Ústecký šoulet je vzpomínkou na jedinečnost lidského života a odmítáním černobílého vidění
Na Rohanově knize si velmi cením, že hořkost z prožitého nezastínila jeho píšící pero v čas vzpomínek
Dějiny Evropy dvacátého a pár týdnů i (též) jednadvacátého století jsou spojeny s fenomény fašismu, holocaustu a židovské pouti obecně a s vyrovnáním se s léty 1938(7) - 1945(8) v rámci sudetského problému. Myslím si proto, že by nebylo na škodu seznámit lidstvo s jednou velmi zajímavou knihou. Před několika týdny se totiž na pultech knihkupectví objevila druhá kniha z edice Memorabilia ustensis, pod názvem "Ústecký šoulet‘. Knihu "uvařil" ze svých vzpomínek na Ústí n. L. a svět publicista Bedřich Rohan. Šoulet je velmi vydatné a dobré židovské jídlo. Šoulet Bedřicha Rohana tomuto pokrmu hanby nečiní. Je velmi cenným dokumentem o historii Ústecka.
Je to kniha vzpomínek od Ústečana z židovské německy mluvící rodiny, který se po útěku do Anglie (1938) vrátil jako voják západní jednotky, působil v novinách, v televizi a koncem šedesátých let odešel opět do zahraničí. V Anglii pracoval v BBC a též jako dopisovatel německé tiskové agentury DDP.
"Šoulet" je mimořádně objevnou a čtivou knihou o Ústí zprostředkovanou perem zralého muže o pohledu dítěte a středoškoláka na tehdejší Ústí první republiky a část vzpomínek je věnovaná i Ústí poválečnému, kam se vrátil, aniž by tam opět zapustil své kořeny. Knihu psal novinář – je psaná úsporným faktografickým stylem, je myšlenkově hutná a vyvážená, byť žánr vzpomínek dovoluje autorovi velkou vyjadřovací volnost. Autor ocenil obsahově a stylově věrný překlad ústecké překladatelky Hany Tomkové, která tím podtrhuje autenticitu knihy.
Němectví a židovství
Pokud některá skupina obyvatel Československa byla vystavena nejhlubší možné hořkosti, byli to německy orientovaní Židé. Kulturně – společenský styl německého obyvatelstva měl nespornou hodnotu a rozměr přesahující hranice historických českých zemí. Proto mnozí Židé byli i nositeli a propagátory německé kulturní tradice. O to tragičtější byl konec jejich dnů jako "podlidí".
Na Rohanově knize vzpomínek si velmi cením, že hořkost z prožitého neztížila jeho píšící pero. Jeho rodiče byli oběťmi holocaustu, zažíval na vlastní kůži a srdce proměnu německého obyvatelstva Ústí z českých Němců na sudetské Němce a Hitlerovy Němce. Přesto se ve vzpomínkách nedopouští názorových generalizací. Naopak s jistou mírou nadhledu, daného životnímu zkušenostmi, jen připomíná, že sudetský fenomén není historickým fenoménem, ale tragédií vzešlou z politických snů o jedné velké říši...
Příznačný je v tomto smyslu závěr druhé kapitoly: "Těch celkem 18 let, které jsem jako dítě a mladistvý v Ústí zažil, byly u mnohých mých tehdejších současníků poznamenány vývojem jejich vědomí příslušnosti; jejich vývojem z "Deutschböhmen" k "Sudetendeutschen" – z německých Čechů k sudetským Němcům.
"Můj otec – student nesoucí barvy jednoho z buršenšaftů německé Karlovy univerzity – byl přesvědčeným německým Čechem. Pro něj, Saxona (Saxonia se jmenovalo jeho liberální studentské buršácké sdružení) to bylo normální a samozřejmé. Ale "sudetský Němec" se z něj nestal, protože pro něj a pro nás toto slovo znamenalo pootevření se a v samém konci také akceptování Hitlerovy politiky a světonázoru. Mým někdejším spolužákům a přátelům, kteří se také ještě dnes cítí sudetskými Němci, připomínám, když zapomínají na určité věci minulosti, že nám toto slovo nahánělo oprávněnou hrůzu. Jejich politika nás vedla přímo do Osvětimi poté, co nám jejich "osvoboditel" Hitler ukradl právo na život."
Tragédie souvislostí
Svou knihou Rohan mj. upozorňuje, jak těžké je soudit a vytvářet jednoznačné odsudky. Kolik lidí kolem sebe poznal s názory pod tlakem doby tak rozporuplnými, kde lidskost, úcta a politický sen se mísily do mozaiky absurdních skutečností!
Vzpomíná-li na profesora Theodora Schütze, který vyučoval němčině a češtině a byl označován starým nacistou, protože byl členem nebo přinejmenším přesvědčeným přívržencem Německé národně socialistické dělnické strany (DNSAP, nikoli NSDAP), která na německo-české nebo starorakouské půdě vznikla ještě dříve než Hitlerova NSDAP v Německu.
"Byl taková zvláštní směsice člověka – nacisty, ale přitom žádný agresivní antisemita... Nedlouho před maturitou přišel můj spolužák Erich Kunz do třídy se stranickým odznakem Sudetoněmecké strany, který byl tenkrát pro nás gymnazisty zakázaný, v knoflíkové dírce. Kunz mi byl vždycky nesympatický, teď ale o to víc, protože bylo známo, že měl židovskou matku.
Když Pimpf (profesorova přezdívka) vstoupil do třídy a zahlédl Kunze, sdělil mu, aniž by hnul brvou: "Kunzi, ten odznak si raději strčte do zadku!"... Po skončení války mi vypravovali, že jako "starý bojovník" byl přijat do SS.
Na gymnáziu v mé době ještě jeden Čech – židovský profesor Franz Taussig, nazývaný svými žáky laskavě "Franta". Platil za vynikajícího pedagoga.
Hned po převzetí moci nacisty byl z gymnázia okamžitě propuštěn a vyhozen. Když se pak ještě jednou odvážil vrátit do budovy, aby si odnesl svoje věci, nepromluvil s ním už z bývalých kolegů nikdo ani slovo. Procházeli okolo něj jako by byl vzduch; s jedinou výjimkou – Pimpfem. Schütz zahlédl Frantu na ulici, šel k němu, stiskl mu ruku a zůstal s ním stát. "Nedělejte si žádné velké starosti, pane kolego," řekl mu. "Snad to tak zlé pro vás nebude." Pak podal Taussigovi ještě jednou ruku a rozloučil se...
Ale také pro našeho Pimpfa, starého nacistu, který nebyl ochoten obětovat svou lidskost na oltář třetí říše, znamenalo "osvobození" tragický konec. Zdá se, že se brzy dostal s "novými" z říše do konfliktu, a spáchal sebevraždu. Vypravovali mi, že si oblékl svou starou důstojnickou uniformu, se všemi vyznamenáními za statečnost v první světové válce na hrudi, a zastřelil se. Hilde Mimlerová, bývalá spolužačka mého bratra, napsala někdy později z NDR. Na Pimpfův pohřeb na hřbitov na Střekově přišli celkem jen dva – opravdu, dva! – lidé – ona sama a Pimpfův někdejší kolega Unterwelz; jinak nikdo."
Tento obsáhlý výňatek jsem uvedl proto, že charakterizuje dobu a pohled autora na ní. V knize uvedené osudy Ústečanů jsou lékem na černobílé vidění. Autor si mohl s gustem zamlsat na osudu českých (sudetských) Němců po osvobození Adolfem Dobrotivým, kdy velmi brzy po "osvobození" začali Rohanovi věkoví souputníci rukovat do armády a postupně se ztrácet ze společenství živých s těly roztrhanými válkou, v nenávratnu. Místo toho popisuje jak lidé, které znal, ztrácejí své přátele (nepřátele) a žáky. S úctou vzpomínal i na spolužáka, který byl v předvečer konce války popraven za to, že odmítl zabít vojáky své jednotky tím, že by jim vydal rozkaz bránit něco až do posledního muže...
Tragédie malých
Tématu poválečného odsunu se příliš nevěnuje – je již vzdálen od ústeckého dění, ale přesto i zde se vyrovnává s tématem bez salónního filozofování popisem několika případů z tohoto období, včetně intervence autora a jeho manželky, aby vytrhly jednu ženu z odsunu...
Popis osudu lidí, které Rohan znal, vydá za mravoučné traktáty. Tragédie židovského obyvatelstva byla skryta již v době předmnichovské v antisemitistických tendencích. Hitlerova administrativa protižidovskému tažení dala jen právní a "technický" rámec. U prostých lidí mnohdy politické tendence nepřestoupily meze fandovství na úrovni fotbalového klubu. Zábor Sudet, válka a poválečný odsun semlely všechny, kdo byly při ruce. Kniha vzpomínek se tak stává také povídáním o tragédii malých, bezejmenných lidí.
Lidé různí i slavní
Člověk umělecký si při jménu Ernest Neuschul připomene malířskou osobnost, muže, který utekl před nacisty do Anglie, jediného malíře, kterému seděl modelem car Stalin a také to byl člověk, o kterém víme, díky Rohanově publikaci, že plastika, která je na budově sousedící s objektem zvaný "Grand", je vytvořena právě podle jeho návrhu.
Když pojišťovací společnost Riunione Adriatica ve středu města nechala postavit nádherný obchodní palác s kavárnou "Café Grand", postavila jedna ze dvou rodin židovských obchodníků Neuschulů bezprostředně vedle sice o něco menší, ale téměř stejně vypadající budovu ve stejném stylu – zvanou "Neuschulhaus". Na "Neuschulhausu" byl (a je) reliéf, který zobrazoval postavu dělníka nesoucího traverzu; s nápisem "Haus Neuschul". Tabuli navrhl Ernest Neschul. Německý nápis byl po roce 1945 neodborně "oďoubán", dělník s traverzou přežil do dnes.
V knize se setkáte i organizátorem milicí, muklem a nakonec ministrem vnitra Josefem Pavlem a s mnoha dalšími lidmi. Dozvíte se mj. o Robertu Eilensteinovi, který se oženil s Irmgard von Bohlen und Halbach, rozenou Kruppovou, válečnou vdovou. Příhoda, kterou Rohan popisuje, je pro jeho knihu typická: nic není jen černé nebo bílé.
Vzpomíná na svou bavorskou návštěvu:
"...zahlédl jsem na stěně místnosti, v níž jsme seděli, velkou olejomalbu. "To je přece Liebermann," řekl jsem. "Ano, máš pravdu, je to Liebermann," odvětil Sova (Robert Eilenstein). "Ale kde byl ten obraz za Hitlera?" chtěl jsem vědět. "Celou dobu visel v Essenu v pracovně mého otce," vysvětlila Irmgard Eilensteinová. "Ale Max Leibermann byl přece Žid," řekl jsem. "Ano, to byl," odpověděla Irmgard. "Ale kdo by si byl troufl něco mému otci říci?"
Dílo židovského umělce v kanceláři Alfreda Kruppa, tchána Sovy z Teplické ulice číslo šest – to tedy bylo něco..."
Diktát Bruselu:
Britský zelinář, který odmítl používat kilogramy, dostal u soudu půlroční podmínku
Steve Thoburn (38) z britského města Sunderlandu se tento týden stal první osobou, která byla odsouzena za to, že nerespektuje směrnice Evropské unie o metrických mírách a váhách tím, že vážil a prodával ve svém stánku v Southwicku banány na libry a nikoliv na kilogramy. (Libra má něco přes půl kilogramu.)
U magistrátního soudu v Sunderlandu byl Thoburn proměněn, jak napsal list Guardian, v "metrického mučedníka", když byl odsouzen na šest měsíců podmíněně za to, že porušil britských Zákon o mírách a váhách z roku 1985. Případ vzrušil celou Británii.
Podle množství Thoburnových stoupenců nejde vůbec o banány. Je to prý boj Davida s Goliášem: boj obyčejného člověka v pracovním obleku proti frakům z Bruselu, je to otázka britské suverenity proti sílící evropské moci.
A Thoburnovi stoupenci se rozhodli nikdy se nevzdat, navzdory tomu, že Thoburn není celým případem příliš nadšen.
"Jsem naprosto vyčerpán," řekl Thoburn po vyhlášení rozsudku. "Potřebuju čas na to, abych si to všechno rozmyslel, chci být v kruhu své rodiny. Dostalo se mi obrovské podpory ze všech částí Británie a zejména od svých zákazníků. Ale chci, aby mě nechali na pokoji, chci jen v klidu prodávat ovoce. Nikdy jsem nechtěl být čelným představitelem žádné kauzy. Je to strašně osamocená role."
Po pěti dnech právní debaty oznámil okresní soudce Bruce Morgan, že zákon Evropské unie je nadřazen zákonu britskému a že vstupem do někdejšího EHS souhlasila Británie, že bude dodržovat předpisy a směrnice EU a souhlasila, že bude postupně zrušen starý imperiální systém měr a vah.
"Tato země se rozhodla, že její budoucnost leží v Evropě. Souhlasila, že bude vázána evropskými předpisy," řekl soudce Morgan. Soudce kritizoval byzantskou složitost práva v případě, který nazval "nejslavnější trs banánů v britské právní historii". Dodal, že uznává, že je Thoburn slušný, pracovitý člověk, který se jen snažil vyhovět svým zákazníkům. Obchod převzal od svého otce a chtěl v něm udržet část svého kulturního dědictví, imperiální míry a váhy. Soudce však dodal, že komunální úřad v Sunderlandu jednal správně, když zahájil proti Thoburnovi trestní stíhání.
Thoburn se dostal do středu zájmu veřejnosti poté, co loni v létě koupil u jeho stánku anonymně působící obchodní inspektor libru banánů za 34 pencí (cca 17 Kč). Trestní stíhání bylo založeno na směrnici Evropské unie z roku 1994, která se stala součástí britského zákona. Podle ní je zakázáno prodávat volně vážené zboží v librách a uncích. Zákazníci sice mohou v obchodě požádat o libru banánů, ale obchodník jim to musí prodat v kilogramech. Thoburn používal staré imperiální váhy, které byly označeny jen v librách a v uncích.
Městský úřad v Sunderlandu, který se stal terčem dosti značných útoků za to, že zelináře Thoburna pohnal k soudu, uvedl, že veřejnost dost dobře nerozumí podrobnostem případu a proč se městský úřad rozhodl v tomto případě k žalobě. Úmyslem městského úřadu nebylo přivést tohoto zelináře k bankrotu a nebude od něho vyžadovat platbu soudních výdajů, pokud se zelinář neodvolá. Městský úřad vydal na tento případ 75 000 liber, zelinář zaplatil obhájci 35 000 liber.
Neil Herron, majitel obchodu s rybami, který také používal imperiální míry a váhy a nyní je manažerem celé kauzy, se vyjádřil, že by veřejnost měla Thoburna finančně podpořit.
Lidé v Southwicku se dívají na celý případ velmi skepticky. Tak Maureen Duncanová, 66, která tam žije už dvacet let, konstatovala: "Chodím do Stevova obchodu a do dalších obchodů a říkám, že chci libru tohohle nebo půl libry tamtoho. Budou si to holt muset rozpočítat, protože já to chci v librách. Těm my rozumíme. Když si pomyslím, na co všechno mohl komunální úřad ty peníze vydat. Bylo by za to hodně banánů, ať už se to měří jakýmikoliv váhami a mírami."
Vědci našli způsob, jak proměnit lidské sádlo v kosti
Američtí vědci informují, že se jim podařilo proměnit lidské sádlo v kosti, svaly a chrupavky pro účely transplantační chirurgie.
Vědci využili kmenových buněk z lidského sádla, odstraněného od pacientů procesem tzv. "liposuction" a proměnili je v tři různé jiné druhy buněk, napsali v časopise Tissue Engineering.
Kmenových buněk z kostní dřeně se už využívá pro léčbu leukémie. Před deseti dny oznámily dva různé vědecké týmy v New Yorku, že použili kmenových buněk z kostní dřeně na opravu poškozeného srdce u krys a u myší. V únoru informovala Florida University, že lze používat kmenových buněk, získaných z pupeční šňůry, k uzdravení mozku poškozeného mrtvicí - opět u krys. Britská biotechnologická společnost se připravuje na to, že bude léčit oběti mrtvice injekcemi lidských kmenových buněk, získaných z embryí.
Avšak dospělý morek z kostní dřeně a nervové kmenové buňky se těžko získávají. Daleko víc je k dispozici lidské sádlo. Obezita dosahuje v USA rozměrů epidemie. V roce 1998 vydaly americké ženy 607 milionů dolarů na operace, odstraňující z jejich těla přebytečný tuk.
"Lidský tuk je asi nejideálnější zdroj kmenových buněk. Je ho lehké a levné získat. Má dokonce sekundární kosmetické účinky.," konstatoval Marc Hedric z lékařské fakulty University of Los Angeles. "Zjišťujeme, že lidské sádlo má značnou potenciální hodnotu. Tak jako průmyslová revoluce proměnila ropu z odpadkového materiálu v materiál nesmírně cenný, náš výzkum ukazuje, že je lidské sádlo materiálem s obrovským potenciálem."
Kmenové buňky dokáží změnit za pouhých devět měsíců miniaturní embryo v soubor 100 trilionů buněk tří set různých druhů. V lednu 2001 povolil po dvouleté diskusi britský parlament výzkum potenciálu kmenových buněk z embryí pro léčení chorob. Avšak aktivisté argumentovali, že možná není embryí vůbec zapotřebí. Podle nich je možno využívat kmenových buněk, získaných od dospělých jedinců.
Jde o to, jak "přeprogramovat" kmenovou buňku, aby dělala něco jiného. "Kmenové buňky jsou jako malé děti, které, až vyrostou, jsou schopny získat nejrůznější profese," řekl dr. Hedrick. "Dítě se může stát lékařem nebo instalatérem, podle vlivů v životě a podle prostředí. Stejným způsobem se mohou kmenové buňky stát různými druhy tkání, podle toho, jaké změny uděláme v jejich prostředí."
Dr. Hedrick a Adam Katz jsou součástí týmu, jemuž se na lékařské fakultě University of Pittsburgh podařilo "přesvědčit" tukové buňky", aby se proměnily v chrupavku, v kost a ve svaly.
Dosud se tyto experiementy konaly pouze v laboratorních miskách, ale v budoucnosti by mohlo být použito těchto technik k opravě poškozených jater, plic, žláz, nervů či mozku.
Ondřeji Čapkovi: Plány a účetní osnova nejsou nic nepraktického
Pan Čapek se ve svém příspěvku strefuje do domněle chabé logiky Jírovcovy.
K tematu školství se vyjadřovat nebudu, uvnitř Čapkova článku je však odstavec
o věcech, které jsem náhodou také dělal a kde jsou závěry, které potvrdit
nemohu.
Pan Čapek píše: "Prave proto, ze jsem se zabyval tvorbou databazi pro
operativni planovani v realnem podniku, prijde mi predstava jakehokoliv
predvidani budoucich potreb ci urcovani smeru vyvoje nesmyslna. Jsem
presvedcen, ze ceske vysoke skolstvi je prilis izolovano od reality a pan
Stefko by chtel tento stav jen posilit. Tato odtrzenost vede k paradoxnim
vysledkum: na skole me ucili - verim, ze v dobre vire - uctovat a znat
jednotliva cisla uctu. Cinnost prakticka, nehumanitni, ktera je nepouzitelna v
praxi, kde se veskera data organizuji v systemech jako je SAP, o kterych jsem
se na skole nedozvedel vubec nic. Naopak znalost ucetni osnovy je dobra pro par
specialistu."
Sveho času jsem byl project managerem zavedení systému řízení výroby do podniku
100% řízeného zahraničním (západním) kapitálem. Nešlo o SAP, ale o systém
řekněme funkčně srovnatelný. K předchozímu mám dvě výhrady:<>
1) Ani SAP ani podobný systém nepřinesou výsledkek bez citlivého návrhu účetní
osnovy - když si někdo vyvzpomene, že chce analyzovat finanční toky s určitou
granularitou, nelze to už udělat jemněji, nežli určuje osnova do systému
vložená při jeho startu. Je ale možné a často se stává, že se účetní osnova
mění v průběhu užívání programu - některé analytické účty se kumulují,
střediska se slučují nebo naopak dělí, přijde se nato, že by bylo dobré přidat
k původním třem (syntetika - analytika - středisko ) ještě čtvrtou dimenzi -
projekt apod.
Zkrátka a dobře - obecně dobře konfigurovaná kmenová data určují,
jak jasně či zmatečně se bude pracovat s daty provozními. Nejde jen o účetní
osnovu, ale o osnovy obecně - a kmenová data představují sama v sobě více či
méně kvalitní osnovu., která určí vypovídací schopnost provozních dat.
Co chybělo nejvíce, byl právě akademický pohled na věc předem.
Mimochodem,
kvalitní mapa procesů v podniku je pokud vím vstupním podkladem pro konfigurační
modul SAPU.
2) Pro západní manažery byl ve srovnání s námi typický právě důraz
na p l á n o v á n í , a to nejen operativní, nýbrž i dlouhodobé. Zabývali jsme
se již předtím analýzou prodejních křivek, sesterský podnik v Německu ale na
tuto činnost klad mnohem větší důraz a svůj přístup nakonec prosadil i u nás
včetně software pro forecasting.
Zajímavé je, že forecasting dává
zpětně ověřitelné výsledky i v horizontu let u běžného průmyslového zboží.
V české společnosti převládá pohled, který si i při sebevětší ohleduplnosti
dovolím nazvat ideologickým, podle něhož je Trh cosi natolik měnivého a
nedotknutelného, že analyzovat to a plánovat podle toho je bezmála
rouháním Trhu morálně srovnatelné jen s působením v represivních komunistických
organizacích.
Západní management na to přirozeně kašle a plánuje dál.
Co v televizi nebylo a na sjezdu ČSSD ano
Přípodotek ke XXX. sjezdu vládní strany
Karel Rošecký
Třicátý sjezd České strany sociálně demokratické byl sdělovacími prostředky spojován hlavně s odchodem stávajícího předsedy a na tomto základě rozvíjenými teoriemi, co bude dál. S odstupem je možno konstatovat, že žádné bouřlivé změny nenastaly. Posun doleva je zatím jen deklarovaný. Proto čtenářům připomenu alespoň některé méně významné okamžiky.
Reprezentativní prostředí Kongresového centra umožnilo intenzívní jednání nejen v sále, ale i předsálí. V některých okamžicích půl na půl. Na omluvu delegátů v kuloárech je nutno přiznat, že jednání trpělo známou bolestí parlamentu, senátu a podobných akcí. Místo vyhrazeného času pro jednání a vyhrazeného času pro oddech se předpokládal olověný zadek přítomných, což je při celodenním maratónu končícím hluboko v noci požadavek více než přemrštěný. Konečně ani předsednictvo neohřívalo své židle nepřetržitě. Výsledkem byl ruch, nejen pracovní.
Připomínky některých delegátů, že drobné zefektivnění jednání a zmenšení počtu delegátů by mohlo přinést úsporu, kterou by okresní výbory uvítaly, zazněly v hloučcích, na fóru předneseny nebyly. Z hlediska televizních reportérů se sjezd mohl odehrát ve středně velké kanceláři. Vždyť v centru jejich zájmu byl pouze Zeman, Špidla, Gross a Buzková, jen výjimečně i někdo další. Další média pilně pracovala v kuloárech. Také naše nejoblíbenější politička vznosně proplouvala sálem i předsálím, zdravila se s přáteli a kontaktovala sympatizanty. I její židle zůstávala častěji osiřelá.
Některé projevy byly sledovány mimořádně pozorně. Možná i proto, že přítomní očekávají nudnější budoucnost, protože bude chybět občasné špičkování Miloše Zemana. K obsahu se někteří z přítomných vyjádřili, že přednesené názory zněly vesměs hezky, a už blízká budoucnost ukáže jak to bude s jejich realizací. V zásadě se dá říci, že v přednesených příspěvcích zazněla řada zajímavých připomínek a proto se věnujme tomu, co mikrofony nezachytily. Oprávněné obavy z ovládnutí předsednictva středočechy nakonec zmírnilo, ale nezaplašilo zvolení Petra Lachníta, i když úplný klid v duších mimopražských ale i pražských delegátů nenastal. Všichni víme, že kdyby silné organizace chtěly uplatňovat svou statistickou převahu, mohlo by to na venkově mít za důsledek ztrátu sympatií pro celou ČSSD. Také se málo mluvilo o zcela obyčejném lidském strachu o pozice.
Novináři si neodpustili připomenout, že dělat novou politiku se starými lidmi není snadné. Ještě horší by ovšem bylo, kdyby strach z nových, schopných a rvavých znamenal pro vedoucí funkcionáře zakopání se v dosažených pozicích. Tuto obtíž je možné řešit zřízením řádu pro zasloužilé členy strany (a nejenom pro ně). V zásadách stranické kariéry by se na to nemělo zapomenout. Mezi deseti miliony obyvatel se snad několik inteligentních a pracovitých lidí najde.
O pestré škále názorů předvedené před sjezdovými mikrofony svědčí i ta skutečnost, že se našli delegáti, kteří kladně kvitovali veřejně vyslovenou podporu jednomu z kandidátů bojujících o místo místopředsedy ze strany Vladimíra Špidly a vzápětí i Stanislava Grosse. Jiní se totiž domnívali, že takto veřejně vyhlášená podpora v průběhu voleb byla nevhodná a některé volitele pravděpodobně ovlivnila.
Začali jsme Milošem, Milošem také skončíme. Ač ho mnozí nemilovali, pravděpodobně přijde do čítanek. Dokázal totiž neuvěřitelné. Odejít včas. Dokázal, že je velký politik a to nejen postavou. Jeho nástupci to budou mít těžší. I je to čeká, možná dříve než by si přáli a možná i za vydatné pomoci svých přátel. Ale o tom se na sjezdech nejedná.
Trochu delší poznámka ŠK: Pan Rošecký se mýlí. Změny nastaly ihned po skončení sjezdu. Dalekosáhlé. Sjezd mimo jiné potvrdil očekávaný pád ministra Mertlíka (a s ním souvisejících satelitů), který podcenil blokové dohody regionů a počínající "normalizaci ve straně i společnosti"... Jako intelektuál předpokládal, že pomáhat se musí blbcům, inteligentní myšlenka se prosadí sama. Neprosadila a spolu s ní se neprosadil i on. To byla jedna změna.
Druhá změna je v nastupujícím "novém" stylu Petry Buzkové. Ta po svém "vítězství" (co je to za výhru, dostat pod kontrolu nejrozhádanější a nejprolobovanější region ze všech?) a zvolení do čela městské organizace v Praze intenzivně přemýšlí, jak si to klubko zmijí (jednotlivé organizace v Praze) nerozzlobit a pokud možno ochočit. Pozitivní změna ovšem nastává v tom, že Petru Buzkovou tato situace (pro ni doposud nezvyklá – poprvé nebojuje z pozice opominutelné minority, poprvé rozhoduje z pozice regionálního vítěze) mění. Prozatím k lepšímu. Ochočující Petra Buzková začíná mít státnické kouzlo vnitřní sebedůvěry, rozvahy a uvážlivosti svých kroků. Ta tam je její před "olovní" nervozita. Je vidět, že dobře provedená PR operace dělá divy.
Třetí změna je v pragmatickém posunu většiny sociálních demokratů na sjezdu (viděno optikou návštěvníka sjezdových kuloárů), kde nešlo ani tak o myšlenky (porážka "levicového" křídla proběhla spektakulárně, navíc bez boje a odporu poražených - o výsledcích bylo rozhodnuto už v momentě ukončení regionálních konferencí a uzavření "velké koalice"mezi V. Špidlou a S. Grossem. Výstižně to pojmenoval odcházející předseda Zeman v pořadu Sedmička na TV NOVA: Pokud dříve byli jedni "Zemanovci" a druzí "Grossovci", nyní jsme všichni "Špidlovci".), jako spíše o vzájemně výhodnou spolupráci mezi regionálními firmami, se kterými jednotliví funkcionáři "spolupracují"... Velký zájem byl tudíž o ministry a náměstky, zvláště ty ekonomické. Novopečený předseda stojí před velikým úkolem. Tuto šanci a optimistické očekávání nepropást a osm let rozhádanou stranu sjednotit ve funkční celek. Pokud možno během sta dnů hájení. Překonat či uspokojit lokální ambice komunálních funkcionářů, spojit ekonomické zájmy výrazných osob se zájmy celé strany a ukončit řadu dlouholetých sporů. Přesvědčit výraznou většinu o nejmenším společném jmenovateli - programu strany a nutnosti jeho aktivního plnění. Pak teprve Špidla zvítězí definitivně. Pokud by se mu to nepovedlo, prohraje – taky definitivně.
K "po"sjezdovému vývoji v ČSSD se vrátíme v rozsáhlejší analýze. Jen co se "zvířený prach" usadí a další ministři podají demisi... :)))
Polsko se cítí od EU podvedeno - zvířecí moučkou
( Z deníku "Luzerner Neue Nachrichte, patek, 6.dubna 2001, přeložil Karel Pokorný.)
Exportovala EU moucku nakazenou BSE do Polska ? V Polsku veri mnozi na to, ze se jedna o "tajnou dohodu" Evropske unie.
Polsky ministr zemedelstvi Artur Balasz je rozezlen: "Pred pul rokem jsem uzavrel polske hranice pro zvireci moucku, abychom nedostali zadnou BSE do zeme. Pote jsem musel hranice na tlak EU opet otevrit, proze moucka byla udajne prezkousena a deklarovana jako nezavadna. A nyni tvrdi experti EU, ze presne tato prezkousena moucka cini z Polska zemi s nebezpecim BSE."
Zvěrolékaři EU vidí velké nebezpečí
Skutecnosti je, ze veterinari EU umistili Polsko, Ceskou Republiku, Slovensko, Madarsko, Kypr a Albanii na listinu s nevyssim nebezpecim vyskytu BSE. Vsechny postizene zeme udajne importovaly v minulosti ze zemi EU velke mnozstvi telat, krav a take moucky. Vzhledem k tomu, ze z moucky byla vyrabena umela krmiva, je nutno pocitat s tim, ze mohlo dojit k nakazeni touto nebezpecnou nemoci. Veterinari EU odmitaji verit ujisteni polske vlady, ze touto mouckou byla od roku 1997 krmena pouze kurata, slepice, husy a vepri, ale ne hovezi dobytek. Udajne nebyl tento prikaz v Polsku nikdy kontrolovan.
Veterinari EU pocitaji Polsko k zemim z vysokym rizikem , protoze importovalo ze zemi EU v poslednich deseti letech 1,8 milionu tun moucky, z toho skoro polovinu z Nemecka, kde byly v minulem roce potvrzeny prvni pripady BSE. Mimo jine importovalo Polsko od roku 1998 skoro 90000 kusu hoveziho dobytka - predevsim z Nemecka, Holandska, Francie a Danska.
Teorie spiknutí
Varsava zkusila vsechno, aby byla vzata do skupiny dve, ve ktere je vyskyt BSE nepravdepodobny, ale ne vylouceny. Ale ani tento stav by Polsku neosvobodil od povinnosti, v budoucnosti tak zvany "rizikovy material" , predevsim mozek a michu, uplne oddelit on masa a znicit. Takze od 1. dubna smi byt do zemi EU exportovano pouze takove maso, ktere bylo zpracovano v souladu s novymi bezpecnostnimi opatrenimi EU. Presto nema Artur Balsz zadne pochyby o tom, ze :"Rozhodnuti expertu EU bylo urceno pouze politickymi duvody. Tato opatreni maji za ukol vyloucit polske vyvozce z evropskeho trhu."
Konservativni denik "Zycie", ktery v titulu mluvi primo o "evropskem spiknuti", cituje ministruv zlostny vybuch:"Tohle je necestne a bezpravne rozhodnuti, nekomu, jak se zda, zalezi na tom, aby nase zeme nemohla cenove konkurovat s cenami v EU. To se ale stane, pokud bude Polsko donuceno svuj export masa systematicky kontrolovat. Polsky rozpocet by byl timto zatizen o dalsich 170 milionu zlotych.
Žádný Polák v odborné komisi
"EU nepripustilo ucast polskeho experta v expertni komisi, i kdyby byl jenom pozorovatel bez hlasu" stezoval si dale pan ministr a pokracoval vetou:"Je zcela jasne, ze maji neco, co chteji zakryt". Celkove se citi Polsko od EU a jejich udajne tak duveryhodnych certifikatu podvedeno a vlakano do pasti. "Bruselu nejde v zadnem pripade v prvni rade o zdravi obcanu, tohle je hospodarska valka.". Mnozi jsou presvedceni o tom, ze EU exportovalo do Polska moucku nakazenou BSE "s certifikatem" za tim ucelem, aby poskodilo polske zemedelstvi pred vstupem Polska do EU.
Kulturní rozdíly:
Recenze filmu "Jízda" byla špatná
Vazena slecno,
zda se, ze jste z filmu nepochopila vubec nic a snazite se napasovat svoje ideologicke a sablonovite videni na vec tak velmi subtilni a titernou.
Zrejme z duvodu jazykovych Vam unikl smysl jednotlivych dialogu, takze jste se soustredila pouze na obrazky, coz je zjevne chyba. Neodpustitelne ovsem je,ze jste zcela pominula hudebni stranku filmu a, dle meho, dokonalou vestavbu pisnicek skupiny Buty.
Zasadni otazku filmu "s jihem jsme skoncili takze - na vychod, nebo na zapad" jste usmudlala sprejem pseudointelektualnich uvah prerostle skolacky uporne pozorujici slipy spoluzaku, aby mohla zajecet pri naznaku pripadne erekce - fuj to je ale hnus.
Vase uvahy jsou postaveny na chatrnych zakladech znalosti jazyka, prostredi i doby ve ktere film vznikl a kterou popisuje. Chtel-li bych zly doporucil bych Vam abyste se napriste soustredila na televizni Pokemony, ale neucinim tak.
Doporucim Vam vsak abyste se, pokud se budete priste snazit pochopit cokoliv z ceske tvorby, nesnazila jen videt barevne postavicky (at obnazene ci v zimnicich) a slyset slova, ale naucila se i vnimat jejich smysl ve vsech souvislostech.
V tom pripade byste vsak zrejme potrebovala velmi kvalitni preklad dila. (ci narodit se a vyrust v Cechach).
Jinak nemate sanci.
Vase odvaha popasovat se s tematy, na nez zjevne nestacite mi vsak imponuje a inspiruje me.
Poznámka JČ: Jindřich Pařík sice napsal, že je text Christiny Birdové špatný, protože film Jízda obsahuje množství jemných skutečností, jimž zřejmě žádný Nečech nemůže nikdy porozumět (zase!) ale nevyjmenoval žádné z těchto záhadných jevů. Takže mu můžeme jen věřit, důkazy pro svá tvrzení nepodal.
Hned na druhém místě ve filmu hraje krajina, jež je v české a slovenské kinematografii tradičně silným prvkem: z dlouhometrážních snímků připomeňme Markétu Lazarovou nebo Orbis pictus, v seriálech byl motiv české krajiny neobyčejně působivě využit - k ideologické manipulaci - např. ve Třiceti případech majora Zemana.
Vynikající je i hudba, přesně odrážející náladu snímku: "pohodovost" s příměsí lehké absurdity. Ostravská skupina Buty nebyla v době premiéry příliš známá a nebýt fenomenálního úspěchu Jízdy, možná by její hvězda ani nevyšla (tak jako by zcela jistě nedošel proslulosti středočeský Brutus, nebýt Gedeonova Indiánského léta).
Jízda vypráví příběh generace, kterou o několik let dříve zachycuje "drsný snímek z letního pionýrského tábora" Pějme píseň dohola Ondřeje Trojana. Bylo by eufemismem prohlásit, že její životní hodnoty jsou rozkolísané: žádné takové hodnoty neexistují. Pasívní role, do níž odsoudil většinu české populace umírající komunistický režim, přetrvala zánik totality o několik let. Právě takoví jsou Jakub a Radek: zbabělí, málo sebevědomí, nedospělí, hledající únik od složitých životních rozhodnutí. Jejich setkání s Aňou musí skončit nezdarem: i ona patří do této generace, ale je "burned-out case" - a na rozdíl od nich je už dospělá.
Neúspěch mladých mužů v sexu s Aňou, jemuž film věnuje velký prostor, je dán logikou situace. Méně logické a do syžetu poněkud násilně zařazené jsou scény na "vypůjčené" chatě. Co bylo předtím řečeno v náznacích, ztrácí explicitní inscenací uvěřitelnost. Závěrečná scéna, při níž se krásný sen rozplývá a cesta - která, jak bylo řečeno, je výletem do dospělosti - náhle končí, je naopak vyvrcholením díla.
