Britské listy


pondělí 14. května

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Záchranná síť pro brutalizované děti v ČR selhala:
  • Peklo, z něhož Jiřímu Szutovi nikdo nepomohl (Fabiano Golgo) Stížnost a žaloba na Policii ČR:
  • Zvát novináře na policii za zveřejnění kritického článku je nepřípustné Pozoruhodný případ mediální manipulace: Proč se vrátil Ronald Biggs do vězení v Británii:
  • Jak prodal Mike Biggs svého otce za autorská filmová práva (Fabiano Golgo) Lidská práva:
  • Před čtyřiceti lety byla založena Amnesty International. Co dokázala? Ekologie:
  • Nadměrné požadavky turistů na vodu ohrožují turistická letoviska a život chudých lidí Lidská práva: Americký stát chce před olympijskými hrami zlikvidovat polygamii:
  • Stát Utah kontra 1 muž, 5 manželek a 25 dětí Jiří Pancíř se hájí před nařčeními Rudolfa Zahradníka, publikovanými v Lidových novinách:
  • "Nejsem psychopat ani spiklenecké centrum" I v demokracii je nutno zakazovat myšlenky:
  • Universita coby puncovní úřad extremismu? (Václav Pinkava) Oznámení:
  • Společnost CME žaluje Vladimíra Železného za lež (CME))

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy oslovují ty, kteří v České republice rozhodují. Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Britské listy vycházejí v Praze, v České republice. Vydává je stejnojmenné občanské sdružení se sídlem Slezská 56, 120 00 Praha 2 (IČO: 26519887). Britské listy is published in Prague, the Czech Republic, by the Britské Listy Association. ISSN 1213-1792.

  • Stanovy občanského sdružení jsou zde.

  • Šéfredaktorem je Jan Čulík (325 Kilmarnock Road, Glasgow G43 2DS, U.K.), značka JČ, stálý pražský redakční tým tvoří Tomáš Pecina (TP) a Štěpán Kotrba (koš, šok, ŠK). E-mailová adresa redakce je zde.

  • Britské listy vycházejí na serveru Internet Servisu.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.

  • Use it or lose it. Chcete-li si deník udržet, inzerujte na  jeho stránkách. Zde je náš ceník i další informace.

    Co je nového v České republice

  • Kde končí svoboda slova. Kritika policejního zásahu je nyní v České republice trestným činem. Jak vyplývá z předvolání, které Tomáš Pecina včera obdržel, policie rekvalifikovala trestný čin, jehož se měl dopustit v souvislosti s vyklizením statku Ladronka, z "pomluvy" na "kritiku policejního zásahu". --- Aby policie v demokratické společnosti kohokoli vyšetřovala pro kritiku, je samozřejmě nemyslitelné, a Tomáš Pecina se proto ve své kauze, která nabývá stále silnější rysy politické perzekuce (jejímž iniciátorem, jak máme potvrzeno z věrohodných zdrojů, jsou špičky pražské ODS), obrátí se žádostí o pomoc na české i mezinárodní instituce zabývající se ochranou lidských práv. (TP)-- Články BL o vystěhovávání Landronky jsou v tematickém archivu pod heslem "squatting", např. zde, výčet nepotrestaných porušení zákona, která spáchala při vyklizování Ladronky pražská Městská policie, je zde. A tady jsou exkluzívní fotografie BL dokumentující protizákonnou brutalitu Městské policie ČR, která nesmí podle zákona působit jako zásahová jednotka. Pecinovu stížnost v této věci Policii ČR najdete v dnešním vydání BL.

  • Policie uznala jako plně oprávněnou naši stížnost, že je nedostatečné uvádět jako důvod předvolání k podání vysvětlení "úřední jednání". Chcete-li se potěšit půvabem policejní čestiny (včetně proslulého genitivu "policejního orgána"), celý dokument je k dispozici zde. (TP)

  • Filozofování nelidského českého policejního byrokrata, které může jedné rodině přivodit smrt. V pondělním vydání Britských listů jsme informovali o otřesném případu rodiny dvaadvacetiletého iráckého studenta Majida W. Majeda, jíž po mnohaletém spořádaném pobytu v České republice letos cizinecká policie odmítla prodloužit vízum (v normální zemi by měla, i podle českých zákonů, má tato rodina dávno nárok na české občanství), takže vzniká nebezpečí, že budou v srpnu deportováni do Iráku, kde jim hrozí pronásledování, ne-li smrt. Redakce Britských listů má k dispozici řadu dokumentů k Majedově případu. Některé vyrážejí dech, zejména zamítavé rozhodnutí šéfa cizinecké policie plukovníka Jindřicha Urbana. Píše se v něm mimo jiné:

    Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

    Jinými slovy, devět let žijete v této zemi, platíte tu daně, dvě vaše děti tu vystudovaly, mimochodem s velmi dobrými výsledky, gymnázium a váš syn je nyní studentem ČVUT, nikdy jste neměli problémy s českými zákony (k žádosti bylo mimo řady dalších doporučujících dopisů přiloženo dobrozdání živnostenského odboru), ale abyste měli právo získat trvalý pobyt, k tomu cosi chybí - neříká se to přímo, ale dikce dopisu dovoluje málo pochybností: jediným problémem Waleda M. Bahnama je chybějící úplatek v kapse Urbana nebo jeho podřízených. - Podrobnosti jsou zde. V pátek jsme publikovali v této věci dopis Stanislavu Grossovi, v němž požadujeme vysvětlení, proč bylo této irácké rodině protiprávně odepřeno povolení k pobytu.

  • V zřejmé snaze zastavit petiční akci, která se organizuje ve školách na protest proti plánovanému předání Grébovky americkému institutu CEELI, rozeslali starosta Městské části Praha 2 Michal Basch (ODS) a předseda komise pro výchovu a vzdělávání Jan Polecha (US) radám škol (tj. školním samosprávám složeným z rodičů, učitelů a zástupců městské části) tento neutralizační dopis. (Převzato z www.vinohrady.cz.)

  • Zachraňme bohemistiku na postupimské univerzitě. Universität Potsdam chce zrušit tamější bohemistiku, a katedra volá o podporu. Protestujte prosím řediteli tamějšího slovanského institutu. Viz informace na adrese http://www.uni-potsdam.de/u/slavistik/aktuell/bohemistik_in_gefahr.htm

  • Do on-line rozhovoru s ministrem Karlem Březinou na Interview 21 jsme poslali následující dotaz:

    Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
    Tomáš Pecina, Britské listy

    Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

  • Jaromír Štětina podal na Jana Čulíka žalobu na ochranu osobnosti za to, že - především na základě Štětinových nekriticky vstřícných článků vůči ruskému politiku Grigoriji Javlinskému - ho Čulík obvinil, že je Štětina pod vlivem ruského politického seskupení Grigorije Javlinského. Janu Čulík však nemá k dispozici přílohy žaloby, takže se zatím nemůže kvalifikovaně vyjádřit k jejímu obsahu; každopádně formulace podání od JUDr. Chaloupkové je na mnoha místech velmi neobratná a plná faktických i formálních chyb. --- Proti žalobě se budeme energicky bránit, s použitím všech důkazů a prostředků, které máme v této věci k dispozici. Aktivistická činnost Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové, která má s novinářstvím málo společného, je v rozporu s veřejným zájmem. - Rozbor nekriticky obdivných článků Jaromíra Štětiny o Javlinském jsme publikovali na tomto místě. (JČ, TP)

  • Policie vyšetřuje Tomáše Pecinu pro pomluvu, jíž se měl dopustit v Britských listech v souvislosti s vyklizením Ladronky. Vyplývá to z předvolání, které reportér BL nedávno obdržel (předchozí předvolání pouze uvádělo, že T. Pecina se má dostavit k "úřednímu jednání", a TP proti němu podal stížnost). --- Myslím, že je to ta nejlepší zpráva, jakou mohli bývalí obyvatelé statku Ladronka dostat: pokud dojde k hlavnímu líčení (a nic si v tuto chvíli nepřeji víc), u soudu se bude vyslýchat, promítat a budou se prohlížet fotografie. A na závěr jednání by mohl padnout jeden neobvyklý procesní návrh... (TP) - Gramatické znalosti Policie ČR. Zajímavé je, že předtištěný policejní formulář obsahuje poněkud negramotný výraz "aby jste" (tuto chybu dělávají žáci v páté třídě) - normálně česky se říká a píše "abyste". (JČ)

    Obálka anglického vydání

  • Nedávno vyšel v ČR český překlad knihy Briana Greena Elegantní vesmír, najdete ji například v pražském knihkupectví Fišer, mají ji za výkladem. Kniha o teorii relativity, kvantové mechanice a hledání jednotné fyzikální teorie všech částic a sil, zejména tedy o takzvané superstrunové teorii, se zásluhou vtipných analogií a metafor stala v anglosaském světě bestsellerem a vydobyla si i cenu Královské společnosti za nejlepší populárněvědeckou knihu roku 2000. Domácí stránku českého vydání spolu s ukázkovými kapitolami najdete zde. Knihu do češtiny přeložil Luboš Motl. (JČ)

  • Jana Šmídová. Opakujeme dotaz na ředitele Českého rozhlasu, a na ředitele stanice ČRo6 - Svobodná Evropa Pavla Pecháčka, kdy bude v zájmu důvěryhodnosti a nestrannosti propuštěna Jana Šmídová, která hrubě porušila zásadu novinářské nestrannosti tím, že se stala mluvčím politického sdružení Impuls 99 a - jak toho byl Jan Čulík v Praze svědkem - bezostyšně vystupuje v zájmu politických kauz. Na dotaz, zda jí nepřipadá neslušné, že svou novinářskou nestrannost takto kompromituje, odpověděla, že žádný konflikt zájmů nepociťuje. (JČ)

  • Konto, kam je možné posílat příspěvky na investigativní práci Britských listů, je toto:

    Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
    Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

    Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

    Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
       Brno, Jánská 1/3
       České Budějovice, Kanovnická 18
       Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
       Olomouc, K. Světlé 2
       Ostrava, Dlouhá 3
       Pardubice, 17. listopadu 238
       Plzeň, Šafaříkovy sady 5
       Praha, Václavské nám. 43
       Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

    (Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a  Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz /prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a  hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Záchranná síť v ČR pro brutalizované děti selhala

    Peklo, z něhož Jiřímu Szutovi nikdo nepomohl

    Fabiano Golgo

    Jiří Szuta je mladý herec. Hrál ve filmu Z pekla štěstí 1 i 2. Toto je jeho pekelný příběh.

    Jirka se narodil do rodiny, která nebyla moc obyčejná. Matka i "otec" jako zapřisáhlí ortodoxní Svědkové Jehovovi mu příliš štěstí nepřinesli. Velmi přísná spartánská výchova připravila chlapci těžké chvíle hned na samém začátku života. Nikdy nepoznal, co jsou to Vánoce nebo dárek k narozeninám. Když byly Jirkovi čtyři roky, tak mu "otec" ve věku třiceti let zemřel na leukémii, protože máma nedala povolení k transfúzi.

    Kdo by čekal, že se mu odchodem přísného otce život zlepší a rodina se stmelí dohromady, ten se hluboce plete. Matka začala být naopak zlá a na Jirkovi si vybíjela svou nervozitu. Už tehdy ho začala rafinovaně trestat. Zavírala ho na celý den na záchod, dávala mu neúměrné výprasky a potom ho potírala pudrem, aby to nebylo znát na těle. Ostatním členkám církve musel říkat teto a jezdit s nimi agitovat do Jihlavy. To často odmítal, protože mu bylo trapné chodit od domu k domu a lákat lidi ke Svědkům (mluvíme tu o teprve osmiletém chlapci). Vždycky když to odmítl a teta si stěžovala, že nechce pomoci přivést nové ovečky, tak mu matka uštědřila ledovou sprchu, nebo mu ošklivě ostříhala vlasy, aby vypadal odpudivě a nikdo se s ním nekamarádil.

    Když bylo Jirkovi deset let, bratří z církve pro jeho mámu vybrali v Praze "ideálního manžela" ze svých řad a jemu nového "tátu". Bohužel se po dvou měsících ukázalo, že volba byla všechno, jen ne šťastná. Tento horlivý křesťan začal totiž bít nejen svou novou manželku, ale i Jirku a jeho dvě sestřičky. S mlácením manželky nepřestal ani poté, co přišla do jiného stavu, a podle výpovědi v tom pokračoval ještě nejmíň dalšího půl roku.

    Po narození dítěte se začal soustřeďovat na Jirku jako na  nejstaršího a žena ho v tom podporovala, protože ani jí nebylo bezohledné zacházení s jedenáctiletým klukem cizí a navíc pak dal muž pokoj jí.

    Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místnosti nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče.

    Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil. To vše se neodehrávalo někde na odlehlé samotě na horách, ale v Telči a věděli o tom jak spolužáci, tak učitelé. Nikoho ale nenapadlo informovat policii, sociální pracovníky nebo lékaře.

    Trvalo to další otřesné tři roky než konečně alespoň na čas spadla klec, i když za nečekaných okolností.

    Ve třinácti totiž Jirka ukradl v obchodě balíček žvýkaček, což byla jeho první a doposud poslední krádež. Jak dokazují následující řádky, stalo se tomu tak zřejmě proto, aby se konečně kolem něj začalo něco dít. Prodavačka ho odvedla domů, kde pak následoval nelidský výprask, jehož následky nemohly druhý den ujít ve škole už nikomu. Tak se tedy vedení školy rozhodlo konečně zavolat sociální pracovnici.

    Ta však konstatovala, že to se občas po krádeži stává, že rodiče své dítě neúměrně potrestají!

    Načež se všechno v Jirkovi zlomilo a propukl v neutišitelný pláč, při kterém opakoval, že se to děje pořád a každý den už od jeho pěti let!

    Takže sociální pracovnici začalo být plačícího chlapce přece jen líto. Po letmé prohlídce a nálezu nesčetného množství modřin, zaschlých ran, stop po bičování a dalších zřejmých důkazů, že kluk je nemilosrdně týrán, ji už ale nezbylo nic jiného, než ho okamžitě odvést do nemocnice.

    Tam strávil dva dny na pozorování a poté byl převezen do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinky. Po dvoudenním pobytu bylo zjištěno, že hoch je zcela nekonfliktní bezproblémové dítě a proto byl umístěn do dětského domova v Plumlově u Prostějova, kde jak sám říká, se mu líbilo (tento dětský domov byl již zrušen).

    Ale i v něm strávil Jirka jen velmi krátkou dobu. Měsíc a půl totiž trvalo než matka přijela na první návštěvu, kterou celou věnovala přesvědčování hocha, aby odtamtud utekl a vrátil se domů, že vše bude v pořádku. Matka se opravdu snažila. Mezitím byl totiž "otec" zatčen.

    Chlapec však jejím slibům uvěřil, utekl z dětského domova, vrátil se domů a matce se podařilo jej přesvědčit o tom, aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal, a že chce zůstat doma. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn a chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům.

    Jak k tomu mohlo dojít? Na to může dát odpověd pouze příslušný soudce, psychologové a sociální pracovníci.

    V létě onoho roku natáčel Zdeněk Troška film Z pekla štěstí. Do konkurzu se dostal i Jirka a režisér si modrookého bloňdáčka okamžitě oblíbil. Honorář, který za natáčení dostal mu však "otec" hned zabavil. Údajně na výdaje, které s ním mají. Avšak oblečení a školní pomůcky Jirkovi kupoval děda. Doma dostal pouze najíst. Hračky a podobné věci od rodičů nepoznal.

    Týrání nepřestávalo. Celá Telč již věděla, že za to "otec" tři měsíce seděl. Přišlo vyloučení z řad Svědků Jehovových a rodiče z toho vinili Jirku. "Otec" už byl mnohem rafinovanější a aby měl nějaké odůvodnění k přísným trestům, tak zadával chlapci nesplnitelné úkoly. Musel například tisíckrát napsat nějaký text a když to nesplnil v určitém časovém limitu, tak dostal tvrdě nařezáno.

    Musel navozit více než šedesát litrů vody z vesnice vzdálené tři kilometry, a to do čtyřicetipěti minut. To se mu nikdy nepodařilo stihnout a proto byl pokaždé tvrdě mučen. Nesměl chodit ven. Pouze až by splnil všechny vymyšlené úkoly, ale těch bylo tolik, že to bylo nemožné. "Otec" se touto sadistickou šikanou nesmírně bavil. Chlapec byl v podstatě celé dětství zavřený doma a kromě školy neměl možnost stýkat se s vrstevníky. Ven se dostal tak čtyřikrát do měsíce, když byl někam poslán, ale to jen vždy tak na půl hodinky až hodinku.

    Jednou z nejvíce ponižujících věcí pro něj dodnes je, že musel po náměstí a ulicích Telče chodit s cedulkami na krku, na kterých stálo: "Neposlouchám rodiče. Zasloužím si trest". Viděl to úplně každý, koho potkal, ale všichni mlčeli.

    Všichni viděli, že je dítě týráno, ale projevovali absolutní nezájem. V Telči vládla lhostejnost, ale Jirka byl mučen dál. Pokračovalo bití, kopání do břicha, pálení, sprchování ledovou vodou a různé psychické tresty a zákazy.

    Jirka nikdy neutekl z domova, i když na to často myslel. Přesto se pokorně každý den vracel ze školy do domu, který se pro něj stal mučírnou a vězením. V zoufalství zavolal na Linku bezpečí, ale tam mu bylo řečeno, že oni mu nemůžou pomoci, ať se svěří někomu staršímu - třeba učiteli. To udělal, ale - malé město: učitel se s "otcem" znal, zavolal si ho, poptal se a to bylo vše. Na tu noc co následovala, Jirka nezapomene a podobných nocí, které probrečel at' už bolestí, nebo lítostí nad svým životem ho čekalo ještě mnoho.

    Vše totiž pokračovalo další dva roky a půl!

    V létě znovu přijeli do Telče filmaři a začalo se točit Z pekla štěstí 2. Jirka prožil opět pár pěkných dní, protože během natáčení mu "otec" dal pokoj (musí přece vydělávat - je mu už 15).

    Na co vzpomíná nejraději, jsou chvíle, kdy se k němu všicni chovali hezky, protože to nikdy nezažil. Ať už to byly maskérky, asistentky a ostatní lidé ze štábu, tak i slavní se kterými se seznámil, jako Karel Gott, Helena Růžičková, Michaela Kuklová a hlavně jeho miláček Sabinka Laurinová - jak jí říká a kteří se k němu chovali jako k sobě rovnému, což bylo pro něj něco zcela nového.

    Natáčení rychle skončilo.

    Matka, fanatička nejen náboženská, ale i fanatička do cizokrajných koček, kterým dává více péče a lásky, než svým dětem, mu okamžitě honorář sebrala a koupila si za něj drahou britskou kočku, zatímco otec propil zbytek.

    Jirka nedostal ani korunu. Nikdo mu nekoupil ani čokoládu. Čekal jej naopak velmi tvrdý podzim a zima.

    Přišel 23. prosinec 2000 a Jirka prosil matku jestli by poprvé v životě nemohli slavit Vánoce. Ta rezolutně protestovala a vysvětlila mu, že ikdyž jsou z církve vyloučeni, tak jsou pořád Svědkové Jehovovi a že žádné Vánoce nebudou...

    Po proplakané noci, na Štědrý den ráno se Jirka probudil jako první. Obléknul se, vzal si občanku a vydal se na svůj první útěk. Nejdříve zajel k tetě do Jihlavy, kde pobyl pár dní, ale pak pochopil, že tam nemůže zůstat, protože ho možná hledá policie a teta by ho jistě vydala. Tak se tedy vydal do Prahy za babičkou - matkou "otce". Ta však stejně jako Jirkův "otec" pije a Jirku vyhodila - ať jde k čertu.

    Ten ještě zavolal do Telče. "Otci" řekl, že je v pořádku, ale že je kvůli němu na útěku, protože ho mlátí a že chce mít vánoce a normální život. "Otec" mu jen řekl: "A co já s tím?" a zavěsil.

    Jirka (16) tedy chodil po Praze, nebo přespával po záchodcích, protože byla zima. Když utratil všechny drobné, co měl, za jídlo, tak s poslední desetikorunou zavolal matce. Ta mu jen začala vyhrožovat "jakej dostane výprask" a zavěsila.

    Bez peněz, hladový, zmrzlý a  v těžké depresi z toho, že je na světě úplně sám a nikdo mu nechce pomoci a mít ho rád, se posadil na lavičku u sochy Sv.Václava. Po chvíli ho oslovil asi padesátiletý pan Bohumil a začal se ho vyptávat co tady dělá, odkud je, kolik je mu let, atd. Jirka mu všechno po pravdě řekl a tento muž mu nabídl, že může přespat u něj. Byla už tma, Jirka se cítil velmi zoufale a nevěděl kam jinam by šel. Proto souhlasil.

    V bytě zjistil, že pan Bohumil je homosexuál, protože to na něj začal zkoušet. Jirka pohlavní styk odmítal a tak mu pan Bohumil za něj nabídl peníze. Jirka říká, že to musel udělat, protože byl úplně na dně a krást nechtěl. Říká, že neměl čas o něčem přemýšlet, nebo se bát. Hlavně to chtěl mít už všechno za sebou. Nakonec u něj zůstal několik dní a pak se rozhodl, že situaci musí vyřešit nějak jinak.

    Proto odjel do Jihlavy na sociálku, kde řekl, že by chtěl do dětského domova. Jeden den strávil v nemocnici a pak byl již podruhé ve svém kratičkém životě umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách. Snad proto, aby tamní psychologové dostali druhou šanci zjistit, že Jirka nepatří ani k rodičům, ani do ústavu pro zločince, ale do dětského domova, o který si sám řekl, nebo do dobré náhradní rodiny.

    Pánové a dámy však opět zklamali na celé čáře!

    Depresivní prostředí, chladný přístup vychovatelů, nedostatek volnosti tak nutné pro týrané děti. Jirka utekl. Jeho hlavní důvod byl, že chtěl vidět premiéru filmu, ve kterém hrál. To se mu nakonec podařilo, ale jeho další kroky vedly již přímo za panem Bohumilem. U něj strávil třináct dní, dokud nepřijela jeho manželka a děti. Pak musel odejít.

    Psal se únor 2001. Noc. Opět sám v cizím velkoměstě. Byla mu zima a tak ho napadlo zajít na Hlavní nádraží, kde by se mohl zahřát.

    Netrvalo dlouho a osamoceně sedícímu mladému chlapci přišel první homosexuál lačný po novém masíčku. Unaveného Jirku nemusel dlouho přesvědčovat. Jirka během pár dní vystřídal několik klientů, spal po různých bytech i v luxusních hotelích, kde se ho nikdo neptal kolik je mu let a proč přichází v noci s nějakým padesátiletým cizincem.

    Většina jeho zákazníků byli Angličani, Američani a Češi, protože o Němcích slyšel od ostatních kluků jen špatné věci, tak se jim raděj vyhýbal. Jinak se nebál s někým cizím odejít, protože si nemyslí, že by mu někdo cizí chtěl něco špatného udělat (po svých zážitcích z domova si zřejmě myslí, že špatné věci dělají dětem jenom rodiče).

    Někteří kluci mu nabízeli drogy a dospělí Romové a Češi, jestli by pro ně nechtěl pracovat za podíl. Že mu můžou sehnat dobré kšefty, ubytování a tak. Ani do jedné z těchto věcí Jirka nespadl. Jediné čeho se nevyvaroval (když opomineme, že ve své dětské naivitě odešel s kdejakým "cizím pánem") je to, že byl přepaden a úplně o všechno okraden.

    Při monitorování prostituce a zneužívání dětí na území hlavního města, jsem se s Jirkou setkal i já. Po velmi dlouhém rozhovoru vyslechnutí jeho otřesného příběhu jsem mu doporučil, aby se vrátil do Brna do diagnostického ústavu. Jirka souhlasil, posadil jsem ho na autobus a hned nejbližší sobotu v den návštěv ho muj tlumočník jel navštívit. Byl to navíc příhodný čas, neboť měl právě po šestnáctých narozeninách.

    O dojmu z ústavu není třeba se nějak obšírněji rozepisovat. Kdo jste byl někdy v psím útulku, tak si představte jen na místě psů odložené děti.

    Žádné překvapení, že odtamtud utíkají.

    Po návštěvě však už Jirka neutekl. Z  rodiny za nám nikdo nepřijel. Navštívil ho jen kolega.

    Při rozhovoru s ředitelem ústavu bylo přislíbeno, že najde pro Jirku coby absolutně zřejmou oběť pěkný dětský domov. Nestalo se tak.

    V diagnostickém ústavu strávil více než dva měsíce a po té byl na popud ředitele přemístěn do Dětského výchovného ústavu v Jihlavě. Do pasťáku. Tam se stal od prvního dne tento vyhublý klučina, který je celý život týrán a ponižován, terčem nemilosrdně kruté šikany.

    Píše se květen 2001. Jirka už nemohl déle snášet šikanu od chovanců a nezájem vychovatelů. Utekl. Samozřejmě do Prahy. Tentokrát se již dostal rovnou až do jednoho známého podniku, ve kterém se scházejí prostituti (jak ti dobrovolní, tak z donucení), homosexuálové a pedofilové. Naštěstí nepadl do chřtánu žádnému z všudypřítomných pasáků. Ve tři hodiny ráno byl pak další den kontrolován hlídkou na Hlavním nádraží. Policie ho pak předala řediteli "pasťáku" a ten si jej odvezl zpět.

    Šikana pokračovala. Ostatní kluci, kteří tam jsou, jsou agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného. To připomíná film Requiem pro pannenku, kde se zdravá dívka úřednickým omylem dostane do ústavu pro mentálně postižené, ale personál se jí nechce vzdát.

    I Jirka je v ústavu omylem. Nebo přímo zlou vůlí. On řiká, že vychovatelé o šikanování vědí. Když ho chovanci začnou bít, tak vychovatel prostě odejde z místnosti.

    Byl již dvakrát brutálně znásilněn. Proto v průběhu května opět utekl s tím, že už se tam nechce nikdy vrátit.

    Jeho svoboda trvala jen velmi krátce. Policie ho opět zatkla. Přesto se mu podařilo se se mnou telefonicky spojit a vylíčit mi hrůzy a utrpení, jaké v ústavu prožívá a to nejen ze strany chovanců! Detaily není třeba zmiňovat.

    V ústavu je pouze třicet chlapců a každý den jsou tam na ně tři vychovatelé. Přestože má tedy jeden na starost deset chlapců, tak nedokáže uhlídat šikanu? Otázek se však vynořuje mnohem víc.

    Předně jakto, že si nikdo v Telči ještě když byl hoch sotva pětiletý nevšiml, že je týraný? Co dětský lékař, učitel tělocviku? Jakto, že byl Jirka vrácen z dětského domova trýznitelům? Jakto, že byl jeho "otec" propuštěn? Proč ředitel diagnostického ústavu rozhodl o Jirkově umístění do výchovného ústavu? A konečně proč, ikdyž nahlásil vychovatelům i řediteli co se mu tam děje, nikdo nic nedělá?

    To jsou důvody proč utíká. Kdyby byl v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od mala, tak by jistě nemusel projít tím, co jej poznamenalo na celý život.

    Vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy.

    Dětí, jako je Jirka, je bohužel spousta.


    Stížnost a žaloba na Policii ČR: zvát novináře na policii za zveřejnění kritického článku je nepřípustné

    Policie České republiky
    Místní oddělení Vršovice
    Přípotoční 300
    101 33 Praha 10

    V Praze dne 10. května 2001

    Věc: Stížnost

    Vážení,

    obdržel jsem předvolání k podání vysvětlení č. j. OR10-148/M01-TČ-2001 na Místní oddělení PČR v Praze 10, na němž se předmět vysvětlení specifikuje jako "úřední jednání, kritika zásahu měst. policie u Ladronky zveřejněná v Britských listech" (viz příloha).

    Pokud je mi známo, režim, kde novináři chodí na policii, aby vysvětlili své kritické články, se nazývá diktatura. V demokratickém státě je takový postup nemyslitelný a je třeba ho kvali­fi­ko­vat jako překročení pravomoci daného Policii ČR zákonem č. 283/1991 Sb. a zej­mé­­na jako závažný zásah do ústavním pořádkem zaručeného práva na svobodu projevu (čl. 17 Lis­tiny základ­ních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.).

    Na postup nprap. Kričfalušiho podávám proto stížnost a žádám, aby toto podání bylo i s pří­lo­hou postoupeno odboru stížností Policie ČR.

    Dále tímto podávám trestní oznámení na neznámého pachatele a žádám, aby k tomu příslušné orgá­­ny (tj. Inspekce MV) prošetřily, zda postupem Místního oddělení PČR v Praze 10 nebyla naplněna rovněž skutková podstata trestného činu zneužívání pravo­moci veřej­ného činitele podle § 158 trestního zákona.

    Tomáš Pecina
    novinář

    (Se žádostí o intervenci se Tomáš Pecina obrátil na Český helsinský výbor, českou pobočku Amnesty International a na Kancelář prezidenta republiky).


    Pozoruhodný případ mediální manipulace: Proč se vrátil Ronald Biggs do vězení v Británii

    Jak prodal Mike Biggs svého otce za autorská filmová práva

    Fabiano Golgo

    Hodně se hovoří o Ronaldu Biggsovi, o muži, který se stal celebritou jako jeden z účastníků tzv. "loupeže století" ve Velké Británii. Britská nebulvární média a některé úřady se soustřeďují nejen na morální otázky týkající se jeho návratu ("měli bychom zadržovat umírajícího člověka ve vězení"; "měli bychom propustit odsouzeného zločince"?), ale také o etické otázce, která se v tomto případě týká peněz tiskového magnáta Ruperta Murdocha, protože Murdochův britský bulvární deník The Sun poslal pro Biggse do Brazílie letadlo, poskytl prý jeho příbuzným nějaké peníze a otiskl množství senzacionalistických článků.

    (V Británii je zákonem zakázáno, aby tisk poskytoval finanční odměnu odsouzeným zločincům za "můj životní příběh" - účelem je znemožnit, aby mohli profitovat ze "slávy", kterou jim přineslo spáchání trestného činu. Proto údajně poskytl deník The Sun peníze Biggsovým příbuzným, nikoliv Biggsovi samotnému. Vyšetřuje to ale Press Complaints Commission, Komise pro stížnosti na tisk. Pozn. JČ)

    Zapomíná se však na jinou hlavní postavu v tomto příběhu: na Michaela Biggse, jeho brazilského syna.

    Znám Mika od doby, kdy mu bylo deset let. Uváděl televizní pořad pro děti jménem "Balao Magico" (Kouzelný balón) na obrovské televizní síti Globo Network. Byl ale slavný, ještě než se narodil: protože jeho matka jím otěhotněla, brazilské soudy rozhodly, že jeho otec nemůže být vydán zpět do Anglie, odkud uprchl poté, co si odseděl asi dva roky ve vězení. Mikův život zachránil Ronalda Biggse.

    Ronald Biggs byl v mé zemi velmi populární. To, že vykradl vlak, mu poskytlo auru hrdiny. Svým způsobem byl Biggs určitým vtipem, mužem, jemuž se podařilo přelstít policii v zemi Agathy Christie a Sherlocka Holmese. Biggs tento image podporoval: všude se energicky prezentoval jako usměvavý outlaw. Vydělával tím, že si nechal platit za autogramy, za trička se svou fotografií a za účast na večírcích ve svém domě. Lidi vtipkovali, že je Biggs tak velký, že potřebuje dvě "g".

    Brazílie si velmi cenila člověka, který vyhrál nad úřady, takže nikdo si moc nemyslel, že je na Biggsovi něco špatného. Usuzovali, že nikoho nezabil a nikoho přímo neokradl, jen vládu (a toho si v Brazílii lidé taky cení). (Ve skutečnosti útočníci na onen poštovní vlak, včetně Biggse, brutálně zmlátili jeho strojvůdce, který posléze zemřel, pozn. JČ.) A tak měl Biggs v Brazílii dlouhý karneval, udělal ze sebe samotného karikaturu a  - jako typický Angličan - na tom vydělával.

    Jediné, co katolickým matkám v Brazílii poněkud vadilo, bylo podezření, že Mike byl počat jen z jediného důvodu, aby Biggs nemohl být vydán do Británie. (jiní poukazují na to, že Británie stejně neměla s Británií dohodu o vydávání zločinců). Mohu svědčit o tom, že sám Mike měl své momenty pochybností, měl pocit, že je zneužíván. Tento pocit pramenil ze skutečnosti, že jeho otec se vůči němu příliš neprojevoval citově, po většinu doby oslavoval sám sebe a věnoval se turistům. Ani práce dětského televizního moderátora se Mikovi nelíbila, ale bylo to něco, co dojednal s televizí jeho otec, byla to další publicita (pro obě strany).

    Jeden bývalý režisér tohoto televizního pořadu, který nedávno natáčel v Praze záběry pro nějaký nový seriál, mi shodou okolností vyprávěl o Mikovi a jeho bouřlivém vztahu k jeho otci. Zmínil se o tom, že onen nyní šestadvacetiletý mladý muž byl velmi rád, že jeho otec po určitou dobu nebyl schopen hovořit na veřejnosti a dál se chovat jako šašek. Pak jsem slyšel teorii, že si Mike nikdy pořádně neuvědomil, že jeho otec se chová chladně jako Angličan a že je anglickým otcem, nikoliv vřelým brazilským otcem jako otcové jeho kamarádů. Tento emocionální odstup, který neustále naplňoval i Ronaldův pompézní hovor, byl jen charakteristickým rysem jeho kultury.

    Ronald Biggs utrpěl v poslední době už tři mrtvice a není si úplně vědom toho, co se kolem něho děje. Je pravda, že mnohokrát prohlašoval, že by se jednoho dne chtěl podívat zpět do Anglie - ne na trvalo, ale aby si tam dal v místní hospodě pivo. Tak o tom hovořil v brazilských časopisech už někdy v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Problém je v tom, že se teď možná stal obětí svého vlastního syna, který svého otce "prodal".

    Zaprvé je nutno vyjasnit, že Biggsova rodina měla už asi pět let vážné finanční potíže. Mike přestal vystupovat v televizi a přestal být všeobecně známý, když mu bylo 13 a nikdy neuspěl posléze v žádném dobře výdělečném zaměstnání. Ronald neuměl šetřit s penězi. Žil naplno a na budoucnost nemyslel.(Podle odhadů ukradli v šedesátých letech z onoho vlaku Biggs a zloději finanční částku přibližně v dnešní hodnotě 30 milionů liber, tedy 1,5 miliardy Kč - přesto se mu to podařilo rozfrcat, pozn. JČ.) Domníval se, že jako celebrita bude mít vždycky peníze. Ale časy se změnily a v podstatě už žil jen na úvěr. Situace začala být tak kritická, že rodina neměla ani peníze na Ronaldovo léčení. A brazilské zdravotnictví je horší než sebevražda.

    Loni v prosinci uspořádal Mike vánoční večírek pro přátele z rodiny. Oznámil, že prodává práva na film o svém otci. Právník získal od něho plnou moc podepisovat se Ronaldovým jménem, protože Ronald je nyní nemocen. V únoru ale vyšlo najevo, že jako reklamní trik, aby si svět připomněl, kdo je Ronald Biggs, a aby byl film o něm víc výdělečný, Mike bude muset poslat svého otce do vězení. Jeden producent z amerických Universal Studios, spojený s bývalou ženou Stevena Spielberga Amy Irvingovou, která je nyní provdána za brazilského režiséra Bruna Barreta, dokonce argumentoval, že zápletka filmu nemá konec, takže návrat do vězení by byl vhodným závěrem, zejména pro americké diváky. Bohabojná a zákonů poslušná "americká rodina" by nepřijala film, v němž by sympatický exot zvítězil nad zákonem.

    Simony, dívka, která uváděla televizní pořad v Brazílii v osmdesátých letech spolu s Mikem, mi sdělila, že Mike nezaváhal ani na okamžik. Hned začal vyjednávat Ronaldův návrat. Dokonce se vydal k osobnímu jednání s britským bulvárním deníkem The Sun. Simoně to vysvětlil asi takto: "Můj otec vystupoval strašně rád jako celebrita a byl hrdý na to, že je jeho život jako hollywoodský film. Poskytnu tomuto životnímu příběhu závěr, jaký si zaslouží." Freud by tomu rozuměl.


    Před čtyřiceti lety byla založena Amnesty International. Co dokázala?

    Amnesty International si vymyslel a vytvořil jeden člověk, Peter Benenson, katolický právník židovského, ruského a anglického původu.

    Nápad na vytvoření Amnesty International dostal, když mu bylo čtyřicet let. Už se zabýval lidskými právy delší dobu, když ho v listopadu 1960 zaujala novinová zpráva o dvou portugalských studentech v Lisabonu během tehdejší Salazarovy diktatury. Byli zatčeni a odsouzeni do vězení na sedm let, protože si připili na svobodu.

    Jak by bylo možné přinutit portugalské úřady, uvažoval Benenson, propustit tyto oběti neuvěřitelného útlaku? Je nutno si vymyslet způsob, jak bombardovat Salazarův režim dopisy. Byl to, jak posléze poznamenal Martin Ennals, pozdější generální tajemník AI, pozoruhodný argument, že by šlo dosáhnout propuštění vězňů svědomí psaním dopisů vládám.

    Benenson pak usoudil: proč organizovat jen jednu kampaň pro jednu zemi, lepší by bylo připravit celoroční kampaň, jejímž cílem by bylo upozornit veřejnost na osud politických a náboženských vězňů po celém světě.

    Spojil se s dvěma lidmi v Londýně, o nichž se domníval, že by se mohli o věc zajímat a že by jejich pověst a styky mohly záležitost dostatečným způsobem rozjet, s Erikem Barkerem, čelným Quakerem,, a Louisem Blomem-Cooperem, mezinárodně známým právníkem. Tři muži nazvali kampaň "Apel za amnestii 1961" a zahájil ji týdeník Observer 28. května onoho roku.

    Dnes má Amnesty International celosvětově více než milion členů a její podpora stoupá. Má nyní stoupence ve více než 160 zemích světa. Za čtyřicet let své existence se zabývala Amnesty International 47 000 vězni svědomí a dalšími obětmi porušování lidských práv. Více než 45 000 těchto případů je nyní uzavřeno. Před třiceti lety zaměstnával sekretariát 19 osob a měl roční rozpočet 35 000 liber. Dnes má Amnesty International v Londýně 357 zaměstnanců, 93 dalších dobrovolných pomocníků a rozpočet 19,5 milionů liber, který nedostává ani nevyhledává od žádných vlád.

    Když vznikla AI, napsala Tribuna, orgán ÚV KSČ, že AI zastává "významné místo v projektu antikomunistické subverze", a v Íránu ji Ajatolláh Chomejní odsoudil jako "sluhu satanských mocností".

    Na Amnesty International během desetiletí její existence útočili ugandský diktátor Idi Amin, irácký diktátor Saddam Husajn, Augusto Pinochet v Chile a bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová.

    Mnoho lidí se tu organizaci snažilo zlikvidovat. Nejvíce ji ale zřejmě poškodil sám Benenson, když v roce 1966 vydala AI zprávu o mučení v britské kolonii Aden. Švédská sekce AI zjistila důkazy, že tam britští vojáci mučili arabské vězně. Benenson byl přesvědčen, že generální tajemník AI Robert Swann vstoupil s britským ministerstvem zahraničních věcí do spiknutí ve snaze tuto zprávu potlačit. Nakonec nechal Benenson zprávu vydat ve Švédsku. Reakce v Británii byla divoce nepřátelská. Velká část britského tisku obvinila švédskou sekci ze zaujatosti. Benenson se rozhněval a rozhodl se rezignovat na funkci prezidenta AI. Strávil určitou dobu v trappistickém klášteře a pak vzal rezignaci zpět, ale Amnesty International byla těmito spory poškozena.

    Nicméně se posléze přesto stala jednou z nejvlivnějších nevládních organizací na celém světě. V prosinci 1972 zahájila globální Kampaň za zrušení mučení. Největšího významu získala AI ale od roku 1973, kdy byl v Chile svržen zvolený socialistický prezident Salvador Allende. Tehdy se dívala většina rozvojových zemí s velkým podezřením na veškerou kritiku porušování lidských práv, která přicházela ze Západu. Právem podezřívaly Spojené státy, že pád Allendeho zinscenovaly. Ochotně rozvojové země pak využívaly materiálu Amnesty International ve snaze Pinocheta zdiskreditovat. Přidal se i sovětský blok.

    Až v roce 1984 však na naléhání AI přijala Organizace spojených národů právně závaznou dohodu zakazující mučení, která vešla v platnost v roce 1987. Dohodu prosazovaly skandinávské země, Holandsko a americká vláda Ronalda Reagana, ale nejdůležitější bylo úsilí Amnesty International, které v sobě spojovalo energii a pozornost vůči detailům. Pak byl Augusto Pinochet zatčen a postaven v Londýně před soud právě proto, že AI přesvědčila čelné britské právníky, že má být stíhán.

    Během soudního slyšení s Pinochetem v Londýně v říjnu 1999 argumentoval jeho právník na jeho obranu, že "mučení je všude, včetně Británie a Severního Irska".

    V sedmdesátých letech Británie skutečně v Severním Irsku používala mučení. Amnesty International byla nucena bojovat proti tomu i v zemi, kde tato organizace vznikla. Navzdory dlouhé tradici liberální demokracie britská vláda v sedmdesátých a v osmdesátých letech dokázala ještě přesvědčit sama sebe, že hrozí-li v některých částech povstání, mučení je nutné jako protizbraň.

    Používání mučení v Severním Irsku odhalil v roce 1971 týdeník Sunday Times. Až o osmnáct měsíců později se rozhodl tehdejší konzervativní premiér Edward Heath, že zprávy o mučení v Severním Irsku, které britská vláda do té doby systematicky popírala, se v podstatě zakládají na pravdě. Heath dal příkaz, aby bylo pět vyšetřovacích technik, které byly mučením, zakázáno.

    O třicet let později stále publikuje Amnesty International stále zprávy o Severním Irsku, že tam dochází k "mučení a ke krutému a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a trestům", avšak organizace je přesvědčena, že se jí během let podařilo situaci v Severním Irsku velmi zmírnit. A v roce 1999 konečně pod tlakem AI vytvořila labouristická vláda v Severním Irsku Komisi pro lidská práva.

    Jedním z čelných případů, které Amnesty International v devadesátých letech hájila, byl případ nigerijského spisovatele a obránce lidských práv Kena Saro-Wiwa. V roce 1995 byla zorganizována vigilie před nigerijským vysokým komisařstvím v Londýně ve snaze přimět nigerijské úřady, aby ho propustily. Kampaň nebyla úspěšná - Saro-Wiwa byl oběšen. AI se však podařilo přispět k propuštění jiného nigerijského aktivisty Oluseguna Obasanja, který je nyní demokraticky zvoleným prezidentem Nigérie a snaží se řešit hrůzné dědictví svých předchůdců. Charakterizoval práci AI jako "působení vody na kámen".

    Bývalý politický vězeň Julio de Pena Valdez, odborář v Dominikánské republice, popsal, jaký vliv měla v jeho věci kampaň Amnesty International: "Když přišlo 200 dopisů, vězenští strážci mi vrátili šaty. Když přišlo dalších 200 dopisů, přišel mě navštívit velitel vězení. Když přišly další dopisy, ředitel vězení se spojil s nadřízenými. Dopisy chodily dál: přišly jich 3000. Byl informován prezident. Když dopisy chodily pořád dál, prezident rozkázal: Pusťte ho."

    Ale AI zaznamenala také velmi podstatná selhání. V době války v Perském zálivu rozšířila Amnesty International lživou zprávu jedné americké PR firmy, že irácká vojska ničí inkubátory v kuvajtských nemocnicích a zabíjejí kuvajtská nemluvňata. AI musela posléze v této věci publikovat dementi.

    Do určité míry se Amnesty International zdiskreditovala v sedmdesátých letech, kdy její německá sekce vystupovala velmi aktivně na podporu uvězněných členů teroristické extrémistické skupiny Baader-Meinhofové, tzv. Frakce rudé armády, které chtěla teroristickými útoky "zlikvidovat kapitalismus". AI požadovala i v jejich případě dodržování lidských práv. Trvá na to, že účelem její práce je zabránit porušování lidských práv. Vězení je od toho, aby vězně "rehabilitovalo", učinilo je schopnými vrátit se jako normální lidi do společnosti, vězení není od toho, aby vězně zničilo. Mělo by být možné vybudovat tvrdě hlídané bezpečnostní vězení pro nebezpečné vězně, které přesto není uvnitř mučírnou.

    V posledních letech někteří argumentují, že se Amnesty International stala součástí establishmentu. Jiní tvrdí, že ztratila svůj jedinečný status, protože dnes existuje bezpočet organizací na obranu lidských práv.

    Nejničivějším je však obvinění, že právě v důsledku kampaní Amnesty International si vlády vyvinuly daleko jemnější metody útlaku a mučení, které unikají mezinárodním aktivistům za lidská práva.

    Je nesporné, že stále existuje množství práce. Loni zadržovalo 63 zemí světa "vězně svědomí", tj. politické vězně a k mimosoudním popravám došlo v 61 zemích světa. Lidé byli zatýkáni bez řádných soudních důvodů a zadržováni ve vazbě bez soudu v 78 zemích světa.

    Peteru Benensonovi je nyní jednaosmdesát a žije nedaleko Oxfordu. Když se slavilo dvacáté výročí Amnesty International, řekl na oslavě: "Zapaluju tuto svíčku, Shakespearovými slovy, "proti zapomnění" aby lidé na vězně svědomí nikdy nezapomněli. Pracujeme v Amnesty proti zapomnění."

    Tento text je shrnutím článku o Amnesty International, který vyšel v deníku Guardian v sobotu 12. května. Článek je výňatkem z nové knihy Jonathana Powera Like Water on Stone: The Story of Amnesty International (Jako voda na kámen: Příběh Amnesty International), která právě vychází v britském nakladatelství Penguin.


    Ekologie

    Nadměrné požadavky turistů na vodu ohrožují turistická letoviska

    Pro miliony turistů jsou tato místa nedotčeným idylickým, exotickým rájem. Avšak mnoho světových turistických letovisek má v současnosti vážné problémy s nedostatkem vody - nevědí, jak si poradit s nekončícími vlnami turistů, kteří požadují další a další plavecké bazény a golfová hřiště a absolutně vyčerpávají místní vodní zdroje.

    Prameny a spodní voda v letoviscích, jako je Ibiza či Barbados, jsou podle listu Guardian vyčerpávány rychleji, než je lze přirozenou cestou zase naplnit, anebo jsou tyto vodní zdroje nenapravitelně zničeny příliš četnými vrty.

    Do roku 2025 se zvýší počet lidí, kteří žijí v oblastech nedostatku vody z nynějších 130 milionů osob na více než miliardu osob a většinou to způsobí obrovský turistický průmysl.

    "Je to opravdu vážný, celosvětový problém," konstatuje Tricia Barnettová, ředitelka organizace Tourism Concern, Znepokojení z turistiky, charitativní organizace, která usiluje o odpovědnější přístup k turistice. "Turisté v Africe se jdou v hotelu osprchovat a pak vidí místní ženu, jak nese na ulici na hlavě vědro s vodou, ale souvislost obojího jim vůbec nedojde. Ve většině vesnic je k dispozici často jen jediný vodovodní kohoutek, kdežto v hotelu má každý pokoj vodovodní kohoutky a sprchy."

    Jižní Španělsko a Baleárské ostrovy, které jsou častým cílem evropských turistů, mají každoročně stále větší nedostatek vody: starodávné prameny a spodní voda jsou vyčerpávány a vysychají. Ze sedmi podzemních pramenů v Ibize jich bylo pět natolik zničeno přílišnými vrty, že do nich pronikla mořská voda a prameny jsou nepoužitelné jako zdroj pitné vody či pro zavlažování. V Benidormu je nyní hladina spodní vody tak nízká - a požadavky na vodu od jeho 30 000 plaveckých bazénů tak obrovské - že město musí čerpat většinu svých vodních zásob pět set kilometrovým vodním potrubím z Madridu.

    Problém je, že turisté vyžadují tolik vody. World Wide Fund -Celosvětový fond pro přírodní zdroje vypočítal, že každý jednotlivý turista ve Španělsku spotřebuje 880 litrů vody denně, ve srovnání s místními lidmi, kteří využívají jen 250 litrů vody denně. Golfové hřiště s 18 dírami v suché zemi spotřebuje tolik vody, jako město s 10 000 obyvateli. Organizace OSN, zabývající se potravinami a zemědělstvím, odhadují, že 100 turistů spotřebuje za 55 dní tolik vody, jejímž prostřednictvím by se dalo vypěstovat tolik rýže, která by stačila jako potraviny pro 100 vesničanů na dobu 15 let.

    Vesnické prameny v indickém letovisku Goa vysychají (luxusní hotely tady čerpají až 300 000 litrů vody denně, a to často z vesnic, které mají jen jediný vodní kohoutek) a řeky jsou znečišťovány kanalizací, vypouštěnou z hotelů. V karibské oblasti se musejí v letní turistické sezóně obejít statisíce lidí bez vody ve vodovodu, protože ta je přesměrována do místních turistických hotelů.

    Turistika je nejrychleji se rozvíjejícím podnikatelským odvětvím. V roce 1950 cestovalo do zahraničí 25 milionů lidí: v roce 1999 to bylo 670 milionů lidí. Světová organizace pro turistiku (World Tourism Organisation) odhaduje, že v roce 2020 pojede do zahraničí 1,6 miliard osob.

    Nejrychleji roste turistika do vzdálených, exotických oblastí. V rozvinutých západních zemích roste každoročně o 9,5 procenta, neboť západní turisté už jsou znuděni španělskými plážemi a míří dál, do Thajska nebo do Brazílie.

    "V mnoha turistických letoviscích neexistuje dostatečná kontrola," konstatuje Justin Woolford, odborník na turistiku pro World Wide Fund. "Usuzuje se vždycky, že je to chyba místních vlád, ale velkou odpovědnost mají i cestovní kanceláře, když se zaměří na nové místo. Řeknou vám, že nijak nemohou ovlivnit infrastrukturu, ale to není pravda."

    Cílové země často nemají z turistiky skoro žádný prospěch. Chudé vlády často poskytují investorům daňové úlevy, ti pak vybudují uzavřená turistická letoviska, obsahující veškerou infrastrukturu, potřebnou pro turisty a jen málo vydělaných peněz plyne do místní ekonomiky. V Thajsku plyne šedesát procent ročního příjmu z turistiky do zahraničí.

    Místní komunity začínají protestovat, že už to stačilo. Baleárské ostrovy chtějí uvalit na každého turistu daň jednoho dolaru denně, aby se tím vyřešily problémy, vzniklé v důsledku rychlé výstavby turistických letovisek v šedesátých a v sedmdesátých letech.

    "Jsme přesvědčeni, že zákazníci mohou ovlivnit jednání cestovních kanceláří, i když jen pomalu," konstatuje Tricia Barnettová z organizace Tourism Concern. Ptejte se vaší cestovní kanceláře, odkud pochází voda ve vašem hotelu. Kdo vlastní hotel? Jakmile se jednou začnou na tyto věci ptát zákazníci, budou se na ně dotazovat i cestovní kanceláře.


    Americký stát chce před olympijskými hrami zlikvidovat polygamii

    Stát Utah kontra 1 muž, 5 manželek a 25 dětí

    V pondělí začíná ve městě Provo v americkém státě Utah proces s Tomem Greenem, 52, mormonem, za polygamii. Tom Greene má pět manželek a je jedním z přibližně 40 000 polygamistů, žijících ve státě Utah. Mnozí se domnívají, že proces je pokusem úřadů zamést polygamii pod koberec před olympijskými hrami, které se mají konat v Salt Lake City příští rok v únoru.

    Pro Toma Greena a jeho manželky a jejich stoupence je to útok na svobodu náboženství a svobodu projevu.

    Polygamie byla přímou součástí původního mormonského náboženství a je součástí dědictví státu Utah. Zakladatelé této církve převzali polygamii ze starého zákona: účelem bylo také zalidnit tento hornatý a pustý stát. Avšak Washington se ostře stavěl proti polygamii. Prezident Lincoln podepsal v roce 1862 "zákon proti bigamii" a v roce 1871 byl zatčen vedoucí mormonský představitel Brigham Young za "chlípnou a lascivní kohabitaci" se svými 16 manželkami.

    Polygamisté jsou nyní z mormonské církve exkomunikováni. Příbuzní Toma Greena a jeho manželek byli v minulosti ve vězení, ale důsledkem jednoho pokusu o trestní stíhání - v roce 1953 - byly drastické scény, kdy byly děti odebírány matkám. Až do Greenova zatčení vládla v této věci pasivní tolerance.

    Tom Green vyrostl jako Mormon v Salt Lake City. Na univerzitě vystudoval církevní historii. Zjistil, že polygamie nikdy nebyla zlikvidována, jen zatlačena do podzemí, a tak se stal polygamistou. S manželkami se oženil, když jim bylo pod dvacet. Pocházejí z polygamních rodin.

    Green o svém polygamním manželství neváhá hovořit veřejně. Právě to se mu vymstilo, když loni vystoupil v televizi a hovořil tam o svém polygamním manželství. Okresní žalobce se rozhodl proti němu zasáhnout.

    Tom Green bydlí s 5 manželkami - všechny jsou těhotné - a s pětadvaceti dětmi ve věku od 2 do 14 let v kolonii maringotek v Greenhavenu, Snake Valley - je to divoké, pouštní místo, kam se dojede jen po nevyasfaltovaných polních cestách a horskými průsmyky, ve vzdálenosti asi 300 km od Salt Lake City. Z jedné z maringotek vedou telefonní marketingovou kampaň, jejímž prostřednictvím prodávají předplatné pro časopisy, jako je Newsweek. Green to dělá už pětadvacet let.

    "Sestry-manželky", jak si říkají, mají všechny dlouhé vlasy, dlouhé sukně a žádný makeup. Mají každá jinou roli.

    Hannah, 24, právě dokončila marathon v Las Vegas a trénuje běh na horském terénu kolem tábora. Cari, 25, řeže pilou prkna, z nichž chce stavět verandu. LeeAnn, 26, která řídí telemarketingovou kampaň, připravuje fotografie sebe a jedné dcery, protože se chtějí stát modelkami. Linda, 28 a Shirley, 30, vysvětlují, proč byl jejich manžel pohnán k soudu.

    "Mormonská církev považuje polygamii za trapnost a my říkáme lidem, že polygamie pořád ještě existuje," říká Linda, jejíž prarodiče byli vězněni za polygamii ve třicátých letech. Ironií je, že oni nic neskrývají. "Součástí bigamie prý je podvádění, ale my o sobě vzájemně víme - ví to celý svět. Jestliže Toma zavřou do vězení, rodinu to jenom zničí." Green není typickým náboženským fanatikem. Dětem čte večer Harryho Pottera, ale myslí si, že Tolkien je lepší.

    "Mým cílem je stát se co nejvíc vzdělaným a přimět děti, aby byly vzdělanější než já, a aby totéž učinily se svými dětmi." Chtěl by, aby studovaly na univerzitě.

    Jeho prapradědeček z Tayside ve Skotsku konvertoval k mormonismu, když přicestoval do Spojených států. V osmdesátých letech devatenáctého století uprchl se svými manželkami do Kanady, aby ho v USA nezavřeli. Tom Green má hluboké znalosti o skotské historii a podporuje dnešní nacionalistickou Scottish National Party.

    Linda hájí polygamii z praktického i z náboženského hlediska: "Koordinuju s ostatními manželkami, kdo kdy má trávit čas s Tomem," vysvětluje. "Obyčejně se střídáme. Posuzuju situaci každé z nás a každá vyjadřuje své touhy a potřeby tak, aby každá dostala spravedlivé množství času v jeho přítomnosti. Někdy je to dost obtížné. Musíte víc myslet na druhé než na sebe." Greenovi mají spojence. Americký Civil Liberties Union, Svaz pro občanské svobody, konstatuje, že Tomovo trestní stíhání je porušením jeho práva na soukromí. Mají ale také mnoho odpůrců, včetně mormonské církve a ženských organizací, které argumentují, že ženy, které vstupují do polygamních manželství, jsou připraveny o vzdělání a o možnost kariéry.

    Tom Green je vyšetřován, že znásilnil Lindu, protože s ním otěhotněla, když jí bylo 14 a měla jeho první dítě. Linda říká, "zamilovala jsem se a neviděla jsem důvodu, proč mám čekat."

    Linda také chce, aby byly dívky dobře vzdělané. "V žádném případě neindoktrinujeme děti, že se musejí brzo ženit či vdávat. Naším hlavním úkolem je, pokud chtějí mít takovouto rodinu, že se musejí připravit, aby ji dokázali uživit. Žijeme všechny s Tomem 10 - 15 let a máme s ním velmi úspěšný vztah."

    Greenovi bylo nabídnuto řešení, že nebude muset jít do vězení, jestliže se zaváže, že nebude hovořit do sdělovacích prostředků a že opustí stát. Odmítl. Je přesvědčen, že jeho šance na osvobození jsou jen padesát procent. "Je to jako kdyby Martina Luthera soudil stoprocentně katolický tribunál."

    "Když jsme byli v rádiu, zatelefonovala nějaká paní a řekla, proč se vy polygamisti neodstěhujete do pouště a nezaložíte si tam vlastní město, daleko od nás slušných lidí. Řekl jsem - polygamisté to už učinili - to je Salt Lake City."

    Připravuje se na vězení, mohl by být odsouzen na pět let anebo na doživotí, lituje tedy, že o tom hovořil tak veřejně? "Vůbec ne. Byl jsem vychován ve víře, že je tohle země svobodných lidí, že máte právo věřit, v co chcete, a že máte právo říkat, co chcete a nemusíte se skrývat."

    Budoucnost rodiny je nejistá. Linda říká, že snem by pro rodinu bylo přestěhovat se do Skotska. "Přijali by nás tam?" ptá se.

    Jak se přibližují olympijské hry, úřady ve státě Utah mohou mít z celé této věci ještě dost velký průšvih. Bude-li Green osvobozen, kritikové se budou ptát, proč byl vůbec obžalován a proč byl nákladný proces zahájen. Jestli bude poslán do vězení, stát se bude muset postarat o pětadvacet dětí bez otce, s nímž - a to uznává i žalobce - mají všechny vynikající vztah.

    Stát Utah ještě zřejmě zjistí, že se tímto případem moc zlatých medailí získat nedá, uzavírá článek list Guardian.


    "Nejsem psychopat ani spiklenecké centrum"

    Jiří Pancíř se hájí před nařčeními Rudolfa Zahradníka, publikovanými v Lidových novinách

    Dobrý den,

    v Lidových novinách vyšel článek, který je zcela nepravdivý a mne ostouzí. Proto LN a všem, na kterých mi opravdu záleží, posílám svou reakci spolu s původním textem. Bohužel existují lidé, kteří Lidovky berou jako seriózní tiskovinu a tak se musím alespoň touto cestou publikovaným lžím o mé osobě bránit. Omlouvám se za ztrátu času, který Vám tím způsobím.

    Přeji hezký den, méně takové špíny a zůstávám s pozdravem,

    Jiří Pancíř

    Nejsem psychopat ani centrum

    V Lidových novinách vyšel dne 11. května rozhovor s bývalým předsedou Akademie věd Rudolfem Zahradníkem nazvaný „Moji odpůrci jsou opravdu psychopaté“, v němž je mimořádně hrubým způsobem pošpiněna moje osobnost. V článku se tvrdí, že působím v bulvárním deníku Špígl, že jsem přívrženec sládkovců, psychopat, pokleslý člověk a člověk vesměs neúspěšný, který má problémy se zaměstnáním. Navíc, že jsem jedním z tří center odporu proti němu, které zahrnují stát Japonsko, Poslaneckou sněmovnu a již zmíněný Špígl. Tato tvrzení byla zveřejněna ve Vašem deníku a pokládám za slušné, aby Lidové noviny podaly k tomu mé vysvětlení.

    Již celou řadu let jsem řádně zvoleným presidentem Kulturní komise ČR. Tato organizace si vzala za úkol podporovat kulturu v naší vlasti a to i formou hmotné podpory ze stran možných mecenášů. Proto jsme před šesti lety založili kulturně-hospodářskou revui Fragmenty, kde se snažíme získávat sponzory a podporu významných osobností našeho života uměleckým dílům, která si toho podle našeho názoru zaslouží. Já jsem vydavatelem této revue, takže snad nelze vážně tvrdit, že mám potíže se zaměstnáním. Tato luxusní revue je zasílána poslancům, senátorům, členům vlády a vybraným V.I.P. osobnostem. Náš časopis je mezi touto elitou národa velmi oblíben a exklusivními rozhovory do něj přispěly i takové osobnosti, jako je Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Helena Rögnerová, Vladimír Špidla, Pavel Dostál… to jen namátkou cituji politiky z posledních čísel. Tyto rozhovory jsem vesměs dělal já, a tak tvrzení, že s nimi točil s jejich souhlasem rozhovory člověk pokleslý a vesměs neúspěšný, je především Zahradníkovou urážkou těchto osob.

    Na druhé straně nikdy po celou dobu své existence neotiskl tento časopis nic od Sládkových republikánů, výtku, že jsem zaměstnancem Špíglu, v této souvislosti snad ani nejde brát vážně.

    V článku je ale pravdivé Zahradníkovo tvrzení, že jsem měl díky němu problémy se zaměstnáním. V roce 1991, kdy se mnou Zahradník rozvazoval pracovní poměr, jsem na základě objektivně získaných dat, počtu mých publikací v renomovaných zahraničních časopisech a počtů citací na mé práce předními kvantovými chemiky, jsem patřil mezi přední pracovníky ústavu. Proto mi hned poté byla pražskou Vysokou školou chemickotechnologickou (VŠCHT) umožněna habilitace na docenta a měl jsem tam založit katedru teoretické chemie. Za totality jsem se totiž habilitovat nemohl, protože jsem ze zásady nebyl členem komunistické strany a odmítl jsem projít i VUMLem. Jakmile se o mé habilitaci dozvěděl Rudolf Zahradník, po telefonu požádal svého přítele prof. Čestmíra Černého, tehdejšího rektora VŠCHT, aby mi to místo neumožnil. Tento ryze komunistický způsob mé diskriminace mohu doložit. Tehdy jsem měl opravdu potíže se zaměstnáním.

    A nakonec: S doložením toho, že jsem psychopat, bude mít brzy Zahradník potíže u příslušného soudu. Ale už v základních učebnicích psychiatrie lze nalézt, že paranoický psychopat se snadno pozná podle toho, že místo prostého přiznání, že třem lidem nespravedlivě ublížil, přichází s teorií o třech nenávistných centrech pocházejících z Japonska, z deníku Špígl a z Poslanecké sněmovny. To myslím jeho charakter vystihuje velmi případně.

    Jiří Pancíř, president Kulturní komise ČR, vydavatel revue Fragmenty

    Text článku z LN, na který jsem odpověděl:

    Moji odpůrci jsou opravdu psychopaté

    Bývalý předseda Akademie věd Rudolf Zahradník obhajuje v rozhovoru pro LN svou práci

    Centra odporu proti Akademii věd ČR a jejímu vedení jsou v Japonsku, Poslanecké sněmovně a bulvárním deníku Špígl. To je názor profesora Rudolfa Zahradníka, který stál osm let v čele české vědecké obce a jehož na konci března akademický sněm zvolil za svého čestného předsedu.

    LN: Ve funkci předsedy akademie jste čelil mnoha útokům. Vytýkali vám, že akademii vedete autoritativně.

    Co si představujete pod pojmem autoritativní řízení?

    LN: Člověka, který ze své pozice direktivně a bez přihlédnutí k názoru ostatních řídí nějakou instituci.

    To může říct jen člověk, který je prosťáček nebo o akademii nic neví. Vedení akademie je neobyčejně bezmocné. Když za mnou někdo přišel a říkal, že třeba ústav živočišné fyziologie něco potřebuje, odpovídal jsem, že takové stížnosti nepříslušejí mně. Jednotlivé ústavy mají právní subjektivitu. Kdybych si já z pozice předsedy takovým způsobem stěžoval řediteli ústavu, mohl by mě nařknout, že se pokouším zasáhnout do jeho pravomocí. Řeči o autoritativním řízení jsou jen umělou lží.

    LN: Čím to tedy je, že byly výtky vůči vám tak časté?

    Jsou tři místa ve světě, odkud vše pochází. Tím prvním je stát Japonsko, kde působí doktor Slanina. Druhým místem je bulvární deník Špígl, kde působí pan inženýr Pancíř, přívrženec sládkovců. A třetím kritikem je pan poslanec Petr Matějů. Všechny mám za pokleslé lidi.

    LN: Prý vše řešíte z pozice aristokrata. Není zdroj problémů tady?

    To je nesmysl. Já jsem člověk, který má lidi rád, člověk, který třeba nerad zamyká auto. Kdybyste řekl, že pro dobrou věc potřebujete pět tisíc, já bych vám je dal a vy byste s nimi mohl klidně utéct. Takové výtky - to jsou všechno uměle udělané věci. Za těch osm let jsem měl velmi málo konfliktů mimo jiné proto, že v té instituci panuje kulturní a kultivovaná atmosféra.

    LN: Nejnověji se objevily spekulace, že jste čestným předsedou akademie věd zvolen neoprávněně, protože stanovy akademie na rozdíl od zákona takovou funkci neznají. Také za tím stojí oni tři lidé, o nichž jste hovořil?

    Ti mohou být v pozadí. Mými kritiky jsou vesměs neúspěšní lidé. Lidé, kteří měli problémy se zaměstnáním. O jejich vědeckých kvalitách ale samozřejmě nerozhoduji já. To je věc ředitelů ústavů. Například jeden z mých kritiků... (Rudolf Zahradník listuje korespondencí - má ji seřazenou podle jmen ve složkách na stole. Pak předčítá z jednoho článku.) ...Richard Tichý z Českých Budějovic mladým badatelům doslova radí: ,Nejschůdnější je založit si živnost a pracovat jak v akademické, tak komerční sféře. Ta kombinace je užitečná nejen kvůli penězům. Zjistíte, že věci fungují jinak než ve škole nebo ve vědeckém ústavu...' Takovou kombinaci může vyslovit jen člověk, který nemá ani tušení o badatelství. Tak to je pan Tichý a následuje dopis ředitele jeho ústavu, proč s ním rozvázal pracovní poměr.

    LN: Jsou podle vás vědci řevnivější a je mezi nimi více konfliktů než ve zbytku společnosti nebo mezi zahraničními badateli?

    Ne. Ten dojem nemám. Je tu skupina lidí, kteří českou společnost líčí jako ohavnou, divnou, švejkovskou, mizernou - to všechno jsou pomluvy. Vždy? Švédi, Italové, Francouzi, Němci a Češi jsou zhruba stejní. Nejsme společností idiotů a Švejků. Možná, že se v Čechách trochu víc závidí nemůžu to ale nijak dokázat. S řevnivostí v badatelské komunitě je to podobné. Instituce má zhruba 6400 zaměstnanců. Jen šest sedm jmen se objevuje častěji. O těch šesti tisících dalších členů akademie se ale nemluví. Někteří lidé, kteří lžou, mě třeba líčí jako člověka, který má zvláštní názory na česko-německé vztahy. Opakovaně říkám, že žádnou zem neznám tak dobře jako Německo. Že nikde nemám tolik kolegů a "Du-Freundů".

    LN: Nevytváříte si nepřátele právě tím, že kromě česko-německých vztahů často komentujete i jiná obecná témata?

    Když člověk ví, že věda z velké části dostává peníze ze státního rozpočtu, jde o naprostý imperativ. Udržovat kontakt s veřejností a legislativou je nezbytné. Každý rok předkládáme vládě seznam vědců, kteří jsou schopni komentovat odborné věci. Já sám jsem za dvacet let vypracoval zhruba dvacet různých dobrozdání. Styk s veřejností prostě musí být. Ale jak má takový styk vypadat? Nemůžu přece žurnalistům povídat o jemnostech kvantové chemie. Na druhou stranu za poslední léta přibylo mnoho pavědců, astrologů a léčitelů. Vy můžete říct, že jsem nesnášenlivý chlap a že bych je měl nechat žít. Ale já mám důvody se k těmto věcem vyjádřit: nacismus, komunismus a pavědy mají společného jmenovatele - iracionalitu.

    LN: Třeba homeopatie se ale zastávají i některé špičky. Existují studie, které vysvětlují, jak homeopatika fungují, a v neposlední řadě tato metoda mnoha lidem pomáhá...

    Ani jeden z důkazů se nepodařilo prokázat. A lékařské špičky? O homeopatii se nevyjadřují tak ostře jako já, protože chtějí udržet mír v oblasti. Když ale vidíte trpět někoho blízkého, určitě byste nešel k lesníkovi, který přikládá ruce na borovici a předává energii. A kvůli léčitelům lidé umírají...

    LN: Vra?me se k vašemu působení v čele akademie. Proti svým odpůrcům jste často vedl ostré osobní útoky. Proč jste své odpůrce nazýval psychopaty, duševně chorými nebo lidmi, kteří se předávkovali vánočním punčem?

    Ale oni to psychopati skutečně jsou. Nemám srdečný vztah k vulgarismům, a proto mi tato slova jdou jen těžko z úst. S tím punčem bych to někdy rád zopakoval, ale už to dělat nebudu.

    LN: Jak vysvětlíte, že bouřlivé reakce vyvolává také cokoli, co se v akademii děje? Poslední akademický sněm proběhl v poklidu, ale hned po něm se objevily názory, že Helena Illnerová je ve své funkci předsedkyně protiprávně, protože podle zákona může pozici v radě zastávat pouze dvě funkční období. Zvolením za předsedkyni tak začíná další čtyři roky ve funkci.

    Můžete mi říct, proč jste vzal dnes ráno svému kolegovi v redakci z peněženky tisíc korun? Jste nějak zaražený. Nemáte k tomu co dodat? Vidíte! A přesně takhle se vedou kampaně proti akademii. Je to beznadějné, vše ale funguje na tomto principu. Někteří mají pocit, že se v akademii málo kritizuje. Kdyby se ale jinde kritizovalo alespoň ze třetiny tak jako v akademii, bylo by hej. Pro kritiky akademie jsem nejlepším zdrojem informací já, protože o ubohostech a ušmudlanostech dobře vím. Jen je nevykřikuji na veřejnosti.


    Universita coby puncovní úřad extremismu?

    Václav Pinkava

    Reaguji na článek zde, jakož i na zatrplklou poznámku Tomáše Peciny v úvodníku zde. (Shodou okolností jsem to byl já, s odlišným ' 'politicky korektním' názorem, který byl nakonec odvysílán Českým Rozhlasem 7 - Radio Prague, na téma zda je či není přípustné pouštět neonacisty (jako exempláře pro studium) na universitní půdu. Myslím, že není.

    Na úvod předkládám jako výchozí body tyto názory, které sdílím:

    • Cenzura je špatnost, neboť lidem usurpuje jejich právo svobodně uvažovat. (V takových debatách často citovaný hexametrický verš Kollárův (Slávy Dcera) "Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou" je záhodno uvést v kontextu, že Germánie "zhanobila v jednom národu lidstvo celé" útiskem a zotročením druhých. Mimochodem, jím tolik podporovaný panslavismus se věru vydařil, že...)
    • Zakázat přístup k informacím o zlu z první ruky je velká chyba, - neboť zakázané ovoce chutná nejlépe. Dlužno však dávat k dispozici zároveň i oponenturu.

    Šedá jest teorie.

    Zvát na vystoupení před studenty sociálních věd někoho, koho sám považuji a prohlašuji za nebezpečného, je projev abstraktního, nezúčastněného akademického intelektuálského myšlení, nepokrytecky "nad věcí". V praxi to může být i hazard, dejme tomu že v rámci sociologického studia je takový hazard přípustný. Obdobný hazard podstupujeme často, třeba v cirkusu, když je v manéži šelma, která je pod kontrolou.

    Samozřejmě pokud budu proti extremismu debatovat, nebo pozvu zdatného oponenta, nelze mi vytknout, že bych stranil extrémnímu názoru. Ale nelze si být jist, že takový řecnický souboj bude rovný. Váha a přesvědčivost řecnického umu toho či onoho nevychází z dobrotivosti jeho stanoviska. Joerg Haider ma nesporné charisma. "Zkuste si živě podebatovat s populistickým demagogem, protože je společensky nebezpečný" hlásá tedy hazardér. Stejně logické by bylo vyučovat názorně o drogách stylem "zkuste si crack, abyste poznali jak je návykový". Někde však musí být hranice únosnosti. Pusťte si to ze záznamu, radím vám.

    Živá debata je dvojsečná. 'Vzdělává' obě strany, tedy i pozvané personifikovane zlo. Informuje Beelzebuba, který andělský protiargument je mu při přesvědčování neutrálních posluchačů nejvíc na obtíž. Informuje jej, kdo je mu nejnebezpečnějším soupeřem. To muže být podnětem ke mstě vůči nejvýřečnějším oponentům zla, může to vést i k jejich likvidaci později, pokud tomu okolnosti napomohou. Přinejmenším si takto ohněm-zkušený řečník napříště připraví lepší argumenty proti těm 'silám dobra'.

    Jistě poznáváte obvyklá odůvodnění, proč takovou debatu zakázat - ale jsou to velmi chabé argumenty pro použití na universitní půdě. Nemůžeme přece patronisovat a chránit dospělé ex definitio chytré mladé lidi před sebou sama. Nemáme na to nárok.

    Stejně chabé jsou i ty argumenty, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, a že by se to nemělo povolovat kvůli ohleduplnosti vůči všem, které to pohoršuje. Nepovolovat? Jaképak nepovolovat? Kým? Takové argumenty přece odjakživa sloužily populistické cenzuře - vzpomeňme na pohoršené dopisujících z řad 'pracujícího lidu' v rudých novinách.

    Intelekt nám tedy velí jasně. Je to dejme-tomu zahrávání-si s ohněm, ale zásadně nebudeme nic cenzurovat. Musíme uznat za vhodnou účast neonacisty na universitě? Snad, coby zkoušku - nebo dokonce důkaz existence zdravé, houževnaté demokracie. Ano, přímo takové lidi máme vyhledávat a zvát, kamkoliv, třeba do hlavního vysílání TV, živě, ovšemže pod palbou tvrdé kritiky, abychom tu demokracii otužili.

    Ale, co když ta demokracie se ukáže být příliš nezralá, příliš křehká?

    Hmm. Při té představě mně jaksi svrbí mozek - ozývá se hlas svědomí.  Svědomí, to je svědění domí.

    Ideální teoretická demokracie je velmi křehká a zranitelná, právě proto, že bojuje proti nekalým silám jen čistými svatouškovskými prostředky. Pragmatická, neperfektní, leč životaschopná demokracie přežije tehdy, když je schopna bojovat s ohrožením odpovídajícím způsobem, výjimečně i natvrdo, ohněm proti ohni, obuškem proti dlažební kostce, cenzurou proti cenzuře. Pod kontrolou sama sebe.

    Udržitelná demokracie je pouze ta, která se dokáže ubránit a přitom se nezkorumpovat, zůstat otevřená vnějším vlivům a odlišným názorům, ale nenechat se přesvědčit, že svědomí je nepřípustné, neboť není objektivní ...

    Proč teda svědomí máme? Je to divné, když mi svědomí káže nebýt holubičkou.

     

    Národ pacifistických holubiček by byl teoreticky zajisté nejbohatší a nejštastnější, ale také velmi napadnutelný. (o tom už psali různí, například Jules Verne - Vynález zkázy a Ocelové město, nebo, ze zcela jiného soudku, doslovněji, profesor John Maynard Smith)

    Nebuďme naivní, a poučme se z vlastní historie. Vždyť jsme jediný národ v dějinách, který si kdy demokraticky zvolil převahu komunistů!


    Vítr nebezpečí vane v této cause odjinud.

    Nebezpečí ve vystupování neonacistů na universitní půdě je právě v té legitimitě, kterou jim takové okázalé uznávání dodává.

    Voltairův princip, že nečí názor nesdílím, ale budu do posledního dechu bránit jeho právo tento názor zastávat tímto nezpochybňuji.

    Doporučuji rozlišovat mezi tolerancí vůči právu extremisty projevovat se kdesi v hospodě či na ulici a jeho pozváním na akademickou půdu - vždyť to druhé je to něco jako praní špinavých názorů - jako puncovní razítko, zapůjčené padělateli. Takové vystoupení je prostě propagandisticky zneužitelné. Nejen proto, že se pak diskutuje o tom, zda výstup měl či neměl být zakázán, přičemž i ti největší odpůrci demokracie se najednou a dočasně oblékají do převleku zastánců svobody projevu. Důvod je jiný.

    'Přece člověk, který přednáší na universitě nemůže hlásat úplné nesmysly', usoudí vox populi. 'Takový řečník stojí přinejmenším za vyslechnutí'. Zlo nezískává moc přesvědčováním nepočetné intelektuální elity, nýbrž oblbováním davů, neboť v demokracii je většina voličů ex definitio názorově nejovlivnitelnější. Nezanedbatelná je vysoká korelace nedovzdělanosti s extremismem. Vzpomeňme jen, jak se stoupenci pana Miroslava Sládka oháněli jeho doktorátem, coby důkazem že mu to myslí. Extremismus umí nosit líbivou škrabošku pořádkumiluvnosti a měšťáckých hodnot. Stačíte i v takto umném texu rozeznat nebezpečí?

    Účast pravicového extremisty na universitní půdě, přímo na pozvánku nějakého naivního demokrata mu dodá v očích jeho budoucích, méně rozumově zdatných stoupenců na autoritě, na prestiži. Třeba jim řekne, jak se tam setkal s tou intelektuálskou levičáckou sebrankou...

    Dalo by se říct, že prestiž kterou tím získá, je přímo úměrná prestiži instituce, kterou zneužil. Jako houba nasáknul a odnesl dávku prestiže, kterou ona universita jeho návštěvou pozbyla v očích civilisovaných demokratů, - tedy těch, kteří mají nejen intelekt, ale i svědomí. Intelekt a svědomí dává dohromady moudrost, - ne pouhou chytrost.

    A kdo si skutečně myslí něco jiného než já, má na to nárok. Stojí-li si za svým názorem, rád si nějaký takový živel pozve rovnou domů, na exklusivní panelákovou přednášku. Třeba si podebatujte o tom, co nám chtěl Max Frisch sdělit ve svém varovném díle Biedermann und die Brandstifter v roce 1948.

    Ne, ne, stokrát ne, ani ke mně domů, ani na universitní půdu.

    Čím okrajovější bude pódium na kterém se neonacista (veskrze svobodně) verbálně poblije, tím lépe.

    Poznámka JČ: Komunisté jsou pokud vím běžně demokraticky voleni v indickém státě Kerala, kde vládnou, a také v Nepálu - a nikdo se nad tím nepozastavuje. - Argumentace pana Pinkavy je dobrým důkazem, proč bych nechtěl žít v České republice - nepřál bych si, aby mi někdo jako on předem cenzuroval, které hnusné názory nesmím kde slyšet. - Je instruktivní si v souvislosti s jeho článkem přečíst tento, jistě poněkud přehnaný, článek Noama Chomského. - Když hlásal Galileo Galilei, že se země točí, přítomný Václav Pinkava by jistě také takové názory zakázal jako z konvenčního hlediska hnusné, případně pro jeho "hloupé spoluobčany" příliš nebezpečné, a proto nepřijatelné. Dávám osobně v každém případě přednost veřejné diskusi a víře v rozum svých spoluobčanů, protože když nám začne pan Pinkava určovat, co kde smíme říkat, skončíme v diktatuře. - Ač je to pro mnohé lidi stále velmi obtížné pochopit, demokracie není jako komunismus. To, že za komunismu platilo, že se smějí vyjadřovat jem myšlenky, vstřícné vůči komunismu, neznamená, že se v demokracii smějí vyjadřovat jen myšlenky vstřícné vůči demokracii: to by pak mezi oběma systémy byl poněkud malý rozdíl. - Tato poznámka zde není umístěna jako redaktorovo poslední slovo, ale jako výzva, aby čtenář uvažoval o dvou radikálně odlišných názorech. Je to mimochodem princip, který používá každý slušný veřejnoprávní rozhlas či televize, avšak který zřejmě do Českého rozhlasu, soudě podle svědectví Tomáše Peciny, jehož svobodomyslný názor ČRo potlačil, a Václava Pinkavy, jehož cenzorský názor ČRo odvysílal, ještě nepronikl.


    Společnost CME žaluje Vladimíra Železného za lež

    Toto není objektivní zpráva, ale oznámení společnosti CME.

    Praha 13. května 2001 - Od minulého pátku čelí Vladimír Železný další žalobě u Obvodního soudu pro Prahu 1. Tu na něj podala společnost Central European Media Enterprises B.V. (CME), většinový vlastník ČNTS, za výroky, kterými na své tiskové konferenci 24. dubna 2001 Železný veřejně bez věrohodných důkazů obvinil CME z podvodu.

    CME se novou žalobou domáhá rozsudku, který by Železnému mimo jiné uložil uveřejnit v denících Lidové Noviny a Právo omluvu tohoto znění: „Dne 24.dubna jsem uveřejnil nepravdivé informace, které neoprávněně zasáhly do dobré pověsti společnosti CME. Není pravda, že se společnost CME dopustila podvodu při manipulaci se spisy vedenými soudy České republiky. Za uveřejnění nepravdivých informací se společnosti CME omlouvám.“

    Protiprávním jednáním Železného byla dle názoru právního zástupce CME značně snížena dobrá pověst jeho mandanta. Železný jej totiž označil za zdroj trestného činu, který by se mohl, pokud by byl spáchán, negativně projevit na výsledcích soudních sporů, které CME, nebo osoby s ní spojené, vedou proti Železnému na území České republiky. uveřejnění Železného nepravdivých tvrzení ohrozilo podle CME významným způsobem také důvěru akcionářů a obchodních partnerů ve společnost CME a její zástupce.

    „Je to poprvé, kdy se nám podařilo přichytit CME při podvodu, při podvodu na českých soudech,“ prohlásil Železný na tiskové konferenci. Nepravdivé a ničím než jednostranným tvrzením Vladimíra Železného nepodložené obvinění je závažné zejména proto, že si Železný musí být nepravdivosti svých výroků plně vědom. Byl to totiž on, kdo jako jednatel v roce 1994 společnost ČNTS u rejstříkového soudu osobně zastupoval.

    „Škoda jen, že Železný své odhalení nedotáhl do konce. Ze zákona je totiž každý občan České republiky povinen oznámit své podezření o spáchaném trestném činu příslušným orgánům, ale Železný tak neučinil,“ uvedl Michal Donath, mediální zástupce CME.

  • Britské listy

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|