Postmodernismus a tolerance lží

Rozrušování virtuální reality, aneb Jiřina Šiklová: "Držte hubu, Čulíku!"

Jan Čulík

Ve středu v 13.30 v Rock Café v Praze na Národní 20 uspořádali televizní vzbouřenci a jejich političtí sympatizanti poněkud nesmyslnou tiskovou konferenci. Nebylo jasné, co je jejím obsahem, kromě apelu vzbouřenců na novináře, aby "ještě více" podpořili jejich vzbouřeneckou kauzu a jejich nominace do Rady České televize. (Je to podivná tisková konference, na níž pořadatele neposkytují informace, ale apelují na přítomné novináře, aby je "podpořili".)

Na tiskovou konferenci byli zájemci pozváni touto agenturní zprávou:

13:30, Rock-café, Národní třída 20, Praha 1 TK proti prodloužení licence a nominace do Rady České televize, kterou pořádá "pospolitost občanských sdružení a profesních organizací" (ČT-Věc veřejná, Nezávislé odbory ČT, FITES, Sdružení "Děkujeme, odejděte!"a Impuls'99). K dispozici bude Otevřený dopis a stížnost na Radu ČT, seznam nominovaných kandidátů sdružení a profesních organizací. Očekávaná účast: Ladislav Smoljak, Alena Müllerová, Břetislav Rychlík, Dub & Dekoj, Josef Brož, Monika Pajerová, Martin Vadas, Jana Šmídová, Slavomil Hubálek.

Z textu je průhledně zjevné, že mělo jít o nepokrytou propagandu. Pořadatelé byli buď televizní vzbouřenci, včetně televizních odborářů, tedy lidé přímo na České televizi závislí, a pak jejich čtyřkoaliční političtí stoupenci. ("Děkujeme, odejděte" a "Impuls 99".) Princip, že by se měli zaměstnanci televize a lidé, pracující pro televizi na kontrakty (mnozí členové FITESu) mít právo dožadovat, aby sami nominovali členy do Rady České televize, tedy do kontrolního orgánu, který má kontrolovat jejich vlastní činnost, stejně jako princip, že takový požadavek podpoří jedno politické sdružení, pomalu se formující v novou politickou stranu, se nám zdál natolik absurdní, že jsme se na tiskovou konferenci vydali.

Jménem televizních vzbouřenců zasedli za předsednickým stolem Monika Pajerová (která natáčí ve veřejnoprávní (!) České televizi za peníze ministerstva zahraničí státní propagandu ve prospěch Evropské unie (nikoho v ČT zřejmě nenapadlo, že pořady o Evropské unii by měly být nezávislé kritické a nikoliv vládní propagandou, financovanou ministerstvem), Břetislav Rychlík, nezávislá novinářka ze Svobodné Evropy Jana Šmídová, nezávislá socioložka Jiřina Šiklová a Ladislav Smoljak.

Slova se ujalo postupně několik lidí za předsednickým stolem, jejich projev neměl žádný obsah a nezaujal žádnou myšlenkou. Když Ladislav Smoljak bezbřeze žvanil už mnoho minut, ozval jsem se z publika (seděl jsem dost blízko vpředu) dosti hlasitou poznámkou: "Stručně!"

Televizní vzbouřenci a jejich stoupenci byli šokováni, že se někdo odvážil přerušit žvanícího génia. Nastala vřava. Kdesi zezadu se ozvalo, zřejmě od přítomných odborářů ČT něco jako "My pana Smoljaka známe, kdo jste vy, kdo si dovoluje přerušovat?"

Představil jsem se, došlo k velmi ostré výměně názorů, v níž jsme se mj. s Monikou Pajerovou navzájem obvinili z nezdvořilosti.

Konstatoval jsem pak přibližně toto:

"Přicházím z prostředí, kde jsem zvyklý na relativně civilizovaný způsob chování. Proto mi připadá absurdní a neslušné, že zaměstnanci a volní spolupracovníci České televize, reprezentovaní zde organizací ČT - Věc veřejná, odbory z ČT a organizací FITES, zde prosazují své právo nominovat do nové Rady České televize své vlastní kandidáty, své kamarády. Je to hrubý střet zájmů. Zaměstnanci ČT přece nemohou navrhovat členy kontrolního orgánu, který má kontrolovat je a finanční toky v ČT, určené jim. Vám to nepřipadá vůbec trapné?"

Nastala naprostá vřava, trvající asi deset až patnáct minut, skládající se z útoků různých místních přítomných ("Jak neslušné!!") ("Přerušuje!!") na Jana Čulíka a z jeho odpovědí.

Odborový předák z ČT Antonín Dekoj zasedl za předsednický stůl a hřímal něco cosi v tom smyslu: "Ano, jsou to naši kamarádi, ale zároveň to jsou nezávislé osobnosti!" Ladislav Smoljak hovořil: "No takovou nehoráznost jsem v životě neslyšel, pan Čulík si myslí, že filmoví profesionálové by se k členství v Radě ČT vůbec neměli vyjadřovat!"

Jiný odborový předák se posadil vedle Jana Čulíka, a šťouchal do něho, co si to dovoluje.

Chtěl jsem se zmínit ještě o tom, jak je absurdní, že televizní vzbouřence podporují jen čtyřkoaliční sdružení, ale hovořila ke mně hlavně Jana Šmídová, novinářka ze Svobodné Evropy, tak jsem se obrátil na ni:

"Vy pokud vím působíte jako novinářka veřejnoprávního Českého rozhlasu a máte být proto nestranná. Jak je možné, že tady vystupujete na tiskové konferenci za předsednickým stolem jako mluvčí určité kauzy? Nevidíte v tom střet zájmů? Nediskredituje to vaše postavení nezávislého novináře? Nestydíte se?"

Šmídová se odpovědi na tuto otázku vyhnula. Musel jsem se k ní během dalšího průběhu konference vracet několikrát. Když jsem ji vznesl asi po páté nebo po šesté, odpověděla, že žádný konflikt zájmů necítí.

Je nehorázné, aby se novinář veřejnoprávního rozhlasu veřejně propůjčoval politickým kauzám, jako je podpora televizních odborů či seskupení Věc veřejná. V normální civilizované zemi by takový člověk nezůstal zaměstnancem veřejnoprávní rozhlasu ani minutu. Kdyby byl ředitel Českého rozhlasu co k čemu, Jana Šmídová by měla být za to, co předvedla na středeční tiskové konferenci, na hodinu propuštěna ze zaměstnání.

Byl jsem tedy potěšen, že mi oznámila, že ona sama žádný střet zájmů při své práci necítí. Jistě pak po odchodu do redakce Svobodné Evropy napsala o celé tiskové konferenci zcela nestrannou reportáž.

Zajímavě se projevila socioložka Jiřina Šiklová, která za předsednickým stolem argumentovala vůči Janu Čulíkovi slovy: "Držte hubu."

Co k tomu obecněji dodat:

Rozrušování lživého, propagandistického diskursu je vždycky velmi obtížná věc. Lživý monolog šířící virtuální realitu - jako byl ten, který kolem sebe bezostyšně šířili organizátoři této tiskové konference (kdopak ji asi financoval? Z televizních poplatků čeští televizní koncesionáři?) - lze narušit jen agresí. Žádné jiné způsoby argumentace se totiž neprosadí. Šiřitelé virtuální manipulace si budou dál mlít svou.

Potíž ovšem je, že přerušíte-li něčí žvanění, tvůrci virtuální reality se uchýlí k známému triku: označí rušitele za apriorně nezdvořilou osobu a tím nezpůsobilou účastnit se jejich výlučného diskursu. Lživý diskurs lze tedy velmi obtížně narušovat, je to dvousečná zbraň. Zvlášť proto, že se mezi účastníky této tiskové konference ukázalo, že princip střetu zájmů je konceptem, kteří tito lidé chápou jen velmi obtížně.

Do řeči se v Rock Café pak se mnou dal jistý zaměstnanec britské pojišťovny Commercial Union, který mě kritizoval, že jsem se na vzbouřence obořil příliš ostře. Snažil jsem se mu vysvětlit: Představte si, že by do vašeho oddělení v pojišťovně měla přijít kontrola ohledně toho, jak finančně hospodaříte. Myslíte si, že by zaměstnanci vašeho oddělení měli určovat, kdo má být členem této kontrolní komise? Nemyslím, že záležitost pochopil.

Jenže v tomto případě se diskurs narušit a zlikvidovat podařilo. Jádro konfliktu na tiskovce totiž odvysílala včera ve svém hlavním televizním zpravodajství televize Nova. Neděláme si iluze, že to nebylo proto, že nemá vlastní politickou agendu. Odvysílala argumentaci Jana Čulíka a pak záběr Jiřiny Šiklové, jak mu odpovídá: "Držte hubu."

Jistě, celého kontextu se divákům Novy nedostalo, to však ani v televizním zpravodajství nejde. I když často kritizujeme zpravodajství Novy za zaujatost, zde musíme připustit, že její reportáž z této tiskové konference byla víceméně reprezentativní.

Do Rady ČT: Chabí humanitní intelektuálové?

Jan Čulík

Psáno pro týdeník Reflex, tento text v něm vychází dnes.

Lidi by si měli víc stěžovat

Nepřístojné chování britských a amerických bank - týká se to i ČR

Shrnujeme komentář Alexandera Chancellora, který vyšel v deníku Guardian v sobotu 24. března.

Často slýchávám argument, že to, že v Británii všeobecně nic nefunguje a v obchodech a v restauracích je špatná obsluha, je důsledkem toho, že si Britové odmítají stěžovat na veřejnosti. Je to docela dobře možné. Zákazníci jsou nuceni zažívat v obchodech, v restauracích atd. nejhroznější věci, ale přesto se mlčky podrobují osudu. Třeba nakonec přestanou do dotyčného obchodu či restaurace chodit, ale vyhýbají se otevřené konfrontaci. Britští prodavači a restauratéři podporují toto zbabělství dodržováním zavedeného britského principu, že zákazník nemá nikdy pravdu. Když si budete stěžovat, že není ryba čerstvá anebo že je ve víně korek, vysvětlí vám, že tomu tak není a budou to ještě dokazovat se svědky.

Dvěma nejlépe fungujícími zeměmi na světě jsou Německo a Spojené státy, kde lidé trvají na svých právech a na tom, aby za své peníze obdržely skutečnou hodnotu. Němci a Američané tráví většinu času tím, že si stěžují, a má to vynikající výsledky. Jen když si stěžují v Británii, nemohou si být výsledkem jisti. Jeden můj americký přítel, redaktor a komentátor Michael Kinsley, mi právě poslal e-mailem kopii dopisu, který napsal do banky Barclays v Britnii a žádal mě, abych mu poskytl co největší publicitu. Činím to s velkou radostí, neboť je to vynikající příklad, jak správně psát stížnosti.

"Vážení," dopis začíná. "Mám ve vaší bance konto už šestadvacet let - od doby, kdy jsem byl studentem v Oxfordu. Udržuji si ho ze sentimentálních důvodů a také na financování svých občasných cest do Londýna. Máte podivné způsoby, jak oplácet tuto loajalitu. Před dvěma lety, kdy bylo na tomto účtu něco přes 1000 liber, obdržel jsem od vás dopis, který mě informoval, že se účet jmenuje "London Solutions". Nyní, jak se zdá, by přejmenován na "Barclays High Interest Checking Account Plus". Navzdory tomu však, že se v názvu hovoří o vysokých úrocích, účet nevyplácí absolutně žádné úroky. Nula. A KROMĚ TOHO si každý měsíc účtujete manipulační poplatek deseti liber (550 Kč). A KROMĚ TOHO jste mi také začali účtovat za účtování tohoto manipulačního poplatku další libru. (Je to jako praxe čínské vlády, která lidi popraví a pak příbuzným pošle za to účet.)"

V reakci na předchozí stížnost mu Barclays Bank vrátila 4 libry a informovala, že byly chybně odstraněny z jeho účtu. "Od té doby se vyskytují manipulační poplatky ve výši 1 libry na mém výpisu zcela běžně, bez jakéhokoliv systému," píše dále americký novinář. "Ale teď jste se překonali. Dnes jsem dostal výpis z účtu datovaný 11. února, na kterém jste si odečetli 30 liber - pravidelných 10 liber a pak 20 liber za něco, co označujete POPL INFO DOP, ať už do znamená cokoliv. A dále mě informujete, že za odečtení těchto třiceti liber zaplatím příští měsíc další libru. Na účtu mám už jen 679 liber."

Jeho dopis končí silně. "Zbláznili jste se?" ptá se americký kolega. "Mnoho lidé přece nemůže být tak líných, jak jsem byl já, a dovolit, aby tahle krádež za bílého dne pokračovala. Anebo mnoho lidí to skutečně ignoruje a Barclays takhle vydělává miliony liber. Jestli je tomu tak, s těmi posledními dvaceti librami jste to přehnali. Rád bych si okamžitě vybral z tohoto konta veškeré své peníze. A TAKÉ cca 70 000 liber, které mám u vás na kontě s úroky. Prosím, informujte mě, jak to mám učinit - i kdyby mě ten dopis měl stát dalších dvacet liber.

Ze stejných sentimentálních důvodů mám už osm let na účtu v New Yorku pár stovek dolarů, píše Alexander Chancellor. Tato částka se také zmenšuje v důsledku bankovních poplatků a tak jsem se nedávno také informoval, jak to konto uzavřít. "Bohužel nemůžeme vaši žádost tentokrát zpracovat, protože se vám během doby změnil podpis," odepsala mi Chase Bank. "Abychom mohli vaši žádost zpracovat, prosíme, podepište na dvou označených místech tuto podpisovou kartu a nechte podpisy notářsky ověřit na americkém velyslanectví. Notář musí na zadní stranu karty dát své razítko a my musíme dostat originál karty zpět. Abychom mohli uzavřít vaše konto, částka na něm se musí rovnat nule. Naše podniková praxe nám neumožňuje, abychom vám poslali do zahraničí šek. Tato procedura byla zavedena na ochranu vašich vkladů."

Takže je to celé kolem dokola. Nemá cenu, abych přesvědčoval Chase, že se můj podpis vůbec nezměnil, a už vůbec ne od roku 1993, kdy jsem si u nich otevřel účet. Zdá se mi, že banky nejen v Británii, ale po celém světě se zcela zbláznily. Anebo je to součástí celosvětového podvodnického bankovního spiknutí.

Švédsko stojí celosvětově na špičce v rozvoji internetu

Švédsko je dnes nejrozvinutější zemí světa v oblasti informační ekonomiky, konstatovala zpráva společnosti International Data Corporation a  World Times. Loni předstihlo Švédsko Spojené státy a dál se žene kupředu. Amerika mezitím skončila na čtvrtém místě, za Norskem a Finskem. Reportér deníku Guardian Jack Schofield se do Švédska vydal zjistit, proč jsou Švédové tak dobří.

Švédsko má jen 9 milionů obyvatel, tedy asi tolik, jako Londýn a okolí, a žijí v oblasti trochu větší než je Kalifornie. Jako jeho skandinávští sousedi, Švédsko má vysoký Information Society Index, Index informační společnosti (ISI), protože je tam vysoký počet telefonních linek a mobilních telefonů. Velká Británie je nyní co do užívání mobilních telefonů na šestém místě na světě, loni byla teprve na dvanáctém. Ale Švédsko má také nejlepší internetovou infrastrukturu, porazilo Singapur a Austrálii. Má taky velmi dobré výsledky ve dvou dalších kategoriích: v počítačové infrastruktuře, kde jsou nejlepší Spojené státy a v "sociální infrastruktuře", (občanská svoboda, tisková svoboda, počet žáků a studentů ve školách), kde je nejlepší na světě Norsko.

Švédové sami jsou poněkud překvapeni tímto svým nejnovějším úspěchem. Procházíte-li centrem Stockholmu, nic nenaznačuje, že by se obyvatelstvo stalo obětí internetové horečky tak, jak je to vidět v Seoulu v Jižní Koreji a v San Francisku. Nemnoho obchodů má na vývěsních štítech své internetové adresy. Viditelné nejsou ani herny, kde by mladí lidé hráli hry jako Quake III na počítačích, tak jak je to vidět v Asii. Nenašel jsem ani jedinou internetovou kavárnu.

Henrik Eklund, generální ředitel firmy Pan Interactive, multimediálního nakladatelství, které má sído ve Stockholmu, vysvětlil, že Švédové se rychle přizpůsobili informační technologii, protože je to středostavovská země s vysokou úrovní vzdělání. A taky s úsměvem dodal: "My jsme - po Anglii - nevíce zamerikanizovaná země na světě".

Děti se ve Švédsku běžně ve školách naučí anglicky a pomáhá ji v tom významně i skutečnost, že anglické a americké filmy a pořady nejsou ve švédské televizi dabovány do švédštiny, ale jsou vysílány v původním znění s titulky. Mladým lidem ve Švédsku nebrání při užívání počítačů neznalost angličtiny anebo neznalost americké kultury.

"A pak je tady taky to podnebí, nezapomínejte." Je nula stupňů, není sice natolik zima, že by nebylo možno chodit ven, ale je pravděpodobnější, že zůstanete doma a budete s kamarády chatovat na síti, než že se s nimi sejdete v nějaké kavárně na chodníku.

A skoro každá domácnost ve Švédsku má počítač, Magnus Jandel, hlavní technolog u firmy Terraplay Systems vysvětluje: "V roce 1998 vznikla vládní iniciativa, která švédským občanům umožnila koupit si od zaměstnavatele počítač z nezdaněného platu - a vzhledem k tomu, jak vysoké jsou ve Švédsku daně, znamenalo to, že jste počítač dostali skoro za polovinu jeho ceny."

Program měl obrovský úspěch, protože tehdy skoro každý chtěl počítač. Lidi, kteří by bývali neměli zájem před pěti, deseti nebo dvaceti lety, najednou chtěli počítač a dostat se na internet.

"Takováhle podpora je velmi rozumná," dodává Jandel. "Když jsem dospíval, vláda měla podobný program, v jehož rámci velmi ulehčovala nákup hudebních nástrojů. V důsledku toho, nyní, o 15 - 20 let později, silně kvete vývoz švédské hudby."

Švédská vláda také podporuje výzkum a vývoj. Švédsko, jako skoro každá jiná země, má své řemíkové údolí, Kista Science Park,"druhý nejvýznamnější počítačový region na světě". V roce 1999 tam byla otevřena univerzita pro informační technologii. "Do roku 2004 to bude největší univerzita pro informační technologii v Evropě."

Sčítání lidu

Prosím o posouzení postupu městského úřadu

Z ostudy kabát

Úřad pro ochranu osobních údajů odpovídá Britským listům

ÚOOÚ: Bezpečnostní opatření pro zpracování dat ze sčítání jsou nedostatečná