Co je nového v České republice

Važený pane,
dovolte mi jako voliči ODS malou reakci na vaše dnešní vyjádření v BL.

Abych Vás trochu pozlobil: ano, ODS je zrcadlem v němž vidíme všichni, tedy i Vy, vlastní hubu. Kdo ji má křivou, ten to spatří, například Libor Novák nebo Václav Havel. Nikoliv totalita, ale blbost a nenávist možná odejdou se zánikem největší postkomunistické strany. Tou je hádejte která? inu KSČM. Dobrá, souhlasím s Vámi, to se nepočítá. Tak že by druhá největší? ale to je KDU-ČSL. Zase špatně. Kde jenom mám tu ODS, abych se o ni otřel? 4K není strana, to je spolek, to taky nejde. Krásně jste se spletl.

Sice jsem vás (BL) nesponzoroval, ale přece jenom bych Vás chtěl jako čtenář požádat, abyste se pokud možno vyvaroval tak nepodložených tvrzení o VK viz výše. Nejenže i domácí scéna přiznává, že není většího tuzemského politika (prosím nezaměňovat za nejkrásnějšího, vždy neomylného, asertivního apod.) viz nedávné rozbory v tisku, který není ODS a VK nijak nakloněn. Opravdu si myslíte, že by mezinárodní konference a významné stánky vědění zvaly na svoji půdu neuznávaného ekonoma a státníka, a to opakovaně do dnešních dnů? Prosím, vzpamatujte se. Vy pouze dopřáváte sluchu několika lidem, kteří toto z čiré nenávisti k VK roztrušují.

Kopii posílám i panu Čulíkovi, aby viděl, čeho jste se dopustil v jeho nepřítomnosti. Takhle mást (abych Vás neurazil jiným slovem) je hanba. Koukněte se do zrcadla, pane Pecino.

(podpis)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

MUDr. Milan Cabrnoch
poslanec Parlamentu CR

Od Juliany:

Nevim, jestli je vzdalenost Parlamentu od obycejnych lidi natolik velka, ze  o zadnych podobnych pripadech nevite ani z doslechu.

Nikdy bych nezpochybnovala potrebu vyzkumu jak z odberu biologickych vzorku, tak z epidemiologickych dat, ale pripada mi velmi nespravne, kdyz jsou pri tom pacienti povazovani nikoliv za partnery, ale za pouhy subjekt vyzkumu.

Co se tyka zahranicnich spolecnost: prave proto, ze u nich doma plati pravidla prisna, snazi se vyuzivat mensi informovanosti obcanu a mene prisnych zakonu v mene rozvinutych zemich. To je trochu gubernialni citeni, myslet si, ze se zde zahranicni spolecnosti budou chovat lepe, protoze pochazeji z civilizovaneho sveta. Nemyslim, ze by byli cizinci od prirody etictejsi nez Cesi. Vetsina lidi se chova tak, jak jim zakony dovoli. Jiste jste slysel o tom, jak se zahranicni farmaceuticke spolecnosti z  civilizovaneho sveta chovaly v Africe. Leky s proslou zarucni lhutou, nedostatecne otestovane, nevhodne pro danou komunitu...

Existuji v zakone nejake sankce, pokud personal, ktery ma k datum pristup, informaci rozzvani, anebo pokud zahranicni spolecnosti nedodrzuji pravidla? Kdo zde kontroluje zahranicni spolecnosti a narodni registry? Ma Ustav pro ochranu osobnich udaju pristup k jejich dokumentaci?

Moje vyhrady k vasemu vyjadreni o informacich o zdravotnim stavu pacienta uz vyjadril T. Pecina. (Nikoliv vas dopis, ale vas clanek v BL.)

Proc by mel lekar vedet lepe nez ja sama, jestli snesu pravdu o svem zdravotnim stavu? Kdyz ji nebudu chtit vedet, tak se nezeptam. Osobne si myslim (i kdyz se muzu mylit), ze pacientum vice vadi, kdyz jsou behem lecby degradovani na pripady (pacouse) a nejsou brani jako lidi, nez pravdive informace.

Ad zdravotni pojisteni u samostatne vydelecnych obcanu: tento zakon se bohuzel nevztahuje jen na lidi, kteri maji tuto cinnost ve svem hlavni pracovni naplni, ale i na ty, kteri semtam neco napisi a museji si cely rok pamatovat honorare. (Pokud chteji dodrzovat zakony.) Tak by mel stat v tomto pripade zdravotni pojisteni do urcite castky bud odpustit, nebo si ho strhnout sam. V soucasne modifikaci je obcan pripravovan jak o penize, tak o  cas.

K zakonu o cizincich jste se nevyjadril, z cehoz usuzuji, ze moje namitky povazujete za opravnene.

Juliana

Jiří Škuba

Formulace o tom, že dokument “V pasti – Katka” je urážkou základních principů televizní a filmové práce je neodborná a nespravedlivá. Film jsem viděl v jeho premiéře, dokonce snad na ČT 1, je přinejmenším dobrý a zajímavý a myslím, že divácké hodnocení prokáže jak slušnou sledovanost, tak hodnocení. Pokud jsem si mohl ověřit reakce ve svém okolí, byly, zvláště u zainteresované skupiny, tj. rodičů ohrožené věkové skupiny, i mladých, kteří jej sledovali, přes otřes, kterým na ně zapůsobil, pozitivní. Destrukce pohledné a docela chytré holky k blekotajícímu monstru bez morálky mi nepřipadá jako banální záležitost, možná že existují dokonalejší snímky tohoto typu, ale zejména pro nás, jako rodiče, bylo cennější, že to byla silně odrazující chemicko fyziologická tragédie odehraná na jevišti u Vltavy, čímž to bylo samozřejmě působivější.

Vzbouření člena poroty, který se dotazuje, proč proboha Třeštíková natáčí film o nemorálních pitomcích ukazuje buď na děsivou úroveň alespoň části poroty, nebo na kolektivní ztrátu soudnosti, ke které v takovýchto uzavřených skupinách dochází. Třeštíková podala svědectví formou, která není přece nijak nová – viz např. Mailerovu Katovu píseň, román dokument, kde se autor naprosto zříká hodnocení svého hrdiny, reálně existujícího vraha, a kde dokonce přesným záznamem událostí vyvolává pro toho člověka jisté sympatie.

Kdyby český dokument a publicistika dokázaly vytvářet více filmů na úrovni “Katky”, i z dalších oblastí, asi by bída současné televizní tvorby a její výpovědi o dnešku, nebyla taková.

Fabiano Golgo

Mluvčí Patrik Nacher se poměrně chytře snaží nepříliš přátelský vztah svého šéfa k novinářům zmírnit vysvětlováním, že mu toto chování ztěžuje práci - související s vytvářením Kühnlovy image -, ale na druhé straně to ”jasně ukazuje, že pan Kühnl bere svou práci vážně”, což má být důkazem toho, že není populista. Tato posedlost udržovat před veřejností své soukromí v tajnosti ale vyvolává otázku, zda něco neskrývá nebo zda pro něj minulost není něčím nepříjemná.

Jelikož je synem komunistické funkcionářky (minimálně do roku 1997 byla jeho matka hospodářkou uliční organizace KSČM na Bílé Hoře) objevily se spekulace, že Jan Kasal hlasoval proti jeho zvolení lídrem Čtyřkoalice právě z tohoto důvodu. Nakonec se jím však po překvapivé rezignaci Cyrila Svobody stal stejně, takže se zdá, že odlišná politická orientace jeho matky v tom nehrála roli. Bývalý kolega z rádia Svobodná Evropa naopak fakt, že jeho matka je komunistka, považuje za jednoznačné plus, protože prý svědčí o Kühnlově demokratickém přesvědčení. V roce 1978 ho několik týdnů před ukončením studia dokonce z politických důvodů vyloučili z Právnické fakulty Univerzity Karlovy (což ho vedlo k rozhodnutí emigrovat). Jeho otec a sestra jsou údajne také spjati s komunistickou stranou, ani jednoho se nám ale nepodařilo sehnat k vyjádření. Kühnlova sekretářka o něm nemá ”žádné informace mimo politické spektrum”.

Jeho nedůvěra k novinářům (snažících se vloudit do jeho soukromí) se odrazila i v tom, že nám na začátku rozhovoru nepodal ruku. Když jsme se spolu sešli podruhé, bylo vidět, že se necítí ve své kůži; prohlásil, že nemá moc času a snažil se, aby naše sezení bylo co nejkratší, zřejmě aby se vyhnul přílišnému zasahování do soukromí. Stále hleděl na papír, kde byly napsané některé otázky, jako by se snažil uhodnout, co přijde dál. Ale jak rozhovor pokračoval, zřejmě si uvědomil, že nejsme vlci, kteří se ho snaží uštvat a postupně se začal uvolňovat; ruce se mu zklidnily a vyrovnal se mu dech i hlas. Dokonce se i usmál. Po skončení rozhovoru nám konečně podal ruku. Přesto však působil jako člověk, který se řídí pouze logikou, ne city. Člověk, který má hluboká vnitřní přesvědčení a chce, aby se svět soustředil jen na ně. Zjevně čestný, protože raději mlčí než by lhal.

Dva z jeho spolupracovníků o něm řekli, že je téměř pedant, ale ne ve špatném smyslu. Myslí tím, že Kühnl přesně ví co a jak chce. Dává si nesmírně záležet na svém vzhledu a stylizuje se jako anglický gentleman. Dokonale se obléká, vlasy - na rozdíl od většiny politiků - má učesané a úhledne přistřiženou bradku. Jeho stylizace zahrnuje i volbu alkoholu (ačkoli ho pije jen málo): není jím pivo nebo víno, nýbrž whisky. Dbal na to, aby svého tiskového sekretáře naučil, jak připravovat ”jednoduchou” a ”míchanou” whisky. Jen škoda, že sekretář je abstinent. I když v tomto případě - jako dobrý zaměstnanec s dobrým platem - se obětoval a drink vypil. Kühnlova láska ke skotské je tak velká, že koupil "několik čtverečních stop rašeliniště, z něhož se bere rašelina pro skotskou whisky". K jeho obyčejům patří i dobrý doutník, i když ne tak často, a i když je proti cigaretám. Nemá poradce na image, tak jako mnoho politiků, protože věří vlastnímu vkusu, získanému během let pobytu v Rakousku, Německu a Spojeném království. Je velmi precizní a vědomý si svého vzhledu. Podle jedné z historek, kterými se baví jeho spolupracovníci, měl jít do diskusního pořadu v České televizi a protože počítal s tím, že stůl ve studiu nezakrývá nohy hostů, rozhodl se vzít si dlouhé ponožky, protože kdyby si dal nohu přes nohu, diváci by mohli zahlédnout jeho holou kůži a chlupy. Televizní štáby z ČT a Novy tvrdí, že při natáčení je Kühnl proslulý svým smyslem pro pořádek, ale i svými nároky. Chce znát detailní dramaturgii pořadu a stále si je vědom toho, která kamera ho zabírá. A vždycky je dobře připravený, se svazkem lejster před sebou. Na rozdíl od mnoha jiných politiků, kteří jdou rádi s novináři na pivo nebo na večeři a tím tak dají prostor k případnému vzniku vzájemných sympatií, Kühnl nechodí na pivo ani se svým týmem. Nacher ho srovnává se svým předchozím šéfem: ”Zatímco Jan Ruml mě bral na skleničku, na večeři se svou ženou nebo o víkendu na svou chatu, Kühnl je ohledně své rodiny a domova velmi zdrženlivý. Jeho ženu jsem viděl jen jednou, děti nikdy.”

Také se velmi přesně vyjadřuje. To Nacher zvlášť obdivuje. Říká, že jeho šéf umí věci podávat velmi výstižně, že je opravdovým mistrem českého jazyka. Cokoli řekne, do písmene to i míní. A nedovolí, aby se jakýkoli dokument, prohlášení nebo i obyčejná tisková zpráva dostala na veřejnost dřív, než je velmi pečlivě zkontrolována. Ve své straně je známý sklonem hádat se o špatně umístěnou čárku či nevhodný výraz. Dokud text není zcela přesný, nenechá ho schválit. Má poradce pro neverbální komunikaci, který ho učí, jak se vyjadřovat mimoslovně - další důkaz toho, jak je posedlý dokonalým ovládáním svého vyjadřování.

Jeho spolupracovníci říkají, že při každodenní práci je přísný a nebojí se své kolegy upozornit na chybu. Nikdy se ale nenechá unést hněvem. A o deset minut později se i na největší faux-pas zapomene a prokračuje se dál. Očekává od ostatních, že se budou práci věnovat se stejným nasazením jako on.

Lidé z jeho okolí se shodují v tom, že je velmi spolehlivý, zodpovědný, loajální, kompetentní, seriózní..., ale až příliš seriózní. Britský spisovatel, novinář a dramaturg českého původu Benjamin Kuras byl s Kühnlem několikrát na večeři, když byl ještě velvyslancem v Londýně. Říká: ”Vždycky jsem ho pokládal za korektního, spolehlivého a férového, a o nic víc sebestředného a domýšlivého, než je u politiků očekávaný průměr. Často jsem si říkal, kéž by se bral trochu víc s humorem, méně důležitě”, i když připouští, že ”beru na vědomí, že tím bych od diplomata, přerostlého v politika, žádal nemožné”. Kolega ze starých dob, kdy Kühnl pracoval pro rádio Svobodná Evropa v Mnichově tvrdí, že už tehdy byl považovaný za ”hodného chlapce”, plně soustředěného na to dostát svým závazkům, který se vždycky snaží podat maximální výkon.

Kühnl vykonává svou práci s velkým nadšením, stále plně zapřažený do práce a je na to hrdý, vůbec mu nevadí trávit tolik hodin tím, co považuje za své poslání. Jeho cílem je ” jednou se v České republice dočkat změny politické kultury, až se politici začnou starat o lidi a ne o sebe”. Říká, že nedělá politiku kvůli ničemu jinému, než svým ideálům, protože se svým vzděláním ekonoma, právníka a diplomatickými zkušenostmi by měl mnoho jiných profesních příležitostí, s mnohem lepším finančním ohodnocením. Jeho ”hluboká touha pomoci zlepšit naši zemi” mu slouží jako pohon k jeho téměř nepřetržitému pracovnímu nasazení. Nepovažuje se však za workoholika, i když odchází z domova v půl osmé ráno a nikdy nekončí před desátou večer. Tím je pro tohoto muže, který kdysi chtěl být sportovním novinářem, těžké najít si čas na tenis, plavání a jízdu na kole. V tom málu volného času, které má, se snaží chodit s dětmi na procházky nebo číst.

Kühnl se domnívá, že jeho největším problémem je to, že ”den nemá šedesát hodin”, aby mohl věnovat víc času své rodině. Jeho děti ho vidí zřídka, ale on věří, že šestnáctiletá Karolína a dvanáctiletý Tomáš jsou už dost samostatní a tolik ho nepotřebují. Navíc, dodává, ”moje žena se o ně skvěle stará”. S Danielou se potkal v Mnichově a vzali se v roce 1983 ve Vídni. Vyrostla ve Velké Británii poté, co její rodiče v roce 1968 opustili Československo. Vystudovala českou a ruskou literaturu v Glasgowě, ale dnes nepracuje, je doma, aby se mohla plně věnovat dětem; její manžel má tak jistotu, že se může věnovat svým ambicím, protože jeho děti jsou v dobrých rukou. Ačkoli se Daniela stará o domácnost, on si sám žehlí košile. Na této činnosti trvá, je to pro něj téměř terapie. ”Vždycky jsem si sám žehlil košile. Jsem na to tak zvyklý, že mi to jde velmi rychle.”

Bydlí v bytě 5+1 o 170 m² na Praze 6, kam se přestěhoval z bytu 2+1, který měl předtím. Okolnosti ohledně získání bytu zahalují nejasnosti, protože ho dostal, ještě když bydlel ve velvyslanecké rezidenci v Londýně, dva roky ho držel prázdný, než se s rodinou konečně vrátil do Prahy. Kühnl za schválení výměny bytu Praze 6 jako dar poskytl částku 617 000 Kč. Úředníci s pravomocí schválit transakci se ani nesešli - jak je takových případech obvyklé - a výměnu schválili. Po dvou letech byl dům zprivatizován nájemníky a z tohoto titulu doplatil Kühnl dalších 700 000 Kč. Zaplatil tedy 12 400 Kč/m², čili celkem 1 300 000 Kč. Realitní makléři usuzují, že tržní cena tohoto bytu je 5 000 000 Kč.

Stýká se se skupinou přátel, které znal dlouho předtím než se stal důležitým hráčem na současné politické scéně. Lidé, kteří mají na starosti jeho denní program, nemají informace o tom, co přesně dělá, když jeho schůzka není pracovní povahy. Jeden bývalý kolega z fakulty říká, že na těchto setkáních Kühnl nadále mluví o politice, české společnosti a svých názorech na svět, a drží si stejný diplomatický odstup od osobních záležitostí. Je prý ale velmi otevřený názorům ostatních.

Jeho přítel vítá myšlenku, že by se měl stát premiérem a jen lituje, že ”pak ho opravdu moc často neuvidíme”. Kuras naopak říká: ”Jeho premiérské ambice, nebo i sankce, jsou pro mě trochu překvapením, ale při dnešním výběru politiků by Češi mohli dopadnout hůř. Ze všech představitelných budoucích premiérů je to jediný, s nímž bych si rád opět zašel na skleničku.” Učitelka z Tomášovy školy vyjádřila názor, že by ráda viděla Kühnla jako premiéra, ale bojí se, že ”pak by pro něj bylo ještě těžší vidět svoje děti”. Tomáš a Karolína už mnoho let žili v jiné zemi než jejich otec. Když se Kühnl vrátil zpět do vlasti, jeho rodina zůstala v zahraničí. Daniela se přistěhovala do České republiky (a poprvé v ní začala žít) až v roce 1997, když její manžel přestal být velvyslancem. Děti mluvili česky i v Anglii, protože jejich rodiče i prarodiče doma vždy mluvili rodným jazykem. Museli se jen přizpůsobit nové realitě. Podle Kühnla se jim však nakonec začalo mnohem víc líbit v Praze, kde je méně násilí než v Londýně. Tomáš tu může sám na fotbal, po ulicích chodí beze strachu.

Kühnlovou jasnou ambicí je stát se příštím premiérem. Ačkoli původně doufal, že by se mohl stát lídrem slepence politických stran, zvaného Čtyřkoalice, toto křeslo připadlo Cyrilu Svobodovi. Ten si ho však příliš dlouho neudržel a Kühnl, jako bájný Fénix, překvapivě dostal to, oč usiloval od samého začátku. Je to jeho jediná šance, jak stanout na postu premiéra, protože jeho strana samotná nemůže tolik hlasů získat. Musí ovšem voliče přesvědčit, že Čtyřkoalice, se svou podivnou směsicí ideologií, programů a aktérů není jakýmsi novodobým Frankensteinem. A i když se mu to povede, je zde ještě boj o popularitu, v němž - pro jeho nechuť a neochotu hrát o sympatie voličů - se jeho velký sen může nakonec rozplynout. Až čas ukáže.

Aleksander Kaczorowski

I.

Vztekali jsme se, že musíme sedět v ohyzdné světlezelené budově na varšavském Suzewu, připomínající obrovské mnohopatrové akvárium a postavené z východoněmeckých azbestových panelů, které přežily stát, v němž byly vyrobeny. Vysedávali jsme tam vystaveni rakovinotvorným výparům několik hodin denně. Otvírání oken nepomáhalo, koneckonců na podzim a v zimě jenom doktor ze staroslověnštiny dovoloval větrat posluchárnu, ba dokonce nás k tomu sám nutil, protože chtěl dovést do konce práci na svém životním díle, staroslověnském slovníku, ale po pár letech byl teprve u písmene D. V zimě jsme na jeho hodinách seděli v bundách.

Většinu z nás česká literatura nezajímala. Na bohemistice jsme se neocitli z lásky k české řeči (když už, tak k českému pivu), ale jenom proto, že jsme někam museli utéct před vojnou. Na bohemistice jsme měli být jenom rok, přezimovat, abychom se v létě znovu pokusili dostat se na vysněné anglistiky, romanistiky, na režii, herectví nebo psychologii. Bylo nám líto času na knedle.

A tak jsme si utahovali jednou z rozvleklosti Žertu, jindy zas že se nepozná, kde začíná a kde končí Grušův Dotazník. Všechny nás ovšem trumfla Iwona, která odmítla číst dál Zbabělce poté, co kdesi na straně patnáct narazila na scénu, ve které hlavní hrdina vylévá na podlahu sliny ze saxofonu. A přece se na jaře 1992 ukázalo, že jsme všichni přečetli nevelkou knihu Smrt krásných srnců.

II.

A tak vznikla ta knížka, jejíž nejkrásnější recenzi na našich hodinách předložila Magda (dřív, po celý rok se ani jednou neozvala): že po přečtení poprvé v životě dostala chuť jít na ryby, ačkoliv nikdy předtím neměla udici v ruce.

III.

Už v dětství střílel ze vzduchovky po veškerém zvířectvu, lovil ryby a pořád snil, že by si tak jednou zalovil lvy. Věděl, že lvi žijí v Africe, a jediný způsob, jak se tam dostat, který mu přišel na mysl, byl vstup do Cizinecké legie. A tak také učinil. Teprve na lodi, kterou putoval spolu se skupinou podobných životních trosečníků, se dověděl, že v Maroku žádní lvi nejsou.

Vydržel rok takového života. Potom přemluvil Zubana, Jugoslávce z Bosny, aby spolu utekli. Vyčerpané je chytili Berbeři. Svlékli je donaha, načež šejk v černé čilabě nařídil, aby Zubanovi podali velký džbán vody. Když ubohý Jugoslávec uhasil žízeň, usekl mu jedním máchnutím meče hlavu.

Poppera zachránilo, že byl obřezaný - Berbeři ho považovali za svého člověka. Strávil s nimi několik měsíců, ale stále víc se mu stýskalo po Čechách, kde v létě prší a v zimě sněží. Po četných peripetiích dorazil do Malagy. Tam ho policie zavřela jako komunistu - vydělával si na talíř paprikové polévky tím, že po hospodách předčítal analfabetům z novin. Nevěděl, že byly komunistické. Ve vězení v Malaze se naučil píseň Avanti popolo, a jak později vzpomínal, když ji zpíval v cele, stal se komunistou - začátečníkem. Domů se vrátil přes Istanbul a Rumunsko. Z Prahy do Buštěhradu přišel pěšky.

Otcovu africkou anabázi popsal Ota Pavel v povídce Jak šel táta Afrikou. Našla se až po spisovatelově smrti v šuplíku. Těžko říct, proč se neobjevila ani ve Smrti krásných srnců, ani v Jak jsem potkal ryby (ty dvě sbírky povídek vyšly v Polsku v jednom svazku). Není naopak těžké si představit, proč komunistická cenzura nepustila povídku Běh Prahou. Pavel v ní popsal, jak v roce 1952 přistihl svého otce plačícího nad plachtou Rudého práva. Zase zabíjejí Židy. Už zas to potřebují na někoho svést, řekl. Potom vytáhl z kůlny sekyru a do dřevěných vrat, kam vždycky na prvního máje maloval pěticípé hvězdy, vytesal hvězdu Davidovu.

IV.

Na zimní olympiádě v Innsbrucku roku 1964 potkal jednoho pána a (...) to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staleté vykotlané zuby. Psychiatři konstatovali maniodepresivní psychózu s prvky schizofrenie. Normálně řečeno - šílenství.

V.

Když ale přemýšlím o knížkách, které mám nejraději, vždycky se mi vybaví Smrt krásných srnců. Že vyšla v Československu roku 1970, bylo možné snad jen proto, že její autor, zavřený v psychiatrické léčebně, neměl příležitost znelíbit se komunistickým úřadům. Povídky Oty Pavla, kterého kromě sportovních fanoušků nikdo neznal, tak nepolitické, jak to jen bylo možné, vyšly bez problémů (i když dnes víme, že ne všechny). Knížka o rybách a dětství stráveném u řeky - tak jsme si zapamatovali Smrt krásných srnců. Ale to přece není pravda.

O jaký rodinný příběh se s námi autor dělí v titulní povídce? Jeho otec si hluboko uprostřed války odpárává žlutou hvězdu, riskuje život a jede na kole desítky kilometrů za Prahu, aby sehnal čerstvé maso. O závěru této výpravy se dovídáme jenom z několika lapidárních vět: Kluci se cpali na příští léta, aby vydrželi Terezín, Osvětim, Mauthausen a pochody smrti v třicetistupňových mrazech a nošení kamenů do mauthausenských schodů v třicetistupňových vedrech a všechny ty krásné věcičky, které pro ně připravili Němci.

Srnčí maso jim zachránilo život.

VI.

Jiří Margolius píše, že o tom říkal: Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. „Jenže to přišli jen němečtí fanoušci na hokej“, pokračuje Margolius. „Při svém fandění řvali jako pominutí, jak už to Němci ve světě jinak holt neumějí. Ota, sedící kousek od nich, najednou uslyšel řvaní gestapáků, kteří vtrhli k nim do baráku, Hitlera, jak řve v rádiu, a taky uviděl celé hrůzy války, které zasáhly jeho rodinu.“

VII.

Tento úryvek mě upoutal nedávno, když jsem si vzpomněl, co na jaře 1992, když jsme brali Otu Pavla, říkal Piotrek. Piotr byl jedním z těch knihomolů, kteří „se aktivně účastnili vyučování“. Tehdy v souvislosti s Pavlem řekl, že nejdůležitější v jeho knížce vůbec nejsou ryby, ale koncentrační tábory. Nebo spíš Pavlovo vědomí, že ho osud jeho bratří minul jenom nějakým zázrakem a že ten osud ho ještě může dopadnout.

V nemocnici, kde nakonec umřel po devíti letech muk, Pavel pochopil, že nejdůležitější a nejlepší chvíle v jeho životě byly ty, které strávil u řeky s tatínkem, maminkou a bratry. A že nic lepšího už se mu v životě nepřihodilo, i když se stal známým sportovním novinářem, seznámil se s nejslavnějšími českými fotbalisty, cyklisty a běžci, jezdil do zahraničí. Nejšťastnější byl tehdy, když ho tatínek brával na ryby a vyprávěl, jak lovil v Africe lvy. I když je otec ve skutečnosti viděl jenom v zoo. Může se stát, říkal Piotrek, že se koncentrační tábory zase objeví, třeba už zítra, možná i docela nedaleko od nás. A znova se do nich dostanou nevinní lidé, kteří chtěli jenom žít a jejichž největším potěšením v životě bylo chytání ryb, karty nebo nedělní fotbalový zápas.

Za pár týdnů začala válka v Bosně. V létě ukázali v televizi záběry ze srbských koncentračních táborů.

(Vyšlo v Listech, z polského originálu přeložil Václav Burian)

Zaujatá reportáž z antiglobalizačních protestů I.

QUEBEC, DEN PRVNÍ: CESTA K PLOTU

Judy Rebick, Quebec

Není snadné strhnout na sebe pozornost v konkurenci se zahájením setkání, kterého se účastní 34 světových vůdců včetně amerického presidenta George Bushe. Navzdory nekonečným salvám slzného plynu se převážně pokojní protestující vraceli znovu a znovu na Boulevard Rene Levesque v Quebec City, aby se střetli s policií.

Bitva trvala skoro dvě hodiny. Policie vyháněla demonstranty z prostranství za silného použití slzného plynu, ale když pálivá bolest v očích a krku ustoupila, demonstranti se vždy vrátili. Nejdojemnější pohled skýtala skupina asi dvaceti sedících lidí a jejich znamení míru, která se tu a tam vynořila z mlhy slzného plynu.

Média věnují pozornost převážně prolomení obvodového plotu a nutno uznat, že to byla působivá akce. Nejprve několik lidí a po nich další vylezli na řetězy pospojovaná pole plotu a spojeným úsilím se jim podařilo ho povalit. Podle mých hodinek to netrvalo ani pět minut.

Úžasné ale bylo, že skrz vzniklou mezeru se prodralo asi jen sto lidí. Ostatní se nadále drželi za stanovenou linií. Ne policie, ale sami protestující dokázali ovládnout dav. Tento projev disciplíny mi vyrazil dech.

Pochod se táhnul asi deset kilometrů od Laval University k perimetru, Z 3000 lidí jen asi deset až dvacet lidí házelo láhve a kamení. Byli to demonstranti z Černého bloku. Zatímco ostatní demonstranti se chovali hlučně a byli oblečeni v pestrých barvách, členové Bloku se tvářili zasmušile, vážně, a byli oblečeni celí v černém. Někteří si nesli hole a kameny a byli od počátku pochodu maskovaní.

O taktice Černého bloku se určitě ještě bude diskutovat. Kreativita ostatních demonstrujících ve srovnání s nimi zanikla. Jedna skupina, nazývající se Středověký blok, postavila šestimetrový katapult, se kterým zručně vmanévrovala proti policejním šikům. Následně se obsluze podařilo vystřelit na policisty tři plyšové hračky.

Jedna žena převlečená za Sochu svobody ušla celou cestu od Laval University na chůdách. Ženy z jiné skupiny, pojmenované „Pampelišky,“ měly na sobě trička s nápisem „nezdolný radikální květ, který bude vždycky kvést.“ Jeden mladý muž si na tričko napsal větu „It's hard to hit a movement target“ („Do cíle v hnutí se těžko trefuje“).

Jakmile byl perimetr prolomen, soustředila se veškerá pozornost na intenzitu konfrontace. A ta stála za to. Když se demonstranti přiblížili k perimetru, ohlásili organizátoři, že kdo chce zůstat v bezpečné zóně, má zahnout doleva. Neudělal to nikdo. K perimetru se blížily tisíce lidí. Před výbuchy slzného plynu utíkali, ale znovu a znovu se vraceli.

Pátek byl dnem přímé akce. Dnešek, tedy sobota, má být dnem akce masové. Ale na shromaždišti pochodu u Laval University se i tak shromáždilo přes 5000 lidí, ačkoliv bylo takřka jisté, že nakonec dojde ke střetu s policií.

Do poslední chvíle se vedou dlouhé debaty, co se vlastně stane dnes, kdy se má podle očekávání Pochodu národů Amerik účastnit na 40.000 účastníků. Organizátoři dnešního pochodu se rozhodli vést trasu pochodu mimo perimetr, jak uvádějí, z bezpečnostních důvodů. Vzhledem k vysokému počtu lidí a úzkým ulicím tohoto překrásného, starého města by se mohlo stát, že lidé bude namačkáni na zeď a dojde ke zraněním.

Jiní ale namítají, že je z politického hlediska chybné vyhýbat se obvodovému plotu, který se stal nenáviděným symbolem omezení veřejného prostranství, které nám ukrajuje volný trh. Nakonec to pravděpodobně dopadne tak, že po skončení pochodu se oddělí část demonstrantů a obrátí se proti opevnění.

Pořadatelé Lidového summitu jsou páteční akcí rozhořčeni. Mají pocit, že celé hnutí pouze diskredituje. Ale podle mého názoru právě přímá konfrontace s policií láká tolik mladých lidí, aby se zapojili do boje proti nedemokratickým praktikám v obchodě.

Je pravda, že hnutí proti volnému obchodu zaznamenalo tady v Quebec City řadu důležitých událostí. Poprvé v historii se lidé přicházející z celého kontinentu dohodli na jednotném politickém prohlášení a na společné strategii (směřující ke kontinentálnímu referendu v každé zemi) v boji proti FTAA (Oblast volného obchodu Amerik). Význam tohoto vývoje však nelze přeceňovat. Ještě před několika lety dělnické hnutí latinské Ameriky podporovalo volný obchod. Ale důsledky působení NAFTA v Mexiku, které vedly k dalšímu zbídačení mexické dělnické třídy, přesvědčily představitele hnutí, aby se přidali na stranu bojovníků proti volnému obchodu.

Pořadatelé Lidového summitu cítí, že násilná povaha přímé akce odvádí pozornost od jejich těžce vybojovaných vítězství. Ale jak se říká, tak už to v demokracii chodí. V doopravdy masovém hnutí nemůže nikdo kontrolovat, co se bude dít. A rozdíly nelze vymýtit. Podle mého názoru jde o to o rozdílech diskutovat, ale nenechat se jimi rozvrátit nebo rozdělit.

---

Judy Rebick se označuje za "publicistku a sociální agitátorku", kromě toho je vydavatelkou nového interaktivního on-line magazínu