Dnešní demokracie nestačí na řešení problémů jednadvacátého století
Politikové nesmějí uhýbat před tvrdou realitou
Shrnujeme několik poznámek z redakčního úvodníku časopisu New Statesman z března 2001.
Co to je na moderním životě, že skutečnosti, které by naše předky v podstatě vůbec nevzrušovaly, se stávají celostátní krizí? V devatenáctém století a ještě začátkem století dvacátého docházelo k epidemiím slintavky a kulhavky - na niž zvířata neumírají a už vůbec ne lidé - téměř každoročně. Politikové nesvolávali krizová zasedání a nikdo autoritativně nenařizoval lidem, aby zůstávali doma a nikam nejezdili.
Co se tedy změnilo?
Zaprvé, moderní zemědělství je tak intenzivní a je tak silně závislé na maximálním využívání investic, půdy a surovin, že se nedokáže vyrovnat s nevýkonností dočasně nemocných zvířat, která produkují méně mléka a méně masa. Zadruhé, distribuce potravin je celostátním způsobem integrována, takže nemoc, která zůstala v roce 1967 v podstatě zcela omezena na pár okresů ve Walesu, se nyní dokáže rozšířit po celé zemi za pouhých několik dní. Vznik epidemie slintavky a kulhavky je tedy hned dvojím ironickým komentářem ohledně moderních zemědělských metod, které zvyšují riziko rozšíření nemoci a zároveň zajišťují, že to, co kdysi bývalo pro zemědělce jen určitým problémem, je pro ně nyní katastrofou.
Zemědělství dnes ignoruje zásady tradiční péče o hospodářská zvířata: totiž že pro minimalizaci možností nákazy nesmějí být zvířata umísťována v přeplněných prostorách a že aby se na zabitých zvířatech nerozmnožovaly mikroby, doba a vzdálenost mezi porážkou a konzumací masa musejí být do nejkratší. Dovolili jsme zemědělství a distribuci potravin, které jsou pod vlivem nenasytnosti supermarketů, aby se rozvíjely jako jiná moderní průmyslová odvětví, zaměřená na zisk, s důrazem na vysokou produktivitu a výkonnost. A tak krávy dostávají jako krmivo rozdrcené zvířecí pozůstatky jako levný zdroj bílkovin. Více zvířat se chová v intenzivnějších podmínkách na méně farmách. Jatka jsou podřízena úsporám v důsledku velkého objemu provozu, takže poklesl za posledních patnáct let v Británii jejich počet o dvě třetiny. Zvířata jsou na jatka dopravována průměrně na vzdálenost 150 kilometrů a často mnohem dál. Centralizované distribuční systémy supermarketů vyvolávají další odklady mezi usmrcením zvířete a konzumací jeho masa.
Představme si, že vláda nyní vydá nové předpisy, které by všechny tyto nesmysly - nejsou o moc pošetilejší než sovětská kolektivizace zemědělství - zrušily. V důsledku toho by došlo k drastickému zvýšení cen potravin. Jestlipak by denní tisk, který dnes kritizuje intenzivní metody zemědělství, zdvořile takovým vládním opatřením tleskal? Bylo by myslitelné, že by taková vláda vyhrála příští volby? Absolutně ne.
Je to perfektní ilustrace argumentu profesora Hobsbawma. Liberální demokracie je v současnosti velmi špatně vybavena k tomu, aby se dokázala vypořádat s problémy jednadvacátého století. Voliči jsou nyní povzbuzováni politiky i sdělovacími prostředky, aby volili tak, jak jim velí jejich osobní zájem - zvyšování životní úrovně, nižší daně, a tak dále - demokracie se ve svém důsledku skoro vůbec neodlišuje od tržního konzumerismu, který, podle svých stoupenců, dokáže lépe informovat o tom, co lidé opravdu chtějí. Dostali jsme se do pasti tyranie malých rozhodnutí. Lidé si kupují levné potraviny (anebo pro ně hlasují), pro většinu lidí, kteří nemají moc peněz, je to racionální alternativa. Výsledkem je, že zvířata žijí v nelidských podmínkách a jsou vystavována riziku nemocí, které někdy pak mohou postihnout i lidi - a ten výsledek by si nikdo sám dobrovolně nezvolil. Ano, je perfektně racionální, aby občané hlasovali pro nižší daně, aby jezdili na nákup vlastním automobilem a aby posílali své děti do nejlepší školy, i když za to musejí platit. Avšak každý, kdo by si úmyslně zvolil, k čemu to všechno pak vede - ke zdecimovaným veřejným službám, ke globálnímu oteplování a k rozdělené a konfliktní společnosti - jistě vypadá, jako by se zbláznil.
Profesor Hobsbawm argumentuje, že politická rozhodnutí by měla být založena "na společných anebo skupinových zájmech a nikoliv na volbě jednotlivců, usilujících o své soukromé dobro". Avšak demokratičtí politikové, aspoň na veřejnosti, skoro úplně tuto pravdu zapomněli. Politikům vládnou marketingoví odborníci, a tak si politikové rozdělili voličstvo do charakteristických skupin, členové každé z nichž jsou spojeni svými sobeckými, individuálními zájmy a úzkoprsostí. Politikové se přidržují americké politologické teorie, že v současnosti, kdy politikové už nemají u voličů automatickou autoritu a jejich zemi nehrozí zvnějšku žádné nebezpečí, vládci Západu musejí dostávat od voličů znovu každý den mandát k vládě. A tak konzervativci mění svou politiku skoro tak často, jak často se převlékají, v reakci na nejnovější průzkum veřejného mínění. Labouristická strana se někdy snaží učinit to, co je správné, ale jen nervózně, za předpokladu, že bude také vyhovovat nejnižším instinktům veřejnosti, že budou ostře zasahovat proti žadatelům o asyl a proti zločinnosti.
Nic z výše uvedeného by nemělo být argumentem proti demokracii. Avšak vlády musejí vést s lidmi dialog, pokud mají lidé pochopit, jaké dopady má technopolitické rozhodování na skutečné lidské bytosti. Politikové musejí být odvážnější, musejí najít v sobě odvahu prezentovat veřejnosti tvrdé alternativy a nepříjemné pravdy. Před volbami nemůžeme čekat nic, ale až se Tony Blair po volbách vrátí do Downing Street, měl by Britům dát najevo, že budou muset za potraviny platit víc peněz.
NATO se připravuje sklidit svou balkánskou bouři
Velká balkánská křížová výprava Tonyho Blaira doznala podivnou proměnu, napsal 21. března v deníku Times komentátor Simon Jenkins. Oportunistická angloalbánská aliance z roku 1999 se nyní rychle rozkládá a zřejmě ji nahradí bizarní novinka - anglo-srbská aliance. Shrnujeme.
Kdybych byl balkánský politik, moc bych na to nespoléhal. Nevkládejte víru v knížata organizace NATO. Jejich rozmar je jako plevy ve větru.
Shefket Musliu je bojovník za osvobození albánského obyvatelstva Preševa, Medvejdi a Bujanovace. NATO v minulosti označilo jeho teritorium za nárazníkovou zónu, do níž neměli přístup Srbové. Proč však nyní, ptá se Musliu, najednou dovolilo NATO srbské armádě navrátit se do Preševa pod triumfálním velením generála Nebojsi Pavkoviče, nechvalně známého etnického očišťovatele Prištiny?
Bylo by pošetilé hledat v současnosti v politice NATO na Balkáně nějakou důslednost. Tony Blair a Bill Clinton se alespoň mohou vymlouvat, že se musejí věnovat také jiným věcem. Generální tajemník NATO lord Robertson se může vymlouvat méně. On rozhoduje. Během války v roce 1999 byl nejfanatičtějším stoupencem Hasima Thaci, podpořil ho při vyhnání Srbů z Kosova a dovolil mu, aby převzal iniciativu od umírněnějších albánských předáků v Prištině.
Od té doby poskytují mocnosti NATO peníze, což znamená zbraně, do stále hlubších a stále zkorumpovanějších kapes Kosovské osvobozenecké armády. NATO jí umožnilo rozšířit její boj o vytvoření Velké Albánie do sousedního Srbska a do Makedonie. Účelem tohoto chybného úsilí NATO bylo podle soukromých informací zabránit možnosti srbské odplaty.
NATO nyní bude muset sklidit bouři, kterou zasilo. V pondělí označil lord Robertson Národní osvobozeneckou armádu, která vyvolává v Makedonii proalbánskou občanskou válku, jako skupinku "lokalizovaných extrémistů". NATO podnikne nutné vojenské akce, aby je potlačilo. Makedonské vládě bude dokonce k dispozici mimo OSN a mimo NATO jednotka britských vojáků.
Lord Robertson to zřejmě myslí vážně. Každý student blairovského způsobu vyjadřování dobře ví, že výrazy nejvíce plné pohrdání jsou "lokalizovaní" a "extremisté". Včerejší albánští bojovníci za svobodu jsou dnešními "lokalizovanými podvratníky". Včerejší hráz proti hitlerovské agresi je dnes už jen ke vzteku. Loni byla podpora NATO pro Velkou Albánii "klíčová pro stabilitu Balkánu na prahu Evropy". Letos už není klíčová, ano, je pravděpodobně katastrofou.
Když byl lord Robertson britským ministrem obrany, rozhodl se bombardovat Srbsko, aby zastavil etnické očišťování, aby vytvořil multietnickou demokracii v Kosovu a aby obnovil v regionu stabilitu.Nezastavil etnické očišťování. Nenastolil multietnickou demokracii. Nyní selhal i jeho třetí cíl. Regionu hrozí bezprecedentní nestabilita a je možné, že se její obětí stane nejen Makedonie, ale i Řecko a Bulharsko.
V Černé Hoře není Srbsko, oslabené organizací NATO, dosud schopné čelit místnímu separatismu. Krvavá lázeň zde by byla opravdu strašná. Zasáhne nyní NATO, které tolik podporovalo černohorský separatismus od Bělehradu, aby mu zamezilo? V západní Bosně se Chorvati separují od Sarajeva a přičleňují se k Velkému Chorvatsku. V důsledku toho zůstane Bosna převážně muslimským státečkem, za okupace tisíců zaměstnanců OSN. Bude lord Robertson taky považoval tyto Chorvaty za "lokalizované extremisty"? Pohrozí Záhřebu bombardováním, jestliže bude Záhřeb dále podporovat územní expanzi? Nejvážnější ze všeho je hrozící občanská válka v Makedonii, kterou lze těžko nepovažovat za přímý důsledek podpory NATO albánskému nacionalismu v Kosovu. Navzdory ztrátě podpory v nedávných volbách se Kosovská osvobozenecká armáda stala arogantním regionálním násilníkem, přežraným ze západní pomoci a z peněz získaných pašováním drog a žadatelů o azyl. Třetina obyvatelstva Makedonie se považuje za osoby albánského původu. Jestliže šlo organizaci NATO skutečně o regionální stabilitu, podpora pro tyto Albánce proti jejich slovanským sousedům byla vždycky stupidní.
Samozřejmě Makedonie není jako Kosovo. Lord Robertson bude protestovat, že v Kosovu se NATO snažilo prosadit práva utlačované albánské většiny, která byla hrůzně porušována ústřední jugoslávskou vládou. V Makedonii není albánská většina pronásledována, alespoň ne podle lorda Robertsona. Takže bylo správné bombardovat v roce 1999 Bělehrad, ale není správné bombardovat v roce 2001 makedonské hlavní město Skopje. Kosovo má hodné Albánce, Makedonie zlé. To je ta radost při zasahování do konfliktů jiných lidí. Právo a bezpráví lze interpretovat jako černou a bílou. Jedna strana dostane milion dolarů, druhá strana tříštivé bomby.
Nato si hraje s ohněm. Tito Albánci vědí ze zkušeností, jak získat přátele na Západě. Terorizují vládnoucí moc a vyprovokují ji ke kruté odvetě a ke zvěrstvům. Zintenzivní tempo těchto zvěrstev, až si ho povšimnou západní sdělovací prostředky, které jsou katalyzátorem pro panikařící politiky, že "se něco musí udělat". Pak si sednou a čekají na pomoc a na bomby. Už nyní líčí albánská propaganda v makedonském Tetovu místní Albánce jako oběti fašistického slovanského režimu. Albánské třídy mají padesát dětí, kdežto makedonské jen třicet. Dejte nám zbraně. Musíme je zabít.
To je příliš primitivní i pro lorda Robertsona. Musel uznat realitu srbské moci. Dovolil jugoslávské armádě vstup do pohraničních oblastí kolem Kosova a Makedonie. Bude muset jugoslávským jednotkám nakonec dovolit udělat to, co se nepodařilo jemu: bránit srbské enklávy a historické památky v Kosovu. Dosud Robertson plně podporoval UCK, teď zastává názor, že v Makedonii musí podporovat tamější vládu proti pomahačům UCK.
A tak se toto šílené dobrodružství blíží k závěru. Intervence NATO rozdělí nakonec celou Jugoslávii podle etnických měřítek. Zbude několik nejistých státečků, jimž bude vládnout mafie, anebo OSN, anebo obojí. Ukáže se že NATO, nejmocnější světová vojenská aliance, postupně podporovala všechny strany v sérii místních nevýznamných občanských válek, které se zdají být na Balkáně nekonečné. Slobodan Miloševič tento region nedestabilizoval To udělalo NATO.
Namísto aby nechali místní občanské války jejich průběhu, NATO a jeho stoupenci na britské levici stále ještě posílají na toto bojiště zbraně i peníze. Někdy si myslím, že lord Robertson nepřestane, dokud nebude Balkán hořet od Jaderského moře až po Istambul. Jedinou nadějí je, že prezident Bush je rozumnější. Jeho ministr zahraničních věcí Colin Powell řekl minulý týden: "Šli jsme tam spolu a spolu i odejdeme."
Zítra, prosím.
Tomáš Pecina: S vaším rozhodnutím nesouhlasím a podávám proti němu rozklad
Český statistický úřad
Sokolovská 142
186 04 Praha 8
V Praze dne 22. března 2001
Re: Rozklad
Vážení,
obdržel jsem Váš dopis č. j. 13/2001-3210 z 19. 3. 2001, jímž mi sdělujete, že nevyhovíte mé žádosti o informace z 27. 2. 2001. Své rozhodnutí opíráte o ustanovení § 15, odst. 1, zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, jež Vám ukládá povinnost mlčenlivosti o bezpečnostních opatřeních, jejichž zveřejnění by ohrozilo zabezpečení osobních údajů.
Vaši argumentaci částečně akceptuji ve vztahu k požadovanému dokumentu sub 1, nikoli však vzhledem k dokumentům ostatním, neboť tyto posudky primárně představují hodnocení provedení bezpečnostních opatření zejména z hlediska jejich dostatečnosti a kvality, nikoli informace o opatřeních samotných. Zveřejnění těchto posudků je vzhledem k mimořádné citlivosti osobních údajů, které ČSÚ v akci SLBD zpracovává, ve veřejném zájmu; obsahují-li předmětné posudky pasáže, navrhující taková konkrétní opatření, která nesmějí být v souladu s dikcí zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů zveřejněna, mohou být z dokumentu jednoduchým způsobem odstraněny a zbytek textu poté poskytnut žadateli o informace.
V závěru svého dopisu pak uvádíte, že ČSÚ nevydává rozhodnutí podle § 15, odst. 1, zákona č. 106/1999 Sb., protože podle § 2, odst. 3, tohoto zákona se zákon nevztahuje na poskytování údajů a informací podle zvláštního předpisu (v daném případě zákona č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů). Tuto inferenci však považuji k danému případu za zcela irelevantní, protože nebyly požadovány žádné informace podle tohoto zákona. Z obsahu Vašeho dopisu dovozuji, že navzdory této formulaci je rozhodnutím ve smyslu § 15, odst. 1, zákona č. 106/1999 Sb.
Z výše uvedených důvodů proti Vašemu rozhodnutí podávám
r o z k l a d
ve smyslu § 16, odst. 5, zákona č. 106/1999 Sb.
S úctou
K diskusi o důvěrnosti a věrohodnosti dat získaných při sčítání lidu
Ing. Josef Skrabal, (SKRABAL@gw.czso.cz) napsal v reakci na dopis Toma Fuka:
Vazeny pane,
CSU jiste nelhal, nebo jste snad zaregistroval, ze by nekdo publikoval nejake verohodne udaje o konkretnich osobach?
A k Vasi druhe otazce. Vazne si myslite, ze muzeme verit tomu, kdyz nam nekdo napise, ze se narodil na prelomu 16. stoleti nebo ze ma 97. manzelstvi? Nebo kdyz napise, ze nema v byte vodovod, ale napise, ze ma splachovaci zachod a koupelnu. I kdyz se Vam to mozna nezda, i pracovnici CSU nebo scitaci komisari jsou myslici lide.
Reakce Toma Fuka:
Vazeny pane Skrabale,
dekuji za odpoved,ktera me ovsem neuspokojila.
Jsem rad,kdyz slysim,ze pracovnici CSU a scitaci komisari jsou myslici lide, ale mnohem radeji bych slysel, ze jako statni urednici dodrzuji zakon.
K prvni casti vasi odpovedi pouze podotykam, ze az cas ukaze,jak bude s daty nalozeno. A v okamziku jedineho postihu obcana pokutou bude jasne, ze data byla zneuzita k jinym ucelum nez statistickym a tudiz CSU lhal. Budu rad, kdyz se toho nedockame.
Ovsem k druhe casti vasi odpovedi mam nekolik pripominek.
CSU by se mel drzet zakona o scitani 158/1999.Procetl jsem ho peclive,ale nikde jsem se nedocetl,ze by daval CSU a jeho lidem pravomoc KONTROLOVAT SPRAVNOST vyplnovanych udaju a nutit lidi prepisovat to,co napsali.
§10 rika,ze komisari a revizori maji kontrolovat pouze UPLNOST vyplnenych formularu. Do PRAVDIVOSTI jim nic neni. Zakon jim neumoznuje to posuzovat!
§17 (Povinnosti a opravneni CSU) se take VUBEC nezminuje o tom,ze by CSU mel kontrolovat a posuzovat pravdivost udaju.
§13:
"(1) Udaje o jednotlivych osobach ziskane ve scitani NESMEJI scitací komisari a scitaci revizori a dalsi osoby, ktere se s temito udaji seznami nebo s nimi prijdou do styku v souvislosti s provadenim scitani a zpracovanim jeho vysledku, ZVEREJNOVAT ani komukoli sdelovat a tyto udaje nesmeji pouzit pro jine nez statisticke ucely."
Opravdu nechapu,jak se mohly udaje ze scitacich dotazniku objevit v tisku, bez ohledu na to, ze u nich nebylo jmeno a adresa.
"(3) Udaje o jmenu a prijmeni se mohou pouzit pouze pro zajisteni uplnosti scítaní a odstraneni duplicit. Tyto udaje nesmeji byt zaznamenany na elektronicke nosice, ani ukladany v pocitacovych databazich."
Zakon nikde nerika, ze by mel CSU podle vyplnenych udaju znovu vyhledavat osoby a nutit je zmenit to, co do dotazniku napsali.
Rozhodne si myslim, ze CSU udelal spousty chyb a doufam, ze za tyto chyby ponese nekdo zodpovednost. Kdyby scitani bylo lepe pripraveno,rozhodne by lide nemeli potrebu si vymyslet do scitacich dotazniku nesmysly. To byste si na CSU meli uvedomit.
Šikulové
Tento příběh se nestal, aspoň ne přesně v té podobě, jak jej vyprávím. Proplétá se v něm více dějů a setkávají se osoby, které se v skutečném životě nepotkaly. Bude-li mít čtenář přesto při jeho čtení pocit, že něco podobného prožil, může to být skutečnost nebo náhoda. Příběhů podle stejného vzorce mohlo proběhnout přibližně v téže době na různých místech několik. Mohly by spolu souviset, ale není to zdaleka jisté. V každém případě ti, kteří se ve vyprávění našli, mohou přemýšlet buď o své špatnosti, nebo o naivitě a důvěřivosti, a to v závislosti, jakou úlohu v tom skutečném příběhu sehráli.
I toto je pohádka o Dobru a Zlu, na rozdíl od těch klasických jen s malou nadějí na kladné vyústění. I když se má zlu odporovat, prvotním popudem k psaní mi kupodivu byl soucit se skutečným představitelem záporné postavy Martina Urvala, jehož bych z neznámých důvodů přece jen nechtěl na konci děje vidět lapajícího po vzduchu cezeném mřížemi v přecpané cele některé z našich věznic. Taková škola většinu svých žáků navždy vyloučí z obyčejného života a je mi líto každého, kdo se v ní přihlásil k zápisu. Myslel jsem také na dlouhou řadu těch, kteří dnes litují své naivity a smiřují se s nenávratnou ztrátou bolestných částek. Snad se po přečtení těchto řádků někdo zastaví na okraji propasti a jiný v poslední chvíli zavře peněženku, z které právě chtěl nazdařbůh vydat peníze.
Vždy jsem nevěřícně pozoroval určitý typ mladých mužů, nevytvářejících žádné hmatatelné hodnoty, ale přesto natolik zaměstnaných, že dosíci přijetí v jejich kanceláři je obtížnější než proniknout do svatyně ministra. Jsou vždy elegantní, mají nenucené, leč sebevědomé vystupování, s protějškem jednají s nadhledem a vždy s chápavým úsměvem nad jeho nedokonalostí. Obvykle jim nechybí peníze na běžné životní potřeby, bez potíží zaplatí v restauraci útratu za partnera a jezdí v zajímavých autech. Bližší zkoumání nakonec prozradí, že většina z nich se živí poctivě řemesly, která jsme dříve neznali, avšak příjmy jiných nejsou zcela čisté a někdy mají přímo podvodný původ. Hrdinové mého vyprávění patří k té poslední skupině. Peníze a úspěch, měřený opět penězi, jsou pro ně vším. Vydělat chytrým nápadem, bez potu, třeba i na úkor hloupějších bližních, je tím, co je nade vše přitahuje.
Sešli se tedy tři šikulové, Martin Urval, Roby Kokos a Jarda Šakal. Jeden byl právník, druhý se dovedl vemluvit důvěřivým lidem a třetí byl schopný skutečně téměř všeho. Společně vymysleli báječný "byznys". Plán vznikl důkladným prohnětením různých ingrediencí. Základem byl poznatek o neukojitelném hladu podnikatelů po penězích na uskutečnění nejrůznějších záměrů, ať již rozumných či naprosto šílených, v každém případě však nestravitelných pro tuzemské banky. Tím bylo určeno hlavní téma "obchodní nabídky": obstarání zahraničního úvěru neobvyklou technikou. Její zázračná odlišnost od jiných spočívala v komplexnosti:zatímco běžně získání zahraničního úvěru troskotá na nemožnosti nabídnout věřiteli vhodnou záruku za splatnost, v tomto případě byla odstraněna i tato potíž. Dalším prvkem bylo vědomí nedostatečných zkušeností českých podnikatelů s méně běžnými způsoby financování. Nabídka musela být tedy co nejsložitější, zahalena do tajemství, ale také musela obsahovat prvky, které by aspoň náznakem připomínaly postupy, občas skutečně užívané v zahraničí. Šikulové vzali v úvahu i strach ze ztráty a neochotu vydávat peníze. Nejchoulostivější část "obchodu" proto měla probíhat na půdě české banky a pod jejím dohledem a zájemci neměli být odpuzováni požadováním velkých poplatků, placených předem. Nabídka musela být servírována kultivovaně, důvěru vzbuzujícím způsobem. Nelitovali proto několika desetikorun na vyrobení vkusných, barevně provedených informačních textů a formulářů. Důležitou složkou jejich úvah byla i obrana proti naivkům, kteří by v případně neúspěchu "obchodu" mohli dostat bláznivý nápad vymáhat škodu, či dokonce podnítit trestní stíhání. Z toho vyvodili nutnost dělby práce: Martin zpracovával zákazníky, ale byl jen zprostředkovatelem, který za splnění slibů vůbec neodpovídal. Jarda byl pro většinu klientů jen přeludem, s kterým neměli právo se setkat. Věděli však o něm, že je to právě on, kdo svým neodolatelným šarmem předměstského pobudy a bez jazykové výbavy okouzlil záhadného zahraničního investora tak, že byl ochoten jeho prostřednictvím půjčit zneuznávaným a odmítaným klientům českých bank miliony dolarů za neslýchaně výhodných podmínek. Roby zůstal stínem, o jehož existenci nikdo netušil. Jeho dílem však bylo promyšlení všech právních vazeb "obchodu". Pánové také zcela správně předpokládali, že klienti raději oželí menší částku, než by podstoupili zdlouhavé soudní řízení s nejistým výsledkem či dokonce trápení s policií. Počítali také s tím, že policii by od vyšetřování jejich podnikání odpudil velký počet malých případů, jejichž dohledávání a prošetřování by si vyžádalo mimořádnou ztrátu času.
Šikulové se tedy obklopili sítí zprostředkovatelů, kteří jim za pár korun sháněli zákazníky po vlastech českých i moravských a začali vydělávat. Šlo to jako na másle. Žadatelů, ochotných uvěřit nabídce a zaplatit pár tisíc, z nichž část byla dle uzavřené smlouvy nevratná, se našly desítky. První milion připutoval do kapes trojlístku dříve než se tito nadáli a nezůstal poslední. Při tom režii měli nepatrnou. Co tedy vlastně nabízeli? Jak již bylo řečeno, šlo o obstarání zahraničního úvěru na deset let. Aby to hezky vypadalo, žadatel předložil obvyklou žádost a podnikatelský záměr. Jarda pak žádost "vyhodnotil" a téměř vždy sdělil, že podnikatelský záměr žadatele vyhovuje hodnotícím měřítkům zahraničního investora. Při podpisu zprostředkovatelské smlouvy Urval inkasoval poplatek na úhradu výloh, spojených s obstaráním úvěru. Ve srovnání se slíbeným úvěrem to byla nepatrná částka, na hezkou dovolenou v zahraničí by však celkem stačila. Pak měl následovat další krok, kterým bylo složení "akontace" ve výši 20% požadovaného úvěru na Jardův účet v české bance, samozřejmě proti záruce bankovním instrumentem. Tato úložka měla být v určitém okamžiku převedena do zahraničí ve prospěch záhadného "investora", tam měla být uložena a jejím úročením a úročením úroků se měla vytvářet finanční zástava pro případ, že by příjemce úvěru nesplácel. Převod měl proběhnout přesně v té chvíli, kdy by opět na Jardův účet v téže bance byly připsány úvěrové prostředky. Bezpečnost transakce měl zajistit dohled banky. Proč musely jedny peníze odejít do zahraničí, aby odtamtud jiné přišly, patřilo k nevysvětleným záhadám, jež dodávaly obchodu nádech tajemna. Na tuto část transakce se soustředila všechna pozornost zákazníků. Všichni si lámali hlavu tím, proč to má být tak a ne jinak a zejména je bolela hlava ze starostí, zda budou jimi deponované peníze skutečně uloženy bezpečně a neuniknou do zahraničí, aniž by za ně přišla slíbená protihodnota. Kvůli samým starostem o tuto fázi operace zcela přehlédli, že se smluvně vzdali nároku na vrácení části vyplaceného administrativního poplatku a vratná část skutečně nebude stát za vymáhání. Ve skutečnosti se kvůli této části operace vůbec nemuseli trápit, protože nebyla proveditelná a nikdy se nenašla banka, která by vklady žadatelů skutečně k danému účelu přijala. Martin Urval to vysvětloval s neobyčejnou vynalézavostí. Jednou vyprávěl, že zvědaví klienti tolik obtěžovali bankovní úředníky prověřováním bezpečnosti záruční části operace, až přiměli banku k odstoupení od obchodu, jindy se vedení banky rozhodlo, že nebude podporovat vstup konkurenčního kapitálu na náš trh úvěrů. Také tvrdil, že část klientů stačila "akontaci" složit, ale úvěr dosud nemají, protože se Jarda v zahraničí minul s "ředitelem", který měl uvolnit prostředky. Tak utíkaly týdny a měsíce. Klienti sice časem pochopili, že smysl hry byl v inkasu "administrativního poplatku" a žádný úvěr nezískají, ale většinou se dlouhým čekáním a nekonečnou řadou pohádek o příčinách průtahů vyčerpali, až nakonec nad ztrátou s bolavým srdcem mávli rukou.
Tak šikulům příjemně ubíhal čas. Přicházeli stále noví zákazníci, po malých částkách přitékaly peníze a nebylo třeba nic více, než předstírat horečnou činnost a vymýšlet si stále nové historky pro zdůvodnění odkladů. To však Martinovi nečinilo potíže a většinou dokonce uměl vyvolat dojem, že průtahy způsobuje vyšší moc, zatímco šikulové jsou zcela bez viny. Došlo jen k několika drobným vyrušením z klidu ojedinělými špatně vychovanými klienty, kteří se domáhali vrácení poplatků. Občas po dlouhém "masírování" z jejich strany šikulové ustoupili a vyplatili aspoň menší, vratnou část "administrativního poplatku". Pár pokusů o soudní vymáhání škody skončilo nezdarem, protože věc byla dobře smluvně ošetřena a Roby byl skvělý obhájce. Zatímco šikulové dále hráli svou hru a v klidu utráceli v potu tváře vydělané peníze, začala se nad nimi stahovat mračna. Na policii přišlo první udání, pak další, každé na jiný útvar. Pro policii byla tato věc dlouho zcela nezajímavá. Rozptýlená udání se týkala malých částek a přišla do rukou lidem, kteří nebyli odborníky na finanční kriminalitu. Pak se však souhrou náhod začala situace měnit. Martin Urval urazil jednoho z oklamaných, který s ním neúspěšně vyjednával o vrácení poplatků. Ten tušil, že jde o dlouhou sérii podvodů a rozhodl se, že se nevzdá. Začal pak pátrat po dalších obětech. Protože u nás každý zná každého, postupně se od jednoho poškozeného dostal k dalšímu, ten zase slyšel o někom jiném, a tak to šlo dále, až se adres nasbírala řádka. Případ se pak náhodně dostal do rukou šikovného kriminalisty, který pochopil, že za opakováním dlouhé řady malých transakcí se může skrývat dosti velký podvod a začal trpělivě skládat mozaiku z rozptýlených svědectví. A do toho jako hrom z čistého nebe vpadl bankovní úředník, který se cítil osobně ohrožen vtahováním své banky do pověstí o případu a vypracoval podrobný rozbor nesmyslnosti celé legendy, o kterou se opírala podvodná nabídka šikulů. Jeho materiál definitivně otevřel oči kriminalistům a posloužil jim jako "kuchařka", která jim usnadnila další vyšetřování. Tehdy se ukázalo, že šikulové přece jen nebyli tak chytří, jak si mysleli. Ve svých materiálech totiž písemně nabízeli poskytnutí "úvěru", k čemuž jako nebankovní organizace nebyli oprávněni. Nahráli tak policii na smeč v podobě podezření z trestného činu neoprávněného podnikání. Pak již věci dostaly rychlý spád. Následovalo sdělení obvinění, vypracování žaloby státním zástupcem, soud. Protože šlo o velkou škodu, způsobenou organizovanou skupinou, tresty byly dosti vysoké. S podmíněným odkladem vyšel jen Martin Urval, u něhož soud přihlédl k jeho mládí, nezkušenosti, dosud dobré pověsti a možnosti, že podlehl špatnému vlivu zkušenějších společníků. Poškození tím získali účinnou podporu při vymáhání vyplacených částek. Přihlásí-li se všichni, budou šikulové doživotně odkázáni jen na nezabavitelné minimum svých příjmů. Zaplatili tak vysokou cenu za pár let příjemného života, prostého finančních starostí. Udělali skutečně špatný "byznys".
O škodlivosti přetížených kamionů na českých silnicích
...drobná poznámka k nehodovosti na českých silnicích... věnoval někdo vůbec někdy pozornost tomu jevu, že na českých silnicích přetížené kamioný vyorávají brázdy ve vozovce, na které pak havarují často osobní vozidla?
Kamionová přeprava se vůbec nekoná v jakémsi quasi obecném zájmu, naopak - jedná se jen o tvrdý výdělek na úkor ostatních občanů, kteří platí údržbu a výstavby silnic a dálnic ze svých mezd. Vůbec celá ta věc s kamionovou dopravou by zasluhovala hlubší rozbor.
Především - proč kamiony, když jsou železnice. Kamiony exhalují jedy, překáží běžnému silničnímu provozu, obecně - škodí. Jenže, kdo do věci vidí, řekne - jistě, ale tady se odehrává ten největší evropský byznys, - neproclívané zboží. Snad každý jen čvrtý kamion podléhá inspekci celní stráže, nemluvě o tom, jak taková prohlídka vypadá. Jistě, není to ani v silách celníků, každou krabici v tom mega kamionu prohlédnout, snad jen drogy občas vyčenichá foxteriér. Ovšem to gros zboží v zásadě uniká a o to stát je chudší a proto kamionová přeprava je ten nejúžasnější byznyz v Evropě a v České republice.
Prvním krokem, rozumným, jak dostat správu těchto věcí pod kontrolu státu jistě bude, když se budou vážit na hraničních přechodech kamiony, a přetížení bude tvrdě pokutováno. Druhá etapa bude jistě znamenat, že všechny kamiony a zásilky budou podrobovány tvrdé celní kontrole, t.j. že na každou zásilku bude vydáván přesný certifikát, co do množství a druhu zboží s tím, že bude v síti informován patřičný vnitrostátní úřad. Dalším krokem nutně musí být daleko větší poplatek za užívání silnic a dlálnic, s tím, že bude vykazováno, zda tyto peníze byly použity na udržbu vozovek. Navrhuji běžný roční poplatek pro každý český kamion 50.000 Kč. Je to nic ve srovnání s tím co dostávaji přepravci bokem za pašování.
Pochopitelně, kamionisté a jejich organisace budou brblat, protože jsou živi z nelegální přepravy a následného prodeje. Z legální přepravy by se totiž vůbec neuživili.
Jenže, co je mi do toho, když platím řádně daně a vidím, jak ty kamiony ničí naše silnice. Nemluvě o tom, když mi nějaký kamionový pirát z Prachatic udělá s vlekem takovou myšku, že mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě a už se v duchu stěhuji do pankejtu a na Pravdu Boží.
To jsme však ještě vůbec nemluvili o tom, jak se v kamionech přepravují zoufalci běženci, jak se v nákladech písku z Prachatich stěhují ukradené madony, kamenná korýtka, hnědé balíčky a další zvláštnosti. Nazval bych to všechno kamionovou kriminalitou. Být příslušníkem Českém policie, zabýval bych se tím, jak řidiči kamionů žijí, jak vypadají jejich konta, styky a tak.
Poznámka JČ: V Německu a v Rakousku jsem vytlačené rýhy do silnice od kamionů taky na dálnici zažil, v Británii ne. Myslím, že je to dáno součinností váhy kamionů a horkého léta, rozpouštějícího asfalt (v Británii není nikdy takové horko).
Světová organizace pro obchod je nedemokratická
Co dobrého dokázali antiglobalizační demonstranti
Světová organizace pro obchod, která zasedá tento týden v Ženevě, má obrovskou moc, avšak nikomu se ze svých rozhodnutí nezodpovídá. Shrnujeme komentář George Monbiota ze včerejšího listu Guardian.
Před dvěma lety vysvětlil autor článku jedné čelné člence britské Konzervativní strany, že Světová organizace pro obchod donutí Velkou Británii, aby dovážela ze Spojených států hovězí, vypěstované pomocí hormonů. Rozčílila se: "Kteří zatracení idioti to dopustili?" - No, byli to - konzervativci.
Politická strana, která v Británii prosazuje pojem národní suverenity, předala moc daleko mocnější a daleko nedemokratičtější organizaci, než je celá Evropská unie. Je velmi pochybné, že ministři, kteří tuto dohodu podepsali, si ji vůbec pořádně přečetli.
Kladným důsledkem antiglobalizačních protestů je to, že žádná mezinárodní dohoda už nikdy v budoucnu nebude podepsána tak tiše a nenápadně. Ministři nyní jsou nuceni vysvětlovat alespoň něco z toho, o čem hodlají vyjednávat. Moc daleko to ale nejde. 170 britských poslanců podepsalo požadavek, aby byl analyzován dopad Všeobecné dohody o obchodu v sektoru služeb (General Agreement on Trade in Services, GATS) na britský sektor služeb. Avšak britská vláda se tento týden účastní vyjednávání v Ženevě bez jediné známky, že chápe, o co kritikům jde.
Tato smlouva se netýká státních služeb, které "nekonkurují soukromým podnikatelům". To se zdá být naprosto jasné, dokud si neuvědomíte, že téměř všechny služby ve veřejném sektoru nyní v Británii mají konkurenta v soukromé sféře - zdravotnictví, školství, doprava, dokonce i vězení. Světová organizace pro obchod argumentuje, že by se vlády měly "znovu zamyslet nad šířkou a hloubkou poskytování zdravotnických a sociálních služeb státem". Světová organizace pro obchod argumentuje, že "vládní monopoly" a dotace ohrožují světový trh. Nevíme, jak se to jeví britské vládě, ale zdá se to být receptem pro privatizaci.
Smlouvu GATS považují její čelní vyjednavači jako nástroj pro poskytování nových příležitostí pro soukromé podnikatele. Podle Komise pro Evropu "není GATS něco, co existuje mezi vládami. Je to především nástroj ku prospěchu podnikání."
Šéf oddělení pro služby u Světové organizace pro obchod zdůraznil, že "bez obrovského tlaku, který vyvinul americký finanční sektor, zejména firmy jako American Express a Citicorp, by tato dohoda nebyla uzavřena."
Když tvrdí britská vláda, že je smlouva zrušitelná, že jednotlivé členské země mohou zastavit proces realizace smlouvy, kdykoliv budou chtít a že se všechno odehrává demokraticky, zdá se to být velmi selektivní čtení tohoto dokumentu. A každý, kdo si snad myslí, že vlády rozvojových zemí nebyly při jednání o globálním obchodu zastrašovány a marginalizovány, schválně odvrací pohled.
Pokud britská vláda trvá na tom, že smlouva GATS zajišťuje právo národů vstupovat do svobodné vzájemné interakce, pak se přece musí v této věci konat svobodná debata. To znamená, že muži a ženy, kteří nyní jednají v Ženevě, se musejí začít snažit pochopit, co vadí jejich oponentům a musejí se začít vážně zabývat jejich kritikou. Jinak jim jednoho dne budeme muset vysvětlovat, že právě oni byli těmi "zatracenými idioty, kteří dopustili, aby se tohle stalo".
Dodávám: V australském systému (který byl v zemi, podle které dostal jméno, zaveden labouristickou stranou a jehož obdoba je aplikována i v dalších evropských zemích) nejenže student začíná splácet půjčku až po dosažení průměrného příjmu, ale také jen z té části, která přesahuje průměrný příjem, a v závislosti na výši svého příjmu. Namístě by byla diskuse o přednostech tohoto systému, jeho případných nedostatcích a o způsobu jeho modifikace na naše podmínky tak, aby se případným problémům předešlo.
Jenže Z. Štefkovi jde především o to bouřit studenty. Tím si cestu ke korektní argumentaci uzavírá. A tak z jeho pera nabroušeného i proti australskému systému vychází následující tvrzení: "Copak nemalá část vysokoškolských studentů nekončí na úřadech práce? Navíc splácení v době, kdy si člověk zakládá rodinu (mladá manželství), nepomůže populační politice a ztíží již tak špatné postavení mladých rodin. Může nastat i řada předvídatelných situací: jeden z partnerů má průměrný plat a druhý z partnerů je nezaměstnaný." Zde je nakupeno hned několik omylů (a vědomých omylů):
