Naše ztracené náboženství
Víte, proč se slaví Velikonoce?
Shrnujeme komentář Poly Toynbee z pátečního deníku Guardian - zdá se nám značně aktuální i pro Českou republiku.
"Díky Bohu, že je Velký pátek," vykřikl na jedné rozhlasové stanici discjockey. Promiňte mu, pravděpodobně nevěděl, co říká. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění v Británii, který provedla organizace MORI, neví 43 procent Britů, proč se slaví Velikonoce. Nic o tom netuší velké procento mladých lidí.
Možná že smrt a vykoupení nemají v dnešní společnosti dostatečně silnou marketingovou přitažlivost. Ale tahle nevědomost a ztráta kulturního dědictví vyvolává paniku ohledně krize kultury.
Jak se mohou lidé podívat na obraz či číst knihu z minulých staletí nebo pochopit cokoliv z historie, jestliže neznají tento základní křesťanský příběh - nemluvě o rozdílu mezi katolíkem a protestantem?
Bez základních znalostí o křesťanství je minulost uzavřená kniha. Mytologie, ikonografie, společné kořeny příběhů a myšlenek . to všechno chybí. Je možné, že vykoupení je téma spojované s dobou slunovratu, které křesťané ukradli z pohanského rituálu jara, ale jak může někdo ocenit hloubku emocí a obrovskou lidskost na tváři Vykupitele, vstávajícího z mrtvých v díle Piera della Francesca, aniž by rozuměl jeho příběhu?
Z překvapivého průzkumu veřejného mínění v britském náboženském časopise The Tablet včera překvapivě vyplynulo, že jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo.
Ale člověk nepotřebuje víru, aby dokázal ocenit symbolickou hodnotu mýtu. Freud využil řeckých mýtů, Shakespeare použil celou řadu klasických a historických zdrojů, kde je nedůležité, zda šlo o pravdivé informace. Základní biblické příběhy jsou jedním ze základů západní kultury, bez nichž je většina západní kultury nesrozumitelná.
Bez základního porozumění náboženství se většina zpráv stává nesmyslnou. Je nemožné vysvětlit politiku na Blízkém Východě nebo v Indii nebo v Pákistánu bez určitého porozumění judaismu, islámu a hinduismu. Nelze naprosto porozumět konfliktům, které se snažíme zvládat na Balkáně, aniž bychom měli určité povědomí o rozdílech mezi náboženstvími, která tam fungují jako umělé etnické identifikátory. Každý večer přináší zpravodajství záběry dalšího krveprolévání z prokletého města Jeruzaléma, oné nechvalně známé kolébky tří světových náboženství, která vyvolávají takové neštěstí. Kmenové zabíjení nemá smysl, pokud nerozumíme alespoň trochu náboženské problematice.
Dobrý ateista-agnostik je jistě potěšen, že organizované náboženství většinou z britského národního života úplně zmizelo, ale neměli bychom být potěšeni, že projevují Britové rozsáhlou nevědomost ohledně vlastní historie.
Je pozoruhodné, jak se britská vláda drží náboženství. Britové jsou dnes nesmírně sekularizovaným národem (48 Britů prohlašuje, že nevyznává žádné konkrétní náboženství, je 7 procent občanů aktivně chodí do kostela a 3 procenta jsou aktivní muslimové a hindové), avšak britská vláda neustále dychtivě využívá potrhaných náboženských pozůstatků. Honí náboženství, jako by to byla zkratka k národní duši. Když prohlašuje ministr školství David Blunkett, že by chtěl rozšířit náboženské hodnoty celým britským školským systémem, anebo Tony Blair chválí náboženské organizace, vyplývá z toho, že samotné hodnoty New Labour jsou poněkud chabé. Zakladatelé Labouristické strany měli dostatečné množství morální energie i jasné politické a filozofické cíle, než aby se museli obracet k nadpřirozenu. Znamená dnešní situace Labouristické strany, že její představitelé nemají dostatečně nosné sekularistické hodnoty, aby se museli pro morální základ obracet k náboženství?
To, že současná Británie všeobecně ignoruje náboženství, asi znamená, že na náboženství skutečně už vůbec nezáleží. Jenže tyto starobylé instituce mají v britském životě pořád silný vliv.
Britské ministerstvo vnitra uvažuje o zavedení zákona zakazujícího náboženskou diskriminaci. Důsledkem tohoto zákona by bylo potlačení svobody projevu a výsměchu, rozšířilo by to existující zákony o "rouhání", které by měly být zrušeny. Minulý týden dostala státní statut nová muslimská škola v Birminghamu. Vzhledem k tomu, že různé křesťanské sekty mají také vlastní státní školy, stejně jako sikhové a adventisté, není možno zabránit ani dalším vírám, aby požadovaly i ony vlastní státní školy. Takové školy jsou svou podstatou diskriminační a jdou proti proklamovanému multikulturalismu dnešní britské vlády - přesto však labouristé slibují více takových škol.
Avšak vyučování o náboženství není totéž jako náboženské vyučování. Lidé potřebují určité historické porozumění různým světovým vírám, tento koncept však byl v legislativním zmatku v Británii jaksi ztracen. Kontroverzní zákon někdejšího konzervativního ministra školství Kennethe Bakera stále ještě nutí školy, aby se v nich každý den konala křesťanská bohoslužba. Natolik to rozčílilo učitele, že je to kontraproduktivní. Ale odpor učitelů zdá se vedl k tomu, že se teď o náboženství neučí nic, ani ze světské perspektivy - a v důsledku toho neví téměř polovina populace, proč slavíme Velikonoce.
Fabiánská společnost požaduje, aby zavedla Británie víc státních svátků. Máme jich v Evropské unii nejméně: Italové mají 15 svátků ročně, přepracovaná Británie má 8. Slintavkou a kulhavkou vážně poškozený turistický průmysl zoufale chce víc svátků, a tak chtějí fabiáni zavádět světské oslavy. Třeba svátek Williama Shakespeara? Anebo i ten je určen pro podobnou díru zapomnění, v níž už skončila bible?
Jak vzniká občanská společnost ve středovýchodní Evropě prostřednictvím vytváření mýtů
Simon Smith, Centre for Contemporary European Studies, University of Paisley
Toto je zkrácený český překlad příspěvku, který dr. Simon Smith přednesl o minulém víkendu na konferenci BASEES v Cambridgi.
Shrnutí
Předpokladem společenské proměny v dané společnosti je, že tuto proměnu musejí členové této společnosti osobně zažít a musí ji přijmout za svou, prostřednictvím osobního, srozumitelného příběhu. Termín narativizace společenské proměny je zkratkou pro celou řadu komunikativních a symbolických procesů: zejména vytváření mýtů a konfrontace mýtů s antimýty. Bez tohoto procesu je přeměna společenského pořádku nemožná.
I když se může stát, že mýty popularizují elity ve snaze zajistit si nadvládu a vyloučit jiné lidi z účasti na životě společnosti, narativizační procesy jsou svou podstatou demokratické, protože všichni účastníci společenských procesů na základě své životní zkušenosti pořád vytvářejí příběhy. Lze argumentovat, že právě vytvářením příběhů se podílelo široké obyvatelstvo postkomunistických zemí střední a východní Evropy na restrukturalizaci svých společností. Společenský pořádek je přijat jako legitimní teprve tehdy, pokud se v něm jeho členové dokáží vyznat, a v prvním období po převratu je nezbytný aktivní poznávací (semiotický) proces, protože už neexistují skoro žádná "tradiční" měřítka, jimiž mohou být události poměřovány.
Narativizace, vytváření mýtů a antimýtů, je nejintenzivnější na mikroúrovni, kde vzniká rekonstrukce kolektivní totožnosti.
Úspěch či neúspěch postkomunistické transformace bude důsledkem vztahů mezi "aktuálně existujícím" společenským a kulturním diskursem a praxí na jedné straně a modernizujícími příběhy, mýty nového společenského uspořádání, které nabízejí navzájem soutěžící politická a společenská hnutí a elity. Dosud zůstávají oba tato světy odděleny a souvislost mezi nimi je spíše intuitivní než racionální. Důležitým úkolem pro společenské vědce je dnes přispět k vzájemnému porozumění mezi oběma těmito světy.
Dosud k žádným změnám nedošlo
Společenskou proměnu nelze společnosti vnutit seshora. Společenskou transformaci musejí občané na vlastní kůži zažít - a jde o demobilizovanou většinu, která se nijak nepodílí na postkomunistické transformaci. Společenskou proměnu musejí přijmout neformální skupiny a společenství, která jsou hlavním nástrojem pro přijetí a šíření demokratických a humanistických hodnot. Revoluční mýty o "budování státu" či o "návratu do Evropy" už dnes obyčejným lidem nic moc neříkají. V důsledku svého úsilí vyrovnat se se změnami se lidé vrátili k cyklickému příběhu každodenního života, založeného na kontinuitě tradičních společenských vztahů a kulturní praxe.
Deset let po pádu komunismu je zjevné, že údajně radikální reformy sektorů a institucí byly jen napodobeninou, pod níž přežívá stará praxe. To vyžaduje nový přístup ke společenské transformaci i nový způsob, jak změny hodnotit. Reformy institucí ve většině případů selhaly a nevedly k modernizaci společenské a kulturní praxe, zejména pokud jde o organizační principy této praxe. Je to zejména zjevné ve státních podnicích nebo v bankovnictví. Podobně i všichni účastníci nedávných konfliktů ohledně České televize by si měli uvědomit, že snaha najít právně-instituční formuli, jejímž prostřednictvím by bylo možno zavést princip vysílání veřejné služby jako ústřední princip této organizace je marná: korupce, protekcionářství a další "staré zlozvyky" nelze lehce odstranit, jestliže je určitá organizační kultura dobře zavedená a její členové nemají ani zájem, ani schopnosti stát se aktivními účastníky změn této kultury
Nový model nelze vnutit zvnějšku
Taková motivace nevznikne, vnutíme-li společnosti zvnějšku nový model. Český sociolog Jiří Kabele to vysvětluje na příkladu východního Německa:
"Celá transformace východního Německa byla založena na přijetí západního modelu. To lidem nedalo prostor, aby se tomu přizpůsobili. Neúčastnili se rozhodování o transformaci, a tak ji nepřijali pro svůj život a pro svou osobní historii. "
Kabele argumentuje, že součástí společenské transformace musí být, kromě transformace institucí i transformace příběhů. Narativizující procesy jsou při tom podle něho v době chaosu, tedy v době přechodu od jednoho společenského pořádku k druhému, zcela prvořadé.
Jednotlivci i celé společnosti mají potřebu orientovat se ve společenských změnách, jichž jsou součástí, a vytvořit si určitou vizi budoucnosti, vizi cíle. V situaci, kdy přestaly platit staré názory a stará měřítka, si potřebují znovu stabilizovat svět, jehož jsou "vypravěči i hrdinové". Jak zdůrazňuje Kabele, obnova společenských formací tedy nutně vyžaduje období intenzivní narativizace. Jde o experimentování s příběhy. Lidé hledají příběh, který jim dokáže vysvětlit proces změn a pomůže jim rekonstruovat určitý sociální pořádek. Během tohoto procesu spolu soutěží v boji o přijetí různé mýty, které spojují nově interpretovanou minulost s předpokládanou budoucností.
Během prvotního období euforie se s velkou silou navrátil všeobecný mýtus o pokroku prostřednictvím polidšťování, je to v období od osvícenství často se navracející téma. Specifičtěji hrály velkou roli mýty o návratu do Evropy, o osvobozující energii tržních sil, o kouzelné moci demokratických procedur (zejména voleb) a o uvolnění nahromaděné energie občanské společnosti. Tyto mýty zajistily občanskou podporu pro reformu institucí na celostátní úrovni, i když většina místních institučních systémů dál fungovala víceméně starým způsobem.
Archetypální mýtus znovuzrození
Struktura těchto mýtů odpovídá archetypálnímu mýtu znovuzrození, který je společný mnoha kulturám, v nichž se rozložil přirozený pořádek a nový pořádek posléze vytvořil hrdina, který byl nucen projít sérií zkoušek. Hlavními motivy těchto mýtů jsou hrdinství, oběť a konfrontace.
Avšak přeměny moderních společností probíhají prostřednictvím složitějšího narativizujícího procesu. První etapa se skládá z přechodu od utopického scénáře osvobození k programové vizi změn, kterou přijme podstatná část obyvatelstva jako uvěřitelnou a pravděpodobnou. Druhou, revoluční fází narativizačního procesu je drama, kdy všichni předstírají, že se na něm podílejí, i když je jejich účast často jen imaginární. Třetí fází je pak retrospektivní reinterpretace, kdy se často chaotický průběh událostí seřadí v souvislou a logickou historickou linii, která spojí minulost s budoucností.
Na makroúrovni úmyslně konstruuje tuto umělou historii vznikající nová elita. Funkcí mýtu je získat podporu pro určitou transformační strategii této elity. V postkomunistických zemích středovýchodní Evropy se často užívalo metafor cesty a zdůrazňovala se potřeba osvíceného či dobře informovaného vůdce. Tím se legitimizovala role pro politickou elitu. Tento typ mýtu také požadoval trpělivost občanů (v českém kontextu se do omrzení opakovala nutnost utáhnout si opasky) během "výjimečného" přechodového období a apelovalo se na národní jednotu. Veřejné protesty a prosazování "partikulárních" zájmů se považovaly za hrozbu reformnímu úsilí.
Antimýty
Zároveň však začaly být tyto transformační mýty zpochybňovány "antimýty", které šířili lidé, mající zájem podporovat jinou transformační cestu. Typickými postkomunistickými "antimýty" jsou "Revoluce byla zrazena" - v rámci tohoto mýtu se dává do protikladu chování nových elit s jejich sliby a s nadějemi na samém počátku, a "Vládní, finanční a manažerské kruhy spolu uzavřely spiknutí", kdy se líčí proces, v jehož rámci ovládly tyto sítě stát ve prospěch vlastního zisku a "normální lidi" přišli zkrátka.
Koexistence mýtů a antimýtů je spojena se vznikem politického boje uvnitř elit a mezi různými sociálními zájmy, je to ale také signál vzniku normálnější situace, protože si lidé mohou volit, prostřednictvím jaké interpretace ovlivní (především ve volbách) konsolidaci toho či onoho sociálního pořádku. Otevřená konkurence mezi mýty a antimýty je důležitou složkou plurality společnosti a může vést k ustavení principu několika alternativ (neboli otevřené budoucnosti) jako základního principu nového pořádku.
Příběhy každodenního života
Vedle těchto velkých transformačních mýtů je zapotřebí také malých příběhů, které umožní lidem, aby překonali instinktivní konzervatismus místního prostředí a přesto měli pocit, že jednají logicky a v rámci přijatelného rizika. Těmito příběhy jsou životopisy jednotlivců a základních společenských skupin, jejichž koexistence ve společnosti závisí na jejich schopnosti přijmout nové a neznámé do "příběhu" své existence.
Tento proces je nejpřijatelnější, jestliže je včlenitelný do rámce známého diskursu - je-li možno začlenit "nové" řešení do už existujícího repertoáru zavedených mechanismů "jak si poradit", kterých tradičně užívá daná osoba. Tak v nedávné studii o "životě mladých žen z Prahy", absolventek střední zdravotnické školy, se jich většina dost dobře přizpůsobila nové situaci volného trhu, přestože tyto dívky nezaznamenaly listopad 1989 jako významný životní mezník a vyjádřovaly se v nejlepším případě rezervovaně ohledně toho, jaký vliv měl pád komunismu na jejich životní úroveň. Avšak hlavní součástí jejich světonázoru byl individualistický postoj a ten jim pomohl vysvětlit si a schválit rozklad institucí z komunistické éry, jakou byly například existenční jistoty v zaměstnání či školky a jesle pro děti (Heitlingerová a Trnková, 1999).
Jaký je vztah mezi příběhy na úrovni jednotlivců k velkým transformačním mýtům, které vytvářejí politické a intelektuální elity?
Krize identity a její náprava
Krize byla asi nejhlubší u kolektivních činitelů, jejichž institucionalizace v rámci rozkládajícího se sociálního pořádku přestala náhle poskytovat ospravedlnění jejich existenci. Kolektivní činitelé, jako například oficiální společenské organizace komunistického režimu byli tak náhle nuceni přímo konfrontovat problém své společenské legitimity. Dokázali přežít jen potud, pokud se stali instituční součástí nového pořádku, anebo pokud je legitimizovala nějaká kolektivní akce.
V podstatě existují dvě možnosti, jak lze příběhem legitimizovat kolektivní akci: buď jako obranu ohroženého a dosud vysoce ceněného sociálního pořádku, anebo jako aktivní účast při realizaci společenských změn.
Identita a společenský význam téměř všech společenských aktérů byly pádem komunismu do určité míry zpochybněny, včetně těch organizací, které zjevně dosud fungují "postaru" a jsou často identifikovány jako důkaz neměnnosti starých struktur. Pokud tyto struktury fungují dál nezměněny, je to proto, že je to pro jejich členy realistický způsob přežívání: je to příběh, který jim dokazuje, že tradiční praxe zvítězila nad "novými" příběhy. Reakcí na změny je tu konzervatismus.
Většina lokalizovaných společenských formací má tendenci být konzervativní, protože tyto struktury nemají přístup k sociálnímu a kulturnímu kapitálu, aby mohly riskovat vysoké náklady spojené s destabilizujícími společenskými změnami.
Lidé na místní úrovni mohou také dál jednat podle tradičních vzorů, i když schvalují "velké" transformační mýty šířené ústředními politickými činiteli, a mohou se tedy projevovat schizofrenně ve vztahu k hierarchii společenských formací, do níž patří.
Je jasné, že odpor vůči rozkladu komunisty vytvořeného sociálního systému a vůči jeho nahrazování "moderními", "demokratickými", "kapitalistickými" strukturami a odpovídající podpora pro "antimýty" transformace pochází především od institucí a kolektivů na společenské mikroúrovni.
Příklady
Slovenská asociace místní správy - mýtus "odstátnění"
Původní reformy místní správy na Slovensku, kdy byla nahrazena nejnižší součást státní správy, městské a obecní národní výbory, volenými místními radami (s přímo volenými starosty) se konaly pod heslem "odstátnění". I samotná zpráva o vzniku místní samosprávy na internetových stránkách slovenského Zvazu mest a obcí (ZMOS) líčí celou reformu jako reakci na "požadavek odstátnění ve všech sférách života společnosti". Lze to interpretovat jako ústřední transformační mýtus, kterého bylo využito pro mobilizaci hnutí za decentralizaci vlády v letech 1989 - 90. Ústřední součástí tohoto mýtu byla představa nevolené státní správy jako "nepřítele", který - kdyby nebyl zlikvidován - by jistě bojoval proti pravomocím místní správy a tedy, podle tohoto mýtu, proti demokracii a občanské společnosti.
Mělo-li hnutí porazit tak silného protivníka, potřebovalo organizační formu. Ta byla založena 21. března 1990 na zakládající konferenci ZMOS v Žilině. Popud k tomu daly dvě hlavní skupiny činitelů, jejichž aliance je na první pohled paradoxní: na jedné straně to byli zaměstnanci a pracovníci dosavadních národních výborů a na druhé straně společenští vědci. První skupina se zorganizovala pro to, protože šlo o v podstatě defenzivní mobilizaci starého státního aparátu, kdežto druhá skupina, která byla seznámena s modelem místní správy v západoevropských zemích, chtěla zavést na Slovensku západní reformy.
Navzdory svému odlišnému zaměření vytvořilo spojení obou skupin určitou synergii. Společenští vědci poskytli hnutí intelektuální směr, pracovníci státní správy zkušenosti z praxe vedení veřejné správy na Slovensku. I když byla tato aliance interpretována jako střet mezi starými a novými strukturami, vyvinula se ve většinou velmi konstruktivní konfrontaci "utopických univerzálních představ" s "praktickými, místními znalostmi". Byla také nadřazena politickým stranám.
Vnitřní legitimita této Asociace silně vzrostla v devadesátých letech.
Organizační vývoj ZMOS je ilustrací mobilizace dvou existujících zdrojů lidského potenciálu, spojeného s dvěma rozdílnými diskursy, které v podstatě odpovídají Kabeleho "mýtu" a "antimýtu" transformace. Hnutí bylo nejprve inspirováno zahraniční utopickou vizí státní decentralizace, proti níž se postavil diskurs, založený na zkušenostech ze Slovenska, a ten postupně korigoval původní vizi. Většinou konstruktivní kombinace těchto potenciálů vedla ke vzniku organizace se silnou kolektivní totožností, vysokou mírou reprezentativnosti a k schopnosti mobilizovat hlasy členů za účelem vytvoření jasného programového "příběhu", aniž by byly nutně umlčovány minoritní hlasy.
Na celostátní úrovni však ZMOS dosud nebyl schopen stát se katalyzátorem restrukturalizace institucí, protože je hnutí blokováno větší mocí dominantních politických a hospodářských zájmových skupin na Slovensku.
Nicméně je zkušenost ZMOS ukázkou, jak enklávy občanské společnosti mohou být aktivovány formou samostatné organizace, pokud místní činitelé "vyprávějí" vlastní verzi svého osudu v rámci sociální organizace, k níž jsou vázáni silným pocitem příslušnosti.
Postkomunistické odborové hnutí v České republice a na Slovensku - mýtus občanského aktivismu
"Nové" odbory v ČR a na Slovensku zdědily majetek, členy i strukturu v podnicích od bývalé odborové organizace, "převodové páky" komunistického režimu, ROH. Vedoucí činitelé odborů se tedy pohybovali v prostředí silně omezeném existujícími institucemi, očekáváním, tradicemi a zejména konkrétní kulturou na pracovištích. Zatímco tedy ZMOS představuje dosti úspěšnou občanskou iniciativu, jejíž akceschopnost je však omezována na makroúrovni, relativně úspěšná přeměna komunistického odborového hnutí v autentické odbory musela čelit překážkám na mikroúrovni, které se projevovaly tradiční sociální praxí. Ta se střetla s modernizujícím "příběhem" nového vedení odborového hnutí.
Odborové hnutí v ČR a na Slovensku zformulovalo během času po pádu komunismu diskurs o roli odborů ve společnosti, který lze nazvat "občanským pojetím". Na jedné straně chtějí odbory kromě svých členů - zaměstnanců podniků - také hájit společensky okrajové skupiny, jako jsou penzisté, nezaměstnaní a chudí lidé, na druhé straně se chtějí podílet na občanské společnosti a užívají občanského, nikoliv "třídního" jazyka (hlavně proto, že "třídní" jazyk byl zdiskreditován za komunismu). Na Slovensku proto odbory vedou dialog s celou řadou dalších občanských organizací. V ČR je takový dialog méně intenzivní, avšak Richard Falbr, předseda ČMKOS a Jan Uhlíř, předseda odborového svazu kovodělníků, podepsali Impuls 99, občanskou iniciativu intelektuálů a dalších veřejných osobností. Impuls 99 je pokusem rozbít monopolní vliv politických stran na veřejný život v ČR a nástroj pro vznik aktivního občanského postoje, jaký přijal Falbr pro své pojetí odborářské práce.
Mýtus občanského aktivismu, který stojí v opozici vůči "anti-občanské společnosti", což je mýtus, připisovaný politickým elitám, pomohl odborům omezit svou závislost na politickém systému a na korporatistické tripartitě. Zintenzivňující se pokusy o mobilizaci členů odborů během rostoucích společenských problémů v devadesátých letech jsou charakterizovány právě představou občanské aktivity.
Případ odborů je také zajímavou ukázkou retrospektivní mytologizace zkušenosti. Původně bylo prioritou odborů v ČR i na Slovensku vytvoření pevného institučního i právního rámce. Teprve později začaly odbory formulovat nezávislou agendu, soustředěnou na mobilizaci a využívání vlastního sociálního kapitálu. Tento strategický posun byl legitimizován vytvořením "mýtu původu" českého a slovenského odborového hnutí, podle něhož nevznikly nynější odbory z komunistického ROH, ale ze stávkových výborů v listopadu 1989, tedy jako spontánní občanské hnutí. Přitom rezoluce a dokumenty z prvního mimořádného sjezdu odborů v březnu 1990 se zabývají především praktickými otázkami struktury hnutí a přesunu majetku ROH do nových odborových organizací. Pozdější odborové sjezdy schválily programy, které hovoří o revolučním dědictví i demokratizujícím poslání.
Zpětná mytologizace toho, co se odehrálo (v níž se nyní často odkazuje na univerzální či evropský diskurs o demokracii a lidských právech) je důsledkem jednak omezení, týkajících se "instituční" strategie (silný korporatismus nutně neznamenal dostatečné hájení zájmů dělníků) a jednak je reakcí na neodstranitelnost představ o odborovém hnutí ve společnosti i v hnutí samotném, které považují odbory za "společenskou součást socialistického podniku". Místní odborové organizace proto dál fungovaly jako za komunismu, protože to lidem pomáhalo vyrovnat se s radikálními změnami tím, že se mohli spolehnout na zavedené sítě sociální podpory, jimž důvěřovali. Ale tuto tradiční roli začali odboroví předáci považovat za překážku aktivizace odborového hnutí, a tak začali využívat mýtu občanské aktivity.
Otázky - pro další výzkum?
Zajímavým tématem je to, co se stalo po pádu komunismu se společenskými organizacemi, které bývaly součástí komunistické Národní fronty. Mnoho z nich, včetně odborů, sportovních asociací, mládežnických organizací a množství organizací zabývajících se sebevzděláváním či činností ve volném čase nezmizelo, ale prošly více či méně radikálními vnitřními reformami, iniciovanými zdola - většinou šlo o decentralizaci. Je zjevné, že existuje silná kontinuita v oblasti dobrovolné činnosti a členství v organizacích, které tradičně existovaly v ČR a na Slovensku, ale určitá diskontinuita v institucionalizaci těchto organizací. Byl tento přechod také spojen s Kabeleho úspěšnou "narativizací", která umožnila rekonstrukci těchto institucí? Byli lidé schopni lépe se sami organizovat, a znovu ve svém sociálním prostředí vytvořit pro sebe instituce, protože při tom využili zavedených, známých a ceněných postupů?
Nová kniha o historii virů
Nejhorší dravci
Proč vyvolává vzteklina agresi? Proč je virus herpes úspěšnější než virus HIV? Shrnujeme recenzi nové knihy The Invisible Enemy: The Natural History of Viruses (Neviditelný nepřítel: Přirozená historie virů) od autorky Dorothy Crawfordové (Oxford University Press). Autorem recenze je James Meek, vyšla v London Review of Books a v deníku Guardian.
Loni v září uspořádala britská Royal Society konferenci, na níž se diskutovalo o knize Edwarda Hoopera The River (Řeka), která argumentovala, že virus HIV nešťastnou náhodou rozšířil od šimpanzů na lidi očkovací program proti obrně, který se realizoval v Africe v padesátých letech. Shodou okolností vysílala v předvečer konference britská televize hollywwodský film Outbreak (Epidemie) z roku 1995, jehož hlavním hrdinou byl Dustin Hgoffman jako vojenský virolog, který má jen několik hodin na to, aby nalezl očkovací látku proti smrtícímu africkému viru v Kalifornii, než se armáda rozhodne vyhladit z povrchu země město, kde se virus uhnízdil.
Film začíná v Africe a jeho začátek je založen na vzniku viru Ebola, který byl poprvé zaznamenán v Zaire v roce 1976, kde napadl 318 lidí a z nich 280 zemřelo.
Lidé vedou už dlouho dramatický boj proti virům. A vojenská analogie je docela na místě. Ve světové pandemii chřipky v roce 1918-19 zahynulo 100 milionů lidí, více než kolik lidí zahynulo ve válce, která právě skončila.
Je obtížné viry popsat. Nejsou vlastně zrovna naživu: nemají buněčnou strukturu a nedokáží dlouho přežít bez hostitele, rozmnožují se a vyvíjejí se, ale nedýchají, nejedí ani nevyměšují (bakterie svým způsobem ano). Je možno o nich uvažovat prostřednictvím zpětné analogie: počítačový virus není nic jiného než naprogramovaná sekvence, série písmen a čísel. Nemusí ani existovat na disketě - stačí si ho napsat do zápisníku, stačí si ho zapamatovat. Pokud není virus v počítačovém systému, je neškodný, abstraktní. Jakmile se ale virus dostane do počítače, stanou se tři věci: virus získá hostitele, způsobí, že počítač začne fungovat špatně, a začne se rozmnožovat tak, že se rozšíří na další počítače.
Biologické viry jsou podobné. Mimo živé buňky nejsou o nic moc víc než informace, kus jaderné kyseliny v bílkovinné obálce. Ale i kdyby byl virus HIV jednoho dne vymazán z povrchu země, bylo by pořád ještě možné napsat chemickou sekvenci, jejímž prostřednictvím by se znovu vytvořil - byl by to sled písmen asi tak dlouhý jako tento článek.
Cílem viru je proniknout do buňky, využít infrastrukturu buňky k tomu, aby se mohl rozmnožit a pak se rozšířit na dalšího hostitele. Jestliže to buňku nebo hostitele poškodí a ti při tom zemřou, to se nedá nic dělat. Říkám "cílem", protože je obtížné nepovažovat viry za aktéry, geniálně usilující o určitý cíl, tak vychytralé jsou jejich metody. Chřipky a angíny způsobují, abyste kýchali, a tak se to rozšiřuje. Virus vztekliny je obsažen ve slinách nakaženého zvířete, proto se šíří kousnutím. Jakmile se virus dostane do nové oběti, jeho částice ovládnout lokální ukončení nervů. Zdánlivě je hostitel kousnutím nepoškozen, ale virus se pomalu nervovými tkáněmi šíří do mozku. Trvá to celé dny, někdy roky. Nakonec ale virus dosáhne mozku, vyvolá tam encefalitidu, což přivede nakažené zvíře či osobu k šílenství, často násilným způsobem.
Když je šílenství na vrcholu, virus se vrátí do nervového systému a ovládne slinné žlázy, kde se rozmnoží. Právě ve chvíli, kdy je mozek zvířete, postiženého vzteklinou, připraven zvíře přimět, aby kouslo, koho uvidí, zajistil virus, že sliny zvířete jsou plné jeho kopií.
Virus herpes simplex se většinou dostává do těla prostřednictvím jemných, lehce poškoditelných tkání, nebo přirozenými otvory - líbáním, což vede k oparům na rtech, anebo prostřednictvím sexu, což vede k genitálnímu herpes. Pronikne do kožních buněk, začne se rozmnožovat a vyvolá pozornost imunitního systému pacientova těla, který ho zlikviduje a zamezí další infekci. Jenže původní virus nezmizel. Skryl se na jiném místě, v nervových buňkách, kde ho imunitní systém nemůže najít. Virus tam zůstane navždy a aktivační mechanismus, jemuž dobře stále nerozumíme, občas ho probudí ze spánku, takže virus znovu vyvolá opary a puchýře na genitáliích, které jsou schopny infikovat jiné lidi.,
HIV, nejstudovanější virus v historii lidského lékařství, je deprimujícím způsobem fascinující při své pomalé, přesné ničivé práci. Buňky, na něž virus útočí, jsou právě ty buňky, které musejí přežít, má-li mít tělo schopnost proti viru bojovat - buňky CD4T - aktivátoři imunitního systému. Je to retrovirus, což znamená, že funguje zpětně, aby se propašoval do jader lidských buněk. Jeho genetickým materiálem je RNA, látka, která je normálně DNA, ale retroviry mají enzym, kteerý dokáže zkopírovat informace z RNA do molekul DNA, které pak infiltrují lidskou DNA. Může se zdát, že krev člověka, infikovaného HIV, má jen stopu viru, protože virus pracuje v lymfatických žlázách, kde se nachází většina buněk CD4. Tak vzniká každý den 100 miliard nových virových částic, které při tom likvidují jednu až dvě miliardy buněk CD4 v lidském těle, tedy dvě třetiny z nich. Kostní dřeň produkuje nové buňky. Tato bitva průměrně trvá asi deset let, pak už kostní dřeň nedokáže napravovat ztráty těla, začne se rozkládat imunitní systém a vzniká choroba AIDS.
Na evoluční frontě jsou však i dobré zprávy. Nutně totiž není ku prospěchu viru usmrtit nebo poškodit svého hostitele. Viry, které rychle likvidují hostitele, jsou odsouzeny k zániku, protože mají jen malou šanci přeskočit na jiného hostitele. Virus Ebola je typický příklad. Je to strašlivá nemoc, která se šíří krví a pohlavním stykem. Po dobu dvou až jednadvaceti dnů neexistují žádné příznaky. Pak začnou nakaženou osobu bolet svaly, má bolesti hlavy a horečku. Pak nastane krvácení a rozklad. Během několika dní zničí virus buňky tvořící stěny žil a dochází k masivnímu vnitřnímu krvácení, zároveň pacient zvrací a má průjem. 50 - 90 procent nakažených osob umírá.
Když došlo k epidemii Eboly v roce 1976 v Zaire, dostalo 85 žen na porodní klinice injekci touže injekční stříkačkou, kontaminovanou Ebolou. Všechny ženy ten virus dostaly a všechny zemřely. Ale krutost té nemoci způsobuje, že je lehké Ebolu identifikovat v rané fázi a epidemii zastavit. I v nynějším věku interkontinentálního cestování lze očekávat jen sled několika případů Eboly, jak oheň v buši, které jsou v místním prostředí ničivé, ale rychle identifikovatelné a situace se dá zvládnout.
Herpes je míň smrtící, ale daleko úspěšnější. Existuje už stovky milionů let a je endemicky přítomen u obrovského množství biologických druhů. I ústřice mají herpes. Herpes se šíří lehce, vyhýbá se protiopatřením tím, že k jeho erupcím dochází u nakažených lidí v dlouhých, nevypočitatelných intervalech, a není možno ho odstranit z nervových buněk, kde sídlí. Jeho přítomnost je nepříjemná a trapná, nepůsobí nemoci a smrt. Bude existovat tak dlouho, jak dlouho bude žít hostitel.
HIV je evoluční šampion. Protože jsou jeho informace přenášeny prostřednictví RNA a ne DNA, nemá mechanismus ke korekci chyb, když se rozmnožuje, a množství nejrůznějších mutací je fantasticky vysoké. Rychlá mutace je jeden ze způsobů, jak tento virus uniká útoku imunitního systému. Ale tato rychlá mutace je možná pro nás výhoda. Z evolučního hlediska, čím více používáme při sexu ochranných prostředků, tím více dává přirozený výběr přednost těm verzím viru HIV, které umožní hostiteli žít co nejdéle. Sex bez ochranných prostředků nepotrestá ty viry, které usmrcují hostitele brzo. Virus HIV je mladý, proto je divoký. Byl by daleko víc rozšířen, kdyby byl na hostitele daleko míň krutý.
Lidstvo ale má spolehlivý prostředek záchrany. I když se vyvíjíme pomalu, je nás tolik, že mezi námi existuje určitý počet jedinců, který mají přirozenou imunitu vůči všem virům. Není nás ale mnoho: v případě HIV je to mezi lidmi severoevropského původu jen asi jedno procento: pravděpodobně v důsledku přirozeného výběru během epidemie neštovic kdysi v dávné minulosti, ale stačí to, abychom si uvědomili, že žádná nemoc neukončí naši existenci na této planetě.
Vztah lidstva k virům za posledních několik století sledoval paralelní vývoj: likvidace a šíření. Caroline, princezna z Walesu začátkem osmnáctého století měla robustní postoj vůči lékařské etice. Lady Mary Wortley Montague ji seznámila s očkováním proti neštovicím - viděla ho v Turecku (seškrabaná neštovice nemocné osoby se umístila na lehce krvácející říznutí) a Caroline to chtěla vyzkoušet na svých vlastních dcerách. Ale chtěla to nejdříve vyzkoušet na někom jiném, a tak to vyzkoušela na šesti vězních, odsouzených k smrti ve vězení v Newgate. Když přežili, ještě pro jistotu, to vyzkoušela na 12 sirotcích. Ti přežili taky. Tak byly v roce 1723 mladé princezny očkovány, 75 let předtím, než Edward Jenner objevil, že očkování kravskými neštovicemi funguje stejně dobře, a virus neštovic, který kdysi jen v Evropě usmrcoval 400 000 lidí ročně, byl na cestě k likvidaci.
V roce 1763 použil britský vojenský velitel v severní Americe sir JeffreyAmherst, poprvé virové války, když nařídil rozdat pokrývky, kontaminované neštovicemi, americkým Indiánům, kteří ztěžovali život evropským osadníkům v Pennsylvánii. A tak to bylo pořád: na jedné straně systematický pokrok při porozumění virům v boji proti nim, a na druhé straně lidské činy, které vedly k šíření virů - častěji neštastnou náhodou než úmyslně.
Poctou ve válce proti žluté zimnici, která zdecimovala za čtyři měsíce v roce 1793 obyvatelstvo Philadelphie, byl Jesse Lazear, šéf klinický laboratoři na lékařské škole Johna Hopkinse. Byl jedním ze tří amerických lékařů, kteří se přihlásili jako dobrovolníci při výpravě na Kubu, aby zkoumali teorii, tehdy široce zesměšňovanou, že tuto chorobu šíří komáři. Lazear dostal žlutou zimnici a zemřel - souvislost s komáry byla dokázána a lidi si uvědomili, jak důležité je vysušit močály. V roce 1937 vznikla očkovací látka. Úspěch. Avšak intenzifikace mezinárodního obchodu a dopravy hrozí rozšířit žlutou zimnici přes Indický oceán do Asie, kde, varuje Crawfordová, "nalezl virus celou nechráněnou populaci".
Boj proti obrně, který byl natolik úspěšný, že bude brzo, stejně jako neštovice, prohlášena za zcela zlikvidovanou nemoc, je dalším pozoruhodným příběhem. Avšak tato nemoc, která se šíří, když člověk požije stopu infikovaných fekálií, se rozšířila v epidemii ve dvacátém století v rozvinutých zemích teprve tehdy, kdy se všude začala dodržovat striktní hygiena. Předtím byla obrna endemicky rozšířená a většina dětí dostala mírnou, bezpříznakovou formu obrny, než dosáhla věku pěti let, a tak proti ní získala odolnost. Dá se argumentovat, že jde o vítězství nad epidemií, kterou si lidstvo samo přivodilo.
Obrna s sebou nese další lekci. Ještě na konci konference britské Královské společnosti nebylo jasné, zda existuje spojení mezi africkým očkováním proti obrně a úspěchem různých verzí HIV, jimž se podařilo přeskočit z opicí a šimpanzů na člověka a pak se rozšířit. Je ale známo, že obrovské počty lidí - 98 milionů lidí jen v USA - byly naočkovány očkovací látkou proti obrně, která obsahovala jiný opičí virus - SV 40. Očkovací látka byla vypěstována v opičích buňkách v době, kdy lékaři dost dobře ještě nerozuměli riziku zvířecích virů, které by mohly přejít na člověka. SV 40 zřejmě nikomu neuškodil, ale byla to jen otázka štěstí.
Tím, že odsunujeme divokou přírodu na okraj světa, že domestikujeme zvířata, že máme rádi doma kočky a psy, že využíváme zvířat v lékařství - to všechno nabízí virům nové možnosti, jak se přesunovat mezi biologickými druhy, ať už šlo o smrtící epidemii moru tuleňů, kterou vyvolal virus z domácího psa - k ní došlo v severní Evropě v osmdesátých letech, anebo o novou vážnou pandemii angíny, vzniklou z virů od evropských prasat, žijících v přeplněných chlívcích, anebo o možné drastické důsledky virů, pro něž byla dlouhá léta nepoškozeným nositelem prasata a které se mohou dostat do lidského organismu při budoucích transplantacích prasečích orgánů člověku.
Nebezpečí je stále velké. Ale nově získané znalosti o tom, jak viry a buňky fungují na molekulární úrovni, zejména při dešifrování genetického kódu různých organismů, vedlo ve virologii k velkému pokroku. Dnes se vyrábějí očkovací látky, které se neskládají z ničeho jiného než z části chemického podpisu viru. Zkoumá se role virů při vzniku rakoviny a autoimunních nemocí - mohl by být virus odpovědný za roztroušenou sklerózu? A modifikované verze virů, které jsou schopny dostat se do buněk a umístit tam DNA, se užívají při genové terapii při úsilí dostat řádně fungující geny do buněk lidí, jimž tyto geny chybějí.
Je možné pohlížet dvěma způsoby na tuto šířící se lékařskou revoluci. Zaprvé jako na řadu různých potenciálních lékařských úspěchů, které všechny skýtají naději na vyléčení té či oné nemoci. Druhým způsobem je pohlížet na to jako na začátek úplného porozumění toho, jak život na této planetě (v tomto kontextu, všechno od virů až po lidi) funguje jako jediným jednotný, biochemický stroj. Už nyní jsme v situaci, kdy bychom mohli dělat daleko víc věcí, než děláme (klonovat lidi, pozměňovat svou dědičnou DNA) buď proto, že jsou důsledky morálně nepřijatelné, anebo proto, že není jasné, k čemu všemu by to vedlo.
Propast mezi tím, co lze udělat a co se ve skutečnosti bude v lékařství dělat, se zřejmě bude prohlubovat. Jednoho dne ale zjistíme, že budeme muset překročit tuto propast a vstoupit do světa, jehož celý ekosystém, včetně lidstva samotného, se neustále bude geneticky restrukturalizovat.
Už nyní jsme svědky hromadného selhávání antibiotik, bakterie se vyvíjejí tak rychle, že nemáme dost prostředků na to, je zvládnout. Zdá se, že i viry budou pro nás mít mnohá nepříjemná překvapení - jestliže nám vědci řeknou, že jediným způsobem, jak se před nimi ubránit a ubránit i naše děti je modifikovat se geneticky, řekneme skutečně ne?
Tlak decentralizace, Bruselu a globalizace
Má britský parlament vůbec ještě nějaký význam?
V Británii se budou za několik týdnů konat všeobecné volby. Blairův první parlament skončil svou práci.Avšak má v současné situaci, kdy je britská politika pod tlakem Bruselu a globalizace a britští poslanci rozdali většinu svých pravomocí do regionů a do Skotska, londýnský parlament vůbec ještě nějaký význam? Pochyboval o tom včera v deníku Guardian komentátor Hugo Young, jehož článek shrnujeme. Článek má závažný význam i v českém kontextu, protože je nesporné, že případný vstup ČR do Evropské unie omezí suverenitu českého parlamentu velmi obdobným způsobem a zredukuje i ten v stínohru. Bude jedno (jako je to vlastně jedno už teď) jaká strana bude v parlamentu vládnout.
Proč zažívám, poprvé v životě, záchvěvy heretické nevíry, kdykoliv jdu kolem parlamentní budovy ve Westminsteru? Vzhlížím na věž Big Benu a za posledních několik let ji spíše považuju za ikonu historického parku než za věž demokracie. Na budovu britské Dolní sněmovny je obrovský, fantastický pohled, je to symbol celého demokratického světa. Ale co se děje uvnitř? Skutečně tam spočívá britská politická moc? Kolik z oněch posvátných procesů - nyní uzavírání parlamentu a po volbách jeho znovuzrození - jsou už jen symbolem a kolik z nich je realitou?
Základní věci známe. Samotná přítomnost těchto 659 poslanců je obrovskou, neodstranitelnou překážkou, zárukou proti diktatuře. Protože tam poslanci zasedají, určité věci se nikdy nestanou. Jejich existence, stejně jako volby, které se zanedlouho budou konat, odlišuje země, jako je Británie, od rozsáhlých částí Asie a Afriky, kde se britskému parlamentu jaksi v minulém století nepodařilo zavést trvalou kulturu funkční demokracie. Potřebujeme, aby byly volby otevřené a nezkorumpované a musíme doufat, že se jich bude účastnit co největší počet občanů. Je to systém, který stojí za to bránit.
Avšak to, co kdysi býval parlament impéria, už není ani parlament jediného národa. Možná osmdesát procent vládních rozhodnutí, která se týkají Skotska, se už nedělá pod tímto starobylým krovem. Vznik skotského parlamentu znamenal, že 72 poslanců ve Westminsteru už není odpovědno za tolik veřejného života, kolik se ho dotýká jejich voličů. Decentralizace státní správy ve Walesu také přesunula moc jinam. Takže se dvě skupiny poslanců, celkem 112, vrátí do parlamentu vlastně jen jako podvodníci - budou jen částečně spojeni s mandátem legitimity. Vzniká dojem slabosti Dolní sněmovny.
Slabost se šíří i z jiných směrů. Parlament je slabý vůči firmám jako Motorola, Tesco nebo Goldman Sachs. Tribunové lidu nemohou než lomit rukama. Moc korporací a rychlosti, jíž se přesunují triliony dolarů kolem globálních trhů, velmi silně omezují veškerou mezinárodní agendu, kterou snad poslanci chtěli ovládat.
Totéž platí o šířících se pravomocích Evropské unie. Před deseti lety oznámil Jacques Delors, že se bude o 80 procentech sociálních a hospodářských zákonů, týkajících se Evropy, rozhodovat v Bruselu. K tomu nikdy nedošlo a teď vznikají opačné trendy. Avšak Evropa je mocná síla, co se týče přesunu suverenity. Evropská realita posiluje náš pocit, že dramatická vystoupení v londýnském parlamentě jsou jen prázdným divadlem. Člověk si uvědomuje, že jen s určitou mírou zahalečství se vyrovnává Westminster se svým právem dohlížet na plnění rozkazů, které určuje Brusel.
Britský parlament zůstává ovšem zdrojem suverénní moci. Má moc zrušit britskou regionální decentralizaci, zrušit Římskou smlouvu o členství Británie v EU, schvalovat předpisy, které se pokusí zvrátit zákony globální ekonomiky. Jenže ono je právě výmluvné, že Dolní sněmovna si svou nynější slabost způsobila sama. Poslanci ochotně schválili zákony o Skotsku, o Evropské unii, které zdecimovaly jejich vlastní význam.
Mnoho poslanců v Dolní sněmovně se snaží zdůrazňovat, že pořád má parlament ještě určitý vliv. Deník Guardian vyzval poslance, aby sdělili, co nejvýznamnějšího za poslední čtyři roky ve své politické kariéře dokázali. Přišly odpovědi, na které lze být hrdý, Tu a tam byl novelizován zákon, zorganizována nějaká kampaň, byla podporována nějaká kauza, občan ve volebním okrsku byl zachráněn před nespravedlivým zacházením od státního zdravotnictví.
Ale ty zdroje hrdosti byly většinou jen malé pivo. Politik jako dohližitel na sociální služby, opravář silnice, skromný státní úředník. Poslanci Dolní sněmovny z této komory pohlížejí na svět z většího ústraní, než si jejich předkové v devatenáctém století mohli kdy vůbec představit.
Jestliže znovu ve volbách drtivě zvítězí labouristé, je velmi obtížné si představit, že by Blairova vláda naslouchala názorům řadových poslanců o něco víc než v nynějším parlamentě. Čím větší je totiž volební vítězství určité strany, tím méně důležitý je poslanec. Je to jeden z paradoxů, který ochromuje britský parlament se svým volebním systémem a s umrtvující disciplinou: čím důraznější je demokratický verdikt obyvatelstva, tím menší moc má každý jednotlivý demokrat.
Částečně je důvodem, proč se tento parlament zdá špatný, to, že je tak stoprocentně pod vlivem vlády. Pokud by byl výsledek nerozhodnější, do sněmovny by se možná vrátila politika, kdyby musel mít premiér obavy, zda jeho hlasování projde.
Ale moc by se stejně nezměnilo. Pravda je, že vyšší moc odsunula národní parlamentáře na okraj politiky. Nevýznamní politikové se mohou snažit řešit malá témata, ale ne témata velká. Je výmluvné, že nejvážnějším tématem v parlamentě bylo letos, zda zakázat či nezakázat hon na lišku. O skutečně důležitých věcech rozhoduje malá kabala přes ulici, a to ve světle dohod a sil a sítí a trhů, nad nimiž má tento mnohonárodnostní stát nyní velmi malou kontrolu, i kdyby měl parlament uskutečnit své suverénní právo a vyčlenit Británii z Evropské unie.
To není důvod neúčastnit se voleb. Určité části místní agendy jsou pořád ještě důležité. To, jaká strana bude mít ruku na výkonné moci, bude určovat, jakým způsobem budou vydávány veřejné peníze a určí tón hlasu Británie. Způsob, jímž bojujeme s vnějšími silami, anebo se s nimi snažíme vyrovnat, by mohl být hodně ovlivněn.
Avšak veřejnost, která se od Westminsteru zjevně distancuje, je možná realističtější než politikové. Uvnitř imperiálních struktur britské politiky bije srdce nejslabšího parlamentu od doby, kdy bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo.
Text se dovedně strefuje do ruské mentality: patos velkých slov zakrývá rozpory, proti nimž se pak málokdo ozve.
7. NTV nebude vůči vládě Ruska ani vůči kterékoli politické straně nebo osobnosti v opozici.
8. NTV bude čelit korupci a dezinformacím.
Jak asi bude NTV čelit korupci v zemi, kde korupce je jedním z procesních pilířů (jak v obchodě tak ve vládě), aniž by se minimálně v tomto dostala do dlouhodobého rozporu s vládou - opozice ?
4. NTV bude zobrazovat Rusko jako zemi bohatou na přírodní zdroje a duchovní hodnoty.
Pomineme-li patent na rozum (NTV bude sdělovat pravdu), jak může být vysílání vyvážené a objektivní, stanovuje-li si jako premisu vytváření konkrétního obrazu o nějaké skutečnosti ?
Je to jistě ušlechtilé předsevzetí, z praxe (a to nejen v Rusku) je ale zřejmé, že při vydělávání peněz jsou jistá pravidla na obtíž. Akcionář požaduje zisk, nikoli osvícenou askezi.
Jistá paralela s TV Nova nás tu nemůže nenapadnout.
<>p
Popřejme tedy Turnerovi klidně úspěch, nečekejme však průlom v objektivitě ruských médií.
Proč nemůže být kritika vůči politikům účinná
Evropská civilizace považuje instituci kritiky za jeden z klíčových faktorů při tvorbě názoru a následném rozhodování. Z bohaté množiny relevantních názorů je za nejpravdivější považován ten, který je schopen (v určitém omezeném prostředí a čase) nejpřesvědčivěji obstát před kritikou. Platí to jak v exaktních oblastech (nedělitelný atom je shledán dělitelným), tak ve sférách méně exaktních (černoch přestává být považován za opici).
Kritiku lze v sociální rovině chápat jako obdobu evoluce biologických druhů: čin (fyzický či verbální) je následován kritikou, což poskytuje subjektu zpětnou vazbu. Její vyhodnocení a zužitkování při dalším činu mu umožňuje adaptovat se co nejoptimálněji na podmínky okolí.
Výsledkem jsou jak rozhodnutí o změnách sebe sama (změna názoru, postoje), tak podněty k přeměně okolí (snaha vyvrátit kritiku). Přitom kritika sama se stává dalším názorem a tudíž předmětem kritiky. Kritickou diskusi lze chápat jako boj idejí na život a na smrt (idejí, nikoli řečníků).
Existence nezamýšlených důsledků jednání (plynoucí z nutné neschopnosti analyticky vyhodnotit nekonečný počet vlivů) spolu se sugescí vlastního názoru způsobuje, že člověk nebývá schopen dosáhnout bez kritiky stejně širokého pohledu na problém, jako právě při vyhodnocování kritiky. Mírně zjednodušeně řečeno, kritika nám umožňuje žít ve společenství jedinců a řešit různorodost názorů.
Jsou však situace, kdy kritika selhává. Selháním kritiky rozumějme ne neprosazení kritického názoru, nýbrž jeho ignorování. Příkladů selhání kritiky známe ze svého okolí celou řadu. Cikáni kritizují gádže za jejich rasismus. Ti to ve své většině odmítají. Naopak kritizují Cikány za jejich nepřizpůsobivost. Ti to odmítají. Kritizujete v práci svého šéfa za špatné objednávky. Ten se vzteká, zároveň s přípravou vaší výpovědi. Novinář kritizuje politika, toho to nezajímá. Politik kritizuje novináře. Ten to odmítá a druhý den vychází politikův skandální životopis.
Primární příčinou ignorování kritiky je pocit sociální nadřazenosti: já jsem něco víc než ty.
Je lhostejné, zda se považuji za vzdělanějšího, inteligentnějšího, bezúhonnějšího, nebo jen početně v převaze. Důležité je, že svou pravdu považuji za nadřazenější z titulu své pozice, nikoli z titulu kritického srovnávání. Napětí vznikající v těchto situacích se obvykle vede k "nadstandardním" řešením - klacek a pěsti, stávka, vyhazov z práce.
Kam však vede selhání kritiky v politice ?
Jsme svědky stavu, kdy politici získali na veřejnosti takovou autonomii, že pro ně není existenčně nutné reagovat na kritiku. Jak dokazují například jejich četná privilegia, nepovažují se za standardní občany. Cítí jako své právo být před postihem za nedodržování občanských norem (jichž jsou sami autory) chráněni politickou imunitou.
Nejsou nuceni obhajovat své jednání před veřejností - vystačí si s "no comment", případně "to mě nezajímá". Můžou si to dovolit, neboť veřejnost to, až na výjimky, velmi stoicky toleruje. Spokojí se s politickou satirou a úpěním při četbě denního tisku.
Existenčním záměrem politické strany není veřejné blaho, nýbrž zůstat v politice a udržet si moc. Není-li možné získat neomezenou moc (jako se to např. povedlo KSČ v r. 1948), je z hlediska udržení vlivu nejefektivnější "spřátelit" si konkurenci (kartel) a omezit možnost vzniku konkurence nové. Souboje uvnitř kartelu jsou pak jen o podílech na vlivu, nikoli o prosazení kritického názoru. Z tohoto hlediska nepředstavuje pro zavedené strany a politiky krátký proces jednou za čtyři roky vážnější hrozbu. Není nezbytně nutné vyhrát (i když je to lepší), důležité je být u toho.
Za této situace neexistuje páka, která by prosadila kritický názor do zorného pole "nejvyšší instance", pokud ho ona sama ho ignoruje. Budeme tedy i nadále svědky bouraček modrých majáčků, veřejných zakázek bez výběrových řízení, dotací rodinným firmám, úplatků, bezostyšného lhaní a dalších nekritizovatelných radostí. S tím prostě musíme počítat, neboť se na tom svou pasivitou podílíme taky.
