Mediální sláva a virtuální realita:

Svět se pachtí za celebritami a vede to k šílenství

Mediální "sláva" je nyní to, co je na světě nejdůležitější. Ziauddin Sardar argumentoval v časopise New Statesman, že je společenská cena za tuto skutečnost příliš vysoká. Shrnujeme.

V současnosti civíme na "slavné" mediální "celebrity" tak, jako se s dětmi chodíme dívat na zvířata do zoologické zahrady. A podobně jako zvířata, i lidské celebrity patří k úplně jinému biologickému druhu, existují v úplně jiném prostoru než homo sapiens - existují v exotickém světě nevysvětlitelného chování daleko od normálního světa.

Avšak zatímco ke zvířatům shlížíme dolů, k celebritám vzhlížíme. Zvířata nám připomínají, čím jsme bývali. Celebrity nám prezentují obrazy toho, čím bychom se snad mohli někdy stát.

Touha získat statut celebrity je dnes etikou, na níž všechno v našem světě závisí. Celebrita je hlavní měnou naší ekonomiky, hlavní hodnotou našeho zpravodajství a hlavním motorem naší charitativní činnosti. Celebrita je hlavním prostředkem, jímž přijímáme a získáváme myšlenky, informace a zábavu. Nic se v našem světě nepohne bez otisku celebrity. Étos zoologické zahrady se stal novým světovým pořádkem.

Existuje asi tolik různých druhů celebrity, jako existuje různých zvířat v zoologické zahradě. Některé celebrity - jako Michael Jackson, Arnold Schwarzenegger, Madonna - jsou tak nepravěpodobné jako ptakopysk nebo kiwi, normální mysl by si je nikdy nedokázala představit. Jiné se staly celebritami, protože se mezi svými chovají jako dravci, jako žraloci. Pak jsou celebrity, které mají sebevražedné tendence, jako oni přísloveční lumíci, celebrity, které žahají jako medúzy v moři, celebrity, které se vyjadřují sprostě jak špaček a celebrity které, jak škodlivá havěť, jsou slavné bez důvodu.

Ale všechny druhy celebrit jsou rády, když k nim vzhlížíme. Když chodíme do zoologické zahrady, snažíme se představit si, jaký je asi přirozený život zvířete. Je zvíře tak zdeprimované i ve svém přirozeném prostředí jako v zoo?

K něčemu podobnému dochází, když se díváme na celebrity v barevných časopisech. Prezentují nám životní styl, který je přesně tak umělý jako je životní styl zvířete v kleci. Jsou ti lidé opravdu tak šťastni, jak vypadají? Co to znamená, mít tolik slávy a bohatství? Jací jsou asi ve skutečnosti pod tou škraboškou z umělé hmoty?

Životní styl celebrit je kolektivní fantazie. Čumíme na celebrity tak, jak se díváme na zvířata v zoo, je to svého druhu únik od skutečnosti. Vyhledáváme je, abychom si potvrdili, že existují i jiné způsoby existence, které se odlišují od našeho obyčejného života. Prostřednictvím celebrit sami sebe potvrzujeme, potvrzujeme své nejhlubší touhy a nejhlubší naděje.

Proto ne všichni z nás můžeme být celebritami. Nikdo, například, netouží být ošklivý, a tak většinou netoužíme po tom, abychom měli ošklivé celebrity. Nesnažíme se dávat si složité otázky ohledně sebe samých, takže o filozofy a  o lidi, kteří vznášejí znepokojující otázky, není zájem. Herci, na druhé straně, jsou ideálními celebritami, protože herci umějí předstírat, že jsou někdo jiný.

Celebritu lze považovat za důsledek globalizace, protože moderní hromadné komunikace umožňují, aby byl David Beckham hvězdou jak v Mandžusku, tak v Manchesteru. Avšak k tomu, aby se stal člověk celebritou, nestačí jen, aby byl dobrým hercem, zpěvákem či fotbalistou. Celebrita není založena na schopnostech. Musí být uměle vytvořena a je jako ledovec: celý rozsáhlý průmysl, jehož cílem je vytvářet celebrity, vskrytu neúnavně funguje, aby vytvořil viditelnou část.

Jakmile se jednou člověk celebritou stane, musí vyvíjet soustavné a vážné úsilí, aby si statut celebrity zachoval. Celebrita například nutně potřebuje, aby si jí někdo pořád všímal, nejen proto, že celebrity musejí vyvolávat zájem veřejnosti, mají-li zůstat celebritami, ale také proto, že jsou sublimací potřeby každého člověka, aby po něm byla poptávka.

Pozornost je sporná věc. Veřejnost si totiž vůči celebritám vytvoří vlastnické vztahy, a tak mnohé z nich existují ve skutečné kleci jako zvířata v zoo. Ale celebrity a jejich "osobnosti" se stávají veřejným majetkem ještě v jiném smyslu. Většina lidí zná výrok Marshalla McLuhana, že "medium is the message", "zprávou je samotné médium". Avšak McLuhan také napsal, že "obsahem každého média je vždycky jiné médium". To je pravděpodobně trochu přehnané a nikdo moc dobře nerozuměl, co tím McLuhan ve své době myslel. Teď, ve společnosti, která je prosáknutá vlivem médií, vidíme, že se formát nebo styl určitého pořadu stává sám o sobě médiem - vezměme třeba Železného pořad Volejte řediteli (příklad JČ). Totéž se děje s osobou celebrity. Například britský komik John Cleese (Monty Python, atd.) se stává médiem pro cokoliv: od reklamní kampaně stavební spořitelny až po nový a údajně vědecký seriál o lidské tváři.

Není tedy divu, že některé celebrity nakonec velmi nemají rády onu trvalou a intenzivní pozornost. Upřený pohled veřejnosti někdy vede až k smrti, jak jsme to viděli v případech lady Diany, Michaela Hutchence a Pauly Yatesové. Žádná celebrita se nemůže osvobodit od přísné etikety životního stylu celebrit a vést "soukromý život". Britská televizní hlasatelka Anna Ford, americký herec Michael Douglas, modelka Naomi Campbellová vedou soudní spory s různými časopisy a bulvárními novinami, že narušily jejich soukromí. Ale výrok Grety Garbo "Chci být sama" patří do nevinnějšího věku. Nyní je v  podstatě nemožné, a to i pro samotné celebrity, rozlišit, co je veřejné a co soukromé, co je image a co je realita. Jsou milostné aféry celebrit skutečnými milostnými aférami, anebo je diktují potřeby publicity a kariéry? Jsou manželství celebrit taková, jaká bývala za starých dob aristokratická manželství, kdy bylo jejich cílem konsolidovat a rozšířit moc a status (dnes je hodnotou co nejčastější vystupování ve sdělovacích prostředcích)? A jsou rozvody a manželské rozchody důsledkem skutečných neshod, anebo jen potřeby dát unavené kariéře novou injekci veřejného zájmu?

Celebrita také závisí na přehnané spotřebě. Když bývaly celebrity jen zaměstnanci milionářů z filmových studií, existovala rozumná dohoda. Celebrity si mohly žít, jak chtějí, vyhazovat s z kopýtka, jak chtějí, pokud předstíraly na veřejnosti, že se chovají skromně a morálně. Teď si vyhazují z kopýtka pro veřejnost: samotná představa umírněnosti, vyrovnanosti a dekorum - to by znamenalo konec každé celebrity. Proto vydává Elizabeth Hurley obrovské peníze za šaty, Elton John vydal statisíce liber za květiny a proto zneužívají celebrity obrovským způsobem alkohol a drogy. Veřejnost žije zprostředkovaně prostřednictvím jejich excesů. Celebrita znamená oslavování. Ale co vlastně tady oslavujeme? Chování, jakého by se většina z nás neodvážila.

A to nás vede k drbům, což je další důležitý aspekt celebrity. Drbalo se vždycky. Avšak tradiční rolí drbání nebylo jen umožnit nám, abychom hovořili o nepřijatelném chování jiných lidí. Drbání bylo vždycky nástrojem společenské kontroly, definovalo měřítka, slušnost a morální ideály.

V současnosti je drbání jen zlovolnými řečmi. Už není v módě cokoliv hodnotit a nemáme jazyk pro to, abychom dokázali popsat to, o čem si myslíme, že je to dobré, správné a hodnotné. Funkcí drbání je nyní rozdmychávat náš neukojitelný hlad po špinavých podrobnostech a triviálních senzacích. Musíme vědět všechno, co se děje v každodenním životě celebrit. Je-li člověk celebritou, musí neustále plodit o sobě drby.

Proč to celebrity dělají? Proč tolerují veřejné vlastnictví svých osobností, absenci soukromí, neustálé drby, většinou nepřesné? Zjevnou odpovědí je: pro peníze, slávu a moc. Méně zřejmé je to, že v trojím smyslu jsou tyto odměny dnes hojněji k dispozici než kdy předtím.

Zaprvé, celebrita je dnes bez hranic. Tom Hanks a Spice Girls, například, jsou známí po celém světě a mají z toho obrovské finanční příjmy. Některé celebrity jsou bohatší než některé malé země. Avšak celebrita také překonává kulturní hranice. V novinách píší celebrity komentáře o všem možném, od vychovávání dětí až po konstrukci meziplanetárních raket. Leonardo Di Caprio může interviewovat prezidenta Clintona v americké televizi ve špičkovém vysílacím čase a Michael Palin (další z týmu Monty Pythona, pozn. JČ) se stal televizním dědicem slavných cestovatelů. Moc, která kdysi patřila "odborníkům", nyní patří celebritám: archeologii, historii, psychologii atd. si stále více přisvojují "televizní osobnosti". Menší celebrity radí lidem ohledně rodinných problémů, spotřebitelských problémů, o vaření a o tom, jak pracovat na zahradě. Není hranice, kterou by celebrita nepřekonala.

Zadruhé, celebrita dokáže přesvědčit veřejnost, aby suspendovala svou kritičnost. Nejde jen o všeobecně rozšířené mínění, že herci v televizních seriálech hrají sami sebe. Ani nejde jen o to, že využívání celebrity při reklamě radikálně zvýší objem prodeje inzerovaného produktu. Existuje rozsáhlý výzkum, z něhož vyplývá, že jestliže celebrita řekne, že je určitý výrobek dobrý, lidi tomu budou skutečně věřit. Jde také o to, že se podpora celebrit stále více využívá i v nekomerčních oblastech.

Chcete-li realizovat jakoukoliv myšlenku, projekt, iniciativu, musíte si najít celebritu. Žádná kauza se nestane kauzou bez hvězdy. A pro celebrity jsou nyní humanitární kauzy tak důležité jako agenti a implantáty v prsou: odznak altruismu poskytuje ospravedlnění bezostyšné existenci. Má to však všechno nebezpečnější stránku: průmysl "podporování různých kauz dává celebritám moc, kterou dříve měli jen monarchové.

Zatřetí, celebrita nyní dokáže utvářet totožnost. V postmoderní kultuře se totožnost vědomě vytváří z eklektického archivu skutečností, zakotvených celebritou. Nejde jen o to, že mladí lidé stále více napodobují celebrity - tak tomu bylo vždycky.

Nové je ale to, že celebrita je nyní jediným měřítkem aspirací. Kultura celebrity nahradila všechny dřívější lidské zdroje inspirace - orální historii, epické básně, legendy a mýty. I příbuzenské vztahy, které kdysi živily západní společnost, byly nyní zaměněny za imaginární vztahy s celebritami. A tak se celebritou zabýváme ve dne v noci, poskytuje nám našše sny, inspiruje nás. Celebrity nyní vykonávají všechny role, které kdysi hrálo náboženství, ideologie a historie.

Ve virtuální zoologické zahradě, nakažené celebritou, jsou pozorovatelé i pozorovaní v kleci. Obě strany jsou produktem uvězněné imaginace, kde jsou aspirace i skutečnost omezeny na úzký prostor, který vede nevyhnutelně k šílenství.

Volejte Sládečkovi - Omluva

Dopravní nehodovost v ČR

Co chtějí britské ženy od mužů? Zdá se, že nic moc víc než sex bez závazků

Co chtějí (britské) ženy od mužů? Moc ne, jak se zdá - sex, drobné práce v domácnosti. Většinou už ale s nimi nechtějí nutně žít v jednom bytě. Tolik článek Fiony Gibsonové, který vyšel 18. března v týdeníku Observer. Shrnujeme.

Přítelkyně, které je něco pod čtyřicet, se svěřila, že se plánuje rozejít s mužem, se kterým chodí čtyři měsíce. Původně jí přišel udělat novou omítku v obýváku. "Nemáme si o čem povídat," oznamuje. "Nemáme nic společného. Máme spolu velmi dobrý sex a po tom se mi bude stýskat, ale ráda bych chtěla chodit s někým, s kým si po dobrém sexu můžu taky povídat."

Přítelkyně oznamuje, že se s ním rozejde za tři nebo čtyři týdny. Vysvětluje: "On mi v bytě staví police. Počkám, až dodělá ložnici, protože mně opravdu štve, že nemám kam si dávat časopisy." Reportérka i přítelkyně se tomu strašně smály. Reportérka pokračuje:

Připomnělo mi to dobu, kdy jsem v polovině devadesátých let tři roky pracovala jako editorka časopisu more! a většinou při tom jen vymýšlela články jako "Co by pro vás mohl váš boyfriend doma udělat". Cílem bylo také prodávat knihy s tituly jako "Muži: návod pro uživatele". Základní premisou bylo, že muži jsou tady od toho, aby se s nimi ženy mohly nezávazně pobavit, a nikoliv od toho, abychom je dohnaly do manželství, jak nás instruovala laskavě předchozí generace magazínů pro ženy.

Celý redakční tým časopisu more! - byly jsme to tehdy holky pod pětadvacet, stejně jako naše čtenářky - si vymýšlel "speciální články" o hrách, kdy zaměstnankyně firmy zkonzumovaly obrovské množství alkoholu a pak se vetřely do společnosti mužů v hospodě po práci u piva. Jednou jsme udělali dražbu jediného mužského zaměstnance a poslali jsme ho na výlet do Spojených států s jednou mladou čtenářku, která byla naprosto nadšena, že ho "vyhrála". A přesně tak by se mladé ženy měly chovat.

V baru Corinthian, což je obrovská, historickými dlaždicemi vyzdobená restaurace nedaleko hlavního náměstí, George Square v Glasgow se silně flirtuje, pokračuje reportérka ve svém článku. "Čím jsem starší, tím si víc vybírám," konstatuje Jill Riddifordová, šestatřicetiletá herečka. "Tuhle jsme s homosexuálním kamarádem hovořili o tom, jak jsme netolerantní: jak zásadně si nic nezačínáme s muži, kteří se utrhují na číšnice nebo na bankovní úředníky, s muži, kteří jsou špatně oblečeni, anebo zase oblečeni příliš dobře."

Jill žije sama tři roky a konstatuje: "Jestliže se nezajímáte o to vdát se a mít děti - a já se o to nezajímám - pak nejste pod tlakem učinit to, co se od vás očekává. Začátky každého vztahu jsou senzační: zamilovanost, adrenalin a to všechno, jenže ono to dlouho netrvá. To vzrušení je možno vyvolat i jinak, například tím, že se vám podaří získat senzační práci."

Její přítelkyně Adele, 39, která pracuje v marketingovém výzkumu, se právě chystá nastěhovat se k partnerovi, s nímž chodí osm měsíců. Hovoří o tom pragmaticky: "Seznámili jsme se a já jsem hledala byt - takže mi to nevadí. Ale byla jsem už vdaná a jsem teď cyničtější a míň naivní." Když srovnává svůj nynější postoj s tím, jaký postoj zastávala, když byla mladší, argumentuje: "Teď hledám určité vlastnosti - inteligenci, humor - a nepřijímám prostě všechno. Prostě si říkám: dokáže mě rozesmát, anebo mě nudí k smrti?" Adele přiznává, že jestliže jí to s někým nefunguje, je "naprosto upřímná" a jeden svůj poměr ukončila rychlým telefonátem na jeho mobil. Říká: "Jestliže nemám děti, není to konec světa. A nevylučuju, že budu mít dítě sama, jestli to tak dopadne - dítěti by se u mne vedlo dobře."

Využívají ženy mužů? Samozřejmě. Potvrzuje to devětadvacetiletá Mags, která je nyní na plný úvazek matkou. "Ženské zneužívají chlapy úplně stejně, jako to dělají chlapi s nimi," vysvětluje. Přiznává, že možná "se s někým dá do řeči a jestliže k tomu dojde, tak k tomu dojde". Nechce se znovu vdávat: "Mám dvě děti a tak by se mi hodilo, upřímně řečeno, moci se trochu zasmát."

Joan Smithová, autorka knihy "Moralities, Sex, Money and Power in the 21st Century" (Morálka, sex, peníze a moc v jednadvacátém století), je přesvědčena, že ženy nutně "nezneužívají" muže, ale mají v současnosti celou řadu nejrůznějších vztahů s muži.

"Když jsem byla mladá, existoval jasný vzor: začni chodit s klukama, pak se zasnoubíš, vdáš, budeš mít děti a bude to vztah na celý život. Tak to fungovalo. Už to tak nefunguje. Ženy teď nutně už nechtějí muže jako partnery pro vychovávání dětí. Některé ženy mají poměr se spoustou mužů - jiné chtějí vášnivou lásku s jedním mužem. Neexistuje už jediná možnost. Je to fantasticky proměnlivá situace.

Při přípravě své knihy Single and Loving it (Jsem svobodná a moc se mi to líbí) se setkala autorka Wendy Bristowová s dvěma rozdílnými přístupy: "Jednak typ ženy, posledlé jedním mužem ("on mi nezavolal") a pak typ oné ženy, co se chce s mužem vyspat hned během první schůzky, protože pokud není ten chlap v posteli k ničemu, ona ho nechce znát."

Jedna žena kolem třiceti řekla Bristowové: "Upřímně řečeno, chci zjistit hned na začátku, jaké to je, než abych váhala a nakonec byla zklamána. Spala jsem s deseti muži a polovina z nich nebyla v posteli k ničemu. To je padesát procent chlapů. Byli to všechno sympatičtí chlapci, ale v posteli na nic." Bristowová je přesvědčena, že tato skupina žen není posedlá sexem - jen je prakticky založená: "Vidíme to ve všech věkových kategoriích. Ženy, kterým je kolem čtyřiceti, už vystřízlivěly ze své velké lásky. Líbí se jim sex a  chybí jim, když k němu nemají přístup, ale nutně nechtějí bydlet s partnerem."

Podle Bristowové jsou ženy kolem třiceti v té nejzranitelnější skupině - ty právě se snaží najít "pravého manžela". Vzrůstající rozvodovost ovlivňuje očekávání mladých žen. "Pokud máte rozvedené rodiče, neočekáváte od manželství příliš mnoho," konstatuje Bristowová. Méně se vyskytuje touha získat nějakého chlapa za každou cenu. Většina žen mezi dvaceti a třiceti lety mají fantastickou sebedůvěru a mnoho z nich nemá zájem o to namluvit si nějakého muže pro trvalejší vztah. Chtějí jen hodně příjemného sexu. Sex bez dalších podmínek je reální alternativa. V letech 1986 - 1998 přišlo na britský trh pracovních sil dalších patnáct procent žen. Rozhodují se mít děti později, pokud vůbec. Analýza, kterou vypracovalo Henley Centre pro Armádu spásy, předpovídá, že ze všech žen narozených v roce 1972 zůstane v roce 2017 ve věku 45 let přibližně 25 procent bezdětných (v roce 1997 to bylo 16 procent). David Weeks, neuropsycholog v nemocnici Royal Edinburgh Hospital a autor knihy Superyoung, poukazuje na to, že obě pohlaví stárnou pomaleji. "Jsme svědky prodlužování puberty - fyzicky i citově - a odkladu citového zrání." Podle Weekse dochází v prvních deseti letech po pubertě k výraznému vzrůstu v počtu sexuálních partnerů a sexuálního experimentování. Zpráva výrobce prezervativů Durex z roku 2001 uvádí, že šestnácti až dvacetiletí mladí lidé ztratili své panenství a panictví v průměru ve věku 15 let, u lidí, jimž je dnes nad 45, to bylo ve věku 18 let.

"Morálka se už nevnímá stejným způsobem jako v předchozích generacích," konstatuje Week. "Přesunuli jsme se do permisivnější společnosti." Weeks je přesvědčen, že ženy pořád chtějí emocionální bezpečí, ale už tolik nepotřebují ho formalizovat. Jsou také schopny definovat vlastní představy o tom, komu důvěřovat a jakou mít odpovědnost. Ženy využívají svobody, které dosud nikdy v tak velké míře neměly.

V glasgowské restauraci Corinthian svědčí 25letá studentka práv, Julie, že "vážným způsobem" chodí s kluky od patnácti let. Nedávno se rozešla s chlapcem, s nímž chodila tři roky a teď přesvědčuje kamarádku Elise aby šly tancovat. "Nesnáším být doma sama. Chodím pořád na tancovačky a do hospod, flirtuju s miliony chlapů, dělám si z nich legraci a jsem opravdu hnusná." - "Proč, pro své sebevědomí?" - "Ne." - "Kvůli sexu?" - Je šokována. "To nedělám. Některé ženské ano. Já jen chlapy provokuju. To přece musejí zvládnout."

Ben Renshaw, autor knihy Success but Something Missing (Úspěch, ale něco chybí) je přesvědčen, že ženy teď chtějí to, co v minulosti viděly, že měli chlapi. "Vzhledem k tomu, že jsou ženy emocionálně zralejší než muži stejného věku, jsou pravděpodobněji lépe vybaveny pro vytváření nových kontaktů s opačným pohlavím a dělají to dobře." Renshaw dodává, že ženy dnes vydělávají podstatně více než dříve a taky chodí víc do práce, takže nemají moc času. "Ženy jsou méně ochotné tolerovat vztah, který nefunguje - a svoboda je pro ně velmi cenné zboží.

Reportérka se ptá Karen McKeeové, svobodné reklamní pracovnici v rozhlasové stanici Radio Clyde, jak by reagovala, kdyby se zdálo, že si ji její partner chce vzít a chce s ní mít děti. "Zpanikařila bych. Kamarádi mi říkávali: ´Počkej do třiceti a pak na to budeš mít jiný názor´- no, je mi třicet a názor jsem nezměnila." Právě ona vždycky vztah ukončuje: "Jaksi to dělám vždycky já. Dělám to otevřeně, nechci předstírat. Nejsem ochotna tolerovat hlouposti." Karen přiznává, že lidé jejího věku mají jinou agendu - ne nutně jednodušší - než byla agenda jejich rodičů: "Moje matka se vdávala v jednadvaceti a já jsem se jí narodila ve 24. Tak se to dělalo tehdy." Rozvod už s sebou nenese stigma. Kamarádi velmi pravděpodobně řeknou: "Udělalas to dobře." Je sama tři roky a konstatuje: "Seznámit se s nějakým chlapem pro mě není teď zrovna prioritou. Studuju po práci na univerzitě, chodím na hodiny tance a učím se hrát na klavír. V žádném případě nepotřebuju chlapa, aby mi dodal sebedůvěry. Na to mi stačí moje rodina, moje sestra a dva nebo tři blízcí přátelé." Časopisy jako Cosmopolitan sice tisknou články o efektivním flirtování, ale také články o tom, jak najít dobré zaměstnání.

Durex Report 2000 konstatuje, že 40 procent žen, které používají prezervativy, si je kupují samy. Reportérka pokračuje: Byla jsem nedávno svědkem fantastického sbalení. Jeden můj svobodný kamarád byl se mnou na pivu, když se k němu přiblížila atraktivní žena kolem čtyřiceti. "Je to váš boyfriend?" zeptala se zdvořile, než ho rychle a šarmantně odvezla taxíkem pryč. Následujícího rána jsem mu zavolala. "Mám pocit, že jsem byl zneužit," stěžoval si. "Ani mě nepožádala o telefonní číslo. Je to hezké, seznámit se s někým, kdo to tak dobře umí, ale když ona byla tak energická," řekl chabě.

Čelný sexuolog Martin Cole potvrzuje, že ženský zájem o sex je stejně silný jako u mužů a v pozdějších letech je silnější. "Jak žena stárne, zjišťuje, že lehčeji dosahuje orgasmu, takže ji sex víc uspokojuje." Jenže podle Joan Smithové je stále pro ženy relativně nepřijatelné, aby vyhledávaly náhodný sex. "Naše kultura ženy podceňuje. Na muže pohlíží s laskavostí - pokud je muž ještě po padesátce sexuálně atraktivní, ale žena, která je svobodná a užívá si po čtyřicítce, by to prý dělat neměla." Celá řada reportérčiných přítelkyň přiznává, že je náhodný sex příjemný, povzbuzuje to sebevědomí. "Je to dobrá příležitost se ukázat," vysvětluje jiná.

Roste počet žen, které hledají partnery na internetu. Mary Balfourová, pracovnice seznamovací agentury Drawing Down the Moon, zahájila novou službu s názvem Only Lunch - jen pro ty lidi, kteří se chtějí setkat náhodně, třeba jen na hodinu. Nemusíte si ani zadávat večer.

Podle Balfourové jsou ženy při výběru mužů stále náročnější: "Ženy chtějí muže, kteří jsou emocionálně zralí a trochu na sobě pracovali. Obě pohlaví hledají partnera, který má vysokou míru atraktivnosti. Říkáme tomu FSI - faulty self image - být přesvědčen, že jste atraktivnější, než je tomu ve skutečnosti."

Když velcí kluci brečí

Hovořil se mnou tuhle jeden muž o tom, co nazval "úpadkem mužských hodnot" v západní ekonomice. Nikdo už je nechce, nikdo už je nekupuje? Přesně tak, uvedl. Došlo na Wall Streetu ke krachu "mužskosti". "Ano, je tomu tak," řekl.

Bylo samozřejmě lehké namaloval přesvědčivý sociologický obraz. Holky, jak mají ve škole lepší výsledky než kluci. Ženy dostávají pořád ještě menší plat než muži, ale také jsou přizpůsobivější a tedy na trhu práce přijatelnější. Ženy iniciují většinu vztahů s muži a ženy také většinu vztahů ukončují. Ženskost prosperuje, vyvíjí se, mění se, mává barevným kufříkem. Mužskost je v útlumu, kloužou jí nohy a reaguje na to agresivně a trapně ve vlastním pivním oparu. To, jak přesně jsou atraktivní tyto simplistické scénáře, asi záleží na tom, jak hodně zrovna máte na chlapy pifku. Jaká jste misandrině - misandr je někdo, kdo "nenávidí muže".

Ti, "kdo nenávidí muže", v moderní společnosti skutečně existují, a to mezi muži i ženami. Někteří muži sami sebe a své pohlaví nenávidí více, než jakákoliv žena, které takové pocity ani neberou vážně. A tady začínají ty problémy. Ženy totiž většinou "nenávidí muže" jen emocionálně, intenzivně a nakrátko, nad sklenici chablis, když se muži nenávidí sami, jsou střízliví a berou to příliš vážně.

Zdá se, že jde o to, zvyknout si na něco. Zatímco muži uvádějí ženy v zuřivost a frustrují je už po dlouhá staletí, takže si ženy na ně společně po straně stěžují, zatímco jim rodí děti a perou spodky, muži si své vlastní nedostatky začali uvědomovat teprve nedávno. Proto vznikl v osmdesátých letech New Man (hluboce se omlouvám za hříchy všech předchozích desetiletí) a v devadesátých letech New Lad (rychle beru veškeré omluvy zpátky).

Tomu všemu se zjevně každá žena starší deseti let může jen snášenlivě smát, což pravděpodobně muže jen dál mate. Nyní, v roce 2001, jsme se, jak se zdá, zcela vyhnuli veškerým snahám o dosažení mužské zralosti a dospěli jsme do nejnižšího bodu, kdy vznikl New Baby Boy.

Je trochu jako New Man (myslí to dobře), jako New Lad (to pivko si občas dát musím), ale má nové infantilní vlastnosti. Vždycky, když dostane New Baby Boy od holek do huby, uteče s brekem a žaluje to sdělovacím prostředkům. Je to opravdu překvapující.

Když měly ženy pocit, že jsou utlačované a ponižované, zorganizovaly se a zahájily boj proti tomu útlaku. Teď když mají muži stejný pocit, bědují v tisku o tom, jak hnusně se s nimi zachází a jak jsou z toho celí zmateni.

Mužům ještě nedošlo, co se ženy naučily v důsledku tvrdých poučení, že sebeúcta není něco, na čem lze lpět. Sebeúcta je jako motýl uzavřený do dlaně: čím víc tlačíte, tím víc je mrtvá. A kromě toho je velmi nepravděpodobné, že jsou muži ponižováni více než kdy byly ponižovány ženy. Muži jsou tím "ponižováním" dnes jen o hodně více uraženi. Což možná částečně vysvětluje, proč tak rychle klesá hodnota mužských akcií. Na hřišti konkurence mezi muži a ženami - jako na každém jiném hřišti - nemá nikdo rád žalobníky a ještě míň lidí má rádo ufňukance.

Britská spisovatelka zaútočila na feministky

Sestry budou šokovány: velká dáma anglické literatury Doris Lessingová (81), která byla po dobu čtyřiceti let považována za symbol feminismu, odmítla mnoho dnešních žen jako "samolibé a pokrytecké".

Jak napsal minulou neděli týdeník Sunday Times, Doris Lessingová je "rozhněvána", že mnoho žen, zejména mladších žen, zostuzuje muže.

Lessingová, která žila v Jihoafrické republice, než přesídlila v roce 1949 do Británie, je stále nejvíc proslulá svým románem z rok 1962 The Golden Notebook, Zlatý zápisník. Je to historie mladé ženy, milenky a matky a mnoho milionů čtenářů po celém světě toto dílo považuje za učebnici chování nezávislé ženy.

Román Zlatý zápisník předznamenal feminismus pozdějších radikálních autorek, jako je Gloria Steinem a Germaine Greer. Když se však nyní Lessingová dívá na moderní ženy po čtyřech desetiletích války pohlaví, už nezastává stoprocentní názor, že revoluce z šedesátých let byla stoprocentním vítězstvím dobra.

"Feministické hnutí šedesátých let vyplýtval spoustu energie samými debatami a organizováním do skupin," konstatovala minulý týden Lessingová. Je přesvědčena, že hnutí bylo příliš ideologicky založeno a že potenciál žen byl "proplýtván".

Lessingová se také staví kriticky vůči "dívčí moci" (girl power), kterou projevuje v současnosti hodně mladých dívek. Odmítá kulturu tzv. "ladettes" (klukovsky agresivně vystupujících mladých dívek). "Podívejte se na ně v televizi, jak jsou hrubé a jak pohrdlivě se vyjadřují vůči mužům. Šokuje mě, co některé ženy říkají o velikosti mužských orgánů. Je to odporné. Jsem proti všem těmto útokům na muže."

Lessingová už publikovala první dva díly svých memoárů od dětství do padesátých let a očekávalo se, že teď vydá třetí díl.

Namísto toho napsala o tomto období román, jménem The Sweetest Dream, Nejkrásnější sen, která má vyjít v září. Prostřednictvím příběhu Frances a jejího manžela Johnnyho v románu Lessingová vysvětluje, jak "ženy v šedesátých letech odbočily špatným směrem".

"Šedesátá léta mi nejsou sympatická," řekla Lessingová. "Nelíbí se mi, co ženy tehdy říkaly a dělaly, jak se vytahovaly, s kolika muži se vyspaly." Lessingová argumentuje, že ženy neosvobodila ideologie, ale technologie. Je přesvědčena, že antikoncepční pilulky a stroje jako automatické pračky učinily víc než ideologové.

Loni citovala znám britská autorka a novinářka Joan Bakewellová knihu Lessingové The Golden Notebook jako "opravdu důležitou knihu". "Nesmírně mě dojala. Ukázala mi, že se mohu stát pánem svého vlastního života." Bakewell ale souhlasí s Lessingovou, že jsou dnešní ženy příliš agresivní. "Ta arogantní sprostota se mi taky nelíbí. Ženy jsou dnes tvrdší a drsnější, i když je spravedlivé říci, že musely zaujmout tvrdší postoj, pokud měly získat stejný plat jako muži. Souhlasím s Doris, že jsou některé ženy dnes trochu pokrytecké."

David Thomas, autor knihy "Not Guilty" (Nevinen), napsané na obranu dnešních mužů, souhlasí s Lessingovou, že se v šedesátých letech "nechaly ženy ideologií svést na scestí". Také souhlasí, že jsou dnešní ženy hrubé.

"Dnes si ženy mohou dovolit říkat o mužích věci, jaké si muži nesmějí dovolit říkat o ženách. Muži by se měli přestat pořád omlouvat za to, že jsou muži," uvedl.

Otevřený dopis ministru Pavlu Dostálovi

Odvolejte Milana Knížáka z Národní galerie, nemá základní slušnost

Oznámení firmy CME:

Železný miliardu již údajně zaplatil, ale ne CME

„Vladimír Železný zjevně své povinnosti uhradit CME částku 27,1 milionů dolarů dle arbitrážního rozsudku nehodlá dostát,“ uvedl Fred Klinkhammer, president a výkonný ředitel CME. „Nevím, zda si uvědomuje, že svým jednáním nediskredituje v očích české i mezinárodní veřejnosti pouze sebe, ale i podnikatelské prostředí České republiky,“ dodal.

Podle CME se Železný provinil proti trestnímu zákonu tím, že v rámci exekučního řízení vedeného v souvislosti s amsterodamským arbitrážním nálezem u Obvodního soudu pro Prahu 1 předložil 22. února 2001 soudu tři listiny, o jejichž platnosti CME důvodně pochybuje. Všechny předložené dokumenty, jeho Smlouva o smlouvě budoucí s firmou Astrona Foundation (15.10.1997), její odstoupení od Smlouvy o smlouvě budoucí s Železným (19.2.2001) i potvrzení vydané společností Astrona Foundation o zaplacení smluvní pokuty Železným ve výši 28,537 mil. USD (20.2.2001) totiž vykazují nápadnou shodu co do členění textu, typu písma, atd., s tzv. magickými smlouvami, které znalec z oboru kriminalistiky již 3. října 1999 odborným posudkem označil za antedatované.

Navíc Železný zřejmě uvedl soud v omyl tím, že mu předložil tyto dokumenty, kterými chtěl dosáhnout započtení údajné pohledávky za CME tak, aby se zcela vyhnul zaplacení částky podle rozhodčího výroku arbitrážního tribunálu. „Tvrzení PhDr. Vladimíra Železného o existenci údajné pohledávky za CME ve výši 28 537 000 USD a o údajném zániku výše uvedené pohledávky CME za jeho osobou vzájemným započtením pohledávek je dle oznamovatele zcela nepravdivé,“ uvádí se v trestním oznámení. „Věřím, že česká policie Železnému podezření prokáže. Pak bych ovšem nechtěl být v kůži těch, kteří Železnému šijí nový český mediální zákon na míru,“ uzavřel Klinkhammer.

Kontakt:

Donath-Burson-Marsteller

Michal Donath