Ministerský dvojí loket
Jak ministerstvo spravedlnosti nadržuje ruským podvodníkům
Mezi ostatními členy Zemanovy vlády jsem Pavla Rychetského vnímal jako nevýrazného muže s laskavýma očima, jehož činnost se většinou odvíjí stranou mediálního zájmu. Jeho obraz pro mne vystoupil ze stínu v době jeho dočasného působení v křesle ministra spravedlnosti, kdy mě příjemně překvapila razance některých jeho kroků a v nich se projevující schopnost nonkonformního myšlení. Povzbuzen jeho proslulým zákrokem ve prospěch spravedlnosti pro Jiřího Kajínka, požádal jsem jej, aby podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch podezřelých v případě, v kterém se domáhám spravedlnosti již déle než čtyři roky, a to dle mého hlubokého přesvědčení sice oprávněně, leč až dosud marně.
Předmětem mého sporu s pražskými vyšetřovateli je dvojice "finančních expertů" ruského původu, kteří kdysi mně a dalším malým firmám nabídli rychlé a snadné obstarání levného dlouhodobého zahraničního úvěru, ač neměli možnost takový slib splnit. Na náklady "úvěrového řízení" si vyžádali zálohu, kterou měli v případě neposkytnutí úvěru vrátit. Za případné vrácení zálohy ručili jejím plátcům vystavením dolarových šeků nebo směnek. Nikomu z nás úvěr neobstarali, ale zálohy nevrátili. Šeky ani směnky nebyly kryté. Seznámení s nimi přišlo čtyři firmy, o kterých vím, přibližně na osm milionů korun. A jistě to nebyly jejich jediné oběti. Daleko větší škody než nevrácení záloh napáchalo zmaření podnikatelských záměrů, jež měly být z úvěrů financovány. Trestní stíhání "dobrodinců" bylo neúčelné. Vylákání záloh s pomocí nekrytých šeků a směnek nepovažovali vyšetřovatelé za podvod. Úmyslnost jednání, zřejmou z opakování stejného postupu ve více případech, si zastřeli tím, že jednotlivé případy vyšetřovali zásadně odděleně, bez vzájemné spojitosti. O prokázání neprůchodnosti jejich "úvěrové procedury" se vyšetřovatelé ani nepokusili. Přes probíhající vyšetřování udělilo ministerstvo vnitra v r. 1999 jednomu z nich status uprchlíka a dnes již jej patrně mají oba.
Všechna trestní oznámení byla opakovaně odložena s tím, že nedošlo k trestnému činu. Stížnosti kontrolním útvarům úřadů vyšetřování a inspekci ministra vnitra na tom nic nezměnily. Názor vyšetřovatelů potvrdily všechny stupně státních zastupitelství. Běžným postupem prakticky nelze vyšetřování obnovit. Ti lidé přitom dále žijí klidně mezi námi, volně cestují s českým pasem do zemí, kam by jako ruští občané směli pouze s vizem, a není vyloučeno, že pokračují v nekalé činnosti.
Právě v této věci jsem se obrátil na ministra Rychetského s poukazem na zřejmé porušení trestního řádu vyšetřovateli při vedení (ne)vyšetřování. Až po jeho odchodu z úřadu mi pošta doručila zamítavé rozhodnutí vedoucího odboru trestního dohledu ministerstva. Ohradil jsem se, protože vyřizování těchto návrhů je výlučnou kompetencí ministra. Odpověděl mi pak znova pan náměstek JUDr. Josef Baxa, který v podstatě opsal mnou napadený dopis. Z jeho vyjádření cituji:"…rozhodnutí o odložení věci podle §159 trestního řádu nepodléhá přezkoumání Ministerstvem spravedlnosti z hlediska podání stížnosti pro porušení zákona…"
Trestní řád však v §266 (1) říká: "Proti pravomocnému rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo vyšetřovatele, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona."
Znám z vlastní praxe jiný případ, kdy pan ministr Motejl pojal úmysl podat stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí vyšetřovatele o odložení podle §159 tr.ř.. A 29. března Lidové noviny přinesly zprávu o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve prospěch stížnosti právě pana ministra Rychetského opět proti rozhodnutí vyšetřovatele podle §159 tr.ř.
Vidím zřetelný rozpor mezi vysvětlením zamítavého postoje ministra spravedlnosti k mé žádosti na straně jedné a trestním řádem a popsanými případy na straně druhé.
Zdá se mi, že ministr spravedlnosti v tomto případě měřil různým usvědčeným darebákům podle jiného lokte než zchudlému neúspěšnému podnikateli. Navíc ho podezírám, že v případě pozornost vzbuzujících stížností pro porušení zákona se řídil vlastní hlavou a srdcem, zatímco posouzení mé žádosti je výsledkem rutinního postupu úředního šimla ministerstva, který vyplivne každé sousto, jehož pozření by mohlo přivodit zpochybnění papežské neomylnosti orgánů činných v trestním řízení.
Naše ztracené náboženství
Víte, proč se slaví Velikonoce?
Shrnujeme komentář Poly Toynbee z pátečního deníku Guardian - zdá se nám značně aktuální i pro Českou republiku. Původně jsme vydali v BL v sobotu 14.4. po poledni, přebíráme do úterního vydání i pro čtenáře, kteří se k internetu o svátcích nedostanou.
"Díky Bohu, že je Velký pátek," vykřikl na jedné rozhlasové stanici discjockey. Promiňte mu, pravděpodobně nevěděl, co říká. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění v Británii, který provedla organizace MORI, neví 43 procent Britů, proč se slaví Velikonoce. Nic o tom netuší velké procento mladých lidí.
Možná že smrt a vykoupení nemají v dnešní společnosti dostatečně silnou marketingovou přitažlivost. Ale tahle nevědomost a ztráta kulturního dědictví vyvolává paniku ohledně krize kultury.
Jak se mohou lidé podívat na obraz či číst knihu z minulých staletí nebo pochopit cokoliv z historie, jestliže neznají tento základní křesťanský příběh - nemluvě o rozdílu mezi katolíkem a protestantem?
Bez základních znalostí o křesťanství je minulost uzavřená kniha. Mytologie, ikonografie, společné kořeny příběhů a myšlenek, to všechno chybí. Je možné, že vykoupení je téma spojované s dobou slunovratu, které křesťané ukradli z pohanského rituálu jara, ale jak může někdo ocenit hloubku emocí a obrovskou lidskost na tváři Vykupitele, vstávajícího z mrtvých v díle Piera della Francesca, aniž by rozuměl jeho příběhu?
Z překvapivého průzkumu veřejného mínění v britském náboženském časopise The Tablet včera vyplynulo, že jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo.
Ale člověk nepotřebuje víru, aby dokázal ocenit symbolickou hodnotu mýtu. Freud využil řeckých mýtů, Shakespeare použil celou řadu klasických a historických zdrojů, kde je nedůležité, zda šlo o pravdivé informace. Základní biblické příběhy jsou jedním ze základů západní kultury, bez nichž je většina západní kultury nesrozumitelná.
Bez základního porozumění náboženství se většina zpráv stává nesmyslná. Je nemožné vysvětlit politiku na Blízkém Východě nebo v Indii nebo v Pákistánu bez určitého porozumění judaismu, islámu a hinduismu. Nelze naprosto porozumět konfliktům, které se snažíme zvládat na Balkáně, aniž bychom měli určité povědomí o rozdílech mezi náboženstvími, která tam fungují jako umělé etnické identifikátory. Každý večer přináší zpravodajství záběry dalšího krveprolévání z prokletého města Jeruzaléma, oné nechvalně známé kolébky tří světových náboženství, která vyvolávají takové neštěstí. Kmenové zabíjení nemá smysl, pokud nerozumíme alespoň trochu náboženské problematice.
Dobrý ateista-agnostik je jistě potěšen, že organizované náboženství většinou z britského národního života úplně zmizelo, ale neměli bychom být potěšeni, že projevují Britové rozsáhlou nevědomost ohledně vlastní historie.
Je pozoruhodné, jak se britská vláda drží náboženství. Britové jsou dnes nesmírně sekularizovaným národem (48 procent Britů prohlašuje, že nevyznává žádné konkrétní náboženství, jen 7 procent občanů aktivně chodí do kostela a 3 procenta jsou aktivní muslimové a hindové), avšak britská vláda neustále dychtivě využívá potrhaných náboženských pozůstatků. Honí náboženství, jako by to byla zkratka k národní duši. Když prohlašuje ministr školství David Blunkett, že by chtěl rozšířit náboženské hodnoty celým britským školským systémem, anebo Tony Blair chválí náboženské organizace, vyplývá z toho, že samotné hodnoty New Labour jsou poněkud chabé. Zakladatelé Labouristické strany měli dostatečné množství morální energie i jasné politické a filozofické cíle, než aby se museli obracet k nadpřirozenu. Znamená dnešní situace Labouristické strany, že její představitelé nemají dostatečně nosné sekularistické hodnoty, že se musejí pro morální základ obracet k náboženství?
To, že současná Británie všeobecně ignoruje náboženství, asi znamená, že na náboženství skutečně už vůbec nezáleží. Jenže tyto starobylé instituce mají v britském životě pořád silný vliv.
Britské ministerstvo vnitra uvažuje o zavedení zákona zakazujícího náboženskou diskriminaci. Důsledkem tohoto zákona by bylo potlačení svobody projevu a výsměchu, rozšířilo by to existující zákony o "rouhání", které by měly být zrušeny. Minulý týden dostala státní statut nová muslimská škola v Birminghamu. Vzhledem k tomu, že různé křesťanské sekty mají také vlastní státní školy, stejně jako sikhové a adventisté, není možno zabránit ani dalším vírám, aby požadovaly i ony vlastní státní školy. Takové školy jsou svou podstatou diskriminační a jdou proti proklamovanému multikulturalismu dnešní britské vlády - přesto však labouristé slibují více takových škol.
Avšak vyučování o náboženství není totéž jako náboženské vyučování. Lidé potřebují určité historické porozumění různým světovým vírám, tento koncept však byl v legislativním zmatku v Británii jaksi ztracen. Kontroverzní zákon někdejšího konzervativního ministra školství Kennethe Bakera stále ještě nutí školy, aby se v nich každý den konala křesťanská bohoslužba. Natolik to rozčílilo učitele, že je to kontraproduktivní. Ale odpor učitelů zdá se vedl k tomu, že se teď o náboženství neučí nic, ani ze světské perspektivy - a v důsledku toho neví téměř polovina populace, proč slavíme Velikonoce.
Fabiánská společnost požaduje, aby zavedla Británie víc státních svátků. Máme jich v Evropské unii nejméně: Italové mají 15 svátků ročně, přepracovaná Británie má 8. Slintavkou a kulhavkou vážně poškozený turistický průmysl zoufale chce víc svátků, a tak chtějí fabiáni zavádět světské oslavy. Třeba svátek Williama Shakespeara? Anebo i ten je určen pro podobnou díru zapomnění, v níž už skončila bible?
Analýza Daniela Cora "Je manželství na ústupu?" je skutečně závažná
Vazeny pane Culiku,
snad pred tydnem prinesly Britske listy plny text a cesky vytah ze zpravy uverejnene v The Public Interest pod titulkem "Je manželství na ústupu?". Domnivam se, ze by bylo skoda, aby tema, propadavaje se "seznamem clanku" nakonec zaniklo v archivu.
Tema, pro nasince o to cennejsi, ze jeho autorem je Daniel Core, ředitel Newmanova ústavu katolických studií na McGillově univerzitě v USA a clanek je založen na jeho zprávě pro Ústav amerických hodnot. Text o to inspirativnejsí, ze mnohe postrehy jakoby jen decentnejsim jazykem popisovaly problemy, ktere probleskuji nekterymi projevy v poslanecke snemovne Parlamentu. Text s ohledem na okolnosti, nesporne autora determinujici, velice revolucni.
Dosti duvodu pro to, aby nas, zatim marne vzyvany "alternativni intelekt" reagoval. Nemylim-li se v hodnoceni vyznamu predmetneho clanku ja, protoze tu nejde o muj obor. Snad jen fakt, ze se o manzelstvi i otcovstvi domnivam (na rozdil od autora z ciste empirie :-)) neco vedet, mi neda, na tema alespon znovu neupozornit.
Nejsem si jist, svou odpovedi na otazku, polozenou tak, jak je v nadpisu clanku. Pres veskera (po staleti stejna) volani o upadku mravu si tim nejsem jist ani zdaleka.
Muj pritel, takto knez jedne liberalni cirkve mne - ne bez "postranniho umyslu" - cas od casu pozve do debaty svych ovecek, ktera nasleduje nektere mse. Tentokrat to bylo tema Svatost manzelstvi. Vekem zralejsi cast se zacala postupne sjednocovat v nazoru na "zpustle mladi", mimo jine na (slovy Mistra Wericha) nezodpovedne plození POTOMku - predTÍM. A že "... se pak berou, az kdyz musi...", coz jaksi drive nebyvalo, atd.
Velebny pan se nemylil, nevydrzel jsem. Nejsem ani naznakem naklonen rodicovstvi socialne nezralych jedincu, presto odsudek "... berou se, az kdyz musi", odmitam jednoznacne. ONI TOTIZ NEMUSI. Nikdo u nas jiz totiz nemuze dnes ty dva realne donutit, aby se vzali. Oni vskutku nemusi a berou-li se, cini tak velmi pravdepodobne i pod vlivem okoli, ale opakuji - oni jiz nemusi a cini tak - prisne vzato, dobrovolne.
A nepochybuji ani o tom, že cast jich vstupuje do manzelstvi zcela dobrovolne a rada, naopak smutna z toho, ze je vyvoj jejich vztahu predbehl. Upirat jim tuto dobrou, svobodnou vuli, je po mem soudu unfair. Manzele, kteri uzavreli snatek "potom" jsem proto v debate doporučil vynechat. Naopak, nezaujaty pozorovatel tu nemuze prehlednout (jakkoli socialne nevhodnou) jistou snahu, jakoby "povysit" svuj, zatim "nelegitimni" vztah prijetim manzelskeho slibu.
Nu, prohral jsem tam, "v zajmu zachovani farniho inventare" ovsemze. Nicmene otaznik za recnickou otazkou - titulkem clanku - doktora Coreho povazuji za duvodny.
Nedomnivam se, ze by bylo "manzelstvi na ustupu". Problem vidim jednak v neklesajicim poctu uskali, kterymi musi manzelstvi projit, jednak v neklesajicim poctu ucelu, ktere by dnes a v dohlednutelne budoucnosti melo naplnit. Manzelstvi bude nejspis predevsim nutno priznat "pravo" na reflexi podminek, ktere se omilaji v kdejakem kursu o rizeni - turbulentni dobu. Institut manzelstvi bud nebude nadale mozne nazirat staticky, anebo bude treba otazky, ktere se kolem institutu manzelstvi vyskytuji, zkoumat daleko podrobneji.
Význam letošní konference je pro Schlesingera mnohem širší, než jen vzpomínání a rozbor nedávno zpřístupněných dobových dokumentů. Umožnila totiž zároveň nahlas uvažovat “o současnosti a budoucnosti Fidela Castra, o stavu vztahů mezi Kubou a Spojenými státy a o možnosti národního usmíření po krvavé občanské válce”.
Fidel veřejný se mu tentokrát (na rozdíl od předchozí Schlesingerovy zkušenosti z roku 1992) zdál ztrácet sebekontrolu, když vedl nekonečné monology. Ale Fidel soukromý zůstává mnohem přijatelnější a přitažlivý se svým geniálním smyslem pro ironii, když naslouchá argumentům a odpovídá na ně. Jen jednou mu selhala paměť, když jsem se ho optal, kteří světoví státníci na něho kdy zapůsobili silným dojmem; neshledal žádného. Ve svých pětasedmdesáti je nejdéle působícím státníkem současnosti, zdá se být ve formě a plný sil. Kolem něho je spousta kývalů, ale jejich podlézavost - zdá se - na něho nemá vliv. Každý projev Kubánců na konferenci sice začínal holdem odvaze a moudrosti soudruha Fidela, ale Castro si nepěstuje kult osobnosti. Na Kubě ztěží najdete jeho portréty na plakátech nebo pohlednicích. Ikonou revoluce, vystavenou všude, je Che Guevara, zjišťuje Schlesinger.
Havana se mu po devíti letech jevila jako lépe prosperující. Dřív tu bylo plno cyklistů, dnes četné automobily tvoří málem dopravní zácpy. Schlesinger je opatrný v soudech o podvojném hospodářství, ale vnímal internacionální vůni dolarizovaného sektoru s jeho hotely, restauracemi a výletními místy. Castro mu říká “socialismus joint-ventures”, podniků se zahraniční účastí. Ale pokud jde o většinu, která žije mimo tento sektor, situace se v mnohém zhoršila.
Kubánci neakceptují embargo, vnucené Spojenými státy. Podle Schlesingera dokonce prospívá režimu, usnadňuje vysvětlovat probíhající privatizace a umožňuje Castrovi rozehrávat národní kartu, tak působivou pro jeho hrdý lid. Odvolání embarga by castrovskou revoluci vystavilo přílivu amerických turistů a investorů, americkým spotřebním statkům a masové kultuře. Proto místní disidenti, na rozdíl od anticastrovských fanatiků v Miami, jsou proti němu. Podle Schlesingera však Kuba pro Spojené státy není záležitostí mezinárodní politiky, ale ryze domácí. Florida je čtvrtý největší stát Unie a - jako ukázaly poslední presidentské volby - je lépe tam vyhrát. Obecně se soudí, že radikálové z Miami mají v rukách klíče k vítězství. Ale jejich jediným přáním, pokud jde o embargo, je jeho utužení. A bratr nového amerického presidenta je guvernérem Floridy.
Podobně, jak čínská lobby v letech 50. a 60., když po celou generaci paralyzovala americkou politiku vůči kontinentální Číně, kubánská lobby paralyzuje americkou politiku vůči Kubě dnes. Když Kissinger a Nixon navštívili Čínu, vyšlo najevo, že veřejné mínění vítá obnovení normálních vztahů mezi oběma zeměmi. Volební urny dnes naznačují, že většina Američanů je pro obnovení styků s Havanou, konstatuje Schlesinger. Letos jich tam poletí nejméně dvěstě tisíc. Zemědělsky orientované státy vidí v karibském ostrovu trh pro své přebytky. Obchodníci závistivě koukají na své kanadské, španělské, venezuelské a německé konkurenty, investující na Kubě. Dokonce Wall Street Journal je skeptický, pokud jde o embargo.
Ale stoupenci tvrdé linie nadále tvrdí, že jen další utužení embarga musí vést k nějakému svržení režimu, přestože tato politika byla čtyřicet let neúspěšná. Jako alibi mají lidská práva. Castro jistě není nějakým vzorem. Ale Čína nebo Saúdská Arábie, s nimiž Washington udržuje normální diplomatické styky v plném rozsahu, mají mnohem víc problémů v tomto směru, než Castrova Kuba.
Zatím to nevypadá, že by Bushova administrativa obnovila oficiální diplomatické styky s Kubou. Ale frekvence cest i ona zmiňovaná konference potvrzují, že neformální styky obou zemí každý měsíc zesilují, uzavírá Schlesinger.
Řadu jeho poznatků mohu potvrdit, ale i doplnit z jiných oblastí Kuby: Byl jsem tam letos v lednu a únoru třicet dnů jako turista a za své, procestoval jsem ostrov od západu na východ a pohyboval jsem se většinou mezi místními lidmi, i když v turisticky atraktivních místech. Poznamenávám předem, že jsem celou cestu od Viňales v západní provincii Pinar del Rio po Baracoa na východním cípu ostrova absolvoval autostopem.
V každé obci, nejčastěji před školou, je busta hrdiny národně osvobozeneckého boje před sto lety José Martího, jeho portrét je na nejběžnější kubánské minci v hodnotě jednoho pesa (necelé dvě koruny české). Na veřejných místech - v obchodech, barech - i v soukromých domech často visí portréty Che. To jsou dvě polohy, dvě ztělesnění idejí hrdé nezávislosti lidu, schopného v zájmu této nejvyšší hodnoty obětí, strádání a odříkání.
Málo jsem potkával kubánské bělochy, i když jich má být mezi obyvatelstvem nejméně dvacet procent. Ptal jsem se svých přátel v Santiagu de Cuba, kde jsem trávil nejvíc času, zda to není tím, že běloši mají v rukou politickou a ekonomickou moc na ostrově, ale nestaví ji naodiv, jen žijí jinde; mí přátelé s tím byli ochotni souhlasit. Kubánská společnost je asi v tomto smyslu segregovaná. Je však jistě segregovaná taky v jiném smyslu: turisté se pohybují na svých okruzích nebo plážích či korálových útesech, obyčejní Kubánci jsou pro ně jen jednou z pozoruhodností, ale takřka s nimi nepřijdou do bližšího styku.
Na přelomu ledna a února jsem byl ve vesnici Viňales, která dala jméno údolí, zapsanému pro své přírodní krásy mezi krajinné oblasti chráněné UNESCO: Z plochého dna údolí najednou trčí k nebi stametrové vápencové skály - mogoty, ve kterých jsou krasové jeskyně… Sledoval jsem s rodinou, v jejímž domě jsem byl hostem, večerní televizní zprávy, když se v nich objevil se souvislým vystoupením účastník mezinárodního setkání ekonomů o globalizaci a problémech rozvoje v Havaně, laureát Nobelovy ceny za ekonomii (1987) Robert Solow, který se s obdivem vyjadřoval o současné životní situaci po dlouhá desítiletí chudou zemí. Díky protibatistovské revoluci mají Kubánci obecně dostupné vzdělání a všeobecnou zdravotní péči, dětskou úmrtnost jednu z nejnižších. Moje země, která je nesrovnatelně bohatší, než Kuba, se tím chlubit nemůže. Kuba ale nepřestala být chudou zemí.
V Santiagu de Cuba jsem postupně bydlel ve dvou domech, patřících sedmdesátníkovi Josému, geologovi světového jména. Jeden večer vzpomínal na své zážitky z Prahy, kde byl na geologickém kongresu. Bylo to koncem srpna roku 1968… Já sám jsem v té době, v očekávání, jejíž příchod jsem odhadoval na začátek září, byl na dálnici mezi Benátkami a Milánem na cestě do Provence za malířem Otakarem Kubínem, neboť začátkem srpna se ještě zdálo, že ke spojenecké invazi dojde až na přelomu srpna a září. Autentické vzpomínky člověka, neovlivněného internacionalisty vzedmutým nacionalismem, byly i po tolika letech působivé. José však má ještě jednu zkušenost z Prahy. Bydlel v hotelu nedaleko terminálu Vltava. Měl u sebe sedmnáct tisíc dolarů v hotovosti na koupi laptopu. Bankovky vložil ráno mezi prádlo do skříně. Večer už tam nebyly, i když s ničím nebylo hnuto…
V Praze se spřátelil s tehdy mladým českým geologem Jiřím. Později na Kubě procestovali celou západní provincii, kde José působil. Ale s léty ztratili kontakt. José mi řekl jméno, pražský obvod. Našel jsem ho, pánové mají své e-mailové adresy a zřejmě již čile korespondují. José má totiž doma počítač, je připojen na síť a stále intenzivně žije - prací, návštěvami kolegů ze zahraničí, rodinou.
Mimochodem, jeho žena je “Číňanka” - Kubánci se totiž běžně identifikují podle výrazných genetických rysů, takže člověk s nějakým, byť malým dílem východoasijských rysů je pro ně “Číňan”, a tak podobně. Ona sama o Josém mluví jako o příteli, což může být dáno jazykovými problémy, ale spíš je to tak, že v kubánských rodinách má mnoho dětí jednu matku, ale více otců.
O autostopu, turistické infrastruktuře nepočítající s nízkorozpočtovými baťůžkáři, tanečnici salsy Irmě a jiných Kubánkách, bude-li zájem, ještě napíšu.
Teď ještě krátce zpátky na začátek: Šestnáctého dubna 1961 se na dvou plážích ve střední Kubě pokusili vytvořit předmostí kubánští contras. Neúspěšně. Především díky opoře, kterou měl nový režim mezi lidem. Taky díky hrdinnému odporu kubánských vojáků a milicionářů. Malým dílem k tomu přispěla také informace o vojenských plánech organizátorů invaze, kterou podle tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka získala československá rozvědka a poskytla ji včas kubánské straně. Možná, že se to odehrálo právě tak, jak popisuje kubánský deník Juventud Rebelde a shrnuje zpravodajství ČTK dne 20. dubna 1998: Kubánská vláda byla do nejmenších podrobností informována o výsadku žoldnéřů… Hector Gallo (75), tehdejší druhý tajemník kubánského velvyslanectví v kostarickém San José, nyní tvrdí, že obdržel od neznámé osoby zašifrovaný dokument o podrobnostech připravované operace, a odděleně šifrovací klíč. Tolik z obsahu zprávy ČTK. Nu, jsou i u nás pamětníci, třeba se vyjádří. Pokud někoho najdu a něco zjistím sám, dám čtenářům Britských listů vědět.
Film Jízda je plytký, ale pornografie to není
Vážený pane Čulíku,
přiznávám, ze mě docela zaujala diskuse, která se v Britských listech vede o
filmu Jana Svěráka, mám ovšem pocit, že, podobně jako v mnoha jiných
případech, trpí na jedné straně bombastičností ("opět jsme se dotkli
neuralgických míst českého národa"), spojenou s argumentačními výpadky
zásadního charakteru.
Film Jízda považuji za dílo dost nehorázně
přeceňované, v podobném smyslu jsem o něm i před lety psal.
Mám za to,že
se v něm bezradnost nenápadně přeměnila z tématu v tvůrčí metodu, vadí mi na
něm rádoby efektní předstírání zhusta nepřítomné hloubky, velmi konvenční
představa "nekonvenčnosti", pro část českého filmu typická selankovitost a
další věci (pronásledovatel hlavní hrdinky - černě oháknutý Filip Renč v
černém autě - je například vysloveně směšný).
Jižní Čechy, snímané dost
reklamní optikou se ve filmu mění v jakousi českou verzi Marlboro Country.
Filmu odpovídá i hudba skupiny Buty - řemeslně zručná a navíc se "tváří",
zároveň je ale banální - takový mírný pokrok v mezích zákona.
V recenzi
Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat charakterizoval Andrej Stankovič "odvahu"
tvůrců tohoto snímku pomocí Kierkegaardovy metafory o bruslařích, kteří
narozdíl od publika přesne vědí, kde je led dostatečně silný, aby je udržel
a kde ne. Proto jsou schopni obecenstvo ohromit jízdou, která působí velmi
odvážně, nic skutečně riskantního na ní ale není.
To přirovnání velice
přesně sedí i na Jízdu. Naráží-li Jan Čulík na mělkou "pohodovost" tohoto
snímku, je podle mého blízko pravdy.
Sporná esej Christiny Birdové je však, obávám se, velice špatná. Je to na
druhou stranu studentská práce a z toho titulu si zaslouží značnou míru
shovívavosti. Poněkud nepochopitelný je ovšem postoj učitele, který by měl
být schopný odhalit elementární nedostatky práce a s autorkou na ní dále
pracovat. Namísto toho však vynáší její údajnou "pečlivost" a přičítá textu
závažnost, již vskutku nemá. Esej Christiny Birdové je text stylistický
chabý (možná na tom má část viny i překlad) a myšlenkově značně řídký.
Většinou jen popisuje viděné, kritické, soudy, dá-li se to tak nazvat,
většinou zůstávají na úrovni konstatování typu "film tu a tam obsahuje prvky
humoru a symboly české národnosti". Základní teze Birdové, podle níž je
Jízda v podstatě pornografická, je ovšem neudržitelná a autorka ji nedokládá
žádným relevantním argumentem. Vychází z definice pornografie jako
"explicitního líčení nebo ukazování sexuálního aktu, jehož účelem je vyvolat
erotické a nikoli emocionální nebo estetické prožitky." Při dokazování
údajné pornografičnosti Jízdy se ovšem definice, z níž vychází, vůbec
nedrží. Záběry, jimiž argumentuje, totiž vůbec nejsou oním "explicitním
zobrazením", jež definice vyžaduje - snad s výjimkou obrazu kopulujícího
hmyzu, který by s trochou dobré vůle bylo mozné označit za "pornografii pro
zoofily".
Jinak se dočteme o "Radkově nahém zadku", mozném erotickém výkladu
přítomnosti ohně nebo vody, sexuálních narážkách - tedy o ničem, co by šlo
označit za "explicitní ukazování sexuálního aktu".
Právě hranice mezi
"explicitním zobrazením" a slovní nebo obrazovou "narážkou" je přitom
hranicí mezi tím, co je a co není pornografie (z definice ostatně vyplývá,
že ani to explicitní zobrazení nemusí být nutně pornografické, pokud jeho
účelem není vyvolat prožitek výhradně erotický). Birdové stačí mechanicky
provedený výčet obrazů a zvuků, které by mohly mít sexuální podtext - mnohé z
nich jej jistě mají a jsou to narážky dost polopatické.
Pokud bychom ale
její metodu dovedli ad absurdum, mohli bychom dojít k tomu, ze pomalu
největší porno všech dob je kdysi populární katastrofický film Tyčící se
peklo - je tam přece hořící mrakodrap (falus obrovských rozměrů) a mraky
hasičů se stříkajícími hadicemi. Pokud bychom přijali pohled Christiny
Birdové, zakrátko bychom došli k tomu, ze pornografie je skoro všechno a
pojem "pornografie" by tak ztratil jakýkoli obsah.
Jízda se strefila do nálady doby
Ondrej Stindl psal o Jizde v dobe, kdy ji vsichni chvalili, on jediny tenkrat rekl, ze to snad neni tak potreba, v cemz mel pravdu.
Mela jsem ted cas si precist i tu Pecinovu recenzi, ja myslim, ze ma pravdu, ze je to generacni vypoved, proto ten film mozna tak zurive branim, ze ma pravo na existenci. Docela me pobavila ta pohadkova interpretace, jak vystrizene z Proppa, mne se vsichni smali, kdyz jsem rikala, ze se to cele musi brat jako pohadka, cele jako spis "stav mysli" dvou zkourenych kluku, coz podle me bylo naznacene hned v zacatku, jak se vydaji porad rovne, a pritom, (po neuveritelne dlouhem obraze na cestu lesem) se znovu objevi na konci cesty a znovu projizdi tou samou cestou lesem a v te chvili tam potkaji u prikopu tu divku, v te chvili uz je to cele mimo realitu...
To, ze je to cele hra (nebo jen jejich sen), se tam objevuje casteji, divka mluvi o tom, ze ON ma pistoli a vzapeti vidme malou pistolku na jeho klickach od auta, atd..., takova ceska hra na kovboje (viz ono vloupani se do vlastni chaty)...
Nechci se opakovat, ze Jizda patri do ceske kinematografie, i kdyz to neni hlubokomyslny film, ani nikterak vyrazne neposunuje nikam filmove umeni, neprinasi zadne zajimave prvky, ktre by obohatily cesky film a dale se rozvijely atd....
Ne, ale dovedu pochopit touhu Jana Sveraka a Radka Pastrnaka si natocit lehky letni film, takovou etudu, za milion, co neni moc, se pokusit zaznamenat neco z pocitu sve generace.
Pro spoustu lidi byla prvni leta po Listopadu neuveritelne tezka, uspech toho filmu si vysvetluji prave v jeho lehkosti. Bez problemu, letni vylet napric Cechy, trochu te nasi ceske malebne krajiny, naprosto pitome povidani o nicem, jedna velka hra (jako napriklad vloupani se do vlastni chaty).
Dialogy jsou pitome, ano, vsak taky ani jine byt nemaji a nemuzou, kluci celou cestu kouri travu a jsou obrazem, az trochu karikaturou, ceske pohodovosti. Cely ten film je vlastne serie videoklipu, a jako takovy je to povedeny, i kdyz nekdy je cela ta pohodovst az neuveritelne tahla.
Film ale patri do kursu o vyvoji ceske kinematografie, je to svou jednoduchosti ojedinely snimek, je to mozne to videt jako pokus o novy videoklipovy "muzikal".
Sverak a Pastrnak si splnili sen, udelat si cesky road movie, kdyz jsme tu spravnou dobu pro takove filmy kvuli komunismu propasli, pojali to tak, ze po cesku by to mel byt pohodovy film o nicem (dobre, o jejich sexualnich predstavach... nechci rozbirat dej filmu, to uz mame na nekolika stranach predeslych) a s chytlavymi pisnickami, a na to maji nezadatelne pravo, je to jejich film.
A ze byl tak popularni - evidentne se trefil do nalady doby, bylo ten rok opravdu parne leto.
Mozna spolecnost, vystresovana z nastupu "kapitalismu", vsichni ti novi podnikatele stejne tak jako ztraceni intelektualove zrovna takovy film potrebovali, a proto ten uspech.
Proboha, budme radi, ze je nejaky cesky reziser schopny natocit i lehky film a ne jen hlubokomyslne obrazy z dejin a vizionarske epopeje .... Do kina preci nechodime jen trpet a premitat o utrpeni a vine a trestu.
Jízda: Ani nespecifikované kulturní rozdíly neudělají z výborného filmu pornografii
Odhalení potměšilých sexistů
Před lety, bohužel už před mnoha lety, jsem se coby mladý redaktor na nějaké společensko kulturní akci vzdělanecky a důležitě zeptal jednoho provincionálního malíře něco ve smyslu, proč se v jeho obrazech tolik pere realismus s imaginismem a byl jsem na tu otázku docela hrdý. Mistr se na mne podíval a odpověděl mi, abych neblbnul, řekl jasně co se mi líbí nebo nelíbí, ale abych nemluvil o věcech, kterým moc nerozumím a kterým vlastně moc nerozumí ani on. Udělal mi tím dobrou službu, pochopil jsem co je hloupá povýšenost a co zdravá pokora v přístupu k uměleckému dílu. Škoda, že jej nemůžu seznámit s autorkou eseje, protože už jsem jej nějak ztratil z dohledu. Ale vraťme se k tomu odhalování skrytých pornografií.
Jako seminární práce je to zajímavý pokus, i když jednoznačně určený zadáním a myslím, že by jej různí vysokoškolští učitelé hodnotili různě. Něco jiného ovšem je, když se z toho vytvoří poselství upachtěné světlonošky a potažmo redakce k zabedněncům z postkomunistické Dolní Lhoty s narážkou na kulturní rozdíly. A ještě se naznačí jakési neuralgické body, které vyvolávají přecitlivělé reakce. Proč by se na to, když někdo plácne, nemělo reagovat?
Z práce slečny Birdové na mne dýchlo kouzlem myšlení byvších úředních arbitrů elegance přes myšlení a potvrdilo obvyklou přímou úměru – čím větší, řekněme jednoduchost, tím větší suverenita, tady snad omluvitelná mládím. Mladí filistři, sami netvůrčí, ale obratní a schopní, se vyskytují v každé generaci. Tahle neupřímná účetní nahých zadků a průhledů na kalhotky, by mohla být jednou ozdobou jakéhokoliv partajního sekreteriátu, ale, jak se říkávalo, za to tak docela nemůže, nemá to ze sebe. Když svěsí křídla ideologického vzmachu a použije vlastní důvtip, přezíravou suverenitu rychle ztrácí, jak ukazuje posledních deset řádek práce.
Myslím v Běsech říká stará kněžna Stavroginová, že komunisté jsou sice proti bohatým, ale mluví pořád o penězích. Zrovna tak nevycházím z údivu, jak jsou bojovnice proti sexismu z jejichž manuálu zřejmě autorka vycházela, neúnavné v jednostranném nahlížení všeho právě z tohoto úhlu, v rozpatlávání obscénních detailů daleko více, než se dělo v předmětné záležitosti samé a občas mám dojem, že by si ve svatém nadšení nejraději narazily na hlavu prezervativ jako frygickou čapku. Jak se potom divit, že lákají následnice. Za mého mládí se dívky, prý aby překonaly erotické napětí, nezadržitelně chichotávaly. Bylo to celkem půvabné a dala se o tom psát poezie.
Jako příslušník generace, která už dost pamatuje, musím s jistým studem přiznat, že mne také při prvním shlédnutí film Jana Svěráka poněkud iritoval, i když zároveň upoutal. Pak jsem zjistil, že se dá vidět docela dobře dvakrát a možná víckrát, a to se mi nestává často, zvláště v poslední době u anglosaské produkce, která začíná být do té míry stereotypní, oč asi víc vládnou ve studiích a nakladatelstvích kastrační nůžky v nerozpačitých dámských ručkách. /Ale třeba nejsem napojen na správné prameny/. Film má své poselství a přes všechna nabízející se pokušení je v erotice spíše uměřený. Cožpak ta studentka nechodí do kina a nemá srovnání? Třeba s některým odpovídajícím generačním filmem anglické kinematografie, jestli se ovšem najde nějaký na této úrovni. Co kdyby v tomto smyslu svou práci dotáhla? Nebo analyzovala kriminální stupiditu záplavy produkce typu Brutálních Nikit, jako výraz postcivilizačních projevů anglické mládeže? Samozřejmě, dělala tohle téma a udělala je takhle. Ale o tom posledním by možná věděla víc a jako téma je to bezesporu podstatně naléhavější, zvláště, když se zajímá o problémy globalizace.
Nelogická a tendenční je analýza nedostatečného prostoru pro aktivitu hlavní hrdinky. Vždyť se tam v podstatě točí většina věcí kolem ní, jednoho chlapa zabije úplně, zbylé dva hrdiny jen náhodou ne, manipuluje se všemi – to mi nepřipadá jako ušlápnutá role v pozadí. Ale hlavně – ta hrdinka taková má být. Posuzování nikoliv uměleckého ztvárnění, ale toho, jaká postava byla ke ztvárnění vybrána, co si měl autor nebo režisér myslet nebo nemyslet, je jedním ze základních přístupů totalitní kritiky, např. socialistického realizmu. Ostatně pisatelka si nerozumí a na jiném místě zase aktivitu hrdince přiznává, ale nelíbí se jí, takže ji nepočítá.
Obdobou staropanenských moralit, novelizovaných vulgárním freudismem, mi to připomíná jednu někdejší normalizační náměstkyni v televizi. Ta, protože nerozuměla ani životu, ani tvorbě, posuzovala také vše ideologicko statisticky – například jednu dobu se nesmělo v pořadech ČsT obcovat, ani v náznaku, kouřit a pít. Námitky, že alespoň pro padouchy a záporné postavy by to nemělo platit, že je nutné je nějak charakterizovat, nepřipouštěla.
Umělecké dílo by mělo být nad logikou, sdělovat víc, než je vyjádřitelné racionalisticky.To buď dělá nebo to není umělecké dílo. Ale není hlupák ten, kdo v něm ono sdělení najde – spíše naopak, zvláště, když těch prvních je tolik a nejen mladých a nejen z postkomunistického Česka. Jestliže mentálnímu fotbalovému fandovi nevysvětlíte působivost klavírního koncertu, vyhlásíte Čajkovského za dekadenta? Tenhle způsob umělecké kritiky jsme zažili a proto ta reakce v BL, i když podle mne spíše vlídná a nijak podrážděná, jak by si naopak o to sebevědomější oč nezralejší pokus zasloužil. Což kdybyste té studentce dal k analýze třeba Hamleta, aby na něj použila stejný způsob zkoumání? Anebo promítl film studentovi, který je schopen vlastního názoru a zaujal by k protagonistům bezprostřednější postoj ?
Film Jana Svěráka patří k dílům inspirovaným. Naštve leckoho a právem – nadaný mladý režisér má co sdělit. Jestli mu někdo vyčítá působivé atmosféry nabité erotickým napětím, aniž by ve filmu byly postelové scény, které by v dnešním srovnání stály za řeč, neví o čem mluví – nehledě na mistrovství, se kterým /i s ohledem na mimořádně nízké produkční náklady/ byly tyto sekvence zvládnuty. Já, ale to je jeden z možných výkladů, bych ve filmu viděl v podstatě poetický, baladický příběh o mládí, jehož představitelé, pravda, nejsou zrovna chloubami své generace, mládí, které osudově přitahuje nebezpečí a tance na kraji propastí, svoboda jednání dovedená ad absurdum, až se někdo z nich spálí a oni vystřízliví. Idylické Čtyři kroky v oblacích nebo krutější Jízda, revolta proti únavnému běhu všedních dní končí vystřízlivěním. Je možné zažít opojení můry mířící do plamene, ale nejspíš zato zaplatíte. Krása života je i v děsivosti toho co nabízí. Skutečná volba je závratná hra, v níž můžete všechno získat i ztratit. My už ten stříbrný vítr, poněkud generačně modifikovaný /ale oni vlastně Ratkinovi kamarádi byli také pěkná čísla i podle dnešních měřítek/ už neslyšíme, profesore Ramlere, což?
Pro někoho tam toho může být víc nebo míň, tohle zapůsobilo na mne. A zajímalo by mne, co by si o tom filmu a těch klucích, kteří jsou konec konců jakoby jejími vrstevníky, ta dívka, když by odhlédla od naučených klišé, doopravdy myslela. Je přece mladá, má přece vlastní city, vlastní prožitky. Přece pořád nebojuje. Přece ji sex doopravdy tak neuráží. Protože to, co předvedla, je nejspíše chytrácká verze brýlatého studenta s rudýma ušima pro pana učitele. Jestliže ovšem to všechno ta mladá dáma myslí vážně, nemám tolik zlomyslnosti, abych Vám ji, ve vaší staré dobré Anglii, přál jako budoucí ministryni kultury. Stejně už mám dojem, že se osvědčený a obdivovaný britský smysl pro nadhled a humor v poslední době, alespoň z toho, co se k nám dostává, nějak vytratil.
Poznámka JČ: Esej Christiny Birdové přirozeně naprosto nevypovídá nic o jejím vlastním vztahu k sexu. Ani by to nebylo na místě.
Oznámení:
Podpořte Výbor na obranu nespravedlivě stíhaného Mária Banga
Ve slovenském tisku a v televizi se před časem objevily zprávy o vraždě mladého člověka, který bránil spoluobčany před zloději. Reportáže měly nasměrovat veřejné mínění proti "pachateli" - Máriu Bangovi.
Ve skutečnosti se případ odehrál docela jinak.
10. března 2001 cestovali autobusem na trh na bratislavské Petržalce 18-tiletí romští bratři - Edo a Mário Bangovi se svou matkou. Edo seděl v autobuse od své rodiny odděleně a vyhlédl si jako svou oběť jeden mladý příslušník hnutí skinheads. Když Edo vystupoval, bezdůvodně ho napadl. Mário, který to viděl, přispěchal bratrovi na pomoc a 5x bodl útočníka nožem (útočník měl vlastní zbraň, která byla po rvačce nalezena na ulici). Potom bratři přivolali na místo činu policii a počkali na ni.
Všichni byli předvedeni na policii. Při výslechu se policie chovala velmi hrubě, a když jejich matka požádala o vodu, nazvali jí "cikánskou p…". Mária obvinili z trestného činu ublížení na zdraví a uvrhli ho do vyšetřovací vazby. Mezitím skinhead ve věznici zemřel a Máriovi hrozí trest vězení v délce 5-12 roků (chtějí čin překvalifikovat na vraždu).
Soudce rozhodl o uvalení vazby proto, že prý hrozilo, že na svobodě "bude v trestnej činnosti násilného charakteru pokračovať", protože "vyrastá v ťažkých sociálnych podmienkach, ktoré nemajú žiadnu perspektívu zlepšenia a pod vplyvom ktorých narastá jeho agresivita..." (přesná citace). Státem přidělený obhájce navíc rodině poradil, aby si radši zaplatili soukromého advokáta, protože on nebude mít na Mária čas…
Navíc byl do sousední cely přidělen jeden skinhead z Čech, kamarád zemřelého, který Máriovi vyhrožoval, že až z vězení vyleze, dostane odplatu.
Zde je třeba říci, že oba bratři byli obětmi rasismu již několikrát. V roce 1997 byli např. napadeni 10 skinheady a Edo byl týden v nemocnici (má i lékařskou zprávu, policie v této věci nic neudělala). Po celé roky byli svědky rasismu a museli se často skrývat a utíkat před pronásledovateli.
Sdělovací prostředky uspořádaly kampaň proti Máriovi. Na TV Markíza např. byla na počátku uvedená zpráva, že onen mladý rasista nebyl skin, jen mladý člověk (kvůli svatozáři se dokonce objevilo, že byl ještě panic), který upozorňoval cestující, že Edo a Mário v autobuse kradou…
To se dá ale snadno vyvrátit.
Minimálně 8 svědků popsalo skutečný průběh rvačky, sami nazývali vyústění nepřiměřenou obranou.
Oba bratři byli také známí antifašističtí aktivisté. Zorganizovali pochod mládeže proti fašismu, účastnili se odborářských protestů v Bratislavě, Mário osobně podpořil odpor obyvatel v jednom domě na periférii Bratislavy, které chtěl dát vystěhovat spekulantský majitel.
Podařilo se také sehnat svědectví, že rasista byl aktivním členem hnutí skinheads, např. od dalších napadených, skinheadi se také účastnili jeho pohřbu…
Neospravedlňuji ztrátu jakéhokoliv lidského života. Případ Mária Banga je však případem více než zavánějícím rasismem, který je na Slovensku vůči Romům znám.
Média v tomto případě naprosto nesplnila svou úlohu o objektivním zpravodajství, ale posloužila k dalšímu prohlubování rasové nenávisti (nechci spekulovat, v čím zájmu…).
Na Slovensku vznikl Výbor na obranu Mária Banga, P.O. Box 178 (E.Bango), 850 00 Bratislava 5, e-mail: freemario@post.sk, http://webpark.freemario.sk, kam můžete zasílat dotazy i solidární dopisy.
Morální podporu můžete zasílat i Máriovi - Mário Bango, Ústav na výkon väzby, Chorvátska 5, Priečinok 1077, Bratislava 812 29
David Prokop
