Co je nového v České republice

Akademie ved by si mela najmout nejakou PR agenturu, protoze vystoupeni R. Zahradnika nebylo optimalni. I kdyz clovek nevi, o co ve zminovanych sporech jde, takova spousta argumentu "ad hominem" nepresvedci. Argument s ukradenou tisicikorunou se taky nepovedl. Novinar ani nevyuzil vsechny nahravky na smece, ctenar si ale asi stejne pomyslel svoje.

R. Zahradnik vytyka R. Tichemu, ze nabada vedce ke komercni cinnosti, pritom lidsky genom prvne osekvencovala KOMERCNI firma Celera Genomics. Craigu Venterovi ale komercializaci vytykali taky. Byla toho plna Nature i Science.

Nasla jsem si "poklesle osobnosti" a "neuspesne vedce", kteri jsou v clanku jmenovani, v SCI. Prirodovedci jsou na ceske pomery nadprumerni. P. Mateju jsem srovnala se sociology, jejichz jmena znam z novin (Brokl, Belohradsky). Ma radove vic odbornych publikaci i citaci. Objektivisticky pristup. No comment.

Ad: Iracani:

Chovani ceske cizinecke policie je nepochopitene. Stat se tvari, jako by establishment mel vychovavat lidi, aby nebyli xenofobni, a pritom se urad chova jeste xenofobneji nez prumerny obcan.

Ad: Pinkava:

Na clanku jsou zajimave dve veci:

a) V. Pinkava si mysli, ze "zlo" je obecne silnejsi, a proto je vetsi nebezpeci, ze neonacista presvedci demokrata nez naopak.

b) V. P. neveri, ze by se mohl clovek zmenit k dobremu. (Asi to ma experimentalne potvrzeno. V Bibli a ruznych legendach jsou i zmeny jine - Savel v Pavla apod.) Proste jak jedinec jednou zastava nespravny nazor, tak je navzdy ztracen a zmenit se nemuze.

Zamítavé rozhodnutí ve věci trvalého pobytu v žádném případě neznamená omezení Vašich práv a svobod, spíše lze mluvit o jejich "nerozšíření".

Pane ministře, v souvislosti s kontroverzí kolem sčítání lidu vyšlo najevo, že jedním z poradců, kteří pro Vás pracují, je pan Jindřich Kodl, bývalý vysoký důstojník StB. Kolik dalších osob s pozitivním lustračním osvědčením pracuje ve Vašem týmu? Můžete odhadnout, jakou percentuální část Vašich "odborných poradců" tyto osoby představují?
Tomáš Pecina, Britské listy

Redaktor bohužel náš dotaz do pozitivně laděné konverzace s Březinou nezařadil. Nevadí - necháme ho vystaven zde a snad nám pan ministr odpoví přímo. --- Že si K. Březina neumí svou práci bez estebáků představit, berme jako fakt - de gustibus non est disputandum; když už si je ale jednou platíme z daní, máme právo vědět, kolik jich na Úřadu vlády působí. (TP)

Účet č. 431349001/2400 (2400 je kód banky), Expandia Banka, a. s. (změna jména na eBanka dosud není oficiálně v platnosti)
Ovocný trh 8, 117 19 Praha 1 (na Ovocném trhu je oficiální sídlo banky, ale není tam klientské centrum.)

Variabilní symbol pro příspěvky 2001 (ti, po nichž chce banka konstatní symbol, mohou použít 0558).

Příspěvek lze složit (bez poplatku) na kterémkoli klientském centru banky:
   Brno, Jánská 1/3
   České Budějovice, Kanovnická 18
   Hradec Hrálové, Rašínova tř. 1669
   Olomouc, K. Světlé 2
   Ostrava, Dlouhá 3
   Pardubice, 17. listopadu 238
   Plzeň, Šafaříkovy sady 5
   Praha, Václavské nám. 43
   Praha - Zlatý Anděl, Nádražní 23

(Prosíme čtenáře, kteří přispěli nebo přispějí tímto způsobem v hotovosti, aby nás informovali e-mailem, kde a kdy částku zaplatili - připravujeme pro všechny sponzory malý, ale exkluzivní dárek a nechceme, aby o něj anonymní sponzoři přišli.)

Výběr textů z posledních dní:

Fabiano Golgo

Příběh Jiřího Szuty pokračuje. Bohužel dramaticky.

S pomocí Fondu ohrožených dětí bylo podáno trestní oznámení ve věci šikany, týrání a sexuálního zneužívání. To se událo v pátečních odpoledních hodinách dne 11. května.

Očekávali jsme, že Policie České republiky zareaguje velmi rychle, tak jak nás o tom utvrzoval pan Kusý z ministerstva školství, odboru speciálního školství. Tedy, že nedopustí, aby chlapec musel strávit další noc ve výchovném ústavu v Jihlavě, ale že bude převezen na nějaké pro něj bezpečnější místo, tj. do některého z dětských domovů, nebo krizových center, popřípadě zpět do Diagnostického ústavu v Brně-Hlinky (pokolikáté už?).

Nestalo se.

Nahlásí-li někdo bombu v metru, tak to Policie ČR musí neprodleně prověřit, byt? se to může zdát sebenepravděpodobnější. Je snad sexuální zneužívání méně důležité než plynulost veřejné dopravy?

Do hry totiž vstoupil mocný ředitel Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách, Josef Boehm.

Tak tedy ten samý Josef Boehm, který Jirku do Jihlavy poslal, se nabídl, že celou záležitost vyřeší v pondělí na místě! Ovšemže společně s tamním ředitelem. Policie tedy může být klidná a kluk jistě víkend přežije, když to přežil doposud.

V pondělí si tedy skutečně oba pánové ředitelé s hochem promluvili a světe, div se ? všechno je údajně v pořádku! Chlapec prý tvrdí, že ho nikdo nešikanuje, nikdo mu nic neukradl, nikdo ho neobtěžuje ani na pokoji ani ve sprchách a ba co víc, do jiného ústavu ani jít nechce, protože vychovatelé jsou prostě báječní!

Zajímavé je, že na kazetě, kterou jsem s Jirkou natočil já, tvrdí pravý opak. Její obsah jste si mohli přečíst včera.

Je tedy příběh u konce? Skutečně nemá Jiří šanci dostat se z této pavučiny?

Podle názoru odbornice na slovo vzaté JUDr. Marie Vodičkové z Fondu ohrožených dětí, jsou šance velmi chabé. Jak mě totiž informovala, za celou záležitostí tohoto případu a jemu podobných mohou být důvody, které bych nečekal.

Nejde jen o to ututlat šikanu, něčí omyly a neschopnost přiznat chybu.

Důvody můžou být zcela pragmatické, a to ekonomické. Každé zařízení totiž podle současného otřesného zákona přežívá jen díky co nejvyššímu počtu dětí! Úspěšnost resocializace a opětovné zařazení dětí do normálního života nejsou podstatné. Většina dětí, které podobnou "českou cestou ústavní výchovy" prošla, totiž něčeho takového ani není schopna. Neumí navázat běžný partnerský vztah, natož založit rodinu.

Jejich sebevědomí a schopnost mít rád, byly totiž v odcizujícím prostředí ubity na minimum.

Pobyt, či jen pouhé umístění do podobného zařízení na dobu čitající nejméně rok je odsouzením k celoživotnímu nezdaru.

Dětské domovy, diagnostické ústavy, sociální odbory péče o dítě, soudy. Ti všichni se stále snaží klást co nejvíce překážek tomu, aby se větší počet dětí z výchovných zařízeních dostal do pěstounské péče, nebo dokonce do adoptivní rodiny. Zájemců je velmi mnoho.

Je pravda, že vybírat se musí, ale odborníci snad rozeznají sadistického pedofila od empatického člověka, snažícího se rozšířit svou vlastní rodinu a někoho, kdo tím jen získá. Popřípadě někoho, kdo chce naplnit svůj sen rodinu mít, protože z fyziologických důvodů toho schopen není.

Proč tedy ty nechutně ponižující nekonečné procedury, při kterých se jim většinu zájemců podaří odradit?

Podle odhadů by bylo možné podobná zařízení zredukovat. Mnoho vychovatelů a jiného personálu by sice přišlo o práci, ale ještě větší množství dětí by poznalo, co je to skutečný domov, a jejich budoucí život by se dostal do správných kolejí.

Takto slouží jen jako "potrava" lidem neschopným se uplatnit třeba i v práci s dětmi, ale ne v pozici všeovládající autority, ale skutečného pomocníka, průvodce životem.

Pokud někdo kompetentní včas nezasáhne, tak až se uzavře v červnu školní rok a Jirka dokončí základní školu, čeká ho převoz do skutečného pasťáku pro mládež. Tam bude úplným nováčkem a zřejmě si bude muset projít stejnou kalvárií, jakou zažívá celý život vždy na novém místě, kam ho někdo další zase pošle.

Sociální síť zjevně nefunguje v ČR pro postižené - je pašalíkem pro její zaměstnance.

Ilona Bílková

V létě roku 1692 bylo v městečku Salem v Massachusetts Bay odsouzeno za čarodějnictví více než 150 mužů a žen, z toho 19 jich bylo odsouzeno k trestu smrti oběšením, nejméně čtyři další zemřeli ve vězení a jeden muž byl rozdrcen balvany, jelikož se odmítal přiznat k čarodějnictví. Důvodem všeobecné hysterie, která vypukla v červnu 1692 a pokračovala do konce září, byla smrt osmi mladých dívek, které zemřely na následky podivné nemoci. Místní obyvatelé tuto nemoc přisuzovali nadpřirozeným jevům, které na dívky prý přivolaly čarodějnice. Případ honů na čarodějnice v Salemu je jedním z tisíců, které se přehnaly Evropou a Novou Anglií zhruba od začátku 16. do konce 18. století a které stály desetitisíce lidských životů. Profesorka Linnda Capporaelová, která se podrobně zabývá salemskými procesy s čarodějnicemi, odhalila spojení mezi čarodějnictvím a novodobou drogou LSD.

Když Profesorka Capporaelová pročítala salemské soudní spisy obsahující výpovědi svědků, pozastavila se nad záznamy týkajícími se symptomů nemoci „uhranutých“ dívek. Svědkové popisovali, že dívky prožívaly halucinogenní stavy doprovázené silnými záchvaty křečí, při kterých se jejich těla svíjela do pitoreskních poloh. Samy nemocné popisovaly vidiny, ve kterých se lidé měnili ve zvířata, kolem se plazili hadi, se stěn stékaly potoky krve a dívky měly pocit, jako by jim pod kůží lezl hmyz; často se jim také zdálo, jako by jim někdo do kůže zabodával tisíce jehel. Profesorka Capporaelová si při čtení těchto záznamů uvědomila, že jí kdysi několik přátel vyprávělo, jak se cítili po požití LSD - někteří prožívali „nebe na zemi“, jiní ale naopak „živoucí peklo“. Jejich popis se téměř přesně shodoval se záznamy o příznacích nemoci salemských dívek. Profesorka Capporaelová se tedy rozhodla zjistit, zda by LSD mohlo být příčinou tzv. „uhranutí“ salemských dívek. Jak se látka podobná LSD dostala k lidem z konce 17. století?

Paličkovice nachová, houba z čeledi Claviceps purpurea, parazituje na žitu a nahrazuje vlákna v jeho zrnu svými vlastními vlákny, čímž může kontaminovat celá pole (v dnešní době jsou obranou proti této plísni pesticidy - pozn. IB). Profesorka Capporaelová napsala dopis švýcarskému farmakologovi Albertu Hofmannovi a požádala jej o pomoc. Hofmann roku 1938 izoloval z námele derivát kyseliny lysergové, dnešní LSD, který byl původně určen pro laboratorní použití. V roce 1943 si při pokusech postříkal ruce tímto derivátem a přibližně do dvou hodin začal zažívat halucinogenní stavy ne nepodobné těm, které prožívaly salemské dívky. Tato houba totiž obsahuje alkaloid ergotamin, což je velmi složitý nervový toxin, který, pokud se dostane do krevního oběhu, způsobuje snížení přísunu krve do mozku. Tím, že se mozku nedostává kyslík, dochází k tomu, že lidé mají halucinace, zažívají bodavé pocity, pálí je kůže a nastávají u nich křeče. Otrava organismu ergotaminem vede k smrti.

Objevy Alberta Hofmanna poskytovaly tedy jisté důkazy o tom, že by uhranuté dívky mohly být oběťmi otravy ergotaminem. Ale jak se tento alkaloid mohl dostat do potravinového řetězce lidí a způsobit takovou katastrofu?

Paličkovice nachová potřebuje ke svému rozšíření vhodné klimatické podmínky - velice vlhkou půdu a teplé, vlhké počasí. Profesorka Capporaelová zjistila, že farmáři v Salemu zakládali svá žitná pole v mokřinách. Roku 1691 bylo navíc velmi teplé a vlhké jaro a léto s množstvím srážek. Tedy podmínky pro paličkovici nachovou jako stvořené. V kronikách města Salemu z let 1691-2 jsou záznamy o spontánních potratech, halucinacích a křečových záchvatech obyvatel západní části Salemu. Profesorka Mary Matossianová, která se zabývá hony na čarodějnice v anglických hrabstvích Essex a East Anglia na konci 16. století, zjistila, že tato hrabství byla v 16. a 17. století také hlavními oblastmi pěstování žita. Klimatické podmínky v Evropě v té době byly navíc pro paličkovici nachovou velice příznivé.

Mezi lety 1500 a 1800 bylo převážně v Evropě odsouzeno k smrti více než 40 000 lidí podezřelých z čarodějnictví. Otrava ergotaminem, také nazývaná „tancem sv. Víta“ nebo „ohněm sv. Antonína“ postihla v největší míře nejchudší vrstvy lidí. Vzhledem k tomu, že byly v té době lékařské znalosti téměř nulové a že strava nejchudších vrstev obyvatel neobsahovala téměř žádné vitamíny (skládala se převážně z žitného chleba, žitné kaše, žitných omelet apod.), byli chudí vysoce náchylní k jakýmkoli nemocem. Všeobecně panující pověrčivost způsobila i to, že jakákoli nemoc i jen vzdáleně připomínající otravu ergotaminem byla připisována čarodějnictví. Otrava ergotaminem byla tedy po dobu několika staletí vykládána jako uhranutí čarodějnicí.

Roku 1952 bylo v dánské vesnici Grauballe, asi třicet kilometrů západně od Moesgaardu, objeveno v rašelině uchované tělo muže, který zemřel násilnou smrtí. Utržil několik ran do hlavy tupým předmětem a jeho krk byl podřezán. Uhlíková metoda určila přibližný rok smrti muže - 55 let před naším letopočtem (byl to další nález v řadě objevů tzv. „peat bog people“ - „lidí z rašelinišť“ v průběhu 20. století v severním Německu, jižním Dánsku, v Nizozemí a na Floridě, kteří v převážné většině zemřeli násilnou smrtí zhruba před dvěma tisíci let; někteří vědci spekulují, že tito lidé byli oběťmi rituálních vražd - pozn. IB). Při rozboru obsahu žaludku bylo zjištěno, že posledním jídlem muže byla kaše z obilovin obsahující velké množství paličkovice nachové. Jelikož nebyly nalezeny žádné zbytky ovoce nebo zeleniny, experti došli k závěru, že muž zemřel v zimě. Channel 4 požádal muzeum v Moesgaardu o svolení provést analýzu vzorku střevní stěny muže z Grauballe, aby zjistil, zda střevní stěna obsahovala ergotamin. Chromatografický test skutečně prokázal, že alkaloidy paličkovice nachové se dostaly do krevního oběhu muže a s největší pravděpodobností způsobily již známé symptomy otravy ergotaminem. Muž, který byl takto „posedlý ďáblem“, se tedy mohl stát obětí lidí svého kmene, kteří se takto snažili „vymýtit zlé duchy“.

Profesorka Capporaelová však potřebovala pro svou hypotézu lékařské důkazy z nedávné minulosti. A tyto důkazy se skutečně našly. Roku 1951 v provensálském městečku Pont St Esprit místní pekař použil k pečení chleba pytel kontaminované žitné mouky. V následujících týdnech bylo více než 200 postižených lidí převezeno do nemocnic a psychiatrických léčeben. Tito lidé byli oběťmi silných křečových záchvatů, hrozných halucinací (lidé měnící se v opice a tygry, hadi plazící se kolem nemocných, krev kapající se zdí, všespalující oheň) a nespavosti. Více než pět lidí zemřelo. Místní městští představitelé poslali vzorky chleba na chemickou analýzu do Marseille. Tyto chemické testy potvrdily otravu ergotaminem. Přesto někteří lidé z Pont St Esprit podlehli pověrám a dokonce povolali biskupa z Nîmes, aby vymýtil z dotyčné pekárny zlé duchy!

Kombinace klimatických podmínek, téměř nulových lékařských znalostí, chudoby a lidských pověr tedy ve středověku a v raném novověku stála životy desetitisíců nevinných lidí. Příčinou honů na čarodějnice byl přitom s největší pravděpodobností ergotamin - alkaloid, který v nadměrném množství způsobuje otravu organismu.

Není to poprvé, co se Česká televize pokusila vyrovnat se s tímto tématem. Poté, co se v ČT kontroverzně v září 1998 znovu vysílal film Král Šumavy, se například toto téma snažila nedokonalým a zmateným způsobem objasnit dne 26. 10. 1998 reportáž v pořadu Nadoraz. Rozebrali jsme ji v Britských listech dne 9. 12. 1998, analýza je také zahrnuta v naší knize V hlavních zprávách: Televize. (Praha, nakladatelství ISV, 2001, str. 105 - 107.) I tehdy byla autorkou reportáže pro pořad Nadoraz Kristýna Vlachová, která se tímto tématem zabývá dlouhodoběji.

Kristýna Vlachová režírovala i včerejší "Zprávu o králi Šumavy". V porovnání s reportáží pořadu Nadoraz z roku 1998 byl včerejší film méně zmatený, i když i zde se projevily některé základní metodologické problémy.

Divák byl filmem Vlachové frustrován. Film totiž nepředstavil skutečnost plně, objektivně, s odstupem k publikovaným svědectvím a ze všech úhlů pohledu: komunikoval jen úzce subjektivní výpovědi pamětníků doby. Film vyslal divákovi určité velmi konkrétní, sporné signály a nejsem si zcela jist, zda režisérka chtěla veřejnosti komunikovat právě toto:

Historie komunistického odboje je nám přístupná už jen prostřednictvím často vysoce subjektivních osobních svědectví pamětníků, prostřednictvím tzv. "lidového podání". Obecněji lze z toho vyvodit: objektivní historie neexistuje, jsme nuceni se spoléhat pouze na sice silně, emocionálně a osobně prožité zážitky, od nich však není možno získat objektivní odstup - není ani možné se prosekat houštím subjektivních osobních vzpomínek a prezentovat je v kontrastu k racionálním, objektivním a neúplatně analytickým zhodnocením historických událostí.

Zejména první polovinu filmu „Zpráva o králi Šumavy“ tvoří montáž svědectví dobových pamětníků, je to koláž nejrůznějších vzpomínek a názorů, někdy zjevně i zcela neinformovaných a zaujatých lidí ("Josef Hasil byl neslušný člověk, lidem tady škodil a kradl"), z nichž teprve postupně, prostřednictvím často si do určité míry protiřečících svědectví i sympatizantů vzniká proud informací o Hasilově rodině a o rodinách, které byly jeho odbojovou činností na Šumavě zasaženy a byly komunistickým režimem perzekvovány.

Mnoha informací, které by bylo zajímavé jasněji analyzovat, jít za nimi dál, se film skoro nedotkl. Například se zdá být zjevné, že mnozí účastníci protikomunistického odboje byli hluboce věřící, byli to aktivní příslušníci katolické církve. Hrálo jejich katolictví v jejich odboji skutečně významnější roli? Film to podrobněji nezkoumal.

Jiným tématem, jehož se film jen dotkl, byla například role americké zpravodajské služby CIA. Zdálo se totiž, že si Američané s osudy Čechů pod komunistickým útlakem jen pohrávali: sice podporovali lidi jako Josefa Hasila, kteří byli upřímně přesvědčeni, že jsou aktivními účastníky ve válce proti komunismu, kde je podporují Spojené státy, ve skutečnosti však Američanům o svobodu občanů Československa nešlo. Hazardovali neodpovědně s osudem lidí, kteří se v Československu hrdinně postavili proti komunismu.

Hasil na jednom místě ve filmu totiž poznamenává (cituji po paměti): "Když se dostal k moci prezident Eisenhower" (i zde ve filmu chybí veškerá datace!) "zakázal činnost proti komunismu. Lidi však ve věci svobody strašně zkusili." Potenciálně zajímavé téma („je zájem velmocí totožný se zájmem totalitou utlačovaných občanů?“), které se však film také nepokusil zkoumat.

Velmi frustrující bylo to, že kdykoliv film využil dobových dokumentů, novinových fotografií či článků (dost málokdy), udělal to také vždycky jaksi jen "na půl huby" - nedověděli jsme se, z jakých novin je článek, který vidíme na obrazovce, kdy vyšel a proč byl publikován. Chyběly prostě objektivní reference. Jako by byli tvůrci filmu jaksi neochotni poskytnout k tématu veškeré existující informace. (Snad to nebylo záměrem, ale frustrující bylo v prvních částech filmu i to, že podtitulek, informující o tom, který svědek zrovna hovoří, se mnohdy objevoval nikoliv hned, ale až poté, co svědek už po určitou dobu mluvil. Působilo to dojmem nepořádnosti a přispělo to k celkovému dojmu, že tvůrci filmu buď nejsou schopni nebo ochotni divákovi sdělit jasným způsobem všechno podstatné, co o tématu vědí.)

Jednotnější byl film v druhé části, kdy nechal v podstatě volně hovořit Josefa Hasila z jeho dlouholetého amerického exilu. Tato výpověď byla zajímavá a možná by bylo daleko méně matoucí, kdyby ji režisérka prezentovala samostatně, bez mozaiky "lidových názorů" v první části filmu. I když například Hasilovo vyprávění o tom, jak nedávno téměř umřel a probouzel se z bezvědomí, do filmu jistě nepatří: je to na pár minut, jako bychom přepnuli televizní kanál a začali sledovat nějaký spekulativní film o záhrobním životě. I zde filmu chyběla intelektuální disciplína: jako by si režisérka nedokázala určit, co je pro její film nejdůležitější a nechávala se svést k postranním tématům.

Když hovořil Josef Hasil o svých těžkých začátcích ve Spojených státech v padesátých letech, Česká televize k tomu poněkud neústrojně nastříhala záběry hypermoderních budov ze současné Ameriky. Daleko logičtější by bylo ilustrovat Hasilovo svědectví historickými záběry ze Spojených států padesátých let.

Zajímavé by také bylo v této souvislosti studovat, jak natáčejí čeští kameramani současnou Ameriku. Velkého rozdílu v pojetí západních a českých kameramanů jsem si už povšiml ve velmi nepovedeném, klišovitě limonádovém filmu bez zápletky od Vojtěcha Jasného „Návrat ztraceného ráje“. Stálo by to za to, udělat drobnou analýzu, čím se liší způsob, jak čeští kameramani vidí Spojené státy, od toho, jak ji natáčejí kameramani ve světě. I kameramani Kristýny Vlachové natáčeli americké mrakodrapy jinak, než jak by to učinil běžný anglosaský kameraman. (Argumentuji, že nervněji, mechaničtěji, doslovněji a přízemněji, s určitým nevysloveným komplexem méněcennosti. Abych to mohl podpořit konkrétními důkazy, musel bych však tyto sekvence rozebrat záběr po záběru.)

Bez důkazů spojila implicitně autorka tohoto filmu útok zřejmě arabských teroristů na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 s činností komunistických tajných služeb, když se ve svém svědectví Josef Hasil zmínil o tom, že chtěl jet v roce 1972 na olympiádu do Mnichova, ale varovala ho z Prahy příbuzná, že o tom ví česká Stb.

Celkově mám pocit, že se Česká televize zase příliš zaměřila na umělecké ozvláštnění dokumentárního filmu na úkor jeho sdělnosti. (Jak konstatoval Clive James na olomouckém festivalu ohledně jednoho filmu z  ČT: „Kameraman se divákovi snažil silně sdělit, že je kameraman.“ Zde se režisérka snažila divákovi silně sdělit, že je režisérka, a hrdě komunikovala, že má vlastní, osobní, příznakové pojetí této problematiky!)

Bohužel, často se v ČT stává, že takovéto „umělecké ozvláštnění“ filmového díla je na úkor srozumitelnosti. Téma není zpracováno jasně, zůstávají nezodpovězené otázky, film implicitně postuluje nepřesvědčivé všeobecné závěry (zde: „objektivní historický přístup je irelevantní nebo nemožný“), vyhýbá se jasné, přímé řeči a náhražkou utíká do příznakové lyriky.

Právě tém, že se Kristýna Vlachová rozhodla sestavit film převážně jen ze subjektivních, často si protiřečících svědectví dobových pamětníků (mluvících hlav, jejichž svědectví je uváděno navzájem do protikladu, není však konfrontováno s žádnými objektivními fakty), argumentuje filmem, že objektivní poznání historických skutečností není možné - všechno existuje jen na úrovni nepříliš artikulovaného lidového podání, které působí možná autenticky, protože to, co říkají, pociťují jednotliví svědkové velmi osobně a intenzivně. Divák se proti tomuto postoji právem vzbouří - tak vysoká míra skepse vůči historickému poznání prostě není oprávněná.

Je signifikantní, že ve svém úsilí získat co největší množství nejintenzivnějších subjektivních svědectví režisérka filmu zcela pominula jakékoliv objektivnější, věcné informace. Zajímavé například je to, že se z filmu vůbec nedovíme, kdy vlastně "Král Šumavy" Josef Hasil přesně lidi na Západ převáděl. V osobních svědectvích šumavských lidí, někteří z nichž byli komunistickým režimem za spolupráci s převaděči tvrdě perzekvováni, se také nevyskytne nikdy žádný konkrétní historický údaj. Snad nejblíže se historickým událostem z padesátých let (?) přiblížíme v krátkém svědectví Jiřiny Staré: konstatuje, že byla souzena "3. - 7. července" - ani zde se však nedovíme, kterého roku.

I pokud bylo toto režiserčino zpochybnění možnosti jakéhokoliv objektivnějšího historického poznání záměrné, televizního diváka toto pojetí dezinformuje - protože argument "historie neexistuje, jsou jen emocionální subjektivní svědectví na úrovni lidového podání" je nepravdivý.

Film asi měl být pojat daleko tradičněji: divák měl být seznámen s historickými fakty, včetně příslušných dat a míst, něco v tomto smyslu: "Po komunistickém puči v roce 1948 byly uzavřeny hranice, někteří lidé se v letech … (konkrétní údaj) pokoušeli více či méně úspěšně převádět uprchlíky před komunismem přes Šumavu na Západ. V tom jim do určité míry pomáhaly americké zpravodajské služby, ale jen do doby (konkrétní údaj). Některým lidem se převaděčství dařilo, jiní, kteří třeba nechali jen převaděče přespat, byli potrestáni dlouhodobými vězeňskými tresty, k soudním procesům s těmito lidmi docházelo v letech (konkrétní údaj). Nejvýznamnější převaděč byl zřejmě Josef Hasil, Král Šumavy, na základě jehož činnosti byl natočen v roce (konkrétní údaj) propagandistický Kachyňův thriller. "

Po těchto základních informacích, na něž má divák právo, a které ve filmu nebyly uvedeny, anebo když tak, tak jen "na půl huby", mohla režisérka konfrontovat lidová svědectví z šumavských vesnic se svědectvím samotného Hasila. Film by byl autoritativnější a přesvědčivější a nešířil by představu, proti níž musí rebelovat každý historik, ale i kdokoliv, kdo nad věcí trochu uvažuje, že objektivní, kriticky racionální zhodnocení určitého tématu či historické události je nemožné.

Vlachová se zaměřila na "ahistorické", vysoce sybjektivní pojetí fenoménu "Krále Šumavy" snad úmyslně. Usuzuji to podle toho, že ho vědomě hájil dramaturg film Jan Gogola, který uvedl v pozvánce na předpremiéru filmu minulý týden, obávám se trochu neuměle, toto:

"Film Zpráva o králi Šumavy lze považovat za zprávu ve smyslu objektivního svědectví jen do jisté míry, ale právě proto autoři tento snímek takto nazvali. Chtěli totiž zdůraznit kontrast mezi záměrem podat pravdivé svědectví a výslednou podobou filmu, který je souhrnem různých životních postojů. Z více než třicetiletého pátrání režisérky Kristýny Vlachové a z několik let trvajícího natáčení, na jehož konci měla být skutečná verze příběhu "Krále Šumavy" totiž opět vyplynulo, že dějiny jsou vždy také dějinami konkrétních lidí, z nichž každý prožívá určitou dobu jiným způsobem."

I když Zpráva o králi Šumavy není v žádném případě technicky a profesionálně na tak nízké úrovni, na jaké byly některé filmy, jimiž Česká televize nedávno obeslala festival Academia Film Olomouc, obávám se, že film Kristýny Vlachové přesto prokazuje závažné nedostatky, zejména bezradnost a metodologickou neujasněnost.

Děkujeme Janu Gogolovi z České televize, který Britským listům zpřístupnil v předstihu videokazetu tohoto pořadu.

Jan Jan> Paul

Jde totiž o to, že Jiří Pancíř skrývá svoji bezúhonnost za činnost v tzv.Kulturní komisi, která ovšem nebude nikdy argumentem potvrzujícím Pancířovu věrohodnost, pokud nebude nic zřejmé o jejím seriozním poslání.

Zde je nutno říci, že o Kulturní komisy nikdo nic neví, nikdo ji nezná a proto tento argument nemůže obstát ani v případě slovní proklamace, o jejích ušlechtilých cílech. Naopak,již sám název není ani trochu důvěryhodný a zavání nostalgií starých pořádků z dob různých totalitních komisí, jejichž cíl byl jediný a to schvalovat, posuzovat a zakazovat. Jiří Pancíř ve své obhajobě argumentuje: „Již celou řadu let jsem řádně zvoleným presidentem Kulturní komise ČR. Tato organizace si vzala za úkol podporovat kulturu v naší vlasti a to i formou hmotné podpory ze stran možných mecenášů. Proto jsme před šesti lety založili kulturně-hospodářskou revue Fragmenty, kde se snažíme získávat sponzory a podporu významných osobností našeho života uměleckým dílům, která si toho podle našeho názoru zaslouží“.

To jsou ovšem jen hezká a často používaná slova. Není totiž nikde řečeno, KDO řádně zvolil Jiřího Pancíře presidentem Kulturní komise, KDO založil tuto organizaci, jaký je její statut, jaké jsou její stanovy a JAKOU kulturu v naší vlasti chce podporovat. A dále, proč zneužívá státní znak a jaký mandát ji k tomu opravňuje a zmocňuje? Jaké je složení této komise, která navenek vytváří dojem jakési polostátní instituce? A v neposlední řadě, jaká díla a jaké umění si konkrétně podle této komise zaslouží podporu významných osobností našeho života? Jsou to snad práce nebetyčně profláknutého a z hlediska umělecké kvality bezvýznamného Kristiána Kodeta, Zdeňka Hajného a Jana Kristoforiho, jejichž výstavu organizovala před časem tajemnice Kulturní komise Jana Zíková v Questenberském paláci v Praze? Jakou úrovní se to Jiří Pancíř zaštiťuje,když jeho kolegyně se netají tím, že ví že to není kvalita, ale je třeba přilákat především diváky na zaplacení pronajatých prostor?

Stejně komicky a podezřele vypadá revue Fragmenty, jíž je Pancíř vydavatelem a který ji označil za kulturně-hospodářskou! To je ovšem terminus technicus sedmdesátých let, kdy místní Jednotná zemědělská družstva tiskla různé agitky, kterak zkulturnit chov prasat. Jiří Pancíř o svém časopise ale píše: „Tato luxusní revue je zasílána poslancům, senátorům, členům vlády a vybraným V.I.P. osobnostem. Náš časopis je mezi touto elitou národa velmi oblíben a exklusivními rozhovory do něj přispěly i takové osobnosti, jako je Václav Klaus, Přemysl Sobotka, Helena Rögnerová, Vladimír Špidla, Pavel Dostál…“

Především bych na adresu zmiňovaných šetřil slůvkem elita národa, protože to je anachronismus. Jestliže lze v těchto souvislostech chápat ještě myšlenkově bohatého Masaryka, nemůže být o elitě v souvislosti s naší současnou politickou representací ani řeči. Skutečná myšlenkově i tvořivě schopná elita národa je dnes upozaděna a potlačena pseudointelektuálními populárními celebritami i tlakem konzumně-tržního „šovinismu“. Jiří Pancíř jen používá otřepané fráze, které mají v očích konzumentů vzbudit zdání jakési „institucionalizovaně“ posvěcené kvality.

Argument,že časopis je v těchto kruzích oblíben, skutečně nemá žádnou vypovídací hodnotu a je to jen dojemná a naivní snaha obhájit se něčím, co je samo o sobě obtížně obhajitelné. Jde o vydavatelsky velmi pokleslou snahu, neboť nemá žádnou přesahující intelektuální „nadhodnotu“ a reflektuje zase pouze a jen separátní a sebestředný okruh ekonomicky a politicky vlivné „třídy“.

Jde jak už to bývá u podobných „For you“ (bývalý sebereklamní exportní plátek o úspěších socialismu) o vytváření vlastní „infrastruktury“ vazeb, kontaktů a vztahů, z nichž drobty mohou napadat vydavateli do klína. Jestliže Rudolf Zahradník tvrdil, že Pancíř působí v bulvárním Špíglu, nebyl ve skutečnosti daleko od pravdy. Časopis Fragmenty a koneckonců celá vydařená Kulturní komise bezostyšně používající státní symbol není nic jiného, než elitářský bulvár, té nejhrubší provenience.

Kontrola médií

Velkolepé úspěchy propagandy

Noam Chomsky

---

OPEN MAGAZINE

PAMPHLET SERIES, únor 1992
Část II.

(První část tohoto eseje je zde.)

Názor odborníka

Rovněž je třeba přimět obyvatelstvo k podpoře zahraničních vojenských dobrodružství. Obyvatelstvo bývá obvykle pacifistické, stejně jako během 1. světové války. Veřejnost nevidí důvod, proč se pouštět do zahraničních vojenských akcí, do zabíjení a mučení. Proto ji musíte nějak vybudit. A abyste ji vybudili, je nutno ji postrašit. Sám Bernays v tom dosáhl významného úspěchu. Právě on řídil v roce 1954 PR kampaň pro společnost United Fruit Company, v jejímž rámci Spojené státy svrhly kapitalisticko-demokratickou vládu v Guatemale a instalovaly místo ní společnost vražedných popravčích čet, která je tam u moci dodnes a vládne s pomocí neustálých infúzí americké pomocí, která brání demokratickým úchylkám v zemi. Je nutno neustále prosazovat domácí programy, s nimiž veřejnost nesouhlasí, neboť nemá žádný důvod podporovat programy, které jsou pro ni škodlivé. I to vyžaduje rozsáhlou propagandu. Během posledních deseti let jsme toho byli často svědky. Reaganovy programy byly značně neoblíbené. Dokonce zhruba dvě třetiny lidí, kteří Reagana volili, doufaly, že se jeho politiku nepodaří prosadit. Vezměte si konkrétní programy, jako např. zbrojení, snížení sociálních výdajů apod., téměř všechny narazily na značný odpor veřejnosti. Ale dokud jsou lidé marginalizováni a jejich pozornost zaměřována jiným směrem a nemají možnost se organizovat a vyjádřit, co si myslí, ti, kteří říkali, že dávají přednost sociálním výdajům před vojenskými, a kteří tak odpovídali v průzkumech veřejného mínění, což byla většina, museli mít pocit, že jsou jediní, koho taková šílená myšlenka napadla. Nikde jinde to neslyšeli. Nikdo si to nemá myslet. A tak když si to myslíte a řeknete to v průzkumu veřejného mínění, musíte dojít k závěru, že jste nenormální. Protože neexistuje způsob, jak se spojit s jinými lidmi, kteří váš názor sdílejí nebo prosazují a pomohou vám ho zformulovat, cítíte se jako podivíni, jako psychopati. A tak zůstáváte stranou a nezajímáte se, co se děje. Pustíte si něco jiného, třeba fotbal.

Tohoto ideálu se podařilo dosáhnout, i když nikdy ne zcela. Existují instituce, které zatím nebylo možno zlikvidovat. Například stále existují církve. Velká část disidentské aktivity v USA pochází z církví, z toho prostého důvodu, že stále existují. A tak když přijedu do Evropy a chci přednést politický projev, bude to velmi pravděpodobně v odborářském sále. Tady se to nestane, protože jednak odbory zde prakticky nejsou, a pokud ano, nejsou politickými organizacemi. Ale církve existují, a tak často přednáším v kostele. Hnutí solidarity se střední Amerikou z velké části vzniklo v kostelích, hlavně proto, že stále existují.

Zmatené stádo se nikdy nepodaří dokonale zkrotit, je to tedy neustálá bitva. Ve 30. letech se opět splašilo a bylo potlačeno. Další vlna nesouhlasu nastala v 60. letech. Měla své jméno. Třída odborníků to nazvala "krizí demokracie". Měli za to, že v 60. letech byla demokracie v krizi. Krize spočívala v tom, že velké části obyvatelstva se začínaly organizovat a aktivizovat a pokoušely se vstoupit na politické hříště. Tím jsme zpět u dvou různých pojetí demokracie. Podle slovníkové definice to znamená pokrok demokracie. Podle převažujícího pojetí je to problém, krize, kterou je třeba překonat. Veřejnost je třeba vrátit do apatie, poslušnosti a pasivity, do stavu, který jí přísluší. Proto musíme něco podniknout, abychom krizi překonali. K tomu směřovalo velké úsilí, ale nepodařilo se to. Krize demokracie bohudíky trvá, ale nedaří se jí příliš měnit politiku. Ale dokáže měnit veřejné mínění, přestože mnozí soudí, že tomu tak není. Po událostech 60. let se věnovalo velké úsilí tomu, aby se chorobu podařilo dostat pod kontrolu a překonat. Jeden aspekt této choroby dokonce dostal odborný název. Jmenuje se "vietnamský syndrom". Vietnamský syndrom, termín, který se objevil někdy kolem roku 1970, byl dokonce přesně definován. Reaganovský intelektuál Norman Podhoretz ho definoval jako "chorobné zábrany proti použití vojenské síly". Těmito chorobnými zábranami vůči násilí trpěla velká část veřejnosti. Lidé prostě nechápali, proč bychom měli mučit druhé a shazovat na ně bomby. Je velice nebezpečné, jestliže veřejnost postihnou tyto chorobné zábrany, jak dobře chápal Goebbels, protože to omezuje zahraniční vojenská dobrodružství. Jak nedávno hrdě napsal Washington Post, lidem je třeba "vštípit úctu k vojenským ctnostem". To je důležité. Máte-li násilou společnost, která používá po celém světě sílu k dosažení cílů své domácí elity, je potřeba mít náležitou úctu k vojenským ctnostem a netrpět chorobnými zábranami proti užití násilí. A to je vietnamský syndrom, který je nutno překonat.

Mediální obraz jako realita

Rovněž je nutné zcela překroutit dějiny. To je další způsob, jak překonat chorobné zábrany, totiž zajistit, aby se zdálo, že když my zaútočíme a někoho zlikvidujeme, ve skutečnosti se chráníme a bráníme před nebezpečnými agresory a netvory atd. Od války ve Vietnamu bylo věnováno velké úsilí snaze změnit její historii. Příliš mnoho lidí začínalo chápat, co se vlastně stalo. Mimo jiné mnoho vojáků a mladých lidí, kteří působili v mírovém hnutí, stejně jako další lidé. To bylo zlé. Bylo potřeba něco udělat s těmi nepatřičnými představami a vrátit národu určitou formu duševního zdraví, totiž víru, že všechno, co děláme, je ušlechtilé a správné. Když bombardujeme Jižní Vietnam, je to proto, že Jižní Vietnam před někým bráníme - patrně před jižními Vietnamci, protože nikdo jiný tam není. Právě to kennedyovští intelektuálové nazývali "obranou před interní agresí v Jižním Vietnamu". Přesně tak to řekl Adlai Stevenson. Takový musel být oficiální a dobře srozumitelný obraz. Podařilo se to. Máte-li zcela pod kontrolou média a vzdělávací systém a akademická obec je konformní, může se vám to podařit. Jeden z příznaků odhalila studie provedená na University of Massachusetts zaměřená na to, čemu lidé při sledování současné krize v Zálivu v televizi věří a co si myslí. Jedna z otázek zněla: "Kolik bylo podle vašeho názoru obětí na životech během vietnamské války?" Průměrná odpověď dnešních Američanů je zhruba 100 tisíc. Podle oficiálních údajů to byly přibližně dva miliony. Skutečné číslo je pravděpodobně mezi třemi a čtyřmi miliony. Autoři studie si položili zcela správnou otázku: Co byste si mysleli o německé politické kultuře, kdybyste se dnes lidí zeptali, kolik Židů zahynulo během holocaustu, a Němci odhadovali, že to bylo 300 tisíc? Co bychom se z toho dozvěděli o německé politické kultuře? Cosi nám to říká. Je potřeba překonat chorobné zábrany proti užití vojenské síly a další demokratické úchylky. V tomto konkrétním případě se to podařilo. Totéž platí pro všechna témata. Vyberte si kterékoli téma: střední Východ, mezinárodní terorismus, střední Amerika, cokoliv jiného - obraz světa, který se veřejnosti předkládá, má jen velmi slabý vztah k realitě. Pravda je skryta pod postupně navršovanými budovami lží. Z tohoto hlediska bylo skvělým úspěchem, jak se podařilo odvrátit hrozbu pro demokracii, a že se to stalo v podmínkách svobody, což je nanejvýš pozoruhodné. Nejedná se o totalitní stát, kde se téhož dosahuje silou. Těchto úspěchů bylo dosaženo v podmínkách svobody. Jestliže chceme porozumět naší své společnosti, měli bychom se nad těmito fakty zamyslet. Jsou to důležité věci, důležité pro každého, koho zajímá, v jaké společnosti žije.

Disidentská kultura

Přes to přese všechno disidentská kultura přežila. Od 60. let značně vyrostla. V 60. letech se disidentská kultura vyvíjela velmi pomalu. Nekonaly se žádné protesty proti válce v Indočíně, až o mnoho let později, poté, co USA začaly bombardovat Jižní Vietnam. Když toto hnutí vzniklo, bylo velmi malé, tvořené většinou studenty a mladými lidmi. To se během 70. let zcela změnilo. Rozvinula se řada lidových hnutí: ekologické hnutí, feministické hnutí, protijaderné hnutí a další. V 80. letech se ještě silněji rozšířila hnutí solidarity, což bylo něco zcela nového a významného pro historii přinejmenším amerického, a možná i světového disentu. Účastníci těchto hnutí nejen protestovali, ale aktivně se zapojili, často velmi zblízka, do života trpících lidí ve světě. Hodně se tak naučili a to mělo značný civilizační vliv na mainstreamovou Ameriku. To vše mělo velký význam. Každý, kdo se po mnoho let účastnil těchto aktivit, si toho musí být vědom. Vím z vlastní zkušenosti, že takové přednášky, jaké dnes uskutečňuji v nejreakčnějších částech země - ve střední Georgii, na východě Kentucky apod. - bych nemohl uskutečnit v době vrcholu mírového hnutí ani před posluchači z řad těch nejaktivnějších mírových aktivistů. Dnes je mohu přednést kdekoliv. Lidé souhlasí nebo nesouhlasí, ale minimálně chápou, o čem je řeč, a existuje určitá společná základna, z níž se dá vycházet.

To jsou všechno příznaky civilizačního účinku, navzdory vší té propagandě, navzdory veškerému úsilí ovládnout myšlenky a vyrábět konsensus. Lidé přesto získávají schopnost a jsou ochotni o věcech přemýšlet. Zvýšila se skepse vůči moci, a změnily se postoje k mnoha, mnoha otázkám. Je to dost pomalé, možná téměř nepozorovatelné, ale je to znát a má to velký význam. Zda se to děje dostatečně rychle, aby to mělo nějaký vliv na to, co se odehrává ve světě, to je jiná otázka. Vezměme jeden známý příklad: proslulou propast mezi pohlavími. V 60. letech měli muži a ženy přibližně stejný názor na "vojenské ctnosti" a chorobné zábrany proti užití vojenské síly. Na začátku 60. letech těmito chorobnými zábranami netrpěl nikdo, ani muži, ani ženy. Odpovědi byly stejné. Všichni se domnívali, že použití násilí k potlačení lidových povstání ve světě je správné. To se v průběhu let změnilo. Chorobné zábrany zesílily v celé populaci. Avšak současně vznikal rozdíl mezi pohlavími, a ten je dnes dosti značný. Podle výsledků průzkumů veřejného mínění to je něco kolem 25 %. Co se stalo? Stalo se to, že existuje jistá forma přinejmenším poloorganizovaného lidového hnutí, do nějž se zapojují ženy - totiž feministického hnutí. Organizace má své důsledky. Jste-li organizováni, zjistíte, že nejste sami. Jiní si myslí to samé jako vy. Můžete své názory prosazovat a dozvědět se víc o tom, co si myslíte a v co věříte. Jsou to velice neformální hnutí, nepodobají se organizacím, které mají stálé členy, je to prostě atmosféra, ovlivňující komunikaci mezi lidmi. A má pozoruhodné důsledky. V tom je nebezpečí demokracie: jestliže mohou vznikat organizace, jestliže lidé přestanou být odkázáni na televizní obrazovku, napadnou je všechny ty směšné myšlenky, jako např. zábrany proti užití vojenské síly. To je třeba překonat, ale zatím se to nepodařilo.

Přehlídka nepřátel

Nebudu už hovořit o minulé válce, ale o té příští, protože někdy je lépe být připraven a nereagovat až dodatečně. V USA nyní dochází k velice charakteristickému vývoji. Spojené státy nejsou první zemí světa, která se takto chová. Dochází k růstu domácích sociálních a ekonomických problémů, dokonce se dá mluvit o katastrofách. Nikdo, kdo je u moci, nemá v úmyslu něco proti nim podniknout. Podíváte-li se na domácí programy vlád za posledních deset let - sem počítám i opoziční Demokraty - neobjevil se jediný seriózní návrh, co dělat s vážnými problémy ve zdravotnictví, školství, bydlení, nezaměstnanosti, zločinnosti, s rostoucím počtem uvězněných, zvyšujícím se počtem věznic, s krizí městských center - s celým spektrem problémů. Každý o tom ví a situace se ve všech těchto oblastech zhoršuje. Jen za poslední dva roky, kdy byl ve funkci George Bush, překročily hranici chudoby další tři miliony dětí, rychle se zvyšuje zadluženost, reálné mzdy většiny obyvatel jsou opět na úrovni, kde byly přibližně koncem 50. let, a nikdo s tím nic nedělá. Za těchto okolností musíte zaměřit pozornost zmateného stáda jiným směrem, protože kdyby si to lidé uvědomili, asi by se jim to nelíbilo, protože právě oni tím trpí. Nechat je sledovat fotbal a sitcomy nemusí stačit. Musíte v nich probudit strach z nepřátel. Ve 30. letech vyvolal Hitler v Němcích strach z Židů a Cikánů. Bylo třeba je rozdrtit, aby se ubránili. I my máme své metody. Během posledních deseti let bylo každý rok nebo dva vytvořen nepřítel, proti kterému jsme se museli bránit. Dříve tu byl nepřítel, který byl vždy po ruce: Rusové. Kdykoli jste se mohli bránit proti Rusům. Ale ti ztrácejí přitažlivost a je stále těžší využívat je, a tak museli být stvořeni noví nepřátelé. George Bushe kritizovali vlastně neprávem, že nedokáže vyjádřit, co nás nyní pohání. To je opravdu nespravedlivé. Zhruba do poloviny 80. let nad tím nebylo třeba přemýšlet: nebezpečí byli Rusové. Ale o ty Bush přišel a musí vymýšlet nové nepřátele, tak jako to dělal reaganovský Public Relations aparát v 80. letech. Tak vznikli mezinárodní teroristé a narkomafie a šílení Arabové a Saddám Hussain, nový Hitler, dobude svět. Museli se objevovat jedni po druhých. Vystrašíte obyvatelstvo, budete lidi terorizovat, zastrašíte je tak, že se budou bát cestovat a budou se krčit doma. Pak můžete dosáhnout velkolepého vítězství nad Grenadou, Panamou nebo jinou bezbrannou armádou země třetího světa, kterou dokážete rozprášit ještě dřív, než se k nim přiblížíte na dohled - jak se také stalo. To přinese úlevu. Byli jsme spaseni v poslední minutě. To je jeden ze způsobů, jak zajistit, aby se zmatené stádo nevšimlo, co se skutečně kolem něj děje, jak rozptýlit jeho pozornost a ovládnout je. Další nepřítel, který se nabízí, bude s největší pravděpodobností Kuba. To bude vyžadovat pokračování protiprávní hospodářské války, možná i pokračování mimořádných akcí mezinárodního terorismu. Největší akcí mezinárodního terorismu, která byla kdy zorganizována, byla Kennedyho vládou připravená Operace Mongoose, a následné akce proti Kubě. S tím se nic jiného nedá srovnat, možná s výjimkou války proti Nikaragui, jestliže to budete nazývat terorismem. Světový soudní dvůr to označil za cosi víc podobného agresi. Vždy to začíná ideologickou ofenzívou, která stvoří chimérický obraz nepřítele, a pak vojenské tažení, které ho zničí. Nikdy ale nezasáhnete, pokud by se mohli bránit. To by bylo příliš nebezpečné. Ale máte-li jistotu, že budou rozdrceni, možná si to s nimi rozdáme a znovu si oddechneme úlevou.

Tak to pokračuje už dost dlouhou dobu. V květnu 1986 vyšly paměti propuštěného kubánského vězně Armanda Valladarese. Okamžitě se z nich stala mediální senzace. Uvedu několik citátů. Média jeho odhalení popsala jako "vyčerpávající popis rozsáhlého systému mučení a věznění, jímž Castro trestá a likviduje politickou opozici. Byl to inspirativní a nezapomenutelný popis bestiálního věznění, nelidského mučení, zpráva o státem páchaném násilí, jehož se dopouštěl jeden z největších masových vrahů století, který, jak se z knihy dozvídáme, vytvořil novou despocii, jež institucionalizovala mučení jako mechanismus společenského ovládnutí pekla, jímž byla Valladaresova Kuba." Tolik Washington Post a New York Times v několikrát opakovaných recenzích. Castro byl popisován jako "diktátorský násilník. Jeho ukrutnosti byly v této knize vylíčeny tak přesvědčivě, že se na tyranovu obranu nepostaví ani nejlehkomyslnější a nejchladnokrevnější západní intelektuál." Washington Post. Uvědomte si, že to je kniha o tom, co se stalo jednomu člověku. Řekněme, že je to všechno pravda. Neptejme se, co se přihodilo tomu člověku, který o sobě prohlašuje, že byl mučen. Na slavnosti v Bílém domě u příležitosti Dne lidských práv ho vyznamenal Ronald Reagan za statečnost a za utrpení, kterému byl vystaven od krvavého kubánského tyrana. Poté byl jmenován zástupcem USA v Komisi OSN pro lidská práva, v níž odvedl skvělou práci, když hájil vlády Salvadoru a Guatemaly proti obvinění, že páchají takové ukrutnosti, ve srovnání s nimiž jeho vlastní utrpení bledne. Tak už to v životě chodí.

Selektivní vnímání

To se stalo v květnu 1986. Je to zajímavé a něco nám to prozrazuje o výrobě konsensu. Tentýž měsíc byli uvězněni a mučeni zbývající členové Skupiny pro lidská práva v El Salvadoru - jejich vůdci už byli popraveni - mezi nimi Herbert Anaya, který byl jejím ředitelem. Poslali je do vězení La Esperanza (Naděje). Ve své práci v oblasti lidských práv pokračovali i ve vězení. Bylo to právníci a přijímali dál čestná prohlášení. Ve věznici bylo 432 vězňů. Od 430 z nich získali podepsaná čestná prohlášení, v nichž pod přísahou popisují mučení, jemuž byli vystaveni: mučení elektrickým proudem a další ukrutnosti, a také, v jednom případě, mučení, jehož se dopustil muž v uniformě majora armády USA, který je tam poměrně podrobně popsán. Je to neobvykle přesné a komplexní svědectví, zřejmě jedinečné v popisu toho, co se děje v mučicí komoře. Tuto stošedesátistránkovou zprávu obsahující místopřísežnou výpověď vězně se podařilo propašovat z vězení, spolu s videokazetou zachycující vězně, kteří svědčí o svém mučení. Dokument rozesílala Marin County Interfaith Task Force. Celostátní deníky odmítly přinést o ní zprávu. Televizní stanice o ní nic nevysílaly. Objevil se článek v místním deníku v Marin County, v San Francisco Examineru, a to je, myslím, vše. Nikdo jiný se tím nebyl ochoten zabývat. V té době nejeden "lehkomyslný a chladnokrevný západní intelektuál" pěl chválu na José Napoleona Duarta a Ronalda Reagana. Anaya se žádných poct nedočkal. Nevystoupil na Dnu lidských práv. Nebyl jmenován do žádné funkce. Byl propuštěn v rámci výměny vězňů a pak zavražděn, pravděpodobně Spojenými státy podporovanou bezpečnostní službou. O tom se objevilo jen velmi málo informací. Média se nikdy nezeptala, jestli by, kdyby ukrutnosti byly odhaleny a nezatajovaly se, jeho život nemohl být zachráněn.

To prozrazuje leccos o tom, jak pracuje dobře fungující systém výroby konsensu. Ve srovnání s odhaleními Herberta Anayi v El Salvadoru jsou Valladaresovy paměti nicotné. Ale vy máte jiný úkol. Tím se dostáváme k další válce. Myslím, že o tom uslyšíme před uskutečněním další akce více a více.

Několik poznámek o předchozí válce. Konečně se k ní dostáváme. Začnu u studie University of Massachusetts, o které jsem se již zmínil. Obsahuje pozoruhodné závěry. V rámci studie se ptali lidí, zda by podle jejich názoru měly Spojené státy zasáhnout silou proti nezákonné okupaci nebo proti vážnému porušování lidských práv. Zhruba dva Američané ze tří odpověděli, že ano. Měli bychom užít sílu v případě nezákonné okupace území a proti vážnému porušování lidských práv. Jestliže by se USA měly touto radou řídit, bombardovali bychom El Salvador, Guatemalu, Indonésii, Damašek, Tel Aviv, Kapské Město, Turecko, Washington a celou řadu jiných míst. Tam všude se odehrává nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. Kdybyste znali fakta o těchto příkladech, které nemáme čas probrat podrobněji, viděli byste, že agrese a ukrutnosti Saddáma Hussaina patří do této kategorie. Nejsou ale nejvýraznější. Proč nikdo nedospěl k tomuto závěru? Důvodem je, že to nikdo neví. V dobře fungujícím propagandistickém systému nikdo neví, o čem hovořím, když uvedu výčet takových příkladů. Pokud si dáte práci a budete se o to zajímat, zjistíte, že tyto příklady jsou zcela případné. Vezměme ten, který po celou dobu ležel téměř na hranici vnímání. V únoru, právě uprostřed série bombardování, požádala libanonská vláda Izrael, aby dodržoval bezpečnostní rezoluci OSN číslo 425, která ho vyzývala, aby okamžitě a bezpodmínečně stáhl své jednotky z Libanonu. Rezoluce pochází z roku 1978. Od té doby byly přijaty dvě další rezoluce, požadující stažení Izraele z Libanonu. Pochopitelně, že se jimi neřídí, protože USA ho v pokračující okupaci podporují. Jižní Libanon je přitom terorizován. Jsou tam velké mučicí komory, ve kterých se odehrávají strašlivé věci. Slouží jako základna pro útoky proti ostatním částem Libanonu. Během těchto třinácti let došlo k invazi do Libanonu, Bejrút byl bombardován, asi 20 tisíc lidí přišlo o život, z toho přibližně 80 % civilistů, byly zničeny nemocnice a docházelo k dalšímu teroru, rabování a loupežím. Všechno bylo v pořádku, protože se to dělo s podporou USA. To je jenom jeden příklad. Nic z toho se nedostalo do médií, stejně tak se v nich nedebatovalo o tom, zda by Izrael a USA měly dodržovat rezoluci 425 nebo další rezoluce, a nikdo nevyzýval k bombardování Tel Avivu, i když podle zásad, které vyznávají dvě třetiny obyvatelstva, bychom to měli udělat. Je to koneckonců nezákonná okupace a vážné porušování lidských práv. To je jenom jeden příklad. Existují i horší. V důsledku indonéské invaze do Východního Timoru přišlo o život asi 200 000 lidí. Ve srovnání s tím se všechny ostatní příklady jeví nevýznamné. Invaze měla silnou americkou podporu a pokračuje s podstatnou diplomatickou a vojenskou podporou USA. Můžeme pokračovat dál a dál.

Válka v zálivu

To nám prozrazuje, jak pracuje dobře fungující propagandistický systém. Lidé jsou schopni uvěřit, že užíváme-li síly proti Iráku a Kuvajtu, je to proto, že skutečně dodržujeme zásadu, že na nezákonnou okupaci a porušování lidských práv je třeba odpovědět silou. Nevidí, co by znamenalo uplatnit tyto zásady na chování USA. To je svého druhu vynikající úspěch propagandy.

Podívejme se na jiný příklad. Jestliže sledujete pozorně mediální obraz války od srpna, povšimnete si, že chybí několik výrazných hlasů. Např. existuje irácká demokratická opozice, dokonce velmi statečná a dosti podstatná irácká demokratická opozice. Pochopitelně působí v exilu, protože v Iráku by její představitelé nepřežili. Jsou hlavně v Evropě. Jsou to bankéři, technici, architekti - podobní lidé. Umějí formulovat, mají hlas a mluví. Vloni v únoru, když byl Saddám Hussain ještě oblíbeným přítelem a obchodním partnerem George Bushe, přijeli dokonce do Washingtonu, podle zdrojů irácké demokratické opozice, s prosbou o podporu požadavku, aby v Iráku byla nastolena parlamentní demokracie. Byli odmítnuti, protože USA na tom neměly zájem. Veřejnost se o reakci nedozvěděla.

Po srpnu bylo o něco těžší ignorovat jejich existenci. V srpnu jsme se náhle postavili proti Saddámovi, který byl předtím řadu let naším oblíbencem. Byla tu irácká demokratická opozice, která k tomu měla co říct. Opoziční představitelé by byli šťastni, kdyby viděli Saddáma Hussaina rozčtvrceného v kole. Zabil jejich bratry, mučil jejich sestry a vyhnal je ze země. Bojovali proti jeho tyranii po celou dobu, kdy ho Ronald Reagan a George Bush laskali. Kde je jejich hlas? Podívejte se na celonárodní média a všimněte si, kolik toho najdete od srpna do března o irácké demokratické opozici. Nenajdete ani slovo. Ne snad, že by nic neříkali. Vydávali prohlášení, návrhy, výzvy a požadavky. Když se na ně podíváte, zjistíte, že jsou k nerozeznání od dokumentů amerického mírového hnutí. Jsou proti Saddámu Hussainovi a proti válce v Iráku. Nechtějí, aby jejich země byla zničena. Chtějí mírové řešení, a velmi dobře věděli, že k němu lze dospět. To je ale chybný názor, a proto jsou mimo hru. O irácké demokratické opozici neslyšíme ani slovo. Chcete-li se o ní něco dozvědět, vezměte si německý tisk, nebo britský tisk. Mnoho o ní také neříkají, ale jsou méně pod kontrolou než jsme my a říkají aspoň něco.

To je pozoruhodný úspěch propagandy. Za prvé to, že hlasy iráckých demokratů jsou zcela vyloučeny z diskuse, a za druhé, že si toho nikdo nevšimne. To je také zajímavé. Vyžaduje skutečně hluboce indoktrinované obyvatelstvo, aby si nikdo nepovšiml, že neslyšíme hlas irácké demokratické opozice, a nezeptal se proč a nezjistil přirozenou odpověď: Protože iráčtí demokraté myslí samostatně. Souhlasí s mezinárodním mírovým hnutím a proto jsou mimo hru.

Vezměme otázku, jaké jsou důvody války. Důvody války nám nabízeli. Bylo to: Agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí. Takový byl důvod války. Prakticky žádné jiné důvody nebyly uváděny. Může to být opravdu důvod k válce? Zastávají USA zásadu, že agresoři nesmějí uspět a agresi je třeba zastavit okamžitým použitím násilí? Nechci urážet vaši inteligenci tím, že bych opakoval fakta, nicméně je jasné, že tyto argumenty dokáže vyvrátit za dvě minuty každé dítě. Ale nikdy vyvráceny nebyly. Podívejte se na média, na liberální komentátory a kritiky, na lidi, kteří svědčili v Kongresu, a uvidíte, jestli si někdo položil otázku, zda USA dbají na tyto zásady. Bránily Spojené státy své vlastní agresi do Panamy a trvaly pro její zastavení na bombardování Washingtonu? Když byla v roce 1969 vyhlášena jihoafrická okupace Namibie, uvalily USA sankce na potraviny a léky? Šly do války? Bombardovaly Kapské Město? Nikoli, pokračovaly dvaceti lety "tiché diplomacie". Během těch dvaceti let nebylo o co stát. Jen v době Reaganových vlád zabila Jižní Afrika pouze v okolních zemích zhruba půldruhého milionu lidí. Zapomeňte, co se dělo v Jižní Africe a v Namibii. To jaksi nedráždilo naše citlivé duše. Pokračovali jsme v "tiché diplomacii" a agresoři dosáhli velkých úspěchů. Dostali značnou část Namibie a řadu výhod, které byly důležité z hlediska jejich bezpečnostních zájmů. Kde je tedy ta zásada, kterou se řídíme? Opět je hračkou prokázat, že jestliže jsme nešli do války, zřejmě se těchto zásad nedržíme. Ale nikdo to neudělal - a o to jde. A nikdo nezdůraznil závěr, který z toho vyplývá: Nebyl uveden jediný důvod, proč začít válku, který by nevyvrátilo během zhruba dvou minut malé dítě. To je opět znak totalitní kultury. Mělo by nás vystrašit, že jsme tak hluboce totalitně založeni, že můžeme zahájit válku, aniž by kdokoli vysvětlil její důvody, a nikdo si toho nevšimne a nebude se o to zajímat. To je velmi vážné.

Těsně před zahájením bombardování, v polovině ledna, zjistil velký průzkum veřejného mínění uskutečněný Washington Post-ABC zajímavou věc. Zeptali se: "Pokud by Irák souhlasil, že se stáhne z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se bude zabývat arabsko-izraelským konfliktem, byli byste pro?" Asi dvě třetiny dotázaných byly pro. Stejného názoru byl celý svět, včetně irácké demokratické opozice. A bylo publikováno, že dvě třetiny amerického obyvatelstva s tím souhlasí. Dá se předpokládat, že ti, kdo byli pro, si museli myslet, že jsou s tímto názorem zcela osamělí. Přinejmenším nikdo z novin nepřišel s tím, že by to byl dobrý nápad. Příkaz z Washingtonu zněl, že musíme být proti "propojování", tj. proti diplomatickému řešení, a proto každý srazil paty na povel a byl proti diplomatickému řešení. Zkuste najít komentář v tisku - najdete sloupek Alexe Cockburna v Los Angeles Times, v němž autor říká, že by to možná bylo dobré. Lidé, kteří odpovídali na otázku, si říkali: jsem sám, ale myslím si to. Představte si, že věděli, že nejsou sami, že jiní si myslí to samé, jako např. irácká demokratická opozice. Představte si, kdyby věděli, že to není hypotetická situace, že Irák skutečně s takovým návrhem přišel. Vysocí představitelé USA ho zveřejnili osm až deset dnů předtím. Druhého ledna zveřejnili tito představitelé irácký návrh na úplné stažení z Kuvajtu výměnou za to, že Rada bezpečnosti se začne zabývat arabsko-izraelským konfliktem a problémem zbraní hromadného ničení. Spojené státy o tom odmítaly jednat už dlouho před invazí do Kuvajtu. Představte si, že by lidé věděli, že takový návrh leží na stole a že má širokou podporu a že je to přesně to, co by rozumně uvažující člověk udělal, kdyby měl zájem o mír, jak to děláme v jiných situacích, v těch řídkých případech, kdy nechceme zastavit agresi. Představte si, že by to bylo známo. Můžete odhadovat sami, ale já bych řekl, že ze dvou třetin by se stalo 98 % obyvatel. Tady máte další velký úspěch propagandy. Zřejmě nikdo z lidí, kteří odpovídali v průzkumu, nevěděl nic z toho, o čem jsem právě hovořil. Lidé si mysleli, že jsou sami. Proto bylo možné uskutečňovat politiku války bez opozice.

Hodně se diskutovalo o tom, jestli sankce mohou mít úspěch. Do studia přijde šéf CIA a hovoří se o tom, jestli sankce mohou vést k úspěchu. Avšak vůbec se nediskutuje o daleko evidentnější otázce: Měly sankce už v té době úspěch? Odpověď zní: ano, evidentně měly - pravděpodobně ještě do konce srpna, téměř jistě do konce prosince. Bylo velmi obtížně vymyslet jakýkoli jiný důvod, proč by jinak Iráčané přišli s návrhem na stažení, který potvrdili nebo v určitých případech zveřejnili vysocí představitelé USA, kteří je označili za vážně míněné a způsobilé k jednání. Skutečná otázka tedy zní: Měly sankce už v té době úspěch? Existovalo východisko? Existovalo východisko, které by bylo přijatelné pro širokou veřejnost, pro zbytek světa a pro iráckou demokratickou opozici? O těchto otázkách se nediskutovalo, a pro dobře fungující propagandistický systém je životně důležité, aby se o nich nediskutovalo. To umožnilo předsedovi Národního výboru Republikánské strany, že mohl dnes dopoledne prohlásit, že kdyby byl prezidentem kterýkoli Demokrat, Kuvajt by dnes nebyl osvobozen. Může to říct a žádný Demokrat nevstane a neprohlásí, že kdyby on byl prezidentem, nebyl by osvobozen dnes, ale už před půl rokem, protože tehdy k tomu byla příležitost, které jsme mohli využít, a Kuvajt by byl osvobozen bez toho, aby přišly o život desítky tisíc lidí a bez vyvolání ekologické katastrofy. Žádný Demokrat to nemohl říci, protože nikdo z Demokratů takové stanovisko tehdy nezaujal, snad kromě Henryho Gonzaleze a Barbary Boxerové. Ale počet lidí, kteří se k tomu přiklonili, byl tak nízký, že je to zanedbatelné. A protože to žádný demokratický politik neřekl, Clayton Yeutter může vystoupit s takovým prohlášením.

Když zasáhly rakety Scud Izrael, nikdo v tisku netleskal. A to je zase zajímavé zjištění o dobře fungujícím propagandistickém systému. Můžeme se ptát, proč ne? Koneckonců, argumenty Saddáma Hussaina byly stejně dobré jako argumenty George Bushe. Jaké vlastně byly? Vezměme si třeba Libanon. Saddám Hussain tvrdí, že nehodlá tolerovat anexi. Nemůže nechat Izrael anektovat syrské Golanské výšiny a východní Jeruzalém, v rozporu s jednomyslným usnesením Rady bezpečnosti. Nemůže tolerovat agresi. Izrael třináct let okupuje jižní Libanon, čímž porušuje rezoluce Rady bezpečnosti, kterým se odmítá podřídit. V té době zaútočil na celý Libanon, stále bombarduje většinu jeho území, jak se mu zlíbí. To Hussain nemůže tolerovat. Možná četl zprávu Amnesty International o izraelských krutostech na Západním břehu. Jeho srdce krvácí. To nemůže tolerovat. Sankce nelze uplatnit, protože USA je vetují. Jednání nikam nevedou, protože je USA blokují. Co jiného zbývá kromě síly? Čekal řadu let. Třináct let v případě Libanonu, dvacet let v případě Západního břehu. Tento argument jste již slyšeli. Jediný rozdíl je v tom, že Saddám Hussain může s čistým svědomím prohlásit, že sankce a jednání nikam nevedou, protože Spojené státy je blokují. Ale George Bush to prohlásit nemohl, protože sankce evidentně fungovaly a vše nasvědčovalo tomu, že bude možno jednat - jenže tvrdošíjně trval na tom, že se jednat nebude a jasně řekl, že jednání nepřicházejí v úvahu. Vzpomínáte si, že by na to někdo poukázal v novinách? Ne. Přitom je to triviální. Je to opět něco, co si za chvíli uvědomí malé dítě. Ale nikdo na to nepoukázal, ani jeden komentátor, ani jeden autor úvodníků. To je opět znakem velmi dobře řízené totalitní kultury. Ukazuje to, že výroba konsensu funguje.

Poslední poznámku k této věci. Mohli bychom uvést řadu příkladů, mohli byste je vymýšlet průběžně sami. Vezměte např. myšlenku, že Saddám Hussain je netvor, který chce dobýt svět - leckdo tomu v USA věří, a nikoli bezdůvodně. Lidem se to vtloukalo do hlavy znovu a znovu: vezme si všechno. Musíme ho okamžitě zastavit. Jak získal takovou moc? Je to malá, rozvojová země bez průmyslové základny. Irák osm let válčil s Íránem. A šlo o porevoluční Írán. Válka zdecimovala jeho důstojnictvo a většinu jeho jednotek. Irák měl ve válce určitou podporu. Byl podporován Sovětským svazem, Spojenými státy, Evropou, velkými arabskými státy a arabskými producenty ropy. Nebyl schopen porazit Írán. Ale najednou je schopen dobýt svět. Vzpomínáte si, že by na to někdo upozornil? Ve skutečnosti je to tak, že se jedná o rozvojovou zemi s rolnickou armádou. Nyní se připouští, že existovaly spousty dezinformací o obranných opevněních, chemických zbraních atd. Ale vzpomínáte si, že by na to někdo někdy upozornil? Ne. Nikdo takový se nenašel, téměř nikdo. To je typické. Všimněte si, že k tomu došlo rok poté, co se přesně totéž stalo s Manuelem Noriegou. Manuel Noriega je drobný ničema ve srovnání s přítelem George Bushe Saddámem Hussainem nebo s dalšími přáteli George Bushe v Pekingu, nebo ostatně i se samotným Georgem Bushem. Ve srovnání s nimi je Manuel Noriega hodně malý ničema. Zločinec, ale ne taková třída, jaké máme rádi. Byl vykreslen v nadživotní velikosti. Měl v úmyslu nás zničit, v čele narkomafií. Museli jsme rychle zasáhnout a rozdrtit ho, a zabít přitom pár stovek nebo možná pár tisíc lidí, vrátit k moci nevelkou, asi osmiprocentní bílou oligarchii, a na všech úrovních politického systému dosadit důstojníky americké armády. To všechno jsme museli udělat, protože jinak by nás ten netvor zničil. O rok později to samé mohl udělat Saddám Hussain.. Poukázal na to někdo? Všiml si někdo toho, co stalo, nebo proč k tomu došlo? Museli byste hledat hodně pečlivě.

Povšimněte si, že se to tak moc neliší od toho, co dělala Creelova komise v letech 1916-17, když během půl roku udělala z pacifistické populace šílející válečné hysteriky, kteří byli připraveni zničit vše německé, aby nás zachránili před Huny, kteří trhali ruce belgickým kojencům. Metody jsou snad dokonalejší, máme televizi a do ní jde spousta peněz, ale je to v podstatě to samé. Myslím, že problémem - abych se vrátil k původní poznámce - nejsou samotné dezinformace a válka v Zálivu. Otázka je daleko širší. Zní, zda chceme žít ve svobodné společnosti, nebo jestli chceme žít v něčem, co se fakticky rovná dobrovolné totalitě, kde je zmatené stádo marginalizováno, jeho pozornost je zaměřována jiným směrem, je zastrašováno, vykřikuje vlastenecká hesla, bojí se o život a se směsí úcty a bázně vzhlíží k vůdci, který je zachránil před katastrofou, a kde vzdělaní lidé srážejí paty, opakují hesla, která si myslí, že by měli opakovat, kde se stav domácí společnosti zhoršuje a stáváme se státem placených světových četníků a namlouváme si, že druzí nám budou vděčni za to, že rozdrtíme svět. Takové jsou alternativy. Z těchto alternativy si můžete vybrat. Odpověď je do značné míry v rukou lidí jako vy a já.

Noam Chomsky

Kentfield, Kalifornie
17. března 1991

Překlad: Tomáš Pecina

Ivo Fencl

Veřejná zpráva pražské školní inspekce z poloviny devadesátých let obsahuje mimo jiné tuto prognózu: „Důchodci se za současného trendu stanou těmi , kteří budou určovat škole požadavky namísto toho, aby škola brala jen ty, kteří odpovídají jejím záměrům“( str.10). Jednoznačně je tu pojmenován jeden z důvodů postupující a všeobjímající stagnace českého školství. Leckterý ředitel vám potvrdí, že by leccos pozitivního se školou udělat chtěl, ale ztroskotává na pasivní resistenci kantorských mazáků. Jednoduše nezájem. Ve veřejné zprávě Pilařova týmu o „Personální situaci na pražských školách“ z roku 1997 z grafů vyčteme , že v základních školách na 2. stupni skupině 23% učitelů ve věku 31-40 let v letech 1992- 96 konkurovali 16 % důchodci , a to se nárůstem skoro 100% v porovnání k roku 1992. Jsou zde jako na dlani i další důležité údaje o kvalifikaci, fluktuaci, poměru zastoupení mužů a žen a odborné úrovni podle všech typů škol a zařízení v Praze na sedmnácti stránkách. Každé tvrzení je podloženo detailní statistickou analýzou stavu - většinou nepříznivého, jinde rozporného a někde se vyvíjejícího i pozitivně. Rok 1997 byl bohužel posledním, kdy šéf pražského školního inspektorátu Jiří Pilař takový rozbor pro úřady, samosprávu, média a občanskou veřejnost mohl vypracovat. Do té doby to bylo také jediné pracoviště z řady desítek v celé České školní inspekci (ČŠI), které , řečeno ošklivým amerikanismem, stav „ lidských zdrojů“ ve školách sledovalo. Nikoho skutečně kompetentního tato důležitá zjištění nezajímala. Nikdo neudělal ani pokus o nápravu. Přesto, že v balíku analýz jsou postřehy, kam jít, aby se věcem přišlo na kloub.

Z citovaného článku vlivného listu se dovídáme, co si o tom myslí paní ústřední šéf-inspektorka Marie Kalábová: Zopakovala jen doslovně jeden ze závěrů letošní Výroční zprávy ČŠI: „Již několik let jednoznačně klesá kvalifikovanost učitelů a již se to projevuje na kvalitě výuky.“ Podobnou obecnou formulaci najdeme ve zprávách ČŠI ale už v předchozích letech. Znamená to, že dalších deset let v klidu zůstaneme u všeobecného konstatování bídného stavu, který jsme měli řešit před sedmi-osmi lety? Abych nekřivdil. Možná, že šéfce redaktor nedal jen dost prostoru. Přesto bych očekával , že se objeví věta, co je třeba dělat, aby se věci hnuly k lepšímu. Že řekne, kdo stav zavinil a kdo má být volán k odpovědnosti. Od koho povolanějšího bychom se to měli dozvědět? Bylo by hrůza, kdyby šéfové policie nebo armády jen mluvili, ale neukazovali dareby a nejednali! Místo toho se svým druhým sdělením ve stejném článku první šéfová ČŠI pokouší pozornost veřejnosti odvést od potíží školského terénu a od ostudných chyb v personální práci ve školských institucích k nedostatkům vysokoškolské přípravy učitelů. Máme jí uvěřit, že viník existuje, ale ne na její adrese. „ V praxi si (studenti) nedokáží ( s žáky) poradit a odcházejí,“ tvrdí paní Kalábová. Za to mohou asi jen vysoké školy!? Opravdu?

Nezapomněla také , že právě smíchovské „Ústředí“ ČŠI a  její předchůdci, páni Roupec, Valeš a Hanzelka, iniciativní průzkumy vývoje personalistiky škol ve druhé půli 90. let zakázali a nikdy už neobnovili? Že nikoho z nich nenapadlo, že by se taková šetření a pracné analýzy s doporučeními a následnými operativními opatřeními měly provádět na celém území státu? Proč to za dva roky nenařídila ona sama? Kdo jiný by měl takové závažné procesy a jejich souvislosti ve školách a školském systému detailně sledovat a vyhodnocovat?

Bývalý šéf pražské ČŠI pan Pilař svoji židli raději „preventivně“ opustil brzy po napsání poslední personální analýzy. Jeho kritická loajalita a nepohodlně všetečná aktivita se tehdy v resortu školství neodměňovaly ministerským křeslem, jako je tomu nyní v armádě, ale likvidovaly se v zárodku: Buď povýšením, nebo disciplinárním postihem. Nedivím se, že raději zvolil první způsob. I  mně takové varianty byly svého času nabídnuty. Mám raději třetí cesty. Nedivme se , že ČŠI dodnes ve svých Výročních zprávách slouží jen tiché mše pod jednou v abstraktním úřednickém jazyku „ptydepe“. „Výstupy“ jsou myšlenkově i typograficky kulantně obroušené. Krmě je to většinou pro čtenáře hnusně dietní. Jako v  anekdotě o  trabantech: Paňstvo uspokojí , nikoho nenadchne. To má být pointa každého podobného příběhu? Doufejme, že ne na věky.

Odvaha analyzovat příčiny a důsledky dnešní osobnostní, odborné a věkové struktury učitelstva, jeho fluktuace , masivní feminizace školství , pro kvalitu vzdělávání , pro školní atmosféru , pro charakterový vývoj žáků by zájmu seriózních médií neměly unikat. Původní „letecké“ zprávy o takových háklivých tématech jsou k tomu ale jen první malý krok. Jiné východisko zatím nevidím. Podobné úkoly jsou stále za hranicemi intelektuálních kapacit a mravní kompetentnosti naší slušně placené a  odměňované většinové státní školské byrokracie.

Emanuel Bergman

Asi jsem již četl horší a hloupější články, než byl ten, v němž Robert Fisk srovnává Izrael a Jižní Afriku, ale nebylo jich mnoho. Celý text je navíc tak gulášovitě zmatečný, že je těžké v něm najít onen příslovečný pevný bod, na němž by bylo možno postavit systematickou kritiku. Nezbývá tedy než vzít několik jednotlivých bodů a předvést jejich nesmyslnost.

Začněme Fiskovým základním tvrzením: pod tlakem různých židovských lobby západní zpravodajové nepíší o Izraeli pravdu. Kdyby byl autor opravdu solidní novinář, našel by si několik konkrétních případů, na nichž by dokázal, že tam a tam se s největší pravděpodobností stalo to a to, avšak vzhledem k těmto konkrétním hrozbám a nátlakům ti a ti novináři napsali něco zcela jiného.

Namísto toho nabízí nespecifikovaný útok Centra Šimona Wiesenthala (to skutečně existuje) proti švédské předsedkyni Evropské unie (to je kdo? Zřejmě se tím myslí ministryně zahraničí - v anglickém originálu je to ještě zábavnější: „Swedish president“). O novinářích však jen to, že si izraelská velvyslanectví povolávají editory a stěžují si, že „prý není férové charakterizovat izraelského prezidenta jako dogmatika“. Zvát a vysvětlovat je snad normální činnost každého zastupitelského úřadu. Je však těžké představit si, že by se editoři nechali „povolat“, nechají-li se pak argumenty přesvědčit, to je snad zcela na jejich svobodné vůli a tedy v pořádku.

Jinak však autor nemá co nabídnout. Dovolil bych si tedy nabídnout já, a to tezi, že to vše je nesmysl a že západní novináři Izrael vůbec nešetří a, jak je koneckonců pan Fisk prvotním důkazem, rádi zveřejní vše, co špatného o Izraeli vědí. Občas pak i to, co nevědí. Jen malý konkrétní příklad tohoto postupu - jednu z nejznámějších epizod současné blízkovýchodní války - zabití dvanáctiletého palestinského chlapce Mohamada Durry, který byl zastřelen před objektivem televizní kamery.

Za prvé nahrávka francouzské televize byla sestříhána tak, že jej většina světa neviděla celý. Kamera totiž nejprve zabrala několik mladých Palestinců, kteří stříleli dlouhé dávky ze samopalů (tak trochu v rambovském stylu) a teprve poté najela na chlapce a otce, který se ho snažil krýt. Proč neměli diváci vidět toto spojení (bývala by to byla otázka jen několika vteřin)? Snad že by si nakonec mohli pomyslet, že to třeba nebyli Izraelci, kdo chlapce zabil.

Izraelská armáda později událost detailně zkoumala celou scénu zrekonstruovala a nakonec došla k závěru, že je prakticky vyloučeno, aby byl Durra zabit izraelskou kulkou. Pokud je mi známo, tuto zásadní informaci většina „židy utiskovaných“ médií opomenula přinést. Nemuseli by ani souhlasit, stačilo by aby splnili novinářskou povinnost a informovali o závažném faktu.

Jen malou zmínku o tradiční metodě, kterou dobře znají ti, kdo udělali zkušenost s komunistickým režimem: dodat ideologickému plku věrohodnosti vhodně vytaženou citací ze „seriózního tisku“. Právě takto si ke své charakteristice premiéra Ariela Šarona vybral Fisk citáty z Nehemiy Strasslera v respektovaném izraelském deníku Ha’arec. Asi byl Fisk trochu nepozorný, jinak si alespoň neumím vysvětlit, jak je možné, že mu unikly všechny jiné texty o Šaronovi, které v tomto listu průběžně vyšly a jež se o premiérovy vyjadřovaly když ne pozitivně, tak alespoň neutrálně. Že by snad britský autor záměrně vybíral tak, aby ke svým potřebám zkreslil skutečnost? To přece ne.

Stejně významnou nepozornost projevil, když uvádí nehezké výrazy, které na adresu Palestinců a potažmo všech Arabů uvedly některé izraelské osobnosti. V prvé řadě mu (asi) uniklo, že mnoho z nich padlo v situaci horké či studené války, kdy nebývá zvykem vyjadřovat se o nepříteli příliš vřele. V druhé mu (asi) nikdo neprozradil, že za některé z nich se původci dodatečně omluvili, či svá slova vysvětlili. Uveďme kupříkladu rabína Ovadiu Josefa a jeho „hady“, jimiž chtěl nazvat pouze teroristy (malou zlomyslnost bokem: pročpak asi uvádí Fisk Josefovo jméno v arabsky znějícím Yousef, že by stopa zdroje?). Nejpodivuhodnější tu však je ona Fiskova oční choroba zvaná ideologický zákal, která mu znemožnila uvidět stovky a tisíce nejhrubějších antiizraelských a antisemitských výroků arabských politiků a médií z poslední doby. Jinak než touto chorobou si neumím vysvětlit, proč by jinak takto sebevědomý novinář neuvedl věci s alespoň minimální snahou o objektivitu.

Zcela mimo stojí srovnání mezi situací na Blízkém východě a Jihoafrickou republikou. Ve Fiskův prospěch lze snad uvést jen to, že naznačuje, že si je vědom, že mezi oběma situacemi je jistý rozdíl. Jinak sama skutečnost, že vůbec naznačuje tak blízkou paralelu, ho rozhodně intelektuálně nešlechtí. Ne že by tu nebylo o čem psát a co srovnávat, ale obávám se, že na to by musel být někdo s větším autorským potenciálem a větší sumou informací, než na sebe prozrazuje Robert Fisk.

Vzhledem k tomu, že se v závěru svého testu Fisk rozmáchl k prázdnému velkoústému gestu, dovolil bych si také trochu velkých slov bez hlubší analýzy: problémem Blízkého východu nejsou zastrašení novináři, ale spíše nemyslící ideologové, kteří svým tupým přejímáním arabské propagandy stávající konflikt nesmyslně prodlužují.

Robert Buchar

Na adresu pana Růžičky bych jenom dodal že jsem nikoho o podporu nežádal. Iniciativa vzešla odjinud. Mimochodem, nechápu, co je vadného na tom, že kdokoliv si může natočit film na DV a pak ho nabízet veřejnosti.

Robert Buchar

Chicago

"Valná hromada Fitesu podporuje právo na svobodu slova Roberta Buchara a uvedení jeho dokumentárního filmu Sametová kocovina na  obrazovce televize veřejné služby - české televize". Pokud víte, nebo nevíte, tak Robert Buchar natočil film, který vlastně reflektuje historii účastníků, autorů, tvůrců České nové vlny a to, co dělali tenkrát, do listopadu, po listopadu, jejich názory na dění kolem sebe. Je to zajímavá autorská výpověď, která shrnuje významná historická svědectví a myslím, že by bylo žádoucí, aby k tomu Česká televize přistoupila tak, jako že to existuje a seznámila s tím veřejnost.

Bohužel Česká televize začala tvořit, nebo někteří "dramaturgové" v České televizi a  začali se domlouvat na tom, že by to nějakým způsobem sestříhali, rozkrájeli atd. Robert Buchar je původní profesí kameraman, který asi 28 let žije ve Spojených státech amerických. Vrátil se sem a natočil tento film a já se přimlouvám za to, aby i  on měl právo na svobodu slova a film byl v České televizi uveden. Měli jste příležitost ho vidět na festivalu v Jihlavě, měli jste příležitost ho vidět na projekcích v MATu na podzim minulého roku a můžete se o  něm dočíst všechno např. na internetových stránkách Britské listy a jinde.

Zdeněk Kopáč: Já sice nerozumím návrhu Martina Vadase. Samozřejmě, že pan Buchar může mít právo na svobodu slova, ale my přece nemůžeme televizi říkat, aby promítala něco, o čem si někdo myslí, že se to promítat má a že chceme, aby ten film v  televizi každopádně byl. To myslím, že nejde. Nemluvě o  tom, že ten Bucharův film je podle mého názoru krajně špatný. Takže názor proti názoru. Já osobně být dramaturgem televize, tak ho nepromítám nikdy.

Rudolf Růžička: Já jsem v  takovém schizofrenním postavení. Na jedné straně se domnívám - ano, že pan Buchar by měl právo, aby se s ním slušně zacházelo. Já si myslím, že celý ten problém je o neprofesionálním přístupu České televize k nabídce. Ale žádat jednoznačně, aby televize odvysílala něco, zač nemůže převzít odpovědnost dramaturgickou, já považuji systémově špatné, protože v tom okamžiku každý z nás může natočit "DV-čkem" tříhodinový film a takto žádat podporu od nějakého kolektivu, aby to jeho dílo v  televizi bylo uvedeno. Přičemž by to nebyl problém, kdyby nebyl omezený vysílací čas. Já třeba též konkrétně mám žádost na stole od pana Bohuslava Blažka na  odvysílání 18 hodinového záznamu rozhovorů o situaci v české televizi a je to stejný problém.

Takže já se domnívám, že ten návrh by měl pan Vadas přeformulovat v tom smyslu, že by měla být stanovena pravidla, jak vyřizovat nabídky anebo jak se s těmito nabídkami profesionálně vypořádat, protože to, co jsem si já přečetl na  Britských listech o této kauze, tak je to spíš k popuzení, jak se s panem Bucharem zacházelo. Ne to, že Česká televize odmítá vysílat jeho dílo, ale to, jakým způsobem ta celá kauza probíhá.

Kristina Vlachová: Především bychom měli ten film vidět.

Martin Vadas: K panu Kopáčovi - je členem sdružení FITES, které má ve svých stanovách v bodě 4): "Chránit profesní, autorská, smluvní i sociální práva a  zájmy všech tvůrčích pracovníků i nečlenů, hájit svobodu tvorby proti případným vnějším tlakům z  jakékoliv strany, dále prosazovat odpovídající zveřejňování hodnotných prací". Nevím, jestli jste seznámen se stanovami.

Zdeněk Kopč: Já souhlasím, ale to ještě neznamená, že kdokoliv cokoliv natočí, že má tyto parametry.

Martin Skyba: Takže je tady návrh Martina Vadase, abychom napsali nějakou supliku event. do usnesení ohledně filmu pana Buchara.

Kateřina Pošová: Existuje ten film na  videu? (Nezachytitelná diskuse v plénu.) Může se to 10-15 lidem promítnout na videu?

Martin Skyba: Tady za chvíli nikdo nezbude. Ty jsi člen návrhové komise. Chcete to dát do usnesení? Tady je návrh proti návrhu. - Majka Šandová.

Marie Šandová: Jednak k  vlastní zprávě a  jednak k  Martinovým poznámkám. Já ze všeho za největší problém Fitesu považuji, že opravdu je tady plno šedin. Tady bylo pár lidí a  já sama za sebe to cítím jako dluh. Pojďme každý sám za sebe najít někoho z  mladší generace, a buď se s ním seznámit, nebo zjistit, co ty mladé zajímá. Protože je to akutní problém. Prostě tady je opravdu spolek šedin a  ti mladí lidé jsou někde jinde a řeší jiné problémy. Takže jestli by bylo možné i  do té zprávy nějak zdůraznit i tento problém.

O zakazování extremistů na univerzitě: chabá argumentace Jana Čulíka

Posudme jeho jednotlive body po poradku:

Ze jsme po valce zvolili komunisty, je pry srovnatelne s indickym statem Kerala a Nepalem dnes. Proc jsem zminil, ze jsme jedini v dejinach, kteri si demokraticky zvolili komunisty? Zminil jsem to proto, ze bychom se dnes snad mohli poucit z dejin a nedavat prostor populismu a demagogii libivych ideologi - mimochodem v tom ma komunismus proti nacismu navrch, jako teorie je v mnohem mirumilovnejsi a tudiz pro mlade lidi libivejsi.

Doporucil jsem v tomto ohledu precist Maxe Frische - Biedermann und die Brandstifter, proto, ze jde o dilo insiprovane Ceskoslovenskem roku 1948.

Jde o pribeh, jak si jeden malomestak pusti do podnajmu cloveka, ktery je evidentne hledanym zharem, a vymlouva si to v zajmu liberalismu tak dlouho az mu dotycny zapali vlastni strechu nad hlavou.

Ze se v indickem state Kerala ani v Nepalu nepoucili z cizich dejin mne mrzi, ale povazuji to za takove okrajove 'hec, Pinkavo, nemas pravdu ze jsme jedini kdo si zvolili komunisty'. Formalne vzato trefna kritika, vecne vzato, relevantni zminka?

Pak se v kritice dostavame k oduvodneni proc CR neni hodna ctene pritomnosti Jana Culika - ze jsem takovy odstrasujici a pro Cesko typicky pripad cenzora, ktery odstrasuje Culiky? Co se tyce svobody slova v Ceske Republice, evidente za vlasy pritazeny argument. Vzdyt prave v Britanii se neonacista David Irving na universitni pudu (a to ani 'prifarenou' pudu Oxford Union Debating Society) jako recnik nedostal, zatimco Filip Vávra nebo Jan Skácel prednaseli na Universite Karlove http://www.lidovky.cz/clanekdomaci.asp?r=domaci&c=A010425_083146_domaci_pet (a take predtim, bez povsimnuti medií na VSE ).

Na druhe strane stihani vydavatele Mein Kampfu by se v Britanii nedelo, to je jiste. Neni to tedy tak zemepisne cernobile, jak by se radobyargumentaci hodilo.

Ale at si Jan Culik klidne zustane kde je, jeho virtualni púritomnosti na ceskem internetu to neubere. Argumentace pokracujeme hrube nadsazenym srovnanimi, ze vyrok Galilea Galilei, ze se zeme toci, bych asi tehdy cenzuroval jako jev spolecensky nebezpecny, nebot si neco obdobneho (v ocich JC) dovoluji (za)kazat ohledne vyroku neonacismu. Takze neonacismus je podle Jana Culika spolecensky nebezpecny asi jako poznatek o rotaci zeme? Zajimavy ukaz mysleni, nezatizeneho soudnosti. V daslim bode se dozvidame, ze komunismus se lisi od demokracie tim, ze nepripousti kritiku. Jako objevne, je to dokonce uvedeno tucne. Ano, je to tak. Naprosto uznavam, a dokonce jsem to rekl explicitne v predmetnem clanku. Onen princip svobody projevu, ktery si usurpuje Jan Culik jako svuj vynalez, kupodivu zastvam. Ano, pane Culiku, demokracie musi tolerovat vyjadrovani antidemokratickych nazoru, ne vsak kdykoli a kdekoli.

Napriklad sprejery hakovych krizu bychna zidovsky hrbitov nepustil. Jde mi jen o jemny rozdil mezi bezbrehou toleranci a toleranci. Jan Culik je vsak prikladem tolerance odlisnych nazoru, viz jeho email ..." Zajimavá pseudointelektuální arogance. Proto jste se prestehoval do Cech, že? Je symptomaticke, že váš politicky korektní názor Ceský rozhlasodvysílal.Svuj k svému. Hodíte se. Vy jste vlastne, pane Pinkavo, myšlenkove hodneomezený, vidte. Pojem svobody projevu je vám cizí. Budu publikovat zítra. JC"

Na zaver poznamky JC se dozvidame, ze Cesky Rozhlas potlacil svobodomyslny nazor Tomase Peciny a cenzorsky nazor Vaclava Pinkavy odvysilal. Ano, ovsemze je na mediich, aby protichudne nazory byly zastoupeny, a aby jimbyl dan prislusny prostor (coz je otazka vysilaciho formatu daneho poradu). Pokud vim, tak tato debata v Ceskem Rozhlasu neskoncila, ba naopak, a rad se pustim do diskuse. Pokud to ma byt anglicky, jako na vlnach CRo7 bude otazkou, zda oba recnici budou anglictinu ovladat stejne dobre, jinak se dostaneme prave k tomu jevu na ktery upozornuji ve clanku- ze totiz vyrecnost jednoho muze pretrumfnout ratio druheho. (Nekdy k tomu dochazi i v jedne osobe, ktera svou vyrecnosti nahrazuje nedostatek vlastni logicnosti, nebo na sebe upozornuje durazem vyroku - ostatne, neserizeny karburator pozname podle hluku).

Vseobecne vzato, jde o dalsi ukazku z tezt argumentacni kuchyne. Nejprve se druhemu podsouva zkreslena, zjednodusena a okrajova verze jeho argumentace, pripadne se ovenci falesnym nadpisem - a pak se vznikly zastupny argument rozcupuje. Toto je velmi detinska argumentacni finta,lec nic noveho. http://www.britskelisty.cz/0006/20000629g.htmlJan Culik nereagujete ani v jednom bode sve oponentury na muj zakladni argument - pokud smysl zanikl ve spletici textu, omlouvam se vsem ctenarum, ale snazil jsem se jej shrnout v nadpisu, ktery zustal puvodni. Snazil jsem se poctive vyporadat s obtiznou otazkou, kde je v praxi hranice mezi cernym a bilym, dnem a noci, svobodou slova a cenzurou. Samozrejme, ryze cernobile videni je jednodussi pro intelektualske prostacky cilem, ale to nepomaha jednat v realnem svete. Otazka znela "Ma byt neonacista pozvan prednaset na universitni pude?" Nez jednodusujme zadani otazky, prosim, v zajmu vyhnout se odpovedne odpovedi. Ac mi to Jan Culik podsouva, ja zadnou cenzuru nehlasam (viz me predchoziclanky v BL napriklad o Mein Kampfuhttp://www.britskelisty.cz/0012/20001212f.html) - v zasade se vsak shoduji s tim nazorem zverejnenym v Guardianu, (ktery vysel v BL - lec s preventivni poznamkou, ze jde o zaujateho zidovskeho autora.) Pokud se, mila redakce BL strefujete do mne, jakozto jineho nositele obdobneho nazoru, porad se nevenujete polemice s timto nazorem jako takovym. Co vy na to, ze extremista tezi z prestize instituce ktera jej pozve, a ta timto posvecuje jeho extremismus? Uz si Jan Culik do Glasgow pozval Davida Irvinga? Mozna, ze mu to 'svobodomyslny' nadrizeny prof Caughie dovoli, mozna ze ne? Pokud ne, da Jan Culik na protest vypoved, aby se prestehoval do liberalnejsi zeme? Je Glasgow srovnatelne podium s Karlovou univerzitou, sveho casu loutkou nacistu i komunistu? Mezi britskymi universitami ma University of Glasgow navzdory 550 lete tradici mozna mene prestizni postaveni nez by se nekomu "financne zainteresovanemu" mohlo hodit, anebo je mozne, ze by si i prilepsila, coby hajemstvi svobody slova bez privlastku? Kazdopadne jsem rad, ze moje Alma Mater nedala prostor Davidu Irvingovi, revisionistovi, ktery hlasa, ze holocaust se jaksi nekonal. Pokud ovladate anglictinu pectete si o nem treba zde, http://www.tau.ac.il/Anti-Semitism/irving.html a k "vyvazeni" zdehttp://codoh.com/irving/irving.html.

Poznámka JČ: Informace o tom, že demokraticky zvolení komunisté vládnou v indickém státě Kerala a v Nepálu a nic se neděje, a nikomu to nevadí, měly vést k zamyšlení, že možná problémem v Československu po roce 1948 nebyl nutně komunismus, ale prostě zotročení ruským impériem, jen převlečené za komunismus. - Samozřejmě, že je nutno vždycky ostře vystupovat proti nepřijatelným a nedemokratickým názorům, s tím se plně shoduji s Václavem Pinkavou, neupírám však fašistům právo tyto názory zastávat, pokud činy (nikoliv slovy) neporušují zákon. - Na rozdíl od Václava Pinkavy si nesedám středoevropsky na zadek před "pověstí univerzity" a nemyslím, pokud vyučuje sociolog o extremismu, že by neměl mít právo jako vzorek pozvat extremistu na seminář. Je to něco podobného, jako kdyby mi někdo zakazoval dávat studentům při kursu o nacismu úkol číst vybrané kapitoly z Mein Kampfu - což jsem přirozeně dělal, když jsem to před lety učil. - Kdybych já vyučoval o extremismu, tvrdě bych prosazoval právo něco takového učinit - možná, že bych se se zlou potázal, neboť britské univerzity bývají předposrané a dávají přednost klidu před kontroverzí a svobodou projevu. Myslím, ale že bych si to prosadil, to mě zase neznáte. - Na dotaz z  jednoho českého periodika jsem se zeptal svých nadřízených, zda si myslí, že by britské univerzity byly ochotny tolerovat přednášku politického extremisty, a bylo mi řečeno, že ze zbabělosti by se tomu zřejm vyhnuly. Dostalo se mi však zároveň informací o příbuzném, zajímavém případu jednoho studenta Londýnské univerzity, člena extremistické fašistické organizace National Front. Jeho politicky korektní spolužáci s ním nechtěli studovat a požadovali jeho vyloučení z vysoké školy. Člen National Front vzal věc k soudu a svou při s Londýnskou univerzitou vyhrál. Jenže jeho spolužáci s  ním odmítli chodit na tytéž přednášky a semináře. Vyřešilo se to tak, že po celou dobu jeho pětiletého studia mu musela Londýnská univerzita zajišťovat individuální výuku: všechny přednášky a semináře se pro něho musely duplikovat. - Tolik moji šéfové z Glasgow University.