Co je nového v České republice

1. Částky uváděné jako rozpočty jsou vesměs poměrně nízké, takže to působí dojmem, že spíš než o náklady se jedná o dílčí rozpočty, které berou v úvahu pouze část nákladů na výrobu jednotlivých pořadů. Pro vzájemné porovnání, o něž nám šlo především, však poskytnuté informace postačují.

2. Připouštíme, že ČT mohla v minulosti uzavírat takové smlouvy s dodavateli pořadů, které označily cenu plnění za obchodní tajemství. Proto neprotestujeme, že tato čísla televize nezveřejnila. Nehorázné však je, jestliže ČT se stejným odůvodněním utajila i nákladovou strukturu interně vyráběných pořadů: tyto údaje nemají s obchodním tajemstvím vyplývajícím ze smlouvy nic společného. Proti neoprávněnému odepření informací proto podáme na ČT žalobu.

3. Přímo ukázkovým porušením zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím je odpověď na náš dotaz, jaký plat dostávají v ČT zahraniční zpravodajové:

   Vzhledem k tomu, že smluvní mzda zahraničního zpravodaje je stanovena s ohledem na hodnotu spotřebního koše v zemi působení zpravodaje, informace o průměru na této pozici by neměla dostatečnou vypovídající hodnotu.

   V zákoně samozřejmě nestojí nic o tom, že by se měly poskytovat pouze informace s dostatečnou vypovídací hodnotou - je přece na žadateli, aby získané informace interpretoval, jak uzná za vhodné! Domáhat odpovědi prostřednictvím soudu se v tomto bodě nebudeme, ale zeptáme se v BBC, jestli i tam dostávají zahraniční zpravodajové platy podle komunistické zásady "každému podle jeho potřeb" (tj. zda reportér v Barmě má desetinový plat proti reportérovi v Holandsku), nebo zda jsou případné zvýšené náklady kompenzovány civilizovanějším způsobem. (TP)

Překvapily mě odpovědi na otázky, které jste dostal od ČT. I vzhledem k tomu, že mám k dispozici - pravda ze srpna 2000 - zhruba stostránkový dokument Financování České televize. Tam mj. stojí, že Kinobox stojí 173 tisíc na jeden díl. Pro srovnání: Investigativní publicistika Klekánice má na jeden díl v průměru 82 tisíc korun.... Možná ovšem tato čísla (jejich porovnání) jsou mírně zkreslující, protože jde o náklady "které jsou smluvně vázány na autorství a vysílací práva mimo ČT"

Omyl, nejde o pořady, ale o "společenské postavení" jejich tvůrců: Kdyby Kinobox natáčel Petr Bohuš a Klekánici Petr Vachler, bylo by to s rozpočty naopak. (TP)

Tohle neni ta stezejni otazka, daleko dulezitejsi je,jak lekar informuje pacienta, trpiciho nevylecitelnou, k smrti vedouci chorobou. Dnes byva zvykem, zejmena v nemocnicich, kde lekar nema k pacientovi uzsi osobni vztah, ze je mu bez obalu sdelen jeho stav i prognosa. Jako duvod se vetsinou uvadi, ze je nutno dat pacientovi moznost, zaridit vcas sve zalezitosti, jako dedictvi a pod.

Pro me tohle byla vzdy velmi tezka uloha, vyzadujici mnoho taktu a psychologie. Rika se, ze naposled umira nadeje a tuto se nema pacientovi brat. To neznamena, ze se ho o vaznosti jeho stavu nema informovat, jde pouze o to, jakym zpusobem. Tuto ulohu ma skutecne jen osetrujici lekar. Pokud pak jde o lekarskou dokumentaci, neni duvodu, proc ji pacientovi nedat k disposici, konecne se zde jedna o jeho osud. Otazkou zustava, zda pohled do ni muze nahradit rozhovor s lekarem, nebo zda pacienta vice zmate nez informuje.

Resit tuto zalezitost zakonem, o nemz rozhoduji vetsinou medicinsti laici, je tezke, ne-li nemozne. Stat se svymi zakony nemuze zasahovat do posledniho koutu lidske spolecnosti, kde existuji mnohe problemy, ktere zakony resit nelze.

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Jan Čulík

Clive James je britský novinář australského původu, je to literární kritik, spisovatel a mezinárodní televizní celebrita. Tento týden navštívil filmový festival Academia Film Olomouc, kde se mimo soutěž promítaly některé jeho filmy: rozhovor s Mel Gibsonem, pokus o interview s Naomi Campbellovou (která ho nechala na rozhovor tři dny čekat) a reportážní film z Kuby. Pro Britské listy s ním hovořil Jan Čulík.

Já zas tak slavný nejsem. Velká celebrita je Michael Jackson, já jsem jen malá celebrita. Ale je dobré, abyste už byli trochu známí, než začnete dělat dokumentární filmy. Je to totiž nedobrý způsob stát se slavným tím, že při každé příležitosti strkáte hlavu na televizní obrazovku jen pro to, abyste se stali slavným. To je chyba. Já jsem obyčejně na obrazovce jen v těch případech, kdy se ve filmu děje ještě něco jiného. Nejsem tam jen proto, abych dělal mluvící hlavu. Nerad mluvím přímo do kamery. Zaprvé je to nesmírně nepružné. Princip je říct to, co potřebujete říct, v komentáři, a objevovat se na obrazovce jen v akci. Nejste tím vázán tím, co jste řekl na obrazovce. Protože jestli začnete psát scénář, než přijedete na místo filmování, a odříkáte to pak do kamery, už se to pak nedá změnit. Je to velká chyba.

Ano, je v tom rozpor. Nemohu si pomoci, je to fakt. Co mám dělat. Nemyslím, že existuje řešení. Jsem přesvědčen, že sláva je v mnoha ohledech absurdní věc, ale docela se mi to líbí. Je nutné ovšem neustále, znovu a znovu "slávu" podvracet a likvidovat. Určitě v mém vlastním případě. Snažím se být co nejlidštější.

Například nedělám věci, které dělají celebrity. Nepožaduju, aby mi připravili v hotelu speciální vybavení pokoje, nepožaduju zvláštní pitnou vodu v lahvích, jakou neprodávají, nejezdím luxusními limuzínami, nemám rád jejich zápach. Většina ostatních lidí, k nimž pociťuji respekt, se chová taky tak. Žijí nenápadně a skromně.

Jmenuje se "Korálový útes po bouři". Je to metafora pro kulturu. Domnívám se, že kultura roste pomalu jako korálový útes. Vyžaduje mnoho mrtvol, které jí poskytují jen podpůrný systém pro mnoho květin, které pak vyvolávají pozornost. Týká se to každé kultury. Zdá se mi, že se dá studovat, jak je daná kultura vytvořena, jakou má strukturu, teprve až když se ta kultura rozpadne. V tu chvíli jsou totiž už k dispozici její volné kusy. Dokud nemáte možnost studovat všechny ty jednotlivé kusy samostatně, neuvědomíte si, jak spolu vlastně souvisejí.

To nebezpečí existuje. Jsem však přesvědčen, že přesto vzniká důležitá oblast pro studium, zejména ve dvacátém století. Po rozkladu německy mluvících kultur, po rozkladu rusky mluvící kultury po roce 1917 například.

Ono je to spojeno. Často jste svědkem toho, že si kultura myslí, že bude moci kvést za jakéhokoliv režimu, ale ono to nejde. Pro kulturu jsou potřebné určité politické podmínky. Stejně jako my potřebujeme vzduch a určitou teplotu, abychom mohli existovat, potřebujeme teplo Slunce a určitou teplotu, jinak nemůžeme žít, kultura potřebuje určité politické limity určité podmínky.

No, to se právě snažíme zjišťovat. To jsme zjistili ve dvacátém století. Například, v určitých etapách dvacátého století si lidi mysleli, že není potřeba demokracie, že je možné ji nahradit něčím lepším. To si myslela pravice i levice. A bylo to špatně. Bohužel jsme museli prožít všechna ta traumatická historická období, abychom si uvědomili, že je to špatně. Nebylo to zjevné na první pohled. Všechny nejlepší mozky si myslely, že je demokracie už odkecaná. Koncem třicátých let byli přesvědčeni i levicově centrističtí liberálové, vůbec ne úplně levicoví, ani to nebyli komunisté, že se kapitalismus rozloží a demokracie taky, a že vznikne určitá forma totalitní společnosti. A to byli ti nejchytřejší lidé. Takže i případ nejchytřejších lidí dokazuje, že je nutno zjišťovat experimentálně, jak je to s těmito skutečnostmi.

Absolutní.

(Smích.) No, je to přirozená reakce. - Dal jste mi trojdílnou otázku. K první části. Ano, demokracie absolutně závisí na trvalé kritice. A to není moje myšlenka, to napsal Karl Popper.

Karl Popper formuloval tento koncept, když byl v exilu na Novém Zélandě v knize Otevřená společnost a její nepřátelé a v dalších knihách. Argumentoval velmi přesvědčivě, že každá společnost by začala velmi rychle trpět sklerózou, kdyby neexistovala u vládců schopnost přijímat kritiku, nebo ji alespoň vyslechnout.

Ano, byl. Každý by byl netolerantní v přítomnosti takového šílence, jako byl Wittgenstein. Nikdo ale nebude svědčit o tom incidentu pravdivě. Byly tam přítomny nejlepší mozky světa v té místnosti a každý říkal něco jiného.

K druhé části vaší otázky: Je možné, aby se člověk choval "příliš kriticky"? Mou první reakcí na tvrzení, že se chováte příliš kriticky, je, že pokud to tvrdíte, znamená to, že se nechováte dostatečně kriticky. Znamená to, že si stanovujete omezení, cenzurujete se, snažíte se určit, jen do jaké míry je rozumné něco kritizovat.

A k té univerzitě. Ta má asi legitimní strach, jaký má každá organizace, protože svoboda projevu má určité hranice. Neexistuje ve skutečnosti svoboda vykřiknout v přeplněném divadle "Hoří!" a my nemáme absolutní svobodu projevu.

Myslím, že je definována sama sebou. - Ne, to je špatná odpověď. V kultuře si odpovědný kritik musí zaprvé uvědomit, že kreativita, tvůrčí schopnosti jsou nade všechno. A kritiku sice umění nepotřebuje, ale kritiku i umění potřebuje civilizace. Tak bych to řekl.

(Smích) To je opravdu dost špatné, že?

- s tím, že se chovám jak šašek?

Je to strašně jednoduché, protože já se nad ty lidi necítím nadřazený.

Musím si to vždycky pořádně rozmyslet. Původní impuls je přirozený, ale strategie, jíž toho dociluji, je opravdu docela složitá. Musel jsem si ji vyvinout během celé řady let. Čím složitější je pojem, který se snažím veřejnosti komunikovat, tím ho musím udělat zábavnější. To je ta odpověď. Někdy natočím celý film jen pro to, abych rozpracoval složitou myšlenku. Například ve filmu o Kubě jsem se snažil vysvětlit lidem, že Castrova revoluce končí, že žila tak dlouho v důsledku Castrovy osobnosti, a tak dále. Je to docela těžké to jasně dokázat. Po celé délce filmu mám naplánovaný veškerý materiál, který musím zpřístupnit veřejnosti, aby mohla dospět k určitým závěrům, takže až to ve filmu řeknu, oni už na to předtím přišli sami. To je toho součástí.

Naprosto souhlasím.

Dělám spoustu práce sám osobně a celý researchový tým jede před natáčením do místa natáčení přede mnou.

Jsou to dva nebo tři lidi. A tráví tam v tom místě natáčení předem čtrnáct dní.

Ano, je to velmi drahé.

Ano.

Není to cenzura, je to automatické omezení možných témat, v důsledku úsilí maximalizovat diváckou sledovanost. I v Británii vlastně teď už neexistuje nic než komerční televize. Komerční televize existuje a BBC ji napodobuje, a není to už obráceně.

Ne, BBC 2 ne. Možná je bude mít nový kulturní digitální televizní okruh BBC 4. To je ale přímé popření původního principu veřejnoprávnosti BBC (kde se předpokládalo, že bude celý národ sledovat zároveň zábavné i kvalitní pořady, pozn. JČ; nová digitální BBC 4 bude nutně kulturním ghettem.)

No, to uvidíme. Možná zjistíme, že Murdoch zase všechny předstihl a jeho "Sky Arts" převezme diváky.

Ale já jsem na tu otázku neodpověděl. Ano, já televizi stěhuju. Já stěhuju svou část televize na jiné médium, na internet. Předpokládám, že tak do roku do dvou let se můj malý server se stane internetovou vysílací stanicí.

Zaprvé budu vysílat sérii talk shows, interviewů, v nichž budu hovořit s lidmi, s nimiž jsem vždycky chtěl natočit televizní rozhovory, ale nemohl jsem je dostat do televize, protože to nebyly pop hvězdy, ale třeba baletní tanečnice...

Jako například velká primabalerina z Covent Garden Deborah Bull, což je nádherná žena, senzační tanečnice a prvotřídní intelektuál. Píše vynikající knihy. Nesměl jsem ji interviewovat ve svém televizním pořadu, zatímco jsem směl interviewovat Gerri Halliwell, protože to chtěli televizní ředitelé.

Řeknu vám, že v tom pořadu, v němž jsem interviewoval Gerri, sledovanost stoupla o milion diváků. Takže diváci nesledují jen mě. V komerční televizi je pro sledovanost důležité, koho si pro rozhovor vyberete. Na internetu půjde nejvíce o kvalitu rozhovoru, protože se nebudeme muset snažit získávat ono dodatečné publikum různými triky nebo slávou. Budeme mít základní publikum, které se o toto téma bude zajímat.

Budu se snažit dělat průměrně nový pořad jednou týdně. Myslím, že to bude fungovat. Na to, abych mohl odvysílat půlhodinový pořad v televizi BBC nebo ITV, jsem musel pracovat v televizním středisku v kanceláři celý týden. Tohle dokážu za dva dny.

První věc, které jsem si povšiml, bylo to, že lidé pořád ještě dělají dokumentární filmy, v nichž reportér mluví přímo do kamery.

Ano, jako by přednášel. Většinou je to chlap. A dodám, ješitný chlap. Kdyby to, co říká, dal do komentáře, mohl by na obrazovce říkat něco jiného, mohl by se ukázat, jak dělá něco jiného. Jenže na to v těchto filmech není čas, protože je na obrazovce on. Takže si z toho dokumentárního filmu moc neodnesete. Nic v něm není, je prázdný.

Ano, obrazy jsou polovina řeči. Někdy jsou obrazy celá řeč. Mými oblíbenými místy v mých dokumentárních filmech jsou místa, kdy nemusím nic říkat. Všecko se stává jasným samo.

Počkejte. Viděl jsem ten o těch židovských hřbitovech ("Domy života" od Marie Šandové, pozn. JČ).

Kameraman v tom filmu chtěl divákům silně sdělit, že je kameraman. To je vždycky špatné.

No, že se kameraman vytahuje, aby dokázal, že je na místě. Pobíhá kolem, transfokuje sem a tam, dělá to a dělá ono. Je to prostě, co kameramani dělají, pokud jim to nezatrhnete. Mně trvalo půl života, než se mi podařilo zajistit, aby byla veškerá práce kamery neviditelná. Kameramanům se to nelíbí. Je to totiž pro ně velmi obtížné. Musejí pracovat dvakrát tak intenzivně, aby se jim podařilo učinit práci kamery neviditelnou. Ale uvědomil jsem si třeba, že je-li objektiv příliš širokoúhlý, zkresluje to obraz. A když zkreslíte obraz, divák si řekne, hele, tohle je nějaký stylizovaný záběr. A jakmile začnou uvažovat o tom, co je to za záběr, nedívají se na to, co je v tom záběru. Ten film o těch židovských hřbitovech by se měl používat ve filmové škole jako materiál k výuce, co je na něm špatného.

A druhá věc, která byla špatná: viděl jsem velmi dobrý historický dokumentární film, sestavený z archivních materiálů ("Selhání"od Pavla Štingla, o tragickém osudu mladého Slováka Viliama Gerika, parašutisty z Británie, popraveného v Praze po druhé světové válce, pozn. JČ). Ten archivní materiál byl ale využíván bez rozmyslu. Někdy je v takových filmech na konci oficiální omluva: "Použili jsme spoustu dobového materiálu pro vytvoření atmosféry." No, ale to jste dělat neměli. A ten materiál byl sestřihán příliš rychle, zejména fotografie následovaly po sobě strašně rychle, skoro jen po vteřině: to skoro vytváří stroboskopický efekt.

Takovéto dokumentární filmy teprve oživnou, když je kamera klidná. Možná, že to jsou jen mé předsudky.

Mně to zajímá. Zajímá mě to od sametové revoluce. Zajímalo mě to i předtím, zajímalo mě, co se děje v evropských zemích a nebyl jsem stoprocentně přesvědčen, že po pádu komunismu okamžitě vznikne pohádková demokracie. Věděl jsem, že budou potíže. A měl jsem dojem, že pokud se podaří nějakým národům je vyřešit, budou to Češi a Poláci. A zdá se mi, že Čechům to docela jde. Ale bude to dlouhá cesta.

Je to krutý trik osudu, ale je to právě v době, kdy přesně stejný pocit mají i plně rozvinuté demokracie. Možná je to duchem doby. Měli bychom si o tom ještě pohovořit podrobněji.

Jan Čulík, Olomouc

Bylo asi štěstí, že se v druhý den festivalu nálada v promítací síni radikálně proměnila. Přispěl k tomu hned zpočátku film rakousko-britského režiséra Fredericka Bakera "Stalin - Rudý bůh" (Velká Británie - Rakousko, 2000, 56 min.), natočený pro pravidelný kulturní pořad televize BBC "Arena". Vím, že je to nepopulární, doporučovat lidem v ČT studium toho, jak se dělají ve skutečném světě skutečné filmy, ale v tomto případě by se to opravdu vyplatilo - myslím, že by se studiem tohoto i dalších podobných filmů mnoho naučili o filmařské práci.

Film "Stalin - Rudý bůh" - bylo myšlenkově zaostřené dílo, byl to film s dokonale, inteligentně promyšlenou komunikační strukturou. Respektoval známý princip BBC, podle něhož se poskytuje prostor k vyjádření - bez komentáře - všem nejrůznějším názorům: k úsudku dojde divák sám na základě juxtapozice jednotlivých výroků a taky na základě obecného kulturního kontextu.

(Povšiml jsem si, jak někteří členové poroty si nebyli tímto přístupem vlastně příliš jisti: kdosi vyjádřil názor, že třeba tomu filmu rozumíme my Středoevropané jen proto, protože víme, co byl komunismus. Implicitně to vyjádřilo obavu, že třeba lidi na Západě nemusejí bez polopatického komentářového vysvětlení záležitosti rozumět. Byl to názor mylný. Struktura filmu i obecný kulturní kontext, na nějž film spoléhal, vypovídala sice nepřímo, ale tím přesvědčivěji o makabrózní hrůze stalinského režimu.)

Svým způsobem mi tento dokumentární film připomněl český dlouhá léta zakazovaný film ze šedesátých let O slavnosti a hostech. Ten film je studií lidské konformnosti Argumentuje, že si za totalitní útlak mohou lidé svou stádovitou kolaborací a  nevědomostí sami. Skoro tak daleko došel i film o Stalinovi, který rozsáhlou, ale pevně strukturovanou mozaikou o sovětském systému za Stalinova života i o jeho osobě přesvědčivě dokázal, že stalinismus byl za života Stalinova svého druhu hrůzným náboženstvím: absolutní vládce, pán nad životem a smrtí všech občanů Sovětského svazu, Josef Vissarionovič Stalin, byl Osud, Bůh - ruský národ ho tak vnímal a mnozí členové gruzínského národa ho tak vnímají dodnes. Film měl kruhovou strukturu - začínal a končil adorací Stalina obyčejnými lidmi v dnešní Gruzii - v kontrastu k tomu pojednával v hlavní své části, uprostřed, a stalinských hrůzách.

Film neměl vůbec komentář: byl rozdělen na etapy členícími, věcnými faktografickými titulky. Zaznamenával sociální fenomén v obrazech a ve výpovědích, často absurdních, ale respektovaných. Dobře to dokumentovalo, že mají tvůrci BBC základní demokratický respekt před názory obyčejného člověka. Jakkoliv se nám mohou zdát absurdní, právě tyto názory totiž vytvářejí svět.

Svět je možná šílený, ale to, že naši spolubližní vyjadřují často pro nás naprosto nepřijatelné názory ("Stalin byl velký hrdina, bude žít navždy") musíme respektovat - nemůžeme tyto lidi vyvraždit. Můžeme jen vyjádřit jiný názor a snažit se informovat o faktech a "zmenšovat vládu nevědomosti". Televize BBC nás vede k úvahám o těchto závažných záležitostech o podstatě plurality, že o těchto skutečnostech pokorně informuje - nic víc a nic míň.

Pak došlo opět při promítání ke kvalitativnímu poklesu, znovu jsme viděli dva filmy z České televize. "Zlatý poklad" (Martin Skyba, ČR, 2000, 28 min.) ničím originálním nezaujal, snad jen tím, že měl - jako většina filmů z ČT s nimi charakteristicky totožné, nepříliš ohrabaným písmem vytvořené úvodní titulky. Znovu se potvrdila interní televizní informace, že chudáci televizní tvůrci prý v ČT jiný typ písma nemají - pokud je režisér natolik rozmyslný, že chce vlastní grafické provedení úvodních titulků, aby odpovídalo žánru filmu, se zlou se prý potáže - jiný typ písma mu prý prostě nedají k dispozici. "Zlatý poklad" byl standardní, nepříliš z průměru se vymykající reportáž, přinášející v trochu zmateném sledu základní historická fakta. I zde byly interviewy realizovány poněkud neuměle, co do prostředí, osvětlení i práce kamery, ale filmy z ČT, které jsme viděli v první den projekce byly horší.

Zklamáním byl film Olgy Sommerové o Divadle Na zábradlí, které bývalo v šedesátých letech v samém ohnisku české kulturní aktivity (mj. tam měly premiéru hlavní hry Václava Havla) ("Zábradlí", ČR 2000, 58 min.) Film mi vlastně pomohl pochopit, jak je možné, že se bez informací, jen na základě přátelských styků tak nehorázným způsobem loni v prosinci sjednotila na podporu televizních vzbouřenců česká "kulturní fronta". Podstatou její struktury je, máme-li věřit Olze Sommerové, totiž zjevně kamarádšoft. Film Olgy Sommerové nebyl ani tak o tom, co pro českou kulturu znamenalo od šedesátých let Divadlo Na zábradlí - to Sommerová v důsledku své režisérské intelektuální ochablosti, nesoustředěnosti a nepořádnosti komunikovat nebyla schopna - ale o tom, s kým se který český herec či dramatik kamarádí a "jak je to pěkné".

Režisérce Sommerové chyběla základní soudnost. Urážkou slavné historii divadla totiž bylo to, že ji režisérka zarámovala současným kýčem, nepříliš kvalitním provedením představení "Kabaret", které se vynikajícím inscenacím ze šedesátých let naprosto nevyrovná. Kromě toho, ten, kdo zná, jak titulní píseň "Kabaretu" zpívá Marlene Dietrichová, těžko dokáže akceptovat v téže roli českou herečku s druhořadým hlasem. Je nevysvětlitelné, že si režisérka filmu o Divadle Na zábradlí nedokázala uvědomit, že zakotvením svého "Zábradlí" nynějším kýčovitým "Kabaretem" páchá křivdu na historii divadla, kterou nedokázala ve jejím plném významu divákovi komunikovat. Chyběla jí soudnost.

V porovnání s tím, jak byly vedeny interviewy v některých jiných dokumentárních filmech z ČT na tomto festivalu, obsahoval film "Zábradlí" alespoň v jednom místě určitou pasáž, kde se zdálo, že Sommerová vede rozhovory inteligentněji a dokáže je zajímavě proti sobě navzájem nastřihávat než jiní tvůrci. Byly to krátké rozhovory s Jiřím Suchým, s Ivanem Vyskočilem, Janem Kačerem a Liborem Peškem a v této etapě filmu bylo osvěžujícím překvapením, že tito lidé nežvanili: jejich výroky měly hlavu a patu, byly stručné, lakonické, a mohly vést k zamyšlení.

Sommerová si dala ambiciózní cíl: vytvořit svědectví o třech epochách v divadle Na zábradlí, kterým vévodily během doby tři divadelní osobnosti: Jan Grossman, Evald Schorm a Petr Lébl. Při plnění tohoto úkolu spektakulárně selhala. Film totiž není inteligentní, racionální analýzou toho, čeho divadlo Na zábradlí za čtyřicet let své existence dokázalo. Nic takového nekomunikuje. Je intelektuálně chabý a s klouzává k přátelskému klábosení "jako u piva" o tom, co se kdy v divadle mezi přáteli přihodilo.

Taková neformální svědectví o přátelských historkách mohla mít ve filmu přirozené místo, ale až v druhé, podružnější řadě, která měla být postavena do kontrastu s tím, co je hlavní: totiž s autoritativní analytickou informací o tom, co divadlo v jednotlivých svých etapách skutečně dokázalo. Ale o inscenovaných hrách jsme se dověděli nesmírně málo a i ukázky z dobových archivních záběrů byly nedostatečné. Kecalo se prostě, jak už to u některých českých "intelektuálů" bývá zvykem, žoviálně kolem, aniž by se kdokoliv pokusil vysvětlit, co fenomén Divadla Na Zábradlí znamenal myšlenkově pro vývoj české kultury.

To, co neuměla Sommerové ve filmu o Divadle Na Zábradlí, totiž vybrat výmluvné a analytické archivní ukázky, které by zdokumentovaly význam kulturního fenoménu, který mapovala, se v určitém smyslu líp podařilo Jaroslavu Bařinkovi ve snímku o někdejším brněnském studiu Krátkého filmu ("Kraťas Brno, ČR, 1999, 28 min.) Vybrané citace z archivních materiálů dnes dávno zaniklého studia byly dobře reprezentativní a značně výmluvné. Bařinka také interviewoval mnohé někdejší pracovníky Krátkého filmu Brno, dnes dojemně působící starce nad hrobem, kterým zcela zjevně jejich někdejší filmová práce chybí - jsou bez ní ztraceni. Provedení Bařinkových rozhovorů však bylo často co do jejich umístění do reálu i z jiných hledisek amatérské.

Jan Čulík konečně na olomouckém festivalu shlédl dlouhý dokument České televize o průběhu antiglobalizačních demonstrací v Praze s bombastickým názvem "Zpráva o stavu světa", který recenzoval v Britských listech hned po jeho uvedení v ČR Tomáš Pecina zde. Pecina ve své recenzi vyhmátl to, co bylo na filmu podstatné, nezabýval se však příliš tím, co na filmu bylo špatné. Právem uvedl, že film zdaleka nebyl analýzou událostí během zasedání MMF a Světové banky v Praze. Ano, analýzou vůbec skutečně nebyl: byl to snímek vytvořený podle principu, jak kočička a pejsek vařili dort.

Celkový dojem byla nepořádnost, myšlenková neujasněnost, manipulace (jeden člen poroty protestoval, že po záběru tvrdé policejní brutality proti jedné demonstrantce byl nastřižen záběr Dalajlámy, hovořícího o míru - zdálo se mu to být nepřípustnou propagandou) a hlavně ješitné velikášství tvůrců filmu - znovu tu šlo o základní absenci ostrého, kritického, racionálně-analytického myšlení, v jehož důsledku je člověk schopen komunikovat ucelené myšlenky. Vadila také absence pokory před divákem.

Všechny důležité momenty, o nichž se zmiňuje Pecina ve své recenzi, ve filmu sice byly, ale celkově byla jeho struktura tak neostrá, repetitivní a chaotická, že byly tyto významné momenty utopeny v podružnostech.

Ano, z nejzávažnějších částí tohoto filmu bylo možno sestřihat velmi dramatickou a společensky závažnou reportáž, která by však nemohla být delší než patnáct dvacet minut. Na víc totiž ve shromážděném materiálu nebylo.

Roztahovat dokument na celých osmdesát minut bylo od jeho tvůrců (Petra Jančárka, Martina Pátka, Viléma Poltikoviče, Radima Špačka a Martina Schulze) velikášstvím, které nezvládli. Podivoval jsem se původně v únoru, proč odvysílání záběrů o tom, jak údajně nezávislý reportér televize Prima vlezle lichotí policejnímu veliteli, nevyvolalo v české veřejnosti žádné reakce. Nemohlo. Tato důležitá sekvence byla ve filmu tak utopena, že si toho většina obyvatelstva nebyla jistě vůbec schopna všimnout.

Stačilo přece sestřihat jen záběry nenapodobitelného Patrika Kaizra, organizujícího "coverage" pro ČT, blíže k sobě, dodat pár výroků Viktora Pioreckého z INPEGU, zejména tu scénu, kdy hovoří před kamerou o zaujatosti českých sdělovacích prostředků a televizní reportérka kameru zastaví a říká: "Takhle mluvit nesmíte!" dát k tomu pak onu epizodu reportér televize Prima - policejní velitel, něco záběrů policejní brutality proti demonstrantům, něco nepřesvědčivých výroků představitelů MMF - onu paní, která si v Nuslích (bylo to v ulici Na Pankráci-pozn. TP) na ulici velmi energicky stěžovala, že ji policisté při zásahu rozbili okna a vodním dělem polili koberec, a marně se razantně dožadovalo policejního velitele, bych asi dal na konec. Patnácti až dvacetiminutový sestřih tohoto "dortu, který vařili pejsek a kočička" by býval mohl vyvolat na české politické scéně skutečnou diskusi, zejména kdyby byl odvysílán v hlavním vysílacím čase. Nestalo se: autoři "Zprávy o stavu světa" byli namísto toho oslněni vlastní velikostí, že jim televize svěřila celých osmdesát minut vysílacího času, a čas promarnili. Škoda. I těmto televizním autorům chyběla soudnost.

Velmi dobré byly dva absolventské studentské filmy z FAMU - pozoruhodně o mnoho převyšovaly většinu filmů z České televize. Film "Homo sapiens 2000" si vzal pod mikroskop tři osoby - samorosty: starce, hrajícího a zpívajícího na housle v pražských ulicích, muže, který se nechával malovat jako akt na pražské výtvarné akademii a mladého pražského transvestitu. Jejich studii pojal přemýšlivě, i když přece jen s určitým rysem trochu módní provokativnosti a mírného bulvárního podtextu (bylo to dáno tím, že všechny tři vybrané postavy byly značně nezvyklé, až šokující). S velkým humorem zpracoval studentský absolventský film "Obležení" situaci v obci Karlštejn - kde, s odpuštěním, společenství místních buranů spadl do klína obrovský "dar": možnost vydělávat na desetitisících turistů, navštěvujících místní hrad. Autor filmu Karel Žalud měl obrovský smysl pro situační humor, vyplývající z dřevěného a neohrabaného způsobu, jímž o svých obrovských podnikatelských možnostech hovořili místní lidé, od starosty, přes majitele koňského povozu, vozícího turisty 2 km na hrad za 150 Kč na osobu za svezení, majitele restaurace a vlastníka místního historického voskového muzea. Parodicky využil film k podkreslení celého karlštejnského rejžování hudby Bedřicha Smetany.

Porotce zaujal jeden ze dvou prezentovaných filmů íránského režiséra Ebrahima Moktariho "Den pro Zinat" (Írán, 1999, 48 min.) Zabýval se šokujícím a drastickým způsobem, formou Cinema Verité, postavením žen v muslimské společnosti. Zdravotní pracovnice Zinat v  jedné íránské vesnici využila mírné liberalizace íránského režimu v  roce 1999 a rozhodla se kandidovat do nových komunálních voleb ve své obci, ve snaze zlepšit lidem život: vybudovat novou školu, sportovní středisko a další infrastrukturu. Výmluvně a až hrůzně groteskním způsobem se musela potýkat s mužskými předsudky v muslimské íránské společnosti.

Vyvrcholením prvních dvou dnů soutěžního promítání na olomouckém festivalu byl dosud zdaleka nejlepší, skutečně velký, soukromý autorský film britského autora Lionela Milla "My chlapci" (Severní Irsko, 1999 - 2000, 52 minut). Film diváka zaujal hned v prvních minutách a držel ho intenzivně v drápech po celou dobu svého trvání. Vzpomněl jsem si při jeho sledování trochu na Karla Jaromíra Erbena, který také v Kytici vypovídá o podstatě lidského osudu v archetypálních, osamocených situacích naprosté lidské izolace.

Film "My chlapci" je nesmírně citlivou studií života dvou bratrů, starých mužů, kteří žijí v severoirské pustině, společně na primitivní farmě (jeden porotce řekl: To je tak chudé a zoufalé prostředí, vždyť je to skoro něco jako Ukrajina?) v hrabství Antrim v Severním Irsku. Je to studie stárnutí, přátelství blízkých lidí a obecné lidskosti za nesmírně obyčejných, až primitivních životních podmínek. Situace se mění neznatelně a pomalu: je ale zjevné, že čas je nezadržitelný: jeden z obou navzájem si blízkých bratrů farmářů onemocní, musí jít na operaci a už se pak nevrátí z pečovatelského domova: druhý bratr zůstane sám.

Nedokážu říct víc, proč jsme všichni v porotě film sledovali se zatajeným dechem: šlo snad o jemný, neustále postupně zintenzivňovaný kontrast mezi lidstvím, nezadržitelných stárnutím a nesmírné chudoby a prostoty prostředí, v němž se tyto lidské osudy odvíjely? Nenechte si tento film ujít. Z toho, co jsme zatím viděli, si zaslouží hlavní festivalovou cenu.

Petr Jánský

Dostálová se nedává zahanbit a dotahuje - v nedělní Partii vysypala hned několik perel. Nejprve prohlásila, že řada kolegů v senátu by si představovala, že dvě komerční celoplošné TV budou 24 hod. denně vysílat smyčku složenou ze švýcarského konta ODS, Katovny a novoročního projevu presidenta republiky.

Poté sdělila národu, že podle ní nežijeme v parlamentní demokracii, ale monarchii, kde jeden člověk pomocí úředníků vládne státu. Tím jedináčkem myslela presidenta Havla.

Za co se panu presidentovi dostalo té cti, že tak inteligentní děvče, jako K. Dostálová, o něm v TV hovoří jako o králi? Důvod je prostý: Pan president si dovolil využít své ústavní pravomoci a vetoval zákon o obchvatu Plzně. Tím údajně pobouřil desetitisíce Plzeňáků, ale hlavně Kateřinu Dostálovou. A pobouřil ji velmi, takže ona neváhala a v Partii vznesla dotaz, proč pan president, když odjel na ozdravný pobyt do Portugalska, nevzal ty chudáky desetitisíce Plzeňáků s sebou?

Další presidentské veto bylo ještě strašnější. LN píší: "Havlovo veto vyděsilo zemědělce". To je nepřesný titulek. Ono totiž vyděsilo hlavně poslance. Tady je situace malounko složitější. Jednalo se totiž o zákon, ve kterém měly být původně smíchány jen hrušky s jablky, ale nakonec to poslanci hodili ke švestkám. Hruškami byly peníze pro politické strany. Ne pro všechny, jen pro ty, co se dostaly do parlamentu. Je totiž taková logika, kterou diváky odzbrojil M. Kučera st., že politické strany v ČR si nejsou před zákonem rovny. Těm rovnějším (tedy parlamentním stranám) poslanci odhlasovali, že dostanou příspěvek za počet poslanců. Na jednoho to dělalo rovný milion. Ústavnímu soudu se to nelíbilo - podle něj si strany mají být rovny. Poslanci rychlostí blesku, t.j. druhý den po vynesení rozsudku (aniž čekali na nabytí právní moci) snížili částku na 900 tisíc a přihodili ji k právě projednávanému zákonu o finančních náhradách zemědělcům (to byla jablka). Co jiného presidentovi zbývalo, když mu ty shnilé hrušky chtěli propašovat s jablky?

Aby toho nebylo málo, Dostálová vysvětlila TV divákům (a tady už jsem se neudržel smíchy), že původním zákonem, ke kterému ty hrušky s jablky přihodili, byly švestky, totiž zákon o směnitelnosti rublu vůči bývalé NDR (???).

Když jsem pochopil, že si Dostálová nedělá legraci, musel jsem to podtrhnout a sečíst. V jeden den do jednoho zákona zakomponovali poslanci zákony tři - zákon o směnitelnosti rublu vůči bývalé NDR, zákon o finančních náhradách zemědělcům a zákon o příspěvku některým politickým stranám. Dostálové se v Partii podařil husarský kousek - podala národu výklad o způsobu práce zákonodárného sboru. Ten slepenec, ta právní zrůda, kterou Dostálová bez uzardění na obrazovce prezentovala, je důkaz o tom, jak se v České republice vytváří průhledné právní prostředí. Z toho přece musí mít Evropa radost.

A běda, pane presidente, kdyby se to někomu u nás nelíbilo!

Fabiano Golgo

Fidel, Mirta, Fidelito, Batista, Diaz-Balart?!

Ale mnoho lidí neví, že je za tím vším jedna z těch rodinných ság, které vídávají v latinskoamerických telenovelách.

Na schůzi sněmovny reprezentantů, Diaz-Balart je vždy tím prvním, kdo se vyjadřuje, když projednávanou věcí je Kuba. Helms-Burtonův zákon, který v roce 1996 zostřil politickou a obchodní blokádu ostrova, navrhl on. Diaz-Balart, zvolený na Floridě za 29.okres Kubánci v exilu, je nejdůležitějším politikem v proticastrovském hnutí v USA. Má takovou moc ve sněmovně, že je místopředsedou komise pravidel zákonných nařízení, což znamená, že může vetovat jakýkoli návrh zákona. Cílem jeho politiky a dokonce i vlastního života je porazit nepřítele, kterého zdědil po otci a kterého nikdy nepoznal - Fidela Castra, svého strýce.

Svazky, které pojí Lincolna s Fidelem mají co do činění jak s jejich osobními příběhy tak s dějinami Kuby. Vztahují se k dvojici sourozenců, Mírtě a Rafaelovi, a ke čtyřicátým létům. Přátelé z dob dospívání, Rafael a Fidel měli hodně společného, byli dětmi z prominentních kubánských rodin a toužili po moci. Bylo to v Rafaelově domě, kde Fidel poznal jeho krásnou sestru, v té době blondýnku se zelenýma očima. Vzali se v roce 1948, stejném roce, ve kterém Carlos Prío Socarrás byl zvolem prezidentem - věc, která se nelíbila ani jednomu, ani druhému. Opozice vůči Socarrásovi jakoby sblížila ještě víc přátele, kteří se stali příbuznými. Ale ne nadlouho.

Fidel a Rafael, každý sám, měli návrhy v roce 1952 jak pokračovat dál. Castro byl kandidátem do sněmovny za jednu stranu nazývanou ortodoxní, ale převrat ho náhle zaskočil a zanechal ho bez vyhraněného směru. U moci v Havaně byl podruhé Fulgencio Batista a po jeho boku vůdce "batistovské mládeže", přítel a švagr Rafael Diaz-Balart. Netrvalo to ani rok, a Castro dal dohromady skupinu, která se pokusila o převrat. V červenci 1953 jako vůdce stovky mužů byl uvězněn za pokus zmocnit se kasáren Moncada blízko Santiaga.

To, že přátelství nebylo ještě úplně zničeno, umožnilo, aby Diaz-Balartem vyjednaná amnestie odvedla Fidela a jeho druhy do exilu v Mexiku a definitivně ho odloučila od Mírty a vzdálila ho od jeho syna Fidelita.

To, že v roce 1956 se Fidel vrátil na Kubu se svým bratrem Raulem a jedním Argentincem jménem Ernesto Guevarra na lodi nazývané Granma, i to, že byli na pláži překvapeni armádou a odtamtud prchli do pohoří Sierra Maestra - to je známá historie. Brzy ráno prvního ledna 1959 vstoupil Fidel vítězně do Havany, Rafael, již státní ministr, byl v Evropě, ale jeho tehdy čtyřletý syn Lincoln nikoli. Opustil Kubu v malém letadle s matkou téhož rána, aby se už nikdy nevrátil. Bylo to stejné letadlo, kterým odletěl Batista.

Dnes Mírta Diaz-Balartová žije ve Španělsku a o politice nechce nic slyšet. Její bratr Rafael žije v Miami a je vůdcem jedné organizace nazývané Rosa Branca (Bílá růže), která se snaží "uvědomovat" své krajany. Neexistují žádné údaje o velikosti této organizace, kromě jedné Rafaelovy věty před výborem amerického kongresu v roce 1960. "Bojujeme na dvou frontách, na jedné ke svržení komunistické vlády na Kubě a na druhé k zabránění návratu Fulgencia Batisty k moci". Batista zemřel v roce 1975.

Příběh latinskoamerické telenovely Fidela a Mírty, tak jako v seriálech, je celý spletitý a plný drobných zápletek. Válka, která posloužila jako scéna pro romanci těch dvou, skončila s Castrovými a ne Diaz-Balartovými u moci. Ale v jednom zajímavém třetím obratu, nyní v devadesátých letech, se Rafaelův syn Lincoln dostal do velmi nezáviděníhodné pozice v dolní sněmovně ve Washingtonu. Není přehnané říci, že je jedním z těch nejvíce zodpovědných za protržení blokády.

Fidelův Elián

Když se Mírta a Fidel rozešli, ještě za Batistova režimu, vzal dlouhý soudní proces Castrovi syna. Na podzim roku 1956, předtím než se nalodil na Granmu směr Kuba, džentlmenská dohoda učinila to, aby Diaz-Balartovi umožnili Fidelitovi cestu do Mexika, aby navštívil otce. Fidelito se nevrátil. Naopak Fidel ho nechal u bohatých přátel, kteří mu pomohli s financováním jeho revoluce. Dříve než odjel do války, zanechal jim dopis. "Protože moje žena vyprovokovala to, že jsem neschopný se vymanit z vlivu její rodiny", doporučil Castro " můj syn nebude moci být vychováván tak špatnými ideály, jako těmi, proti nimž teď bojuji. Nebude se smět vrátit na Kubu dříve než ta bude svobodnou zemí nebo v které by mohl bojovat za svobodu".

Rozchod s Diaz-Balartovými byl dokonán. A byli to oni, kdo najali skupinu, která při jednom přepadu unesla Fidelita, když se procházel v parku s dvěma tetičkami, pochopitelně z otcovy strany.

Až v roce 1959, to když již převrat dovedl Fidela k moci, se Fidelito vrátil definitivně k svému otci. Znovu to byla dohoda mezi přáteli, z doby ještě dříve než se Kuba stala komunistickou zemí. Fidel se objevil se synem a Mírtou v americké televizi a mluvil plynně anglicky bez přízvuku. Chlapec ukazoval štěně labradora v přítomnosti otce.

Fidelito v Sovětském svazu vystudoval a stal se fyzikem a po dlouhou dobu řídil kubánské středisko jaderné fyziky. Je autorem knihy obhajující tento typ energetiky.

V roce 2000 to byl Elián, kdo si hrál v jedné zahradě v Miami, obklopen televizními kamerami, se štěnětem labradora. V přítomnosti Diaz-Balarta.

Mocenské a rodinné vazby

"Kuba je dědičnou a nevyléčitelnou nemocí" říká kubánský historik Uva Aragón, také v exilu od roku 1959.

Ale až při pomyšlení na Castrovi a Diaz-Balartovi tato věta nabývá na hloubce, kterou si tento prostý proticastrovský historik nikdy nemohl představit.

Miroslav Blažek, PSP

Zákon byl schválen sněmovnou 10. 4. a ke dnešnímu je to tedy 13 dní, z toho 8 pracovních. Dle sdělení Legislativního odboru Kanceláře Poslanecké sněmovny budou dnes návrh zákona se zapracovanými pozměňovacími návrhy odesílat do Senátu a současně bude uložen tak abychom jej mohli vystavit na WWW. Zapracování pozměnňovacích návrhů do textu návrhu zákona je poměrně náročný proces a domnívám se, že uvedená doba je přiměřená.

Pozměňovací návrhy se zpravidla vystavují v okamžiku kdy se rozdávají poslancům. Konkrétně v případě Mediálního zákona byly vystaveny 9. 4. t. j. jeden den před třetím závěrečným čtením a schválením zákona. Rád přivítám každé upozornění, kdy pozměňnovací návrhy nejsou vystaveny (stalo se to v případě novely zákona o České televizi-pozn. TP).

Teoreticky je tedy možné vzít si původní návrh zákona, pozměňnovací návrhy k zákonu a těsnopisecké záznamy ze schůze (vše je dostupné na www.psp.cz) a vytvořit si konečnou podobu textu schváleného návrhu zákona. Kdo to jednou zkusí, pochopí, proč není text zákona vystaven následujícího dne po schválení.

Zatím se všechny dokumenty zpracovávají ve formátu MS Word a uvozující řetězec při zobrazení v HTML je opravdu komický a je způsoben filtrem, který převádí dokument dynamicky z původního formátu do HTML. Je možno si však stáhnout text také v původním formátu.

Uvážili jsme vhodnost stávajícího formátu a současné technologické možnosti a výsledkem je jeden z úkolů Akčního plánu Státní informační politiky s názvem "Oběh dokumentů mezi ústředními orgány státní správy". Zde se již uvažuje o formátu XML. Abychom však mohli zpracovávat dokumenty v XML, musíme je již ve formátu XML dostávat. V současné době mi není znám žádný textový editor, který by uspokojivě produkoval XML a bylo jej možno využívat pro kancelářskou práci.

Mohu vás ujistit, že pracovníci odboru informatiky Kanceláře Poslanecké sněmovny se budou i nadále snažit udělat maximum pro dostupnost informací.

S pozdravem

Mgr. Miroslav Blažek
ředitel odboru informatiky
Kancelář Poslanecké sněmovny

Petr Chaloupka

Genetický kód je něco, co předáváme svým potomkům. Proto se vyplatí velká obezřetnost při klonování živých tvorů. Věda je o hledání pravdy, co všechno je kolem nás a jak to vlastně funguje. Ale jak je možné se poučit z historie, názory se v čase mění a to někdy i o 180 stupňů.

Existuje riziko, že bude objeven způsob prodloužení lidského věku změnou genomu. Co když se ale později zjistí nepříjemné vedlejší účinky? Může se objevit nový, lepší způsob, který však již nepůjde naroubovat lidem, kteří prodělali již dříve nevhodnou změnu své DNA. Lidský genom je složitý a bude trvat dlouhý čas, než se jej podaří rozplést. Může se ukázat, že co jsme z počátku považovali za výbornou kombinaci, je ve skutečnosti brzda pro další rozvoj s novými, doposud neznámými, zdravotními riziky . Proto si myslím, že je nutná opatrnost. Vyplatí se počkat na širší vědomosti o spletenci jménem DNA a jeho vlivu na kvalitu lidského těla.

Výzkum lidského genomu považuji za nesmírně užitečný, je však vhodné zůstat opatrný. A nenabízet něco, co není dostatečně ozkoušeno a otestováno. Ale kdo vám to u soukromých firem zajistí? Proto schvaluji zákaz pokusů na lidech. Ale také vítám současný bouřlivý rozvoj genetiky. Který skutečně může lidstvu velmi pomoci, ale také může ublížit (i neúmyslně).

Marta Čertíková

neda mi to, abych nereagovala na Vasi vetu

"Nemyslite si, že proste ten, kdo chce jit na vicelete gymnazium, tak tam proste jde a kdo tam NECHCE, tak tam nejde?"

kterou - zejmena v souvislostech Vaseho clanku - povazuju za  neuveritelne arogantni: copak si opravdu myslite, ze vsichni, kdo chteji studovat na viceletych gymnaziich, mohou?

Mam tri deti, ktere studuji na viceletych gymnaziich, takze jsem trikrat pri prijimacim rizeni zblizka videla, jake procento deti, ktere chtely studovat na viceletych gymnaziich, dostalo sanci. Me deti patrily mezi tu stastnejsi ctvrtinu az sestinu prihlasenych. Ostatni deti, pravdepodobne stejne nebo srovnatelne chytre, prilezitost ke studiu nedostaly. (Nastesti to pro ne neznamena definitivni odmitnuti, protoze maji moznost zkusit pozdeji gymnazia ctyrleta, kde nadeje na prijeti je vyssi.)

Jak by se Vam libila tato analogie Vasi vyse citovane vety (opravnena zhruba tak, jako ta Vase puvodni):

"Nemyslite si, ze ten, kdo chce jit na vysokou skolu, tak tam proste jde a kdo tam NECHCE, tak tam nejde?"

Ja osobne se domnivam, ze by bylo skoda rusit viceleta gymnazia. Zdalo by se mi spravne, kdyby na strednich skolach mohli studovat vsichni, kteri chteji a dokazou. Pripadalo by mi spravedlivejsi, kdyby na vysoke skoly prijali vsechny zajemce s maturitou, a az behem prvniho roku studia z nich vybrali ty nejlepsi. Uvitala bych, kdyby existoval system stipendii a pujcek a moznosti, aby odmitnuti zajemci o vysokoskolske studium mohli studovat alespon na vlastni naklady.

- To jen abyste videla, ze nepolemizuji s Vasimi pozadavky na vice moznosti ke studiu pro nadane i mene nadane mlade lidi touzici po vzdelani, ale se zpusobem Vasi argumentace.

S pozdravem

Marta Certikova