Budu bedlivě sledovat, jak který poslanec se k Mlynářovu návrhu postaví. To hlasování si uložím do paměti a podle něho také budu volit v příštích volbách.
Neboť tam se mi ukáže, která strana a kteří poslanci myslí jen na sebe a jednají jen ve prospěch svých partajních kšeftů a partikulárních zájmů, a kteří mají zájem na tom, aby jejich děti a vnuci měli poněkud lepší nabídku na obrazovce, než mají nyní. Někdo tvrdí, že ta nabídka lepší být nemůže, protože na to nejsou peníze, vysílací trh je malý a omezený. Ale odkud se tedy vzaly ony miliardy, které skončily v kapsách soukromníků???
Musím se přiznat, že Vladimír Mlynář není můj politický favorit. Ale to neznamená, že když jde o dobrou věc, že bych ho nemohl podpořit.
Další argumentaci k danému textu lze nalézt na mé webové stránce, kde jsem zřídil speciální servis pro 35.schůzi PSP.
Americký kongresman k situaci Romů v ČR a ve střední Evropě
Znovu k mezinárodnímu dni Romů
Poslanec amerického Kongresu Christopher H. Smith, spolupředseda Helsinského výboru USA
Vážený pane předsedo,
Loni na Mezinárodní den Romů vydal vysoký komisař pro národní menšiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě podrobnou zprávu o situaci Romů v regionu OBSE. Bohužel v následujících měsících byl učiněn jen relativně malý pokrok vládními úřady při řešení problémů, které popsal.
Helsinský výbor, jehož jsem spolupředsedou, dostává téměř denně tolik zpráv, které dokazují, jak obrovským problémům čelí Romové. Dostáváme zprávy o Romech, jimž je odpírán přístup do veřejných míst, jako oni tři Romové, jimž byl odmítnut loni 29. září vstup do jedné restaurace ve Varšavě, právě před tím, než se v tom městě konalo výroční zasedání OBSE. Dostáváme zprávy o diskriminaci při poskytování bytů, jako ve zprávě maďarské televize z 27 ledna, podle níž požadují místní úřady v Rabakoezi, aby byl zakázán prodej realit Romům. Máme zprávy policejního násilí, jako opakované zprávy nezákonných policejních razií v Hermanovcích na Slovensku. Dostáváme zpráva o násilných útocích jako byl útok na romský kostel začátkem roku v Leskovaci v Srbsku.
Příliš často jsou soudy součástí problému, nikoliv řešením. Namísto aby zjednaly pro oběť nápravu, zhoršují ještě násilí. Vezměme si nedávný případ z České republiky. Český Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, že násilný útok na romského muže v roce 1999 byl předem připravený a organizovaný a pak případ vrátil zpět soudu v Jeseníku, aby tamější soud vydal rozsudek v souladu s tímto zjištěním. Ale okresní soud prostě ignoroval zjištění Nejvyššího soudu a nařídil, aby byli čtyři obžalovaní propuštěni. Doufám, že slovenské soudy, které nyní zvažují osud tří obžalovaných, kteří byli obviněni z loňské brutální vraždy Anastázie Balážové, kvalifikovaněji přivedou její vrahy ke spravedlnosti.
Na několika místech se objevily paprsky naděje. Tak ve Videnu v Bulharsku se například podařilo romské organizaci Drom včlenit 400 romských dětí, které dosud navštěvovaly segregované školy, do mainstreamového školského systému. V tomto případě se vyplácí spolupráce místních a celostátních úřadů, vládních a nevládních organizací.
Bohužel má příliš málo vládních představitelů dostatek odvahy, aby se těmito otázkami zabývali. Někteří předají věc dál a očekávají, že tyto problémy bude řešit Evropská unie či Rada pro Evropu. Tyto problémy však musejí politikové řešit především sami a doma. Kromě toho, mnoho členských zemí Evropské unie nemůže vůbec učit žadatelské země snášenlivosti vůči Romům. Mnoho zemí OBSE - nejen bývalé komunistické země - potřebuje rozsáhlé protidiskriminační zákony. Je to priorita, kterou uznala dohoda OBSE z roce 1999 a loni v červnu i Evropská unie přijetím své "rasové direktivy". Bohužel, přestože uplynuly téměř dva roky od doby, kdy bylo Bulharsko chváleno z mnoha stran za to, že souhlasilo přijmout takový zákon, se tamější vláda ani o krok splnění svého příslibu nepřiblížila. Naproti tomu Úřad slovenské vlády pro lidská práva podnikl seriózní analýzy legislativních možností a pravděpodobně bude mít brzo hotov návrh zákona pro hlasování.
Zároveň je nesmírně nutné, aby političtí a občanští představitelé protiromské projevy jasně a jednoznačně odmítali. Pane předsedo, jestliže řekne starosta maďarského města Csor - veřejně zvolený činitel - že "Romové ze Zamoly nemají místo mezi lidmi, že tak jako ve světě zvířat, parazité musejí být vyhnáni", jsem přesvědčen, že je povinností politického vedení Maďarska takové otřesné pomluvy odsoudit. Kdyby dokázali v těchto věcech politikové národu skutečně poskytnout vedení, možná, že by to posílilo důvěru a možná, že by nepožádalo za poslední tři roku o asyl v Kanadě 5772 maďarských Romů. Když postavil starosta v Ústí nad Labem zeď, aby oddělil Romy od Neromů, mělo to hlasováním odsoudit všech 200 poslanců českého parlamentu a nikoliv jen těsná většina 101 poslanců. A když oznámil starosta Sechelariu z Bacau v Rumunsku, že chce postavit sochu maršálu Antoneskovi, diktátoru z druhé světové války, který deportoval 25 000 Romů do Transniestry, kde z nich 19 000 zahynulo - romští činitelé, kteří přislíbili OBSE, že budou bojovat proti nesnášenlivosti, by měli začít doma tím, že zlikvidují všechny Antoneskovy sochy, postavené na veřejných prostranstvích.
The Honorable Christopher H. Smith
April 4, 2001
International Roma Day Revisited
Mr. Speaker, on International Roma Day last year, the OSCE High Commissioner
on National Minorities released a detailed report on the situation of Roma
in the OSCE region. Unfortunately, in the intervening months, relatively
little progress has been made by government authorities in addressing the
problems he described.
The Helsinki Commission, which I co-chair, receives so many reports on an
almost a daily basis which demonstrate the magnitude of the problems Roma
face. We receive reports of Roma who are denied access to public places,
like the three Roma who were turned away from a Warsaw restaurant last
September 29, just before the OSCE convened its annual human rights meeting
in that city. We receive reports of discrimination in housing, like the
January 27 Hungarian television report that local authorities in Rabakoez,
Hungary, have called for prohibiting the sale of real estate to Roma. We
receive reports of police abuse, such as the repeated cases of unlawful
police raids in Hermanovce, Slovakia. We receive reports of violent
attacks, such as the assault on a Romani church in Leskovac, Serbia, at the
beginning of this year.
Too often, courts are part of the problem, not the solution. Rather than
providing a remedy for victims, they compound the abuse. Take a recent case
from the Czech Republic. The Czech Supreme Court issued a ruling that a
violent attack on a Romani man in 1999 was premeditated and organized, and
then remanded the case back to the district court in Jesenik for sentencing
in accordance with that finding. But the district court simply ignored the
Supreme Court's finding and ordered four of the defendants
released. I am hopeful that Slovak courts, which are currently weighing the
fate of three of the defendants charged in last year's brutal murder of
Anastazia Balazova, will do a better job of bringing her murderers to
justice.
In a few places, there are some glimmers of hope. In Viden, Bulgaria, for
example, the Romani organization Drom has led a successful effort to bring
400 Romani children, who previously attended segregated schools, into the
mainstream school system. In that instance, the cooperation of local and
national authorities, governmental and non-governmental bodies, is paying
off.
Unfortunately, too few government leaders demonstrate the courage necessary
to address these issues. Some pass the buck, looking to the European Union
or the Council of Europe to fix problems that must be tackled, first and
foremost, through political leadership at home. Moreover, a number of EU
countries have little to teach the applicant countries about tolerance
towards Roma. Many OSCE countries -- not just the former Communist states
-- are in need of comprehensive anti-discrimination laws, a priority
recognized in the 1999 OSCE summit agreement and by the European Commission
in the adoption of its "race directive" in June of last year.
Regrettably,
nearly two years after Bulgaria received praise from many quarters for
agreeing to adopt such legislation, the government is not one step closer to
fulfilling its commitment. The Slovak Government's human rights office, in
contrast, has undertaken a serious study of legislative options and may soon
have a draft ready for a vote.
In addition, it is imperative that political and civic leaders condemn
anti-Roma manifestations in clear and unequivocal terms. Mr. Speaker, when
the Mayor of Csor, Hungary -- a publicly elected official -- said "the Roma
of Zamoly have no place among human beings; just as in the animal world,
parasites must be expelled," I believe it is the responsibility of Hungary's
political leadership to condemn these outrageous slurs. If more leadership
was demonstrated, perhaps confidence would have been strengthened and maybe
5,772 Hungarian Roma would not have applied for asylum in Canada over the
past three years. When the Mayor of Usti nad Labem built a wall to
segregate Roma from non-Roma, all members of the Czech parliament -- not
just a paper slim majority of 101 out of 200 MPs -- should have voted to
condemn it. And when Mayor Sechelariu of Bacau, Romania, announced plans to
build a statue of Marshall Antonescu -- the World War II dictator who
deported 25,000 Roma to Transniestra, where some 19,000 of them perished --
Romanian officials, who have pledged to the OSCE community to fight
intolerance, should begin at home by ridding their country of every
Antonescu statue built on public land.
K ekonomické praxi v České republice
1 . Neveřejné informace a finanční dixieland v České republice
Přinášíme některé ze starších článků česko-kanadského ekonoma Z. S. Blahy, publikovaných před lety v českém tisku. Vyplývá z nich, že autor byl věštec, ale spíše Kasandra, kterou nikdo neposlouchal.
Před necelými třemi lety (tj. v r. 1991 - pozn. red.), v rozhovoru pro anglický týdeník The Economist tehdejší náměstek Federálního ministra financí JUDr. Ing. Dušan Tříska, CSc., (který se o něco později, pravděpodobně v souvislosti s lustračním zákonem, stal z náměstka tehdejšího ministra financí V. Klause pouze jeho "poradcem" - pozn. redakce) v souvislosti s otázkami o připravované kuponové privatizaci (a obchodování na finančních trzích) prohlásil: "Bude to divoký západ. Něco jako v Americe dvacátých let. Proč by se to nemohlo přihodit zde?"
A přihodilo. Fraudulentní praktiky na našich (ze začátku snad i slibných - pozn. red.) kapitálových trzích jako např. manipulování ceny cenného papíru umělými příkazy ke koupi či prodeji, obchodování založené na neveřejných informacích (tzv. inside information), konflikt zájmů - jsou v České republice velmi populární. Pro investory rozhodně není povzbudivé, že vysocí finanční úředníci a autority nepřikládali podobným jevům přílišnou důležitost a že nespěchají s jejich regulací. (Pozn. red.: Tento článek byl napsán v r. 1994; malý krok byl učiněn až v r. 1998, kdy začala pracovat Komise pro cenné papíry, kdy ovšem bylo pro "téměř vše" již beznadějně pozdě. Jednoduše řečeno: Too little, too late.)
Již v současné době tj. téměř dva roky po otevření Pražské burzy (psáno koncem r. 1994) se to však začíná nevyplácet - nedávné bankovní aféry jsou toho živým důkazem- a to se ještě nedá hovořit o efektivně fungujících kapitálových trzích.
Kriminální jevy ve financích se vyskytují na celém světě i ve fungujících tržních ekonomikách a to především proto, že některé záporné lidské vlastnosti negativně ovlivňují chod kapitálových trhů.
Poněvadž je v zájmu společnosti, aby finanční trhy byly výkonné a efektivní, je třeba stanovit jasná a jednoznačná pravidla, která budou vyžadována od všech účastníků a která budou pod dohledem kvalitních, nezkorumpovatelných - a dobře placených - odborníků. Tím bude možno zabezpečit všem účastníkům pokud možno rovnou příležitost a přístup k informacím. Přestože americké federální zákony jsou ve všech sférách finančních transakcí velmi propracované, kompatibilní, jasné a nedvojsmyslné, dochází i tam k finančním skandálům a nekalým finančním "dobrodružstvím". A to i přes přísný odborný dohled Agentury pro cenné papíry (Securities and Exchange Commission, SEC).
2. Arbitrážní operace a obchodování s využitím neveřejných informací
Velký skandál byl odhalen v souvislosti s arbitrážními operacemi. Arbitrážní operace jsou transakce, kdy se participant snaží vydělat na rozdílu cen stejného cenného papíru kotovaného zároveň na dvou různých burzách nebo mimoburzovních trzích. Poněvadž finanční trhy ve vyspělých ekonomikách fungují povětšinou efektivně, je náročné najít skulinku a vydělat peníze tak říkajíc bez rizika. "Bezpracné" zisky se obyčejně počítají na zlomky procent. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že právě arbitráž zvyšuje efektivnost trhů, poněvadž "vyrovnává" cenové rozdíly.
Koncem osmdesátých let byl známý americký financiér (ruského původu) jménem Ivan Boesky nazýván velkým arbitražérem. Během několika let se však - za podstatného přičinění Agentury pro cenné papíry, SEC - ukázalo, že Boesky obchodoval na základě neveřejných informací (tzv. "insider trading") a nikoli na základě - někdy složitých resp. matematických - analýz, jejichž pomocí se arbitrážní obchody často uskutečňují. Velký arbitražér, spolu s některými spolupracovníky záhy putoval do vězení s vysokými peněžitými tresty. Smysl pro "fair play" a kontrola dodržování pravidel při finančních transakcích je u Američanů patrně více rozvinuta než u národů s "balkánskou" mentalitou a chybějící tradicí. Přesto je dlužno dodat, že někteří z participantů - především z řad těch, kteří se nacházejí mimo dosah americké justice - se svým "finančně-kovbojským" kolegům z jiných zemí zcela vyrovnají.
3. Případ tiskaře Chiarelly
Podívejme se na jiný případ obchodování při využití neveřejných informací v USA. Zajímavé je, že v převážné většině zemí s méně vyvinutými kapitálovými trhy (a s méně vyvinutou "akcionářskou kulturou") by byl takový případ považován za nicotný a nikdo by se jím nezabýval.
Pan Chiarella byl v letech 1975 a 1976 zaměstnán jako sazeč u tiskařské firmy Pandick Press v New Yorku, která se především specializovala na zakázky od makléřských firem, investičních bankovních domů a ostatních finančních institucí. Jak bylo později zjištěno, v tomto období dostal Chiarella v pěti různých případech za úkol vytisknout oznámení nabídek na odkoupení většinového balíku obyčejných kmenových akcií. Tyto nabídky - tzv. takeover bids - se obyčejně realizují za vyšší cenu na akcii než je v té chvíli běžná cena na burze nebo na mimoburzovním trhu.
Ve finančních obchodech - alespoň v severní Americe - se nikdo nespoléhá na altruismus, nezkorumpovatelnost nebo stoprocentní spolehlivost různých zaměstnanců a ostatních osob, které se mohou dostat - byť i nechtěně - do pozice držitele neveřejných informací. Předběžné dokumenty popisující detaily výše zmíněných obchodních transakcí byly dodány tiskařské firmě s jednou důležitou úpravou: identita stran transakcí (tj. jak společností, které nabídku činily, tak firem, jejichž akcií se nabídky týkaly) byla buď záměrně zaměněna anebo místo jmen dotyčných institucí se na dokumentech objevovala bílá místa. Skutečná jména společností byla tiskařské firmě Pandick Press doručena v noci těsně před konečným výtiskem oficiální nabídky, která byla veřejně učiněna příští ráno při nebo před otevřením kapitálových trhů pro obchodování. Tak to vypadá v praxi. (Ovšem v praxi na rozvinutých trzích a/nebo v zemích, které se právem nazývají "rozvinutými" - pozn. red.)
Přestože předběžné dokumenty (které tiskařská firma měla k dipozici pro svou práci) neobsahovaly jména společností, poskytovaly dostatek finančních informací, ze kterých by osoba s dostatečnou znalostí kapitálových trhů mohla jména stran v transakci vydedukovat. Chiarella, který měl určité znalosti v oblasti podnikových financí a patrně i za pomoci finančního odborníka, z těchto předběžných dokumentů správně odvodil totožnost těch firem, jichž se převzetí - tj. odkoupení rozhodujícího balíku jejich akcií za vyšší než kotovaný kurz na burze - týkalo. Na základě neveřejných informací odvozených z předběžných a neúplných dokumentů Chiarella zakoupil akcie těch společností, jichž se nabídky týkaly. Po zveřejnění konečného dokumentu, Chiarella své akcie vždy se ziskem prodal. V těchto pěti transakcích v období asi 14 měsíců realizoval celkový zisk přibližně 30 tisíc dolarů.
Kde nic, tu nic, zčista jasna zahájila Agentura pro cenné papíry zpětné vyšetřování Chiarellových transakcí. V květnu 1977 Chiarella souhlasil s tím, že své zisky 30 000 USD s patřičnou pokutou a úroky vrátí těm investorům, od kterých akcie před uveřejněním konečného, veřejného dokumentu koupil. (Samotné provedení této zpětné transakce, dohledání a vrácení je úřednicko-technická operace, kde se makléřské domy, zastupující ty klienty, kteří akcie Chiarellovi prodali před zveřejněním konečného dokumentu, vypořádají s brokerskou firmou, která vedla Chiarellovy účty.) Ve stejnou dobu - tj. ještě před Chiarellovým odsouzením - ho jeho zaměstnavatel Pandick Press propustil. Není třeba dodávat, že Chiarella si již práci ve svém oboru - tisknutí finančních dokumentů, cenných papírů, prospektů, atd. - v celé severní Americe doživotně nesežene. Zde je další neskutečný rozdíl mezi situací v České republice s její "nápadně" nízkou mírou nezaměstnanosti a s ostatním světem. (Jak již bylo řečeno, tento čánek byl napsán v r. 1994, proto narážka na nápadně nízkou nezaměstnanost, která se však od té doby zvýšila na přibližně "přirozenou" míru nezaměstnanosti, čímž padla jedna z "Potěmkinových vesnic". Mnoho čtenářů si jistě vzpomene, jak v tu dobu se oficiální místa v České republice téměř denně "vychvalovaly", jak že byla transformace bezbolestná. Tehdejší ministr K. Dyba v anglickém prestižním týdeníku "The Economist" v tu dobu mimo jiné prohlásil: "We have emerged". Přibližný překlad: Již jsme se "vynořili" tj. naše ekonomika je již "rozvinutá" a nikoliv "rozvojová" a transformaci máme za sebou. Tyto věty ex-ministra Dyby byly týdeníkem "The Economist" téměř doslova publikovány za divokého - ale "soukromého" - veselí některých anglických i amerických ekonomických pozorovatelů a nezávislých finančních odborníků.)
V lednu 1978 proběhlo s Chiarellou poměrně komplikované soudní líčení, kde byl obžalován (a usvědčen) z porušení 17 - slovy: sedmnácti - různých předpisů (např. vyhlášky Agentury pro cenné papíry č. 10b-5 z r. 1942, která pokrývá rozličné fraudulentní praktiky) a paragrafů (obsažených v Zákoně o cenných papírech z r. 1934) atp. Po odvolání k vyšší soudní instanci byl Chiarella znovu usvědčen a hrozilo mu vězení. Nakonec, po odvolání k Nejvyššímu soudu USA, byl Chiarella - finančně zruinován, bez zaměstnání a vyhlídek - přece jen osvobozen a do vězení nešel. (V této věci svědčili někteří spolupracovníci a profesní kolegové autora tohoto článku - Z. S. Blahy -, investiční bankéři a finanční analytikové, kteří byli s tímto případem seznámeni a vlastně částečně poškozeni. Jiní lidé z investičního průmyslu vypovídali a sloužili jako tzv. expertní svědkové. Většina těchto lidí byla tehdy překvapena, že pan Chiarella "vyklouzl" bez nepodmíněného trestu v žaláři. Ovšem je dlužno dodat, že mu prospěly některé ryze technické okolnosti soudního případu, které jsou příliš detailní a ne příliš zajímavé a také již částečně zapomenuté. I přesto, že se pan Chiarella vězení vyhnul, jeho pracovní dráha slušně placeného specializovaného tiskaře finančních a právnických dokumentů, cenných papírů a dalších podobných produktů byla - a navždy zůstala - v troskách. Kredibilita a dobrá pověst se skutečně ztrácí jen jednou, jak Britské listy již ostatně psaly v souvislosti s jinými kauzami.)
Tento "malý" případ ukazuje, že finanční výzkum a analýza nespočívá v "chytračení" a v přednostním přístupu k informacím, které nejsou - a dočasně ani nemohou být - ostatním participantům na kapitálových trzích známy. Bez ohledu na etický kodex, jsou podobná neférová jednání přísně postihována a to především v USA.
4. Co dělá americký "finančník" na Kubě?
Tržní ekonomika, podobně jako živé organismy, zaručuje svobodný vstup do a výstup z odvětví. Při vzniklé konkurenci a dodržování obecně platných pravidel (mluvíme o legitimním obchodu a činnostech, nikoli o kriminálních jevech) vytváří trh kritéria pro změny, inovace a racionální ekonomické procesy, které odpovídají zájmům většiny obyvatelstva. V případě České republiky se dá nedostatečná přizpůsobivost rodícímu se trhu přirovnat k nemocnému organismu, který se ještě nebyl schopen po dlouhé nemoci zotavit. K tomu, aby došlo k modernizaci obchodu, průmyslu a k efektivnímu fungování finančních a kapitálových trhů a ke změně chování ekonomických subjektů, je třeba času, změn a ochoty převzít zkušenosti z "jiného světa".
Legitimní podnikání a business se podstatně liší od "vychytralých" v podstatě kriminálních, podvodných, či nelegálních aktivit. Již několikráte jsme doporučovali přijetí prověřených a odzkoušených amerických zákonů a předpisů, především ve finanční sféře. Naše opakovaná rada byla a je (nyní již ovšem asi zbytečná - pozn. autora: slova "nyní již ovšem asi zbytečná" byla napsána v mém původním článku v r. 1994), aby Česká republika přijala americké zákony, předpisy, nařízení a - ucelenou a vzájemně na sebe navazující a kompatibilní - legislativu ve všech sférách finančních a kapitálových trhů a svou tvořící se nebo již existující legislativu přizpůsobila těmto kvalitním a v praxi úspěšně vyzkoušeným zákonům a pravidlům. (Pozn. autora.: Tato rada byla původně publikována v mém článku "Kde jsou jachty klientů", v časopise Ekonom č. 8 v r. 1992, kdy ještě možná nebylo pozdě.) V případě pozdějšího vstupu do Evropské Unie by Česká republika již měla legislativu, která by po menších úpravách byla zcela kompatibilní s evropskými pravidly, které - alespoň ve finanční sféře - častokrát "napodobují" existující pravidla a legislativu americkou.
Americká vládní agentura pro cenné papíry, SEC se také účastní likvidačních procesů, dohlíží nad regulérním průběhem bankrotů, finanční restrukturalizace a vyrovnání. Je nutno připomenout, že již pomohla mnoha neslušným "financiérům", "takébankrotářům" a podvodníkům do vězení. Tím ovšem nechceme tvrdit, že právní vědomí u všech Američanů nebo Kanaďanů je poctivé a korektní: právní stát je ovšem povětšinou přinutí - alespoň v businessu a podnikání - se korektně chovat.
Co to vše má společného s Američanem ukrývajícím se na Kubě? Americký "finančník" Robert Vesco začátkem sedmdesátých let neregulérním způsobem získal mnoho aktiv zbankrotovaného podílového investičního fondu Investors' Overseas Services, IOS, který měl své evropské sídlo v Ženevě především pro "legitimitu" a pověst. (Poznámka autora: V r. 1994 nebylo slovo "tunelování" ještě zavedeno do anglického jazyka a proto jsem ho nepoužil. Toto slovo se z českého jazyka dostalo do mezinárodního povědomí a do angličtiny až v r. 1998 nebo 1999 a je nyní dokonce používáno mezinárodními institucemi jako je Mezinárodní měnový fond, viz poznámka pod čarou číslo 4 v mém článku o kuponové privatizaci").
Podvodný "takébankrotář" Vesco zneužil legitimních procesů o konkurzu a vyrovnání a dalších likvidačních procesů (dnes bychom o něm řekli, že byl "tunelář", ovšem pan Vesco byl ve světle pozdějších poznatků, - např. z České republiky - v podstatě jen skromným "tuneláříkem"). Nejprve se před americkou justicí uchýlil do zemí jako Bahamy, Bermudy a Panama. Ve všech těchto zemích mu však byla půda horká především zásluhou americké justice v podobě Agentury pro cenné papíry. Nakonec tedy odešel - po zaplacení "vstupného" - na Kubu, kde podporuje Castrův režim.
Americká justice má dlouhou paměť a Agentura pro cenné papíry (jejíž hlavní sídlo je ve Washingtonu) si počká na pád Castrova režimu a na "svého" finančního podvodníka, který již téměř dvacet let žije na Kubě. A počká si i kdyby to mělo trvat sto let.
Nejsou podobné případy odstrašující pro plejády podobných "finančníků", kteří by jinak své transakce prováděli beztrestně a s vědomím naprosté nepostižitelnosti? Pravděpodobně ano. Zde je možno hledat alespoň částečné vysvětlení proč jsou některé země (resp. skupiny zemí) považovány za "rozvinuté" a jiné za "rozvojové", resp. "vynořující se" (emerging markets). V této druhé skupině je kromě skutečných ekonomických problémů, nepružných trhů, zastaralé infrastruktury atd., také možno mluvit o nedostatečné "korporativní, finanční kultuře". Doufejme, že přechodné "divoké" období vyústí v efektivnější mechanismy zpětné kontroly a vazby, spolehlivé a soustavné toky informací a další faktory, které podle kritérií rozvinutých zemí k tržní ekonomice a demokratické společnosti všeobecně patří.
Dr. Z. Sid Blaha, M. A., finanční ekonom s kanadským vzděláním. Ze své vlasti (bývalého Československa) odešel už jako teenager na začátku 60. let a v polovině 60. let zahájil pracovní dráhu v investičním průmyslu v USA a v Kanadě. Nyní působí jako poradce pro severoamerický soukromý sektor: investiční banky, finanční instituce, podílové fondy, "hedge funds" a další nevládní subjekty a institucionální investory. Z. Sid Blaha rovněž přednáší na Karlově univerzitě v Praze (Institut ekonomických studií na Fakultě sociálních věd), kde vede kursy podnikových financí a řízení rizika na vyspělých kapitálových trzích pro české i zahraniční postgraduální studenty (v anglickém jazyce).
Dopis prezidentské kanceláři
Žádáme o zveřejnění dopisu, jímž Václav Havel podpořil "prodej" Grébovky CEELI Institutu
Kancelář prezidenta republiky
Fax: 02-24373300
V Praze dne 5. dubna 2001
Re: Žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.
Vážení,
na základě zákona o svobodném přístupu k informacím Vás žádám o sdělení, jakým způsobem se prezident republiky angažoval ve věci o. p. s. CEELI Institut, a o zaslání textu dopisu, který v této věci adresoval radnici Prahy 2.
Je-li to možné, odpověď mi laskavě zašlete e-mailem na adresu tomas@pecina.cz.
Děkuji,
s pozdravem,
Tomáš Pecina
Britské listy
Reakce na Ondřeje Čapka a Zdeňka Štefka
Školné a jiné koncepce
Se zájmem jsem si přečetl, že svobodomyslného Ondřeje Čapka naplňuje hrůzou představa, vytržená z kontextu údajně špatně napsaného článku Zdeňka Štefka, že "trh by měla vystřídat dlouhodobá koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti."
Slovo "vystřídat" se ovšem v původním textu nevyskytuje. Štefek toliko "preferuje" dlouhodobé koncepce vývoje směrů a potřeb společnosti a "dlouhodobou koncepci vzdělávání a celoživotní vícestranný rozvoj člověka", což je něco jiného.
Nicméně Čapkovi se taková představa zdá přímo fašistická. Těžko říct proč. Možná, že až příliš věří naivním frázím o tom, jak trh vlastně lidi osvobozuje, takže vše, co je proti němu, je proti lidské svobodě.
Nevyčítám Ondřeji Čapkovi jeho zatimní pohled na svět, omezený akademickým prostředím, v němž se pohybuje. Podaří-li se mu v něm zcela neotupět, bude mu nejspíš jednou trapně za konstrukce týkající se "lidského kapitálu", který se přelévá ve "společnosti znalostí". Přeji mu, aby byl jednou schopen vidět místo ekonomických a statistických jednotek lidi.
Pokud to myslí se svým odporem ke koncepcím vážně, musel by odsoudit i dlouhodobou koncepci maximalizace zisku, která postupně odkazuje vše ostatní do kategorie poznané nutnosti. Včetně individuální svobody Čapků samých. Těžko říct do jaké míry si Ondřej Čapek uvědomuje přítomnost mantinelů, které násobí slabost jeho argumentů.
Za zaváděním školného (stejně jako jiných poplatků) nestojí ekonomická nutnost, ale ideologie, kterou prosazují politikové v okamžitém zájmu bohatých (jednotlivců i korporací). Tuto skutečnost vedoucí k tomu, že bohatí se stávají ještě bohatšími a chudí chudšími, nemohou zakrýt ani růžové akademické brýle.
Jde o politický proces, jehož každá složka nutně ovlivňuje ovlivňuje hustotu sociálního síta, protože poplatky jsou kumulativní. Školné je jen jedním z těch "nic", co umořují osla.
Školné jako každý jiný poplatek omezuje určité části populace a to tím víc, čím níže je student či jeho rodina na příjmovém žebříčku. Kdo to popírá je, obrazně řečeno, buď Čapek, nebo hlupák nebo demagog.
Čeští obhájci školného argumentují australským modelem, který váže splácení půjček dosažením určitého platu po studiu. Jenže ani tento ani jakýkoli jiný model studentských půjček nemůže ospravedlnit školné jako takové. Studentské půjčky v těchto zemích existují proto, že by bez podstatná část populace studovat nemohla.
Jednotlivé modely se pak liší pouze mírou rizika, které je věřite ochoten nést. Nic víc, nic míň.
V Australii je zadlužený absolvent zatím do jisté míry chráněn, kdežto třeba v Kanadě je podle nejnovějších pravidel již pronásledován až do posledního centu.
Navíc neexistuje absolutně žádná záruka, že australský nebo jakýkoli jiný "humánní" model přežije příští volby. To samozřejmě platí i pro "bezškolný" stav", jenže ten je přece jenom těžší změnit, protože taková změna vrhá na politiky nepříznivé světlo. Jakmile však tato psychologická hranice padne, lze při vhodné konstelaci sil v parlamentu změnit daný model k nepoznání.
Školné je samozřejmě jen jedním z mnoha prvků, které vedou k sociální a ekonomické polarizaci společnosti. Jeho zvláštností je to, že symbolizuje nedostatek nadhledu a politické vůle vrchnosti.
Protože blbost, jak známo, nezná hranic, nechám na představě čtenáře, zda píšu o té, co sídlí v Praze, Torontu nebo ještě jiné.
V Ontariu teď představuje školné minimálně 30% celkových nákladů na studium a díky deregulaci dále poroste. Vláda samozřejmě v souvislosti s deregulací přislíbila studentské půjčky, ale už teď je zřejmé, že tento systém nefunguje, protože mnoho studentů se obává nadměrného zadlužení a končí s bakalářskou hodností. Mnohaleté studium Ph.D. se nakonec stane výsadou bohatých výstředníků.
Kanadským tiskem nedávno proběhla zpráva o tom, že v příštích deseti letech bude jen v Ontariu chybět na 10 000 držitelů hodnosti Ph.D., které by university potřebovaly k obsazení profesorských míst. Jednou z uváděných příčin tohoto stavu je právě zvyšující se školné a následný nezájem o nákladné postgraduální studium. Přitom ještě před několika lety byla taková tlačenice o profesorskou definitivu (tenure), že se kvůli ní lidé i stříleli.
University ovšem nejsou jedinou obětí nedostatku (s odpuštěním dlouhodobé) koncepce. Výstražné příklady jsou k mání i ve zdravotnictví, kde vládne nedostatek lékařů a zdravotních sester.
Ondřej Čapek se rovněž hrozí toho, že by se mu nějaká "hodná státní (?) autorita" postarala o to, aby nemusel měnit zaměstnání. Pokud jsem tuto část jeho článku pochopil správně jde o narážku na předsametové poměry.
No, jak jsem již napsal, Ondřej Čapek je mlád, takže nemůže vědět, že to bylo trochu jinak. To nejpodstatnější, o co se tehdejší státní autorita postarala, bylo, že občan neměl strach z toho, že nebude mít práci. Je pravda, že její "hodnost" této autority poněkud snížila opatření související s obsazováním méně atraktivních míst v méně atraktivních oblastech republiky. Nějakou dobu existovaly tak zvané umístěnky, které v některých případech šly proti plánům a představám umisťovaného. Tento systém se však díky vynalézavosti českého člověka příliš neosvědčil a tak byl příkaz postupně nahrazen hmotným či bytovým interesem (podniková stipendia a nabídka bytu při nástupu do zaměstnání).
Když jsem v polovině šedesátých let absolvoval Přírodovědeckou fakultu KU, dostali umístěnky již jen absolventi absolventi učitelských oborů. Zbytek se musel postarat sám o sebe. Pokud si pamatuji, existovaly v té době umístěnky i pro lékaře.
Většina mých spolužáků se "usadila" ve druhém či třetím zaměstnání. Spíše proto, že další změny nedávaly podstatnější smysl, než kvůli péči státní autority. Pro úplnost je třeba dodat, že státní autorita zřídila v určité době administrativní překážku v podobě tak zvaných "náborových oblastí", které teoreticky ztěžovaly přetahování pracovníků z neatraktivních do atraktivních oblastí.
Historie mých vlastních pracovních poměrů se nevymyká průměru. Protože třetí z nich se plně odehrává v zemi, v níž je sice docela úspěšně praktikován systém jedné strany včetně stranického kultu osobnosti jejího vůdce, ale jinak je komunistickými myšlenkami nepoznamenaná, mohu nabídnout některá srovnání.
Kanadský lid je dobrý, leč zaostalý, protože mu nikdo nevysvětlil, že nezaměstnanost osvobozuje, protože vyhozený může nabídnout svůj lidský kapitál na trhu. Kdyby jim to nějaký kanadský Čapek začal ideologicky objasňovat, hnali by ho sviňským krokem do nejbližšího z pěti jezer, co je tady máme.
Ale vážně. Trvalá a relativně dobře placená místa v Kanadě ubývají na úkor částečných úvazků a krátkodobých pracovních smluv a sebezaměstnávání. Kanaďané si zjevně váží toho, že jim hodná státní autorita taková místa opatřuje a to přímo (zaměstnání u vlády a crown corporations nebo ve vládou financovaných oborech jakými jsou zdravotnictví a školství) nebo nepřímo, například prostřednicvím Autopaktu, což je bilaterální smlouva mezi USA a Kanadou, která přinesla stabilitu do automobilového průmyslu.
Ochrana trvalých míst - job security - je vedle platů základní součástí jakéhokoli jednání o kolektivních smlouvách.
Kanada je, jako každá jiná země, krásná. Přesto ale má svoje neatraktivní místa, kam se nechce třeba učitelům a hlavně lékařům. Tento nezájem začíná mít podobu krize, takže místní vláda stojí před podobným problémem jako kdysi českoslovenští komunisté. Začíná se mluvit o hmotném interesu a možná dojde i na ty umístěnky. Jediný viditelný rozdíl je v tom, že tady to je ještě víc od zdi ke zdi, protože chybí jakákoli koncepce.
Česky by se tomu dalo říct "flikování", tady se používá termín "reinvestování". Ontarijská vláda například "reinvestuje" peníze do zdravotnictví a školství. V praxi to znamená, že poté co snížením snížením rozpočtů vyvolala v těchto resortech chaos, odstraňuje týž vrácením rozpočtu na původní výši. Honosnost termínu zde zakrývá slabomyslnost kroků, které k chaosu vedly.
Dřív než budeme s čapkovskou vehemencí odsuzovat koncepce, měli bychom si připustit, že do této kategorie patří i to, v jakém světě vlastně chceme žít.
Současný svět bohužel dává spíše za pravdu Štefkům než Čapkům, protože je ovládán politiky, kteří jsou intelektuálními nulami, nebo se tak pod tlakem trhu projevují, což nakonec vyjde nastejno. Je-li v něm co k bání, je to právě absence koncepce, která by vyvážila jednostrannost, když už ne diktát trhu. Tato skutečnost může unikat jen lidem, kteří svůj zorný úhel zúžili na "já".
Platební karty - osobní svědectví
Vážené Britské listy,
se zájmem jsem si přečetl článek Jindry Vavrušky nazvaný Prospěje jednostranný tlak České spořitelny rozvoji transakcí s platebními kartami?, který vyšel ve Vašem deníku 5. dubna 2001. K tomu mohu jen doplnit osobní svědectví:
Nakoupil jsem v obchodním domě, který inzeruje, že "přijímá platební karty", potraviny a rozhodl se, že nákup zaplatím tímto způsobem. K odvážné akci platit prostřednictvím karty jsem si troufl přistoupit jen proto, že u pokladny nebyla fronta, šlo o období mimo nákupní špičku. Pokladní nejprve obrátila oči v sloup. Ukázalo se, že platební terminál se nenachází u každé pokladny. Šli jsme tedy k pokladně vybavené. Pokladní mi odebrala kartu, zadala do terminálu ručně údaje. Poté bylo dlužno čekat asi minutu, než přístroje zareagují. Pak jsem musel zadat svůj PIN, načež jsme čekali další minutu. Nakonec se z připojené tiskárny vyplazily dva papírky s částkou, již jsem tímto způsobem zaplatil, musel jsem je oba podepsat, jeden jsem obdržel a druhý si prodavačka pečlivě uschovala. Malá komplikace vznikla ještě tím, že jsem se v tom rozrušení nepodepsal stejným způsobem jako na kartě, ale pouze parafou. To mi však bylo odpuštěno (stejně se nedalo nic dělat) a celá transakce tak byla zdárně skončena.
Nevím, ale jestli se tímto způsobem platí kartami i na Západě, musí tam být v obchodech buď mnoho pokladen, nebo málo zákazníků. I když odmyslím 2 minuty čekání, které lze jistě zkrátit, nesmyslná mi připadá i dvojí identifikace - prostřednictvím PIN a ještě podpisu na lístku.
Nezbývá mi tedy než uzavřít s tím, že v současné době v České republice v běžných obchodech může prostřednictvím platebních karet platit jen blázen nebo (v nákupní špičce) sebevrah.
Poznámka JČ: Neplatí se takto kartami na Západě, tam stačí jen podpis. Ale z finanční nejistoty nelze asi vinit jen podnik, kde pan Kratochvíl kartou nakupoval - co do podvodů je na Západě podstatně pevnější podnikatelské prostředí, takže se obchod cítí zřejmě o hodně bezpečněji než v ČR. I na Západě se však společnosti úvěrových karet potýkají s velkým objemem podvodů - stále však zřejmě zisk z úvěrových karet tyto podvody výrazně převyšuje.
K tomu poznamenává Martin Hapl:
Dobrý den pane Čulíku,
přečetl jsem si dnešní článek od pana Aleše V.P. Kratochvíla, a musím vás upozornit na to, že vaše reakce je pouze část pravdy. Skutečnost je tato:
Pokud platíte PK, jež je embossovaná (tedy s vytlačeným reliéfem - EC/MC MassCard, VISA Classic), autentikace PINem po vás není požadována (většinou, mě se stalo zatím pouze jednou, že s touto kartou po mně byl vyžadován i PIN). Pokud ovšem platíte s kartou určenou jen pro elektronické transakce (např. EC/MC Maestro, VISA Electron - tyto karty asi nejsou v Britanii příliš časté, myslím si, že tam má každý kartu reliefní), tak zadávání PINu bude (nebo už je) povinné. Teď mluvím o tomto typu karet společnosti Europay (EC/MC Maestro). Není to však výmysl českých bank, anebo obchodníků, ale je to nařízeno přímo od Europay. U reliéfních karet je tato dvojí autentikace pravděpodobně na zvážení obchodníka, a jak jsem již psal, setkal jsem se s ní pouze jednou. Proto si myslím, že byste svůj komentář měl v tomto smyslu uvést na pravou míru.
A co se týče nákupů s kartou, platím jí zásadně, klidně i v nákupní špičce v Tescu. Když berou karty, tak jim je budu dávat. ABSOLUTNĚ mě nezajímá, jestli se prodavačka tváří, nebo je za mnou fronta. Pokud je to bude štvát (prodejce), aspoň s tím něco udělají. Např zrovna dnes jsem četl velmi zajímavou informaci o použití D kanálu v ISDN lince právě k těmto účelům (D kanál o rychlosti 14,4 Kbps je stále spojený, normálně slouží jako řídící a informační kanál pro oba B kanály. Za souhlasu operátora, tedy ČT, se z něj dá udělat i taková pomalá pevná linka pro speciální účely, tedy právě autentikaci karetních transakcí). Stejně tak si myslím, že větší nákupní centra mají (nebo by ve vlastním zájmu měly mít) pevnou linku do autorizačního centra karetních transakcí (ISC MUZO nebo ČS). Nechal bych tomu čas, a hlavně těmi kartami platil, aby si na ně obchodníci zvykli a začali se starat o přiměřený komfort těchto plateb...
Poznámka JČ: Avšak upozorňuju, že platíte-li v supermarketu kartou, umožňujete tomu obchodu, aby o vás měl jmenovitě přesný přehled, co jste u něho kdy nakoupili. Tyto zákaznické profily se skutečně dělají.
