Jak známo, Úřadu příliš nevyšly ani tři posudky soudních znalců. Dva se výslovně distancovali od tvrzení ČSÚ, že vyznění posudku bylo pozitivní, a namítali, že neměli dostatečný přístup k informacím, na jejichž základě by bylo možno vypracovat kvalitní expertizu, přičemž jeden z nich, Jindřich Kodl, je zaměstnán na Úřadu vlády jako Březinův poradce a nesplňuje podmínku nestrannosti (a navíc, jak jsme v Britských listech uvedli, má pozitivní lustrační osvědčení a stěží by tedy prošel bezpečnostní prověrkou). Předsedkyně Bohatá zopakovala, že posudky sice vůbec, ale vůbec nebyly kritické, ale Úřad je pro jistotu nezveřejní (to už se mnozí novináři smáli nahlas).
ČSÚ prý chtěl pověřit bezpečnostním auditem Úřad pro ochranu osobních údajů, ale ten, zlý, odmítl (není divu: zkuste pověřit finanční úřad předběžným auditem svého účetnictví!). Experti i STEM zklamali, nastupuje auditorská firma Weinhold Andersen Legal. Jak si povede při nelehkém úkolu dosvědčit, že ČSÚ chrání osobní data dostatečně, budeme průběžně informovat. Nečekejme však zázraky: předsedkyně ČSÚ už dala jasně najevo, že nepovede-li se ani tato zpráva, její závěry poputují do trezoru - a bude se hledat další expert, nejspíš v říši pohádek pro dospělé...
PS. Ještě jednu dobrou zprávu přineslo pondělí: PhDr. Milan Aleš je zpět v ČSÚ. Na dotaz redaktora BL předsedkyně Bohatá uvedla, že M. Aleš vyjádřil hlubokou lítost nad svým činem (připomeňme, že M. Aleš publikoval v Neviditelném psu dopis, z nějž vyplynulo, že obecní úřady dostanou výsledky sčítání pro "vyčištění" registru obyvatel), slíbil, že už nikdy neprozradí žádné sčítací tajemství, byl omilostněn a mohl se vrátit - i když pouze ve funkci řadového demografa - do ČSÚ. Je to dobře, protože M. Aleš na nás, spolu s mluvčí Úřadu Vladimírou Pavlíčkovou a ředitelkou odboru Jiřinou Růžkovou, zapůsobil jako skutečný profesionál a muž na svém místě. (TP)
Slintavka a kulhavka a kontroverzní reakce britských úřadů
Vyneste mrtvé
Pohřební hranice, rozkládající se mrtvoly, konspirační teorie, xenofóbie - podobnost mezi morem ve středověké Evropě a nynější epidemií slintavky a kulhavky je pozoruhodná, argumentoval v sobotu 24. března v deníku Guardian John Vidal. Shrnujeme.
Každý den umíralo mnoho tisíc. Země byla prázdná, vesnice mlčenlivé. Ohně doutnaly po dlouhé týdny, ostře štiplavé věnce kouře se líně válely po kopcích a údolích. Úřady nestačily pohřbívat a mrtvoly byly ponechány, aby se rozkládaly podél cest, v úkrytech i na otevřených polích.
Zvířata, která nepodlehla nemocem, pobíhala krajinou volně a pole zůstala neobdělávaná. Některé rodiny se dobrovolně zabarikádovaly v domech, jiné uprchly. Obce byly izolovány od vnějšího světa. Soused se obával souseda, návštěvníci a cestovatelé byli odmítáni, rozšířila se xenofobie, lidé byli izolováni a zůstali odkázáni sami na sebe.
Jak se nevyhnutelně nemoc přiblížila k obcím, pocit strachu a blížící se katastrofy zesílil. Šířily se divoké nepodložené zprávy, konspirační teorie a mýty. Lidé se obraceli na nejvyšší morální, lékařské a světské autority, které tvrdily, že situaci zvládají, ale ve skutečnosti neměly tušení, jak reagovat. Důvěra mezi občany a vládou byla ochromena. Jakmile jednou mor přišel, nevědomost násobila hrůzu. Lidé propadli fatalismu, pasivitě a zoufalství. Vznikl pocit, že nikdo tomu neunikne. Zemědělská ekonomika se dočasně rozložila, ale v katastrofických dobách vznikla všeobecná naděje, že dojde k ekonomické obnově, k radikální změně i k lepšímu pochopení nemoci. Pro mnoho lidí se však, doslova i metaforicky "svět obrátil vzhůru nohama".
Týká se výše uvedený popis Anglie během morových epidemií uprostřed čtrnáctého století? Anebo líčí pocity ztraumatizovaných současných britských venkovských komunit, postižených slintavkou a kulhavkou? Výše uvedené líčení o době moru v Anglii bylo sestaveno z mnoha rozhovorů s novináři, zemědělci a současnými obyvateli venkova za poslední tři týdny i ze středověkých kronik.
Samozřejmě, mezi oběma věky moru není řádné srovnání. Černá smrt let 1428-30, kterou rozšířily blechy a jejímiž nositeli byly především krysy, usmrtila celou třetinu všech obyvatel v Evropě. Nynější epidemie slintavky a kulhavky, která zuří po polovině území Británie a postupně proniká i na evropský kontinent, postihuje naproti tomu jen zvířata, většina z nichž by byla normálně stejně usmrcena. Středověké morové epidemie otřásly do základů celou stavbou evropských sociálních, morálních i ekonomických zvyklostí i institucí, tato epidemie slintavky a kulhavky jen dočasně a okrajově oslabí ekonomiku v jedné zemi, několik tisíc zemědělců přijde o obživu a asi půl milionu zvířat bude předčasně usmrceno.
Avšak historikové, odborníci na středověké morové epidemie v Evropě, ve Spojených státech a v Británii poukazují na to, že reakce na obojí epidemie jsou pozoruhodně obdobné. Mezi oběma krizovými obdobími existuje mnoho podobností. Tito historikové argumentují, že když se společnost octne v krizi, v obležení, reaguje tak, jak reagovala vždycky, a že pod povrchem veškerého pokroku a zjevných úspěchů v lékařské vědě se v základních charakteristických rysech politiky a lidské povahy příliš mnoho nezměnilo.
"Srovnáváme-li situaci nyní a před 600 lety, vyvstanou z toho zřetelně typické lidské charakteristiky," konstatovala v roce 1978 americká historička Barbara Tuchmanová, která srovnávala středověk a současnost.
Tuchmanová uznává, že lidé ve středověku existovali za tak odlišných mentálních, morálních i hmotných okolností, že to téměř byla ve srovnání s naší úplně cizí civilizace, avšak argumentuje, že "v důsledku toho poznáváme v tomto cizím prostředí určité charakteristiky chování jako trvalé v lidské povaze".
Voltaire to řekl stručněji: "Historie se nikdy neopakuje, ale člověk vždycky ano."
Pozadí obou katastrof je z povrchního hlediska velmi podobné. Začátkem čtrnáctého století, argumentuje Mark Ormrod, profesor středověké historie na York University, došlo k celé řadě přírodních i lidmi vyvolaných katastrof, včetně hladomorů, válek a obrovských povodní. Nyní vyvolalo v Británii globální oteplování také velké povodně.
Všichni v současnosti uvádějí, že výrazně rostou rozdíly mezi bohatými a chudými lidmi. Ve čtrnáctém století zaznamenávali anonymní písaři totéž.
Vzniku moru ve čtrnáctém století, stejně jako nynějšímu vzniku epidemie slintavky a kulhavky, předcházelo delší období klidu. Předchozí velký mor postihl lidi v osmém století, takže do čtrnáctého století si už nikdo nepamatoval, jaké to je, stejně jako v současnosti v Británii většina lidí nepamatuje předchozí epidemii slintavky a kulhavky v šedesátých letech.
Británie měla příchod epidemie slintavky a kulhavky předvídat, stejně jako měla Evropa ve středověku předvídat příchod morové epidemie. Po několik let ve čtrnáctém století slýchali Evropané o záhadné a vražedné morové epidemii, která se prý blíží do Evropy z východu, od Indie, z Číny a ze Sýrie. Záležitosti nikdo nerozuměl, ale nikdo nebyl překvapen, když mor zničil většinu Evropy a nakonec v roce 1348 dorazil i do Anglie.
Dnes si jsme vědomi, že v důsledku intenzivního obchodu a pochybných zemědělských technik bylo velmi pravděpodobné, že dojde k epidemii slintavky a kulhavky. Cožpak britská vláda nedokázala pochopit, že k epidemiím této nemoci došlo za poslední dva roky v 60 zemích světa a že je nevyhnutelné, že tato epidemie nakonec dospěje do Evropy?
Podobně přece musely mít středověká církev, královské úřady i státní služba dostatek času na to, aby připravily lidi na mor, který se rychle šířil podél nejužívanějších obchodních tras. Jestliže neměl středověk řádné povědomí o své zranitelnosti, současnost měla velmi chabé ponětí o epidemiologii. Oba věky, dá se říci, byly zasaženy stejnou měrou zlovolnou slepotou.
Nemoc se dostavila s šokující rychlostí a strašlivou intenzitou. Ani v jednom případě neměly úřady ani tušení, kolik lidí - či zvířat - zemře. Ani společnost nevěděla přesně, jak se mor šíří a jak je možno mu zabránit. Stejně jako jedna farma se může stát obětí slintavky a kulhavky a jiná být zcela ušetřena, k týmž variacím docházelo při Černé smrti. Jedna vesnice nebyla zasažena po dlouhé měsíce, vedlejší byla zdecimována během několika hodin.
A když přišla smrt, v obou případech reagovaly úřady s relativně velkou mírou samolibé nečinnosti. Středověké Anglii v podstatě vládla kněžská a královská elita a církev, jak praví Tuchmanová, byla to "všemocná matrice a zákon života, všudypřítomná a povinná". Nabízela lidem spásu a lék pro všechny nemoci. Když přišel mor, prvotním instinktem křesťanství bylo učinit to, co církev dělala vždycky: nabídnout rozhřešení, říci lidem, aby šli ke zpovědi a usilovněji se modlili, kropila svěcenou vodu, argumentovala, že mor způsobila lidská hříšnost, izolovala se i jednotlivé komunity od vnějšího světa. Důsledkem bylo potvrdit moc establishmentu
Dnes jsou v Británii jedinou komunitou lidí, kteří jsou obdobným způsobem ovládáni centralizovanou mocí a jsou stoprocentně závislí svým přežitím na ústředním úřadu, zemědělci. Evropská unie a společná zemědělská politika, jejímž nástrojem je britské ministerstvo zemědělství, které dohlíží na plnění toho, co Evropská unie nařizuje, je právě tak mocná jako středověká církev. Její filozofie odměňování výroby nade všechno ostatní je právě tak dogmatická jako každé náboženství. Vláda Evropské unie nad venkovem je totální, neboť zemědělci závisejí na ministerstvu zemědělství ve věci poradenství, pomoci a finančních dotací. Žádný zemědělec nemůže ignorovat ministerstvo zemědělství a žádný nesmí zpochybňovat jeho autoritu v dobách krize.
Když vznikla slintavka a kulhavka, britské ministerstvo zemědělství, stejně jako středověká církev, prostě přijalo ta opatření, které znalo. Ignorovalo pokrok ve vědě a v epidemiologii, zavedlo drakonické zákony a oprášilo devadesát let starou politiku masového usmrcování zvířat, jejímž cílem je ochránit obchod, poradilo lidem, aby nejezdili na venkov, začalo používat vápno, zažehlo ohně a argumentovalo od prvního dne krize, že bude usmrcovat zvířata nejprve a ptát se až později. Jako středověký papež, ministerstvo trvalo na to, aby byla jeho vůle vykonána.
Britské ministerstvo zemědělství je dnes jako král, kněz i politik, všechno v jednom. Stejně jako Řím centralizoval tolik středověké moci, tak má i ministerstvo zemědělství absolutní moc nad životem a smrtí zvířat. Ministerstvo nedovoluje odvolání a své epidemiologické výsledky utajuje. Jen ono samo má lék na nynější mor - zásoby vakcíny, kterou odmítá použít. Žádný zemědělec ani veterinář se nesmí pokusit léčit slintavku a kulhavku, podobně jako středověký laik neměl právo být informován o tajemstvích církve.
Stejně jako nevýkonná a absolutistická středověká církev se svou armádou nevzdělaných kněží nabízela suplikantům odpuštění hříchů, tak ministerstvo zemědělství nabízí příslib ochrany před volným trhem a mlhavou naději na zlepšení hospodářské situace. Stejně jako středověká církev, která trvala na tom, aby lidi chodili do kostela a zpovídali se, i ministerstvo zemědělství vyžaduje plnění podmínek - zemědělci musejí poslouchat a chovat dobytek jen způsobem, jaký ministerstvo schvaluje. Že jiné země pohlížejí na britské zemědělství jako stále barbarštější, ministerstvo nezajímá.
Ve čtrnáctém století dostávali lidé za určitou cenu od církve odpustky a benefice. V současnosti prospívá systém dotací - moderní systém odměn - většinou bohatým farmářům, kteří zaplatili těžkou cenu za intenzifikaci svých hospodářství. Chudí a malí farmáři byli marginalizováni a musejí žebrat. Farmáři, kteří se řídí organickými zásadami anebo zásadami udržitelného rozvoje, jsou ministerstvem zemědělství odmítáni jako heretikové v nové církvi průmyslového zemědělství.
Oba věky užívají starodávných "léčebných metod". Tam, kde středověká církev nabízela venkovanům svěcenou vodu, ministerstvo zemědělství navrhuje, aby si farmáři kupovali desinfekci. Ve čtrnáctém století nebylo dost kněží, aby zpovídali a poskytovali poslední pomazání, tak bylo urychleně povoleno, aby to činili laikové.
Ministerstvo zemědělství hledá po světě další veterináře a studenty, aby zabíjeli zvířata a kontrolovali výskyt nemoci. Podle Abigail Woodsové, veterinářky a historičky slintavky a kulhavky, veterináři jsou dnes "profesionálním kněžským stavem".
Ozvěny se ozývají staletími. Obětí moru se v první řadě stávaly děti. Slintavka a kulhavka hlavně postihuje mladá zvířata. Když v těchto dnech navštívil postiženou oblast Cumbria v Anglii hlavní britský státní veterinář, farmáři ho přivítali pískotem, stejně jako na kněze v Evropě útočily davy flagellantů a protináboženských aktivistů, když se mor zhoršoval.
Stejně jako ve čtrnáctém století jsou i nyní za původce katastrofy označováni nejslabší a nejsilnější vlivy v zemi. Sdělovací prostředky široce obviňují supermarkety a šíří se pověsti, že virus slintavky a kulhavky přinesli uprchlíci, když utíkali z nejchudších zemí světa. Jsou vyšetřováni také příslušníci organizací na podporu práv zvířat, protože existuje obvinění, že schválně rozšířili tuto nemoc, protože byli šokováni podmínkami, v nichž musejí v současnosti žít zemědělská zvířata. V dobách moru byl obviňován ďábel. Dnes se obviňuje Saddám Husajn, že experimentuje s biologickými zbraněmi.
Dojde v Evropě a v Británii po této epidemii slintavky a kulhavky ke změnám? Stejně jako ve středověku se silně volá po změnách a existuje určitý optimismus. Politikové a zemědělci, sdělovací prostředky a agrárnické reformní skupiny po celém kontinentě vidí nynější situaci jako dobu změny, jako příležitost změnit podmínky v zemědělství i vztahy mezi městem a venkovem.
Malé strpení ...
Komerční televize ve svém dokonalém [do konce dotaženém], tedy americkém provedení, je jedna velká upoutávka na pořady, které přijdou za okamžik, hned po reklamě.
Je to jen jakási metafora života samého. Život, jak byl slíben, se dostaví, za okamžik, malé strpení - tumáte něco v mezidobí, abyste se nenudili. Vydržte, neodcházejte, bude to stát za to. Ne až zítra, zítra tu bude za okamžik. Jedeme 7x24h...
Řítíme se do vlastní budoucnosti v přehlíženém rádobypohodlí křesla, dychtivě sledujeme co bude, co nám nesmí uniknout. A mezitím vidíme - jen upoutávky. Vlastně, jakoby celý smysl našeho života utíkal těsně před námi, už, už na dosah. My pádíme za ním. A tempo se zvyšuje.
Když jsem tak nedávno seděl za volantem a řítil se kamsi, přitom poslouchal nějakou tu písničku v rádiu, došlo mi to. Svitlo mi, že životní etapa ve které se nacházím, tzv. střední věk, je právě ta etapa, kdy člověk prohlédne a chce vrátit vstupné a porozhlédnout se, zda to nejde i jinak - dokud je ještě čas. Třeba jen navštívit nějakou jinou atrakci, anebo vše změnit zásadněji. Jenže, není komu vstupné vracet, a vystoupit z panoptikonu horské dráhy jen tak nelze.
Tak žiju, jako ostatní, v očekávání, že ten pravý nefalšovaný spokojený lidský život nastane, už, už, za okamžik ...
Angličané by mohli použít slovo tantalising/tantalizing. Je odvozeno od řeckého mytického ubožáka Tantala, kterého potrestal jeho otec Zeus večným trápením na Tartaru, a to nedosažitelností všeho po čem prahnul.
Tantalus byl prý nejprve přijat do společenství bohů jako jim rovný, ale zneužil svého postavení, prozrazoval božská tajemství a pojídal zapovězená jídla. (Jiná varianta pověsti praví, že Tantalus zavraždil vlastního syna Pelopa, aby vyzkoušel neomylnost bohů, zda na viníka přijdou.) Prostě, dovoloval si co se dalo, choval se nezřízeně, asi jako kdekdo zneužívá postavení kterého se mu dostalo bez zásluhy.
Tak tedy Zeus Tantala odsoudil k věčnému trestu zavěšení na ovocném stromě nad studánkou. Ať Tantalus sáhl po vodní hladině či po ovoci, uhýbaly mu z dosahu.
Jsme na tom podobně, naštěstí nežijeme věčně. Ale i na tom se pracuje...
Zneužíváme-li svého postavení myslících bytostí, správců této, nám pověřené planety, není divu, že za trest máme právě tu vnitřní neukojitelnost, nespokojenost, věčnou touhu a očekávání. Až na ty krátké, postkoitální okamžiky, které střídá ta živočišná rozmrzelost.
Neukojitelnost v mém případě je mimo jiné v tom, že se snažím najít překlad slov, obzvlášť pokud jsou nějak náročná, třeba uspořádáním ve vázané básnické formě. Nedávno jsem v BL naznačoval, že nemám v oblibě cizí slova v češtině tam, kde máme česká. Zatímco já se stále učím tuto řeč, kterou jsem v emigraci ztrácel, našinci ji kolem mne komolí a przní, utíkají od ní bůhvíkam do zkomolené jazykové ciziny.
Ale někdy mi to překládání prostě nejde. Třeba mne nenapadá vhodná česká obdoba slova tantalising.
Sáhnu tedy po slovníku, pak po dalším, a užasnu. Vesměs se slovo "tantalize" [americky se 'z'] překládá stroze jako mučit, trápit, trýznit.
Chyba lávky! V tom pojmu jde hlavně o tu dráždivou, vábnou, svůdnou a slibující, provokativní skorodosažitelnost, která užírá, frustruje ale zevnitř, psychicky. Člověk se mučí sám, tím že to snažení a pinožení nezvdává, nazvdory všem neúspěchům, stále doufá, žene se za stínem, který je ve skutečnosti jen jeho vlastní.
Pikantní na tom pojmu tantalise tedy je, že je pro mne samo [ehm] "tantalizací".
Jak zajímavé, že samotný význam toho slova není jen tak k zastižení. Je to slovo, které nejlépe popisuje sama sebe.
Přitom, jak jsem snad doložil, toto slovo je pro mne klíčem k pochopení podstaty lidské existence, - a tudíž i kapitalismu.
Proto musí s kapitalismem přijít do češtiny i to slovo, snad jako 'tantalizace', nebo snad, doufejme, nějaké lepší, pro české uši uspokojivější slovíčko. Mám ho na mysli.
Jen malé strpení. ...
Ještě o Sládečkovi a o Železném
Vazeni ctenari, vazeny pane Culiku,
dovolte prosim, abych se rozdelil. Je to tentokrat "silnejsi nez ja".
Diky akterum a internetu jsem zde po case zaregistroval neco
neuveritelne normalniho:
A.) pan Petr Sladecek si svym vyrokem, cit.: "uplne vymysleni
otazek potvrdit nemohu, ale byla zdrojem vtipu mezi
zamestnanci" predvidatelne nabehnul
B.) pan Petr Sladecek promptne sliznul predvidatelnou kritiku,
C.) pan Petr Sladecek se bez dalsiho - naprosto akceptabl - omluvil.
Jak proste, mily Watsone! Zde by kauza mela, mohla a snad jednou bude
- koncit. Protoze tak daleko (jeste ani v BL :-)) nejsme, dovolte
prosim, par poznamek:
1.) Nejde snad predpokladat, ze by panu Sladeckovi nedoslo, co si
svou vagni poznamkou muze privodit.
2.) Nepredpokladam ani, ze jej nenapadlo, ze vynecha-li tuto vetu, ze
podobne podezreni (roz. manipulativnich choutek V.Z.) napadne "pozorneho
ctenare" take. Proste to napsal. Rad bych vsak dodal i dalsi implicitni
predpoklady, ktere "ctenare laskaveho" napadnout mohou:
3.) Porad musi byt nesmirne peclive pripraven, na tom nevidim nic
divneho. Nevidim duvod, proc by mel jeho akter improvizovat, nechce-li.
Jiste riziko velmi neprijemneho, aktualniho, atd. prokazatelne, ci
alespon velmi verohodne a vcas doruceneho dotazu je tu vzdy.
4.) Predpoklad, ze by se do konkretniho scenare nejaky konkretni
dotaz tu a tam velmi hodil, je pochopitelny. Divil bych se vsak, kdyby z
te spousty nesel vytezit dotaz "velmi podobny", ci velmi podobny,
interpretovatelny jako prave vhodny. Interpret prece muze
"ne-zcela-pochopit" "ne-zcela-vycerpat" atd., takze nevim Dotazu,
ktere by bylo nutno vyrabet bude nejspis zoufale malo.
Toz pripustme velkoryse panu Zeleznemu, ze octnul-li by se v takove
nouzi, ze by verejne zajimavy atd. dotaz vskutku nenasel, ze by si asi
nejak, naprosto nenapadnutelne poradil. Ja take - hodte kamenem, kdo
smite. Jiz proto, ze forma dotaz - odpoved je tu striktne dana.
Na miste pana Zelezneho by se mne proto snad ani nedotklo,
podsouva-li mi nekdo takovou neprofesionalitu, abych se napsanim
fiktivniho dotazu vystavil napospas nejakym "sakalum". A uprimne receno
- to tam dr. Zelezny rika tak svetoborne a hlubokomyslne veci? On tam
prece chce, aby jej poslouchalo co nejvic (doplnte si adj., prosim)
divaku - chapu-li dobre?!
5.) Bezi-li na pozadi pane reditelova one-man-show realny prijem
listecku, pripustme probuh, ze jednim z motivu muze byt naprosto
pravdepodobny fakt, ze muze prijit tak "horky dotaz ", ze bude nutno
improvizovat. Pripustme take, ze (ja nevim, jak dlouho ten porad trva -
videl jsem jej velmi davno) ze sta tam prijatych otazek je standard,
ktery ma v ponekud jinem tvaru na stole a zbytek zpravidla neni "hot".
Neni tedy rozumny duvod rozhodit peclive pripraveny scenar.
Ja vim, je to dohad. Muj dohad. Pochybovacum vsak doporucuji,
prohlednout si dostupne diskusni stranky nasich verejne znamych serveru,
osob, prip. osobnosti. Proc by zrovna pane Novy rediteluv material mel
byt hodnotnejsi? Byl-li by, teprve bych zpozornel.
Vidim-li tedy ve skutkove rovine popsaneho neco, je to
profesionalita. Pustil-li bych si porad pana Zelezneho, ocekavam
promysleny, profesionalni vykon s podtextem, slouzicim ad primo zajmum
(komercni!) televize Nova. A co, ptam se? Co ma pro sve publikum delat?
Apropo:" Pane rediteli, nemohl byste vasim kritikum aspon jednou udelat
kralicka ?! Porad ty ocividne vykalkulovane projevy!" chce se mi pri
takove kritice-pro-kritiku zvolat.
Kdybych (zde zcela bez ironie) presne vedel, co je "ceske,
verejnopravni", ocekaval bych stejne profesionalni vykon, slouzici zajmu
"verejnopravnosti". Takze cekam-li neco zde, je to (v. vyse) promysleny,
profesionalni vykon s podtextem, slouzicim ad primo zajmum onoho, co
jest "ceska, verejnopravni" TV.
S laskavym svolenim - pane Culiku, to je spis Vase parketa - neni on
ten zakopany cokl v tom, ze SE tem dobrym dusim v "ceske verejnopravni"
NEREKLO, CO je to verejnopravni a cast publika je pak zastupne tepe za
neprofesionalitu s prisl.?! Rozhodne by mi jejich clanek na toto klicove
slovo neuniknul. Neni potom nespravedlive srovnavat jejich (ne-)
profesionalitu s jakoukoli "cizi, verejnopravni" ? :-))
D.) pan Petr Sladecek do-vysvetlo-va-val , coz (po mem soudu)
probuh - nemel !!!
Diky snad nenapravitelne snaze editora poskytnout prostor psavcum
vseho druhu - mne nevyjimaje - se bojim, ze si tim oba zadelali na radu
replik, ve kterych se puvodni ulet "Zelezny si asi vymejsli" naprosto
ztrati. Narceni z recesismu neodmitaje, uzaviram: "Pane Petre Sladecku,
v cim zajmu se ted budou(-li) rozbabravat jiz evidentne nenapadnutelne
asi-manipulativni praktiky pana Zelezneho? Jinak receno, bude se tu
mluvit o panu Zeleznem. Jste na tom (jako nesporny iniciator)
zainteresovan - jak ???" :-)))
S pratelskym pozdravem, Jaro V. Sever.
PS.: Vas druhy text nesporne zasluhuje i serioznejsi repliku. Pasaz o
Vasem vnimani Pravdy je velmi inspirativni a jako ctitel (Fukuyamova,
tusim) nazoru, ze totiz proti Pravde dnes nestoji Lez, ale zpravidla
jina Pravda, mam k Vasemu pohledu radu vyhrad. Snad se mi cast z nich
podari vyslovit. Dokonce Vas v nejhezcim slova smyslu podeziram, ze az
ochrana zdroje a na to navazujici Vase, Vami naznacene dilema vyvola
kvalitni diskurs. Vazim si toho, ze jste sel s kuzi na trh. Jsem bohuzel
naprogramovan v prve iteraci na prvoplanove "sradiozne-liberalni"
pohled, ktery mi do teto druhe casti jiz nesedi. Proto dost zde.