní smlouvy se týkají objektů v Praze 1, Praze 6 a v Mikulově na Moravě. Zápis do listu vlastnictví v příslušných katastrech nemovitostí byl ve všech třech případech učiněn ve dnech 9. a 10. 6. 1999.
Odporovací žaloba na neúčinnost právních úkonů manželů Železných je součástí kroků společnosti CME, které mají prostřednictvím českých soudů zajistit vymahatelnost rozsudku Amsterodamského arbitrážního tribunálu. Ten svým výrokem určil, že Železný je povinen zaplatit společnosti CME 27,1 milionů dolarů včetně úroků z prodlení. Ty ke dnešnímu dni přesahují částku 115 000 dolarů s tím, že do sedmitýdenní lhůty k zaplacení, kterou si sám Železný veřejně stanovil, zbývá 22 dnů (viz. www.cnts.cz).
Kontakt:
Donath-Burson-Marsteller
Michal Donath