Svobodná Evropa na straně establishmentu: "Neskákejte do řeči panu doktorovi"
Promarněná příležitost k diskusi o nedostatcích českého zákona o transplantacích
V českém malém světě je stále ještě obtížné domoci se veřejné diskuse o "žhavých" otázkách, resp. o tom, co je zatíženo demagogií někoho momentálně vlivného, kdy odpůrci s odlišným názorem nedostanou buď žádnou nebo stejnou příležitost k řeči. V českém zdravotnictví se toto kritické tvrzení mj. týká odnímání lidských orgánů a tkání a transplantací. Byla jsem proto nadšena, když mne moderátorka Svobodné Evropy, resp. pořadu Na rovinu Lucie Vopálenská pozvala, aby si to během 50 minut "rozdala" s představitelem české transplantační medicíny dr. Štefanem Vítkem. Na druhou stranu jsem byla trochu nervózní z faktu, že moderátorka se mnou předem o ničem nediskutovala, ale spoléhala jsem na to, že si - kromě informací od dr. Vítka - jistě sežene i vlastní, nezávislejší informace.
Od prvních pěti minut tzv. živého vysílání (ve skutečnosti jde o předtočený a stříhaný pořad) jsem zklamaně zjišťovala, že moderátorka bez vlastních znalostí tématu v podstatě slepě věří dr. Vítkovi a mne se pokouší "utlumit" v reakcích, a to i přímým napomínáním "neskákejte do řeči panu doktorovi" (jenže když zdvořile čekáte, příležitost k reakci již nemáte). Po natáčení pořadu jsem se zlobila, že si moderátorka alespoň nepřečetla zprávu vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny ohledně transplantační kauzy ve FN Ostrava (neboť dr. Vítko při natáčení zastřel četnost zjištěných závažných nedostatků) a že si sama neověřila, co je vlastně napsáno v zahraničních transplantačních zákonech (dr. Vítko totiž o nich referoval nepravdivě či zkresleně). Vrcholem profesionálního výkonu moderátorky Svobodné Evropy bylo to, když L. Vopálenská chválila návrh nového českého transplantačního zákona (chválil ho dr. Vítko, já ne), aniž by měla k tomuto marnému pokusu MZ ČR jakékoli nezávislé stanovisko právníků.
Protože 50 minut natáčení bylo vyplýtváno na neužitečnou slovní přestřelku ohledně věcí, jež mohly být dávno nezávisle ověřeny, alespoň dodatečně uvádím některé své největší výhrady - co se mi nelíbí na stávající praxi českých transplantací a co se nezlepší ani do budoucna vinou MZ ČR.
Komunističtí funkcionáři měli strach o svůj život. Proto si například budovali zvláštní JIP v zastrčených venkovských lokalitách, v sousedství svých letních chat a vil (měli strach z infarktu). A mimo jiné si v roce 1977 zařídili směrnici o mimořádném odnímání tkání a orgánů z těl zemřelých osob. Už jen ten název je pozoruhodný: nikde ve vyspělém světě neexistuje "mimořádné" odnímání částí lidského těla, ale vždy musí jít o zákonem upravené "řádné" postupy. Komunističtí funkcionáři se zřejmě spoléhali na to, že jim nikdo jejich orgány a tkáně brát nebude, a naopak pravděpodobně kalkulovali s možností rychle použít nějakého "nebožtíka" pro vlastní potřebu (bez plné záruky, zda pacient bude skutečně spolehlivě mrtvý a dále neléčitelný).
Jinak si totiž nemohu vysvětlit zmíněnou směrnicí tak mlhavě upravené postupy lékařů kolem umírajících či zemřelých pacientů. Například tu není vyloučen střet zájmů: lékař, který by měl do poslední chvíle naděje zkoušet udržet pacienta při životě, může zároveň konstatovat smrt a může i odnímat orgány. Není zde dostatečně upravena smrt, to znamená skutečně "nezvratná" zástava činností mozku včetně mozkového kmene (a není řečeno, že také po nezvratné zástavě srdce by se mělo čekat na destrukci mozku). Problematická a velmi riziková hranice mezi životem a smrtí je v české směrnici natolik zamlžena, že lékařské postupy (co všechno a při jakých specifických zdravotních stavech se vlastně má na lidském těle pozorovat) mohou v praxi sklouznout do silné libovůle. Není zaručena kvalifikace lékařů - zda neurologické vyšetření provede opravdu neurolog či neurochirurg a jak moc zkušený. Není pamatováno na stavy při otravě léky a narkotiky, na stavy podchlazení, na odlišné reakce těla dětí atd.
Vypočíst všechny závažné nedostatky zastaralých komunistických předpisů k transplantacím by vydalo na román. Soustřeďme se tedy raději na to, co zlepší návrh transplantačního zákona, za jehož zpracováním stojí dr. Vítko.
Porovnáme-li komunistickou směrnici k mimořádnému odběru orgánů s návrhem zákona o transplantacích (má teď být předložen vládě), může být i laikovi zřejmé, že klíčové body byly jednoduše opsány od komunistů. MZ ČR se sice v důvodové zprávě hlásí k dokumentům Rady Evropy, jenže ty ve skutečnosti byly ve značné míře opomenuty.
1. Zatímco vyspělé země jednoznačně uvádějí ve svých transplantačních zákonech jako jejich hlavní cíl ochranu lidské bytosti, její důstojnosti a integrity, ochranu dárců i příjemců, MZ ČR se z nějakého důvodu brání vyjádřit přímo v zákoně důslednou ochranu dárců a příjemců - český návrh zákona prostě nemá žádný cíl.
2. V paragrafech o odběru tkání a orgánů od živých dárců chybí splnění požadavku Rady Evropy: MZ ČR nechce ustanovit nezávislý orgán pro kontrolu a poradenství, zejména ve vztahu k nezletilým a nesvéprávným osobám. Zatímco vyspělé země zajišťují nezávislou kontrolu a poradenství, u nás má živého dárce o míře rizika "poučovat" lékař, který má provést odběr a transplantaci.
3. Pokud jde o odběr z těl zemřelých osob, návrh transplantačního zákona avizovaný na internetové stránce MZ ČR obsahuje podobný střet zájmů jako komunistická směrnice. Smrt dárce sice mají stanovit dva lékaři, ale nejasné kvalifikace a v nejasném vztahu k odběrům orgánů či předchozí léčbě umírajícího pacienta. Definice smrti nesplňuje mezinárodní standardy. Chybí upřesnění, že dárce je mrtev až po uzavření diagnózy druhým lékařem (nikoli prvním). Chybějí hlavní kritéria pro určení smrti, která by splňovala mezinárodní standard. Chybí právo rodiny nahlédnout do zdravotní dokumentace ještě před odběrem orgánů. Chybí právo rodiny vyjádřit se k věci při absenci prohlášení zemřelého jedince. Chybí povinnost lékařů nahlásit podezření na trestný čin státnímu zástupci, naopak MZ ČR umožňuje provést odběr orgánů bez souhlasu státního zástupce či vyšetřovatele.
4. "Úžasný" je i záměr MZ umožnit transplantačním centrům přímé aktivity kolem umírajících pacientů v nemocnicích, teprve se zpožděním se o těchto aktivitách má dovídat tzv. koordinační středisko (jeho nezávislost na transplantačních centrech není zaručena).
5. Kritéria pro výběr příjemců orgánů má upravit teprve vyhláška, nikoli zákon. Nejsou stanovena žádná zákonná pravidla pro zajištění kvality transplantačních center, laboratoří pro testování nezávadnosti orgánů atd.
6. Zcela chybí veřejná kontrola nad celou oblastí transplantační medicíny. Koordinační středisko má některé záležitosti sepisovat a "někoho" informovat, avšak hlavní postupy této instituce jsou neznámé a kontakt s veřejností v záměru MZ není preferován.
7. MZ se zcela vzdává úpravy nakládání s lidskými embryi a lidskými plody po potratu.
8. MZ stále ještě kalkuluje s prováděním výuky, výzkumu, pitev bez souhlasu zemřelých osob či jejich rodiny.
Námitek je mnohem více, ale nemá cenu diskutovat. Státní správa v oblasti zdravotnictví nehodlá uživatele zdravotní péče chránit před nevhodnými postupy jedinců či institucí. Státní správa se hlásí k odkazu komunistických funkcionářů. A žádná kvalifikovaná opozice na politickém spektru se nerýsuje. Dr. Vítko je spokojen. Nemusí na své zaběhané praxi, na kterou si zvykl před rokem 1989, nic měnit. Já si jdu číst Jirotkova Saturnina, tahle knížka hladí mé nervy.
Vladimíra Bošková
Praha
Obč. sdružení na ochranu pacientů
"Dělej dřív, než si to rozmyslíš!" O Martě Gellhornové, jednom z největších novinářů dvacátého století
Ve Velké Británii vyšel životopis jednoho z největších novinářů dvacátého století, reportérky Marthy Gellhornové, manželky Ernesta Hemingwaye. Shrnujeme recenzi, otištěnou v neděli 8. dubna v týdeníku Sunday Times.
Jan Čulík krátce interviewoval Marthu Gellhornovou, vysokou blondýnu, na jaře 1997, když jí bylo osmdesát devět let, pro Britské listy v Londýně o jejích cestách do Československa během mnichovské krize v roce 1938. Gellhornová zemřela v únoru 1998.
Každého dopoledne koncem sedmdesátých let jezdila Martha Gellhornová ze svého bytu v Cadogan Square v Londýně do Kew Gardens. Měla tam zaměstnání. Gellhornová, jeden z nejznámějších světových válečných korespondentů, tam sbírala odpadky. S hůlku s bodcem a kyblíkem pracovala do poledne, pak si sedla na lavičku mimo hlavní cesty a snědla chleba se salámem. Pak odjela metrem domů a odpoledne psala.
Jako pro mladou ženu byl pro ni kdysi život plný dobrodružství. Jednou vystoupila nahoru do francouzských Pyrenejí bez punčoch, jen v plátěné sukni. Šla do kopce, až byla po pás ve sněhu. Zachránil ji pastýř a bydlela u něho v rodině dokud se jí nezahojily nohy.
Všichni věděli, že byla Martha manželkou Ernesta Hemingwaye. Při jedné slavné hádce ji honil u nich na Kubě kolem domu a střílel po ní, ona se střelbě vyhýbala za zdmi a nakonec se schovala pod postel. Když to bylo špatné, říkával: "To je moje manželka. Spala s celou polskou armádou." Krásná blondýnka Martha cestovala v roce 1944 Itálií s jednotkou Poláků, 150 odvážnými muži, kteří bojovali na Blízkém východě, v západní poušti, v Egyptu a v Iráku, pak se dostali do Jaderského moře a dobyli Cassina. "Ano, se všemi," odpovídala při tom s dramatickým povzdechem. Bože, byli senzační." Ale většinou byla Gellhornová ohledně své minulosti tajnůstkářská a rezervovaná.
Její nový životopis od Carla Rollysona vyplňuje vakuum, vysvětluje o ní mnohé, co se snažila za života potlačit. Je to první kompletní portrét paradoxu, jímž byla Martha Gellhornová.
Bylo toho mnoho, čím Martha Gellhornová nechtěla být. Nechtěla být dcerou své matky, nechtěla být čelným bojovníkem za sociální spravedlnost, nechtěla se podílet na snobském životě svého rodného města, St. Louis. Nechtěla být Američankou, nikdy nezdůrazňovala, že je židovka.
Její rodiče měli nesmírné vysoké očekávání. Martha a její tři bratři nesměli používat rasových či etnických přízvisek, nesměli šířit drby, nesměli hovořit o penězích. Když přinesla domů vysvědčení se samými jedničkami, řekl její otec, George Gellhorn: "Neexistuje nic lepšího?" Byl to čelný gynekolog, hovořil plynně pěti jazyky, doprovázel svou manželku na její přednášky, pokyvoval souhlasně hlavou, když požadovala volební právo pro ženy; jejich děti pomáhaly bavit čelné senátory a intelektuály, kteří chodili k Gellhornům na návštěvu.
Martha byla první žákyní v pokrokové škole pro chlapce i dívky, kterou založila její matka, redigovala školní časopis, psala básně, podepisovala se Wilf, kouřila a válela se po psacím stole. Na elitní ženské koleji Bryn Mawr psala eseje dokonalou francouzštinou a odstěhovala se z univerzity do chudinské čtvrti. Nikdy vysokoškolské vzdělání nedokončila. Neměla čas. Chtěla se seznámit s chlapci. "Musím se seznámit letos v létě s větším množstvím kluků," napsala matce.
"Skoč, než se podíváš" - to mohlo být její motto. Koncem roku 1929, po krátkodobé práci pro nejrůznější noviny, se rozhodla, že se stane zahraničním korespondentem. Bylo jí jednadvacet let. V únoru 1930 přesvědčila obchodní časopis jedné loďařské společnosti, aby jí zaplatil cestu do Paříže, a tam se ubytovala v levném, špinavém hotelu, jehož recepční byla pozoruhodně nezdvořilá. Teprve až šéf pařížské kanceláře listu New York Times ji informoval, mezi salvami smíchu, že se ubytovala v hodinovém hotelu. Našla si zaměstnání v pařížské kanceláři časopisu Vogue. Než se vrátil v roce 1934 do Spojených států, získala a odhodila svého prvního manžela, Bertranda de Jouvenela, editora levicového časopisu a odborníka na ekonomii. Když se seznámili, byl Jouvenel už ženatý. "Prostě opustil svůj domov a šel za mnou," řekla později.
Domů do Spojených států Gellhornovou přilákala Velká hospodářská krize. Využila přátelství své matky s Eleanorou Rooseveltovou, manželkou amerického prezidenta, aby ji Federal Emergency Relief Organization, federální organizace na pomoc nezaměstnaným, vyslala do textilních měst v Severní Karolíně, které nejvíc trpěly hospodářskou krizí. Ředitel organizace FERA, Harry Hopkins, souhlasil, že jí bude platit 35 dolarů týdně plus diety. Gellhornová si povšimla posměšného výrazu v jeho tváři a uvědomila si, že se chce pobavit. Tak se rozhodla, že mu ukáže.
Seznámila se s ženou s pěti dětmi, která žila jen z podpory v nezaměstnanosti ve výši 3,50 dolarů týdně. Rodina neměla boty, jejich kůlna byla plná krys, neměli tekoucí vodu. Stávkující dělníci byli vyháněni ze svých činžovních bytů. Dělnice ležely vyčerpány na podlaze záchodů v textilních dílnách, bylo to jediné místo, které bylo pro ně k dispozici. Jiní umírali u stavů. Dva měsíce sbírala Martha statistiky, interviewovala stovky lidí a psala přesné, věcné zprávy. Když se pak objevila v Hopkinsově kanceláři, celá rozčilená ze zkorumpovaných zaměstnavatelů, Hopkins navrhl, aby si promluvila s přítelkyní své matky.
Dorazila poprvé do Bílého domu schválně oblečená velice střídmě, plná spravedlivého hněvu. Eleanor Rooseveltová vstala a zavolala na prezidenta: "Promluv si s tím dítětem, co ho máš po levé ruce. Říká, že prý všichni lidé na jihu mají pelagru nebo syfilis!" Místností se ozval smích a rudá Gellhornová chtěla odejít, ale vyvolalo to zájem Franklina Roosevelta. Vážně ji vyposlechl a poradil ji, aby tu práci dělala dál.
O rok později, když interviewovala bezdomovce, kteří dělali výkopy na malém městě v Idahu, dospěla její frustrace vrcholu. Když nadřízení kopáčů objednali nové lopaty, dostali od jejich prodejců část zisku. Takže nařídili, aby byly staré lopaty hozeny do jezera. Než dorazily nové lopaty, kopáči museli hladovět. Gellhornová pronesla emocionální projev: muži vyvolali menší občanské nepokoje. FBI Gellhornovou zatkla v Seattle a obvinila ji, že vyvolává nepokoje. Hopkins pod tlakem ji propustil. Pak telefonoval Bílý dům. Prezident Roosevelt byl znepokojen, že Martha nemá příjem. Chtěla by se nastěhovat k nim do Bílého domu? Martha byla potěšena, že tím všechny šokovala, přistěhovala se k Rooseveltům a napsala tam první verzi své knihy o tom, jak pomáhala nezaměstnaným, The Trouble I´ve Seen. Eleanor se k ní chovala jako k vlastní dceři. Martha ji milovala jako druhou matku.
Martha ráda říkala, že se nic nestane, pokud to sami nezpůsobíte. Nikdy se však nezmiňovala o svých známostech na vysokých místech - vytvářela si sama vlastní verzi svého života.
Vzhledem k tomu, že bydlela v Bílém domě, měla příležitost se seznámit s množstvím zajímavých a slavných lidí. Jedním z nich byl H. G. Wells. Wells byl tou dobou jedním z nejslavnějších britských spisovatelů. Publikoval rozhovory se Stalinem a Leninem a byl považován za proroka své éry. Byl vdovec, měl dva manželské syny a jednoho nemanželského syna, byl zastáncem volné lásky a bylo o něm známo, že je sexuálně velmi promiskuitní, zejména s ženami o polovinu mladšími, než byl on sám. Bylo mu téměř sedmdesát a sedmadvacetiletá Martha ho zaujala. Gellhornová tvrdila, že jejich vztah nikdy nebyl sexuální, ale její přátelé svědčili o něčem jiném: o mladé autorce, která se rozhodla svést velkého spisovatele. Navštívila ho v Anglii, on bydlel u ní, když se přestěhovala do Connecticutu. Bylo velmi nepravděpodobné, že spolu nic neměli. Wells jí našel čelného nakladatele pro knihu The Trouble I´ve Seen, napsal k ní předmluvu, zkontroloval nakladatelskou smlouvu. Kniha vyšla a vyvolala vysoce pochvalné recenze - Gellhornová se přes noc stala celostátně v Americe známou, dostala se na titulní stránku časopisu Saturday Review.
Podle svého vlastního svědectví se poprvé setkala s Ernestem Hemingwayem v baru Sloppy Joe´s v Key West na Floridě, když jí bylo 27. Hemingwayovi bylo 38. Byl to "velký chlap se špinavou myslí". Rozhodla se ho získat za každou cenu. Byl to další slavný literární idol, hrdina s válečným zraněním, válečný korespondent a spisovatel známý energickým literárním stylem. Vzhledem k tomu, že se Hemingwayovi líbila, nebylo tak těžké ho získat.
Hemingway i Gellhornová se začali zajímat o občanskou válku ve Španělsku, oba v ní viděli zdroj budoucí světové války. Oba podporovali právo španělské republiky bránit se proti Francově fašistickému povstání. V New Yorku si Hemingway dohodl, že bude psát o válce ze Španělska pro americký tisk. Zařídil si španělské vízum. Martě slíbil pomoci, ale nepomohl. Získala dopis od Collier´s Weekly, že je jeho korespondentka, i když neměla s časopisem smlouvu, a na vlastní pěst se vydala do Andorry, s ruksakem a s padesáti dolary v kapse odjela do Španělska. Připojila se k Hemigwayovi u stolu v hotelu Gran Via. Když jí poklepal po hlavě, že jí to všechno pěkně zařídil, zařvala na něj, že si to všechno zařídila sama.
Byl na ni nesmírně hrdý. Představoval ji slovy: "To je Marty. Píše pro Colliers. Mají náklad milion výtisků." Poučil ji o různých druzích střelby a kdy má zalehnout k zemi, ale na frontu ji nebral. Ženy měly zakázáno vydávat se na frontu, to Gellhornové vadilo celý život. Stala se řidičkou dodávky, které dovážela transfuzní jednotce krev, a pracovala se zdravotními sestrami v "zapáchajících nemocnicích", jimž se Hemingway vyhýbal. V září 1937 se vydali do Belchite, do loajalistické výspy, kde byl vzduch plný zápachu rozkládajících se mrtvol. Lezli po horách pěšky a na koních, živili se chlebem a vínem, spali na otevřených vozech ve sněhu. On psal politické a strategické články, ona využívala osobních příběhů, aby lidem živě přiblížila hrůzy války.
Od určité, nepříliš jasně definované chvíle začala Gellhornová Hemingwaye v oblasti válečných reportáží předstihovat. Získala obdiv velkého válečného fotografa Roberta Capy, že strávila šest týdnů psaním reportáží z měnících se bitevních linií, často se vrhala ze svého otevřeného automobilu do příkopu, aby se vyhnula střelbě ze vzbouřeneckých letadel. Utíkala podél zavodňovacích kanálů ve snaze skrýt se před střelbou ze samopalů. Hemingway projevoval tendenci "schovávat si" nejlepší historky pro své romány a noviny, které financovaly jeho pobyt ve Španělsku, tak bral zkrátka.
Po čtyřech letech společného života se Gellhornová vzdala jeho naléhání, aby si ho vzala. V životě se vdávala třikrát a pokaždé z nevhodných důvodů. Možná pro ni nikdy neexistovaly dobré důvody. Ale Hemingway ji chtěl mít doma, snad, v konvenčnější životní roli. Jejich domácí život nebyl zrovna piknik. Gellhornová byla nesmírně pořádná a vadil jí Hemingwayův chaos, nechtělo se jí po něm pořád uklízet, nelíbily se jí desítky jeho koček a pořád nechtěla zametat střepy po sklenicích, které vztekem rozbíjel o zeď. Vzbouřila se proti jeho zvyku čekat na ni, když přišla domů, u dveří se spuštěnými kalhotami, připravený pro sex.
Hemingway a Martha se vzali v listopadu 1940. Ona však dál co nejvíce cestovala. Po celý život, kdykoliv se ji někdo pokusil donutit, aby zůstala na jednom místě, konkrétně i obrazně, vždycky proti tomu rebelovala. Před svatbou byla reportérkou z rusko-finské války, na svatební cestu se vydali do Číny, kde ovládala okupační armáda Japonců celou třetinu země. Hemingway jel neochotně do Číny s ní, a silně tam pil, zatímco ona prověřovala doupata kuřáků opia a nevěstince. Z jeho dopisů Martě vyplývá, že vlastně Hemingway byl "manželka", seděl doma, zatímco ona sobecky vedla život plný dobrodružství a slávy.
Hemingway dopisoval knihu Komu zvoní hrana, psal jí dopisy, jak se mu po ní stýská, jak udržuje dům v čistotě a ptal se, kdy se vrátí domů. Vždycky, když přijela, vynadala mu, že má doma "bordel". Jeho dopisy byly plné touhy po její fyzické lásce.
V roce 1943 se Martě stal domácí život na Kubě u Hemingwaye už nesnesitelným, válkou rozervaná Evropa ji nezadržitelně lákala. Odjela do Londýna a do Itálie a Hemingway za ní posílal telegramy: "Jsi válečný korespondent, anebo manželka v mé posteli?" Psala mu, aby se za ní vydal, on nechtěl, v roce 1944 se konečně vzdal a vydal se za ní, i když přiznal, že už nemá entusiasmus pro válečnou novinářskou práci.
Gellhornová byla v Londýně v den invaze do Normandie, v době, kdy byl tisk několik hodin po začátku invaze informován o tom, že invaze začala. Jako ženě jí bylo zakázáno vydat se do bojové zóny, a tak zuřila, zatímco Hemingway nastoupil na loď, z níž měl s ostatními novináři sledovat vojska, jak se brodí ke břehu. Pronikla, aniž by se komukoliv podařilo jí zadržet, na palubu nemocniční lodi za úsvitu 7. června a poslala reportáž o "plovoucím městě obrovských lodí, zakotvených před zelenými normandskými útesy" a o mrtvolách, plovoucích v moři. Podařilo se jí dostat se na břeh, roznášela vojákům vodu a léky. Hemingway byl jen na oficiálně vyhražených místech na oficiální lodi, sledoval invazi z moře. Nikdy jí neodpustil, že ho tak obrovským způsobem přetrumfla.
Pobavilo ho, když ji zatkl tiskový úřad americké armády, že nemá povolení k pobytu v bojové zóně. Zavřeli ji u Londýna do tábora, setrvala tam čtyřiadvacet hodin, pak přelezla plot, nechala se odvézt stopem na vojenské letiště a podařilo se jí bez povolení nechat se pak odvézt letadlem do Neapole, předstírala, že hledá jako zamilovaná dívka svého snoubence. Harold Acton, který kontroloval depeše válečných korespondentů v cenzurním úřadě, zdůraznil, že její reportáže byly vždy "nejlépe a nejživěji napsané".
Pověst Gellhornové rostla a úměrně tomu rostl Hemingwayův vztek. Dokázala obrovským způsobem čtenáře dojmout, prostě tím, že se soustředila na určitou výmluvnou podrobnost. Lidé dlouho vzpomínali na její reportáž z Dachau. Do toho koncentračního tábora se dostala 7. května 1945. Psala o experimentech, prováděných na vězních, o mučírnách, ne větších, než je telefonní kiosk, a zaznamenala, že někteří vězni v koncentračním táboře v den osvobození zemřeli radostí. Gellhornovou lze kritizovat za to, že někdy ignorovala široké plátno historie, pomíjela protiargumenty, ale vždycky dokázala zaznamenat nějaký nezapomenutelný fakt. Když psala o utrpení civilistů, zmínila se o tom, že za druhé světové války to stálo 400 000 dolarů usmrtit jediného nepřátelského vojáka.
Španělsko bylo pro Gellhornovou a Hemingwaye vzrušujícím dobrodružstvím, ale pozdější válečné fronty jejich manželství rozdělily. V roce 1944, mezi dvěma novinářskými výpravami, zorganizovala Gellhornová setkání s Hemingwayem v Paříži. Když se setkali, požádala ho o rozvod. Došlo k strašlivé hádce, obvinil ji, že mu zničila život. Fotograf Robert Capa otřesené Gellhornové poradil, aby zatelefonovala do pařížského hotelu Ritz a chtěla mluvit s Mary Welshovou. Když to učinila, telefon vzal Hemingway. Welshová, další atraktivní americká novinářka - blondýnka, se stala čtvrtou Hemingwayovou manželkou.
Při návštěvě Číny začaly u Gellhornové vznikat antipatie k lidem, které u ní v pozdějším životě zesílily. Hemingway měl pravdu, když jednou řekl: "M. miluje lidstvo, ale nesnáší jednotlivé lidi."
Během manželství Gellhornové s Hemingwayem mu byla Gellhornová věrná, pak měla sexuální poměr s mnoha muži, dokonce se tím i vychloubala. Měla nezvyklý postoj k sexu, velmi odlišný od Hemingwayova. Sex byl pro ni "jen dezert, který někdy musíte nabídnout aby byla večeře úspěchem".
Nikdy se Gellhornová nepovažovala za feministku. Využívala své ženskosti a tolerovala mužské předsudky, platila za večeři sexem. V knize "Vzestup a pád paní Hapgoodové" napsala o své hlavní hrdince: "Nedovedla říct, zda se jí sexuální akt líbí či nelíbí. Ráda byla něžná, ráda si byla vědoma toho, že i sex je součástí její užitečnosti, ráda měla pocit vznešenosti, vášeň ale v ní nebyla, neprojevovala se." Důstojník, který si odvedl Martu večer domů, ráno zjistil, že odešla bez ohlédnutí. Vyjádřila se, že nejlíp se cítila ve společnosti mužů, kteří si na ni nečinili žádné nároky: "Ráda udělám pro muže pro jeho potěšení, co chce, a pak ať vypadne. Není větší radosti v životě než ležet sama v posteli, číst si a jíst sendvič s burákovým máslem."
Proč neměla potěšení ze sexu? Možná to bylo z fyziologických důvodů - prý podstoupila nějakou drobnou operaci. Anebo to byl důsledek složité psychologie. Nebyla naprosto prudérní, ale nedokázala se podřídit ovládání jiným člověkem. Její sexualita byla po celý její život oddělena od lásky. Sexuální akt ji vždycky nutil posléze utéci.
Bezpochyby používala sexu k tomu, aby získala, co chtěla, protože to, co chtěla, bylo vždycky doménou mužů. V anarchických situacích, kdy šlo o život, ji nikdo nevolal k odpovědnosti. Když se vyspala s mužem, o němž bylo pravděpodobné, že možná druhý den zahyne, mohla to dokonce považovat za "užitečný" akt "vznešené velkomyslnosti". Je obtížné věřit, že s hodnotami, jaké jí vštípili její rodiče, pociťovala vůči sobě příliš velký respekt.
Když žila Gellhornová po rozvodu s Hemingwayem v Mexiku, rozhodla se adoptovat bezdomovecké dítě. Přátelé se toho děsili.
Naposledy se vdala za elegantního Toma Matthewse, bývalého šéfredaktora týdeníku Time. Avšak ani tento sňatek se nepovedl. Jak adoptované dítě dospívalo, ztrácela o něho zájem a byla vůči němu stále kritičtější. Syn byl "slabý", byl tlustý a nedokázal s tím nic udělat, když mu bylo konečně 22, "vykopla ho", jak se vyjádřila, z domu.
Jak stárla, už necestovala lehce a s nadšením. "Akt cestování býval kdysi potěšením," napsala v roce 1980. "Teď už to není cestování, je to doprava. Turistika ničí zeměkouli." Nenáviděla Afriku, nenáviděla Rusko. Začala být kritičtější vůči demokraciím než vůči diktaturám. Při poskytování rozhovorů se lehce naštvala. Poznamenala: "Tahle konverzace je tak nudná, že asi omdlím." Pronásledovala a odmítala lidi, kteří chtěli psát její životopis, odmítala jejich otázky. Ale objevila radost potápění se snorkelem v Karibské oblasti a zůstala energicky aktivní až do konce života. Když jí jeden lékař špatně provedl operaci šedého zákalu, nechala ho proklít medicinmanem.
Ať už byly její rozmary jakékoliv, Martha Gellhornová byla bezpochyby jedním z nejvýznamnějších válečných korespondentů dvacátého století. Její nejlepší knihy, The Face of War (Tvář války) a The View from the Ground (Pohled ze země) ji získaly místo v historii.
15. února 1998 ve čtyři hodiny ráno se Sandy, její adoptivní syn, vzbudil podivným výkřikem Byla to přesně chvíle, kdy Martha Gellhornová zemřela. Pak vzal její adoptivní syn její popel a podle jejího přání ho vysypal z londýnského Tower Bridge, zrovna když byl odliv. Martha Gellhorn byla zase jednou na cestě do neznáma.
Životopis Marthy Gellhornové se jmenuje Beautiful Exile (Krásný exil), autorem je Carl Rollyson, vydalo nakladatelství Arum Press, cena 19.99 liber.
Trombóza hrozí "při každé cestě delší než čtyři hodiny"
Vědci zjistili, jak informoval včera deník Daily Telegraph, že lidé, kteří cestují letadlem na dovolenou z Británie na cíle tak blízké, jako je Řecko, Turecko či Kanárské ostrovy, riskují dlouhým sezením v letadle trombózu.
Každý čtvrtý člověk, který se octne v nemocnici s trombózou hlubokých žil v předchozím měsíci podnikl cestu trvající čtyři hodiny anebo více, zjistila francouzská studie.Vědci ale také zjistili, že nebezpečí trombóz není omezeno jen na leteckou dopravu a je pravděpodobné, že stejně riskantní jsou i dlouhé cesty vlakem nebo automobilem.
Souvislost mezi cestováním a vznikem trombóz prokázala i druhá studie, z níž vyplývá, že má rostoucí počet těchto trombóz za posledních 10 let souvislost s rostoucí popularitou letů na dlouhé vzdálenosti. Lékaři jsou nyní stále více znepokojeni "cestovními trombózami", o nichž se donedávna usuzovalo, že se to týká jen leteckého cestování druhou třídou: teď se ukazuje, že je to spojeno se všemi druhy cestování.
Letos v březnu zahájilo zasedání Světové zdravotnické organizace ve spolupráci s vědci, odborníky na letectví a leteckými společnostmi zkoumání zdravotních rizik při létání. Z francouzského výzkumu nyní vyplývá, že bude zapotřebí do zkoumání zahrnout i jiné druhy dopravy.
Dr. Emile Ferrari, odborník na srdce v Pasteurově nemocnici v Nice studoval souvislosti mezi onemocněním a cestováním u 160 pacientů s trombózami a u 160 pacientů s jiným druhem krevních potíží. Čtvrtina pacientů s trombózami během předchozího měsíce podnikla cestu trvající alespoň čtyři hodiny. Mezi pacienty s trombózami bylo čtyřikrát více cestujících než mezi pacienty s jinými onemocněními.
Z 39 pacientů, kteří utrpěli trombózu hlubinné žíly nebo jiný druh trombózy cestovalo 28 automobilem, devět letadlem a dva vlakem. Dr. Ferrari usuzuje: "Z našich dat vyplývá, že cesta delší než čtyři hodiny je rizikovým faktorem pro vznikl žilové trombózy a tedy plicní embolie nebo trombózy plic, a to bez ohledu na to, o jaký druh dopravy jde."
I když studie nesrovnávala riziko různých dopravních prostředků, dr. Ferrari je přesvědčen, že se riziko cestování automobilem přehlíží. Uvedl: "Mám pocit, že jestliže se mám vydat na cestu 5000 km, raději bych letěl, než abych jen automobilem. Myslím, že riziko vzniku trombózy hlubokých žil je pro tutéž vzdálenost pro cestu letadlem daleko menší než pro cestu automobilem."
Druhá studie, kterou vypracoval dr. Michel Clerel, šéf lékařského oddělení pro pařížská letiště, analyzovala plicní embolie u cestujících letadlem, kteří přiletěli do Paříže. V letech 1990 - 2000 bylo zaznamenáno 109 dokázaných případů plicní embolie a jen loni se už vyskytlo 29 případů, z toho čtyři úmrtí.
Největším rizikovým faktorem byla délka cesty, 95 procent pacientů přiletělo letadly, v nichž let trval alespoň šest hodin. I když jen třetina cestujících byly ženy, 55 pacientů s plicní embolií byly ženy.
Je možné, že jsou ženy více vystavovány riziku, protože berou antikoncepční pilulky a podrobují se hormonové terapii - o obojím je známo, že to zvyšuje riziko trombóz. Průměrný věk pacientů byl 57 let zatímco průměrný věk všech cestujících byl 38.
Dr.Clerel napsal o některých svých zjištěních článek pro časopis The Lancet. Konstatuje: "Požadujeme, aby byla dodržována bezpečná a jednoduchá hmotná opatření, jako například že se cestující musejí mít možnost během letu pohybovat, mají pravidelně hluboce dýchat, mají mít dostatek vody, nemají kouřit ani pít alkohol. O lékařských opatřeních, jako jsou speciální obvazové punčochy či aspirín, se zatím diskutuje, a my se domníváme, že by měly být užívány u vysoce rizikových pacientů.
Usuzuje se, že k trombóze hlubokých žil dochází, když člověk dlouho sedí nepohnutě. Normálně pomáhají svaly v lýtku čerpat krev kolem těla. Ale jestliže jsou tyto svaly nehybné, krev v dolní části těla zhoustne a zvyšuje se riziko, že by mohl vzniknout krevní chuchvalec a dostat se do srdce nebo do plic.
Někteří lékaři doporučují, aby si cestující vzali před letem půlku aspirínu, pokud na něj nejsou alergičtí. Aspirín totiž působí proti vytváření krevních chuchvalců. Riziko vzniku trombózy lze omezit fyzickým pohybem během letu, pitím vody, nepožíváním alkoholu, tím, že má člověk na sobě volné šaty případně speciální obvazovou punčochu.
Ladislav Špaček: Václav Havel radnici Prahy 2 nepsal a k projektu Grébovka se nevyjadřoval
From: "Ladislav Špaček" <ladislav.spacek@hrad.cz>
To: tomas@pecina.cz
Sent: Monday, April 09, 2001 2:01 PM
Subject: Dopisy prezidenta ve věci CEELI
Vážený pane Pecino,
na Váš dotaz bych mohl odpovědět jednoduše: prezident republiky žádný
dopis radnici Prahy 2 nenapsal. Vedeni snahou zjistit vše, co se této
věci týká, nejen odpovědět na Váš dotaz, pátrali jsme dál. Zjistili
jsme, že v archivu KPR existují celkem tři dopisy adresované CEELI.
Žádný z nich se nedotýká konkrétní soutěže, o Grébovce nemluvě. Dva
obsahují omluvu (šlo o pozvání pro prezidenta k převzetí ceny CEELI) a
oba jsou podepsány Pavlem Fischerem, ředitelem Politického odboru KPR.
Třetí je podepsán prezidentem a obsahuje obecné příznivé hodnocení
činnosti CEELI se zdvořilým oceněním, že CEELI bude sídlit v Praze. Dva
dopisy P. Fischera přikládám. Prezidentův dopis nemám v elektronické
podobě, rád Vám ho zašlu faxem, pošlete-li mi číslo.
Z korespondence nelze vyčíst nic, co by souviselo s titulkem Vašeho
dopisu, totiž, že by "Václav Havel podpořil prodej Grébovky CEELI
Institutu", ani s titulkem Vašeho článku "Pronájem Grébovky Američanům
podporuje i prezident Havel". Jistě najdete formu, jak tato zavádějící
tvrzení uvést na pravou míru.
Pro příště doporučuji položit dotaz dřív,
než uvedete v omyl své čtenáře.
Pro novináře pracujeme co nejrychleji,
ba ani u tohoto případu, který vyžadoval hledání v archivu (dokonce se
špatným zadáním - hledaly se dopisy adresované radnici v Praze 2...),
jsme vyčerpali jen čtyři dny ze zákonných dvaadvaceti (z těch čtyř byly
dva víkendové).
S pozdravem
Dopis Václava Havla Homeru Moyerovi, chválící organizaci CEELI, zaslaný faxem, je zde, dva dopisy z prezidentské kanceláře, odmítající pozvání oganizace CEELI pro Václava Havla, které podepsal Pavel Fischer, jsou níže (originál je zde).
Mr. Homer E. Moyer, Jr.
Chairman, CEELI Executive Board
American Bar Association
740 15th Street, N.W.
Washington, D.C. 20005-1022
U.S.A.
17 May 1999, Prague
KPR LS1939/99
Dear Mr. Moyer,
On behalf of President Václav Havel, I would like to thank you for your letter dated 9 March 1999, in which you invite the President to receive the CEELI Award at the ABA Annual Meeting on Saturday, July 8, 2000, to be held in New York City.
Please be assured that the President acknowledges your invitation and appreciates the honor that you have bestowed by nominating him to receive this most prestigious award. President Havel indeed has profound respect for the American Bar Association, and he deeply values the activities of the Central and East European Law Initiative, espeically their efforts to establish a CEELI Institute in Prague.
It is thus with utmost regret that the President must once again decline your gracious invitation. Due to the demands placed on him as Head of State, he will be unable to attend the ABA Annual Meeting next July.
I know President Havel would like me to take this opportunity to warmly thank you for your repeated recognition of the President's activities and accomplishments, and for your most kind invitation. I would also like to wish you a very productive and enjoyable Annual Meeting in 2000.
Sincerely yours,
Pavel Fischer, Director
Political Department
cc: His Excellancy Alexandr Vondra
Mr. Homer E. Moyer, Jr.
Chairman, CEELI Executive Board
American Bar Association
740 15th Street, N.W., 8th Floor
Washington D.C. 20005-1022
U.S.A.
16 December 1999, Prague
KPR TN6687/99
Dear Mr. Moyer,
On behalf of President Václav Havel I would like to thank you for your letter dated 1 November 1999 informing the President that the CEELI Executive Board has nominated him to receive the CEELI Award, to be presented to him at the ABA Annual Meeting on 15 July 2000 in London, England.
Please be assured that President Havel appreciates the invitation and acknowledges the honor you have bestowed by your request. The event of honoring individual leaders and their countries for their willingness to take bold steps toward introducing democratic and economic reforms is certainly very significant, however, the President will not be able to accept your gracious invitation.
I would like to thank you, again, and we remain.
Sincerely yours,
Pavel Fischer, Director
Political Department
Osud stanice nyní závisí na tom, s jakým výsledkem skončí probíhající rozhovory mediálního magnáta Teda Turnera s vedením Gazprom-Media a zda se stane podílníkem vlastníka NTV, konstatují Izvěstija.
V této souvislosti Turner o víkendu údajně vyhlásil deset zásad, na jejichž základě hodlá dále utvářet televizní stanici NTV. Koncepce zpravodajského vysílání stanice má být podstatně korigována:
1. NTV bude sloužit lidu Ruska a provádět redakční politiku nezávislou na vlastnících společnosti, na vládě anebo na jakékoli politické nebo mocenské skupině.
2. Zpravodajství NTV bude spravedlivé, vyvážené, objektivní a bude zobrazovat fakta a sdělovat pravdu.
3. NTV bude rozvíjet ruský jazyk a kulturu, všelidské hodnoty, včetně rodinných hodnot.
4. NTV bude zobrazovat Rusko jako zemi bohatou na přírodní zdroje a duchovní hodnoty.
5. NTV bude prosazovat a dodržovat vysoké mravní standardy vůči svým pořadům, vážit si tradic ruské společnosti s její mnohonárodní kulturou.
6. NTV bude poskytovat slovo všem sociálním vrstvám a skupinám ruské společnosti.
7. NTV nebude vůči vládě Ruska ani vůči kterékoli politické straně nebo osobnosti v opozici.
8. NTV bude čelit korupci a dezinformacím.
9. Novináři NTV budou nastolovat otázky - dokonce ty nejsložitější a rozporuplné - ale musí se zdržet vlastních odpovědí nebo interpretace událostí. Závěry na základě vyložených faktů si mají udělat sami diváci.
10. NTV bude dbát zájmů svých akcionářů, ale nebude ustupovat od zásad své práce v zájmu zisku.
Podle vyjádření Turnera se mu v posledních dnech podařilo přesvědčit všechny zainteresované strany, že nemá v úmyslu kupovat kontrolní balík společnosti. Turner hodlá stanout v čele skupiny západních investorů, která odkoupí akcie NTV, dosud patřící Gusinskému, ale předtím se chce s Gazprom-Media domluvit ve dvou zásadních otázkách.
Alfred Koch nebude bránit Turnerovi, aby koupil 19 % Gusinského akcií, zastavené jím u Gazpromu jako záruku na poskytnutou půjčku.
Gazprom-Media se spoluúčastní podpisu dohody všech akcionářů NTV o tom, že nikdo z nich nebude mít kontrolní balík akcií. Klíčová rozhodnutí budou přijímána konsenzuálně.
Turner tak chce předejít případnému jednání Gazprom-Media (46 % NTV) s americkým fondem Capital Research (4,4 % NTV) ve shodě.
Pokud jde o generálního ředitele stanice, dle Turnera by jím měl být ruský občan, znalý podnikání v médiích. Vše nyní závisí na onom nejmenším akcionáři, se kterým vyjednávají oba další partneři. Ti shodně prohlašují, že jim nejde o ovládnutí kontrolního balíku.
Americká soukromá společnost CEELI–byť podle názvu obecně prospěšná – má dostat do pronájmu celý park Gröbovka s historicky cennou vilou za směšný peníz – sto tisíc korun ročně. Co by za to dali mnozí investoři, kdyby jim spadl do klína takový skvostný dar. Nájem za takovou lokalitu a objekt by přece musel činit nejméně desetinásobek. Mnoho centrálních úřadů, ale i humanitárních organizací dlouhé měsíce marně hledá takový objekt, jaký si hodlají pronajmout soukromníci shluklí pod hlavičkou CEELI. A státu by za něj nabídli mnohem slušnější peníz. Jak je možné a kteří lidé za to konkrétně odpovídají, že radnice Prahy 2, potažmo pražský Magistrát, jako dvě státní instituce, kde sedí lidé, kteří dobře vědí o nedostatku vhodných objektů pro potřeby státu, nabídli tento objekt soukromé společnosti a ne veřejné správě? Orgány státu si pak budou muset naopak draze pronajímat objekty od soukromníků? Podivuhodný Kocourkov! Každému by se však tah stylu Gröbovka nepodařil. To chce silné figury.
Takovými bezesporu jsou prezident republiky a předseda senátu, kteří se údajně za za vstřícnost k CEELI přimlouvali. Že by si představovali, že budou v Gröbovce přednášet, až za pár let.odejdou do politického ústraní? A takovými silnými figurami jsou i dva z lidí ve správní radě CEELI - co jméno to právní veličina – předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Eliška Wagnerová a ústavní soudce JUDr. Vojtěch Cepl. (Dozírat na ně má v dozorčí radě politolog Pehe, pupeční šňůrou spjatý s Hradem.)
Jak je možné, že v čele soukromé společnosti s americkým kapitálem stanou dva vysocí soudní funkcionáři? Neměli by být na hony vzdáleni jakémukoli nebezpečí, že budou podezříváni z nekalých praktik? Oba tím dali ojedinělý signál soudcovské obci a nejen jí. Soudci se nyní nemusí rozpakovat a mohou se stát členy všelijakých správních rad. Kdo přezkoumá, do jakých vazeb se dostanou a zda zůstanou nezávislí. Že nejsou přehlednými a průzračně čistými sféry podnikatelů a politiků, na to jsme si zvykli. Ale že se nyní budou válet mlhy i v justičních luzích a hájích, to je novum.
Soukromníci s právnickými tituly nahrazují činnost státního orgánu, který jedině může být příslušný k tomu, aby kvalifikovaně, odpovědně a kontrolovatelně školil soudce – totiž ministerstva spravedlnosti. Vytvořili si vlastní maličké soukromé ministerstvíčko na části pole toho velkého. Kdo přezkoumá, co vlastně soukromá americko česká společnost naše soudce učí? S jakými cíli (krátkodobými, dlouhodobými, vyslovenými či nevyslovenými) vniká do sféry suverenity státu? Parta soukromníků z nejvyšších míst navíc dala příklad i ostatním vysokým činitelům státu, jak si zasoukromničit na poli eráru. Třeba náměstek ministra obrany si podle jejich vzoru může založit společně s iránskými podnikateli zbrojařskou firmu, která by vyvíjela nový raketový systém. Anebo ministr Dostál, hlava naší kultury, proč nevede soukromou DAMU? Ministr školství by zase mohl sedět ve správní radě soukromé veřejně prospěšné společnosti, která vydává učebnice, nebo alespoň školí školní inspektory.
Možná že vítr fouká hodně shora. Jakoby rozezníval do jiných tónin starou píseň o nové roli občanské společnosti, v níž se taví funkce státu. Když se tak zamýšlím nad jmény soukromníků z nejvyšších míst možná ani netouží po penězích. Spíše se bojí o ztrátu vlivu. A moci.
Both conferences are in
alliance, so we have a "double" conference, sharing some speakers and
participants. The new Tomas Bat'a University (Univerzita Tomase Bati) will
be inaugurated.
Registration forms and terms are available at
bata-konference website and can be downloaded. One can also register
electronically at the website and receive return acknowledgment. Mail
address:
Univerzita T. Bati, FaME -
760 01
Zlin, Czech Republic.
To contact the official Conference Secretary, Mr. V.
Cundrle, directly by e-mail: cundrle@fame.utb.cz.
Registration fee is 4190 Kc (Czech crowns), i. e. about US$110.
(For participants from educational institutions 3090 Kc.) Includes
proceedings, coffee, two lunches, all sessions. There is 300 Kc ($8) fee
for a social evening. ("Quality 2001" in Ostrava has different fees, but
the transfer from Ostrava to Zlín is free to registrants.)
The payments can
be transfered to Komercni Banka (KB): 27-1925270277/0100 /KB Zlin/, var.
symbol: 5001, konst. symbol: 308, or IN CASH AT THE ON-SITE registration.
Accommodation can be arranged by the organizers, per request.
Foreign participants presenting papers are guests (all expenses paid,
except travel) of the conference.
