Diskuse nad protiglobalizačními protesty
Londýnské prvomájové protesty byly včera relativně velmi mírné. Zaujal mě komentář jednoho reportéra, který poukázal na to, že protesty jsou výrazem politického vakua: "Tito lidé demonstrují v ulicích, protože nemají žádnou politickou reprezentaci. Žádná politická strana je nezastupuje." Zveřejňujeme stručný rozhlasový blok, který k antiglobalizační problematice vysílal včera ve 13 hodin pořad BBC Radio Four "The World at One", níže pak část materiálů, které tomuto tématu věnovala v 19 hodin televize Channel Four. Všimněte si, jak odlišný je přístup těchto sdělovacích prostředků ve srovnání s tím, jak se chovají média v ČR.
Nick Clark, moderátor pořadu The World at One, BBC Radio 4: Tyto a podobné demonstrace vyjadřují přesvědčení, že globalizace není nutně silou dobra. Pro západní vlády je obtížné přizpůsobit se jednotnému globálnímu systému pohybu kapitálu, částečně v důsledku obrovských rozměrů globální ekonomiky, v porovnání s níž je každá individuální vláda jen malá a bezmocná. Protesty, k nimž docházelo na prvního máje kolem světa, jsou jen nejostřejším vyjádřením požadavku, aby vlády zasahovaly energičtěji a vyjednávaly mezi svými občany a globalizovaným obchodem, ať už jde o regulaci růstu multinacionálních společností, a zajištění toho, aby konkurenceschopnost západních výrobců nezávisela na víceméně otrokářské práci, o ochranu životního prostředí nebo o ochranu domácí hospodářské stability. Tony Blair se těmito otázkami zabýval v celé řadě projevů. Avšak definoval jasně, kde vlastně on a Labouristická strana stojí? V prvních letech své vlády začal zdůrazňováním, že si je osobně silně vědom radikálních historických změn. Zároveň se postavil na stranu globálního podnikatelství, na základě rozhodnutí vzdát se socialistické, rovnostářské minulosti své strany. "Budeme spolupracovat s tvůrci bohatství," řekl, "jako propodnikatelská strana, která prosazuje dlouhodobou politiku. To je historický imperativ."
Tony Blair: V době po ukončení studené války skončila bitva mezi tradičními formami socialismu a kapitalismu. Pokračuje však ještě velká bitva, bitva mezi pokrokovým a konzervativním myšlením. Má ale jinou formu, je to jiný přístup k zásadní otázce, zda svět půjde či nepůjde cestou tržního hospodářství. Vzniká celá řada nových problémů. Globalizace, životní prostředí, nová ekonomika založená na znalostech, sociální vylučování lidí v důsledku neschopnost držet krok s vývojem. V mnoha ohledech stojí Británie v čele této debaty.
Nick Clark: Takto hovořil Tony Blair v londýnské Guildhall v roce 1999. A pokračoval, že Británie musí na situaci reagovat otevřenou ekonomikou:
Tony Blair: Zaprvé, v globalizovaném světě, jaký jsem popsal, nemají obchodní bariéry smysl. Ochranářství brání zájmy jen určitých částí ekonomiky na úkor celostátní ekonomiky. V důsledku ochranářství se odkládá doba, kdy se země a její podniky musejí změnit, a v důsledku těchto odkladů země ztrácí mezinárodní konkurenceschopnost. To vede později k větším hospodářským problémům.
Nick Clark: Takto hovořil Tony Blair před dvěma lety. Ano, takováto otevřenost vede k přílivu kapitálu, ale také je v takové situaci lehčí pro mezinárodní firmy, aby ze země odešly. Takovýto postoj zaujal Tony Blair k celé řadě mezinárodních problémů, včetně životního prostředí. Mnoho lidé bylo překvapeno, že je Blair ochoten pokračovat s experimenty s geneticky modifikovanými potravinami. Ale princip je to stejný. Postavit se proti geneticky modifikovaným potravinám, to by znamenalo bránit se změnám, technologii a vědeckému pokroku.
Je ovšem pravda, že mnoho labouristických stoupenců Tonyho Blaira by v dřívějších dobách pravděpodobně dnes demonstrovalo v londýnských ulicích. Požadovali by, aby vláda zasáhla proti moci mezinárodního kapitálu - to bylo ale v době, kdy více politiků věřilo v protiklad mezi zájmy kapitálu a zaměstnanců. Co se dnes týče stoupenců Labouristické strany, Tony Blair a jeho strana to prý dělají správně. Charles Leadbetter je autor a pracovník výzkumné instituce Demos. Je také neformálním poradcem Tonyho Blaira.
Charles Leadbetter: Postoj Labouristické strany k těmto otázkám se postupně změnil. Myslím, že je strana přesvědčena, že se musíme uživit v otevřené, globální ekonomice. Politikou Labouristické strany je poskytnout celé zemi a co největšímu množství lidí prostředky k tomu, aby se s touto situací vyrovnali, zejména jde o důraz na školství a vzdělávání.
Nick Clark: V minulosti by ale přece mnoho labouristů demonstrovalo v ulicích, argumentovali by, pohleďte, to je nesprávné, neměli bychom dovolovat globálnímu mezinárodnímu kapitálu diktovat, jak mají lidé žít, nejen tady, ale i v zahraničí.
Charles Leadbetter: To nevím. Nejdůležitější ale je, že pokojná verze těchto protestů vyjadřuje všeobecné znepokojení nad nestabilitou globálního kapitalismu. Nejvýmluvnější je například likvidace továrny firmy Motorola v Bathgate ve Skotsku: co se stane s těmi lidmi, mnoho z nich má rodiny, mnoho z nich má vysokou kvalifikaci, a jak naleznou nové zaměstnání? Toto všeobecné znepokojení nad globálním kapitalismem existuje a Labouristická strana se tím bude muset zabývat, nikoliv nutně dnešními konkrétními protesty v Londýně.
Mnozí lidé jsou přirozeně daleko kritičtější než Charles Leadbetter. Jedním z nich je Noreena Hertz, autorka knihy The Silent Takeover, Nenápadné převzetí moci. Argumentuje v ní, že podnikatelská moc ochromuje demokracii. Poukazuje na to, že britská vláda nemá systematickou politiku pro řešení problémů, o nichž se dnes hovoří.
Noreena Hertz: Britská vláda nepřipustila, že globalizace nepřináší prospěch pro mnoho lidí. Britská vláda v podstatě dodržuje washingtonský konsensus, podle něhož se bohatství postupně rozšíří od bohatých lidí dolů k chudým a že trh nakonec odstraní chudobu. To se neděje.
Nick Clark: Tony Blair by na to asi řekl, že právem poukazujete na nutnost společné akce. Nemá smysl se snažit globalizaci zastavit, to nejde, je nutno pracovat společně tak, abychom globalizace co nejefektivněji využili.
Noreena Hertz: To je naprosto pravda. Nejsem ani proti globalizaci, ani proti kapitalismu. Chci jen aby existoval systém, v němž by vedle vítězů neexistovaly oběti.
Nick Clark: Dobře. Ale co v té věci může dokázat jednotlivá vláda, kromě toho, že se bude účastnit mezinárodních konferencí a říkat: musíme dělat toto a toto?
Noreena Hertz: Je zapotřebí daleko více globálních vládních akcí, například to, že Amerika odmítla podepsat protokol z Kjóta, to je opravdová rána životnímu prostředí. Vláda musí efektivně lobbovat spolu s partnery z ostatních rozvinutých zemí, aby byly schváleny předpisy a zákony, které budou ochraňovat lidská práva, životní prostředí a další otázky, které jsou v současnosti považovány ve světovém podnikatelském systému za otázky podružné.
Nick Clark: Chtěli jsme hovořit o těchto otázkách s někým z vlády, ale nikdo nebyl ochoten s námi mluvit. U telefonu však máme předsedu jednoho z největších britských odborových svazů, GNB, Johna Edmondse. Myslíte si, že na argumentech těch dnešních demonstrantů něco je?
John Edmonds: Ano, bezpochyby na nich něco je. Nemáme energický světový systém, který by dokázal řešit problémy, jako jsou sociální klauzule v obchodních smlouvách. Proč jsou uzavírány obchodní smlouvy, v jejichž rámci mohou být lidé drastickým způsobem vykořisťováni? Nejde jen o plat, ale některé firmy po celém světě nedodržují ani rozumné bezpečnostní a zdravotní předpisy. Pak jde o otázku zadluženosti. Britská vláda stála v čele kampaně za zrušení zadluženosti třetího světa, a to bylo velkým úspěchem, ale mnoho zemí ještě tyto dluhy nezrušily. Sliby, ale nikoliv činy.
Nick Clark: Vláda by asi argumentovala, že když máme možnost, jednáme: například v otázce světové zadluženosti. Ale co se týče celkové filozofie: existuje podle vás něco takového?
John Edmonds: Lidi mají pocit bezmocnosti, že jednotlivé země, pokud to nejsou zrovna Spojené státy, mají jen velmi omezenou možnost ovlivnit, jak se svět vyvíjí, tak člověk musí jednat prostřednictvím mezinárodních organizací, jako je Světová organizace pro obchod, jako OSN a jako je Evropská unie. A jsem přesvědčen, že je v tomto smyslu aktivní účast v práci Evropské unie velmi důležitou součástí snah najít řešení problémů globalizace. Potíž je, že když se Evropská unie účastní širších světových fór, je nesmírně slabá.
Nick Clark: Takže říkáte, že jedinou nadějí je navzájem mezinárodně spolupracovat.
John Edmonds: Tak to je, ale slabost britské vlády je důsledkem slabosti Evropské unie. Ve světové organizaci pro obchod Evropská unie se prostě dostatečně neprosazuje. Neprosazuje dostatečně silně dobré sociální podmínky na ochranu pracovníků v rozvojových zemích. To by měla Evropská unie dohnat. EU ani nehájí efektivně ekologické otázky. A co se týče Kjóta, doufám, že na prezidenta Bushe bude Evropská unie reagovat velmi energicky.
Nick Clark: Myslíte si, že ministři v Británii a v ostatních zemích jsou povrchně fascinováni úspěchy globalizace a nemají odvahu či předvídavost prostě říci ne?
John Edmonds: Moc úspěchů to přece není. Naši členové se minulý týden účastnili valné hromady jedné velké pojišťovny a poukázali tam na to, že zaměstnanci této pojišťovny v Jihoafrické republice, jejichž zdraví poškodil asbest, by měli dostat řádné odškodnění. Právě v takovýchto věcech by koordinované evropské akce byly velmi důležité. Zajímavé je, že v současnosti dochází ve Francii k mnoha protestům a v čele tam většinou stojí zaměstnanci supermarketu Marks and Spencers, kteří byli propuštěni britskou multinacionální firmou. Francouzský zákon, který poskytuje zaměstnancům řádnou sociální ochranu, vyžaduje, že zaměstnavatel musí se zaměstnanci předem vyjednávat, než dojde ve firmě k velkým strukturálním změnám, to je cesta vpřed. Doufám, že britská vláda tyto zákony přijme. Přece není možné, abyste přišli do práce a tam vám bylo řečeno, bez předchozího vyjednávání, že se firma likviduje. Takhle se s lidmi nedá jednat. Existují prvky civilizované reakce na globalizaci. Rád bych ale viděl, aby vznikla koordinovaná reakce.
O londýnských antiglobalizačních demonstracích
Druhá reportáž Channel Four News z londýnských antiglobalizačních demonstrací, která se vysílala na tomto britském kulturním komerčním televizním okruhu v jeho každodenních padesátiminutových zprávách cca v 19.30.
Moderátor Jon Snow ve studiu: A toto je, právě v tuto chvíli scéna na londýnském Oxford Circus (pevný, statický záběr z horního patra budovy dolů na křižovatku, dav přibližně tisíce demonstrantů obklíčených policií, záběr se netřese, ani kameraman nervně nepanorámuje či netransfokuje sem a tam, jak by to bylo v České televizi), kde jsou demonstranti obklíčeni policií. Hovoříme s náměstkem velitele londýnské policie Michaelem Toddem, ze Scotland Yardu, který velí dnešním policejním akcím. Pane náměstku Todde, ty demonstranty tam držíte v obklíčení už asi od 14.30. Jsou skutečně tak obrovskou hrozbou ostatní společnosti, že je nemůžete prostě pustit?
Michael Todd: Myslím, že kdybyste se na totéž zeptal lidí, kteří byli zraněni cihlami, kameny, kusy dřeva, které se tam házely, nebo kdybyste se zeptal majitelů obchodu Niké, který se někteří demonstranti pokusili vypálit, asi by vám na tu otázku odpověděli Ano. Taky si myslím, že kdybychom teď ty lidi pustili a dovolili jim, aby páchali násilí po Oxford Street a páchali škody, lidi by se velmi rázně dotazovali, proč jsme to udělali. Osobně nechci, aby tam byli pořád zadržováni, několikrát jsme se pokusili začít je pouštět, ale policisté se při tom stali terčem útoku a museli jsme situaci zklidnit. To se snažíme dělat teď.
Jon Snow: Takže to bude dlouhý proces, než budou úplně propuštěni?
Michael Todd: Obávám se, že ano. Ale nás víc zajímá, musím říct, bezpečnost veřejnosti. Nemůžeme ohrozit bezpečnost veřejnosti. Měli jsme dosud velmi úspěšný den, protože se nám podařilo neutralizovat násilí, jímž někteří demonstranti vyhrožovali. Situaci jsme zvládli, a jak se očekávalo, měli jsme tvrdé jádro lidí, kteří chtějí vypalovat budovy, chtějí působit lidem zranění. Viděli jsme, jak lidi vylezli na střechy a házeli dolů kusy železa, na policisty a potenciálně i na demonstranty. To není přijatelné chování. My ho zvládneme a zvládneme ho pozitivně, pevně a spravedlivě.
Jon Snow: No, zorganizovali jste obrovskou policejní akci, především na ochranu hmotného majetku, že? Ale ochránili jste také jejich právo demonstrovat?
Michael Todd: Kdyby to byli nevinní demonstranti, mohli se přičlenit k jedné ze tří a půl tisíc demonstrací, které každoročně tady v Londýně doprovázíme. Ty demonstrace jsou poklidné a jejich organizátoři spolupracují s policií. Podali jsme těmto demonstrantům vstřícnou ruku, ale oni ji odmítli. To nejsou legitimní demonstranti, jsou to lidé, kteří se víc zajímají o násilí.
Jon Snow: Musíme skončit, děkuji vám.
Demonstranti protestovali proti zlu kapitalismu, ale co si o tom myslí kapitalisté sami? Náš podnikatelský korespondent Jonathan Rugman si položil otázku, zda je možné, aby se obě strany někdy dohodly.
Jonathan Rugman: Ve své kanceláři se dnes odpoledne londýnský primátor snažil udržovat kontakt s nejnovějšími zprávami o protikapitalistických protestech. Primátor je globálním vyslancem pro volný pohyb financí. Příští týden pocestuje do Chorvatska a bude tam kázat o výhodách privatizace. Dnešní protesty naprosto nechápe:
"Mám tady leták, podle něhož kapitalismus vyrábí zbraně, bomby a každodenně zabíjí lidi a ničí budovy. To se mi zdá jako naprostý nesmysl. Nechápu, jak někdo může dospět k takovému názoru. Víme, že existují jiné politické systémy, které úspěšně vyrábějí zbraně a zabíjejí lidi, ale charakterizovat tímto kapitalismus, to se mi zdá jako velmi extrémní názor."
Jen asi kilometr od primátorovy úřadovny chodila po ulici Smrtka a šířila naprosto opačný názor. Aktivisté tam pokojně obsadili vchod do budovy, v níž se konala konference o obchodu se zbraněmi. Avšak co se týče samotného kapitalismu, názorové rozdíly mezi jeho stoupenci a odpůrci možná nejsou tak velké, jak si možná myslíte. Alespoň podle názorů Adaira Turnera, viceprezidenta finančnické firmy Merril Lynch. Podle něho mají dnešní demonstranti v mnohém pravdu:
"Myslím, že bychom neměli předstírat, že je globální kapitalismus dokonalý systém bez chyb. Pokud navrhují rozumné změny, aby se zachoval hospodářský růst, zatímco odstraníme problematické ekologické a sociální dopady globalizace, je to v pořádku."
(Záběry z Afriky). Tady je příklad. Vesničané v Lesothu v jižní Africe žijí na pokraji této obrovské přehrady a hydroelektrárny, postavené částečně britskými firmami a financované Světovou bankou. Jenže elektrické stožáry prostě vedou kolem těchto domů vesničanů někam pryč. Takže místní chudí ze zahraničních investic nemají nic.
V šedesátých letech byl poměr bohatství mezi bohatými a chudými zeměmi 1:30. V roce 1992 vzrostl tento rozdíl na 1:75. Očekává se, že v roce 2015 bude ten poměr 1:107, podle nynější míry růstu ekonomiky.
Často jsou obviňovány známé multinacionální firmy, že znásilňují zájmy lidí v zemích, kde získávají suroviny. Ale tyto firmy jsou nyní tak bedlivě sledovány, že mění svou podnikatelskou praxi. Firma Niké, obviňována, že zaměstnává v třetím světě děti, nyní zavedla minimální věk zaměstnanců pro své továrny. Ale aktivisté si stěžují, že nikdo její podnikatelskou praxi nezávisle nemonitoruje.
Kavárenský řetězec Starbucks nyní prodává tzv. Fair Trade Coffee, kávu, za niž se africkým farmářům platí vyšší ceny, ale firma není schopna zaručit, že nepoužívá geneticky modifikované potraviny.
Hamburgerová firma Burger King nyní zavedla předpisy, zajišťující zvířatům civilizované zacházení, aktivisté ovšem poukazují na to, že stále ještě dochází na jatkám ke krutostem.
Petrolejářská firma BP, British Petroleum, nyní uznává, že se už nebude specializovat jen na prodej benzínu a uznává, že existuje problém globálního oteplování. Investuje však do Číny, přestože jsou tam porušována lidská práva.
Big business se ovšem přirozeně v první řadě zajímá o zisky, čehož jsou důkazem tito propuštění francouzští zaměstnanci firmy Marks and Spencers. Kapitál se chová brutálně logicky: přichází, když existuje příležitost k výdělku a odchází, když příležitost není. Pro podniky a pro vlády je nyní naléhavým úkolem zcivilizovat toto brutální chování a vysvětlit ho těm, kteří ho nechtějí přijmout.
Moderátor Jon Snow: To byl Jonathan Rugman. Ve studiu máme autorku Noreenu Hertzovou, jejíž pořad o globalizaci se bude vysílat na Channel Four 13. května. S ní je tady David Jones, generální ředitel Konfederace britského průmyslu. Noreeno Hertzová, myslíte si, že se demonstrantům dnes podařilo jasně komunikovat, co chtějí říct, a že tomu podnikatelská sféra porozumí?
Noreena Hertz: Je nutno komunikovat asi toto: globální kapitalismus je nejlepší systém, jak vytvářet bohatství, ale má mnohé záporné stránky. Myslím, že si to lidi začínají uvědomovat. Dnešní protesty byly převážně pokojné a hovoří k svědomí světa.
Jon Snow: Zaznamenali podnikatelé, co se dneska dělo?
David Jones: Samozřejmě, když jsou jejich lidé, jejich zaměstnanci, nějakým způsobem ohroženi, jejich práce je přerušena, podnikatelé musejí naslouchat. A samozřejmě, podnikatelé naslouchají zákazníkům, podnikatelé naslouchají vládám zemí, v nichž jejich podniky fungují. A je velmi obtížné reagovat na všechny tyto tlaky, když mnoho těchto problémů vzniká v důsledku činnosti či nečinnosti místních vlád. Je to velmi komplikovaná situace.
Noreena Hertz: Je to všechno součástí jedné věci. Je to všechno součástí moci spotřebitelů a ta začíná donucovat korporace, aby změnili svou praxi.
David Jones: To je naivní. Není to všechno součástí jedné věci. Tam, kde existují legitimní spotřebitelská znepokojení, například když lidi nechtějí kupovat geneticky modifikované potraviny, firmy reagují pružně na trh a přestanou ty potraviny prodávat, vědí, že je neprodají. Za posledních dvacet let došlo k obrovskému pokroku: lidi jsou víc informováni, zajímají se víc sami o sebe - lidi za posledních dvacet let začali sami sebe, své tělo a svou roli ve společnosti brát daleko vážněji. To znamená nové problémy pro vlády. Je na to nutno reagovat celosvětově.
(…)
Nowreena Hertz: Hnutí má problém, jak jasně komunikovat to, co chce říct. Zatím se definovalo velmi silně jako politika proti něčemu. Proti kapitalismu, proti globalizaci. To je příliš zjednodušené a není to k ničemu. Hnutí si musí pořádně rozmyslet, pro co vlastně je: že je pro spravedlnost, pro demokracii, pro rovnoprávnost a vypracovat si k tomu příslušné strategie. Globální kapitalismus nefunguje pro každého a často za něj lidi i životní prostředí musejí hodně platit.
David Jones: Globální kapitalismus nikdy nefungoval pro všechny a pro všechny nikdy nefungoval ani žádný jiný systém. Ale je to systém, který víceméně vytváří lepší životní úroveň. A firmy mají před sebou velký úkol a obrovskou odpovědnost po celém světě, aby bohatství rozdělovaly sociálně inkluzivním způsobem. Aby byly lepšími sousedy, lepšími zaměstnavateli, lepšími dodavateli, lepšími nákupčími. Ale já bych apeloval na některé tyto aktivisty: viděl jsem v Seattle jeden transparent: "Pivo zadarmo pro všechny!" Pomyslel jsem si: tihle lidi to nemyslí vážně, jsou tady jen, aby působili chaos, není to vždycky legitimní proces.
Noreena Hertz: Hovořila jsem dnes s mnohými těmi demonstranty a lidi mají obrovsky silný pocit, že jsou vyloučeni z normální politiky. Ptala jsem se hodně lidí, jestli budou volit v nadcházejících volbách. Úplně se mi smáli. Jako bych navrhla něco naprosto absurdního.
Jon Snow. To je na závěr velmi pozoruhodná myšlenka. Končíme, tady ještě pár záběrů, z nichž vyplývá, že ne všechny konfrontace mezi policií a demonstranty byly pokojné, jako obvykle, dejte nám vědět, co si o tom všem myslíte, na známé adrese www.channel4news.co.uk/. A nyní Krishnan s dalšími zprávami.
(...)
Ještě k tématu český dokument
Sebestředné souručenství vzájemně utužovaných vztahů a drzý vetřelec Čulík
Režisérka Olga Sommerová ve svém článku uveřejněném ve festivalovém bulletinu Academia film Olomouc č.4 z 26.4.2001, napadá Jana Čulíka z nekompetentnosti „samozvaných kritiků umění“ a vyčítá mu v jeho hodnocení promítaných filmů demagogii, špatné úmysly a dokonce odvahu přijmout roli porotce tohoto festivalu. Sommerová je zděšena Čulíkovými soudy na adresu českých dokumentárních filmů, kterým podle ní autor nejenom vůbec nerozumí, ale dokonce prý obsahují jedovatou slinu obrazoborce, jemuž by mělo být z bezpečnostních důvodů zakázáno vyjadřovat se k práci druhých. Ba co víc, dokonce v ní znovu vyvolaly otázku, po neadekvátně velké moci médií.
Příznačným rysem štěkotu Olgy Sommerové je hysterie s kterou na Čulíka reaguje, protože se jaksi dotkl status quo české dokumentární školy a osobuje si právo -on amatér, který se nikdy žádného natáčení nezůčastnil - hodnotit něco, co je dáno jenom těm, kteří se v této branži pohybují. To ovšem opět vypovídá o snaze vytvářet mýtus nedotknutelnosti a jedinečnosti českého umění všude tam, kde je kriticky nahlíženo neoprávněnými osobami, neznalými principu (české) umělecké tvorby. Jedním z důvodů z kterého pravděpodobně pramení tato snaha, je nekritické vědomí si své vlastní autority (dokumentární esej napsala Sommerová jak podotkla před dvaceti lety, jako diplomovou práci na FAMU), které je zprostředkováno nejen neomylnou tvorbou, ale i sebestředným souručenstvím vzájemně utužovaných vztahů mezi přáteli v oboru. „Vetřelec“ Čulík - pohybující se volně v interpretačním prostoru (zlotřile za pomoci médií!!), pak údajně formou jedovaté pomluvy deklasuje něco, co je svou povahou nezpochybnitelná „tvůrčí interpretace reality“ a uráží včetně autorky všechny dobré české dokumentaristy.
Podle Sommerové dokumentární film není vědecké pojednání a je adekvátní literárnímu eseji, v němž esejista užívá fakta, s nimiž si svobodně hraje, aby tak vyjádřil svou jedinečnou myšlenku. Proto musí být dokument vždycky subjektivním vyjádřením postoje svého tvůrce, nikdy nemůže být objektivní, tvrdí Sommerová. Je ale opravdu otázkou, co jí vadí na Čulíkově tvrzení, který tuto pravdu obnažuje když říká, že západní tvůrci se skromností komunikují téma, zatímco čeští tvůrci prostřednictvím tématu komunikují sebe. Čulík dále pokračuje, cituji : „ Já to říkám ostře, ale je to kontrast mezi ješitností, skromností a vědomím veřejné služby“. Zdá se proto, že pojetí veřejné služby divákům ( pokud je s ní vůbec počítáno) je pro Sommerovou zprostředkování umělecké fikce nezávislé na objektivitě sdělení, kdežto Čulík chápe veřejnou službu dokumentárního filmu jako soubor informací, podstatných pro optimální vyjádření tématu. Dokumentární film je pro něho dokumentem o někom a o něčem, je souhrnem informací, které nějakým způsobem vypovídají o tématu a dokládají jeho životnost. Zdá se tedy, že zatímco Čulík hájí představu aby umělecká forma autora dokumentu nebyla nadřazena „formální“ výpovědi - neboť ta je právě svědectvím, či cenným dokumentem, Sommerová obhajuje hlavně subjektivní pohled autora, který si s informacemi pro diváka tvořivě hraje ( hřebík nemusí být hřebík ale třeba preclík) a zprostředkovává je formou uměleckého díla.
V takto vymezených a deklarovaných názorových polaritách je konsekventně vzato opravdu otázkou, proč Sommerová na Čulíka „hystericky ječí“ jenom proto, že on projevil „pouze“ svůj názor, který autorka navíc nijak nerozporuje. „Nemusí“, protože je docentkou a její článek je ve svém vyznění podobný známému „Čulíku držte hubu!“, protože i zde šéfredaktor Britských listů drze skáče do plynule tekoucí řeči vlastního sebeuspokojení. V něm se ale zmohla Olga Sommerová pouze na ohánění se tradicemi, autoritami, zvyklostmi a významově indiferentní formulkou, o tvořivé interpretaci reality. Ta ale přece může být různá a dokument podle Sommerové nikdy nemůže být objektivní, neboť musí být subjektivním vyjádřením postoje svého tvůrce. To jsou ovšem úžasné záruky tvůrčí svobody, před odpovědností k tématu, která by měla být - dle mého soudu -na prvním místě.
Čulíkovo festivalové hodnocení českých dokumentárních filmů samozřejmě není neomylné, ale jeho nesmlouvavé tázání po samotném smyslu některých dokumentů muselo vyvolat značnou nevoli. Ve svém článku Autorsky nezvládnuté filmy z České televize (Britské listy 23.4.2001) třeba recenzuje film „Zákoutí Tomáše Bíma“ od Jaroslava Černého a právem „obviňuje“ autora, že nepoložil ve filmu Bímovi základní otázku : "pane Bíme, proč malujete skoro úplně stejně jako Kamil Lhoták?" Čulík totiž shledává prvoplánově efektní obrazy Tomáše Bíma dokonce jako zajímavé a barevně pestré, nicméně silně připomínající Kamila Lhotáka - a to tak věrně, že vypadají tematicky i stylově jako Lhotákovy plagiáty.
Otázka po jejich původnosti je proto zcela oprávněná a Čulík jí také ve snímku očekával. S ohledem na to, že dokument o Bímovi nepřinesl nic objevného či podstatného, stojí vůbec za úvahu, proč podobné filmy v tomto případě točit. Zvlášť tehdy, kdy podle Čulíka bylo celých třicet minut poznamenáno naprostou myšlenkovou prázdnotou, která byla občas přerušena nějakou trapností (Bímův kamarád mu přijde otevřít a když ho uvidí s televizním týmem, reaguje slovy: "Ty jseš opravdu slavnej, když přicházíš s televizní kamerou". Šéfredaktor Britských listů dodává, že soudný filmový tvůrce by tuto trapnou zpětnou vazbu ve smyslu "my jsme slavní, protože se nás dotkla televize" z filmu samozřejmě vystřihl.
Jan Čulík dále uvádí, že Černého film bezmocně kroužil kolem Bímovy osoby a hlavně se nakonec soustředil na sezení jeho přátel kdesi v hospodě či na chatě. To je prý také symptomatické - namísto aby byl film schopen poskytnout jasnou, analytickou informaci o umělcově díle, vypovídá o jeho zástupných kamarádšoftech. Nutno říci, že Čulík zde ovšem očekává něco, co není možné naplnit, neboť skutečně nezávislá analytická informace o umělcově díle, by nutně musela přinést právě to svědectví, že Bím není nic jiného, než povrchní eklektik Kamila Lhotáka. Čulík se proto mýlí, když očekává hodnoty tam, kde objektivně nejsou. Černý kroužil bezmocně kolem Bímovy osoby nikoliv proto že nebyl schopen natočit víc, ale proto, že neměl v jeho případě ani co natočit. Film by byl tedy o ničem i tehdy, kdyby Bímovy „zajímavé obrazy“ nafilmoval Černý pořádně. Paradoxně se zde ale pro českou kulturu jedna významná linie propojuje a tou jsou kamarádské vztahy. Jestliže film vypovídá podle Čulíka především o Bímových zástupných kamarádšoftech, tak kamarádšoft byl zřejmě tím hlavním důvodem, proč film o Bímovi vůbec vznikl.
Zuby nehty obhajující se Olga Sommerová ve své reakci na Čulíka hned v samém úvodu říká, že český dokumentární film je vytvářen za nepředvídatelných podmínek a interpretuje život, nikoliv módní přehlídku. Vzpomněl jsem si při jejích slovech na závěrečné sekvence jakého si dokumentu o malíři Janu Kristoforim, který svátečně oblečen v čisté bílé bundičce s ještě čistším bohémským šátečkem u krku, zvedá opatrně aby se moc neušpinil ze země kameny a pokládá je do umě vytvořeného drátěného kříže, v němž snad ještě tuším plápolá oheň. Co ale jiného než módní přehlídka a režijně i dramaturgicky naprosto nesnesitelnou trapností byl tento výstup eklektika Jiřího Koláře? Jaká to úroveň dokumentaristy, který nemá ani tolik slušnosti - když už mu chybí talent, aby Kristoforiho při zvedání kamenů převlékl alespoň do montérek? Jestliže syžetem této „komediální“ scénky bylo vyjádření tíhy údělu kterou umělec nese, rozhodně nebylo ani trochu přesvědčivé, nechat na ní producírovat výtvarníka, jako vystřiženého z módního časopisu. O jakých možnostech „tvůrčí interpretace reality“ dokumentu tedy v tomto případě Sommerová mluví? Byl snad onou tvůrčí nepředvídatelnou podmínkou fakt, že Kristofori nemá nic jiného na sebe? A byla snad interpretací života Jana Kristoforiho sama okolnost, že pro natáčení stěžejního partu filmu byl umělec odvezen třeba právě z probíhajícího rautu?
Kontroverze, která vznikla na letošním Academia Filmu, byla plodná
Jan Čulík
Tento článek vznikl na objednávku Žurnálu Univerzity Palackého, Olomouc.
Jaká měřítka používala při práci porota letošního festivalu Academia Film Olomouc? Měřítka absolutní profesionality. Prvním předpokladem pro to, aby porota mohla hodnocený film brát vážně, bylo splnění základních profesionálních požadavků: obraz se nesměl třást, kamera nesměla bezúčelně a nervně těkat po nejrůznějších předmětech v reálu, zvuk nesměl znít jako ze sudu, střih musel dodržovat základní principy logiky, fotografie či obrazy umělců, jimiž se film zabýval, musely být zaostřené, nesměly být snímány nakřivo anebo se v záběru nesměly objevovat reflektory osvětlovačů či mikrofony zvukařů. K žádným takovýmto chybám nedocházelo v žádných zahraničních filmech, jimiž byl festival obeslán, i když byly třeba myšlenkově či originalitou zpracování tématu průměrné.
Je pravda, že filmový tvůrce má plné právo při zpracování svého tématu využívat i neobvyklých technik, pokud jsou v rámci struktury funkční. Bohužel, tato zvláštní příznakovost nebyla nikdy u českých filmů využívána tak, že by byla inherentní součástí struktury díla. Ozvláštňující prvky filmového jazyka poukazovaly u těchto českých snímků rušivě vždycky někam ven, mimo strukturu, a narušovaly komunikaci, namísto aby jí napomáhaly.
Řeknu to jasně: základní, bezpříznakovou pracovní metodou dobrého filmu je to, že natáčím-li s někým rozhovor, kameru musím mít na stativu, kamera musí být klidná a neodvádět od rozhovoru pozornost různými pohybovými neumělostmi či triky. Využiji-li ozvláštňující práci kamery, musím pro to mít opravdu dobré důvody. Ozvláštňující prvek musí být pevně a autenticky zabudován do celé sémantické struktury filmového díla.
Jde o skutečnosti, kterých si všimne každý nezaujatý pozorovatel s určitou praxí z filmové či televizní práce. Názorně to vysvětlil v rozhovoru pro internetové Britské listy britsko-australský dokumentarista Clive James, který některé české filmy na festivalu shlédl. Například o filmu Domy života od Marie Šandové, který podle názoru poroty zkazila necitlivá, nervní kamera Juraje Fándliho,se Clive James vyjádřil takto (Britské listy, 24.4. 2001):
"Kameraman v tom filmu chtěl divákům silně sdělit, že je kameraman. To je vždycky špatné. Znamená to, že se kameraman vytahuje, aby dokázal, že je na místě. Pobíhá kolem, transfokuje sem a tam, dělá to a dělá ono. Je to prostě, co kameramani dělají, pokud jim to nezatrhnete. Mně trvalo půl života, než se mi podařilo zajistit, aby byla veškerá práce kamery neviditelná. Kameramanům se to nelíbí. Je to totiž pro ně velmi obtížné. Musejí pracovat dvakrát tak intenzivně, aby se jim podařilo učinit práci kamery neviditelnou. Ale uvědomil jsem si třeba, že je-li objektiv příliš širokoúhlý, zkresluje to obraz. A když zkreslíte obraz, divák si řekne, hele, tohle je nějaký stylizovaný záběr. A jakmile začnou uvažovat o tom, co je to za záběr, nedívají se na to, co je v tom záběru. Ten film o těch židovských hřbitovech by se měl používat ve filmové škole jako materiál k výuce, co je na něm špatného."
Dále hodnotila porota objevnost tématu a solidnost, originalitu a profesionalitu jeho zpracování. Velký dojem na ni udělaly především snímky z anglosaských zemí, jejichž autoři (viz hlavní cenou oceněný film Dana Reeda "Údolí" či cenou za dokumentární pořad oceněný film Frederica Bakera "Stalin - Rudý Bůh") prokázali kritický odstup od tématu a prezentovali na plátně konfrontaci nejrůznějších, často diametrálně odlišných názorů. Bylo na divákovi samotném, aby si z nich utvořil vlastní názor. Mnohé české dokumentární filmy toto neuměly: jejich tvůrci se automaticky plně ztotožnili s názorem osoby, o níž natáčeli film, anebo divákovi oktrojovali vlastní, jediný správný, "autoritativní" názor. Některé české filmy byly také "jenom jako": jakoby předstíraly, že se zabývají určitým tématem, ale buď nechtěly nebo nebyly schopny jít přímo a otevřeně k jádru věci. Namísto, aby analyzovaly jádro problému, se zabývaly okrajovými podružnostmi.
Porota také hodnotila myšlenkovou zaostřenost díla, schopnost soustředit se na téma, prezentovat ho divákovi dokonalou, ucelenou a pevnou komunikativní strukturou. Téma muselo být zpracováno zralým a objevným způsobem, a to v úplnosti, takže v divákově mysli nevyvolávalo žádné další znepokojivé otázky, jimiž by se filmař odmítl nebo zapomněl zabývat. Hodnotila také autentičnost filmů a míru intenzity obecné výpovědi o lidském údělu. U filmu Údolí, který dostal hlavní cenu, například diskutovala dost dlouho o jednotlivých záběrech vražedných scén, do jaké míry mohly či nemohly být předem naaranžovány pro kameru. Snažila se odmítnout všechno manipulativní a neautentické. V případě filmu Údolí došla většina poroty k závěru, že scény, o nichž se debatovalo, nemohly být uměle inscenovány.
Na festivalu se vyskytly tři kategorie filmů:
1. V první z nich byla převážná většina českých filmů. Byly to snímky, které valnou měrou nesplňovaly základní profesionální požadavky, anebo se zabývaly třeba i vážnými tématy, ale nezaostřenou a myšlenkově nepořádnou formou anebo banálním způsobem. Některé filmy (například celá řada snímků s problematikou pronásledování židů za druhé světové války) byly i docela záslužné, jenže způsobem zpracování nepřidávaly k množství filmů, natočených po celém světě od války na toto téma, nic podstatného ani nového. Minimální počet českých filmů (nejlepší z nich, Slavíkův film o ruském undergroundu, jsme odměnili cenou) měl vysokou tzv. "production value", obsahoval množství nových informací a byl pečlivě a profesionálně zpracován. Není náhodou, že na většině filmů, jimž jsme na tomto festivalu dali ceny, pracovali jejich tvůrci po velmi dlouhou dobu. Tak například Frederic Baker, tvůrce cenou odměněného filmu Stalin - Rudý Bůh, se přiznal, že na filmu pracoval tři roky. Pro české dokumentaristy je z toho zcela zjevné poučení: dobrý dokumentární film se nedá vyrobit za dva natáčecí dny.
2. V druhé kategorii bylo množství filmů ze zahraničí, vyrobených při dodržování základních principů profesionální filmařské práce, avšak jejich myšlenka byla buď banální, nebo byla neobjevně zpracována, anebo - a to se stávalo často - autor neměl dostatečné množství talentu či inteligence, aby dokázal udržet pevnou strukturu díla po celou dobu jeho trvání. Uvědomili jsme si, že hodinová či delší stopáž bývá pro filmaře břemenem - jen velký umělec dokáže vyrobit dobrý film takového rozsahu. V tomto smyslu se nám zdá být tragickou chybou, že Česká televize před nedávnem zrušila prostor pro půlhodinové dokumentární filmy. Tvůrci dokumentárních filmů nyní musejí natahovat své snímky až na celou hodinu: zdá se nám to být pro budoucnost české dokumentaristiky fatálním problémem.
3. V poslední kategorii byla naprostá špička - patřilo mezi ní přibližně patnáct filmů, které jsme vybrali do konečného výběru, ale už předtím jsme se sjednotili na těch několika filmech, které pak dostaly ceny. Kvalita všech cenami ohodnocených filmů je nesporná: na tom, že mají dostat cenu, se shodli všichni členové poroty. Intenzivní diskuse se až do poslední chvíle však v porotě vedly o to, jak tuto vlnu vynikající filmařské práce dostat do předem daných škatulek existujících cen.
Práce poroty byla velmi stimulující. Od samého počátku šlo o brainstorming. Seděli jsme v promítací síni od devíti ráno do devíti, jednou až skoro do jedenácti hodin večer. Hovořilo se živě a intenzivně o všech promítaných filmech. Režisér Dušan Trančík si povšiml nějakého pozoruhodného rysu, ten dále rozvinul Martin Štoll, k tomu dodal svou poznámku Jan Čulík, a tak to šlo dál dokola. Jejich názory ostře inteligentními, tichými poznámkami, zpřesňovala polská filmová teoretička Barbara Kosecká.
Členové poroty se v podstatě shodovali v hodnocení většiny filmů, jejich nedostatky a kvality byly totiž naprosto zřejmé, takže nebylo o ničem moc co diskutovat. Uvažovali jsme spíše - často zcela svorně - nad tím, proč proboha má ten či onen film tak do očí bijící nedostatky, anebo čím to je, že dobrý film na nás působí takovou magickou silou. Tu a tam poukázal některý člen poroty na určitý rys právě promítaného filmu, který si ostatní hned tak neuvědomili a nad tím se pak rozvinula diskuse.
Během festivalu se ozvaly některé hlasy, jimž se nelíbilo, že filmy, jimiž byl festival obeslán, jsem průběžně hodnotil v Britských listech, a to předem, vždy v den, během něhož se hodnocené filmy promítaly pro veřejnost, aby si na ně každý mohl utvořit vlastní názor. Chtěl bych poznamenat, že jsem se předem ptal organizátorů festivalu, zda mohu o filmech psát, a nesetkal jsem se s námitkami. Chápu, že se ozvali tvůrci některých kritizovaných filmů, kterým zřejmě vadilo, že vznikla nad nedostatky jejich filmů diskuse - ti by bývali raději, aby se mlčelo. Jenže otevřená diskuse je vždycky plodná. Méně už chápu, že se ozval proti veřejné diskusi i novinářský hlas: z definice je přece úkolem novinářů usilovat o otevřenost, o přístup k infomacím: setkat se s novinářem, který naopak požaduje utajování informací, je pro mě přiznám se, zkušenost zcela nová.
Rád bych také upozornil, že mé recenze filmů z olomouckého festivalu, zveřejněné v Britských listech, obsahovaly množství konkrétní věcné kritiky. Proto se mi zdá trochu neférové, citovala-li Velena Mazochová v bulletinu AFO/INFO ze dne 24.4. 2001 z těchto kritik především subjektivní soudy a vytvořila tak trochu dojem, že má kritika není věcná.
Není důvodu, aby bylo jednání poroty na filmovém festivalu tajné: naopak je-li přístupný způsob, jímž porota dospívá k svým závěrům, stimuluje to veřejnou diskusi. (Na nedávném filmovém festivalu v Jihlavě se dokonce jednání poroty natáčelo videokamerou a bylo pokud vím zveřejněno.)
Na letošním olomouckém festivalu se členové poroty v hodnocení filmů téměř stoprocentně shodli. I kdyby však bývali zastávali odlišné stanovisko, přesto, argumentuji, by bylo cenné, kdybych zveřejnil v zájmu diskuse své - v tom případě odlišné - názory na hodnocené filmy.
Doc. Olga Sommerová, vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU, napsala v bulletinu AFO/INFO dne 26.4. 2001, že by mi mělo být "z bezpečnostních důvodů zakázáno vyjadřovat se k práci druhých". Doufá, "že se páně Čulíkův výlet do oboru dokumentárního filmu už nikdy nebude opakovat, jinak Pánbůh s námi!". Jinými slovy, existuje jen jediný přijatelný názor na české dokumentární filmy, a to je názor docentky Olgy Sommerové.
Tento způsob demokratické argumentace považuji za pozoruhodný, zejména pro to, že autorka používá na svou obranu kruhovitého argumentu: soudy Jana Čulíka jsou špatné, protože neodpovídají jejím vlastním názorům na českou dokumentární tvorbu, které prezentuje jako docentka FAMU při svých přednáškách. (Její text jsme zveřejnili v Britských listech pod titulkem "Umlčte Čulíka, já jsem docentka" - ta formulace, zdá se nám, shrnuje argumentaci Olgy Sommerové velmi přesně.) Olga Sommerová se přitom ocitá na velmi tenkém ledě, pokud chce prezentovat neumětelství českých filmů, jimiž byl obeslán olomoucký festival, jako "charakteristické rysy specifické české národní filmové školy". Vyvolává to podezření, že kritizované filmy neviděla, neboť označovat jejich základní nedostatky za umělecký záměr, je směšné - to uzná každý, kdo ty filmy shlédne.
Václav Klaus v protivětru
Václav Klaus je znám svým vyhraněně odmítavým přístupem k aktivitám, nesoucím byť jen možný náznak k označení ekologické či enviromentální: od jeho slavného výroku na olomoucké universitě, kde ohromil tvrzením „ekologie není věda“, až po projev poslední - vyjádření podpory prezidentu Bushovi, za jeho odvahu „foukat proti větru“ (viz. přepis na konci článku).
Nebudu zde objasňovat rozdíly a souvislosti mezi vědní disciplínou zvanou ekologie a hnutím na ochranu přírody, přezdívaným environmentální, zelené, či ekologické. Vysvětlení lze nalézt ve slovníku a jsem přesvědčen, že i Václav Klaus již do nějakého nahlédl.
Pro potřeby následujícího textu chápejme tedy ekologii nikoli jako vědní disciplínu, ale jako (zjednodušeně řečeno) způsob chování šetrný k stávající přírodě a ekology pak jako stoupence tohoto přístupu.
Nad čím se chci pozastavit, je kontroverze ekologie a svobody, tak jak ji staví právě Václav Klaus, když nám vykreslil následující obraz:
1. výzkumy prokazující ohrožení přírody člověkem jsou chatrné a nekvalitní
2. výzkumy tvrdící opak jsou zpracovány kvalitně
3. proto není žádný důvod jakkoli přehodnocovat pohled na systém lidských hodnot
4. ekologové jsou velmi zaujatí a velmi nesnášenliví lidé
5. cílem ekologů je omezovat osobní svobody jednotlivce, ekologie je jen záminka
Úplná, jasná, totální deklasace ekologů. Člověk má skoro chuť hodit kamenem.
Předpokládejme nyní, že jeho názory v této oblasti nejsou pokrytecké, nesledují žádný skrytý cíl a vyjadřují jeho vnitřní přesvědčení.
Z Klausova textu čiší nekompromisní nesmiřitelnost a pohrdání, bohužel tu však chybí konkrétní argumenty. Zkusme je dohledat za něj.
Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) zřízený při OSN, předložil letos v Shanghai zprávu o výsledcích svých výzkumů (The 3rd assessment report). Jednou z náplní tohoto výzkumu (který nadále pokračuje) je snaha odhadnout míru vlivu lidské činnosti na případné změny klimatu a modelovat jeho budoucí vývoj. Tato zpráva mimo jiné naznačuje, že se klima naší planety postupně otepluje. Konkrétně ve 20. století vzrostla průměrná teplota blízko povrchu Země o 0.6 ± 0.2 °C. Problémem není jen celková průměrná změna teploty, nýbrž i lokální změny klimatu, které můžou reálně učinit současné úrodné oblasti méně výkonnými až neúrodnými (změna teploty, přesun srážek, povětrnostní podmínky, …). Na tuto (značně obsáhlou a detailní) zprávu navazuje několik shrnutí (Summary for policymakers), ve kterých jsou výsledky prezentovány jako podklady pro případná politická rozhodnutí.
Jako každá vědecká teorie, má i teorie globálních klimatických změn indukovaných člověkem své odpůrce. Jedním z nich je i Fred Singer, prezident Science & Environmental Policy Project (nezisková organizace, snažící se vyvrátit některé „mýty“ - zpochybňují například vliv ozónové díry, pasivního kouření či mobilních telefonů na lidské zdraví). Singer se podílel na zprávě IPCC jako jeden z posuzovatelů (expert reviewer). Vůči samotné zprávě nemá vážnější výhrady, za nepřesné však považuje některé závěry v shrnutích.
Lze říct, že se vytvořily dva tábory. Jedni věří ve správnost výsledků IPCC (většina ekologických organizací, bývalá Clintonova administrativa, …), druzí zase sází na Singera a jeho stoupence (Bush, Klaus a značná část liberálů obecně).
Takovýto, poměrně vyvážený, teoretický střet však asi nebude dostatečným důvodem Klausova odporu a marginalizování ekologických názorů. Ten hlavní střet probíhá v rovině daleko abstraktnějších symbolů.
Jedním z dominantních myšlenkových proudů dneška je nepochybně liberalismus, se svým klíčovým pojmem - svobodou. Tento, na první pohled banální termín, má však svoje úskalí. Sám o sobě popisuje svobodu absolutní, omezenou pouze vlastním rozhodnutím.
Subjektem svobody pak může být jedinec, stejně jako skupina (např. má-li tato nějaký skupinový cíl). Jelikož se liberalismus (a jeho dnešní podoby) vymezují především vůči kolektivismu, hlavní důraz je přikládán na svobodu jednotlivce.
I když se definice svobody různých lidí liší, těžko najdeme někoho, kdo by svobodu nechtěl.
Mobilizovat pod heslem obrany či získání svobody je snad ten nejúčinnější způsob
aktivizace. To, spolu s určitou mlhavostí a abstraktností, činí pojem svobody poněkud ambivalentním a nabádá nás to k opatrnosti při jeho používání.
Klausova „liberalistická“ představa nejlepšího uspořádání osciluje kolem schématu, kdy jednotliví atomizovaní jedinci (výlučně lidé) budou sledovat svůj prospěch, svobodně se rozhodovat za účelem maximalizace zisku (hmotného i nehmotného) a tato jejich svoboda bude co nejméně omezována nějakou kolektivistickou regulační institucí (např. sociálním státem). Všechny typy situací se budou řešit „v tržnici“, formou nabídky a poptávky. Dominantním rysem se zde stává kalkul, tedy ekonomické uvažování. Vedlejším produktem tohoto typu vztahů bude sociální stabilita (na každou potřebu se najde dodavatel služby) a perspektiva dlouhodobé existence (konkurence bude způsobovat nekonečné objevování nových zdrojů). Vše je zaštítěno nejvyšším morálním principem - nezpochybnitelnou svobodou jedince, která je pro Václava Klause nade vše.
Jako všechny filosofické principy, je i tento v různých svých aspektech zpochybnitelný.
Odpor ke kolektivismu brání Václavu Klausovi vnímat společnost nikoli jako prostý souhrn jedinců, ale jako další kvalitu, stojící částečně mimo jedince. Fatální zjednodušení zde má za následek jednostranný příklon k individualismu a utilitarismu. Pokud by překonal svou nechuť ke společenským vědám, sociologie či právě ekologie (zkoumaní vztahů organismů mezi sebou a prostředím) by mu možná napověděli, že si v těchto měřítcích nevystačí pouze s poučkami z psychologie jedince. Lze-li snad ještě hledat racionalitu v chování jedince, těžko ji podle stejných kritérií najdeme v chování skupiny (např. z pohledu jedince je přežití jedince hlavním cílem, z pohledu biologického druhu nikoliv).
Pro dnešní civilizaci - a ekonomický liberalismus zvláště - je příznačné absolutní povýšení člověka nad cokoli ostatního (následně pak často povýšení některých lidí nad ty ostatní). Je zajímavé, že v tomto bodě se i jinak ateističtí liberálové rádi odvolávají na Bibli a křesťanské hodnoty vůbec. Dnes platí, že jeden lidský život má větší cenu, než život bezpočtu jiných tvorů. (Snad proto pak pociťují někteří údiv, když je cena lidského života při mysliveckém neštěstí oceněna na 17 tisíc korun.) Existuje tu člověk, jako obchodník se svými potřebami, a jako zdroje má k dispozici celé svoje okolí - vyjma toho, co už má jako zdroj jiný člověk. Problém vyčerpatelnosti zdrojů (a jakýchkoli hranic růstu vůbec) pak pro liberála vlastně žádný problém nepředstavuje, neboť nekonečný lidský důvtip vždy přinese nějaké inovace pro překonání aktuálních limitů a nějaké náhražky vyčerpaných zdrojů.
Jsou však i lidé, kteří chápou svobodu jinak, než jako možnost člověka prodat a koupit kde chce a co chce. Domnívají se, že člověk není jediný tvor s právem na spokojenou existenci na této planetě - je jenom jeden z druhů, kteří mají tu možnost tu pobývat. A byť je mezi nimi svým způsobem výstřední (civilizovaný), neopravňuje ho to k přehlížení životních potřeb ostatních druhů. Zde nejde jen o faktickou závislost člověka na okolním ekosystému (strach o sebe sama), ale o v podstatě liberální normy, aplikované holisticky, nikoli omezeně a výlučně na člověka. Někteří lidé také považují za své právo mít okolo sebe jistý typ krajiny, který jim biologicky prokazatelně nejlépe vyhovuje. Neberou nikomu právo žít v krajině jiné, avšak cítí se být svobodni k tomu, aby toto své právo hájili, bude-li jim někým upíráno. Ekologické hnutí není samostojné, je to reakce na příliš zjednodušující, radikálně antropocentrický pohled na svět. Cílem ekologů není zneuctít člověka, ale pozvednout z neúcty svět okolo něj.
Lze tyto lidi paušálně označit za „velmi zaujaté a velmi nesnášenlivé“ ?
Ptáme-li se jich, kde berou pro svoje názory oporu, jsme schopni přesvědčivě podpořit argumenty vlastní ?
Smyslem ekologického hnutí je rozšiřování úhlu pohledu. Vytvoříme-li si teoreticky nějakou izolovanou soustavu, z níž vyloučíme určité faktory, budeme lépe schopni spočítat rovnice a vytvořit modely. V praxi nám ale ty vyloučené faktory mohou pěkně zamotat hlavu a modely proměnit v ruiny. Přístup Václava Klause k ekologickým otázkám je charakteristický právě vědomým omezováním si vlastního pohledu, vylučováním nepohodlných faktorů. Kdyby tak nečinil, nemohl by s jistotou odpovídat na všechny položené otázky, musel by dlouho přemýšlet a občas říkat „nevím“ (bez podtextu, se kterým to slovo vyslovuje dnes). A politik musí především všechno vědět, musí mít „jasnou vizi“, jinak ho převálcuje jiný, který má vizi jasnější. A nejjasnější vizí je právě svoboda.
Dobro lidského života, redukované na tržní úspěch, vytváří základ pro exaktně pohodlné uchopení reality. Ukazuje se však čím dál více, že ne všichni mluvící tvorové (o těch nemluvících ani nemluvě) jsou ochotni na toto zjednodušení přistoupit.
Je hrubým zkreslením, mluvíme-li o svobodě a nemluvíme-li jedním dechem též o odpovědnosti. Tyto dva pojmy jsou nerozlučně spjaty. Kdo hlásá svobodu a nezmiňuje se stejnou měrou o odpovědnosti, je demagog. Odpovědnost umožňuje projektovat budoucnost a předcházet konfliktům. Jak se asi slučuje s postojem odpovědného správce přítomna a budoucnosti názor, že můžu činit cokoli mi moje svobodná vůle dovolí, protože se spoléhám na to, že moje děti si s případnými negativními následky jistě poradí ? Nebudu náhodou první otec, kterého jeho syn přehne přes koleno a dá mu za vyučenou ? Zodpovědné je rizika zvažovat, nikoli ignorovat.
Koexistence není možná bez omezení absolutní svobody - jinak nevyhnutelně nastává konflikt, po jehož vyřešení je ten slabší zapuzen či zničen. Omezení svobody není démon, je to nutný předpoklad koexistence. Předpokládám, že i Václav Klaus například dobrovolně omezuje svoji svobodu přijmout zboží a nezaplatit. Debata svoboda vs. ekologie je bezpředmětná. Jde o to, jak uspokojit potřeby co největšího počtu tvorů, za co nejmenšího omezení jejich svobod. Prvotním předpokladem k takové debatě je všimnutí si, že člověk sice existuje, ale není sám a není na okolí nezávislý, ač se o to snaží. Je to debata bez konce, ale její odmítnutí je neklamnou známkou absence odpovědnosti.
Jistou disproporci v pohledu na člověka a na ostatní přírodu vnímá i celá řada stoupenců ekonomismu. Probíhají např. pokusy o vyčíslení externalit, ocenění různých druhů biotopů a podobně. Toto stanovení finanční hodnoty má vtáhnout přírodu do ekonomických rovnic.
Lze však všechno převést na peníze a pak prodat či koupit ? Možná se v budoucnu dočkáme i pevné taxy pro pocit přátelství, jistotu domova, tradici, lásku a jiných kategorií, které pro nás dnes ekonomicky neexistují, bez nichž si však svoje štěstí dokážeme představit jen stěží.
Nevím.
Jisté je asi jen to, že zatím co my se tu přeme o tom, jestli má činnost člověka vůbec nějaký vliv na okolí, Václav Klaus se při svých toulkách krajinou dál rozkošnicky kochá pohledem na husté, smíšené lesy, kde se to v podrostu hemží nepřebernými druhy zvířectva, občas se zastaví u průzračné řeky - to aby se z ní napil - a zhluboka se pak nadýchne voňavého vzduchu. A protože to všechno je mu k dispozici zadarmo, jako stovkám generací před ním, protáhne se na sluníčku a zvolá vstříc vlahému vánku: „ach, svobodo !“
Převzato z
Do nitra uvažování nového amerického prezidenta nevidím, ale jsem přesvědčen, že to takto - jako buď a nebo - nevidí. Tak to jen karikují někteří politikové a novináři, tak nám to vnucují velmi zaujatí a velmi nesnášenliví ekologové.
Clintonova a v tomto ohledu přesněji Goreova americká administrativa byla vyvrcholením jednostranných, nevyvážených, nezodpovědných pokusů těch, kteří chtějí omezovat lidskou svobodu a kteří se na základě velmi chatrných důkazů o stavu životního prostředí a o vlivu člověka na něj snaží zavést novou fázi dirigistických intervencí státu do ekonomických (ale i neekonomických) aktivit lidí. Záchrana životního prostředí, ne-li dokonce celé planety - byla-li by skutečně ohrožena - by byla bohulibým cílem. Problém je, že pod něj můžete schovat cokoli, co se vám nelíbí a to i na úkor těch, kteří vaše hodnocení situace nesdílejí. A přesně o tom to všechno je.
Od Bushovy administrativy mnozí z nás očekávali radikální pokus o zastavení, ne-li dokonce obrácení celé řady trendů, které jsme v Americe a v celé západní civilizaci sledovali v poslední době s velkými obavami. Ambiciózní, a jinam než na životní prostředí mířící ekologická politika byla jedním z nich. Dlouhá léta pozorně studuji publikace amerických pravicových institutů jako je American Enterprise Institute, Cato Institute, Heritage Foundation, National Center for Policy Analysis (a řady dalších), které dlouhodobě a systematicky připravují ideové koncepty a politické iniciativy amerických republikánů. Jezdím často na jejich konference a semináře, přednáším tam. Každému, kdo je dnes Bushovým krokem překvapen, říkám, že odmítání ekologické politiky a la Kjóto je alfou a omegou jejich postojů už mnoho let. Tento jejich postoj je založen na kvalitních analýzách, a to jak společensko-vědního, tak i biologicko-ekologického typu. Byla v nich zásadně zpochybněna empirická základna, na které byla dohoda z Kjóto založena (ohledně globálního oteplování jako takového i ohledně příčin pohybu globálních teplot), byly zkoumány ekonomické náklady a dopady uskutečnění dohod z Kjóto na americkou (a nejen americkou) ekonomiku a jako velmi varovné se ukázaly být i analýzy důsledků metod, potřebných pro vynucování těchto dohod na lidskou svobodu a vůbec na lidskou společnost.
Je velkým štěstím, že se našel politik, který se odvažuje „foukat proti větru“, který se odvážil udělat věc, za kterou mu nebude ze strany majitelů líbivé dobové ideologie enviromentalismu tleskáno a za který mu bude od téměř soudružskyglobalizované progresivistické skupiny v médiích velmi spíláno.
Nejde o spor ekologie versus prosperita, jak nám budou i u nás tvrdit pánové Kužvart a Patočka. Jde o odvěké hledání optimální kombinace krátkodobého a dlouhodobého, ekonomického a neekonomického, státem organizovaného (na základě záměru nějakého jedince či skupiny jedinců) a spontánně vznikajícího (na základě svobodné lidské aktivity miliónů lidí), jednodimenzionálního (a proto fanaticky prosazovaného) a celostního (a proto málo viděného a málokým zastávaného), založeného na lidské pýše nebo naopak na lidské pokoře, atd. Jinak řečeno: Jde o spor ekologie versus svoboda.
Al Goreův ekologický fundamentalismus musel být sesazen z trůnu, na který se v posledním desetiletí dostal. Zasloužil-li by se G.W. Bush „jen“ o toto, bylo by to pro historii dost. Doufám však, že ještě není všem dnům konec.
Tato výzva nebyla veřejnou výzvou, ale pozvánkou, která jedna ze skupin
podporující Výbor na podporu Mária Banga, trockistická Socialistická
organizace pracujících, rozeslala jako pozvánku e-mailem a Britským listům
se zřejmě dostala od někoho z příjemců této zprávy. Nešlo tedy výzvu široké
veřejnosti, kterou by sem chtěl někdo anonymně protlačit do Britských listů.
Obsahuje-li výzva tvrzení, že Slovensko je rasistický stát, není tím v
žádném případě myšleno to, že je každý jednotlivý občas Slovenska rasistou.
To samozřejmě a naštěstí není pravda. Je tím myšlen státní aparát, jehož
orgány soustavně diskriminují.
Stejně tak s poznámkou, že český stát na tom
není o mnoho lépe, nelze než souhlasit. Nejedná se tedy v žádném případě o
nějaké jednostranné zakastování Slovenska jako rasistického státu - oproti
všem ostatním nerasistickým, stačí se podívat, jak třeba Velká Británie
zachází s azylanty či na případy rasistického násilí páchaného policisty ve
Francii.
Panem Edem Veleckým vzpomínaný Komunistický svaz mládeže Slovenska ani
neexistuje a "mládežnické struktury Komunistické strany Slovenska" je také
přinejmenším přehnaný pojem. KSS v duchu své tradice bohužel zatím
neprojevuje žádnou ochotu podpořit kampaň na podporu Mária Banga.
Internetové stránky na podporu Mária dělají členové Socialistického zväzu
mladých (SZM) a pod obrovským tlakem slovenských médií a politiků podléhají
a mění výzvu, což je jistě chyba a nedůslednost, ale nikterak to nedokazuje,
že Branislav S. nebyl neofašista.
Jeho příslušnost k neofašistickému hnutí potvrdilo nezávisle na sobě několik
zdrojů z řad slovenských levicových aktivistů, kteří se stali terčem útoků
fašistů, mezi nimiž byl i Branislav S. Potvrdil to i fašista, kterého má
Mário Bango ve vedlejší cele ve vazbě. A e-mail, který jsme dostali od
slovenských neofašistů, také jednoznačně nahrává tomu, že šlo o
"soukmenovce". Stejně tak pohřeb Branislava S. vypadal - alespoň dle záběrů
televizního zpravodajství - jako skinheadský sraz. Vzhledem k sympatiím řady
policistů ke krajní pravici a ke strachu z případné pomsty fašistů bude
obtížné někoho z nich přesvědčit, aby svědčil.
Romové, zejména ti mladí, žijí v Bratislavě v neustálém strachu z útoku
fašistů. I sourozenci Bangovi se stali opakovaně terčem rasisticky
motivovaných útoků a v jednom případě, kdy byli napadeni skupinou 10
fašistů, byli nuceni vyhledat i lékařské ošetření v nemocnici na Kramároch.
Eduard Bango zde strávil téměř týden s otřesem mozku a vyraženými zuby. Kdo
by v jejich situaci nechodil ozbrojen nožem by byl sebevrah.
Pan Velecký také upozorňuje na to, že podpora pro Mária přichází od pro něj
nevěrohodných organizací - jak říká komunistických sekt. Snaží se
zesměšňovat Íránskou revolučně socialistickou ligu, aniž by uvědomoval či si
vůbec byl ochoten připustit, že právě tito lidé bojují za demokracii proti
íránskému islamistickému režimu, jež brutálně potlačuje práva žen, mládeže a
pracujících vůbec.
Jistě je pochopitelné, že kampaň získala nejprve podporu "komunistických
sekt", které se o případu dozvěděly jako první. Nicméně ani pan Velecký
jistě nebude například poslankyni rakouské Strany zelených Ulrike Lunacek
vydávat za zástupkyni "komunistických sekt" a brzy budeme schopni dáti více
příkladů. Dnes se v Praze, ve Vídni, v Londýně a možná i jinde konají
protesty na podporu Mária před slovenskými ambasádami a to jistě ne
naposled.
Panu Veleckému také vadí termín neofašista, neboť je prý příliš emotivní.
Termín příslušník hnutí skinheads by mu možná líbil více, ale tento pojem je
zcela chybný. Jednak skinheads není žádné hnutí, nýbrž pouze móda spojená s
určitými hudebními styly, oblečením a zájmy jako je třeba chození na fotbal.
V České republice i na Slovensku se většina skinheads zároveň hlásí ke
krajní pravici. Pojem "hnutí skinheads" pouze zakrývá skutečnost, že jde o
neofašisty (zatímco se jistě dotkne nefašistických skinheads). Co je na
pojmu neofašista emotivního? Nepopisuje nic jiného než politickou
příslušnost útočníka, která hraje v tomto případu zásadní roli.
Jako v tragédii si musel připadat každý, kdo viděl jak poslanci slovenského
parlamentu drží minutu ticha za zemřelého neofašistu. V tom zřejmě drží
zdejší poslanci poválečný primát.
A to je také vzkaz pro všechny, kdo budou napadeni fašisty tak, jako byli
10. března v Bratislavě napadeni Bangovi.
Bieda Britských listov II. - tentokrát o odpovednosti
Koncom šesťdesiatych rokov, teda koncom tzv. kultúrneho "odmäku" vyšla v Spoločnosti priateľov krásnych kníh Anatómia vraždy od Roberta Travera. Je to príbeh o vražde, o jej následnom vyšetrovaní a o súdnom procese, ako aj oslobodení obžalovaného. V jednom z najlepších a najhlbších beletristických spracovaní tejto témy sa čitateľ dozvie, že obvinený zastrelil človeka, ktorý znásilnil jeho manželku. Obhajoba založí svoj prípad na dvoch pilieroch. Jedným z nich je poľovačka na obeť a na jej charakter. Druhým je teória tzv. neprekonateľného impulzu, podľa ktorej obžalovaný nemohol konať ináč, lebo by to bolo v rozpore s jeho hodnotovým systémom a vnútornou integritou osobnosti. Obžalovaný je oslobodený, za tichého a spokojného súhlasu čitateľa diela. Všetko by bolo v zásade v poriadku, keby autor v závere nenaznačil, že možno došlo zo strany obžalovaného k úspešnému podvodu ako jeho advokáta, tak i všetkých ostatných. Možno došlo k podvodu, možno...
A prečo o tom píšem ? Nuž preto, že som sa dňa 30.4.2001 na stránkach BL dozvedel, že: "naproti tomu nemá pravdu Edo Velecký, když Britské listy kritizuje za to, že publikovaly oznámení na obranu stíhaného slovenského aktivisty. BL si nedělají patent na pravdu a na rozdíl od pana Veleckého nezastávají názor, že existuje jakási jediná, autorizovaná pravda". Hm... spomínanú knihu som čítal síce dávnejšie, ešte za mlada, ale možno práve preto zanechala presne ten dojem aký mala zanechať.
Výčitka ma teda donútila k zamysleniu. Že by som vodu kázal a víno pil ? Ešte raz si čítam svoj kritizovaný príspevok a hľadám, čo viedlo k šéfredaktora BL ku spomínanému záveru. Nič na tému jedinej autorizovanej pravdy nenachádzam. Samozrejme. Teoreticky by som to teda mal vzdať. Skúsil som predsa proti primitívne formulovanému, neetickému a demagogickému oznámeniu predtým korektne argumentovať. Táto argumentácia nebola pochopená a bola redakciou odmietnutá. Naviac mi bola redakciou priradená pozícia, ktorú som nehájil a hájiť nemienim. Vyzerá to naozaj beznádejne. Zase na druhej strane, prečo by som to tak ľahko vzdával? Mám za sebou tony majlov v diskusných skupinách, som vyškolený hájiť svoju pravdu. Štýl je asi trochu žoviálny, ale schopnosť držať sa ako kliešť témy a faktov je všeobecne oceňovaná. Takže sa vrátim ešte raz k podstate problému.
Podstatou problému nie je uverejnenie spomínaného oznámenia. Mimochodom, môj príspevok spomínal exaktne predovšetkým druhé, tentoraz anonymné oznámenie uverejnené v BL dňa 20.4.2001 a nie to, na ktoré sa odvoláva šéfredaktor BL. Budem však dobrej vôle a nehovorím o manipulácii v tejto súvislosti, chybička sa možno vlúdila, stane sa - a naviac, ani uverejnenie prvého oznámenie redakciu nectí, i keď vtedy šlo aspoň o neanonymné a relatívne menej demagogické oznámenie ako bolo to nasledujúce.
Podstata problému spočíva v tom, že BL uverejnili len spomínané oznámenie. Teda, nie že by nejaké iné oznámenie odmietli. To sa samozrejme nestalo, žiadne druhé oznámenie totiž nik neponúkol. Ak si zoberieme analógiu s knihou Anatómia vraždy, tak BL ponúkli nič netušiacemu čitateľovi opakovane len jeden pohľad, skreslený pohľad obhajoby. Nič iného, len poľovačku na obeť, dokonca jej morálne zlynčovanie. A čitateľ - porotca si má vraj na základe rôznych uhlov pohľadu vytvoriť svoj názor. To je síce správna idea, ale nefunguje v takýchto prípade. Nie je možné si vytvoriť svoj názor, ak čitateľ nepozná základné fakty. Ak sa BL rozhodli uverejniť spomínané jednostranné oznámenie, bolo ich povinnosťou tento jednostranný prístup autorov vhodne doplniť a nie posilniť ho uverejnením ešte jedného, podobne zavádzajúceho textu. O tom bol môj príspevok Bieda Britských listov I, o neplnení si elementárnych novinárskych povinností.
Šéfredaktor BL, pán Čulík argumentuje ďalej, že BL sa chovajú v podobných prípadoch zásadovo. Napríklad uverejňujú pozvánku antifašistov na utorňajšiu prvomájovú demonštráciu a sú potenciálne ochotné aj uverejniť podobný materiál od fašistických skupín, vraj v záujme demokracie. Je to síce podľa mňa neštandardný spôsob ochrany demokracie, ale nevadí, prijmime túto argumentáciu predovšetkým ako ukážku neochoty vystaviť sa podozreniu z prípadného cenzurovania príspevkov. Lenže je podstatný rozdiel medzi príspevkami tohoto druhu - teda politickými agitkami dotýkajúcimi sa chronických známych problémov spoločnosti, o ktorých sa dá oprávnene predpokladať, že čitateľ BL disponuje minimálne základnými faktickými informáciami a medzi príspevkom - opäť v štýle politickej agitky, ktorý sa týka rozporného prípadu vraždy s potenciálnym a citlivým rasovým pozadím, keď čitateľ základné informácie proste nemá a ani mať nemôže. A je smutné, že redakcia nepochopila, že je v takýchto prípadoch povinná dodať tieto informácie alebo aspoň svoj neutrálny názor, je smutné, ak nepochopila, že opakovaným uverejnením jednostranného výkladu porušila deklarované zásady objektivity a že sa háji odvolaniami na kultivovanú diskusiu, ktorá umožní čitateľovi vytvoriť si vlastný názor. Kde je tá kultivovaná diskusia v tomto prípade, prosím vás ? Diskutuje tu niekto o relevantne o spomínanom prípade vraždy ? Skúsil niektorý z investigatívnych kádrov BL čosi o prípade po uverejnení prvého oznámenia zistiť? Nie, obmedzili sa len na odklepnutie ďalšieho, ešte viac skresľujúceho oznamu. Takže vážení, tu nediskutujeme o prípade vraždy, nie kdeže, tu sa diskutuje o niečom inom, o tom, aký má byť prístup k novinára k jeho práci.
A tak pred záverom urobím malý krok bokom. V maďarskej súkromnej televíznej stanici RTL Club jej tzv. hviezdny reportér Tamás Frey nedávno uverejnil rozhovor s nájomným vrahom. Škandál vyvolala jeho otázka, koľko by stála vražda maďarského ministerského predsedu. Škandál vyvolala preto, lebo naša spoločnosť nie je homogénna. A tak s niektorými podnetmi je lepšie sa radšej nepohrávať, môžu totiž nechtiac vyprodukovať neželané následky, poskytnúť napríklad námet na realizáciu. Inými slovami, aj práca novinára nesie so sebou svoju zodpovednosť, ktorej latku si musí každý nastaviť sám. Podobne ako Frey, tak aj BL sa postavili do pozície, kde si latku zodpovednosti odmietli definovať. Každý z nich síce z iných dôvodov (aspoň dúfam), kým Frey sa nechal uniesť sebou samým a svojou dokonalosťou, tak BL sa obávajú obvinení z cenzúry. Ako si latku zodpovednosti prípadne v budúcnosti BL postavia, to je samozrejme ich problém. Ak tak neurobia, ak sa zodpovednosti boja, tak je možné, že za pár dní budeme v BL čítať nielen podobné primitívne a neetické výzvy, ale BL v záujme toho, čo volajú kultivovaným dialógom nám napríklad ponúknu spomienky pedofila. Zdá sa vám to prehnané ? Ale áno, je to prehnané, úmyselne prehnané. Ale nečudoval by som sa - lebo podľa dnešnej filozofie nezodpovednosti BL si čitateľ má vytvoriť vlastný názor. Dôvod je prozaický: za redakčným stolom sedia redaktori neplniaci si elementárne novinárske povinnosti a vyhýbajú sa prijatiu zodpovednosti.
Eduard Velecký
Poznámka JČ: Je to otázka rozdílu v přístupu dítěte a dospělého člověka. Očekáváme, že na rozdíl od dítěte projeví čtenář ve vztahu k publikovaným příspěvkům určitou mírou samostatné soudnosti - z čtenářských reakcí víme, že tomu tak je.
