Dětská práce v Čechách
Anna rozdavačka a její přátelé
Mravoučný příběh z období počátku kapitalismu v Čechách
Před časem proběhl médii příběh výchovného ústavu poblíž Brna, jehož američtí zakladatelé využili toho, že v České republice se na dodržování zákona příliš nehledí, státní orgány jsou - zvlášť k tomu, kdo dokáže být k jejich pracovníkům štědrý - nadmíru benevolentní a tolerantní a umožní zde to, co by kdekoli jinde na světě způsobilo skandál a přivodilo podnikavému cizinci minimálně vyhoštění (jak si možná pamatujete, majitel privátního pasťáku byl nakonec na směšně malou kauci propuštěn z vazby a brněnští policisté, pokud nezemřeli, po něm "pátrají" dodnes).
Jak Britské listy zjistily, něco podobného, byť - jak doufáme - ne v tak drastické podobě, se odehrává několik let přímo v centru Prahy.
Muž, který si s dodržováním českých zákonů láme hlavu stejně málo jako jeho brněnský kolega, pochází z Floridy a jmenuje se Randy J. Payne. Před několika lety založil v Praze soukromou jazykovou školu LITE. O jeho přístupu k podnikání svědčí, že škola nemá dodnes k provozování své činnosti žádné živnostenské oprávnění a evidentně komerční aktivity provádí v rámci údajné neziskové činnosti občanského sdružení (netřeba připomínat, že z neziskové činnosti se - mimo jiné - neplatí daně).
Payne je vynalézavý i v propagaci své školy: studenti si mohou část školného odpracovat tím, že rozdávají po městě reklamní letáky. Na tom by nebylo nic špatného, nebýt toho, jakou smlouvu škola s "rozdavači" uzavírá a jaké pokyny jim vydává.
Prvním a největším problémem je, s kým škola LITE smlouvu uzavřela. Jak vyplývá z rodného čísla uvedeného v prvním řádku vyplněného textu, "rozdavačka" Anna se narodila v roce 1987 a v době uzavření smlouvy se školou jí bylo třináct a půl roku. Zákoník práce přitom v § 11 jasně říká, že
způsobilost fyzické osoby mít v pracovněprávních vztazích
práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat
těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není dále
stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku.
Netřeba dodávat, že námezdní dětská práce je vyloučena i mezinárodními úmluvami, mj. článkem 32 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) a článkem 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.).
Smlouva, která má bezpochyby charakter smlouvy pracovní, je tedy od počátku neplatná, a nic na tom nemění ani skutečnost, že doložkou v levém dolním rohu se smlouvou vyslovil "souhlas" Annin zákonný zástupce.
Mírně řečeno nestandardní je i obsah smlouvy. Rozdavač se v ní mimo jiné zavazuje uhradit náklady na výrobu letáků, které si - z jakéhokoli důvodu - opomine vyzvednout (škola tyto letáky ale může okamžitě využít pro jiného rozdavače, takže ztráta, která jí vzniká, je minimální), a co pokládáme za vrchol neslušnosti (a co je také s největší pravděpodobností nevynutitelným ustanovením), jestliže se reklama ukáže jako neúčinná a na ukázkovou hodinu na zákadě jím rozdaných letáků nikdo nepřijde, rozdavač se vzdává nároku na odměnu, přestože smluvenou práci řádně vykonal!
Rady, které rozdavači pro svou činnost dostávají, jsou rovněž na pomezí zákona, pro změnu trestního: dětší "zaměstnanci" školy jsou např. nabádání, aby rozdávali letáky ve studentských hospodách, tedy v místě, které lze těžko označit za vhodné pro jejich pobyt.
"Nezapomeňte, letáky rozdáváte pro sebe!", zdůrazňuje v závěru neomalaného instrukčního listu Hana Šrámková ze školy LITE. A ovšem: také pro naši - neziskovou, neregistrovanou a vlastně skoro ani neexistující - školu...
Jak budou na R. Payna a jeho svérázné podnikatelské metody reagovat české státní orgány? Patrně nijak: Špidlovo ministerstvo musí přece dál bojovat se skutečnými nepřáteli, jako např. s Fondem ohrožených dětí!
Globalizace
Jak efektivně bojovat proti mezinárodnímu kapitálu
Shrnujeme komentář Jonathana Freedlanda z deníku Guardian dne 2. 5. 2001.
Ukázalo se, že je "odpor proti kapitalismu" pozoruhodně efektivní. To, co bývalo svého času jen okrajovým, menšinovým názorem - že moc podnikatelských organizací je nezvládnutelná - se postupně dostává do hlavního proudu politického spektra. V současnosti přiznávají i nejvýznamnější politikové, že jsou tváří v tvář velkým firmám bezmocní. Upřímnější politikové přiznávají, že se o osudu zaměstnanců a o osudu životního prostředí rozhoduje daleko častěji ve správních radách podniků než v parlamentech. Argument postupně vítězí: v době, kdy v Británii podnik Motorola si může dovolit ignorovat prosby britského ministerského předsedy a uzavřít svou továrnu ve Skotsku, aniž by si to dvakrát rozmyslela, je obtížné se proti tomuto argumentu stavět.
Problémem je, jako obvykle, co si proti tomu počít. Násilí nefunguje, pokojné protesty všichni ignorují. Nejzávažnější otázkou pro všechny, kdo se stavějí proti sílící moci mezinárodního kapitálu - který ničí životní prostředí a okrádá obyvatele planety - je, co se proti tomu dá dělat?
V posledních několika dnech vznikl určitý náznak řešení: nikoliv během protiglobalizačních demonstrací v londýnských ulicích na prvního máje, ale při nenápadnější, méně avizované konfrontaci o týden předtím. Ke konfrontaci nedošlo ani v nějakém zanedbaném squatu, ani na Oxford Street, ale v hlavním sále střediska v Barbicanu - konala se tam výroční valná hromada obří mezinárodní pojišťovny CGNU.
Na jevišti sedělo za předsednickým stolem, jak kdysi v politbyru vládnoucí komunistické strany, šestnáct ředitelů pojišťovny. V sále byli shromážděni akcionáři firmu CGNU, zástupci velkých finančnických institucí, ale také soukromí občané, kteří třeba vlastní jen jednu nebo dvě akcie. Předseda správní rady, Pehr Gyllenhammar, přečetl výroční zprávu a pak vyzval přítomné, jestli mají nějaké otázky.
První otázka přišla od zástupce jihoafrického Národního odborového svazu horníků, který uvedl, že 60 lidí z jeho komunity v Jihoafrické republice zemřelo na nemoci spojené s azbestem. Ptal se na dvouprocentní podíl pojišťovny ve firmě Cape, plc, která za apartheidu v Jihoafrické republice dolovala azbest a která se nachází uprostřed právní bitvy ohledně odškodného pro 3000 horníků, jejichž zdraví bylo podle aktivistů nenávratně v dolech poškozeno. Azbest způsobuje rakovinu a jeho užívání je nyní celosvětově zakázáno. "Požaduji, aby předseda dodržel minutu ticha za ty, kteří zemřeli, než se jim dostalo spravedlnosti," řekl muž z jihoafrického Národního odborového svazu horníků.
Předseda pojišťovny shlédl do hlediště ze svého místa na pódiu, řekl, že na světě existuje mnoho kauz, s nimiž sympatizuje, ale všem z nich nemůže věnovat minutu ticha. Další otázka? Ozval se druhý představitel jihoafrických horníků. Gyllenhammar se začal vrtět na židli a opakoval to, co řekl před okamžikem. Další? Předseda organizace Action for South Africa konstatoval, že už slyšel od pojišťovny CGNU dost slov a chce, aby vyvinula na firmu Cape skutečný tlak. "Budeme pokračovat v naší normální práci beze změny," řekl předseda správní rady škrobeně. Žádá o další otázky a vyvolá bělocha v černém obleku. Jenže je to činitel odborového svazu GMB a také se ptá na azbest. Tiskoví mluvčí pojišťovny CGNU se neklidně vrtí na židli - jejich výroční valná hromada byla vážně narušena.
Nevypadá to jako prvomájové antiglobalizační demonstrace, ale tato kontroverze je také útokem na globální kapitalismus. Odboroví představitelé nemají vlasy nabarvené na zeleno, nespouštějí se do diskusní síně z výšky po horolezeckých lanech, ale jejich jednání je pro mezinárodní firmy stejnou - jestli ne větší - hrozbou.
Protože hrají vlastní hru kapitalismu. Byli přítomni na valné hromadě, namísto aby demonstrovali venku na ulicích, protože si koupili akcie v pojišťovně CGNU. Organizace Greenpeace učinila minulý měsíc totéž na zasedání olejářské firmy British Petroleum (BP). Navrhla tam rezoluce proti pokračujícímu těžení ropy (což je zjevně v rozporu s nedávným příslibem firmy BP jít "dále, než co poskytuje ropa") i rezoluce proti spolupráci firmy BP s čínskou firmou, která nyní buduje ropovod přes Tibet. Předpisy podnikatelských firem umožňují majitelům akcií, aby zasahovali do strategie podniku - a tito aktivisté využívají těchto předpisů plně.
Důsledkem byl neočekávaný přechod politiky z parlamentu ve Westminsteru do oblasti big businessu. Protože debata na valné hromadě pojišťovny CGNU byla daleko živější než jakékoliv zasedání na konferenci Labouristické strany. Byla to vlastně ukázka tradičních infiltračních metod militantního křídla britských labouristů: Greenpeace infiltrovalo firmu BP a nikoliv Labouristickou stranu. V organizaci Greenpeace nejsou žádní hlupáci: vědí, kde je dnes ohnisko moci.
Že by to byla nová vlna hnutí proti kapitalismu a že by protiglobalizační aktivisté vyměnili svá železa v nose za portfolia s akciemi? Noreena Hertzová - jejíž jasně vyargumentovaná nová kniha, The Silent Takeover, Mlčenlivé převzetí moci, odhaluje puč, který big business provedl proti demokracii, uvádí, že "aktivismus akcionářů" spolu s aktivitou spotřebitelů jsou účinnými zbraněmi v nové válce, které jsou teď okamžitě k dispozici. V knize píše Hertzová například o americké jeptišce Patricii Marshallové, která zorganizovala síť církví a synagog a utvořila Ekumenické středisko pro odpovědnost vůči podnikatelským firmám (Interfaith Center for Corporate Responsibility). Celkem vlastní členové tohoto střediska akcie v hodnotě 110 miliard dolarů, které investovali rabíni a jeptišky do firem, jejichž podnikatelskou politiku chtějí ovlivňovat. Zatím se jeptišce Patricii podařilo donutit firmu Pepsi, aby přestala podnikat v Barmě, kde vládne krutá diktatura, a přimět firmu Kimberley Clark, výrobce papírových kapesníků Kleenex, aby prodala své továrny na výrobu tabákového zboží. Brent Blackwelder, předseda organizace Friends of the Earth, Přátelé Země, sdělil Hertzové: "Korporace často ignorují normální občany, ale poslouchají své akcionáře."
Samozřejmě, má to hranice. Greenpeace nemá tolik peněz, aby si mohla koupit tolik akcií, že by mohla přimět firmu BP ke změně své politiky. Musí namísto toho využívat politiku veřejného ztrapňování této korporace. Ani často nevědí občanské organizace, co mají velké podniky za lubem: mnoho firem své nejpochybnější podnikatelské činnosti skrývá.
Velmi by pomohla plná otevřenost, full disclosure, kdyby byly podniky donuceny, aby musely podnikat veřejně. Avšak to vyžaduje zákony - a k tomu jsou zapotřebí vlády, ochotné je schválit - i proti ostré podnikatelské opozici. Žádná vláda se neodváží pustit se do boje s velkými firmami sama - má prostě strach, že velké firmy ze země odejdou a přesunou si továrny do příznivějšího podnikatelského prostředí - ale kdyby vlády působily koordinovaně, byly by dostatečně silné. Světová organizace pro obchod by nemusela být nástrojem pro prosazování zájmů korporací, mohla by být nástrojem proti korporacím.
Ať už je tomu jakkoliv, všichni musíme čelit tvrdé pravdě. Házet kamením na ulicích, to nepostačí: opakovaná vzbouření akcionářů velkých firem mohou být dobrým začátkem. Hrozba je to globální a vážná - a promyšlená a vážná musí být i naše reakce.
Americký systém protiraketové obrany
Spojené státy se rozhodly navzdory široké mezinárodní kritice vybudovat si celostátní systém raketové obrany. Formou otázek a odpovědí toto téma 2. května čtenářům vysvětlil deník Guardian.
Proč to Bush tak strašně chce?
Raketová obrana je totem pro americkou pravici, i po ukončení studené války. Prezident George Bush tvrdí, že se musejí Spojené státy chránit před útokem od takzvaných teroristických států, "pro něž je vydírání a teror normálním způsobem života".
Proč se proti systému stavějí jiné země?
Zejména Čína a Rusko jsou přesvědčeny, že je tento americký projekt donutí, aby si samy zmodernizovaly svou obranu, a to prostřednictvím obrovských nákladů. Některé evropské země také zastávají názor, že rozhodnutí Washingtonu by mohlo vyvolat nové závody ve zbrojení a že zpochybňuje dlouhodobé sovětsko-americké dohody o kontrole zbraní. Bush argumentuje, že se svět nemá čeho bát a že spojenci Spojených států by z toho dokonce mohli mít prospěch - mimo jiné i ze škrtů, které plánuje v americkém jaderném arzenálu.
Je tohle tentýž projekt jako starý projekt Hvězdných válek, který se tolik líbil Ronaldu Reaganovi?
Přesně ne, i když starý projekt Strategické obranné iniciativy, lidově známý jako Hvězdné války, se také spoléhal na satelity, které měly odhalovat přilétající nepřátelské rakety. Systém Strategické obranné iniciativy zamýšlel proti nim z vesmíru posílat neutralizační rakety. Nynější obranný protiraketový systém má skromněji záviset na obranných raketách, které se mají odpalovat ze země nebo z lodí.
A jak má ten projekt fungovat?
Jakmile zjistí přilétající nepřátelskou střelu radar, informace je předána do válečného velína. Vypočítá se bod střetu, kde je možno raketu zničit. Odpálí se obranná raketa. Obranná raketa se má skládat z motorové rakety a "usmrcujícího zařízení", naprogramovaného tak, že dokáže zjistit, zda je zaměřen skutečně na přilétající raketu a nikoliv na maketu či na nějaké harampádí ve vesmíru.
Obranná raketa se má ve vesmíru manévrováním přizpůsobit tak, aby se s přilétající nepřátelskou raketou střetla. Proces byl charakterizován jako sestřelení letící kulky jinou kulkou.
Bude to fungovat?
Čelní vědci se tomuto projektu posmívají, že nebyl vyzkoušen a není dokázáno, že bude fungovat. Jediným protiraketovým systémem, který byl kdy vyzkoušen ve válce, byly rakety Patriot, použité v roce 1991 v Izraeli a za války v Perském zálivu. Byly vypáleny 44x proti iráckým raketám typu Scud, ale většinou se s nimi netrefily.
Jaká má být role Velké Británie v tomto projektu?
Systém bude využívat varovných radarových instalací v Massachussetts, v Kalifornii, na Aljašce, v Grónsku a ve Velké Británii. Konkrétně jde o americkou základnu ve Fylingdales v severním Yorkshiru. Jak nejbližší spojenec Ameriky se očekává, že Británie nabídne svou plnou spolupráci. Jako od člena Evropské unie se však od ní očekává, že svou podporu pro tento systém omezí.
Kolik má nový systém stát?
Podle zprávy z amerického vládního účetního úřadu by i omezený systém stál něco mezi 18 a 28 miliardami dolarů. Podle některých odhadů bude systém stát až 50 miliard dolarů.
Kdy má být plně funkční?
Washington tvrdí, že bude vybudován do roku 2005.
Sex, lži a monogamní vztahy
Jádrem všech dlouhodobých partnerských vztahů je podle časopisu New Scientist základní podvod - kamuflovaná plodnost žen.
Ženy žijí dlouhodobě s jedním mužem kvůli pocitu bezpečí, muži žijí dlouhodobě s jednou ženou kvůli sexu. Je to cynický názor na lidské vztahy, ale vědci nyní tvrdí, že je to motor, který vedl k vzniku monogamie - a začaly s tím ženy. Tím, že samičky nabízejí samcům v monogamních vztazích sex pořád, kamuflují, jestli jsou zrovna plodné, a trikem přimějí samce, aby s nimi udržovaly dlouhodobý vztah.
Ve většině biologických druhů mají samice sexuální styk jen tehdy, kdy jsou plodné. Je to proto, že sex vyžaduje energii a nese s sebou riziko nemocí. Ale to také znamená, že samci dokáží lehce rozeznat, které samice jsou zrovna plodné, a tak neplýtvají časem na samicích, které neotěhotní.
Muži normálně neposkytují ženám vůbec žádnou pomoc při vychovávání potomstva. "Mužskou strategií je zůstat s ženou tak dlouho, dokud je plodná, a pak odejít," konstatuje zoolog Magnus Enquist ze stockholmské univerzity.
Ale v některých biologických druzích - týká se to ptactva, dikobrazů a lidí - dámy zmoudřely. Omezily vizuální a chemické signály plodnosti a poskytují sexuální styk pořád - a tak muži nevědí, jestli jsou či nejsou ženy zrovna plodné.
Jakmile muži nemají informace o tom, zda jsou či nejsou jejich partnerky zrovna plodné, už jim nestojí zato honit se za množstvím jiných partnerek, protože je pravděpodobné, že jejich permanentní partnerka bude pravděpodobně tak často plodná jako jakákoliv jiná partnerka. "Hledat jiné partnerky je namáhavé. Chvíli to trvá."
I když to z intuitivního hlediska vypadá, že to dává smysl, dosud nebylo jasné, zda tento trik skutečně funguje. Muž, který si vybere stabilní vztah s jedinou partnerkou a neshání se po jiných ženách, má menší počet potomstva a je z evolučního hlediska v nevýhodě. Stačí skutečně, když ženy skryjí období neplodnosti tím, že nabízejí sex pořád, tuto nevýhodu vyvážit?
Enquist a jeho kolega Miguel Girones z Netherlands Institute of Ecology v Niewersluis se to rozhodli prověřit. Vytvořili pro ověření této teorie matematický model a zjistili, že za určitých podmínek je monogamie alternativou, jíž muži dávají přednost. I v populaci, kde jsou muži zvyklí na to mít mnoho partnerek, se muži spokojili s dlouhodobým partnerským vztahem k jedné osobě, pokud ženy začaly skrývat svou plodnost.
"Klasická vysvětlení sexuálního chování se vždycky zaměřují na muže," konstatuje Enquist. "Avšak z tohoto vyplývá, že větší vliv mají ženy."
Avšakl Mike Siva-Jothy z sheffieldské univerzity argumentuje, že jedinou příčinou intenzivní sexuální aktivity žen není jen úsilí přimět muže, aby s nimi udržovali trvalý monogamní vztah. Má-li žena sexuální styk s více muži, zaručuje to, že alespoň některé její děti byly zplozeny samci vysoké kvality.
Siva-Jothy poukazuje na to, že i v biologických druzích, kde spolu partneři vytvářejí dlouhodobý monogamní vztah, samičky podvádějí. "Když studovali biologové, specializující se na ptactvo, profily DNA u potomstva, zjistili, že vládne obrovská promiskuita."
Ale pokud ženy dokáží přesvědčit své muže, že jsou jim věrné, jejich strategie skrývané plodnosti bude i nadále fungovat jako garance dlouhodobého vztahu, zajišťujícího jim bezpečí.
Nová americká kniha o české kultuře a politice, psaná zbytečně nepřístupným jazykem
The Deserts of Bohemia: Czech Fiction and Its Social Context. (Pouště v Čechách: Česká próza a její sociální kontext.) Napsal Peter Steiner. Ithaca: Cornell University Press, 2000, 244 stran. 39.95 amerických dolarů.
Tato erudovaná a přitažlivá kniha představuje pro jejího autora svým způsobem Šavlovo obrácení na cestě do Damašku. Jak Steiner vysvětluje v úvodu, během minulých desetiletí se účastnil strukturalistických debat, v nichž se považovala autonomie literatury za neoddiskutovatelně danou věc. Nyní se však rozhodl vytvořit sociální a politický kontext pro českou literaturu prostřednictvím podrobné analýzy konkrétních textů. Na první pohled se zdá být jeho výběr materiálu podivný a náhodný: Dobrý voják Švejk od Jaroslava Haška, Apokryfy od Karla Čapka, Reportáž psaná na oprátce od Julia Fučíka, proces s Rudolfem Slánským, Žert od Milana Kundery a Havlova verze Žebrácké opery. Dospíváme k závěru, že výraz "próza" v podtitulu této knihy je tedy definován v nejširším slova smyslu a zahrnuje i stalinské zbožštění Julia Fučíka i démonizaci Rudolfa Slánského a ostatních "spiklenců" v jeho "skupině". Celkově vzato se analyzované prózy týkají klíčových období české historie dvacátého století před pádem komunismu: liberální demokracie, nacistické okupace, komunistického útlaku, Pražského jara a "normalizace" po sovětské invazi.
Analýza Petera Steinera je občas docela mistrovská. Argumentuje, že Švejk pochází původem od řeckých cyniků. Když, jak je známo, Diogenes odmítl argumentaci Alexandra Velkého, je to prý totéž ponížení autority, jaké působí i Haškův hrdina. Debata o Kunderově Žertu a o jeho autorovi, o procesu bolestného vyrovnávání se s mladistvým idealismem z hlediska integrity a moudrosti středních let by mohla být vzorem pro mnoho členů poválečné generace intelektuálů. Vrstvy pokrytectví a dvojnásobné (trojnásobné, čtyřnásobné) bluffování v Havlově Žebrácké opeře jsou pronikavě uvedeny v souvislost s Havlovými politickými esejemi a komplikovanými psychologickými hrami, které byli lidé nuceni hrát v onom loutkovém divadle - řízeném bezdrátově z Moskvy - jímž bylo Československo sedmdesátých a osmdesátých let. Steinerova paralela mezi Juliem Fučíkem a Ježíšem Kristem je z mého hlediska inteligentní a zajímavá, méně nadšen jsem byl vytvořením souvislostí mezi Fučíkem a Duchampem. Co se týče procesu s Rudolfem Slánským, je osvěžující číst: "Poetika ale není etika a kritik by neměl hrát roli Nemesis. Co mě na tomto případu zajímá, není etika tohoto příběhu, ale role literatury v něm - neboli, přesněji řečeno, její schopnost uměleckým způsobem komunikovat to, co bylo jinak politickým tabu: psychopatologický mechanismus potlačování viny a přesunování viny na jiné, který byl charakteristickým rysem oficiálního diskursu o zločinech stalinské éry." (str. 194)
V knize je pár chyb: Julij Daniel a Andrej Siňavskij byli postaveni před soud v roce 1966, nikoliv v roce 1965 (tehdy byli zatčeni), a nebyli posláni na Sibiř, ale do Potma v Mordovské autonomní republice; není striktně řečeno pravda, že Švejk je "starý mládenec bez příbuzných" (str. 45) - dostane dopis od své družky a dvakrát se hovoří o jeho bratru; Kunderův článek "Český úděl" vyšel v prosinci 1968 a nikoliv 1969 (chyba je opravena v poznámce na str. 216). Příliš mnoho vět začíná spojkou "A" a kniha je plná vykřičníků. Avšak má hlavní kritika se týká toho, co bych charakterizoval jako "terminologické přetížení": autorovo úsilí vyjádřit rozumné a platné argumenty co nejkomplikovanějším a nejnepřístupnějším jazykem. Například, když autor analyzuje neúmyslnou ironii a dvojznačnost v projevu Klementa Gottwalda, je při tom tato pasáž pomocí anebo překážkou?
"Dovolte mi, abych … poněkud pozměnil svou hermeneutickou perspektivu a začal se zabývat textem z odtažitější, lingvistické perspektivy. Pronominální přesunovací bloky jsou notoricky obtížně definovatelnou verbální kategorií: jako synkategoremata jsou semanticky vyprázdněné a odvozují význam pouze z kontextu řečové situace." (str, 151-152)
Anebo si vezměte Fučíka: jako marxista považoval Sovětský svaz za zemi budoucnosti a kapitalistické Československo ve stejném období za zemi minulosti, navzdory tomu, že existovaly jasné důkazy o opaku. Je snad nutno k tomu ještě něco dodávat? Bezpochyby ano, pokud jste Steiner, i když to má znamenat, že dáte čtenáři i jazyku docela tvrdou ránu:
"To, co je důležité o rozdílech, zjištěných prostřednictvím iterativních návštěv v tomtéž místě, není změna per se, ale její direkcionalita. Julius využívá opakování k tomu, aby prezentoval fakta jako historické fenomény, které prošly evolucí podél progresivní trajektorie, kterou jasnovidecky nastínil Karel Marx. Spacializace času ve Fučíkově vesmíru předpokládá temporalizaci jeho prostoru. Vzdálené lokality pak možná vypadají neočekávaně obdobně v důsledku své izochronie (měřené prostřednictvím marxistického časového rozvrhu historických změn)" (str. 121-122). Jen tak na okraj: člověku připadá, že se autor staví na roveň mýtu, který likviduje (omlouvám se, neměl jsem raději napsat "dekonstruuje"?)
Takhle se ovšem dneska píše mnohde, zejména u autorů, kteří se neúnavně zabývají "teoretickými studiemi", ale možná, že by se měl někdo konečně zeptat, kde je hranice, kdy tento způsob vyjadřování téma mate, namísto, aby ho vysvětlovalo. V této knize tento jazyk poněkud snižuje její hodnotu: hodnotu velmi zajímavé analýzy politicko-kulturní interakce.
Robert Porter je profesor české a ruské literatury na univerzitě v Glasgow. Tato recenze vyšla původně anglicky v časopise Slavic Review.
Super Klaus
I jestliže není list Super politickým nástrojem pro předvolební kampaň ODS - což tvrdí zvěsti, šířící se Prahou - Václav Klaus musí být v každém případě velmi rád, že ty noviny začaly vycházet. Nejenom, že byl Klaus přítomen na rautu, uspořádaném při příležitosti založení listu Super (byl snad také na mejdanu, uspořádaném při příležitosti založení deníku Blesk?) , ale také se vyskytl na jeho stránkách hned první týden - v prvním rozhovoru, oznámeném na první straně. Kdyby měl deník Super každodenní, týdenní, nebo prostě nějakou pravidelnou stránku pro rozhovory, bylo by to samozřejmě přirozené, že by se na ní octl jeden z hlavních politiků české politické scény. Anebo kdyby se onoho dne vyskytla nějaká zvláštní zpráva, spojená s Klausem, bylo by také přirozené, kdyby byla ta událost analyzována prostřednictvím rozhovoru s ním.
Avšak jestliže není vydavatel deníku Super nikým méně než bývalým Klausovým finančním poradcem a noviny jsou spojeny s televizí Nova, je to v minimálním případě podivné. Zvlášť když čtete otázky, jako je ta o tom, jak s ním KDU-ČSL nechtěla spolupracovat, obohacené dodatečným komentářem reportéra: "Myslíte si, že tyto animozity ztratily časem na váze a že se budou politické strany před volbami a po nich chovat RACIONÁLNĚJI?"
Anebo si povšimněte ódy na profesionální schopnosti pana Klause: "Jaké je to, když musíte jako předsedající schůzi velmi často umravňovat dvě stovky dospělých ctihodných zákonodárců jako školáčky ze základky? Využíváte své zkušenosti přednášejícího na vysoké škole?"
A dále: jak málokdy se přece stává, že Klaus poskytuje interview, aniž by se při tom choval ironicky a vypadal, že je hluboce znechucen primitivností otázek, je to obyčejně rozčilení, které je v rozhlasových a televizních rozhovorech slyšitelné v jeho hlase? Jak často dochází k tomu, že si Klaus nestěžuje na to, jakou dostal otázku? No, v deníku Super Klaus dokonce novináře, kteří s ním dělali rozhovor, pochválil! (byl to David Soukup a pomáhal mu Jiří Kouda), protože druhá otázka cituje jeho výrok "systém koaličních vlád se vyčerpal".
Na titulní straně listu je střízlivá fotografie Klause, s rukou na ústech, jako by přemýšlel, s vážným, angažovaným výrazem. Uvnitř listu je obrovský titulek "Zeman je marxista, Špidla leninista", což nepřekvapuje v bulvárních novinách, ale je to také velmi typické pro Klausovu strategii - znovu chce používat onu kartu "buď já nebo komunismus".
Vzhledem k tomu, že jsem z Brazílie, nevím, jestli zde, když někdo o někom řekne, že je marxista nebo leninista, to vyvolává stejné pocity jako v mé kultuře, kde platí, že marxista je komunista, hlásící se k ideálu společnosti rovných lidí, kdežto leninista je revolucionářem ruského stylu, někdo, kdo chce moc, neusiluje ani tak o utopii.
Klaus ví, že může dokonce i Zemana pochválit, jestliže bude chtít (neudělal to), protože nebude pro něho v příštích volbách soupeřem. Avšak musí vytvořit dojem, že je Špidla ještě horší než Zeman, protože propaganda z ČSSD chce vytvořit přesně opačný dojem, že je Špidla pragmatický intelektuál, který bude méně urážet novináře jiskrami imaginativně urážlivé mnohomluvnosti. Klaus řekl, co chtěl: žádná nová ČSSD neexistuje, jsou to jen komunisté, kteří si hrají na sociální demokraty.
A co ten popisný odstavec, napsaný způsobem, který mi připomíná metody, jimiž charakterizovala oficiální brazilská média (za vojenské diktatury) v sedmdesátých letech své spolupracovníky: "Má šestnáct čestných doktorátů, napsal 22 knih a patří mezi nejlépe oblékané politiky, nemluvě o jeho vyhlášené zálibě v kravatách"?!
Mám pocit, že by se Klausovi deník Super líbil, i kdyby nebyl na jeho straně, už jen proto, že zastrašuje první dámu, která, ať už vyvolává ve veřejnosti jakkoliv záporné pocity, by musela být mistryní převleku, protože musí být asi dost obtížné Havla podvádět, máte-li kolem sebe desítky členů ochranky, novinářů i ostřížů z řad veřejnosti.
Klause by také mělo potěšit, že deník Super netiskne program okruhu ČT 2 před 16. hodinou nebo po půlnoci. Někteří by mohli argumentovat, že ČT 2 je pro intelektuály, kteří si v žádném případě deník Super kupovat nebudou. Ale TV3 není pro intelektuály.
TV3 je dost lidová stanice, a přesto deník Super taky tiskne její program jen částečně. Že by to byla náhoda? No, TV 3 je nakonec sledovatelná jen v Praze a v některých regionech, řeknou mnozí a zapomenou, že je k dispozici i jinde, na kabelu. Dalším argumentem může být, že ČT 2 a TV 3 mají velmi malou sledovanost. Ale Prima má často menší sledovanost než ČT 2, a tak by si raději měli vymyslet lepší výmluvu.
Faktem je, že deník Super bezostyšně prosazuje partikulární zájmy, zájmy Vladimíra Železného (přečíst si na straně dvě zprávu z jeho tiskové konference je jako přečíst si jeho tiskové prohlášení)a zájmy ODS.
Každý sdělovací prostředek však hájí zájmy svého vlastníka. Konec dvacátého století přinesl široce přijímanou zásadu, že by vlády neměly diktovat, jakým způsobem má být prezentováno zpravodajství, že vlády nesmějí šířit vlastní propagandu. Avšak tu moc jsme zprivatizovali a namísto jedné mocenské skupiny tu máme větší počet menších diktátorů, jejichž právo manipulovat veřejnost nevzniklo v důsledku politického puče, ani v důsledku toho, že stojí v čele armády, ale v důsledku toho, že mají v bance tlusté konto. Alespoň existuje větší rozmanitost lidí, kteří se podílejí na výběru toho, co a jaké informace mají být publikovány. Existují ale určité typy, které zbohatly natolik, že si mohou vytvořit vlastní sdělovací prostředky. A proti tomu není nápravy.
Když je manipulace mírná, anebo zůstává jen mezi řádky, můžeme to tolerovat. Je-li manipulace simplistní, no, co máme dělat, věří-li masy každé blbosti?
Na rozdíl od přesvědčení editora Britských listů, který si myslí, že zpravodajství Jany Bobošíkové během televizního vzbouření nelze posuzovat jeho chybami, protože to způsobil nedostatek lidí, vánoce a nedostatek přístupu k technice, myslím si, že - alespoň když její zpravodajství neinformovalo o tom, že parlament vyzval Hodače k rezignaci - nelze to omluvit, protože o tom jistě věděli, stejně jako celý národ. Takže to byla klasická manipulace zpravodajství ve snaze zalíbit se vedení.
Jde o to, že taková hrubá propaganda je průhledná. (To neznamená, že druhé Události byly nestranné, Čulík to umí vysvětlit lépe než já.)
Otázkou je, jestli bude deník Super vypadat tak, jak pro mnoho lidi vypadalo "legální" zpravodajství ČT během vánoční vzbouřenecké krize - jako otevřené zpravodajství pro ODS. A bude se to vyrábět tak citlivě, že si toho čtenáři povšimnou, nebo ne? Možná že mám jen přehnané obavy.
Poznámka JČ: V žádném případě nezbavuji Janu Bobošíkovou odpovědnosti za propagandistické vysílání zpravodajství během vánoční krize. Zjistil jsem však, že Jana Bobošíková neměla během přípravy tohoto vysílání v podstatě vůbec možnost stát mu editorsky v čele: byla plně zaměstnána naléhavými technickými a organizačními záležitostmi. (Pavel Bobošík: "My jsme vůbec neměli na ty Události vliv a když jsme viděli Dušicu, šli jsme do kolen.") Pokud tomu rozumím, propagandističnost vysílání Bobovize bylo důsledkem vlastní iniciativy spolupracovníků Bobošíkové, lidí většinou nepříliš profesionálních, kteří nedokázali uplatnit v době krize princip nestrannosti a nezávislosti, stejně jako ho ve svém vysílání neuplatňovali vzbouřenci.
Česká televize: Kamarádi, spojte se!
Jak můžeme pohlížet na skutečnost, že šéfredaktor zpravodajství ČT Bohumil Klepetko dovolil Pavlu Boudovi, korespondentu ČT u EU v Bruselu, aby si sám rozhodl, kdy se bude chtít vrátit ze svého privilegovaného místa? V životě jsem neslyšel o šéfovi, který se ptá podřízeného, jak má rozhodnout o jeho osudu, zejména, pokud tak nezamýšlí rozhodnout. Samozřejmě, Pavel Bouda nemá žádný důvod, aby se vzdal svého příjemného bytu a svého platu zahraničního korespondenta (vyššího, protože přizpůsobeného životním nákladům v Bruselu).
Bouda je v Bruselu už devět let a práci, řekl bych, odvádí línou. Nedávno bylo zveřejněno, že se déle než rok připravoval převzít jeho místo Jiří F. Potužník. Očekávalo se, že bude Potužník energičtější, víc tvůrčí, bude umět diváka více zaujmout než byrokratický Bouda.
Bouda většinou informuje jen o makrofaktech, o hlavních mezinárodních zprávách anebo o věcech, týkajících se ČR. Ale ono existuje tolik skutečností, které by se daly v televizi ukázat, dokumentovat, čím vším je moloch Bruselu. Euronews, satelitní zpravodajský televizní okruh, částečně financovaný EU, má například velmi zajímavé reportáže.
ČT nedávno začala vysílat několik dalších pořadů se zahraniční tematikou a Bouda musel pracovat víc, nepracoval ale moc chytře. Tento pocit sdílejí v České televizi mnozí, avšak systém kamarádšoftu nutí lidi mlčet.
Klepetko udělal obrovskou chybu, dokázal totiž, že nedělá svou práci podle skutečných potřeb svého oddělení a že neusiluje o zlepšování jeho práce. Takže připustil, že až do 31. prosince - ano, Bouda si prodloužil svůj pobyt v Bruselu až do konce roku (doufejme, že se to třeba změní, bude-li jmenován nový generální ředitel) - budou diváci i nadále sledovat slabé, špatně natočené a nákladné reportáže z Bruselu.
Potužník mezitím dělá stejně reportáže s tematikou Evropské unie, cestuje do Finska se Zemanem a vysílá dobrou reportáž o Temelínu, o finské jaderné elektrárně a jejím vztahu v EU.
Takže to, co dosud dělal Bouda, dělá nyní - Potužník a Bouda. Nikoliv proto, jak by bylo žádoucí pro hloubku a rozmanitost zpravodajství ČT z Bruselu, ale proto, že nikdo nemá odvahu Boudovi říct "vrať se, tvá práce už není uspokojivá" - je to názor, který neustále slyším od Boudových kolegů na Kavčích horách.
Je z toho vidět, že v ČT silně funguje systém kamarádšoftů. Chtěl byl ale zdůraznit, že chápu nedávnou rebelii v tomto postsocialistickém gigantu tak, že si nemyslím, že všichni bojovali o zachování svých výsad, i když vím, že někteří (nikoliv všichni) za to skutečně bojovali. Jde o některé produkční, kteří dostávají daleko více peněz, než je ve skutečnosti zapotřebí, za své dokumentární filmy a seriály, a dokonce i o některé novináře, o nichž je známo, že jsou neprofesionální - ti si skutečně chtěli zachovat své výsady.
Avšak jsem si jist, že většina zaměstnanců ČT bojovala ve skutečnosti proti duchovi, o němž byli přesvědčeni, že existuje. U duchů je vždycky obtížné dokázat, že existují, ale tihle lidi byli přesvědčeni, že existuje. Věřil jsem v to i já.
Ale podle mého názoru to neznamená, že by ČT nepotřebovala naléhavé změny. Jsem svědkem toho, že většina rebelů požadovala naléhavé změny. Jen si nemysleli - a s tím souhlasím - že by je byl schopen realizovat Jiří Hodač.
Jiří Balvín musí vyvíjet daleko větší tlak proti tomuto zacementovanému chování, které poskytuje výsady kamarádům a netrestá špatnou práci. Ve zpravodajství jsou někteří docela dobří reportéři, ale také mnoho amatérů.
Jeden z těch dobrých reportérů mi tuhle povídal, že je to skandál, že minipořad jako Kalendárium, s vlasatou Saskií Burešovou, stojí skoro 150 000 Kč za každou epizodu. Proč to stojí tolik peněz? Vždyť přece stačí jít do archívu a nasbírat tam pár záběrů…
Když začala Dědečková kritizovat vysoké náklady na některé pořady, byl bych býval na její straně, kdyby nešlo zrovna o pořady, v nichž docházelo k výměně myšlenek, jako Sněží, které - a to zvýšilo mé podezření - se stavěly dost záporně k ODS, vůči straně, jíž je Dědečková hrdou členkou (má dokonce ve svém penzionu fotografii sebe s Václavem Klausem). Z mého hlediska neměla Jana Dědečková nestranné zázemí, aby mohla zasahovat proti pořadům s politickým obsahem.
Veřejnoprávní televize - nebo vlastně žádná televize - by neměla mlčet tváří v tvář korupci, demagogii, rozporným informacím, manipulaci či chybám v chování politiků.
Ale zpět k výrobní mafii v České televizi. Výmluvou, proč jsou náklady na některé pořady tak vysoké, je to, že jsou vyráběny externě, mimo televizi. Nezávislý filmový výrobce je ten člověk, který má vlastní techniku, vlastní zařízenou kancelář, film či reportáž tam vyrobí a pak ho televizi prodá. Koproducent může používat kamery a střižny v ČT.
Ale jestliže má tzv. "nezávislý filmový tvůrce" jen někde nějakou adresu, aby si ospravedlnil existenci svého s.r.o., a pak natočí celou věc na Kavčích horách, kde se stravuje v levných jídelnách, relaxuje v sauně, cvičí v tamější tělocvičně, pak jsou takoví lidé jen interními zaměstnanci, kteří jsou přepláceni prostřednictvím faktur. Tohle a Klepetkova měkkost a neospravdlnitelně vysoké náklady na některé pořady - to všechno je důsledkem nemoci kamarádšoftu.
PS. Proč se dostávají Euronews, které se skládají z třicetiminutových bloků a začínají každou celou půlhodinu, do našich domovů teprve, když už běží? Totéž se často děje na konci, kdy se vysílá nějaká zajímavá reportáž a vysílání je přerušeno v půlce. Je snad obtížné zařadit Euronews do programu tak, aby se mohl vysílat celý? Je to nedostatek respektu vůči divákovi. Pokud to není natolik důležitý pořad, aby se vysílal kompletní, nemá se vysílat vůbec.
Poznámka JČ: Mám velmi velké pochybnosti, zda nahrazení Pavla Boudy Jiřím Františkem Potužníkem může vést k nějakému zlepšení. Potužník je podle mých zkušeností reportérem velmi nízké kvality: mimo jiné neumí vyslovovat česky, vypadávají mu při slovním projevu hlásky. - Je pravda, že Jana Dědečková byla handicapována svým členstvím v ODS, máme však pozitivně zjištěno, že její úsilí o průhlednost finančních toků nebylo motivováno snahou pomoci ODS v ČT. Pořady jako je Sněží bych nekvalifikoval jako intelektuálské. Nepovažuji za intelektuálské televizní programy, v nichž se před kamerou bezbřeze, nestrukturovaně hovoří na údajná intelektuální témata. Televize má daleko efektivnější prostředky, jak komunikovat divákovi zajímavé myšlenky (zejména prostřednictvím inteligentního dokumentárního filmu) - "intelektuálské" diskuse ve studiu to většinou nejsou. Čeští moderátoři je totiž neumějí pevně strukturovat. - Poznámka není zařazena jako editorovo poslední slovo, ale jako možnost pro čtenáře uvažovat i o jiném názoru.
Bytová politika: poučíme se ze zahraničních zkušeností?
Bytová politika obráží celkem názorně stav "české duše", protože do dnešních dnů tápe v provizoriu a praktici, kteří pracují s bytovým fondem, jsou unaveni stavem beznaděje, který v bytové politice funguje.
Politici a poslanci stále oscilují mezi zastánci razantnějšího zdražování a těmi, kterým se zdá současná výše nájemného bydlení být dostatečná. Jakýkoliv posun cen bydlení je předmětem zájmů silných lobbistických skupin vlastníků domů a nájemníků. Ale bez ohledu na to, kdy deregulace bude spuštěna naplno, postupně se zvyšuje zájem o družstevní formu bydlení. Potvrzují to zkušenosti především velkých bytových družstev na severu Čech. Jeví se to jako nejrychlejší cesta z největší bídy nedostatku bytů za dostupnou cenu. Tato naděje v poslední době ožívá, zvláště proto, že recepty na to existují a mohly by býti vztahy na milost i pravicovými fundamentalisty v politických hejnech dnešních dnů, protože recepty pocházejí z EU, jsou tedy politicky košer....
"Lidé by měli zájem o družstevní výstavbu, ale tu je třeba řešit v programové spolupráci s ministerstvem pro místní rozvoj a případně s dalšími státními orgány, protože se jedná o otázky úvěrů. A ty nikdo bez záruk nedostane. Bytová družstva dnes mají problém najít dostatek finančních prostředků na opravy panelových domů, což je daň rychlovýstaveb před dvaceti třiceti lety. Ve Skandinávii, ale třeba i ve Francii, bytová družstva fungují jako stabilní základny pro ty, kteří si nemohou dovolit velmi nákladné investice do bydlení. Obdobná poptávka by byla i u nás," uvedl Jaromír Horčička, předseda SBD LIAZ Jablonec n. N.
"Mám osobní zkušenost z Francie, kde stát ve spolupráci s obcí řeší také výstavbu sociálních bytů pro slabší vrstvy občanů pomocí bytových družstev, protože se jedná o nejlevnější metodu kolektivní správy a vlastnictví, které není na tvrdých komerčních tlacích. Proto také nájemné v družstevních bytech je, na rozdíl od komerčního nájemného u majitelů domů, nižší a nákladově přehledné," dodal Václav Kugler, ředitel stavebního bytového družstva Družba Ústí n. L.
Čekání na výstavbu 30 000 bytů
Podle Karla Jedličky, předsedy Rady severočeských bytových družstev, je na severu Čech minimálně dvacet procent bytů ve vlastnictví bytových družstev, tzn. zhruba 94 tisíc bytů. Podle odhadů severočeských bytových družstev potenciál zájmu o družstevní bydlení činí kolem 30 tisíc zájemců buď přímo jako osob, nebo zprostředkovaně přes výhledové sociální programy v rámci výstavby sociálních bytů ve spolupráci se státem a obcemi. "Dvacetiprocentní podíl ve vlastnictví bytů je, ze zahraničních zkušeností, reálný podíl družstev na bytové politice. Chce to ale, aby občané a zástupci měst a obcí spolu s družstvy tohoto trendu, běžně užívaného v západní Evropě, uměli využít i v Čechách," zhodnotil situaci Karel Jedlička.
Co na to hejtman?
Rozhýbají bytovou politiku nově vytvořené kraje? Optimisté věří, že ano. Praktici, stojí oběma nohama na zemi, říkají: snad…
Hejtman Ústeckého kraje Ing. Jiří Šulc oblast bydlení preferuje a aktivně se o ní zajímá, protože i tato oblast patří mezi základní body programového prohlášení kraje, uvedl v rozhovoru v dubnu tohoto roku, po setkání s hejtmanem JUDr. Ivan Přikryl, předseda Českomoravského svazu bytových družstev, který se společně s Karlem Jedličkou zúčastnil v Ústí nad Labem jednání, zaměřeného na otázky bytové politiky.
"Hejtman připomenul, že je v zájmu zástupců kraje, aby aktivně prosazovali změny v legislativě, protože oblast bydlení je nutné upravit v zákonech, které mají vytvářet dlouhodobé koncepční předpoklady pro rozvoj výstavby a správy bytového fondu. Shodli jsme se na tom, že bytovou politiku nelze řešit jen nařízeními vlády, které mohou být kdykoliv měnitelné, ale zákony musí dát bytové politice pevný rámec," uvedl Jedlička a dodal: "Nařízení vlády mohou být jen opatřeními na přechodnou dobu, problematika bytové politiky se z hlediska tržního hospodářství a nové legislativy řeší již deset let a je potřeba ji dokončit. Podle Přikryla máme k dispozici funkční vzory bytové politiky v zemích EU. Funkcionáři bytových družstev se seznámili s těmito vzory v Holandsku, Francii, SRN či v Norsku.
Hejtman Šulc potvrdil, že západní zkušenosti jsou inspirativní, neboť se o tom přesvědčil, když osobně studoval problematiku bydlení v Nizozemí, Francii či Dánsku.
Bytová politika v těchto zemích je založena (mimo jiné) na akceptování bytové dostupnosti ze sociálního hlediska. Kromě osobního vlastnictví domů a soukromých nájemních domů mají obce a města k dispozici i obecní byty nájemní a pokud obce nechtějí mít vlastní bytový fond, spolupracují s bytovými družstvy (asociacemi), v nichž jsou ze sociálního hlediska byty nejdostupnější. Obce, např. ve Francii, také spolupracují s družstvy při výstavbě a provozu pro sociálně nejslabší skupiny obyvatelstva.
Podle hejtmana Šulce není třeba vymýšlet něco nového, když jsou k dispozici mechanismy již uspokojivě fungující v zemích EU.
Lidovci hledají lídra
Takový titulek měl článek v MF Dnes v pondělí 30.dubna. Skličující je nejen ohavně počeštěné anglické slovo, které zdánlivě seriozní noviny používají zcela samozřejmě, ale i obsah článku samého - a nejen tohoto. Především by asi měl zneklidnit všechny ty, kdo si z nějakého důvodu slibují od čtyřkoalice nějakou, blíže neurčenou politickou změnu. Nu, zkusme ji určit - do politiky přijdou noví, nepoznamenaní lidé, přestanou kabinetní čachry, korupce a kšeftíky, obcházení zákonů a naopak nastoupí moderní, jasná a jednoduchá řešení a politika s otevřeným hledím.
Pokud si lidovci zvolí advokáta Výborného, vysílají naprosto jasné znamení, že se nebude měnit nic. Pan Výborný je letitý funkcionář, někdejší ministr obrany, za něhož se odehrály všechny ty horory, z nichž je obvykle obviňován slavný Kalousek. Je jasnou zárukou kontinuity luxovské strany, jež uzavírá koalice až po volbách, využívá zejména dobrodiní svaté zpovědi, vědouc, že její účel je dosti svatý. Stane-li se navíc místopředsedou Jaromír Talíř, který byl jako ministr kultury tak neviditelný, že ho zapomínali i pozdravit, není moc co dodat.
V souvislosti s tímto článkem mě zaujal i materiál o Kalouskovi v Reflexu (Causa, Tomáš Feřtek). Investigativní žurnalista zde pátral pozoruhodně šetrně a opatrně, na rozdíl od pátrání třeba v případu Kavan.
Cyril Svoboda taky není moc nový - byl též ministrem vnitra a nic se tam zvláštního nestalo, v pořadu Naostro pak dokázal, že dovede ve dvaceti větách naprosto přesně neříct vůbec nic a jeho charisma je poněkud infantilní - můj názor. Je ovšem těžké o některých věcech mluvit otevřeně, to chápu i já.
Pokud je něco na šprochu, šířícím se tu a tam zejména ve Žďáru a okolí po slavné volbě prvního "lídra" 4K, že totiž tehdy Karla Kühnla ani tolik neobvinili, že jeho otec a tchán pracovali pro KGB, jako spíše, že on sám odcházel s podobným posláním jako kdysi Minařík, včas se však doznal jiné tajné službě; je známo, že agenti kupř. CIA nebývají vylustrováni, možná by se dalo zjistit, zda skutečně pro pana Kühnla přijela sanitka...
Mám pro investigativní novináře - například pro Jiřího Kubíka z MF Dnes, o němž kolují ošklivé a jistě nepravdivé pomluvy, že je na Kalouskově výplatní listině (pravda je pouze, že jsem ještě nezaznamenal, že by se tandem Slonková-Kubík někdy zajímal o jakéhokoliv lidovce podobně, jako jde po ČSSD - což schvaluji, kdo chtěl kdysi jít vládě po krku, má sám jednat s čistýma rukama) - ještě několik dalších tipů, pokud se týká pana Kalouska: neptat se přímo jeho, ale zjistit například, kolik stála vila, stojící vedle vily pana Hávy a srovnat jeho náklady s jeho příjmy, hledat zdroje příjmů paní Kalouskové a podobně...
Rozumějte mi prosím: jde mi o totéž, o čem pan Svoboda mluvil a co Miloš Zeman proklamoval - o ty čisté ruce...
Záměrně? neumělé publicistické pořady České televize:
Změní ČT svůj kodex ?
Zpravodajství a publicistika České televize jsou dlouhodobě předmětem zájmu odborníků i části veřejnosti. Šéfredaktor zpravodajství ČT Bohumil Klepetko po převzetí funkce svého času oznámil, že nechystá žádné převratné změny a všechno nasvědčuje tomu, že nevidí důvod svůj názor změnit. Vedení redakce publicistiky převzal bývalý reportér Novy Martin Mrnka, jenž svou vizi nezveřejnil vůbec. S odstupem času je však zřejmé, že osobité chápání investigativní žurnalistiky reportéry ČT se za vedení nových šéfů ještě více vzdálilo principům a zásadám etiky žurnalistiky specifikovaných v Kodexu ČT.
K tomuto konstatování vede většina příspěvků pořadů Fakta i některé reportáže Klekánice, jejichž autorům se často nedaří naplnit poslání novinářů rozlišujících zprávy a názory v zájmu vyloučení jejich záměny. Úroveň prezentace a verifikace důkazů předkládaných reportéry ČT dokumentují případy, kdy domněnky a účelové úvahy jedné ze stran sporu jsou předkládány jako fakta, resp. jako hodnotící soudy redaktorů ČT. Mezi nejvýraznější příklady pořadů, jejichž zpracování by nemělo mít místo na obrazovce televize veřejné služby, v poslední době patřily zejména:
Klekánice
Příspěvkem "Vyhoďme ho z kola ven" dne 27.2.2001 uvedla ČT diváky do omylu tím, že poukázala na potencionální korupci v nejvyšších kruzích policie na základě případu vynuceného odchodu vyšetřovatele, jenž šetřil tzv. velké kauzy. Přitom meritum věci spočívalo v porušení trestního řádu samotným vyšetřovatelem vzhledem k jeho nerespektování režimu koluzní vazby, v níž nesmí být umožněn obviněnému kontakt s jinými osobami bez souhlasu dozorujícího státního zástupce. Tuto zásadní skutečnost se však divák nedozvěděl.
Ve stejný den v příspěvku "Trest" informovala ČT o případu novináře z Olomouce, jenž byl odsouzen pouze za to, že popsal soudní při policisty a taxikáře. Z kontextu reportáže však vyplynulo, že novinář charakterizoval zákrok policisty vůči taxikáři "operujícímu" v pěší zóně jako nepodložený. Příspěvek navíc nezmínil rozsudek soudu, jehož odůvodnění by celou záležitost značně zprůhlednilo. Reportáž tak byla typickým příkladem účelové manipulace s fakty ve prospěch jedné strany (kolega z branže) probíhajícího soudního sporu. Novinář se totiž odvolal.
V příspěvku "Klášter" (6. března) převzali tvůrci reportáže stanovisko odpůrců plnění volebního programu vedení znojemské radnice a obešli principy zastupitelské demokracie. Divák znalý problematiky místní samosprávy zbytečně čekal na stanovisko zastupitelů, na názor místních podnikatelů a rovněž se nedověděl, jak danou problematiku řeší schválený územní plán.
Fakta
Reportáž ze dne 26.3. "Malá domů" - problematika výnosů z prodeje vysílacích práv ČMFS byla odvysílaná v době vazebního stíhání hlavního protagonisty - předsedy ČMFS Františka Chvalovského, jehož obvinění nesouvisí s uvedenou tématikou. Absence jeho stanoviska tak příspěvek znehodnotila natolik, že jeho uvedení bylo možné jen za předpokladu upřednostnění senzacechtivosti a subjektivního pohledu.
V příspěvcích "Včera cenzor" dne 19.3. a "Od února k dnešku" ze dne 23. dubna znehodnotili autoři své sdělení vynecháním souvislostí. Vytržením činnosti poslance Miroslava Kučery v dobách totality z celkového kontextu dobové atmosféry nedokázali tvůrci představit všechny aspekty popisovaného jevu. Ani ve dvou reportážích tak komplexně nevystihli realitu. Otázkou je, jestli to ve skutečnosti nebylo jejich cílem. Poslanec Kučera totiž patří mezi odborníky, kteří se netají svými výhradami k činnosti ČT. Přístup tvůrců tak navozuje podezření z účelovosti v zájmu diskreditace svých kritiků. Podezření se mění téměř v jistotu v případě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a rovněž v reportážích zaměřených na "problémy se zákony" Vladimíra Železného. Činnost RRTV se publicisté ČT pokusili dokumentovat 5.března v reportáži "Dobrá rada nad zlato", v níž nedokázali vyváženě a podloženě analyzovat sporná rozhodnutí rady v několika případech regionálních rádií.
Zpochybňování důvěryhodnosti Železného začalo už v únorové reportáži "Exekuce", v níž autoři bez jakýchkoliv právních souvislostí navodili atmosféru dlužníka, jenž se účelově vyhýbá splnění rozhodnutí soudu. Fakt, že exekuce byla v rámci odvolacího institutu zrušena, již redaktoři ČT nepovažovali za důležité sdělit divákům a vzhledem k tomu se už v další reportáži "Obvinění" dne 24.4. zabývali toliko jednostrannou analýzou tzv. "školního příkladu tr. činu", jehož se měl dopustit šéf Novy v roli sběratele obrazů. K porušení etických pravidel se přihlásili i tvůrci reportáže "Smlouva z ráje" dne 30.dubna. Ve snaze o objasnění podezřelého obchodu Železného s tamní firmou Astrona Foundation, však nezískali stanovisko jejího zástupce. Nabyli však přesvědčení, že tento k zastupování nemá oprávnění. Současně informovali ústy lichtenštejnského finančního experta, že předmětná smlouva je velmi neobvyklá až směšná. Tvůrci si byli zřejmě vědomi skutečnosti, že získané poznatky nedisponují dostatečnou vypovídací hodnotou a zřejmě proto v závěru reportáže přidali manipulaci formou informace, že Lichtenštejnské státní zastupitelství šetří představitele Astrona Foundation a další osobu, kterou tamní státní zástupce odmítl jmenovat. Tato informace byla doplněná větou: "Vladimír Železný odmítá pochybnosti jak lichtenštejnských, tak i českých vyšetřovatelů, odmítá i policejní obvinění, že poškodil své bývalé americké partnery". Ve skutečnosti však ze strany lichtenštejnských vyšetřovatelů doposud nepadla ani zmínka o podezření ze spáchání trestného činu Vladimírem Železným.
Uvedený příspěvek i některé další zahraniční příspěvky pořadu Fakta tvoří samostatnou kapitolu. Tyto reportáže naznačují, že jejich přínos a kvalita neodpovídají očekávání ani nákladům spojeným s jejich realizací. Takto působily zejména reportáže:
"Národnost jako důkaz" ze dne 12.3. a 2.4 v nichž tvůrci dali prostor českému podnikateli vězněnému v Rumunsku, podezřelému z organizování vraždy a zadrženému na hranicích při pokusu o opuštění země. Chybějící stanoviska obžaloby, příp. soudu však přispěla k nevyváženosti obou materiálů.
"Makedonie" ze dne 19.3., původní záměr analýzy počínajícího etnického konfliktu byl omezen na líčení zážitku jednoho z tvůrců, který neplánovaně strávil noc v palební zóně. Zbytek reportáže budil dojem natočení jednotlivých sekvencí za každou cenu. Výsledkem byl rozhovor s makedonským Albáncem podnikajícím na Slovensku, jenž byl ve své domovině stejně nezorientovaným cizincem jako reportéři ČT.
Podobných nedostatků v činnosti redakce publicistiky ČT je jistě více. Zarážející je, že tyto přetrvávají i po příchodu nového vedení. Tvorba týmu vedeného Martinem Mrnkou dokonce vyvolává dojem, že dosud platný Kodex ČT bude v kategorii Etika žurnalistiky zrušen anebo přizpůsoben současným žurnalistickým praktikám ČT, vytvářejících v mnoha případech dojem práce na zakázku a účelového zajišťování faktů ilustrujících vytyčený záměr. V prostorách Kavčích hor by to s odstupem času nebylo zas tak neobvyklé.
Radim Hreha je mediální analytik.
Radost, smích, úleva a výsměch - to jsou skutečně jediné výsledky velkého divadla, které stálo zatím 40 miliónů? Zaplatila je Česká televize ze svého rozpočtu, z koncesionářských poplatků.
Nikdo necítí odpovědnost za minulý vývoj ČT, nikdo necítí odpovědnost za krizi.
Došlo mi to, když jsem před nedávnem hovořil se svým britským šéfem na Glasgow University. Vrátil jsem se z ČR a vítězoslavně jsem mu sdělil: "Oni neměli, Hodač, ani Bobošíková,žádnou strategii, jak porazit vzbouřence. Oni prostě očekávali, že v ČT budou moci dělat svou práci." - Podíval se na mě od pracovního stolu, jako bych se právě vrátil z blázince, a podotkl: "A není to snad normální?" - Trochu jsem se zastyděl, že jsem na okamžik propadl šílenství, které zachvátilo Českou republiku.
